Duší celkem: 890
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Legenda DarkAge

      Kapitola první – Mlžný tanec

      Na počátku byla mlha. Mléčná a hustá jako vody nejhlubších oceánů. Prázdná a pustá jako smutek vypálených pralesů. Nebyl konec a nebyl ani začátek, protože nebylo tváře, kterou by nemilosrdný proud času požehnal vráskami. Nebylo ani místa, kde by taková tvář mohla existovat. Ani smrti nebylo, protože neexistovali smrtelníci. Bylo jen smutku a prázdnoty. Tehdy se zrodila Banshee. Krásná, mladá, stvořena na slzách mlhy k věčnému životu. Oděna v mlžném saténu tančila ve světě nicoty, zahalena bělavou peřinou. Odněkud z dálky zněla hudba. Tisíce zvuků, které slyšela jen ona, doprovázelo její kroky v nekonečném království mlhoví. A mlha ji milovala. Rozčesávala její dlouhé vlasy stříbrným hřebenem, naučila se pro ni měnit, tvořit tvary, stala se vším, na co si Banshee vzpomněla.

      Její jediná myšlenka tvořila krajinu podsvětí, křišťálové řeky emocí, sněhová skaliska nálad, bílé ostrůvky touhy a kužely průzračných věží vzrušení, vše propletené v obrovité mlhavé skládačce. Tak v nicotě vznikl první Svět. Roztouženou Banshee tvorba Světa dlouho uspokojovala, přišel ale čas, kdy zatoužila mít mnohem víc. Chyběl jí někdo, kdo by s ní tančil, zpíval, radoval se. Nejdřív nařídila řekám, aby běhaly v kruzích a šuměly do rytmu jejích kroků, aby se vlnily jako tělo nejdelšího hada, a tam, kde se ztrácejí do nicoty, vytvořily stříbřité vodopády zapomnění padající hluboko do neznáma.

      Hladina ožila. Divoce a nespoutaně vřela, zatímco Banshee tančila na vlnách. Ale ani to nebylo dost. Všechno opuštěné - bez života. Tak temné ve své bílé kráse. Nebylo totiž nikoho, kdo by s Banshee onu krásu sdílel. Takový byl první Dark Age.

      Kapitola druhá – Děti temnoty

      Chvěla se, plujíc oblačným nebem, a bělavé objetí ji naplňovalo nevídanou silou. Jen ona a mlha. Houstnoucí, hřejivá, vlhká, milující. A v ní tolik prázdnoty. Mráz ji spaloval zevnitř. Mráz, který nám smrtelníkům běhá po zádech při každém doteku víly smrti. Mlha jí něžně obklopila a ona se jí napila. Hltala. Zešílela. Šílená se nechala unášet v mlžných orgasmech, které prostupovaly její nehmotné tělo. Plakala slastí, pak už se jen třásla, ukojená kouzlem okamžiku – spokojená, když první dítě temnoty opustilo její lůno.

      Mladí duchové... Tvorové beze stínu, děti Banshee, se rozutekli do všech koutů opuštěného města. Hráli si s mlhou a přetvářeli ji stejně jako jejich matka. Dark Age se začal opět měnit. S každým okamžikem přijímal novou podobu podle přání skupinové mysli. Tam, kde se před chvílí vzpínala majestátná hora, mohla hned v zápětí vzniknout bezedná propast. Jako v podivném snu, kterému nikdo nerozumí.

      Mlha dál s chutí kouzlila a Banshee byla šťastná, protože konečně cítila život a měla společnost. Jen děti se nemohly vystát. Jedno druhému ničilo vize a na jejich troskách stavělo své vlastní. Každý chtěl svůj kousek, každý lačněl po něčem jiném. Hádaly se, praly, nenáviděly. V jejich posedlých myslích se střádala odvaha k vyslovení té nejhorší myšlenky. Pokaždé, když jim někdo zničil nápad, přály si mít mlžný opar jenom pro sebe. Sobeckost a chtíč je dovedly až na práh sebezničení. Mlha, předurčená plnit jakékoli přání, se začala srážet tak, aby na ni žádný další duch nedosáhl. Na místech, z nichž odplula, vznikla prázdnota. Sražená mlha houstla a houstla, až se její bělost proměnila v barvy, a ty zaplavily zbývající okolí.

      Lační duchové, chtiví vlastních světů, v tu chvíli zapomněli na všechna přání, začali sbírat barevnou nádheru a s ní se rozprchli daleko do nicoty, stranou od ostatních. Tam začali tvořit vlastní světy. Ti, kteří nakradli hodně mlhy, založili světy skutečné, složené z pevné hmoty. Ti, co jí měli málo, se stali tvůrci stínových světů – světů na prahu mezi realitou a nicotou, neschopných přiklonit se ani k jedné straně. Takových, jež smrtelníci často navštěvují ve snech.

      Město za oponou bylo opět opuštěno. Jeho hranice teď vytyčovala jen nicotná kaluž šedavé mlhy, o kterou nikdo nestál. Na pozadí nově vznikajících světů zaplavil Dark Age již druhý věk smutku a zoufalství.

      Kapitola třetí – žalář

      V naléhavém tichu probíhala Banshee spletí myšlenek. Daleko za ní padaly hory přání, tříštily se skály odhodlání. Trosky chvějící se země chrlily šedavě oblačné gejzíry bolesti. Svět za oponou se hroutil bok po boku s její příčetností.

      Prchala do nicoty stíhána všudypřítomnou šedí. Každé další chladivé objetí mlhoví ji na pár chvil zadrželo. Mlha ji nemohla nechat odejít, ne ji. Dobře to věděla. Křičela, prosila, bojovala a nenáviděla. Pokaždé, když se zesláblá mlha kolem ní rozplynula, běžela dál. Vstříc cizím světům, vyrvat se z okovů samoty.

      Stálo to spoustu sil. Její vílí tvář chřadla, nehmotné tělo se rozpadalo na cáry. Banshee se měnila v přízrak. Zatímco ji mlžné pařáty stahovaly zpět do světa temnoty, ztrácela na kráse i na rozumu. Dark Age se stal navěky jejím vězením.

      Plakala. Potom usnula, klečíc na kolenou.

      Spala dlouho a mlha ji něžně hladila po zešedlých vlasech. Její tělo vyschlo jako ostrůvek jílu a vzalo s sebou i všechno, čím kdysi byla. Jemná bělavá tvář se proměnila ve stínohru temnoty. Z mlžného saténu zbyly jen iluzorní cáry zakalené stářím. A všechny sny otevíraly brány nočním můrám šarlatového nebe, když potichu přicházela o rozum.

      Kapitola čtvrtá – šílenství

      Dlouho trval věk samozvaných bohů, kdy po světech chodili duchové neznajíce smrt. Stali se mocnými a nechali se uctívat vlastními dětmi. Ve své nekonečné pýše zapomněli na DarkAge. Zapomněli i na svou matku, ale ona zapomenout nedokázala.

      Procitla do samoty, jako květ uprostřed pouště. Jak tiše přišla o rozum, tak hlasitě teď přivolávala své děti nazpět. Její křik se rozléhal mlžnými sady, zvěstuje smrt. Kouzelné tóny jejího zoufalství neznaly hranic. První z nich vždy dolehly až hluboko do cizích světů. Tehdy prochladlé tělo upadlo do náruče matky smrti. Druhý výkřik přinesl sladké zapomnění, to živí přestali myslet na mrtvého a mrtvý zapomněl na život. Až poslední, třetí výkřik, otevřel staronovým obyvatelům bránu temnot, z níž není návratu.

      Často se stává, že nebohá duše čeká na další zavolání i několik staletí a jako nemrtvý bloudí na rozhraní světů do úmoru. Většina těchto prokletých nešťastníků pak, stejně jako Banshee, zešílí.

      Kapitola pátá - město

      Jen vzpomínky zbyly z radostí života. Zmatené a zastřené mlžnou oponou. Ale touha po životě neutuchala. Tak navrátivší se duchové začali znovu budovat své město a z mlhy za branou temnot povstaly nejpodivnější nehmotné stavby.

      K nebi se vzedmulo majestátné fórum. Jeho krychlové pokoje se obtáčely ve spirále kolem schodiště uprostřed. Stěny pokojů byly potaženy Stínem. Každý, kdo do stínu ponoří svůj prst, zanechá na mlžných stěnách otisk, který si ostatní budou moci přečíst.

      Fórum se brzy stalo centrem komunikace. Pokoje rychle přibývaly, popsané místnosti se potahovaly novým stínem a Stín sám se naučil přecházet po nesmyslných vzkazech tak, aby neobtěžovaly ostatní. Když bylo potřeba, pohlcoval dokonce celé místnosti a skryl je tak před zraky nehodných. Nejvyšší patra fóra uzamkli stvořitelé mlžným klíčem – nezvaní duchové se k nim pak nemohli dostat.

      Věž po čase vyrostla do závratných výšin. Aby se nezhroutila, zapustila kořeny a v zemi pod ní začaly růst nové prostory. Duchové se je několikrát pokusili zmapovat za pomoci Ariadniny nitě, která dodnes visí spuštěna z vrcholu fóra dolů do podzemí. Každý z duchů však na cestě labyrintem narazil na nečekaná úskalí v podobě záhadných strojů, rébusů a hádanek, které nedokázal vyřešit. Obrovský labyrint dovolí vstoupit jen povolaným a pouze do vybraných pokojů.

      Na okraji města stvořila své sídlo záhadná vědma, duch času a všeho vědění. Někteří věří, že není duchem v pravém slova smyslu, ale sestrou samotné Banshee stvořenou mlhovím během Bansheeina dlouhého spánku. Vědmino orákulum připomíná křišťálovou kouli v níž si neustále pohrává mlha. Proti nezvaným návštěvníkům ji chrání nedémon nicoty, stvořený z kousků ničeho. Tento nedémon nosí vědminu kouli na nezádech. Co se děje uvnitř vědmina orákula nikdo netuší, ven zaznívají pouze občasná proroctví a nejpodivnější hádanky.

      Zrodily se i dvě malé budovy bez dveří a oken, obě křehké jako nejčistší křišťál, proplouvaly městem na malém ostrůvku mlhy, aby do nich všechny tvořivé duše mohly ukládat svá díla. První plná knih, druhá přetékala uměním. Pro všechny nápady, které v DarkAge vznikly, v nich ale nebylo dost místa. Brzy se nakupilo tolik děl, že uvnitř nebylo k hnutí. Obě budovy začaly praskat ve švech a snažily se jedna druhou z ostrůvku vytlačit. Dlouho spolu takto o ostrůvek soupeřily, ale k ničemu to nevedlo. Až na prahu vlastní zkázy, kdy galerii vyvřely vnitřnosti a její obrazy se rozsypaly do okolí, kde je mnoho duchů dodnes sbírá, se obě budovy rozhodly v hrůze splynout v jedno v nekonečném obětí. Od té doby je knihovna s galerií nekonečná. Podobně jako náš svět se jejich prostor stáčí do kola a nedovolí dohlédnout konce. Na střechách objímajících se budov se usídlili dva ptačí pomocníci. Poštovní havran, který po městě létá se zprávami, a sova, vědmin mazlíček, radící nově příchozím.

      Odpočatí duchové se po práci začali unavovat ve zdejších krčmách, krčících se za vodopády zapomnění. Tady, sedíce spolu nad rakví, za neustálého popíjení tvrdé mlhy a jedení netopýřího guláše, přemýšlí o neživotě. Myšlení je pro nehmotná těla abnormálně namáhavé, milosrdný vodopád proto pozvolna odnáší veškeré myšlenky do hlubiny zapomnění a šetří tak duchům jejich abstraktní mozky.

      Obyvatelé DarkAge neznají hranic, a tak ve městě neustále vzniká spousta dalších staveb, jako jsou paláce velikosti špendlíkové hlavičky, tekoucí budovy, stavby postavené ze světla či energie. Všechno, co jen jejich zmatená mysl dokáže stvořit. Nad městem se prohánějí létající rejnoci, po ulicích se kutálejí ježci v klecích, ve stínech číhají ohyzdní mormocníci i pavouku pododobné mlžule s devítipalcovými nehty. Neživot ale nikdy nebyl pro duchy dostatečně naplňující. Ani nejšílenější fantasie se nemohla rovnat skutečnému životu.

      Kapitola šestá – neživot

      Duše uvízly beznadějně uvězněny uvnitř města. Nevěděly kým, nevěděly proč a za co. Tušily, že bylo “cosi předtím“, a jejich matné vzpomínky je v tom jen utvrzovaly. Smíření jim tudíž nemohlo nabídnout útěchu. Hledaly a toužily po poznání. Donekonečna se vláčely městem v naději, že odhalí tajemství sebe sama – smysl neživota.

      Pátrání se táhlo napříč časem jako obrovská pavučina. Dlouhou chvíli si duchové krátili hraním šachu, sborovým zpěvem requioke* nebo chytáním temných lelků. Velmi oblíbenou se stala i hra na schovávanou, která spočívala v neustálém měnění podob a jmen tak, aby dotyčného nikdo nepoznal. Tato hra ovšem napáchala tolik zmatku, že musela být zakázána.

      Nic z toho ale nepředčilo objev souznění mlh. V samém středu Dark Age, tam, kde byla mlha nejhustší, stvořily duše síň zázraků, která jim vrátila moc nad cizími světy. Stavbu z čisté energie připomínající chobotnici s bezpočtem chapadel zvednutých vzhůru k nebi a vedoucích ke všem známým dimenzím. Odtud mohou pomocí mlžné energie ovládat těla smrtelníků jako loutky. Mocnější duchové, kteří souznění plně ovládli, dokonce dokáží na troskách padlých světů vystavět nové, dosud nepoznané.

      Síň zázraků se stala velice oblíbenou a brzy jí propadla většina Dark Age. Zvláštní uspokojení, které přinášela nadvláda nad živými těly, obyvatele na chvíli dokonce úplně odtrhlo od hledání smyslu neživota. Duchové soupeřili o nejlepší zážitky na druhých březích. Vznikla malá a velká hra, ve kterých se příběhy každého těla zhodnotily. Malá hra se stala symbolem prestiže, její výhrou si duch vysloužil přízeň nejvyšších, kteří se s ním podělili o část své moci. Velká hra byla pak vrcholem všeho. Někteří věří, že právě ona je odpovědí na otázku smyslu neživota, pravdu ale vědí pouze její pokořitelé.

      *requioke je jakousi obdobou našeho karaoke. Zpívá se zásadně sborově, za doprovodu sténajících řek, bědujících vodopádů, šumících lesů a hluboce plačících jeskyní. Vybranou skladbu (převážně requiem a smuteční chorály) zpívá každý ve vlastním tempu, rytmu i tónině. Requioke je doménou opravdových mistrů. Aby se skladba dala vůbec považovat za hudbu, vyžaduje léta píle a tvrdého tréninku.

      autor: Angeluss, ilustrátor: Jahodenka

      [ Zpět ]

      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2017 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).