Duší celkem: 900
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Stvůry
      RickDevon

      3. ledna 2006

       
      Stáli uprostřed zelené louky. Tráva jim sahala až po kolena, kousek dal šuměl les a zurčel potůček a všude to vonělo létem. Ptáci v korunách stromů zpívali a oni by mohli vidět veverky hrající si na okraji lesa. Ale měli oči jen pro sebe. Jenom stáli, drželi se za ruce a dívali se jeden druhému do očí. Sluníčko svítilo, obloha byla blankytně modrá a vál jemný větřík, který jí lehce čechral vlasy.
      Najednou se ale něco změnilo. Nebylo to okolí, byl to pocit. Po předchozím klidu, míru, štěstí a lásce to byl divný pocit v žaludku. Strach z něčeho neznámého. Když v tom ptáci ztichli, nebe se zatáhlo a z blízkého lesa se začaly drát nepopsatelně odporné obludy. Nejhezčí z nich vypadaly jako kříženec ještěra a člověka. Bylo jich hrozně moc. Černí s rudýma očima, obrovskými tesáky a dlouhými drápy. V tlapách meče, sekery a další ostré a velice ošklivě vyhlížející zbraně. Hnali se k těm dvěma uprostřed palouku a vůbec nevypadali přátelsky.
      Chtěl utéct k nedaleké skále, vylézt na ní. Jenže ona jen stála na místě a čekala. „Pojď, miláčku, utíkej!“ křičel na ni. Ona jen stála v bílých šatech, ruce rozpažené, vlající vlasy a šeptala: „Pojďte, pojďte si pro mě, čekám tu na vás.“ Popadl její hlavu do dlaní a zakřičel jí do obličeje: „Miláčku, utíkej! Já tě nechci ztratit. Miluju tě a nechci, abys umřela!“ V očích měla přísvit něčeho zvláštního, cizího, něčeho, co ho děsilo víc než nestvůry za jeho zády. Konečně se probrala a začala utíkat. Příšerám ten kousek z lesa k nim trval hrozně dlouho, na to, jak byly rychlé. Ale oni opravdu neměli čas ani náladu nad něčím takovým přemýšlet.
      Hnali se ke skále, v očích děs a hrůzu, nestvůry v patách. Začali šplhat po vysoké studené skalní stěně a za nimi se ozýval nelidský řev a vytí. Šplhali po skále a příšery za nimi. On už byl nahoře a podával jí ruku, aby ji vytáhl k sobě. Už ji držel za dlaň, malou a útlou, třesoucí se námahou a strachem. Když vtom se jí kolem nohy obtočilo slizké, studené chapadlo jednoho z démonů. Snažil se ji udržet, vytáhnout nahoru k sobě, ale chapadlo bylo silnější. Vytrhlo mu ji z ruky. Ona za celou dobu nevydal ani hlásku. Jak padala dolů, mezi ty stvůry, tak pochopila. Pochopila, že zemře a poprvé vykřikla. Zoufale. Zděšeně. Krátce. Byl to poslední výkřik jejího života. Zaplavila ho vlna zoufalství, zděšení a smutku. Bylo to tak silné, že to vnímal jako fyzickou bolest. Nemohl se ani pohnout.
      Pak vystrčila přes okraj skály hlavu první nestvůra. Vypadala jako obrovská moucha. Kopl do ní a podíval se přitom dolů. Pod skálou se v chumlu příšer něco dělo. Trhali ji na kusy. Krev a maso létaly vzduchem a byl slyšet démonický řev děsivých oblud. Trvalo mu neskutečně dlouho, než pochopil i on, co se stalo. Než pochopil, že jeho láska už není. Pak jej přepadla další vlna zoufalství, smutku a beznaděje. Pak je vystřídala nenávist, zloba a odhodlání. Skočil dolů. Za ní. Pro ni!
      Jak padal dolů, promítl se mu před očima celý jeho krátký život a všichni, které kdy miloval. Sled obrazů se zastavil u ní. Byla celá v bílém, úsměv na rtech. Vypadala jako anděl. Pak dopadl. A uviděl ten úsměv zblízka. V její tváři. Na její hlavě, která jako zázrakem zůstala celá. Ale tělo nikde. Dopadl do krvavé louže, která po ní zbyla. Její nádherné tělo bylo rozerváno na kusy. Díval se jí do prázdných očí. Usmívala se. Spokojeně. Smrt musela být rychlá. Konečně dosáhla svého. Smrti!
      „Neeeeee!“ zazněl jeho výkřik do náhlého ticha. „Jdu za tebou, lásko,“ zašeptal, pak sebral ze země meč, který se tam vzal kdovíodkud. Vstal, celý od její krve, a rozmáchl se.
      Pak začala jatka. Poháněn nenávistí k démonům, láskou a touhou ji následovat, sekal kolem sebe jako šílenec. A stejně tak i řval. Řval zoufalstvím, smutkem a nenávistí. Z očí mu tekly slzy.
      Zabil jich hodně, ale pak zeslábl, zpomalil a do jeho těla se zasekly první čepele, první drápy. Pak už nic necítil. Jen klid a mír. Stála naproti němu, na rtech úsměv. Ten, se kterým zemřela. Zoufalství bylo pryč. Byla už jen láska, klid a štěstí.
      „Konečně spolu,“ řekla a vykročila k němu. „Navěky.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /10 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Aquarius1
      Bakendrid2
      DonSimon2
      Elfiperi2
      Ferro_the_King1
      Ghave1
      HadejKdo1
      Heldret1
      Holyan2
      Horyn1
      Christopher1
      Jakub.s1
      Jon3
      Kanyapi2
      Lutus1
      Meladyanne1
      Mennolly3
      Milwa2
      Mofik4
      Nefer1
      Perilan1
      RubinTiger2
      Teranell2
      Trpasle2
      Tufak2
      Wessna1
      Winitar1
      Zarabeth4


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2024 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).