Obřad Vyprovázení Saturas 25. prosince 2017
Poslední paprsek studeného zimního slunce opustil Velkou síň a nad puklinou ve sklaním masivu zavládla temná noc. Nadešel čas. Rok se opět nachýlil svému konci a členové kmene se počali scházet v kruhu kolem mělkého kráteru ve středu síně. Nejstarší a nejváženější z mužů a žen seděli nejblíže kráteru, zatímco děti v sevření svých opatrovníků napjatě očekávaly, co se bude dít dál. Pro mnohé ze starých a nemocných se onen den měl stát jejich poslední vzpomínkou, přesto na jejich vrásčitých tvářích nebylo znát stopy strachu, či zármutku. Právě naopak. Velká síň jen bujela životem a všudypřítomným veselím. Jako dítě jsem to nechápal. Jako dospělý jsem se snažil alespoň předstírat, jako my všichni. Obřad Vyprovázení byl nezbytnou součástí našich životů – způsob, jak udržet kmen zdravý a silný pro generace, které přijdou po nás. I přes úsměvy a povzbuzující náladu však bylo obtížné zakrýt pravdu. Velkou síní se rozneslo zahvízdání píšťaly a vzrušený hovor v okolí kráteru utichl. Zraky všech přítomných se obrátily do středu síně, kde starší žena, oděná do odraných zvířecích kůží, klečela za černým, kovově lesklým valounem. Její holou lebku i bezvýraznou tvář pokrývala mystická tetování a chladem zarudlé tváře se nadouvaly jako dva měchy napevno srostlé s řadou peřím dekorovaných dřevěných píšťal. Po prvním zahvízdání následovala krátká odmlka a po ní celá paleta libozvučných tónů, které zdánlivě rezonovaly až se samotným předivem reality. Každý z nás tu píseň znal, však pouze kmenoví šamani ji dokázali proměnit ve skutečnost. Lidem v publiku se zatajil dech. Všichni věděli, co se mělo stát. Při třetím tónu se vzduch kolem šamanky zachvěl a dal se do pohybu. Vypadal jako živý a možná i byl. Legendy se zmiňují o nadpřirozené síle, jenž žije všude kolem nás. Prostupuje vzduch, který dýcháme, jídlo, které jíme a vodu, kterou pijeme. Přebývá uvnitř nás, v naší krvi i mase. Je tím, co nás utváří a k čemu se opět navracíme – a pouze šamani vědí, jak onu sílu zkrotit. I v našem kmeni žijí kacíři, přesvědčení o tom, že neexistuje žádná nadpřirozená entita a vše je dílem člověka – civilizace předcházející té naší, která se svou zvídavostí přivedla ke zkáze. Údajně to byli právě oni, kdo přivolali věčnou zimu a hudba šamanů tak byla zahráváním si s ohněm. Tito lidé se šamanům vyhýbali a odmítali jejich služby, na obřadu Vyprovázení však panovalo ticho. Nikdo se neodvážil vystoupit proti tomu, co jsme zvali magií. Píseň se stupňovala. Vzduch se vlnil a jeho nepokoj se šířil až k okrajům Velké síně, do temnoty. Ozvalo se tiché bzučení. Ze vzduchu i nás samotných. Krev nám vibrovala v žilách, maso se chvělo vzrušením i tóny oné nadpřirozené písně a prvotní laskavé šimrání se stávalo téměř bolestivým. Šamančina píseň konečně dosáhla svého vyvrcholení a náhle ustala s neslyšným lupnutím. Síň se vyplnila načervenalým světlem, kterak louče po jejím obvodu magicky vzplály a úbytek temnoty odhalil její pravou tvář. Impozantní a přitom hrozivou. Stěny síně, vytesané do kamene, pokrývaly rezavé pláty kovového šrotu a jen malý otvor, přímo nad kráterem, nám dovoloval pohlédnout ven do noci, kde se právě probouzela divoká sněhová bouře. Bylo to jako ocitnout se v mauzoleu starého světa, jaký jsme nikdy nepoznali a uvědomit si, že kdysi dávno jsme bývali bohy, nikoliv pouhými přeživšími. Jedno z dětí se zatajeným dechem sevřelo mou dlaň. Nepatřilo k těm, které jsem opatroval, ale na tom nezáleželo. Děti měly své rodiče, ovšem patřily kmeni. Držel jsem jeho drobnou ručku a zpoza unaveně prohlých zad starých a nemocných sledoval, kterak se šamanka napřímila, odložila píšťalu a beze slova ukázala na prvního ze starců. Síní se neslo hrobové ticho – drželi jsme je za všechny, kteří nás po dnešní noci opustí – a žádný úsměv nedokázal zastřít melancholii, která se pod ním skrývala. Stařec se lámaně postavil, naposledy pohlédl do povzbudivých tváří těch, které nazýval svými nejbližšími, a sestoupil do kráteru, k hladkému černému kameni u šamančiných nohou. Jeho obřad právě započal. Traduje se, že kámen byl darem od bohů. Před mnoha staletími spadl z nebe, aby nám pomohl soudit, čí život již nadešel zimních dnů. Kdo kámen zvedl až nad hlavu, ten si v kmeni vysloužil další rok. Kdo by ho ale snad upustil, ten byl darován bohům. Od jistého věku si tím každý musel projít, rok za rokem, a kmen tak zůstával silným. Stařec si s šamankou vyměnil němé pozdravy, poklekl ke kameni a uctivě ho políbil, než jej sevřel do mozolnatých rukou a skřípajíc zuby začal vzdorovat neoblomné síle zemské přitažlivosti. Funěl, třásl se, bojoval s každým palcem a několikrát kámen téměř upustil, nakonec ho ale s vítězoslavným výkřikem dotlačil až nad hlavu a malátně pustil zpět ke svým nohám. Lidé nejásali ani nesmutnili, jejich tváře zůstávaly neměnné. V očích malé skupinky starcových nejlbižších však bylo znát úlevu – bohové mu dopřáli další rok. Stařec se zbylými silami dotřepal zpět na místo a vystřídal se s druhým ze zkoušených. Tou byla žena, dosud mladá ve tváři a se silným tělem. Kámen pro ni nepředstavoval výzvu a nestihne-li její tělo krutá nemoc, dočká se ještě mnoha zim. Vše se zlomilo u třetího. Na starce jsem si dobře vzpomínal. Už minulý rok kámen zdvihl snad jen s pomocí bohů. Každý z nás věděl, že tento rok byl jeho posledním a věděl to i sám stařec. Zachoval si proto svou čest a nesnažil se stavět na odpor svému osudu. Políbil kámen a symbolicky jej zdvihl pouze čtyři palce nad úroveň země, než si ho nechal vyklouznout z chvějících se prstů. Šamanka mu položila ruku na rameno a s úsměvem na něj kývla – stařec se měl stát prvním z Vyprovozených. Obřad pokračoval ještě další hodinu než i poslední z těch, kdo dosáhli dospělosti, složili svou zkoušku, a když i nejmladší z dospělých zaklimbal kamenem nad hlavou, šamanka zapískala druhou píseň a světla ve Velké síni na další rok pohasla. Lidé se seřadili a společně se odebrali k novoroční hostině. Nadešel čas hodovat, radovat se a rozloučit se a zavzpomínat si s těmi, kteří měli kmen za úsvitu opustit. Byla to noc beze spánku, plná tance, hudby a silné pálenky, a jak hodina pokročila, do tváří lidí se vloudila stopa smutku. Věděli, co příjde s úsvitem, snad se toho i báli, ovšem muselo tomu tak být. Měl-li kmen přežít, musel zůstat silným, a komu se již nedostávalo sil na to pracovat, musel být odevzdán bohům. Za úsvitu se celý kmen shromáždil před vchodem do jeskyní. Z oblohy se líně sypal špinavý sníh a skrze popelavá mračna prosvítalo skomíravé rudé slunce. Kam jen oko dohlédlo, táhly se nekonečné duny šedého mazlavého sněhu, nad nímž ledově studený vítr čeřil nebezpečné víry, a jen zřídka bylo nad dunami vidět střechy pohřbených vesnic a rezavé špičky vyvrácených kovových sloupů. Šamanka se postavila do čela shromáždění a přivolala k sobě ty, kteří byli předešlé noci vybráni při obřadu Vyprovázení. Toho roku jsme měli vyprovodit celý tucet starých a nemocných, pět mužů a sedm žen. O tři více než předešlý rok, avšak kmen tím byl o to silnějším. Vybraní muži a ženy se vedle šamanky seřadili od nejstaršího po nejmladší a obrátili se čelem ke kmeni, aby naposledy pohlédli do tváří těch, s nimiž sdíleli své životy. „Nechť vás provází hudba prastarých a sníh skryje vaše stopy.“ byla jediná slova, která šamanka vyloudila ze seschlých, popraskaných rtů a pokynula prvnímu z mužů, aby se zbavil šatů, jenž ho po sedmapadesát let chránily před všudypřítomným mrazem. Muž se pokorně svékl do naha, složil šaty na hromádku a podal je šamance, která je posléze obřadně předala rodičům nejmladšího z dětí. Společně s šaty se uzavřel také cyklus života a smrti a celý proces se ještě jedenáctkrát zopakoval než se před zraky kmene v mrazu třásl tucet modrajících naháčů. Šamanka každého z nich políbila na čelo a s píšťalou u úst se navrátila ke kmeni. Starci i zbytek kmene se k sobě obrátili zády. Nikdo se neohlédl, nikdo neprosil a sladké tóny šamančiny píšťaly překryly praskání zledovatělého sněhu pod nohama odcházejících naháčů. Někteří z nich se zlomili už za půl míle, jiní došli až za obzor, nakonec však šedý sníh bez rozdílu překryl jejich těla i stopy a pro kmen přestali existovat. Nebylo na místě truchlit. Nebylo na místě ohlížet se za minulostí, neb v minulosti přebývala zkáza a jen soustředění se na přítomnost nám pomáhalo přežít. Hořká pachuť, jenž nám po obřadu ulpěla na jazyku, se rozplynula společně s přicházející bouří a nezbývalo než čekat, na koho bohové ve své moudrosti ukážou příště. Kdo bude dalším z Vyprovozených...

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alim_Thor	1
Harrieta	1
Hrun	1
Christopher	3
Kanyapi	1
Scarecrow	3
Selima	1
Wingy	1