Duší celkem: 895
Přítomných duší: 4
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Ráchel
      Pacinka

      18. prosince 2012

       
      Vánoční

           Na parapet starého dřevěného okna dopadávaly poslední sněhové vločky. Sněhová vánice se změnila v klidné, tiché, bílé představení. Heda byla opřená o sklo a vnímala chlad, který byl cítit zvenčí. Otevřela okno a zachytávala na ruce jednotlivé vločky. Usmívala se a své slzy nechala splynout s vodou na dlani.
      Vánoce, už zase Vánoce. Heda si nezdobila okna, ani nepekla cukroví. Jediné, co jí Vánoce připomínalo, byl malý, umělý stromek s třemi ozdobami andílků.
      Jeden anděl byl její, jeden manžela a jeden syna.
      Krutý osud ji zanechal samotnou, a proto pokaždé, když zavěšovala známé figurky andělů, třásly se jí ruce. Než zavřela okno, zaslechla vánoční koledu. Pomyslela si, že tam někde venku jsou lidé šťastní a přála jim to. Vždyť i ona žila mnoho dní v radosti, lásce a víře. Ale čím byla osamělejší, tím víc si přála dřív odejít. Její modlitba už nezněla jako předtím, změnila se. Přála si vykoupení v podobě smrti.

           Zvonek vyrušil její neklidné myšlenky. Heda se vrátila do přítomnosti a šla pomalu ke dveřím. Otevřela na škvírku a viděla dítě, skoro už dospívající slečnu. „Ano, přejete si?“ zeptala se Heda unaveně. „Já bych vám to chtěla vysvětlit, když mě pustíte dál. Jsem ze školy a tam probíhá projekt o čtení,“ řeklo zmrzlé děvče a nervózně stálo za dveřmi. Zachrastil řetěz a Heda otevřela naplno. „Tak tam tak nestůj a pojď dál,“ pozvala ji rukou Heda do teplé místnosti. Děvče rychle vklouzlo dovnitř a s úsměvem pravilo: „Já jsem přinesla knihu a budu ráda, když si na mne chvilku uděláte čas.“ Heda stála nerozhodně uprostřed obývacího pokoje a přemýšlela, jak se dívky rychle zbavit, aniž by ji ranila. „Co to máš za knihu a proč sis vybrala mě?“ zeptala se nakonec Heda smířlivě a přesto unaveně. „Je to školní projekt, aby se lidé seznámili s knihami a přitom nezůstávali sami. Spolužáci si vybrali náhodné adresy starších lidí a vy jste vyšla na mě,“ usmála se opět dívka a pokračovala: „a taky hlavně proto, že bydlím jen o dvě ulice dál.“ Pak si sundala šálu a čepici. Zatřepala hlavou a nechala poslední vločky dopadnout na koberec. „Jsem Ráchel,“ podala ruku s úsměvem Hedě.
      Heda byla velmi nedůvěřivá, chtěla tu neznámou dívku rychle vypudit ven. Ale ta její dlaň, Hedě se rozlilo po těle zvláštní teplo. Nemohla ucuknout, jen otevřela ústa a vnímala neznámý pocit. Nakonec vytrhla svou ruku z lehkého sevření a zakoktala: „Já – já já, no dobře, sednu si a chvilku si po-poslechnu. Ale jen pět minut, nemám více času, musím péct cukroví.“ Hedě bylo trochu nepříjemné lhát tomu mladému děvčeti, ale myslela si, že když bude vypadat zaměstnaně, nechá ji ten nezvaný host být.
           „Nevěděla jsem, jestli máte vlastní knihu a tak jsem donesla svou. Jmenuje se ‘Schao, syn rybářův’,“ řekla tiše dívka a ukázala na obal knihy. „Nemám knihy, nečtu,“ odpověděla Heda zasmušile a zahnala neodbytnou vzpomínku na knihy, které dala pryč, po milovaných lidech.
      Nakonec se Heda přeci jen posadila do houpacího křesla po ujištění, že Ráchel nechce čaj ani nic jiného, a řekla: „No dobře, můžeš začít, ale opravdu jen chvíli, prosím.“

           Ráchel si sedla na zem, překřížila nohy a začala tiše číst:
      „Synu, proč sedíš tak skleslý a jako bez života, když je dnes tak pěkný den“„ Schao seděl s hlavou v dlaních a bědoval. „Otče můj, jsem vyprahlý, chtěl jsem najít poznání, ale jak vidíš, vrátil jsem se a nevím nic.“ Otec hodil po Schaovi malou rybářskou síť. „Hlupáku! Hledal jsi poznání mezi lidmi, co jsi čekal, když neznáš ani sám sebe.“ Ukázal na síť a řekl: „Vezmi si to a lidem se vyhýbej. Až budeš hladovět, nasyť se sám. Až budeš osamělý, zabav se sám. Ty sám sobě jsi mistr, ty sám sobě jsi učitel a teď běž, nechci tě tady vidět!“
      Schao byl zmatený. Otcova mírná povaha každou jeho předchozí cestu za poznáním vždy mlčky přešla, ale teď byl otcův hněv takřka hmatatelný.

            Heda se zvedla a přerušila Ráchel. „Přemýšlím, jestli je jeho otec moudrý, nebo tvrdý.“ Ráchel pokrčila rameny a odpověděla: „To nevím, ještě jsem tu knihu nikdy nedočetla.“
      „Prosím, přeskoč několik kapitol, jsem zvědavá, jak si Schao povede.“ Ráchel otevřela knihu o sedm kapitol dál a pokračovala:
           Schao věděl, že měl otec pravdu. Kdyby ho poslechl, nemusel teď stát naproti Thangovi.
      Nevěděl by, jak těžké je navždy rozdělit cestu přátel. Thanga poznal během svého putování za věděním. Thang mu zachránil život a stal se jeho nejbližším přítelem. Teď se měli rozdělit a již se více nespatřit. Tříštivý pocit rval Schaovi nitro. „Thangu, já...,“ Schao nemohl ani mluvit, cítil svou ztrátu příliš bolestně.
           Moudrý Thang byl na cestě do kláštera na severní Gastele. Věděl, že si část Schaa bere s sebou, a proto nechápal, proč Schao tak vyvádí a běduje. „Jak můžeš být tak klidný, Thangu, vždyť už se nikdy neuvidíme. Já ten pocit snad nepřežiju, mučí mě.“ Jeho hlas se změnil ve vzlykot. „Schao, podívej se na mne. Mé dlaně, vidíš mé dlaně?“ Schao přikývl a viděl, jak se pod rukama Thangovi objevuje obraz Schaa.
           Ten nevěřícně couvl a sáhl si na obličej. „Schao, ještě uplyne mnoho dní, než poznáš. Ty jsi součást mne. Já jsem součást Tebe. Ty jsi Ty. Já jsem Já. Dvě individuality a přesto tvoříme celek. Roztáhni ruce a staň se součástí všeho, pak nikdy nebudeš sám, protože vše jsi i Ty, Schao,“ při těch slovech si nechal Thang na dlaních pohrávat a jakoby lehce tančit trávu, pak do ní jemně foukl a ona zmizela.
      Když Thang odcházel, otočil se a na Schaa se naposledy usmál. Musel nechat Schaa klečet na zemi, bez pomoci. Věděl, že se Schao poučí a najde si svou vlastní cestu, proto ho nemohl ničím utišit.
      Už jen pro sebe si zašeptal: „Schao, zavři oči a dívej se. I když nejsi sám, vše se sám musíš naučit.“

           Heda otáčela dlaněmi a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby cítila vše jinak než doposud. Usmála se tomu a zaposlouchala se do hlasu Ráchel. Měla krásný, melodický hlas, který zněl tišeji a tišeji.
      Když Heda usnula, odložila Ráchel knihu na stolek a přešla k ní. Zakryla ji dekou a opatrně ji pohladila. Její dlaň spočinula Hedě na čele a pak na vrcholu hlavy. Heda se postupně uvolnila a ze spánku se usmála. Její tvář byla klidná a prozářená.
      Ráchel se sklonila a Hedu políbila na čelo. „Spi, moje kniho,“ zašeptala ještě tiše a odešla.

           V bytě zněly koledy, smích a vůně cukroví. Vánoční nálada byla překrásná, domovní zvonek ji jen na krátko přerušil. Heda radostně vykřikla, když závodila s malou holčičkou, kdo bude dřív u dveří.
      Heda je otevřela dokořán a na chvíli oněměla.
      Stála tam… ona.
      Poté, stejně jako před rokem, ji pozvala rukou dál, do teplé místnosti. „Já jsem si tady zapomněla knihu,“ řekla Ráchel prostě, jako by se viděly včera. „Já vím, už před rokem, Ráchel. Chtěla jsem ti ji vrátit, ale nikdo takový jako ty o dvě ulice dál nebydlí,“ odpověděla jí Heda s neskonalou pokorou v obličeji.
      „Děti, běžte si hrát vedle, za chvíli přijdu.“ Heda popohnala dvě malé děti do kuchyně a dala jim talířek cukroví. Pak se otočila k Ráchel a zavřela dveře.
           „Vidím, že jsi šťastná,“ ukázala Ráchel na dveře do kuchyně. „Ano, to jsem,“ usmála se Heda. „Jednoho večera mě navštívil anděl a ukázal mi knihu,“ zašeptala Heda a nechala své slzy štěstí stékat do límce košile. Ráchel se usmála a podala jí ruce. „Víš, nikdy bych tě nenechala padnout. Stačí mi pouze tvá víra ve mě.“
      „A nejsem andělem, pouze čtu,“ dodala ještě s úsměvem Ráchel. „Vyprávěj mi, vidím, že se věci změnily,“ pobídla Hedu a stále ji jemně držela.

           „To ano, ten večer jsem se probudila, až když jsi byla pryč. Zůstala mi po tobě kniha a pocit, že mám právo na to se změnit a rozvíjet se. Začala jsem přemýšlet, měla jsem chuť žít, měla jsem radost, že jsem znovu otevřela oči, ale tak jinak, jako novorozenec.
      Není to jednoduché, vědět, že jsi na nové cestě a sama. A pak… vždy si vzpomenu na knihu, roztáhnu dlaně a už nejsem sama. Už nikdy nebudu sama, Ráchel, jsem součást všeho. A vše je součást mě. Můj život dostal nový rozměr, soucit, lásku, odpuštění, radost. Těžko to mohu vyjádřit pár slovy, ale cítím to tady, hluboko.“ Heda si přitiskla dlaň na srdce a pokračovala v tichém dialogu.
           „Neskonale jsi mne inspirovala Ráchel, začala jsem chodit číst do nemocnice, do dětského domova, i k lidem jako já. Jsem tetou pro děti bez rodičů, dnes jsou tady na návštěvě a já…“ horké slzy tekly Hedě po tváři a ona posmrkávala jako malé dítě. „A já, a já, Ráchel, jsem neskonale vnitřně šťastná.“ Ráchel se zvedla z křesla a chystala se odejít. Heda ji chytla za rukáv a zadržela ji. „Ještě neodcházej, Ráchel, ještě ne. Jsou Vánoce a mám pro tebe dárek.“ Heda šla ke skříňce a vytáhla malou krabičku. Podala ji opatrně dívce se slovy: „Pro tebe“ a odstoupila stranou.
      Ráchel se podívala na svou dlaň a dárek opatrně otevřela. Tři figurky andílků vypadaly překrásně a pokojně. Ráchel se na Hedu usmála a ta s láskou přikývla.
      „Budu je opatrovat, slibuji,“ zašeptala ještě na rozloučenou Ráchel a svými drobnými prsty krabičku pevně objala.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /1 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Haime1
      Kanyapi1
      Machette1
      Nomme1
      Sanelin1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2024 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).