Jizvy vzpomínek Teranell 27. října 2006
„A k tomuhle jsi přišla jak?“ Mohutně stavěný muž s kdysi dávno černým, teď už však šedivějícím vousem, ukázal okatě na další z bohaté sbírky mých jizev. Vždycky to tak dopadne. Jakmile se nás sejde víc pohromadě, nedá nám to a musíme se pochlubit vším, co už jsme zažili – přesněji řečeno, kdo, kdy a kde dostal na prdel, kdo u toho byl a v neposlední řadě taky kdo a kolik platil. Kor když je možnost nějak to všechno doložit. Oplatila jsem válečníkovi kyselý škleb a pravou rukou jsem si shrnula z čela prameny plavých vlasů. Vlastně to nebylo potřeba, už tak viděl dost. Jedna dlouhá, bledá rýha se mi táhla přes půlku obličeje – jako nejčistší řez břitvou roztínala napůl levé obočí a pokračovala šikmo přes nos až na pravou tvář. Ta druhá - o něco menší, zato však mnohem hlubší – rozdělovala přesně opačným směrem spodní ret a bradu. „Jo, tak to byla moje první,“ uchechtla jsem se a neodpustila si ani spiklenecké mrknutí. To už fousáč málem nadskakoval nedočkavostí. Nejspíš čekal, že se z toho vyklube pěkně peprná historka. A já jsem ho nehodlala zklamat. Ten den začal jako každý jiný. Z normálu se vymykalo jedině to nesnesitelné vedro. Léto už se dávno přehouplo k podzimu, z polí již před drahnou dobou zmizel poslední klas – a já jsem seděla v té nejtemnější krčmě, kterou jsem našla, a za nejlepšího přítele považovala plešatého hospodského. Minimálně po dobu, kdy mi bez řečí přisouval po barové desce jeden vychlazený tuplák za druhým. Tak kvůli tomu to nejspíš všechno začalo... Z oparu pochmurné zamyšlenosti mě vytrhnulo teprve vrznutí dveří. Ani jsem se neobtěžovala zvednout k nově příchozím hlavu. No ne, návštěva... A v tuhle dobu? To mě teda poser... Zrezlé panty několikrát hlasitě zakvílely, než se dveře s bouchnutím zavřely. Dupot mnoha těžkých bot a šoupání židlí mě konečně přinutilo líně odtrhnout oči od kameninového korbele a otočit se. No, že by to byl pohled pro bohy, to se vážně říct nedá. Čtveřice zarostlých, špinavých chlapů ve zbrojích, které pamatovaly mnohem lepší časy, se právě usadila k dlouhému stolu u výčepu – tedy rovnou za mě. Smrděli jako stádo, z toho pachu potu a rzi se mi obracel žaludek. Nikdy nepochopím, jak na sebe lidi můžou vzít tyhle obludnosti. Jeden z trhanů zachytil můj upřený pohled a vycenil na mě zuby v jakési perverzní napodobenině úsměvu. Tfuj. Znechuceně jsem se otočila a pro jistotu ještě nohou posunula své věci pod vysokou stoličku, na níž jsem seděla. Jenže Slizouna to očividně neodradilo, poněvadž si poručil pivo a pak suverénně zamířil přímo ke mně. Když o tom teď zpětně přemýšlím, je docela možný, že mě měl za šlapku. No, tenkrát bych se tomu ani nedivila – pletence zářivě plavých vlasů se mi kroutily téměř v polovině zad, tvářička jako z alabastru a postava, za kterou by se nemusela stydět ani ta nejdražší děvka. Ostatně, tím nedošněrovaným živůtkem a ‚kalhotami‘, ze kterých jsem už dávno amatérsky odstranila i ty poslední zbytky toho, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat nohavice, tím jsem si taky moc nepomohla. Hlučně se složil na vedlejší stoličku a věnoval mi další ze svých oplzlých úsměvů. Okamžitě mě napadlo, jak by asi vypadal, kdybych mu polovinu těch zubů vymlátila. O moc hůř už asi ne. „Nechceš si jít sednout za náma, kotě? Bude sranda, uvidíš,“ oslovil mě a za souhlasného hýkání svých kumpánů mě chytil za předloktí. Vztekle jsem jeho ruku setřásla; tentokrát mě napadlo fakticky mu ty zuby vyrazit. „Nešahej na mě,“ kontrovala jsem chladným, lhostejným hlasem a aniž bych se na něj jedinkrát podívala, pořádně jsem si přihnula z dalšího tupláku. Bylo mi vedro, chtěla jsem být sama a zodpovídat se se svou přiopilostí pouze vlastnímu svědomí. Mohlo mu to být jasný. Kdo nasává stranou od ostatních, ten většinou nestojí o společnost. Jenže tenhle byl buďto moc pomalej, nebo jednoduše blbej jak troky. Možná, že obojí. „Cože?“ zamžikal na mě nevěřícně krví podlitýma očima. Jo. Takže při troše štěstí bude nejen blbej, ale i hluchej a slepej. Otočila jsem se a věnovala mu jeden z nepřeberné zásoby mých pohledů ,odprejskni, nebo tě ta sranda bude pěkně mrzet´. Už tohle většině otrapů stačí. „Říkám, nešahej na mě, nebo ti jednu vrazím,“ zopakovala jsem. Zatvářil se, jako kdyby se to skutečně stalo, a se slovy: „Na mě si nebude žádná cuchta vyskakovat!“ mi jednu vlepil. Teda, spíš se pokusil. Vzhledem k tomu, že jsem to čekala (dokonce jsem málem slyšela, jak rozzuřeně skřípe zuby), nedělalo mi žádné potíže ránu odklonit. Nepochybně byl silnější, avšak co se týče postřehu a obratnosti, neměl moc šancí se mi vyrovnat. Navíc byl levák, takže mi stačilo jednoduše ho chytit za zápěstí a zakroutit. Ze stoličky jsem ho stáhla jako pírko a v příštím okamžiku se mi za doprovodu několika velmi peprných nadávek válel u nohou. Fajn, uznávám, že to by mu nejspíš stačilo. Dokonce i zbytek té bandy se spíš smál, rozhodně nebyli naštvaní. Jenže alkohol dělá svý a já jsem si prostě nemohla pomoct. S nepěkným úšklebkem jsem ho špicí okované boty nakopla do žeber a obrátila ho tak na záda. Něco nechutně zapraskalo. Byla by to scénka jako vystřižená z divadla, jen kdyby mi vzápětí málem nepoblil nohy. Že jsem se právě dostala do pěknýho průseru, to mi bylo jasný ještě předtím, než se doteď rozesmátá trojice se směsicí vzteku a překvapení ve tvářích zvedla ze židlí. Nakopnutý tiše sténal a chroptěl na podlaze, válel se tam jako zpráskaný pes. Sotva jsem stačila uskočit a sáhnout pod stoličku pro zbraně, když po mně jeden z těch tří chňapnul. Jindy bych se mu nejspíš bez potíží vysmekla, jenže jak už jsem jednou podotkla, alkohol dělá svý. Špinavé prsty se mi jako ocelové pařáty sevřely kolem paže a surovým trhnutím mě donutily znova se narovnat. Okamžitě mi bylo jasné, že takové hromadě masa a kostí by rána pěstí neublížila víc než obyčejné plácnutí – instinktivně jsem vyrazila dopředu a vší silou ho nakopla kolenem do rozkroku. Bylo to hnusný a sprostý, ale co mi zbývalo? Takhle se s nepříčetným řevem skácel na zem vedle svého kumpána a ze tří protivníků byli rázem dva. Jenže štěstí, ta mrcha jedna přelétavá, se očividně rozhodlo, že už pro mě za dnešek udělalo dost. Koutkem oka jsem ještě zahlédla pohyb kdesi na pravé straně a vzápětí jsem dostala po hlavě těžkou barovou židlí. Usilovně jsem se snažila zůstat při vědomí, když už jsem se nemohla ani pohnout. Přes rudou mlhu, jež mi zastírala smysly, a ohlušující burácení krve v uších jsem jen matně vnímala, jak mě zvedají na pult. Hostinský už dávno někam zdrhnul a mně pomalu začínalo docházet, v jakých sračkách jsem se to doopravdy octla. Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy – jen proto, aby přede mnou vyvstal nechutný obraz dalšího rozšklebeného, zarostlého ksichtu. Pan Eunuch už se nejspíš sebral natolik, aby se dokázal postavit na nohy a nevábný smrad, který se z něj linul, mě teď štípal v očích, jako kdybych si čuchla k mrtvole. „Baf, čubko!“ prsknul zuřivě. Hlas mu přitom přeskakoval zlostí. „Překvapená? No jo, ženská. Kdybys raději dělala, co máš, a nefušovala do věcí, kterejm prd rozumíš. Ale víš co? Seš docela kus a byla by škoda jen tak tě podříznout. Takže mám návrh: ty teď budeš naše hodná malá čubka a odprosíš. Možná se ti to pak bude dokonce i líbit. Jak se jmenuješ?“ Za vzdorovité mlčení a mrazivý pohled jsem si vysloužila další facku. Au. „Ptal jsem se, jak se jmenuješ?!“ „Keira, ty vyžraný, smradlavý prase,“ zavrčela jsem konečně a přivřela oči v očekávání další rány. Jenže ta nepřišla. Místo toho jsem zaslechla výmluvné zvonění ocele a vzápětí se v mém zorném poli objevila široká čepel zdobené stříbřité dýky. Bůhví, komu ji ten bastard ukradl – tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlela. Když mi s hrůzou došlo, co to chce vlastně udělat, zoufale jsem se jim zazmítala pod rukama, ale bylo to k ničemu. Drželi mě pevně. „Naposledy se usměj,“ chytil mě za bradu nejodpornější z trýznitelů a před očima se mi mihla nablýskaná čepel nože. Výroba té ozdoby na bradě mu trvala snad celou věčnost. Ještě teď se mi dělá zle, když si vzpomenu, jak mi špička dýky drhla o čelist a o zuby. Nevím, jak dlouho jsem tam jenom ležela a řvala, ale zas taková doba to nejspíš nebyla. Když se ke mně čepel přiblížila podruhé, zuřivě jsem se tomu hnusákovi zakousla do zápěstí. Jeho smůla, že mě pustil. Nejspíš si myslel, že jsem vyřízená a už nebudu dál nic zkoušet. Naivka. Dávila jsem se krví, jak svojí, tak jeho, ale nepovolila jsem. V obraně mi málem přerazil nos, ale pro mě bylo důležitější, že dýka mu vypadla z ruky. To už se mi vrátily i poslední zbytky zdravého rozumu, tudíž když jsem ucítila, že mě další z žoldáků téměř pustil, aby mohl pomoct svému kumpánovi, neváhala jsem ani vteřinu. Dobře mířeným kopancem (ten den už jsem je pomalu přestávala počítat) jsem ho zasáhla do ledvin a smýkla jsem sebou na bok. Sice jsem se znova pořezala o odhozenou dýku, ale ten poslední, co mě držel, očividně nestál o to, abych mu zlámala předloktí o hranu pultu. Moje věci stále ještě ležely pod stoličkou. Hoši měli po srandě. Tomu s pokousanou rukou jsem ještě v kleče přeťala vazy v kolení, nakopnutému zase jediným úderem meče vyrazila z ruky dýku, po které se z poslední naděje vrhnul. Tasit meč už nestačil – další rána mu rozsekla obličej na dvě poloviny a změnila ho v neforemnou třesoucí se hromádku. V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vpadlo několik vojáků městské gardy. Pozdě na to, aby chytili toho posledního, co se raději odporoučel oknem, pozdě na to, aby mi zabránili dorazit tu bestii s rozpůleným kolenem. S krutou pomstychtivostí jsem mu vrazila hrot meče pod bradu a trhnutím jej otočila, ještě než mě od něj stačili odtáhnout. Bylo po všem. „A dál?“ „Coby? Hostinský se zasadil o to, aby mi stráže ještě poděkovaly. Felčar udělal všechno, co mohl, ale obličej už mi do pořádku nedal. Jako kompenzaci jsem si vzala alespoň tu dýku. Dva jsem zabila, jednoho zmrzačila a poslala na popravčí špalek. Poslední utekl a já jsem si slíbila, že se osobně postarám, aby si to hezky vyžral. Tou samou dýkou.“ „Měl jsem za to, že jsi mu ani na chvíli neviděla do obličeje...?“ „To ne. Ale ten hlas bych poznala mezi tisíci.“ „Fakt?“ pousmál se fousáč. Nutno dodat, že dost nervózně a nepřirozeně. „Fakt,“ zašklebila jsem se a sebrala ze stolu tesák, který jsem tam během řeči na ukázku položila. „Tak už ten rum dopij. A pěkně si ho vychutnej, je to tvůj poslední...“

Názory a komentáře ( 0 /38 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alison.Pierce	1
Angeluss	1
DonSimon	1
Extremer	1
Ferro_the_King	1
HadejKdo	1
Heldret	1
Hlavorubec	1
Kanyapi	1
Kolaps	2
Lutus	1
Milwa	1
Nefer	1
Perilan	1
Rinoli	1
Supik	1
Suzanneoff	1
Vaccuum	2
Zarabeth	2