Laskavá náruč Zóny Wolfric 5. listopadu 2017
Podrážky bot tiše buší do rozpadlé asfaltové silnice vedoucí z komplexu továrny, jejíž původně nepřekonatelný plot se v křečích válí v bahně, kde tiše a nedůstojně pomalu zarůstá trávou. A sem tam je pokřtěn krví nebo potrhán zbloudilou kulkou. Jako třeba teď. Dalších sedm kroků a vzdálená puška se vztekle rozštěká jen proto, aby bahno okolo ruin plotu a toho, co bývala silnice, vybouchlo v gejzírech kapek, kamínků a cárech vegetace. Nebe se zatahuje, z dálky vztekle vrčí hromy a prohlubuje to tohle zvláštní vystrašené a úzkostlivé ticho, které se rozléhá krajinou od okamžiku, kdy po sobě začaly štěkat poloautomatické pušky jako vzteklí psi, každý na jedné straně plotu. Bušení se pomalu mění ve čvachtání a společně s tím, jak se mi s uběhlou vzdáleností rozlévá do plic oheň a do žeber bodá jehla, se k němu přidává i občasná v Polsku oblíbená nadávka zahuhlaná do filtru plynové masky. Moje puška mlčí a v této zvláštní, špatnému snu podobné atmosféře mě naprosto nekolegiálně při každém kroku tluče do zad. Běhu nepřidává ani plynová maska s doslova špínou zasranými zornicemi a filtrem, který mi s neutuchajícím nadšením táhne hlavu dolů a pokud ho nechám, tak mi jednu flákne na solar. Dvacet metrů. Další kulky doprovázené vzteklým štěkotem pušky mění bahno okolo mě v malé horké prameny i s vodotryskem. Vbíhám do lesíka tvořeného zvráceně pokroucenými stromy, které připomínají spíše suché větve, které někdo v kreativní náladě zabodal do bahna. I přes řídkost a jakousi chudobu lesíka moje okolí ještě potemní a já nechutně čvachtavými poloskoky probíhám skrze kořeny a poměrně vzácně vykukujícími kostmi něčeho, co bych za života pravděpodobně potkat nechtěl. Dalších pár měsíců v Zóně a ona, abychom se tu jako nenudili nebo co, rozšíří svou paletu toho, co může neopatrného stalkera zabít, otrávit, zranit nebo mu aspoň udělat něco moc ošklivého s vybavením a chutí žít. Tohle byla jedna z nich. Varovali mě před tím v táboře hned po tom, co jsem se jim k téhle objednávce upsal. Nějaký malý humanoid schopný dočasně převzít kontrolu nad cizí myslí, a jediný lék proti tomu prý je nevypadat jako člověk. Proto tu jako šašek pobíhám s permanentně nasazenou maskou a jsem zakuklený ve svém dlouhém, ale už kvalitně obnošeném kabátu. A teď se v tom poloskoky jak debil brodím v pomalu ke kolenům hlubokém blátě. Lesík pomalu houstne a dokonce i stromy vypadají lépe živené, nebo aspoň méně mučené Zónou. Zničehonic lesík končí. Stojím po kolena v blátě pod nebem barvy hřbitovní šedi, provazce kapek deště bubnují do země v rytmu uklidňující hudby, která je občas přerušená zábleskem a hrdelním zavrčením nebe. I obloha to tu nesnáší a čas od času se musí vyřvat... Moje rozjímání přeruší nenávistný výkřik pušky, který promění kmen stromu nalevo od mé hlavy v kus klacku, ve kterém zeje trochu čoudící díra. Reflexivně poklekávám, vytahuju vysílačku a spustím do ní proud nadávek a míst, kam jim ten posranej kufřík nacpu, jestli na mě ještě jednou vystřelí. Zvedám se a pomalu s rukama nad hlavou a vztyčenými oběma prostředníčky se blížím ke trojici stínů, z nichž jeden vypadá, že na mě míří. Teprve teď si všímám toho, co mi přijde celou dobu zvláštní. Míří na mě, má puškohled, ale hlavu má otočenou na jakési místo daleko na mojí levé straně. Další výkřik pušky. Ovane mě nechutně horký vzduch a zem za mnou vytryskne v gejzíru mokré hlíny a kusů vegetace. Moje ruce jdou okamžitě dolů k pušce, zvednu pažbu k rameni a posílám uvítací dávku směrem ke skupince. Neobtěžuju se se sledováním, jestli se něco z toho chytilo, ale v mžiku klesám na koleno a puška opět hladí můj kabát v místě, kde je již otlačený od pažby. Rychlý pohled skrze mířidla, dávám prst na spoušť, ale nestřílím. Dvě postavy stojí a působí dojmem, jako kdyby se jich celá tahle situace vlastně nijak netýkala a oni se tu jsou jen podívat, takže se jim nemůže nic stát. Třetí postava, ta která po mně střílela, míří směrem, kde jsem byl minule, akorát hlaveň se opile sklání trochu k zemi a na jakémsi kusu čehosi jí visí ruka, ze které líně odkapává krev. Na okamžik se mi zastaví srdce, jen aby se mohlo splašit a začít mě pumpovat adrenalinem. Ovládání mysli je jedna věc, ale tahle sračka... Myslí mi okamžitě kolují příběhy, které jsem o té nově objevené bytosti slyšel. Myslím, že tentokrát, jestli přežiju, budu moct být jednou zajímavý já a příběhem a informacemi si vysloužit trochu jídla zadarmo. Hlaveň mojí pušky zamíří na místo mezi krkem a hrudníkem pana Pacičky a s nenávistným zavrčením tam vyšle několik kusů rozžhaveného olova. Nábojnice spadnou do bláta, které objímá mé boty, a chvilku vztekle syčí. Obrys mého cíle na chvilku vypadá překvapeně natolik, nakolik zmrzačený stín může vypadat. S heknutím, jak kdyby se právě probudil z noční můry, ještě několik mrknutí oka stojí a nakonec se s hlavou otočenou na svoji chybějící ruku kácí k zemi. Na víc nečekám, zvedám se a dokud zbylé obrysy vypadají zaměstnané uvědomováním si vlastního vesmíru, vybíhám malý kopeček. Hlína trochu klouže a déšť mi teče po zornicích masky. S puškou připravenou a plus minus namířenou na siluety doběhnu kousek pod vršek kopce, jen abych si všiml malé postavy stojící za siluetami. Instinktivně dám prst na spoušť a na několik dlouhých, jak dehet se táhnoucích okamžiků se na svět koukám skrze mířidla démona, který plive oheň kalibru 7,62 mm. Černý bod se na tři údery splašeného srdce usídluje na hlavě malého humanoida, mechanismus pušky začne vztekle řvát a po jednotlivých střelách posílat kousky zmaterializované smrti. Bytost sebou lehce cukne a skácí se k zemi. Stejně tak dvě siluety a v tom okamžiku to těžké ticho, rušené jen frustrovaným řevem nebes a monotónní hudbou kapek deště, nahrazuje zběsilý, šílený řev postrádající jakoukoli známku příčetnosti nebo lidskosti. Jako omámený sklopím zbraň a krátkými kroky se blížím k cukajícím se postavám, které hystericky řvou. Po několika chvilkách se dostávám za ně. Jejich nepříčetný, nyní už chraplavý jekot jen podtrhuje zvrácenost scény, které jsem svědkem. Kroutí se v trávě ztmavlé krví a s pohledem šílence si nehty drásají krky až do krve. Zvedám pušku. Výstřel zbraně postrádá obvyklou zuřivost, nicméně ukončuje trápení muže v zakrvácené uniformě, jemuž se v očích snad již navždy usadil pohled svědčící o tom, že jeho duše je rozbita na střepy. Krok vedle. Křik ustal, ozývá se jen bestiální vrčení a tiché bublání krve. Pohyby ležícího mladíka se stávají víc a víc trhavými. Jeho oči pomalu vyhasínají v záchvěvech zběsilého šílenství. Výstřel. I tentokrát moje puška zní spíše jako tečka na konci věty básníka v depresi než jako nenávistný řev. Nebe ztichlo a všude se rozléhá jen tiché šumění deště. Přiblížím se k bytosti, která zničila už tak zničené životy tří mužů. Minimálně tří. A mně ho zkomplikovala. V obličeji mi bytost připomíná prasečí škleb orka, o kterých jsem četl v knížkách, ještě když jsem byl v normálním světě, kde člověk ráno vstane a místo deprese dostane dobrou snídani a kafe. Vytahuji nůž a se znechuceným čvachtáním čepele odděluji hlavu od těla. Dám ji do pytle, který nesu v batohu, přivážu k němu a pomalu se ponořen do myšlenek vydávám ke stanovišti, kde by měl čekat zákazník. Se skřípěním otevřu dveře. Několik hlav se otočí mým směrem, plné nedočkavosti, až se budou moci sklonit zpět ke své porci. Možná je to zakrvácený pytel v jedné ruce a kufřík v druhé co je donutí se dívat dál. Klidně dojdu ke stolu, kde vidím zaměstnavatele, a cítě se jako v béčkovém filmu mu k nohám hodím pytel, ze kterého se teatrálně vykutálí odporná zakrvácená hlava skřeta. Kufřík mu položím na stůl a nastavím ruce pro odměnu. Do dlaně mi spadne pytlík mincí a několik bankovek slušné hodnoty. Nasazuji křivý úsměv a nijak nenarušuje ticho si sedám k vedlejšímu stolu, čekaje, až se mě ujme hostinský. Většina ostatních si prohlíží hlavu na zemi, dokud se jeden starší zarostlý muž nezvedne, nesebere hlavu a vyhodí ji ze dveří na neutichající déšť. Místností pomalu začíná hovor a mně na stůl od hostinského přistává plechový talíř s dobře vonící kašovitou hmotou plnou kousků masa. Vezmu lžíci, ale vyruší mě zaklepání na stůl. Hostinský má ve tváři vepsanou prosbu o příběh. Oddechnu si a po tom, co si všimnu, že na mě visí několik dalších párů očí, si odkašlu a pomalu se pouštím do vyprávění.

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Hrun	2
Kanyapi	2