Faeldan Alichai 25. srpna 2006
Vítr skotačil nad mohutnými platany, vyzývaje jejich listy k tanci. Voněl omamně a sladce, tolik připomínal její oblíbený parfém. Nebo to snad byl on? Dlouhá stébla trávy, měkká a příjemná na dotek, mazlivě hladila jeho bledou, téměř alabastrově bílou tvář. Tolik připomínala letmé dotyky konečků jejích prstů. Nebo to snad... Symfonie. Nebesa prozpěvovala podivnou píseň. Tak podobnou cinkavému, zvonivému smíchu, který tak rád slýchával. Pomalu otočil hlavu, listoví nad ním mu vrhlo stín do tváře. Zamrkal a zhluboka se nadechl. Ten pocit mu byl cizí; jako by to bylo poprvé, kdy mu do plic pronikal vzduch. Přibíhala k němu, bosá, v sukni vlnící se ve vánku tak, jako by snad byla z mlhy. Zářící slunce vytvářelo kolem její hlavy svatozář. Temně rudou, fialovějící. Aniž by se dokázal alespoň zvednout na loktech, klekla k němu a dlouze ho objala. Znovu ucítil tu sladkou, opojnou vůni, která na něj působila jako droga. Srdce se mu rozbušilo v prsou. „Tohle je...“ zašeptal, popadaje dech. „Náš domov.“ Temnou podzemní kobku prostupoval lezavý chlad. Hřmotný muž s mečem v ruce ztěžka oddechoval, opřený o zeď. Lhostejným zrakem toho, který prožil až příliš mnoho střetnutí, pozoroval své druhy, jak se sklánějí nad nehybným tělem. „Co... co s ním je?“ ozval se chraplavě. Ozvěna jeho hlasu stoupala vysoko ke stropu. Mladík s jizvou půlící pravé obočí odepjal svůj plášť a tělo jím přikryl. „Mrtvý.“ „My máme i dům?“ „Jistěže. Pojď a už se tolik neptej.“ Za hradbou lesů se vynořila mýtina, jíž dominoval statek uprostřed. Pomalu, zavěšení do sebe, k němu došli. „Jenom náš,“ položila mu majetnicky ruku na hrudník. „Podívej,“ ukázal prstem na děravý kus střechy. „To potřebuje spravit...“ „Ne!“ snažila se ho zarazit, byl ale rychlejší. Kdyby se nesoustředil na kouzlo, možná by si býval všiml nezvyklého tónu jejího hlasu. V tu chvíli už ale jeho prsty tančily ve vzduchu, zlehka, táhlými pohyby, hladily magickou energii, která rostla před ním. Pak ostrým syčivým šeptem zažehl jiskru zaklínadla. Moc proudící mu z dlaní se jako na rozkaz obrátila proti němu. Zapotácel se, síla kouzla jím otřásala. Nepříjemný pocit se nakonec usídlil v žaludku. Trvalo dlouho, než zcela zmizel. „Jak to, že nemůžu...“ „To je náš domov. Ničí jiný.“ Dvě oči, zelené a jiskřivé jako smaragdy, ho rázem umlčely. Družina odpočívala. Mladý hraničář se zjizvenou tváří ošetřoval. Válečník zdravou rukou pevně stiskl obvazem zpevněné rameno a podíval se na mrtvého druha. „Ten plášť se pohnul...“ zabručel. Sám tomu nepřikládal nijakou důležitost. Všichni ostatní jako na povel vyskočili a shlukli se kolem ležícího. Chvíle, po kterou se nad ním mladík skláněl, se táhla do nekonečna. „Neuvěřitelné,“ zamumlal a přejel prsty po hluboké ráně na skráni. „Nechápu, jak...“ Sklonil se, vášnivě ji k sobě přitiskl a políbil. Oči měl zavřené, přesto na zlomek okamžiku zahlédl povědomou tvář. Jako by tu hlubokou rýhu, hyzdící sympatický obličej, znal od narození. Odtrhl se, zmateně se rozhlížeje kolem. „Lásko, co se děje?“ konejšil ho sametový hlas. „Nejsem tady...“ „Jak, že nejsi? Podívej se na mě.“ Obrátil k ní tvář, teď již ne klidnou a vyrovnanou, ale ztrápenou. „Vidíš mě? Rozhlédni se. Takové jsme to přece chtěli... tohle je náš domov, lásko.“ „Já... nevím…“ „Co s ním budeme dělat?“ Zraněný válečník se ptal prostě a prakticky, jako vždy. Přemýšlení o svých dotazech přenechával ostatním. „Já... nevím...“ zadumal se hraničář. „V životě jsem tohle neviděl. Nevím, co ještě vydrží... tady mu víc nepomůžu.“ Mág otevřel oči. „Slyšíš mě?“ ozval se hraničář naléhavě. Zbytečně, ležící je opět zavřel. Vítr znovu burácel nad platany, tentokrát ale zpíval ponurou píseň - ponurou a nepřátelskou. „Tohle není domov,“ zamručel znovu. Odpoutal se od její ruky a vracel se zpět k lesu. „Jsem tady já! Tady! To je tvůj domov! Já jsem tvůj domov...“ Nedíval se na ni. Její tvář, jindy nádherná jako sama smrt, zošklivila, rysy se stáhly do odpudivé, rozhněvané grimasy. „Tohle není...“ „Sen?“ „Stůj!“ Zarazil se a nasucho polknul. Poprvé rozeznal v tom hlase něco jiného, cizího. Před očima mu bleskl další matný obraz. Vzpomínky se zabodávaly do mozku jako ostré, rozžhavené jehly. „Tohle není sen.“ „Vidíš. Tak pojď zpátky...“ „Tohle je vězení. Mé vlastní vězení, které jsem já sám vytvořil.“ „Ne!“ „Ano.“ Dohonila ho nečekaně rychle a prsty jako ze železa stiskla pravé předloktí. „Jsi můj. Chci tě tady.“ „A co je jinde?“ pokusil se vysmeknout pevnému sevření. Neúspěšně - tohle nemohla být jeho Naiach. „Nic...“ hlesla hluše. „Čeká tě tam konec.“ „Ten mě ale čeká už dlouho.“ „Tak mu nechoď vstříc! Buď tady a žij svůj sen!“ Prsty levačky pomalu kreslily v ovzduší. Tak, aby to neviděla. Cítil, jak jím prostupuje Moc, připravená vyrvat z něj esenci žití. Cítil, že už není cesty zpět. „Každý sen,“ promluvil docela jasně a zřetelně, „který trvá moc dlouho, se mění v noční můru. A z té se probouzí s křikem.“ Poslední slova zanikla v zaburácení magické energie. Nastala tma. Skupina dobrodruhů nesoucí tělo byla od něj odmrštěna pryč. Válečník narazil hlavou do kamene, vydechl a sprostě zaklel. Každý cítil v zatuchlém, stojatém vzduchu nezaměnitelný pach magie. Čaroděj Faeldan dosud ležel na provizorních nosítkách. Oči měl otevřené a na tváři mu hrál úsměv. Plášť už se nezvedal.

Názory a komentáře ( 0 /17 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
DonSimon	1
Ferro_the_King	1
Filip.ha	1
HadejKdo	2
Holyan	1
Jase	1
Kanyapi	1
Kolaps	3
Kraal	2
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	2
Milwa	1
Nefer	1
Nonsence	2
Perilan	1
Rinoli	1
Silenthya	1
Teranell	1
Winitar	2