Sága Wielmská: Nerianské války Perilan 11. prosince 2005
Podzemním tunelem se ozývaly rozhněvané výkřiky. Vysoký elf s černými vlasy, které prokvétaly šedinami, stál naproti příslušníkovi temnější části elfského rodu s jasným nepřátelstvím v očích. Vedle drowa postával obrovský černý vlk. „Zmiz odsud, dokud ti ještě prokazuju to milosrdenství!“ zasyčel temný elf na svůj protějšek. „Nepřišel jsem, abych zase utíkal. Bojuj o svoje vůdcovství!“ Adrael stáhl oči do dvou úzkých škvírek a sevřel jílec svého meče. „Výzva se neodmítá, ani od polovičního drowa. Chceš se nechat takhle potupovat?“ řekl posměšně Riswen. Adrael rozvážně vytáhl meč a kývl na svého soupeře, aby udělal totéž. „Nalfeine, běž pryč!“ křikl ještě temný elf na svého vlka. Ten s ublíženým pohledem odkráčel. Rozlehlými podzemními prostorami se ozývalo řinčení oceli. Adrael se mocně rozmáchl a od skály odlétly jiskry, jak do ní narazila jeho čepel. Riswen bez větší námahy uhnul a sám provedl nebezpečný výpad. Když se jeho protivník překvapivě snadno ubránil, projel celým Riswenovým tělem nepříjemný pocit. Stočil čepel protivníka k zemi a odkopl ho od sebe. Drowův meč zařinčel o zem. Elf prudkým kopnutím do žeber zabránil protivníkovi v pokusu vstát a napřáhl meč k dokončení své práce. Opět jím projel cizí pocit. Alwireth mu odporoval a bránil mu zasadit poslední úder. Překvapeně se podíval na jednu z mála svých památek na Wielm. Pak ho zasunul do pochvy a podal Adraelovi ruku. „Vždyť jsi vyhrál,“ namítl drow. „Dal jsi mi zabrat a nejsi špatnej. Jestli chceš, budeš kapitán tý armády, kterou uděláme.“ Adrael chvíli přemýšlel a mnul si bradu. Nakonec kývl. Pokynul Riswenovi a vykročili kupředu směrem k davu, který ještě před chvílí se zatajeným dechem sledoval souboj. Nakonec se nadechl, aby vyslovil to, co by mu za jiných okolností nešlo přes jazyk. „Nový vůdce klanu Channise, Riswen Ante!“ Iseril vztekle mrštil knihou do kouta a začal naštvaně přecházet z jedné strany místnosti na druhou. Vanyon na něj hleděl se založenýma rukama a měřil si ho skeptickým pohledem. „Já to tu nevydržím! Riswen si postavil armádu a táhne na Zirevill, zatímco já tady trůním na pitomým trůnu Wielmu! Měl bych ho přece zastavit, sakra!“ „Ještě je na to moc brzo, Iserile. Pamatuj si, co říkal Darius. Chce to postupný kroky a ty je děláš.“ Iseril si odfrkl, luskl prsty a kniha se mu objevila opět v rukou. „Kuwerikovi bude za měsíc devatenáct, nechám mu to tady. A půjdu pryč.“ Vanyon se zašklebil. „Jestli chceš odejít, zapomeň na to, že tě nechám jít samotnýho.“ „Někdo tu musí dělat regenta, než to Kuwerik dostane do krve. Potenciál na to má.“ „Jo, stejnej jako ty,“ řekl s úsměvem Vanyon. „Nezačínej zas,“ odbyl ho Iseril a odešel ze studovny. Armáda Channisského patriarchy dorazila do trosek kdysi slavného města Maladan. Obrovská fontána uprostřed náměstí byla už desetiletí vyschlá. Ve městě tu a tam hořely ohně, které přilákaly Riswenovu armádu. Vojevůdce se obezřetně rozhlédl po okolí. Noc houstla. Riswen seskočil a všichni na koních ho následovali. Do všudypřítomného ticha zadrnčela tětiva a druhý kapitán po elfově boku se zhroutil k zemi se šípem v oku. „Položte zbraně na zem,“ ozval se z pahorku před nimi zvučný hlas. Riswen bleskově zhodnotil situaci a zamračil se. Podíval se na Adraela a ten krátce přikývl. Když oba dva uslyšeli další napínání tětivy, odložil vojvoda svůj meč jako první a kapitán se všemi ostatními muži ho stejně jako předtím následovali. Do tmy se rozzářily plameny desítek pochodní a Riswenovo vojsko obklíčila nepřátelská armáda. Středem pole můžu došel k elfovi v doprovodu své stráže další příslušník jeho rasy v dlouhém černém plášti. Dlouhé vlasy mu v téměř stříbrných pramenech spadaly na ramena. Riswen si svého soka nedůvěřivě prohlížel, zatímco ten čekal, až druhý muž promluví. „Ty tomuhle tady nevelíš,“ řekl nakonec, když se dosyta vynadíval na elfovu umně zpracovanou zbroj. „Ne, ale momentálně jsem ve službách Nargalada,“ odpověděl a ukázal na své velitelské odznaky. Riswen odmítavě zavrtěl hlavou. „Nargalad má spoustu vojevůdců. Tak proč ty?“ „Abych tě mohl vyzvat právem Nimche.“ Armáda zahučela překvapením. Právo Nimche bylo prastarou elfskou tradicí, kdy mohl elfský vojevůdce vyzvat na souboj svůj protějšek stejného původu, a mohl tak zabránit samotné bitvě. Riswen se neubránil druhému podezíravému pohledu, ale pak přikývl a zvedl ze země svůj Alwireth. Když se jeho protivník také připravil k boji a shodil z ramen dlouhý plášť, zeptal se: „Tvoje jméno?“ „Nalatir Ke’ Lantech.“ Riswen chvíli pátral v paměti, ale pak to vzdal. „Riswen Ante.“ „Já vím,“ odpověděl s lehkým úsměvem Nalatir. „Připravený?“ „Připravený.“ Nalatir nehodlal doplatit na zbrklost a počkal na první Riswenův pokus o útok, kterému včas uhnul. Zhruba po minutě oťukávání už Riswen věděl, že stojí proti silnému a zkušenému šermíři, zatímco jeho sok už nepochyboval o horkokrevnosti bývalého dědice Wielmského trůnu. Obklíčená armáda sledovala, jak její vojevůdce prudce máchl po svém protivníkovi, který jen díky vrozené obratnosti uniknul s pochroumanou zbrojí. Následovalo několik rychlých úderů, které posloužily jako vyzkoušení pozornosti toho druhého. Pak Riswen udeřil do prázdna, kde byl ještě před chvílí Nalatir, který ho pak od sebe prudce odrazil ramenem. Riswen neudržel rovnováhu a dopadl na zem, ale během okamžiku se prudkým vymrštěním celého těla dostal zpátky do bojové pozice. Kolem obou mužů nikdo napětím ani nedýchal. Bělovlasý elf zavřel oči, aby se koncentroval pouze na pohyb svého soka a nenechal se ničím ovlivnit, zatímco Riswen získal pocit, že teď nastala chvíle, kdy je Nalatir zranitelný. Obezřetně se přiblížil a pak podnikl seshora vedený prudký výpad. Nalatir nechal sklouznout protivníkův meč po své čepeli k zemi a počkal, až se dostane setrvačností těsně za něj. Když se tak stalo, podkopl mu nohy. Když Riswen, ležící na zemi, pozvedl Alwireth, Nalatir mu ho prudkým úderem svého meče vyrazil z ruky. Položil mu nohu na hrudník, aby zabránil jakékoliv jeho snaze zvednout se. Riswen měl oči rozšířené údivem, úctou před protivníkem, který se ukázal být lepším než on sám, a strachem. Starší elf se pomalu chystal prohnat sokovi meč hrdlem, ale čepel se sotva dotkla jeho krku. Nalatir schoval svou čepel do pouzdra u opasku a zvednul Riswena na nohy. „Znáš právo Nimche. Mohl jsem zabít poraženého, ale nechal jsem ho jít. Tvou povinností je opustit tyhle ruiny a udržovat mír celou cestu zpátky do svého sídla.“ „Nargalad tě poslal, abys mě zabil, co?“ „Samozřejmě, že ano,“ odpověděl s nejasným výrazem, „ale ještě není konec, Riswene. Pouč se a skoncuj s tím.“ Riswen se nepřítomně podíval před sebe a pak s tvrdou grimasou ve tváři obrátil svůj pohled k Nalatirovi. „Není to tak jednoduchý, víš?“ „Aspoň pro tuhle chvíli. Táhni s vojskem pryč.“ Riswen se uchechtl. „Nargalad bude zuřit.“ „Asi přijdu o prémie,“ utrousil bez známky zájmu Nalatir. „Volný průchod!“ zařval nakonec na své muže a ti uvolnili cestu armádě poraženého. Riswen lehkou úklonou vyjádřil svému protějšku pozdrav i respekt, nasedl na koně a vydal se do čela armády, která táhla zpátky na východ. „Kuweriku!“ Mladík s dlouhým pláštěm a lukem v rukou přidal do kroku a došel do trůnní místnosti. Jeho bratr právě podepisoval jednu listinu. Vanyon mu stál po boku a nenápadně nahlížel přes rameno. „Co se děje?“ zeptal se mladší z bratrů podezřívavě. „Pojď teď se mnou,“ odpověděl tiše Iseril a poslal komořího s listinami pryč. Všichni tři vyšli do zahrad a zastavili se poblíž altánu, u kterého byla zabita Jamilia. Opět se vracel podzim, byly to skoro dva roky, co Riswen opustil Wielmský hvozd. „Tak co se děje?“ začal netrpělivě Kuwerik. „Odjíždíme pryč, chceme zastavit Riswena,“ začal Vanyon ještě dřív, než stačil Iseril cokoliv říct. „Takže...?“ pokračoval nechápavě mladý hraničář. „Takže ti předám titul patriarchy. Ale musíš si vybrat jednoho pobočníka, Vanyon totiž musí nutně jet se mnou,“ dodal jeho starší bratr a zpražil mistra meče sarkastickým pohledem. „No, tak to počkat,“ zaprotestoval Kuwerik. „Já pojedu s vámi, rychle zapomeň na to, že mě tu odložíš jak kus hadru.“ „Problém je, brácho, že tu prostě někdo zůstat musí, a ty jsi poslední dědic, kterej tu zůstane, když půjdu. A já prostě půjdu, s tím se smiř.“ Ale...“ „Žádné ale,“ přerušil ho Vanyon, „zítra večer bude nová korunovace, tak koukej, ať tam jsi.“ Kuwerik svraštil čelo, nespokojeně zamručel a vyrazil zpátky do domu hraničářů. Vanyon s Iserilem došli k obrovskému vodopádu. „Co tu děláme?“ zeptal se nechápavě mladý kouzelník. „Neptej se pořád a pojď,“ odbyl ho jeho pobočník. Sestoupili po strmém spádu k místu, kde se vodopád stýkal s hladinou jezírka. Vanyon úlevně vydechl, když si všiml stále ještě nepoškozeného vchodu do svatyně. „Pojď dovnitř.“ Vevnitř stál starý bělovlasý muž s plnovousem a po jeho boku vysoký, černovlasý mladík. „Rád tě zase vidím, prašivče stará,“ začal s širokým úsměvem Vanyon. Stařec se zasmál a podal starému příteli ruku. „K čemu to tady je?“ zeptal se znovu Iseril a se zájem se rozhlížel po svatyni. „Pojď k vodopádu,“ vyzval ho stařec. Když dorazili k zurčící vodě, rozepjal Vanyon Iserilův rukáv. Ruka byla poraněná od nehody, kdy spadl z koně. Pak ponořil celou jeho ruku až po loket do proudu vodopádu. Mladý elf sykl bolestí a když se na svou ruku znovu podíval, zalapal po dechu. Po krvácející ráně nezbyla žádná památka. „Proto se bude bojovat tady. Tohle Riswenovi nenecháme,“ dodal k Iserilovu němému úžasu vážným hlasem Vanyon. „Endewiane? Ty ani Vartalion radši celý den nechoďte ven. Bude tu trochu horko.“ „Nějaký další zprávy?“ zeptal se unaveně Iseril. „Skoro nic. Armáda se normálním tempem přibližuje. Za pár hodin tu budou,“ odpověděl Vanyon a upevnil si chránič na předloktí. „Tak to abych se šel skoro připravit,“ utrousil Iseril a zvedl se z křesla v hlavním stanu. „Co si jako myslíš? Rozsekali by tě tam na kousky!“ Kouzelník se ukřivděně podíval na zkušeného šermíře. „Nekoukej na mě takhle. Ty jsi tady možná jako vrchní velitel Wielmu, ale každej generál nebojuje. Ty budeš ten případ, kterej bojovat nebude. Možná z tebe jednou bude kouzelník, kterýho se všichni budou bát, ale ještě ne teď. Někdo se do Wielmu vrátit musí, nemůžeš tohle Kuwerikovi udělat.“ Iseril se s povzdechnutím zabořil zpátky do křesla. „No tak teda dobře. Co Riswen?“ Vanyonovi vytanula na mysli vzpomínka na Dariovo zkrvavené tělo. „To je moje starost,“ odpověděl s tvrdým pohledem. Slunce se skrylo před zraky bojujících mužů za příkrov hustých mraků a z nebe se začaly snášet první dešťové kapky. Alwireth v Riswenových rukou vířil a prořezával houstnoucí provazce vody. Půda pod oběma armádami se měnila v kluzkou, mazlavou hmotu a zatímco lidé měli čím dál větší potíže s pohybem, lehkonozí elfové v bojovém vytržení po poli téměř létali. Riswen se vymanil ze sevření dvou protivníků, aby o chvíli později zakopl o padlého muže a zabořil se do bláta. K ležícímu elfovi se obezřetně přibližovat nepřátelský voják, ale než se k němu mohl dostat na dosah svého meče, někdo mu srazil hlavu. Riswen při vstávání usekl dalšímu muži nohu a pátravě se rozhlédl. Spojené armády Zirevillu a Wielmu prohrávaly, jedna bitevní pozice u drobného pahorku, kousek od Nerianského vodopádu, se ale pořád držela a nepřátelští vojáci pomalu zatlačovali jeho muže zpátky k hlavnímu voji. Celé jednotce na návrší velel Vanyon. Riswen chytil prvního signalizátora, kterého si všiml, a během několika vteřin vydal pomocí barevných praporků rozkazy. Jízda z levého křídla se nenápadně stáhla, během několika minut objela celé bojiště a vpadla Vanyonovi do zad. Než jezdci dosáhli bezprostředního kontaktu, zasypali je lučištníci mračnem šípů, přesto byl Vanyon se svými muži zatlačen ke středu bitvy, kde je sevřel Riswen se svým pravým křídlem. Když byla bitva téměř u konce, mistr a žák na sebe narazili. Riswen soustředěně namířil Alwireth špičkou do očí Vanyonovi a vyčkával. Wielmský mistr meče zmátl svého protivníka klamným pohybem a pak prudce máchl mečem ve snaze znehybnit jeho pravou ruku. Riswen stačil jen částečně uhnout a čepel ho plnou silou trefila do ramene. Černá tunika začala vlhnout krví z dlouhé sečné rány. Riswen nenávistně zafuněl a svraštil čelo. Bolest ho skoro posilovala a on se s novou energií zaútočil na Vanyona. Kuwerik si upevňoval řemeny na kožené zbroji a pak si ještě urovnal dvojitý opasek s mečem. Modrý plášť odložil a vzal si praktičtější zelený. Naposledy se rozhlédl kolem a povzdychl si. „Tanie?“ Pobočník se k němu diskrétně natočil. „Potřebuješ něco?“ „Jsou chlapi připravený?“ zeptal se čerstvý patriarcha, zatímco si nasazoval na záda luk. „Jo, dvanáct nejlepších od hraničářů.“ „Bezva.“ Kuwerik přistoupil ke kamennému stolku a vzal z něj platinový náhrdelník. Tanion obrátil oči v sloup. Kuwerik k němu přišel a nasadil mu náhrdelník na krk. „Teď jsi zastupující patriarcha Wielmu. Moc to tu nepodělej,“ podotkl s úsměvem Kuwerik. „Spíš ty to tam nepodělej. Iseril bude pěkně nadávat, až to zjistí. Nebo až se s ním potkáš.“ „Riziko drzosti, abych tak řekl.“ Ke kamennému podloubí ležérním krokem došlo dvanáct elfů. „Tak jdeme,“ povzdychl si Kuwerik. Došli ke stájím a chvíli osedlávali koně. Pak se mladý patriarcha vyhoupl do sedla a hraničáři ho následovali. Jeho přítel z dětství se smutně usmál. „No, tak hodně štěstí, kamaráde.“ „Neboj, jednou se vrátíme... přinejmenším v rakvi,“ odpověděl s ironickým úšklebkem Kuwerik. Kývnul na ostatní jezdce a několika ostrými povely přinutil koně k běhu. Bitva skončila a vítězná armáda dokončovala krvavé dílo na těch, co se v bolestech svíjeli na bojišti. Kolem Vanyona a Riswena, kteří stále bojovali, se utvořil ztichlý kruh drowských důstojníků, kteří čekali, kdo zvítězí a odnese si svou čest. O nic jiného už totiž Wielmský mistr bojovat nemohl; když vyhraje, zabije ho první kapitán Adrael, který by Riswenovou smrtí znovu získal titul Channisského patriarchy. Když zemře, nezbude mi nic. Když zemře spolu s Riswenem, zbude mu čest. Vanyon sebral zbytky svých sil a srazil Alwireth z původní dráhy, kterou mířil na jeho krk. Neměl dost prostoru a času, aby se napřáhl mečem, a tak uštědřil pravačkou svému protivníkovi ránu do poraněného ramene. Riswen se bolestí zapotácel, ale pak jedním ladným pohybem vytasil vrhací dýku a hodil. Vanyon na poslední chvíli změnil směr letícího projektilu a ten trefil jednoho z vojáků, stojících v kruhu, do hrudníku. Vanyon unaveně pohlédl na Riswena a pomalu se postavil do šermířského postoje. Po chvíli vyčkávání, kdy kolem sebe kroužili, zaútočil. Po několika úderech zkřížili své meče a Vanyon začal přetlačovat Riswenův meč na stranu, aby odkryl jeho obranu. Riswenovi docházely síly, a tak nechal svůj meč sjet po Vanyonově čepeli. Ostří přejelo přes jílec meče a poranilo Vanyona na ruce. Ten, překvapený bolestí, pustil svůj meč. Riswen na nic nečekal a probodl bezbranného protivníka. Tvář Wielmského mistra meče se zkřivila bolestí, když Alwireth proklál jeho tělo skrz naskrz. Riswena zamrazilo až do morku kosti, když se Alwireth o své vlastní vůli vyprostil ze sevření Vanyonova těla. Chvíli se díval na svůj meč a pak vykročil k Nerianské svatyni. Endewian se ho snažil zastavit, ale na oplátku dostal plochou stranou meče ránu do hlavy. Vartalion bez meškání přiskočil ke svému učiteli a vzal ho do náručí. Riswen přistoupil k místu, kde se vodopád stýkal s hladinou a ponořil do proudící vody svůj meč, zbarvený krví mnoha mužů. Magie vodopádu zapulzovala v odpověď a odhodila ho dozadu. Celý vodopád se změnil v krvavou lázeň a z Endewianova hrdla se vydral bolestivý výkřik. Riswen se znovu postavil na nohy a schoval Alwireth do pochvy. Když vykročil ze svatyně a vrátil se mezi své vojsko, pošeptal něco do ucha Adraelovi. Ten chvíli zamyšleně stál na místě a pak se otočil k ostatním mužům. „Onda ata charia!“ Vojáci se sešikovali do centurií a vyrazili pryč. Vartalion starostlivě držel svého učitele v náručí. „Endewiane, slyšíš? Endewiane!“ Starý muž s plnovousem cosi nezřetelně mumlal a nepřítomně se díval před sebe. Jeho žák ho položil na zem a s rostoucím vztekem pozoroval rudý vodopád. Endewian se chvíli zmítal v křečích a pak přestal dýchat. Na Vartalionově tváři se objevily slzy hořkosti i bolesti. Pomalu vstal a vyšel ven ze svatyně. Nad bitevním polem se vznášel pach smrti a on vzal první meč, který uviděl, do ruky. Chvíli ho soustředěně pozoroval a pak ho spustil zase k zemi. Sebral jednomu z vojáků opasek a sám si ho připjal. Se sveřepým výrazem zíral před sebe a nakonec krátce přikývl. Schoval meč do pochvy a vykročil pryč z místa zkázy. Kuwerik seděl s ostatními hraničáři u velké vatry a jedl svůj polní příděl. Konečně přišel nejlepší ze stopařů a unaveně se posadil ke zbylým z družiny. „Tak co? Nějaký novinky?“ zeptal se s nadějí v hlase Kuwerik. Prohráli jsme bitvu u Nerianskýho vodopádu, nevypadá to moc dobře,“ odpověděl hraničář. „A co brácha nebo Vanyon?“ „Ani o jednom z nich nemáme zprávy. Ale Nerianskej vodopád, jak jsem ti o něm vyprávěl... Riswen ho zničil.“ Kuwerik chvíli němě zíral před sebe a pak potichu dodal: „Začaly Nerianské války.“

Názory a komentáře ( 0 /14 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
Alichai	2
DonSimon	2
Ferro_the_King	2
HadejKdo	3
Heldret	2
Holyan	2
Jajulena	1
Jase	1
JokerS	2
Jon	2
Kanyapi	2
Liep	3
Lordamen	1
Lutus	2
Macros	1
Mennolly	3
Mofik	2
Nefer	1
Nevyn	2
Odileth	1
RickDevon	3
Trpasle	2
Tufak	2
Vexar	2
Wessna	1
Winitar	2