Duší celkem: 895
Přítomných duší: 4
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Cesta z Temnot
      Scarecrow

      6. května 2014

       
      Byla noc. Kapky deště šumivě dopadaly na mokrý chodník. Občasné světlo pouličních lamp jim dodávalo zdání malých světélek. Tu noc nepršelo náhodou. Nebesa oplakávala ztrátu nejčistšího ze svých synů. Ležel tam na zemi, zmáčený a v tratolišti vlastní krve. Musel jít dál. V tomto světě pro něj nebylo místo.
      Černý stín se odvrátil a vyrazil pryč od smutného výjevu. Na chvíli se zastavil, zahleděl se na špičky svých těžkých bot, jako by snad něco zvažoval. Nakonec se zrychleným krokem vydal k nejbližší stanici metra.

      ***

      Bolest. Šumění deště. Hukot v uších. Bolest. Chlad. Kovová chuť krve v ústech. Sípavý nádech. Chladný, vlhký vzduch. Okolní svět se stává zřetelným. Chladná země. Mokrá země.
      Otevřel oči. Světlo v temnotě. Lampa. Sípavý nádech. Zakřičel.
      Ležíce na chladné zemi, hleděl na špičky černých kožených bot. Putoval pohledem po vysoké černé postavě v kabátu a koženém klobouku. Neprostupný pohled muže, který se nad ním tyčil jako socha, jej dováděl k šílenství. Vůbec poprvé pocítil… strach?
      „Obleč se.“ Na zemi vedle něj přistála kupka oblečení. Ležel tam nahý v dešti, na chodníku, ve světle lampy. Natáhl ruku po oděvu - její cestu zastavila těžká bota, která ji zlehka přišlápla k zemi.
      „A vítej,“ ozvalo se ze shora. Bota se zvedla. Rychle sáhl po starém triku, jen aby mohl zakrýt svoji nahotu, která mu nyní vadila více, než cokoliv jiného. Nechápal to.
      Muž v černém byl mladý a vysoký. Dlouhé černé vlasy spadaly zpod klobouku až do půle zad a promočené byly slepené do jednotlivých pramenů. Jeho tmavě zelené oči sledovaly muže na zemi podivným pohledem bez výrazných emocí. Muž se zvedl ze země.

      Stanuli si tváří v tvář. Dlouho na sebe hleděli. Znali se dlouho, přesto, jako by jeden druhého nemohli poznat. Pozorovali se a hledali vzpomínku na minulost, v níž se dozajista setkali. Bylo to jako mlhavý sen. Dávný a přitom tak blízký.
      „Jsem Behemiel,“ promluvil ten, který před chvílí ležel v křečích na zemi. Černý přikývl. „Nadanniel,“ pravil prostě. Ignoroval vyděšený výraz, který se rozšířil po Behemielově tváři.
      „Ty…“ vypravil ze sebe.
      „Drž hubu a pojď se mnou. Teď jsme na stejné lodi,“ zaznělo v odpověď.
      Šel.

      ***

      „Stála za to?“ zeptal se Behemiel.
      „Cože?“
      „Za tvůj pád. Stála ti za to?“
      „Ano.“
      „Hmm.“
      „A co tobě?“
      „Já nevím.“
      „Měl bys ji najít.“
      „Vím, kde hledat.“
      „Bojím se, že budeš zklamaný. Tam ze shora je vidět převážně to dobré, zezdola zas to špatné… jen tady máš to potěšení vidět vše tak hnusné, jak to doopravdy je.“
      „Mlč, nic nevíš.“
      „To se ještě uvidí. Jdeme najít tu tvoji holubičku. Tušíš tedy, kde je?“
      „Ano.“
      „Smím?“
      „Hmm.“
      Dotek.
      „To je na druhé straně města. Svezeme se metrem - budeme tam rychleji.“
      „Dobře.“

      ***

      Dvě vysoké postavy v černém sestoupily do podzemí po jezdícím schodišti. Metro už bylo téměř vyprázdněné. V tuto noční hodinu jím již příliš mnoho lidí necestovalo.
      „Doufám, že máš silný žaludek,“ řekl černý. „Lidé jsou mistři nenávisti - asi ti úplně nesedne jejich přítomnost…“
      Odmlčel se.
      „Štěstí, že je už noc. Už jich moc nepotkáme.“
      Jezdicí schody je svezly pod zem. Behemiel se cítil nepřirozeně, když nad sebou neměl nebe. Pomalu na něj začal doléhat pocit stísněnosti. Černý jej po očku sledoval.
      Určitě se skvěle baví, prolétlo Behemielovi hlavou. Nedlouhá cesta podzemím oba muže zavedla až k nástupišti metra. Až na nenápadného muže s kufříkem, postarší dámu a bezdomovce popíjejícího víno z krabice bylo prázdné. Nadanniel si všiml, jak se Behemiel dívá na bezdomovce.
      „Moc na něj neciv, jinak se za chvíli přijde zeptat, jestli nemáš drobný… a nevím jak ty, ale já teď žádné nemám.“
      Behemiel se zahleděl před sebe.
      „A to jich jindy mívám, jako bych vykradl kasičku v kostele.“
      Pohled, kterým jej bílý počastoval, černému na tváři vykouzlil podivný úsměv.
      „Myslím si, že je šlechetné obdarovat potřebné.“
      Nadanniel pokrčil rameny: „Myslet si můžeš, co chceš. A dělat také - bonus tohoto světa.“
      Už spolu nepromluvili až do příjezdu metra, kdy černý řekl prosté: „Pojď“.
      Od nástupu do soupravy se Behemiel necítil dobře. Měl pocit, že mu praskne hlava. Ve vagonu bylo více lidí, než na nástupišti. Cítil na sobě Nadannielův pohled. Schválně se mu vyhýbal. Nechtěl vědět, jak se právě teď tváří. Bylo jisté, že ví, co teď přesně prožívá. Bílý se snažil sledovat podlahu před sebou. Nebyl to rychlý pohyb, co s ním tak mával. Byli to lidé okolo. Jejich aury se mísily do jednolité mlhy, která páchla hůře než otevřený hrob. Do toho přicházely obrazy. Obrazy obsažené v tom, co z lidí ve vagonu vyzařovalo. Byla to přehlídka zrůdných činů, o jejichž existenci neměl Behemiel nikdy ani potuchy. Nemohl ven. Cítil se sám a ztracený. Bylo mu příšerně, v duši i tělesně. Možná proto si teprve po chvilce uvědomil, že nemůže dýchat.
      Bílý vydal dávivý zvuk. Černý stačil jen tak-tak uskočit před zvratky, které dopadly na podlahu vagónu do míst, kde ještě před úderem srdce stál. Někteří z pasažérů cosi zahuhlali.
      Nadanniel se podíval po přítomných a nepříčetně se rozesmál. Chvilku mu trvalo, než utišil smích.
      „Co je? Asi si myslíte, že teď začnu omlouvat kamaráda, že přebral a podobné kecy.“
      Tváří černého prolétl stín.
      „On se poblil z vás. Sám bych zvracel, kdybych už nebyl zvyklý na to svinstvo, které vyzařujete a na které jste všichni tolik pyšní.“ Zatančil kolem jednoho ze sloupků. Jeho rozjařený pohled se střetl s uslzenou tváří Behemiela. Vyčítavý pohled modrých očí se zarýval do jeho cynismem oplývající grimasy.
      „Proto jsem tě ještě nevzal na večeři. Měl bys mi poděkovat.“ Nepoděkoval.
      „Kajte se, pitomci,“ prohlásil, když opouštěli soupravu metra. „Pro vás je ještě čas… ne jako pro něj.“

      ***

      „Už tam budeme,“ řekl Nadanniel.
      „Proč?“
      Jejich kroky se ozývaly noční ulicí. Kolem občas projelo auto. Déšť mezitím ustal. Byl příjemný, vlhký vzduch.
      „Proč asi…“ protočil černý oči, „protože jeden pitomec ze shora nevěděl, co dělá.“
      Jejich pohledy se setkaly. Nadanniel pochopil, kam otázka směrovala.
      „Protože není úsměvu anděla bez hněvu Božího.“
      „Nechápu.“
      „Viděl jsi lidi takové, jací doopravdy jsou. Těmhle larvám dal možnost lásky. Těmhle, kteří ji nikdy nedocení ani nevyužijí. Jejich slabé mysli se příliš snadno nechají ovlivnit vším tím zlem, které poletuje vesmírem okolo. Kdežto nám…“
      Černý se zamračil.
      „Nás zatratí, když si zvolíme.“
      „Byla to tvá volba. Proč jsi s sebou ale tehdy vzal tolik dalších?“
      „Měli právo volby, jen o tom nevěděli. Nevěděli, že mohou být…“
      „Jako On?“
      Černý se zastavil. „Svobodní, bratříčku.“
      Behemiel zakroutil hlavou.
      Nadanniel se ušklíbl. „Pokud ti ovšem vadí společnost iniciátora druhého největšího spiknutí na nebesích…“
      „Myslím, že to přežiju.“
      Černý se zasmál.
      „Tak jdeme.“
      „To je ono?“
      Přikývl.
      „Tam?“
      „Ano.“
      „Hmm.“
      „Nechce se ti tam?“
      „Chci. Dokážu ti, že se v lidech mýlíš.“
      „Počkám tady.“
      „Hmm“
      „Hej?“
      „Ano?“
      „Hodně štěstí, Behemieli.“

      ***

      Seděli v malém bytě. Nadanniel v křesle vybrnkával na akustickou kytaru nějakou deprimující melodii. Behemiel seděl naproti němu, ruce v dlaních. Na stolku před ním pomalu chladla káva.
      Nadanniel ho pozoroval, čekal, zda se rozhodne mluvit. Po dlouhé chvíli odložil kytaru a zeptal se.
      „Co budeš dělat?“
      „Odejdu.“
      „Na návrat si asi počkáš… a budeš muset počítat i s možností záseku… to se stalo mě. Smrdím v tomhle očistci skoro sto životů. Ne, že bych…“
      „Odejdu hned, musí být jiná cesta.“
      „Jiná cesta je jen dolů,“ zamračil se Nadanniel.
      „Tak půjdu.“
      „To nedělej, Behemieli.“
      Neodpověděl.
      „Sakra, viděl jsi, co s tebou dělá zlo, co je tady. Co si myslíš, že uvidíš v rovině, kde se zlo koncentruje, co?“
      „Pokud vede cesta dolů, třeba se lze dostat ještě dále, než jen do pekla.“
      Nadanniel přikývl. „To je možný.“
      „Proč jsi to nezkusil?“ pohlédl Behemiel na černého.
      „Neměl jsem odvahu ani důvod,“ řekl Nadanniel blahosklonně. „A tobě bych neradil nic jiného, než se smířit s tím, že tvůj pád zavinila jen hnusná lež. Lidská lež. Mistři nenávisti, mistři lží. Nic víc nejsou.“
      „Zmlkni.“
      „Co jsi tam vůbec viděl?“
      Šel jako ve snech. Stoupal po špinavém schodišti páchnoucího paneláku. Skoro do něj vrazil pokuřující chlápek, který scházel dolů. Věděl, kudy má jít. Věděl přesně, kam jde. Za kým jde. Znal to zde.
      Navštěvoval ji ve snech. Byla krásná. Mluvili spolu o všem. Znal její šlechetné názory, její krásné myšlenky. Dostal její slib věčné lásky. Lásky, pro kterou se rozhodl obětovat vše, co měl.
      A nyní ji cítil. Cítil její přítomnost, jako Nadanniel cítil tu jeho, když spadl z nebes.
      Procházel kolem tmavých dveří bytů. U jedněch se zastavil. Byly to ony.
      Uvědomil si, že se potí. Cítil, jak mu buší srdce v hrudi. Cítil velké štěstí, přísahal by, že opět ucítil přítomnost křídel, jako by se celá chodba rozzářila jeho radostí. Zaklepal.
      Po notné chvíli se dveře otevřely a z nich se vyvalil ohavný puch. Stejný, jaký byl cítit z lidí v metru. Byl to puch duševní zkaženosti. Vše okolo rázem potemnělo. Ve dveřích stál holohlavý muž, nechápavě zíral na vyděšeného Behemiela.
      „Chceš něco?“ zeptal se ospale.
      Behemiel si uvědomil, že v pozadí za mužem stojí žena, oblečená v teplácích a dlouhém triku. Byla rozcuchaná, oba nejspíše vylezli z postele. Museli už spát. Je noc. Natáhl k ní ruku a pak se svět zatřásl.
      Ocitl se na zemi.
      Uhodil mě, uvědomil si.
      „Ty…“ zachrčel, hledíce na ženu „Já jsem…“
      „Ty ho sakra znáš?“ otočil se muž ve dveřích k ženě za sebou.
      Behemielův a její pohled se setkal. „Neznám, nevím, kdo to je.“
      „To určitě.“ Odtušil muž ve dveřích, otočil se a zabouchl za sebou.
      „Tvé sny!“ zakřičel Behemiel. „Setkali jsme se ve snech!“
      Nešťastně křičel, zvedl se a udeřil do dveří. „Přišel jsem, jak jsem slíbil.“
      Jeho oči se zaplnily slzami.
      „Přišel jsem,“ opakoval.
      Nebyla, jaká doufal. Byla stejná jako ostatní.

      ***

      „Pokud ne horší,“ zamručel Nadanniel.
      Behemiel mlčel.
      „Přišel jsi kvůli ní o všechno, chceš snad přijít i o možnost návratu? Přemýšlej! O možnost návratu, nebo…“
      „Nebo co?“ zamračil se Behemiel.
      „Nebo o možnost pomsty. Poslouchej. Jednou jsem se prohlásil za boha. A víš co? Sežrali mi to…“
      „Ne.“
      „Vážně nechceš…“
      „NE!“ zakřičel Behemiel.
      Nadanniel se zamračil. Nic ale neřekl.
      Behemiel se zvedl a odešel.
      Déšť se té noci vrátil. Kráčel osaměle a tiše. Hlavou mu procházely tisíce myšlenek. Všechny se ale sbíhaly k jediné: Útěk.
      Náhle nebyl sám.
      Otočil se a uviděl ji. Byla tam. Byla oblečená v kabátku, na hlavě měla kapuci. Pozorovala jej podivným pohledem. Nemohl si nevšimnout modřiny, kterou při jejich posledním setkání téže noci neměla.
      „Vypadáš jinak,“ řekla, „ale poznávám tě.“
      Přikývl.
      „Ty… nemůžeš tu už zůstat.“
      Zakroutil hlavou.
      „Mrzí mě to. Odpusť mi.“
      „Odpouštím ti.“
      Otočila se a vydala se pryč. Možná až příliš rychle. Nechtěla, aby viděl její slzy. Toužila se za ním rozeběhnout a prosit ho, aby jí zůstal nablízku, ale neudělala to. Necítila, že by měla právo něco takového chtít.

      ***

      Déšť zesílil, Behemiel ho nevnímal.
      Zasněně hleděl vstříc nebi; všem padajícím kapkám. Dopadaly na jeho tvář a smývaly pocity z tohoto světa. Roztáhl ruce. Byl to krásný pocit - jako by zas roztáhl svá křídla, která jeho lidské tělo postrádalo. Zafoukal vítr a vmetl mu několik dalších kapek do tváře. Pohlédl dolů do hlubiny pod mostem, na jehož zábradlí stál. Byl klidný. Cítil kapky; slyšel jejich krásné šumění.
      Roztáhl křídla a s dalším poryvem větru se rozletěl vstříc dalšímu osudu.

      ***

      Byla noc. Kapky deště šumivě dopadaly na mokrý chodník. Občasné světlo pouličních lamp jim dodávalo zdání malých světélek. Tu noc nepršelo náhodou. Nebesa oplakávala ztrátu nejčistšího ze svých synů. Ležel tam na zemi, zmáčený a v tratolišti vlastní krve. Musel jít dál. V tomto světě pro něj nebylo místo.
      Černý stín se odvrátil a vyrazil pryč od smutného výjevu. Na chvíli se zastavil, zahleděl se na špičky svých těžkých bot, jako by snad něco zvažoval. Nakonec se zrychleným krokem vydal k nejbližší stanici metra.

      ___________________________________________________________________

      Tato povídka vznikla vcelku náhodou. Původně šlo o námět na doom metalové album, poté, co se má kapela rozpadla zůstal Behemielův příběh dlouho ležet mezi spoustou dalších, někde v hlubinách mé hlavy. Až později se příběh objevil ve formě povídky, když jsem jej sepsal během jednoho večera u dobrého čaje a hudby.
      Nedávno jsem se pokusil příběh zpracovat i ve formě komiksu, tento pokus opět nevyšel. Příběh má nejspíše zůstat tak, jak je nyní.

      Krátká návštěva anděla v našem světě, kterou příběh popisuje, měla poukázat na stále klesající lidské hodnoty. Před časem jsem dal tento příběh přečíst jednomu dobrému příteli. Jakožto velmi pozitivně myslící člověk nepřijal melancholickou náladu povídky zrovna s nadšením. Řekl mi, že to na něj působí dojmem, jak jsou všichni zlí a špatní a že to tak není. Když jsem se ho poté zeptal, zda si myslí, že by skutečný anděl viděl věci jinak, dal mi za pravdu.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /11 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Draconia1
      HadejKdo1
      Kanyapi2
      Kawallo1
      Lutus1
      Nawlroy1
      Ursa_Minor1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2024 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).