Ad noctum Scarecrow 14. října 2014
Den byl stejně jako všechny ostatní chladný a zatažený. Přesto, že bylo jaro, se vzduchem nenesla žádná vůně, ba ani zpěv ptáků či bzučení hmyzu. Bylo ticho. Mrtvé, chladné ticho. Jako na pohřebišti, napadlo ji. Nebyla daleko od pravdy, místem mrtvých se stalo celé království, jehož jméno zavál prach pohřebních hranic. Krajem se toulaly přeživší skupinky či jednotlivci a úzkostlivě se snažily vyhnout hordám nemyslících lidožravých mrtvol, které před dvěma lety zaplavily celou zemi. V poslední době se na nich cosi změnilo. Hlas, který do jejich netlukoucích srdcí zaséval nenávist a šeptal směr kudy jít, jako by utichl. To však kraj nečinilo o nic bezpečnějším. *** Krčili se v mrtvé trávě a sledovali vesnici před sebou. Finn, vysoký a hubený s několikadenním strništěm a prořídlými vlasy staženými v culíku, vše pečlivě zkoumal pozorovacím kamenem – krystalem zbroušeným tak, že byl schopný přibližovat jako dalekohled. Oblečen byl v koženém kabátu a trojcípém klobouku. Proti stráni, za níž se ukrývali, měl opřené silné kopí s dvojitou vidlicí na konci a u pasu starý lovecký tesák. Vedle něj byla zakleknutá Sindy, mladá žena, téměř ještě dívka, se stejným kloboukem a kabátem. Svoji tvář halila šátkem, vidět byly pouze velké zelené oči. Kaštanové vlasy měla neuměle zkrácené k ramenům. Za zbraně jí sloužily dva krátké meče opatřené z jedné strany smrtícími zoubky, které uměly udělat z masa či vnitřností zasaženého jen potrhané cáry. Největším z přítomných byl dvoumetrový kolohnát v kdysi bílém varkoči. Mohutný hrudník mu chránil poškrábaný kovový kyrys. Na zádech měl hradební štít s čepelí připevněnou ke středu a za pasem velkou jednoruční palici. Muž měl nyní na dříve úplně holé hlavě krátké, ohnivě zrzavé vlasy a delší vousy stejné barvy. I přes impozantní postavu a hrozivou výbavu působil z přítomných nejmírněji. Za Zrzkem se krčila malá, asi sedmiletá dívka zabalená ve zkráceném teplém kabátu. Všichni krom dítěte měli kabely z pevné kůže. „Ani živáček,“ konstatoval suše Finn. „Obejdem to?“ Schoval pozorovací kámen do jedné z kapes kabátu. Sindy zakroutila hlavou „Nemáme žádné jídlo, naše šance je před námi.“ „To si můžou pomyslet i ti ve vesnici, až tě uvidí, kočko,“ odsekl Finn. „Nemluvte tak před ní,“ napomenul je rudovlasý obr. „Třeba je ta vesnice prázdná.“ „Není prázdná,“ navázal Finn, „to, že tam není ani živáček neznamená, že jsem tam nikoho neviděl.“ Na tázavé pohledy svých společníků pokračoval. „Mátohy, vesnice je jich plná. Nevypadají agresivně, vlastně jako ty poslední, co jsme potkali.“ „Budeme to muset risknout,“ uzavřel věc Zrzek. „Losujme, dva půjdou hledat něco k jídlu, třetí zůstane s malou. *** Už z dálky slyšeli pravidelné kovové rány. Když se oba muži blížili k vesnici, postupovali tiše a opatrně, při jakémkoliv náznaku nebezpečí by museli rychle zvolit nejadekvátnější řešení – boj či útěk. Život v pustině plné nemrtvých je krutou zkouškou vůle přežít, ani jeden z nich nechtěl skončit jako další uslintaná zombie. Raději by si sami sáhli na život, taková byla nepsaná pravidla všech přeživších. Každý se děsil chvíle, kdy ji bude muset splnit. Finn už zažil několik společníků, kteří v poslední rozhodující chvíli sebrali odvahu k opravdu udatným činům a také pár zbabělců, kteří i přes to, že byl jejich osud zpečetěn, chtěli proklouznout. Takovým rád pomohl skončit trápení… i když by to svým současným druhům nepřiznal. Rány byly slyšet více a více. Oba muži zmizeli mezi domy. *** „Idioti,“ vztekala se Sindy. „Ve třech bychom mohli být hotoví mnohem dřív a být zas na cestě… a ty se o sebe beztak zvládneš tu chvilku postarat, že?“ Nervózně přecházela sem a tam. Občas hodila nenávistný pohled směrem k mužům, kteří se blížili ke vsi. Odpovědi se jí od dítěte nedostalo, mluvila málokdy, a když už, jen jednoduchá slova. Obvykle se pár slůvek podařilo vymámit jen Zrzkovi. „Kněžour podělanej, taky si tu ten svůj nález mohl pohlídat sám,“ klela nahlas. Její pohled se střetl s dívčiným, „To si nechej pro sebe, že jsem to říkala, jo?“ Dítě nehnulo brvou. „Taky mu hodně dlužím, abys věděla,“ uzavřela monolog a rozhlédla se po okolních stromech. Pohled jí spočinul na vyvrácené bříze opodál. „Víš co?“ klekla si před dívku. „Ty tu pěkně zůstaneš a schováš se. Nikam nebudeš chodit a teta Sindy ti donese hračku, když nějakou najde, hm? Klidně řekni, pokud nesouhlasíš.“ Odpovědi se jí nedostalo a tak spokojeně dívku posadila pod starý vývrat, kde ji zakryla několika větvemi. „Zůstaň tu, zlatíčko, hned budu zpátky.“ Usmála se na dítě a vyrazila k vesnici. *** Zdroj zvonivých kovových úderů nalezli velmi rychle. Nemrtvý kovář bloumal po kovárně, přecházel od vyhaslé výhně ke kovadlině, do které vždy čas od času začal arytmicky bušit kladivem, které nepustil z ruky. Příchozím mužům nevěnoval sebemenší pozornost, byl prázdnou oživenou schránkou, která jen parodovala to, čím byla za života. Již necítil žádnou nenávist k živým, ani hlad. Loutkařův hlas byl pryč. Zrzek k němu přistoupil a zašeptal modlitbu: „Pokoj tvému duchu, pokoj tvému tělu.“ Namířil proti kováři ruku s prsty složenými ve svatém gestu. Kovář se s tichým povzdechnutím sesul k zemi. „Chceš to dělat i s ostatními?“ zeptal se Finn a mávl rukou ke zbytku vesnice, jejíž obyvatelé buď bezcílně bloumali sem a tam, nebo se pokoušeli napodobovat činnosti, kterým se denně věnovali za života. „Ne,“ zasmušil se kněz. „Ačkoliv bych rád, musím vymyslet způsob, jak očistit celou vesnici naráz.“ Na chvíli se odmlčel. „Pojďme, někdo tu může být.“ Finn si přitáhl kabát blíže k tělu. „Doufám, že nikdo víc, než tihle. Viděl jsem leccos, ale i mátohy mi nahánějí hrůzu.“ Vesnice byla plná pohybujících se těl. Pohyby trhavé, tváře bez výrazu, bledé oči bez pohledu. Mnozí z nich ronili slzy nechutného nahnědlého slizu. Odevšad se ozývaly chrčivé vzdechy, jako by i těla bědovala nad svým krutým osudem. Finn odhadoval možná padesátku nemrtvých vesničanů. „V pořádku, mě taky,“ usmál se Zrzek pod vousy, zatímco procházeli náměstím. „Jo?“ zvedl Finn obočí. „Vůbec na to nevypadáš, jsi tak nějak… nedotčenej tímhle vším okolo, jako by ses procházel lesem, nebo co.“ Kněz zakroutil hlavou, „Ale i tak mám pořád strach z těch okolo, stejně jako ty nechci umřít a také mám strach o tu malou.“ „Proč? Protože jsme ji nechali se Sindynou?“ „Mimo jiné i proto,“ přikývl vážně Zrzek. Finn se ušklíbl: „To já mám strach spíš o Sindy. Říkám si, jestli není na ženský, vezmi si, cestuji s vámi, no řekni, už měsíc? A nic si se mnou ještě nezačala, to je divný!“ „Kdyby byla na ženský, Finne…,“ zabručel Zrzek, „…vyjela by po tobě hned první večer.“ „Cháchá,“ zkřivil Finn ústa. „V tom se ty musíš vyznat, kněžoure, protože…“ Mužům šel v ústrety nemrtvý, dle oblečení se jednalo o za života vysoce postaveného muže, zřejmě rychtáře vesnice. Krom honosnějšího oblečení ho od ostatních odlišovalo i něco zásadního, jeho oči vyzařovaly narudlé světlo a také měl cíl cesty – byli jím dva vetřelci. „A sakra…“ zaklel Finn „Glemcák!“ Ghůl vycenil řadu odporně křivých zubů a vyrazil do útoku. *** Pohybovala se rychle a tiše, skoro jako kočka. Za dva roky bloudění mrtvými pustinami se lecčemu přiučila. Vesnici obešla tak, aby si jí muži nemohli všimnout. Zatímco se Finn se Zrzkem zjevně vydali prozkoumávat vesnici, ona přešla rovnou k hledání jídla. Začala tím, že vklouzla do nejbližšího domu pootevřeným oknem. Rázem stanula tváří v tvář oživené mrtvole starší ženy. Mrštně vytasila meče a v dalším pohybu uťala mátoze paži a hlavu. Uťaté kusy dopadly na podlahu. Tělo se zakymácelo, ale udrželo rovnováhu, poté se vydalo kamsi ke zdi, o kterou se zarazilo. Hlava na zemi netečně mrkala a začala cvakat zuby. „Ah… nevadí, když se zde porozhlédnu, mladá paní?“ Sindy skryla meče a odkopla hlavu do temného kouta. Cosi v něm zazářilo, pár očí. Sindy vykřikla leknutím, rychle si zakryla ústa paží, aby nevydala již ani hlásku. Z temnoty rohu, z něhož se stále ozývalo cvakání zubů, se vybelhala nemrtvá kočka, sledovala Sindy pohledem mdle zářících oček. „U bohů, to je nejhnusnější věc, co jsem kdy viděla.“ Zkřivila rty. Přešla ke dveřím a otevřela je, kočka kulhavě vyšla ven, jak byla zvyklá. „Jdi chytat chcíplý myši, ksindle.“ Dveře raději zase zavřela. Za zvuku klapajících zubů se dala do prohledávání malého domku. *** Tiše seděla pod vývratem a naplno se věnovala hře se dvěma kamínky, které našla. Kamínky šly zrovna na procházku po rozkvetlé louce, jakou znala ze svých snů, ve kterých ji chodila každou noc navštěvovat maminka. Její ruce v nich byly hladké a teplé, ne jako dříve. Její poslední vzpomínky na matku nebyly nejhezčí. Nejdříve byla máma nemocná a ona se o ni musela starat. Nebyla dost silná, aby chodila pro vodu a jídlo. Alespoň chodila do lesa sbírat bobulky, když nerostly, hledala alespoň kořínky a pak jen kůru ze stromů. Ke kůře se dostala v době, kdy maminka po dlouhém spánku vstala. Nebyla na ni zlá, jen ji nechtěla chovat ani jí už nezpívala před spaním. Bála se jí, byla chladná jako led. Pak se objevil obrovský plešatý muž s rudými vousy. Poslal maminku spát a ji vzal s sebou. Po dlouhé době od někoho zas slyšela tichou píseň před spaním. Milovala toho muže, byl jí otcem i starším bratrem, kterého nikdy neměla. Zvedla oči od hry, po zádech jí přejel mráz. To je holčička! Asi stejně stará jako já, možná starší? Obrys dítěte se ztratil v přítmí nedalekého lesíka. „Počkej!“ zavolala. Nic. Nejspíš ji neslyšela. Musela, ano, musela za ní! Ukáže jí Zrzka a hloupou Sindy a také protivného Finna a hlavně jí poví o louce a mamince. Bude si mít s kým hrát a ti tři se o ně postarají! Vyhrabala se zpod klestí, kterým ji Sindy zakryla, a rozeběhla se do míst, kde viděla dívku. Musela jít snad tudy? Vydala se tím směrem. Mezi stromy bylo šero jako před úsvitem. Tmy se nebála, celé dny byly tmavé a bez slunce. Vlastně si už ani nevybavovala, kdy naposled viděla zářit teplé slunce. Slyšela, jak se dospělí baví o blížícím se létě, chovali naději, že přinese nový život a světlo. Kabátek jí překážel v pohybu mezi poházeným klestím. Ta holčička musela běžet určitě tudy! Lehkomyslně shodila nepohodlný kousek oděvu, navzdory chladnému vzduchu necítila zimu. Vzrušení ze setkání s jiným dítětem jí rozproudilo krev v žilách. Tamhle jsi! Dítě stálo opodál, zády k ní a hledělo kamsi do lesa. „Neboj se,“ řekla tiše, aby dívku nepolekala a ona zas neutekla. Osůbka se ani nehnula, jen dále stála jako socha. Sebrala odvahu a vydala se až k ní. Když byla na dosah, dotkla se dětského ramene. Dívka se k ní otočila. Tvář měla bledou a oči bílé jako padlý sníh, spodní ret byl pokleslý a odkrýval nahnědlé zuby. *** „Kchuurvy! Kchurrvy!“ chrčel ghůl, zatímco se pokusil odlepit od země. „Lež, hulváte!“ Finn se vší silou opřel do kopí, kterým přišpendlil útočníka k zemi a znova jej přitlačil k cestě. Příšera kolem sebe hrabala rukama i nohama a dál častovala oba vetřelce nejhoršími nadávkami, které byl její shnilý mozek schopen vymyslet. Finn pohlédl na Zrzka. „Tenhle musel být za života fakt chytrej, když si pamatuje tolik krásných slov. Štěstí, že tu není Sindy, ještě by tak začala mluvit taky. I když by se možná hodně přiučil i on od ní.“ Ghůl se znova pokusil nadzvednout a Finn jej opět přirazil zpět. „Co takhle modlitbičku, velebníčku? Ta svině má fakt páru.“ „Nasrat. Řekl mi, že jsem kurva,“ utrousil kněz, rozmáchl se palicí a rozdrtil chrčící příšeře lebku. Zpod hlavice kladiva vyprskla ohavná kaše. Z jejího zápachu bylo oběma mužům silně na zvracení. „Hlídač. Štěstí, že jsme ho sejmuli dřív, než stačil roztroubit, že je čas k jídlu,“ řekl Finn, zatímco trhnutím vytáhl z ochablého těla oba hroty kopí a posvětil mrtvolu plivancem. „To jo,“ kývl Zrzek. „Pojď, raději se dáme do prohledávání domů, ať jsme odsud pryč.“ Nalevo od mužů se cosi pohnulo. Oběma v tutéž chvíli padl zrak na shrbenou, bohatě oblečenou ženu se zářícím pohledem a zuby vyceněnými v nenávistné grimase. Finn proti ní okamžitě namířil kopí. „Ach, paní ghůlová. Jaké potěšení.“ Nestvůra namísto útoku zaklonila hlavu nepřirozeně dozadu a začala vydávat kvílivý zvuk, který se rázem rozlehl po celé vesnici. Všechny mrtvoly sebou při zvuku zmateně škubly. „Svině!“ Finn tasil tesák, aby zrůdě uťal hlavu a přerušil ječivé volání do boje. Dříve, než tak stačil učinit, zaslechl knězova svatá slova, která nemrtvou poslala na věčný odpočinek. V nastalém tichu bylo možné zaslechnout, jak nešťastné vzdychání mrtvých pozvolna přechází v nebezpečné mručení. Volání ghůlky v mrtvých opět na chvíli probudilo touhu po mase a krvi. Finn sprostě zaklel, Zrzek si na pomoc zavolal všechny bohy, které znal. Bez meškání se rozeběhli pryč z vesnice. Zrzek běžel podstatně pomaleji než Finn, který byl vedle jeho rozložité postavy opravdový střízlík. Hubeňour pádil jako o život, kněze nechal daleko za sebou. Náhle proti němu zpoza domu vyskočila chraptící zombie. Finn zakřičel a pokusil se útočníka odstrčit kopím, ten se mu však stačil zahryznout do levé paže. Muž se zapřel, až dokázal nemrtvého odhodit, a zrůda se svalila na zem neschopná se zvednout. S výkřikem jí do lebky zarazil kopí, které se ani neobtěžoval vytáhnout. Během útěku si začal ohmatávat zasažené místo a zjišťovat, zda zuby prošly skrz kožený kabát. *** Ve spíži nalezla hotový poklad. Salám byl úplně shnilý a kus sýra vypadal, jako by se každou chvíli chtěl samou plísní vydat kamsi do světa. Zbytky chleba byly okousané od myší. Zkáza však nepostihla dvě keramické dózy. V jedné našla Sindy starou, ale přesto použitelnou mouku, a ve druhé ovesné vločky. Obě dózy byly téměř plné. Urychleně nádoby ukryla do kožené kabely a vyšla ze spíže do místnosti, v níž se stále rozléhalo cvakání zubů od hlavy zakopnuté ve tmavém rohu. Sindy zpozorovala detail, který jí předtím unikl, a sice dřevěnou kolébku. Stáhl se jí žaludek, dobře si uvědomovala, jak příšerný výjev se jí může naskytnout. Byla v rozpacích, zda chce něco takového riskovat, ale zvědavost nakonec zvítězila. Pomalu se blížila k vyřezávané kolébce, která nyní mohla být spíše rakví nešťastného dítěte. Něco zahlédla. Bez hnutí to leželo pod zaprášenou bílou dečkou. Sindy se zarazila, cítila, jak se jí trochu točí hlava. Zvuk cvakajících zubů jí na klidu také nepřidal. „Ah, bohové.“ Nadechla se a sebrala zbytky odvahy nahlédnout do kolébky. Bylo šero a zpočátku si nebyla jistá, nakonec se však odvážila sáhnout do postýlky. Hadrová panenka. „Krávo hloupá, málem jsem z toho měla smrt… že ty jsi byla taková ta podivná ženská bez dětí, co houpe v postýlce loutku a zpívá jí? Co?“ Sindy cítila, jak se jí vrací krev do tváří. Najednou jí ani místnost, v níž se stále nacházela bezhlavá mátoha, nepřišla tak strašidelná. Vzduch proťalo příšerné ječení. Ghůl! Sindy leknutím upustila panenku a sprostě zaklela. Musím pryč! uvědomila si. Rychle se rozhlédla, v naději, že zahlédne cokoliv k sebrání. Nakonec sáhla po panence a vyskočila oknem, kterým se dostala do domu. Běžela, jako by měla za zády smrt. Z vesnice se ozývalo bručení mrtvých, kteří se právě změnili v hladové lidožrouty. Doběhla až k místu, ze kterého sledovali vesnici. Pohled jí padl na vývrat, doběhla k němu a spatřila odházené větve. „Kde je malá?“ Sindy vykřikla leknutím, otočila se a spatřila za sebou udýchané muže. Ze Zrzka, který ji oslovil, lily potoky potu. „Já… schovala jsem jí tady.“ „Nechala’s jí tu jen tak?!“ vykřikl a rozeběhl se k vývratu, cestou Sindy odstrčil. Cítila, jako by jí vnitřnostmi projel rampouch, v duchu si strašně nadávala. Připojily se i další obavy, pokud se dítěti kvůli ní něco stane, kněz ji v nejlepším případě opustí, v nejhorším snad i zabije. Její pohled se střetl s Finnovým. Tvářil se divně, neprostupně. Ohlédla se k lesu. Ucítila, jako by se jí rázem žaludek změnil v ledový kámen. „Tam…“ zachraptěla a ukázala do míst, kam se dívala. Zrzek vydechl, Finn utrousil mimořádně sprostou kletbu a plivl na zem. Malá dívka k nim klidně přicházela a za ruku s ní šlo další dítě. Mrtvé dítě. Mátoha se nechala poslušně vést, šouravě kladla nohu za nohou, nepůsobila agresivně. Finn od groteskního výjevu odvrátil zrak a ohlédl se k vesnici. „Sakra, jdou sem!“ zavrčel. „Maličká, prosím, pojď ke mně!“ pokusil se Zrzek o klidný tón. Vyšel dětem vstříc. „Pusť to a pojď ke mně.“ Holčička se zastavila. „Vezmeme jí s sebou,“ řekla. Když se jí dostalo jen vyděšených pohledů, své oznámení zopakovala. „Prosím. Pusť to.“ Zrzek bezmála šeptal. Sindy sáhla do torny a vytáhla hračku, kterou našla. „Podívej se, maličká, mám tu pro tebe dárek, jak jsem slíbila!“ Natáhla ruku s panenkou před sebe. „Pojď si pro ni.“ Dítě pohlédlo na pannu, přišla jí krásná, nikdy takovou neměla. Náhle ucítila, jak už tak malátná ruka v její dlani úplně ochabla. Dětské tělíčko vedle ní bez hlesu žuchlo do trávy. Pomalu si dala věci do souvislostí, Zrzek ji uspal. Jako maminku. Do očí se jí začaly drát slzy. To přece nemůže! Všichni tři se teď rozeběhli jejím směrem, Zrzek popadl plačící dítě a v náruči s ní prchal do lesíka. Pronásledováni strašlivým mručením běželi a běželi. Bylo chladno, bylo šero, bylo ticho. *** Krátce před setměním nalezli opuštěnou lesní chatku. Sindy odmítla vstoupit dovnitř, dokud Zrzek a Finn vše neprozkoumali a neujistili ji, že je dům prázdný. Než se tak stalo, čekala s malou venku. Sindy promrzlému děvčeti půjčila svůj kabát, který na něm visel jako hadry na strašákovi z pole. Finn se vydal natáhnout mezi okolní domy dlouhou posvěcenou strunu, kterou nosil ve své kabele. Zrzek se ujal zabezpečení oken, která zatloukal. Sindy s dívkou nasbíraly poblíž chatky dřevo a poté roztopily oheň v peci. Sindy začala připravovat placky z ovesných vloček a mouky, šátek si uvázala na hlavu. Dívka seděla na židličce u stolu a dívala se jí pod ruce. Mlčela, oči měla stále uslzené. „Nesmíš se na Zrzka zlobit,“ řekla Sindy, „chápu, co si myslíš, ale udělal, co musel… přece víš, že ta holčička nebyla jako ty… byla jak loutka, jen panenka. No…“ Vzpomněla si na hračku, kterou před útěkem od vývratu narychlo skryla v kapse kabátu. Snad ji neztratila. Rukou od mouky sáhla do kabátu, který si pověsila na jednu ze židlí. „Ha, je tady.“ Podala dítěti panenku, k Sindině úlevě ji holčička přijala a přitiskla na prsa. „Mívala jsem taky takovou, i když to je dávno… možná ale ne tak dávno, jak by se mi líbilo,“ vzdychla. Do dveří vstoupil Zrzek. Sindy se k němu postavila čelem, od útěku spolu nemluvili a dokázala si představit, co teď přijde. „Než něco začneš, řeknu jen, že mě mrzí, co se stalo. Bez mé výpravy bychom si teď mohli leda nasbírat kořínky nebo kousat nehty. Všimla jsem si, že jste s Finnem nic nepřinesli, jen hordu zombií! S nějakýma výčitkama mi můžeš víš co, Zrzku!“ vychrlila na kněze, dříve, než stačil byť jen otevřít ústa. Ten jen mlčky přikývl a sklonil zrak. To Sindy trochu překvapilo, ale rozhodla se dnes už nikoho nepokoušet. Zrzek se otočil k malé, ta se vymrštila ze židle a běžela se schovat za Sindy. Za Zrzkem se vynořil Finn. „Přišel jsem o něco?“ Odpovědi se mu od nikoho nedostalo. *** Večeře se obešla beze slov. Nikomu nebylo moc do řeči. Teplo z pece a zvuk praskajícího dřeva měl na všechny blahodárný účinek, všem připomněl lepší časy a tak se každý tajně nořil do vlastních myšlenek a vzpomínek. Než se uložili ke spánku, muži ještě zajistili dveře. Každý spal u jedné ze zdí. Malá spala tentokrát vedle Sindy, nejblíže k teplé peci. *** „Sindy?“ „Co je Finne?“ „Jak se máš?“ Chvíli bylo ticho. „Co je to za otázku?“ „Coby, jen chci vědět, jestli ti něco neschází…“ V chaloupce opět zavládlo ticho a úplná tma. „Sindy, spíš?“ „Díky tobě zatím ne.“ „To jsem rád, že ti nedám spát.“ „To nebyl kompliment, vypatlanče.“ Tma, ticho. „Sindy, máš mě ráda?“ „Ne.“ „Ne? Jsme alespoň přátelé.“ „Ne.“ Chvilka ticha. „Co kamarádi?“ „Taky ne, jen se jeden druhému hodíme k přežití.“ „A nechceš se třeba víc skamarádit?“ „Ah, bez toho se obejdu.“ Ticho, tma. „Přece nejsem tak ošklivej, nebo jo?“ Pár úderů srdce. „I kdybys byl mládenec jako květ, já mám svého rytíře na bílém koni v zářivé vyleštěné zbroji.“ „Když jsme u leštění, potřeboval bych pomoct naleštit kopí…“ „Kopí jsi ztratil ve vesnici, pokud vím.“ Ticho. Finn se tiše zasmál. „Hele, abych nevstala a nerozkopala ti tu tvojí zasranou…“ „Držte huby, oba, chci spát. Finne, dej jí pokoj, je zjevné, že je na blonďáky.“ Smích. „Poserte se. Idioti.“ *** Finn se vzbudil zpocený. V noci se mu zdály příšerné věci. Celý zlámaný a nevyspalý se posadil a rozhlédnul. Škvírou v zatlučeném oknu dovnitř prosvítal pruh světla a osvětloval komoru. Postavil se, musel jít vykonat potřebu. Odblokoval dveře a vyšel před chatku… v tu chvíli myslel, že si pomočí kalhoty. Nešťastně zavolal na ostatní. Celá chata byla obklíčena nemrtvými. Stáli podél posvěcené struny, která tvořila jedinou hradbu mezi mrtvými a živými. Kalné zraky upíraly na skupinku před chatkou, byla jich dobrá padesátka. *** „Poznávám je,“ řekl Finn, zatímco z bezpečné vzdálenosti močil mezi zombie. „To jsou ti z vesnice.“ Sindy se procházela podél struny a hledala místo, kde je nemrtvých nejméně, snad v naději, že by tamtudy šlo bezpečně proniknout ven. Zrzek seděl na zápraží a přemýšlel. Dítě nechali ukryté vevnitř, chtěli ji toho pohledu ušetřit, pokud to bude možné. „Jsme tu v pasti, co budeme dělat?“ zeptala se Sindy, když se všichni tři sešli přede dveřmi domku. „Co můžeme dělat?“ nadhodil Finn „Počkáme, až je to zas přejde?“ Zrzek zakroutil hlavou „To nemá smysl, může to trvat týdny. Myslím, že je ta letargie postihne ve chvíli, kdy se dlouho nenažerou a tihle právě teď cítí žvanec. Jen tak je to nepřejde a my nemáme zrovna velké zásoby.“ Sindy nakopla zeď chaloupky. „Zasranej život,“ utrousil Finn. „Musíme zkusit prorazit, jinak tu umřeme,“ řekl Zrzek. Nikdo neodpověděl. Kněz pokračoval. „Zkusím připravit nějaký větší obřad, sbalte nám věci.“ *** „Běž! U bohů, utíkej!“ křikla za sebe Sindy, když se ohlédla. Finn, který nesl malou, byl opravdu zdatný běžec a i s dítětem si dokázal vytvořit nemalý náskok před ostatními. Sindy běžela na půl cesty mezi muži, bolelo ji na plicích a bodalo v boku, přesto nepřestávala. Největší problémy s během měl Zrzek. Kněz byl daleko za Sindy a vzdálenost mezi ním a nemrtvými se pomalu zkracovala. U chaty se Zrzkovi podařilo vytvořit výbuch posvátné energie, který rozmetal nemrtvé asi v okruhu pěti metrů. Dost na to, aby proběhli. Málo na to, aby je to zbavilo nebezpečí. „Řeka!“ ozvalo se zepředu. „Cože?!“ zaječela Sindy. „Před náma je řeka! Jsme v prdeli!“ Sindy doběhla Finna, který se zastavil před asi dva metry hlubokým srázem, pod nímž tekla nemilosrdně rozbouřená řeka posílená jarním táním. Hledání mostu nemělo smysl, všechny byly strženy krátce poté, co se objevili nemrtví. To už je ale dobíhal i kněz, který si i přes problémy s během šetřil dech na sprosté a někdy i rouhavé nadávky, které vrhal do všech stran a na všechny adresy. „Řeka, Zrzku!“ zakřičel mu v ústrety Finn. Zrzek kolem nich proběhl a rychle sklouzl po srázku, těsně k břehu řeky, div, že se nezřítil do vln. „Pojďte!“ zakřičel. Sindy ani Finn s malou se na nic neptali, měli na výběr – řeka, nebo nemrtví. Všichni raději volili řeku. Zrzek mezitím poklekl a mumlal jakési formule či modlitby. Nebylo mu moc rozumět. Že se něco děje poznali okamžitě, tok řeky se náhle zkroutil a řeka začala v jednom místě téct zcela nepřirozeně vzhůru. O malý kousek dále se měnila v padající oblouk. Finn jedním dechem proklel a pochválil všechny bohy. Postavil malou na zem, ta se vrhla k Sindy. Vznikla vodní brána, kterou bylo možné projít. „Chvíli potrvá, než se to zavře! Běžte!“ zakřičel Zrzek a sám se postavil proti nemrtvým, kteří se začali hrnout dolů ze svahu. Sňal ze zad štít a nastavil jej nejrychlejší z mrtvol, ta se vlastní vahou rozkrojila o čepel, již na něm měl připevněnou. Sindy se s malou rozeběhly ke druhému břehu. Finn se otočil k odchodu. „FINNE!“ zvolal mocným hlasem kněz po rozpolcení lebky nemrtvého, který se přiblížil jako další. Pohledy obou mužů se střetly. Finn měl pocit, že se mu Zrzek dívá až do hlubin duše. Tuší snad něco? Ví? Otočil se a rozeběhl na druhou stranu. Zrzek zakřičel a mocnou ranou skolil další mrtvolu. *** „Tatííí!“ křičela malá z druhého břehu, nepříčetně se snažila vytrhnout plačící Sindy, která ji držela. Doběhnuvší Finn se ohlédl a spatřil strašlivý výjev. Zrzek stále ještě bránil dosud otevřenou říční bránu. Nápor nemrtvých jej zatlačil několik kroků dozadu, nyní však stál a o každý další krok se rval jako divý. Byl naprosto obklopen nemrtvými. Přesto stále bojoval, nepřestával rozdávat údery na všechny strany. Každá z jeho ran s sebou vzala jednu či více mátoh. Kolem Zrzka nic neprošlo vcelku. Nemrtví se pod údery vedenými svatým mužem tříštili na kusy. Do všech stran za strašného ryčení cákala jejich zkažená žlučící krev doprovázena kusy těl. Finn by přísahal, že vidí, jako by Zrzek i jeho zbroj mezi mrtvolami zářili. Krátce se otočil, jako by chtěl vidět, že jsou v bezpečí. Malá ho stále plačtivě volala. Pak se řeka náhle zavřela a spolu s cestou ve vlnách zmizel i kněz a všechny mrtvoly kolem něj. Na druhou stranu se nedostal jediný nemrtvý. Některé z mála mátoh, které zůstaly na druhé straně, se bez myšlenek vydaly vstříc vlnám. Ve snaze dostat se na druhou stranu byly strženy mocným proudem. Pronásledování skončilo. *** Seděli kolem ohně. Mladá žena s vlasy tak opižlanými, že připomínala spíše lesní jezinku, mohutný holohlavý muž s rudými vousy, kterému u boku spala malá dívka zabalená v teplém kabátu, a jejich nový společník. Potkali se na opuštěné cestě, po krátkém incidentu, při němž málem přišel o život, byl nyní s nimi. „Co si myslíte… proč tohle všechno vůbec vzniklo?“ zeptal se Finn. První mu odpověděla Sindy: „Bozi se už nemohli dívat na to, jak je tenhle svět plný zrůdností. Pokud stvořili člověka, určitě si nemysleli, že by se měl dopouštět, čeho se dopouští.“ „Odpověď, jakou slýchám často. Bohové nás chtěli potrestat, dost logický,“ kývl Finn a obdařil dívku úsměvem. Ta jej ignorovala. „Já si myslím, že to tak není,“ ozval se holohlavý obr. „Ne?„ podivil se Finn. “Myslel jsem, že jsi kněz…“ Zrzek přikývl „Ano, jsem a jako kněz říkám, že za tímhle podle mě nestojí tolik bozi, jako to, co vždy kazilo tenhle svět už od nepaměti… touha po moci. Nějakej parchant chtěl moc a rozhodl se jí dosáhnout za každou cenu… kdo jinej by jinak ovládal všechny ty zástupy mrtvých?“ Finn se nad tím pokusil zamyslet, poškrábal se ve vlasech v naději, že pak vše lépe pochopí. „A teď další poznávací otázka,“ napadlo Finna, když došel k tomu, že nemá smysl nad tím vším moc přemýšlet. „Co jste zrovna dělali, když to vše začalo?“ Sindy se zatvářila kysele, něco chtěla říct, ale Zrzek ji předběhl. „Smilnil jsem.“ „Cože?“ vyprskl Finn smíchy. „Ano, s jednou vdovou,“ kývl kněz. „Mohl jsem si potom říct, že jsem já ten hříšnej hajzl, kvůli kterému bozi potrestali lidstvo, nebo to hodit na někoho jiného… rozhodl jsem se pro to druhé.“ Kolem ohně se rozlehl neveselý smích. *** „Koukni…,“ řekla Sindy a nevěřícně poklekla na zem. „Doprdele,“ vydechl Finn. Sindy pohladila rukou žlutozelenou trávu. „Takhle zdravou trávu jsem neviděla hrozně dlouho.“ „Myslíš, že nám dají odpověď, jak je to možné?“ zeptal se Finn. „Kdo?“ zvedla Sindy pohled od trávy. „Támhleti,“ ukazoval Finn k opevnění, které vykukovalo za nedalekým lesíkem. Místo se nakonec ukázalo být klášterem, za jehož zdmi se ukryl značný počet řádových kněží i kněžek a společnými silami se jim podařilo vytvořit ostrov života v moři smrti. *** „Jste první, komu se po dlouhé době podařilo naše místo najít,“ vyprávěl jim mladý blonďatý mníšek, který mohl nechat oči na Sindy. Ta jeho jednoznačné pohledy k Finnově nemalé radosti zcela ignorovala. Je jak zamčená truhla, napadlo ho. Jen mít klíč. Mnich se jmenoval Frederik a provázel je klášterními ambity, v nichž nalezlo útočiště poměrně velké množství lidí. Každý z nich si v klášteře také našel uplatnění. „Lidé zde pracují, jsou užiteční a spolupracují na společném přežití,“ vysvětloval Frederik, když spatřil Finnův nechápavý výraz při sledování muže zalévajícího záhony zeleniny. Celé místo bylo nyní spíše opevněnou vesnicí, než klášterem. Sindy byla myšlenkami spíše u malé, v klášteře byla svěřena do péče kněžek… a konečně se dostala do společnosti dalších dětí… živých dětí. Mnichova vysvětlování pouštěla jedním uchem tam a druhým zas ven. „A nejspíše jsme našli i řešení…“ „Cože?!“ probrala se ze zamyšlení. „Pojďte se mnou.“ *** „Úžasné,“ konstatovala Sindy, když hosty Frederick předal staršímu a méně dotěrnému mnichovi. Stařík pracoval v katakombách pod klášterem. Působily podstatně útulněji než běžné podzemní komplexy. Všude byl dostatek světla z loučí a kamenné zdi byly obestavěné policemi s různými vzorky a knihami. „Mysleli jsme si, že nám bohové odpírají způsob, jak vymýtit nemrtvé… ale my jsme ve své zaslepenosti neviděli, že už tu řešení bylo dávno před nimi,“ řekl s úsměvem pod vousy stařec. Kamennými chodbami se rozléhalo klapání hole, kterou používal jako oporu při chůzi. „Mrchožrouti, přátelé,“ pronesl slavnostně. „To příroda, nikoliv člověk bude zkázou té chodící smrti.“ „Mrchožrouti asi ne, mnichu,“ zabručel Finn. „Viděl jsem nemrtvé psy i ptáky, všichni, co žrali z nakažených, onemocněli také.“ „Jsou tu ale takoví, kteří nákaze odolávají… co více, současné prostředí tam venku jim bude svědčit v dalším množení. Pohleďte sami, co dokážou.“ Zastavil u jedněch dveří s odklopnou kukaní. Místnost za dveřmi zjevně sloužila jako cela. Možná pro neposlušné mnichy s chlípnými myšlenkami, napadlo Sindy. Po nahlédnutí do kobky vylekaně ucouvla, zamračeně se podívala na starého mnicha a pohlédla zpět do kobky. „Úžasné, netušila jsem, že tu máte i nemrtvé.“ Na zemi kobky ležela téměř sežraná mátoha. Hýbala se z posledních sil. Její stav byl vlastně téměř neslučitelný s pohybem. „Za chvíli bude po něm,“ řekl spokojeně stařík, „tak do dne.“ Zavřel okénko. „Jaký mrchožrout tohle dokázal? Nic jsem tam krom té chcípliny neviděl,“ ozval se Finn. Mnich sáhl na jednu z nekonečných polic, které měl rozestavěné po katakombách, a sundal z ní sklenici plnou černých brouků. „Hrobaříci?“ zamžourala Sindy s lehkým odporem do sklenice. „Ano, dělal jsem pokusy s nemrtvými, zavřeli jsme je do kopek a vypustili na ně leccos, ale jen hmyz se ukázal být imunním na nemrtvou nákazu.“ „A kde to vázne?“ zeptal se Finn. „Proč jste broučky už dávno nevypustili do světa?“ Mnich jako by se zdráhal odpovědět. „Nemáme nosiče, nenašel se mezi námi nikdo schopný zanést hrobaříky hlouběji do zamořených území. Jsme mniši, lidé zde jsou povětšinou farmáři z okolních usedlostí… nikdo z nás neví… neumí přežít tam venku dost dlouho.“ „Půjdu.“ „Finne?!“ vytřeštila Sindy oči. Finn ze sebe bez slov shodil kabát a vyhrnul si levý rukáv. Odhalil modrající ránu, kterou utržil ve vesnici. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Vím, že je po mě veta, ale nevěděl jsem, jak se k tomu postavit. Teď vím, co mám udělat. Půjdu, Sindy. Ty tu přežij a pohlídej Zrzkovi malou, chtěl by to tak. On věděl, že jsem se nakazil, ale dal mi na výběr… nechci ho zklamat, dlužím mu to za nás všechny.“ *** „Mrzí mě jediné,“ řekl Finn, když šli sami dlouhými ambity. Dostal několik brašen, všechny plné sklenic s hmyzem, který se při kontaktu přemnoží jako kůrovci v polámaném lese a roznese mezi nemrtvé strašlivou zkázu. „Co tě mrzí?“ zeptala se. „Že jsem s tebou nic neměl, dokud to šlo.“ „Nešlo by to, říkala jsem, že mám svého rytíře.“ „Ale to je jen…“ „Není.“ *** „Když to začalo, byla jsem jen obyčejná holka z vesnice, on se tam objevil opravdu jak v pohádce, rytíř na koni, ve zbroji. Později o koně přišel, snědli jsme ho, protože nic jiného nebylo. Měl ten kabát, co jsi pak dostal ty, když jsme tě se Zrzkem potkali. Byl tu pro mě, chránil mě a já ho milovala. Nevím, zda on mě, nebo zda ho jen těšila společnost ženský, ale to je jedno. Jednou jsme narazili na lesní chalupu, podobnou, jako ta, ve které jsme se před nedávnem ukryli my. Divně to v tý chalupě smrdělo. Žil v ní takovej starej dědek. Dal nám najíst, byli jsme rádi za přístřeší a také za to, že tam nebyli nemrtví. A jak jsme tak u toho dědka jedli, zvedl se, že jde přiložit a když se vracel, něčím ho praštil do hlavy… pak i mě. Když jsem se probrala, ležela jsem svlečená a svázaná ve sklepě, on tam byl taky a porcoval tam na stole toho mého rytíře. Hrozně to tam smrdělo, měl tam zásoby masa k jídlu, jak na jatkách. Nebyli jsme vůbec první, koho takhle dostal. Chtěl, abych jedla, ale já nesnědla ani sousto, raděj bych chcípla hlady. Taky jsem mu to řekla a on, že to nebude takovej problém. Pak to bylo hodně zlý, chodil si se mnou užívat, byl chcípák a nikdy to naštěstí netrvalo dlouho, ale nemusím říkat, jak jsem tam celou dobu trpěla. Po čase jsem pak už jen chtěla, aby dostal hlad, zabil mě a sežral… a já mohla konečně umřít a být pryč od všeho toho svinstva. Pak někdo přišel, další návštěva, nevím, kde jsem na to sebrala sílu, ale začala jsem křičet. Křičela jsem jak šílená, pořád a pořád. Ten barák měl jen dřevěnou podlahu, bylo mě slyšet nahoru. A nahoře byl Zrzek s malou, zachránil mě. Toho dědka tam sejmul, holejma rukama mu skoro urval hlavu. Vlastně jsem původně řvala, aby mě za to ten děděk zabil, nečekala jsem, že se ještě dostanu ven. Musela jsem si pak vzít své věci… i věci toho mého rytíře, nechtěla jsem je tam nechávat, nic víc mi z něj nezbylo. Taky jsem si musela ořezat vlasy, nešel z nich dostat ten smrad. Pořád jsem ze sebe cítila všechno to svinstvo.“ *** „Zasranej život,“ utrousil Finn. Stál před rozmlácenou městskou bránou. „Tak jdem na to.“ Vydal se do ulic. Celá levá paže už jej neposlouchala. Prsty na ruce se hýbaly bez jeho vůle. Mrtvé oči obyvatel města jej lhostejně pozorovaly. Sám Finn byl značně pobledlý, pod očima měl tmavé fleky a ztěžka se mu dýchalo. „Na, dejte si.“ Rozhodil hrst brouků mezi nemrtvé. Ti si hmyzu, který se okamžitě rozlezl do všech směrů, vůbec nevšímali. Navštívil už několik vesnic a měst. Všude potkával to samé a nemrtví už mu nepřišli vůbec tak hroziví. Byli to už jen nebožtíci, kteří potřebují pohřeb… a jaký! „Ghrrrm!“ Finn pohlédl před sebe. Povědomá situace. Z hospody se vypotácel hlídací pes – hospodský v zástěře. Jeho oči rudě zářily. „Nazdar glemcáku, jak se vede?“ „Žrááát!“ zavrčel ghůl. Finn se usmál „Tak ty chceš nažrat?“ Sáhl do brašny, byla v ní poslední sklenice. „Příhodné. Úkol je splněný, teď se budou muset snažit tyhle černé filcky.“ Zamyšleně se zahleděl na broučky ve sklenici, kteří jako by se dožadovali vypuštění. „Chtěl jsi žrát…,“ pohlédl Finn opět na blížícího se ghůla. „Tak žer, ty prasečí ksichte! Sežer tohle a chcípni!“ Rozmáchl se a vší silou mrštil proti příšeře sklenicí. Podařilo se mu zasáhnout ghůla přímo do čela, o které se sklenice roztříštila. Netvor byl rázem plný střepů a brouků, kteří se po něm rozlezli. Hrobaříci nemrtvému zalezli do úst i uší, stejně tak pod zakrvácené oblečení. Ghůla nečekaný útok rozzuřil. Finn vytasil tesák a připravil se ke svému poslednímu boji. „Miluji tě, Sindy, sice ses mi nikdy vlastně ani moc nelíbila, ale třeba jsi byla poslední živá ženská na zemi a to taky něco znamená!“ *** „Kam… kam jdeš?“ zhrozil se Frederik. „Na východ,“ odsekla Sindy. „Na východ nic není, jen smrt…“ „Jo, stejně jako na západě, severu a jihu… jeden směr bude ten správnej.“ „Prosím, co ti tu schází?! Zůstaň! Zůstaň tu se mnou.“ Sindy zvedla obočí. „S tebou? Proč bych zůstávala, mám svého rytíře.“ Hodila na sebe kabát a na hlavu posadila klobouk. „A také svého oddaného ctitele s vytříbeným smyslem pro humor,“ smutně se usmála. „Co víc potřebuju?“ „Nedovolím ti to!“ Mnich ji chytil za paži. Ve stejném okamžiku ucítil bodavou bolest v tříslech, měl podivnou pachuť v ústech a celým břichem mu procházely křeče. V očích se mu mimoděk objevily slzy. „Praštila’s mě,“ konstatoval hloupě, zatímco klesal na kolena, jako by se chtěl modlit. „Nesahej na mě a opatruj se.“ Otočila se na patě a vykročila vstříc bráně, spokojená, že ji konečně nikdo nepronásleduje. *** Sledovala obzor pozorovacím kamenem, který dostala při loučení od Finna. Bylo to rozpačité loučení, dlouho stáli, jako by na něco čekali. Nic se ale nestalo, dlouho si pak nadávala, že mu nedala ani pusu na rozloučenou… ale riskovat, že se tím nakazí? Zasranej život, jak by řekl Finn. „Mami!“ Ohlédla se a vyvalila oči na dívku běžící k ní. „Maličká?! Co to děláš? Vrať se do kláštera k dětem, to jsi přece chtěla!“ „Ne, prosím, vezmi mě sebou, vezmi. Nechci děti, chci tebe.“ Později přemýšlela, zda to od ní nebylo sobecké. Společně vyrazily na východ. *** Den byl stejně jako všechny ostatní chladný a zatažený. Přesto, že bylo jaro, se vzduchem nenesla žádná vůně, ba ani zpěv ptáků či bzučení hmyzu. Bylo ticho. Mrtvé chladné ticho. Jako na pohřebišti, napadlo ji. Nebyla ani daleko od pravdy, místem mrtvých se stalo celé království, jehož jméno zavál prach pohřebních hranic. Krajem se toulaly přeživší skupinky či jednotlivci a úzkostlivě se snažily vyhnout hordám nemyslících lidožravých mrtvol, které před třemi lety zaplavily celou zemi. Něco se však změnilo. Mrtvé hordy nahradily hromady ožraných kostí. Města a vesnice byly plné krovek přemnožených brouků, kteří zemřeli hlady. Země byla čistá. Sindy se podívala na nebe, šedá mračna se podivně vlnila. „Koukni,“ ukázala vzhůru. Mrtvolně šedý závoj nebes jako nůž rozťal jasný sluneční paprsek.

Názory a komentáře ( 0 /13 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Draconia	1
Eriu.Anellien	1
Gloriaventi	1
Guner	1
HadejKdo	1
Hejli	1
Kanyapi	1
Kawallo	1
Lutus	1
Tox	1
Ursa_Minor	1
Yenn	1