Krásná literatura

Deflace
DonSimon
8. prosince 2005

Pohodlně jsem se opřel a zamíchal černou kávu před sebou. Všude kolem zněl přívětivý ruch mé oblíbené restaurace a já jsem si pozorně prohlížel svého společníka. Vypadal tak na pětačtyřicet, drobný zlatý prsten dával tušit, že netrpí nedostatkem peněz, ale že rovněž nepatří mezi ty, kteří by se bohatstvím chlubili. Příklad mého typického zákazníka.
Díky vrozené všímavosti k detailům jsem obzvláště úspěšný v odhadování lidí. A tato vlastnost ze mě udělala milionáře, což je na jednu stranu potěšující, ale zároveň s nově nabytým bohatstvím začínám zjišťovat, kolik lidí v sobě ukrývá svou závist. Ještě víc mě ale překvapilo, co všechno lze za peníze pořídit: auto, dům, manželku, zdraví, popularitu a dokonce i mládí. Všeho mám teď dostatek, nikam nemusím spěchat.
Před deseti lety, když jsem poprvé spatřil profesora Vincenta Nakumu, jsem na všechno pochopitelně pohlížel úplně jinak. Byl jsem obyčejný obchodní manažer, který se chytal každé šance, která zněla alespoň trochu nadějně, aby nakonec stejně prodělal. Nakuma obcházel lidi, kteří by mu mohli pomoci financovat jeho vědecký projekt - deflaci. Tvrdil, že hmota je něco jako nafouknutý balónek a při troše snahy se dá „vyfouknout“ do svého přirozeného stavu – do nekonečně malé velikosti při zachování veškeré své hmotnosti. S touto pohádkou si u většiny lidí vysloužil nálepku blázna, ale já jsem mu ty peníze dal. Ne že bych věřil jeho teorii, ale věřil jsem JEMU. Dokážu rozlišit lidi, kteří v sobě něco mají, mohou něčeho dosáhnout; a Nakuma na mě zapůsobil velice silně. Takže jsem na něj vsadil. Kdyby to bývalo nevyšlo, asi bych už nebyl mezi živými – buď by mě rozsápali lichváři, nebo bych skočil z mostu sám.
Za sedm let se už pochlubil praktickou ukázkou: deflatoval svou kočku na velikost myši a po dvou hodinách ji opět vrátil do původního stavu. Podařilo se mi získat dokumentaci dřív, než Nakuma ‚záhadně‘ zmizel, pravděpodobně na nějaké tajné vládní pracoviště, kde musel všechno chtě nechtě vyklopit. Takže jsem zůstal jediným svobodným podnikatelem, který měl tuto neuvěřitelnou věc v rukou.
Když má firma začala prosperovat, málem mi ji zavřeli. To protestovali téměř všichni přepravci čehokoli. Až když jsem jim vysvětlil, že deset tun písku zůstane deseti tunami písku, i když se vejdou do dětského kyblíčku, dali mi pokoj. Jejich těžké kamiony tedy nepřestaly vozit zboží z jedné země do druhé, jen se změnila jejich konstrukce. Deflace během dvou let zasáhla téměř do všech odvětví lidského průmyslu a mě začali nazývat novým Billem Gatesem. Dnes už mám více jak stonásobek jeho bývalého majetku, a to včetně Microsoftu.
Armáda prý vyvíjí nějaké deflační zbraně. Jsem zvědav, kam až to ‚deflatování‘ dojde.

„Potřebuji dvacet Spínačů první třídy. Platím předem,“ promluvil konečně můj host. Spínač byl nový vynález mého výzkumného oddělení. Umožňoval deflatovaný předmět inflatovat zpět do původního stavu na dálku. Jeho cena se pohybovala kolem deseti miliónů dolarů.
„Takže až zítra uvidím na mém kontě u Centralbanky o dvě stě miliónků víc, dodávku rozvezeme kamkoliv po světě,“ nedal jsem místo žádné diskusi. Tenhle chlap jednal přímo a rychle, což se mi zamlouvalo. Rozhodně jsem nestál o nějaké průtahy.
Po několika zdvořilostech a předání čísla mého bankovního účtu zákazník odešel. Ještě chvíli jsem si pochutnával na jemném desertu a rozhlížel se okolo. Zaplatil jsem kreditkou a vyšel před dům. Ten desert bylo asi dost těžké jídlo, protože můj žaludek s ním nějak nemohl vyrovnat. Bylo chladno a neustálé mžilo. Zabalil jsem se do baloňáku a vykročil ke své limuzíně.
Vtom se ke mně kdosi přitočil, vrazil mi do ruky obálku a spěšným krokem zabočil do postranních uliček. Nějakou dobu mi trvalo, než mi to došlo, a pak už byl pryč. Zvědavě jsem obálku otevřel a vytáhl papír s nalepenými písmeny vystřihanými z novin.
Bylo tam napsáno: „MÁŠ V SOBĚ DEFLATOVANÝ OSTNATÝ DRÁT. POKUD DO PŮL HODINY NEPOŠLEŠ NA NÍŽE UVEDENÝ ÚČET 900 MILIONŮ DOLARŮ, INFLATUJEME HO A TY ZEMŘEŠ ZA KRUTÝCH BOLESTÍ.“
Chvíli jsem stál s obálkou v ruce a pak se hořce pousmál: „Tak v téhle restauraci už nikdy jíst nebudu.“

Autorem námětu je Ondřej Neff a jeden z dílů seriálu Zakázané technologie v časopisu Ikarie

Deflace DonSimon 8. prosince 2005

Pohodlně jsem se opřel a zamíchal černou kávu před sebou. Všude kolem zněl přívětivý ruch mé oblíbené restaurace a já jsem si pozorně prohlížel svého společníka. Vypadal tak na pětačtyřicet, drobný zlatý prsten dával tušit, že netrpí nedostatkem peněz, ale že rovněž nepatří mezi ty, kteří by se bohatstvím chlubili. Příklad mého typického zákazníka. Díky vrozené všímavosti k detailům jsem obzvláště úspěšný v odhadování lidí. A tato vlastnost ze mě udělala milionáře, což je na jednu stranu potěšující, ale zároveň s nově nabytým bohatstvím začínám zjišťovat, kolik lidí v sobě ukrývá svou závist. Ještě víc mě ale překvapilo, co všechno lze za peníze pořídit: auto, dům, manželku, zdraví, popularitu a dokonce i mládí. Všeho mám teď dostatek, nikam nemusím spěchat. Před deseti lety, když jsem poprvé spatřil profesora Vincenta Nakumu, jsem na všechno pochopitelně pohlížel úplně jinak. Byl jsem obyčejný obchodní manažer, který se chytal každé šance, která zněla alespoň trochu nadějně, aby nakonec stejně prodělal. Nakuma obcházel lidi, kteří by mu mohli pomoci financovat jeho vědecký projekt - deflaci. Tvrdil, že hmota je něco jako nafouknutý balónek a při troše snahy se dá „vyfouknout“ do svého přirozeného stavu – do nekonečně malé velikosti při zachování veškeré své hmotnosti. S touto pohádkou si u většiny lidí vysloužil nálepku blázna, ale já jsem mu ty peníze dal. Ne že bych věřil jeho teorii, ale věřil jsem JEMU. Dokážu rozlišit lidi, kteří v sobě něco mají, mohou něčeho dosáhnout; a Nakuma na mě zapůsobil velice silně. Takže jsem na něj vsadil. Kdyby to bývalo nevyšlo, asi bych už nebyl mezi živými – buď by mě rozsápali lichváři, nebo bych skočil z mostu sám. Za sedm let se už pochlubil praktickou ukázkou: deflatoval svou kočku na velikost myši a po dvou hodinách ji opět vrátil do původního stavu. Podařilo se mi získat dokumentaci dřív, než Nakuma ‚záhadně‘ zmizel, pravděpodobně na nějaké tajné vládní pracoviště, kde musel všechno chtě nechtě vyklopit. Takže jsem zůstal jediným svobodným podnikatelem, který měl tuto neuvěřitelnou věc v rukou. Když má firma začala prosperovat, málem mi ji zavřeli. To protestovali téměř všichni přepravci čehokoli. Až když jsem jim vysvětlil, že deset tun písku zůstane deseti tunami písku, i když se vejdou do dětského kyblíčku, dali mi pokoj. Jejich těžké kamiony tedy nepřestaly vozit zboží z jedné země do druhé, jen se změnila jejich konstrukce. Deflace během dvou let zasáhla téměř do všech odvětví lidského průmyslu a mě začali nazývat novým Billem Gatesem. Dnes už mám více jak stonásobek jeho bývalého majetku, a to včetně Microsoftu. Armáda prý vyvíjí nějaké deflační zbraně. Jsem zvědav, kam až to ‚deflatování‘ dojde. „Potřebuji dvacet Spínačů první třídy. Platím předem,“ promluvil konečně můj host. Spínač byl nový vynález mého výzkumného oddělení. Umožňoval deflatovaný předmět inflatovat zpět do původního stavu na dálku. Jeho cena se pohybovala kolem deseti miliónů dolarů. „Takže až zítra uvidím na mém kontě u Centralbanky o dvě stě miliónků víc, dodávku rozvezeme kamkoliv po světě,“ nedal jsem místo žádné diskusi. Tenhle chlap jednal přímo a rychle, což se mi zamlouvalo. Rozhodně jsem nestál o nějaké průtahy. Po několika zdvořilostech a předání čísla mého bankovního účtu zákazník odešel. Ještě chvíli jsem si pochutnával na jemném desertu a rozhlížel se okolo. Zaplatil jsem kreditkou a vyšel před dům. Ten desert bylo asi dost těžké jídlo, protože můj žaludek s ním nějak nemohl vyrovnat. Bylo chladno a neustálé mžilo. Zabalil jsem se do baloňáku a vykročil ke své limuzíně. Vtom se ke mně kdosi přitočil, vrazil mi do ruky obálku a spěšným krokem zabočil do postranních uliček. Nějakou dobu mi trvalo, než mi to došlo, a pak už byl pryč. Zvědavě jsem obálku otevřel a vytáhl papír s nalepenými písmeny vystřihanými z novin. Bylo tam napsáno: „MÁŠ V SOBĚ DEFLATOVANÝ OSTNATÝ DRÁT. POKUD DO PŮL HODINY NEPOŠLEŠ NA NÍŽE UVEDENÝ ÚČET 900 MILIONŮ DOLARŮ, INFLATUJEME HO A TY ZEMŘEŠ ZA KRUTÝCH BOLESTÍ.“ Chvíli jsem stál s obálkou v ruce a pak se hořce pousmál: „Tak v téhle restauraci už nikdy jíst nebudu.“ Autorem námětu je Ondřej Neff a jeden z dílů seriálu Zakázané technologie v časopisu Ikarie

Názory a komentáře ( 0 /63 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick Známka

Adelka 1

Andy007 1

Anyen 1

Aquarius 1

Bakendrid 1

Elfiperi 2

Ess 1

Extremer 1

Ferro_the_King 1

Gaborn 2

HadejKdo 1

Holyan 1

Horyn 1

Jakub.s 1

Jase 1

Jon 1

Kanyapi 1

Kolaps 1

Kraal 1

Liep 1

Lisak 1

Lonwenien 1

Lupin 3

Lutus 1

Meladyanne 1

Mennolly 1

Milwa 1

Mofik 1

Muzzug 1

Mystic 1

Nefer 1

Nevyn 1

Nomercy 1

Nonsence 2

Odileth 1

Okeya 1

Perilan 1

RickDevon 2

RubinTiger 1

Sanelin 1

Shadow 1

Teranell 2

ToxaLandor 1

Trpasle 2

Tufak 1

Vexar 1

Vraashar 1

Wessna 1

Winitar 2

Zarabeth 2

Zekeasakur 1

Duší celkem:	899
Přítomných duší:	4
V krčmách:	0

Nick	Známka
Adelka	1
Andy007	1
Anyen	1
Aquarius	1
Bakendrid	1
Elfiperi	2
Ess	1
Extremer	1
Ferro_the_King	1
Gaborn	2
HadejKdo	1
Holyan	1
Horyn	1
Jakub.s	1
Jase	1
Jon	1
Kanyapi	1
Kolaps	1
Kraal	1
Liep	1
Lisak	1
Lonwenien	1
Lupin	3
Lutus	1
Meladyanne	1
Mennolly	1
Milwa	1
Mofik	1
Muzzug	1
Mystic	1
Nefer	1
Nevyn	1
Nomercy	1
Nonsence	2
Odileth	1
Okeya	1
Perilan	1
RickDevon	2
RubinTiger	1
Sanelin	1
Shadow	1
Teranell	2
ToxaLandor	1
Trpasle	2
Tufak	1
Vexar	1
Vraashar	1
Wessna	1
Winitar	2
Zarabeth	2
Zekeasakur	1

Uživatel:
Heslo:
Stálé přihlášení