Stíny lesa I. - Potulný elf Meladyanne 30. ledna 2006
Nikdo by v tuhle noční dobu nešel do lesa, snad jen blázen. Zvlášť do toho černého lesa, co byl u vesnice, které nikdo neřekl jinak než Dragn svatého Arganama. Arganam býval knězem a jako jediný v této kapli kázal dobru a pomáhal ostatním. Dobro ho však jednoho dne zahubilo. Vydal se zachránit malou kudůčici, ale sám při tom zahynul ve spárech vlků. Od té doby se nikdo neodvážil do zdejšího lesa, černého lesa. Arganama prohlásili za svatého a jeho příběh si vyprávěli den co den, z generace na generaci. Po staletí lidé zdejší vesnice uctívali jeho památku a nosili na jeho hrob květiny. Svatý Arganam s nimi žil dál. Přešlo několik generací a příběh tohoto člověka se pomalu zapomínal. Žilo zde jen málo lidí, kteří stále pamatovali příběh a nosili dál květiny na hrob. Většinou se jednalo o starší, kterým se říkalo pamětníci. Jak šel čas, i je pomalu zmáhal věk, a tak se na Arganama zapomnělo úplně, přežilo jen jméno. Hrob zestárl, stejně jako památníci o něj pečující. Mladí pacholci den co den přicházeli a ještě víc ho ničili. Nikdo jim nebránil, nikdo nevěřil, že by se to mohlo v zlé obrátit. Všem to bylo jedno, nikdo neznal nebožtíka pod zemí ležícího, nikdo. Ve vesnici žila jedna stará dáma. Ta ještě pamatovala na Arganama, na jeho hrdinský skutek, na jeho dobré srdce. Byla však až příliš stará, než aby dokázala ty mladé chuligány zastavit. A tak se hrob rozpadl stejně jako vzpomínka, stejně jako příběh, stejně jako poslední skupinka pamětníků. Jen ta žena, jen ona věděla, že se Arganam jednou vrátí a až to uvidí, bude se chtít pomstít. Často toto říkávala lidem, kteří za ní občas zašli, ale nikdo jí nevěřil. Všichni ji začali považovat za blázna. Jak by se mohl vrátit někdo, kdo už je sto let pod zemí? Hloupost, to nikdy. Vysmívali se jí a ti, co chodívali dříve na hrob svatého, si teď našli novou zábavu; ničili z posledních sil udržovanou zahrádku stařeny. Ona si vždy zachovávala svou důstojnost. Nikdy nedala veřejně najevo, že by jí snad vadilo chuligánské chování těch mladíků. Ve skutečnosti se ale velmi trápila, hlavně myšlenkou budoucnosti. Co se stane, až se vážně vrátí? Něco hrozivého, něco... všichni budou litovat! Ale tohle ona přeci nechce, nikomu nechce ublížit. To ne, to nikdy nechtěla. Chtěla jen, jen trochu klidu. Chtěla jen, aby si lidé vzpomněli, proč jejich vesnice nese toto jméno, proč jen. Kdo z nich to věděl? Téměř nikdo, pro ně to bylo jen jméno. Když se tu noc ukládala ke spánku, přála si jediné; aby se Arganam vrátil. Téhož večera bylo v krčmě velmi veselo. Do města přijel neznámý básník, a tak lidé z vesnice neváhali a na jeho počest si hned dali pár sklenek medoviny. Popravdě to byla jen záminka, ale básník to neřešil. Byl jen rád, že na jeho počest lidé zvedají sklenky, když ho ani neznali, nebo snad ano? Hmm, kdo ví. I když ho tu nikdo neznal, téměř hned si získal sympatie všech. Skládat básně uměl nádherně, což, to byla pravda. Měl s sebou i loutnu, a tak se lidé zdejší vesnice přesvědčili, že skládání básní není to jediné, co umí. Když dozpíval jednu velmi smutnou baladu o rytíři, který bojoval s drakem – čímž sklidil další potlesk -, usedl ke stolku v koutu. Snad doufal, že tu bude mít klid, aby se mohl připravit na další z básní a balad, ale téměř hned jak usedl, nahrnula se k němu zdejší mladá děvčata. Obdivovala tohoto umělce a on se nijak nebránil. To, že si nemohl znovu sladit loutnu, mu ani trochu nevadilo, společnost dam pro něj byla lepší. Po chvilce se začal zdejší lokál vyprazdňovat a u stolu s ním zůstala jen jedna z nich. Vzhledem k tomu, že ho určitě bezmezně obdivovala, se rozhodl, že toho využije. Ovinul jí ruku kolem pasu a přitáhl ji blíže k sobě. Stačil jen jeden letmý pohled. Po pár sklenkách medoviny, zdejší speciality, i dívčina byla poměrně rozverná. Než se stačil básník rozkoukat, už pocítil její horké rty. Pomalu ho lákala do jednoho z pokojů krčmy... Černým lesem kráčel elf. Kdo by ho zde viděl, řekl by si, že je to blázen. Nebyl, jen pocházel z daleka na to, aby se k němu dostal příběh svatého. V závěsu za ním se ozvalo vytí a podivný šramot. Jarní trávou brouzdali čísi nohy, ale on nikoho neviděl. Toto místo mu nahánělo strach. I když měl u pasu meč a dýku, stále věděl, že kdyby ho někdo napadl, asi by se neubránil. Nevěděl však, jakou má tento les pověst. Noc co noc se zde pohybovala podivná stvoření. Lidé z vesnice se nejvíce báli vlků, ale byla tu i hrozivější a nebezpečnější stvoření. Elf se rozeběhl a utíkal po lesní cestě. Doufal, že brzy dorazí do blízkosti nějaké vesnice či města. Jen jeho kroky a zběsilý dech narušovaly ticho, které se tu rozhostilo po tom, co se elf rozeběhl. Byl ještě mladý a nedalo se říct, že by pobral statečnosti. Zastavil se a vydechl. Lesní cesta zde končila a dál pokračoval jen les samotný. Elf se rozklepal a těkal očima po tajemných stínech, které les vydával, bál se. Ozvaly se znovu kroky a po cestě k němu přicházela mlhavá postava. Byla průhledná, jen kolem ní zářilo matně bílé světlo. Zkoprněly mu nohy, nemohl se hnout. Jen přihlížel jak se k němu postava blíží a natahuje k němu svou ruku. Byla to mužská postava... „Aargh!“ lesem se rozlehl křik a elf se zhroutil na zem. Ticho... Kroky utichly a les jen dál spal a on na pěšině také.

Názory a komentáře ( 0 /28 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
DonSimon	3
Elfiperi	2
Elisha	2
Ferro_the_King	2
Fidaman	1
Holyan	3
Iwina	1
Jase	2
JokerS	3
Jon	2
Kanyapi	3
Lutus	2
Nefer	2
Perilan	2
Saskiel	1
Skya	1
Susanne	1
Teranell	3
Trpasle	2
Winitar	2