012. Chlouba Diakonova

[i]"Slyšte, slyšte! Na vědomost se všem dobrodruhům světaznalým i odvážlivcům méně zkušeným dává, že Lordu Diakonovi de Arnes vládci měst Untos, Ajovys a Kladet byl podlou bandou žoldáckých zlodějů najatých sousedním proradným pánem z Bojonu ukraden starobylý rodinný šperk hodnoty symbolické, přesto nemalé. Kdo ho získá zpět bude stědře penězi, statky i postavením odměněn. Slyšte, slyšte!"[/i]
____________________________________________________________

Mezi rodem de Arnes a sousedními pány z Bojonu už léta panují vzájemné spory, nevraživot a nesnášenlivost. V posledních pár letech se spory vyostřily. Žádná ze stran si ale nemůže dovolit otevřený konflikt. Místo toho se omezují na občasné více či méně úspěšné partizánské akce.

------------------------------------------------------------

Město Untos je sídelní město rodu de Arnes. Má asi 1500 obyvatel. Převážně lidí, menšinu elfů a malou kolonii hobitů. Je rozděleno na 8 čtvrtí. Ajovys je více na jih a trochu na západ (směrem k Bujonu). Je menší. Jen asi 600 obyvatel převážně lidí. Kladet je naopak severněji a kromě všudypřítomných lidí je tu i menšina trpaslíků. Kromě těchto měst patří k panství de Arnes i velké množství farem a usedlostí roztroušených okolo a mezi nimi.

Celému panství vládne železnou rukou nynější lord Diakon a poslušnost si vynucuje svou elitní bojovou jednotkou Černá legie. Jeho odpůrcům se také čas od času stávají podivné nehody.

Země de Arnis je zemědělsky soběstačná a její bohatství pochází ze zlatých dolů nedaleko města Kladet. Své zlato vyměňuje zejména se sousedním Dormielem za nejrůznější exotické zboží do pánových sbírek.

De Arnis sousedí s Bojonem na západě přičemž hranici tvoří řeka Loira. Silgathou na severu za vrcholy Andemonských hor a Dormielem na jihu a východě za Velkým Fagarským hvozdem.

Naproti tomu v Bojonské říši vládne rada volených představitelů. Bojon je velký, ale chudý.

============================================================

Hrát se bude všední dny. Ne přez vánoce. Přímá řeč do uvozovek, myšlenky kurzívou (pomocí [*] text [/*] kde *=i). Neherní poznámky pod čáru. Vytvořte si historii zapadající do světa. O vybavení se dohodnem přez vzkazník.

Vyjádřete se k návrhu abych vám ve svých přízpěvcích psal kolik expů bych vám udělil, pokud by to byl oficiální quest.

Jako každé ráno jsi se vydala do lesů nasbírat nějaké bylinky na své domácké léčivé zábaly, kterými jsi už vyléčila tolik lidí (žel bohu to žádný nemůže potvrdit), že bys to už těžko spočítala. Ale dnes ráno je něco jinak. Nezvyklý shon na jinak v tuto dobu obvykle liduprázdném tržišti. Když přijdeš blíž, zjistíš důvod tohoto rozruchu. Je to městský vyvolávač, který vykříkuje velkou novinu: [i]Slyšte, slyšte....Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (zítra) na nádvoří hradu v Untos.[/i]

Jako každý den spíš na svém fleku u Kladetského tržiště zachumlán do hadrů a cárů přikrývek. Dnešní ráno je ale nezvykle hlučné. A velká skrumáž lidí na tržišti. Už už si mneš ruce jak si dnes krásně přivyděláš k mizerným 'úlovkům' posledních dní. Když si všimneš důvodu toho rozruchu. Je to městský vyvolávač, který vykříkuje velkou novinu: [i]Slyšte, slyšte....Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (dnes) na nádvoří hradu v Untos.[/i]

To se zas takhle jednou po svém představení, které mělo jako vždy úspěch, s pár zlatkama v kapse vydáváš do blízské hospody. Hospod jako tahle jsi už viděl stovky. Malá uplivaná, krčmář v umaštěné zástěře nalévá hostům pivo pochybné kvality a roznáší kousky pečeného masa snad ještě horší. Zákazníky tvoří pár sedláků, co utekli od práce na svých farmách aby si užili kousek klidu a hospodské pohody. Ale přeci jen tu je něco zvláštního. Je to vyhláška na sloupu u barového pultu: [i]Slyšte, slyšte....Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (zítra) na nádvoří hradu v Untos.[/i]

"Jo, jo to byl dnes, ale den nejdřív mě jako šarlatána málem vyhnali, ale naštěstí se objevil ten voják co už kdysi viděl mé představení a nakonec z toho ukápla i nějaká ta zlatka". Vytáhnu nové peníze z kapsy a přepočítávám je na dlani: "Jedna zlatka, dvě zlatky, tři zlatky, osum stříbrňáků a jeden, dva... dvanáct měďáků." Spokojen s tímto zjištěním, přeci jen vim, že zas chvíli nebudu hladov, vejdu do hospody.
Kouknu na vyhlášku a pomyslim se: "Hmmmm... zajímavé mohl bych se tam zítra podívat." Doplížim se k volnému stolu a naprosto zmoženě se zhroutim na lavici, (okovanou) hůl opřu vedle sebe a svuj pytel hodim na lavici taktéž po svém boku. Mávnutím si přivolám hostinského a protože jsem si nikdy s peňezmi nedělal starosti a to ani když jsem je neměl. Tak beztarostně hostinskému hodim zlatku a přikážu mu ať nosí na stůl, jo jo myslim, že se zas jednou pořádně najim.

Hospodský, který zrovna neměl nic na práci, k tobě okamžitě přiskočil s nadějí na nějaký výdělek. "Copak si pán bude přát? Ano, korbel piva, pěkný kus pečeného masa. Zajisté, hned to bude." Tvou zlatku skoro artisticky chytí ještě než dosáhla své amlitudy. Chvatně odkráčí za pult a po chvilce se vrací s korbelem kalného piva a skoro vystydlým do křupava opečeným kouskem masa. "Ještě nějaké prání?" Zeptá se tě úslužně a přitom pošilhává po tvém měšci se zlatkami.
-----------------------------------------------------------
Expy: 5 - pěkné, jen v té poslední větě by se víc hodila přímá řec.

Po další úmorné šichtě v dolech jsi jako vždycky zašel do své oblíbené krčmy na okraji Kladetu. Zanadávat si na práci a spřádat své plány na budoucí cestu dobrodruha. Výbavu už jsi si pořídil. Teď už to chce jen ten správný impuls.

V krčmě je dnes trochu živěji neš jindy. Kromě tvých přátel je tu i spousta cizích lidí, kteří sem nějak nezapadají. A jsou nějak divně nahečmaný u barového pultu. Když jsi se prodral davem, je ti jasný důvod jejich zájmu. Je to vyhláška na sloupu u barového pultu: Slyšte, slyšte....Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (zítra) na nádvoří hradu v Untos.

"Tož to si necham libit. Takej dobrodružstvo, abych si nechal utect. Hej." Zabručím si do vousů. Dám si ještě pár piv a za chvíli už debatuju s přáteli o tom, že by nebylo marné tam zajít a podívat se blíže o co jde. Vzhledem k upitému alkoholu se asi dohaduju dost nahlas a tak mě kamarádi začnou uklidňovat. "Nechte mňa, já tam půjdu. Tady nezůstanu už ani den, natož celej život. Ale možná se semka eště někdy vrátim. Hej hospodo, platim." Zaplatím, a jdu domů. Doma se chci zbalit ale ůnava mě přemůže a já padnu do postele tak, jak jsem. Druhý den ráno se vzbudím a shledajíc, že už jsou všichni zase dole v dole se s krátkým zaklením začnu balit. Sbalím si to nejnutnější, vezmu si sekeru a zbroj, za pás dýku a k rozvzteklenému vzkazu mojí matky, ve kterém mi píše, ať táhnu z domu, když se neumím chovat připíšu krátké: "Tak já jdu!" Sice vím, že to máma nemyslí vážně, ale přijde mi to jako dobrý vtip. Ještě si vezmu něco jídla ze stolu a vydám se na cestu k Untosu...

Včerejší večer jsi se zastavil v hospodě na okraji Kladetu. Nemohl jsi si nevšimnout vyhlášky co tam vysela. [i]Slyšte, slyšte....Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (dnes) na nádvoří hradu v Untos.[/i]. A k nepřehlédnutí byl i statný trpaslík s mohutným vousem, co se chvástal, že do Untos půjde. Když odešel, sledoval jsi ho. (vzledem k jeho podnapilému stavu to nebylo nic težkého) Ráno jsi si počkal až bude vstávat. Hm. Ted už má i zbroj, sekeru a krásnou rohatou helmu.

Chystám se na něho promluvit:
[i]Musim, musim na něho nějak zapůsobit - jestli to chci někam dotáhnout potřebuji nějakého, né moc chytrého, vlastně blbého svalovce - to je přesně ten typ - vypadá nevyspale - doufám, že mi nedá přes hubu... [/i]

Jdu na to:
"Hola, hola chrabrý bojovníku",zařvu na něj...

Ráno tě pěkně bolí hlava. Zdřejmě jsi své rozhodnutí stát se dobrodruhem zapíjel opravdu hodně. Sbalil sis vše, co by se ti mohlo hodit a vyšel z domu směrem k jižním městkým branám. Už po pár krocích sis všimnul nějakého trpaslíka (Otis) co se za tebou táhne. Má úplně běžné oblečení. Jediné co by mohlo napovídat, že je také dobrodruh je jeho okovaná hůl. Po chvilce přemýšlení jsi zjistil, že jsi ho viděl včera v hospodě. Náhle na tebe zakřičel: "Hola, hola chrabrý bojovníku"

Už to je přez měsíc co se tvůj otec nevrátil z jezera a skoro 14 dní co tě opustila i matka. Těch pár dní bylo nejhorších v tvém životě. Dlouho, dlouho jsi přemýšlela co si teď počneš a co budeš dělat. Nakonec jsi se rozhodla, že odcestuješ do Untosu. Vyrazila jsi dnes ráno. Kolem poledne jsi přišla do jedné vesničky. Tam tě zaujalo podivné shromáždění na rynku. Nějaký velký muž v špinavém, kdysi modrém, záplatovaném kouzelnickém plášti tam předvádí nějaké triky. Po představení zamíří do místní hospody.
------------------------------------------------------------
Pokud se rozhodněš jít do hospody začni šeptat Smajdalfovi. Jinak šeptej mě.

-----------------------------------------------------------
V dalších příspěvcích už šeptej Gunnarovi.

přijdu trochu blíž a podívám se kolem sebe, všichni lidé přestali pracovat a poslouchají vyvolávače.[i]Raději se od nich odloučím, musím toho hodně stihnout[/i] Rázným krokem jdu po cestě do lesa, když najednou uvidím jak někdo támhle na mýtině leží nějaký člověk. Tak se rozběhnu a zastavím až na mýtině. Celá udýchaná přijdu k neznámému člověku, je to ještě malý chlapec, vidím jak mu teče krev, ztrhnu z něho tuniku a vidím ránu. Podívám se do torny a vytáhnu z ní nějaké bylinky a kus hadru, ránu jsem mu obvázala. trochu jsem ho propleskla ,aby se probudil. Když se probere tak se na něj kouknu a on na mě začne drmolit něco řečí, kterou neznám.[i] Ježiši, co mám teď dělat ?? Jak se tady ten chlapec vzal ? Myslím, že ho zavedu k Marině, ta se o něj postará[/i] Naznačím mu, aby šel se mnou, chytnu ho do náruče a vedu k Marině. Když k ní dojdu a zeptám se jí, významně se na mne podívá a ptá se " Kde jsi ho vzala ? Jistěže ho pohlídám, je tak milý" Marina se usměje. Poděkuji jí a rychle odejdu, musím se připravit na dlouhou cestu do Untos,...

Přichystala jsi si věci, které si chceš brát sebou a vydala jsi se na cestu do Untos. Náhoda tomu chtěla, že jsi cestou přez tržiště potkala svého kamaráda z dětství Doriana. A zdá se, že i on se někam chystá.
------------------------------------------------------------
Sice pěkný příspěvek, ale hraješ si v prostředí, které si sama vytváříš. Prostředí by měl tvořit PJ.
Odteď šeptej Dorianovi.

Se zájmem sleduji kouzelníka. Když zamíří do místní hospody a dav se začíná rozcházet vydám se za ním. V krčmě sedí jen málo lidí, proto si mohu sednout ke stolu tak abych na něj dobře viděla. [i]Připomíná mi mé dětství. Mého učitele kouzel.[/i] Nemám odvahu za ním jít a oslovit ho, tak ho jen upřeně pozoruji od svého stolu.[i] I když ho vůbec neznám příjde mi jako by to byl můj starý přítel. No já vlastně přátele nemám a teď si připadám ještě víc opuštěně než dřív. Nevim co si tímhle chci dokázat. Proč jsem za ním vůbec lezla? Proč jsem se té vesnici radši nevyhla? Chvilku si to vyčítám, ale pak se zas upřeně podívám na kouzelníka. Nemůžu od něj odtrhnout pohled a vlastně ani nechci.[/i]

Otočím se na trpaslíka, co se za mnou táhne, jak kdyby nesl nůši kamení: "Áj, neřvi mi tu. Mám lebeň jak střep. A vůbec, co tě vede, jakejpak já sem chrabrej bojovník? Dyť sem sotva vytáh paty z rodnýho dolu." na chvíli se zarazím a pak mi to docvakne, vždyť já jsem tak vystrojený. Začnu se smát, ale okamžitě toho nechávám, poněvadž mě s prudkými pohyby hlava rozbolí ještě víc. "Tož tys taky vypadnul vocaď, nebo z ňáký jiný díry?" Zaptám se tě. "A nechceš jít se mnou? Já du do Untosu. Prej se tam hledaj dobrodruzi, tak chci zkusit ňáký to štěstíčko." Zamyslím se, na co že jsem to pozapomněl. "No jó!" Dojde mi. "Já se menuju Gunnar a jak řikaj tobě?"

Jako každé ráno jsi zašel na tržiště oblédnout, jestli tam není někdo, kdo by ti nevědomky přispěl na tvé živobytí. No lidu tam je teda požehnaně. Už si mneš ruce jak se dneska poměješ, když si všimneš důvodu toho srocení. Je to městský vyvolávač, který vykříkuje velkou novinu: [i]Slyšte, slyšte. Na vědomost se všem dobrodruhům světaznalým i odvážlivcům méně zkušeným dává, že Lordu Diakonovi de Arnes vládci měst Untos, Ajovys a Kladet byl podlou bandou žoldáckých zlodějů najatých sousedním proradným pánem z Bojonu ukraden starobylý rodinný šperk hodnoty symbolické, přesto nemalé. Kdo ho získá zpět bude stědře penězi, statky i postavením odměněn. Slyšte, slyšte! Podrobnosti 17. Hurma R 16 Ad Dia (zítra) na nádvoří hradu v Untos.[/i]

Také si všimneš své kamarádky z dětství Elayi. No vyrostla opravdu do krásy. Vypasované kožené tričko a krátká kožená sukně to jen podtrhují. A zdá se, že se někam chystá. Alespoň se to zdá, neboť je ozbrojena a má sebou docela plnou tornu.
------------------------------------------------------------
Zatím prosím šeptej Elaye.

(Nemůžu psát myšlenky tak jak sis přál. Tahle klávesnice je fakt stará. Vím co říkám...Myšlenky ti protetokrát hodím do hvězdiček)
--------------------------
*Hm...To abych se asi vydal do Untosu. Tady mě už nic dobrého nečeká a třeba příjdou s něčím zajímavým....Hm..Ale cesta nemusí být scela bezpečná..Nerad bych vyrážel sám.* Vstanu ze svého brlohu a půjdu do davu lidí. Nenápadně se deru dopřed, jako abych lépe slyšel. Po cestě si ale přivlastním jeden z měšců nějakého řádného občana... *Ha...a mám na snídani."

Prodíráš se tedy davem a notně narážíš do lidí ve snaze udělat zmatek, který by ti usnadnil práci. Už už šaháš po pěkném naditém měšci, když jeho vlastník udělá nečekaný pohyb a měšec ti vyklouzne. Ta osoba, je to asi 40-ti letý muž objemnějších tvarů, se na tebe posléze otočí. Chvíli zmateně kouká. Pak pohlédne na svůj rozkymácený měšec a zpět na tebe. Náhle se rozkřičí na celé kolo. "Pomóc, zloděj. Chyťte ho.!" Zároveň vystartuje jeho ruka ve snaze uštědřit ti pěknou ránu do obličeje.
------------------------------------------------------------
To jestli se ti měšec povede ukrást nebo ne nech pro příště na mě. Podle pravidel máš pravděpodobnost 15% a 70% na fatální neúspěch.
Pro tu kurzývu skus Alt+91 a Alt+93. To by mělo fungovat.

Jsem byvaly strazny z mesta Kladet. Sem tam jsem se dostaldo mensich potycek z bandity a jinou chamradi, Jinak jsem se do zadne vetsi ´bojuvky´ nedostal a uz me nebavi sede na prdeli zit si ten svuj nudny zivot a brat malo penez tak se jdu naji ten sperk ´starobylý rodinný šperk hodnoty symbolické, přesto nemalé´ apokusim si vydelat trochu penez tak uvidim.

STACI?

"Kam se to vydáváš?" zeptám se "Já jdu do Untos, jistě jsi už slyšel toho vyvolávače co tady vykřikoval, tak jsem se rozhodla, že se tam kouknu" usměju se a podívám se pořádně na Doriana " Ty ses ale změnil, od té doby co jsme se viděli naposledy uteklo už fůru let" [i] Je uplně jiný, možná bych ho ani nepoznala, rozhodně se hodně změnil a nevím jestli jenom vzhledově, nevím,...[/i] Nechám své myšlenky nedokončené a opět vzhlédnu k Dorianovi " Jeminánku já vlastně nevím jestli jsi mne poznal, já jsem Elaya, pamatuješ ?"

Prodírám se přeplněným trhem a najendou zaslechnu vyvolávače, chvíli se ho snážím poslouchat, ale ne moc úspěšně. Za chvilku na mě začne mluvit pěkná slečna, nejdřív nevím o koho se jedná, ale pak mi to dojde:" Jak bych mohl zapomenout," usměju se na elayu překvapeně a prohlídnu si jí od pasu dolů,"sluší ti to El, vyrostla si do krásy" pohled mi uvízne na výstřihu.." Ehm..jistě, slyšel jsem cosi o tom, že shání dobrodruhy aby získali zpět ukradený šperk, ale byl tu velký hluk.."
" Čím se vlastně živíš? Ty jsi dobrodruh, že se zajímáš o takové věci?" zeptám se konverzačním tónem..

Dnes máš službu na Kladetském tržišti. Už přez 2 hodiny tam v pravidelných intervalech vyřvává ten vyvolávač. Už znáš to oznámení nazpaměť a mohl bys ho málem opakovat i po zpátku. Máš sto chutí se na službu vykašlat a jít za dobrodružstvím. Najednou tě z úvah vytáhne křik jakéhosi muže v davu: "Pomóc, zloděj. Chyťte ho!" Nemusíš se ani moc rozhlížet a odhalíš v davu malého černě oblečeného muže, který má být nejspíš tím 'zlodějem'.
------------------------------------------------------------
Pokud se rozhodneš s tím 'zlodějem' něco dělat (ať už ho zadržet nebo se sním spojit v honbě za dobrodružstvím) začni šeptat Jeremymu (a nezapomeň se při tom popstat jako strážný)

Kouknu se na jídlo co mi přinesl hostinský. [i]"Uf... no tak se teda zas tak dobře nenajim"[/i] ,pomyslim si. "Zatim nic dal..." začnu mluvit na hostinského. Když v tom mě zamrazí v zádech, jako by mě někdo pozoroval. Uplně cítím jak se mi do zad zabodává pohled. [i]"Tohle se mi úplně... nelíbí."[/i] Začnu se rozhlížet, pohled mi zavadí o nějakou Elfku u volného stolu, myslim... ne mám pocit, že to ona mě pozoruje. [i]"U Lugha, přišlo mi to jen nebo sem v jejích očích zahlédl záblesk moci! Že by někdo s kým bych si mohl promluvit o tom čemu ostatní příliš nerozumí?"[/i] Přitáhnu si hostinského. "Mohl by jste támletu ženu přizvat k mému stolu? Že ji zvu na jídlo." a lehouče kývnu k Elfce.

"Opravdu už nic dalšího?" zeptá se zklamaně hospodský. Ještě chvilku váhá a pak vykročí zpět k baru. Když na něj začneš mluvit tak se na podpadku obrátí a už je zas u tebe. "Jak si přejete pane." A odchází ke stolu u kterého sedí elfka.
------------------------------------------------------------
Technická: Ty myšlenky nedávej do uvozovek. Kurzíva bohatě stačí.*4*
Expo: 4 - Pěkné, ale jen konverzační příspěvek. Tj. žádný bonus za vtipnost, nápad, nebo posun děje. Což ale není závada.

Zatímco 'kouzelníka' pozoruješ přišel k němu hospodský a donesl mu korbel piva a kus pečeného masa. Pak se spolu ještě o něčem baví. Když už hospodský skoro odchází ten 'kouzelník' mu ještě něco dodá a přitom na tebe kývne. Hospodský následně přijde k tvému stolu a říká: "Támhleten pán," ukáže na 'kouzelníka', "vás zve ke svému stolu na jídlo." A čeká, jestli nechceš něco říct.

Tak už si mne všimnul. V tu chvíli kdy se na mne podívá rychle uhnu očima.[i] Nechci, aby věděl, že ho tak pozoruji.[/i] Musí to být velmi nepříjenmý pocit a i já sama se cítim trochu trapně. Jde k němu hospodský a chvíli spolu mluví. Kouzelník se zase dívá mým směrem a kývne na mě.[i] Co to znamená?[/i] Cítím se rozpačitě a nevím co dělat, tak zase uhnu pohledem jako bych si toho nevšimla.[i] Ale to jsem přece chtěla, aby si mne všimnul. Proto jsem za ním šla.[/i] Z mých myšlenek mne náhle vyruší hostinský se vzkazem od toho muže. Snažím se co nejmileji na hostinského usmát. "Děkuji, když mne zve na jídlo,proč bych jeho nábídku nepřijala." Posbírám si své věci a jdu směrem k jeho stolu. V hlavě se mi honí plno otázek.[i] Proč to udělal? A co mu mám říct? Měla jsem tu nabídku vůbec přijmout? No, teď už je to vlastně jedno.[/i] Dojdu až k jeho stolu a snažím se nedat znát svou nervozitu. "Děkuji vám za vaše pozvání. Mé jméno je Darya a putuji do města Untos. Viděla jsem vaše představení na rynku. Jako malé se mi vždycky tahle představení líbila." S temito slovy se zarazím, nevím co říct dál a myslím, že to co jsem řekla doposud stačí, a posadím se naproti muži s očekáváním jeho slov.

,,Zatraceně!" Křiknu a spadnu na zem. Začnu se kutálet co nejdál od agresivního muže.,,Nechte mě být!" Budu se snažit vstát a utéct.,,Chce mě zabít! Pomoc!!!" křiknu na okolní lidi

Usměji se jako poděkování za kompliment " Dobrodruh ? Tak napůl , mám sice velice ráda dobrodružství a nebezpečí, ale už jsem tu delší dobu, sbírám bylinky" ukážu na brašnu " s nimiž léčím nškteré neduhy a zranění, naučila jsem se to u hraničářů, jako mnoho jiného,..."nechám větu nedokončenou a podívám se na Doriana " Byli jsme ještě malí, když jsem tě naposledy viděla, co jsi vlastně dělal celou tu dobu ?? "

Stojím zády opřený o stěnu a říkám si že se brzy asi vyseru na službu strážného a místo toho půjdu někam za dobrodrustvim kdyz tu se od někad z prostředku náměstí ozve "Pomóc zloděj". Proberu se svych hlubokych uvah a jdu se podivat co se kde deje. V mistech odkad se ozývaly zvuky pronice se tísní dost čumilů takže si musím pořádně tvrdě razit cestu, když se konečně dostanu k místu souboje uvidím dva muze kteří se válí v blátě a přítom na sebe pokřikují. Chytnu toho který je blíž umně a táhnu ho pryc.

Tak co mam te odvest k veliteli strazi, nebo půl na půl?

Jeremy+Sparhawk:
Jeremyho křik zabral. Většina okolních lidí vrhla na tlouštíka nevraživé pohledy a ten upustil od dalších projevů násilí a ztratil se v davu.

Jeremy si už oddychl, že z toho vyvázl, když ho pevně chytil jakýsi strážný a vytáhl ven ze skrumáže lidí. Tam, zatímco ho stále pevně drží, se s ním pustil do řeči. Většina lidí už to ale stejně nevnímá a hledí si svého.

Sám pro sebe se usměju, když vidim Elfčinu nervozitu - jenž má přímo vepsanou ve tváři. Co po mě asi chce, nebo je jen zvědavá?, pomyslím si. Vidim ji jak příjmá pozvání, sebere si věci a blíží se ke mě. Znovu se musim usmát, když vidim na její tváři výraz popsatelný jako horečně přemýšliví, ale zároveň dost napjatý. Došla až ke mě a vychrlila ne mě spoustu informací najednou. Nemůžu jinak zas na mě jde smích, srdečně se rozesměju, po chvilce se kapku zklidnim. "Ne promiň ten smích nebyl nic proti tobě Daryo, ale vychrlila si toho na mě tolik, že jsem nemohl jinak, prostě mi to přišlo tak nějak legrační. Uh... teď si uvědomuju, že jsem se ještě nepředstavil jsem... Smajdalf." Chvíli počkám, aby to mohla dívka zpracovat a pokračuju: "Jdeš do Untosu, hmmm... už jsem tam dlouho nebyl, jestli chceš možná bych tě mohl doprovodit, stejně bych se tam dříve, či později dostal." Zamyslim se, ano teď když je blízko tak ji opravdu v očích vidim jiskru co znamená moc: "Kdysi se ti takové představení líbilo? A teď?" Naklonim se k ní a šeptem pokračuju: "Ne... ty už takové představení... mé triky nepotřebuješ, ty víš jak moc funguje doopravdy, že ano?" A zase se stáhnu na své místo, čekaje na odpověď. Mezitim ještě naznačim hostinskému ať přinese ještě jednou to samé co mě. [i]Stejně pochybuju, že má jinnýho.[/i]
----------------------------
Omlouvám se, že jsem chvíli nepsal. Bylo mi opravdu blbě a neměl jsem na psaní ani sílu ani náladu.

S vykulenýma očima (nečekal jsem takovou odezvu) odpovídám: "Otis jméno mé a zdejší opravdu nejsem", zahihňám se a pokračuji: "A bude mi ctí do toho s tebou jít", prohrábnu si šedivé vousi a pravím: "Jen tak mimochodem jsi sám, nebo je vás víc?" ...

"Ne, já sem sám. Ostatní mí kamarádi nemaj dost odvahy, aby vykopali ty svý líný zadky ven z díry. No, ale co, vedvou nám bude cesta ubíhat líp, ne?" Zašklebím se na tebe a nadhodím si batoh: "Tak co? Deme?" Ani nečekám na odpověď a vyrážím pravidelným krokem dál po cestě k cíli teď už naší pouti.

[i]Smajdal, zvláštní jméno dokonce bych řekla, až srandovní. No, ale nad tím teď přemýšlet nebudu. Jeho poslední otázky mne trochu vylekaly, ale netrpělivě čeká na mou odpověď.[/i] "Těší mne Smajdalfe. Byla bych velmi potěše tvou společností, pokud tedy opravdu nemáš nic jiného v plánu a nebudu tě svou přítomností příliš otravovat. Jsem tichá asi nudná společnice, ale přeci jen nechci putovat sama. A na tvou poslední otázku... Ano vím, jak použít magické moci. A jak tak na tebe koukám, také umíš víc než jen pár triků. Asi proto jsem za tebou šla do této hospody. Neměla jsem vůbec v plánu se tu zdržovat."

Rychle se vzpamatuju, pozbírám se a: "Hej počky", spěchám za ním... "Příteli znáš vůbec cestu?" [i]trochu ukvapený kolík zdá se mi[/i]

"No jasně, že znám cestu." Podívám se na Otisestylem: co si o mě myslíš? a napřáhnu ruku směrem kterým jdu: "Tutama, rovnou za nosem. A poď už, ať sme tam co nejdřív. Čekat na nás nebudou."

S vysmátým obličejem: "No jasně tak deme", zrychlím krok, ať stačím Gunníkovy... [i]začíná se to tady rozjíždět[/i]

Gunnar+Otis:
Společně jste došli k tržišti. Je tam docela ruch. Vyvolávač tam vykřikuje oznámení, které už ale znáte. Obcházíte tedy dav ve snaze pokračovat k bráně, když vás zaujme výkřik z davu "Pomoc, zloděj, chyťe ho." O chvilku později vidíte, jak jakýsi strážný(Sparhawk) vytáhl z davu nějkého černě oděného muže(Jeremy) a nedaleko vás se s ním začal bavit.

Jeremy+Spakhawk
Zatímco se dohadujete přiblížili sek vám 2 trpaslíci. Jeden v běžném oblečení a s holí(Oris), ale druhý v brnění, přilbě a se sekerou (Gunnar). Se zájmem váz pozorují a je tu nebezpečí, že mohli i zaslechnout něco z vašeho rozhovoru.
------------------------------------------------------------
Teď už pište bez šeptání.

Zbystřím, zadívám se na scenérii stráž a neznámí...
Po té kývnu na Gunnara: "Pojď mizíme, ať se ještě nedostanem do nějakých problémů" a čekám, jak na můj nápad zareaguje můj trpasličí přítel...

____________________________________________________________

Pro letos končím - takže veselý Vánoce, ať po silvestru zůstanete celý a tak dále...
Začinám makat až 3.1.2006...

"Problémy? To je moje druhý méno." Hlučně se zasměju. Pak, jakoby mávnutím proutku zvážním: "Spíš bych zkusil chytit toho, co utekl. Ale co, ten už je stejně hodně daleko. Tak dem do nějaký knajpy. Dáme si pivo, aspoň vochutnáme, jaký tu maj a třebas se i něco dovíme, ne?" Domluvím a čekám na Otisovu odpověď. Do nastalého poměrného ticha slyším úryvky rozhovory strážného s mladým mužem v černém.

Ehm, když už sem to tam napsal, slyším něco víc, nebo opravdu jen pár slov?
A co dál, když tu Otis nebude?

Ne, nerozuměl jsi co říkali (Jeremy dokonce ještě ani nenapsal, co říká*3*). No maximálně něco o kapitánovi.
-------------------------------------------------
Bohužel budeš muset na Otise počkat. A možná i na Jeremyho se Sparhawkem. Ani já tu teď přez vánoce nebudu denně.

Pečlivě poslouchám. [i]Ano měl jsem pravdu[/i], pomyslim si na to, když mi potvrdila, že také ovláda "moc". Počkám až domluví. "No... já se taky málokde zdržuju dlouho, většinou odehraju představení pro potěšení dětí, dělá mi totiž dobře, když vidim ty jejich úsměvy a taky vždy něco málo dostanu, najim se v hospodě a buď přespim, nebo jdu dál... Vždyť svět je velkej a strašně zajímavej tak proč zůstávat pořád na jednom místě? A taktéž dnes bych možná rád vyrazil hned po jídle, došli ke mě zvěsti, že se něco děje a zítra na nádvoří hradu v Untos se prý k tomu můžu dozvědět víc." Chvíli zamyšleně čekám. "Rád bych tam šel, takže rád pujdu s tebou. Co na to říkáš?.. Daryo." Na to si pořádně přihnu ze svého korbelu piva.

,,Půl na půl? Jak to myslíš? Ten muž mě napadlo, a snažil se mě okrást. Já za nic nemůžu!" (Pokud je to podle DRD, tak použiju schopnost získání důvěry),,Já jsem oběť a né zloděj. Vypadám snad jako zloděj?"

"Co jsem dělal? No tak různě..když mi bylo 11, tak mě poslali do jedné zvláštní tajemné školy a potom jsme šel na výchovu k jedné bohaté rodině(to mi bylo, tak 16) ani nechtěj vědět, co jsem provedl a po 2 letech mě vyhnali, naštěstí mě na přímlvu mé matky vzali zpět a tak jsem vyrůstal dalo by se říct v bavlnce, ale před 2 lety jsme od nich nadobro odešel a potloukám se kde se dá, ale k této rodině chovám úctu a vděčnost a dalo by se říct, že mám u nich kdykoli dveře otevřené..hodně mi pomohli....teď se živím..eh"odmlčím se" Především zpěvem, hraním na loutnu a psaním básní, jsem takový bavič a už jsem působil na mnoha místech i u zdejšího dvora..."Konečně umlknu usměju se na Eleyu a pomalým krokem jdeme bok po boku po tržišti k místu, kde je náhle hodně ruchu.
--pro Elaya

"Cože?", zakoulím očima: "Deme snad na věc, né", pak mně to ale docvakne: "hmmm, pivko - Víš co, máš naprostou pravdu deme tedy pro informace". Velmi, velmi široce se zasměju, předběhnu Gunnara a trtám do nejbližší hospůdky... "Tak deš, nebo ne?"...

Usměju se na Smajdalfa. Jsem ráda, že se nakonec rozhodl jít se mnou. "Dobře... Souhlasím. Najíme se a vyrazíme. Máme před sebou kus cesty. A teď už dost slov." Podívám se na svůj talíř s jídlem. [i]No, nevypadá to zas tak špatně, třeba to bude i dobrý.[/i] Pomalu žvýkám kusy masa a přemýšlím o tom co bude dál. Ponořená do svých myšlenek dojím zbytek jídla a čekám, až dojí i Smajdalf. Když už máme oba dva prázdné talíře začnu si oblékat plášť. "Myslím, že už by jsme měli vyrazit." Nečekám jestli Smajdalf odpoví a vyjdu ven z hospody, kde na něj čekám a je mi mnohem líp. Konečně se můžu pořádně nadechnout. I když v hospodě nebylo moc lidí cítila jsem na sobě zkoumavé a ne moc přátelské pohledy hostů u jiných stolů.

Otis+Gunnar:
Bez většího zájmu jste minuli strážného dohadujícího se s mužem v černém. A zamířili (podle svého neomylného trpasličího čuchu) do nejbližší hospody.

Je to jiná hospoda, než ve které jste byli včera. Taková trochu moc lidská. Teď po ránu v ní není moc živo (tedy pokud pokud opilce spící pod stoly nepokládáte za 'živo').

Osazenstvo tvoří skupinka 5-ti lidí vesnického zjevu u stolu napravo. Sedí popíjí a baví se o něčem kolem úrody či co. Pod dvěma stoly přímo před vámi leží ti již zmínění opilci. Pod jedním 2 a pod druhým 3. Vypadají také jako lidi. U prostředního stolu ze tří co jsou vzadu sedí asi 30-to letý vyžší muž v lepším měšťanském oblečení a studuje jakýsi dokument. Na levé straně je pult a o něj se opírá mírně znuděný hostinský. Ani váš příchod ho moc nevytrhl z letargie. A na jedné straně pultu je přitlučená vám už dobře známá vyhláška.
-----------------------------------------------------------
Poznámka pro Doriana: Jesli tím ruchem na tržišti myslíš Sparhavka s Jeremym, musím tě upozornit, že oni jsou na tržišti v Kladetu, zatímco ty s Elayou na tržišti v Ajovys.

"Hospodo, snídani... a dvakrát pivko!", usadím se co nejblíže tomu vyparáděnému měšťanovy a zkoumavě načumuju do jeho jídelního lístku, nebo co to je...
____________________________________________________________
předpokládám, že mám pár drobných - nechci totiž pak umývat za trest nádobí....

Malý muž v černém, se tě snaží přesvědčit, že on není tím zlodějem. Že on je obětí. A že jako zloděj vůbec nevypadá. No podle tvého mínění jako zloděj vypadá. Možná až moc. Ale nemáš důvod mu nevěřit. Zvlášť, kdyžs toho druhého muže vlastně pořádně neviděl.

Pro Doriana :
"Zajímavé " ohodnotím Dorianovo vyprávění při chůzi "Měla vyrazit do Untos a podívat se do středu té události." podívám se do Dorianových očí " Myslím že i tys říkal, že někam cestuješ, nebo ne ?" zrychlím krok a zeptám se " Nemáš namířeno do Untos ? "

"A no jó, porád." Zavrčím na Otisovou pošťouchnutí a na oplátku za jeho smích se na něj taky zašklebím. `Dva trpaslíci a voba vysmátý eště dřív, než se stihnou vožrat. Kam ten svět spěje?` Pomyslím si ještě a zapadám za Otisem do hospody. Usadíme se ke stolu, vypadá to asi trochu směšně, naše krátké nohy se kolíbají ve vzduchu, protože hospoda je stavěná na lidi a ne na trpaslíky a k tomu Otis naprosto veřejně šmírující měšťana. Nahlas zoufale zafuním, připlácnu si dlaň na obličej, loket obřený o stůl a v mezerách mezi prsty protočím oči v sloup. Pak ruku z obličeje sundám a šťouchnu do Otise. "Nech toho, dostaneš svuj vlastní."

Otis+Gunnar
Usadili jste se k levému stolu vzadu. Blízko k pultu i tomu měšťanovi. A vidíte i na dveře.

Hostinský se po Otisově pobídce neochotně pustil do práce. Je to asi 170 coulů vysoký muž. Odhadem tak 17-ti letý a na hospodského nezvykle hubený. Oblečen je spíše jako měšťan než jako hostinský. Natočil vám pivo a pomalu se znechuceným výrazem se s ním k vám šourá. Nakonec ho s hlubokým povzdechem položil na stůl před vás. Beze slova se otočil a šourá se zpátky.

Měšťan studující dokument si vás nejdřív vůbec nevšímá. Zareagoval teprve, až když si všimnul Otisova zkoumavého pohledu. Trhl sebou a vrhl na Otise ledově chladný nenávistný pohled. Pak si přesedl na jinou židli tak, aby mu Otis nemohl koukat přez rameno.

Dokument, co ten měšťan studoval jsi zahlédl jen na malinkou chvilku. Ale bylo to dost dlouho na to, aby jsi poznal, že to není jídelní lístek. Spíše nějaký dopis, nebo něco podobného.
-----------------------------------------------------------
No peníze sis do výbavy nenapsal*3*. Ale jelikož jsi osoba na cestách a ti si většinou s sebou nějaké peníze berou dejme tomu, že máš 32zl.

Elaya+Dorian:
Bok po boku procházíte skrz tržiště. Míjíte dav lidí i hlučného vyvolávače a míříte po hlavní cestě k městské bráně.

Cestu lemují měšťanské domy, dvě hospody a městská knihovna. Cesta je celkem pustá. Až na jednoho dobře oblečeného muže středních let táhnoucího vozík překrytý plachtou. A jednoho jezdce na koni mířícího od brány.

Bránu samotnou hlídají 2 vojáci. Stojí na vnější straně. Jeden vlevo a druhý vpravo. Brána samotná ja asi 3 sáhy vysoká a je otevřená dokořán. Skrz ni vidíte kousek cesty a pár chatrčí.

Pustil jsem muže o kterém jsem si původně myslel že je zloděj, ale teď mi začínal být sympatický. "Máš štěstí pustím tě. Chci opusti službu (už mě to tu nebaví) a skusit najít tu cetku lorda Diakona, určitě jsi o tom už slyšel. Kouká z toho dost peněz, ale nechcijít sám nechtěl bys jít se mnou?

Sleduju jak si urazený měšťan odsedá:
[i]No jó - tady se někdo špatně vyspal[/i]

S chutí se pustím do snídaně (ať je to cokoli - šmakuje mě to), klepnu škopkem o Gunnarův, oklopím to, a vesele (s plnou pusou) na něho spustím: "Co jsi to mlel o tom dobrodružství, přesně něco takového jsem celou dobu hledal, prozraď mi co o tom víš - věřím, že spolu dokážem všechno"...
[i]uf, ten hostinský to s tím kořením trochu přehnal[/i]

Pomalu dojídám své jídlo, nikdy jsem nebyl zastáncem rychlého jedení, i špatné jídlo se dá vychutnat a to rychle nejde. Při jídle pozoruju Daryu, vidim jak mlčky jí a při tom na ní pozoruju, že se v hospodě necítí moc dobře. Dojedla dřív než já a pak počkala na mě.
[i]Je na ní něco zvláštnho, něco zajímavého, taky mi přijde kapku ustrašená, jako by jí někdo něco udělal, myslim, že potřebuje kapku radosti - prozářit život, no možná bych se o to mohl pokusit... mám rád usměv na cizí tváři. Ale třeba se taky mýlím, třeba tak jen chce vypadat - no uvidíme.[/i]
Když jsem dojedl, rychle se zbalila a odešla. Chvíli ještě sedim, pak se zvednu, přehodim si pitel přes rameno, do ruky pevně uchopim svou hůl. A s tim, že zlatka hospodskému určitě víc než dostatečně postačí, vyjdu ven. Venku na mě Darya už čeká, jen tak prohodim otázku jestli můžem jít a nečekaje na odpověď vydám se rychlejším krokem k cestě vedoucí do Uthos.

Křápnu korbelem o Otisův, vyslechnu si jeho otázku a zamyšleně odpovím: "No, byli u nás ňáký poslové, či co a poudali něco vo tom, že se ztratil ňákej šperk Lordu Diakonovi. No a ten nabízí docela slušnou vodměnu. No a tak sme tu. Tady se to má všecko začít. Akorát by to chtělo splašit eště ňáký další do party. Ve dvou je to dost málo."

Darya+Smajdalf:
Poobědvali jste pečené maso chuti nevalné, zaplatili a vyrazili dále na cestu. Do Untos je to ještě docela kus cesty. Cesta probíhá celkem klidně. Žádná nečekaná událost, ani počasí vám nepřichystalo nemilé překvapení v podobě deště, nebo silného větru.

Navečer jste dorazili do městečka Dunos. Do Untos to sice už není daleko, ale do soumraku to určitě nestihnete. Jdete tedy po Dunoské 'hlavní třídě'. Nikde ani živáčka. Cesta je lemována domy a sem tam se i v některém svítí. A z jednoho domu napravo se line povědomý zvuk hlasitého hovoru a cinkajících korbelů.
-----------------------------------------------------------
Expo pro Smajdalfa: 5+5 docela hezké a i nápadité

"Asi máš pravdu, ale kde je seženem - máš snad nějaký typ? Nebo prostě zkusíš štěstí a oslovíš někoho na náměstí?", domluvím a zmávám na hubeného hostinského -> zaplatím...

,,Hledat cetku? O tom sice nic nevím, ale spát na zemi taky není zrovna moje představa ideálního života. Nevím ale, proč bych se měl vydat na cesty s neznámím mužem, jako jsi ty. Co umíš? V čem vynikáš? Mohla by z nás být dorbá družina." Podívám se na okolní lidi..Nejspíš také slyšeli tu zprávu...,,Jestli chceš něco podniknout, vyražme hned. Seznámíme se po cestě. Spousta lidí už ví o tom co se děje, a důležité je být na hřišti první."

Mohl by jsi mi prosím také psát, co si myslíš o mých příspěvcích?

"Dobře vyrazíme hned, půjdem severní nebo jižní branou? Severní vede rovnou k Bojonu, myslím že by bylo nejlepší vyjít tam tudy a ptát se lidí jestli tudy v dohledné době nezdrhala skupina ozbrojenců, obyčejní farmáři si takové věci budou pamatovat.

na to fakt nevim, co napsat..co jako mam komentovat, akm jit dal??to se nevyvedlo

Když Otis začne mávat na hostinského, zarazím ho: "Sakra chlape, nebuď nedočkavej. Posedíme, zachlastáme, vono nám to neuteče. Po tý dlouhý cestě mám krapet žízeň. A hlad." Zašklebím se na Otise a pak na hospodského: "Jo, dáme si tady s kámošem eště po jednom pivku." Pak se otočím zpátky na Otise: "Hele, spláchnem žízeň a pak se pudem podivat na trh. Hehe, čim víc tu prochlastáme, tim míň nám pak někdo čórne." Zasměju se vlastnímu vtipu a na chvíli se věnuju pivu. Zhluboka se napiju a v zápětí se mi zdá, že tu mají nějaké mělké korbely. "Sakra, vono už tam nic neni." Otočím korbel dnem vzhůru a trochu s ním zatřepu. Nic, ani kapička nevypadla. "Do háje." Zabručím. `Dal bych si eště jedno, ale slíbil sem kolegovi, že dopijem a pudem se tam podivat. No, co se dá dělat.` Pomyslím si a mávnu na hostinského. "Sice nerad, ale musim jít. Máte tu dobrý pivko, krčmáři. Tak co sem dlužnej?"

Pojím, dopiju své x-té pivko a svým akrobatickým plác slezu ze židle... Posbírám se, zaplatím a opřený o Gunníka směřuji k východu: "Oh, zvýšená gravitace zdá se mi tady být - škit", oba směřujeme na - už zmíněné tržiště...

Lehce ovíněni, ehm, tedy, opiveni, nebo opojeni? No, ono je to v podstatě jedno. No prostě, vožralí jak sviňa se vymotáme ven z hospody. Čerstvý vzduch páchnoucí koňskou i lidskou močí a výkaly, lidským potem a všemi možnými dalšími vůněmi i smrady nás trochu probere. Už jsme dokonce schopni jít rovně a ani se nemusíme držet jeden druhého. Ale zase na druhou stranu, proč ne? Takže, držíc se kolem ramen, lehce se potácejíc vyrazíme směr tržiště. Proplétáme se davem, jde nám to při naší vpravdě rovné chůzi vcelku snadno. Když dorazíme na tržiště, jsme už vcelku při smyslech. "No, tak sme tu. Nojo, ale co teď? mě nic nenapadá. Co ty? máš ňákej nápad?" Zeptám se teď už i srozumitelně Otise.

Gunnar+Otis
V klidu sedíte, pijete své pivo a povídáte si. První pivo vypijete skoro na ex a už křičíte po druhém. Hospodský se na vás ztrápeně podívá a vzdychne si. "Achjo". Pak se znovu přišourá, tektokrát raději se čtyřmi korbely. Toho Otis využije, aby zopakoval svůj požadavek na nějaké jídlo. "No jo, no jo, všechno bude." Odvětí znuděným dojmem hostinský." Pak ale rychle dodá. "Ale bude vám muset stačit jídlo ze včerejška. Otec odjel pro zásoby a ještě se nevrátil." Po chvíli přinese kus pěčeného, trochu přesoleného, ale už dávno studeného a možná i v jednom místě trochu zeleného masa a spolu s dalšími korbely ho položí před Otise.

Všechno jste vypili(snědli) a nakonec jste se rozhodli hospodu opustit, na což hostinský reaguje spokojeným úsměvem. Vybere od vás po zlatce a popřeje vám šťastnou cestu.

Jen co jste vyšli z hospody málem jste vrazili znovu do té dvojice strážného a muže v černém. Jsou opět v plném hovoru. Sice jste nezaslechli mnoho, ale zdá se, že se někam chystají.


Jeremy+Sparhawk:
Jeremy se usilovně snaží přesvědčit Sparhawka, že není žádný zloděj, že je jen dobrodruh a má namířeno do Untos. A jestli by nemohli cestovat spolu. Sparhawk je zpočátku trochu nedůvěřivý, ale nakonec přeci jen vyhrává Jemyho charisma a řečnické umění a daří se mu Sparhawka přesvědčit. Už jste se dostali k podrobnostem svého dalšího putování, když ze dveří nedaleké hospody vyjdou 2 trpaslíci a klátivým krokem si to míří rovnou k vám, jako by vás ani neviděli a celá situace hrozí srážkou.

Samozdřejmě uhnu aby mě trpaslík nepovalil. ,,Ehm, pánové!" Odkašlu si.

"Co se pleteš do cesty slušnejm trpaslíkum?" obořím se se smíchem na Jeremyho. Pak si ale všimnu strážného a zkrotím svoji rozjařenou náladu. "Ehm, pardon, my sme ňák tó, nó... Krapet sme vás v tý vejšce přehlídli, nó." Zasměju se vlastímu vtipu. "Poď, kámo, deme, ať si vo nás nemyslej, že sme ňáký nevychovanci." A chystám se odmotat se dál na trh...

Pomalu procházím kolem domu, nemůžu říct, že už nejsem unavený, ta cesta mě přeci jen kapku vyčerpala. Kouknu na oblohu a vidim, že se slunce už pomalu blíží k obzoru. Myslim, že nemá cenu jít dál. Nechci za tmy trčet před zavřenou bránou. Nakloním se ke své společnici a vzdělim jí pár slov: "Myslim, že bychom zde měli zůstat a přespat tu myslim, že do zavření bran v Untos bychom to nestihli." Zase se narovnám a čekám na Daryjinu odpověď.

Musím se Smajdalfem souhlasit. "Taky si myslím. Sic Untos už není daleko, ale za světla bychom se tam určitě nedostali. Také mne to cestování trošku zmohlo a jak se tak na tebe dívám, ani ty nejsi zrovna neunavitelný. Támhle to vypadá na nějakou krčmu." Podívám se směrem k jedinému domu v tomto zapadlém místě, který vypadá, že opravdu nějaké obyvatele má. "Vypadá to, že je tam celkem rušno. Snad tam seženeme nějaké ubytování." Vyrazím směrem k hostinci a říkám si, že začíná být celkem chladno. [i]I když jsem chtěla do Untosu dorazit co nejdříve, asi je opravdu lepší přespat tady v teple a vyrazit až zítra. Vlastně nikam vůbec nespěchám, co já vím co bude v Untosu. A až tam budem. Co bude dál? Opustí mne Smajdalf a půjde si svou cestou? Budu zase sama? Zase moc zbytečných otázek. Sem s ním jeden den a přesto mi začal dávat naději, že už sama nejsem, že je někdo u mne a může mi pomoct, když budu potřebovat. No, ale určitě má své plány a do nich se mu plést nemůžu.[/i] Podívám se na Smajdalfa a všechny ty hloupý myšlenky jsou pryč. "Seš moc unavená, ty bláznivá holčičko" Jen tak prohodím sama pro sebe. Ani nevím jestli jsem to řekla nahlas.

"Škyt!", pravím a ihned pokračuji: "Dobrý den páni a dámové, škyt, to jste vy, co s náma jdete - škyt, tak to je bezva - škyt, a kolik vás vlatně je, pět? - !hned se přestaňte kolíbat, ať vás můžu spočítat! - tak jdete s náma, nebo co? - škyt, tak Gunny řekni jim něco!..."
[i]proč všichni okolo tak vyrostli?[/i]

Pořádně si ožralého trpaslíka prohlédnu, "MY s vám někam jdeme?" zeptám se opovržlivě.

"A sakra." Uklouzne mi, když se strážník oboří na Otise. "Poď kámo, nedělj vostudu, dyť sou jen dva." Tahám Otise od strážníka. "Von si to splet, to my někam deme, ale je nás málo, tak sme se chtěli povohlídnout po ňákejch vhodnejch kumpánech, na kerý by byl spoleh a kerý by nekazili srandu." Vysvětlím strážnikovi Otisův omyl. "No a von si myslel, že ste to vy, no."

"Rovnou za nosem", zamumlím - ukážu zpět na dveře hostince, ale směřuji přímo "do" strážce (Sparhavka): "Škyt - proč mě lezeš na záda Gunny - já tě neponesu - to jsme si nedomluvili..."
[i]to je dneska pěkně[/i]*136*

"Hele, nestrej do mně ty trpajzliku nebo ti tu tvoji ožralou hubu rozbiju pak se možná vzpamatuješ." prohlásím a odstrčím kymácející ho se trpaslíka. Pak se otočím k jeho kámošovi který se za něho před chvílí omlouval. "Počkej ještě chvíli nejdete náhodou hledat tu Diakonovu cerepetičku? Jestli jo mohli by ste se VY K NÁM přidat. A mimochodem jak se jmenujete?"

Darya+Smajdalf:
Po krátké diskusi jste se rozhodli, že vstoupíte do budovy, která se tváří jako místní hospoda. Je dřevěná, třípatrová. Žádná extra architektura. Prostě halda prken a trámů sbouchaných tak aby plnily svůj účel. Nad vchodem je vývěsní tabule s malovaným medvědem a sudem a nápis 'U jednookého medvěda'.

Vevnitř je opravdu narváno. Je tam sice 10 stolů po čtyřech židlích, ale ani to nestačí. Nejméně 7 zákazníků musí vydržet bez židle. Ti postávají mezi stoly a nebo u pultu. Lokál s kuchyní zabírá celé přízemí. V jednom rohu jsou schody do patra. Osazenstvo hospody tvoří zákazníci všech ras (tedy lidé, elfové, trpaslíci, hobiti i jeden barbar) a věků (odhadem tak od 14-ti do 50-ti). Obsluhují je hned 3 číšnice a výčepní sotva stíhá čepovat pivo a jiné nápoje.
----------------------------------------------------------
expo: Smajdalf - 4 Pěkné. Žádná chyba, ale ani nic extra.
Darya - 5+6+4+4+6 Opravdu moc pěkné. Od prvního okamžiku spousta myšlenek a uvažování i humoru. Mám až problém uvěřit, že jsi opravdu začátečník.
..........................................................
Nevyn: Prosímtě si napiš místopisné názvy někam do texťáku a dívej se do něho pokaždé když píšeš příspěvek. Místa Uthos a Dumos neexistují. Město do kterého jdete je Untos a městečko v kterém jste je Dunos.

"Přidat k vám? No a proč ne? dyť je jedno, jestli my kvám, nebo vy k nám, páč nakonec v tom budem všichni společně, hehehe. Jo, dem hledat tamto, to, no, to co se prostě ztratilo. Jo a mně řikaj Gunnar," otočím se na Otise, "a todle vožralý hovado, co se vubec nechová jako slušnej trpaslík," otočím se nazpátek ke strážnému, "se menuje Otis. A jak se menujete vy? Dyž teda pudem společně, tak by se šiklo to vědít, ne?"

"Hele, na to že jsi trpaslík ti to celkem pálí, já jsem Sparhavk, tady můj novej kamarád se mi ještě díky vám dvoum nestih představit." Otočím se na trpaslíka který díky kocovině jemně nestíhal proud událostí které se právě udály. "A ty se budeš držet dál od sudu s pivem, nezapomeně že jsi dost malej takže by se mohlo ´omylem´ stát že tě do něj příště strčím a zatluču víko."

"Kapítáne zatáhněte plachty fouká mi na plešku", zařvu až překvapivě nahlas, pak padnu a velmi (opravdu velmi) tvrdě usnu - dokonce i přesto že stojíme na tvrdé matičce zemi...
[b]CHrrr CHrrr CHrrr[/b]

"Tak moment! Hele, na to, že sem trpaslík sem taky zatraceně klidnej. Můj míň civilizovanej soukmenovec by ti dávno usek nohy a pak taky hlavu." Výhružně naježím na Sparhavka vousy. Urážet se nenechám. "A navíc Otise bys do toho sudu nenacpal, páč je strašně tlustej a nevlez by se tam." Naprosto regulérně se rozchechtám, až se popadám za břicho, v důsledku čehož Otis, který je o mně opřený, ztratí rovnováhu a začne se nebezpečně kymácet. Pak zařve cosi o kapitánovi a plešce a upadne na zem. Tak radši nechám smíchu a skloním se k němu. "Sakra, chlape, co je s tebou? To tě skolilo těch pár pivíček? No co ty seš za trpaslíka?" Podrbu se na zátylku a zabručím: "Kdo se s nim teď potáhne? Safraporte, to je práce." `Kdo ho má táhnout. Stačí, že od těch sraček tady na ulici máme boty. Fuj, ty lidi sou ale dobytci.` Pomyslím si a zeptám se Sparhavka: "Hele, ty to tady určitě znáš, kde je tu ňáká voda? To by ho snad mohlo probrat"

Pokud si dobře vzpomínáš, tak na náměstí ve správní čtvti je kašna, která by mohla v téhle situaci pomoci. Je to asi 700 sáhů jihovýchodním směrem. Sice je hlídaná stážci, ale jelikož máš na sobě pořád vojenský stejnokroj tak by ani to nemusel být problém.

jestli jde o to, ze nepisu..tak nemusis na me cekat..mohla si napsat prede mnou..stratil jsem inspiraci..a az po dlouhe dobe mi byl objasnen ten prizpevek, ktery jsem moc nepobral..nevedel jsem, ze jdme do jineho mesta*3*

Vejdu dovnitř rozhlídnu se a polohlasně prohlásim: "Fuj to je, ale pajzl a je tu pěkně narváno." [i]A já myslel, že se v klidu posadim, najim se a že si, alespoň částečně spravim náladu. Teď, abych schovával svuj obličej, v kterým se mi objevil kyselej pohled. Tak tohle mě štve.[/i] Podívám se po Darye. Povzdechnu si a začnu se plným lokálem probijet *40* k pultu, při tom mám občas problém, abych se vyhnul kolem probíhajícím číšnicím, které samozřejmě rychle stihnu ohodnotit. Po menší námaze se dostanu k pultu a lehce zvýšeným hlasem, abych byl slyšet přes hluk v lokále se zeptám výčepního: "Hej! Máte volné pokoje? A kolik stojí?" [i]Moc doufám, že má soukromé pokoje za rozumnou cenu a né nějaké společné pro deset a více lidí, vždy to v nich strašně páchne a člověk, aby celou noc nezahmouřil oko jak pro chrápání a taky, protože jinak bych už nemusel najít své věci.[/i] Mezitím se ohlédnu po Darye, abych zjistil jestli šla za mnou, či kde je.

----------------------------------------------------
Moc se omlouvám za sníženou kvalitu příspěvků a dlouhé prodlevy mezi příspěvky. Nemám teď chvíli moc času a tak jsem rád, když se sem dostanu - v dohledné době se pokusim napravit.

Otočím se na Gunnara "Dobrá pokud máme být parťáci tak necháme toho rasismu. Tam, tím směrem" ukážu přibližně k jihovýchodu. "je kašna je sice ve středu správní čtvrti kam by vás normálně nepustili ale když jste se mnou tak by to neměl být problém." sehnu se a popadnu trpaslíka za nohy, při představě jakou dálku se sním budu tahat mu zabude špatně. "Tak pomůžete mi?" okřiknu ty dva.

[b]Chrrr chrrr chrrr[/b]

"Počkej, přece ho nepotáhneš za haksny, jako ňákej pytel." Ohradím se proti tak nedůstojnému zacházení s ožralým trpaslíkem. Skloním se k Otisovi, pořádně s ním zacloumu, až mu začnou poletovat vousy a nádavkem ho slušně proplesknu. "A esli ho todle neprobere, tak ho za ty nohy klidně potáhnem. Jen sa mi zdá, že to nejni zas tak dobrej nápad, táhnúť ho do tej správný štvrti. Tudlenc na trhu by taky ňáká měla bejt, ne? Sfraporte, tydle lidský města, všecko je tak daleko." Omluvně se zašklebím na Sparhavka. "Nic ve zlým kámo."

Chrrr chr...
"Ha - co? Proč - jak", pomateně vykotávám... "Ty brďo, co? ... teď bych asi měl říct pardón, že jo? U Ódina co se vlastně stalo?", tyto a další otázky ze mě vyletávají jedna za druhou... Kouknu na Guníka, strážce, zlodějíčka - dokořán otevřu pusu a se studem si promýšlím, co jsem to vlastně udělal...
[i]Tý jo - ty houbičky v snídani asi nedělali dobrotu...[/i]

"Á myslim ze ta studna uz neni moc potrebna ale sel bych se nekam vyspat. A do kasaren me s vama nepusti, muzem se bud rozejit nebo najit nejaky hostinec."

Je tu ve meste nejaky hostinec?

Koukám po velmi početném osazenstvu hospody, které se podle nadměrného hluku velmi dobře baví. Vyhledám pohledem Smajdalfa, stojí jen kousek ode mne a snaží se dostat k pultu. Propletu se mezi párem stojících návštěvníků a držím se kousek za ním. Furt se nervózně a trochu vystrašeně rozhlížím na všechny strany. [i]Už jenom v malé společnosti neznámých lidí se necítím dobře. Tohle? To je peklo. Ale měla bych si na to zvykat. Klidný život pro mne asi skončil. Teď už nemůžu mít všechno co chci a jak chci.[/i] Trochu se uvolním a snažím se nevšímat si pohledů ostatních a neposlouchat jejich opilecké řeči, což už zas tak jednoduché není. Smajdalf se konečně dostal k pultu a ptá se na nějaký pokoj. [i]Tak a teď už potřebujem jenom trochu štěstí a konečně si odpočinem.[/i] Až k pultu se prodírat nehodlám. Stojím u stěny hospody, kde je mi přeci jen trochu líp díky trošce šera. Za normálních okolností bych i jistě slyšela co mu hostinský odpoví, ale teď... Musím čekat s jakými zprávami se Smajdalf dostaví. Je tu opravdu rušno.

Darya+Smajdalf:
Ztímco Smajdalf se chopil iniciativy a jde se ptát na ubytování, Darya se drží u stěny stranou od davu, kde se cítí přeci jen o něco lépe než v něm.

Smajdalf tedy přistoupil k výčepnímu a položil mu svou otázku. V zápětí se ozval mohutný křik výčepního. "Pááne Hendone, mááte tu záákezníka." Chvíli na to vylezl z prostoru kuchyně obtloustlý muž středních let a začal se se Smajdalfem bavit.

Jinak si vašeho příchodu nikdo moc nevšimá a baví se dál jako byste tam ani nebyli.
-----------------------------------------------------------
Expo:
Smajdalf: 6 - Pěkný příspěvek plný myšlenek i snaha o posun děje
Darya: 5 - Sice pěkné myšlenky, ale trochu mi tam vadí ta pasivita.

"Co se děje Endy? Jo pán se ptá na pokoje." Pronese Hendon nejdříve a pak už se věnuje tobě. "Máte štěstí panáčku. Ještě jeden pokoj bych měl. 5 zlatých za noc. Předem. Vím, je to hodně, ale poptávka je dnes mimořádně vysoká."

Udiveně na Sparhavka vyvalím oči: "Co? Spát? Dyť je ráno." Otočím se na Otise a se smíchem povídám: "A todle hovado už se stihlo zlískat jak čuně." Pak se obrátím zpátky ke Sparhavkovi: "Tož víš co? My se tudlenc projdem a vomrknem to tuna a sčuchnem se zas tutady, před toudlenc hospou. No a ty sa mezitim pudeš vychrápat do tej kasy." Pak mrknu na posledního účastníka rozhovoru. "No a co ty? Stojíš a mlčíš jak zařezanej. Deš s nim, nebo s náma? Ale poď rači s náma, my dem někam kalit." Zářivě se na něj usměju. No, ta záře je trochu zažloutlá, ale zato zdravá a silná.

,,Jáj...tak to nic...S trpaslíkama se na cesty nevydám. Rád jsem Tě poznal, Sparkhawku...Měj se pěkně."

Odcházím.

--------

Prominte ale nestíhám tohle hrát. Mám teď moc práce. MOc mě to bavilo. a moc se omlouvám. Prosím o smazání z Questu

___________________________________-
Promiňte spechám a ted nemuzu nic psát, odjíždím na lyžák se skolou a vrátím se až v sobotu, tak zatím cauky

"No tak si di, moulo. Nikomu chybět nebudeš." Zahulákám posměšně za odcházejícím Jeremym. "Rasisto hnusný." Zamumlám si ještě.
"No a co ty? Tys měl v noci šichtu?" Zeptám se Sparhavka. "Páč esli jó, tak to máš zatracenú smůlu, páč eště neska musíme mazat do Untos.Páč tam maj nejčko to veleslavnou sešlost vo tej cetce, co sa ztratila. Tak jak? Deš s náma? Nebo na to kálíš?"
"Otis, přestaň zas zachrňávat. Co? Deme? Ale to sa brachu musiš najdřív trochu probrát."

Postavím se, se snahou ze sebe sundávám špínu ze země, protáhnu se a: "GRRRRK..... hups, pardón", snaživ se zasmát kouknu na Gunnara: "Jdeme? - já jsem v pohodě jako by se nic nestalo", po těchto slovech se trošku, ale fakt trošku zapotácím - zachytnu se Sprhawka abych neskončil katastroficky někde v limbu: "Díky šéfe, aspoň na něco si tady", a volnou hnátou se mu snažím potřást rukou...

------------------------------------------------
Nechal jsem založit fórum k tomuto questu, kde se můžou řešit případné nesrovnalosti, otázky a omluvy za neaktivitu. A také tam můžete jen tak klábosit mezi sebou.

[i]Uf no to je, ale vysoká cena![/i] Prožene se mi hlavou. Chvíli se rozmýšlím a pak vzdělim Hendonovi: "Mohl by jste mi chvíli počkat? Jen skočim za svím spolupocestným, musim se s ní dohodnout." A na to hodim lehce hlavou směrem k Darye. "Počkejte mi preosím tak pět minut." Na to poděkuju a rychle se přemístim k Darye.
-------------------------------------------------
Mohl by jsi mi vzdělit kolik mám v měšci, ať vim jestli si to vůbec můžu dovolit a co si můžu dovolit *40*?

No dle vlastních slov jsi si s penězi nikdy hlavu nedělal. Takže dejme tomu 4zlatky 9stříbrných a 12 měďáků.

Protlačim se k Darye. Chvíli před ní zamyšleně stojim a pak spustim: "Daryo?.. No nevim, je tu sice jeden volny pokoj, ale je strašně předražený,.. stojí 5 zlatých a tolik nemám, no můžem se ještě pokusit smlouvat, ale no nevim... Je to na tobě." Na to kapku poodstoupim a čekám na odpověď.

Gunnar+Otis:
Sparhawk: "No máš pravdu, jsem po noční a potřebuju se nutně vyspat. Tak se mějte a hodně štěstí při cestě do Untos. Možná se tam později potkáme." Odpoví strážný Gunnarovi a odchází směrem k administrativní čtvrti.

(Načež ho PJ vyhodí z questu s výtězoslavným úsměvem - o dalšího podprůměrného hráče míň. A jde hledat náhradu na vývěsce.)

"No, to bylo keců. Cha. To my trpaslíci, my sme z jinačího těsta. Když se vo něčem rozhodnem, tak za tim taky deme." Zavolám ještě za Sparhawkovými zády. Pak se otočím na Otise: "Tož co, dem? Neboj sa, ogare, cestú vystřízlivíš." Zachechtám se ještě, polácám Otise po rameni, až to s ním trochu zamává a pak vyrazíme do Untos. Nasadím takzvané cestovní tempo. Pravidelný vytrvalý krok, kterým vydržím jít hodiny a hodiny. To, že bychom se mohli svézt dostavníkem, který odsud do Untos jistě jezdí a určitě tam bude rychleji než my pěšky jsem zavrhl možná už dřív, než mě to napadlo. Každý poctivý trpaslík přeci ví, jak jsou lidé hamižní a chtějí za všechno zaplatit. Cestou si pohvizduju nějakou hospodskou odrhovačku.

Konečně se Smajdalf vrací od hostinského. "Cože?!? Pět zlatých za pokoj v tomhle pajzlu? Dělá si srandu?" Zírám na Smajdalfa skoro s otevřenou pusou a v zápětí si uvědomím, že můj velmi hlasitý projev asi nebyl to nejlepší. Někomu z místních by se moje slova určitě nelíbila.[i] Ještě, že je tu takový hluk. Teď jsem i celkem ráda, že je tu tolik lidí. Snad z toho nebudeme mít žádné problémy.[/i] Přejdu blíže ke Smajdalfovi a začnu mnohem tišeji hovořit. "Už jsme se tu moc zdrželi. Nehodlám spát někde v příkopě před městem. Možná kdyby jsme šli opravdu rychle, ale toho opravdu po celodením putování schopna nejsem. Potřebuji si odpočinout, ale pět zlatých za svůj usmolený pokojíček hostinský v žádném případě nedostane. Jdeme se ještě jednou zeptat na nějaký pokoj." Otočím se směrem k pultu a pomalu k němu dojdu. Postavím se tak, abych na hostinského viděla a snažím se mluvit hlasitěji než všichni ostatní, aby si mne vůbec všiml. "Můj přítel se před chvilkou ptal po volném pokoji v tomto útulném hostinci. Putujeme velmi dlouho a váš hostinec je jediné místo, kde bychom mohli přespat, avšak cena toho pokoje... "Chvíli se odmlčím. Hlavně ho neurazit a tvářit se mile. "Mne trochu zaráží. Tolik pěněz vám za něj nemůžeme dát. Snad by jsme se mohli dohodnout i jinak. Věřím, že to půjde. Slyšeli jsme na váš hostinec velkou chválu a na svých cestách by jsme i my rádi váš hostinec doporučovali jiným unaveným poutníkům." Dokončím svoji prosbu mířenou k hostinskému a tiše prohodím ke Smajdalfovi. "Asi sem to trošku přehnala. Vypadá to, že nás čeká noc někde ve škarpě, ale třeba má dobrou náladu." Otočím se nazpět k hostinskému a trochu nejistě se pousměju.[i] Měla by sis trochu věřit. Je to jenom nevdělanej hostinskej. To by bylo aby jsme se tu dneska nevyspali.[/i] Můj naprosto hloupoučký výraz zmizí a místo něj se objeví výraz odhodlání to tu jen tak nevzdat.

Darya+Smajdalf:
Společně jse se vrátili k pultu a Darya přednesla svou řeč. Hostinský trpělivě poslouchal a bylo vidět, že mu pohled na krásnou a mladou elfku dělal dobře.

Když Darya skončila, začal on svým hlubokým hlasem v kterém je znát vlídnost a pobavenost. "Podívejte se slečno, co tu je lidí." Bezděšně ukázal rukou směrem k sálu. "Mám pokoje sotva pro polovinu z nich. Kdo nabídne víc, spí. Kdo míň, toho po půlnoci vyhodím. Je to jen na vás." Tentokrát směřovala natažená ruka na Daryu. "Vaše nabídka je sice zajímavá, ale o zákazníky nouzi nemám a za chválu si nic nekoupím." Pokusil se o úsměv, ale neubránil se v něm stínu posměchu.

Pak se naklonil k Darye a o poznání tišeji jí řekl. "Ale jestli nemáte dost peněz, možnost by tu byla. Stačí mi věnovat trochu soukromé pozornosti, jestli mi rozumíte." Poslední větu dokreslil rádoby šibalským, ale spíše trapným mrknutím.
----------------------------------------------------------
expo: Smajdalf: 2+2 - Snaž se trochu! Nějaké hezčí myšlenky, reakce na prostředí, nápady. Jen jednoduchý popis činnosti a řeči je o ničem.
Darya: 7 - Krásné myšlení a popis jednání + snaha řešit vzniklou situaci. Velká škoda, že ostatní tvůj příspěvek nevidí.

Přisoudil jsem ti hotovost 18zl.

Tak tedy také vyrazím - mé tempo je značné pomalejší než Gunnarovo a tak sem tam ho musím prostě doběhnou - "Ty putuješ asi často, co?", nahodím válečníkovy, aby nám cesta rychleji ubíhala - svou okovanou hůl jsem si hodil přes rameno (vypadám pak mužněji *40*), čas od času si prohrábnu vousi, či své vlasi v umělecké podobě vrapčího hnizda - bolest trpasličích nohou ani nevnímám, prostě si užívám okolí, Guníka, krásný den...

"Často? Ne, to fakt ne. Teďka sem poprvý mimo rodnej důl." Rozchechtám se v odpověď na Otisovu naivní otázku. "Ale su rád, že sa konečně něco děje. A chcu být u teho. Tož nezdržuj a mákni." Přesunu si sekeru, která se mi na zádech sesunula trochu na bok, zpět na její místo. Můj pravidelný krok hltá míle a v dálce už bychom měli vidět Untos.

Gunar+Otis:
Vyrazili jste tedy na cestu do Untos. Gunnar nasadil rychlé cestovní tempo a Otis ho stěží stíhá. Ani ne po třech hodinách jste urazili 11 mil dělících Kladeth od Untos. Do poledne zbývá ještě asi hodina, začíná se zatahovat a vítr mírně sílí.

Už z dálky vidíte mohutné městdké hradby a impozantní hrad tyčící se za nimi. Celé město je na vyvýšeném pahorku a na jednom místě z něj vytéká malá říčka značně znečištěná všemožným městským odpadem. Okolí je převážně travnaté, jen minimum stromů a ani žádné políčko, či něco podobného. Nebližší pole lze spatřit až dobré 4 míle od města.

Všechny cesty k městu jsou doslova pokryty davy lídí, elfů, trpaslíků a hobitů mířících k městským branám. U každé ze sedmi městských bran stojí minimálně 10 dobře vyzbrojených vojáků a další přecházejí po hradbách a shůry kontrolují dav. Každý příchozí je podroben zevrubné prohlídce a tvoří se velké fronty. Vy jste se museli zastavit asi 30 sáhů od brány a čekáte, kdy na vás přijde řada.

Udýchaný dojdu za kámošem, stoupnu do řady...
Ihned mě napadnou myšlenky na předběhnutí řady...
[i]ale no tak, tak zlý přece nebudu[/i], pomyslím si...
"Tý jo, řada jak na pomeranče", pronesu v celku zklesle...
[i]jen jedna cesta do tak velkého města - to by se mělo prozkoumat![/i]...
"Gunny, co bys řekl nápadu dostat se tam jinudy, víš zas tak trpělivý nejsem, abych tady čekal takovů dobu"

"Cha a ty si myslíš, že vostatní cesty nebudó tahle zacpané? To si kurňa piš, že jo. Leda by se ti chtělo lízt kanálama. Mám takové blbé pocit, že tu budem muset čekát." Odpovím Otisovi. "Ale povim ti, že to musí bejt sakra velká vodměna, dyž sem de takovejch davů. Dyť se podivej jen tutady na tu frontu. A počitám, že nejni jediná. Všecky cesty do Untos podle mňa budó tahle vobsazený. Ale že tu je všelijakejch dobrodruhů."

"Kanáli říkáš, hmmm", až podezřele se zaculím...
[i]Sice bych byl jako čuně - ještě hůř bych smrděl - ale jsem snad hrdinný trpajzlík - ne?[/i]
"Guny ty máš opravdu dobrý nápady! Nebo se snad bojíš krys, či trošku toho fekálu"...
Natěšený, že konečně dojde vzrůšo přešlapuju na místě, čekajíc na odpověď dobrodruha...

Podívám se na Doriana " Myslím, že po nás nepátrají, mohli bychom jen tak projít, ale proč mě žerou pochybnosti ? " usměji se, abych splašila pochybující myšlenky[i] Nějak se mi to nezdá, nikdy si ničím nemůžu být jistá. Opatrnost je na prvním místě, myslím, že bychom mohli pomoci tomu muži s vozíkem. Uvidíme co na to řekne Dorian[/i] , pokývnu hlavou nad svým nově vymyšleným plánem a hbitě se sním svěřím Dorianovi " Myslím, že bychom mohli dělat doprovot támhle" kývnu skoro neznatelně hlavou na místo, kde je muž s vozíkem " s tím mužem. Nevím, možná to nic neznamená, ale mám špatné tušení. " zvednu hlavu, abych pořádně viděla Dorianovi do očí[i] Takové hluboké oči se jen tak nevidí, ani takový krásný mladík, hmm protřepu hlavu Prosim tě, nedělej si plané naděje, víš jak to skončilo minule. Jo to vím docela dost dobře, na to nikdy nezapomenu. Nikdy. Dorian je pro tebe víc přítelem než někým koho bys dokázala milovat, tak to bylo, a tak to bude. No jo, ale časy se mnění a my s nimi. Oba jsme dospěli, už nejsme děti. Vždyť ani nevíš co je zač, kolik let tu nebyl a najednou se objevil. Víš vůbec jestli ti říkal pravdu ? Ne to není možné, jemu naprosto důvěřuji, naprosto. Jak myslíš, jenom nebreč až ťe zklame.[/i] " Měli bychom si pospíšit, musíme se rychle pohybovat, a když tu budeme jen tak stát, nic tím nedocílíme " řeknu Dorianovi, ale pořát nepřestávám myslet na své myšlenky, tak rychle vykročím k tomu muži

"Na to zapomeň. Já sa nebudu brodit sračkama, abych byl ve městě dřív. Stejně tam budó mříže. To by byli místní lidi uplně blbé, dyby je tam nedali. To ví každý prtě, kerý sa jen trochu zabejvá válčenim. Já si klidně počkam tutady." Poklepu si na čelo, `ona mu ta únava snad leze na mozek. Nebo že by eště měl kocovinu?` Zmého postoje je ale úplně jasné, že se nehodlám hnout jiným směrem, než kterým se pohybuje fronta.

Ohlédnu se směrem, kterým ukáže Elaya.
"Dobrý nápad...souhlasím..." usměju se na ní,"Pochybnosti? Z toho si nic nedělej, nebudem si tím lámat hlavu..ne, že bych na ně moc veřil, ale můžou znamenat cokoli...ten pán vypadá celkem neškodně." Opětuji jí hluboký pohled a najendou si uvědomím, jak moc se mi po ní stýskalo a jak rád jí, opravdu rád vidím. Potom jí svižně nabídnu rámě a kvapem se vydáme k člověku s vozíkem.

[i]Tak tak to nepujde - s takovou ho asi nepřemluvím - zkusim to trochu psychicky - šak mám čas, než dojdem k bráně[/i]
S zvláštním usměvem začnu do Gunnyho valit: "srabe, srabe - mříže - cha - šak jsme chrabří trpaslíci, ne? S tím si poradíme - třeba to můžem podplavat či se snad provléknou tyčema*555*", skončím a nahodím velmi zvídavý pohled...
[i]Tak co - bude to fungovat - já se jen tak nevzdám[/i]

Dorin+Elaya:
Po vzájemné dohodě jste se ruku v ruce vydali k onomu muži s vozíkem. Je asi 40 let stár. Člověk. Jeho oblečení tvoří modrý kabát s červenožlutým vzorem. Černé, patrně kožené kalhoty a vysoké hnědé boty. Oblyčej mu pokrývá tmavý, ktátce střižený vous. Muž vás zaregistroval tepve, když jste byli asi sáh a půl od něj. Vrhl na vás nepříjemný podezdřívavý pohled a zrychlil chůzi. Ale kvůli vozíku je stále pomalejší než vy. Zapřel se do vozíku ještě víc a oči upřel na bránu a strážné stojící u ní. Muž na koni mezitím projel kolem vás bez jakéhokoli projevu zájmu a zmizel za ohybem hlavní cesty.

Zrychlím na chůzi a přiblížím se co nejvíc k tomu muži a řeknu tak nahlas, aby to ten muž slyšel dobrě" Pane, pane, prosím vás počkejte na chvíli, nechceme vám ublížit." vlídně se usměji a dojdu trochu blíž "Chceme vám pomoci, když jsme vás totiž viděli jak se s tím vozíkem táhnete sám, bez ochrany, může se vám všelicos stát" otočím se na Doriana, který stojí vedle mne a počkám jestli také něco řekne, protože mně už došly nápady. Snad Dorian toho muže přemluví, doufám. Snad si nedělám zbytečné naděje

[i]To se dalo čekat. Typickej hloupej a nadrženej mužskej.[/i] Podívám se na hostinského a jeho dychtivý výraz plný očekávání.[i]Co si o sobě proboha myslí? Jestli je tu zvykem na slušnou žádost o domluvu odpovědět neslušným návrhem, tak jsem se dostala do pěkné společnosti.[/i] Při představě jakéhokoli doteku jeho velkých pracek se mi obličej zkřivý hnusem. Přejdu kousek ke Smajdalfovi a v rozčílení na něj vychrlím, copak by si pan hostinský přál. "Tak hluboko neklesnu i kdybych byla unavená sebevíc. Radši budu spát venku, nežli strávit jedinou minutu s tou slizkou osobou." Pohlédnu znovu na hostinského, který stále čeká na odpověď. "Mám u sebe nějaké peníze a na pokoj stačí. Ale jestli mu pokoj opravdu zaplatíme, budeme tu co nejkratší dobu to půjde a ty se ode mne nehneš na krok. Silně se mi to tu začíná hnusit." Trošku se mi zamotá hlava, asi únavou a tak na chvilku přestanu mluvit a přidržím se Smajdalfa. "Vypadá to, že moje tělo se mnou přestává spolupracovat. Podlamují se mi nohy a nějak mi není dobře. Asi mu ty peníze budeme muset dát."

Když Elaya vychrlí na může, že bychom rádi s ním, tak se snažím co nejupřímněji na muže usmát a pokračuji v tom, v čem začala ona.
"Jestli jdete směrem k městu Untos, tak bychom vás rádi doprovodili...já vím, asi to zní prazvláštně...ale o nic nám nejde...jen budeme radši, když nás bude víc...doufám, že by vás to neobtěžovalo." Pohlédnu na něj tázavým pohledem a potom zpět nejistě na Elayu.
[i]Musí to znít hrozně podezřele, jen tak s ním chcem jít...určitě se bojí, že mu něco uděláme, nebo ho okrademe...ani nevím, co nás to napadlo.[/i]Pomyslím si.

Gunnar+Otis:
Zatímco se dohadujete o využití či nevyužití kanalizace jako přístupové cesty do města se fronta posunula a zbývá vám už jen asi 5 sáhů. Zároveň se také vytvořila fronta za vámi.
Hned další na řadě jsou černovlasá, modrooká žena(Elaya), oblečená do krátké kožené sukně a taktéž koženého trička. Na krku jí vysí podivný amulet.
Vede se za ruku s vyžším mužem, modrookým černě oděným mužem(Dorian). Ten má černé kožené kalhoty, černé vysoké boty, černou košili, černý opasek a tmavý plášť s kapucí. Na opasku má zavěšenu dýku a ve volné ruce drží loutnu. Na zádech má malou koženou tornu.
Trojici dotváří starší muž v modrém kabátě a černých kalhotách, táhnoucí vozík zakrytý plachtou. Právě ten vás na celou trojici upozornil, protože se začal smát vašemu dohadování se.

Elaya+Dorian:
Muž zpomalil a pozorně a podezdřívavě si vás prohlíží, zatímco poslouchá, co po něm chcete. "No máte pravdu. Opravdu mířím do Untos. A společností rozhodně nepohrdnu. Tedy pokud vám jde jen o společnost a ne nic jiného."

Vydali jste se tedy společně s mužem po cestě do Untos. Cesta probíhala vcelku bez problémů. Dozvěděli jste se, že onen muž je obchodník a směřuje do Untos proto, že tam očekává vynikající obchodní příležitost v souvislosti s vysoukou koncentrací dobrodruhů. Na noc jste se ubytovali v hostinci U nebožtíka v městečku Ararta asi 8 mil jihovýchodně od Untos.
Ráno jste vyrazili opět na cestu a krátce před polednem jste dorazili na dohled Untos.

Už z dálky vidíte mohutné městdké hradby a impozantní hrad tyčící se za nimi. Celé město je na vyvýšeném pahorku a na jednom místě z něj vytéká malá říčka značně znečištěná všemožným městským odpadem. Okolí je převážně travnaté, jen minimum stromů a ani žádné políčko, či něco podobného. Nebližší pole lze spatřit až dobré 4 míle od města.

Všechny cesty k městu jsou doslova pokryty davy lídí, elfů, trpaslíků a hobitů mířících k městským branám. U každé ze sedmi městských bran stojí minimálně 10 dobře vyzbrojených vojáků a další přecházejí po hradbách a shůry kontrolují dav. Každý příchozí je podroben zevrubné prohlídce a tvoří se velké fronty.

Vy jste se zařadili do fronty u jihovýchodní brány. Před vámi stojí dvojice netrpělivě vyhlížejících trpaslíků a dohadují se o nějakých stokách. Ten vpravo(Gunnar) má na sobě šupinovou zbroj, přilbu s rohy, kožené kalhoty a těžké boty. V rukách svírá masivní sekeru.
Ten druhý(Otis) má obyčejnou košili, kalhoty a kožené holínky. V ruce drží okovanou hůl.

"Tak teda jo! vyhráls do žádných stok se nepůjde - ale uznej už jsem tě skoro přemluvil", po těchto slovech se hlasitě zařechtám: "už tam budem - bezva - to čekání mě unavilo než celá ta cesta dohromady", postěžuju si...
Z nepochopitelného důvodu si stoupnu na špičky a snažim se podívat kolik sáhů nám to vlastně ještě zbývá vyčkat...
[i]konečně, konečně, konečně, KONEČNĚ![/i] - to víte trpělivost není má nejlepší vlastnost...
A kouknu dozadu na "páreček" + chlapíka lopotícího se s jistě těžkým nákladem - a v tom to přišlo!!! Já Otis jsem dostal chuť na pivo! a zrovna teď v tu nejhorší chvíli: [i]musím něco vymyslet![/i]...
Řada se mě náhle zdála nekonečná - alespoň mám představu co jako prvního udělám, až se dotanu do města...
Svěřím se se svou touhou Guníkovy - chtíc mu nahnat chuť...

Jak mi Otis začne nadávat do srabů, naježím se jak podrážděná kočka a skoro i tak zaprskám. Jenže v trpasličím provedení mi z hrdla vyjde spíš temné zabručení. V projevení mého vzteku mi zabrání jen to, že už jsme kousek od brány.
"Jo, pivo, taky bych si dal. Příště si nechám načepovat do vaku na vodu, než se někam vydám." Zabručím v odpověď Otisovým steskům. Když v tom se ten chlápek s vozíkem začne smát.
"A ty sa tlemíš čemu, dědku?" Výhružně se ho zeptám a klouby svírající násadu od sekery mi zbělí. "Dávej si bacha na to, co děláš. Nemam nejlepší náladu." Jsem si však vědom blížících se stráží a tak se pokusím vyvarovat se problémům. Stejně už je asi pozdě.

" Ty asi nebudeš moc zdvořilý trpaslík? " podívám se na trpaslíka ve zbroji " Tento muž je tu s námi. Vím, že nebylo zrovna moc hezké se vám smát, ale když jsem vás chvíli poslouchala, musela jsem se moc držet,abych se nerozesmála " prohlédnu si pořádně oba trpaslíky " Nevypadáte jako by jste se dávali na společnou cestu, no i když jeden nikdy neví " zasměji se pro sebe

"No a co je mi potem, že je tu s váma?" Zavrčím na Elayu. "Esli se někdo chce smát tomu, že mě tendle skrček, co nevydrží ani pár piv, nazval srabem, tak vochutná vostří mý sekerey, Jasný?" Zle se na ní podívám a pro jistotu do toho zahrnu i chlápka s károu. "A cestujem spolu. A co je mezi náma, do toho je každýmu kulový." Pak se zatvářím co nejmileji, jak jen to umím. Vyleze z toho ale dost hnusný škleb. "Už sem si dlouho nezabojoval a jak tak koukám na ty davy kolem, tak se k tomu brzo dostanu. Konkurence je svinstvo. A dost možná začnu váma." Tentokrát se na Elayu hladově usměju.

Darya+Smajdalf:
Nakonec jste se rozhodli, ža zaplatíte přemrštěnou cenu za pokoj a hostinský vám výměnou za příslušný obnos zlatých podal malý klíček s vyražným číslem 208 a nasměroval vás do pokuje v druhém patře hospody. Celé to doplnil ještě šibalským úsměvem.

Když jste dorazili na pokoj a otevřeli dveře, zjistili jste, proč chtěl peníze napřed. Kdybyste věděli, o jaký pokoj se jedná, asi byste mu ty peníze nedaly. Nevyplnili se sice Smajdalfovy obavy a společném pokoji pro 10 lidí, ale tohle je snad ještě horší. Pokoj je velikostí a vybavením jednoznačně navržen pro jednu osobu. Má dva a půl sáhu na délku 2 sáhy na šířku. Celou levou polovinu zabírá postel. Jedna postel. Vpravo je pak stůl s jednou židlí a skříň. A mezi tím sotva půl sáhu prostoru. Protější stěnu zabírá okno.

Po krátké diskusi jste se dohodli, že Smajdalf gentlemansky přenechá postel Darye a vyspí se na podlaze. (A PJ jen skřípe zuby, že jste tuhle pečlivě připravenou situaci nemohli sehrát).

Druhý den jste vstali brzo. Dole v hospodě jen chvatně posnídali a vydali se na další cestu do Untos s úleou, že jste z toho zpropadeného hostince konečně pryč.

Kolem deváté raní jste na obzoru konečně zahlédli Untos. Už z dálky jste viděli mohutné městdké hradby a impozantní hrad tyčící se za nimi. Celé město je na vyvýšeném pahorku a na jednom místě z něj vytéká malá říčka značně znečištěná všemožným městským odpadem. Okolí je převážně travnaté, jen minimum stromů a ani žádné políčko, či něco podobného. Nebližší pole lze spatřit až dobré 4 míle od města.

U každé ze sedmi městských bran stojí minimálně 10 dobře vyzbrojených vojáků a další přecházejí po hradbách a shůry kontrolují příchozí. Každý je podroben zevrubné prohlídce. I vás zastavili a zeptali se, jaký je účel vaší cesty do Untos. Poté co jste odpověděli, že jdete kvůli tomu ukradenému šperku vám prohledali zavazadla, zkontrolovali ruce a krk a lehkým omakem jestli neskrýváte něco pod oblečením. Smajdalfa strážný a Daryu strážná. Když neshledali nic závadného dali vám malý modrý žeton, kterým se máte prokázat strážným u vstupu na nádvoří hradu a vpustili do města.

Čtvrť do které jste vstoupili je tvořena několika řadami středně velkých dřevěných domů. Cesta jde mezi nimi a pak se před vnitřní městskou hradbou rozděluje na dvě a vytváří tak písmeno T. Každá s těch dvou cest vede k menší bráně oddělující městské čtvrti. Nad tou vlevo je nápis 'Chrámová čtvrť' a nad tou vpravo 'Obchodní čtvrť'.

Jinak je zde celkem pusto. Vidíte asi jen dva měšťany stojící před svými domy. A před jedním domem vlevo stojí blonďatá elfka(Aranka) oblečená do kožené sukně, s lukem na zádech a cvičí s mečem.

"Klídek, klídek šéfe", utěšuji Gunnyho, který moje nápady nevzal zrovna humorně - při utěšování se obrátím na sličnou slečnu (no, pro mě není moc sličná - nemá totiž vousy) a pokouším se omluvit chování mého krvelačného přítele: "Pardón paní - on zato nemůže - jemu by pomohlo, kdyby rozbil pár gobliních lebek - to víte už jsme asi tak..", zamyslím se: "asi tak dlouho, neměli ani kapičku našeho božského moku - pivečka", skončím a doufám že u ní najdu pochopení..
[i]divný, že se ji nezastal tem její "kámoš"..[/i]

"Co to má co společnýho s pivem? Mě sere, žes mi řek srabe, to je celý. Pivo s tim má do činění jen to, že mi ho můžeš koupit jako vomluvu." Zamračím se na Otise, připomenuv si, jak mě nazval. "A voni se nemaj čemu smát. Já se jim taky nesměju a moh bych. Ať si všímaj svýho. Pak si jich nebud všímat já." Rozohněně poučuju Otise, ale je znát, že mě prvotní vztek pomalu přechází. Nejsem zrovna vtipálek, jen co je pravda.

V Untos žiješ od 5-ti let. Za tu dobu jsi stihla poznat ho velmi podrobně. Jedinou výjimkou jsou vojenská čtvtť a hrad včetně jeho nádvoří. Přístupy tam jsou totiž 24 hodin denně bedlivě střeženy.

Město se rozkládá na vrcholku nevelkého kopečku. Uprostřed všeho je hrad, který je o dobrých 500 let starší než město samo. Hrad je obehnán pět sáhů vysokou zdí, kolem které je ještě vodní příkop. Samotný hrad je přes 50 sáhů vysoký a nejvyšší věž má možná i 80 sáhů.

Město je radiálně rozděleno do 7-mi sektorů. Každý má vlastní bránu a průchod mezi nimi je umožněn vnitřními branami na kruhové cestě podél vodního příkopu. Nejlépe znáš jihovýchodní měšťanskou čtvrť, protože v té se nachází váš dům. Je to víceméně jen obytná čtvrť. Žádné obchody a pouze 2 hospody. První přímo u brány se jmenuje 'originálně' U brány. Druhá, trochu stranou v druhé řadě domů, má název U Červeného vola. Sice vám to vždy dávalo důvod se jejímu hospodskému posmívat, ale je pravda, že je to název co opravdu zaujme.

Další čtvrť po směru hodinových ručiček je chrámová a hřbitovní čtvrť. Tu nemáš moc ráda. Samé hroby a 3 chrámy jejichž kněží nikdy něměli valného pochopení pro děstké hry.

Následuje šlechtická čtvrť s čtyřmi obřími paláci. Tam už se dalo vyřádit víc. Sice je přístup tam trochu omezen, ale přesto se tam dá dostat. A s tamními dětmi se užije dost zábavy, protože jsou totálně naivní a nalítnou na každou blbost. Jen tě pak nesmí nikdo chytit. Pak totiž následuje pokuta tvému otci a od něj nepříjemný výprask.

Východní čtvrť je správní čtvrť. Je tam jen jedna jediná, ale zato obrovská budova. Půdorysem je větší než celý hrad. Dovnitř tě ale nikdy nepustili. Zato se tam dá potkat velké množství nejrůznějších poutníků z dalekých zemí. Občas se ti zadařilo z nějakého vymámit poutavý příběh. Ze správní čtvrti je také jediný přistup do hradu.

Severní čtvrť je vojenská. Do té se ti i přes časté pokusy nepodařilo dostat. Jednou jsi dokonce kvůli tomu málem zkončila ve vězení. Ale tvůj otec to srovnal. A tebe pak taky.

Předposlední čtvrť je chudinská. Je to prostě shluk polorozpadlých domů a domků a středem všeho teče odporná špinavá stoka. Ale na druhou stranu je to ideální místo pro hry, protože tam si můžeš dělat co chceš. Malým problémem zůstává, že ostatní také. Takže se nedoporučuje chodit tam sama.

Poslední čtvrtí je obchodní čtvrť. Celou jednu její polovinu zabírá obrovské tržiště. Na druhé je pak množství hospod, obchůdků a dílniček. Dá se tam sehnat spousta zajímavých věcí, ale dětské hry tam nevidí rádi.

Dnes ráno jsi vstala velmi brzy. Už od včerejška se nese městem zpráva, že lord Diakon schání nějaké dobrodruhy na výpravu za záchranou jakéhosi šperku nebo něčeho takového. Nejlepší na tom je, že informace budou k mání na nádvoří hradu. A to je pro tebe ideální možnost, jak se tam konečně dostat. Takže už dobré 2 hodiny stojíš ve vaší čtvrti kousek od cesty a čekáš na nějaké dobrodruhy, ke kterým by ses mohla přidat. A čas si krátíš lehkým tréninkem s mečem.

Kolem deváté sis všimla dvojice, muže a ženy (Darya a Smajdalf) přicházející od brány. Žena je elfka. Muž vypadá zvláštně, jako cestovatel z dalekých krajů. Oba jsou vyzbrojeni okovanou holí a na sobě mají barevné pláště. Podle plnosti jejich toren určitě cestují zdaleka.

Když si všimnu dvojice, potlačím radostné zavísknutí. Ihned přestanu trénovat s mečem a vydám se k nim. "Vy jdete určitě kvůli tomu šperku, že? Pokud chcete, dovedu vás do hradu. Ve městě žiji už dlouho a tak se tu vyznám. Ach, promiňte..Jmenuji se Aranka.." Usměji se na ně a čekám.

[I] Prosíím...já tak děsně chci jít..Vemte mě sebou..[/I] přemítám si v hhlavě, zatím co čekám na jejich odpověď a snažím se vypadat co možná nejméně chťivě a nedočkavě.

Když jsme se Smajdalfem konečně spatřili hradby města nemohla jsem se dočkat až tam budem. Nikdy jsem ve velkém městě nebyla. Ani jsem to nikdy neshledala tam moc důležité, ale teď když už se blížilo celkem jsem se těšila a od té hrozné noci se mi velmi zlepšila nálada. Dokonce mne začali napadat velmi milé myšlenky.[i] Jednoho krásného dne se tam vrátím a jistý objekt s krásnou architekturou a milým hostinským schoří v krásných jasných plamenech velikého ohně, který znenadání nastane. Ah to bude smůla. Všechny to bude určitě velmi mrzet.[/i] Nechávám se unášet příjemnými myšlenkami a Untos je čím dál blíž. Za chvíli už budeme u brány a poté se konečně budeme moci porozhlédnout po městě.
[i]Konečně tady.[/i] Po ne moc příjemné prohlídce strážných jsme vpuštěni do města. Chvíli se rozčarovaně dívám kolem sebe, ale za chvíli mé nadšení opadne. "Představovala jsem si ho řekněme trošku jinak. Trošku víc, no nevím. Víc majestátní, přepychové. Víc odlišné od malých vesniček. Prostě jsem ve velkém městě nikdy nebyla a čekala jsem asi něco víc. Ale hrad mne tedy zaujal. A to velmi. Zdá se mi opravdu krásný." Stojím vedle Smajdalfa a rozhlížím se kolem sebe.
V tom si všimnu nějaké dívky, která jakmile nás spozoruje řítí se k nám. Otočím se na Smajdalfa s tázavým pohledem a trochu nadzvednutým pravým obočím. Když k nám dojde a vysype své přání, že by chtěla jít s námi celkem mne to překvapí. "Já jsem Aditu a tohle je Smajdalf." Ukážu směrem ke Smajdalfovi, který si ji prohlíží stejně jako já. "Proč by jsi chtěla jít s námi? A jak víš kam jdeme? Možná, že jsem tu nikdy nebyla, ale k hradu bych se určitě dokázala se Smajdalfem dostat i bez tvé pomoci. Přesto si té nabídky cením. Teď pověz, Aranko proč chceš jít s námi? [i]Zvláštní, vypadá jako by tu na nás čekala celou věčnost a samou radostí nás tak rychle přivítala v novém městě. Jako kdyby věděla, že máme dorazit.[/i]

Už otvírám pusu, abych něco namítla proti trpaslíkově hrubosti, ale poté, co se mi začne omlouvat jeho společník, vztek na něj mne přejde. Otočím se k trpaslíkovi s holí " No, myslím, že když si svého druha udržíte na uzdě, vše bude v pořátku. Nechcete přece mít ve městě milé přivítání " nečekám ani až mi trpaslík odpoví, nejspíš ani o to nestojí a otočím se zpět k Dorianovi " Ti trpaslíci jsou snad den ode dne hrubější, proč jsi mi nepomohl, oni sice nevypadají jako gentlemani, ale ty jo" ukážu na něj prstem a podívám se co nejrozzlobeněji, [i]Snad to zapůsobí a příště mi pomůže. No, i když u něj nikdy nevíš. Teď se teda opravdu ukázal ve skvělém světle. Nu což, možná mu cestování moc neprospívá. [/i] " Doriane ..." už už jsem se mu chtěla omluvit, že jsem na něho takle vyjela, ale pak jsem si vzpoměla, že oproti tomu trpaslíkovi to bylo jen lehké nepohodnutí.

Ten hostinský v tom malém městečku mě, ale naštval... už tam nikdy ani nepáchnu a co víc, zradim od toho místa všechny mé přátelé co potkám a že je mezi nimi spousta bardů, poetů, hudebníků a různých jiných bavičů a ti to rozšíří dál - nikdy neměl provokovat A... Smajdalfa, můžu zaručit, že se mu tam dlouho neoběví žádná zábava!
Už dlouho jsem nebyl v hlavním městě Untosu, zajímalo by mě zda se v Untosu něco změnilo. Zasněně se zamyslim:[i] "Schválně jestli ještě je ta hospůdka a jestli tam je... hmmm jak ona se jenom jmenovala?.. U černého koně? Jo tak nějak to bylo - levný pivo, dobrý jídlo, hospodský s velkým smyslem pro hůmor a ta jeho dcera - radost pohledět. Jo, jo tam jsem kdysi zažil skvělé časi. Škoda, že mi jen má povaha nedovolí zůstat někdo dlouho, že dříve, či později musim jít. Tehdy jsem si já i dcera hospodského předsatavovali, že bych se mohl usadit, vzít si jí a že bych jednou přebral hospodu. Ach jo... a pak to na mě jednou zavolalo, zbalil jsem si svích pět švestek, nechal jsem jí na polštáři omluvný dopis a zmizel jsem hned jak otevřeli městskou bránu. Myslim, že bych se tam zase rád podíval...[/i]"
Už z dálky zvědavě pozoruju město a snažim se zjistit zda už teď z dálky neuvidím nějaké změny. Nevidim nic nového, ale dost mě znepokojí tolik strážných u bran a na hradbách. U bran se bez žádných námitek podrobím prohlídce, ale samozřejmě si nezapomenu odpustit poznámku, že bych byl rači prohledáván od té strážné co prohledává Daryu a lehkým pokývnutím hlavy odpovim na úsměv, který mím směrem strážná poslala. Převezmu modrý žetom, s úsměvem ho vyhodim do vzduchu, zas ho chytim a strčim si ho do kapsy. Pohlédnu na Daryu, které se změnil výraz ve tváři z nadšeného skoro až na zklamaný a usměju se na ni a vydám se pomalu směrem k hradu. Sám přesně nevím kudy jít, ale myslim, že nic nezkazíme, když prostě pujdem co nejpříměji.
Dojdeme až na křižovatku a přemýšlím, kterým směrem se vydat, už jsem se chtěl vydat za jedním z obchodníků, abych se jich zeptal na cestu, když tu k nám přiřítí dívka - elfka a vybalí na nás, že nám chce pomoct, pohlédnu na Daryu, která nás Arance (tak se nám dívka představila) představila. [i]Příjde mi až podezřelé jak moc chce jít s námi a že si vybrala zrovna nás, ale vlastně je pravda, že jsem byl kdysi taky velmi netrpliví a znuděný mládenec, který chtěl pryč, který chtěl dobrodružství a přes nemilost otce se za nim na konec přeci jen vybral - myslím, že jsem tehdy byl přesně takoví, běhal jsem za každým kdo měl meč, či vypadal zajímavě.[/i] Zareaguju na Daryna slova: "Myslím Daryo, že jí musí být naprosto jasné kam jdeme, vždyť kam jinam než k hradu by dnes šli taková invidua jako my dva?*3* A myslím, že se nám její pomoc hodí i přes to, že určitě není těžké se k hradu dostat."
---------------------------------------------------
1) Teď nebudu mít týden přístup k internetu (hory) takže se omlouvám, že budu po tuto dobu nepřítomný.

2) Pj - neskřípej zuby, třeba se ještě podobná situace nastane *4*

Vyslechnu si, co mi ti dva řeknou, občas se jen věcně usměju a nechám je dál mluvit. "No, já už tady jsem od rána a čekám na nějaké dobrodruhy a vy jste mi tak rozhodně přišli. Je mi samoržejmně jasné, že se do hradu dostanete i beze mě, ale přece jen, já se tu vyznám a tak to bude alespoň trochu rychlejší.." Opět se na oba usměju a pokračuju "A chtěla bych jít, protože docela umím bojovat, ale je docela problém se dostat na hrad..Takže jsem myslela, že bych se k vám mohla přidat. Hrozně si přeju něco zažít a tak..Navíc má rodina je teď víc než na mizině a tak bych potřebovala nějaké peníze..Mohla bych tedy jít s vámi?" Na oba upřu velice prosebný pohled.

"Jinak, k hradu se jde támdle tudy" ukážu rukou směrem na východ. "Jinudy se tam nedostaneme" poslední slovo řeknu lehce nejistě, ale doufám, že mě přijmou mezi sebe.

Takže Smajdalf chce, aby šla s námi. [i]Dobrá, nevypadá jako někdo, kdo by nám chtěl ublížit. Ale její obrovské nadšení mne trochu děsí. Aby nás akorát nedostala do nějakých problémů. Mám ráda svůj klid. Když se tu tak dobře vyzná, ve městě by se nám mohla hodit, ale jestli se opravdu budeme honit za nějakým šperkem bude dobré ji vzít s sebou? No, to se uvidí později.[/i]
Kouknu směrem, který naznačuje Aranka. "Dobrá, dobrá. Jak vydím Smajdalf nic nenamítá a já také nejsem proti. Doufám, že cestování s námi tě nebude nudit. No a teď myslím, že můžeme vykročit směrem k hradu. Zdá se opravdu krásný."
Podívám se znovu tím směrem kudy se máme vydat a čekám, až se Aranka ujme vedení a provede nás mezi domky k hradu.

"Nudit? Ne, to si vážně nemyslím." řeknu a mile se na Daryu zazubím. [I] Jen doufám, že se mě nebudou chít někde po cestě zbavit..No co, přinejmenším se dostanu na hrad..To bude alespoň nějaký úspěch..[/I]

Když mlčky projdeme celou řadu domků. přesta ne už mě bavit mé mlčení a tak nadhodím první otázku, která mi zrovna vyvstane na mysli. "A od kud vlastně jste? Hrozně jsem se někdy chtěla podívat do nějaké hodně daleké země.."
Provádím své společníky do další části Untosu, kam když se dostaneme, tak se lehce oklepu [I] Brr..Je to tu stejné jako vždycky..Ještěže to není tak moc rozlehlé..[/I] "Tady jsou tři hrozně nevrlí kněží..V těch chrámech" kývnu hlavou směrem k jednomu z chrámu.
Jsem nesmírně ráda, když se dostaneme do další části města. Jsem hned trochu veseljší, když ze mne opadne pochmurná nálada hřbitovní čtvrti. "Tak tady bydlí naše smetánka.." prohodím a pousměju se, když si vzpomenu, jak jsme jednou řekli tomu malému chlapci, aby šel ke každým dveřím, zazvonil, počkal až mu přijde otevřít služebná a pak začal křičet, že je slepice a že jestli mu nedá nějaké zrní, tak jí oklove ty přepychové stromky, co byly před domkem. Většinou pak ženy zavřeli a z doslechu jsem slyšela, že se to nějakým nedopatřením dostalo až k otci toho chlapce a týden si pomalu nemohl sednout..[I]Chudák..ale stejně to byla docela sranda..[/I]

Když dojdeme před bránu, tak se zastavím. "Tudy se jde do správní čtvrti a potom z ní do hradu..Takže..noo..Když se vudou třeba ptát, jestli jsem s vámi.." na chvíli se odmlčím a pak pokračuji "řeknete, že ano?" zeptám se a znova se na oba mile usměju. [I] Jéé...jestli mě teďka pošlou někam, tak mám dobře po ptákách..no..snad ne..[/I] zadoufám si a čekám na jejich odpověď, ješte než vyrazíme přímo k bráně.

Vylekaně pohlédnu na Elayu.."Uhm?" Podívám se na ní nechápavě..Potom mi dojde o čem mluvila, ale vlastně nevím, co se stalo..Pozor jsem nedával.."Eh..promiň mi to...já..víš, je mi trošku špatně..na něco jsem si vzpomněl.." Pohlédnu na ní omluvně."Už se to nestane." Mrknu na ní a hodím káravý pohled na trpaslíka, ikdyž pořádně nevím, co řekl, nebo udělal...
[i] Zase tady...doufám, že nepotkám nějaký starý známý..já sem taky kus vola...ani nevim, co se stalo a už se jí zastávám?..ale, co je to má povinnost..je to má kamarádka už hodně dlouho..[/i]

"Nudit?" Sám se na nad tímto slovem zasměju. [i]Už dávnou jsem se naučil, že se všude dá něco dělat, zbavit se nudy. Na cestě člověk může pozorovat zvířata a občas se i zasměje, ve městech a vesnicích jsou vždy děti s kterými si člověk může hrát. Nuda ve skutečnosti není, nudu si každý vytváří sám, každého něco baví a když ne... tak si musí něco najít.[/i]
Následuju Aranku směrem k hradu a po cestě se snažim vzpomenout si jak to tu vypadalo, když jsem tu byl naposled, ale moc si toho nevybavuju. Když se nás najednou Aranka zeptá odkud jsme. [i]Vzpomenu si na svou domovinu a na svého otce, kterého jsem měl i přes... rad. Lehce mi zvlhne oko, rychle si ho začnu vytírat cípen rukávu a dělat jako, že mi do něj něco spadlo. Bože, jak dlouho jsem si nevzpoměl na domov... Proč mi ho musela Aranka připomenout?[/i] Nic neodpovim a ve vzpomínkách jdu pořád dál za Arankou, aniž bych vnímal cokoliv kolem sebe.
Z tohoto mě vyrvou až další Arančina slova. "A proč bychom měli říci, že ne? Tak pojďte ať tam rychle jsme." A zaplašim své pocity. Jen vytáhnu modrý žeton s kterým se máme prokázat u brány a začnu si s nim nepřítomně hrát.
---------------------------------------------------
Tak tohle byl na týden muj poslední příspěvek *4*

Vybavení:

černé kožené rukavice
obyčejný stříbrný prsten(upomínkový předmět)
černá košile se zavazováním(a na předloktích kožené chrániče)
černé kožené kalhoty a obyčejný černý pásek
malá kožená torna a uvnitř: malinký:-) měch na vodu, zrcátko, kapesník, obvaz, nějaké náčíčko na zlodějnu, kus špagátu,pergamen, inkoust a husí brk, sirky..
kožené vysoké kvalitní boty
stříbrný drobný řetízek s dobně zdobenou růží a erbem uprostřed...

takže obecně, oblečení není přiliš zdobené(ani moc obyčejné), ale je kvalitní a hodí se i do společnosti-prostě nevypadám, jako vandrák:-)..
oblečení není letní ani zimní(spíš podzimní)..vše je možné si dokoupit či ukrást cestou:-)
vhled je celkem uhlazený a příjemný..snad i dost čistý(dle možností) ale nic extravagantního, nesmím být moc nápadný, když se pohybuju v normální společnosti..když kradu ve vyšších vrstvách umím dokonale zapadnout-ale k tomu je třeba i lepší oblečení ablabla
postava štíhlá a vysoká, celkem normální žádnej chuck noris)ale dobře a zdravě stavěná postava), ne moc velká síla, ale velká obratnost...šikovné prsty a bystrý pohled...vlasy jsou vlnité a tmavě hnědé(a dlouhé:-))...momentálně po cestě vousy nejsou do hladka oholené...barva očí pronikavě modrá(taková ta fialková jestli znáš, extrémně výrazná modrá:-))
no snad je to všechno a na nic jsem nezapomněla

aaaa ještě měšec s 20zl (ukradenými)
a malá dýka u opasku..
a dlouhý tmavý starší plášť s kápí
a loutna samozřejmě

doufám, že to na začátečníka není moc přehnané...kdyby neco nebylo jasné, nebo nehodící se, tka řekni vymyslím, neco jinýho..snad to vsechno pochopis..moc prehledný to neni

"Hergot, proč mě ty lidi dneska tak rozčilujou?"Zabručím si naštvaně spíš sám pro sebe. To když si všimnu pohledu, který na mě Dorian hodil. Zase se mi vrací moje vzteklost. Už pomalu začínám vidět rudě. Jen jejich klid je uchránil od jisté smrti. Stačil jediný špatný pohled či gesto, nebo jen jedno jediné slovo pronesené na mou maličkost a neudržel bych se. A taky mají štěstí, že jsou o pár sáhů dál vojáci. Tak si jen netrpělivě podupávám, mezitím co čekám, až na mě přijde řada a já se dostanu do města.

[i]O jé je - Gunny dneska asi vstal levou nohou napřed...[/i]
Následně se otočím a nechám rozžhaveného kámoše na pokoji, ať dostatečně vychladne.. Šak řada bude za chvíli ta tam a naše dobrodruřství se rozjede na plné otáčky..
[i]Jan doufám, že ho nenapadne rozpoutat bitku - i když by to bylo krásné zpestření dne - ne, radši ne..[/i]
Přešlapuji sem a tam, jak mi to jen ztísněný prostor okolo mě jen dovolí, ale nápad začít si zpívat jsem urychlené zavrhl.. A tak čekám, čekám a pro změnu ještě čekám..

Když poslouchám jak se mi Dorian omlouvá, už to nevydržím " Ježiši Doriane, to bylo jen tak, nech to plavat." uspokojím svoji mysl omluvnou větou. Chvíli přemýšlím, a potom mi dojde, že Dorian vůbec nemá tušení, co se stalo " No víš, " začnu s vysvětlováním " tady náš společník" kývnu hlavou na obchodníka " se začal smát trpaslíkům, kteří se dohadovali, nejspíše o pivo. A tak nějak se to semlelo, že jsem se s jedním z trpaslíků pohádala. Dál to už znáš. " dovyprávím slet posledních událostí, při kterých Dorian nejspíš spal. [i]Co s ním zase je ? Celou cestu je nějak tichý, přeci cestování nikomu neškodí, doufám. Je prostě divnej a já se budu snažit přijít na to proč! I když, kolik takových předsevzetí jsem si už dala a více než polovina z nich se nedodržela, ale sliby dodržím vždycky, předsevzetí už nikdy, nezapomínej![/i] Už z nudy si hraju s amuletem co nosím na krku a dívám se po okolí [i]Zajímavé, že tu nerostou žádné stromy, proč asi ? Nejspíš je to lepší k obraně města nebo, nebo nevím.[/i]

Dorian, Elaya, Gunnar, Otis:
Zatímco se dohadujete jste se, ani nevíte jak, dostali ve frontě na řadu. Strážní se vás zeptali, zda jdete do města kvůli úkolu pro lorda Diakona. Pak vás všechny (Mimo toho muže s vozíkem) zevrubně prohli. Tj. Prohledali vaše zavazadla a lehce prohmatali, jestli něco neskrýváte pod oblečením (tedy Elayu strážná, ostatní strážní). Zvláštní pozornost věnovali rukám a krku. Jako by pátrali po nějakém šperku nebo tetování.

Pak vám dali zvláštní modrý žeton a nasměrovali k hradu (Dozadu k obvodní zdi hradu a pak vlevo podél ní zkrz několik čtvtí do správní čtvrti). Pak vás pustili do města a začali se věnovat dalším příchozím ve frontě.

Část města do které jste vstoupili je obchodní čtvrť. Po levé straně je velké tržiště s množstvím stánků s nejrůznějším zbožím. Od potravin, přez zbraně a nejrůznější vybavení až po živá zvířata. Tam taky zamířil, poté co se rozloučil s Elayou a Dorianem, muž s vozíkem, který vás doprovázel. A začal na jenom volném místě rozdělávat svůj stánek.

Napravo jsou naopak dvě dlouhé řady domů. Zde se nachází spousta malých manufakturních obchůdků v kterých se přímo vyrábí drobné vybavení. Je tam švec, krejčí, hrnčíř, brusič nožů, kovář a další. Taky se tam dá nalézt několik hospod.

Cesta pokračuje mezi oběma těmito částmi a pak se před pětimetrovou zdí kolem hradu obehnané ještě vodní příkopem dělí na dvě ve tvaru písmene T. Obě cesty vedou ke branám oddělujícím jednotlivé části města. Na té vlevo je napsáno Měšťanstká čtvrť (tam vás strážní poslali) a na té vlevo je nápis Chudinská čtvrť.

Počkám na Otise, až ho strážní prohlédnou. Sám jsem tuhle procedůru podstoupil se zaťatými zuby a chybělo málo, abych toho strážného nepraštil sekerou. Ale teď už jsme ve městě a hurá do paláce. Prorážím si cestu davem dost neurvale, ale zase neshazuju kolemjdoucí do bláta. Projdu obchodní čtvrtí, ale snažím se zapamatovat si důležité obchody. Hlavně zbrojíře a mečíře a pak taky samozřejmě hospody. Když pak skrz mezeru v davu uvidím nápis Chudinská čtvrť a hned naproti Měšťanská, tak se usměju do vousů a zabručím.
"No to sem eště nežral toto. To je dobrej vtip."
Ale zamířím tam kam všichni dobrodruzi. Do měšťanské čtvrti, kudy se musí projít, abychom se dostali do paláce.

Bez jakéhokoli odporu se nechám prohledat: "Tak co? Jak to jde? Asi nuda stát tu celý den a ošahávat špinavé pocestné? Že jo? A schválně: umyješ si pak před jíslem ruce? Slyšíš mě vůbec? Taky jsem tě rád poznal! *136*", ani mě nevadí nevrlost strážce a tak s radostným úsměvem, lehkým popiskováním pokračuji dál do města - rovnou za nos.. vlastně Gunnym..
[i]Hmm, v celku fešné místečko[/i] - zhodnotím situaci a ihned se rozhlížím po svém okolí - [i]měl bych se pak také zastavit u místního lěčitele - rád bych se naučil něco víc ze svého řemesla[/i] - reakce na žeton: [i]Co to je za vál? tady se platí žetonama, hmmm, možná to mám někam strčit? *136*[/i] - hledajíc kam bych měl strčit svůj žetonek nechávám dobrodruství plout dál..

Když prohledávali moje zavazadla, tak možná jako jedinou zvláštnost mohli najít moje byliny, které jsem si byla natrhat. Avšak, když ta strážná začala prohledávat mne, málem měla na sobě o pár modrých koleček víc než normálně. Dávala si zvláštní práci s mým amuletem, který si chtěla beze sporu co nejlépe prohlédnout. Úzkostlivě se podívám na Doriana, který podstupuje stejnému prohledávání [i]Taky nevypadá jako by byl v sedmém nebi[/i], zasměju se pro sebe, když mě koněčně ta strážná pustila [i]Nejspíš se už nabažila mého amuletu [/i] Počkám na Doriana, kterého strážný ještě mučí a společně se vydáme již dávno předurčenou trasou. Potřebovala bych ještě aspoň čtvery oči, abych vůbec zaregistrovala celou tu krásu města. Někde, nejspíš na trhu nás opustil obchodník, kterému jsme dělali doprovod a my dále pokračovali sami. Když jsme došli k nápisům Chudinská a opodál Měšťanská čtvrť zastavím a ohlédnu se na Doriana, který po celou cestu zarytě mlčel. "Máme jít do měšťanské čtvrti, že ano? " zeptám se Doriana, i když ani nečekám na odpověď a pokračuju dál "I když bych se radši šla podívat do chudinské čtvrti, musíme pokračovat dál. Chudinskou čtvrť si prohlídnu až se vrátíme z našeho dobrodružství." usměju se na Doriana a pokračuju v cestě Mešťanskou čtvrtí.

Úpěnlivě ošaháván, teda prohledáván pohlédnu na Elayu a při pohledu jak ji strážná prohledává pocítím podivný pocit. Něco, jako žárlivost. [i]Vyloučeno! Hloupost, je to jenom kamarádka z dětství.[/i] Vynadám sám sobě.
Po prohlídce následujeme proud dobrodruhů.
[i]Teda tady jich, ale je.[/i] Otočím oči v sloup a raději se držím trpaslíků.
"Jo, půjdem do Měšťanský.." odpovím Elaye na její otázku " Cestou zpátky si to tu projdem, je tady toho hodně, co stojí za shlédnutí, ale většinu z toho jsem už viděl. Nechtěl bych se tady zdržet zas tak dlouho!" Řeknu naléhavě když procházíme čistou, upravenou slušnou čtvrtí měšťanů.
[i]Proč, že sem chtěla vlastně jít? A proč jsem souhlasil?[/i]

Aranka, Darya, Smajdalf:
Pod Arančiným vedením jste se vydali do hřbitovní a chrámová čtvrti. Brána tam je sice hlídaná dvojicí vojáků, ale ti o vás nejeví ani sebemenší zájem a nechávají vás bez problémů projít. Pak pokračujejte do šlechtické čtvrti. Bránu tam už hlídají čtyři vojáci. Ti už nejsou neteční. Zeptali se vás na účel vaší cesty, ale spokojili se s ukázáním modrého žetonu a pustili vás dál. Jen vám doporučili, ať nescházíte z cesty.

Nakonec jste došli až do správní čtvrti. Bránu mezi šlechtickou a správní čtvrtí hlídá už jen jeden voják. Zato už z dálky slyšíte podivný lomoz, řinčení a nadávky. Když přijdete blíže k mohutné bráně na hradní nádvoří, zjistíte, že je obstoupená asi deseti vojáky a davem přibližně dvaceti lidí snažících si vymoci cestu dovnitř. Jeden z nich se hlasitě hádá s jedním vojákem. Vpravo od brány je dřevěná figurina na otočné konstrukci již mírně poškrábaná od mečů. Právě s ní zápolí jeden vyžší hubený muž vyzbrojený pouze jakýmci rezavým mečem. Nutno říct, že ne moc úspěšně. Vpravo od brány vysí na zdi podivný lesklý kruh a zdivo kolem něj je mírně zčernalé. Dalších asi 10 sáhů vpravo podél zdi stojí kruhový lučištnický terč a postává u něj jeden voják.

Zatímco si vše prohlížíte a přemýšlíte, jaký to má asi význam k vám přistoupil jeden z vojáků. Je vysoký, statný muž vyzbrojený dlouhým mečem a oděn do kroužkové zbroje. Na hlavě má helmu kryjící celou hlavu kromě úzkého oválného otvoru pro oči pokračujícího úzkou skulinou dále dolu až po bradu.
"Jste tu kvůli kvůli úkolu pro Lorda Diakona?" Zeptal se vás a čeká na odpověď. Přitom nastvil ruku, jakoby čekal, že mu něco dáte.
---------------------------------------------------------
Expo:
Darya: 6+4 - Moc pěkné včetně popisu jednání a myšlenek.
Smajdalf 5+4 - Taky hezké, jen bych prosil, ať si sám nevymýšlíš reálie questu. Být svině PJ, tak ti to nechám vyžrat (= hned na prvním horu potkáš svou dosti rozezlenou starou známou)

Dorian, Elaya, Gunnar, Otis:
Rozhodli jste se, že se všichni pospolu vydáte do měšťanské čtvrti. Došli jste dozadu k vodnímu příkopu a pak do leva k bráně. Bránu oddělující ji od obchodní stráží dva vojáci, ale vůbec si vás nevšímají a nechávají vás volně projít. Vpředu před sebou vidíte další bránu. Opět ji hlídají dva vojáci ale jsou stejně neteční jako ti u minulé brány. Na této bráně je nápis 'Hřbitovná a Chrámová čtvrť'. Nalevo vidíte 4 řady středně velkých dřevěných domů. Jeden jako druhý. Gunnarovo cvičené oko na jednom domě v pravé ředě rozpozná vývěsní štít hospody. Je na něm vyobrazená kráva v barvě hořícího ohně. Zleva od od brány ven z města proudí řídký, ale nepřetržitý proud osob všemožných ras a stáří. Část jich odbočuje do obchodní čtvrti, ale drtivá většina míří do chrámové.

[i]No, né že bych byl zrovna šťastnej, že dou tydle dva lidi za mnou, ale co nadělam. Vyhánět je nemůžu. A hele, hospa. No nic, nejdřív povinnost a až potem zábava[/i]

Protentokrát si hospody nevšímám, ale dobře si zapamatuju polohu. Možná se bude hodit. Chrámové čtvrti si nevšímám, mířím rovnou k hradu. Trošku bezohledně si razím cestu davem, funím u toho, jak vzteklý býk a tiše bručím kletby a nadávky na všechny ty překážející kolem jdoucí. Sekyru svírám pevně v rukou a mám co dělat, abych se udržel na uzdě a nezačal si s ní prorážet cestu davem. Ale přeci jen, jsou to obyčejní občané, tak je nechám na pokoji.

Zbystřím, když uvidím, jak Gunny přehlédl hospodu: [i]Cože? on je snad nemocný, nebo co? copak nevidí, že.. Je to sice divný, že trpaslík dává přednost prácí před pivem, nebo že by si té hospody opravdu nevšim - uvidíme..[/i]
Přestanu rozumovat a s smutkem v očích se obracím od hopůdky připraven následovat Gunníka..
Je to celkem lehké: prostě stačí sledovat jaho záda..
[i]připadám si jako v obrněném konvoji: v čele smrtonosná jízda drtící nepřátele a až za nimi lehkooďenci - to jako já..[/i]
Postupuji dál a dál, sem tam přeletí nějaká ta nadávka na Gunnyho chování..
[i]No co, on už je takový..[/i]

S Arankou jako zkušeným průvodcem procházíme městem a já se snažím najít něco, co by mne zaujalo a stálo za to, se na to jít podívat. Ve hřbitovní čtvrti toho moc ke koukání nebylo a vlasně se mi tam vůbec nelíbilo. Za to v chrámové čtvrti to bylo jiné. Tam jsem pozorně sledovala vše kolem sebe.[i]Že by mne tohle město přeci jen překvapilo? Jestli budeme mít čas, chtěla bych si to tu trošku projít. Třeba by mne tu mohla Aranka i provést a něco mi ukázat. I když vůbec netuším, co teď bude.[/i]
Kouknu po Smajdalfovi, který kráčí vedle mne a veselým hlasem mu povyprávím o mých nových domněnkách a pocitech z Untosu.[i] Víš, že jsem se možná unáhlila, když jsem byla zklamaná z tohohle města? Když se teď dívám kolem sebe, asi jsem se opravdu pletla. Strašně mne zajímá, jak bude vypadat hrad zblízka.[/i]
Můj pohled zklouzne ze Smajdalfa a zase bloudí po stěnách domů, teď už šlechtické čtvrti. Strážní u brány byli trochu nevrlí, ale mě náladu nezkazili. Stále ve vedení Aranky procházíme i správní čtvrtí a úspěšně se blížíme k cíli. Hrad...
"Co se to tam děje? Ten dav nevypadá moc nadšeně." Čím jsme blíž, tím je více zřejmmé, že cesta do hradu nebude tak snadná. "Tak k hradu to zas moc těžká cesta nebyla, ale vypadá to, že do hradu už to půjde hůř."
Aranka zastaví a tak jako ona i Smajdalf pozoruji nějakého tragéda, který zápolí se dřevěnou figurínou.
V tom mne trochu vyleká hlas jednoho z vojáků. Na jeho škrobenou otázku se zájmem co bude dál odpovím: "Ano, jdeme kvůli tomu úkolu. A jak vidím nejsme sami." Rozhlídnu se po postávajícím a pokřikujícím davu. "Mohu se zeptat? Proč všichni postávají venku? Většina vypadá velmi nervózně a někteří, řekla bych dokonce naštvaně."

"Daryo není zas tak jednoduché se tam dostat a oni si asi myslí, že oni jsou ti, kteří tam bezpodmínečně musí být...tedy alespoň myslím..težko říct..." odpovím jí na otázku a pak sleduji chlapíka s figurínou [I] To jako trénuje tím rezákem..? O.o [/I] chvíli naň nechápavě a nesouhlasně hledím, když k nám přijde jeden z vojáků [i] jsou si všichni děsně podobní..ale přijde mi, že kolem toho už jsem se snažila někdy dostat...ačkoliv..mohu se pléct, vážně všichni vypadají skoro stejně..[/I] Když pak začne mluvit Darya, rozhodnu se, příliž se do toho nepléct a tak se raději jen koukám po ostatních lidech. Když se ale podívám zpět na vojáka, všimnu i, že má napřaženou ruku. [I] Jako co po nás chceš? To ti jako mám podat ruku...?[/I] nechápavě mu zírám na ruku. [i]asi právě vypadám dost divně, ale vem to čert[/i]

Po cestě pozoruju rušné dění ve městě, ve Hřibitovní čtvrti bylo sice kapku smutno a kapku mě podlo u srdce když nedaleko vidím plačící ženu. Ale za to Chrámová čtvrť to plně vynahrazuje, jeden chrám hezčí než druhý, všude plno barev, lidí, vůní a hlasů, na jednom rohu káže před malým davem kněz a jinde zas vidím žebravého mnicha. Pomalu nevím kam se koukat, z tohodle jsem vždy nadšenej a když se na chvíli podívám na Daryu tak zjistím, že je na tom podobně neli hůř a taky mi to po chvíli nezapomene vzdělit.
Konečně jsme se dostali před hrad. [i]Uf ještě, že už jsme tady. Pomalu už mě bolej nohy, nějak jsem si odvykl na městský silnice a dlažební kostky,[/i] pomyslim si. Docela mě překvapilo, že strážným u hradu úplně stačí modrý žeton, ale na překvapení zapomenu hned jak spatřím ne zrovna nadšený dav, chvíli pozoruju lidi v davu a snažim se na dálku zaskechnou, rozeznat co se tam děje.
Po chvíli k nám přistoupí voják, zeptá se nás jestli jdem kvuli tomu šperku a natáhne ruku. Než vojákovi něco stihnu říct tak za mě odpoví Darya a já jen chvíli nechápavě koukám na nataženou dlaň a pak mě to trkne. "Vy chcete asi tohle co?" Prohodim prázdnou frázi a podávm mu žeton. A sám zvědavě čekám na vojákovu odpověď na otázku davu co položila Darya.

Jak mi Dorian odsouhlasil, že si to tu později pořádně prohlídneme, hned se mi zlepšila nálada [i]Nechápu, proč se tu Dorianovi nelíbí, celou tuto cestu byl nějaký divný, možná si tu nadělal nejaké staré nepřátelé nebo snad nějaká stará známost? Ať je to jak chce, Dorian se tu nechce moc zdržovat. [/i] Jdu společně s Dorianem hned za trpaslíky [i] Zjevně nebyli nadšeni, když jsme stáli za sebou v řadě a teď vypadají ještě naštvaněji, když jdeme za nimi. Trpaslíci si na lidi asi moc nepotrpí.[/i] a snažím si zapamatovat, kudy jsme šli, jen tak, kdyby náhodou,... Jakmile dojdeme k chrámové a hřbitovní čtvrti, snažím se zahlédnout co nejvíce z obou čtvrtí, přeci takle velké město se moc často nevidí, tedy u mě. [i]Je tady tolik věcí na prohlížení a tak málo času, budu se muset spokojit s tímto rozledem mezi tolika lidmi, někteří nejspíš také cestují jako my jen kvůli úkolu, ale někteří jsou tu kvůli živobytí. Mohla bych se někdy podívat na trh jaké tu mají byliny[/i] pomyslím si a pokračuji v nemluvné cestě za trpaslíky.

Aranka, Darya, Smajdalf:
Strážný převzal žeton od Smajdalfa a pak vám pokynul ať ho následujete blíže k bráně na nádvoří hradu.
"Ne všichni příchozí jsou způsobilí na vykonání úkolu pro lorda Diakona. Každý příchozí musí prokázat, že má dovednosti, které mu v tom budou nápomocny." Odpověděl Darye na její dotaz ještě za chůze. Když jste došli asi na dva metry k bráně, tak se kvám otočil a znovu promluvil. Nejdříve na Aranku.
"Vy, budete nejspíš válečnice. Džon Dou na váš už čeká." Ukáže na dřevěnou figurýnu, které jste si všimli když jste přicházeli. Je to figurýna z patrně dubového dřeva tvaru dospělého muže(člověka). V levé ruce má štít a v pravé tasený meč. Dole místo chodidel má kovou tyč zasunutou do trubky zapuštěné v zemi, což mu umožňuje otáčivý pohyb.
"A vy budete nejspíš kouzelník." Otočí se na Smajdalfa. "Vy musíte prokázat své magické nadání tím, že tu zakouzlíte nějaké užitečné kouzlo. Bojová kouzla prosím směřujte na náš magický kruh, který pohletí jejich ničivou sílu." Přitom ukáže na zářici kruh vlevo na zdi.
"A vy?" Otočí se k Darye a pozorně si ji prohlíží.

Zatímco se takhle dohadujete, nějaký muž vlevo od vás natáhl ruku, z které vyšlehl výboj energie a ztratil se v onom magickém kruhu. Tento muž byl pak bez okolků vpuštěn branou na nádvoří. Naopak toho zoufalce u figurýny se chopili 2 vojáci a odvádějí ho pryč.
-----------------------------------------------------------
Expy napíšu až je budu moci skutečně udělit.*4*

Kráčím za strážným a poslouchám přednášku o vhodných a naprosto nevyhovujících lidech.[i]No, něco takového se dalo čekat. Přeci nemohou k lordovi pouštět kdejaké otrhance. Bohatě stačí ti lidé, kteří se na hrad dostanou po dokázání svých schopností. Když už se rozhodl k takovému kroku, že na svůj hrad pouští nespočet kouzelníků a bojovníků, kteří by mu mohli pomoci, ale stejně tak dobře velmi ublížit, musí být hodně zoufalý.[/i]
Strážný zastavil a teď asi bude řada na nás, aby jsme ukázali co v nás je. Dává instrukce Arance, pak Smajdalfovi až dojde řada na mě. Jeho otázka mne trochu pobaví a na tváři se mi objeví úsměv.[i]A já? Za chvilku ti ukážu, co dokážu. Jenom chvilku strpení.[/i]
Pozoruji strážného a přitom si v duchu opakuji magickou formuli.[i]Avidiusavidiusavidius... Tohle mi vyjde. Jen se pořádně soustředit. Dělala jsem to už tolikrát.[/i]
"Co já jsem? To poznáte za malou chvíli." Snažím se přestat vnímat vše okolo a soustředit se jen na vyslovení magické formule a na sebe samotnou. Začnu pomalu pohybovat rukami a naplněna ohromnou silou vyslovím "Avidius". Síla se okamžitě uvolní a příjde vlna vyčerpání a spokojenosti.
[i]Tak jak se kouzlo líbilo? Tak snad ano.[/i] Pozoruji strážného, který mne před chvíli zkoumavým pohledem prohlížel. Ale teď zírá jen na prázdné místo před sebou, kde mne ještě před chvíli viděl stát.

Dorian, Elaya, Gunnar, Otis:
Prošli jste chrámovou čtvrtí a pokračujete v chůzi směrem k hradu. Na další bráně je nápis šlechtická čtvrť. Tentokrát už nebyla dvojice strážných netečná, ale zastavila vás a nechala si ukázat žeton. Teprve pak vás pustili dál. Ještě vám doporočili, ať neopouštíte cestu.
Šlechtickou čtvrť tvoří 3 velké honosné paláce s parky okolo. Kolem cesty je postaven provizorní dřevěný plot, který vypadá velice nově a chatrně. Nejspíš má pouze symbolický význam.
Pokračujete tedy do další čvrti. Tato se jmenuje správní čtvrť a bránu do ní nikdo nehlídá. V celé čtvrti je jedna jediná, zato obrovská budova. Kolem cesty tam každých 5 metrů stojí jeden voják a okřikují nevychovance, kteří by chtěli z cesty sejít.
Před vámi se otevírá výhled na můstek a bránu vedoucí skrz vnitřní zeď na hradní nádvoří. Tedy otvýral by se, kdyby nebyla obstoupená davem skládajícím se z asi 15-ti vojáků a nejméně 30-ti osob snažících se vymoci si cestu dovnitř. Vpravo od brány je dřevěná figurina na otočné konstrukci již notně poškrábaná od mečů. Vpravo od brány vysí na zdi podivný lesklý kruh a zdivo kolem něj je mírně zčernalé. Dalších asi 10 sáhů vpravo podél zdi stojí kruhový lučištnický terč a postává u něj jeden voják.
Zatímco si vše prohlížíte a přemýšlíte, jaký to má asi význam k vám přistoupil jeden z vojáků. Je to vysoký, statný muž vyzbrojený dlouhým mečem a oděn do kroužkové zbroje. Na hlavě má helmu kryjící celou hlavu kromě úzkého oválného otvoru pro oči pokračujícího úzkou skulinou dále dolu až po bradu.
"Jste tu kvůli kvůli úkolu pro Lorda Diakona?" Zeptal se vás a čeká na odpověď. Přitom nastvil ruku, jakoby čekal, že mu něco dáte.

Když na nás začne mluvit a Smajdalf mu dá jakýsi žeton, který jsem už předtím zahlédla, konečne mu přestanu civět na ruku. [I] No jo no...jako vždy...každého si musí prozkoušet..[/I] pomyslím si, aniž bych nějak porozně poslouchala a teprve až se na mě obrátí, tak začnu vnímat. Na jeho slova o tom, že jsem válečice jen kývnu a usměji se. [I] Džon Dou...?[/I] pohlédnu ukazovaným směrem. [I] A to mám jako bojovat s "tímdle"? No..když jinak nedáte..[/I] rezignovaně se vydám k dřevěné postavě muže. Právě odvádějí toho, co to zkoušel přede mnou. "No fajn...taky mohli udělat něco v trochu menším podání.." mluvím si sama pro sebe, když vytahuji meč a pomalými kroky obcházím kolem figury, abych našla nejvhodnější místo pro úder.
[I] Hmm...asi to vezmu odsud..[/I] přehodím si meč do bojové pozice a silně udeřím do ruky, ve které drží "muž" svůj meč. Pak už se jen vyhýbám, když se začne otáčet a dál se snažím co nejvíc zdemolovat dřevo svým mečem. [I] Ty...jeden...zmetku...počkej...já ti..ukážu..jak se bojuje...s elfkou..![/I]

Uchopím vojákovu ruku v domění, že mi jí podává na pozdrav a řádně mu s ní potřesu.

"Jasně, že deme kuli tomu úkolu. Jináč bysme se sem asi ani nedostali, to dá rozum."

Když ale vidím výraz jeho očí, který přerůstá z užaslého údivu v pořádný vztek, pochopím, že asi chtěl, abych mu něco dal a ne se snažil mu tu ruku utrhnout. Rychle mu podám ten modrý žeton, co jsem dostal u brány.

"Ups, pardón. Se vomlouvám. Tak co, můžem jít dál, dyž sem vám dal ten žetón?"

[i]Cože!? Mám kouzlit a zbytečně no to snad ne... No, ale jak na to koukám tak asi musim, jinak se víc nedozvím a to by byl úder mé zvědavosti...[/i]
Sleduju povedené Daryino zmizení a pak i Arančino představení s figurínou. A pak vidím, že se vojákova pozornost obrací i na mě. [i]Tohle se mi prostě musí povést! Proč jen já už tak dlouho nečaroval... vyšel jsem ze cviku.[/i]
Udělám úkrok do strany, abych měl více prostoru a vyhlídnu si volné místo na nádvoří a to přibližně tři sáhy za vojákem co nás má na starosti. Pak se začínám soustředit, zavírám oči, pomalu uklidňuji svoji mysl a vytěsňuji z ní veškeré dění kolem mě. Představím si triquetru, naprosto dokonalou bez jediné chybičky, je jednotné bílé barvy. Čas jako by se zpomalil. Představuji si a prohlížím si každý detail obrazce, teď již mou mysl nezaneprázdňuje žádný nežádoucí vliv, jsem tu jen já, dvě místa, která ale vidím jen jako kousky mlhy a magický obrazec, v jehož středu cítím magickou energii, jenž potřebuji. Pomalu svou mysl natahuji po energii, má mysl se v ní ztrácí a obrazec se vpijí do mého těla. Cítím jak mnou prostupuje energie začíná u prstů mích končetin a směřuje k srdci. Cítím nádherný pocit, cítím jak já a magie jsme jedním, jedním dokonalým celkem. Dále si představím co chci udělat, urputně si představuji přesun z místa na místo. V mé mysli se objevují ohnivá písmena, písmena od zaklínadla, které jsem se tak dlouho učil. Pomalu potichu je vyslovuji, dávám pozor na každou hlásku, aby byla vyslovena naprosto dokonale a správně. Vyslovuji slova [b][i]Hye Archom[/i][/b] kolem mě to není znatelnější než šepot, ale v mé mysli zní tato slova jak hřmot. Cítím jak se energie přítomná v mém těle najednou rozproudí směrem k místu určení a pak to se mnou škubne, pociťuji chvilku nevolnosti. A "bum" mám zase pevnou půdu pod nohama.
Poslední kiapka energie odplývá z mého těla. Otevřu oči a naprázdno polknu, od počátku mého kouzlení neuplynulo víc než pár minut, ale mě to připadalo jako věčnost. V žaludku mám pocit jako by se měl každou chvíli vydat krkem ven. [i]Nenávidím, když musím po dlouhé době používat magii.[/i] Zaplaším to a rozhlednu se, ano jsem tam kde jsem chtěl být. Pomalu otevřu ústa a promluvím, k vojákovi, který je teď ke mně zády: "Tak co stačí vám to?" A pevně se opřu o mou hůl, protože mám obavy, že bych se jinak zřítil na zem.

Neohlížím se na ostatní lidi, ani nějak zvlášť na okolí, směřuji s jistotou za Gunnym - mým neohroženým a značně neohrabaným přítelem s povahou agresivního bojovníka - dojdem ke strážnému: vidíc jak Gunny potřásá rukou obrněnce a podává mu žeton, rychle pochopím (jakby ne, s mou inteligencí) o co tady jde - zamířím k němu podám a zatřesu mu s rukou, k tomu přidám přívětivý úsměv (dokonalá kombinace!), lehce prohlásím: "Máte to tady pěkný - trochu smrad, ale to se stává, že?", skončím, pustím strážnému ruku, vložím do ní žeton a vlastní silou mu ji i zavřu - stále se usmívám ale poodejdu dál, chtíc pokračovat spolu se svým trpasličím přítelem..

Když procházíme chrámovou čtvrtí zachytím Eayin pohled.[i] Asi je zaskočená mým chováním.[/i] Dojde mi a zmateně se na ní podívám:
„Počkej...Chtěla si jít do Untos a já ani pořádně nevím proč, teď mi to došlo, je to kvůli tomu úkolu pro Diakona? Zaslechl jsem to na tržišti, ale celou dobu jsem nevěděl kam a proč jdeme....je to tak?“
„A navíc zaslechl jsem o tom hovořit několik dobrodruhů ve frontě a došlo mi proč se sem stahuje tolik lidí, jen jsem nevěděl proč jdeme s nima. Ne, že by mi to tolik vadilo, ale rád mám ve věcech jasno!“[i] Že mě to netrklo hned, když sem chtěla jít.[/i]

‚Šlechtická čtvrt‘ hlásá další cedule u které postávají strážní a kontrolují žetony. Hned, jakmile kolem nich projdem se začnu věnovat prohlížení architektury této čtvrti, paláce s parky vypadají tak nedosažitelně ikdyž mi nečím připomínají vzdálenou minulost.
[i]Místní asi nejsou nadšení, že tudy procházíme.[/i] Pomyslím si při pohledu na plot a zatáčím s ostatními do správní čtvrti.
Po chvilce, ale už narážíme na můstek a bránu u které se to hemží dobrodruhy. „To bych neřekl, že tolik lidí přijede kvůli Diakonovu problému. Asi za to přislíbili nemalou odměnu.“ Popřemýšlím nalas a mlsně se ohlídnu.
„To si teda počkáme, než na nás přijde řada.“, pohlédnu na Elayu, ale to už se k nám a k trpaslíkům stojícím opodál blíží voják.
"Jste tu kvůli kvůli úkolu pro Lorda Diakona?", natahuje k nám ruku. Váhavě se ohlídnu na Elayu, počkám až mu trpaslící potřesou rukou a předají mu to, co mají.
[i]Když už jsem tady. Za zkoušku to stojí.[/i] Polemizuju při pomyšlení na kupu zlaťáků a podávám vojákovi žeton s hlasitou odpovědí: „ Ano.“

[i]Šlechtická čtvrť. Tak pomalu se to blíží, možná bych byla rdši, kdybych sem nikdy nešla, něco mi říká, že to nebyl dobrý nápad. Teď to ale nezměním, jsem tu a tak to je.[/i]
Strážnému u brány jsme všichni ukázali své žetony a pokračovali dále v cestě, která nás nějspíš měla dovést až k hradu.
[i]Čím hlouběji jdeme, tím je to tu honosnější, jak jinak. Ty parky a hlavně ty paláce jsou nádherné.[/i]
Konečně jsme prošli i správní čtvrť a dostali se k hradu. Zde se nejspíše shromaždovali všichni dobrodruzi, kteří přišli kvůli tomu úkolu. Chvíli tu postávám společně s trpaslíky a Dorianem a pořádně si to tu prohlížím. To už k nám ale přispěchal jeden strážný a optal se na otázku, kterou již Dorian odpověděl, tak jen souhlasně pokývám hlavou. A stejně jako Dorian podám strážnému na nataženou ruku žeton.

Aranka, Darya, Smajdalf:
Aranka odhodlaně přešla k dřevěné figurýně a pustila se s ní do křížku. Výpad sřídá úhyb a zasazuje tak figurýnu ranou za ranou. Po chvíli k ní přistoupil jeden z vojáků a řekl.
"Stačí. Můžete vstoupit." A ukázal rukou otevřenou branou na hradní nádvoří, kde už na Aranku čekají ostatní.

Darya se hned pustila do kouzlení. Po vynesení magické formule se náhle ztratila. Voják pak natáhl ruku a nešetrně jí vrazil do jejího zneviditelněného těla.
"Hm, v pořádku můžete...."

Vtom se ale do děje vložil Smajdalf se svou formulí. Zmizel ze své pozice a objevil se za vojákovými zády. Ten, pozornost dosud upřenou na místo, kde stála Darya, přerušil větu a zmateně se otočil po Smajdalfově hlasu.
"Ano stačí. Běžte...no vy už tam vlastně jste." Pak se otočil zpět k místu, kde stála Darya. Znovu natáhl ruku, ale tentokrát už jemněji.
"Zviditelněte se a můžete vstoupit." Pak odešel věnovat se dalším uchazečům o vstup.

Na nádvoří se to hemži lidmi. Asi 10% z nich jsou měšští vojáci. Uprostřed nádvoří se rozkládá velké pódium a kolem něj je několik řad lavic. Na některých z nich už posedávají dobrodruzi. Po pravé straně má své stánky rozloženo několik obchodníků s potravinami. Na levé je naopak řada stolů ke kteřím všichni příchozí přistupují. Sedí za nimi dobře oblečení muži každého se na něco zeptají, něco zapíší do knihy a pak mu předají nějaký váček z truhly pod stolem. U každého za stolů dále stojí jako sochy dva vojáci v temně černé zbroji, vyzbrojení velkými obouručními meči. V pozadí toho všecho se tyčí hrad. Jeho vchody jsou obstoupené vojáky a zadní strana pódia téměř přiléhá k jeho hlavnímu vchodu.

Dorian, Elaya, Gunnar, Otis:
Voják se překvapeně dívá, jak mu Gunnar třepe rukou. Jeho výraz velmi zvážní, ale mlčí. Když se mu Gunar omluví tak se i trochu usměje, ale jen do chvíle, než se dočká dalšího třesení od Otise.
"Boha je.." Uklouzne mu z úst, dokončení rychle spolkne.
"Dobrá, pojďte za mnou." A pokyne vám, ať ho následujete k bráně. Zastaví se asi 2 metry od ní a otočí se k vám.¨
"Ze všeho nejs¨dřív musíte prokézat, že jste schopni se úkolu pro lorda Diakona chopit. Musíte mi tu předvést nějakou užitečnou dovednost, která vám v tom bude nápomocna." "Vy," promluví ke Gunnarovi, "budete nejspíš bojovník. Pro takové tu máme cvičného panáka. Musíte prokázat, že jste schopen ho zbraní zasáhnout a vyhnout se útoku."
"Bohužel nemáme figurínu ve vaší velikosti" Dodá ještě s trochou ironie." Pak svou pozornost přenese k ostatním a zkoumavě si je prohlíží, když už ticho trvá trapně dlouho promluví znovu. "Kouzelníci musí prokázat své schopnosti užitím nějakého kouzla. Pro případ bitevních kouzel tu máme magický kruh, který pohltí jejich ničivý účinek." A ukáže na zářící kruh na zdi nalevo.
"Dále támhle máme střelecký terč." Ukáže na terč pár metrů vlevo od brány.
"Své schopnosti ale můřete prokázat i jiným způsobem. Nápadům se meze nekladou, pokud se při tom neproviníte proti zákonům města."

Ona dřevěná figurýna stojí asi 2 metry vpravo od brány. Je patrně z dubového dřeva tvaru dospělého muže(člověka). V levé ruce má štít a v pravé tasený meč. Je už dosti otlučená a poškrábaná, ale stále pevná. Dole místo chodidel má zapuštěnou třícoulovou kovovou tyč zasunutou do trubky v zemi, což mu umožňuje otáčivý pohyb.

Nadšeně se na vojáka zazubím: "To vůbec nevadí. Já si dokážu poradit i s většíma, než sem já. A natož s ňákym panákem."

Rozeběhnu se k panákovi a na dosah sekyry se s ní rozmáchnu a udeřím. Rána míří přímo na kolena. Sekyra se zakousne hluboko do dřeva a roztočí figurínu. Otáčivý ohyb vyrve sekeru ze dřeva a jen díky mé obrovské síle ji udržím v rukou. Zklamaně zabručím, protože jsem nohu nepřesekl. Rychle ale nastavím konec sekery ruce s mečem. Zastavím tak panákův pohyb a rachle se rozmáchnu a opšt udeřím. Při střetu se ozve třesknutí a vzápětí praskot těžce zkoušeného dřeva. To moje sekera naštípla bok figuríny. Kdyby to byl živý člověk, už by byl dvakrát zneškodněný. Ale člověk s useknutou nohou v koleni by se asi neotáčel kolem své osy. Bleskově vyprostím sekyru z rány a dalším pohybem rozetnu štít. Panák se začne otáčet na druhou stranu. Jen co je ke mě zády, zatnu mu do nich své ostří. Pod silou úderu se panák rozkývá. Na to že je zasazený v zemi, je to na pováženou. Takže toho raději nechám.

Odstoupím od figuríny a s potěšeným šklebem podívám se na vojáka: "Stačilo? Nebo ho mám rozštípat na topení?"

[i]Wow - ukázat co umíme, jo? CHa, tak to bych jim mohl ukázat jak se pije pivo, ale to asi moc užitečné není - zřejmě chtějí vidět něco z mého řemesla! něco už vymyslím - co bych to byl za trpaslíka abych si neporadil![/i]
Odstoupím od Gunnyho, který začíná mlátit do chudáka panáka, né že bych nevěřil jeho válečnickým schopnostem, ale ta sekera vypadá obvzvlášť naostřená - poodejdu do nejbližšího stínu a začnu prohlížet obsah své alchymistické skříňky: hmm, nic moc pár flakónků a značně seschlé bylinky..
[i]Uf, co s tím? A hele - bylinky od mé rudovousé babičky - jestli si dobře vzpomínám tak jsou léčivé! stačí přiložit na ránu a do dvou dnů je po bolesti! to je ono - chybí mi jen voda..[/i]
Po zralé úvaze jsem zamířil k nejbližší studně nabrat nějakou tu vodu - začnu kuchtit: do půlky zaplním lahvičku léčivýma bylinkama, předem nahrubo nasekanýma, pro šmrnc přidám šťavnatý list z kopřivy a doleju vodou - na závěr pořádně protřepu..
Kdo ví, co to bude?

[i]Tak to je opravdu skvělé, mají tu něco pro kouzelníky, válečníky a co hraničáři ? Musím něco vymyslet. Co mi asi jde nejlíp?[/i] začnu si prohledávat tornu, abych si pripomněla, co všechno mám, když narazím na nějaké bylinky [i]Byliny, no jasně, jsem ddobrá v léčení. Ale jak to dokázat, snad tu mají nějaké zraněné, doufám, že si nebudu muset podřezávat nějaké žíly[/i] rychle si prohlédnu svoji zásobu bylin a po shlédnutí dojdu ke strážnému " Prosím vás, abych ukázala něco, co umím, potřebuji někoho zraněného." usměju se na strážného [i]No jasně umím i něco jíného ty, ty, no radši nic. Umím toho mnohem víc, ale v léčení jsem nejjistější. Doufám.[/i] a čekám, až mi strážný odpoví na otázku.

Nervózně čekám až na mě přijde řada. Rychle se snažím vymyslet něco, co bych byl schopen předvést. Napadají mě samé hlouposti, jako zpěv, hraní na loutnu, smlouvání, oslňování děvčat, předvádění se..?
Už to pomalu začínám vzdávat a začínám se proklínat, co mě to zas napadlo, bez přípravy jít předvádět, co umím.
Když vidím, jak jeden z trpaslíků rube sekerou do dřevěného figuranta a potom se otočí na vojáka se slovy: "Stačilo? Nebo ho mám rozštípat na topení?", tak mě něco napadne. Tiše dojdu k vojákovi tak, že mu dojde, že za ním někdo je až když mu poklepu na rameno. Potom se rychle přesunu za druhé rameno a když si mě konečně všimne promluvím: " Jsem Dorian z Clarevouxu a chtěl bych se zeptat, jestli by tu pro mě nebyl nějaký zapeklitý mechanismus, nebo místo, kde bych je měl vyhledat a zneškodnit. Řekl bych, že to mi jde celkem obstojně. Také bych řekl, že jsem celkem dobrý v převlecích, šplhu a skoku z výšky. Jenže mě nenapadá, jak bych vám svůj um předvedl.", chvilku se odmlčím a zamyslím se. "Tak mě napadá, že by vám pár lidí mohlo poslat vřelé doporučení a potvrzení mých předností. Nešlo by to nějak domluvit?", pohlédnu na něj naléhavě a potom se oslnivě usměji v očekávání na jeho negativní odpověd. [i] Sakra, ja sem hňup..Teď jsem to celý zazdil...A kdo by na mě posílal doporučení, někdo, koho jsme okradl, zneužil, zmanipuloval?[/i]

Dorian, Elaya, Gunnar, Otis:
Gunnar pozdvihl svou sekeru a odhodlaně zasazuje figurýně jednu ránu za druhou. Sem tam se mu sice sekera po točící se figurýně smekne, ale v celkovém efektu zapůsobil jako celkem schopný válečník.
"Jo jo, to stačí. Můžete jít." Odpověděl mu strážný na jeho otázku.
Otis mezitím vytáhl nějaké bylinky z váčku a naskládal je do lahvičky. Pak odešel k nedaleké studni pro vodu.
Mezitím se ke strážnému přitočil Dorian a zaklepal mu na rameno. Strážný se otočil a kouká do prázdna. Následně se otočil zpět na druhou stranu za Dorianovým hlasem.
"Cože, zapeklitý mechanismus?" Zeptal se strážný zmateně.
"Šplh a skok z výšky? No tak zkuste přelézt tuhle zeď." Poví strážný a ukáže se smíchem na zeď těsně vpravo od brány a další Dorianovu řeč už nevnímá.
Pak se strážný věnuje Elaye.
"Zraněný? Ne, nikoho zraněného tu zrovna nemáme...Kapitáne," zavolá na jednoho vojáka opodál. Ten k němu přijde a šeptem se o něčem baví a střídavě při tom pokukují po Elaye. Pak se voják vrátil zpět k Elaye.
"V kasárnách je několik vojáků, kteří byli zraněni při uklidňování davu. Jestli si troufáte, jeden z vojínů vás tam doprovodí. Zároveň mávnul na jednoho mladého vojáka kousek dál v davu a ten přišel blíž k vám.
Otis se mezitím vrátil od kašny s lahvičkou a nyní jí mohutně třepe. V lahvičce tím vznikla nevábná, napěněná zelená břečka.
"Co s tím hodláte dělat?" Zeptal se voják Otise překvapeně a mírně naštvaně.

Podíváš na zeď na kterou voják ukázal. Je to pětimetrová zeď z velkých hladkých, nepravidelných do sebe zasazených kamenů. Kolem ní je přikop s nevábnou a mírně zapáchající tmavou tekutinou, který je v místě brány překlenut masivním padacím mostem. Vylézt na zeď se bude dát z toho mostku, ale jediná chyba bude znamenat pád dolu do té vody.

"Cože? Co s tím hodlám dělat? Vy jste nikdy neslyšel o pověstných trpasličích lektavarech léčivé síly? Tadá - to je on, má te tu čest ho dokonce i ochutnat!", s pyšnou úsměvavou tváří kouknu na vystrašený výraz strážného..
[i]No, co se mu nelíbí - nevypadá to sice obvzlášť chutně - podle mých předpokladů to aj bude jistě děsně hořký - ale účinkem se to jistě nemine![/i]
"Ale no tak, neříkejte mi že vás nic nebolí, stojíte tu celý dny jak za mrazu, tak za ďeště - určité vás bolí hlava! jau jau jau - úplně z vás ta bolest vyzařuje - joj - a ty namožené nohy - už od pohledu jsou nějaké nezdravé", hrdě se napřímím zatřepu ještě s lektvarem, protože mi pomalu opadávala pěna, a strčím ho strážnému přímo před oči: "Tak věř Otisovy proslulému lékařovy nemocných - už jsem ti vyprávěl jak ochořel synovec bratrance strýce mého otce a já ho vyléčil ihned za půl dne? Opravdu to nechcete zkusit?"
[i]No, možná to nebylo půl dne ale půl týdne - hmmm - nebo že by půl měsíce? A co mu vlastně bylo? Myslím rýma.. Neva - snad se do toho ten nevěřící konečně pustí! Zabere to - jsem si jistý - musí to zabrat![/i]

"No a teď mi ještě řekněte, že to byl vtip a že jsem to dělal zbytečně." Prohodim k vojákovi a při tom se zasměju...
Počkám na místě na to až se Darya zviditelní a spolu s Arankou ke mě dojdou. Lehce jednou rukou Daryu obejmu kolem pasu, zasměju se na ní a se smíchem jí vzdělím: "Hezké zmizení, to mě musíš jednou naučit, mohlo by se mi to jednou hodit" A zase se na ní usměju, při čemž zavadim svím pohledem o její oči, chvíli se jí do nich dívám, ale pak si uvědomim co dělám, ucuknu pohledem jinam a rychle stáhnu svoji ruku.

Chvilku mlčim, skoro jako bych se bák něco říct, ale dlouho to nevydržím a prohlásim: "Eh... A co kdyby jsme se šli podívat na to co se děje u těch stolů?" A postupně se podívám na své dvě společnice. Ani příliš nečekám na odpověť a pomalu se vydám ke stolům. Opatrně k nim nakoukávám na to ce se tam děje a snažim se zaslechnout co nejvíc s rozhovorů, které se u nich odehrávají.
Nakonec, alespoň trochu ukojim svou zvědavost, postavim se někam na místo od-kaď se můžu pořádně rozhlédnout a podívat se na všechno tohle dění. Ale to ve skutečnosti neni muj důvod rozhlížení, dívám se po ... protože [i]oni[/i] si určitě nemůžou nic takového nechat ujít.

Stále neviditelná Se na vojáka před sebou zašklebím.[i] Něco takového, by měl jenom obdivovat. Naučit se nejjednodušší kouzlo dá spoustu práce. A tohle kouzlo mám velmi ráda.[/i]
Přestanu se tvářit, jako kdybych snědla půl kila citrónů a s první slovem, které patří vojákovi se objevím. "Děkuji, již vás nebudu nadále zdržovat. Vidím, že máte spoustu práce, i když bych měla pár otázek."
Otočím se a vydám se směrem ke Smajdalfovi. Ten už také dokouzlil a Aranka byla vpuštěna také. "Hrad už na nás čeká." S úsměvem se postavím vedle Smajdalfa a v tom ucítím jeho ruku kolem mého pasu. Trochu udiveně a překvapeně se podívám Smajdalfovi do tváře.[i] Když se usmívá, hrozně mu to sluší. Ale co má znamenat ta ruka? A co má znamenat ten pohled?[/i] Dívám se do jeho očí a snažím se z nich něco vyčíst, ale moc se to nedaří. V tom mne pustí a pohled odvrátí.[i] Co si to zas namlouváš. Nic to neznamená. Vlastně se vůbec neznáme.[/i]
Trochu zmatená Smajdalfovi odpovídám na pochvalu mého kouzla. "Dík, ale tohle kouzlo není zas tak složité. To co jsi předvedl ty... Myslím, že zmizení by jsi hravě zvládl."
Chvíli ještě stojíme a pak se vydáme ke všem těm stolům. Pozoruji všechno kolem sebe a přitom se snažím neztratit Smajdalfa a koukám, kde se toulá Aranka. Když jsme u stolů, kde se všichni zapisují zase se zastavíme. "Asi by jsme se také měli nechat zapsat, ne?

[I] Co to...? Zkončit? Achjo, když na tom tak urputně trváš.. [/I] trochu zklamaně opouštím Džon Doua a postoupím dále. [I] Čekala jsem, že to bude trcohu těžší..sice mě jednou trochu bouchnul, ale to byla jen moje chyba, měla jsem trochu rychleji zareagovat..možná, že kdybych dala větší ránu a jen uskočila a nekrčila se, bylo by to učinější..a nebo jsem mohla dát jen meší ránu a pak ještě jednu při zkrčení se..[/I] ještě se chvíli zaobírám technikou, když si všimnu Smajdalfa a Daryi. "Tady jste, ja si vás nevšimla..." přejdu k nim akorát ve chvíli, kdy se na sebe podivně dívají. "No..tak.." začnu zmateně. "Asi bychom se vážně měli zapsat." řeknu ještě, než Samjdalf odejde.

[I]Ale ono to počká..minimálně ještě nějakou chvilku..[/I] Pak se otočím na Daryu. "To tvé kouzlo bylo vážně moc pěkné..někdy bychom si mohly dát třeba přátelský zápas. Teda jako tady ve městě jsem vyrůstala s ostatními a často jsme to tak dělali..Co myslíš?" řeknu a mile se na ni usměju. "A jinak, už bychom se asi vážně měli zapsat, abychom se dostali dál a něco bližšího se dozvěděli.." Podívám se po Sajdalfovi, který je zrovna u jednoho ze stolků. [I] Bože já jsem tak šťasná..koneč jsem tady..konečně jsem se sem dostala...ostatní by záviděli..[/I]

" Jestli si troufám? Samozřejmě že ano, co jiného jste čekal? Že jsem nějaká málá holčička, co se bojí jít do kasáren a uzdravit nějakého zraněného vojáka ? Ne! " stoupnu si k vojínovi " Můžeme vyrazit? " podívám se na něj oslňujícím pohledem
" Jak dlouho bude tvrat cesta?" zeptám se po chvíli [i]Tady je to úžasný, každému vyjdou vstříc, takoví milí lidé.[/i] " Co tak koukáš?" zeptám se onoho vojína " Tos ještě neviděl ženskou? bojíš se mě? To nemusíš, já jsem celkem milá, hodná a usměvavá holka." zasměju se nahlas " Co myslíš, dostanu se na hrad? Vím , že si musíš myslet, že jsem střašně dotěrná, ale jinak bývám téměř zamklá. Téměř. A to mi věř." zasměju se ještě jednou

Aranka, Darya, Smajdalf:
Pospolu jste došli až k jednomu ze stolů. Pohled jednoho z písařů na vás spočinul, zatímco černý voják vedle nehnul ani brvou.
"Jméno." Zeptal se vás písař suše a čeká na obpověď. Zároveň vyjmul z truhly váček, který povědomně kovově zacinkal. A přisunul před vás pergamen papíru, který vypadá jako smlouva a ve skratce se v něm píše, že se zavazujete, že se pokusíte najít ztracený šperk lorda de Arnis, a knihu s podpisy. Ta je otevrená na asi sedmé stránce. Všimnete si prvního a posledního jména na stránce. Alexandr Bergej z Ajovys a Indor Hafar z Jemonie. Ostatní jména jsou ve stejném formátu a v knize je až nápadně mnoho přešktů a oprav.

Když si prohlížíš vojáka v černém je ti symbol na brnění povědomý. Vypadá velmi podobně symbolu vašeho řádu. Ale přesto je trochu jiný. A z onoho písaře cítíš velkou magickou energii. Patrně to nebude obyčejný písař.
-----------------------------------------------------------
Ten symbol si vymysli, chceš-li ho používat. A heslo Flangertů je: Ochrana, síla, utajení. Vyjádření posunky vypadá: Ruce propletené prsty v oblasti druhého článku a vytvářející stříšku, sevřené pěsti a ruce položené naplocho přez sebe.

[i]Ts, ten písař je ale neomalený. No, i když kdo ví, jak dlouho už tu sedí a zapisuje jména.[/i] Kouknu po papíře, který nám srčil pod nos a pročítám si ho.[i] Smlouva? Tak to mne překvapilo.[/i] Kouknu po ostatních, ale ti nějak moc překvapeni nevypadají, tak dělám jakoby nic.[i] Přeci jenom je to lord. To u nás na vesnici to chodilo jinak. Všechno na dobrý slovo.[/i]
Stále nejistě zírám na smlouvu před sebou a čtu ji stále dokola. Nic o tom, že pokud úkol nesplním, bude mi useknuta hlava tam sice nestojí, ale stejně chci raději počkat, až to posoudí Smajdalf s Arankou a podepíše to jeden z nich.
Znovu vzhlédnu od pergamenu a nejdříve se podívám na znuděný obličej písaře. Ten pohled mne téměř odradí od podepisování čehokoliv a tak se můj pohled obrátí na Smajdalfa.[i] No tak, podepiš to. Nebo nás jeden z těch černých vojáků zase rychle vyvede ven, že jen zdržujeme.[/i]
Smajdalf bohužel neumí číst myšlenky a tak se k němu nakonec nakloním a tak aby to nikdo neslyšel promluvím. "Vím, že to asi vyzní srandovně, ale smlouvám a tak moc nerozumím. Mohl by jsi ji podepsat přede mnou? Možná ti to příjde zvláštní, ale já budu mít lepší pocit."

Pomalu a pozorně si čteš text smlouvy: "Já, v přiložené knize pravým jménem podepsaný, se zavazuji, že využiji všechny své síly a schopnosti abych nalezl a zpět donesl ztracený rodinný šperk Lorda Diakona z Untos, Ajovys a Kladet. K tomuto účelu dostanu příspěvek ve výši 50zl, který se zavazuji vrátit, pokud se rozhodnu úkol předčasně vzdát. Případné porušení podmínek této smlouvy bude řádně postiženo podle platných zákonných norem."

Pomalu a pozorně si čteš text smlouvy: "Já, v přiložené knize pravým jménem podepsaný, se zavazuji, že využiji všechny své síly a schopnosti abych nalezl a zpět donesl ztracený rodinný šperk Lorda Diakona z Untos, Ajovys a Kladet. K tomuto účelu dostanu příspěvek ve výši 50zl, který se zavazuji vrátit, pokud se rozhodnu úkol předčasně vzdát. Případné porušení podmínek této smlouvy bude řádně postiženo podle platných zákonných norem."

"Hm, dobrý. Můžeš jít. Ale kam, hernajs?" Zabručím si pro sebe a mračím se na celý svět kolem sebe. Chvíli pozoruju Otise, kterak cosi vyrábí. Je to poprvé, co ho vidím dělat i něco jiného než chlastat a žrát. Tak jsem zvědavý, co vyrobí. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruju ty dva, co přišli za námi. Postávám, opřený o sekeru nedaleko onoho vojáka a čekám, až Otis konečně dokončí ty svoje hokuspokusy.

Mrzutě pohlédnu na cíl, který jsem dostal za úkol přelézt. Je to asi 5 mětrů vysoká zeď z nepravidelných kamenů. To by ještě nebylo tak hrozné, ale potom co si všimnu příkopu pod ní s nevábně vonící břečkou, vyletí mi srdce do krku.
[i]Stačí jediná chyba a budu se koupat v tý smradlavý břečce před očima všech.[/i]
Vejdu na padací most, který vede k bráně přes příkop. Postavím se doprostřed mostu a začnu si pozorně prohlížet zeď a přemýšlet, jak se na ní dostat. Po chvilce přijdu na to, že jediný způsob, jak se na ní dostat bude zachytit se brány a přešplhat na zeď právě z tohoto mostu.
Dojdu tedy k bráně a nejdřív si ošahám rukama zdivo, abych zjistil jak moc je pevná a jestli se v ní některé kameny na které se chystám vylézt nevyklají. Ještě jednou se vyděšeně podívám do příkopu a potom už se chytám okraje brány a pokusím se přelézt na zeď. Když se mi to povede pevně se chytnu rukama studeného kamení a nohy zapřu do mezer mezi kameny. Opatrně pozvednu hlavu a začnu vyhledávat další kámen, kterého se lze chytit, když ho najdu opatrně zasunu nohy do další skuliny a potom se přitáhnu nahorů ke kameni. Rozhodnu se, že tímhle tempem asi dojem neudělám a tak se pokusím zrychlit. Svižně hledám skuliny kam se mi vejde noha a kámen kterého se přidržím.[i] Čím rychljc polezu, tim rychlejc tam budu.[/i] Pomyslím si.[i] Navíc ikdybych šláp špatně tak než stihnu spadnout budu už někde výš.[/i]

Gunnar+Otis:
"Ne, jediný trpasličí lektvar co znám je Urlax. A na ten nemám zrovna hezké vzpomínky." Odpoví ti Otisovi strážný vážným tónem. Pak se otočil na Gunnara.
"No kam asi? Na hradní nádvoří." Ukáže prstem skrz otevřenou bránu. "Tam vám Lord Diakon osobně zadá úkol, kvůli kterému zde jste ne?" Odpověděl strážný Gunnarovi a jeho tón zvážněj ještě víc. Pak se otočil zpět k Otisovi.
"No možná je na tom, co říkáte i trochu pravdy. Ale napijte se nejdřív vy sám. Pak se uvidí." Začne strážný nejdřív váhavě a zamyšleně, ale nakonec skončí pobaveným tónem.

Elaya se mezitím vytratila v doprovodu jednoho mladého strážného branou naproti té, kterou jste do téhle čtvrti přišli.

Náhle vás přeruší pochvalný pískot a slabý potlesk. Když vzhlédnete, uvidíte na vrcholu obvodové zdi kolem hradu stát Doriana. Má zkrvavené ruce a na tváři se mu mísí bolestný a vítězoslavný výraz.

Vojín k tobě přistoupí a ukáže na bránu protější té kterou jste přišli do téhle čtvrti. "Prosím."
"Ne dlouho, je to hned v další čtvti." Odpoví ti na tvou otázku. Je to asi 18-li letý mladík. Vysoký, hnědovlasý, modrooký, hladce oholený. Jeho výzstroj tvoří kovová přilba s hledím, šupinová zbroj, kroužková kalhoty, vysoké kožené boty a dlouhý meč. Všechno pešlivě upraveno a naleštěno.
"Ne, se ženami zkušenosti mám, jen, no..." Trochu se začervená.
"To nevím. To nezáleží na mě. O tom rozhoduje kapitán. Já tu jen hlídám, aby nikdo nědělal bordel." Odpoví ti na další otázku. Ale to už přicházíte k bráně. Vojín udělá jakési gesto a je okamžitě i s tebou vpušten dovnitř.¨

Vojenskou čtvrť tvoří dvě dlouhé rovnoběžné budovy jdoucí od vnějších hradeb k vnitřním. Mezi nimi je cesta a rozsáhlý plac na ktrém zrovna jednotka vojáků trénuje. Vojín tě zavede ke dveřím v pravé části protější budovy.
"Tohle je místní marodka." Spolu s ním vstoupíš dovnitř. V místnosti je 20 postelí. Deset na každé straně. Na čtyřech z nich leží pacienti. Na druhé vlevo, sedmé vlevo a třetí vpravo a desáté v pravo. Jejich zranění takhle z dálky vypadají na sečné rány a možná i nějakou tu zlomeninu.

Sebevědomně si přišel ke zdi a pozorně si ji prohlížíš, Rozhodně to nebude žádná hračka. Spáry mezi kameny jsou užší než malíček dítěte. A kameny jsou velmi hladké, ale naštěstí suché. Nesměle podnikáš první kroky a obratně využíváš každé spáry pro nohu či ruku. Je to dost náročné, začínají tě bolet prsty a lýtka. Ale postupuješ nahoru. Když už s úlevou šaháš rukou na vrchol zdi projede ti ní ostrá bodavá bolest, jak se ti do dlaně zareje kovový střep připevněný nahoře na zdi. Jen silou vůle udržíš ruku na místě a zabráníš tak pádu do hlubin. Ignoruješ bolest. Prostě musíš. Zatneš zuby, přidáš druhou ruku a vytáhneš se nahoru na zeď. Nejdřív na kolena a pak se postavíš. Z rukou ti crčí krev, lýtka tě páli, prsty skoro necítíš, stojíš na ostrých kovových střepech a děkuješ svému ševci za kvalitní boty. Ale jsi tam. Jsi nahoře. Rozhlédneš se po okolí a vidíš, že se zraky všech vojáků i dobrodruhů dole upínají na tebe. Někteří pískají, jiní jen stojí s otevřenou pusou, asi dva tleskají.

"Co? - tak vy my opravdu nevěříte? To mohu brát jako urážku! No co, nemám vám to tedy za zlé - vaše chyba", hrdě napnu hruď, akčně odšpuntuji flakónek: [i]Deme na to - snad to přežiju[/i] :strčím hrdlo do úst a řádně po trpaslicku zaklopím..
*glog glog glog* - úporně se snažím "lektvar" dopít aspoň do půlky..
____________________________________________________________

PJ: výsledek mého snažení nechám na tobě*1*

"Tak dělej, Otis, vyzunkni to, dej vochutnat tady pánu vojákovi ať můžem jít." Pobídnu Otise a netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu. Když vidím toho lidského blázna, co si dobrovolně sedře ruce do kve, jen nevěřícně zakroutím hlavou a tiše pronesu: "Blázen. Ta mladá holka by ho mohla vyléčit." Pak mě něco napadne.

"Hej, Otis, támdle máš někoho, na kom můžeš svuj dryják vozkoušet." Pak se pobaveně rozesměju. "Tak dělej něco, ať můžem jít." Pobídnu jej ještě a znovu přešlápnu na místě, opřený o sekeru.
---------------
Ehm, sem to omylem šeptnul, ani nevim, jak se mi to povedlo... Takže by to mělo být před Otisovým příspěvkem... Omlouvám se

Otočím se k vojákovi " Díky, že jsi mě sem přivedl."mrknu na něj. Posoupít trochu dopředu a rozhlédnu se.

[i]No, musím říct, že jich tu je celkem hodně, ale co teď? Koho vyléčit? No tak si vyberu náhodně.[/i]

Šeptem rozpočítávám nemocné " Ten to není, ten taky ne, taky ne, taky ne,..... A hle, ten to je!!" zaraduju se a otočím se k vojákovi, který mě sem přivedl " Už vím, koho vyléčím." oznámím mu " Je to támhle ten zraněnej voják." ukazuji na desátou postel vpravo. Rozejdu se směrem k posteli a "mému pacientu", položím svoji tornu na vedlejší postel a vytáhnu znovu bylinky, které už nejsou tak čerstvé, jak byly, když jsem je trhala.

[i]Snad se to s nimi povede, je to jen pár dní, co jsem je trhala, tak by to mělo stačit. Doufám, jestli se to nepovede, tak jsem v pytli. Nuž budu se muset snažit, přeci se mi to už tolikrát povedlo.[/i]

Obhlédnu důkladně zraněného, aby mi neuniklo žádné jeho zranění, potom si připravím patřičné věci, které budu potřebovat a dám se do díla. Ještě než cokoli udělám mile se usměju na pacienta.

Po krátkém rozmýšlení jsi si pro svůj léčitelský test vybrala vojáka ležícího na posteli pravo vzadu. Je to sotva 20-ti letý mladík. Ve tváři má ještě skoro dětské rysy. Zevrubnou prohlídkou jsi zjistila, že má hlubokou sečnou ránu na pravém boku. Důležitým orgánům se ale si rána vyhla. Mladík je jen asi trochu v šoku a značně unaven velkou ztrátou krve. Když jsi přišla k jeho posteli, tak k tobě jen namáhavě s umaveným výrazem vzhlédl, ale rychle pak hlavu zas sklopil. Rána je hrubě ovázána bílým, značně zakrváceným kusem látky.

Pomalu docházíme k jednomu ze stolků a při tom pozoruju dva muže co jsou u něj. Koukám na strážce v černém a pak mi zrak pomalu sklouzne i na pisaře. Chvíli pozoruju knihu s podpisy a pak přesunu svůj pohled na váček, který příjemně chrastí penězi. Nakonez kouknu na smlouvu a začnu jí pečlivě pročítat, snažim se nevynechat jediné slovo a nakonec se ještě kouknu na okraje stránky. [i]Takže oni po mě a i po ostatních co jsou tady chtějí, abychom našli ten šperk co se stratil a dají nam hned z fleku 50 zlatych... Hmmm... tak to bych mohl vyzkoušet, akorát myslím, že to bude pěkná řežba, když za tím poslali tolik lidí.[/i]
Ještě chvíli zamyšleně stojím a hlavou mi víří myšlenky a to tak, že si ani pomalu nevšimu, Daryi která se ke mě naklonila a něco mi říká. Lehce se k ní pootočim. "Eh... promiň, co jsi... Jo mám to podepsat jako první?" Ještě chvíli se rozmýšlím, pak se chopím brka, lehce ho namočím do inkoustu.
A sklonim se ke knize a už se chci podepsat, když si najednou vzpomenu na část smlouvi: "...Já, v přiložené knize pravým jménem podepsaný, se zavazuji..." Skloním se k ní ještě víc, zakryju místo podpisu tak, aby byl podpis viděn jen písařem. A pomalu tak, abych si byl jistej, že se jméno nevryje do další strany, napíšu své již dávno odhozené pravé jméno .... ..... z ......., počkám až si ho písař přečte a pečlivě ho přeškrtám. Nakonec uhlazeným písmen napíšu vedle škrtance Šmajdaf a k němu tři runové znaky, které také skoro hned přeškrtám.
Zkontroluju zda něco z toho co nemělo zůstat nezůstalo a když vidím, že ne tak se zase narovnám kouknu na své strašně vypadající dílko, lehce namočim pero do inkoustu a opatrně ho podám Darye.

Zhluboka se nadechnu a otočím se ke druhé posteli. Podívám se pozorně po všech věcech, jestli jsem něco nenechala v torně.

[i]Byliny mám, obvaz nebo kus čistého hadru mám, ale mohla bych ho potřebovat jinde, řeknu si o nový. Doufám, že je to vše. A kdyby bylo potřeba, tak ty bylinu můžu rozmačkat rukama. Tak a teď na věc ... když mně se do toho tak nechce. Co když ho zmrzačím? Ne, přeci jsem vyléčila tolik lidí, už to mám v ruce nebo v hlavě? No nic, už nebudu dál otálet, no možná bych přece jen něco potřebovala...[/i]

Otočím se k vojákovi, který mě doprovází " Ještě bych potřebovala nějakou misku s vodou a čistým hadříkem a ještě kus čisté látky na obvázání, prosím." otočím se zpět k prázdné, no téměř prázdné posteli. Rozhlédnu se po bylinách " Kde.." prolétám očima z jednoho konce na druhý " může být." trochu znervozním a začnu byliny prohrabovat " Nemohl se prpadnout do zěmě ... Ha, tady je." zašeptám pro sebe vítězoslavně, aby to nikdo jiný neslyšel.
Když onečně přijde voják s vodou, dám se do dílka. Sejmu zkvavený kus látky z mladíkova boku, pořádně promáchám hadřík, který byl ve vodě. Vyždímám a přiložím opatrně k ráně, aby vysál krev , která je kolem a zbavil rány nečistot. Po pár přemácháních se mi povede ránu řádně vyčistit, rozmačkám dlouho hledanou bylinu, bez které bych asi nikoho nevyléčila a přiložím ji na ránu. Nakonec vše převážu kusem látky.

[i]Uff, konečně to mám za sebou, snad se to povede. Nemůžu teď nic dělat, jen a pouze doufat.[/i]

Usměju se na svého pacienta, který znaven ranou téměř nevnímá a otočím se na vojáka " Tak, mělo by to pomoct, ale bohužel nic nezaručuju." pochmurně se podívám na mladíka

Vezmu si pero od Smajdalfa a zírám na hromadu škrtanců na té stránce.[i] Proč všichni svá pravá jména škrtají? Kurňa, tyhle velký města mě zabijou. Je špatný napsat tam své pravé jméno? Mám ho potom taky přeškrtat? Proč? Je mi jedno jestli ho někdo uvidí. I když ten písař mne hodně znervózňuje. Já tomu nerozumim. Už to chci mít za sebou. Kdo by řekl, že podepsat jednu smlouvu pro mě bude tak těžký. Taková blbost.[/i]
Přisunu si knihu blíže k sobě. Snažím se vůbec nedívat na toho protivného písaře a do knihy pečlivě zapíši své jméno, tak jak by se mělo. Dívám se, jestli písař bude něco namítat, nebo si vyslechnu nějakou připomínku.[i] Hm, tak asi hotovo. A kde je ta Aranka? Nikde... A už ji vidím.[/i]
Pootočím se k Arance, která stojí kousek za mnou a podávám ji pero. "Ještě tvůj podpis Aranko." Uvolním ji cestu ke stolu a stoupnu si kousek dál.

Uslyším povyk. Otočím se a pohlédnu na jeho příčinu. To ti dobrodruzi dole: pískají a tleskají. A tleskají mě! [i] Zvládl jsem to. Jsem nahoře![/i] vysíleně a šťasně se rozesměju. ucítím palčivou bolest v lýtkách, zvednu ruce a upřu na ně svůj zrak.[i] Vysoká cena.[/i] Bleskne mi hlavou.[i] Rukavice v háji a prsty div ne taky.[/i] Rozhodnu se nechat si ještě zbytky rukavic, dokud se nedostanu dolů. pokusím se lehce zahýbat prsty, jde to, ale začne mi téct krev ještě více. " Do psí mateře!" vykřiknu a vztekle pohlédnu na kovové střepy.[i] Honem ať už jsme dole kčertu![/i]
Opatrně našlapuji abych si nezarazil nějaký střep do boty, které už toho museli snést dost. když se dostanu až na druhý okraj, pozorně si prohlédnu, co je pod stěnou. Vytipuju si místečko, kde mi nic nebude překážet. Zhluboka se nadechnu, pokusím se potlačit bolest v lýtkách, mírně se přikrčím do podřepu a vyskočím.[i] Doufám, že to nebude moc bolet a že nebudu muset použít své ruce![/i] Stačí mi ještě blesknout v hlavě.

Rozložila jsi si svoje 'nástroje' a rozhoduješ se, co dál. Požadala jsi vojína o vodu a kus látky. On se na chvilku vytratil ale za okamžik se s tím vrátil. Mezitím jsi sundla naprosto nedostatečný obvaz pacienta a připravila si příslušné bylinky. Potom jsi ránu zkušeně vyčistila a zavázala. Zbývá už jen pár dní klidu na lůžku.

"Dobrá, myslím, že to by mohlo stačit. Pokud chcete, můžeme se vrátit na nádvoří k vašim přátelům." Odpoví ti voják na tvou větu.

Najednou mi spadl kámen, jako by mi někdo seděl na hrudníku a já ho najednou setřásla. Je to takový fajnový pocit, usměju se. " Děkuji, ráda se na nádvoří vrátím. Co nejdřív, určitě tam na mě čekají, čeká, to je jedno." začnu si balit věci " Hned to bude." pohlédnu na vojáka.

[i]JUPÍ! HURÁ! SLÁVA! Dokázala jsem to, je to boží pocit a to jsem si dělala hlavu, jestli mu neublížím. Jak je vidno, nic se mu nestalo, možná jen přilepšilo. Nejspíš jsem fakt dobrá, ale neměla bych se přeceňovat, uvidíme co bude dál...[/i]

Hodím si sbalenou torničku přes rameno a vyjdu za vojákem zpět na známé nádvoří.

Když se podíváš dolu na vnitřní stranu zdi, zjistíš, že u paty je u zdi spousta nepravidelných výčnělků a vůbec je tam povrh hodně nerovnej. Tak akorát na zlomení nohy. Naštěstí jsi kousíček od brány a za bránou je rovná cesta. Jen vystihnout okamžik, kdy tam nepůjde nikdo, komu bys skočil na záda. Naštěstí máš ze své pozice dokonalý rozhled, tak není moc těžké takový okamžik najít. Přikrčíš se a skočíš. Spíše náhodou, než umem se ti povede krásně dopadnout na nohy. Sice ti při dopadu lýtkama projede ostrá bolest, ale podařilo se ti udržet rovnováhu a použití ruk nebylo potřeba.

Stojíš tedy teď těsně za branou. Před tebou se rozprostírá pohled na hradní nádvoří a skrz bránu k tobě jdou tví přátelé.

Vracíš se tedy i s vojíkem zpět do správní čvtrti před bránu na hradní nádvoří. Otise si všimneš hned. Stojí před bránou a ten voják, co si vás původně odvedl, mu s memilým šklebem podává nějaký flakon se zbytkam nevábné zelené břečky. A zároveň mu při tom kyne, ať jsem branou dovnitř na nádvoří. Otis se při tom mírně směje pod vousy.
Gunnara si všimneš o kousek dále, těsně u brány. Čeká na Otise a také se usmívá. Ale kde je Dorian?
Doriana si všimneš teprve, až když přijdeš kousek blíž. Je vevnitř. Za branou. A nezdá se, že by mu bylo zrovna do zpěvu. Ve tváři má bolestný výraz a proboha ty ruce. Do krve sedřené a z rukavic cáry. Ať přemýšlíš, jak přemýšlíš, nenapadá tě nic, co to mohlo způsobit.

Gunnar+Otis:
Otis si tedy přihnul vlastního lektvaru. Jen zkušené oko pozovatele by poznalo, že na chvilku strnul. Dokázal vypít lektvar do půlky a pak podal flakon vojákovi. Ten ho nedůvěřivě přijal a trochu si usrknul. Vzápětí ho Otisovi vrátil a mírně sýpavým hlasem řekl.
"Fuj, co to jako má být?....Prosímvás běžte. Nemůžu dovolit abyste tohle zkoušel ještě na někoho dalšího ze strážnách. Ale na přiotrávení nepřátel by to mohlo být dobré." Pak Otisovi pokynul, že může jít dovnitř.

Guunar zatím vše pozoruje z povzdálí a docela se baví.
"Buch." Ozvalo se mu náhle za zády. To Dorian seskočil ze zdi na cestu procházející branou.

A chvilku na to, se odkudsi oběvila i Elaya a taktéž byla vpuštěna na nádvoří.


Dorian+Elaya+Gunnar+Otis:
Na nádvoří se to hemži lidmi. Asi 10% z nich jsou měšští vojáci. Uprostřed nádvoří se rozkládá velké pódium a kolem něj je několik řad lavic. Na většině z nich už posedávají dobrodruzi. Po pravé straně má své stánky rozloženo několik obchodníků s potravinami. Na levé je naopak řada stolů ke kteřím všichni příchozí přistupují. Sedí za nimi dobře oblečení muži každého se na něco zeptají, něco zapíší do knihy a pak mu předají nějaký váček z truhly pod stolem. U každého ze stolů dále stojí jako sochy dva vojáci v temně černé zbroji, vyzbrojení velkými obouručními meči. V pozadí toho všecho se tyčí hrad. Jeho vchody jsou obstoupené vojáky a zadní strana pódia téměř přiléhá k jeho hlavnímu vchodu.

Napil jsi se tedy svého lektvaru. Chutná naprosto příšerně. Buď udělala babička chybu, nebo jsi špatně poslouchal jak se má vlastně připravovat. S odporem to spolkneš a silou vůle se přinutíš ho nevyzvrátit. Pak ho podáš vojákovi, ať si také užije.

[i]Hhblé - to je humáč! No co, obětoval jsem se pro dobro celého světa..[/i]
Snažím se pousmát - jde to jen s těží - pak tedy podávám "nápoj" strážnému - sdílím s ním jeho pocity*1*
"Vidíte - chuťí není zrovna nejsladší, ale vsadím své boty že nejméně rok či dva nedostanete rýmu, chřipku či jiný zlý neduh!" - [i]Zato s bolením žaludku to bude jinak..[/i]
Vyslechnu si "pochvalu" a pokračují dál spolu s přítelem Gunnarem - vidím, že jemu se dařilo o poznání líp..
I přesto že ve většině přípaů se nechávám vést Gunnym, teď to zkusím rozjet sám: "Tak já osobně bych si zašel k těm stolům - no tám k těm dřevěným - vipadá to že ty váčky rozdávají úplně zadarmo! Co bysme to byli za trpaslíky kdyby jsem toho nevyužili!" - ani nečekám na odpověď svého přítele válečníka a ihned směřuji ke stolu - deru se davem hlava/nehlava a když konečně dorazím ke stolu - hrdě se napřímím (musím vzbudit potřebný respect) - a zdvořile zvolám: "Dob - ŠKYT! - rý - ŠKYT! - den! ŠKYT!"
[i]Mám takový pocit že lektvar začal konečně působit -[/i] ŠKYT!

"Ani né tak za trpaslíky, ale byli bysme uplně blbí." Zabručím si sám pro sebe a využívám tunýlku, co v davu proráží Otis a vehementně se deru za ním.

Když dorazíme ke stolům a Otis začne zdravit, protočím oči v sloup. Chvíli pozoruju, co se děje a pak šťouchnu do Otise:

"Hele, to vypadá, že se nejdřív musíš podepsat a pak teprv dostaneš ten pytlik." podrbu se na zátylku a pak si upravím přilbu, kterou jsem tím pohybem posunul.

"Tak to asi bude problém. Já neumim psát." Prohlásím trochu zaraženě a trochu posmutněle. Pak mě ale napadne se zeptat.

"Dobrej," oslovím nejbližšího písaře, "vo co tady de?" Snažím se nakouknout na stůl. Ale jen natahuju krk. Přece ze sebe nebudu dělat šaška.

Po čistém přistání si promnu citlivá lýtka a sejmu z rukou cáry rukavic. Rozhlédnu se kolem sebe a s pocitem, že mám všechno v kapse si prohlížím ostatní dobrodruhy a vojáky.
Když zahlédnu Elayu, přiběhnu k ní a ukážu jí svoje zraněné ruce a požádám jí o ošetření. Potom se zvědavě začnu vyptávat: "Tak co, jak jsi to zvládla? Co po tobě chtěli?" zahrnuju jí otázkama," A támhle jsou naši staří známí trpaslíci." Oznámim a jdu směrem k nim.
[i] Když už jsem se dostal až sem, tak doufám, že z toho něco kápne.[/i] Mlsně se podívám k místu, kde se rozdávají váčky a kde už postávají trpaslíci.

S vytřeštěnýma očima pozoruji Dorianovi ruce " Jistě, že ti to ošetřím." sundám si tornu a vytáhnu dve čisté hadříky a nějaké bylinky " Sedni si, ať se mi to lépe dělá." pokynu a sama si kleknu.
" Jak sis to vlastně udělal?" zeptám se Doriana při obvazování rány " Jestli to tedy není tajemství." dodělám poslední uzlík " Ták a je to." usměju se " Mělo by se to do několika dnů zahojit, ale nic neslibuji." vstanu a podívám se na Doriana " Měla jsem léčit jednoho vojáka, který byl pořezaný. No pořezaný to není to správné slovo. A jak vydíš, jsem tady." zazubím se a dodám trochu tišeji " Ale měla jsem z toho šílený nervy."
Podívám se směrem, kam ukazuje a opravdu jsou tam trpaslíci. Vyjdu hned za Dorianem k trpaslíkům.

[i]Takže i trpaslíci to dokázali. Hmm. Že by osud?
Neřekla bych.
Co to tam ale rozdávají? To se musí zjistit.[/i]

"ŠKYT! - Co? Ty neumíš psat! - ŠKYT!", pronesu nahlas, nahlas víc než jest zdrávo: "aa - promiň", skrčím se hlavou se přiblížím k Gunnymu: "Ty neumíš psát? - ŠKYT!", znovu se napřímím: "Neva! - ŠKYT! - Něco už vymyslíme..
[i]Vypadá to - ŠKYT! - že Gunny je vnímavější, než-li já! - ŠKYT! Asi budem muset fakt něco podepsat..[/i]
S totálním nezájmem jestli jsem někoho předběhl si hlídám svou pozici u stolu.. Gunnymu se už nevěnuji - na tváři mám úsměv jistoty: "ŠKYT! - Dobrý den říkám - jsem tu pro ten balíček! - ŠKYT! - co mám podepsat? Formalitky pro mě nejsou žádný problém - ŠKYT! - víte totiž, můj bratranec strýce taťky jeho dcerky byl vyštudovaný písař - ŠKYT! - takže něco jsem určitě zdědit musel! Takže: pero - ingoust - a jedem - ŠKYT!"
[i]Jsem pyšný na svůj projev - přesvědčil bych svým řečnickým uměním kohokoli v tomto giganickém městě! Možná to agresivní škyt mě ničí image..[/i]

ŠKYT!

Aranka, Darya, Smajdalf:
Po krátké konverzaci mezi Daryou a Smajdalfem se Smajdalf sklonil ke knize a začal se podepisovat. Ale tak že to ostatní nevidí. A pak to přeškrtal. Písař, který celou tu dobu koukal víc na něj než do knihy zvedl obočí a upřel pohled do knihy. Nadechl se ale neřekl nic. Počkal až Smajdalf dokončí i druhou část podepisování a pak zapohyboval rty, jakoby něco říkal. Ale neozvalo se nic.
Pak přistoupila ke knize Darya a také se podepsala. Tentokrát to písař přešel bez hnutí brvou. Oběma pak dal váček s inkriminovaným obnosem.
Nakonec přistopila ke knize i Aranka a taktéž tam cosi naškrábala. A i ona dostala váček.
"Zatím se běžte támhle posadit." Ukázal písař na poloprázdné řady lavic před pódiem. "Lord se oběví po poledni." A pak se už věnuje dalším příchozím.
-------------------------------------------------------------------
Saskiel: Sprrrrrd!! Už mám vymyšleno, jak Aranka umře.*3*

Když písař vzhlédl od knihy, rozezněl se ti v hlavě hlas. "Nemám to rád, ale budiž. Když máte o své jméno takový strach. A měl byste trénovat. Vaše magické schopnosti značně opadly od opuštění řádu."

Dorian+Elaya+Gunnar+Otis:
Tak jste se tedy šešli kupodivu všichni za branou. Elaya se hned začla věnovat Dorianovým zraněním, zatímco Otis s Gunnarem si začli razit cestu k jednomu z písařů.

Písař si vás oba změřil pohledem a pak ukázal na kus pergamenu na stole. Tohle je smlouva o tom, že se vydáte hledat šperk Lorda Diakona. Dostanete každý zálohu 50 zl." A už vytahuje z truhly cinkavý váček. "Svým podpisem...ve vašem případě," upře oči na Gunnara, "tedy spíše značkou. dáváte najevo souhlas s podmínkami."

S úlevou se na písaře zašklebím. Doufám jen, že se nelekne.

"Neni problém. Dyž je to za 50 zlatek, tak vám podškrábnu cokoli." Zasměju se a sápu se po peru.

Pak na papír, po chvíli značného úsilí, "to péro je strašně malý, ups, nemáte jiný? Ono se krapet zlomilo," nakreslím cosi, co vzdáleně připomíná sekeru. Těch pět tahů perem mi dalo docela zabrat.

"Stačí?" Podívám se "unaveně" na písaře a čekám, jak ohodnotí moje úsilí.

"Juf! Padesát zlatých jenom za podpis! Ti musejí být teda parádně zoufalí!", pronesu na údiv..
Gunnyho úsměv na písaře se mi taky zdá jako bezvadnej nápad - není nad to hodit na ostatní optimistický úsměv!: "HI-HÍ*1*"..
Ihned jakmile se ´podepíše´ můj přítel pustím se do toho hrdině i já!
Na začátek si vyhrnu rukávy, do své enormě velké ruky uchitnu elegantně psací pírko: [i]Jak se asi takováhle věc drží? Zkusím to jako s lžičkou![/i] - a tak to držím způsobem jak jílec meče: [i]A teď jim ukážu svůj mistrovský um! Ještě že mám jméno jen na pět! Ras, dva.. nabo na čtyři?[/i] - psát budu po trpaslicku - můj první znak měl vypdat jak noha obyčejné slípky, ale teď je to spíš zlomený šíp -- u druhého písmenka jsem zase málem vylil baňku s ingoustem -- u třetího mi došel inkoust a ve snaze vytlačit z pera aspoň zbytek jsem mírně natrhl listinu - "husp" - po té co mi písař pomohl namočit pero psací tekutinou (já se do té lahvičky prostě nemohl trefit) jsem konečně dopsal celé své jméno -- pro efekt jsem chtěl ještě přidat tečku (jako za větou) a tak jsem je připravil o pero samotné -- pár kaněk, ale mám to za sebou..
"Vidíte ani to nebolelo", zubím se na zrudlého písaře..
Pak už jen čekám na pokyny kam se to vlastně zas máme přemístit a samozdřejmě na těžce vydřený měšec se zlatýma..

"Diky Daryo" usměji se na elfku a vezmu si od ní pero. [i] Hmm..Aranka mu bude stačit...[/i] pomyslím si a podepíšu se pod osatní. [i] Co to jako je..?[/i] nechápavě pohlédnu na váček, který je mi nabízen. [i]No, když teda jako jinak nedáš...[/i] vezmu si váček a ustoupím kousek k Smajdalfovi a Darye. [i] Po poledni? Kolik tak může být hodin? Cesta sem přece nemohla trvat zas tak dlouho..Doufám, že tu nebudeme trčet zas tak moc dlouho..[/i] pomyslím si a usměji se na oba dobrodruhy.

"Půjdeme se posadit, ne?" znova se na ně usměji a pak odejdu k řadě, která se zdá z mého pohledu nejblíž pódia nejprázdnější a sednu si. [i] To by člověk neřekl, že to bude zevnitř tak velký..[/i] přemýšlím o exteriéru pro mě neznámého prostředí a čekám, až ke mě dorazí Darya a Samjdalf.

Odcházím za Arankou a v ruce potěžkávám měšec s penězi. Furt mne drží dobrá nálada a začnu si potichu prozpěvovat. To mi zvedne náladu ještě víc a skoro přiskáču k místu, kde se Aranka usadila. Vybrala docela dobrá místa a tak se posadím hned vedle ní. Váček, který získal nového majitele umístím pod plášť a odložím všechny nepotřebné věci vedle sebe na lavici.

"Asi tu budem čekat ještě hodně dlouho. Měli by jsme se nějak zabavit. Ale nic zajmavýho, co by se dalo dělat mě nenapadá." Rozhlížim se po okolí a až teď si začnu všímat i ostatních dobrodruhů kolem nás.

[i]Hm, všichni vypadají tak namyšleně. Všichni si myslí, že to budou právě oni, kdo najde ten šperk. Vypadáme tak taky? Jsme tady přece kvůli tomu samému.[/i] Pohlédnu na Aranku, ale nic takového jako u ostatních na ní nevidím.[i] Zvláštní, ale co, je to fuk. Co by se tak dalo dělat, než příjde lord? Porozhlédnout se tu? I když se vlastně moc neznáme. Aranku jsme pootkali nedávno. Mohli by jsme si jen povídat. Přitom čas utíká rychleji a dozvím se něco víc o lidech, se kterými teď asi strávím hodně času.[/i]

Znovu se otočím k Arance a položím jí pár otázek, nebo jí spíš vykládám své myšlenky. "Proč myslíš, že lord hledá ten šperk? Co na něm může být tolik důležitého, že pro něj posílá kohokoliv a za jakoukoli cenu? Musí na něm být něco velmi důležitého, pochybuju o tom, že jde jen o to, že je to rodinná památka, nebo tak něco. To se tu ale asi nedozvíme co?"

Ještě chvíli stojím u stolu a přemýšlím o tom co jsem se zatím dozvěděl a co se tu děje. Je to zvláštní, že si s tim neporadí sami. Pak si, ale všimnu, že Aranka a Darya si už sedají a tak je zrychleným krokem doženu a sednu si k nim.
Pootevřu pytlík s penězi a nakouknu do něj, pak trochu obsahu vsypu do svého váčku u pasu a zbytek peněz v pytlíku od uředníka hodim do svého vaku se zavazadli, který si dám pod nohy.

[i]Pak si uvědomim, že podpisem té smlouvy a příjmutím peněz jsem se vlastně k něčemu upsal a ztratil jsem část své svobody a že se do toho hledání musim pustit, protože jestli to, alespoň nezkusim a stráž se to dozví, jako, že se to určitě dozví tak po mě nepujde jen ona...[/i]
Po chvíli na to, ale přestanu myslet a začnu se rozhlížet zdali neuvidím, někoho známého, přeci jen když člověk cestuje, tak se potká s docela dosti různýma lidma.

"No ani se neptej..měl jsem za úkol vylézt přes támhletu[i] hradbu[/i]!" Zvýrazním poslední slovo a neurčitě ukážu na pětimetrovou stěnu. "Tam nahoře, byli kovový střepy." Špitnu a opatrně zahýbám prsty.
"Radši se půjdme podívat, co tam vyráběj ty trpaslíci."

Když dojdem na místo a já se pokochám pohledem na váčky s mincemi, zaslechnu, jak písař začne trpaslíkům vysvětlovat o co jde.
[i] 50 zlatých? jen za to, že něco podepíšu? A kde vezmou jistotu, že to půjdu hledat? A vůbec, kde vzali peníze aby si zaplatili tolik dobrodruhů? Když jsme to zvládli my, tak to může zvládnout skoro každej. 50 zlatých!! Tomu nerozumím. Každému zaplatí, ale jen jeden dobrodruh to přinese, jestli vůbec. takový plejtvání, kdyby si raději najali pár zkušených a spolehlivých skupinek.[/i] Nejistě se podívám na Elayu a uchopím brk po trpaslících. Po jejich použití je již značně křehký. Pevně ho uchopím mezi rozbolavělé prsty, aby se nerozpadl ještě více a roztřeseným písmem se podepíšu celým jménem. Pravou rukou mi projede sotrá bolest.(Je to tak trošku utrpení, ale něco tam vytvořím) Pero předám Elaye a nejistě, přitom spokojeně se podívám na písaře, který mi podává měšec. Při pohledu na něj mi zajiskří v očích.[i] Miluju zlaťáčky.[/i]

Zvednu hlavu a podívám se tam, kam ukazuje Dorian. Tu vysokou hradbu nemůžu očima minout. Nejistě se ohlédnu k Dorianovi, ale ten se otočil zase k trpaslíkům, kteří už šaškují u jednoho ze stolků. Ještě se ohlédnu na hradbu, ale potom už pospíchám za přítelem.

U stolu počkám dokud písař neskončí svoji přednášku a než se trpalíci a po nich Dorian podepíší . Vezmu si nabízené pero, ohnu se ke stolu a podepíšu se svým jménem. Prohlédnu si svůj podpis a usměju se. Potom převezmu váček, ve kterém zachrastělo několik mincí.

[i]Cože? Za podpis peníze? No je to podpis, že budu hledat ten šperk, ale není moc velká naděje, že bych ho našla. A navíc to tu dávají zřejmě všem. To značí jediné - hodně velké zoufalství.[/i]

Stoupnu si zpět k Dorianovi a čekám, dokud nás někam nepošlou.

Aranka, Darya, Smajdalf:
Vydali jste se od stolů k lavicím a na jednu volnou se posadili. Kolem se stále hemží dobrodruzi, lavice se pomalu zaplňují a obchodníci u stánků nabízejí své zboží. Když je tak posloucháte, uvědomujete si, že jste od rána nic nejedli.
----------------------------------------------------------
Smajdalf: Pronin, ale nemám náladu vymýslet ti tam nejakého starého známého. Jestli se ti chce vymysli si ho sám. Ale s rozumem. Ne zádného velitele strází.

Dorian+Elaya+Gunnar+Otis:
"Ano, to bude stačit." Odpověděl písař Gunnarovi a předal mu váček. "Jděte se zatím támhle posadit." Ukáže na rychle se plnící lavice před pódiem. "Lord se objeví po poledni."
Otisovu poznámku o zoufalosti pak už jen s rostoucí nervozitou sleduje Otisův zápas s perem. Když Otis dokončí své extempore s podepisováním, pero mu sebere a raději ho nahradí novým. Neubrání se při tom mírnému povzdechu a zavrtění hlavou.
Podepisování Doriana a Elay proběhne už beze slov. Až na klasickou písařovu větu. "Běžte se zatím támhle posadit, Lord se obějí po poledni."

Posadím se na zmíněnou lavici a s blaženým výrazem ve tváři se začnu hrabat v batohu, odkud vytáhnu měch s pivem.

"Á, tady je to, varieto." Zahlaholím spokojeně, odzátkuju měch a na jeden zátah vypiju dobrou polovinu měchu. Když pak zjistím žalostný stav svých zásob, posmutněle zabručím:

"Sem si měl vzít aspoň soudek. Sakra. Kde mám ten druhej měch? Á, tady je." Opět se spokojeně zašklebím a upíjím průběžně z měchu. Jen lituju, že s sebou nemám fajfku a tabák. Báječně by se to hodilo. Za těch 50 zlatek si musim něco koupit.

Poposedávám na lavici a rozhlížím se kolem sebe.[i] Pekně mě začíná bolet zadek. A to tu budeme ještě nějakou tu dobu sedět. No to je nuda. Taková nuda. Začínají mě bolet i záda. A, a taky malíček u pravý nohy. A taky se mi zdá, že tu něco smrdí. No nebo to možná i voní. Jo, docela to voní. Nějaký jídlo. Dobrý jídlo. To mě přivádí k myšlence, že mám celkem hlad a tohle je perfektní čas na pořádný jídlo.[/i]

Rozhlídnu se po stáncích s jídlem a po chvíli se začne ozývat i moje břicho.[i] No, tak je rozhodnuto, vydám se pro něco k snědku.[/i]

"No mám docela hlad a tak jsem se rozhodla podívat se po stáncích a dát si něco dobrého. Stejně máme dost času. Půjdete se mnou, nebo chcete něco přinést? Nebo mám hlad jenom já?"

"Co, až po poledni", pronesu tiše a značně zkroušeně - zase další hodiny strastiplného čekání - a k tomu ještě bez piva - nebo, že bych! ne, ne - nejdřív práci až pak pitíčko..
A co teď nadělám, vlastně nic - nezbývá mě nic jiného než pokračovat dál naší trpasličí cestou a zařadit se k ostatním "hrdinům"..
A tak na nic nečekám - hlavně si nesmím nechat utéct Gunnyho, mého parťáka - skvélá toť kombinace! - svalovec a intelekt - zatím co Gunny bude nestvůry mlátit po hlavě, tak intelekt (to jako já*1*) bude kout pikle na další předem promyšlené boje! - my dva dobudem svět!
Jakmile jsme došli na místo určení, zasednu za Gunnym, rukama si podložím hlavu a čekám a čekám.. núdá!!
Gunny se však v žádném případě nenudí - vytáhl jakýsi měch s vodou za začal se ládovat - nějak až podezdřele moc mu ta voda chutná - že by tam měl.. - to né, to by mi určitě nabídl - a tak se snažím odvrátit oči od mého bažícího se kámoše a najít si nějakou jinou a záživnější činnost..
Lidi jsou tu zcela neznámí - A hele! - to jsou ti dva co jsme je potkali u brány - jo jo ty dvě hrdličky - mám takový pocit, že je nevidím naposled..
Napadlo mě taky se pustit do nějakého toho žvance - ale stres z nedostatku piva mě plně kontroluje a zahání hlad i jiné neřesti - co jen budu dělat?
Hej! - já su trdlo - jdu do světa přece hledat alchymistické umění, a né nějakou tu cetku! - to je nápad - mám čas a tak bych moh najít místního bylinkáře a poprosit ho o nějakou tu stařešinskou radu: jak a co - musím být přeci Gunnymu ještě nějak nápomocný, než-li jen myslitelstvím!
S úsměvem od ucha k uchu z mého nápadu povztanu, snažím se zapamatovat místo, kde se Gunny nachází, abych se mohl potom zas semhlenc vrátit - a "potiše", nenápadně odcházím poptat se mém hledaném achymistovy..
Různě pobíhám okolo našeho "místa sezení" - optávám se stále a i trochu drze, nepřetržitě: jestli zde nezdají nějakého dobrého léčitele, či místního chemika..
"Přede mnou se neschováš!", dodám výhružně, sobě pro kuráž..

Většina lidí (a jiných stvoření), kterých jsi se zeptal ti odpovědělo, že nejsou zdejší a bohužel nic neví. Strážný, který se ti namátkou připletl do cesty ti zas vyhuboval, že není žádné informační centrum a ať ho nezdržuješ od práce.
Až asi desátý člověk ti dal relevantní informaci. "No myslím že v městské čtvrti bydlí nějaký mastičkář. Tuším, že pan Unkele mu říkají. Ale nikdy jsem u něj nebyl. Já veřím tradiční přírodní medicíně a ne těm jeho bublavým utrejchům. Být vámi, poptám se tam."

"Hejá", radostí vyskočím metr do vzduchu..
[i]Aggr - jak se to chovám[/i] - kázavě se v tichu pokárám a snažím se uklidnit - tvrdě, po trpaslicku, chytnu ruku ochotného človíčka do mé zpocené a silně zatřepu: "Díky, díky - moc jste mi pomohl!", ruku upustím a víc se mu nevěnuju - s výtězoslavným úsměvem pochoduju zpět do městské čtvrti - snad to najdu - sám vím, že nějak extra vnímavý zrovna nejsem - můj krok je na pohled značně netrpělivý - postupně se prodírám davami lidí, s jasným cílem: městská čtvrť - s mím trpasličím vjemem mám pocit, že čas není to co by mě mělo teď trápit..
A konečně městká čtvrť! - No jo, ale jak tady najdu toho mastičkáře? - *blik* - A jó, nejspíš bude mít nad domem nějakou tu svou řemeslnicku značku - a tak zmateně pobíhám od domu k domu a hledám nade dveřmi dřevěnou značku buď nějakého toho lektvaru, či zeleného lístku alchymistické bylinky..
A co budu dělat až ho najdu? - Nejdřív zdvořile zaklepu na vrátka, vstoupím a na pozdrav vznesu nějakou alchymistickou hlášku - například: Buď pozraven mistře, jenž společné povolání máš!
Jen abych ho vůbec našel, kdyžtak se poptám - jak to říkal děda bratrance syna neteře mého otce? A jó: ´líná huba, holé neštěstí´..

Vyrazil jsi skrz bránu do administrativní čtvti, ale když jsi udělal první krok na můstek nad příkopem náhle se ozval mohutný hlas jednoho ze strážných u brány. "Stůj člověče!...Ehm..trpaslíku. Nemůžeš vzít peníze a pak si klidně odejít. Buď se odepiš ze seznamu a vrať přijmutý obnos, nebo vyčkej příchodu Lorda." Pokračuje hlas tónem, který nesnese odporu. A i ostatní strážní u brány tě začli častovat nemilými pohledy.

"Ehm.. Co to? hlas z hůry?", kouknu nad sebe a v uších si přehraju otázku neznámého: "To né! teď né!", silně sklopím obočí - na odpověď už viděného strážce mávnu rukou + zakývu hlavou - na místě se otočím a zkroušeně odcházím spátky za Gunnarem..
V hlavě se mi honí: [i]Guny, profese, Guny, profese, Guny, profese - ale koho si mám vybrat? Nejradéji bych vzal obě možnosti - a proč ne? Mohl bych se s mím zlodějským umem proplížit pod bránou úplně bez vědomí strážného - no jo, ale když by mě chytli, asi bych už musel vrátit víc zlaťáku, než je v tom měšci - jistota je jistota - můj kamarád Guny vyhrává! Ale k tomu bylinkáři stejně jít pak chci! Já su někdy takové trdlo - beztak to zapomenu! To bych nebyl Otis, abych něco nevymyslel![/i]..
A tak si vesele vykračuju mezi spousty ostatních lidí přímím směrem k Gunnymu - při tom si na svých delších vousech udělám značné viditelný uzel - však víš jistota je jistota*1*

Dorian+Elaya+Gunnar+Otis:
Šli jste se posadit na jednu volných lavic před pódiem. Gunnar hned vytáhl měch a začal se posilňovat. Otis mezitím zmizel do davu a vrátil se až po notné chvíli s nápadným uzlem na vousech. A Doryan s Elayou? Ty si nejspíš krátí čas vzpomínáním na historky z dětství a okolí je pramálo zajímá.
Po chvíli čekání se ozvaly fanfáry a postávají dobrodruzi rychle zaujali místa na nejbližších lavicích. Na tu vaši si přisedla podivná trojice. Barbar v kýčovitém, kdysi modrém a časem zašlém kouzelnickém plášti a hnědých kožených kalhotech. Elfka s dlouhými blond vlasy, v krátké kožené sukni tmavě hnědém brnění. Na zádech má připevněn Dlouhý luk a toulec s šípy. Kolem boků, má masivní železný pásek, k němuž je připevněn Dlouhý meč. Na nohou má vysoké, těžké boty. A další hubená elfka s dlouhými černými vlasy v dlouhé sukni, plášti a holí v ruce.

Aranka, Darya, Smajdalf:
Darya se vydala ke stánkům pro něco k jídlu a ostatní ji posléze následují. Výběr vhodného pokrmu a jeho následná konzumace trvá neskutečně dlouho. Ale co, čas máte.
Když už jste se posilnili a už si jen povídáte ozvaly se náhle fanfáry a postávají dobrodruzi rychle zaujali místa na nejbližších lavicích. Lavice na které jste dříve seděli je už obsazená a vám tak nezbývá než se posadit vedle dvojice nevábně vypadajících trpaslíků popíjejících z jakéhosi vaku čpějícího pivem.
Jeden, ve zbroji s rohatou helmou a sekerou, bude zdřejmě válečník. Druhý má běžné oblečení, které nedává tušit jeho specializaci, a hůl.
Vedle nich na lavici sedí ještě pár lidí. Žena s černými vlasy (jedním copánkem červeným), v kratší kožené sukni a tričku. A muž v černých kožených kalhotech a černé košili, na nohou vysoké kožené kvalitní boty. Ruce má ovázané kusy bílé látky.
Ti se ale věnují více sobě než okolí a nedá se určit, jestli k trpaslíkům náleží, či ne.


Všichni:
Poté, co dozněly fanfáry se otevřela mohutná vrata hradu a vyšla z nich skupina vysokých, do stříbřitých zbojí oblečených mužů, kteří zaujali taktická stanoviště kolem pódia. Za nimi jde další pětice. Tentokrát to jsou 4 lidé v dlouhých splývavých modrých róbách, v rukách s nádherně zpracovanými holemi s krystaly na konci. Magická energie z nich přímo sálá. A mezi nimi kráčí celkem obyčejný muž v zlatavé zbroji a korunou na hlavě. Tato pětice vystoupala na pódium. Mágové zaujali pozice v rozích pódia a muž s korunou se postavil doprostřed něj. Bystré oko dokáže zachytit jemnou světelnou nepravidelnost, takoby celá jeho postava byla uzavřena do slupky z mlhy.

"Já jsem lord Diakon, vládce měst Untos, Ajovys a Kladet. Pozval jsem vás sem, abyste vykonali čin hodný opravdových hrdinů. A jako s hrdiny se s vámi bude také nakládat, pokud ho úspěšně zvládnete" I přesto, že je od vás vzdálen několik metrů, zní jeho hlas čistě a jasně jakoby stál hned vedle vás.
"Před dvěma týdny," Pokračuje v řeči, "se do mého hradu vloudili zloději a ukradli vzácný rodový amulet." Pokynul rukou a před vámi ve vzduchu se oběvila iluze zlatého šperku ve tvaru postavy se sepnutými rucemi, zavěšeného na řetízku. "Jednoho ze zlodějů se nám povedlo polapit a než zemřel, prozradil nám, kdo si ho najal."
Náhle se z davu ozve několik výkřiků na svou cestu směrem k pódiu se vydají tři šípy. Každý z jiného směru. Jeden z mágů na pódiu máchne holí a první z šípů schoří na prach, než dosáhne svého cíle. Druhý z šípů padne na podlahu pódia po srážce s jiným šípem vystřeleným z hradní věže. A třetí šíp naleznul konec v plamenech na hranici toho mlžného oparu obklopujícího postavu lorda Diakona. Zároveň se do davu rozběhli oni muži v stříbřitých zbrojích a netrvá dlouho a už mezi sebou vedou pět provinilců dovnitř do útrob hradu.
Diakon jen počkal, až se vzniklá vřava uklidní a pak pokračujě, jakoby se nic nestalo. "Prozradil nám, že si ho najal Sir Loknar, jeden z představených Bojónského království sídlící v městě Ormus nedaleko našich hranic." Náhle zvýšil hlas. "Je mi jedno, kdo, je mi jedno jak, ale kdo mi ten šperk přinese bude více než štědře odměněn." Opět normálním hlasem. "Osamocení hrdinové namají moc šancí. Stejně jako organizovaná armáda. Ideálem jsou tak skupinky po pěti až deseti členech. Nenápadné ale ne bez síly. Které by si ale měli umět poradit ve všech situacích. Případné otázky zodpoví Sir Edrik." Ukáže na jednoho z mágů na rohu pódia. Spolu se třemi zbývajícími se pak vydá na zpáteční cestu do hradu.

Mezi dobrodruhy teď propukla vřava a křičí jeden přez druhého nejrůznější otázky, kterým sotva rozumíte. Sir Edrik zaujal místo vpředu na pódiu a jen kouká do davu a mlčí. Přesto se nikdo nezlobí, že jeho otázka nedošla své odpovědi.

Zvednu se z lavice, posbírám svých pár věcí a vydám se do ulice se stánky s jídlem. Všichni stánkaři se překřikují, kdo z nich má lepší zboží, a kdo z nich má čerstvější zboží, a kdo z nich je prostě ten nejlepší. To mi na tváři vykouzlí úsměv, protože pohled na některé zboží byl opravdu velmi odpuzující. Ale i u takového zboží stánkař křičel velmi vydatně.

Procházela jsem se ulicí, ale u většiny stánků byl takový nával, že jsem vlastně ani neviděla, co prodávají. Proplétala jsem se mezi lidmi a hledala něco, co by zahnalo můj hlad. Občas jsem zahlédla Smajdalfa nebo Aranku, jak postávájí u v různých koutech ulice.[i] Tohle bude asi na dlouho. Vydím, to tak, že dojdu k prvnímu stánku, který nebude obléhat velký dav lidí a tam už si něco vyberu.[/i]

S touto myšlenkou se dál prodírám zastupy lidí, až se dostanu skoro na konec ulice. Na pravé straně je malý stánek a u něj je jen pár postávajících. Zaraduji se a přistoupím blíž, abych si prohlédla, co nabízí.

Po chvíli zkoumání najdu sýr, který vypadá velmi dobře, a protože mám velký hlad, dvakrát si to nerozmýšlím. Koupím kousek sýra a pár krajíců chleba. S jídlem se vydám zpět ulicí najít své společníky.

Cestou si uždibuji svůj sýr. Je opravdu dobrý a jsem spokojená s tím, jak jsem nakoupila.[i] Teď ještě najít ty dva. Dobrodruhů je tu opravdu požehnaně. Ale co, furt máme dost času.[/i] Rozhlížím se bedlivě kolem sebe a přitom se cpu svým jídlem. Nakonec je úspěšně objevím. Oba už si vychutnávají své jídlo. Chvíli tam tak stojíme a mlčíme. Každý zabrán do svého řekněme obědu. Máme štěstí a tak, chvíli po tom, co dojíme, ozvou se fanfáry a tak se rychle přesunujeme k lavicím.

Jdu první a hledám naše bývalá místa, ale ty jsou již úspěšně obsazeny. „No, vypadá to, že se budeme muset posadit někam jinam. A jediná volná místa, která vidím jsou támhle u těch trpaslíků.“ Trošku opovržlivě se podívám tím směrem, ale po chvíli se tam vydám a sednu si.[i] No, to je smrad.[/i] Otočím se směrem k trpaslíkům a znechuceně pozoruji, jak popíjej z jakéhosi pochybného vakuí.[i] To jsou teda místa, ale s tím už nic nenadělám. Aspoň vidět je odtud dobře.[/i]

Konečně se začne něco dít. Pomalu se otevírají velká vrata a já nedočkavě vzhlížím k pódiu. Nejdříve vyjde pár vojáků, ti mne moc nezaujmou, ale poté... Poté vyjdou mágové i s lordem. Jejich krása, jejich moc mne naprosto uchvátí. Přesně tak jsem si představovala velké slavné mágy z příběhů, které mi moje máma vyprávěla, když jsem ještě byla malá. Lorda si skoro nevšimnu a s úžasem pozoruji čtveřici mágů.

Až když lord promluví, otočím se na něj. Je vidět, že je perfektně chráněn, protože jinak by takhle klidně nemohl stát. A jeho hlas. Je velmi dobře slyšet.[i] Ach, co všechno dokáže magie.[/i] Pozorně poslouchám každé slovo, aby mi nic neuniklo a když se objeví vize ukradeného šperku, docela mne překvapí.[i] Tohle hledá? Nevypadá nijak vzcáně. Nijak zvláštně. Vlastně vypadá docela obyčejně. Tohle by dokázal každý lepší zlatník. Asi to musí být hodně, hodně starý šperk.[/i] Iluze pomalu mizí a lord začne vyprávět o zlodějích, když v tom uslyším pár výkříků a vidím svištící šípy přímo k pódiu.

Ukáže se lordova naprostá ochrana, když ani jeden z šípů k němu nedolétne a pokračuje v řeči, jakoby se nic nestalo. Tedy jen počká až těch pár lukostřelců odvedou na jistou smrt. Ještě pozorněji doposlechnu jeho řeč a když zmizí zpět v hradu, zanechá zde jednoho mága, který má odpovídat na otázky. Sice jen stojí a mlčí, ale je prostě dokonalý. Naprosto. Pod ním se strká hromada dobrodruhů, kteří se snaží o to nejdříve překřičet jeden druhého a poté ještě dostat odpověď. Jejich snaha mne zas donutí se usmát.

Zamyšleně sedím a dávám si dohromady všechny informace, které nám byli poskytnuty. To ale moc dlouho netrvá, protože jich zas tolik není. Otočím se ke Smajdalfovi a Arance. „Tak, co si o tom všem myslíte?“

Seberu svíc pět švestek (hůl a vak) a pomalu postupuju ke stánkum za Daryou. Je tu strašná spousta lidí, každý se snaží přeřvat ostatní a nejvíc řvou trhovci. Všichni se tu pořád hemží a to tak hodně, že se mi Darya během malé chvilky stratí z dohledu. Po krátkém bezvísledném čase stráveném jejím hledáním si řeknu, že jí nemá cenu dál hledat.

Pořádně si přitisknu jednu ruku na váček s penězi, abych o něj nebyl náhodně připraven a vydám se po stánkách. Zvědavě běhám od stánku ke stánku a koukám se po rozličném zboží. Je tu vše možné od rozličných ochraných amuletů, zbrojí, zbraní, lektvarů až po jídlo a zvířata.

Chvíli potěšně koukám na tři kejklíře u jednoho stánku, ale moc dlouho to nevydržím, protože mě zastihne kručení v břiše a tak se vydám najít si nějaký pamlsek na uspokojení hladu. Obcházím stánky s jídlem a po chvíli mám v rukou kus chleba, grilovaného masa a sýru. Nakonec si vyhlédnu místečko nedaleko hrajícího barda, spokojeně se tam postavim a dám se do jídla.

Pomalu, ale jistě zaháním svůj hlad a už mám skoro dojedeno, když se u mě najednoou z ničeho nic objeví Darya se svím jídlem a nakoénec najdem i Aranku.

Konečně zazněly fanfáry a všichni dobrodruzy se začaly přesouvat k podiu. Říkám si, že už bylo na čase, že ještě chvíli a vlastně bych zvědavostí prasknul. Znovu se nechám vést Daryou a po chvíli si spolu s ní sedám vedle těch smradlavých pajzlů, normálně mi trpaslíci nevadí, teda pokud nesmrdí hůř než starý nemytý pes.

A hned u nich sedí další zajímavý "invidua" no, ale když se tak zamyslim tak vlastně určitě nevypadám o moc jinak než oni. Najednou na pódium přicházejí muži, pár strážců, lord a mistři mágové. Přesně tací, které jsem vždy obdivoval a chtěl jsem být jako oni, podobní jako byli mezi mími učiteli, kteří byli mím vzorem.

Lord začne uspokojovat mou velkou zvědavost a já si tepr začínám uvšdomovat do čeho jsem se to dostal, jít do města Ormus, vkrást se do tamního střeženého hradu a vzít tam ukradený šperk a ještě kdo ví jestli bude tam... Jsem tak zamyšlený, že si dokonce ani málem nevšimnu pokusu o atentát - kdyby se najednou nezvedla hlučnost a to málem o 100% tak ani nestihnu zareagovat strážci odveděné muže.

Dav se utiší a lord konečně dokončí svou řeč. Chvíli poslochám nezodpovězené otázky a pak se obrátim k Daryně otázce. "Hmmm... nevim, nevim, myslim, že bychom zde měli najít nějakou nám podobnou skupinku dobrodruhů a přifařit se k nim, ale nejdřív bych počkal na to až se to tu uklidní a pak se snad dostane i na nějaké odpovědi a dozvíme se toho víc."

------------
grrr, chtel jsem to jeste editnout, ale koukam, ze to PJ uz oexpil... :(

Když nám písař oznámí, co dál. V poklidu si najdeme místo. Vedle nás se posadí trpaslíci, avšak nepředpokládám, že naschvál. Nevrle se podívám na jejich nevábne vzezření a jak do sebe hazejí obsahy svých vaků. Sáhnu si k brašně a vytáhnu zbytky jídla z cesty a podělím se s Elayou. Když vklidu chroupeme jablka a zaníceně si vyprávíme jednu z veselých historek našeho dětství, všimnu si, že ten druhý trpaslík, ten ne tak odpudivý začal pobíhat okolo a evidentně někoho hledat. Víc si jeho ani toho druhého nevšímám a poslouchám Elayin smích a po očku se porozhlížím po nějaké snadné kořisti.

Ozve se jasný zvuk fanfár. Najednou se na volná místa vedle nás posadí nějací tři dobrodruhové. Zvědavě si je prohlížím. Při pohledu na barbara, na jakousi karikaturu kouzelníka se málem neudržím smíchy. Ten mě však rázem přejde, když spatřím jeho dvě spanilé společnice.[i] Elfky.[/i] Prolítne mi hlavou jasná představa vonících vlasů, alabastrové pleti, pružných těl a hlubokých pohledů. Ano, pro ně mám obzvlášť slabost. Ještěže Bohové stvořili něco tak nádherného, jako nejvzácnější klisničky mezi ženami. Naprosto mě oněmí záplava dlouhých plavých vlasů, které sahají jedné z nich div ne k masivnímu železnému opasku. Vzrušeně a zaníceně si prohlížím zbroj a zbraně. Ta asi nebude potřebovat ochránce. Potom se zaměřím na druhou krásku, která mne uhrane něčím jiným. Její půvabné pohyby a vystupování mě zcela ochromí, ale snažím se to nedávat na sobě tolik znát a necivět tolik, když vedle mě sedí Elaya, kterou nechci urazit svým nevhodným chováním. Když si to uvědomím s výčitkami svědomí pohlédnu na své ruce a začnu se soustředit na příchod Lorda.
Mou pozornost upotají mágové, elita dvora. [i]Snobové, pche.[/i] Přestanu se zaobírat jejich dokonalými róbami a zaposlouchám se do Diakonova proslovu. Když začne tím, čemu všemu vládne jen si posměšně odfrknu. Nikdy jsem ho neměl rád a tohle je na mě moc, ty jeho manýry. Usmyslí si, že dostane nějakou cetku a je schopen kvůli tomu utratit nelidské peníze.
Jeho vyprávění přeruší pokus o atentát, nevzrušeně pozoruji, jak odvádí opovážlivce.[i] Hlupáci naivní.
A ten sir Loknar, to teď bude mít setsakramensky těžký, když na ně náš lordík vyšle takové množství dobrodruhů.[/i] Vidina toho, jak bych byl odměněn kdybych našel ten šperk však utlomí tok mých myšlenek. Toužebně se zavrtím. [i]Nebuď hlupák Doriane, to je tak malá pravděpodobnost. Nech toho.[/i] Uklidňuju sám sebe.
Když si před nás stoupne jiný muž s tím, že bude zodpovídat dotazy, všude zavládne ruch a ohromný hluk. Prakticky neslyším otázky, avšak odpovědi se pravděpodobně díky kouzlu k mým uším dostanou. Chvilku poslouchám a pak se tázavě podívám na Elayu.
„Už nemůžem couvnout, teď si musíme najít společníky na cestu.“ Toužebně se podívám směrem k elfkám a doufám, že si mě některá z nich všimne a napadne jí, že i přes aktuální zranění bych přece jen mohl být něčím užitečný.

Náhle se z hradní brány vyřítil zkrvaevný muž. "Pomozte mi, zachraňte mě, prosím." Volá úpěnlivě. A pár kroků za ním běží skupinka oněch vojáků v stříbřité zbroji. V davu zavládla všeobená panika. Muž se snaží schovat v davu, dav před ním uhýbá a vojáci se ho snaží polapit.

V hlavách se vám rozezněl hlas. [b]Stačí, konec otázek! Nyní opusťte nádvoří.[/b] Sir Edrik se uklonil a odchází z pódia. Vojáci zatím pokračují v honbě muže a v davu vzniká neskutečná panika. "Pomóc, pomóc, prosí..." Konečně vojáci toho muže dopadli. Dva ho táhnou zpět do hradu. Muž se nechává dobrovolně vléci, hlavu má zvrácenou a nehýbe se. Patrně je omráčený. Zbytek vojáků zatím začíná vyklízet nádvoří a vystrkávat dav ven. O nepříjemné kontakty není nouze a panika pokračuje.

Konečně stojíte v úřední čtvrti a dobrodruhové se pomalu rozcházejí. Oba trpaslíci jsou pryč. Stejně jako Dorianova společnice. Nevíte, co se s nima stalo, protože brána na nádvoři byla zavřena masivními vraty a po vojácích v stříbrném není žádná stopa. Zbyli tu jen ti běžní vojáci, co dříve dohlíželi na vstupní zkoušku. Nezbývá vám, než si sehnat jiné společníky, protože jak říkal lord Diakon ideální jsou skupinky o pěti až deseti 'lidech'. Naštěstí je tu z čeho vybírat.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Takže tím by byla provedena úprava družiny. Navzájen se sobě představte a popište, ať víte s kým máte tu čest. Myslím, že to bude lepší, než kdybych to dělal já.*4*

"Čauvec družinko!Jmenuji se Aidet a chtěl bych s vámi za tím šperkem"A pohledem přejedu celou družinku abych zjistil jestli tam není něaký hobit nebo hobitka.[i]Smůla ani jeden(jedna)[/i]

[tab][b]"Zdravím vás, odvážní a stateční dobrodruzi. Mé jméno je Black Widow. Jsem velmi poctěna, že se s vámi můžu setkat. Doufám, že při své cestě za pokladem budete potřebovat mé schopnosti a vezmete mě s sebou."[/b] představím se všem dobrodruhům, v okruhu stojícím. Pak je všechny přelétnu pohledem. [i]Tak to vypadá jako celkem zajímavá a silná parta. No, doufám jen, že mě budou chtít s sebou. A když ne? Však oni se mě jen tak nezbaví. Potom je budu pronásledovat a uvidí se, kam mě zavedou.[/i] sama pro sebe sa usměju. Když na nás promluví Aidet, co nejjeměji mu odpovím: [b]"Buď vítán Aidete. Jo, za tím šperkem bych chtěla taky. Takže když tě nevezme nikdo s sebou, můžeš jít se mnou."[/b] a podle se na něj usměju. Nenápadně přejedu rukou po svém tesáku, aby se vědělo, že se mnou to nebude jednoduchý.

-----------------------------------------------------------

Můj popis: Mladá elfka, asi 180 coulů vysoká a asi 1100 mincí vážící. Mám černé, dlouhé vlasy a smaragdově zelené oči. Jsem oděna do pevného cestovního oblečení. Na zádech mám luk a skoro pořád si pohrávám se svojí šavlí. V obličeji jsem drobně poškrábaná od větviček.

Všichně už se pomalu rozcházejí a všude kolem je velký ruch, jak se všichni navzájem vyptávají, vzrušeně povykují a hledají svoje budoucí partnery do družinek. Někdo mi poklepe na rameno a zeptá se mě, jestli se k nim nechci přidat. Znuděně se ohlédnu a pohlédnu na pětičlennou družinku tragédů. A tak takně naznačím, že nemám zájem: „Odprejskni hovado!“

Nenápadně se vydám za barbarem a elfkami, aby se mi nestratili, uvnitř mě svírá vzrušení a naděje.[i] Vlastně, proč se stresuju, kdo by nechtěl do skupinky takovýho štramáka jako jsem já a dívkam určitě schází nějakej pořádnej chlapák.[/i] Usměju se odhodlaně a už je chci oslovit když v tom se z brány vyřítí muž celý od krve a úpěnlivě křičí a žádá o pomoc. Po chvilce si pro něj přijde stráž , omráčí ho a odnese.[i] Heh, aspoň je klid. Kdo má to hulákání poslouchat?[/i] Pomyslím si a nenápadně se pokusím malým nožíkem odříznout jendomu dobrodruhovi váček s mincemi.

Všimnu si, že elfky pokračují dál, urychleně se za nimi vydám. Najendou je osloví drobný hobit a celkem veselým tónem je vyzve k spolupráci.
[i]Pche, takovej prcek k čemu nám bude dobrej?[/i]
Kriticky si ho prohlédnu a zeptám se: „A co umíš, co nám může být užitečné?“ Tím stáhnu pozornost na sebe, jiskřivě se usměju a pronesu: „Dorian, jméno mé. Také bych se k vám rád přidal a byl vám k službám.“ Naznačím úklonu dámám a ukážu dlaně: „Toto drobné zranění, které jsem utržel pri zkoušce brzy zmizí.“ Najendou si uvědomím, že nevím, kde je Elaya. Pravděpodobně odešla s trpaslíky.[i] To by mi, ale přece neudělala?[/i] Honí se mi hlavou. Psíma očima pohlédnu na elfku s tmavými vlasy a nálada se mi zas vrátí. [i]Blýská se na časy...[/i]

Pohlédnu podle na Doriana a pak na elfku"Těší mne a jsem rád že mne kdyžtak vezmeš"A až pozornost bude na mé straně pohlédnu s úšklebkem na Doriana[i]aby mě bude něakej človíček otravovat no tak to ne!![/i][i]Tak s tím to bude těžký člověk neandrtálská![/i]
_________________________________________________________
Výška:91cm
Váha:48kg
Blond vlasy s přirozeným hnědým melírem a silně tmavě modré oči.Je hezký (jak LEGE to beru podle Charismy)

Porozhlédl jsem se kolem, [i](snad někde bude parta které by se válečník mohl hodit[/i]) až jsem spatřil chlápka který mi byl sympatický. Díky dlouholeté práci strážného jsem téměř s jistotou poznal že se jedná o zloděje vypovídaly o tom jeho pohyby. Zloději se vždy pohybují mrštněji a hlavně opatrněji, patrně je to tím že si dávají pozor jestli kolem není žádný strážný který by jej mohl zatknout, v takovém případě většinou dají nohy na ramena a zmizí než se stačíte ohlédnout.
Vydal jsem se jeho směrem. "Domyslel jsem si zprávně žejsi jeden z těch co se vydávají za tou Diakonovou tretkou? Jestli jo tak bych se tě rád bych se zeptal jestli by se ti nehodil válečník do skupinky."
[i]Doufám že jo dost nerad bych se ptal někoho dalšího takové vsíírání je dost trapné.[/i]

Dorazil jsem právě včas abych vyslechl co a kde se hledá. Uvažuji že bych šel sám,jenže na tom že je potřeba větší síla asi něco bude a tak se začnu rozhlížet kolem. Skládají se tu skupinky nějakých ušmudlaných lidí které mě ani příliš nelákají.V tom si všimnu dvou krásných elfek mezi několika muži.V tuhdle chvíli vypadá skupinka asi nejlépe ze všech těch co tu jsou a tak se pomalým krokem vydám směrem k ní.Zastavím se nějaký sáh od skupinky a než promluvím každého si jednotlivě prohlédnu.Jedna z elfek je o kousek menší než já,druhá naopak vyšší.[i]Mno snad dámy uvítají někoho své rasy.[/i]řeknu si a ještě letmo kouknu po mužích okolo.
,,Zdravím!"upozorním na svou přítomnost,,Jmenuji se Lightendil."kývnu hlavou nejprve k dámám a teprve když začnu hlavu zvedat kouknu po ostatních.,,Vypadáte že máte stejné úmysly jako já,"začnu mluvit když narovnám hlavu a vyslechnu případné pozdravy,,chci se vidat pro ten šperk a vidím že vy nejspíš jdete taky.Já tu nikoho neznám,teď jsem přišel a kdybych nebyl po dlouhých cestách ve finanční tísni ani bych se nedověděl že se něco takového koná. Nějak jsem si ale vzal k srdci jeho slova o tom že je vhodná skupinka 5-10 dobrodruhů.Jak jsem tu tak koukal,vaše mi přišla nejsympatičtější."usměji se a čekám zda zareagují kladně či záporně...

175cm,70kg,tak akorát svalnatý,zhruba průměrně pohledný(když to beru podle charismy),vlasy špinavý blond,šedé oči...

"Těší mne že ty pujdeš s námi"Otočím se na elfa co přišel.

nechci ti radit, ale ty sotva muzes vedet, co jsem si myslel..dobrej hrac nehledi na to, co si jini mysli a prehlizi to(protoze v realite taky nevis, co si mysli jini)...jiste, muzu ti byt silne nesympaticky od pohledu (sice mam celkem vysokou charismu, na cloveka, ale dejme tomu), přesto si myslim, že to je trošku vyhroceny...ne, ze by mi to vadilo aspon bude sranda a jiste se casem nase nenaklanost projevi..ale ted nazacatku to hrotit, kdyz nevis, co si o tobe myslim, je blbost

Děkuju :)

Uhranutě pozoruji elfky, když v tom na mě někdo promluví zezadu. Nepatrně se leknu, snažím se to však pokud možno co nejvíce před elfkami zamaskovat. Otočím se na velmi statného muže. Podle vzhledu a jeho vlastních slov válečník. Vypadá celkem zkušeně a svým způsobem velmi sympaticky, tak se na něj mile usměju a plesku ho zaněnou dlaní po rameni:
"Válečník by se určitě hodil. Rád tě přijmu." Pohlédnu tázavě k těm třem, kterých jsem se tázal, zda mě vezmou mezi sebe. "Právě tady dohaduju, jestli se můžu přidat k těmhle třem." Mrknu na válečníka a nenápadně pokynu na zajímavou elfku. Potom se ohlédnu a povšimnu si další elfky, která taktéž žádá o pomyslně členství:[i] jen jí přijměte, elfek není nikdy dost.[/i] Pomyslím si a porozhlédnu se po atraktivní plavovlasé elfce v kožené těsné zbroji. Zklamaně mi však dojde, že je pravděpodobně opustila a tak zbyli jen dva.
[i] Ale co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. [/i]

"Vypadáte že máte stejné úmysly jako já." řekne přišlivší elf.[i] Nepovídej, asi všichni tady ty lidi mají stejný úmysl jako ty.[/i] Porozhlédnu se po mase povykujících lidí. Když domluví ozvu se jako první: "Proč ne." zazubím se,[i] elf ranař se hodí vždycky.[/i]
_______________
popis pro nováčky, který to nemůžou najít:
Jsem oděn celý v černé, černá zavazovací košile, černé kožené chrániče předloktí, černé kožené kalhoty a vysoký kožený černý boty...popis detailu, někdy jindy:)

Jsem vysoký, mám uhlazený styl, příjemný na pohled(teď asi moc ne po dlouhý cestě),dobře a zdravě stavěná postava, žádnej chuck.
Tmavěhnědé vlnité delší vlasy a fialkové oči(výrazně modrá)
+ důležitá věc-přes rameno mám loutnu (pokud vim:))

Po scéně s lordovými vojáky a rychlém opuštění nádvoří, mi asi teprve teď, což je docela pozdě, začne docházet do čeho jsem se to vlastně dostala.[i] Těmhle lidem je jedno, co budou muset udělat. Klidně by zabili úplně všechny dobrodruhy, co sem přišli, kdyby jim to nějak pomohlo. Dostala jsem se do rukou velkých pánů a teď jsem jen jejich loutka. Jedna ze stovek. Sama... Vlastně ne.[/i]

Rozhlédnu se kolem sebe a hledám Smajdalfa. Uvidím ho stát kousek ode mne a tak se k němu rychle odeberu, než se mi zase ztratí. Ještě se snažím najít Aranku, ale ta nikde. Asi zmizela někde s houfem odcházejících skupinek. Škoda, vypadala na dobrou společnici.

Stojím po boku Smajdalfa a rozhlížím se kolem sebe. Prohlížím si pár dobrodruhů, kteří ještě postávají kousek od brány. Skoro vedle nás stojí jeden z těch, co seděl vedle nás. Jinak samé neznámé tváře. Všichni se hned začnou představovat a tvořit skupinku, která sic na první pohled může působit směšně, ale všichni vypadají, že svému řemeslu rozumí.[i] Přidat se k nim? Co jiného nám zbejvá. Smajdalf nevypadá, že by protestoval a sami by jsme stejně moc nepochodili. Tak teď se tedy představím já.[/i]

S úsměvem hledím směrem k utvořenému hloučku. „Já se jmenuji Aditu. Jsem kouzelnice a jak vás tak pozoruji, nikdo takový mezi vámi zatím není. Proto bych se i já ráda přidala k vaší skupině. No myslím, že zatím o mě víc vědět nepotřebujete, na to bude čas cestou.“ Zase se co nejmileji usměju, pak sklopím oči a holí kreslím nesmyslné obrazce na zem.[i] To jsem se zase předvedla. Takový keci. No, vždyť je to fuk.[/i]
-----------------------------------------
Jsem elfka, což jste asi poznali. Dlouhé černé vlasy, trochu vlnité a rozcuchané. Na sobě mám dlouhou černou sukni a černý plášť. V ruce hůl. Toť asi vše. A jaká jsem poznáte časem =o)

[tab]Vyslechnu představní všech dobrodruhů, co ser zde nacházejí. [i]No, tak to vypadá jako opravdu silná skupinka. Doufám, že s ní nebudou problémy. Ale tan Sparhawk se mi nějak nezdá, na toho si budu muset dávat pozor.[/i] Přelétnu svým bystrým zrakem všechny, co se zde začali shromažďovat.

[tab]Poté si ještě jednou proberu to královo zdělní. [i]Samotný dobrodruh, stejně jako organizovaná armáda nemá šanci a uspějí jen zkupinky po pěti až deseti lidech. Takže musíme být nenápadní a silní. A taky odváźní, to já zase jsem, narozdíl od někoho.[/i] před očima se mi vybaví můj mrtvý bratr. [i]A taky to určitě bude nebezpečny, když je za to taková odměna. Ta tretka musí mít mnohem větší hodnotu, než o jaké říkal ten čáryfuk, který si hrje na krále. S tím se bude muset něco udělat a zjistit to.[/i]

[tab]Vytáhnu šavli z pouzdra a začnu si s ní pohrávat. Přehazuji ji z jedné ruky do druhé a přemýšlím o tom šperku. Pak promluvím ke všem, v blízkosti mě, stojícím. [b]"Nevím proč, ale ten Diakon, nebo jak se jmenoval, nám určitě něco zatajil. Ten šperk určitě něco skrývá a vůbec se mi to nlíbí. Nejradši bych to co nejraději zjistila. Takže, jdeme nebo tady budeme ztrácet čas nějakým bezpředmětným tlacháním?"[/b] Zasunu šavli z pět do pouzdra a čekám ne odpověď.

Lehce šokovaně stojím před branou. [i]Čekal jsem, že nám bude vše vysvětleno mnohem lépe, když už jsem se do toho dostal a podepsal jsem jim tu jejich smlouvu. Teď jsem v tom namočenej až po uši a to ani pořádně nevim kam se vydat. A ještě k tomu jsem v tom zmatku ztratil Daryu i Aranku.[/i] Chvíli se kolem sebe rozhlížím a hledám své sličné společnice, ale ony tedy spíše Darya mě najde dřív.

Ještě se rozhlížim zda nespatřim Aranku, ale po chvíli marného rozhlížení mé další konání rozhodne Darya, která hledání Aranky vzdá a přejde k nedalekému hloučku dobroudruhů, kteří vypadají jako, že právé tvoří jednu ze skupinek o kterých před tím mluvil lord.

Moc neváhám a taky k nim pomalu přejdu. Pozorně si je prohlížím. [i]Hmmm... nevypadají špatně jeden bard, dva válečníci, lesnice á alchymista? Myslím, že by to mohla být správna parta do nepohody...[/i] Počkám než Darya domluví a pak se také představím: "Ahoj jsem Smajdalf a přišel jsem tady s Daryou, eh... jsem taky kouzelník." Na chvilku zmlknu a pak se ještě zeptám: "Máte něco v plánu?" Na to se opřu o svou hůl a čekám na to až mi někdo něco řekne.

----------------------------------
Ač barbar tak relativně chytrý a na kouzelníka i slušně silný. Toť je Smajdalf, který teď stojí před vámi. Před vámi stojí barbar na kterém by jste krom náznaků jen těžko hledali svaly jako u jeho soukmenovců, ale zas mu v jeho modrozelených očích můžete spatřit nádech inteligence jenž by jste u barbara nečekali. *3* Jeho špinavěblonďaté vlasy občas vykukují ze zašedlého kouzelnického klobouku dříve asi modré barvy. A na tváři má řádné strniště. Jeho háv pak jest stejné barvy jako kloubouk a z něj koukají dvě ruce. V jedné pak svírá okovanou hůl na, které je vidět, že se jí Smajdalf nebojí použít a v druhé pak svírá pytel se svíma věcma.

Poté co Aditu dokončí svou krátkou řeč trochu rychleji se mi rozbuší srdce a krev se mi valí do hlavy. Snažím se co nejnenápadněji uklidnit a nedát na sobě zdát záchvěv, který ve mě způsobil její hlas.
„K-kouzelnice,“ zakoktám se“ Jak krásné, určitě nám budeš hodně užitečná.“ Pokusím se o úsměv. Potom pohlédnu na barbara se slovy: „Ty určitě patříš k ní. Doufám, že neopovrhneš naší nabídkou a půjdeš s námi.“ Potom promluví i on.
"Máte něco v plánu?" Řekne po tom, co se nám představí.
„To si piš,“potutelně se usměju „ Koukám, že už nás je dost, měli bychom už popojet. Jít si sehnat ubytování a během následujících pár dní sehnat co potřebujeme na cestu, hmm?“ Souhlasně kývnu směrem k Widow, jako že jí dávám za pravdu.
„Určitě v tom bude něco víc Widow. Jenže taky je pravda, že abnormálně bohatí lidé mají mnoho manýrů a tak jsou schopný pro svůj oblíbený kupříkladu šperk udělat cokoli. Ale stejně bych se naklonil k tom, že je to dost podezřelý. Člověk, jako on si těch cetek může koupit kopu.“ Usměju se a pomyslím si, že to stejně nemá cenu řešit. Kývnu na ostatní a vydám se směrem do ‚centra‘.

Jelikož nám odpadla jediná hráčka, která jakožto rodačka znala podrobně město, napíšu vám sem zevrubný popis města:

Město se rozkládá na vrcholku nevelkého kopečku. Uprostřed všeho je hrad, který je o dobrých 500 let starší než město samo. Hrad je obehnán pět sáhů vysokou zdí, kolem které je ještě vodní příkop. Samotný hrad je přes 50 sáhů vysoký a nejvyšší věž má možná i 80 sáhů.

Město je radiálně rozděleno do 7-mi sektorů. Každý má vlastní bránu a průchod mezi nimi je umožněn vnitřními branami na kruhové cestě podél vodního příkopu.

Jihozápadní měšťanská čtvrť je víceméně jen obytná čtvrť. Žádné obchody a pouze 2 hospody.

Další čtvrť po směru hodinových ručiček je chrámová a hřbitovní čtvrť. Samé hroby a 3 chrámy.

Následuje šlechtická čtvrť s čtyřmi obřími paláci. Přístup tam je trochu omezen, ale přesto se tam dá dostat.

Východní čtvrť je správní čtvrť. Je tam jen jedna jediná, ale zato obrovská budova. Půdorysem je větší než celý hrad. Dá se tam potkat velké množství nejrůznějších poutníků z dalekých zemí. Ze správní čtvrti je také jediný přistup do hradu.

Severní čtvrť je vojenská. Ta je neprodyšně uzavřena.

Předposlední čtvrť je chudinská. Je to prostě shluk polorozpadlých domů a domků a středem všeho teče odporná špinavá stoka. Nedoporučuje se chodit tam sám.

Poslední čtvrtí je obchodní čtvrť. Celou jednu její polovinu zabírá obrovské tržiště. Na druhé je pak množství hospod, obchůdků a dílniček. Dá se tam sehnat spousta zajímavých věcí.

Momentálně se nacházíte ve správní čtvrti před zavřenou branou na hradní nádvoří. Přístup k té veké budově brání kordon vojáků a brána do vojenské čtvrti je také zavřená a hlídaná. Volná je jen cesta do Šlechtické čtrvti.

,,Navrhoval bych zajít do obchodní čtvrti,vyspat se tam v hospodě,ráno nakoupit čerstvé zásoby a vyrazit.Co říkáte?" navrhnu svůj plán a počkám zda se bude líbit i ostatním.POškrábu se při svém čekání na hlavě a střídavě se několik sekund dívám na obě elfky.Potom přejedu pohledem i muže abych si zapamatoval tváře.

[b]"Souhlasím s Lightendilem.Taky bych šel do obchodní čtvrti."[/b] .[b]Rád bych se vyspal ještě sem si dnes nesedl.A hlavně zde už stojíme skoro celý den a tady v téhle čtvrti toho stejně moc neseženem"[/b]A vyrážím do obchodní čtvrti.

[tab][b]"Jestliže se chcete najíst nebo vyspat v nějaký z místních hospod, tak si klidně jeděte, já hlad ani potřebu spát nemám. Také bych vás chtěla upozornit, že času je málo a peněz ještě míň. Takže jestli chceme tu cetku najít jako první, a získat tak i tu odměnu, musíme trochu máknout a nezdržovat se."[/b] Zapojím se do rozhovoru. Snažím se trochu urychlit odchod z města. Už mi to tu začíná připadat poněkud malý a těším se do lesa. [i]Bože, já ne to lhaní jednou dopletím. Za celý dva dny jsem nevzala do pusy ani kousek chleba.[/i]

[tab][b]"Zajít do obchodní čtvrti je doufejme dobrej nápad. Já osobně tam sice nic nepotřebuji, ale podle mě se řídit nemusíte. Tak co, jdeme? Už chci odsud vypadnout."[/b] Vyčkám na odpověď ostatních a vydám se volnou cestou do té šlechtické čtvrti. Tam se snad uvidí, co dál.

[tab][i]Nemusíte se řídit podle mě. Tss, taková blbost. Oni mě ještě rádi budou poslouchat. Teda alespoň doufám. V opačném případě bych musela sáhnout po radikálnějším řešení. Já se s nima o poklad dělit nehodlám. Je ho pro ně škoda[/i] Sama pro sebe, tak aby to ostatní neviděli, se podle usměji. [i]Když už tede půjdu s nima na to tržiště, tak doufám, že tam budou mít i nějaký ty drogy. Ty se hoděj vždycky. A taky tam snad budou mít čerstvé ovoce. Třeba třešně nebo jablka.[/i]

"Nooo sice bych docela rád z města vypadl, rád cestuju a jen při svích cestách se cítím opravdu doma, ale taky je přeci jen pravda, že jsem v pořádném městě už šíleně dlouho nebyl a rád bych se dozvěděl nové drby a podobně. A když už jsme u těch drbů... taaak v obchodní čtvrti by se určitě dalo zaslechnout dost věcí o tom šperku a navíc... by se určitě dalo zaplatit určitým lidem pár zlatek za informace z trochu pochybnějších zdrojů, které samozřejmě vždycky vědi o všem nejlépe." "O to by se mohl postarat náš bard ne? Bardi vždy vědi kde hledat správný lidi." A lehce mrknu na Doriana. *4*

"No, tak rychle do obchodní čtvrti. Zbytečně se tu dohadujeme. Je to nejlepší návrh, který zatím padl a i já jsem pro. K čemu nám bude, že najdeme ten šperk první, když u toho budeme omdlévat hlady a únavou. A chtěla jsem se tu podívat na trhy. Třeba tam bude něco, co by se mohlo hodit. "
Moje slova pomalu přejdou do myšlenek a při posledních slovech můj hlas není skoro slyšet.[i] Obrovský trh se vším možným. Jakékoliv zboží, které si může člověk přát. Juchů, nákupy. Třeba najdu nějakou zajímavou chytrou věcičku. Od svého učitele jsem slyšela o takových věcech, které by se mohli na takovou cestu hodit. Ale co by dělali na tržišti? No, uvidíme. Už se těším.[/i]

Rychle se vzpamatuji ze svých představ o trhu. "Tak, co? Jdeme?" Nohou uhladím písek, kde bylo pár čmáranic a vydám se ulicí do čtvrti šlechty za Aidetem.

Všichni:
Po možná až moc dlouhém dohadování jste se rozhodli, že odejdete do obchodní čtvrti. Rychle jste prošli čtvrtěmi které vás od ní dělily a po cestě kolem vodního příkopu došli až do ní. Ani žádná stráž vás cestou nezastavila. Jen v šlechtické čtvrti byl podobný kordon vojáků zabraňující vstupu. A plot k tomu.

Stojíte tedy nyní v obchodní čtvrti na té okružní cestě. Po pravé straně je velké tržiště s množstvím stánků s nejrůznějším zbožím. Od potravin, přez zbraně a nejrůznější vybavení až po živá zvířata. Nalevo jsou naopak dvě dlouhé řady domů. Zde se nachází spousta malých manufakturních obchůdků v kterých se přímo vyrábí drobné vybavení. Je tam švec, krejčí, hrnčíř, brusič nožů, kovář a další a další. Taky se tam dá nalézt několik hospod.(prostě řekněte, co hledáte a já vás nasměruju)

Cesta vede dál mezi oběmi těmito částmi k bráně ven z města. Okružní cesta pokračuje k bráně do chudinské čtvrti u které hlídá dvojice vojáků.

Rozhlédnu se kolem a povídám:,,Já jsem z předchozích cest dost unavený,jdu si aspoň na chvíli sednout do nějaké hospody a pak kdyžtak nakoupím nějaké zásoby.Jde někdo se mnou?"oznámím ostatním svůj plán a vydám se k nejbližší hospodě kterou uvidím.
Vejdu dovnitř a usadím se pohodlně u stolu:,,Dám si pivo a nějaké pečené maso s chlebem,předem díky!"zavolám na hostinského,až mi jídlo donese tak slušně poděkuji,až se najím tak si objednám ještě jedno pivo,nějakou chvíli si zde posedím a pak zase půjdu.

Cestou jsem koukal po brusiči nožů,[i]nechat si před takovou výpravou nabrousit zbraně asi nebude od věci.[/i]Pomyslím si.Pokuď jsem si nějakého všiml jdu dovnitř:,,Zdravím!Jak se dnes máte? Potřeboval bych nabrousit tady své zbraně."a podám brusiči katanu s tesákem,zaplatím a při odchodu se loučím:,,Tak díky a naschle!"

Vyjdu ven a zamyslím se [i]Co jsem to ještě chtěl?ÁÁÁÁÁ...přeci nějaké jídlo.[/i]Rozhlédnu se kolem a přemýšlím kde to bude nejlepší,potom zajdu na tržiště a prohlížím si co vše zde prodávají,když najdu nějaký stánek s masem okouknu co zde mají a pak povídám:,,Prosím támhle to sušené maso,dejte mi ho...(nějak nevím jaké tu sou váhové jednotky či co takže aby mi to vydrželo tak týden(když nepočítám to co už mám)" u dalšího stánku stejně nakoupím sušené ovoce a pokusím se sehnat nějaký cestovní chléb(pokuď se tu něco takového sehnat dá)...

[tab][b]"To, to je obrovské! Nic většího jsem v životě neviděla. Tady musejí mít snad úplně všechno."[/b] pronesu polohlasně. Jsem překvapena velikostí místního trhu. Je skutečně značně rozlehlý. [b]"Tak co? Jak to uděláme? Myslím, že nemá smysl chodit ve skupině. Každý ať si nakoupí to, co potřebuje a pak se někde sejdem."[/b] optám se všech. Chvilku počkám, jak se rozhodnou ostatní a pak vyrazím na nákupy.

[tab]U nejbližšího stánku s ovocem a zeleninou nenápadně ukradnu několik jablek. Popřípadě je zaplatím, i když s velkým odporem. [i]Jakej já mám hlad. Už se na to jabko těším. Taky se chci kouknout po nějakým tom zvířátku, když už se tu prodávaj. A hlavně nesmím zapomenout dokoupit zásoby.[/i] V mysli se mi vybaví několik záhadných tvorů, které jsem potkala v lese a chtěla bych je mít.

[tab]Od stánku s ovocem se pomalu přesunu k někomu, kdo prodává koření a bylinky. Tam bych si ráda koupila nějaké ty omamné rostlinky. Ne snad pro mě, ale ony časem určitě najdou uplatnění. Samozřejmě se to budu snažit usmlouvat na co nejnižší cenu, přeci za ně neutratím všechny své peníze, to dá rozum. A pak zajdu k nějakému obchodníkovy se živými zvířátky. Porozhlénu se, co tam má. Přelétnu pohledem všechny kozy, ovce a další domácí havěť, doufaje že spatřím něco opravdu pěkného. Nakonec si u něj vyberu nějakou dobře živenou, ne tlustou, černou kočku, tedy pokud ji tam má. Poté vyhladám řezníka, abych u něj dokoupila potřebné zásoby. Pořédně se u něj (u řezníka) porozhlédnu, co tam má a vyberu si plátky sušeného masa a nějaké ty klobásky. Překvapivě se ho ani nesnažím okrádst, protože na kvalitě jídla mi opravdu záleží a nechtěla bych mít s takovým statným chlapíkem potíže. Následně se vydám na předem určené místo shromáždění.

„Vypadá to, že to tu nějak znáte. Tak prosím Lightendile, můžeš nás vést.“ Mrknu na něj významně už za chodu.
Potom se ještě ohlédnu na Widow: „Myslím, že den nebo dva na víc nám neuškodí. Kdyby to bylo tak jednoduché (jen tam dojít jako první) asi by si Diakon nenajímal takovou spoustu dobrodruhů. Já bych nic neuspěchal, všechno bych v klidu promyslel u pinty a nabral bych sílu na cesty, které nás čekají.
Najendou si vzpomenu na Elayu a na to, jak jsme si plánovali projít si toto zajímavé město. Zamračím se, ale pokusím se na to nemyslet a vyrazím za ostatními k obchodní čtvrti.

Když dojdem k cíli, můj žaludek se po únavném dnu hlasitě ozve. Starostlivě si ho pohladím.
[i]Seženu něco malého k snědku, co nejrychleji nakoupím vše potřebné a půjdem si dát pořádně do nosu.[/i] Chlácholím v duchu svůj žaludek a už směřeju k prvnímu stánku, kde se dají koupit pokrmy různého druhu.
„Brej den přeju,“ usměju se vesele, „prosil bych támhleto jedno červené jablíčko..“ najendou mi dojde, že bych si měl sehnat zásoby na cestu, „Anebo víte co, dejte mi jich pět. A ještě támhle ty dva kousky toho masa, to je uzený? Nó a taky támhleten sýr, né celej prosim Vás!“ najendou si uvědomim, že v tomhle se moc nevyznám a enchci aby se mi ty věci zkazili, nebo tak něco, „Víte jedu na dlouhou cestu a nevim co se an takové dlouhé cesty bere k jídlu, v trvanlivosti se moc nevyznám. Můžete mi poradit prosim vás?“ zachrastim výmluvně měšcem a doufám že snad prodejci dojde, že teď bude dobrej kšeft.

Až konečně nakoupím dost potravin vydám se jen tak zkusmo po trhu a očima hledám něco co by se mi ještě hodilo.
[i]Ty jo proč já jsem tak skvělej a všechno potřebné už mám?[/i] Poplácám si radostně svojí koženou tornu.
[i]Á heleme se mapy! To by se nám mohlo hodit[/i], pousměju se a vyrazím ke stánku.
„Dobrej, sháním mapu Bojónského království. Nebo toho města...eh, jak to bylo..jo, Ormus, máte taky mapu města Ormus?“ Pokud prodavač má oboje, koupím je a snažím se při tom co nejvíc usmlouvat cenu.

Když koupím mapy, jdu klidným krokem po tržišti a rozhlížím se jestli nespatřím někoho známého, ani jsem se nezeptal kde je sraz, doufám, že je najdu v nějakém blízkém hostinci.
Rozhlížím se po neuvěřitelném množství sortimentu a v hlavě přemítám co bych ještě mohl potřebovat.
[i]No a co zbraně, hlupáku? Ale mám dýku a ta by mohla stačit, ne? Já přece nejsem zabiják, ale zloděj.[/i] Přesto se rozhodnu jít ke stánku se zbraněmi a porozhlédnout se, co zajímavého se tam najde. Když spatřím vrhací nože okamžitě mi dojde, že je musím mít. Zajdu tedy za prodejcem a pronesu: "Kolik stojí tyto krásné vrhací nože?..Myslíte, že je hodně těžké naučit se s nimi?" zeptám se s nadějí v hlase a pokračuji, "jestli si je koupím, chci s nimi umět, děláte i nějaký rychlo výcvik? Zbytek bych se snad naučil cestou..."
Pokud si koupím lekce vrhání, či dostanu na nějaké tip, koupím i párek krásných zdobených nožů s koženým pouzdrem.

Spokojeně si zamířím ještě zakoupit teplou přikrývku a nové černé rukavice z telecí kůže. Nervózně se začnu porozhlížet po ostatních. [i]Jestli se začnu nudit, hrozí, že něco ukradnu.[/i] Usměju se pro sebe.

[b]"TRH"![/b]řeknu a rozhlížím se kolem.
[i]Kde asi mají netopýry a kde jídlo tady to je super.[/i]
Vydám se trhem a prohlížím si obchody.
[i]!!!Kde jsou ostatní!!![/i] Najednou si pomyslím snad sem se nestratil. [i]Nevadí[/i].
Vydám se do obchodu se zvířaty a tam si vyberu něakého pěkného netopýra. [i]To bude magenergie.[/i] [b]"Kolik stojí tento netopýr?"[/b] Zeptám se. Zaplatím a vezmu si klícku s netopýrem. [i]Jé tam sem snad viděl něco co bych si mohl ještě vzít![/i] Pomyslím si a vrátím se k obchodu se zvířaty.
Rozhlédnu se a pohledem hledám myš,potkana nebo krysu.
[i]Co si vzít potkan je moc velký ,ale šikovný,myš je malá pěkná ,ale nic moc se nenaučí a krysa? Krysa je škaredá velká a nešikovná. Ale přece chci pěkné zvířátko. [/i]Po dlouhém rozhodvání si vyberu malého potkana a pojmenuji ho
Ťunťa. Vezmu si ho do druhé klícky a pak si jdu koupit něakou pěknou pevnou a velkou tornu do které později obě klícky uložím. [i]Já vůl ždyť já nemám jídlo a zabívám se krysama!. [/i]a zamířím k řezníkovi.
[b]"Prosím něco uzeného co dlouho vydrží.Třeba tam ten kousek kýty a nebo víte co dejte mi ty kýty dvě."[/b]Zaplatím poděkuju a jdu bloudit po trhu a hledat ovoce a zeleninu.
[b]"Dobrdán"[/b]Pozdravím a pozoruji pěkně vyhlížející červená jablka a třešně a rybíz. [b]"Prosím třeba dvě ty jablka a tam těch šest švestek a taky trochu těch hrušek. Díky"[/b]
Poděkuji za nákup a jdu hledat ostatní a případně jiné obchody co by mě mohli zajímat. [i]Hele alchimystický obchůdek to mam štěstí[/i] A jdu do toho obchůdku.
[b]"Dobrý den mohli byste mi vydestilovat magenergii z tohto netopýra?[/b]A připravím si truhličku ve které mám momentálně 9magů

Rozhlédl jsem se kolem a uviděl spoustu stánků, které přímo vybízely k tomu abych do nich nahlédl. [i]Kruci, ale vždyť já přece všechno potřebné mám, tak proč bych zbytečně utrácel peníze?[/i] zeptal jsem se pro sebe, nakonec však nad logikou vyhrála marnivost a já se zašel podívat k zbrojířskému stánku u kterého zrovna nikdo nestál.
"Máte nějaký pořádný meč?" otázal jsem se prodavače.

Chvíli beze slov stojím a zírám skoro s otevřenou pusou na spousty a spousty stánků, které nikde nekončí. V tu chvíli si vlastně uvědomím, že ani netuším, co na takovou cestu vzít s sebou.[i] Vždyť ani nevím co mě čeká. Jak bude probíhat cesta? Co jenom vzít s sebou? Měla bych myslet na všechno.[/i]

Pomalým krokem se vydám mezi pokřikující prodavače a podezíravé, hádavé nebo bohaté a vybíravé zákazníky. Mezi lidmi na trhu poznávám i pár dobrodruhů, kteří se také vydají za šperkem lorda Diakona. Ostatní z naší "skupinky" se rozutekli po shánění všeho potřebného a já také pokukuji po stánkách.[i] Tak fajn, vezmem to od začátku. Nejvíc potřebné bude nějaké to jídlo. U sebe ho moc nemám. Potřebuju něco, co se jen tak nezkazí. Nějaké maso? Sýr? Ten kdyby se mi povedlo uchovat v relativním suchu by mohl dobře posloužit. No, já vlastně nevím. Tohle sem nikdy vědět nepotřebovala. Ještě jsem ani nevyrazili a já už se cítím bezradná. No, někde se zeptám. Myslím, že každý obchodník věděl, kdy se bude konat tenhle "sraz dobrodruhů" takže by mohli být na něco takového připraveni. Ale vlastně proč? Hodně lidí cestuje. Musejí být pořád.[/i]

Procházím mezi stánky s jídlem a hledám nějaký, kde neni moc lidí a jídlo vypadá alespoň trochu čerstvě a kvalitně. Nakonec se zastavím u jednoho s mile vyhlížející, trochu obtloustlejší ženou za pultem. "Dobrý den, potřebovala bych jídlo na dlouhou cestu, která mě čeká. Nevím přesně, co by to mělo být, ale aby to vydrželo nějaký ten čas. Tímto vás i žádám o radu, co by bylo dobré vzít s sebou."

Po nákupu jídla se vydám dál trhem. Okolo stánků s meči a zbrojí procházím bez zájmu a zase zamyšlená, co ještě koupit dál. Jestli teda vůbec ještě něco potřebuji.[i] Meč, štít nebo něco takového ať si kupují ti hromotluci. Ale teď mě tak napadá, že malá dýka by se mi přeci jen mohla hodit. Kdo ví, co mě ještě čeká. Žádnou jinou zbraň, krom své hole nemám a kdyby došlo na nejhorší, nějak se budu muset bránit.[/i]

Začnu se tedy rozhlížet po stáncích a vybírat nějakou dýku.[i] No jo, ale tomuhle rozumím ještě míň než jídlu. A pochybuji o tom, že mou neznalost každý nevypozoruje a nebude mě chtít jenom obrat o peníze a ještě mi prodá nějakej lacinej šmejd. No snad potkám někoho od nás, pak se sem s ním vrátím, aby mi poradl.[/i]

Jdu tedy dál a prohlížím zboží u nejrůznějších obchůdků a stánků. Je tu snad vše. Asi na cokoliv bych si teď vzpomněla, tak tady bych to našla. Na chvíli se zastavím u prodejce zvířat. Obdivuji kočky, které tu jsou vystavené a čekají na svého nového majitele. Po chvilce však zakroutím nesouhlasně hlavou a vydám se dál.[i] Jak já bych si ráda koupila kočičku, měla jí furt s sebou, dělala mi společnici. Malou krásnou. Jsou to ta nejnádherněší zvířata. Tak elegantní a rozumná. Ale nejde to. Možná až se vrátím z téhle šílené výpravy. Možná.[/i]

Stále bloumám mezi krámky, ale furt mě ne a ne něco zaujmout natolik, abych se nad tím alespoň pozastavila.

Lightendil:
Nejprve si se začal rozhlížet po hospodě. Netrvá ani moc dlouho a jednu nacházíš. Je docela malá, útulna a také dost plná. Je v ní šest stolů a jen asi deset volných míst. Všechny ostatní jsou obsazeny dobrodruhy všech ras, povolání a vzezření. Musel jsi vzít zavděk stolem u něhož sedí malý hobit a dvojice mírně podroušených trpaslíků. [/b]"Ano, jistě. Pivíčko a kousek uzeného masa, ano máme. Hned to bude.[b] Přivítal tě hostinský a za chvilku už máš požadované na stole. A je to i docela dobré. A nepříliž drahé. jen 8 stříbrných.

Po jídle jsi vyšel z hospody a podle nezaměnitelného zvuku broušeného železa jsi došel do malého krámku. Mají tu slušný výběr zbraní, od dýk a mečů až k jakýmci mohutným kuším. A v rohu sedí brusič a zrovna brousí nějaký krátký meč. [/b]"Budete si přát?[b] Zeptal se tě prodavač. [/b]Nabrousit zbraně? Ale jistě. Bude to 13 stříbrných za katanu a tesák k tomu zdarma. Jen chviličku počkejte.[b] Počkal jsi, až brusič dokončil svou práci na meči, podal mu své zbraně a on se pustil do práce. Za chvilku je hotov. Tvé zbraně jsou teď opravdu ostré. Zaplatil jsi a odcházíš hledat krámek s masem.

Ani ten nehledáš dlouho. Hned kousek od hospody prodává maso jeden mohutný barbar. Má hlavně zvěřinu. Partně vlastnoručně nalovenou a nasolenou. [/b]"Budete si přát? Tohle? Jistě! 5 stříbrných."[b]

V dalším stánku sis stejně nakoupil pár sušených jablek a hrušek za 4 stříbrné. Ale nic jako cestovní chleba se ti sehnat nepovedlo. Našel jsi jen stánek s celkem obyčejným pečivem. Chlebem, plackami, dalamánky,...A teď stojíš před ním.



Black Widow:
Vydala jsi se ke stánku s ovocem a zmocnila jsi se jednoho jablka. [/b]Počkejte, to nemůžete! To musíte za... [b]Další křik obchodníka utichl v lomozu tržiště do kterého jsi se skryla.

Dále jsi zamířila ke kořenářskému obchůdku. [/b]"Copak to bude paničko?"[b] Zeptal se tě vysoký elf, co tam prodává. [/b]"Byliny na omámení? Divné, většinou se tu prodávají léčivé, ale mám tu něco, co by mohlo vyhovovat vašemu přání." [b]Podivil se elf a vyndal z jedné krabičky svazek bylin. [/b]"Téhle bylině se říká ďáblova slina. Požití lístku, nabo vývaru uvede uživatele na několik hodin do stavu blízkého smrti. Na jak dlouho přesně záleží na dávce a odolnosti uživatele. Zvláštní na ní je, že asi neexistuje smrtelná dávka. Do krve pronikne jen část, pak člověk upadne do bezvědomí a šíření jedu se zastaví. Máte zájem? Dám vám tenhle svazek za 4 zl." [b]Rozpovídal se elf a počkal na tvou reakci.(doplň ji v dalším příspěvku)

Od bylinkáře jsi zamířila na zvířecí trh. Kočku podle svých představ jsi tam ale bohužel nenalezla. Buď tu žádnou nemají, nebo musíš hledat jinde.

A nakonec k řezníkovi. [/b]"Tak co to bude? Kus sušeného masa? Jistě. A támhlety klobásy? Ano, asi tolik? Dobře bude to 9 stříbrných."



Dorian:
Došel jsi ke stánku malého hobita. [/b]"Dobrý den, co si budete přát? Tohle? Jistě. Ano výtečné uzené. Dobrá volba, lepší nenajdete. Pokud vám můžu poradit, tak bych nakoupil nějakou kořenovou zeleninu, nebo kysané zelí. Nekazí se to, nepřiláká šelmy a dá se to jíst syrové i ohřáté.[b] (případný nákup zmiň v dalším příspěvku)

Dále jsi se zastavil u malého krámku s pergameny, papírovými modely, mapamy a vůbec všemožným papírovým zbožím. Z poza pultu tě už vítá sterší hubený člověk. [/b]"Co si budete přát pane? Mapu Bojónu? No něco bych snad našel."[b] A vytáhl z jedné skříně stočený pergamen. Po jeho rozbalení v něm poznáváš náčrt poloostrova Auro ze Zemí lorda Diakona uprostřed. A Bojńem samozdřejmě hned vedle. [/b]"Podrobnější mapu bohužel nemám. Ale Ormuz na ní je."[b] A ukazuje malou tečku nedaleko za čárou, která představuje hranici mezi Zemí a Bojónem. [/b]"Stojí jeden
zlatý." [b]Dodal ještě poté.

U stánku vysokého barbara jsi si všimnul krádných vrhacích nožů. [/b]"Ty stát deset zlatých. Jeden."[b] Vyklopí ze sebe barbar. Nezdá se, že má dostatečnou inteligenci na smlouvání. [/b]"No to je jednoduché."[b] odpověděl ti barbar. [/b]"Takhle se to veme."[b] Vzal nůž za čepel mezi
palec a ukazováček. [/b]"A hodí."[b] Udělal gesto hodu, ale nějak se mu nepovedlo, nůž mu vypadl z ruky a zapíchl se do země centimetr od tvé pravé boty. [/b]"Ups, promiňte."[b] Zareagoval na to barbar.(opět doplň reakci)



Aidet:
Došel jsi na část trchu, kde se obchoduje se zvýřaty. V jednom obchůdku s drobným zvýřectvem se ti povedlo najít pěkného netopýra. [/b]Tenhle? No toho vám dám za dva zlaté? Berete?[b] Odpověděl ti stařší muž, co tam prodává. Poohlížel jsi se i po dalších zvířatech, ale už jsi nenašel nic, co by se ti líbilo. (PS: Prodávat krysy? Kdes to viděl? Tedy před rokem 1900)

Dále jsi zamířil k stánku řezníka. [/b]"Takže kousek kýty. Jo dvě! Jistě. 8 stříbrných.

Další zastávka je stánek se zeleninou 'udělané' hobitky. [/b]"Zdravím panáčku. Copak to bude? Jo jablíčka. A švestičky a ještě hrušky. Pán jde asi na dalekou cestu. 6 stříbrných to dělá.[b]

Následně jsi zamířil do alchymistického obchodu. Prodává tam velmi starý vysoký muž s bílým vousem. [/b]"Co že to chcete? Vydestilovat magii z netopíra? Ukažte.[b] A vzal si od tebe klec s netopírem. chvíli si ho prohlíží a pak začne kroutit hlavou. [/b]"Kdepak pane, tehle netopír je bezcenný. Z toho žádnou magenergii nedostanu." [b]A podává ti netopíra zpátky.



Sparhavk:
Došel jsi ke kovářskému krámku malého vousatého trpaslíka. [/b]"Naco meč? Sekera je lepší, to ví snad každý. Věřte zkušenému trpaslíku. Mám tu jednu jako stvořenou pro vás. No jen se podívejte."[b] "Řekl ti a ukázal na jednu velkou válečnou sekeru co má ve svém stánku.



Darya:
[/b]"No já bych vám doporučila hlavně nasolené maso a nějakou zeleninu. A sýr. Co už je jednou plesnivé, podruhé nesplesniví, že."[b] Odpověděla ti žena a čeká, co si tedy koupíš.(reakci doplň)

[i]Hmmm...mno tak když není cestovní chléb tak musíme něco jiného...[/i]
,,Takže si vezmu,deset placek a bochník chleba..."prohlásím nakonec po chvilce přemýšlení.Sbalím své jídlo do torny a jen tak se procházím po tržnici ve snaze najít někoho z lidí se kterými jsem se před chvílí spřátelil. Nejlépe Aditu...[i]docela se mi zalíbila[/i]

Konečně jsem se dostal na pořádný trh! Už dlouho jsem si chtěl doplnit všemožné zásoby, od jídla po mé kejklířské věcičky. Chvíli se koukám kolem sebe na všechen ten okolní ruch a zhluboka nasávám tuhle atmosféru, která se nedá skoro s ničím jiným srovnat. Sleduju všechny ty hemžící se lidi a občas mezi nimi vidím i nějaké vojáky a dobrodruhy. Zkouknu kam přibližně odcházejí ostatní a zároveň si už v hlavě dělám seznam potřebných věcí. Nakonec, si ho v hlavě zkompletuju a vyrazím.

Pomalu a mlsně obcházím tržiště, přecházím od stánku ke stánku a ze začátku mám velký problém proplétat se davem, ale po chvilce si zvyknu. To co však hledám stále nenacházím. Je tu spousta stánků s různými zbytečnostmi a oblečením, jídlem a podobnými věcmi. Nakonec se zastavím u jednoho obchodníka a zeptám se ho na cestu ke kýženému alchymistovi. „Můžu vás na chvíli vyrušit? Prosím vás kudy se dostanu k nějakému slušnému Alchymistovi?“

Za chvilku a po pár dalších dotázaní se k alchymistovu stánku opravdu dostanu a začnu si vybírat co chci. Oči mi až přecházejí z těch všemožných magických potřeb a předmětů. Přecházím očima přes magické svitky, flakónky, podivné balíčky a nakonec zaujmu pozornost prodejce přede mnou. „Prosím vás, potřeboval bych takoví ten prášek co začne po styku s kapalinu hodně dýmat, taky tu kapalinu jak se chvíli po nanesení na hořlavou látku sama vznítí a… ještě pár takových těch malých rachejtliček a nějaké ohňové barviva.“ Počkám než mi vše vydá, pak si překontroluji zboží (jestli je správně zabalené atd…) a zaplatím za něj, dokonce ani nesmlouvám, protože vím, že s alch. Se smlouvat nevyplácí. A opatrně si vše uložím do vaku. (Hořlaviny do krabičky co ji na takovéto věci mám.)

Dál pokračuji ve svém zkoumání tržiště a po chvilce se zastavím před stánkem u kterého vidím spoustu cestovního jídla. „Dobrý den!“ Pozdravím obchodníka. „Chtěl bych támhle to sušené maso, nasolenou šunku, kousek sýru, chlebové placky, ovesné sušenky a spoustu sušeného ovoce.“ Pořádně zkouknu vybrané potraviny, protože není nic horšího než nakoupit špatné jídlo na cestu. Zaplatím, poděkuju a vše opětovně strčím do báglu. Ještě se nezapomenu zeptat kudy k nějakému stánku s věcmi na cesty a vydám se ukázaným směrem.

Dojdu k určenému stánku a zakoupím si u něj pár pochodní, deku a u nedalekého stánku ještě brk, inkoust a pergameny.

Chvíli se tak rozmýšlím co dál a nakonec si řeknu, že už bych se chtěl vrátit k ostatním, ale rychle si uvědomí, že jsme si vlastně neřekli kde se sejdeme. Vím jen kudy kdo přibližně šel. Tak si koupím u jednoho stánku kus grilovaného kuřete, vydám se hledat ostatní… a při tom pořád koukám na zboží u stánků. Zárovň, ale očima propátrávám dav přede mnou a snažím se vyhledat nějakého, jakobi nenápadně vypadajícího človíčka. Neboli příslušníka méně poctivého povolání.

[i]Škoda[/i] povzdechnu si a jdu z obchodu ven.
[b]"Ty si mi už na nic"[/b] řeknu netopýrovi a jdu ho následně prodat na třžiště a přitom sháním co největšší poplatek za něj. Když ho prodám vydám se hledat obchod se zvířaty.
[b]"Dobrý den"[/b] Pozdravím a prohlížím pohledem zvířata.
[i]Kočku ne já kočky moc v lásce nemám. Toho velkého psa? to ne ten by mě rozmáčkl.Už to mám![/i] Podívám se něaký druh malého psa a ještě štěněte. [b]"Chtěl bych prosím to štěně to malinké"[/b] A ukážu na štěně. [b]"Děkuji máte i vodítko?"[/b] zeptám se když si beru psa.
Pak vyrazím ke koželužnictví a nechám si udělat tři měchy na vodu a případně vodítko pro Ťunťu.S měchi běžím davem k obchodu s vodou abych tam naplnil své měchy.
Najednou se ozve KRRRRRMMMMČČČČ! a já zjistím že se to ozívá můj žaludek. Mám hlad že bych sněd vlka říkám si a mířím davem k hospodě.Vejdu dovnitř a přisednu si k neopsazenému stolu a objednám si něco k jídlu a pití.[b]"Hostinskej hoď mi sem jedno pivo a krutí maso ať vydím že je to tady dobrý!"[/b] Zavolám na hostinského a poté si pochutnávám na své odměně za skoro celý den na nohou.

"Mohu?" zeptám se trpaslíka a natáhnu se pro sekeru ten mi ji s usměvem na svém vousatém obličeji podal. Uchopil jsem silně sekeru, ale i tak jsem ji málem upustil když zapůsobila gravitace. [i]Ty bláho ta je těžká, snad ji zvládnu. Ale vyvážená je tak akorát.[/i]
"Dobrá beru ji kolik stojí?" optal jsem se jej.

[i] Hm, takže solené maso, zelenina a sýr? Aspoň s tím sýrem jsem se trefila. A jak tak koukám na to jídlo tady, docela jsem dostala chuť na nějaké dobré ovoce. Jen tak, že bych si před cestou udělala trošku radost. No, nakonec si možná něco koupím. Uvidíme.[/i]

Pozoruji potraviny ve stánku a vybírám. Nejdříve nějaký pěkný sýr. "Dobrá, tak bych prosila támhleten kus sýra. Doufám, že bude dobrý stejně tak, jak vypadá." Usměji se na trhovkyni a kouknu po masu. [i]Maso, kdyby to všechno byly ryby, bezproblémů vím, co hledat, ale v tomhle se moc nevyznám. No prostě si vezmu to, co mi dá. Když mě o nějakej ten stříbrnej natáhne, budu to muset přežít.[/i]

"Tím masem si nejsem jistá, proto mi dejte, co uznáte za vhodné. Sice jdu na dlouhou cestu, ale myslím, že masa tolik potřebovat nebudu. Jsem zvyklá jíst velmi střídmě. Takže nějaký menší kousek mi bude stačit."

Když paní u stánku hledá to, co chci, začnu se dívat po zelenině.[i] Jé, tohle už mě fakt nebaví. Budu tu stát ještě padesát let, než si něco vyberu. v nakupování jsem asi fakt hrozná.[/i]

Otočím se k trhovkyni a veselým hlasem oznámím můj výběr zeleniny. "A zeleninu, tu mi prosím také dejte podle vašeho uvážení. Jak vidíte, zdržovala bych vás velmi dlouho a takhle to bude pro obě strany jednodušší. Jo, a co chci a tím jsi jsem jistá je pár jahod. A to by bylo vše. Děkuji za vaši ochotu ještě jednou."

Čekám, až si trhovkyně řekne cenu a já dostanu svůj nákup. Jsem ráda, že mám nákup jídla za sebou.

Lightendil:
[/b]"Jiatě, hned to bude. deset placek a chleba. Áno, 3 stříbrné. Ďekuji.

[b]Rozhlížíš se po tržišti a hledáš někoho za vaší nedávno vzniklé party. Bohužel ale zrovna nikoho nevidíš. Asi budeš muset ještě chvíli hledat.


Smajdalf:
[/b]"Mistr Bradik má dílnu támhle na druhé straně. Ten dům s očouzenou střechou, s vývěsním štítem s flakonkem.[b] Odpověděl ti na tvou otázku jeden ochotný prodavač ovoce.

[/b]"Mátě štěstí, mám co chcete." [b]A vytáhl za jedné ze skříní dvě lahve obalené do kůže. Jednu s čirou a druhou s mírně nažloutlou kapalinou. Dále z jedné krabice vyndal malý balíček malých rachýtliček a z jedné police několik flakonků s barevnými kapalinami. [/b]"Tak to by bylo všechno, co jste chtěl. Ale není to levné. Ne míň, než deset zlatých." [b]Sjel tě nedůvěřivě pohledem od hlavy k patě. [/b]"Máte vůbec tolik peněz?"

[/b]„Co to bude?" [b]Zeptal se tě silnější muž prodávající v obchůdku s potravinami všeho druhu. Takže sušené maso, nasolenou šunku, kousek sýru, chlebové placky, ovesné sušenky a spoustu sušeného ovoce. Jak si přejete. jeden zlatý a 3 stříbrné. Děkuji.“[b]

Posléze jsi si nakoupil i pochodně, deku, brk, inkoust a pergameny. Za celkových tři zlaté a jeden stříbrný.

A nakon jsi se vydal hledat ostatní. Jelikož jste si neurčili místo setkání, asi ti to chvilku zabere.


Aidet:
Snažíš se netopíra prodat, ale nikdo o něj nemá zájem. Nakonec ho vnutíš zpět prodavači od kterého jsi ho koupil. Bohužel ale pouze za polovic. Tedy pět stříbrných. Ani nenalezení stánku, kde by jsi mohl koupit kočku či potkana ani neúspěch s pořízením netopýra ti nesebrali elán do nakupování a u jednoho stánku ti padlo do oka malé sotva roční štěně, nějakého malého plemena. Momentálně vypadá jako malé patnácticentimetrové žlutohnědé klubíčko. [/b]"Vodítko?[b] Podivil se prodavač. [/b]To je ještě malé šťěňátko. Na vodítku vám nebude stačit. Budete ho muset nosit. Buď v náručí, nebo v torně. Ale tak, aby mělo hlavu venku. Víte vůbec, co takové štěně potřebuje? Žádné velké kusy syrového masa. Na to ještě nemá ani zuby, ani žaludek. Musíte ho živit mlékam a postupně přidávat malé kousky povařeného masa. Rozumíte? Prodám vám ho za dva zlaté. (reakci doplň)

Poté sis u koželuýníka koupil tři měchy za celkem 6 stříbrných a naplnil je vodou z kašny.

A zamířil jsi do hospody. Je tu celkem narváno. DOkonce jsi ani nenašel místo na sedění. Musíš vzít zavděk postáváním u pultu. [/b]"Ano, ano, hned to bude. Vydržte chvilku, mám jen dvě ruce." [b]Odpověděl ti hospodský a zas někam odběhl. A tobě nezbývá než počkat.


Sparhavk:
[/b]"Ale jistě, jan si ji vyzkoušejte, lepší zbraň na celém trhu nenajdete. Šest zlatých je její cena.

[i]Tak, a máme nakoupené zásobičky, teď už se můžu se svými společníky vydat na cestu. Jenže kde jsou?[/i] Trochu znejistím, když si vzpomenu, že jsme se ani nedomlouvali na místě setkání. Trochu posmutním a vydám se dál prozkoumávat trh. Proplouvám řadami stánků jako duch a snažím se najít jakoukoliv známou tvář. U některého z mnohých stánků se zastavím, kouknu se, co tam mají a pak pokračuji dál ve svém neúnavném hledání.

[i]Sakra, kde jste všichni, přeci jste se mi nemohli ztratit! Kam jste všichni šli? Jak já vás teď mám nahánět?[/i] Začínám dostávat záchvat vzteku. Hned na to kopnu do jednoho ze sloupků některého ze stánků. [i]Auu, to bolí! Kdy už si na tohle dám pozor? Ještě si budu otloukat nohy kvůli několika lidem, který stejně ani pořádně neznám. Mohla bych tu cetku jít hledat sama. No jo, ale v jednotě je síla, to je fakt, a čím nás bude víc, tím snázeji se k pokladu dostaneme. Z toho vyplývá, že je stejně najdu.[/i] A pak si to uvědomím. [i]Přeci říkali, že mají hlad a jsou unavení, takže budou určitě v nějakém místním hostinci.[/i] Na tváři se mi objeví úsměv a spokojená sama se sebou se zeptám nejbližšího trhovce. [b]"Dobrý den, prosím Vás, nevíte, kudy bych se dostala do nějakého místního hostince? Jsem už celá unavená od toho věčného courání po trhu, při kterém sháním všechny možné i nemožné věcičky."[/b] Počkám na obchodníkovu odpověď. Kdyby náhodou o žádném hostinci nevěděl, zeptám se někoho jiného, popřípadě dalších lidí, a vydám se směrem, který mi byl zdělen.

V hostinci se rozhlédnu, zda neuvidím nějakou povědomou tvář. Poté se projdu kolem stolů, jako že hledám volné místo. Kdyby tam však nikdo, koho znám nebyl, jednoduše odejdu a vyhledám jiný hostinec. Už z toho běhání začínám být vyčerpaná. Proto se usadím u jednoho alespoň trochu volného stolu a objednám si medovinu. Rozhlédnu se, kdo mezi popíjejícími je a čekám, jestli náhodou někdo nepřijde.

Bezradně bloudím mezi stánky...[i]Kam se všichni vypařili kruci?"[/i] zakleju vduchu když v tom si všimnu vyoké elfky, která byla předtím mezi ostatními z naší skupinky a která vypadá stejně ztraceně jako já. Zaraduji se a hned se vydám jejím směrem.Musím se proplést mezi několika stánky a právě když vycházím z úzké uličky mezi dvěma stánky,a právě je tam plachta,nejspíše kvůli závětří tak mi doslova do náruče spadne zakopnuvší Widow.Rychle a obratně ji zachytím aby nespadla,,My se známe že?"usměji se když se pevněji postaví...
-------------------------------------------------
Kolaps:jestli jsem ti narušil nějaké plány tak to klidně smaž*4* pokuď se tak stane tak jednoduše hledám dokud na někoho nenarazím...

[i]Kořenovou zeleninu? K tomu by se hodil i nějakej hrnec. Pche, já a vařit.[/i]
„Myslíte? Mno uh... Tak mi dejte pár mrkviček a pár kedluben, ty já rád. A kysané zelí je výtečný nápad, tak mi dejte táhle ty dvě menší zavařovačky. A k tomu ještě něco sušeného ovoce. Děkuji.“ Zaplatím a honem se ženu od tohoto stánku.

Ustánku s mapama si začnu prohlížet nabízenou mapu Bojónu.
„ Mno není moc podrobná, víte já bych potřeboval podrobně cesty a abych věděl kde sou jaké vesničky a tak. Víte co? Nechte to, já se ještě mrknu jinde, ale děkuji mockrát. A promiňte, že jsme zdržoval.“, snažím se to zamluvit a pomalu odcházím za dalšími nákupy.

U stánku, kde mám vyhlídnuté ty dva zdobené nože se začnu vybavovat s barbarem. „10 zlatých jeden?“ začnu předstírat, že už nemám zájem. Když mi ukáže, jak jím hodit, řeknu si, že to není nic těžkého, když však nůž dopadne kousek od mé nohy, hněvivě pohlédnu na barbara.
„Nemůžete dávat pozor? Takhle zacházet se zákazníkama, Vy nešiko! Máte štěstí, že mám dobrou náladu.“ Počkám jak zareaguje a pokud si mě přestane všímat pokusím se nože ukrást: Postavím se pokud možno, co nejblíže jinému zákazníkovi a dělám, že si vybírám jiné nože, nebo dýky. Když spozoruji, že barbar nedává pozor a zákazník se kouká jinam, bleskovým pohybem uchopím nože v krásném pouzdru a strčím si je do rukávu.(nacvičený pohyb, jak strčit předmět do otvoru s otevřenými knoflíky od košile a následně zakrýt ruku pod plášť) Hned na to uchopím nože vedle a začnu si je prohlížet pěkně zblízka.
„Kolik stojí tyhle?“ zeptám se, aby to vypadalo, že si je chci koupit. Potom je položím zpátky a nevzrušeně odkráčím dokoupit přikrývku a ty rukavice a cestou koukám jestli tu u nějakého stánku nepotkám nějakou mapu nebo někoho známého.

[i]Cože jen šest zlatých? To za takovouhle sekeru není moc peněz, ale co můj starý milovaný meč? Sloužil mi dobře, to je pravda, ale přece ho jenom proto že ho sebou nosím už skoro deset let nemůžu tahat dál, zvlášť jestli si koupím tuhle sekeru! No snad mu ho prodám, alespoň ušetřím.[/i]
"Šest zlatých? Tak to je hodně dobrá cena, ale i tak bych vám dal na protiúčet ještě tenhle meč," vytáhnu zbraň z pochvy a položím ji na pult. "Bral by jste ho?" zeptal jsem se trpaslíka. "Není to sice meč králů, ale mě sloužil dobře," pokoušel jsem se obhajovat svého dlouholetého přítele, když jsem si všiml prodavačova né zrovna povzbuzujícího výrazu. Prodavač mi řekl částku a já po chvíli smlouvání zaplatil. Poté co jsem koupil sekeru jsem uvažoval jak dál, rozhodl jsem se že si nakoupím zásoby.
Vydal jsem se tedy k stánku ve kterém očividně prodávali vše, vše co se dá sníst. Postavil jsem se před prodavačku a začal vyjmenovávat co všechno bych si rád koupil. "Dejte mi trochu sušeného masa, tři bochníky chleba, ze dva jablka, med, a hlavně hovězí kýtu jestli máte."
"Kolik vám dlužím?“ optal jsem se a zaplatil stanovenou cenu.

Poté co jsem nakoupil jsem se vydal k nejbližšímu hostinci. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po poměrně velké místnosti, moc plno nebylo, ale že by bylo prázdno to se také nedalo říct, ze zvyku jsem očima hledal únikovou cestu. Nakonec jsem si všiml poměrně nenápadných dveří v rohu místnosti. [i] Kudy případně utéct vím, tak bych se mohl porozhlédnout po někom známém.[/i] Pozorně jsem si prohlížel tváře všech v místnosti až jsem narazil na elfu která, myslím také patřila do naší skupinky.
„Promiň,“ oslovil jsem ji „jmenuji se Sparhavk, že ty také patříš ke skupince která hledá ten proslulý šperk, myslím že pokud si zprávně pamatuji tvoutvář tak patřím k vám,“ řekl jsem a pořádně si elfku prohlédl.
[i]Hm, vypadá dobře, hodně dobře.[/i]

Darya:
[/b]"Takže tenhle kousek sýra, jistě. A maso, asi aby vydrželo že? Tak asi tenhle kousek nasoleného hovězího, co říkáte? Bude to 7 stríbrných. A zeleninu, no tahle mrkev je moc dobrá. A tady jeden celer. No a ještě kousek hřestu. No, ty jahody budete muset do dvou dnů sníst, jinak se skazí. Tady prosím. Takže celkem 2 zlaté."[b]


Black Widow:
[/b]"Hned támhle na rohu je dobrá krčma. U krále. Tam, vidíte?"[b] Ukázal ti trhovec cestu.

Zamířila jsi do inkriminované hospody. Je tu celkem narváno. DOkonce jsi ani nenašla místo na sedění. Ale u pultu jsi spatřila postávajícího Aideta. A hned po tobě do téře hospody přišel i Sparhawk a oslovil tě: [/b]„Promiň,jmenuji se Sparhavk, že ty také patříš ke skupince která hledá ten proslulý šperk, myslím že pokud si zprávně pamatuji tvoutvář tak patřím k vám,“[b]


Lightendil:
Procházíš se tržištěm a hledáš ostatní. Náhle jako na zavolanou se odkudsi objeví Widow zakopne a ty ji gentlemansky chytíš a začneš konverzaci. [/b]"Cože, to bude nějaký omyl, já vás vživotě neviděla. Dejte ty ruce pryč."[b] Začne ona žena skoro křičet. Podíval jsi se tedy pozorněji a zjistil, že to není Widow, jen elfka, která jí je velmi podobná.


Dorian:
[/b]"No jasně 4 mrkve, 3 kedlubny...4 stříbrné. A trochu sušeného ovoce, takže celkem 9 stříbrných."[b] Odvětil hobit a víměnou za peníze ti předal žádanou část své úrody.

[/b]"No jak myslíte. Ale pochybuju, že něco takového naleznete. Alespoň ne tady. Mapy Bojónu tu nikdo nevyrábí."[b] Odpověděl ti prodavač map a šel se věnovaty dalšímu zákazníkovi.

[/b]"Tak tak. Deset zlatých. To dobrá cena...Prominte. Chtít to šikovná ruka. A tu já nemít."[b] Omlouvá se ti barbar a zvedá dýku za země. Toho jsi využil zmocnil se jedné z dýk. [/b]"Dýka 10 zlatých. Všechna dýka 10 zlatých."[b] Odpověděl ti barbar a zdá se, že si ničeho nevšiml.

O pár stánků dál jsi narazil na krámek malého můžíčka, který nabýzí kožené a plátěné výrobky a mezi nimi i tebou žádané rukavice a přirkývku.


Sparhavk:
[/b]"No to bych řekl, že je to dobrá cena...Meč jako protiúčet? No proč ne, ukažte...Když se trochu překová, tak bude dobrej. Za něj vám slevím čtyři zlaté. No dobrá tak pět zlatých. Ne, potěšení je na mé straně." [b] Dokončil jsi obchod s trpaslíkem a vydáváš se pro něco k jídlu.

[/b]"Jistě, jistě, všechno máme. Kus sušeného masa, tři chleby, pár jablíček, soudeček medu a hovězí kýtu. No celkem to dělá 3 zlaté a 2 stříbrné. Děkuji."[b] Pořídil jsi u stánku s potravinami a zamířil k hostinci. V hostinci je celkem narváno. DOkonce jsi ani nenašel místo na sedění. Ale u pultu jsi spatřil postávajícího Aideta a hned kousek od sebe jsi si všimnul Black Widom. Přistoupil jsi tedy k ní a oslovil ji.
----------------------------------------------------------------
Sparhavk: Příště nech prosím to, jestli je ta hospoda velká nabo malá a obsazená nebo prázdná na mě. Děkuju.

,,O pardon,jste podobná jedné přítelkyni.Moc se omlouvám,ikdyž bych spíše čekal díky že jste si díky mě nerozbila hlavu ale prosím.Poroučím se!"řeknu a naštvaně,jak z reakce tak z toho že jsem stále nikoho nenašel se vydávám na další průzkum...

[b],,Cože!!!!!!!!Tak si radši vezmu něco jinýho nebo rači nic!!"[/b]
řeknu obchodníkovi hned potom co my řekne co to štěně potřebuje.
Pak zamířím do hospody kde si objednám jídlo a pití.
Jak si chci sednout nenajdu místo a tak sedím u pultu.
Jakmile mi donesou jídlo čichnu si k němu
[i]Ta vůně a ten můj hlad![/i] a pustím se do jídla.
Pak to zapiji a přemýšlím co dál.
[i]No jo! každý hobit má mít nůž! Teda každy muž má mít...... no to je jedno!!
[/i] řeknu si a jdu si někam koupit lehkou kuši toulec a něaké šipky.
[b],,Brý den!"[/b]a rozhlížím se po krásně dělaných kuších.
[b],,Tamhle tu"[/b] řeknu a ukážu na krásně lemovanou kuši ,ale obchodník na mě vystřeklí takovou cenu že si radši vyberu klasickou lehkou kuši ,ale žádnýho šunta a deset šipek s toulce. Pak poděkuji a vspomenu si že sem snad vyděl něaké členy naší skupinky. [i]No jo v tý hospodě![/i] pomyslím si a běžím spět už i s kuší do hospody. Rozhlížím se po lidech jestli nenajdu známou tvář. Hele najednou si všimnu té elfky Black_Widow a s ní je tam i ten člověk co se snad nepředstavil? [i]No jo Sparhavk![/i] a vydám se za nimi. [b],,Ahoj! tak co obchody?"[/b] zeptám se jich. [b],,Nepujdeme do jiného hostince tady je málo místa i pro mě a to už je co říct"[/b] a pousměji se ,ale pak nasadím tázavý obličej a čekám na odpověď. Jestli bude odpověď kladná tak vyrážím do jiné hospody. Cestou do hospody mě tak napadne že mám za třicet dní narozenin a tak řeknu ostatním přítomným [b],,No víte já budu mít brzo narozeniny a tak bzch možná šel až později za dobrodružstvím. Udělal bych tady hostinu ,ale jestli ne klidně si to oslavím třeba kýtou u ohníčku"[/b] a podívám se smšrem k torně šáhnu na ni a když ucítím kýtu pousměji se a jdu dále do hospody. Když do hospody dojdeme objednám si něco bez alkoholu protože sem ho dnes měl už dost.

Přestěhovali jsme se do další hospody. [i]Kruci, dostávám hlad, mohl bych se pořádně najíst.[/i]
"Hospodský, co máte pořádnýho k jídlu?" otážu se trošku silnějšího chlápka stojícího opodál.
Otočím se na Adieta. "Víš co, trochu pojíme a počkáme na ostatní, pak se domluvíme co dál, jo?"

Procházím se prvním hostincem, do kterého jsem zapadla. Procházím mezi stoly, u kterých sedí spousta nálevníků, kteří popíjejí různé druhy nápojů. Já se však nechci usadit ani se napít. Já zde hledám mé společníky, s nimiž se možná ještě někdy vydám na dobrodružství. Náhle můj pohled spočine na tom skrčkovi Aidetovi. [i]Takže ten malej hobit už je tu. Kdo by to čekal, no ne? Vždyť hobiti jsou už od narození jedlíci a pijani. Takže tohle jsem mohla předpokládat.[/i] Trochu se sama pro sebe pousměji, to jako že jsem našla někoho známého.

Než se však stihnu k němu dostat, překvapí mě povědomí hlas. "Ahoj, já jsem Sparhavk..." Rychle se otočím a za sebou uvidím válečníka, kterého jsem potkala na shromáždění a který se k nám chtěl také přidat. [i]Do hlavy se mi dostane otázka, jestli svůj zájem o dobrodružství nepředstírá a není to masový vrah, jenž mě chce zabít při první příležitosti.[/i] Oddechnu si, když mě ten chlapík nechce zabít. [b]"No nazdar, Sparhavku, mé jméno je Widow, ta Widow, která možná patří k té skupince odvážných dobrodruhů, ke kterým jsi se taky připojil. Jsem celkem ráda, že jsi další osoba, kterou jsem našla. Koukni, támhle u výčepu postává ten zakrslej Aidet, co kdyby jsme se k němu připojili?"[/b] Po mém vyčerpávajícím sdělení se dlouze oddychnu a chystám se dojít k hobitovi. O je však rychlejší.

Svými malými krůčky se k nám přibližuje a pak k nám promlouvá. Slušnost mi radí, abych na jeho otázky reagovala. [b]"Ahoj Aidete, jak jsi se měl ty? Mě to celkem vyšlo, vše, co jsem potřebovala mám, takže já mohu kdykoliv vyrazit. A co ty Sparhavku, jak to šlo tobě? Jo, a s tím přesunem to je dobrý nápad. Taky se mi to tu zdá celkem přeplněné."[/b] Při svém projevu se na všechny usmívám. Poté počkám na reakce ostatních a vydám se dlouhými kroky pryč z téhle hospody a přecházím do nějaké jiné, ne tak plné. Tam se posadím u jednoho z prázdnějších stolků a objednám si medovinu. [i]Už jsme tři, to by mě zajímalo, kde jsou ostatní. Jediný problém je, že jsme se nedomluvili na shromaždišti, takže se to trochu komplikuje. Doufejme, že nás tu zbytek najde.[/i] Zavrtím se na místě a usrknu ze své medoviny.

Když dojdeme do hostince který není tak přeplněný (Jestli takový najdeme) sednu si ke stolu a vyčkávám hospodského. [b]"Tak co ste si koupili? A neviděli ste ostatní?"[/b] zeptám se. Pak už mi přijde že hospodský něak dlouho nejde a tak du k pultu a řeknu [b]"Hostinskej jedno pivko a solený vepřoví! A ať už je to na stole mám hlad jako vlk!"[/b] [i]No tak zas takovej hlad ani žízeň nemám ,ale chuť se tu najde[/i] a pohladím si své polo plné břicho. Pak si jdu spátky sednout k Widow a Sparhawkovi. [b]"Dáte si taky něco? já mám peněz dost klidně to zaplatím. Jo a ještě sem se myslím nepřectavil jmenuji se Aidet"[/b] Když tak čekám na jídlo a cítím tu vůni masa tak už to dlouho nevydržím a tak jdu k pultu a hospodského se popuzeně zeptám mkdy to bude hotyvý a případně objednám i jídlo co si chtěli dát ostatní. Pak si jdu zase sednout a začnu si jen tak potichoučku prozpěvovat píseň co si skládám v hlavě. [b]Tram tram pivečko a maso solené to dobrůtka je a mé břicho to je jedna bezednáá popelnička co solené poliká moc moc ráda"[/b]. Takhle si potichu prospěvuji a skládám dokud hostinský nedonese mé jídlo a pití. Pak se pustím do jídla a celé to zapiji pivem. Pak až všichni dojí přijdu k pultu a zeptám se [b]"Tak co kolik to dělá?"[/b] když zjistím že cena je nad deset zlatých trochu se leknu ,ale zaplatím. Pak se vratím ke stolu a opřu se o stůl a asi usnu a kvůli dobrému jídlu a pití se mi zdají nádherné sny.

Prohlédl jsem si spícího, maličkého človíčka a poprvé jsem si všiml, že i přesto že je velmi nízkého vzrůstu tak je poměrně robusní postavy.
Otočil jsem na Black Window. "Když už tu tak sedíme, pověz mi svůj příběh," požádal jsem ji, když jsem si uvědomil že o svých společnících téměř nic nevím.
Vyčkal jsem na odpověď a u vrchního jsem si obědnal tmavé pivo.

"Ještě jednou mockrát děkuji." S úsměvem podávám trhovkyni dva zlaté a strkám jídlo do své torny. Po chvilce již zas bloumám trhy a začnu přemýšlet, kde asi je zbytek z naší skupinky.

[i]Zatím jsem nikoho nepotkala. Asi už se usadili někde v krčmě. Ale jak já je budu hledat. Ani Smajdalfa jsem nepotkala a toho bych jisto jistě poznala. No zkusím se tu ještě porozhlédnout a pak zkusím pár hospod. Snad na někoho narazím. Doufám, kdyby takhle zkončilo moje první velké dobrodružství... No to snad ne. Snad by beze mne neodešli. [/i]

Procházím mezi obchůdky a stánky a pozoruji procházející lidi, jestli někoho náhodou nepotkám. A také pokukuji po vystaveném zboží. Třeba mne ještě něco zaujme.

S teplou medovinou v rukách se uvolním a pokukuji po svých společnících. Aidet, jako jediný si objednal něco k jídlu. [i]Hmm, no jo, no, hobit, ten se nezapře. A už se láduje. Je pravda, že to vepřové vypadá opravdu dobře. Nevím, nevím, jestli bych si náhodou neměla dát taky.[/i]

Z mého rozjímání mě vyruší Sparhavk, jenž chce, abych mu vyprávěla svůj příběh. Nahlas se rozesměji. Ani si nevšímám pohoršených pohledů přísedících. Usrknu ze svého pohárku a pořádně se nadechnu. Spiklenecky se podívám na válečníka. [b]"A proč si myslíš, že já ti budu povídat o své minulosti? Mám snad k tomu já nějaký důvod? A co ty? Jaká je tvá minulost? Ta má nebyla vůbec dobrá, takže o ní radši nebudu mluvit."[/b] Skloním hlavu e stolu a zahraji si na velice smutnou a plačící malou holčičku, kterou nikdo nemá rád a všichni jí ubližují.

Podíval jsem sa na plačící elfku a najednou mi ji zabylo líto. [i]Chudák holka, asi to taky naměla zrovna nejjednodušší.[/i]
"Dobrá tedy, když to chceš vědět," prohlásím nahlas. "Narodil jsem se do milující rodiny v malé vesničce u města Adiet. Rodiče mě měli velmi rádi a já měl rád je, pomáhal jsem jim chodíval na houby a vůbec žil jsem si poměrně idilický život. Vypadalo to že skončím jako sedlák a budu pokračovat v každoročním opečovávání našeho pole, ale v mých dvanácti letech se v době kdy jsem byl na houbách oběvila skupina vojáků v Bojónských uniformách, nikdo to nepřežil. Přísahal jse Bojonu pomstu a dal se do sližb lorda Diakona po pár letech mě služba strážného začala unavovat tak jsem se přidal ke všem těm dobrodruhům hledající ten slavný šprek. A to je celý můj příběh!" vyslovil jsem tuto krutou pravdu o své minulosti už téměř bez lítosti, ta po pár letech téměř vymizela, ale za to se stále stejně silnou nenávistí k Bojonu.

Aidet:
[/b]"No jak myslíte. Já vás nutit nebudu."[b] Odpověděl obchodník se zvířaty a odešel se věnovat dalším zákazníkům.

[/b]"Takhe. No to je opravdu skvostný kousek. 60zl je její cena. Aha no tak něco levnějšího. Co třeba tahle. Kvalitní práce. Za 25zl. Děkuji a 3ťastnou cestu.[b]

Lightendil+Darya:
Poté, co jste dokončili své obchody se procházíte po tržišti a někoho hledáte. Náhle jste se navzájem zahlédli v davu proudících lidí.

Aidet+Black Widow+Sparhawk:
Rozhodli jste se tedy, že najdete jinou hospodu. Po chvíli hledání jste si vybrali hospodu na samém konci tržiště blízko brány ven z města, která se nezdá být tolik obsazena.
A opravdu je plná jen asi z poloviny. A co víc u jednoho jinak volného stolu vidíte sedět Doriana se Smajdalfem.

[/b]"Ano, jistě, hned to bude."[b] Odpověděl hostinský a po chvilce už přináší obědnané pochutiny.
------------------------------------------------------------------------
Aidet: Prosím, nepiš až tolik dopředu. Dáváš tak málo prostoru ostatním hráčům i mě.

Procházím tržištěm a snažím se vzpomenout si jestli ještě něco potřebuju. Alchimistické věcičky bych měl, i když byli pěkně drahé. Jídlo na cestu mám taky a nějaké pochodně a podobné věcičky mi také neschází. Takže teď už jen potřebuju najít své nové společníky. Bezmocně se rozhlédnu po tržišti a doufám při tom, že někoho z nich zahlédnu. Když mi, ale do záběru žádný z nich nepadne, tak pokračuju dál tržištěm, doufaje, že je najdu. A po dlouhé době to vzdám a zastavím se na místě. "Tak a co teď?" Řeknu si. Chvíli přemýšlím a pak se otočím směrem k místu kde jsme se všichni rozběhli na tržiště s tím, že snad ostatní také napadne, aby tam přišli, že tam na ně počkám.

Jak sem tak usnul spím a spím až se probudím a teď teprve si všimnu že zde seí i jiní dobrodruzi kteří sou s námi v družince. Vstanu ze stolu a rzespalý si jdu koupit něco silnéhi na probuzení. Pak si vzpomenu na mé mynulé myšlenky a jdu k hostinskému. Zeptám se ho [b],,Prosím chtěl bych udělat menší hostinu kolik by to stálo??? Výte dnes mám své sedmnáctiny a tak bych to chtěl aspoň něak oslavit. Ale musí to být rychle všechno uvařené a taky malý dortíček nebo něco tak s sedmnácti svíčkami. Jinak ostatní je na vás''[/b] dořeknu a po odpovědi si jdu sednout zpět ke stolu. Pak se začnu prohrabovat ve svém váčku se zlatými. Když uvidím ty zlaté co mám řeknu si [i]No tak snad to nebude tak drahý.....doufám[/i] pomyslím si a vracím mince do váčku který utáhnu a vložím do torny. Čekám na hostinského kdy přijde a začne strojit stoly atd.. Vstanu a řeknu si že bych mu mohl pomoci a tak skusím něaký stůl odtáhnout k jinému abych ze dvou stolů udělal jeden. Pak jdu k pultu se podívat jestli tam hostinský už něco položil. Vezmu první talíř a odnesu ho na stůl přičemš se dívám na ty krásné dobroty. Taky sem na pozoru kdyby někdo chtěl jíst před hostinou. Když je to nachystané tak si sednu ke stolu a vybídnu ostatní ať si taky vezmou ,ale s tím *dortem* ať začnou později. Když dojíme a dopijeme vezmu dort se zapálenými svíčkami a sfouknu je a přitom si něco přeju [i]hmmmmm ať přežiju a najdeme Diakonův šperk[/i] pomyslím si sfouknu a řeknu [b]"Můžeme se pustit do dortu!!"[/b] a pustím se do něj. Jakmile dojím vstanu od stolu a protože už se stmívá zaplatím hostinu a nakouknu do váčku. Pak zaplatím a jestli mi zbyde tak si koupím nocleh a jdu se uložit do lůžka. Jestli na to nemám optám se ostatních kde hodlají spát.

__________________________________________
Kolaps: Promiň nepochopil sem to.

Bezradně se toulám davem proudícím mezi stánky, když v tom zahlédnu jednu z dvou elfek z naší skupinky. Zamávám na ni a rychle se k ní vydám.Tváří se že si mě také všimla a tak se už nebojím že se mi ztratí.
,,Ahoj!Ty jsi...Darya?Mám pravdu?"optám se s úsměvem. ,,Už máš nakoupeno?Já mám a hledám ostatní.Jsem rád že jsem tě našel.Ve dvouch se bude hledat lépe ne?"
[i]Ještě že jsem našel alespoň ji,vlastně je dobře že právě ji...líbí se mi[/i] při této myšlence se mi na tváři objeví velmi přívětivý úsměv kterého si Darya musí všimnout i kdyby nechtěla...

[tab]Prozradil jsem Black_Window svůj příběh a pozorně jsem se jí zadíval do tváře abych zpozoroval její reakci. V tom se však vzbudil Adiet a rozhlédl se kolem sebe, očima zastavil na každém kterého jsem již viděl u naší družiny a byl v krčmě. Postavil se a odešel směrem k pultu za hostinským a pustil se s ním do rozhovoru. Byl však daleko takže jsem toho moc neslyšel, podařilo se mi jen zaregistrovat slova hostina a sedmnáctiny. Krčmář mu cosi odpověděl a na tváři se mu usadil člověka jenž v hlavě propočítává vydělané peníze. Adiet mezi tím znova usedl, vytáhl svůj měšec a chvíli se v něm prohraboval. Pak jej vložil zpět do torny zvedl se a začal k sobě stahovat stoly. [i]Co to ten hobit vyvádí? Že by chystal pohoštění? Neměl bych mu jít pomoct? Né radši né mohl by se urazit, nebo mu mám jít pomoct? Aby pak nebyl naštvaný že jsme všechno nechali na něm![/i] Malinkatý človíček stáhl stoly k sobě a pak se vydal k pultu. Když před něj hostinský uložil nějaké talíře tak je popadl a nosil je na stoly, které před malou chvílí zdělal dohromady. Chvíli mu trvalo než to všechno nanosil a já jsem si všiml že na talířích jsou samé vybrané lahůdky. Při nošení talířů nás Adiet pozorně sledoval, asi se díval jestli mu jdeme pomoct. Cítil jsem se zahanbeně že jen sedím zatímco on se lopotí a už už jsem se zvedal že mu půjdu pomoct, pak jsem si to však rozmyslel a znova si sedl. Adietovi trvalo pěknou chvíli než vše nachystal a když už bylo vše podle jeho představ tak se zastavil a oznámil nám že se máme vrhnout na všechno to jídlo.
Poněvadž jsem měl poměrně hlad tak jsem se na nabízené dobroty okamžitě vrhnul. [i]Je to vynikající, ale proč všechno tohle ten hobit přichystal? Žeby měl nějaké výročí? Třeba narozeniny? Ale které? [/i] Pak jsem si ale všiml svíček na dortu a hned mi bylo vše jasné. Když jsme dojedli tak Adie sfoukl všechny svíčky a vybídl nás že se můžem pustit i do dortu. Byl jsem sice po předchozí hostině nacpán k prasknutí, ale ze slušnosti jsem si jeden kousek ukrojil.
[tab]Po jídle jsem se zvedl a zašel k Asketovi a uchopil ho za ruku. „Blahopřeji k Sedmnáctým narozeninám,“ řekl jsem mu.

Pozorně a se zaujetím poslouchám Sparhavkův příběh. Všímám si při tom jeho skleslého výrazu a připadá mi, že s ním soucítím. [i]Sakra Widow, na co ty jen myslíš? Ne, ty s ním přeci nesoucítíš. Je ti úplně ukradenej. Nech ho, ať si nad tím svým příběhem pobrečí. Vzpomeň si, jaký jsi to měla ty. Bylo to o dost horší. On by to ale stejně nepochopil.[/i] Narovnám se na židli a rozhlédnu se kolem. Na mé tváři není ani špetka lítosti či soucítění a tímhle mladým vojákem. Pokukuji po ostatních a sleduji, co dělají a čemu by stálo za pozornost se věnovat. Nejprve ty dvě osoby přehlédnu. Když však projíždím pohledem okolí podruhé, všimnu si dalších dvou postav z mojí družiny. Vstanu, vezmu kalíšek s medovinou, napiji se a vydám se směrem k nim. U jejich stolu se zastavím. [b]"Máte tady volno? Jsem ráda, že vás zase vidím. Tak co, jaký byli nákupy?"[/b] Usednu ke stolu a odložím si pohárek. Ztlumím hlas. [b]"A teď trochu vážně. Máte něco, co by nám mohlo pomoct k získání tý cetky? Já jsem sice nic nezjistila, ale to neznamená, že byste nemohli mít třeba něco vy. Je třeba to naplánovat. Možná nám zbývá ještě trocha času, než přijdou ti dva opozdilci, ale tak či tak, jednou vyrazit musíme."[/b] Konečně vyprázdním pohárek. Čekám na reakce mích dvou společníků. Poté se uvidí, co dál.

Smajdarf+Dorian:
Smajdalf se odebral na místo rozchodu a čeká. Netrvalo ani moc dlouho a objevil se tam Dorian a přmluvil ho, že má docela hlad a že by nebylo od věci zajít do hospody. Protože šance, že vás ostatní najdou v hospodě není o moc menší než ta, že vás najdou tady. Nakonec jste zvolili hospodu na kraji tržiště blízko brány ven z města. A opravdu. Krátce poté, co vám hostinský přinel obědnané jídlo se v hospodě ověvili Aidet, Black Widow a Sparhawk. Jen Lightendil a Darya zatím chybí.

[i]A co je zase tohle? To bych nikdy neřekla, co všechno se někdo pokusí prodat. A nikdy bych nevěřila, že si někdo něco takovýho koupí.[/i] Pobaveně pozoruji zvláštní hejblátka a věcičky, které se tváří, že k něčemu určitě slouží. V tom zahlédnu jednoho z naší skupinky.[i] No, konečně někdo. I když, jak on se jmenuje? To jsi fakt nevzpomenu. Ale to přeci nevadí.[/i] Pozoruji blížící se postavičku, která na mne mává.

"Ahoj, nakoupeno mám. Teda doufám, že mám vše. A myslím, že všichni už zamířili někam do hospody, takže to bude i náš cíl. Jenom zjistit do které."

[i]Proč se na mě tak culí? Řekla jsem něco vtipnýho? O ničem takovym nevim. Ale co, ať se culí, lepší než kdyby se mračil.[/i]

Když seženu vše co je třeba obcházím se smaolibým úsměvem tržiště a porozhlížím se po společnících. V rukávu mě příjemně chladí pocit dobře odvedené práce-čorky.
Když se na chvíli zastavím hledajíc své společníky, uzřím Smajdalfa přesně na místě, kde jsme se rozešli. Rázně k němu dojdu a začnu ho vehementně přemlouvat k uchýlení se do nějaké příjemné hospůdky.
Po chvilce přemlouvání a argumentování se spolu vydáme na kraj tržnice, kde nalezneme jednu ne tak obsazenou a celkem slušně vypadající hospodu. Pohodlně se usadíme u velkého stolu. Objednám si některou z místních specialit a medovinu. Když mi konečně hostinský donese jídlo, oběví se ve dveřích Aidet, Black Widow a Sparhawk.
Usměju se, aby viděli, že jsem je postřehl a plácnu Smajdalfa po rameni:
„No neříkal jsem to? Že je to stejná pravděpodobnost, že je tady potkáme?“ zasměju se a zavdám si pořádný lok teplé medoviny.
__________________
Kolaps: jeste pak napisu jeden prispevek, tohle je jen takovej uvod-nahozeni*4*

,,Je jich tu všude kolem plno.Byl jsem v jedné takové příjemné ale potkal jsme jich nejméně pět dalších." usměji se,,Mohou být prakticky ve kterékoliv,procházet je jednu po druhé se mi nějak zvlášť nechce ale asi nám nic jiného nezbyde."skonstatuju trochu otráveně a postavím se na špičky abych měl trochu lepší rozhled.Znovu se dobře rozhlížím zda někoho neuvidím.,,Půjdeme tedy?"zeptám se nakonec.

[i]Ó, je tu hodně hospod. Tak to je asi jasný, jsme ve velkym městě.[/i] Stojím a poslouchám Lightendila, sice jsem již chtěla vyrazit, ale když začal mluvit, tak tu ještě chvíli postojíme.

Na jeho otázku mu s úsměvem odpovím. "Půjdem, snad budeme mít štěstí a najdeme je brzy. A když ne, času máme dost." Otočím se směrem k domkům a vyrážím hledat zbytek naší skupiny.[i] Doufám, že aspoň všichni ostatní jsou již pohromadě. Nechtěla bych najít třeba jednoho z nich a pak se plahočit dál.[/i]

,,Tak tedy vyrazíme."řeknu a stejnou rychlostí jako Darya se vydám směrem který ona vybrala.,,Odkuď jsi sem přišla?" začnu hovor.
[i]Doufám že nebudeme hledat dlouho.A nebo by to bylo spíš lepší?Abych ji stihl trochu poznat?No uvidíme jak se to vyvine,ale záměrně zdržovat nebudu.[/i]pomyslím a poslouchám Daryn příběh.
Až narazíme na první hospodu,otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Pokuď zde budou naši přátelé tak vejdu dovnitř a podržím Darye dveře.Pokuď nebudou, oznámím:,,Tady nejsou."a vydám se s Daryou k další hospodě.

Aidet objednal u hostinského hostinu na oslavu narozenin. Skládá se z nejrůznějších kusů pečeného masa, také nekolik druhů sýra a uzené. Plus všechny druhy zeleníny a ovoce, co vás napadnou. Zvláště pečená jablka plněná uzeným vypadají moc lákavě. A nakonec velký makovo tvarohovo povidlový koláč v kterém je zapícháno 17 hořících naolejovaných tenkých dřívek. Hospodský to s pomocí servírky přinese ke stolu a vyinkasuje od Aideta obnos 15-ti zlatých.

Sotva je jídlo na stole a Sparhawk Aidetovi gratuluje vstoupili do krčmy Darya s Lightendilem.
(tj. už jste v té hospodě všichni)

Postavím se a pogratuluju Aidetovi podám mu ruku a přidám k tomu i pár slov. "No... moc dlouho tě neznám Aidet, ale to neznamená, abych ti nepogratuloval. A tak tu teď stojím a přeju ti ať se dožiješ minimálně desetkrát tolik a samozřejmě ve zdraví!" Na to na něj mrknu a znovu se posadím na své místo ke stolu. Pak mě, ale ještě napadne, že bych mohl Aidetovi k narozkám ukázat pár triků, ale když vidím jeho váčky a jiné alch. vybavení tak si řeknu, že to nemá cenu, protže bych ho vlastně nemohl ničím překvapit. Tak to nechám být a pustím se do jídla, které Aidet objednal.

Po chvíli přišla i Darya s dalším členem naší nové party tak se na ní usměju a uvolním jí místo na lavici vedle sebe.

Když mi Smajdalf a Sparhavk pogratulují poděkuji. [b],,Hele není tmhleto Darya a Lightendil?"[/b] a pohodím hlavou směrem ke dveřím. [b],,Zdravim kde ste byli my tu na vás čekáme.."[/b] pousměji se a sednu si ke stolu. [i]Co teď já snad puknu netrpělivostí jak musim čekat než odejdeme...Kdy a kam nebo.............[/i] trhnu sebou a napiji se vína. [i]na co sem to myslel jej jejejej....[/i] zapomněl sem. Pak vínio dopiji a přijde ke mě hostinský. [b],,Teda tolik? No co se dá dělat tady to máte"[/b] a podám mu zlatky. Ještě dojím zbytečky a pak vstanu a jdu se podívat ven. Nadechnu se před hospodou čerstvého vzduchu a protáhnu se. [i]Jak zabít čas???Ha už vím...[/i] a s těmito myšlenkami jdu do obchodu s kartami či kostkami a něaké koupím. Pak běžím do hospody a řeknu: [b],,Tak co mě už tu trčet a nic nedělat nebaví já radši trčím a bavím se"[/b] a nato vytáhnu karty. [b],,Zahrajem? já klidně budu hrát o peníze ať je sranda"[/b] a položím na stůl tři zlatky [b],,Přidá se někdo?"[/b] zeptám se [i]Snad ne Smajdalf ten b mě asi rozdrtil no co sázka je sázka...Já tak plítvám zlatkami. To sem si rovnou měl koupit to štěně![/i] pousměji se a pustím se s někým do karet.

Prošli jsme neúspěšně několik hospod když v tom jsme konečně narazili na tu pravou.Jak jsme již řekl nakouknu a pak podržím slečně dveře.
,,Taky zdravím!To jste hodní že na nás čekáte...ještě řekni že je to jídlo pro nás a budu úplně spokojený!"zasměju se,,Něco se tady slaví?!"
Po zjištění že je Adietovi sedmnáct k němu přijdu a potřesu mu rukou:,,Všechno nejlepší!Hodně štěstí,zdraví,lásky...vždyť to znáš jak to pokračuje..."mrknu na něj.
Najdu si pak místečko kde se usadím a pustím se do nějakého kusu masa.
,,Já si zahraju!A co se bude hrát?"optám se a až se rozhodne dám se do hry.Přihodím na stůl jeden zlatý,přecijen nejsem žádný boháč...
Po chvilce hry začnu hovor:,,Tak že, jak naší cestu naplánujeme?Já osobně to tu moc neznám,jsem tu poprvé a ani nevím kde to...kruci jak se to místo kam jdeme pro ten šperk jmenuje?"zamyslím se a poškrábu se na hlavě...,,Bujon,Bojon...ááá Bojon!"vzpomenu si nakonec.,,Ví tady vůbec někdo kudy se tam jde?"

Od srdce se zasměju. A nahlas řeknu: "Koneně pořádná zábava! Nemáte spíš kostky? Hra V kostky nejlepší hra co znám, ale karty taky ujdou." "Počkat! Lightendile nevsadil si nějak příliš málo? No tak dělej přidej neškrť peněženku!"
Na to přihodím do hry tři zlatky a chopím se karet. Doufám, že mi hra vyjde, protože strašně nerad prohrávám.

Klidně pozoruji poklidnou oslavu Aiditových narozenin, neobtěžuju se mu ani popřát.
[i]Proč taky? Vůbec nechápu k čemu nám bude dobrý...[/i]
Znuděný posedávám v rohu, nohy natažené a v jedné ruce poloprázdný pohár medoviny.
Už téměř usínám nudou, když v tom vtrhnou do hospody Darya s tím elfem, zbystřím. Podezíravě pohlédnu na toho elfa.
[i]No jak se na ní usmívá! Co si myslí?[/i]
Uklidním se až když Smajdalf Daryu posadí vedle sebe- tj. Místo na které krásně vidím. [i]Jen doufám, že si vedle ní nesedne ten elfoun.[/i]
Když Aidet přiběhne s kartama rozzáří se mi oči.[i] Hazard! To bych si dal říct,[/i] ale ovládnu se a neřeknu ani ň. [i]Asi by nebyli rádi, kdybych je hned první den obral. [/i]Zasměju se nad tou představou.
Když se elfou zeptá jestli někdo neví kde je Bojon, zdráhavě na něj kývnu: „Není to daleko, je to sousední země, pochopitelně.“ V hlavě si vybavím mapu. „určitě tam trefíme bez problému.“ Potom obědnám rundu skořalky pro všechny, aby se neřeklo, že jsem škrt a nemám rád oslavy.
[i]Tou krádeží jsem dost ušetřil,[/i] zamyslím se. Jenže dnes nemám náladu na přemýšlení. Mám chuť úplně na něco jiného. Nenápadně se porozhlédnu po putyce, jetsli tu není nějaká žena k světu.

Když konečně dorazíme do hospody, kde sedí všichni ostatní, dostanu hned lepší náladu. A jak tak koukám, všichni se dobře baví. Ráda přijmu místo vedle Smajdalfa, jediného z celé skupiny, kterého aspoň trochu znám. I když ani jeho vlastně neznám. Ale furt víc, nežli všechny ostatní. Po chvíli pochopím, že Aidet slaví narozeniny, ale moje přání se už moc nehodí, tak se jen posadím a čekám, co se bude dít.

[i]Jej, tak hrát nějaký hospodský hazardní hry se mi moc nechce. Ale co, když je to baví, ať si klidně hrajou. Vypadá to, že Smajdalfovi se to líbí, nebudu ho tedy rušit nějakými otázkami. Tak teď mám chvilku si pořádně všechny prohlédnout, aniž by to vypadalo nějak divně.[/i]

Postupně si prohlížím všechny u našeho stolu a nad každým se na chvíli pozastavím.[i] Ta elfka vypadá dobře, myslím, že bych si s ní mohla rozumět. Teda doufám, že si s ní budu rozumět. Je to jediná osůbka ženskýho pohlaví v naší skupince. A ani ten Lightendil nebude špatnej elf. I když je trochu srandovní, myslím, že až ho lépe poznám, mohla bych si s ním rozumět.[/i] Prohlížím si dál lidi kolem stolu. Na Smajdalfa svůj obrázek už mám, takže u toho se skoro ani nezastavím a jdu dál.[i] Aidet, no tak o tomhle hobitovi nevím vůbec nic. To ještě uvidíme. Pak je tu ten, jak on se jen jmenoval... Dorian, jo to bude ono. Vypadá, docela sympaticky. Možná až moc seběvědomý, ale co. To přeci nevadí, každej je nějakej. A pak je tu ještě jeden. Ale na jeho jméno si fakt nevzpomenu. Jak on se to k sakru jmenuje? Určitě jsem to jméno nejmíň dvakrát zaslechla. Ne, fakt nevim. Takže, toho ještě taky uvidíme. Ale nevypadá tahle skupina věru zle. Myslím, že máme šanci. Nebo v to spíš jenom doufám?[/i]

Hlavou se mi honí různé myšlenky, takže dění kolem sebe moc nevnímám. I rozhovory mi nějak unikají. Hlavní je, že jsme se všichni sešli.

I když se Doriana a Smajdalfa slušně zeptám, jak plánují cestu, nedostane se mi odpovědi. [i]Tak to teda ne. Já se tu snažím, jak nejvíc umím a nikdo o to nestojí? Chlapci u mě mají velký, ale opravdu velký problém. To si ještě vypijou.[/i] Jsem z toho celá znechucená. Všechno se teď točí jenom kolem toho mrňavýho hobite, který nejspíš slaví narozeniny. Má dobrá strana duše mi radí, abych se k nim taky připojila. Proto tedy i jé přistoupím k Aidetovi. [b]"Tak teda jo, Aidete, já ti tedy taky přeji všechno nejlepší."[/b] Řeknu mu a potřesu mu jen tak decentně rukou. V mém obličeji by zkušený pozorovatel poznal vztek a pohrdání. [i]To víš, ty tlustý prase,já se s tebou tak budu bratříčkovat. To, že dneska slavíš narozeniny ještě neznamená, že budeš hvězda. To ne, to jsi teda na velkým omylu. Ještě se uvidí, jak to všechno dopadne.[/i] Můj obličej rychle prostřídá několik odstínů barev a nakonec se zastaví na nevýrazné béžově zelené, je mi ne zvracení. Chytnu se za pusu a vyběhnu ven, abych to alespoň trochu rozdýchala. Cestou si ještě stačím všimnout, jak do místnosti vstupují Darya s Lightendilem. Nemám však čas, abych je pozdravila a rychle vyběhnu ze dveří. Před hostincem se opřu o zeď a začnu to všechno pořádně rozdýchávat.

,,Jsem rád že alespoň někdo mě vnímá."kývnu přátelsky na Doriana,napiju se z poháru vína a hodím na stůl kartu.,,Jak že se jmenuješ?"optám se ho protože si tím nejsem až tak úplně jistý.
,,Šmajdalfe,ty starý vyhulenče! Můj měšec je už téměř prázdný a žádný mistr v karetních hrách nejsem.Nehodlám tu prohrát poslední zbytek peněz."řeknu Šmajdalfovi a přátelsky se usměju.

Pustili jste se do přinešeného jídla a někteří i pogratulovali Aidetovi. Čas příjemně ubíhá a pomalu se blíží večer. Aidet odběhl ven a v nedalekém krámku koupil za 3 zlaté karty a kostky. Když se vrátil začli on, Smajdalf a Lightendil hrát. První hru vyhrál Aidet, druhou Smajdalf. Takže vám ani nevadí Ligntendilovy nižší sázky.

Darya sedí hned vedle ale na hru ani nepohlédne. Zdá se, že kouká někam do dáli mimo vás.

Sparhawk naopak pozorně sleduje hru, zatím ale asi nenašel chuť a nebo odvahu se připojit.

Jen Dorian si udržuje odstup. Sedl si dokonce k vedlejšímu stolu a vás jen z dáli pozoruje.

A Black Widow se nespíš udělalo špatně z jídla. Protože chvatně zmizela na vzduch. Divné, všem ostatním se jídlo zdálo v pořádku.

Čas zatím znovu poskočil a začíná se ztmívat.

,,Mno,tak jak to tedy podniknem?S hrou končím protože pořád jen prohrávám,hazard zřejmě nebude mou nejsilnější stránkou. Vyrazíme ještě teď večer nebo počkáme do rána a přespíme tady?Já bych byl spíš pro to vyrazit až ráno a teď se na cestu vyspat...Podřídím se ale většině!" prohlásím když skončí poslední hra kterou jsem ochoten hrát.
[i]Jen doufám že budou stejného názoru jako já...dnes bych už daleko nedošel,něco jsem taky vypil...[/i]uvažuji během čekání na rozhodnutí...

[tab]Pogratuloval jsem hobitovi a posadil se. Po chvilce do krčmy vešli dva elfové, tedy přesněji elfa a elf. Ta elfa mě vzhledem zaujala, ale já věděl že jsem ji již někde zahlédl. [i]Kde to jen mohlo být? Určitě jsem ji někde viděl a poměrně nedávno! Kruci ta moje děravá hlava mě jednou určitě přivede do problémů.[/i] Pak si ale přisedla k naší skupince a mě bylo hned všechno jasné. [i]Jo, vlastně už vím kde jsem ji viděl vždyť ona je vlastně s námi ve skupince a ten elf vedle ní taky.[/i] Poté co jsem si vzpomněl kde jsem jen tu elfu viděl jsem začal uvažovat o mnoha věcech. O výpravě kterou se chystáme podniknout o nebezpečí, které nás čekají, o družině se kterou jdu, ale hlavně o Black_Window, té překrásné, ale tvrdé elfce sedící vedle mě. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhl až zvuk kostek hozených na stůl. Prohlédl jsem si hráče a řekl jsem si že radši nebudu riskovat, protože peníze se dají vydělat líp než jen prohrát v kostkách.
[tab]Po chvíli se zvedla i Black_Window a popřála Adietovi k narozeninám. Nasadila sice výraz, po kterém by se zdálo že její přání šlo od srdce, jenže její oči tvrdily něco docela jiného. Poté co mu popřála se ji ve tváři usídlila barva, která věštila že bude brzy zvracet. Chytla se za ústa a vyběhla z hostince. [i]Co jí je? Že by něco špatného snědla? A proč je jen vůči okolnímu světu tak tvrdá? Že to neměla lehké přece neznamená že musí být tak zahořklá vůči všem, nikdo z nás co tu sedíme jí nic neudělal! Tak krásnou tvář má, ale ty její oči obsahují tolik smutku a nenávisti, že by rozplakala i to nejtvrdší stvoření.[/i] Vyběhl jsem za ní ven stála zádami opřená o hospodu a zhluboka dýchala. Její ňadra se zvětšovala a poté zmenšovala v pravidelných časových intervalech. Byla překrásná a byla by přímo božská nebýt těch zahořklých očí. V nich se jí znova usídlila nenávist namířená proti celému světu. Zůstal jsem stát, chvíli ji pozoroval a snažil jsem se přít na to co mohlo rozpoutat tak ohromnou nenávist. Nakonec jsem se odhodlal a oslovil ji. „Co se ti stalo že tak nenávidíš svět? Prosím odpověz chci vědět co se ti mohlo stát tak strašného že za to nenávidíš všechno a vše co se kolem tebe jen mihne.“

Začíná mě ta hra bavit dokud vyhrávám..Po tom co vyhraji řeknu ostatním,,Vidíte i hobiti můžou být karbaníci ,chápete??"Pak se pousměji a zečnu z radosti zpívat nějakou hloupou hobití písničku,pak když vsadím tři zlaté a vyhraje Smajdalf tak vstanu naštvu se a rozhodím karty a s ušklebkem řvu:,,To není fér vy sázíte málo ,a já ,,boháč,, pak prohrávám své penízky"Pak se podívam na ostatní,začervenám se a řeknu ,,Prominte,něco mě to popadlo z té prohry" Pak se připojím a ostatním se pokukuji do karet..Na chvíly se podívam na trochu přejezenou Black_Window a řeknu při jejím odchodu,,Copak je nechutnalo ti??"S lehkým smutkem v očích .Pak se otočím zpět na karty a hraji dál..pak pobídnu Sparhawka a Daryi ,,Pojdte hrát ,třeba si něco přivydděláte!!"Pak pomyslím[i]Já hlupák co když vsadím a oni to vyhrají a já příjdu o zlaté!!,Tak to teda néé[/i],,A nebo jestli nechcete nemusíte hrát ne e" A s obavou o zlaté se otočím zpět na hru ..Až se začne ztmívat ,já začnu být unavený a začne mi padat hlava na stůl..Pak řeknu,,Prom..minte a ..aale ja..ja ja sem uplně m mm rtvej"a pak se s posledním pozdravem doplahočím do ložnice ani se nevysleču a spadnu do postele a ještě hlasitě zařvu,,Dobrou mami!!!"a usnu...

________________________________________________
prosím já napíšu nový příspěvek a ten neoexpit. tenhle napsal hacker co se na mě napíchl. díky za pochopení

Těžce oddechuji, opřena o zeď hostince. Žaludek zdá se se uklidnil a i srdeční tep se zklidňuje. [i]Sakra Widow, takhle to daleko nedotáhneš, takhle si to všechno pokazíš. Na ty malý, bezvýznamný můžeš být klidně hodná a přívětivá, oni za to nemůžou, i když...[/i] Svou myšlenku nechám schválně nedokončenou, poněvadž ze dveří hostince vyjde Sparhavk.

[i]Tak ten mi tu ještě chyběl. Zase bude mít ty svoje chytrý řeči.[/i] Sotva však dokončím myšlenku, už se mě ptá proč nenávidím celý svět. [i]No, jako bych to neříkala[/i]
Pohlédnu na svého možná budoucího společníka. Mé oči už nejsou tak tvrdé, jak byly. Něco se se mnou děje. Zhluboka se nadechnu a pak se dám do přesvědčivého odrazování od tématu. [b]"Proč jsem taková, jaká jsem? Tak to bych taky ráda věděla. Ale jedno bych ti snad říci mohla. Má to něco společného s mojí minulostí. Nebudu ti to však vyprávět teď a tady, neboť na to vůbec není vhodná doba a je zde spousta zvědavých uší a očí. Lidé jsou zlí a zákeřní a jediný, komu se dá dnes věřit jsi ty sám a o tom už začínám vážně pochybovat."[/b] Pozorně sleduji Sparhavka, zda má jednoduchá lest funguje. [b]"A stejně, už je dosti pozdě na nějaké dlouhé debaty. Začíná večer a ožívají zlí tvorové, ďáblové a démoni a já mám nutkání se toulat opuštěnými ulicemi. Snad se ještě uvidíme."[/b] Dokončím svůj monolog. Pečlivě si prohlédnu hospůdku, to abych věděla, kde všichni jsou a pak vyrazím na obchůzku opuštěných stánků a na toulku pomalu usínajícím městem s pravou rukou na šavli přitisknutou.

----------------------------------------------------------
Omlouvám se, jestliže není dobře odhadnutá denní doba nebo jestli jsou na tržnici ještě obchodníci.

tak kdy mi privedes nejakou zenu, nebo neco na co bych mohla reagovat?*88*

Nechala jsi Sparhawka i hospodu za sebou a procházíš potemnělým třžištěm mezi dřevěnými konstrukcemi stánků. Ty jsou většinou prázdné. Obchodníci před soumrakem vše naložili na kárky a odvezli do svých domů ve vedlejší čtvrti města. Jen několik obchodníků z okolních měst, co nesehnali, nebo nescháněli nějakou střechu nad hlavou zboží jen ledabile zakryli a ustlali si přímo ve stáncích.

Ale přece tu nerní úplně pusto. Mezi stánky se procházejí nějaké do zbroje oděné, ozbrojené postavy. Instinktivně jsi se před nimi skryla za nejbližší stánek. Když přišli blíž, poznáváš, že jsou to příslušníci městské stráže. Jsou dva, Poměrně mladí a hezcí. Mají kroužkové zbroje, kožené chrániče a ozbrojení jsou meči. Nejsou moc ostražití, proto si tě taky zatím nevšimli. Baví se mezi sebou a očividně nadávají na blbou noční směnu mezi blbými stánky a nemožnost zajít si do hospody na jedno.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pořádku. Jako PJ se musím umět vypořádat s vlastní iniciativou hráče. Buď ji zakomponuju do prostředí, a nebo mu napíšu, že to prostě tak jak si myslí není.*4*

Black Widow Tě odbyla řečmi o nevhodném místě a době a pak nestarajíc se o tebe či ostatní co zůstali v hospodě se vydala do noci mezi vyprázdněné stánky.

Zatímco ostatní hrají karty a 'oslavují' Aidetovi narozeniny, ty se rozhlížíš po hospodě. Po chvíli hledání najdeš co hledáš. U jednoho ze stolů sedí skupinka dobrodruhů jako vy. Jsou to dva muži a tři ženy. Takže pokud nepraktikují polygamii, bude alespoň jedna volná.

Mužům nevěnuješ moc pozornosti. Je to trpaslík v kroužkové zbroji a sekerou skoro větší než on, kterou má položenou pod lavicí. Druhý je vysoký barbar. Jeho zbroj je kožená a jako zbraň používá široký meč. Záblesk v jeho očích a uhlazené vyjadřovaní napovídají, že je o dost inteligentnější než průměrní příslušníci jeho rasy.

Ženy tě zajímají o poznání více. Jedna je překrásná štíklá elfka. Oblečená je do dlouhých zelených šatů s hlubokým dekoltem. Má dlouhé jako uhel černé vlasy, jasné modré oči a špičaté uši. Nezdá se, že by měla nějakou zbraň, ale zdání může klamat. Druhá je žena lidského rodu. Má blond vlasy, ale kratší a stažené do copu, šedo-modré oči. Oblečená je do kožené zbroje a její zbraní je patrně luk opřený o lavici vedle ní. Poslední je menší. Jen něco přez sáh, ale co jí schází na výšce vynahrazuje zaobleností. Přesto ji její krátce střižené hnědé vlasy a oříškové oči dávají atraktivní vzhled. Oblečená je také do kožené zbroje, ale trochu podivné. Zbroj jako by sama uhýbala přímému pohledu. Jako by se vlnila a pulzovala a po chvíli upřeného pozorování tě začaly bolet oči. Její zbraní bude patrně malá kuše ležící pod lavicí u jejích nohou.
---------------------------------------------------------------
Jaj. Promiň. No myslel jsem, že ten quest rozjedeme zas až po prázdninách. No ale slíbil jsem to, tak si užij.*88*

[i]Uf,[/i] oddechnu si, když včas zapadnu a jeden z všudypřítomných stánků. [i]Co tu sakra dělají tihle, To musí být královská garda opravdu všude? To snad s nimi a s těmi blbými zákony není ani možné. Chápu, že se lidé bojí o svůj majetek, ale vždyť tohle úplně znemožňuje začínajícím zlodějíčkům jejich práci.[/i] Pozorně sleduji ze svého úkrytu dvojici vojáků a přemýšlím, jak bych se jim co nejelegantněji vyhnula. Při tom mě napadne jedna z mých bláznivých myšlenek. Vylezu ze svého úkrytu a připojím se k hlídkující dvojici. [b]"Pánové, co byste řekli na to, že bych vám zašla pro něco k pití? Sama dobře vím, jak náročná je noční hlídka a hlavně jak důležité na ní neusnout či jinak přestat dávat pozor na to, co hlídat máte. Tak co, máte chuť na něco k pití?"[/b] Otáži se a trochu se usměji.

Hrajeme karty ,ale mě to začne dost nudit a tak řeknu: ,,Konec já končím. Už mě to něak nebere a z toho hazardu se mi úplně klepou ruce.".Potom se zvednu ze židle a jdu si k baru koupit ještě pivko abych si zlepšil pochmurnou náladu. Pomalu piju a všimnu si že Sparhavk jde ven. Pak teprve si uvědomím kde je Widow. [i]Měl bych jít za ní. Trocha hobitího humoru chvilka u dýmky před západem slunce. Popíjet bylinkový čaj proti té nevolnosti a hned je ti dobře.[/i] Objednám ještě šálek bylinkového čaje a jdu ven před hospodu. Uvydím Widow opřenou o zeď jak mluví se Sparhavkem a tak k nim přijdu a řeknu: [b],,O čem si povídáte? Widow vyděl sem že ti není dobře tak jestli nechceš donesl sem ti trochu čaje po kterém se ti možná uleví. A taky jestli chceš mám i dýmku a tabák."[/b] Až dokončímsvoji řeč dám Widow šálek ,ale dýmku nejspíš odmýtne a tak se optám Sparhavka: [b]Nejdeš si trochu zadýmat?"[/b] a ukážu mu druhou dýmku. Jak si ji vezme nebo dmýtne jdu si najít popřípadě i se Sparhavkem něaký kopeček kde je vidět západ slunce. Lehnu si do trávy a začnu cpát tabák do dýmky. Pak k ní přidám trochu alchymistického přípravku na kouření dýmek a začnu kouřit. Nasaju pohodlně kouř a vyfouknu hezký obláček kouře a zadívám se na zapadající slunce. Až mi dojde ten nacpaný tabák odejdu do hospody si schrupnout. Lehnu si do postele a zavřu oči.

Když jsi vyskočila z křoví a začala mluvit strážní se na tebe polekaně podívali a ruce jim sklouzly ke zbraním. Pak se ale uknidnili, když uviděli, že nemáš v ruce zbraň ani nevypadáš jalo zloděj. [/b]"Co to tu děláte takhle v noci? Doufám, že nemáte v úmyslu tu krást. Na to jsme háklivý. A co se týče pití, tak máme zakázáno ve službě pít. A vy byste se tu ostatně vůbec neměla potloukat." [b]Pronesl vyšší ze strážných zprvu vlídným hlasem, ale ke konci znatelně přitvrdil.

[b]"Odpusťte pánové, co byste čekali od holky z lesa? Nechtěla jsem vás takhle překvapit. Potřebovala bych ale od vás jednu malou službičku, za kterou bych se možná mohla i odměnit. Potřebovala bych se co nejtišeji a pokud možno nepozorována dostat k těm šlechtickým barákům. Jdu totiž po té Diakonově tretce a mám takové tušení, že místní aristokracie o tom bude něco vědět. Pochopte, že se tam nemůžu prostě jen tak objevit a ohlásit se, to bych pak nic nezjistila, ale kdyby jste mi k tomu dali svolení..."[/b] Zbytek věty nechám záměrně nedokončen. Ať si chlapci taky trochu namáhají hlavy, stejně jim je v kasárnách vymejvaj. [i]To určitě, já vám tak něco budu dávat, to bych se musela pomátnout. Diakon sice nějakou tu odměnu slíbil, ale já znám tyhle lidi. Mají toho doma spoustu a chtějí další a další.[/i] Podívám se na vojáky smutnýma očima a dodám: [b]"Samozřejmě že tam nechci nic ukradnout, snad jen trochu informací, ale ty stejně nijak nezneužiju proti našemu 'milému' monarchovi."[/b] Trochu se pousměji.

Oba strážní se na tebe po celou dobu tvého hovoru dívají s tupými výrazy ve tvářích. Zdřejmě potřebují trochu času na to, aby si srovnali v hlavě, co po nich vlastně chceš. Až po drahné chvíli se opět ten vyšší z nich ozve.

[/b]"No to snad nemyslíte vážně. S místními šlechtici se lze setkat jen na smluvené audienci. A tu by vám mohl dohodnout leda kepitán stráže. My jsme jen prostí strážní z tržiště a do šlechtické čtvrti ani nemáme přístup."[b]

Po tvém smutném pohledu nakonec váhavě dodal.

[/b]"Jediné co pro vás můžu udělat je tlumočit vaši žádost na velitelství."[b]

Nervózně čekám, co z vojáka vyleze. Výsledkem jsem docela i překvapena. Čekala jsem od nich něco ve smyslu: *Tak tedy jdi, my to na tebe neřekneme.* nebo *Sice bych to dělat neměl, ale z jednoho domu se dá přelézt zeď a pak už záleží jenom na vás.* ,ale tohle? [i]Takže domluva s kapitánem, to je to poslední co by se mi chtělo. Popovídat si s ochráncem zákona a pak se nedozvědět vůbec nic. Jsem opravdu tak špatná, že si to zasloužím?[/i]

Začnu přešlapovat a zadumaně přitom koukám do země. Najednou se mi v hlavě zplodí další nápad. Pousměji se nad svým plánem a obrátím svou pozornost zpět na vojáky. [b]"Nepotřebujete náhodou s něčím pomoct? Třeba chytit nějakého zloděje, který dělá potíže nebo třeba pohlídat nějakou věc či oblast? Nemám zrovna nic na práci, spát se mi ještě nechce a ven z města se nedostanu. O krčmách ani nemluvím, v tuto dobu se tam objevují různí povaleči a rváči a to není pro mě. Kdyby jste alespoň mohli zařídit, aby mě nevyslýchala každá hlídka a já se mohla alespoň volně toulat ulicemi. Nechci nic ukrást, peněz mám dost a hlad taky nemám. Mohli byste to pro mě udělat? Prosím."[/b]

Smutně se podívám na oba vojáky. [i]Doufám, že než skončí noc, dozvím se alespoň nějaké vodítko, jenž by mi pomohlo k nalezení toho šperku.[/i]

Smutně koukám na zlaťáčky, které sem prohrál v první hře a závistivě pozoruju Aideta, který je schrabává do svého měšce. "Ale což... vždyť má narozeniny, tak mu to přej Smajdalfe!" Řeknu si a ihned vsadim další své penízky do další hry.
Pomodlím se k Fortuně a začnu rozdávat... "Hmm jaké to hezké karty mi přišli!" Pomyslím si. A začnu hrát a vyhrávám!
Vítězoslavně shrábnu své nové chechtáčky do měšce a připravim se na další hru. Bohužel, ale už nikdo hrát nechce, tak si jen párkrát vyložím pasians. Po chvilce mě to však přestane bavit a tak se jen tak znuděně natáhnu po koláči, zbylém z hostiny. Pohodlně se opřu, pozoruju věci kolem a pomalu se uždíbávám z právě ukořistěné pochutiny.
Tu si uvědomín, že sedím stále vedle Daryi, mé krásné společnice, chvíli na ní skoro až zasněně koukám, ale pak si to uvědomím. Strhnu svůj pohled jinam, ale stejně mé myšlenky pořád utíkají k ní. Sám pro sebe se pousměju: "Šmajdalfe, Šmajdalfe... co s tebou ta krásná elfka udělala?.."

Ještě chvíli okounim u stolu, ale dlouho to už nevydržím a tak se zvednu popřeju všem dobré noci a odejdu spát.

Vojáci na tebe opět chvíli koukají a poslouchají tě. Poté si vymění pohledy a nakonec ten vyšší odpoví.

[/b]"My chytáme jen zloděje, co vyrušíme při činu. A naším úkolem je dohlížet aby nikdo nekradl tady na tržišti. A noční potulování tu moc rádi nevidíme. Teda s vyjímkou Dolní čtvrti. Tam si můžete dělat co chcete, pokud si troufáte."[b]

Po krátké odmlce se jeho hlas opět z vážného změnil na vlídnější a dodal:

[/b]"Ale jestli chcete, můžete nám pomoct patrolovat zde na tržišti."[b]

Aidet+Sparhavk:
Když jsi vyšel ven Black_Widow už jsi nespatřil. Našel jsi tam jen Sparhawka hledícího někam do tmy mezi stánky. Nabídl jsi tedy svou dýmku alespoň jemu.
----------------------------------------------------------
[/b]Fili: Neustále opakuješ jednu a tu samou chybu. Nedáváš prostor na reakce ostatním hráčům ani mě. uvědom si prosím, že máš pohled jen z jedné strany. Takže vše nemusí být tak jak si představuješ a ani reakce ostatních a okolí nemusí být takové jaké předpokládáš. A kdykoli se může stát něco (a při tom jak dlouhoý časový ůsek ve svých příspěvcích popisuješ většinou i stane) co tě donutí udělat něco jiného.[b]

[i]Takže patrolovat na tržišti? No, pro začátek by to nemuselo být zas až tak špatný. Třeba se mi povede dostat se jim pod kůži a něco z nich ještě vydolovat. I když bych na to moc nevsázela.[/i]

Ještě jednou si je v mdlém světle přejedu pohledem, abych se přesvědčila, jestli vůbec stojí za mou společnost, a potom jim radostným hlasem sdělím: [b]"Svůj dnešní večer jsem si představovala trochu jinak. Ale co, bude spousta dalších večerů, takže tu klidně s vámi chvilku budu hlídkovat."[/b] [i]I když bych radši špehovala šlechtu a zjišťovala podrobnosti o tom krámu, který mám najít.[/i] Dodám pro sebe a rozejdu se mlčky za vojáky.

Postupně jste se všichni odebrali spát. Tedy kromě Black Widow, která někam zmizela už během večera. A Doriana jste naposled viděli, jak si přisedl ke skupině jiných dobrodruhů.

Nastalo ráno a vy se postupně scházíte dole v lokále. Black Widow už tam sedí. Krom ní je tam je skupinka tří dobrodruhů. Dva barbaři a trpaslík. Jinak je hospoda prázdná.

Je časně ráno, ale slunce už vyšlo. Venku vane lehký svěží větřík ze západu.

,,Dobré ráno."pozdravím všechny...
,,Jak se dnes spalo?Já nemohl ani dospat..."prohlásím mírně nadšeně.
,,Hostinský!Doneste mi nějaká smažená vejce a chléb prosím."objednám si snídani,,A nějaký ten plátek slaniny pokuď možno."
,,S prázdným žaludkem se necestuje dobře."pokývu na ostatní...[i]Jsem až překvapivě veselý,ani nevím proč,žeby vidina odměny?Hmmm...kdo ví?[/i]
,,Kde jsi byla?Smím li se zeptat..."zeptám se po chvíli Widow.

Jsem unavená z nočního potulovaní, ale víc než unavená jsem naštvaná. [i]Sakra, celou noc jsem se flákala s vojáky, a nic jsem z nich nevydolovala. Copak si tohle zasloužím? Asi jo.[/i] Mračím se na celý hostinec. Jakmile se však v lokále objeví jeden z mých společníků, rychle nahodím novou vlídnou tvář.

První slova, která na mě byla vyslovena mě zrovna moc nepotěší. [i]Kde bych byla, kde bych byla, co ho to zajímá?[/i] [b]"To není tvoje starost!"[/b] pronesu trochu podrážděně. [b]"Ale není v tom nic, co by se týkalo tebe, ani nikoho z naší 'družiny'.[/b] [i]Alespoň prozatím.[/i] Dodám sama pro sebe a křiknu na hostinského: [b]"Dala bych si něco k jídlu, třeba polívku, kdyby byla."[/b] Usadím se lépe na lavici a čekám na svou objednávku.

Probere mě nějaká rána do hlavy. Jakoby mě někdo přetáhl nějakým cínovým tácem. Velmi neochotně rozlepím oči a ohmatám si hlavu. Zdá se být v pořádku.
[i]Áále né, zase.[/i] Hlava mě bolí jako střep, nedokážu pomyslet na něco jiného. Tak raději zase zavřu oči. Ale ani to už nepomůže, začne se se mnou nepříjemně točit lůžko. Pokusím se ustát let na lůžku a křečovitě sevřu prostěradlo. Poslední kapka, která mě vyžene z postele je, že mě začne oslňovat sluneční záře.
Raději se posadím a chvilku těžce oddechuji s hlavou mezi koleny. Když se můj organizmus stabilizuje pouze na bolehlavu, pokusím se vztát a popojít kousek do stínu. Každý pohyb vyvolá ještě intenzivnější bolest hlavy, tak se raději zachytím nějakého stolečku.
Rozhodnu se za každou cenu přemoci nevolnost, protože moje zkušenosti mi radí nelehat si zpátky do postele.[i] S opicí se člověk nevyspí. To se musí rozchodit![/i]
Zívnu, pořádně se protáhnu a promnu si napuchlé oční víčka. Pokusím se zorientovat v pokoji (evidentně ne mém) a nalézti východ. V tom můj pohled spočine na posteli, kde jsem strávil zbytek noci. Kde leží také dvě polonahé přitažlivé bytosti. Napadne mě, že bych se mohl ještě chvilku zdržet, ale má hlava tento nápad razantně zamítne. Nechám tedy dámy spát dál a vydám se hledat vodu.

Sejdu tedy dolů do lokálu a pokusim se najít východ na dvorek. Cestou narazím na elfa z naší party, který vypadá nějak podezřele vesele. Zamumlám něco jistě duchaplného jeho směrem a přelétnu ho svým nateklým zrakem. Nadále však pokračuji v hledání cesty ven. Když se mi podaří narazit na správné dveře, vyjdu ven a vrhnu se ke studni, kde se pokusím osvěžit a opláchnout. Černou košili si navlhčím a položím za krk a vydám se zpět. Sednu si k některému ze stolů a už přítomně pozdravím známé.

Už dlouhou dobu se jen tak povaluji na svém lůžku. Nedokážu se přinutit konečně vstát. Nedokážu otevřít oči a zase si vzpomenout na všechno, co se stalo od mého odchodu z domova. Vše mi připadá tolik neskutečné. Ještě chvíli se snažím na nic nemyslet, ale po chvíli přemáhání se pomalu zvednu z postele a popojdu k oknu. Bokem se opřu o rám a zamyšleně se zadívám ven.

[i]Tak, takhle začíná můj nový život. Honba za pokladem. Proč vlastně? Putování se skupinou cizích lidí, do úplně cizí země, kde jediný co nás čeká je spousta nebezpečí. Vždyť jsem mohla... Co vlastně? Nevím, co bych dělala, kdybych nepotkala Smajdalfa. Kde bych těď byla. Můžu být ráda za to, co mám a ne si furt stěžovat.[/i]

Odlepím se od okna a vyjdu ven ze svého pokoje. Hned jak otevřu dveře uslyším zezdola nějaké hlasy, což mě utvrdí v tom, že jsem nevstala nějak moc brzo. Když vejdu do lokálu, zamířím hned ke stolu, kde spatřím vysedávat ty, co se probudili dříve než já.

"Dobré ráno." Prohodím vesele a s úsměvem k elfce s elfem, jejichž jména si stále nepamatuji a k Dorianovi, který vypadá, že měl docela krušnou noc.

Zalezu do pokoje, rozhlédnu se po něm, zkouknu kolik je tam havěti. Trochu zmenším její počty dobře mířenými ranami knihou triků z vaku. Shodím ze sebe některé části oblečení o kterých si myslím, že je to bezpečné. Narychlo si opláchnu nejdůležitější partie těla vodou co najdu na stolku v míse a skočím na válendu. Chvíli si natřásám svůj vak co sem si hodil pod hlavu, přehodím přes sebe deku a skoro hned usnu spánkem poutníkovým. A ani nevím proč má poslední myšlenka před usnutím patří Darye...

Probudí mě světlo dopadající na mou tvář skrz okno. Zamrkám, rozkoukám se a chvíli se snažím uvědomit kde to přesně sem a co tu vlastně dělám. Ale dojde mi to velice rychle.
Pomalu se posadím a zůstanu malátně sedět na válendě koukajíc směrem k oknu. Nakonec si řeknu, že bych měl začít něco dělat a tak se protáhnu, nandám si boty a konečně se i postavím. "Nenávidím raní vstávání!" Řeknu do prázdna. Chvíli bezradně a ještě kapku rozespale bloumám po místnosti. Pak se však vzpamatuju opláchnutím z už jednou zmiňované mísy s vodou, u které si teprve teď za pořádného denního světla jak moc je už špinavá. Doobleču se, poberu všechny věci a vydám se dolů do hospody odkaď už notnou chvíli cítím vůně připravovaných snídaní.

Svižně sejdu dolu a hned si povšimnu, že už tu skoro všichni jsou. Přejdu ke stolu kde všichni sedí. "Dobré ráno přeju všem!" Nahlas prohodím a hned si sedám k nim.
Chvíli počkám než kolem půjde hospodský a na chvilku si ho odchytnu, abych si objednal něco k snídani. "Můžu vás poprosit o kapku čaje a kousek něčeho sladkého co tu tak krásně voní?"

Chvíli počkám než hostinský odejde a pak se obrátím k té divoce vypadající elfce Black_Widow, či jak se jen jmenuje. A zeptám se jí: "Copak, že si tu včera nezůstala s námi?"

Jakmile si hospodský všiml, že jste se začli scházet u stolu začal se vám věnovat. Lightendilovi přinesl kus propečené slaniny s krajícem chleba. Black Widow misku silného hovězího vývaru. Pak se vrátil za pult, ale jen na chvilku aby posléze přinesl Smajdalfovi putynku bylinného vývaru a pečenou placku.

Pak se postavil vedle stolu a přejíždí očima ty, kteří si ještě nic neobjednali.

Jako spousta jiných dobrodruhů jsi zaslechl o odměně, kterou Lord Diakon nabízí za nalezení jakéhosi šperku. A tak jsi se vydal do hlavního města zjistit o co se vlasrně jedná. Bohužel jsi ale přišel pozdě a vědšina dobrodruhů už se vydala na cestu. Nezbývá ti, než projít místní krčmy a poohlédnout se po družině, která by měla ještě volné místo.

Zamířil jsi tedy do jedné z hospod v obchodní čtvrti. Hned ve dveřích jsi se málem srazil s velmi pohlednou elfkou (Yea). Vevnitř v hospodě jsou pak u jednoho stolu dva barbaři a trpaslík, kteří ale do sebe lámou juedno pivo za druhým. Zdřejmě místní štamgasti. U dalšího stolu sedí a patrně snídá jiná pětice pětice. Tři elfové, člověk a jako pěst na oko mezi nimi působý statný barbar v kdysi modrém ušmudlaném dlouhém plášti. Zrovna u nich stojí hospodský a patně čeká objednávky.

Jako spousta jiných dobrodruhů jsi zaslechla o odměně, kterou Lord Diakon nabízí za nalezení jakéhosi šperku. A tak jsi se vydala do hlavního města zjistit o co se vlasrně jedná. Bohužel jsi ale přišela pozdě a vědšina dobrodruhů už se vydala na cestu. Nezbývá ti, než projít místní krčmy a poohlédnout se po družině, která by měla ještě volné místo.

Zamířila jsi tedy do jedné z hospod v obchodní čtvrti. Hned ve dveřích jsi se málem srazila se statným, ale ne příliž hezkým muřem (Sawyer). Vevnitř v hospodě jsou pak u jednoho stolu dva barbaři a trpaslík, kteří ale do sebe lámou juedno pivo za druhým. Zdřejmě místní štamgasti. U dalšího stolu sedí a patrně snídá jiná pětice pětice. Tři elfové, člověk a jako pěst na oko mezi nimi působý statný barbar v kdysi modrém ušmudlaném dlouhém plášti. Zrovna u nich stojí hospodský a patně čeká objednávky.

Jako člověk, který zbožňuje dobrou odměnu za dobře vykonanou práci mě nabídka za nalezení jakého si šperku značně vrušila.

[i]Nalézt šperk a odnést ho zpět, co může být jednoduší. Pěněz bude dost a jak jsem i slyšel tak konkurence bude taky dobrá.[/i]

[tab] Vydal jsem se tedy do prvního hostince, abych některé z nich našel a promluvil si s nimy a popřípadě i zjistil co ví.

Dojdu k dveřím prvního hostince a šahám na kliku. Někdo na ně ale šáhne dříve než já a otevře je.

[tab] Pohled na elfku mě zarazí. Není to u mě časté ,ale je to žena ,proto jí uhnu z cesty aby do mě nenarazila a prošla stejným tempem dovnitř. Pohled mě ještě vysí dlouho za elfkou a jako už u každých pěkných děvčat sklouzne dolů na zadek.

[i] Hmm pěkná.[/i]

[tab]Bouchání sklenic mě, ale vyruší a nutí mě najít zdroj toho hluku. Banda trpaslíku si dává náležitě do nosu.

[i]He jakobych je neznal.[/i]

[tab]Ušklíbnu se a rozhlížím se dál po hostinci. Nejvíc mě zaujme nezvyklá skupinka s největším překvapením barbar v modrém hávu.

[i]Asi kouzelník, ale na barbara nezvyklé povolání.[/i]

Pestrost ras v té skupině mě naplní dojmem ,že je to jedna z výprav za tím šperkem. Dojdu k výčepu a objednám si pivo.
Jakmile mi ho hostinský dá, vezmu si ho a dám mu částku peněz, kterou po mě žádá.

Otočím se zpět do ruchu hostince. Trochu se napiju a pohledem zkoumám družinku.

[i]Tři elfové a člověk. No to bude zajímavé pozdvyžení. A ten barbar se od své rasy musí asi hodně lišit. Není moc barbarů ,kteří se odávají kouzlům. Možná tak šamani ,ale i těch není mnoho. A jak se tak dívám po ostatních je to spíš ve směs mnoho válečníků či hraničářů. Možná až na toho člověka. Určitě zlodějíček. Tfuj.[/i]

[tab]Není u mě zvykem utápět se v myšlenkách a tak se vydám konat. Dopiju do dna pivo a položím jej na pult a odejdu k stolu kde sedí družina. Pokud není volná židla vezmu si z volného stolu vedle a přisednu si se slovy:

[b],,Dobrý ráno. Vaše poslání bude asi stejné jako to moje. Mohu se optat na vaše jména? Moje jméno je Sawyer."[/b]

Chvíli pokukuji po ostatních v hostinci a přemýšlím, jestli i oni se vydávají hledat šperk, ale pak se ozve můj žaludek. Hledám hostinského po místnosti a v tom si všimnu, že nervózně postává u našeho stolu a čeká, co si ještě objednáme.

Vzhlédnu k němu a požádám o snídani. "Mohla bych dostat šálek čaje a kus sýra s chlebem?" Když vidím, že mé přání zaregistroval otočím se a dál se dívám na osazenstvo u jiných stolů. Zrovna se dívám směrem k výčepu, když se odtamtud najednou jeden z mužů zvedne a míří rovnou k nám.

[i]Jsem si říkala, že po nás furt tak divně pokukuje. Co asi chce?[/i] Když příjde ke stolu a všem se představí je mi najednou hned jasné, co chce. [i] Že mě to nenapadlo hned. Hm, další do skupiny. Ale proč ne? Čím nás bude víc tím líp. A vypadá jako dobrý válečník. Ale to může být jen prvním dojmem. Na to dokážu vždycky naletět. No uvidíme.[/i]

"Těší mne Sawyere, já jsem Darya. Jestli se chceš vypravit hledat šperk lorda Diakonova, tak máš pravdu - máme stejný cíl. Jestli to ostatním nebude vadit, klidně se posaď."

----------------------------------------------
Vsem se vam omlouvam, nemuzu ted psat do questu, nebot sem na dovolene na kanarech (Tenerife). Tak vam, alespon od tat touto cestou posilam pozdravy a slibuju ze nejpozdeji v nedeli vecer prispeju.

[i]Velká Matko, to je jako na vztek. To tam vážně budu muset sama od sebe přijít, představit se a domlouvat se s nimi? Přece tam nemůžu jen tak vpadnout! Ach jo...[/i]
Cítím se značně nejistá, ale radši narovnám záda, zvednu hlavu a usměji se. Má to i ten efekt, že se hned cítím líp - krom toho že líp vypadám, když se nehrbím.
"Přeji vám krásné ráno," pozdravím přívětivě, jakmile k nim sebejistě (alespoň to tak vypadá) nakráčím. "Jmenuji se Yea a jsem kouzelnice. Hledám družinu, ke které bych se mohla přidat cestou za šperkem, a dle vašeho různorodého složení soudím, že právě tímto směrem míříte - směla bych se přidat?" zatvářím se tázavě. Do dotazu částečně zahrnu i právě příchozího, který je evidentně ve stejné situaci.Na rozdíl od něj však postojím, dokud se nedočkám odpovědi.

[i]Konečně, konečně![/i] Zajásám, když se hostinský vrací k našemu stolu a nese mi polévku. [b]"Doufám, že je dostatečně teplá, aby zahřála zkřehlé elfčí tělo."[/b] prohodím k hostinskému a s chutí se pustím do jídla. [i]No, není špatná, ale stejně nevím, proč nepřinesl třeba bramboračku. Alespoň bych pak nemusela mí výčitky svědomí, že kvůli mě zemřelo zvíře.[/i]

Jsem tak zabraná jídlem, že si ani nevšimnu, že se na scéně objevuje další postava. Jakmile na nás promluví, leknu se a pocintám se. Rychle se ohlédnu po zdroji zvuku. [b]"Sakra, to nemůžeš být opatrnější? Podívej se, kvůli tobě mám zašpiněné oblečení. Možná by bylo zdvořilé, kdyby jsi se omluvil."[/b] Rozkřičím se na něj.

Počkám, zda se omluví a pak se konečně představím. [b]"Bohužel, své jméno si už hodně dlouho nepamatuji a ani si ho pomatovat nechci. Přátelé, či spíše nepřátelé a společníci, mi však říkají Widow. Pokud si nevymyslíš něco lepšího, můžeš mi tak říkat taky."[/b]
Náhle mi však zrak spočine na drobné elfí dívce, která stojí opodál a jemným hlasem k nám promlouvá. [b]"Tebe taky zdravím. Možná by bylo lepší, kdyby jsi se posadila. Pokud však nikdo nebude proti."[/b]

,,Děěěěkuji."usměji se široce na kus slaniny,ovšem poděkování je směřováno hostinskému a s chutí se do toho pustím.
[i]Hm,Sawyer...To mi připadá spíš jako hobití jméno,než lidské.[/i]Pomalu dožvýkávám prohlížejíce si nově příchozího.V tom pozdraví další hlas,tentokrát ženský, několik vteřin si prohlížím dívku a pak už solidně překousanou slaninu s chlebem polknu.
,,Zdravím vás,oba. Jsem Lightendil. To je na nás tak vidět, jak už se těšíme na ty peníze za tu sošku či co to je?"usměju se když vidím jak nás dokonale odhalili...

"To ani tak ne, ale máte celkem typický vzhled a soudržnost skupiny, kterou pojí cíl a vzájemná bezpečnost," prohlásím poté, co se usadím ke stolu. "Hostinský, nemáte horkou ovesnou kaši? Nebo něco jiného sladkého?" sháním se po jídle, do kterého nepatří nic, co bývalo živé a mělo nožičky - přece jen jisté etické důvody vzhledem k mé minulosti...Vážím si všech životů stejně, zvířecího, elfího i dračího.

[tab]Jako první mě osloví Darya, proto směřuju svůj první pohled k ní. Usrknutí a následné rozčílené promluvení na mojí osobu mě upoutá a proto se otočím od Daryi bez promluvení.
[tab]Obvinění z ušpinění oblečení té elfky mě trochu rozčílí.

[tab][i]Je to její chyba, že neumí pořádně jest ne moje.[/i]

[tab][b],,Dovol abych se ti tedy omluvil za Tvou neschopnost jíst tak aby ses neušpinila!"[/b] řeknu podrážděně a v učích se mi zajiskří vnitřím vztekem. Ten, ale ihned opadne.

[tab][i]Elfka toho asi prožila hodně, když si nepamatuje své jméno nebo je to následkem nějakého zranění.[/i]

[tab][b],,Budu ti říkat Widow jak již asi všichni co jsou zde. Jméno, které se bude k Tobě hodit a bude z mé hlavy ti zdělím až nadejde správná doba."[/b] řeknu a všimnu si, že elfka mě již nevěnuje pozornost a tak se otočím stejným směrem, kterým se upírá její zrak.

[tab]Je tam elfka, které jsem uvolnil místo ve dveřích. Prohlídnu si jí skoumavě ještě zepředu a poté se jí zadívám do očí. Pokud pohled opětuje usměju se jak nejlíp to jde. Bohužel to vypadá jako posměšný škleb.

[tab]Můj sluch zaslechne další přivítaní a tak se otočím k jeho zdroji. Elf ještě před chvílí žvýkajíc svoje objednané jídlo konečně promluvil.
[tab]Jeho odpověď na můj pozdrav mě trochu zaskočí a tak mu ujasním proč jsem se vydal právě k jejich stolu.

[tab][b],,No abych pravdu řekl. Nejsem příliž zkušený co se týče vztahů mezi národy či rasami, ale málokdy vídám pohromadě tak velkou skupinku elfů s barbarem v modrém rouchu. A tak mě napadlo, že právě vy můžete být ti co hledají ten šperk."[/b] pro jistotu poslední slovo ještě víc zvýrazním, aby bylo jasné, že jsem tu právě kvůli tomu a ne nějaké sošce, jak právě řekl ten elf.

V tom si uvědomím, že jsem zapomněl na Daryu.
[b],,Jak tak slyším a vidím, tak ostatním to nevadí, že jsem si přisedl nebo to aspoň nechtějí říct nahlas. Pouze Widiw je nějaká podrážděná, ale za její neschpnost já nemůžu."[/b] řeknu a pohlédnu na ní svýma očima ať ví, že se mluví opravdu o ní.

[tab][i]Uff tak opravdu nevím jak to s nimi mám vydržet po dobu trvání té vypravy. Opravdu nevím. Widow mě asi nesnáši již teď, Lighte....či jak to vlastně říkal je jak se mě zdá trochu zapomětliví a i trochu nezkušený, ale kdo tu není, že? A Darya? No ta bude mít asi trochu té modré krve, ale není to na ní moc znát. Zatím.[/i]

[tab]Z myšlení mě vytrhne objednávka jídla od té elfky co do mě málem vrazila ve dveřích a následné tiché zabručení v mém žaludku.

[tab][b],,Jestli mohu také poprosit."[/b] upoutám tak pozornost hostinského ,[b],,Dal bych si malého čuníka, ale opravdu malého. Přeci jen je ráno."[/b] dořeknu a přestanu se mu věnovat.

[tab]Jen letmo přelétnu pohledem přes toho barbara a člověka co ještě nepromluvili.

,,Aha,takže ženská intuice..."usměji se ale koukám na Sawyera místo na Yeu.
Strčím do úst další kus slaniny a ukousnu chleba...
[i]Mno,ten típek je nějakej divnej,ale tušim že za to co řek Widow to ještě pěkně slízne...za tu krátkou dobu co jí znám...[/i]usměju se pobaveně a nachvíli kounu na widow...

Nově příchozí Sawyer a Yea se rychle zapojili do hovorů u stolu. Jen Dorian zatím nezvykle mlčí. Asi měl opravdu velmi náročnou noc. A Smajdalf je zaneprázdněn konzumací placky co mu před chvilkou přinesl hostinský. Jo, barbarovi vyhládne rychle.

Zatímco se navzájem představujete hospodský si mlčky poznamenal další objednávky a odkráčel zpět za pult, kde je začíná připravovat.

[tab]Vytáhnu svou malou ručně dělanou loutnu a začnu si na ní brnkat svou oblíbenou písničku z mládí.

[tab]Melodie se pomalu rozléhá po okolí a zasahuje uši přísedících. Tempo je pomalé a naznačuje, že písnička, které tyto melodie přísluší bude velice smutná a vážná. Tiché drnkání je plné smutku a neštěstí...

[tab]Náhle ji utnu a loutnu schovám do své brašny. Je tak malá, že se tam vejde.

[tab][b],,No promiňte. Jen jsem si na ní vzpomněl a chtěl jsem si připomenout její zvuk a pocit, který ve mě vyvolává."[/b] podívám se po všech a tí, kteří se na mě dívají uvidí nejistý výraz v mé tváři. Skloním oči a dělám, že něco hledám v brašně. Přitom jen hladím struny loutny. [tab]Cítím jak pod mími prsty vybrují.

[tab]Něco mě napadne.

[tab][b],,Mohu se vás na něco zeptat? Všech!"[/b] řeknu a svými oči propluji po tvářích společníků. Nepřestávám jezdit prstem po struně. [b],,Jak dlouho se již znáte a na co jste přišli? Jestli to je teda něco důležitého co mě nezdělili na tom hradě?"[/b]

[tab]Snažím se aby to nevyznělo nijak naléhavě. Čekám až kdo odpoví a nepřestávám prstem jezdit po struně. Vibrace pod prstem mě uklidňují a dodávají mi rovnováhu v duši.

[tab][i]Vypadá to zajímavě...[/i]

Dojím svou sladkou placku a zapiji ho notnou dávkou čaje. Kapku se pozastavím nad jeho nezvyklou chutí a zapíšu si do paměti, že se časem musím zeptat hospodského jaké byliny do něj dal.

Teprve teď po snědení snídaně se rozhlédnu a všimnu si dalšího člověka u našeho stolu. Zrovna začal hrát na loutnu, začal hrát tesknou melodii, málo kdy se mi takové písně líbí, ale tato píseň mi něco připomněla. Připomněla mi, že už sem jí kdysi dávno slýchával, zavzpomínám a v hlavě mi po chvíli začne znít tichý ženský hlas prozpěvující tuto píseň. Chvíli se snažím udržet, ale nevydržím to a po chvíli začnu potichu zpívat tu melodii. Hráč skončí svou melodii a i já skončím se slovy k ní, ale ten ženský hlas mi v hlavě zní dál. Z koutku oka mi skane slza, slza... ne vzpomínka za jednu z mích mistryň, kterou sem miloval a sám sem doufal, že i ona mě, ale to sem se nikdy nedozvěděl... Nepřátelé řádu jí zabili dříve než mi to stačila říci. Rychle setřu z tváře svou vzpomínku a nasadím zas usměv doufaje, že si toho nikdo pořádně nevšiml.

Zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval a pohlédnu hráči na loutnu do očí. Taky v nich vidím nějakou vzpomínku. Vyšlu mu ve své mysli díky, vím, že je neuslyší, ale třeba je, alespoň vycítí.

Jen tak dál sedím a přemýšlím občas se kapku rozhlédnu po ostatních. Když tu vyslechnu otázku hráče a hned na ní pohotově odpovím: "Ne, ne nic víc jsme vlastně zatím nezjistili, alespoň myslím." Kouknu se po ostatních a navážu: "A... mimochodem já se jmenuji Smajdalf a ty? Nějak mi to uniklo."

[i]Jak vidím tak nejvíce to zasáhlo toho barbara, ale proč teď na mě tak civí.[/i]

[tab]Odvrátím zrak, protože hned na to mě přijde odpověď.

[i]O co se pokouší kurnik? Čte mi teďka myšlenky nebo ne? Nikdy nevím o co se ti kejklíři či jak se jim říká pokoušejí, ale je dobré se jim moc dlouho do očí nedívat.[/i]

Dívám se směrem na Widow a čekám, že mě seřve za to co jsem jí před pár minutama řekl, ale nějak se k tomu nemá. Nebo to aspoň z jejího dosavadního chování nejde přečíst.

Barbar najednou začne mluvit. Z jeho hlasu jde ještě trochu poznat, že se ho písnička dotkla.

[b],,Tak to je špatné, že jste ještě nic nezjístili."[/b] řeknu a lehce se ušklíbnu. Otočím se na Smajdalfa a dodám ještě: [b],,Jsem Sawyer."[/b]

[i]Takže neví nic víc než já a to je dobře. Třeba získám odměnu jen pro sebe. A potom s ní uteču.[/i]

Jsem plně zabraná polévkou a značně nasupená, takže rozhovor moc nevnímám. Náhle se k mému uchu donese podivná melodie. Nezní nijak špatně a mě se při ní jí docela dobře. Dojím i poslední lžíci a misku odstrčím před sebe. Hudba utichne a k mým uším se dostane Sawyerova otázka. Při tom si plně uvědomím, jakým způsobem se mi ten cizák omluvil.

Počkám, až se Smajdalf vypovídá a pak se do řeči dám já. Můj hlas nezní nijak příjemně. [b]"Smajdalf má pravdu, nic jsme zatím nezjistili, snad jen to, že na tržišti se krade a k namyšlený šlechtě se nikdo nedostane. Při této příležitosti bych ráda navázala na náš minulý rozhovor pane Sawyere. Vůbec se mi nelíbí, jakým způsobem se jste se mi omluvil. Takže,"[/b] náhle zvýším hlas, aby mi ten trouba porozuměl, [b]"Jestli jsem tak neschopná, jak říkáš, že se neumím ani najíst, pak velmi pochybuji o tvé inteligenci. A jestli si myslíš, že se k nám jen tak přidáš, abys nám 'pomohl' získat tu cetku a pak celou slávu svrhl na sebe, tak to jsi se teda přepočítal. Ještě tu jsem já a jestli budeš dělat problémy, tak počítej s tím, že skončíš s kudlou v zádech!"[/b] Poslední větu ještě zvýrazním, aby pochopil, že to myslím vážně a na důkaz svých slov položím ruku na svůj tesák a trochu ho povytáhnu.

[i]To by tak ještě hrálo, aby se ke mě přidal ještě nějakej umělec, kterej snad ani neumí bojovat. Ale já mu slibuji, že jestli bude dělat problémy, s tou kudlou v zádech skončí a na jeho vnitřnostech si budou pochutnávat havrani.[/i]

----------------------------------------------------------
Omlouvám se, že má reakce je tak opožděná.

I mně teskná melodie cosi připomene, dám si však veliký pozor, aby se z mé tváře nedalo vyčíst co.
[i]Ach, jak malicherná hádka. Jako kdyby šlo o něco jiného, než o uraženou ješitnost obou zúčastněných. [/i] "Sawyere, opravdu máš pocit, že je dobrý nápad vyvolávat hádky, jen co přijdeš? ě se to zdá jako pěkná pitomost. Krom toho bys už mohl vědět, že ženy si na alespoň relativní čistotu oděvu potrpí," přidám se k Widow.

,,Hahahahahaha...."rozesměju se,,Posloucháte se vůbec?Kvůli čemu se to proboha hádáte?!Sawyer polekal Widow a ta se pocintala...no to je toho,Sawyer tě určitě vyděsit nechtěl a co čekáš že odpoví když jsi na něho takhle příjemná?Myslím že tahle hádka je úplně zbytečná."řeknu pobaveně...[i]Bože kde jsem to skončil?!...Na ministerstvu![/i]odpoví mé podvědomí.[i]Hádají se jako malá děcka![/i]S chutí seopět zakousnu do svého jídla a přežvykuji očekávajíce nějakou víc než chytrou a patřičně ostrou odpověď od Widow.

[i]Lightendil má pravdu je to její vina. Neměl jsem žádný umysl vylekat ji a nebo ji nějak pošpinit.[/i]

[b],,Slova toho elfa jsou dobře řečena. Naslouchejte mu po dobu jejich znění."[/b] řeknu a nečitelným gestem na něj ukáži, [b],,Můj úmysl nebyl nijak zlý a pokud by byl věřte, že by jste to poznali."[/b]

[i]Musím je uchlácholit těma řečma aby nepobrali nenávist od Widiw na sebe.[/i]

[tab] Podívám se na Yeanu a změřím si ji pohledem pln nenávisti. Poté se ušklíbnu a doufám, že to vypadá jako milý úsměv. Opak je pravdou.

[b],,Doufám, že Tvá slova byla zvážena než opustila Tvá ústa. Pokud se nepletu tak jsi přišla ve stejnou dobu jako já ba i později a tak nemáš také co vynášet rozsudky. Dokonce i já."[/b] řeknu trochu povíšeneckým tónem a chvíli sleduji kde je hostinský s jídlem, abychom konečně změnili téma.

[i]Snad to přinese ještě do Jarmarku či do jiného významného dne v tomto městě.[/i]

Zatímco dále debatujete hospodský přikráčel k vašemu stolu s miskou mléčné kaše pro Yeu, kusem propečeného vepřového na krajíci chleba pro Sawyera a krajáčem bylinného vývaru a kouskem koláče pro Dariu.

Do hospody vešla skupinka tří kulatých hobitů. Patrně obchodníci co přišli se zbožím na trh.

Hospodský se vám vokamžiku přestal věnovat a pobíhá kolem nově příchozích.

[b],,A děkuji vám,"[/b] řeknu a vezmu si od hostinského jídlo, [b],,Tak teď mě prosím omluvte. Chtěl bych se v klidu najest jestli dovolíte."[/b] řeknu a podívám se na Widow se značným potěšením ve tváři.

[i] Doufám, že mě ta svině nebude kazit mé plány. Co to melu. Vždyť je to ženská.[/i]

Zakousnu se do masa a tím se snažím zakrýt úsměv, který projel mou tváří. Během jídla nevěnuji okolnímu dění pozornost, ale dávám aspoň pozor na to co se děje když někdo mluví.

[tab] Jakmile dojím odsunu podnos s zbytky dál od sebe a opřu se o opěradlo. Trochu si povolím opasek aby mě netlačilo břicho a porozhlédnu se po ostatních se slovy:
[b],,Tak kdy vyrazíme? Nejlepší by bylo ihned ať se nezdržujem."[/b] pronesu a zvednu se od stolu. Postavím se za žildy a čekám na ostatní.

[i]Snad u vyrazíme. Nebaví mě tu čekat a jistě nebude čekat ani ten náhrdelník či co to je. Přece jen čím déle čekáme tím delší domu má nepřítel na schromáždění síly. [/i]

[i]Ach ješitnosti, vypadá to, že byl dotčen...A přitom to byla jen ženská solidarita. A opravdu není moudré vyvolávat spory jako nově příchozí do uzavřené skupiny. Typický chlap [/i]projede mi hořce hlavou, ještě než zabořím lžíci do voňavé kaše. Pak už se věnuji jen jí - opravdu jsem už měla hlad.

promin, ted jsme mela spoustu prace a hrozne malo casu..dneska to asi nestihnu, ale zitra napisu urcite..jeste ejdnou se omlouvam

Vděčně vezmu jídlo s čajem od hostinského a stále se snažím nevnímat naprosto zbytečnou hádku, která je pro mě nepochopitelnou a pod úrovní lidí, co tu se mnou sedí. Sice je ještě tak moc neznám, ale tohle je podle mě opravdu zbytečné. Přisunu si blíž k sobě talíř s koláčem a chvíli se na něj zkoumavě dívám. Pak toho ale rychle nechám a s radostí se zakousnu. Přežvykuji sousto a přitom se mi znovu honí hlavou myšlenka, co tady vlastně dělám.

[i]Jsem si opravdu jistá, že s touhle skupinou se chci vypravit do největšího nebezpečí, který si dovedu představit? Příjde mi, že ostatní to neberou nijak vážně. Copak jsem jediná, co není přesvědčená o tom, že to je jen tak nějaký primitivní úkol? Proč všichni vypadají, jako bychom šli na nějaký výlet? Už jen ta scéna s tim lordem. Kolik peněz rozdal. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak tu teď vůbec nesedíme. Jestli se neproberou, tak to dopadne špatně, moc špatně.[/i]

Pomalu dojídám svůj kus koláče a nepřítomným pohledem hledím někam za stěny hostince. Vůně čaje mě přinutí přestat stále dokola rozebírat ten zvláštní krok mého života. Opatrně, tak abych se neopařila nadzvednu hrnek ke rtům a trochu se napiji. [i]Hm, koláče i čaj tu maj moc dobrej. To musím uznat.[/i]

Položím hrnek a rozhlédnu se po všech, co sedí u stolu. Poté pohlédnu k Sawyerovi, který promluvil jako poslední, nebo prostě jediný, u kterého jsem zaregistrovala, že něco říká a už to nepatří k té hloupé hádce. „Ihned asi nevyrazíme, nejdřív se musíme na všem pořádně domluvit. Ty víš kudy půjdeme? Máš mapu? Nebo jsi byl někdy v Ormusu? Jestli ano, je to jedině dobře. Ale myslím, že jsi na tom podobně jako my ostatní a nikdy jsi v tomto městě nebyl.“

Chtěl jsem začít odpovídat Sawyerovi,ale předstihla mě Darya,která se náhle probrala z podivného polospánku nad svým koláčem.
,,Darya má pravdu, musíme si nejdříve ujasnit co a jak než někam půjdem."přitakám hned jak Darya domluví a ukousnu kousek slaniny.

Ve chvili, kdy nejaky nove prichozi, ktery ani nevim jakym zpusobem se ocitne u naseho stolu, vytahne nejakou malou divnou loutnu, nejprve vydesene hledim na znetvorene torzo hudebniho nastroje a potom se v duchu rozesmeji, navenek mi vsak uklouzne jen tiche uchechtnuti.
[i]Jó, pan muzikant koukam. Ten, ale vali, a ty jeho chytracky reci, asi nevi, jak se chovak k zenam, mozna by mu nekdo mel dat lekci slusneho chovani.[/i]
„Poslys ty tam! I prestoze zde pritomne slecny bohuzel prilis neznam, tak nenecham nejakeho nove prichoziho niemanda je urazet. Jelikoz jsme jedna druzina, tak si sve druhy budu branit, natoz damy. Nerikam, ze se neumi branit samy...a nutno podotknout, ze velmi svebytnym a okouzlujicim zpusobem,“ Poslu vymluvny pohled k Darye a Widow a provinile se usmeju, „ale jestlize nevis, jak se slusne chovat zde k slecnam, tak nejsi u naseho stolu vitan, rozumis? Verim vsak tomu, ze tohle bylo jen hloupe nedorozumneni podlozene oboustrannou jesitnosti a tak uz nechci slyset ani slovo. Ja se pujdu pripravit a doufam, ze do hodiny budeme prirpaveni vsichni k odchodu!“ odkaslu si, „tak a ted k veci: mapu jsem nesehnal, ale dostat se k mestu nebude problem, poptame se, ale mapa by nebyla od veci.“ Zarive se usmeju na soudruhy a pokusim se prilakat pozornost hostinskeho, abych si obednal neco k snidani a mohl se odebrat nahoru a pripravit se na odchod.
[i]To snad neni mozny, na cem jsme se tu zasekli..[/i] Bleskne mi jeste hlavou.

Konečně se rozhoupal k řeči i ten poslední sedící u vašeho stolu. Dorian. Ti co ho znají mohou jeho dosavadní nemluvnost přisuzovat jen jeho stavu, který prozrazuje, že měl docela náročnou noc.

V tom do krčmy vpadne mladá dlouhovlasá elfka v kožené zbroji, mečem v ruce a lukem přez záda, kterou někteří z vás znají pod jménem Aranka.

[/b]"Prosím pomoste mi. Moji společníci!"[b] Zavolala na celou hospodu. [/b]"Blbý trpaslíci. Kdo to kdy viděl."[b] Dadala následně polohlasem. Načež pokračuje zas v hlasitějším tónu. [/b]"Potřebují pomoc. Prosím![b]

Svým projevem upoutala pozornost hospodského, hobitů a dokonce i trpaslíků u druhého stolu. Všichni se teď na ni koukají a čekají co řekne dále. Jen hostinský ze začal pomalu břibližovat ke dveřím.

Jen tiše sedím na svém místě a přemýšlím co, jak. Jakou přesnou úlohu v tom můžeme mít, protože Oni jak je znám nikdy neříkají vše a také se snažím vymyslet jakou úlohu v tom mají sami Oni. Ale pořád se dostávám k tomu, že mám příliš málo informací a proto nemohu na nic pořádného přijít, tedy kromě pár šílených teorií. Ani si nevšímám co dělají všichni kolem.

Ze zamyšlení mě vytrhne až vpád a křik nově příchozí. Zadívám se na ní.
[i]Ale vždyť to je Aranka co tu proboha dělá? Myslel sem, že už jí nikdy neuvidím...[/i] Pomyslím si, ale už neztrácím čas dalším zbytečným přemýšlením. Ihned vztáhnu ruku po své holi pevně jí chytím opřu se o ní a pomůžu tak svým kolenům se vstáváním.

Přiběhnu k Arance. "Aranko, co se děje? Co se tě stalo?"
[i]Ze slov co říkala mi přišlo, že jde o nějakou bitku, že by už to začínalo a jednotlivé skupiny se začínaly navzájem vyhlazovat, aby měli vetší šanci na získání odměny?[/i]

,,On se jen brání Doriane,představ si sebe na jeho místě."prohodím a vložím do úst poslední kousek chleba a slaniny.
V tom se rozletí dveře a nějaká dívka vběhla dovnitř že potřebuje pomoc.[i]Co je zase sakra tohdle,vypadá jako kdyby viděla nějakého démona.Ha,smajdalf ji zjevně zná. Tak tedy dobře.[/i] jen tak naoko se rychle zvednu a rázným krokem dojdu k dívce,,Co se děje?Hoří snad?"zeptám se a rukou dívku mírně poodstrčím od dveří abych mohl vykouknout ven,otevřu dveře a vystrčím ven hlavu,dobře se rozhlédnu abych zjistil co se děje.

Pomalu se uklidňuji ze svého rozhněvání. Sawyer mě pořádně naštval a já vím jistě, že na něj budu pěkně dlouho vysazená. [i]Co si to o sobě sakra myslí? Že sem přijde a bude mě tu urážet? To ne, ale zase na druhou stranu, třeba jsem opravdu neschopná.[/i] Při mé poslední myšlence mě přepadne pocit melancholie nad zjištěním, že možná nejsem tak dokonalá, jak si myslím.

U stolu se mezi zbytkem rozjede debata o tom, zda máme vyrazit hned, nebo nějaký čas počkat. Než se však stihnu do debaty připojit i já, dveře do hostince se otevřou a dovnitř vběhne nějaká žena a začne na celý lokál nadávat na trpaslíky a prosit někoho o pomoc. Ze Smajdalfovi reakce soudím, že o pomoc žádá nás.

Odstrčím od sebe prázdnou misku zvednu se od stolu. Pomalu a opatrně přistoupím k nově příchozí. [b]"Tak jo, o co jde? Ty mě asi neznáš, já tebe sice taky ne, ale to je teď vedlejší. Co ti ty trpaslíci udělali?"[/b] Ve tváři se mi rozhostí úsměv nad možností, že bych pod nějakou podmínkou mohla znepříjemnit život těm malejm lidem, kteří mimo jiné kácí lesy.

Daryu a ostatní připomínky ignoruji a jen se na ně hrozivě podívám.
[tab]Praštím rukou do stolu a vydám se k dívce. Značně nasupen jdu kolem pultu a hodím na stůl stříbrňák za snídani.

[i]To snad ne. Všichni se můžou posrat z toho, že nějací zakrslíci dělaj bordel a nechaj se odlákat od cíle výpravy. Kašlu na ně. Jdu sám a basta.[/i]

[tab] Projdu kolem nich a hnusně se na ně podívám. Potichu hudrám: [b],,To snad ne! Taková ptákovina!"[/b] Šťouchnu do Lightendila, protože zavazí a projdu ven a rozhlédnu se.

[i]Opravdu jsou tak natvrdlí nebo to jenom dělají?[/i]

[tab] Otočím se ještě zpět ke dveřím a hned poté se rozejdu ulicí abych se konečně dostal ven z města a šel hledat ten náhrdelník. Koukám po nějakém člověku, který by mě mohl poradit, kde je město nebo to místo kam mám jít.

[i]Heh nějaký Ormus či co. To bude jednoduché ho hledat.[/i]

Zastavím prvního kolemjdoucího a zeptám se ho na cestu:
[b],,Mohu se prosím vás zeptat kudy se jde do Ormusu??"[/b]

[i]Já ty chlapy prostě nechápu,[/i]pomyslím si bezmocně s pohledem na Sawyera a též vstanu od stolu, ovšem postavím se poblíž dveří tak, abych bojeschopným nepřekážela a sama byla případně po ruce. [i]Sakra, taky mám talent se připlést do kdejaké bryndy...[/i]

Nemám čas to v dohledné době zpracovat do povídky, ale v zásadě bych viděla příběh flétny takto:

[tab]Yeina babička si z dětství nepamatovala takřka nic krom letmých vjemů - hlavně všudypřítomný pach kuchyně, u níž měla svou komůrku, z níž prakticky nevycházela. "Vychovávali" ji staří, nevlídní manželé, majitelé hostince U Strakaté krávy kdesi v zapadlé vesničce v neúrodných horách. Její matku nikdo neznal, Dayenu našli jednoho rána na zápraží jako asi dvouleté ušmudlané děcko s flétnou v rukou. Nikdy si ji nenechala vzít, ale zakázali jí na ni hrát, protože do stavení melodií lákala drobná zvířátka. Dívenka jakoby ztrácela sílu s každým dnem, kdy nesměla hrát - snad postrádala komunikaci. Jak rostla, naděje pěstounů, že jim bude pomáhat s hospodou, pomalu slábla - holka nemluvila, snad je ani nevnímala, zcela se ponořila do svého nitra.
[tab] Zato rostla do krásy, ale naštěstí jí nikdo neublížil, měli z ní strach a hostům do cesty moc nepřišla.
[tab] Bylo jí asi šestnách, když ji tam potkal Yein budoucí dědeček Nairel, tehdy ve zhruba stejném věku. Odvedl ji v psychicky značně zuboženém stavu, ale během zimy, strávené na statku u jeho rodičů, se opět naučila postupně nejdřív hrát a pak i mluvit. Po dalších dvou letech se vzali a Dayeně se narodil chlapec, pak holčičky dvojčátka a pak další dva kluci.
[tab] Vedlo se jim velmi dobře, protože pole, zděděná po Nairelových rodičích, v těch letech hodně nesla a postupně přikupovali další. Z malé usedlosti se stal prosperující statek, k němuž náležely obrovské pastviny s několika stádečky krav a ovcí. Přibylo i na pomocnících, nyní už museli najímat čeledíny a na stárnoucích manželích zůstávala jen správa panství.
[tab]Dvě děti se bohužel dospělosti nedožily - jedna z holčiček onemocněla tuberkulózou a prostřední z chlapců zemřel na otravu krve poté, co ho pokousala divoká liška. Majetek se tedy dělil jen na tři díly.
[tab]Zbývající holčička Denice dospěla a stala se z ní mladá, poněkud nevyrovnaná mladá žena. Krásy moc nepodědila, zato inteligence se jí nevyhla a bohatě se vdala. Její manžel ji velmi miloval a stejně miloval i její jedinou dceru Yeu, které se pouze tehdy dostala plné péče. V jejích třinácti letech totiž zahynuli oba její rodiče při požáru domu. Yea se už tehdy ráda toulávala lesem - stejně, jako její babička - a smrti tak unikla. Postarali se tedy o ní na krátkou dobu její příbuzní z otcovy strany, ale jakmile se ukázalo, že má magické schopnosti, které naprosto neovládá, byla nucena odejít. Vzala si však s sebou babiččinu flétnu, kterou od doby, kdy ji dostala od matky k desátým narozeninám, téměř neodkládala.
[tab]Několik let strávila u babky kořenářky, která ji naučila, co uměla, a jakmile Yein citový šok ze ztráty rodičů opadl, začala se učit, jak ovládat magii. Po letech babka kořenářka zemřela a tak padlo poslední Yeino poslední pouto s minlostí.

Zůstala zde jen krásná mladá žena, nerada mluvící o své minulosti, s flétnou v rukou...
----------------------------------------
P.S. Dostanu za to expy?*1* Sice si uvědomuji, že slohově jde spíš o popis než o vyprávění, ale i tak si myslím, že takovou genealogii rodu tu hned tak někdo nemá *4*

Většina z vás se zvedla od stolu a přichází k Arance.

[/b]Šmajdalfe, to jsem ráda že tě vidím. Kam jste se ztratili, když nás vyhnali z toho nádvoří. Já jsem vás chtěla hledat, ale Gunar s Otisem nechtěli čekat. O ně se právě jedná. Kousek za hranicí města našli medvědí stopy. A nenapadlo je nic lepšího, než se po nich vydat. Po chvíli jsme přišli k medvědí jeskyni. No a tam na nás zaútočil medvěd. Byl obrovskej. Otise zranil. Pak oba vylezli na strom. A já jsem utekla. Potřebujou pomoc, jinak je ten medvěd oba zabije."[b]

Vychrlila Aranka v rychlém tempu. Poslední slova už se slzami v očích.

Lightendil obešel Aranku, aby mohl vykouknout ze dveří, když ho chytil za rameno hospodský.

[/b]"Nemyslete si, že odsud odejdete bez zaplacení. Nejdřív zaplaťte. Pak si můžete jít kam chcete. Hej chlapy.."[b] Houknul ke stolu u kterého sedí ta skupinka trpaslíků a barbarů..."[/b]Tady se někdo pokouší odejít bez plcení"[b]

Následně se postavil do dveří a zablokoval tak Sawyerovi cestu ven z hospody.

"Kolik platím?" otočím se suše a lehce naštvaně na hostinského a vytáhnu z pláště váček s penězi.
[tab][i]To jsem zvědavá, co se z tohohle vyklube, ale ženská solidarita...Asi půjdu s nimi.[/i]

,,Já nechci odejít, měl jsem pouze za to že třeba uvidím co se děje. Teď už ale slyším, že to odtud zřejmě neuvidím." odpovím hostinskému a otočím se čelem k němu. ,,Kolik to bude?"
[i]Hmmmm...medvěd.To nám scházelo. Doufám že ostatní nebudou chtít jít těm trpaslíkům pomáhat,dostali se do brindy tak ať se z ní vylížou, co já se do toho budu montovat,když je neznám.Vlastně ani ji.[/i] říkám si v duchu,mezitím co vytahuji měšec a platím hospodskému. K tomu zda jim pomoct či ne se zatím nevyjadřuji,poněvadž mi to není příliš po chuti,ale nerad bych vypadal jako nějaký necita.

Přistoupím blíže k nově příchozí. [b]"Zajímavý příběh a dokonce ti ho i věřím. Medvěd, to je nepříjemný protivník. Bohužel mám pro tebe špatnou správu. Medvědi dokáží lézt po stromech, takže tvým přátelům nedávám moc velké naděje."[/b] Při tom se pokusím o alespoň náznak lítosti či dokonce soustrasti. Nic takového však doopravdy necítím.

Při mé řeči si všimnu bandy hospodských rváčů, jak se začínají srocovat před vchodem a zabránit tak komukoliv z nás projít bez placení.

Ani Sawyerovi, který si nic neobjednal se nepovedlo taktně zmizet. V tom cítím možnou příležitost. [i]A mám tě, teď teprve uvidíš, co dokážu. Jen abys nebyl chytřejší, než já.[/i] Svůj nápad začínám co nejrychleji realizovat. Rychle se k němu přimotám a ovinu se mu kolem krku. [b]"Drahoušku, prosím tě, nějak mi došli taková ta malá kolečka, zlatá, stříbrná i měděná. Mohl bys prosím tě tamtomu pánovi, který po nás chce, abychom zaplatili za snídani pár těch koleček dát? Já vím, že bys pro mě udělal první poslední, ale mě úplně stačí tohle. Děkuji ti, mnohokrát. Počkám na tebe venku, ano?"[/b] Pronesu k Sawyerovi co nejlíbeznějším a nejnevinnějším způsobem. Párkrát ne něj zamrkám a na konec mu dám krátkou pusu. Na to se zase odmotám, pohladím ho po vlasech a taktně zkusím projít dveřmi na ulici.

Zmateně se rozhlížím po hospodě a snažím se pochopit, co se to děje. Dívám se na Aranku, která nám z ničeho nic zmizela a teď se zase najednou objevila. Poslouchám její trochu zmatené a nešťastné vyprávění. [i] Gunar a Otis? Medvěd? A kruci. Proč nikdy nic nemůže jít jednoduše.[/i]

Rychle posbírám svoje věci a zamířím směrem k hloučku, který se utvořil kolem nešťastné Aranky. Zatím se nikdo z nich netváří, že by chtěl pomoct. [i] Sice je nikdo krom Smajdalfa nezná, ale to neznamená, že nemůžou pomoct. Widow má možná pravdu, ale já se tam chci stejně podívat. I kdybych už nebyla nic platná. Aspoň tam bejt s Arankou. A když budou ještě na živu, udělám všechno, co bude v mých silách. I když proč se nechat zabít medvědem? necejtim se zrovna na umírání. Asi se preceňuju. Ne, stejně jí chci pomoct. Potřebuje jí. Nebo spíš ty dvě hlavy skopový..[/i]

Pevně sevřu svou hůl a odhodlaně promluvím směrem k Arance. „Chci ti pomoct. Nevím jestli se nám povede záchrana, ale alespoň se o ni pokusíme.“ Přátelsky se na Aranku usměji a čekám jestli někdo půjde s námi. Hlavně rychle. Čím dřív, tím bude větší šance je najít naživu.

[i]Kruci, zaplatit jsem zapomněla.[/i] Omluvně se podívám směrem k hostinskému, rychle k němu přistoupím a podám mu pár mincí. Pak se vrátím k Arance a čekám, kdy se někam pohnem.

"Půjdu s vámi, ačkoli asi mnoho nezmůžu - můžu vám tak maximálně dělat morální oporu a pomoci zraněným v případě potřeby," popojdu k Darye s Arankou.

[tab]Zarazím se nad změnou chování Widow. Hnedka jakmile promluví je mi jasné o co jde. Chovám se jako by se choval její přítel.

[i]Toho by se dalo náležitě využít.[/i]

[b],,Neboj drahá zaplatil jsem to už jen náš pán,"[/b] zdůrazním slovo pán ,[b],,se neráčil podívat na pult pořádně."[/b] zahledím se mu do očí a pokusím se mu nahnat strach svým pohledem.

Snažím se aby se to podařilo a proto se ani neohlédnu po Widow jak mě políbí. Jen si jí chytnu kolem pasu a držím si jí u sebe aby mě neutekla.

[i]Jen tak mi neutečeš a ještě k tomu když budu platit já. haaaa....[/i]

Držím ji pevně aby se mi nevysmekla, ale stále se dívám na hostinského svým pohledem.

Nespokojeně chci něco dodat k reakcím. Ale najendou se pozornost všech obrátí ke dveřím. Ve dveřích stojí rozhozená Aranka a žádá nás o pomoc.
Zpozorním a začnu jí poslouchat. Když nás však vyzve ku pomoci, nezvednu se. [i]Vždyť jí neznám. Nejsem žádnej lovec medvědů a nenechám se jen tak pro nic za nic zabít a vidět to taky nemusím. Ať pomůže své známé Smajdalf, stací mu poslat na něj čárymáry...já bych toho medvěda mohl tak maximálně uspat hrou na loutnu.
Zajímavá představa. [/i]
Raději si vklidu upiji z teplé medoviny a bavím se děním okolo.

[i]A sakra, tak to jsem vážně zvědavá, jak z tohohle se Widow vysmekne - kdo čím zachází, tím také schází. No, opravdu jí nezávidím, zrovna jeho ruku bych kolem pasu mít nechtěla...[/i]

[/b]"No, ale, ale. Přece je tam nemůžeme nechat jen tak bez pomoci. Dokud je naděje..."[b]

Odpověděla Aranka na reč Widow načež se odmlčela a tvář ji zkřivila představa toho nejhoršího.

Widow si sehrála malou scénku. Ale nepovedla se jí jak si přestavovala. Sawyer si ji přitáhl k tělu a pevně obejmul kolem pasu.

Hospodský vás postupně zkasíroval. S vyjímkou Doriana, který zůstal sedět u stolu jako by se ho celá věc ani náznakem netýkala. Až došel k Sawyerovi s Widow.

[/b]"Na pult? Vždyť sedíte celou dobu u stolu. Jak byste mohl dát peníze na pult? Zaplaťte nebo"...[b]zarazil se[/b]..."nebo se postarám aby vám v tomhle městě už nikdy nikde nenalili."

[tab][i]Je natvrdlej nebo ne? Asi je natvrdlej a slepej.[/i]

Podívám se na něj naštvaně a mezi zuby jen procedím: [b],,Co takhle kdyby jste se šel podívat. Když jsem přicházel zde k Arance..."[/b] řeknu již trochu klidnějším hlasem a pokynu k elfce, která zde šílí. Pokračuji: [b],, ...položil jsem na pult stříbrňák. Není moje věc zda tam zůstane nebo ne nemáte odcházet od pultu ani kdyby sem vtrhly nějací debilové a začali to tu rabovat."[/b] opět trochu zvýším hlas, [b],,Běžte se prosím vás podívat! Ano!"[/b]

[tab] Otočím se od něj a začnu se věnovat Widow. Pohladím ji po vlasech. Černé a pěkné. Oči. Zelené.

[i]Nechápu jak jsem si tě mohl nevšimnout.[/i]

[tab][b],,Jen tak tě nepustím."[/b] řeknu jakoby omámeně, nakloním se k jejímu uchu a pošeptám: [b],,Mi neunikneš děvenko. Počkáš si tu se mnou."[/b]

,,Kolik to bude?"zopakuji otázku k hostinskému,který je buď nahluchlý,nebo příliš rozrušený pocitem,že mu chceme utéct bez placení.[i]Vypadám snad jako nějaký zloděj či co?!
Dokuď je naděje...stejně už je ten medvěd dávno setřásl a roztrhal. Ale pro dobrý pocit se tam s ní podívat můžu. Snad to je alespoň po cestě.[/i]
,,Kterým to je směrem? Navrhuji,abychom tam šli všichni,pokuď je to při cestě a pokuď ne,ti kterým to nebude po chuti tu můžou počkat než se vrátíme."navrhnu a mezitím platím hostinskému kolik si řekne.
,,Tak vyrazíme?Veď mě/nás(podle toho kolik pujde lidí)!řeknu Arance a vyjdu z krčmy.

Lightendil: Tvá útrata včetně noclehu byla 6 sříbrných a hospodský si je od tebe už vybral.

[b]"Cože?!"[/b] Odpověděl hospodský naštvaně Sawyerovi. [b]"Ten jeden stříbrný považujete za dostatečnou platbu za dvě snídaně? Přidejte ještě dva a budem vyrovnaní."[/b] Pokračuje poté už v mírnějším tónu.

[b]"Moc děkuji za pomoc."[/b] Odpověděla Aranka Lightendilovi. [b]"Je to tímhle směrem." Ukázala ka městské brání a otáčí se po ostatních jestli jdou také.

[i]Ach jo, takže zaplatím. Pro tentokrát ti to vyšlo, ale příště to bude jinak...[/i]

[tab]S očima stále upnutýma na tvář Widow podám hostinskému bez sebemenšího náznaku prohry doplatek za naše snídaně, které jsem mezitím v měšci rukou odpočítal.

[tab][b],,Stačí vám to?"[/b] řeknu klidně a stále se dívám na Widow, v duši jí proklínám.

[i]Venku uvidíš ty couro jedna. Chtěla sis hrát na mou ženušku tak dobře budeme si hrát.[/i]

[tab] Usměji se na ní. Přitáhnu jí blíže k sobě aby se mi dívala přímo do očí a lehce jí políbím na její rty. Pomalu jí přetlačuji ven z hostince. Stále si jí držím u sebe a nepouštím ji. Nedávám ji ani možnost uniknout. Jakmile se ocitnem mimo dosah hostinského povolím sevření a znechuceně se na ní podívám se slovy: [b],,Co to mělo znamenat?!"[/b] zavrčím, [b],,Chceš si hrát?! Tak dobře budeme si hrát."[/b] řeknu již klidně a rukou jí sjedu k zadku a pevně jej stisknu zvednouvší jí nahorů. Její nohy si dám kolem pasu a pevně jí držím aby neupadla. Jednou rukou pod zadkem a druhou u krku aby nemohl hejbat hlavou. Vroucně jí políbím. Líbám jí dlouho....

[i]...budeme si hrát??[/i]

Velmi mě potěší Lightendil, když se rozhodne jít s námi. [i] Stejně toho asi moc nezmůžem, ale každá pomocná ruka se hodí. A je jedno k čemu to bude. Musíme je zkusit zachránit. I když kdo ví, jestli ještě bude koho zachraňovat. A hlavně jestli nebudem zachraňovat spíš samy sebe než ty dva tvrdohlavce. Musí na tom stromě trčet už docela dlouho. Tak to abychom fakt vyrazili.[/i]

„Já jdu taky. Ale to už jsem přece říkala Aranko. Tak rychle. Čím dříve k nim dorazíme, tím větší je šance, že je ještě zachráníme.“

Těch dvou Sawyera a Widow, kteří si najednou umyslili, že tady budou radši hrát směšný divadlo si nevšímám, ale na zbytek se prosebně zadívám. Poté rychle vyjdu ven za Lightendilem a vydám se směrem k městské bráně, jak před chvíli ukázala Aranka.

Logicky jdu s nimi, ačkoli je příliš neznám. Co bych kde sama dělala...

[i]Vypadá to, že to zatím vychází, ale co to?[/i] Polekám se, když si mě Sawyer přitáhne k sobě rozhodnout mě nepustit. [i]Widow, Widow, kdyby jsi nebyla tak tvrdohlavá a radši zaplatila. Stojí ti to za to? Asi ne, ale co se dá dělat?[/i] Zeptám se sama sebe a zároveň si i odpovím. Ještě stihnu zpozorovat, jak válečník něco doplácí hostinskému a pak už jen cítím, jak mě vleče ven.

[b]"Co to mělo znamenat? Víš, chlapče, ty sis začal hrát. Kdybys nezačal provokovat, nepřidala bych se."[/b] Snažím se pomalu, ale jistě vymanit se Sawyerova sevření. To je však dosti pevné a já se spíše vysiluji, než abych se osvobodila. Ještě pořád jsem rozhodnuta zůstat v klidu a počkat jak se dál bude vyvíjet situace.

Když mě však chytne za zadek a kolem krku, vyděsím se. [i]Sakra, co se mnou chce dělat?[/i] Pokusím se ještě jednou vyprostit, ale marně. A potom mě začne líbat. Žaludek se mi vzpříčí. Tak tohle ne, tohle mi vůbec příjemné nepřijde. Jediné, co však můžu dělat je proklínat se. [i]Sakra, proč já jsem byla tak hloupá? Proč jen jsem nemyslela na zadní vrátka? A jak z tohohle ven? Nechci mu ublížit, ale asi budu muset.[/i] V hlavě se mi začíná rodit opravdu zlá myšlenka.

Rychle, ale co nejnenápadněji sáhnu k opasku pro svůj tesák a vytáhnu ho. [i]Jestli tohle nevyjde, tak už nic.[/i] Seberu poslední zbytky sil, co mám a vší silou praštím rukojetí svého tesáku Sawyera ze strany pod žebra. Pakliže povolí (a to by měl, protože to docela bolí), rychle se osvobodím, kopnu ho do břicha a co nejrychleji zmizím ve spleti stánků. Jestliže však nepovolí, přistoupím k tvrdší a bolestnější metodě. Seknu ho do nohy. Nechci však, aby rána byla moc hluboká. Mým úkolem není ho zmrzačit, ale jen se osvobodit. Poté se vytratím.

Vyjdu ven a než se cokoli stihne stát mou pozornost upoutá Sawyer a Widow. Vypadá to ehm...ale Widow se to zjevně nelíbí. [i]Nemám rád podobné vylomeniny proti vůli dívky..Ikdyž to je dívka tvrdá jako Widow...[/i]
Přijdu zezadu k Sawyerovi a položím mu ruku na rameno,vzápětí však již bolestivě tisknu jeho trapézový sval a táhnu směrem od Widow.
,,Tak dost!Hra je hra ale nic se nemá přehánět!Já vidím že enchce a ty jsi až u ní a nevidíš to,ba ani necítíš?!S takovou spolu vycházet nebudeme!" řeknu podrážděně a jsem připraven reagovat na cokoliv,takovýhdle típci bývají agresivní když jim někdo kazí zábavu...

[tab] Rána do žeber a stisknutí trapézového svalu mě naštve. Myslím si, že to udělal někdo za mnou (Lightendil) a tak pustím Widow a oženu se za sebe. Lightendila minu protože bolest v žebrech je strašná. Trochu se zapotácím a odcouvám od protivníka.

[i]Kurňa co to?[/i]

[tab][b],,Chtěla si hrát. Tak má smůlu,"[/b] řeknu a promnu si sval na rameni. Otočím se za sebe kde čekám Widow, ale ta již vzala do zaječích a utekla,[b],,A ty se do toho nepleť. Nerad utrácím za někoho jiného a když už tak čekám odměnu."[/b] říkám s prstem vystrčeným proti elfovy. Bolest v žebrech ustává a s ní i bolest v rameni.

[i]Tas meč a usekni tomu ušatci hlavu. To si nesmí dovolit.[/i]

[tab]Velí mi vnitřní hlas, ale já jej jen tiše okřiknu.[b],,Budu si na Tebe dávat pozor."[/b] řeknu neurčitě. Ať si to elf přebere jak chce otočím se a následuji Aranku a ostatní.

[i]Takže elf je pan slušňák a Widow kurvička jak má být. Che to je mi ale družinka.[/i]

,,Pozor si na mě dávej ale se mnou ve družině rozhodně nepůjdeš!Myslím že tu se mnou bude souhlasit víc lidí. Buď on nebo já!"řeknu naprosto klidně a držím své nervy na uzdě co to jde. Čekám za koho se ostatní postaví a doufám že to budu já.
[i]Ostatně,nebylo by to poprvé abych se na nebezpečnou výpravu vydal sám, přinejhorším seženu jednoho dva společníky,kteří se budou tvářit alespoň trochu spolehlivě a půjdu. Ale na co to myslím...chce to optimizmus![/i]

"Upřímně, pokud k tomu smím též něco říci, i já bych se obešla bez ustavičných obav, kdy mě někam zatáhne a něco mi udělá. Násilníka nepotřebujem, nebo se pletu?" obrátím se k ostatním. [i]Tenhle člověk se mi moc nelíbil od začátku - nemám ráda hrubce a omezence. Jistě, jeho síla by se mohla hodit, ale spíš by způsoboval rozkol.[/i]

Postupně jste všichni krom Doriana vyšli z hospody.

Představení Sawyera s Black Widow, do kterého se následně přidal i Lightendil, nezůstalo bez povšimnutí. Brzy ho sleduje už kolem 20-ti očí jak obchodnéků tak jejich zákazníků. Můžete slyšet závistivé mručení mužů i nesouhlasné komentáře žen. Jen stráže stojící opodál to nechává úplně chladnými.

Widow se poté odtrla od skupinky a zaplula někam mezi stánky. Sledována pohledy snad poloviny osob přítomných na třžišti.

Zbytek skupinky se pod vedením Aranky vydává k jižní městské bráně. Ta je hlídaná dvěma vojáky, kteří o vás ale taktéž nejeví nejmenšího zájmu.

[/b]"Tudy. Tam za branou doleva. Do toho lesíku na kopci."[b] Říká a ukazuje Aranka jen co jste se přiblížili k bráně.

[tab] Lightendilovu poznámku ignoruji. Ať si klidně jde mě chybět nebude. Stejně jsem chtěl jít na vlastní pěst. Jediné co mě tu drží je možnost proklouznout bez ujmy až k místu kde je ten předmět co máme získat.

[i]Nebojte někdy se od vás odpojím. Až budete spát něco si od vás vezmu.[/i]

[tab] Samolibě se usměji a následuji Aranku a ostatní se značným odstupem s přemýšlím nad něčím.

[i]Takže co nám Aranka chce. Nejspíše nás odlákat od hlavního cíle co se jí velice daří. Nechápu jak můžou být tak zaslepení. No to je jedno.[/i]

[tab] Stále následují mé společníky. Procházím městem směrem k jihu. Aranka v čele a hned za ní ostatní. Jde vidět, že Aranka je značně rozrušená. Dojdeme k bráně hlídané vojáky. Trochu zrychlím krok abych doběhl své společníky. Nerad bych se dostal do problému se strážnými. Což se stává často kvůli mému vzhledu. Hodně provokuje.

[tab]Dojdu k Arance a syknu na ní: [b],,Je to důležité nebo nás vedeš jen tak mimo aby jsi nás odvedla od hlavního cíle cesty? Jestli ano tak si mě nepřej. Nemám to rád,"[/b] ohlédnu se po elfím dobrákovy a přomhouřeným pohledem, nahánějící strach mu dám najevo ať si ne mě dává pozor.

[tab]Jakmile projdeme kolem strážných, kteří nám nevěnují větší pozornost, oddechnu si.

[i]Dnes je zajímavý den...a ještě asi hodně bude.[/i]

[tab]Aranka řekne cestu kudy se budem ubírat a tak se tam hned vydám. Podle toho jak je Aranka špatně rozložená soudím, že tam bude něco strašného. Proto držím jílec meče a ostražítě se dívám kolem. Svou ostražitost, ale nedávám nijak znát. Kdyby chtěl někdo zautočit tak aby si myslel, že jsem nepřiprave, ale opak je pravdou.

[i]Tak kde to je?[/i]

Poté, co se osvobodím zaběhnu za první řadu stánků. Až teď si stačím všimnout, že naše 'představení' vzbudilo mnohem větší zájem, než jsem předpokládala. Skryji se v davu a pozoruji Sawyera a Lightendila, jak si spolu něco vyřizují. Nepřikládám tomu však velkou váhu. [i]Chlapče, chlapče, na tebe si budu dávat hodně velký pozor.[/i] Pomyslím si a sleduji, jak se dvojice mých rádoby společníků vzdaluje.

[i]Tak to ne. Takhle rychle se zdejchnout a nechat mě tu. To určitě![/i] Pomalu se dávám do pohybu a následuji mou skupinku až k městským hradbám. Jsou naštěstí hlídány jen dvojicí strážných, takže dostat se z města nebude problém. Skupinka však již vychází z města a já nechci zůstat moc pozadu. Nenápadně se proplížím až k bráně.

-----------------------------------------------------------
Prosím tě, jaké prostředí je za městskou branou? Potřebuji to k doplnění přízpěvku. Díky mockrát.

Město se nachází na vrcholu plochého bezlesého kopce a je obehnáno jednoduchám suchým příkopem. Na 500 kroků od města neroste žádná vyšší vegetace. Skoro se zdá, že ji někdo úmyslně vymycuje.

Níže v údolí jsou vidět venkovské příbytky a políčka. Mezi nimi se klikatí cesta a řeka. Na cestě od města jsou vidět putující hloučky postav. Většina jich jde směrem k jihu. Jen tu a tam lze spatřit někoho v opačném směru.

Les na který Aranka ukazeje je asi 400 sáhů daleko na dalším plochém kopci. Z hlavní cesty k němu vede úzká pěšinka. A vytéká z něj malý potůček.

[tab] Ostražitě se blížím k lesu. Opět nenápadně připraven. Nečekám na ostatní a jejich nesmyslné dohady zda jít nebo ne. Pokud je nám to souzeno tak ať je stejně se tomu nevyhnem.

[tab][b],,Já jdu a na vás čekat nebudu. Aranka mě jistě doprovodí a ukáže mi kdo nebo co jí tak znepokojuje,"[/b] řeknu směrem k Arance a ještě se otočím na elfího dobráka vyzívavým pohledem.

[tab][i]Tak se ukaž jak seš dobrej. V zachraňování by ti to šlo, ale co boj.[/i]

[tab]Počkám ještě chvíli a potom ať buď bez nich nebo s nimi se vydám k místu určení. Jdu po malé pěšince, která se rýsuje přímo k lesu. Není moc vyšlapaná, ale jde vydět, že často používaná. Pokusím se najít nějaké stopy. Otec mě to učil, ale vždy se mě to nijak zvlášť nedařilo. Za pokus nic nedám. Pokud nějakou spatřím. S pohledem upřeným na les si k ní čupnu a teprve potom se na ní podívám. Sledují její obrysi a snažím se přijít komu patří. Zda se mi to povede nechám na osudu.
[tab]Poté se vydám k lesu. Zastavím se na jeho okraji a chvíli se dívám na jeho stromy. Otočím se ještě na ostatní ptajíc se Aranky:[b],,Kde přesně to je?"[/b] po její odpovědi se otočím zpět a potom sám vklouznu do lesa. Meč již tasím a mám jej připraven na potřebnou obranu či rychlí protiútok. Jdu stále do středu lesa a nehledím kdo jde za mnou. Pokusím se jím ztratit z dohledu. Jdu trochu rychleji než ostatní, kteří se loudají za mnou a tak se jim vytratím z očí hnedka.

[i]Bude jim tak líp. Jak říkal ten dobráček.[/i]

[tab] Spiklenecky se usměji a pokračuji v cestě hlouběji do lesa kam řekla Aranka. Pozoruji stromky zda na nich nejsou nějaké polámané větévky, které by mi mohli napovědět jak odhalit nějakou stopu. Trpaslíci většinou nechávají mnoho stop a tak to jistě nebude těžké. Nemají rádi lesy a proto nehledí na to zda je nějak poškodí nebo ne.

[tab] Z nudy vytáhnu svůj hudební a prsty naznačuji akordy jedné písničky, která se mi zrovna vloudila do hlavy. V duchu si prozpěvuji:

[i][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Z listoví tebe tiše pozoruje
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]a lesní pěšinou provází,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]své zelené oči přimhuřuje,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]když kol dokola obchází.

[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Zašeptá hlásek jemný:

[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]"Vítej v mém království.
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Zde zákon je jen jeden platný,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]tu žije se s radostí.

[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Bohatství mého dosti,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]já s tebou se rozdělím.
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Sbírej si hříbky po libosti,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]projdi se borůvčím.

[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Až skloní se slunce nad obzorem
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]a prodlouží se větví stín,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]ustelu tobě v mechu vonném,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]ze studánky vodou pohostím.

[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]Pak sólista z mého sboru
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]ti božskou píseň zazpívá,
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]tvá víčka spánkem klesnou dolů
[tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab][tab]a kapradí tě přikrývá..."[/i]

[tab] Otevřu přimhouřené oči a uvidím na zemi kapradí jaké bylo v té básničce.

[i]Že by stopa? Nic za to nedám.[/i]

[tab]Zkrčím se a odhrnu rostlinu a podívám se na zem kolem jejich kořenů. Je tam stopa boty. Je menších rozměrů a tak usuzuji, že patří nějakému trpaslíkovy. Či pulčíkovy, ale ty příliš často nevídám. Narovnám se a nasměruji svou chůzi tam kam směřuje špička stopy.
[tab] Po chvíli spatřím skupinku trpaslíků. Jsou menší a podsadití. Jejich větrem ošlehané tváře zdobí hnědé až černé vousy. Podle toho co o nich vím nejsou moc dobří v myšlení a tak by bylo dobré je spíše přesvědčit o tom aby přísahaly na něco co jim bude vyhovovat stejně jako mě.

[i]Nemají rádi elfy a to možná pro mě bude výhoda. Aspoň se zbavím toho pitomečka, ale kdo ví je možné, že stejně tak nemají rádi ani lidské plémě.[/i]

[tab] V myšlenkách si opatrně přidřupnu a pozoruji je z povzdálí. Po chvíli se odhodlám něco podniknout. Zatasím meč a vytáhnu svůj nástroj. Začnu na něj hrát pochodovou písničku z dětství, kterou jsme si zpívali se svými kamarády. Melodie písničky je vlezlá a lehce každeho donutí ji naslouchat.
[tab] Stoupnu si pochodovým krokem si to mašíruji k nim. Jakmile mě spatří jak k nim jdu podívám se na ně s lehkým udivením.
[tab][b],,A dobrý den mistři trpaslíci, jak se máte?"[/b] řeknu optimisticky a dívám se co dělají. Pokouším se tvářit jako nějaký nezkušený mladík. Což jistě jsem.

Jednoduše se držím u Aranky, zatímco se snažím z okolí pochytit co nejvíce - jestli neucítím typický pach medvěda či krve, co kde roste, kam by se dalo případně skrýt. Rozhodně bych se neubránila, to mi nehrozí, navíc bych nerada komukoli ublížila, ani tomu medvědovi ne.

[i]Á,najednou pan odvážný....Tupec jeden, jde si zkoumat stopy, místo aby šel za Arankou. Stejně by mě zajímalo, kde TADY se vzal medvěd - tak blízko k městu přeci nebývají...divný kraj. A navíc v lese, do nějž vede cesta...mědvědi jsou přeci samotáři?! [/i][i][/i]

Ach zase mi utekli! Řeknu si pro sebe. To je strašné, člověk se jen na chvíli zamyslí a už jsou pryč.
Hodím po hostinským jednu zlatku, posbírám si věci a vyběhnu ven. Rozhlédnu se a naštěstí je ještě vidím na cestě. Následuji ostatní a pomalu je doháním, ale přeci jen pomalu, poněvadž jdou poměrně svižně.
Úplně je doženu až když se zastaví nedaleko lesa, na který Aranka ukazuje.

Stoupnu si vedle ní a když se zase pustí do cesty tak se jí začnu vyptávat na to co všechno se stalo, když s námi nebyla a kde nám to tak zmizela. Při tom si v hlavě pořád opakuji lehkou magickou formuli Artak Bárak, abych jí mohl kdykoliv během potřeby použít.

Rychlým krokem následuji Aranku. Už jsme vyšli z města a míříme k lesu, který je kousek od nás.[i] To jsem zvědavá, co nás čeká. Proč něco nemůže jít jednoduše? Proč jsem se vlastně za Arankou ihned pustila. Vždyť jí vůbec neznám. A ty malý nadutý trpaslíky taky ne. Akorát si zadělávám na pěknej průšvih. Daryo, mysli jednou taky víc na sebe, než na ostatní. Takže, jakmile pude do tuhýho, prostě zdrhnu. Nevim, jestli bych jim moc pomohla tim, že se nechám zabít.[/i]

Po chvíli nás dožene i Smajdalf. Snažím se držet vedle něj. Nevím proč, ale přijdu si vedle něj víc v bezpečí. Smajdalf se začne vyptávat, co se dělo, když se od nás odpojili. Taky mě to docela zajímá a tak se dívám na Aranku a čekám, jestli nám k tomu něco poví. Začínám mít trochu strach. [i]Vybrala jsem si dobře? Je takovejhle život pro mě? Mám na to se plahočit za nějakým šperkem, když se bojim jít jenom do pitomýho lesíku vedle města? Ale už se tak stalo. Takže sebrat všechnu odvahu a do toho.[/i]

Už už se chceš sklonit ke stopě, kterou před chvilkou prozkoumával Sawyer, ale tu se zarazíš. V stopě, která opravdu patří velkému medvědovi je rozdrcená bylika Vraní oko, která je známá svými silnými halucinogeními účinky. Pouhé přičichnutí může způsobit silné halucinace.

Při prohledávání cestičky se ti opravdu podaří najít stopu. Skloníš se tedy k ní a důkladně ji prozkoumáš. Je opravdu od medvěda. Náhle víš, že nemůžeš čekat na ostatní a musíš se vydat po té stopě. Zeptáš se Aranky na cestu a vyrazíš. Najít cestu není vůbec těžké. Stop, které tě vedou je opravdu hodně. Nakonec přicházíš na malou mítinu ze tří stran obklopenou lesem a z čtvrté skálou s jeskyní.

Na pasece je shromážděno několik trpaslíků. Dojdeš k nim a přátelsky je pozdravíš. V odpověď dostaneš mohutné medvědí zařvání. Nato se trpaslíci rozplynou a místo nich koukáš do obličeje snad půltunové medvědici.

Sawyer se vydal první. Věnoval chvilku sledování otisků v písku zeptal se Aranky na cestu a pak se rozběhl mezi stromy nechávajíc vás za sebou. Aranka mu odpověděla, že hlouběji v lese. Po téhle cestičce a pak za takovou velkou skálou doleva. Cvíli se snaží držet s ním krok, ale pak radší počká na vás ostatní.

Trvá asi deset minut, než pod vedením Aranky dojdete na určené místo. Je to malá paseka asi deset sáhů v průměru. Ze tří stran je obklopena lesem a z čtvrté skálou s jeskyní. Na levé straně paseky leží rozsápané tělo trpaslického válečníka v kterém někteří poznávají Gunara. O kus dále u stromu je tělo dalšího trpaslíka, Otise, které je snad ještě v horším stavu. Uprostřed paseky stojí Sawyer. Vypadá jako by byl v tranzu. Ruce na jílcích zbraní, ale netasené a tupě zírá na statnou medvědici stojící pár kroků před ním. Z vchodu do jeskyně vykukuje malé medvídě.

Zděšeně koukám na práci medvědice a Sawyera, který stojí jen kus od ní.
"Sawyere ihned na zem a nehejbej se!" Zavolámu na něj a v duchu se modlím, aby ho nenapadlo na tu medvědici zaútočit či se začít nějak ryhle pohybovat.

"Sakra, teď se nedivím, že po vás šla a nadělala takový bordel. Vždyť chránila mláďata!" Potichu prohlásim k Arance.
"Osobně navrhuji nebojovat a stáhnout se, už nemáme co zachraňovat a těch medvědů, teda hlavně medvíďat by byla škoda. Leda se jí můžeme pokusit odlákat ať se může Sawyer bezpečně odpílžit."

A jen mě napadne, že je škoda těch zlatek co musí mít u sebe ti dva trpaslíci. Dobrých 40 by jich u sebe dohromady mít ješte mohli, natož ještě něajkou tu výbavu co si nakoupili.

Skryta za městskou branou pozoruji skupinku, jak míří k lesu. Je vidět, že Sawyer s Lightendilem si rychle vyměňují názory. Z takové dálky však nevím, o co přesně jde a tak se nemohu ani moc smát či mračit.

Náhle kolem mě proběhne nějaká postava. Až mě zamrazí, když zjistím, že tou postavou je Smajdalf. [i]Ještě, aby si mě všimnul. Pak by celé tohle divadélko bylo úplně k ničemu.[/i] Naštěstí však věnuje pozornost pouze dobrodruhům a mě si nevšiml.

Ve skrytu posečkám, dokud se skupinka neztratí v lese, počkám ještě chvilku, aby měli čas se vzdálit od okraje a neviděli, co se mimo les děje a pak vyrazím. Co nejrychleji se dostanu k lesu a skryta ve stínu stromů začnu stopovat své druhy. Nechci, aby si mě všimli.

Po dlouhém hledání konečně spatřím mýtinku, na které se sešli. Krom nich tam jsou ještě těla dvou trpaslíků a velká medvědice. [i]Tak takhle to je. Patří jim to, trpaslíkům. Nemají si začínat s lesní zvěří. Ta medvědice ale musela mít nějaký důvod, aby tohle udělala.[/i] Přemýšlím nad tím, proč to udělala. [i]A hladem to nebude![/i] Dodám, když si všimnu medvíděte.

Až nyní si všimnu postavy, jenž stojí před medvědicí. Je to Sawyer. Ten namyšlený a nevychovaný člověk. Jsem potěšena, že ho můžu vidět až po krk v problémech, avšak ve skrytu duše jsem smutná, že ho zabije medvědice a já už nebudu mít čas mu provést nějakou zákeřnost.

Poté natáhnu luk. Nechci, aby se spustil boj. Těch zvířat mi je opravdu líto. Kdyby se k něčemu schylovalo, jsem připravena vystřelit par varovných šípů. Pokud možno z několika různých míst tak, abych se neprozradila.

[i]Ježišmarna...[/i]probleskne mi hlavou když vidím roztrhaná těla, ale když pak můj pohled padne na Sawyera malinko mi cuknou koutky v náznaku úsměvu, ale rychle se opět začnu tvářit znechuceně. [i]Odlákat,aby nechal Sawyera?Neeee spíš nějak rozdráždit aby ho roztrhala taky.Kruci jak bych to...?N ne kašlu na to...nenechám si ujít to potěšení zabít ho sám.[/i]
Jak předpokládám Aranka se při pohledu na zohavená těla asi nebude cítit příliš dobře a tak k ní přistoupím,položím jí ruku na rameno a řeknu:,,Upřímnou soustrast,jsi v pořádku?"

"Chceš něco vědět? Ten hajzl je úplně tupej, kouká na stopu a nevšimne si vraního oka - znáš přeci tu divnou kytku? Evidentně je naprosto zdrogovanej, má halušky, takže dostat ho odtamtud by byl poněkud problém. Bohužel si však nejsem úplně jistá, že ho chci s sebou, ale nechat ho v tom prostě nemůžu - nemáš nějaký dobrý nápad? Praděpodobně nebude chtít odtamtud odejít, někdo by ho musel odvléci, nejspíš Lightenil, jenže pochybuju, že jemu se bude chtít po tom výstupu u hospody (po tobě snad ani nemůže nikdo chtít, abys ho zachraňovala)."

[i]No jsou zábavní jak naštvaný medvěd.[/i]

[tab] Optimisticky se pousměji a zeptám se:[b],,Hoši dám vám hádanku,"[/b] řeknu a přehodím si nástroj na záda, [b],,Je to velké, chlupaté a když to podráždíš tak se postaví. Co je to?"[/b] dořeknu a napjatě čekám...

[tab]Vidím jejich nechápající tváře a tak řeknu s předstíranou radostí: [b],,Medvěd!"[/b] Při těchto slovech se mi jakoby zamlží před očima a trochu zavrávorám.

[i]Kdo ví na co mysleli fousáči jednííííí....[/i]

[tab] Zaostřím a uvidím před sebou chlupatou tvář medvěda. Lépe řečeno medvědice. Ustoupím kousek dozadu a šahám po meči. Smajdalfovo varování ignoruji. Vím jak se medvěd loví a jak se mu mám postavit. Přeci jen jsem jej musel v mládí ulovit a dokázat tak ve vesnici svojí vyspělost.
[tab] Pomalu tasím meč a klekám si na kolena abych nebyl tak vysoko a medvědice se mohla trochu uklidnit a překotit se na čtyři.Medvědice tak jistě udělá neboť na zadní se staví jen tehdy aby její hlava byla víš než protivníkova. Tak aspoň bude lépe zasažitelná. Očima stále pozoruji srst medvědice a svaly pod ní. Pokouším se určit rytmus jakým se její svaly napínají a smršťují v oblastech končetin. Najdu okamžik kdy jsou všechny uvolněné a medvědice je docela blízko protože se snaží bránit své mládě, které je hned za ní. Snaží se mě odehnat neustálím přibližováním. Drží si ode mě, tím je jasné, že hlad nemá a, že chuť zabíjet také ne. Brání jen své mládě.

[i]Blbý trpaslíci nedokáží si dávat bacha. Ty jejich věci, ale lákají.[/i]

[tab] Rychle začnu konat. Rychle stoupnu a ukročím vpravo. Doběhnu rozdíl vzdálenosti mezi mnou a hlavou medvědice a ihned jak tak udělám tnu po jejím krku vší silou co mám. Pokud minu a meč se mi zatne do země, udělám otočku směrem za medvědici a uvolním jej; pokud se trefím vytáhnu ještě malou dýku u pasu a rychlými bodnutími způsobuji medvědici bolest za krkem. Dýka je dlouhá a tak při některám z bodnutí může medvědici silně ublížit.
[tab] Pokud se po mě ožene zuby, jelikož jinak nemůže, způsobila by si stoupnutím a následným máchnutím neuvěřitelnou bolest způsobující meč v krku, přestanu bodat dýkou do krku a jílcem jí praštím přes čumák.

[tab][b],,Pomoc by se hodila," [/b] křiknu uprostřed zápolení.

[i]To se nějak rychle probral...ale já to vraní oko přeci viděla, nebo snad ne? A vypadal nějak podivně...i když to on vypadá pořád. Bylo by zajímavé zjistit, zda je mezi účinky této drogy i přecenění vlastních schopností, nebo je to u něj normální. Ach jo, to opravdu budu muset něco dělat? Třeba se z toho nějak dostane sám... Navíc medvědi jsou v těchto krajích vzácní, bylo by škoda je zabít - krásné šelmy. Zvlášť to medvídě je přímo k sežrání. Asi bych měla zasáhnout, než je poraní, idiot jeden.[/i]

"Odmítám ty chudáčky nechat jemu napospas - trpaslíkům nepomůžeme a není proč jim ubližovat. Navrhuji strategický ústup, byli tady dřív. Jen je mi záhadou, kde se [i]tady[/i] vzali. Sawyere, nemachruj, mi ti věříme, že bys je přepral, ale nech je být, není proč jim ubližovat. Nedívej se jim do očí a pomalu, plynulými pohyby odstup."

[tab] Najednou něco řekne Yea. Její slova na mě jaksi podivně zapůsobí. Pokusím se vytáhnout meč i tenkou dýku z medvědice a co nejrychleji zmizím z jejího dosahu.
[tab][b],,Odneste trpaslíky,"[/b] řeknu a utíkám rychle co nejdál od ostatních a od medvěda.
[i]Zaslouží si důstojný pohřeb jako všichni ostatní.[/i]
Občas se ohlédnu za sebe zda mě medvěd pronásleduje. Pokud ano přidám do běhu. Snažím se mířit k městu, kde by mě s nimi jistě někdo pomohl.

[i]Proč na mě tak ty slova zapůsobila?[/i]

Medvědice dosud rozhodnutá vypořádat se se Sawyerem za narušení jejího teritoria je nyní zmatená množstvím osob, které přišli na paseku a pomalu couvá zpět k jeskyni.

Sawyer si klekl na zem, čím dosáhl toho, že na něj medvědice nezaútočila. Zacouvala k jeskyni střídavě sledujíc vás a své mládě.

Náhle se Sawyer zvedá a běží s taseným mečem proti medvědici. Medvědici však nepřekvapil. Jeho rána míjí krk medvědice a ta ho ranou mohutné tlapy odhazuje stranou s bolestivou, ale ne příliš vážnou ranou na boku.

Hluk způsobený ostatními posléze přiměl medvědici se opět stáhnout čímž Sawyer získal čas k ústupu. Jeho meč však zůstal na zemi pouhý krok od rozhněvané medvědice.

Z chování medvědice je jasné, že na celou skupinu nezaútočí. Je proto dost reálná šance dostat se k tělům trpaslíků, pokud budete postupovat společně, pomalu a tiše.

[tab][b],,Sakra,"[/b] řeknu při dopadu na zem těsně vedle trpaslíků. Chytnu se na boku a zvednu se s velkými potíži na nohy. Dojdu k trpaslíkům, k tomu co z nich zbylo a začnu je pomalu tahat pryč od medvědice. [b],,Hodila by se pomoc."[/b] houknu na ostatní a neustále táhnu trpaslíky ke svým ,,společníkům". Uprostřed cesty položím první tělo a jdu pro druhé.

[i]O to první se snad postarají.[/i]

[tab] Štiplavá bolest pulzující v ráně mě chvíli donutí se ohnout a pohlédnout na medvědici, která by mohla mého zranění využít, ale opak je pravdou. Pomalu couvá do své jeskyně. V tom spatřím svůj meč. Dar od otce k mému splnění zkoušky. Vzpomenu si na slova, která mi pravil:[i],Nikdy nenech svůj meč jen tak někde válet. Je to Tvoje čest a čest našeho rodu.´[/i]

[tab] [b],,Přednější je teď blaho trpaslíků,"[/b] napomenu se potichým a zadrhaným hlasem, protože tato slova se příčí mému směru života.
Dojdu k druhému trpaslíku a začnu jej tahat směrem ke společníkům a zároveň ho očima prohledávám zda u sebe nemá zbraň, která by se mi hodila na získání mé pravé zbraně.

[i]Přece tam nepůjdu jen s dýkou.[/i]

[tab]Jakmile bude trpaslík ležet v dostatečně vzdálenosti od medvědice. Začnu pohledem hypnotizovat svůj meč a přemýšlet jak jej bez ujmy získat.

[i]Počkám až medvědice zaleze do jeskyně, ale to může trvat hodiny při tom bengálu co tu je. Přece jen chrání teritorium a své mládě. Je tam, ale můj meč. Má pýcha a čest našeho rodu.[/i]

Přistoupím k tělu a přesvědčím se, že je opravdu mrtvý - zda nejeví nějaké známky života, protože to bych mu opravdu nepřála. Líp, když to má z sebou, tohle léčit v podstatě nejde. Stejně prohlédnu i druhého trpaslíka - je mi líto, že museli zemřít, ale je to jejich neznalostí.
"Sawyere, nech tu medvědici se uklidnit a pojď mi ukázat, co máš s tím bokem - nechci za tři dny léčit otravu krve. Mohl bys mi laskavě vysvětlit, cos dělal tak blízko u medvědice? Ukaž mi oči," nařídím hlasem, kterému opravdu není možné odporovat.

-----------------
Vypadá nějak zmateně? Vypadá jako pod vlivem drogy? Co zorničkový reflex? Má nějaké další příznaky otravy krom zmateného chování? Nechci to rozebírat s celou skupinou, asi by mě pěkně nesnášel, kdybych jim pověděla, že je blb a nekouká, co dělá.

Sawyer už ani ne. Zdá se, že už ho halucinace opustily Ono když ti do ksichtu zařve statná medvědice, tak se dost rychle probudíš.

Na trpaslících si kromě hlubokých a smrtelných tržných ran které nepochybně způsobily medvědí drápy všímáš i mírného zarudnutí očí. Zdřejmě se oné stopě věnovali o poznání déle než Sawyer.*4*

Očima pořád sledující medvědici pomalu přejdu k tělům trpaslíků, počkám až Yea zkontroluje zda nejeví známky života, což je podle mého už zbytečná snaha.
A pak je začnu prohledávat.
Hledám u nich vše co by se naší skupině mohlo hodit... zlaťáky, zbraně a jiné vybavení.
Jen doufám, že proti tomu nikdo nebude mít moc keců. Těm mrtvím trpaslíkům jsou jejich věci už totiž na nic a nám by se mohla hodit, každá výhoda. A tohle sem i připraven komukoliv říci.

Vidím tuto bylinu růst i jinde v okolí? Pokud je jí víc
(nebo tu jsou další podobné "roztomilosti"), měla bych družinu urychleně varovat.

Yea:
Ta první byla rozdrcená. Proto měla takový efekt. Neporušená rostlina nebezpečná není. Pokud se ji někdo nerozhodne jíst*3*.

Cestou jsi si ještě pár exemplářů všimla. V trávě u cesty a na jedné pasece, co jste minuli. Ale zde se žádná další nenachází.*4*

Takže je možné, že i ta medvědice byla lehce mimo sebe, když na ni šlápla? Mohlo se malé množství vstřebat kůží na noze nebo ho vdechnout medvídě?

Yea:
Ano, je to možné.

PS: Pro příště tohle šeptem a nebo na fórum, prosím.

Chovají se ti medvědi nějak prapodivně? Jeví nějaké známky otravy?Jsou třeba zmatení, apatičtí - ne, dobře, to tedy opravdu nejsou - mají špatný odhad vzdáleností, neobratnost, potíže s dechem či se stabilitou, suchý čenich, rozšířené panenky, eupnoe (záškuby očí)?

[i]Moje čest je teď v rukou toho medvěda.[/i]

[tab] Velmi neochotně se otočím za Yenou, která mi nabízí pomoc. Prvně se na ní podívám velmi znechuceně a potom obměkčím svůj pohled a nechám se ošetřit. Vyhrnu si kazajku a nechám dělat elfku co je potřeba. Přeci jen...

[i]...nemusí vědět, že mám své vlastní byliny na léčení.[/i]

[tab]Samolibě se usměji a tvářím se, že usměv patří Yeaně a její ochotě mi pomoct. Sledují každý její pohyb rukou. Třeba je lepší než já a můžu se od ní něco přiučit.
[tab]Jakmile mě ošetří, postavím se a bez poděkování se otočím zpět k jeskyni a pozoruji zalízající medvědici. Prohmatávám si ošetřené místo. Je to bravůrně vyvedené. [b],,Děkuji ti,"[/b] řeknu tak potichu, že by to nemohl nikdo postřehnout. Snad jen elf, který naslouchá zvukům kolem nás.

Pohled na dva rozsápané trpaslíky mi příjde strašný, ale pohled na Sawyera, který stojí kousek před obrovskou medvědicí mě doslova vyděsí. Cítím strach a bezmocnost. Trpaslíkům už nepomůže nikdo z nás. A Sawyer teď možná bezdůvodně zemře.

Napjatě sleduji jeho počínání, a když zpozoruji jak medvědice couvá, přeju si aby dostal rozum a okamžitě začal zdrhat. [i] Otoč se a utíkej sem k nám. No tak. Pojď.[/i]

Když ho medvědice zraní, úplně ve mě hrkne. Ale její ústup mne velmi potěší. A když vidím, že se Sawyer zvedl na nohy, mám za to, že už máme vyhráno a konečně odsud můžeme zmizet.

Yea ho ošetřuje a tak se vydám směrem ke Smajdalfovi, který klečí u dvou trpasličích mrtvol. „To je hrozný, jako co se jim stalo. Řekni mi, proč sem vůbec lezli? A my… ještě jsme ani nevyrazili a už máme jednoho zraněného. To nám ta cesta hezky začíná. A taky musíme něco udělat s jejich těly. Nemůžeme je tu nechat jen tak ležet. Už kvůli Arance. Asi se půjdu podívat jak je na tom.“

Opustím Smajdalfa a vydám se směrem k Arance. Viděla jsem, jak oba trpaslíky šacuje, ale nic jsem mu na to neřekla.[i] Oni už ty věci potřebovat nebudou. A věřím, že kdyby to viděli, nebyli by proti.[/i]

Dojdu až k Arance a čekám dokud si mě nevšimne. „Nechci tě nijak rušit, proto jestli chceš být chvíli sama, klidně to řekni. Chtěla jsem jen říct, že je mi to moc líto.“ Projevím Arance svou soustrast a zase se vzdálím. Opřu se o jeden ze stromů a čekám, kdy odtud konečně vypadnem.

[i]Koukám, že bolest snáší dost klidně. No, nejspíš má s ní své zkušenosti. Ale bude to chtít ještě aspoň dvakrát vyčistit a převázat. Bude tam mít trochu jizvy, ale to spíš potěší než naštve - bude moci dělat ramena, že se porval s medvědem.[/i]
"Nemáš zač, je to má povinnost.No, ještě se mi připomeň večer, ale bude to v pořádku, když ránu udržíš čistou. Šít ti to nebudu, není to hluboké, ale zkus se příliš nehýbat, ať se rána může zhojit."

[i]Máš pravdu opravdu nemám zač. Zvládl bych to i sám.[/i]

[tab][b],,No nic. Měli bychom pohřbít ty trpaslíky. Nevím kde, ale tahat s nima moc daleko se mi nechce,"[/b] řeknu a otočím se k trpaslíkům a spatřím Smajdalfa jak je šacuje,[b],,...aspoň jim nech jejich šperky, které jim přísluší po rodu. Trpaslíci si potrpí na své cti..."[/b] řeknu neutrálně k Smajdalfovy.

[i]...ostatně jako já.[/i]

[tab] Pokleknu k jednomu trpovy a snažím se ho trochu upravit. Jeho šat a vzled. Je to sice k ničemu podle toho jak je zřízen, ale kdo ví jaký vztah k nim měla Aranka. Jistě by si přála aby byli pohřbeni se svými věcmi.
[tab][b],,Nevěděl jsem, že kouzeníci jsou i hyeny a okrádají mrtvé,"[/b] řeknu potichu když si kleknu k trpaslíkovy, kterého stále Smajdalf prohledává, [b],,Jen si potom dej pozor aby ti náhodou nezmizeli zbraně až budeš umírat. Budeš pohřben bez cti,"[/b] řeknu ještě potišeji aby nás nikdo neslyšel.

[i]...nemám je rád nikdo z nich si ani trochu neumí zachovat svou čest.[/i]

[tab]Zvednu se a podívám se po svém meči. Stále leží na zemi před jeskyní, bohužel medvědice stále kouká ven a čeká až opustíme její teritorium. Dojdu k Arance a optám se: [b],,Co zde vůbec ti trpaslíci pohledávali. Věděli snad, že je to medvědí teritorium. Všude tu jsou stopy,"[/b] řeknu když se podívám na zem, kde jsou zřetelně vidět.

[i]Jak jsem je mohl přehlédnout. Zaslepen tím, že tam čekají trpaslíci jsem si nevšiml medvědích stop.[/i]

[tab][b],,Chtěl bych ti také vyslovit svou soustrast. Také jsem byl svědkem jak bestie likviduje mé blízké a nebylo to nic pěkného,"[/b] řeknu a podívám se do Arančiných očí, kde je vidět jistě smutek, [b],,Promiň, že tak mluvím, ale já jinak mluvit neumím jsem je becitný válečník."[/b]
Otočím se na podpatku a zahledím se opět na svůj meč.

[i]...jsi opravdu jen vraždící stroj. Nic jiného.[/i]

[i]To je šílené, proč jsem předtím utíkala. Měla jsem jim pomoci, kdybych tu byla, možná, že bych jim mohla pomoci...Nebo bych zařvala také, ale alespoň by mě už nepronásledovalo moje vlastní černé svědomí. Kruci. Toho pocitu už se asi nezbavím, ach jo. Mohla jsem ty jatka zastavit. Já jsem opravdu mohla, jenom kdybych je přesvědčila, aby sem nechodili. Teď už nemá cenu to řešit, ale bude mě to celou dobu pronásledovat...Vím to..[/i]

[tab]Stojím mimo dění s medvědicí, jen se občas zaposlouchám a ohlédnu po souboji. Myslím, že její předchozí boj byl mnohem méně vyrovnaný. Trápí mě moje svědomí a když zrovna nesleduji souboj, sama sobě spílám.

[tab][i]To si říkáš válečnice? Takhle utéct jako nějaký zbabělec, to je teda skutečně hrdinný čin. To jsi se zase předvedla, Aranko. Mohla jsi pro ně udělat víc. Proč jsem vlastně utekla? Přece bych to zvládla..[/i]

[tab]Souboj skončil. Začínají se léčit rány a také začíná ohledání trpaslíků. Pohled na ně mi nedělá vůbec dobře, přece jen, není to zas tak dlouho, co jsem je viděla živé. Chvíli hledím na Smajdalfa, jak je oba dva prohledává. Nejprve otevřu ústa s touhou říct mu, ať toho nechá, ale nakonec si to raději rozmyslím a zahledím se jinam.

[tab][i]Darya..Co mi asi chce? Vylíčit soustrast? Vždyť...Vždyť jsem je ani tak dobře neznala..Ale stejně, znala jsem je natolik dobře, aby mi jich bylo líto, to ano..[/i]

[tab][b]"Děkuji ti, Daryo..."[/b] řeknu, když se otočí a odchází. Pohled mi pak mimoděk zase sklouzne k mrtvolám trpaslíků, kam se mezitím přemístil i Sawyer.

[tab][i]Copak jsou nová atrakce?[/i]lehce se zamračím, když si ale všimnu, že Sawyer ho upravuje, lehce se zastydím. [i]Dneska vážně nemám dobrej den..[/i]

[tab]Dojdu k mrtvolkám trpaslíků. Dávám si pozor, aby moje tvář nevykazovala žádné náznaky jakéhokoliv citu, ale beztak občas vysvitne napovrch lítost, soucit nebo snad možná i hamba nad mým konáním.

[tab][b]"Možná, že bychom je měli spálit...Pohřeb hodný králů..."[/b] smutně se pousměji a sklopím svůj zrak na zem, asi tak tři stopy od těl.

[tab]Přijde ke mně Sawyer a začne na mě mluvit. Zahledím se na něj a poslouchám.

[tab][b]"Ty stopy jsme viděli. Vydali jsme se po nich a dorazili jsme sem...já jsem.."[/b] odmlčím se [b]"..No raději nic.."[/b]

[i]Notak, lidi...Jsem sice žena a dost mě to vzalo, ale tím, že mi tu všichni budete vyjadřovat soustrast a kdo ví co ještě, bude mi tím ještě hůř, především proto, že kdybych neutekla, možná by se nic takového nestalo..[/i]

[tab][b]"Rozumím ti...V bitvě není nic jiného, než ty a soupeř...Děkuju.."[/b]

[tab][i]To jenom já jsem musela vzít do zaječích...

Ne, žádných podivností v chování medvědů neschledáváš. Ta stopa je touhle dobou už skoro půl dne stará. A tak se dá předpokládat, že Jakýkoli halucinogenní efekt u medvědů už vyprchal. Stejně jek se tomu stalo u Sawyera.*4*

[i]...pche upálit. Jasně a já se s nima budu tahat dál od stromů, aby to tu nechytlo všechno.[/i]

[tab] Rozhlédnu se po malém prostoru před jeskyní. Podívám se na nebe, které je díky nepřítomnosti stromů dobře vidět. Začnu pohledem přeměřovat zem před vchodem do jeskyně. V hlavě se mi začíná tvořit plán jak opět získat svůj meč.

[i]...tak špatný nápad to zase není s tím upálením. Medvědí se bojí ohně a když jej zapálíme u vchodu tak medvědice zaleze hluboko dovnitř a já budu si ho budu moct vzít. [/i]

[tab][b],,Ano mohli by jsme je uctít jako krále. Proč ne?"[/b] řeknu pro sebe nahlas a poté se otočím k Arance, [b],,Ať je po Tvém."[/b] povím a v očích se mi zaleskne.
Začnu se ihned poohlížet po nějakém dřevě k zapálení ohně. Jelikož jsme blízko lesa tak to jistě nebude problém.

[i]...již brzy se zase bude lesknout v mých rukách. [/i]

Ze skrytu lesa pozoruji, co se na mýtince děje. Sawyer stojí jako přimrazený a ostatní na něj pokřikujou, aby uhnul a medvědici nechal na pokoji. Trochu se pousměji nad představou, že by Sawyer skončil rozpárán jako trpaslíci, ale to bylo až moc lehké a tak se raději vrátím zpět do reality a nadále sleduji, co se děje.

Sawyer se mezitím vzpamatuje a pustí se do souboje s medvědicí, která rozhodně nehodlá prohrát. Jedním mohutným úderem své tlapy odhodí válečníka o několik metrů zpět, přičemž jeho meč zůstane ležet na místě a je tak neozbrojen. Medvědici tohle vítězství očividně stačí a stáhne se do bezpečí jeskyně.

Smajdalf se přisune k trpaslíkům a začne je šacovat a brát si od nich to nejdůležitější. Sawyer plácne něco o tom, že by bylo dobré trpaslíky odtáhnout a pak spolu se také vydá k trpaslíkům a něco Smajdalfovi říká. Ať se snažím jak chci, nic neslyším.

Mezitím povolím tětivu a šíp uložím zpět k jeho bratrům.

[i]Tak se na to podívejme, jak jim to jde i beze mě. Těm trpaslíkům stejně už nikdo nepomůže a medvědice je zatím v bezpečí, takže první úkol splněn.[/i] Sama pro sebe se zašklebím a dál sleduji dění.

"...tahat se mi s nima nechce..." uhodí mě do hlavy jak kladivo. [i]Tak ty takhle Sawyere? To si ale dost protiřečíš. Nejdřív je chceš odtáhnout a pak je to chceš zahrabat? To ne, tohle se mi vůbec nelíbí. Na tebe si ještě budu dávat pozor. Ještě chvilku tě budu z povzdálí pozorovat a tady ti posílám dáreček...[/i] Vytáhnu jeden šíp, natáhnu tětivu a vystřelím. Svou střelu směřuji tak, aby nikoho nezranila, ale aby dopadl těsně vedle Sawyera.

Chvilku počkám, jak se dobrodruzi zachovají, pak několik metrů odběhnu a vylezu na jeden z košatých stromů, abych sama viděla a nebyl pozorována.

Přistoupím blíž k Arance a dojde mi, jak se cítí - jako kdyby zradila. Jenže s ní by nejspíš neměli o nic větší šanci, jen by tu zůstalo ležet i její mrtvé tělo, její smrt by byla jen další zbytečnou smrtí.
S některými věcmi se nedá nic dělat, nedají se předvídat ani jim vyhnout, dají se jen lépe či hůř přijmout. Určitě by jí nedávali za vinu, že odešla, zvlášť když sháněla pomoc.

"Aranko, nevím, zda ti to pomůže, ale v jedné ze stop, které sem dovedly i nás, jsem našla rozmačkanou halucinogení rostlinu, která je omámila natolik, že byli zcela zmatení - nepomohla bys jim, podle stop na jejich tělech museli být úplně mimo. Dokonce i Sawyera to omámilo natolik, že byl poněkud zmatený. Trpaslíci mají ještě teď zarudlé oči."

Stáhli jste se z paseky a odtáhli s sebou mrtvoly trpaslíků, které Smajdalf promptně prohledal. Yea mezitím ošetřila Sawyerovo zranění. Následně propukla diskuse o tom, co s těli trpaslíků, o etičnosti jejich prohledávání plus mírné utěšování Aranky ze strany Yey.

Sawyer šel následně hledat nějaké dřevo na pohřební hranici, když odkudsi přiletěl a těsně vedle nohy se mu zapíchl šíp.

U Gunara jsi nalezl:
56 zl, Válečnou sekeru, rohatou helmu, poškozené kroužkové brnění, tornu - trochu jídla, měch s vodou.

U Otise:
45 zl, dýku, koženou zbroj, tornu - podivná truhlička, pytlíček s páchnoucími bylinkami, trochu jídla, měch s vodou.

Velmi pečlivě se zaposlouchám a snažím se co nejlépe rozpoznat, odkud výstřel přišel a kde by tak se mohl střelec skrývat - je tam někde neprůhledné křoví, vývrat, široký kmen? Nebo mohl být útočník někde v koruně? Jak dobře či špatně na Sawyera a šíp vidím? Všimla jsem si, zda letěl šíp obloukem, a tedy byl střelec ve větší vzdálenosti, nebo střílel zblízka? Poznám, zda je šíp něčím nápadný, třeba neobvyklým dřevem a barvou, je výjimečně dobře vypracovaný či naopak odbytý, má nějaké zdobení? Z které přiletěl strany?

[tab] Procházím lesem a hledám potřebné suché dřevo na podpal a později i na hranici. Pískám si u toho abyc se tolik nenudil. Tón je dlouhý a tak se v ní k lidně stratí i hvízdot letícího šípu, který se mi zabondne těsně vedle nohy. Upustím na zem náruč plnou pozbíraného dřeva a schovám se za nejbližší strom. Instiktivně šahám po meči, ale není tam kde obvykle je.

[i]...sakra...[/i]

[tab]Šáhnu proto po dýce, která se lehce zablískne. Podívám se na zapíchnutý šíp v zemi. Podle toho jak je zapíchnut usuzuji, že peří na šípu ukazuje přibližný směr agresora. Proto se otočím tak abych nebyl tak lehce na mušce. Jakmile se tak stane zavolám na něj: [b],,To se ti to střílí zbabělče! Pojď blíž a něco ti ukážu!"[/b] křičím a ještě potichu dodám,[b],,Ani tě to nebude bolet." [/b]
Chvíli čekám na případnou útočníkovu odpověď a když nijak neodpoví:[b],,Tak co bojíš se?! To snad ne?Začal sis přece první tak musíš vědět do čeho jdeš."[/b] provokuji ho aby udělal něco čeho bude příště litovat.
[tab]Pozoruji okolí, které vidím ze svého zdánlivě bezpečného úkrytu zda se tam něo nepohybuje.

[b],,Ano?! Neslyšel jsem tě cos říkal?"[/b] řeknu výsměšně.

[i]To je ale vůl, co ten idiot machruje?! Ještě toho dneska zpackal málo? A to jsem mu přeci říkala, že by se nějakou chvíli s tou ránou mělo hýbat opatrně... Ale ne, on je přeci pan Chytrý, on to ví přeci líp! Jo, skvělý. Ale já na to kašlu, co se budu namáhat, jeho blbost. Komplexem spasitelky světa netrpím a mé pudy sebezáchovy říkají, že na tohle už se můžu vykašlat. Sice se to vůbec nebude líbit svědomí, ale... no tak dobře, ale teď mu tam budu k ničemu.[/i]

Po prvním nechápavém pohledu na šíp, jsi se rychle schoval za nejbližší strom. Ostrá bolest v boku tě varovala, že to bylo až moc rychle. Ještě několik tak rychlích pohybů a obvaz od Yey nevydrží a rána se obnoví.

Po prvních instinktivních reakcích jste si všichni pořádně prohlédli šíp.
Je to obyčejný dřevěný šíp s letkami z havraního peří. Bez jakéhokoli značení nebo ornamentů. Směr a sklon šípu prozrazuje, že střelec patrně stál asi dva metry zpátky na pěšince, kterou jste sem přišli. Když jste se podívali tím směrem uviděli jste tam rozkomíhanou větvičku, která tam patrně zbyla po chvatném ústupu útočníka. Nyní je ale naprosté ticho. Útočník využil vaší první reakce, aby se skryl. Rozhodně to ale nemůže být daleko od toho místa.

[tab]Uchopím šíp a podívám se na něj z blízka, držíc se za ránu od medvěda. Strašně zabolela když jsem se schoval za strom. Ale jak říkal otec:

[i],Lepší bolest než smrt.´[/i]

Hledím na letky šípu a snažím se rozpomenout kdo měl takové šípy. Kdo byl v tom hostinci a mohl nás slyšet? Nebo kdo by mě mohl tak nenávidět a ohrožit tak můj život? V hlavě se mi objevují obrazy mnoh obličejů, ale jen jeden připadá. Widow! Ta jediná zhruba věděla kde jsme a taky jsem ji patřičně podráždil aby měla důvod mě nějak ublížit.
[tab] Bez toho abych se otočil k Smajdalfovy a k ostatním, pravím se zdvyhnutým šípem vedle hlavy aby jej v zadu viděli:[b],,Nespatřili jste u někoho tyto šípy?"[/b] řeknu a zamávám šípem, [b],,Vím, že takových šípů je mnoho tady v okolí, ale myslím někoho konkrétního?"[/b] Pozoruji okolí směru odkud přiletěl šíp. Pohledem přejíždím po keřích a po ostatním porostu. Zrak mi spočine na ještě se stále houpající větvičku.

[i]To vítr nebyl.[/i]

[tab][b],,Vidíte taky?"[/b] zeptám se potichu a neukazuji na to místo. Ještě by mohl agresor nabýt vědomí, že víme o jeho úkrytu, [b],,Tam je!"[/b] očima přejíždím po okolí, ale stále se nejvíce zdržím na té větvičce.
[tab][b],,Yeano? Mohla bys mě ten obvaz prosím víc utáhnout? Potřebuji aby to vydrželo,"[/b] řeknu a dýku si protáčím mezi prsty.

[i]Tak, tohle by je mohlo na chvíli zaměstnat. Teď budu mít konečně čas začít sbírat informace o té Diakonově tretce. Ale ještě předtím to tu trochu rozpohybuji.[/i] Nepozorovaně slezu ze stromu, natáhnu tětivu a vypustím další ze svých šípů směrem k družině tak, aby nikoho nezasáhl, trefil se do nejbližšího stromu, byl dobře vidět a družina měla důvod propátrat les. Poté potichu, ale velice rychle naleznu cestu z lesa a vydám se po ní zpět do města.

Při průchodu branou se zastavím u jednoho ze strážných. [b]"Dobré dopoledne. Prosím vás, nevíte, kudy se mohu dostat k veliteli stráží? Potřebovala bych mu sdělit jednu moc důležitou věc. Mém totiž podezření, že v blízkém lese řádí nějací lupiči. Byla jsem svědkem toho, že po mě stříleli. Prosím vás, můžete mě dovést k veliteli?"[/b] Přátelsky se na strážného usměji.

[i]Tak doufám, že alespoň tohle mi vyjde. Potřebuji se k těm šlechticům dostat co nejdřív a jak nejrychleji to půjde, čas teď bohužel nepracuje pro mě a nebylo by dobré zdržovat se zde moc dlouho. Ani ti strážní nejsou tak hloupí, jak vypadají a kdyby se provalilo, že ten loupežník jsem já, mělo by to velice neblahé následky a já bych místo dobrodružství seděla za mřížemi. A to se mi vůbec nechce.[/i]

"Mohl bys mi vysvětlit, proč zase někdo útočí zrovna na tebe? A neříkala jsem ti, že máš nechat ránu v klidu? Pak se to má hojit - jestli to ještě párkrát otevřeš, budu to muset zašít, a ručím za to, že budeš kňourat, že to bolí. Dobře ti tak," vynadám mu polohlasem ještě dřív, než se k němu stihnu dostat.
[i]Ach Matko, když jsi tvořila muže, musela ti ujet ruka - nebo trestáš ženy za jejich hříchy,[/i] pomyslím si kysele. Rozdrápaný bok není k boji stavěný, ale ten šíp byl asi výzva - nebo atentát? To bych i pochopila, já nebýt stoik, asi by mě už přivedl k šílenství.
"No vidíš, už zas se ti ta rána otevřela. Chvíli s sebou prosím nemel, nebo dostaneš paličkovou narkózu a já budu mít po starostech. O moc líp ti to už asi nezavážu, a když to ještě utáhnu, ublížím ti. Ale co, tak nepostradatelný nejsi. Kdyžtak tě možná pohřbíme, ale pro dřevo nejdem," dopovím s úšklebkem.

[tab] Se zatnutými zuby poslouchám Yeanino kázání. S tichostí přejdu i poznámku o mé domělé slabosti. Vyhrnu si kazajku a čekám až se mi elfka o to postará.

[tab][b],,Dovol, ale mohu se otázat proč zrovna ty ke mě chováš zášť?"[/b] vybuchnu najednou a s bolestivým zasyčením trochu ucuknu, jelikož Yea trochu víc utáhla, [b],,Zrovna ty, která vůbec nechápe mé postavení na tomto světě. Co vše jsem musel prožít. Překonat a jaké strasti mě ještě čekají. Nevíš vůbec nic !"[/b] rozkřyknu se nahlas po tom co dopoví Yea zbytek své jízlivé poznámky. Vzteky zahodím šíp před její nohy a otočím se pravíc stále stejně zvýšeným hlasem: [b],,Šípy nelétají k lidem jen tak. Většinou mají nějak ublížit či varovat. A to buď zprávou či bolestí. Či dokonce smrtí,"[/b] zkloním hlavu, protože vzpomínka na mrtvou tvář mého bratra a šíp zabodlý jeho v krku není zrovna jeden z nejkrásnějších a nejpřívětivějších, který jsem si chtěl vybavit.

[i]Vůbec nikdo nechápe co musím přetrpět. Ten krvesaj zabil celou mou rodinu až na bratra a ten to schytal kvůli mě. Kvůli tomu, že jsem si chtěl zachránit svůj vlastní život a pak pomstít smrt rodiny. Jak ale pomstít smrt bratra? Vlastní smrtí... [/i]

[tab] Prohmátnu si obvazy a zjistím, že opět drží jak mají. Otočím se zpět k společníkům a projdu kolem nich zpět k jeskyni zapomnivší na útočníka schovaného kousek od nás. Na palouku si sednu na zem a opřu se o strom. Hledím na mrtvé trpaslíky a přehrávám si co se stalo oné noci.

[i]Krev všude byla krev a to moje a upírova...[/i]

Zajdu za ním a dotknu se jeho ramene:"Nečerti se, ta poznámka nebyla namířena až tolik proti tvé osobě, ačkoli občas se chováš jako zakomplexovaný puberťák a starý nerudný dědek v jednom, o tom výstupu s Widow nemluvě. Hlavně je mi proti srsti tvá profese, vy chlapi se mlátíte navzájem, já pak dělám kdovíco, abych vás uzdravila, a vzápětí se zřídíte stejně - jak když hrách na stěnu házíš."
..........."A nemyslím si, že jsi slabý, jen ženy mají práh bolesti výš - musíme víc snést," dodám po chvíli zamyšleně a spíš pro sebe. Nicméně je pravda, že mně někdo čistit ránu, asi bych se tvářila o dost jinak, ale jako žena si to můžu dovolit.
"Co se ti vlastně stalo? Máš tělo plné jizev a v očích bolest a jsem si jista, že se přihodilo mnoho věcí, které tě tak či jinak poznamenaly, a to možná hloub, než ve své bolesti připouštíš. Bereš každé mé slovo jako útok, ačkoli je jen vyjádřením obav, že se ti něco stane a já tomu nebudu moci zabránit - jako jsem nezabránila mnoha jiným věcem. A buď si jist, že i já pamatuji stokrát, tisíckrát víc, než by mladá, hezká a nadaná holka měla a ztratila jsem víc blízkých, než mnozí za celý život - rodiče, přátelé, nikdo nezbyl, všechny je zabil požár, stáří - jen nemnohé - a královští vojáci - většinu. Celý můj život jakmile začnu někoho mít ráda a cítit, že někam patřím, vzápětí zemřou a zpravidla ne ve spánku a klidně, ale uprostřed plenění a ohně a ničení a zloby, ale to ty nikdy nepochopíš, že nejsi jediný, komu se něco stalo," otočím se zády, aby neviděl, že už zas mi po tvářích stékají kapky slz. Bolí mě dlaně, jako vždy, když cítím příliš silné emoce, a mám strach, abych zase něco neprovedla, jako tehdy, když kolem mě začínaly věci létat a planout, kdykoli jsem vzpomněla mrtvých, uhořelých rodičů - ne vždy jsem schopna ovládnout svou sílu.

Chvilku trochu nechápavě koukám na šíp a prohlédnu si, jak vypadá, a pak jdu za Sawyerem a cosi mu tiše a rozrušeně říkám.

[tab]S pohledem sklopeným dolů k zemi poslouchám Yeanu a její proslov. Snažím se vypadat, že nejevím o její příběh seběvětší pozornost, ale přesto mě velice zajímá. V duchu komentuji její příběh.

[i]Tak si ten hrách házej dál, neuškodí to ... nejsem zrovna v náladě ti něco vyprávět ze své minulost.[/i]

[tab]Zvednu oči a pohlédnu jí do tváře. Jde v ní vidět stesk a velký žal. Je to opravdu podivné,, protože jako elfka žijící již možná několik století, kdo ví, by si měla zvyknout na ztráty ve svém životě. Ne každý jako elfové žijí věčně pokud je někdo nezabije. Slova co jí plynou z úst se hodně překrucují na jazyku protože jde vidět, že má opravdu na krajíčku. V tom se otočí zády asi abych neviděl její uplakané oči. Povzdychnu si: [b],,Ach jo. Na utěšování nejsem nejlepší,"[/b] řeknu a vstanu, stále potichu mluvíc na její osobu, [b],,Víš opravdu mnoho lidí umírá zbytečně během válek mocných království a dalších velíkánů ke kterým lidstvo vzhlíží. Mnoho někdy až moc lidí umírá díky nim, ale některá rasy jsou k tomu předurčeny. Například skřeti, krollové a mnoho dalších. Mezi nimi i upíři a právě jeden z jejich rodných, jak si říkají mi vyvraždil celou rodinu před mýma očima a já jsem nemohl nic dělat. Doslova si to vychutnával. Dokonce mou matku i znásilnil! Parchant!"[/b] zvýším zlostí na toho již mrtvého prevíta hlas, [b],,Opravdu mnoho lidí si zaslouží víc prožít se svou rodinou a ty jistě mezi ně patříš. Nevím kolik ti přesně ve vašem světě je let,"[/b] řeknu jiným tónem hlasu aby pochopila, že mluvím o elfech a jejich světe, [b],,ale ne pohled jsi ještě mladá a krásná. Dívka, která by měla být doma se svým milým a užívat si lásku, kterou ti bude opětovat tak jak ty jemu."[/b] Dotknu se jejícho ramene nejlehčeji jak to jde rukama válečníka a otočím si ji čelem k sobě, [b],,Teď opravdu nevím co mám říct. Snad jen ti vysvětlit proč se chovám tak jak se chovám. Snažím se tak nějak udržet svou čest a spíše se odtahuji od okolí. Snažím se proslavit jméno našeho domu a jinak než silou to nejde. Opravdu ne." [/b]

[tab]Chytnu jí za ruce a pohladím je. Celé se třesou. Do očí se jí neodvážím podívat. Musel bych také poodkrýt své city a to se na mě příliš nehodí.

[b],,Je mi líto jak jsem se k tobě před chvílí choval. Opravdu promiň,"[/b] pustím její ruce a poodejdu dál od ní. Každý teď potřebujeme mnoho věci srovnat do těch zprávných míst v hlavě a vše si vyjasnit. Dívám se směrem k jeskyni kde vidím svůj meč jak se leskne.

[i]Již bych mohl zanechat svou minulost za zády a věnovat se budoucnu. Promiň Celehene. Promiňte mi všichni. Opouštím vás.[/i]

[tab] Otočím se zamířím k Yeaně a chytnu jí do náručí a pevně obejmu. Chvíli jí lehce tisknu a hladím ji po vlasech. Snažím se jí utěšit. Jakmile ucítím, že již nevzlyká pokusím se od ní odtáhnout a zamířím si to k jeskyni kde leží můj meč. Medvědice je již jistě zalezlá hlouběji v jejich útrobách.

[b]Rekapitulace toho co se stalo během soukromého rozhovoru:[/b]

[tab] Z našeho rozhovoru není co slyšet, jelikož si dávám velký pozor na okolí aby nás nikdo neslyšel o čem mluvíme. Jenže vše co děláme vidět jde a tak ti co na nás upoutali oči vidí toto:

[tab]Stále sedím opřený o strom zády k lesu. Tím mě nikdo nevidí do tváře. Yea na mě mluví a já se po chvíli postavím na nohy a hledím na ní. Poté se Yea odvrátí a hledí někam mimo mě. Začnu na ní mluvit je ale stále odvrácená od mě a tak se jí dotknu ramene a otočím si jí čelem k sobě. Chytnu jí za ruce a promlouvám k ní. Se skloněnou hlavou od ní odejdu na pár kroků. Poté ale příjdu k ní a pro některé nečekaně ji stisknu v náručí a pokouším se jí utišit. Pustím ji a odejdu pryč od ní směrem k jeskyni pro svůj meč.

______________________________________________________________
Prosím PJ neexpovat tento příspěvek.

...jakmile pomalým krokem dojdu k ústí jeskyně. Rychle seberu meč a vrátím se zpět. Otřu jeho ostří o suchou trávu a zandám zpět do pochvy kam patří.

[i]Nedokážu se od vás odvrátit. Nedokážu.[/i]

[tab]V mé hlavě je jakýsi zmatek a to díky rozhovoru s Yeanou a jejím velmi podivným zachováním. Proto se ani na ní nepodívám a zamířím si to zpět k místu kde na mě zaútočil střelec svým šípem. Přejdu ono místo a zamířím si na místo kde jsem před pár minutama spatřil houpající se větvičku. Ani nedoufám, že by tam ještě střelec byl, ale kdo ví. Ruce na jílcích obou zbraní a pomalými kroky si to mířím obklikou k místu kde by měl být agresor. Schovávám se jeětě za stromy, ale snažím se si nijak neublížit. Jsem již pár metrů od toho místa...

[i]Tak schválně je tam nebo ne? Ukaž se, dělej.[/i]

[b],,Vylez ven dělej."[/b] zkusím to a nakouknu zpoza stromu na ono místo.

„Ano, jistě, zvykneš si, když umírají postupně a přirozeně, ne když nejprve uhoří rodiče, pak tě odvrhne zbytek příbuzných, protože z tebe mají strach a když konečně najdeš další bytosti, kterým můžeš důvěřovat a které miluješ, všechny je vyvraždí a tobě na světě nezbyde nikdo.
Ani sama nevím, kdy se mě naposledy někdo dotkl – ano, věkem jsem mladá, je mi sotva trojnásobek toho, na kolik vypadám, ale o konci mého života jsem přemýšlela tolikrát, že mi došlo, že na to nemám právo. Žiju už jen pro druhé, protože ti ještě mohou být šťastní nebo smutní nebo cítit cokoli jiného a mohou se radovat z drobných radostí. Víš, jak jsem milovala pohled na živý oheň? Vzal mi rodiče a je mi lhostejný, abych ho nemusela nenávidět. Milovala jsem letní rána v lese a jednoho takového zhynuli mí nejdražší. Milovala jsem vítr a když jsem ho začala podvědomě vyvolávat, vyděsila jsem tím příbuzné natolik, že se mě zřekli. Nikdy nebudu mít rodinu, protože už nemůžu milovat. Ale zato ošetřím mnoho mužů, kteří by jinak zemřeli, a jejich manželky tak ušetřím trápení, a mnohým ženám pomůžu porodit zdravé dítě – to mi dává sílu, naděje ne má, ale jejich. V každé jejich příští naději bude kousek mě samé. Každá bytost si zaslouží být milována bez ohledu na to, jak žije či čeho se dopustila, ale bohužel já nejsem lásky schopna a je mi to líto víc, než si dokážeš představit. Každá ta bytost vzešla z lůna Velké Matky jako její součást, ale já na světě miluji již jen ji, protože ji mi nikdo nesebere, ona nezemře ani mě neodvrhne. Nevím, jestli jsi schopen to pochopit, ale i tak – jsi jediný člověk od vyplenění lesa, se kterým o tomhle mluvím; snad proto, že i ty jsi zažil mnoho bolesti. Ty však ještě uvnitř žiješ – važ si toho. A dej na sebe pozor, protože v tobě žije kousek mé naděje,“ konečně seberu sílu přestat ho objímat a setřu slzy z tváře – naposledy jsem plakala ještě jako dítě, když zemřeli rodiče. Od té doby nikdy, nějak na to nebyl čas. Nikdy jsem nemohla padnout, protože bych už neměla sílu se zvednout a nebylo, kdo by mě zvedl. Vlastně jsem mu strašně vděčná, protože alespoň na chvilku jsem nemusela být ta silná, hrdá a neporazitelná Yea, ale normální holka, která normálně brečí, protože jí něco bolí.

Tak strašně ráda bych chvíli spala schoulená v něčím náručí! Takle jsem vždycky chodila za Luniem, vyprávěl mi pohádky a já mu usínala v náručí a on mě pak odnášel do postele. Tak hrozně mi chybí on i stařenka… Ale ta zemřela jako jediná věkem a mohly jsme se rozloučit. Její smrt byla jediná, která nebolela.

Poté, co Sawyer odejde, sednu si opodál a vybalím svou flétnu a začnu hrát a přestanu vnímat okolí, protože pokud se mu něco stane, nevím, jak se s tím vyrovnám. Po neuvěřitelně dlouhé době je totiž zrovna on prvním, komu jsem se alespoň trochu otevřela – bolest ze ztráty nás spojila.

Na Sawyerovo požádání k němu Yea přišla a zkontrolovala mu ránu. Nakonec si spolu delší dobu povídali a dokonce se i krátce objali. Nakonec si Sawyer opatrně došel pro svůj meć, který zůstal uprostřed paseky, poté, co se medvědice vrátila do jeskyně za medvídětem.

Ostatní zatím bedlivě sledujete okolí a hledáte agresora, který vystřelil šíp.

Po chvilce se od jednoho stromu asi dva metry zpátky na levé straně cestičky ozval šelest a v zápětí odtamtud přilétl další šíp a zabodl se do stromu o který se Sawyer ještě před pár chvílemi opíral.
Následně se odtamtud rozezněly chvatné kroky, na cestičce se mihla tmavá postava a rychle zmizela za jejím ohybem.

[b]příspěvek není třeba číst, je pro příběh nepodstatný a jeho dopad se týká jen postavy[/b]

Jsem zcela ponořena do hry - nic jiného nevnímám, zcela nechávám melodii, aby prostoupila mou duši a stoupala lesem spolu s prchavým pocitem klidu, který mě celou náhle zaplavuje. Nepřemýšlím o tom, že jsou tu další lidé a že někdo střílí po Sawyerovi - pro mě svět neexistuje, právě jsem zamítla pro tento okamžik možnost být jeho součástí, stáhla se už ne do sebe, ale do úzké reality zvuku a flétna již není pouhým kouskem opracovaného dřeva, je živou bytostí, je mnou a já jsem jí. Pláču, pláču tóny, a ty jako slzy roní flétna. Hraji k poctě Velké Matky, která zrodila mne i flétnu, neboť flétna musela být zrozena vzhledem k tomu, že zrozeno musí být vše, co má duši. Hraji k poctě Matky, jejíž hlas zní ve větru, vodě, ohni i zemi, jež je mým dechem i vodou, již piji, je pevnou zemí pod nohama i krásou tepla a světla. Cítím, že ji miluji - vždy jsem si to plně uvědomovala, ale nyní mnou ten pocit proudí jako vláha korytem řeky. Ona miluje všechny včetně mne, nevyčítá chyby, jen je ukazuje, abychom je mohli napravit, abychom se jako její součást vyvíjeli k dokonalosti. Všichni jsme její součástí. Sounáležitostí s ní se stáváme součástí i všech ostatních a tedy jejich bolest je naší bolestí, jejich smutek splývá s naším zármutkem a jejich nedokonalost je naší nedokonalostí. Jejich zločiny se týkají i nás a jejich bolest zní i naším bytím. Nemá žádný smysl bojovat - vést krvavou vendetu proti vlastní osobě nikoho nenapadne, ale nikdo už nevidí, co je zřejmé - že zabíjí-li jiného, umírá s ním.
Jak dlouho potrvá, než bojovníkům dojde dech a než pochopí zázračnost zrození, které nemají právo narušovat?

[tab]Příliš už nic moc nevnímám a jen tak bezcílně bloumám lehce lesklýma očima po palouku, zatímco Sawyer začne sbírat dříví. Občas přenesu váhu z jedné nohy na druhou a celkem vzato nic nedělám, dokonce ani o ničem nepřemýšlím, což u mě není tak obvyklé. Když v tom přiletí ten šíp a já jsem ihned v pohotovosti. Možná jsem dokonce čekala na nějaký podnět, abych jen tak nečinně nestála.

[tab][i]Co to...?[/i] instinktivně už mám v ruce svůj meč a rozhlížím se. Nic ale zatím nevidím a tak se podívám na ten šíp, jež Sawyer drží v ruce. [i]Hmm..takový šípy přece může mít kde kdo, asi jsem je už někde viděla, ale taky možná ne..viděla jsem už tolik šípů, že si je opravdu nepamatuju..[/i] své domněnky nahlas ale nevyjádřím. Po dalších Sawyerových slovech sleduji jeho pohled. Uvidím rozkomíhanou větvičku a v duchu si zaspílám, jak jsem to mohla předtím přehlédnout.

[tab]eště chvíli sleduji okolí, ale když se nic extra zvláštního neděje, malinko povolím v opatrnosti a znova se rozhlédnu po svých společnících. Chvíli upřeně pozoruji Yeu a Sawyera. Nakonec po jejich objetí jen lehce zakroutím hlavou a chvíli si hraju s mečem.

[tab][i]Já už chci být odsud pryč, abych...[/i] ani nestačím dokončit myšlenku a zaslechnu svist dalšího šípu. Rychle si propočítám dráhu letu a uvidím mihnutí té záhadné postavy. Další podnět, který přišel vhod, konečně mohu jít pryč odsud. Na nic už nečekám, rychle zasunu meč zase zpět do pochvy u pasu a vyrazím za tajemným návštěvníkm. Za sebe ještě tak tak napůl křiknu

[b]"Jdu za ním..!"

[tab]Chci se v prvním okamžiku vydat s Arankou pronásledovat agresora, ale při přeskoku padlého stromu se mi trochu ozve rána v boku a připomene mi bolest jedné osoby, která teď sedí na palouku a hraje na flétnu. Její tón se mi teprve teď rozlehne v uších a pocítím jakousi nevysvětlitelnou touhu. Touhu, kterou jsem nikdy necítil a tak téměř v tranzu zamířím rychlejším krokem k Yeane.

[i]Nádherné, jak to hraje. Je to nádhera. Co to kecám.... musím jít dopadnout toho padoucha a to rychle. Aranka tam jde sama, ale kdo ví kdo se postatrá o Yeanu. Musím...dohnat...poslouchat...Arank..anu..[/i]

[tab]Chvíli zastavím na okraji lesa a palouku a otočím se za utíkající Arankou a chvíli pozoruji neúnavný běh. Potom se pomalu otočím k Yeane a naslouchám její písni.
[tab][b],,Prosím tě...."[/b] vypravím ze sebe a hledím na ní, [b],,Můžeš... prosím..."[/b]

[tab]Tělem mi prostupuje klid a téměř mi oslabuje všechny svali na těle....

[i]Co se...nádherné...dějě.[/i]

S posledním dlouhým tónem jako by ze mne vyšla životní síla – najednou se nemůžu nadechnout a cítím, že mám velmi nízký tlak, točí se mi hlava, žaludek mám jako na vodě. Nevím, jak dlouho to trvá, snad jen několik vteřin, než křeč pomine, ale pocit splynutí se vším přetrvává. Jsem unavená, hroutím se do trávy a velmi ostře si náhle uvědomuji vše kolem sebe – ač se zavřenýma očima, vidím všechny kolem sebe ve vzdálenosti několika metrů, vnímám je jako barevná oblaka energie. [i] Tak to je ta energie, o níž mluvila tehdy má vychovatelka! Cítila ji kolem všech živých bytostí, míst, kamenů, a já tehdy netušila, co má na mysli.[/i] Po dlouhé době si všímám doteku trávy, její vůně, energie stromů. [i] Chce se mi strašně spát…[/i] Cítím se slabá a zároveň v bezpečí, vím, že Matka nade mnou bdí, jsem neuvěřitelně malá a prostupuji vším a jako takové mi nikdo nemůže nic udělat. Cítím, jak velmi rychle malátním a pak vstupuji do snů.

[tab][i] Jsem malé dítě, mám na krku dřevěný talisman a hraji si na letní louce. Po chvíli jede ke mně jezdec na obrovském černém koni a já mám strach, že mi talisman vezme, neboť si uvědomuji, že je velmi cenný. Zmateně couvám, až zády narazím na vysokou, krásnou ženu, jíž nevidím do tváře, ale jejíž lásku cítím. Bere mě do náručí a objímá mě a náhle je vyšší, než jezdec na koni. Ten seskakuje z koně a sundává si helmu a hluboce se s úctou klaní té ženě, odepíná meč a pokládá jí ho k nohám. Ta žena je Velká Matka a žehná mu, on pak odjíždí a náhle si všimnu, že má zářivě zelené oči – znamení Matky. Přicházejí i další lidé, všichni jí vzdávají hold a ona všechny objímá – dokáže obejmout všechny najednou. Všichni získávají krásný, poklidný, zelený pohled, pohled těch, jež nalezli Matčinu lásku v sobě.[/i]

Má hra skončí táhlým tónem a chvíli nato se zhroutím do trávy a ležím se zavřenýma očima schoulená v prenatální poloze, v rukách, přitažených k obličeji, stále svírajíc flétnu jako drahocennost, vlasy padlé do tváře i rozsypané kolem hlavy jako tmavou svatozář, rozsvícenou sluncem.

Seberu trpaslíkům zlaťáky, jídlo, jeden měch s vodou, truhličku a pytlíček s bylinkama.
Zbraně a zbroj jim, ale nechám za prvé je nepotřebuju a za druhé trpaslíci mají ve zvyku pohřbívat i s nimi. Prý proto, aby mohli po smrti bojovat za své trpaslíčí pány. A já bych byl rád kdyby jsme je pohřbili dle jejich zvyku do země.
Nebyli to naši neřátelé a tak si zasluhují, alespoň trochu úcty.

Při své činosti si ani nevšimnu prvního šípu, tak sem zaujatý těli mrtvých trpaslíků

Poodejdu kousek od mrtvých trpaslíků, sednu si na okraj palouku a začnu opatrně zkoumat bylinky a truhličku.
Při tom poslochám jak Yea hraje na flétnu. Lehce se pousměju už jsem pár podobných věcí slyšel. Pár z mých mistrů a mistriň vyznávali Matku, několikrát jsem je viděl v tranzu jak pobroukávali, zpívali, či hráli tyto melodie, každá meledie byla vždy jiná, ale vždy něčím zvláštním podobná.

A díky zaujetí nad věcma od trpaslíků a hrou flétny si nevšimnu ani druhého šípu a tak jsem velmi překvapen, když kolem mě najednou proběhne Aranka. S výkřikem: "Jdu za ním". Ihned vzhlédu od zkoumání, šáhnu po své holi a snažím se zjistit co, že se to vlastně děje.

[tab] Chvíli ještě naslouchám písni a nechám se jí unášet. Pomalu zavírám oči a poslouchám její tóny. V tom se písnička utiší a já rychle otevřu oči a hledám důvod zakončení. Yea leží na zemi a nejspíše se jí něco stalo. Proto k ní rychle pokleknu a začnu na ní mluvit:[b],,Co se ti stalo?! Mluv na mě! Prosím... co ti je?!"[/b] říkám ustaraně a otočím její tvář směrem k sobě. Vypozoroval jsem, že dýchá a tak je ještě naživu.

[i]Proč lehla na zem? Co se s ní děje?[/i]

[tab]Trochu s ní zatřepu, říkajíc: [b],,Yaeno? Prosím tě stávej. Nemůžeš tu zůstat sama. Všichni jdeme za tím útočníkem....musím ho dostat... prosím tě stávej!"[/b] říkám bez náznaku nějaké slabiny na mé duši, [b],,Prosím tě honem."[/b]

Cítím že se mnou kdosi třepe, ale chvíli nejsem schopna reagovat, když na mě začne mluvit, zaostřím na jeho hlas své vnímání a pomalu se vracím do bdělého stavu, ovšem až po chvíli (po několika minutách) se skutečně vzbudím. Připadám si velmi rozespalá a naprosto mimo, nejsem si jistá, co se stalo - jen vnímám Matčinu blízkost.
"Sawyere, co se stalo? Asi jsem usnula..."

[tab] Zopakuji to co jsem říkal před chvílí, ale tentokrát srozumitelněji. Pomůžu jí se postavit na nohy a stále ji přidržuji.

[i]Ach jo mezitím už Aranka může být v problémech.[/i]

[tab][b],,Pojď Aranka šla pronásledovat toho agresora a já půjdu také..."[/b] řeknu trochu potišeji, [b],,...musím. Záleží na tom má čest. Šel po mě a nepřekousl bych kdyby to odnesl někdo jiný."[/b]
Zkusím ji poustit a dívám se zda již stojí sama. Pokud ano tasím meč a vydám se za Arankou lehkým poklusem, křicíc za sebe: [b],,Pojďte honem."[/b]

Jsem stále ve velmi zvláštním rozpoložení, vnímám jakoby zostřeně a zároveň se nejsem schopna zachytit jakékoli myšlenky, ale vnímám nervozitu kolem. Najednou to nejsou jen smyslové orgány, které se podílí na vjemech z okolí - byla bych schopna jít se zavřenýma očima, poslouchat ptačí písně s ušima zalitýma voskem, poznat, jaké je něco na omak, aniž bych sebeméně pohnula rukou - tento pocit jsem nikdy nepoznala, jako bych existovala nejen ve svém těle, ale i ve všem ostatním. Pomalu se vydám za ostatními, ale zůstanu v povzdálí, tento boj se mě sebeméně netýká a ač já jej považuji za zbytečný, oni musí vybojovat ještě mnoho bojů, než uznají jeho nesmyslnost.

Pozorně se rozhlížím a zjišťuji, že na nás někdo nejspíše zaútočil. Jak mi taková věc mohla jen ujít?
Rychle si naházím všechny věci zpátky do svého cestovního pytle, přehodím si ho přes rameno, pevně chytnu svou hůl a vyběhnu za Sawyerem. A při běhu si opakuji dvě kouzla co by mohla být potřeba a to jak je lze provést a to Magat Išri a Artak Bárak.

[tab]Utíkám po úzké pěšince k okraji lesa, když za sebou zaslechnu šustění větviček a mnoho chvatných kroků. [i]Tak, a je to. Už mě maj, jak jen mi tohle mohlo uniknout? Vždyť jsem musela počítat s něčím takovým. Musím se co nejrychleji dostat do města a nebo nejít někoho, na koho bych to mohla hodit a zbavit se tak podezření. To by mi ještě tak chybělo, aby mi tu nikdo nedůvěřoval.[/i]
[tab]Na mysli my vyvstane jediná možná cesta, jak se z toho vymotat. [i]Družina je složena jen z bijců a magičů, což znamená, že by se nemuseli tak dobře orientovat v lese a snad by se v něm mohli i ztratit. Takže...[/i] Větu radši ani nedomyslím, protože teď není čas na nějaké dlouhé přemýšlení, teď se musí jednat.
[tab]Ještě chvilku mířím původním směrem a pak prudce zahnu mezi křoviny. Odběhnu asi sto padesát sáhů od pěšinky a skrčena se skryji za křovím. Počkám, co se bude dít a zda mě budou hledat. Poté velmi potichu a nenápadně začnu postupovat k okraji lesa. Velmi ráda bych obešla město a dostala se do něj zadní branou. Pak už by nemělo být těžké se z tohohle průšvihu vymotat.

První za útočníkem vyrazila Aranka. Ostatní ji následujete ale její náskok je tak velký, že vám za chvilku zmizela z očí. Doháníte ji až o pěkných pár metrů dál jak stojí uprostřed cestičky a střídavě sleduje les na jedné a druhé straně.

Urychleně jsi se vydal za útočníkem. Bohužel ale běží rychleji než ty. Alespoň podle zvuku kroků. Náhle se zvuk kroků zastavil a vystřídalo ho šustění stromů a praskání větviček. A pak ticho. Uběhla jsi ještě asi osm sáhů na místo kde útočník opustil cestičku. Jenže na kterou stranu? Po chvilce tě dohonili ostatní.

Zatímco běžíš si jasně uvědomuješ, že až vybehneš na volné prostranství bude tě snadno vidět. Pokud se chceš zbavit pronásledovatelů musíš to udělat ještě v lese. Máš výhodu, že tví pronásledovaté jsou pomalejší než ty. Když máš dostatetčný náskok zahneš prudce doleva, přeskočíš pár keříků a prokličkuješ mezi stromy. Pak se schováš za jedním větším keřem, ale s dobrým výhledem na cestu. Můžeš vidět jak se tví pronásledovatelé zastavili a schromáždili na cestičtě přibližně v místě, kde jsi ji opustila. Jakýkoli prudký pohyb by tě teď mohl prozradit.

[tab] Udýchám doklusám k Arance po její ruku kde nedrží meč.Chvíli pozoruji okolní les jako dělá právě ona a potom se jí šeptem zeptám:
[b],,Vidíš něco elfko?"[/b] při oslovení elfko lehce narážím na její vlastnosti, člověku nepatřící.

[i]To ten útočník je tak sláb, že se bojí bojovat v otevřeném boji?[/i]

[tab] Nervózně si přehodím meč do pravé ruky a potěžkám jej. Ohlédnu se po ostatních jak běží za námi. [b],,Zaměřte své oči na les. Podle Arančina chování je nejspíše tam,"[/b] řeknu jim a hledím dále do lesa. Nenechávám si uniknout ani jednu vteřinku ano jediný pohyb lístečku či jehličí na stromě kolem. Každičké zafoukání větru, zašvitoření ptáka na stromě i zahrabání jezevce na povrchu země kolem mi neunikne a nezůstane bez povšimnutí. Sleduji vše pozorně...

[tab]Prudce se zastavím a snažím se nevnímat svůj vlastní tep, zrychlený kvůli běhu. Rozhlížím se ze strany na stranu a jsem ve střehu. Jediná hloupá chyba by mi mohla být osudná, vůbec nevím, co pronásledovaný chce. Je úkolem zjistit to. Zaslechnu další kroky, zmateně proto pozvednu hlavu a zaposlouchám se.
[tab][i]Já hloupá, to je jen zbytek mých vlastních lidí..[/i] Stále stojím s upřeným pohledem na cestičku, vnímám jakýkoliv vzvuk, který jsem schopna zaslechnout. Kolem je ale příliš mnoho dalších rušitelů, že mi tak jemné zvuky splývají snadno dohromady. Pak na mě promluví Sawyer.
[tab][i]Elfko...Elfka má jméno...[/i] vezmu si jeho nejspíš dobře míněnou poznámku víc osobně, než bych měla, ale nic neřeknu.

[tab][i]Vpravo - vlevo? Vlevo - vpravo? Sakra, to se nemohli ještě chvíli zržet? Už jsem ho skoro měla, chyběla mi jeno chvíle...Stačilo pár minutek navíc.[/i] ohlédnu se na pravou stranu. Oči neklidně prohledávají terén. Rychlé trhnutí hlavou doleva, kde mi ovšem ve výhledu trochu brání Sawyer. Rozhodnu se využít toho, že stojí vedle mě a něco k němu tiše řeknu. Pak se vydám do lesa, který lemuje cestu po mé pravé straně, po straně mého meče.

[b]"Půjdu doprava, jdi na opačnou stranu. Kdyby něco zavolej, já se případně taky ozvu. Zbytek ať tu zůstane a hlídá, ať se pořád rozhlíží. Když už neposlouží jako návnada, alespoň ho znervózní. Alespoň doufám."

Lehce zadýchaně všechny doběhnu přeci jen jsem za nimi musel hodně spěchat, když jsem vyběhl jako poslední z nich a taky už nejsem tak mlád jako oni i když se tak často cítím.
Zastavím se, hluboce se nadechnu, srovnám si pytel na rameni a znovu pevně chopím svou hůl. Jenž mi už byla nesčetněkrát nápomocná a to nejen na při podpírání kroku na cestě. Jaká to pomalu slast slyšet zvuk rozbijené lebky, či lámání a drcení jiných částí těl.

No ale dost mích ocitů. Rozhlédnu se po pátravých tvářích ostatních a vyřknu otázku, na kterou bych rád znal odpověď. "Co přesně se děje, můžete mi to někdo říct?" A sám rači ostražitě prohlížim les před sebou ač nevím co přesně hledat.

[tab][b],,Je možné, že ho znervózní, ale kdo ví zda uspějí proti jeho síle i když je jich tolik. Jinak s plánem souhlasím. Hodně štěstí."[/b]

[tab]Jakmile jsem něco šeptl Arance vydám se směrem mě přidělěným. S taseným mečem a svaly napnutými k rychlému pohybu pomalu postupuji lesem. Rozhlížím se kolem sebe.

[i]Kde jen můe být? Ať vyleze. Nemůže přeci být tak zbabělí jako ten blbej upír.[/i]

[tab]V tom se mi všechny svali jakoby uvolní a já zavrávorám. Před očima se mi zjevuje ona osudná noc kdy jsem se utkal s tím krvesajem. S tím co zabil mou rodinu a navždy změnil můj život. Přestávám vnímat realitu a jediné co teď vidím je stejný palouk jako před lety. Stejné chmurné počasí. I když vím co se stane zavolám stejně jako předtím. Nevím, ale že vše co se děje teď v mé hlavě se děje i ve skutečnosti tudíž slova která jsem vyřknul se rozléhají po celém lese.
[tab][b],,Pojď nebo se bojíš? Už mě to unavuje se za tebou pachtit. Ukončeme to. DĚLEJ!! POJD UŽ NEMÁME OBA CO ZTRATIT TAK DĚLEJ,“[/b] zakřičím až mi z toho přeskakuje hlas, [b] ,,Nebo chceš skončit jako tvý rodní??Kvičeli mi u nohou když jsem jim vrazil kůl do srdce. Prosili mě ať to nedělám. Prosili mě o soucit.Prosili mě…."[/b]

Skryta za křovím pozoruji dění na cestičce. Všichni dobrodruzi se začínají scházet a schyluje se k něčemu "velkému". Aranka se rozejde směřujíc dále ode mě, zatímco Sawyer se jde na opačnou stranu, tady směrem ke mně. Horečně přemýšlím, jak se dostat z tohohle.

[i]Už se mi to začíná vymykat z rukou. Nejdříve to měla být jen výstraha, ale teď to spíš vypadá jako hon na mě. Ale proč? Proč se mi nikdy nic nepovede? Proč mi nikdo nerozumí? Já přeci nikoho zabít nechtěla![/i] Začnu se třást a je mi do breku. [i]Sakra, musím s tím něco udělat, jedno co, ale něco určitě. Přemýšlej, přemýšlej...[/i] Snažím si dát dohromady alespoň jednoduchý plán, ale mám tam místo toho jen prázdno. Nic, s čím by se dalo pracovat.

Pomalu stáhnu ze zad luk a instinktivně šáhnu po šípu. Zkontroluji, zda nejsou uvolněná pera (nechci, aby bylo cokoliv slyšet a navíc by se má oběť mohla nešikovně uhnout a místo lehkého zranění byla mrtvá). Založím ho a natáhnu tětivu. Pečlivě zamířím na Sawyerovo pravé rameno. [i]Jinak to nejde a ty to víš. Sakra, co to plácám.[/i] Uvědomím si svou chybu [i]Kdyby jsi si nezačal, tak se to nemuselo stát. Ale zas na druhou stranu, namůžu za to taky trochu já? Ne, na tohle rozjímání není čas, teď odtud musím zmizet, pak můžu přemýšlet třeba celý den.[/i] Hluboce se nadechnu. [i]Teď, nebo nikdy.[/i] Znovu zamířím a vypustím šíp na svou oběť.

Pokud se ztratím, a v to doufám, vyběhnu za svého úkrytu a přikrčena obkličkuji několik stromů a poté se pokusím co nejrychleji zmizet. Kdybych se náhodou netrefila, což bych velice nerada, nebylo by jiného řešení než znovu nabít a Sawyera zabít. Je to sice trochu kruté, ale žádné jiné východisko by bohužel nebylo.

Aranka se vydala do lesa na pravou stranu a Sawyer na levou. Ostatní zatím čekají na cestě, zkoumají les a snaží se přijít na to, co se vlastně děje.

Když Sawyer došel asi 5 sáhů do hlouby lesa začal se svým hlasitým projevem. Ten byl ale náhle přerušen svistotem šípu, který skončil v Sawyerově pravém rameni.

Spolu s dopadem šípu se pět sáhů před Sawyerem zpoza keře zvedla 180 coulů vysoká postava s dlouhými černými vlasy a v tmavém plášti. A rychle si to dlouhými skoky namířila hlouběji do lesa.

[i]Ta postava je mi povědomá... Že by Widow? Hmm, možná, ale přece... je pravda, že Sawyera nemá v lásce. [/i]
"Widow? Jsi to ty? Jestli ano, je to spor ryze mezi tebou a Sawyerem - a je nesmyslný. Prostě z hlouposti postupně vznikl nesvár," zavolám do lesa a čekám, zda to bude mít nějaký účinek - možná však marně.

[tab] Listí stromu zašustilo a z něj se na mě vrhla nějaká bestie, která podivně syčela. Zaútočila mi na rameno a i když jsem se pokusil útoku vyhnout tak se to nepovedlo. Rána a bolest, kterou mi agrese přinesla mě probudil z podivného snění a ještě v odeznívajícím zamlžení mých očí jsem spatřil podivnou postavu v plášti.

[i]Co tu dělám. To je přeci on![/i]

[tab]Poraněnou rukou vystřelím dopředu a chci na něj ukázat: [b],,Hej ty..."[/b] končetinou mi projede ostrá bolest z poraněného ramena a tak je opět složím k tělu a zalomím šíp pět coulů od kůže.

[i]Parchant jeden, jen počkej zajíci![/i]

[tab]Rozběhnu se rychle za agresorem. Uslyším za sebou ještě Yeanu a tak si něco uvědomím. Něco co mě mělo být jasné již od počátku. Jak jsem tomu mohl věnovat tak málo pozornosti.
[tab][b],,Aranko! Je tady honem,"[/b]křiknu za sebe a přeskakuji zrovna padlí strom.

[i]Takže je to prý Widow. To to vzala hodně vážně coura jedna. Neměla se snažit prolézt bez zaplacení a to přeze mě.[/i]

[tab]Příroda, stromy, keře, myhají se kolem mě a já stále běžím za svým cílem. Widow. Je to ona?

Ztuhne mi krev v žilách, jakmile Sawyer dostane ránu. Několik okamžiků trvá, než mi srdce opět začne bít. [i]Sawyere!!! Matko, nenech ho zemřít!
[/i]Pak se rozběhnu za nimi, ačkoli pravděpodobně nebudu nic platná.
"Sawyere! Widow! Nechte toho, neřešte takové malichernosti! Zbláznili jste se?!" ječím na celý les, ačkoli mě pravděpodobně nikdo neposlouchá. Až po chvíli si všimnu slz na tváři a rychle je setřu, teď na ně není čas.
"Widow! Sawyere! Okamžitě se vraťte!" nevím, zda rozkazuji či žádám, ale vím, že tohle těžko nějak ovlivním.

Už po prvních pár krocích tě zpomaluje ona rána na rameni. Zároveň začínáš opětovně cítit i nedávno poraněný bok. Po pár metrech je ti jasné, že tu osobu nedohoníš. Jediné čeho jejím pronásledováním můžeš dosáhnout je další zhoršení svého stavu.

[tab]Tiše našlapuji lesem, oči kmitají sem a tam. Nechci nic nechat náhodě, ať už tu pronáslednovaný je či není. Lov, při lovu se vždycky zapomíná na všechno ostatní. Tlukot srdce, zbraň, lovec a lovený. Dokonalá souhra, nic jiného už nehraje roli. Pak mě něco vyruší, jediná věc, kterou jsem ve své soustředěnosti na okolí vnímat - Sawyer.

[tab]Prudce se otočím a vyběhnu. Střemhlav proletím po pěšince, rychle se vyhnu všem těm, co tam stále ještě stojí.
[tab][i]Už běžím..[/i] jedniná myšlenka, ktrerá se mi mihne myslí.

[tab]Není moc těžké následovat Sawyera, svým během v lese, hlavně pro mě, která přece jen jsem hodně ostražitá, natropí spoustu rámusu. [i]Podruhé během dvou dní nezklamu, ne. To nesmím dopustit. Už nikdy. Už jenom kousek...[/i] stále s mečem v ruce, což je dost nepohodlné, běžím jako o závod s větrem. I přes zvěsilý úprk ale zvládám sledovat okolí, alespoň do té míry, abych zjistila nebezpečí včas.

[tab] Během běhu se mi šíp v rameni neustále ozývá a upozorňuje mě na sebe ostrou bolestí. Při jednom skoku přes malý keřík se ozvala i rána v boku. Zastavím a začnu hlasitě oddechovat. Jestli je někdo docela blízko, ale stejně mě nevidí může si myslet, že je to běsnící medvěd. Je to jen první doměnka. Očima spadnu ještě na houpající se větvičku za domnělou Widow, která mě chce asi vrátit to divadýlko před hostincem.

[i]Tak si utíkej. Stejně tě jednou dostanem. To se neboj. Nemůžeš nás pronásledovat na vždycky. Jednou tě zima a hlad přivede k našemu ohni.[/i]

[tab]Uchechtnu se a narovnám se. Slabé zabolení v boku a v rameni ignoruji. Otočím se zpět k cestě a spatřím běžící Aranku. Zavolám na ní pro jistotu zda si mě nevšimla o čemž pochybuji, jelikož již teď míří přímo ke mě: [b],,Tady jsem! Utekla. Však ona příjde,"[/b] řeknu a klidným tempem se vydám zpět na cestu kde již čeká léčitelka Yea aby mě pomohla od bolestí svýma šikovnýma rukama.

[i]Nechám se opatrovat. Kdo ví kdy se bude hodit moje účast na léčení ran u ostatních.[/i]

[tab]Když spatřím lehce zmatený výraz u kouzelníčka lehce se ušklíbnu a pomyslím si: [i]Asi již brzy.[/i]
[b],,Vím, že jsem slíbil opatrnost, ale jinak to nešlo,"[/b] obrátím se s nevinným úšklebkam na Yeanu, [b],,Něco se mi...,"[/b]uvědomím si co se stalo. To vidění,[b],,...tam zapletlo pod nohy a já potom nemohl uhnout tomu šípu,"[/b] zamluvím trapnou odmlku a nejistě se ošiju.

[i]Nesmí vědět o mém pochybení.[/i]

[i]Matko, děkuji Ti...[/i]
V první chvíli mám chuť ho obejmout, pak se bleskurychle vzpamatuju a začnu se vztekat:
[tab]"Nešlo? Proč já mám pořád plácat drahocenné bylinky, když ty se chováš jako magor?! Ukaž to... no, tohle přesně jsem doufala, že neuvidím. Drahoušku, právě sis zavařil, tu ruku budeš mít příštích čtrnáct dní na pásce, a ne že tě uvidím bez ní! A to máš velké štěstí, že šíp neproťal tepnu, jinak by už nebylo proč tě ošetřovat. Budu ho muset vyndat, ale ne tady, je tu málo světla a žádný klid, takže pokud nechceš být mrzák, pojď někam jinam," popostřčím ho jemně zpátky po cestičce.[i]To je nesvéprávný nebo co? Jakmile chlap začne vidět rudě, je hotovo - zaručeně to skončí špatně.[/i]

Sakra co mám dělat? Ptám se sám sebe, na to abych běžel za ostatníma do lesa nejsem příliš stavěnej. Jo nějaký ten blesk, či port, to by byla moje parketa. Nebo nějaký kejkle, snad někomu rozbít hlavu, či mu obvázat ránu, ale tím končím.

A nejhorší je, že mi celé tohle stejně příjde zbytečné. Jestli je to opravdu Widow. Jak tu slyším o Y. Tak by se ten bláznivej Sawyer měl chcípnout a měli by jsme jít dál. Stejně si za to může sám. Byl bych první kdo by jí za to poplácal po zádech. Mám pocit, že kvůli tomu člověkovi časem všichni chcípnem.
Vždy se žene do věcí kde by dle mého měla přijít rozvaha. A vůbec celý se mi nezdá, chová se často šíleně divně, šíleně zbrkle a pak se najednou stáhne a je jak beránek.

Chvíli ho po očku sleduju, ale dělám jako, že pozoruju les. Nakonec mi však jen pozorování nestačí, přistoupím k němu a nabýdnu mu pomoc, to nemůže ničemu ublížit. "Nepotřebuješ kapku pomoci s tou ránou? Asi nejsem tak dobrý jako tady Yea, ale můžu přiložit své ruce ku pomoci."

--------------------------
heh teď opravdu nemám příliš co psát... :(

[i]To snad nemyslí vážně...[/i]

[tab]Trochu se zaleknu když si všimnu náznaku, že mě chce obejmout. Trošku vytřeštím oči a poodstoupím. Naštěstí na mě začne jen křičet a oprávněně. Slíbil jsem sí přece, že budu dbát o svůj život.

[i]Budu jí muset říct o tom co se stalo a co jsem viděl...[/i]

[tab]Yeana mě jemně popostrčí směrem, jak ona říká, do bezpečí a tak se podvolím jejím ručkám. Něco potichu zamumlám aby to slišela jen Yeana: [b],,Promiň...moje pýcha a touha pod odplatě,"[/b] svěsím hlavu jako neposlušný kluk kárán svou matkou a nechám se vést na vybrané místo, [b],,Už se to nestene. Slibuji,"[/b] breptnu ještě.

[tab] Nakonec k nám příjde Smajdalf. Nedokážu zapomenout na jeho nepřítomný výraz a jeho šacování těch trpaslíků a tak se prvně pobaveně usměji, ale záhy se změní v nenávistný škleb. Na jeho otázku odpovím jen prá slovy: [b],,Yeany se zeptej, ona..."[/b] řeknu a kývnu na ní.

[i]Musím, ale něco zjistit o té Widow. Smajdalf jí jistě zná a tak bude dbré si ho naklonit.[/i]

[tab]Oslovým barbara: [b],,Prosím kouzelníku. Jak dlouho znáš Widow? A jak jste se poznali? Nejspíše až u toho muže co nás poslal za tou věcí, ale třeba se znáte déle. No?" [/b] očekávám nepřívětívý pohled od Yeany a tak se na ní otočím a jen kývnu rameny pro svou nevinnost.

[i]No co potřebuju to vědět.[/i]

[i]Jo, to ti tak věřím... A ještě se tváří jak štěně, kterému někdo šlápl na packu...[/i]
"Ano, můžeš mi ho za chvilku podržet, aby sebou neškubl, až mu budu vyndavat šíp? Sebeovládání je jedna věc a bolest a vyčerpání druhá,"požádám Šmajdalfa.
"Můžeš rozdělat oheň a postavit na něj kotlík s vodou? Tohle bude chtít vypláchnout heřmánkem s jitrocelem a tou bylinkou, kterou jsem sice právě zapomněla, jak se jmenuje, ale mám jí v tom malém plátěném pytlíčku s vyšitým A, což značí analgetikum, tedy že je proti bolesti. Sice by to účinkovalo lépe při vnitřním použití, ale je to až moc silné a nechci ho zdrogovat, když to není nutné," pokračuji směrem ke Smajdalfovi. Veškerá má komunikace se Sawyerem je obstarávána ryze mimickými prostředky, konkrétně se mračím jak mraky za bouřky a dávám mu jasně najevo, že mi přidělává práci a starosti.

Kličkuji mezi stromy a snažím se co nejrychleji zmizet. Naneštěstí za sebou zaslechnu, že mě někdo opravdu rychle pronásleduje. Zrychlím a snažím se dostat co nejdál od všech. Do bezpečí.

[i]Má snad tohle smysl? Asi nemá, ale co mám dělat? Nemůžu se jen tak mezi nimi objevit a říci jim, že tohle vše je nesmysl. Co by si pak o mě mysleli? Už nikdy by mi nevěřili. Tak co mám udělat?[/i] Začínám být zoufalá a přestávám dávat pozor na cestu. To se mi však stane osudným.

Jeden dobře ložený kořen se mi připlete do cesty a já spadnu na zem. Chci se zvednout, ale nejde to. Něco mě bolí, hodně bolí. Spadla jsem tak nešikovně, že se mi povedlo zlomit si pravou ruku. [i]Proč teď? Proč zrovna teď? teď, když se mi to nejméně hodí se mé štěstí vytratí, je pryč. NE![/i] Mé zoufalství se začíná stupňovat.

[i]Tak přeci jen je štěstí ještě na mé straně.[/i] Na tváři se mi objeví úsměv, když z mé torny vypadne kytička Ďáblovy sliny. [i]Chtěla jsem si tě nechat na příznivější dobu a pro někoho jiného, nedá se však nic dělat.[/i] Zdravou rukou odtrhnu několik lístků a zbytek pečlivě uschovám zpět do torny. [i]Tak do toho![/i] řeknu si a strčím si lístky do úst. Poté začnu žvýkat.

"Koukám, že mu to chceš ošetřit opravdu pořádně co Yeo? Hodně lidí by si jen nažhavilo nůž a tu ránu by si vypálilo. Je, ale dobře, že tu máme někoho kdo se umí o rány postarat lépe než takhle. Tak dobře, jdu rozdělat ten oheň."
Rozhlédnu se po spadaném dřevě a rychle nanosím slušnou hromádku, chrasí na rozpal, dva silnější, delší klacky na konvi do V a jeden další klacek dostatečne pevný, aby udržel kotlík s vodou. Nahromadím dřevo na pagodu a doprostřed nacpu věčinu chrastí a zbytek si nechám na podpal. Lehce naostřím konce vydlic a zabodnu je postranách.

Otevřu svůj pytel, abych našel křesadlo, chvíli ho hledám a pak si uvědomím, že jsme ho nedávno ztratil. "Sakra" - potichu pro sebe zakleju.
Nechci se před ostatními nijak snížit a řeknu si, že oheň rozdělám malým bleskem, už jsem to mockrát dělal i když to neni zrovna dobrá věc takto používat moci, je to totiž příliš náročná k výslednému efektu. Když v tom mi ruka v pytli přejede po dřevěné truhličce nalezené u trpaslíků, kterou jsem zatím ještě ani neprozkoumal. Díky ní si vzpomenu na vlastní truhličku... Že mě to nenapadlo o něco dříve...
Vytáhnu z pytle truhličku, otevřu jí a opatrně z ní vytáhnu lahvičku zabalenou v hadříku, kterou potřebuji. Odzátkuji ji a kápnu pár kapek na chrastí uprostřed pagody. Zas jí rychle zavřu, obalím do hadříku a vrátím do truhlčky.

Čekám jen pár sekund, když se z chrastí začne kouřit a pak se objeví první plamínky. Z chvíli už začíná oheň obstojně hořet. Dojdu k Yee "Tak oheň už hoří. Máš kotlík? Já totiž ne... Jo a mám nějaké bylinky, měli je ti trpaslíci, mě jsou na nic, ale ty by si mohla vědět." A podávám jí podivně zapáchajíci váček plný bylinek.

[i]Asi tě nenapadlo milá Yeano, že když se to dostane do krve tak je to taky síla.[/i]

[tab]Pousměji se na ní a pokusím se jí dotkonout na tváři. Jen jí pohladit a omluvt se jí:[b],,Opravdu promiň,"[/b] řeknu jako malý klouček, který se omlouvá své matce a nejspíš to tak i vypadá. Yeana se o mě stará od té doby co jsme se zblížili natolik, že jsme si pověděli své nepříliš dobré osudy, které nás postihly. Oboum umřeli rodiny a oba byli u toho a viděli to na vlastní oči. Hodně nás spojuje a asi i nadlouho bude.
[tab] Chvíli pozoruji chystající se ,,operaci" mého ramene zraněného šípem od Widow. Smajdalf rozdělává oheň pomocí nějaké lahvičky a tak zaujme mojí pozornost nejvíce. Zdá se, že se nechce o své tajemství podělit, jelikož ji hodně rychle schová zpět do své batožiny. S pobaveným úsměvem ho pozoruji jak čeká až podivná kapalina zapálí oheň.

[i]Ha nějak to to nejde kouzelíčku.[/i]

[tab] Jakmile oheň vzplane udivím se a rychle odvrátím tvář aby můj údiv neviděla Smajdalf. Poté jen poslouchám co se bude dít a čekám až mi vytáhnou ten šíp z ramene.

Sawyerovu pokusu o pohlazení se nenápadně vyhnu a trochu se ušklíbnu jeho omluvě, ale nahlas neřeknu nic.[i] No, uvidíme, jak se budeš chovat dál - další sebevražedné pokusy už zachraňovat nebudu, přeci nebudu bránit tvé vynaložné snaze.[/i]
Vyndám z batohu pytlíček s třemdavou bílou a heřmánek lékařský a najdu v okolí několik rostlinek jitrocele kopinatého.
"Bohužel, já kotlík také nemám. Sawyere, ty ho taky nevlastníš? Snad bude mít někdo další, v horším případě by šla použít kožená nádoba," odpovím Šmajdalfovi.
"Nemáte někdo kotlík? Potřebuju udělat odvary," obrátím se k ostatním.
"Doufám, že ti neublížím, ale asi to bude bolet, tak promiň. Každopádně by se to mělo uzdravit, jak s hybností nevím, ale nevidím žádné velké přerušené nervy. Třemdava je velmi silná, může vyvolávat reakce až alergické, nicméně v okamžiku, kdy by byla možná otrava krve, je úžasně účinná. A hezky voní, což ti nepomůže. Její účinky při obkladu jsou ryze lokální."

"Vím, že jde použít kožený měch na vodu, jen se musí umístit dostatečně vysoko nad oheň a kontrolovat. Občas je v něm poměrně těžké přívést v vodu do varu."
Povzdechnu si a přejdu ke svým věcem, které leží bez valného skladu na hromádce jen kousek od ohně.
Shýbnu se pro měch s vodou, odzátkuji ho, trochu se napiju. Pořádně zkontroluji dno jestli tam nejsou nějaké trhlinky a jiné slabší místa, který by mohl oheň podpořit. Celý měch pořádně namočím, protože to je jediný způsob jak takovou nádobu ochránit a opatrně ho zavěsím na vydlice nad oheň.
Sednu si kousek od ohně a upřeně hledím na měch, kontrola musí být...
Za chviličku mě to přestane bavit a natáhnu se pro dřevěnou truhličku, kterou jsem našel a začnu jí zkoumat, teda spíše bych rád prozkoumal její obsah. Pořád se, ale po očku dívám na měch připravený zasáhnout ihned jak by se začal pálit, ale to by se nemělo stát, díky vodě ve vnitř i vně - omyslím si chválu pro toho kdo vymyslel tuto dobře funkční záležitost.

[tab][b],,Bohužel nemám,"[/b] řeknu a komicky se otočím kolem své osy aby viděli, že mluvím pravdu, [b],,Jinak nezdá se vám, že jsme nějak moc odbočili od věci, která nás spojila? A to úkol, najít tu tretku?"[/b] řeknu poté a usadím se naproti ohni tak abych skrze něj viděl na Smajdalfa a i na Yeanu. Popřípadě na všechny co se k nám přidají, [b],,No měli bychom si o tom konečně promluvit pořádně. V hostinci se to příliš nepodařilo a tak to uděláme teď a potom můžem pokračovat po mém ošetření,"[/b] zadívám se na kožený měch s vodou a ušklíbnu se, [b],,Jinak jak se...ehm...člověk jako ty dostal ke kouzlení? Jistě ses s tím nenarodil. U Yeany a Daryi bych tomu aji uvěřil kvůli jejich rase, ale u tebe?"[/b] poušklíbnu se ještě více než před chvílí na měch.

[i]Tak co nejvíce se to pokusit ututlat. Nesmí se to dozvědět. Kdo ví za co by mě potom měli. Už stačí jen to, že se o mě starají jak o malé děcko co se neumí ani bez pomoci vychcat.[/i]

[tab]Škleb se změní v kamenou tvář a poté poslouchám co mi odpoví společníci na mé otázky.

[tab]Zastavím se a poslechnu si Sawyera. Tiše elfsky něco zakleju a pro trochu uvolnění párkrát protnu mečem vzduch. Pak jej zručně vrátím zpět na jeho obvyklé místo a vydám se za zbytkem skupiny, jenž je na cestičce, kde jsme je nechali. Snažím se nepřemýšlet a kupodivu se to docela i daří. Hrůzné činy posledních hodin nejspíš odstupují někam do pozadí a i když jsem si dobře vědoma toho, že nezmizí úplně, jsem vděčná alespoň za chvilku klidu.

[tab]S pobaveným úsměvem se podívám na ty dva. [i]Vtipná kombinace..No jo no, všichni kouzelníci na skladě, nechť se dostaví k raněnému vojákovi..[/i] lehce zatřesu hlavou a občas očima prošmejdím les, jen tak pro jistotu, možná dokonce ze zvyku. Vlastně ani sama nevím, proč mám nutkání být ostražitá. [i]Možná je to tím včerejškem. Asi.[/i]

[tab]Když se pak ozve Yea s prosbou o kotlík, aby mohla udělat jakési odvary, jen se otočím, aby na mě neviděla a trochu protočím oči. [i]Šmarja, ta něž něco udělá, tak se to dřevo začne rozkládat...Možná z něj bude dokonce dřív uhlí..[/i] Otočím se zase zpět s ohleduplným pohledem a přejdu k nim.
[tab][b]"Kotlík bohužel nemám...Můžu se na to podívat? Myslím, že mám za sebou taky nějaké to zranění.."[/b] nečekám na nějaké zvláštní svolení či znamení, že skutečně smím a přejdu k Sawyerovi a podívám se na šíp, který už je ovšem bez hrotu.
[b]"Hmm..Vydrž chvíli, prosím.."[/b] řeknu potichu k Sawyerovi a obejdu ho. Pak, než stačí někdo něco namítnout, přitisknu dlaň těsně pod šíp a druhou rukou jej jedním rychlým přímočarým pohybem vytáhnu. Poté raději trochu ustoupím, kdyby se chtěl ohnat, přeci jen, dost to bolí, sama o tom něco málo vím. [i]Prakticky 'na ulici' je holt život těžkej, i když jde jen o přátelskej zápas..nikdy holt nevíte, co se zvrtne..[/i]

[tab]Chvíli, jen malý okamžik uvažuji o tom, jestli se na mě teď Yea vrhne se ruřivým výrazem v očích a nehtama jako zbraní. Jednoznačně to zavrhnu, ale i kdyby, vyhrála bych. Nakonec se rozhodnu, že bych měla něco přeci jen říct, než mi zpřeláme nohy, ruce, useká prsty a zakope zaživa.

[tab][b]"Ehm..noo...Šíp se musí vyndat vždy co nejdřív, jinak by se mohla rána zanítit nějakým svinstvem a vůbec, jak můžeme vědět, že třeba nebyl otrávený, nebo tak něco..?"[/b] stále ještě držím zbytek šípu v ruce, skoro jako nějakou důležitou věc a tak mu věnuji jeden pohled, skoro až omluvný, a pak jej pustím na zem. Pro jistotu už jsem zase ve střehu, tentokrát hlavně kvůli Yeae, které se to asi možná nebude líbit, ale co. Ten šíp prostě musel ven a ona by ho půl hodiny pomazávala nějakou mastí, ale stejně by ho nakonec musela vytáhnout. Takhle to alespoň nečekal..

[tab] Vytáhnu si z nudy svůj malý hudební nástroj a začnu si na něj brnkat pomalou melodii. Noty se mi objevují před očima jako ve snu. Není to žádná již známá skladba. Je právě nově složená mnou. Pomalu začnu v hlavě převalovat pár slov, které by se k ní hodili.

[i] …nepřítel, spatřil svůj cíl… nepozorován napadl můj týl…[/i]

[tab] Jsem tak zabrán tvorbou, že přeslechnu Arančino varování a věnuji se dál své práci, ale jen do chvíle kdy mi rukou s zabodnutým šípem projede ostrá bolest. Díky ní, bohužel, drnknu trochu víc do strun a jedna z nich se roztrhne. To je ztráta, kterou mohu oželet, ale scéna, která bude následovat bude velká. Rychle vstanu a trochu křiknu bolestí: [b],,Au! Kurňa, co si sakra myslíš? Takhle bez varování udělat toto,“[/b] řeknu a ukáží na rameno, ze kterého teče rudá krev.
[tab] Co si myslí jsem se dozvěděl záhy. Myslela to sice dobře a já bych na takovéto věci měl být připraven a nebo je rovnou dělat sám a ne čekat až se kouzelníčci usmyslí a nachystají. Chvíli ještě naštvaně oddechuji a jakmile se uklidním řeknu: [b],,Děkuji ti a zároveň promiň můj výbuch.“[/b] řeknu omluvně a otočím se na Yeanu a pokouším se vyčíst její momentální rozpoložení.

[i]Doufám, že neudělá nějakou hloupost, které by mohla potom litovat.[/i]

Po Sawyerově "nehodě" se jak on tak Aranka zastavili a posléze vrátili na cestu. Tam už Yea Sawyerovi řádně vyčinila za jeho neopatrné jednání. Vzápětí se ale s vydatnou Smajdalfovou pomocí začla věnovat ošetřování Sawyerovi rány.

Zatímco Yea se Smajdalfem byli plně zaměstnáni přípravou lektvaru přitočila se Aranka k Sawyerovi a rázně mu vytrhla šíp z rány. Sawyerovy se bolesí podlomila kolena a rána začala silně krvácet. Zastavit to krvácení teď bude nejpalčivějším problémem.

Zkoukla jsi bylinky, co ti podal Smajdalf a ke svému údivu jsi zjistila, že je to obyčejný plevel co roste na hornatých stráních. Bez jakýchkoli léčebných účinků. Spíš by se po něm člověkovi udělalo špatně.

S tváří skřivenou bolestí ležíš na místě kam jsi dopadla a čekáš, až tě tví pronásledovatelé dostihnou. Ale nic se neděje. Upravíš sbou poloho, aby jsi viděla na cestu a zjišťuješ, že se vracejí a ošetřují Sawyera. Pro tuto chvíli jsi v bezpečí.

"Máš pravdu Sawyere, hodně jsme odbočili. Měl jsem v plánu ve městě sehnat ještě nějaké další informace od tamějších informátorů a dalšího tamějšího póvlu. Pochybuji, že se případní zloději mohli obejít bez jejich byť i sebemenších služeb.
Jenže nakonec jsme z města rychle vyběhli a já si nemyslím, že by bylo moudré se vracet, ztratili jsme už více než dosti času. A to bych ještě velmi rád, alespoň částečně pomohl těm mrtvým trpaslíkům do země jak je jejich zvykem. Přeci jen byli díky Arance tak trochu i našimi společníky.
Nějaké informace snad seženeme po cestě, alespoň doufám."

Znovu zkontroluji měch, řekl bych, že by voda vevnitř už mohla slušně teplat.

Při otázce na mě, se ale zarazím... Hlavou mi proběhne spousta vzpomínek na mládí, málo kdo se mě na tyto věci ptá a tak je málokomu říkám, ale nikdy sem je netajil i když mě pokaždé trochu bodne u srdce při vzpomínkách na domov.

[b](Tohle můžete přeskočit, pokud se nechcete unudit... :D )[/b]

""Hmmm... to je kapku zdlouhavá záležitost, ale přeci jen než přijde voda k varu tak trochu času máme Sawyere. Je pravda, že nejsem úplně člověk, mí lidé pocházejí z drsných severních plání. Spousta takzvaně civilizovaných lidí nás nazývají barbary. My sami se však nazýváme severským lidem, či prostě seveřany. Jsme hrdý národ, skládající se z kmenů. Všichni naši lidé umějí bojovat, většina z je nich velmi mocnými válečníky a všichni bez výjimky jsou už od narození učeni přežít v drsných podmínkách, proto ta naše pověstná houževnatost.
Obyčejní lidé námi většinou opovrhují, ale zkuste je postavit do našich podmínek a schválně jak dlouho přežijí. Říkají, že nemáme škol ani žádných moudrostí, ani magie. To však není pravda naší školou je nám země kolem nás, pak naší moudrostí jsou nám vzpomínky na věci nedávné i dávné, některé i tak dávné, že se ani do lidských kronik nedostali, jen Elfové si je kromě nás pamatují a nakonec naší magií je využívání pochodů přírody a starých rituálů, jenž nám, alespoň trochu usnadňují život.
Aby jsme se tedy dostali k mému kouzelnictví... Právě tyto vzpomínky a tyto rituály zachovávají naši ctihodní, vy by jste je nazývali šamany. Není jich moc, ne každý má to nadání, ale rodí se mezi námi dostatečně početně, aby byli skoro v každé vesnici, či městečku. I já bych byl normálně v jejich řadách můj otec byl jedním z mocných náčelníků a má matka šamankou. Schopnosti ctihodných se většinou dědí a ani já nebyl výjimkou, ale můj otec byl dostatečně mocný náčelník, tak mocný, že se začínal ohlížet po civilizaci a chtěl i nás civilizovat a zároveň chtěl ze mě jako z jeho jediného syna udělat svého důstojného nástupce, to však i proti mé vůli.
Matka mě učila svým vědomostem a mě to zajímalo, dá se říci, že i bavilo, nebo spíše fascinovalo, ale když se to otec dozvěděl tak jí vyhnal a když se v našem městečku objevil čaroděj a já se u něj tajně dál učil uměním, tak ho nechal popravit. Nakonec jsem utekl a potloukal se světem, někde jsem se občas něco přiučil, někde na nějakou dobu zůstal s jedním z mnoha mistrů magie. Mé nohy mě však vždy nesli pořád dál, hlavně pro zvědavost... chtěl jsem vždy vědět co je dál za obzorem. A tak jsem i zde..."
"No to bylo vyčerpávající, snad jsem tě příliš neunavil a neznudil, příště se musím více krotit..."

[b](A tady už můžete zase začít číst :D )[/b]

Trochu prohrábnu ohniště, překontroluji měch a dál se v hlavě zabývám minulostí.

Když tu slyším Sawyera: - "Au! Kurňa, co si sakra myslíš? Takhle bez varování udělat toto,“
"Zbláznila ses Aranko!" Vzkřiknu, párkrát se zhluboka nadechnu a zklidním svůj hlas. "Kdyby to bylo otrávené tak už to dávno poznáme a na otravu by mu to stejně nejspíše nepomohlo. Šíp se málokdy vytahuje před tím než je připravena léčba, dokud je v ráně tak funguje jako špunt a krev nejde ven, nanejvýš se láme, aby netrčel... Nejvíce co teď můžeme udělat je mu tu ránu zaškrtit, nahřát nůž, tu ránu vypálit a doufat, že se mu rána zahojí natolik, aby jí mohl používat bez omezení, tedy pokud Yea rychle nevymyslí něco lepšího."
A s tázavým pohledem se na ní podívám.

Je něco v té truhličce od těch trpaslíků nebo ne?

[tab] Snažím se zastavit si krvácející ránu rukou. Tlačím si na ní vší silou. Bohužel na druhou stranu si tak dobře nedošáhnu. Díky silné bolesti nemám ani tak velkou sílu. Dělají se mi trochu i mžitky před očima.

[i]Ne hlavně to ne. Nesmím zemřít. Hlavně kvůli Yeane.[/i]

[tab]Nenávist k Widow částečně opadne, ale nenávist k Arance dosáhne nezměrných rozměrů. Kdybych měl sílu tak bych jí aspoň pohrozil s dýkou u krku.
[b],,Dělejte prosím vás něco. Nejsem kdo ví co abych si dosáhl na záda tak aby to nekrvácelo,"[/b] řeknu pohoršeně a snažím se zakrýt úzkost. Stále tlačím na přední část rány kde vnikl šíp.
[tab] S obličejem plného nenávisti se podívám na Aranku a chuť, i přes zranění, po ní skočit a ublížit jí se stupňuje.

[i]Si mě nepřej ušatko. Ti je přistřihnu aby vypadali normálně. Normálně pro člověka a potom ti zohyzdím tu tvojí tvářičku.[/i]

[tab]Plán pomsty se mi stále víc začíná líbit, ale nelze jej uskutečnit. Proto od něj prozatím opustím a opět se snažím pořádně zatlačit na ránu. Síly mě opouštějí, cítím, že nejspíše omdlím bolestí. Obraz se mi rozmazává čím dál tím víc. Najednou ztratím kontrolu nad svým tělěm a spadnu na zem kousek od ohně. Naštěstí jsem spadl dopředu tak jsem se plamenům vyhnul.

____________________________________________________
Omlouvám se za případné dokreslení mého stavu, ale myslím, že tak trocha životaschopnosti tomu odpovídá.*4*

Pořád koukám na Yeu, ale ta vypadá nějak zaraženě a nic neděla. "Yeo co je?" Zeptám se jí.

Najednou Saweyer padne k zemi, zděšeně se na něj podívám.
Pak mi zacvakne zvyk a automaticky začnu vykřikovat rozkazy.
"Sakra ihned mu někdo něčím zaškrťte to rameno! Zavažte mu to šikmo nad ránou. Přibližně, mezi klíční kostí a pažní jamkou, pořádně utáhnout a k tomu se ještě snažte přitisknout rukama mu tepny hned u rány.
A to opravdu hned! Vžyť co se mu může při nejhorším stát? Třeba vykrvácet, že ano, to přeci nic není!"

Mezi tím co nahlas vykřikuju rozkazy přeběhnu ke svým věcem, přehrábnu je. Vytáhnu z nich tesák a jeho čepel zanořím do rozežhavených uhlíků. Z ohně pak sundám měch a dám ho stranou, aby jsme mu tu ránu před vypálením mohli, alespoň trochu vypláchnout.
Pro jistotu si obalím ruku do pláště, vytáhnu tesák z ohně a začnu s ním v plamenech rovnoměrně otáčet, aby se robnoměrně rozežhavil.

[i]Hmmm byl by ze mě dokonalej serža.[/i] Pomyslím si a pousměju se nad tou myšlenkou.

Chvíli koukám a nejsem vůbec schopna reagovat, vyděšená až na dno duše. Je mi najednou hrozně špatně, taková situace v mých vzpomínkách není první. Sevře se mi křečovitě žaludek a chce se mi zvracet, točí se mi hlava. Jakmile však Šmajdalf začne něco dělat, probudí mě to k činnosti a okamžitě mi to začne myslet.
Na Aranku se celou dobu ani nepodívám, prostě ji nevnímám, veškeré mé myšlenková pochody se týkají ryze Sawyera.
Vrhnu se k němu a zmáčknu podklíčkový tlakový bod, který zamezuje toku krve k ráně, a začnu Šmajdalfa dirigovat - je tu asi jediná logicky uvažující bytost, ačkoli jeho metoda ošetření zranění se mi nepozdává, jen by Sawyerovi přitížila. Zkontroluji Sawyerovy životní funkce.
"Ne, vypalování nemá ve skutečnosti žádné opodstatnění krom toho, že zastaví krvácení, infekci nezabrání. Vypláchnu to jemným odvarem z jitrocele a zašiju - kdyby ta pitomá kráva tu ránu neroztrhla, šilo by se to líp a rychleji hojilo. Je zázrak, že neroztrhla tepnu a snad ani nervy, takže s trochou štěstí nebude nadosmrti mrzák - pokud dřív její vinou nevykrvácí. Můžeš mi to tu prosím podržet? Tepna to vydržela, což je mi skoro nepochopitelné, takže jde jen o to ho zašít - ještě, že je v bezvědomí, kecal by nám do toho," pokusím se o vtip, ale do očí mi vhrknou slzy. Ve vroucí vodě nejprve vyvařím jehlu i s nití a pak do ní vhodím lístečky jitrocele. Ránu velmi opatrně vymyju a zašiju, do odvaru, z nějž jsem mezitím jitrocelové lístky vyndala, vhodím třemdavu a nechám louhovat. Mezitím stále kontroluji, zda pravidelně dýchá a bije mu srdce. Zmáčknu na palci bod, který mobilizuje životaschopnost organismu. Po deseti minutách v odvaru vymáchám kousek plátna a coby obklad přiložím na ránu a nechám ji jinak volnou, abych ji minimálně do večera měla stále na očích. Opatrně Sawyera uložím a ruku mu pruhem plátna přitáhnu k tělu, aby s ní omylem nezačal hýbat, až se probere - celé to netrvá déle než dvacet minut, počítáme - li i dobu čekání na odvary.

[tab] Tma. Nevím kde jsem a ani mě to momentálně nezajímá. Nezajímám mě nic. Jsem bez starostí všedního světa. Nevidím jaký shon je právě kolem mého těla co leží u ohně. Nevím jaké emoce každý prožívá.

[i]…sakra…rameno…nejhorším…není…[/i]

[tab] Slyším pár slov. Rozrušených slov nějakého muže. Nevím koho a nevím proč, ale připadnou mi známé. Velice známé. Jistě jsem ho již někde slyšel, ale nevím kde. Snad někde mimo tu tmu, která mě obklopuje.

[i]…vypalování…podržet…bezvědomí…[/i]

[tab] Promluvila nějaké žena. Rozrušená z nějaké nepříjemnosti. Z něčího bezvědomí jak zaznělo v její mluvě.
[tab] V tom se začne uprostřed tmy objevovat malé světýlko. Světýlko naděje ze, kterého sálá teplo a záře ohně. V tom cítím i kouř a slyším občasné zapraskání ohně. Náhle se jako příboj přivalí i nesmírná bolest v rameni. Ocitnu se na hřejivé zemi od ohně. Na rameni mě něco vlhkého studí. Ne vlastně hřeje. Nevím co to je.
[b],,Kde to vlastně sem?“[/b] řeknu zmateně a pohlédnu do tváře okolních postav. Prvně si na nic nepamatuji, ale začínají se mi pomalu vracet vzpomínky…

"Lež, nehýbej se. Nechceš napít? Jak ti je? Hlavně nic nedělej, prosím tě. A opovaž se sebeméně pohnout rukou!" chytím ho za zdravou ruku. [i]Matko, děkuji Ti. Tvá moudrost je nesmírná a jsem si jista, že každé tvé rozhodnutí je správné, ačkoli jsem s Tebou mnohokrát nesouhlasila, a vím, že ztráty v minulosti mi pomohly se oprostit od osobních zájmů a vážit si každého života - jinak bych tu krávu musela zabít. [/i]
"Už to bude dobré, stačí počkat a rameno se zahojí - teď to bude trochu bolet, ale musíš to vydržet," sednu si vedle něj. Několik příštích hodin se od něj nezvednu, netroufnu si odejít.
"Není ti zima? Můžu přes tebe hodit plášť," nabídnu mu.

[tab] Když ne mě Yea promluví trochu sebou škubnu jelikož jsem vyděšen kdo to je. Mysl mi ještě tak nefunguje jak má. Jakmile, ale pořádně zaostřím a rozpomenu se na známé tváře, které jsem naposledy viděl usměji se na ní.

[i]Snad nebrečela kvůli mě... snad to není tak vážné jak to vipadá.[/i]

[tab][b],,Tys plakala?"[/b] optám se laskavě a snažím se jí chytnout za ruku abych dokázal, že nejsem ještě v jakémsi blouznění, [b],,Opravdu jsi nemusela. Já vás neopustím. Aspoň ne teď, ne teď když musíme najít tu věc,"[/b] řeknu rozhodně a chystám se vstát.

[i]Dobře budu čekat do zítřka...ale potom vyrazíme.[/i]

[tab][b],,Zítra již půjdeme. To už budu mít dost sil na to abych mohl jít po svých,"[/b] řeknu a podívám se mile na všechny okolo.
Cítím ještě slabost, ale není to tak vážné abych musel znova upadnout do tmy. Do míst kam se mi nechce. Držím se při vědomí a poprosím o něco: [b],,Není mi zima, ale přehodit přes mě můj plášť můžete a pití by se taky hodilo. Mám sucho v hrdle,"[/b] řeknu trochu se odvalím na bok, přidržujíc si obklad od Yeany na ráně, aby zpoza mě vytáhli můj plášť.

"No, moc mechybělo... asi tak půl centimetru a dík iniciativě husy, která o léčení nic neví, bys býval mohl vykrvácet... Ale bude to v pořádku, aspoň doufám. Zranění šípem není nic banálního. Musíš zůstat v klidu minimálně týden, než se to začně hojit - jinak ohrozíš zarůstání rány a zhorší se ti hybnost ruky - vzhledem k tvému povolání nic žádoucího. Zkus opatrně pohnout prsty, jestli se nepoškodily nervy - cítíš, když se tě dotknu?" přejedu mu jemně po ruce.

"Ten plášť si pod sebou nech, země je studená a vlhká. Dám přes tebe svůj. Šmajdalfe, seženeš prosím vodu? A opovaž se vstávat, klidně spi, alespoň do zítřka musí být rameno bez pohybu. Později se podívám ještě na ten bok, ačkoli ten je teď vedlejší. Hlavně se nehýbej! Později, asi tak za měsíc, budeš muset s rukou opatrně cvičit a mazat rameno kostivalovou mastí. Do té doby ji budeš nosit na šátku - a bez debat, o tomhle se se mnou nedohaduj, vím o tom mnohem víc než ty.

[tab]Pokusím se pohnout prsty a díky bohu se pohnuli. Dokonce cítím jak mě jemně Yea přejíždí po ruce. Na chvíli se zarazím a pohlédnu na ní, ale jakmile se naše oči setkají ucuknu a hledím na své prsty, které stále natahuji a smršťuji.

[i]To nic není. To se mi jistě jen zdá...[/i]

[tab]Vyženu myšlenku zatřepáním hlavy a pohlédnu na Aranku. Nenávist k ní sice stále přetrvává, ale je jen hloupá, jelikož pokud chceme přežít všichni společně a donést zpět ten náhrdelník, musíme spolu vydržet. Měli by jsme vyrazit hned zítra za úsvitu. Nebudu hlědět až tak moc hledět na své zdraví, přeci jen slib je slib a ten se jen tak neporušuje.
[b],,Zítra už budeme muset zajít do města. Jistě tam je nějaký dobrý lékař a jistě má i dobré vybavení, které by mě udělalo trochu rychleji dohromady,"[/b] řeknu Yeaně a již očekávám negativní reakci,[b],,Nemáme na výběr. Budeme muset přemluvit Widow aby už zanechala těch hloupostí, které jen přitěžují, a přidala se k nám, aby jsme mohli pokračovat,"[/b] řeknu rozhodně a ještě dodám, [b],,Ten plášť si nech. Bude ti zima a já určitě něco vydržím. Už několikrát jsem mrznul promočený na kost."[/b]

[i]Ještě aby jsi ty něco dostala...[/i]

[tab]Počkám než dorazí Smajdalf s vodou a poté se ho zeptám: [b],,Kde že jsme to skončili s tím úkolem? Rád bych to domluvil pořádně. Navrhuji se zítra za rozbřesku vrátit do města. Tam se poohlédnem s Yeanou po nějakém felčarovy a ty se budeš moct optat po okolních kapsářích a ostatní verbeži,"[/b] podívám se na Aranku, [b],,A ty by sis jistě taky odpočinula,"[/b] řeknu a ušklíbnu se, pokouším se zapomenout na tu špatnost, [b],,Přeci jen si taky něco prožila. To mě, ale zase připomíná trpaslíky,"[/b] obrátím najednou hovor někam jinam, [b],,Bylo by dobré je pohřbít jak je jim souzeno. Bohužel nejsem na to přispůsoben a tak to budete muset udělat sami. A pozor ne medvěda je to svině,"[/b] pokusím se o vtip a usměji se radostně.

[i]Co to dělám? Jsem až moc přátelský...to je asi tou přítomností matičky Yeany. Musím nějak přestat...[/i]

[tab] "Mě zima nebude, je teplo a léto a na rozdíl od tebe nemám ďouru do ramene až po lopatku, takže asi nezmrznu. V okamžiku, kdy jsi mým pacientem, se se mnou o těchto věcech raději nedohaduj, protože já tomu rozumím.
[tab] Posttraumatický šok není nic moc, ačkoli teď už není moc pravděpodobný, a chce to klid, napít a odpočívat. Před chvílí ses složil, což svědčí o nedobrém stavu organismu, a vlivem únavy a velké ztráty krve jsi oslabený, čímž jsou narušené přirozené metabolické pochody, zajišťující mimo jiné i výrobu tepla. Když jsem unavená, tak je mi taky zima, ale teď si lehnu tamhle o metr dál na sluníčko a budu se slunit, zatímco ty budeš spát, protože to potřebuješ jako sůl," nařídím s pohledem na jeho pobledlou tvář.
[tab] "Ty prsty budou v pohodě, takže přestaň vymýšlet hlouposti a lež. Zítra si tak možná můžeš dojít na záchod, ale víc bych nezkoušela - víš, že já tě neponesu. Popozítří bys možná mohl dojít do města - s několika přestávkami v pochodu. Za normálních okolností bych ti nedovolila vstát dřív než za čtrnáct dní, nicméně tady mohu jen volit menší zlo," poznamenám se stopami sarkasmu v hlase, zatímco mu kontroluji tep na krční tepně. Srdeční nepravidelnost by momentálně nebyla nic divného.
[tab]"A opovaž se teď jít pro nějakou tretku někam do tramtárie - to zranění jakž-takž sroste asi za měsíc a stejně by byla dobrá ještě dvoutýdenní rekonvalescence, ačkoli si nedělám naděje, že k něčemu takovému bych tě donutila něčím jiným, než ostrým skalpelem na tvé krční tepně."

[i]To snad nemyslí vážně...to ať mi ani neříká.[/i]

[tab]Zloba v mou ochránkyni a ošetřovatelku roste s tím jak mi čím dál více přikazuje co mám dělat. S výhružkou, že by mě držela za lůžku i s ostrou zbraní u krku se mi příčí nejvíce a tak začnu na ní křičet: [b],,Co si sakra myslíš. Že jsem nějakej ubožáček co nepřežije noc s zraněnou rukou?"[/b] ohlédnu se po ostatních jak zareagovali, [b],,Já jsem přežil i rozsápané tělo od upíra a hned po tom jsem ležel v promočené trávě celou noc,"[/b] křičím na ní a dodám již klidnějším hlasem, [b],,Možná si myslíš, že jsem jen prachobyčejný válečník, jako jsou po celém království tucty, ale opak je pravdou, má minulost je protkána různými souboji s nadpřirozenem. Od upíra začínaje po podivné stvůry konče."[/b]

[i]Nesmím to, ale zase přehnat. Bez jejich pomoci se neobejdu a někteří by mohli být použiti jako živí štít. [/i]

[tab][b],,Cením si Tvé snahy, ale promiň, zítra půjdu do města za nějakým alchymistem či felčarem a nikdo, opakuji nikdo mě v tom nezabrání,"[/b] říkám chladným hlasem a poté se pokusím posadit a rozhlédnout se okolo. Zamotá se mi sice hlava, ale otřepáním zaženu blížíci se mdloby a narovnám se v sedě.
Nic se nezměnilo.

[i]Byl jsem v bezvědomí asi jen krátkou dobu. Nic opravdu nic se nezměnilo.[/i]

[tab]Zatímco na mě Šmajdalf vylévá část svého naštvání, jen nečinně stojím a hledím na šíp, jenž leží na zemi. Nějkým zúůsobem mě začal fascinovat, jen vlastně nevím proč. Teprve až Sawyerův pád mě uvede zase do vnímání. Alespoň částečného-ten šíp se najednou zdá být tak horzně zajímavý. Co mě ale dokonale přesvědčí o kruté realitě je Yea.

[tab][i]Pitomá kráva...pitomá kráva..? Pitomá kráva?!!! Ty jedna malá lékařská čubko, tohle ti teda nedaruju...[/i] zahledím se na ní nenávistným pohledem, ač ona jej nemůže vidět, jelikož je příliš zamněstnána obskakováním Sawyera. Představa, jak lehce by jí meč projel do masa je velice slibná. [i]..a pak bych jí pomalu usekávala prsty. Ne, neusekávala, speciálně kvůli ní bych si sehnala nějakou tupější dýku a pomalu bych je pižlala, pokud bych ¨se nedostala až na kost a tam bych jí vyryla svoje iniciály. Ale nezabila bych jí, to ne. Proč taky, lepší někoho trápit, než zabít..
[tab]Husy?! Na druhou stranu..ono týrat a pak zabít taky není tak špatný nápad...A co mi zase chce tenhle? Taky si chce přisadit? Raději měl vykrvácet...Hmm..Co se spojit s tou Widow..? Jak se zdá, s likvidací by mi klidně pomohla..Tohle by jí mohlo přesvědčit, že jí mileráda pomůžu..[/i] poslouchám Saywera spíš tan napůl ucha a v mysli spřádám plán odplaty. Jeho pokus o vtip mě lehce vyvede z rovnováhy.

[tab][b]"Odpočívat se má přece [i]v hrobě[/i].."[/b] pronesu to s jedním ze svých nejlepších dokonale falešných úsměvů, což pozná jen skutečný znalec lidí. Myslím to samozřejmě taky spíš jako vtip, ale i tak do těch dvou posledních slov vložím tolik ironie, aby bylo možno o tom polemizovat. Pohledem při tom sjedu hlavně na Yeu.

[tab][i]Ještě se uvidí, kdo je tady svině...[/i]

[tab]Když Sawyer při svém dalším teatrálním výstupu sjede pohledem i na mě, tvářím se přesně tak, aby se dalo vyčíst, že i já mám své zkušenosti, takže si to pravděpodobně nemyslím.

"Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že může mít někdo tak nehorázné štěstí a přežít bez dlouhodobých následků šíp skrz celé rameno vyrvaný z rány. Už to svědčí o značné životaschopnosti. Za chudáčka tě nepovažuji, nicméně ty se chceš rychle uzdravit - mě je to fuk. Že já se na to nevykašlala... Mohl jsi teď skučet v bolestech po vypálení rány žhavým železem, hojilo by se to půl roku, hybnost ruky by se pravděpodobně už nikdy plně neobnovila... taky by se zvýšilo riziko zanícení rány a následné otravy krve, na což se umírá. Jenže toho by ses stejně nedožil, jelikož ono vypalování železem není zrovna bezpečná záležitost. A promiň, že se pokouším zachránit, co se dá!" oprávněně se naštvu, vstanu a odejdu. Oči mi úplně zeleně žhnou jako vždycky, když mám vztek.
"Aranko, cením si tvé snahy, ale napříště bych byla ráda, kdybys podobné věci prováděla po dohodě s někým, kdo tomu rozumí. Sawyer šel s tebou, protože tobě a tvým přátelům chtěl pomoci - a ty ses mu odplatila tak, žes mu ublížila z vlastní zbrklosti, nerozvážnosti a rozcapenosti - co sis chtěla dokázat?! Že jsi lepší než já? Ano, v boji nepochybně. V léčení ne, musela by ses učit stejně, jako jsem se dlouhá léta učila já. Tvé umění boje také jistě nepřišlo samo od sebe a najednou. Já na rozdíl od tebe život nemůžu vzít - ale někdy mám ten dar ho zachránit. A nemysli si, že věnuji Sawyerovi svou péči a pozornost jen proto, že je muž. Pečovala bych stejně o kohokoli jiného, kdo by to potřeboval - dokonce i o někoho, kdo by mě nenáviděl, pokud bych si byla jistá, že mě v průběhu léčení nenapadne a nezraní. A pokud sis nevšimla, tak i tvým přičiněním má Sawyer zapotřebí odpočinku, jinak bude opravdu odpočívat až v hrobě.

[i]Matko, že já nezůstala někde mimo civilisaci... Stojí mi to vůbec za to? Tolik práce, starostí, snahy... sklízím jen hněv. Zůstáváš vždy jen ty. Ach Matko, jak moc nyní toužím po samotě... Potřebuji něčí blízkost, ale nikdy ji mít nebudu, vždy by mě jen zranila.[/i]

[tab] Když vidím jak se mě Yea zastává je mi jí trochu líto, že jí musím neuposlechnout. Jakmile, ale spatřím zlost v jejich očích a následně poslouchám nepřátelské promlouvání k Arance doufám, že jí nenapadne něco unáhleného. Přeci jen jak sama říkala dokáže strašné věci.

[i] Jen prosím tě neudělej čeho bys potom litovala.[/i]

[tab] Začnu proto raději stahovat její pozornost z Aranky na mě, [b],,Kvůli čemu jsi ty přijala tento úkol kterýmž jsme nyní všichni pověřeni? Snad ne kvůli tomu abys ses starala o raněného a odmítala ho pustit splnit jeho poslání jenž příjmul se ctí. Nechceš ho snad rovnou hodit nahého doprostřed náměstí a připíchnout mu na záda ceduli s nápisem: JSEM ZBABĚLEC,“[/b] poslední slova již křičím i když nevím proč. Snad kvůli tomu, že nechci pošpinit svoje dobré jméno, [b],,To chceš. Aby všichni válečníci se ctí byli pošpiněni kvůli tomu, že je zastavil jeden šíp v rameni a jedna elfka, která má záchranářské sklony. To chceš! Odpověz!,“[/b]křičím na ní a nemohu přestat.

[i] Hlavně to nepřehnat.[/i]

[tab][b],,Vidíš, že nechceš,“[/b] nenechám ji ani promluvit, [b],,Protože by už další nebyli a ti co o svou čest nedbají jsou strašní parchanti. Nejraději by s tou cetkou, kterou máme hledat mi, utekli, jelikož by určitě ten,“[/b] ukáži směrem kde tuším město, [b],,který nás tam posílá nepotřebuje onu věc jen tak. Určitě by si se svým jměním koupil stovky ne-li tisíce jiných drobnůstek. Není pravda?“[/b] tentokrát počkám až odpoví a stále na ní hledím s přivřeným jedním okem, jelikož jak jsem ukázal na město, trochu to zabolelo v boku.
[tab][b],,A teď, jestli dovolíš, rád bych s Smajdalfem a Arankou, pokud možno, projednat co budem dělat. Tak jestli budeš mít nějaké další projevy nech si je prosím pro sebe,“[/b] řeknu nakonec a otočím se s klidným výrazem na Smajdalfa a začnu mluvit:
[b],,Tak kde jsme to skončili? Jistě už vím. Zítra tedy zajdeme do města a tam se nechám ošetřit či si zakoupím nějaký rychlý lektvar, myslím, že se jmenuje Bílý kříž, je to tak?“[/b] optám se Smajdalfa a otočím se k Arance, [b],, Jinak jak se vy dva vůbec znáte? V hostinci jste společně nebyli? Teprve až přiběhla dovnitř celá rozrušená si za ní běžel a to i s udivením ve tváři co tu dělá, jak to tedy je?“[/b] řeknu a trochu víc si přimáčknu tu podivnou věc co mám na ráně.

[tab][i]Fajn, už mě to začíná unavovat..[/i] tvářím se naprosto nečitelně a to i když na mne mluví Yea. Trochu přemáhání rozdrtit jí ten její obličejík tupou stranou meče mě to sice stojí, ale nakonec to zvládnu. Jsem přece šikovná holka, no ne?
[tab][b]"Yeo, já si před tebou nepotřebuji nic dokazovat. A jestli si myslíš, že tě nenávidím, tak jsi na omylu. Unáhlila jsem se, ale to se přeci může stát každému. Neříkej mi, že ty jsi v minulosti nikdy neudělal neco zbrklého."[/b] tiše a klidně k ní promlouvám, akoliv tón jejího hlasu se mi nelíbil.
[tab][i]Každný má tajemství, každý v minulosti chyboval. A ty stěží budeš jiná..[/i]

[tab]Než se stačím nadechnout a ještě něco říct, ozve se Sawyer.
[i]No bezva...To ses ozval přesně v tu pravou chvíli...Tu elfku se záchranářskými sklony jsi si LASKAVĚ mohl odpustit..[/i]

[tab][b]"Sawyere, přece na ní nebudeš celý den láteřit jenom kvůli mojí chybě."[/b] zamračím se na něj a zmeřím si ho přísným pohledem. [b]"Jestli vám to všem uleví na svědomí, já se omlouvám."[/b] přejedu pohledem po všech přítomných, především pak na ty, co si na mě otevřeli hubu. Ať právem či ne, to je mi jedno.

[tab]Chcíli pak ještě přemýšlím nad Sawyerovou otázkou a letmo pohlédnu na Smajdalfa.
[tab][b]"Prostě se známe..krátce.."[/b] řeknu bezbarvým hlasem. [b]"Není to snad jedno? Pokud tě to ale tak moc zajímá, jsem místní. Žiju tady celý svůj život. A co ještě bys chtěl slyšet? Že jsem na ulici trénovala všechny možné způsoby boje, abych jednou mohla jít a někomu rvát šípy za ramene?[/b] otočím se směrem k lesu, aby mi nikdo neviděl do obličeje. Z nepochopitelného důvodu jsem si vzpomněla na matku a otce.
[tab][i]Sakra, nesmm se tolik poddávat emocím, nedělala jsem to předtím, tak proč teď? Mám teď na práci důležitější věci, než se vydávat za romantičku a sebelitovat se. To mě není hodno.[/i]

[tab] Podivný výstup Aranky a její odpověď přejdu jen pozvednutím pravého obočí, to ale ona nevidí, jelikož se již otočila k nám zády. Začínám se tu cítit jako jediný člověk, který se odpoutal natolik od své minulosti, že jí dokáže nechat za sebou a aby ho už nijak neomezovala.

[i] Uff to je sebranka. Aranka sice je válečnice, ale takovéto pocity musí nechat stranou. Smajdalf se o své minulosti nezmiňuje v negativu až tak moc. Je sice pravda, že jeho otec musel být hrozný, ale snáší to kupodivu dobře.[/i]
[tab]Pohled mi sjede na Yeanu, která stojí opodál.
[i] A ona? Její život byl doslova protkán špatnostmi. Celá rodina uhořela a to jen kvůli ní. Už se mi otevřela natolik, že zradit jí nebo všechny okolo bude zdrcující…
… che jakoby na tom záleželo.[/i]

[tab] Ticho, které potom nastalo po mluvě všech nakonec rozetnu opět já: [b],,Co takhle aspoň tento večer nechat v příznivé atmosféře? Pokud budeme takto pokračovat celou cestu za tou cetkou moc lidí to asi nepřežije…,“[/b]

[i]Což by nebylo na škodu se postupně každého zbavit. Zvláště pak toho otravného elfího slušňáka.[/i]

[b],,… a to snad nechceme ani jeden z nás,“[/b] řeknu a nuceně se usměji.
[tab] Odšoupnu se trochu od ohně a vyndám si z pod sebe zmuchlaný plášť, který mě tlačí při sezení a zahalím se do něj jako do kukly. Ránu nechám odkrytou aby mohla ,,dýchat“.

Jste stále na otevřeném prostranství cesty. Yea se Smajdelfem se všemi silami snaží zastavit Sawyerovo krvácení zatímco Aranka se spíše zajímá okolní les a pátrá po případných útočnících, pro které jste tu jak na ráně. Zvláště s tím rozdělaným ohněm, jehož kouř prozrazuje vaši pozici všem na mnoho mil daleko.

Yea zavrhla Smajdalfův nápad na vypálení rány rozžhaveným tesákem. Raději mu ji vymyla svým odvarem, zašila a pevně zavázala obvazem.

Poté, co se Sawyer vyvolal ostřejší diskusi s Arankou, kterou ale neštěstí po chvíli sám ukončil.

Čas se mezitím nachýlil k polednímu. Lesem se prohání svižný proměnlivý vítr a v průseku nad svými hlavami vidíte šedá mračna.

[tab]Když se konečně zase vzpamatuju, otočím se a protáhnu si trochu ztuhlé svalstvo.
[tab][b]"Mě je úplně jedno, jaká atmosféra bude večer, ale ráda bych se dostala někam jinam, někam odsud. To nebe nevypadá zrovna tak, jak bych si představovala pro přenocování na cestičce uprostřed lesa. Jestli má někdo jiný názor, tak mě opravte, ale já zmoknout nechci. Ještě chvíli bychom tu mohli pobýt, pokud potřebuješ Sawyere. Ale máš přece zraněnou ruku, né nohu. Až to přestane krvácet, měli bychom vyrazit. Yea mi dá jistě za pravdu, že jestli zmokne a nachladí se, určitě mu to moc neprospěje.
[tab]Zbraně ti ponesu, jsou příliš těžké."[/b]zarazím se, kdsyž si náhle vzpomenu na trpaslíky. [i]Sakra[/i]

[tab][b]"Možná bychom se měli vrátit k té jeskyňi. Když se zapojíme všichni, tu medvědici bychom třeba uštvat zvládli. Teda, Sawyer se samozřejmě moc nezapojí...Ale snad nám to poskytne alespoň přístřeší a taky bych ráda pohřbila ty dva.."[/b] řeknu a podívám se po ostatních, co oni na to.
[tab][b]"Pokud se vám to nezdá, klidně půjdu sama..."[/b]dodám ještě.

[i]No, dokonce tam půjdeme trochu dříve než jsem čekal.[/i]

[tab] Pousměji se a podívám se na Aranku, která asi pochybuje o mé výdrži po zranění. Však uvidíme zda mě nohy unesou. Pokusím se vstát. Prvně pomalu. Vypadám u toho jako nějaký muž, který je již zmožen stářím a dělá mu těžko se postavit na nohy. Nakonec se i přes velkou námahu udržím vzpříma na nohách bez cizí podpory. Vezmu do ruky svůj meč a opírám se o něj jako o berlu.
[tab][b],,No zbraň si ponesu sám, ale děkuji za nabídku,"[/b] řeknu Arance a dojdu kousek k ní, [b],Nechceš rovnou i té medvědice zaklepat a poprosit zda by nás pustila dovnitř?"[/b] ušklíbnu se a přehodím si přes zdravé rameno brašnu, [b],,Každopádně to můžem zkusit, teda pardon, MŮŽETE zkusit."[/b]

[i]Aspoň bude mít o koho zase Yea pečovat.[/i]

Můj vztek najednou cohladne. Namísto něj mě zaplavuje znechucení Arankou, Sawyerem, Widow, mnou samotnou spolu se studem, vztekem, marností, smutkem i potřebou se někonu stulit do náručí - zároveň se mi chce utéci někam daleko, daleko, kde nebudou žádní lidé, nikdo a nic, budu se mci schoulit saam do sebe...
Znechucení vyvolává nevolnost až fyzickou; nebýt na veřejnosti, zvracela bych, zase už mám pocit, že padám...
"Pod pojmem čest každý asi rozumíme něco jiného. Já vnímám čest jako vztah člověka k sobě, pokud dělá vše tak, jak pokládá za nejlepší, nejmorálnější a nejetičtější z hlediska lidstva jako celku. Ty ho posutuješ jen jako mínění okolí," pokrčím rameny. Pak se otočím zády a zalezu někam dál, nemíním být účastna zbytečné vraždy medvědice, matky od dítěte - a zbytečné smrti vrahů konec konců také ne. Mám strašnou chuť se opít laciným vínem, nechat se svést nějakým mladíčkem a ráno odejít, než se probudí, vylázt na vysokou skálu a po hlavě skočit dolů do neznámé vody... koenčně udělat něco nezodpovědného, vykašlat se an ostatní... jenže to já nezvládnu.

[tab]Založím si ruce v bok a sleduji jeho počínání.
[tab][i]To mi neříkejte, že ztratil tolik krve..Má přece zraněné rameno a ne nohu...no nic, raději...[/i] S pozvednutým obočím se podívám na to, jak zapíchl ten meč do země.
[tab][i]Myslím, že je otázka času, kdy to zajede do země...a navíc se mu ten meč parádně otupí..No jo no, je vidět, že to je skutečně válečník pečující o svou zbraň..já mu pomoc nabízela, jeho problé..[/i] sama pro sebe pokrčím rameny a pak Sawyera sjedu nepěkným pohledem.
[tab][b]"Klidně na ní zeklepu, když se dostaneme alespoň do relativního sucha, já narozdíl od tebe nehodlám tvrdnout venku a mrznout, jestli bude pršet, tak nehodám moknout..."[/b] obořím se na něj s rukama stále založenýma v boku.

[tab]Pak se otočím na Yeu.
[tab][b]"Yeo? Váížně bychom měli jít, jestli né tam, tak najít jiné místo.."[/b] mluvím až nezvykle klidně, a dokonce to myslím vážně..
[tab][i]VÁŽNĚ..???'!sakra...[/i]

"Já vás najdu, neboj se. Jen bych raději rychle zbudovala přístřešek z větví někde poblíž či našla skalní převis, vyhánět medvědici je nerozum a do města je příliš daleko, aby tam Sawyer dokázal dorazit ještě dnes; krom toho, nezdá se zrovna v kondici. Chtělo by to někoho, kdo tomu rozumí a má sílu - já můžu maximálně radit, ale v praxi.." nabídnu pomoc - ačkoli nevím proč, mě to může být fuk.[i]Ale Sawyer...no jo.
[/i]

"S tou medvědicí vám nepomůžu! Myslím, že by pro mě nebyl problém usmažit jí magii, obvzlášť kdyby mi pomohla Darya, ale je to proti mím zásadám. Nezabijím zvěř pokud na mě nezaútočí, nebo poud to nepotřebuju pro obživu. Navíc má medvíďata a zabít matku je ta nejhorší věc co můžete udělat, natož potom zabít i její mladé.
Myslím, že lepší bude dostat se do města, zs ak dleko ot není, když Sawyerovi pomůžeme tak to nemůže být takový problém a udělat ten přístřešek jak říkala Yea je také pořád lepší řešení.
Ještě mě napadá zda by Yea neměla nějaký hodně silný uspávací prostředek...
Kdyby jsme ho nějak podali tý medvědici dalo by se to vyřešit bez násilí. Ráno by jsme se zbalili, odešli a nechali medvědici žít svým životem. Ale to je jen takový lehce šílený nápad..."

[tab][b],,Jestli teda jak říkáš nehodláš moknout bylo by lepší si rovnou dojít do města, které je od tud kousek. Nemyslíš?"[/b] řeknu Arance a podívám se na Smajdalfa zda jde se mnou a poté i na Yeanu.
[tab] Nečině chvíli pozoruji společníky a po chvíli se vydám zpět do města po pěšince, kterou jsme přišli. Není to přeci jen tak daleko. Pomalu jdu cestou a nedbám na případné křičení abych se vrátil.

[i]Když budu poslouchat vás, zemřu určitě dříve než kdybych se vydal tou trochou deště do města kousek odtud. Poslouchat bandu usmrkanců. Jeden chce zabít medvěda, který přemohl asi nejsilnějšího z nich. Druhému se to zase příčí, je to proti jeho přesvědčení a poslední? Ta raději bude jen z dálky přihlížet.[/i]

[tab]Říkám si pro sebe a rázuji si to po cestě k městu. Po pár minutách výjdu ven z lesa a naskytne se mi pohled na město. Pokračuji dále stejným tempem, netrvá mi to dlouho a jsu zpět před branou města. Přeci jen 400 sáhu není pro moje nohy moc velká vzdálenost.

Dívám se na odcházejícího Sawyera. "Konečně to někdo rozřešil!" Naházím si věci do pytle, vezmu hůl, důkladně zadupu oheň do země a rozběhnu se za ním.
Po chvílí ho doběhnu. "Nepotřebuješ pomoct? No vlastně... vždyť máš zraněnou ruku a né nohu..."
Jdu vedle něj připraven ho zacytit, kdyby náhodou omdlel. Přeci jen nějakou tu krev ztratil.

Během cesty se pokusím zapříst rozhovor. "Sawyere? Odkad vlastně jsi? A co děláš v těhle končinách? Teda kromě toho, že ses vydal hledat ten šperk."

[tab]Cestou si všimnu doprovázejícího Smajdalfa. Na jeho otázku o pomoci mé osobě ignoruji a jen jdu dál svým tempem. Občas se mi udělají malé mžitky před očima, ale ty hned zaženu důkladným oklepáním.
[tab] Na další otázku už odpovím trochu více k věci, [b],,No abych pravdu řekl...nejsem od nikud a jen tak bloudím světem,"[/b] řeknu, ale vím, že to není odpověď, kterou by chtěl slyšet, [b],,Je to takhle. Už je to několik let co mi jeden krvesaj vyzabíjel rodinu. Od doby kdy jsem se mu pomstil useknutím hlavy a nabodnutím na kůl se již moc neusazuji,"[/b] řeknu neutrálně, nejde z mé řeči vyčíst ani jeden pocit,[b],,Stejně jako všichni s této družiny mám zlou minulost,"[/b] v chůzy se podívám na Smajdalfa a jeste mu reknu, [b],,Nerad se ke své minulosti vracím. Jsou to vzpomínky, které by nebyli příliž zavhodno při boji. Musíme se soustředit na ten úkol."[/b]

[tab]Jakmile Smajdalfa tímto odbydu podívám se na přibližující se město. Už je docela blízko.

[i]Ach, ti muži, ti muži... Co dělat, samotné je jít nenechám.[/i]
"Aranko, nevím, jak ty, ale já asi jdu taky. Tady chcíp pes, naštěstí ne doslova. Moknout se mi nechce. Mě se vlastně nechce vůbec nic..." s lehce otráveným výrazem se vydám za předrahými pány tvorstva, ale nedá se říci, že bych pospíchala - spíš se loudám. Uvítala bych déšť, ale nechci je ztratit z dohledu, ačkoli stejně vím, kam půjdou - do té hospody, odkud jsme vyšli.

[tab]Povzdechnu si. [i]Fajn, klid Aranko. Kruci, proč jsem poslední dobou tak nepříčetná? nikdy jsem nebývala...Musím začít meditovat nebo něco podobného, takhle to už dál nejde...[/i]

[tab]Pak si zase vzpomenu na trpaslíky. [i]Sakra, měli by být pohřbeni..měli, ale nechci kvůli tomu zmoknout a nastydnout. To ne...[/i] kousnu se do rtu a rychle zvažuji všechny možnosti. Rozhodnu se. [i]Doufám, že se ještě dlouho všichni budou starat o to, jak je Sawyerovi..Jediné východisko..A kdyby ne, okecám to..Nic jiného mi nezbývá. Dobře, zbývá, ale na to není čas..[/i] potlačím nutkání se otočit a nakonec vyrazím. Pokud možno co nejrychleji, ať už jsem pryč.

[tab][b]"Půjdu pomalu napřed, kdyby něco, tak..tak jsem prostě před vámi...Budu se snažit moc se nevzdálit.."[/b] prohodím, když svižným krokem porcházím kolem Sawyera a Smajdalfa. Vzhledem k tomu, že Sawyer jde relativně pomalu, nedělá mi žádné problémy je předejít a držet se tak dvacet metrů před nimi.

[tab]Při Arančiným spěchu se téměř začnu nahlas smát, ale potlačím jej natolik, že jen potichu vyprsknu. Podívám se na Smajdalfa pobaveně a řeknu, [b],,No aspoň je na co se dívat."[/b]

[i]Opravdu zajímavé jak někteří lidé se po pár chvílích dokáží změnit. Prvně nehnou ani brvou aby náhodou neopustili své místo a teď když už jde většina jdou jak myši za krysařem.[/i]

[tab]Při této myšlence se nahlas zasměji až mě začne trochu pobolívat v zraněném boku. Snažím se potlačit smích natolik abych mohl se mohl Smajdalfa na něco zeptat. Povede se asi po pár metrech chůze a dvou dalších vyprsknutí smíchy, [b],,Už vím odkud seš, ale jak ses tu objevil mi taky stále je záhadou. Odpověz mi prosím na to stejně jako já tobě, jen ve stručnosti. Jelikož se už blížíme k městu a myslím, že by nebylo dobré o tom mluvit uprostřed stěn těch hradeb."[/b]

"To máš pravdu." Zlehka se usměju a potichu si povzdechnu: Je jak neposedné mládě..."
Dál jdu vedle Sawyera, koukám na okolí a tiše si pobrukuji nějakou melodii, která se mi právě vloudila do hlavy.

"Už jsem to říkal, ale dobře. Nepřemýšlím kudy chodím, nejdříve jsem cestoval, abych hledal poznání. Teď už cestuju, asi jen tak ze zvyku kam mě nohy zavedou... a teď mě zaveli i sem." Takto Sawyerovi odpovím, ale k jeho poznámce o hradbách se nevyjadřuju, o těhle zdech vím sám víc než dosti.

[tab]Z účinků mé milované kytičky se proberu někdy k večeru. V lese už je šero co nevidět bude tma. Je dosti zajímavé, že mě nikdo za celou tu dobu, co jsem zde ležela, nehledal.

[tab]Zkusím se zvednout, když v tom se projeví má zlomená ruka. [i]Sakra, proč? Co já s tím mám teď dělat? Do města se nedostanu a u zbytku se ukázat nemůžu, to by bylo docela hloupé a všichni by se mi vysmáli.[/i] Usilovně přemýšlím, co s tím.

[tab]Porozhlédnu se kolem sebe, jestli nenajdu nějaký rovný klacek (popřípadě se spokojím i se zkrouceným). Poté urvu jeden ze svých rukávů a pokusím se zlomenou ruku jakž takž zafixovat.

[tab][i]Tak, to by bylo.[/i] Vydechnu po zdařilém zákroku. [i]Teď už se jen musím dostat do města, což bude o dost větší problém, než jen zafixování zlomeniny. A navíc bude co nevidět tma a v noci se po lese pohybují všelijaká podivná stvoření...[/i] Nad touto myšlenkou se oklepu a radši ji hned vyženu z hlavy.

[tab]Zvednu se na nohy a konečně vyrazím k okraji lesa. Obejdu město k zadní bráně a pokusím se z dálky rozeznat, zda je otevřená či zavřená. Pokud bude otevřená, bez otálení se chvatně vydám do města. Pakliže otevřená nabude, nezbude mi nic jiného, než přečkat noc v lese. V tom případě si najdu nějaký košatý strom a i se svým hendykepem se na něj pokusím vyšplhat a vyspat se na jedné z větví (dosti podivný příklad, jak strávit noc, ale já jsem již dva dny nespala, teda pokud nepočítám vliv bylinek, a jsem již dosti unavená.

Vydali jste se tedy pospolu k městu. Dorazíte tam chvilku před soumrakem....

Cesta vám zabrala něco přez hodinku. Pohled z této strany vám odhalil, že město se rozkládá na vrcholku nízkého plochého pahorku. Asi do jeho poloviny se sem tam vyskytují domy a políčka rolníků, ale pak jako by utne už není žádné. A ani žádný strom, nebo hustší vegetace.

Přicházíte k bráně. Je ještě otevřená. Hlídá ji trojice strážných v kroužkových zbrojích. Dva jsou ozbrojeni halapartnami a třetí, podle insignií patrně jejich velitel, dlouhým mečem.

Když jste se přiblížili na pět sáhů vytáhl velitel z kapsy podivný kámen. Namířil ho k vám a ten se rozzářil modrou barvou. Nezaváhal ani vteřinu a vytasil meč z pochvy. Zároveň dal znamení ostatním dvěma a ti se probudili z dosavadní letargie do bojového postoje.

Po krátkím rozhodování jsi se vrátila na cestičku z které jsi před pár hodinami ve spěchu odbočila. Tvoji společníci už tu nejsou. Jen zbytky ohniště a skvrny od krve prozrazují jejich nedávnou přítomnost.

Rozhodla jsi se tedy vrátit do města. A to nikoli nejbližší ale o něco vzdálenější branou.

Dorazila jsi už za tmy. Brána je spuštěná a za ní hlídkuje jeden voják v kožené zbroji a s halapartnou.

[tab] Jakmile na nás zamíří velitel stráže tím modrým kamenem zakryji si oči, jakmile ale oči přivyknou světlu odkryji si je a vidím, že má tasený meč. V zápětí příjde rozkaz k těm dvou povalečům.

[i]Hoši. Takže buď nás tu už Daikon nechce nebo chce abychom už vyrazili. Každopádně to budu muset zjistit.[/i]

[tab] Vykročím jedním nohou vpřed a pravím:[b],,Copak se děje pánové? Váš pán nás zná a jistě by nebyl rád, že nás držíte venku zraněné a v dešti. Přeci jen nechcete abychom tu před vámi pošli a vy byste se potom museli vašeu pánovy zpovídat proč leží jeho výprava mrtvá před branou, že?"[/b] podívám se na ně udiveně a dokročím druhou nohou blíže.
[tab] Je dobré, že meč mám již od počátku v ruce. Jediné co mi, ale zavazí je ta brašna. A hlavně to rameno. Trochu s ním pokývám abych zjistil jeho hybnost. Každopádně hledím stále na strážné u brány a čekám od nich neočekávatelné. Už teď je to nanejvíš divné.

[i]Diakon si asi neváží služeb, kterých jsme mu ochotni poskytnout.[/i]

[b],,Tak pustíte nás dovnitř? Asi bude brzy pršet tak prosím,"[/b] řeknu a ukáži lehce zraněnou rukou za bránu.

Stejně rychle jak kámen vytáhl ho zas schoval do bezpečí své kapsy.

"Vy...měli jste být už dávno na cestě! Proč se stále zdržujete v okolí města? Váš úkol přece leží na jihu za Bojónskými hranicemi."
Zahartusil na vás velitel stráží.

"Zraněné říkáte?" Dodal poté již klidněji a pozorně si vás prohlíží.

"Dobrá tedy dnešní noc ještě můžete strávit ve městě, ale zítra ráno ať jste na cestě." Řekl poté co dokončil svou prohlídku.

"A vy zranění se dostavte na hradní nádvoří za Sirem Albertem. Že vás posílá kapitán Umar."
Nato vytáhl z kapsy červený žeton a tenký kousek hlinky.
"Jméno?" Zeptal se už opět ostřeji Chrise. "To které jste uvedl do knihy."

,,Zdravíčko." pozdravím strážné když k nim přicházíme a po chvíli když Sawyer vyjedná i vstup bezeslov projdu.
Chvíli jen tak tiše kráčím ulicí s ostatními až po chvíli začnu hovor:,,Co to asi bylo za chlápka co nás napadl?Napadá vás někoho něco? Nějací nepřátelé z dřívějška na koho by seděl popis?" docela mi vrtá hlavou kdo to mohl být.

Dorazím jen chvilku po nich a už z dálky vidím, že náš vstup do města není zrovna vítán. Když se dovtípím, že Sawyera chtějí kamsi poslat, začnu uvažovat proč. Jsou nasnadě hned dvě možnosti - chtějí ho vyléčit - a překotnému léčení příliš nedůvěřuji, zpravidla to má nějaký háček, třeba že to strašně bolí, zhojí se to nesprávně a jizvy jsou takové, že omezují hybnost, vyléčí jen dočasně a podobně. Jako další se nabízí, že ho odteď považují za přítěž a chtějí se ho zbavit - tahle myšlenka se mi nelíbí.

"Jsem léčitelka a jeho zranění jsem vlastnoručně ošetřila - mohu ho doprovodit?" otáži se nanejvýš zdvořile stráží. Sice bude Sawyer mít opět naprosto nevhodné poznámky, ale ať si je klidně schová na dobu, až bude v pořádku.

"Ano, to je možné." Odpověděl velitel Yee a šáhl do kapsy pro druhý žeton.

[tab] Překvapí mě jak rychle se to vyřešilo. Čekal jsem složité přemlouvání, ale stalo se něco mnohem lepšího.
[b]Budiž. Děkuji a mé jméno je Sawyer, tak jak jsem ho uvedl do knihy,"[/b] řeknu krátce a podívám se na stráže, kteří na nás ještě stále míří halapartnami a sjedu je podrážděným pohledem naznačující ať složí zbraně.

[i]Doufám jen, že Yeana...[/i]

[tab]Ani jsem nedokončil myšlenku a už se tak stalo. Chvíli zamračeně pozoruji Yeanu a splečně s Lightendilem pokračuji do města, odpovídajís mu na jeho otázku: [b],,Je to ta Widow, co jsem se s ní před tamtím hostincem... však víš co,"[/b] řeknu a spiklenecky na něj mrknu, a trochu si promnu rameno, za které mě před pár hodinami právě Lightendil odvrátil od Widow.
[tab]Pokračujeme dále a já sleduji okolní budovy, hledajíc to nádvoří. Jistě to bude blízko hradu a tak se vydám tím směrem. Cestou míjím mnohá stavení a ještě větší množství lidí. Snažím se, ale vyhnout tomu největšímu chumlu. Nebylo by dvakrát příjemné aby mě do něj někdo teď vrazil, když ten obvaz tak dobře drží.
[tab]Dojdu až k nádvoří a zaklepu na dveře směřující z nádvoří.

[tab][i]Sakra, co teď? Jak se teď do toho města dostanu? Já nemůžu takhle spát v lese. Takhle se zlomenou rukou.[/i] Pomalu ale jistě se mě začíná zmocňovat zoufalost. Snažím si v mysli vše utřídit a vymyslet alespoň trochu rozumnou výmluvu, abych se do města dostala. Nakonec, plna odhodlání se vydám k bráně. Při cestě si pořád vtloukám do hlavy jednu jedinou věc. [i]Lež musí být jednoduchá a krátká. Jak je moc dlouhá, zamotáš se do toho a nikdo ti pak neuvěří...[/i]

[tab]Při své chůzi se snažím vypadat co nejvyčerpaněji. Dojdu až k bráně a opřu se o mříž. [b]"Buď pozdraven, vojáků. Prosím tě, mohl bys mě vpustit do města? Jsem už od samého rána na cestě a navíc jsem ještě měla menší nedorozumění s jedním medvědem a takhle to dopadlo."[/b] Jako důkaz ukáži svoji zlomenou, a narychlo ošetřenou, ruku. [b]"Vím, že už je dosti pozdě, ale v tomhle stavu bych velice nerada nocovala v lese."[/b] Zadívám se smutně na vojáka a doufám, že mi mou historku spolkne i s navijákem.

Sawyera provázím mlčky - nechci ho dráždit, jednak psychický stav ovlivňuje hojení a pak také mi to nestojí za to - i já mám jen jedny nervy. Pak se přece jen ozvu.
[tab]"Nechci tě omezovat nebo hlídat, ale toto místo už nám není příznivě nakloněno - a ty máš jen jeden život na zničení. Zdálo se mi bezpečnější, když nebudeš sám. Krom toho by mohli mít nějaké léčebné postupy, kterým bych se mohla přiučit - já se vzdělání nikdy nebráním."

[tab]Jakmile zaklepu otočím se k Yeaně s kameným výrazem na tváři, pravíc: [b],,Jak jsem ti už řekl. cením si Tvé pomoci, ale nemohu tě nijak odměnit. Opravdu ne a pokud mě chceš doprovázet nebráním ti v tom. Přeci jen seš svévolná osoba a můžeš si dělat co chceš,"[/b] řeknu a otočím se ke dveřím abych počkal až se otevřou, [b],,Klidně i umřít."[/b] řeknu ještě potichu aby mě neslyšela.

[i]Vůbec nechápu jak někdo může být tak dotěrný. Brr... někoho mi to připomíná.[/i] chvíli hledám v paměti [i]Ano přesně tak. Keilana. Ta co se do mě zamilovala. Ježiši ta se o mě taky starala jako tato.[/i]

[tab] Podívám se na Yeanu a rychle se otočím zpět na ke dveřím a zaklepu o něco silněji.
[i]Doufám, že nepřitahuji jen tyto ženy.[/i]
Znovu zaklepu a křiknu, [b],,Otevřete mi posílá mě kapitán Ulmar. Mám jít za sirem Albertem. Pusťte mě dovnitř."[/b]

[i]Co by bylo nejhorší? Kdyby se ty dvě potkali.[/i]

Sawyer a Yea:

Velitel napsal na žetony vaše jména a dal vám je spolu s popisem cesty k hradnímu nádvoří.

Trasa tam vede po okružní cestě kolem centrální části města přez několik zavřených a hlídaných bran. Prokázání se žetonem vám ale vždy spolehlivě cestu otevře. U každé brány ten samý přístup. Hrubé oslovení s varováním, že v dané části města nemáte co dělat. Následované úslužným otevřením brány po prokázání se žetonem. A nakonec upozornění, ať nescházíte z cesty.

Konečně jste došli až na nádvoří. Tam vás ale doprovází jeden z vojáků od poslední brány.
"Vedu dva co mají od kapitána Umara pověření setkat se se Sirem Albertem." Řekl jednomu ze strážců nádvoří.
"Cože, další amatéři, co se zranili jen co vytáhli paty z města? Počkejte chvíli tu. Zajdu za Sirem Albertem a dohodnu setkání."
Načež odešel otevřenými vraty do útrob hradu. A vám nezbývá, než čekat.

Hrad se nachází v samém středu města. Je přez 50 sáhů vysoký a nejvyšší věž má možná i 80 sáhů. Centrální část města krom hradu tvoří ještě rozsáhlé nádvoří s nízkou dlouhou budovou na každé straně. Nádvoří je obehnáno pětimetrovou zdí z velkých hladkých, nepravidelných do sebe zasazených kamenů. Kolem ní je přikop s nevábnou a mírně zapáchající tmavou tekutinou, který je v místě jediné brány spojující ho se zbytkem města překlenut masivním padacím mostem.

Na nádvoří hlídá skupinka osmi vojáků. Oblečeni jsou, v kontrastu se strážemi v ostatních částech města, do stříbřitých plátových zbrojí. Hlavy jim kryjí kvalitní helmy nechávající odkryté jen malé štěrbiny pro oči a ústa. Vyzprojeni jsou dlouhými meči s mírně namodralým nádechem.

Voják se zastavil a přišel k tobě si tě prohlédnout.
"No já bych rád, ale otevření brány musí povolit kapitán. Bez jeho svolení to nelze."
Podíval se do tvých smutných očí a poté dodal.
"Počkejte, já ho zavolám."

Strážný se na chvilku vytratil...

Zeď obklopující město je čtyři sáhy vysoká z hrubých kamenů a ochozem nahoře. Při bližším zkoumání si všímáš vojáků dřímajících nahoře na ochozu.

...a po pár minutách se vrací v doprovodu vysokého statného muže v kroužkové zbroji a dlouhým mečem u pasu.

"Cože kvůli tomuhle jsi mě volal?"
Začal hartusit na toho strážného.
"Víš přece, že do téhle čtvrti je vstup jen na povolení."

Poté onen muž přistoupil k mříži za kterou už netrpělivě čekáš.
"Vítejte v měste Untos. Jsem kapitám Tramal. Mohu vidět vaše povolení ke vstupu?"
Optal se tě vlídným a přátelským tónem.

[u]Info pro všechny[/u]

Město Untos se rozkládá na vrcholku nevelkého kopečku. Uprostřed všeho je hrad, který je o dobrých 500 let starší než město samo. Hrad je obehnán pět sáhů vysokou zdí, kolem které je ještě vodní příkop. Samotný hrad je přes 50 sáhů vysoký a nejvyšší věž má možná i 80 sáhů.

Město je radiálně rozděleno do 7-mi sektorů. Každý má vlastní bránu a průchod mezi nimi je umožněn vnitřními branami na kruhové cestě podél vodního příkopu.

Jižní čtvrť je měšťanská. Je to víceméně jen obytná čtvrť. Žádné obchody a pouze dvě hospody. První přímo u brány se jmenuje 'originálně' U brány. Druhá, trochu stranou v druhé řadě domů, má název U Červeného vola.

Další čtvrť po směru hodinových ručiček je chrámová a hřbitovní čtvrť.

Následuje čtvrť s čtyřmi obřími paláci. Tam už je přístup trochu omezen.

Ve východní čtvrti je jen jedna jediná, ale zato obrovská budova. Půdorysem je větší než celý hrad. Z této čtvrti je také jediný přistup do hradu.

Severní čtvrť vám svůj účel i vzhled srkývá. Přístup tam je velmi pečlivě střežen.

Předposlední čtvrť je chudinská. Je to prostě shluk polorozpadlých domů a domků a středem všeho teče odporná špinavá stoka.

Poslední čtvrtí je obchodní čtvrť. Celou jednu její polovinu zabírá obrovské tržiště. Na druhé je pak množství hospod, obchůdků a dílniček.

Předevčírem až včera dopoledne jste v různé časy a s různými společníky přišli do města. U brány jste oznámili, že jdete přijmout úkol pro Lorda Diakona. Díky tomu vám byl vydán modrý žeton, který vám umožnil přístup na hradní nádvoří. Tam jste se zapsali do velké knihy a proti podpisu obdrželi sumu 50zl. O pár hodin později na tam připravené pódium vystoupil sám lord Diakon a sdělil vám zadání úkolu. Poté se odehrál incident, kvůli kterému jste byli vykázání z nádvoří a stratili se svým dosavadním společníkům, abyste si posléze v hospodě (krom Keilany van Gordo) našli jiné (podrobněji viz příspěvky 135-244).

Aranka, Lightendil, Smajdalf:

Sawyer a Yea vás velmi rychle opustili a vydali se směrem k okružní cestě a dále doleva.

Nyní tedy stojíte za branou v obchodní čtvrti. V té samé čtvrti, kterou jste ráno tak rychle opustili když jste šli Arance pomoci zachránit její společníky.

Po levé straně je velké tržiště s množstvím stánků s nejrůznějším zbožím. Od potravin, přez zbraně a nejrůznější vybavení až po živá zvířata. Napravo jsou naopak dvě dlouhé řady domů. Zde se nachází spousta malých manufakturních obchůdků v kterých se přímo vyrábí drobné vybavení. Je tam švec, krejčí, hrnčíř, brusič nožů, kovář a další a další. Taky se tam dá nalézt několik hospod. Včetné té v kterou jste (až na Aranku) strávili včerejší noc.

Cesta vede dál vede dál až k rozcestí tvaru T. Vpravo do chudinské čtvrti a vlevo do měšťanské.

Jelikož už se den nachyluje je většina stánků pustých. Jen asi u tří je ještě nějaké zboží a prodavač. O to živěji je ale na druhé straně. Zvláště kolem hospod.
--------------------------------------------------------
S Dariou jednejte jakoby tam byla dále s vámi. Jen za ní budu hrát já.

,,No a sme tam kde jsme byli...nejlepší asi bude sehnat nějaký nocleh nemyslíte?Ale do té hospody co sme v ní už spali bych nechodil...vzhledem k nedorozumění co se tam událo.A je celkem chyba že jsme se nedomluvili s Yeou kde se sejdeme...že bysme ztratili sawyera to by mi ani nevadilo...spíš naopak, ale Yea by mohla,ne, by byla užitečná... co vy si myslíte o Sawyerovi?"pokusím se o nějakou debatu a rozhlížím se po nějaké slušně vypadající hospodě na nocleh...

[tab] Při zmínce o mé neschopnosti jen zkousnu ret a držím se abych toho drzouna nepovalil, jelikož pro mě by to bylo velice nebezpečné. Ti zaplátovanci vypadají nadmíru nebezpečně. Sice nebudou tak obratní jako já, ale i tak je jich dost, proto nic neriskuji. Jen se podívám na Yeanu a pokusím se navázat na nějaké neutrální téma, které by nás oba zabavilo pro chvíle, kvůli kterým budem čekat až přijde ten drzoun. Trochu se pousměji a řeknu:
[b],,No co? Budeme muset čekat. Jen doufám, že to nebude dlouho a také, že to bude stát za to,“[/b] otočím se a hledám nějaké místo, kde bych se mohl zatím usadit. Nic bohužel nenajdu a tak budu nadále stát, [b],,Takže teďka máme poměrně dostatek času si popovídat. Nebude ti vadit když se tě budu ptát na pár osobních věcí?“[/b] trochu pozdvihnu obočí a nakloním nepatrně hlavu na pravou stranu, [b],,Takže. Jak je to teda s Tvými schopnostmi? Když prožíváš nějaké silné emoce nedokážeš je částečně nebo úplně ovládat? Nerad bych totiž abys někdy někomu něco udělala. Tím také nechci říci, že všechny lidi od Tebe budu odstrkovat na dva hony daleko, ale bude lepší když si to s ním vyříkám já a ty se nebudeš zbytečně vyčerpávat a také nebude dobré prozrazovat, že máme v družině kouzelníky. Nikdo neví kdo se bude v těch krajích ke kouzelníkům chovat přívětivě a kdo naopak ulehčuje kouzelníkům na váze tím, že jim seká hlavy.“[/b] řeknu a trochu se zašklíbnu, když kolem proběhne nějaké páže s něčím v ruce a ztratí se v dalších dveřích naproti od nás.

[tab] Jen zakroutím hlavou a jakmile se dveře zabouchnou pohlédnu opět na Yeanu, [b],,Víš nemám příliš v lásce přílišnou péči a také ne mágy. Jejich moc mi připomíná schopnosti upírů. Také používají sílu, která není vidět a to podle mě je nejen nečestné, ale strašně odporné. Díky Té jejich síle zemřelo mnoho lidí a mnoho mě také změnila. Ať buď k lepšímu nebo k horšímu? Sám nevím, ale jedno vím nejlépe. Hodně mě to změnilo,“[/b] během řeči jsem očima z Yeaniny tvářel sklouzl dolů na zem a sledoval jsem dlažební kostku. Téměř jí hypnotizoval.

[tab] Pohled na ní mi dodává vnitřní klid, který již dlouho potřebuji. Postrádám jej.
[i] Od smrti celé mé rodiny jsem se jen potuloval po světě a hledal toho upíra. Jakmile jsem ho našel sám jsem byl na hraně mezi životem a smrtí. Byl to divný pocit, který mi poodhalil mnohé, ale některé mi také skryl ještě více než bylo předtím. Třeba souznít s lidmi a neodtahovat se od nich jako od hnusu, smrdícího na míle daleko. Ukázal mi, ale jak bojovat a jak se zdokonalovat. Předvídat různé věci, které se stanou, ale jakmile začnu bloumat nad jednou z těch věcí, ta druhá se mi vzdaluje čím dál víc. A tento střed také není moc dobrý.[/i]

[tab] Z dumání mě vyruší až nějaká hlasitá věc. Třeba když ke mně někdo začne mluvit. Hned na to ho začnu vnímat, ale nepokouším se ho pochopit.

"Právě kvůli těm dvoum by jsme měli jít do té hospody, kde jsme byli před tím, i přes to nedorozumění. Ach jo odejdou si a ani nic neřeknou." Kouknu se na své tři společníky se kterými jsem tu zbyl. "Navrhoval bych se na chvíli rozejít, dojít si ještě po věcech co potřebujete a pak se sejdeme tam. Snad je to napadne."

Nato se přitočím k Arance. "Aranko ty tu žiješ celý život, že ano? Nevíš náhodou, alespoň přibližně co je v té střežené části města?" A zvědavě na ní pohlédnu...

"No, mé schopnosti... totiž..." poněkud se zakoktám. Pak najdu jeho oči a zadívám se do nich.
"Dneska už je zvládám, jen mi to sem-tam zkomplikuje strach o ostatní a následný vztek. Potřebuji ventilaci - třeba flétna. Magii téměř za zásady nepoužívám - moc toho neumím a rozhodně bych se tím těžko bránila či komukoli ublížila. Umím vytvořit iluzi osoby, jejího dvojníka, nebo vyvolat nenadálý zvuk - to je vše. Jen iluze. Ano, ještě něco. pokud si to přeji, smím přečíst cizí myšlenky, ale nedělám to, je to porušování soukromí."

[tab] Dlouho jsem se už obývala svůj srub daleko od tohoto města. Dovedla mě sem jediná věc a to nedostatek peněz, které potřebuji abych se uživila a právě proto mě zaujala vyhláška o úkolu pro Lorda Daikona. Hledá nějakou cetku a tak jsem uvolila, že se výpravy zúčastním také. Záloha byla bohatá, padesát zlatých to by mě stačilo, ale já se nedala a potřebovala jsem více, přeci jen třeba potom nebudu muset krást. Již se schylovalo k večeru a tak jsem se šla uložit do hospody U Červeného vola.

[tab] Ráno jsem si ještě obešla pár obchodníků a nakoupila si potřebné věci. Teď, když už slunce zapadá a ukládá se ke spánku, obcházím, jak to dělám velmi často, vnitřkem město a naslouchám okolí. Procházím zrovna kolem nějakých skupinky, když od nich zaslechnu známé jméno.

[i] Cože? On tu je Sawyer? Je to on? Kde je ten parchant co se ani neodváží mě pořádně vysvětlit proč vlastně odešel. Ani nemohl v rychlosti naškrábat na kus pergamenu vzkaz. Kde je?! Vyškrábu mu oči.[/i]

[tab] Otočím se za hlasem a pokouším se najít vlastníka toho jména, které bylo vyřčeno. Jelikož ho nespatřím zamířím si to k tomu kdo to jméno řekl. Nějaký blonďáček, podivná elfka a ještě podivnější muž v nechutně zaprášeném a opotřebovaném oblečení, skupinku ještě doplňuje rozčepýřená žena. Vydám se k nim a nahodím svůj bezstarostný obličej, který naznačuje, že otázku, kterou jim právě položím mě, ale vůbec nezajímá.

“Mohu se vás na něco optat? Odkud znáte toho Sawyera? Nevím zda je to on, ale něco mi dluží a já bych to ráda dostala.“

[tab] Řeknu, tak nějak všem a pohledem spočinu na tom blonďatém elfovi, který se o něm zmínil. Trochu ho sjedu pohledem a udělám si o něm docela dobrý obrázek. Stejně tak o každém ze zde přítomných. Je to poměrně zajímavá skupinka a k Sawyerovi to docela sedí.

[i] Vždy se paktoval s takovou pakáží jako jsou oni.[/i]

[tab] Mile se usměji a čekám na jejich odpověď.

[tab] Trochu sebou cuknu když na mě Yea promluví a podívám se na ní. Zadívá se na mě podivným pohledem. Nevím, zda jsem něco takového u ní už viděl, ale je to příjemný pohled. Uklidňující. Pozorně jí poslouchám a věnuji především pozornost jejím schopnostem a umění magie. Jakmile skončí se svým výčtem kouzel a kejklů, řeknu stroze: [b],,No bude se to hodit a doufám, že se nevrtáš někdy v mé hlavě. Slyšel jsem o různých zvěstech, že někteří mágové už nedokáží rozlišit skutečnost od magie a tak naslouchání cizích myšlenek považují za normální. Důvěřuji Ti a tak doufám, že se mi tam nelistuješ jak v knize,“ [/b] řeknu a postoupím si ke dveřím, přiložím k nim ucho a naslouchám. Je to jen divadýlko pro Yaenu aby si nemyslela, že to její čáry fukování beru nějak špatně.

[i] To není možné. Čte myšlenky. Největší slabost člověka a vůbec všeho živého jsou právě jeho myšlenky. Může tam najít všechno. Slabost a naopak jeho sílu. Zda lže či mluví pravdu.[/i]

[b],,No…“[/b] řeknu a odtáhnu se od dveří, [b],,,… ještě nejdou. Jak dlouho hraješ na tu flétnu. Bylo to nádherné a musím připustit, že jsem se i trochu zasnil či co se mi to vlastně stalo,“[/b] pravím a zase si stoupnu na předešlé místo kde jsem stál předtím, [b],, Já sám hraji na toto,“[/b] vytáhnu svůj hudební nástroj a úzkostlivě se ušklíbnu při pohledu na prasklou strunu, [b],,…už několik let. Vždy mě něco napadne v tu nejnevhodnější chvíli a já to potom zapomenu. No budu jí muset opravit,“[/b] vložím si nástroj mezi nohy abych měl volnou zdravou ruku a šáhnu do brašny pro jednu novou strunu. Položím brašnu a chopím do zdravé ruky loutnu a strunu do té zraněné. Vyndám zbytek poškozené a obratně jí nahradím za novější.
[tab] Jakmile jsem si uložil vše zpět na své místo, zaslechl jsem na chodbě kroky,[b],,Nejspíš už jdou.“[/b] řeknu a stoupnu si vedle Yeany čekaje na příchod nějakého člověka ze dveří.

Sawyer + Yea:
Po několika minutách čekání se onen voják vrátil a hned si to namířil k vám.
"Sir Albert vás teď přijme. Pojďte za mnou."
Pokynul vám a jde znovu do hradu.

Prošli jste hlavní branou. Za ní je prostor, který by normálně mohl sloužit jako celé stavení. Tady je to jen ale malá předsíň sloužící k odkládání zrovna nepotřebných věcí. Nějaké kabáty, koňská sedla. Něco párů bot a dalšího běžného ošacení.

Hned za touhle předsíní je schodiště. Jedno rameno vede nahoru a druhé dolu. Vy jdete tím dolu. Sešli jste do sklepení. Od schodů jdou tři chodby. Jedna rovně, druhá vlevo a třetí, překvapivě, vpravo.

Zabočili jste do chodby vpravo a vešli do druhé místnosti po pravé ruce.
Je asi pět na šest sáhů velká. Uprostřed přehrazená paravanem na dvě stejné poloviny pět na tři sáhy. Stěny jsou pokryty gobelýny a olejovýmí malbami.
"Sire Alberte? Vedu vám ty dva nešťastníky."
Zavolal voják a zpoza paravanu vykoukla hlava asi padesáti letého muže s býlími vlasy i vouzy a znatelnými vráskami.
"Dobře, dobře, Hned jsem tam."
Řekl Sir Albert. Na chvilku se stratil, ale vzápětí se paravan roztáhl a on přišel do "vaší" poloviny místnosti.
Sir Albert je oblečen do dlouhého splývavého karmínového pláště se zlatým zdobením.

"Postavte se támhle." Řekl Sir Albert a ukázal na kovovou dlaždici v protějším rohu místnosti.
"Nejdřív jeden a pak druhý."
Načež zavřel oči a začal drmolit nějaká slova, kterým ani za mák nerozumíte.

Aranka, Lightendil, Smajdalf:

"Přikláním se k Smajdalfovi. Měli bysme jít do té samé hospody. Snad je napadne tam hledat. A nejvíc problémů tam stejně napáchala ta...Widow, která s námi už není."
Co ty na to, Aranko?"
Připojila Darya svůj hlas do diskuze.

Zatímco se dohadujete, přistoupila k vám mladá černovlasá elfka v šedém plášti (Keilana van Gordo) se svou otázkou odkud znáte Sawyera.

"Okamžik, prosím - já nejsem zraněná, jen ho doprovázím, jsem jeho ošetřovatelka. Ránu jsem opatrně vyčistila a zašila, má na ní obklad z třemdavy bílé. Poslali nás sem, ale nevím přesně proč - můžete ho uzdravit nějak rychleji?" podívám se na něj trochu nedůvěřivě.
[i]Tak zrovna tomuhle bych do myšlení nelezla, blázinec obvykle vypadá líp zvenku, než zevnitř.[/i]
[i]No tohle... co s námi chce dělat? Brr, ještě aby se ta dlaždice propadla... Nelíbí se mi to... Ale odmítnout by byla nezdvořilost, to nemůžeme riskovat. Chrissi, kam jsme se to dostali,[/i] vyšlu ke svému společníkovi zmateno-vyděšeno-odmítavý pohled, což je asi tak všechno, co můžu.

"Ne, to víš, že se ti nehrabu v myšlenkách, říkám přeci, že to nedělám," ozvu se dotčeně, ještě než se otevřou dveře.
"Něco takového bych udělala jedině v případě, že bych si myslela, že mi chceš ublížit - a na to opravdu nevypadáš. Nebo pokud bys to chtěl - některé věci se špatně vysvětlují slovy," věnuji mu zkoumavý pohled. [i]Víš přeci, že tě nechci zranit ani fyzicky, ani duševně - tak proč mi nevěříš?[/i]
"A - jen čistě pro ujasnění - péči o tebe beru jako profesionální povinnost a stejně bych ošetřovala kohokoli jiného," bleskne mi hlavou vzpomínka na jeho lehkou nedůtklivost, když jsem prohlásila, že jdu s ním.[i] Víš přeci, že já nemůžu nikoho milovat - příliš jsem ztratila, než abych byla schopna naleznout.[/i]
Pak nás přeruší ten podivný kdosi, co nás chce léčit.

[tab][b],,No nic za to nedám, aspoň umřu dřív a uděkám některým osobám radost,"[/b] řeknu s ironií v hlase a začnu si odepínat pochvu s mečem a podám ji Yeaně se slovy, které ji potichu řeknu tak aby je slyšela jen ona, [b],,Pohlídej mi to a kdyby něco tak to po něm hoď, pokud mě tedy bude ohrožovat. Dám ti znamení,"[/b] hned sundám i brašnu a položím ji k nohám mé společnice.
[tab] Odeberu se na kovovou dlaždici, na kterou mi ukázal ten stařík otočím se čelem k němu abych viděl případné nebezpečí. Vyzkouším svou váhou zda náhodou ní ta dlaždice nějak nebezpečná, zda by se mohla propadnout či něco jiného. Poé čekám co se stane.
[tab][b],,Tak do toho clhlapče,"[/b] řeknu posměšně.

,,Taky tě zdravím."odpovím elfce a přejedu ji pohledem...[i]Docela pěkná, škoda že není trochu milejší...[/i]
,,Dnes ráno se připojil k naší družině, popravdě, moc radost z toho nemám ale je to tak, jenže hned kousek za městem se nejdříve chtěl měřit s medvědem a dostal nakládačku, a ještě chvíli na to ho někdo střelil šípem, ani nvíme kdo to byl. Šel s naší léčitelkou do části města kam je pro vstup potřeba modrý žeton, mají ho tam vyléčit.Pokuď nás ho zbavíte, budu vám velmi vděčný."řeknu vcelku přívětivě elfce, ikdyž na mě neudělala právě nejlepší dojem.
,,Pokud byste chtěla můžete s námi na ně počkat, pokud nebudete vy ani ostatní mít nic proti. Sice zmizeli aniž by se domluvili kde se sejdeme, ale doufáme že je napadne přijít do hospody kde jsme tuhdle noc přespali."

Sawyer + Yea

Sawyer odložil nepotřebné věci Yee k nohám a přesunul se na dlaždici. Stařík zatím pokračuje ve svém drmolení. Voják trpělivě čeká.

Už jak Sawyer vstoupil na dlaždici začala jemně zářit mihotavým bílým světlem. Stejné bílé světlo se objevilo i na druhé dlaždici na stropě nad jeho hlavou.

Toto světlo pomalu zesilovalo až do denního jasu. A poté jako silný záblesk sjelo z horní dlaždice do spodní a zase zpátky. Pak zhaslo.

Stařík přestal se svým drmolením a vypadá celkem vyčerpaně.
"Můžete odejít." Kývl na vojáka.
Voják se podíval na vás a ukázal na otevřené dveře, kterými jste před pár minutami vstoupili z chodby do místnosti.

Už při zesilování světla cítíš po těle jemné brnění. Nebolestivé, dokonce celkem příjemné. Když tebou projde záblesk, cítíš náhlý příval energie do svého těla. Máš pocit, že bys mohl skály lámat, nebo sám porazit tisícihlavou armádu.

Stejně rychle jak se záblesk objevil tak i zmizel. Nechajíc po sobě asi vteřinové lehké brnění po těle. Ale nejen to. Cítíš se svěží jako po desetihodinovém klidném spánku a tvá zranění rázem přestala bolet. Jizvy sice zůstaly, ale už necítíš nic. Žádnou bolest, žádný tlak, nic co by tě omezovalo v hybnosti.

Co se stalo s jeho aurou? Předpokládám, že předtím ji měl v místě zranění děravou - tedy tu nejvnitřnější vrstvu, na ostatních se zranění neprojevují; zesílila a zvýraznila se? Zlepšil by se jeho energetický stav, byl by méně unavený a v lepší náladě, urychlilo by to hojení. Zacelila se energetická díra? To by znamenalo uzdravení zranění. Změnila barvu? To by odpovídalo, pokud by nastala nějaká změna v psychice jeho osobnosti.

[tab]Lehké brnění v mém tělé mě naplňuje podivnou silou postupně ze mě opadává všechno. Únava, stres a to hlavní, bolest ramene a boku. Promačkám si rameno, stále se nehnouce z místa abych zjistil co se stalo právě s ránou od šípu. Vůbec mě nic nebolí. Vůbec nic.

[i]Mě mohlo hned napadnout, že to bude nějakej čáry fuk, ale tento jak jde vodět to umí.[/i]

[tab]Podívám se na staříka a kývnu na znamení díků, jakmile ale řekl ať jdeme vydal jsem se k Yeaně a vzal si od ní věci. Odtrhl si z ramene obvaz a dal jí ho, [b],, Nevím zda se ti bude ještě hodit,"[/b] a vložil ho do její ruky, nakloním se k ní a potichu jí řeknu, [b],,Je to kouzelník nemám pravdu?"[/b] poté se otočím ke staříkovy a nahlas mu poděkuji, [b],,Mnohokráté vám děkuji."[/b]
Odejdu ven ze sklepení a tam tasím meč a pokusím se o pár švihů abych se rozcvičil a nebyl ztuhlí. Vše nasvědčuje tomu, že jsem byl zdárně uzdraven. Usměvavě se podívám na Yeanu a kývnu k odchodu zpět za našimi společníky.

"Nashledanou, Mistře," pozdravím kouzelníka uctivě a též odejdu.

"No, to je postřeh - kam jinam by tě posílali, než za kouzelníkem? Leda na skládku odpadu. Ten obvaz budu muset přeprat, ale jinak je nadále funkčí," sdělím - celkem spokojeně - Sawyerovi. [i]Tak, a mám zase o práci míň. Uvidíme, jak to bude dál, ale tenhle "zázrak" se mi zamlouvá.
[tab]Hmm, chtělo by to něco k jídlu, mám hlad jak vlčák.[/i]
"Co myslíš, kde budou? Vsadím se, že v hospodě, protože když jsem já dostala hlad, tak oni ho budou mít určitě taky. Dala bych si... jáhlovou kaši... s dušenou zeleninou... a smaženým vajíčkem... a hrnek kysaného mléka... Pojď, nebo ti tu omdlím hlady a budeš mě muset nést," přenese se na mě jeho dobrá nálada.

"Ještě k té flétně - já nevím, jak na ni hrát, nikdo mě to neučil. Mám ji po babičce, po které mám i své schopnosti. Je to má jediná památka na rodinu. Je to ventil pro mé emoce. Hraji na ni, co jen pamatuji, a kdybych nemohla, byl by to docela problém; pak by bylo na místě mě chránit před jakkoli stresovými situacemi," zodpovím dotaz, na nějž jsem neměla čas odpovědět dříve.

[tab][b],,Jak jsem v na tý dlaždici byl vůbec dlouho? Cítím se jako po vydatném spánku,"[/b] podívám se letmo na Yeanu a jakmile vidím její dobrou náladu také se usměji, [b],,Cítím se jako malý kluk,"[/b] řeknu a trochu si poskočím radostí.

[i]Ten kouzelník musel být vážně dobrej. Zasloužil by více něž pochvalu.[/i]

[tab][b],,Prvně bychom se měli jít podívat na to místo kde jsme je nechali. Přeci jen víme jak jsou pomalí,"[/b] pokusím se o nejapný vtip a zakřením se. Mýjíme už poslední bránu a vešli jsme do vnějšího okruhu města. Prodíráme se kolem lidí a směřujem si to ke bráně, kterou jsme sem vešli.

Sawyer + Yea:
Rozloučili jste se se staříkem. On vám ani neodpověděl a zalezl zpátky za svůj paravan.

Voják vás doprovodil zpátky k bráně z nádvoří. Tam vám odebral ty červené žetony a popřál šťastnou cestu. Zpáteční cesta po okružní cestě už je vez problémů. Všude vác stráže bez otázek pouští.

Došli jste až na místo, kde jste zanechali ostatní, ale už je nikde nevidíte.

Nyní tedy stojíte za branou v obchodní čtvrti. V té samé čtvrti, kterou jste ráno tak rychle opustili když jste šli Arance pomoci zachránit její společníky.

Po levé straně je velké tržiště s množstvím stánků s nejrůznějším zbožím. Od potravin, přez zbraně a nejrůznější vybavení až po živá zvířata. Napravo jsou naopak dvě dlouhé řady domů. Zde se nachází spousta malých manufakturních obchůdků v kterých se přímo vyrábí drobné vybavení. Je tam švec, krejčí, hrnčíř, brusič nožů, kovář a další a další. Taky se tam dá nalézt několik hospod. Včetné té v kterou jste (až na Aranku) strávili včerejší noc.

Cesta vede dál vede dál až k rozcestí tvaru T. Vpravo do chudinské čtvrti a vlevo do měšťanské.

Jelikož už se den nachyluje je většina stánků pustých. Jen asi u tří je ještě nějaké zboží a prodavač. O to živěji je ale na druhé straně. Zvláště kolem hospod.

Aranka, Keilana, Lightendil, Smajdalf:

Doplněni o Keilanu jste se po vzájemné dohodě odebrali do té hospody, co jste dnes ráno ve spěchu opustili. I tentokrát je poloprázdná. A i tentokrát u jednoho stolu sedí ona skupina pěti trpaslíků.

Další osazenstvo hospody tvoří podobná nesourodá skupinka jako jste vy. Vysoký barbar v šupinové zbroji a s mečem, štíhlá elvka v kožené zbroji, malý kulatý hobit v plátěném oblečení a pár(dvojice) lidí v dlouhých pláštích, kteří podle svého chování jsou zřejmě životními partnery.

U dalšího stolu pak sedí osamocený štíhlý hobit v zdobeném modrém plášti.

Zbylé dva stoly jsou volné.

Hospodský vás přívětivě pozdravil.
"Vítejte u nás, co si dáte?" a čeká na odpovědi.
Nezdá se, že by se pamatoval na raní incident.

,,Pěkný podvečer přeju." kývnu na hsotinského.
,,Dám si pivo a kus chleba s nějakým masem, nejlépe kuře."objednám si a zamířím k jednomu z prázdných stolů kde se usadím, nejlépe do rohu pokud bude možnost.
Počkám až si sednou i ostatní, a obrátím se na elfku která se k nám před chvílí připojila:,,Jmenuji se Lightendil, Aranka a Smajdalf."představím nás, protože tak ještě nikdo neudělal. ,,Proč vlastně hledáš Sawyera?"

Když se Sawyer usměje, všimnu si, že má chlapecký úsměv. [i]Jako by mu ten čaroděj vyléčil rány nejen na těle, ale i na duši.[/i]
"Byla to jen chvilka, ne víc, než minuta či dvě - ano, léčení energií je rychlé a přesné. Mohu se pak podívat, jak to rameno vypadá? Tohle je evidentně vyšší dívčí, rozdíl mezi mnou a jím v ovládání magie je asi jako rozdíl mezi mnou a tebou v ovládání meče - já bych možná věděla, jak meč chytit do ruky, ale neměla bych sílu ani umění s ním bojovat. Možná jsem vybrala špatný příklad - asi bych těžko kdy chtěla používat meč..." trochu se zamyslím.

"Tak pojďme, mám hlad. A neříkej, prosím, ostatním, co o mně víš," požádám tiše, ale důrazně Sawyera.

[tab] Vyslechnu si Yeanu a podívám se po svých společnících jde jsou. Nikde je nevidím a tak řeknu Yeaně: [b],,Pojď jdeme najít tu hospodu kde jsme se potkali, přeci jen tam asi budou. Nepolezou přeci někam kde to tak moc neznají."[/b]

[i]I když po tom konfliktu s hostinským.[/i]

[tab] Vydám se poté hledat naší hospodu a po pár minutách ji najdem. Ještě před dveřmi se otočím na Yeanu a pravím: [b],,Neboj neprozradím nic, pokud to nebude nezbytně nutné a nebo pokud mě k tomu nedonutíš,"[/b] řeknu a spiklenecky mrknu, otevírajíc dveře do hostince. Očima přejedu hostinec a hledám naše přítelé. Spatřím Smajdalfův modrý hábit... [i]Támhle sjou.[/i] ...a tak se vidám k nim, [b],,Jakoby jsem to věděl,"[/b] prohodím k Yeaně a již stojím u stolu s vřelým úsměvem, ten mi, ale náhle zmizí spatříc Keilanu.

[i]Sakra co ta tady dělá. Není snad skutečná. Je jen vedlejším účinkem těch kouzel určitě.[/i]

[tab][b],,Ehm...co ty tady děláš?"[/b] řeknu abych se ujistil zda je opravdu skutečná a pokud opravdu je, nebudou se na mě ostatní dívat jako na blázna.

[i]Sakra.[/i]

Poslouchám toho ukecaného elfa a trochu přikyvuji na souhlas, že přesně to se k Sawyerovi přesně hodí.

[i]Zbrklý, neuvážlivý a dokonalá vlez prdelka. A pěkná prdelka.[/i]

[tab]Trochu zaklepu hlavou abych vyhnala špatnou myšlenku z hlavy a podívám se trochu zamračeně na elfa, který chce Sawyera odstranit. Ani nevím proč k tomu zrádcovy a zbabělcovy, Sawyerovi, stále chovám nějaké city.

"Dobře zůstanu s vámi. Tedy aspoň po dobu než se u vás objeví Sawyer."

Hned na to zamíříme do jednoho hostince a já jen mlčky jdu, jako v poslední řadě, za ostatními. Předpokládám, že se půjde do stejného hostince v jakém jsem byla já, ale bohužel jdeme do nového. Stále potichu a poslední vstupuji do dveří a následuji vedoucího Lightendila, který nás zavedl ke stolu do rohu.

[i]Tento bude asi jejich vůdce jak to tak vidím. Pochybuji o tom, že by právě Sawyer byl někým tak významným se svým uměním.[/i]

"Já jsem Keilana van Gordo."

Řeknu stroze a pokynu hlavou ostatním na pozdrav. Pohledem přejíždím po hostinci a pozoruji ostatní, vnímám, ale dotěrného elfa.

[i]Chce mi vykecat díru do hlavy?[/i]

"Hledám ho protože mi něco dluží. Dluží mi svůj život. Jistě vám vyprávěl svůj příběh o tom upírovy... bla bla bla. Však víme o čem mluvím. Je pravdivý, ale jistě se již nezmínil kdo ho po jeho zraněních opatroval."

Otočím se na Lightendila a pozdvyhnu obočí. Uslyším Sawyerův hlas a tak se otočím. Spražím ho tím nejvíce nenávistivým pohledem jaký dokážu vytvořit na svém obličeji. Rázně si to k němu dojdu a jednu mu vrazím po tváři.

[i]Parchante! Ty zkurvy syne![/i]

Zlost ve mě úplně vře, něco je, ale silnější a tak skočím Sawyerovi kolem krku a lehce jej políbím na tvář. Šeptnu mu něco do ucha.

"Doufám, že tě to nebolelo, drahoušku."

[tab] Keilanino chování mě úplně překvapí, teda až na tu facku, která mi patří. Jakmile mi skočí kolem krku trochu se zaleknu a ustrašeně se podívám na sedící kolem stolu.

[b],,Vůbec nevím o co ti jde. Pokud vím tak jsem Tě opustil ne?"[/b] opětuju ji šeptnutí do ucha a trochu jí od sebe, s jemností, odstrčím.

[i]Sakra jakoby mě ten nahoře trestal, proč sem přišla? Snad mě nesledovala už od jejího srubu.[/i]

[tab] Usednu na místo mezi Smajdalfa a Aranku, od kterých čekám, že mě jen tak nepustí k ní, když jí budu chtít napadnout. Objednám si u hostinského, [b],,Prosil bych jednu skleničku něčeho tvrdšího. Bude to zapotřebí."[/b] sjedu neutrálním pohledem Keilanu a sklopím zrak na desku stolu.

[tab][b],,Víte co je nového?"[/b] pronesu k ostatním, [b],,Ráno již budeme moct vyrazít. Ten velmož mě uzdravil. Cítím se teď jako znovuzrozený,"[/b] polhed mi opět spočine ne Keilaně, pokusím se uhnout, ale nejde to.

[i]-Stále ji miluješ, že ano?-
Ne nemiluji opustil jsem jí!
-To říkáš Ty, ale srdce velí něco jiného.[/i]

Nechápavě zírám na Keilanu a Sawyera...[i]Prokrista pána, tyhdle dva do hromady bude horší než deset Sawyerů zvlášť!Že já ji hned neposlal někam...ale doufám že ho odtáhne pryč...mohla by...ale...s mym štěstim to neklapne...[/i] dostanu se do pochmurných myšlenek a přestanu nějak výrazněji vnímat okolí, pouze pokud by se mnou někdo mluvil zpozorním.

Trochu zkoprním, pak vřele pozdravím své známé a objednám si jáhlovou kaši s dušenou zeleninou a smaženým vajíčkem.
[i]Á, koukám, že mi o sobě neřekl vše... ale kdo by se divil...[/i]

[tab]Až příliš zamyšlena, i když si to nepřeji. Nad těmi, které jsem nechala napospas. Nejdříve smrti a teď nějakým mrchožroutům, kteří si tam zamíří. Pak tím, že jsem Sawyerovi vyškubla šíp z ramene - to zas tak špatné nebylo, alepsoň jsem chvíli nemyslela na ty dva a on se z toho dostane. Vlastně ani nějak nepostřehnu, že někdo od nás zmizel. Jsme zase ve městě, tady je to všechno tak důvěrně známé, snad i proto to tolik nevnímám, je to samozřejmé. Ulice za ulicí, pořád to samé. Nepotřebuji sledovat cestu pod nohama, domy kolem sebe, já se neztratím. A kdyby se ztratil někdo jiný, dokáži ho najít, alespoň doufám. To proto nesleduji, co se kolem mě děje, mluví, mizí, objevuje. Jenom na otázky občas zareaguji. Nejprve na tu Smajdalfovu. Řeknu to ale tak, aby to slyšel jen on. Vlastě mu toho ani tolik neřeknu, ale nemusí to přece vědět každý, ne?

[tab][b]"Mě je to jedno, pojďme, kam chcete vy..."[/b] hlesnu odevzdaně a vydávám se za svými společníky do hospody. [i]Tady to dneska začalo...Teda, ono to začalo už předtím, ale...no, to je jedno, už zase moc přemýšlím, měla bych si dát pohov..[/i]rozhlédnu se po těch, kteří dlí v místnosti. Nic zajímavého. Jak už to tak bývá.

[tab]Sednu si ke stolu, který jsme si zabrali. Když k nám přichvástá hospodský, mdle se usměju a řeknu mu, co bych si dala.
[tab][b]"Prosím, medovinu...Díky.."[/b] Raději vynechám to, že bych potřeboala něco, co by mi zabránilo tolik myslet, přemýšlet, rozjímat...[i]Chtělo by to bitku...[/i]

[tab][i]Ehm...představit se snad, sakra, ještě umím sama, ne? Achjo, to je dneska den...radji už budu jenom mlčet...Zpiju se do němoty, jooo...a zítra mě bude bolet hlava, joo...co by to byl život bez trochy bolesti hlavy a kocoviny, ne? Prostě, někdy to být musí..Asi?To je jedno..[/i] čekám na svou medovinu a tupě zírám do stolu. Bojovnost mě zase pomalu opouští, tak rychle jako přišla. Teď bych se nejraději opila a spala.
[tab][i]A třeba se mi to povede..

[tab][b]"Já vlastně nevím, co tam je...Kolují povídačky, ale kdo by tomu věřil...Spousta lidí by se tam chtěla dostat. Spoustě lidí se to nepovedlo, spousta lidí to vzdala...Náš úkol je přece mimo město, nepotřebuješ vědět, co je tam..."[/b] odpovím po chvíli.

"Bohužel Aranko, mám takový pocit, že se nás to tam týká... Nebo, alespoň některých z nás." Upřeně se na ní podívám. Nakonec si povzdechnu: "Ach jo, že já jsem tehdy od taď odešel, je tu tolik jiného..."

Přemýšlím co teď, rád bych získal nějaké informace navíc, ale v tomto městě je toho tolik nového, že vůbec nevím kde začít hledat. Kontakty na podsvětí už jsou asi velmi dávno ztraceny a jestli je řád sídlem pořád ve hradu to si opravdu nejsem jistý. Obvzláště když je tu teď ta jeho nová odnož... Přemýšlím koho tak kontaktovat, když mě napadne jedno jméno a to jméno je Sir Edrik. Za dob kdy jsem studoval jsem ho viděl jen málokdy, ale natolik, abych stoprocentně věděl, že k nám patří, myslím, že býval jedním z vyšších mistrů řádu. Ten mi jistě řekne co a jak...

Pevně uchopím svou hůl a zvednu se...

Pevně uchopím svou hůl a zvednu se z lavice, na které s ostatními sedím. Pohlédnu na ostatní a pak pronesu: "Musím si ještě koupit pár věcí a když už budu venku tak se pokusím něco málo zjistit."

Uchopím svůj pytel vytáhnu z něj měšec, který si zastrčím do kapsy. Dojdu k hostinskému, podám mu pár mincí za útratu, i když ta činí z mé strany jen jednu číši vína.
Podám mu svůj cestovní pytel. "Mohl by jste mi ho u sebe prosím schovat? Mám v plánu vrátit se do úplného setmění, ale kdybych ne tak chci, alespoň vědět, že jsou mé věci na bezpečném místě. Děkuji..."

S tím vyjdu z hospody rozhlédnu se a vydám se do místa kde jsem "ho" viděl naposledy...

[i]Si mě nepřej, smrade. Ještě uvidíš.[/i]

Usednu po jeho slovech naproti němu a stále ho hypnotizuji svým pohledem. Už dávno vím, že on mu vždycky podlehne. Už mnohokrát se tomu tak stalo. Vždy se po mě sápal jak člověk so nemůže dýchat a potřebuje pomoc. Najednou se na mě upře a zírá na mě jak na nějaké zjevení. Nakloním se k němu přes stůl a tichým, chladným hlasem si do něj rýpnu.

"Potřebuješ snad bouchnout do zad? Vypadáš, že ti zaskočilo."

[i]Blbeček.[/i]

Nahodím jeden ze svých milých úsměvů a opřu se o zeď. Vím co všechno snese a tak ho pro jistotu už nechám a zeptám se toho elfa.

"A copak Ty seš tak zamlklej? Máš snad zaražený prdy nebo co?"

Krásně se na něj usměji a otočím hlavu na elfku co přišla s Sawyerem.

"A co ty? Už ti taky dal Sawy co proto?"

Jizlivá poznámka by vyprovokovala kde koho a zvláště pak takového ražení.

[i]Jak tak vidím stihl si všem vlézt do zadku pěkně hluboko. No jako bych ho neznala. Stejně je všechny nakonec zradí a uteče s tím šperkem sám.[/i]

[i]Proboha...Ta si asi myslí bůh ví jak není vtipná, že sem to nepoznal hned...no co pujdu brzo spát...[/i] s mírným úsměvem koukám na Keilanu.
,,Ujišťuju tě že moje prdy jsou vpořádku a nemusíš o ně mít nejmenčí starost, mohl bych to i demonstrovat, ale patřím k těm slušnějším lidem a ve společnosti se téhdle úlevy zdržuju..."chvíli se odmlčím,,No a co vy dva spolu vlastně máte?Nejdřív ho mlátíš, pak líbáš...je z toho nějakej přepadlej..."zasměju se a kouknu na Sawyera který upřeně zírá na Keilanu jakoby přesně nevěděl co se děje...[i]Asi ani neví...[/i]

[tab] Jakmile se Keilana začne navážet do všech okolo zvednu se, pravíc, [b],,Toto odmítám poslouchat. Jdu si sehnat pokoj. Dobrou noc,"[/b] řeknu zvedavší se z lavice. Odejdu od stolu a stihnu jí ješte zpražit nepříliš přívětivým pohledem. Dojdu k výčepnímu pultu a vezmu si od hostinského objednané pití a rychle ho do sebe naklopím a zeptám se, [b],,Máte volný pokoj? Rád bych se ubytoval."[/b]
Pozdvyhnu obočí a čekám na odpověď.

[i]Mě srát nebude. To ne. Raději ji někam uvážu a nechám ji tam ať si chcápne.
-Ale to určitě neuděláš, miluješ jí.-
Ne a už ticho.[/i]

[tab]Jakmile dostanu klíč odeberu se hledat pokoj s příslušným číslem a vejdu dovnitř. Zamču se a sednu si na postel, přebýrajíc si v hlavě její chování.

[i]To snad není opravdu možné. Ještě ona tu scházela. Právě ona.[/i]

[tab]Prudkým trhnutím si sundám boty a hodím je k patě postele. Sundám si brašnu a pochvu s mečem, které si dám blízko k hlavě, abych mohl kdyžtak něco rychle použít. Dýku si dám pod polštář (pokud tam je) a lehnu si na zádá hledíc na strop.
[tab] Klíží se mi trochu oči a po pár minutách usnu.

[i]Che urážlivka jeden. Vůbec se nezměnil.[/i]

Hned na to se podívám na Lightendila, který pohotově odpověděl na mojí poznámku. Usměji se na něj a odpovím mu.

"Jak jsem již říkala. Ošetřovala jsem ho, když byl zraněný od toho upíra. A co spolu máme?"

Otočím se ještě za Sawyerem a stihnu ještě jeho záda, jak mizí ve dveřích.

"Ani ti nevím. Je tam toho hodně, asi ho ještě miluji."

Řeknu zasněně, ale pak si uvědomím, že jsem to řekla trochu více nahlas a tak se jen zašklebím na elfáka a pořádně mu vynadám.

"Co ti je vůbec do toho ušoune? A teď mě omluvte jdu se vyspat... určitě taky půjdete hledat ten náhrdelník. Jinak by taková banda jako vy nebyla spolu."

Postavím se a odejdu rázným krokem k hostinskému a optám se ho.

"Jaký pokoj si objednal ten muž co tu před chvílí byl."

Mrknu na něj svůdně, jelikož vím, že hostinský neradi prozrazují něco o svých zákaznících. Počkám si na odpověď a poté se vydám těmi dveřmi, kterými odešel Sawyer.

[i]Určitě nebude proti, když ho navštívím. Nikdy nebyl proti a to i když jsem k němu potichu vklouzla pod peřinu.[/i]

V myšlenkách dojdu až ke dveřím, které mi řekl výčepní a zkusím vzít za kliku. Zamčeno. Jemně zaklepu.

[i]To jsem já Keilana.[/i]

[tab]Netrpělivě čekám u brány. Pořád ještě doufám, že se přeci jen do města dostanu. Zanedlouho se objeví strážný s dalším mužem, zřejmě jeho nadřízeným a z jeho slov ke strážnému je zřejmé, že není dobře naladěn.

[tab]Poté, co mě kapitán vyzve předložit povolení ke vstupu mě zamrazí. [i]A sakra. Tak tohle je tam šlechtická čtvrť, ale jak se tam mám bez povolení dostat? No, uvidíme, co se dá dělat.[/i] trochu přistoupím ke kapitánovi.

[tab][b]"Dobrý večer, kapitáne."[/b] Oslovím vojáka. [b]"Mé jméno je Widow, ale to vás stejně asi nezajímá, nebo snad ano? A k tomu povolení..."[/b] Zadrhnu se v řeči a začnu prohledávat své šaty. [i]A sakra, teď to přijde, už zase budu muset lhát.[/i] Na tváři mi vyvstane výraz polekání. [b]"Pane kapitáne, Vy mi to asi nebudete věřit, ale při průchodu lesem jsem narazila na medvěda, který rozhodně nestál o mou společnost. Nestal poté lítý boj, ze kterého jsem naštěstí vyvázla jen se zlomenou rukou. A teď k tomu, proč to říkám. Při boji mi ta povolenka určitě musela někde vypadnout, takže ji teď nemohu najít a hledat ji teď večer by asi bylo velmi náročné. Kdybyste mě alespoň mohl doprovodit do nějakého hostince, zítra ráno bych ji šla hledat. Slibuji."[/b] Zadívám se na kapitána a doufám, že mi mou historku uvěří a alespoň mě dovede do nějakého hostince.

[i]Bože, to je ale čúza... kde k ní přišel? To ji musel ale hodně potřebovat...[/i]
"Ne, já jemu dala co proto - jeho ošetřováním jsem strávila celkem asi dvě hodiny," ušklíbnu se jedovatě. [i]Jestli si myslí, že se o něj všichni starají jen ze závislosti, má se ještě hodně co učit.[/i]

S vrcením hlavy sleduji odcházející Keilanu. Když se úplně ztratí ze zorného pole, začnu:,,No...já nevím jaký dojem udělala na vás, ale já s ní ve skupině být nechci,ani se Sawyerem.Navrhuju se co nejrychleji ztratit...Oba si o sobě moc myslí a ani jeden na to nemá..."dokončím a zhluboka se napiji piva které už mi hostinský jak doufám donesl.
[i]Doufám že teď už mě konečně vnímají, že je špatný nápad dávat se do kupy s ním říkám už od začátku, teď to platí dvojnásob...[/i]

"Nesuď lidi, o nichž nic nevíš - se Sawyerem se dá vyjít celkem snadno, pokud nemá pocit, že ho nějak omezuješ. Ta holčina mě nenadchla, nemá špetku sebeúcty, měla by se naučit znát svou cenu - ale to je spíš nezkušenost. Ti dva si něco provedli, nikdo z nás netuší, o co šlo, nechala bYch to na nich. Myslím, že není dobré ty dva nechávat spolu bez dozoru - skončilo by to špatně, vzájemně by si dost možná ublížili nejen psychicky, ale i fyzicky. A když mu utečeme, nebude zrovna nadšen.

[tab] Proudím se z letargie, když mi někdo zabouchá na dveře pokoje. Zaklepu hlavou abych odehnal spavost a posadím se na posteli a zvolám, [b],,Kdo je? Nestojím o návštěvy!"[/b] řeknu podrážděně a promnu si ospalé oči, [b],,Vydrží to snad do rána ne?!"[/b]
[tab] Postavím se před postel, vyjmu zpod polštáře dýku a schovám si jí podél ruky aby jí nebylo tak jednoduché spatřit. Odemču a následně otevřu dveře dokořan, spatřív Keilanu, [b],,Co ty tady chceš? Doufám, že jsi mi nepřišla domlouvat abych se k Tobě vrátil. Pokud sis totiž nevšimla..." [/b] odstoupím od dveří aby mohla vejít a zavřu za ní dveře, [b],,...mám tu důležitý úkol, do kterého se zrovna moc citů nevejde. A ty bys to mohla vědět."[/b]
[tab] Přecházím netrpělivě kolem celého pokoje a snažím se být neustále v pohybu. Vím o co se pokusí. Ví, že je v tom mám slabina, ale já se nenechám tak snadno zvyklat.

[i]Nafoukanec, mě tu ještě nechá stát ne?[/i]

Sečkám ještě chvíli a naslouchám zvukům v pokoji. Uslyším zaskřípání postele. Založím si vlasy na čele za ucho a počkám co se bude dít. Náhle se rychle otevřou dveře a já hledím rozespalému Sawyerovi do obličeje.

"Snad jsem tě neprobudila, drahoušku? To by mě velice mrzelo"

Řeknu sarkasticky a vstoupím do pokoje. Bouchnutí za mými zády naznačí, že Sawyer zavřel dveře. Neotáčím se. Hledím na protější stěnu, naproti dveřím a nenechávám na sobě nic znát.

[i]Bude to asi těžší než jsem myslela. Je nějaký podrážděný. Se hned zpraví.[/i]

Ušklíbnu se a otočím se rychle na Sawyera a chytnu ho za ruce. Podívám se do jeho očích a snažím se neucuknout pohledem.

"Proč jsi mě vůbec opustil? Copak Ti nejsem dost dobrá? Copak se Ti nic z toho co jsme společně prožili nelíbilo? Odpověz mi prosím Tě po pravdě."

Řeknu s náhlou něžností v hlase a jemně ho pohladím po tváři.

[tab]Hledím bez mrknutí oka před sebe. Ani si neuvědomuju, že to asi musí vypadat dost tupě. Je mi to jedno, momentálně mám docela prázdnou mysl, konečně. Skoro jsem zapomněla, jaký je to fajn pocit. Když se ale kolem mě začne mluvit, procitnu.
[tab][b],,Eeehm, cože??"[/b] zběžně přelétnu pohledem zbyteček lidí, kteří se mnou sedí z naší družiny u stolu. Přepočítám je a na chvilinku zauvažuji nad tím, kde je zbytek. Byla jsem tak zabraná do nicnedělání, že jsem ani nepostřehla, že někam odešli.
[tab][i]To bude tím počasím venku, jo...a taky těmi událostmi...jo jo, to bude ono..Tak, teďkonc...co se tu vlastně děje..?[/i]

[tab]Zaposlouchám se do debaty svých společníků. Docela mě to i pobaví. Yea a její názory. Rozhdonu se také zapojit se. A začnu hned trochu sarkasticky a s úšklebkem na rtech.
[tab][b],,To se za nimi chceš snad plížit do pokoje? No, myslím, že tohle vynechám...Každopádně vytratit se mi přijde jako hloupost. Nemůžeme nechat Smajdalfa ve městě a hledat se mi ho zrovna nechce. Asi by se to dalo, pokud nezalezl někam do hospody...Měli bychom prostě přespat a ráno vyrazit...A co se té...eeee...jak že se jmenovala, moc jsem jí neposlouchala...Kei...Kei..Keiněco týče, tak myslím, že Sawyer si s ní poradí. A jestli ne a bude nějak prudit, tak jí to prostě řekneme, ne? Případně," [/b] podívám se na Yeu znova s tím stejným úšklebkem , [/b],,by se našel nějaký šíp, který by se dal 'voperovat'...S radostí posloužím při jeho vyndavání..."[/b] Jenom na malinkou chvíli se nad tím zamyslím a pak raději dodám: [b],,To byl samozřejmě vtip..."[/b]
[tab][i]Jeden nikdy neví, jestli to pochopí, nebo ne...no jo no, prostě pouliční vtipy jsou někdy dost drsné...[/i]

[tab][b],,Navrhuji dojíst, dopít, zaplatit a objednat si pokoje. Ráno vyrazíme, přesně podle plánu. Sice si nemyslím, že by to Sawyerovi nedošlo, na druhou stranu, pokud máte tu potřebu, skočila bych tam a jenom mu to oznámila...Hm?"[/b]

Nechal jsi hospodskému do úschovy svůj pytel a dal mu pár zlatek za to a za útratu. Pak jsi se vydal k okružní cestě, neboť Sira Edrika jsi naposled viděl na nádvoří hradu, když tak prazvláštně odpovídal na otázky zájemcům o úkol lorda Diakona.

Vzpomínáš ale na dřívější setkání. To je už hodně dlouho. Víc než dvacet let. Dřív než došlo k rozkolu v řádů. Tehdy zaskakoval za jednoho z tvých učitelů, Bankonda, v hodině nižší bleskové magie. Z které si popravdě pamatuješ už nanejvíš Modrý blesk.

Po okružní cestě jsi došel až k bráně do následující čtvrti. Podle nápisu čtvrti chrámové. Zavřenou bránu hlídá dvojice vojáků v kroužkových zbrojích a s halapartnama.
"Co tu pohledáváte? Přístup do této čtvrti je omezen. Leda byste měl příslučný žeton."
Vybalil na tebe jeden z vojáků přísně, jakmile jsi přišel na sáh k bráně.

"Říkáte, že jste povolení ztratila? Víte, co se dělá poslům, kteří ztratí důležité dokumenty?"
Začal kapitán přísným tónem.
"Bez povolení vás do této čtvrti opravdu nemůžu vpustit. Budete muset využít některý z hostinců v Měšťanské či Obchodní čtvrti. A tu vaši propustku najít nebo si nechat vystavit náhradní."
Pokračuje poté již vlídněji. Načež se otočil a bez rozloučení odchází.

Hospodský postupně všem přinesl objednané jídlo a pití. Jen U Sawyera chvíli váhal. Nakonec mu vyhověl, ale požadoval platbu předem s čímž Sawyerovi nezbylo než souhlasit.

Sawyer s Keilanou se následně začali dohadovat a Keilana i urážet všechny kolem. Neštěstí jen z vaší družiny, takže pozornost osatních v krčmě je zatím jen nezůčastněná.

Smajdalf to ale nejspíš psychicky neunesl, zaplatil a odešel z krčmy s tím, že si jde ještě něco nakoupit a poptat se po informacích.

Sawyer chvíli nato vyklidil pole a šel si k hospodskému objednat pokoj. Za který musel taktéž zaplatit předem.
Chviličku nato se zvedla i Keilana a o něčem se u pultu dohadovala s hospodským. Hospodský nejdříve vypadal nerudně, ale pár mincí, které Keilana vytáhla z kapsy ho rychle obměkčilo a Keilana taktéž odchází do patra, kde jsou pokoje.

Zbytek skupinky (zdá se, že Dariu už k ní nikdo nepočítá, tak ať je po vašem) se zatím dohaduje o vztahu mezi Keilanou a Sawyerem a o tom, že by bylo dobré jít také na kutě.

,,Yeo, možná to z toho co jsem řekl nebylo dost jasné, ale vůbec mě nezajímá co se s těmi dvěma stane, hlavně že budu daleko od nich, nemůžu je vystát ani jednoho."odpovím s pokřiveným úsměvem Yee.
,,S tím že by byl problém hledat Smajdalfa je pravda, ale já jsem ochotný to klidně podstoupit, opravdu mi ani jeden nesedí."
Dopovím a začnu jíst jídlo co jsem si před časem objednal...

Jdu svou cestou a jsem pohroužen do svých myšlenek. Nohy mě dovedou až ke vstupu do chrámové čtvrti. Už už chci projít, ale tu mě zarazí dva vojáci, ptající se mě na nějaký vstupní žeton.

Na chvíli se zarazím a přemýšlím co říci a hlavně co jim mohu říci. Vypadá to, že to tu Lord drží opravdu zkrátka všude vojsko a je potřeba mít povolení pro každou blbost.
Vojáci začnou vypadat netrpělivě a tak rači spustím:
"Žeton? Nemám žádný žeton... Na co by člověk potřeboval žeton, když se chce jen pomodlit v chrámu boha magie a obětovat mu pár zlatých, aby mu požehnal ruku a předal štěstí při provádění kouzel? A také bych vemi rád navštívil jednoho svého starého Mistra."
A u toho si jakoby nepřítomně hraju s rukama a nenápadně při tom provedu znamení mého řádu. Pokud jsou ti vojáci zasvěceni musí to znamení poznat a pokud ne tak se ještě uvidí, třeba mi moje řeč k nim bude stačit...

"Smajdalf není trouba, najde se sám - myslím, že ráno ho najde v posteli v tomto domě. Co se týče Sawyera - své jsem vám řekla, od se tohoto úkolu nevzdá. Mít ho celou dobu za zády poté, co si bude myslet - oprávněně - že jsme ho zradili, není moc příjemné pomyšlení, víš, že je poněkud cholerický.
[tab]Tak, a teď mě omluvte, dojedla jsem a jdu spát," prohlásím odměřeně, zaplatím hostinskému, požádám o pokoj a odejdu nahoru.
[tab][i]Kašlu na vás, já jsem unavená.[/i] Zavřu za sebou dveře, ale nezamknu je - nerada jsem v prostorech, z nichž nemůžu okamžitě odejít.[i] Kolikrát mi tahle opatrnost zachránila život... ne všude jsou čarodějky oblíbené...[/i] Stáhnu ze sebe šaty, složím je na židli a zalezu pod peřinu. Spím snad ještě dřív, než se má hlava dotkne polštáře.

[tab][i]"Neee, Aranko!" Vidím, jak jezdec na koni jí prosekává hrdlo a ona klesá k zemi. Snažím se najít ostatní, ale hloží mě drží a nedovolí mi utéci. Mě nikdo nevidí, ale já vidím vše okolo. Smajdalf s Lightendilem si vzájemně kryjí záda, ale pak Smajdalf klesá pod úderem meče a Lightendilovi voják zatíná dýku do zad. "Sawyere! Sawyere!" Nikde ho nevidím, snad tedy má ještě naději. Vidím své přátele z dětství - všichni leží v tratolišti krve... Sawyerova silueta prokmitne mezi stromy. Pronásleduje ho další jezdec, tentokrát s lukem. Ten jezdec je černovlasá žena s ostře modrýma očima. Vypouští šíp, který se mu v zápětí zaryje mezi lopatky. Ani tehdy mu nemůžu pomoci, zamotána do hlohových větviček.
[/i] [tab]Probudím se vlastním křikem s tváří mokrou od slz. Hledím do tmy, hrdlo sevřené strachem, a přece stále křičím. Pak mi dojde, kde jsem, a ztiším se.[i] Snad jsem neprobudila celý hostinec...[/i] Nemohu usnout, schoulím se do klubíčka a tiše vzlykám.

[tab] S ironickým úšklebkem jí odpovím, [b],,Abych pravdu řekl, jak po mě žádáš, bylo to nádherné. Opravdu,"[/b] vezmu jí za ruku, která mě přejíždí po tváři a nechám jí volně spadnout podél jejího boku a volnou rukou jí chytnu kolem pasu a přitáhnu si jí na svou hruď. Prvně jí lehce políbím na tvář, potom trochu níže na krk, [b],,Nevím proč, ale scházela jsi mi."[/b]
[tab] Druhou rukou jí zajedu pod oblečení a nahmatám její prsa. Položím ji na postel a...*

Když zkončíme usnu únavou a přestanu vnímat okolí. Ponořím se do dokonalého spánku beze snů a probudím se až časně ráno.

_____________________________________________________________________
*Zbytek si snad PJ domyslí...*47*
Jen prozradím, že jsme nezůstali jen u ošahávání.

Učinek jaký bude mít pohlazení a vášnivý pohled, jsem ani nečekala. Jakmile mi Sawyerova ruka stiskne ňadra rozepnu si vršek svůho oblečení a nechám se plně unášet v jeho touze a vášni. Položím se s ním na postel.
Utápím se v rozkoši.

[i]Věděla jsem, že to bude takto.[/i]

Lehce se usměji a zkousnu si rty, protože mým tělem projelo příjemné mravenčení. Nechám Sawyera do sebe vniknout a plně si užívám nezaměnitelného zážitku, který právě prožívám.

"Miluji Tě drahoušku"

Říkám a opět si zkousávám rty pod další vlnou vzrušení.

[i]Přesně tak. Ještě, ještě.[/i]

Jakmile s milostným aktem zkončíme. Odvalím se od něj a hned na to usnu vyčerpáním. Stejně jako Sawy.

Vojáci pozorně poslouchají tvou řeč. Poté přišli těsně k sobě a o něčem se šeptem dohadují. Sem tam přitom ukážou na tebe. Skoro to vypadá, jako by se hádali, jestli tě vpustit nebo ne. Pokud ano, tak ten prravo by tě nejspíš rád pustil. A ten vlevo mu to rozmlouvá. Nakonec s dohadováním skončili. A ten vlevo se obrátil k tobě.

"Je mi opravdu líto, ale chrámy jsou v noci zavřené. Přijďte zítra ráno se stejným požadavkem a budete vpuštěn."
Odpověděl ti a poté se oba staví zpět do pozoru po stranách brány.

Na tvé gesto nijak nezareagovali.

,,No když to vidíš takhle.Dobře se vyspi."popřeju Yee dobrou noc a jím dál.
,,Co ty Aranko?Můžu se zeptat, co to bylo za trpaslíky?Pokud ti to nebude vadit." pokusím se započít hovor ale nejsem si až tak úplně jistý zda jsem to vzal za správný konec, stále mi ale hlavou vrtá Sawyer s Keilanou...
[i]Tak jak je vidět, tihdle je opustit nechtějí...jak se tomu říká?Týmový duch? Pche...hloupost! Proč bych se měl tahat s někým jako jsou tihdle dva?To už na tom budu líp když půjdu sám...Ale co kdyby tomu bláznovi ruplo v kouli a začal předvádět něco jako s Widow, nebo horšího... budu ho hlídat aby nic neproved...a tu kravku taky.[/i]
Probouzejí se ve mě pocity nějaké zodpovědnosti...vlastně ani nevím proč ale ač nerad budu s nimi muset zatím zůstat.
[i]Třeba se těch dvou nějak nenápadně zbavím po cestě...[/i]

[tab]Naslouchám kapitánovým slovům a ne a ne jim stále uvěřit. [i]Jak je možné, že mě tam nepustil? Jak může se mnou takhle zacházet? Dopadlo to hůře, než jsem čekala.[/i]

[tab]Smutně sklopím oči a pak se podívám na hlídajícího vojáka. [b]"Prosím tě, mohl bych se ještě nějakou jinou branou dostat do města? Nebo ještě lépe - nemohl bys mě vpustit tudy? Jsem jeden z dobrodruhů, který hledá tu Diakonovu cetku a něco mi říká, že další informace by se dali sehnat zde. Byla bych ti poté nadosmrti vděčná."[/b]

[tab]Hlaou mi stále běhají myšlenky, jak tohle vše dopadne a hlavně, zda se mi zlomenina nějak nepodebere a nebudou z toho problémy.

"Tudy vás opravdu pusti nemohu." Odpověděl ti voják

"Ale můžete použít hned vedlejší bránu do Chudinské čtvrti a nebo tu další co vede do Obchodní." Dodal voják poté a posléze se opět věnuje svému hlídkování.

[tab]Znova a znova upíjím ze své sklenky medoviny. Už ale naprosto normálně přemýšlím a vnímám své okolí. Letargie se poděla pryč, zbyla už jen lehká únava. To se ale dá přestát, zatím.
[tab][i]Ani jeden ti nesedí...Hmm..za chvíli ti nebude sedět Yea, já, Smajdlaf,..nikdo prostě. Třeba náhodou nechceš tvořit záchrannou výpravu o jednom člověku? Asi jo, co? To se dalo čekat..[/i] Lightendil mi prostě přijde nehorázně .... a rozhodnu se, že si na něj dám pozor. Nepotřebuju mít škodnou ve vlastních řadách. V lidech, kterým bych teoreticky měla věřit a spolehnout se na ně. [i]Spolehnout se na Yeu? Ne. Sice pochybuju, že by měla ona o důvod víc mě zabít než kdokoliv z těch ostatních tady, ehm, no..Sawyer..To už jsme si vyříkali, ne? Asi jo, doufám. Hlavní je, že já jsem ti to ještě nevyřídila. Zatím to ale raději nechám tak, jak to je. Čas na pomstu je vždycky. Pokud nejste mrtví..Já nehodlám umřít.[/i]

[tab]Yea se zvende a pronese pár chladných slov o Sawyerovi. Polknu sakrasmus v sobě a otočím se na Lightendila, kterým jsem tázána. Chvíli nad jeho otázkou přemýšlím a abych si dopřála ještě trochu času, upiju medoviny, která pomalu ale jistě dochází. [i]Budu si muset objednat další...[/i]

[tab][b],,To byli...Byli to přátelé."[/b] Rozhodnu se nakonec pro nejlepší přirovnání a označení. O mrtvých jen dobré, ne?
[tab][b],,Jinak to byli především hrdinové, kteří se bili do konce svých sil."[/b] [i]Ať tak či tak, trocha lží nikdy nezaškodí...Ne? Proč se na to vůbec ptá. Stejně pochybuji o tom, že ho to zajímá..[/i]Rozhlédnu se po hostinci a občas upiju ještě svého pití. Občasné hemžení všech těch živlů, jež jsou právě v místnosti, lehce začíná zmáhat mé oči. Jsem unavená, ale spát se mi nechce. Něco mi říká, že bych možná ještě měla počkat. Alespoň chvíli. Tak sečkávám na svm místě. Jakmile mi dojde medovina, objednám si pokynutím ruky a úsměvem na hospodského další. Pro jistotu ale ještě řeknu, že chci medovinu, aby mi nedonesl něco jiného..

Pokusím se zakrýt otrávený pocit, který v sobě mám, ach ti vojáci. Přemůžu se, abych zakroutil hlavou.
Nahodím úsměv a jen chviličku popřemýšlím jak dál...
Tak to tedy zkusíme trošku jinak.
"Chrámy jsou přes noc zavřené? Není to kapku nezvyklé? Lidem se nemá odpírat přístup k bohům v jakoukoliv hodinu, obvzláště pokud by chtěl vzývat některého z bohů upřednostňujících noc."
A tázavě se na ně zadívám, pak zkoumavě pohlédnu k obloze. "Hmm, ale vždyť ješte není úpně noc.." Polohlasně prohlásím, asi tak, aby to vypadalo jako, že mluvím sám pro sebe, ale zase ne tak potichu, abych si nebyl jistý, že to vojáci nepřeslechnou.
Sám pak přemýšlím co dělat dál, příliš se mi nechce jim říci naplno za kým jdu. Nerad bych hned házel sem a tam jménem vysoce postaveného člověka.

Stojím před vojákama snažím se vypadat lehce nerozhodně, ale zároveň co nejodhodlaněji a doufám, že mě propustí.

,,To nepochybně, každý se bije když mu jde o život." pokývu hlavou a ukousnu z kuřete.
[i]Tak téma opravdu nebylo nejlepší, zkusíme to odjinud.[/i]
,,Víš něco víc o tom co hledáme?Znám jen hrubý popis, ale žádné detaily..." zeptám se potichu Aranky, ne každý musí vědět kam jdeme a nejdeme. Nejlíp když to nebude vědět nikdo. Rozhlédnu se po místnosti ze svého kouta a opět ukousnu z kuřete. Na chvíli se zadívám na Aranku.
[i]Také není zrovna příjemná, ale alespoň slušně, narozdíl od té Keilany. Ale za dnešek toho je na ní asi moc, přijít o přátele a vůbec všechno...[/i]

[tab]Trochu nasupeně se podívám na Lightendila. K mému štěstí se právě rýpe ve svém kuřeti a tak se rychle stačím ovládnout. [i]Proč mi tohle vlastně přišlo od něj hnusné? Možná, že kdyby to řekl někdo jíný, bylo by to lepší. Nevím, je to jedno. Nakonec, má pravdu. Šelma zahnaná do kouta je nejzuřivější.[/i]

[tab][b],,Hledáme ztracený špekr. No, ztracený, abych tak řekla, ukradený. Je to...,"[/b] snažím se vybavit si, jak amulet vypadal. Nejsem si úplně jistá tím, jak má ta postavička sepnuté ruce. NAkonec to vyřeším diplomaticky.
[tab][b],,Je to nějaký přívěsek, zlatý. Postava na řetízku. Vlastně ani já toho moc nevím. Z nějakých důvodů si tohle přál mít jakýsi sir Loknar..Odněkud...eee...z Ormusu. Jo, Ormus se to město jmenuje. No, asi takhle..."[/b] Znova se rozlédnu po lokále s trochou naděje, že se třeba něco stane a já bych tak nemusela jít spát. Lightendilův pohled je mi ukradený, nehodlám jej opětovat.

Stojíš tedy dál před strážemi a doufáš, že si to rozmyslí a přecijen tě vpustí. Nenápadně přitom poznamenáš, že noc přece ještě není. Ovšem pohled na oblohu tě přesvědčí o opaku.

A stráže vypadají neoblomně. Nemůžeš sice vědět, co se jim motá hlavou, ale stojí vpozoru, nehnutě se zraky upřemými kamsi za tebe.

Aranka+Lightendil:

Hospoda se pomalu, ale jistě vyprazdňuje z té nesourodé zbývá už jen ten barbar a i ten už se chystá k odchodu, elfka, hobit a ta dvojice lidí odešli postupně během uplynulé hodiny nahoru do pokojů.

Zbývá jen ta skupina pěti trpaslíků, kteří stále popíjejí a klábosí. O čem není k vašemu stolu slyšet

I onen hobit v zdobeném modrém plášti je ještě v lokále. Čím dál tím častěji se teď ale otáčí ke dveřím. Jako by čekal. že má někdo vejít.

Pokud vykoukneš z okna, zjistíš, že je hluboká noc. Je pod mrakem a jen jasnější odstín mraků prozrazuje polohu měsíce. Důležité části města - náměstí, křižovatky, hrad - jsou osvětleny plápolajícími pochodněmi. Z jejich plamenů lze poznat, že celkem větrno.

Tvůj pokoj není velký. Tak akorát na pohodlné přepání. To platí i o jeho vybavení. Postel se slaměnou matrací a péřovými lůžkovinami. Malý stolek se zásuvkou před nímž stojí jedna židle. Skříň na šaty a malý toaletní stolek s mísou naplněnou vodou. Stěny jsou holé, bez obrazů, bez výzdoby. Ač matné světlo přicházející zvenku odhaluje na stěně nad postelí čtverec světlejšího dřeva.

[i]Koukám že hledáme něco, o čem nikdo z nás přesně neví co to umí...a pokud ví tak mi to nechce říct...[/i]
,,Tak to víme oba stejně," usměju se...,,nezkusíme něco zjistit?"kouknu na Aranku a pak na honosně oblečeného hobita...,,Ten by mohl něco vědět."
,,A nebo bychom se mohli optat těch trpaslíků támhle, ale vzhledem k jejich přístupu po ránu když si hostinský myslel že chceme utéct bez placení bych nejprve zkusil jeho." opět nenápadně kývnu směrem k hobitovi a ještě jednou si ho malinko přeměřím očima.
[i]Doufám že to není jeden z těch bohatých, nafoukaných tupců...[/i]

Dlouho ležím bez pohnutí, sevřenými víčky protékají slzy a nedokážu cítit nic krom svazujících obav.
Pak přece jen oči otevřu - temnotu za víčky vystřídá temnota za okny, přehodím přes sebe plášť a vyhlédnu do tmy. Otevřu okno a kochám se svěžím větrem, nicméně pak mi na pažích vyskočí husí kůže a tak se vrátím zpět do postele. Najednou si uvědomím, že nad lůžkem je jakýsi podivný obdélník světlejšího dřeva -[i] že by poklop?[/i]

Sex se Sawyerem byl nádherný. Ostatně jako vždy. No a také příliš krátký. Jako skoro vždy.

Sawyer už vedle tebe spokojeně oddychuje ponořen do spánku. Ty jsi sice unavená, ale na okamžitý spánek to ještě není. Vstaneš tedy na chvíli se ještě trochu protáhnout a procvičit.

Nakonec tě ale únava taktéž přemáhá a leháš si zpět vedle Sawyera. Oči se ti klíží...

[i]Jsi ve své rodné vesnici Ber-nun. V místní hospodě děláš obsluhu. Práce nic moc, kterou nesnášíš tím víc, čím déle ji děláš. Ale jiná práce se pro tebe nenašla. A než našetříš dostatečný obnos na cestu do Untos nezbývá ti, než ji dělat.

Hospodským je tu tvůj strýc Hekton. To je ale spíše smůla než štěstí. Dovoluje si k tobě věci, které by si k cizímu člověku nedovolil. Když pomineme sexuální narážky tak je dost často pozadu s placením tvé mzdy.

Dnešního večera je v hospodě narváno. Z dvanácti stolů není volný ani jediný. Ty i tvá sestřenice Aina máte co dělat abyste stíhaly roznášet. Návštěvníky tvoří klasická směsice místních farmářů, dřevorubců, rybářů a horníků z nedalakého dolu.[/i]

Sakra! Zakleju si v hlavě.
Znovu se podívám na vojáky, otevřu pusu a zase jí hned zavřu.
Snažím se vypadat ještě více nerozhodně než před tím. Pak začnu pohybovat ústy jako bych se sám se sebou hádal. Pak, ale změním obličej na velmi tvrdý a rozhodný.
"Tak dobře koukám, že k mému bohu mě nepustíte. Ale mám takový pocit, že k mému mistrovi ano. Nechtěl jsem se tu ohánět mocnými jmény, chtěl jsem si dojít do chrámu a pak za ním, ale budiž." První věty řeknu pevným hlasem, ale poslední řeknu poměrně tiše, ale skoro až výhružně. "Potřebuju navštívit Sira Edrika..."

Položím dlaně na čtverec a začnu ho velmi podrobně zkoumat - podívám se, zda je jen méně špinavý, než okolí - třeba kdyby byl pod obrazem, nebo je to jiný kus dřeva a tedy možná opravdu schránka či něco podobného. Zkusím rozpoznat strom, z nějž pochází, i zda to byl strom mladý či letitý - to se pozná částečně i podle šířky letokruhů, u mladších jsou širší, strom přibývá na tloušťce rychleji.

[tab][b],,A co bys jako chtěl zjišťovat..? A jednoznačně ten hobit, pořád lepší..Navíc vypadá na úrovni, to je dobré znamení. Počkáš tu chvíli?"[/b] Nečekám na odpověď a rovnou se zvednu, do jedné ruky chopím pohárek s pitím a odcházím k tomu hobitovi.
[tab][i]Sice nemám ponětí, na co se ho budu ptát, ale to je celkem jedno. [/i]

[tab]Postavím se před stůl, u něhož sedí hobit a spíš jen tak orientačně se zeptám: [b],,Můžu si sednout?'''[/b] Ani teď nečekám na odpověď a sednu si naproti němu. Usměji se na něj a trochu se napiju.
[tab][b],,Někoho čekáte?''[/b] Pohledem přejedu od něj ke dveřím a zase zpátky s konverzačním úsměvem.

Stráže zůstávají neteční až po zmínku o Siru Edrikovi. Ta ale způsobí, že po sobě začnou nervózně pomrkávat. Konečně se první z nich ujme slova.
[b]"A v jaké záležitosti? Snad pochopíte, že ho nepůjdeme budit kvůli každému otrhanému tuláku, který se odvolá na jeho jméno."[/b]
Poví ti voják zprvu vážným tónem, který ale posléze přechází ve smích až výsměch.
Druhý mu stejným humorným tónem kvituje.
[b]"Tos vystih, Rolane. He, he."[/b]

Při bližším zkoumání zjišťuješ, že se jedná jen o světlejší odstín toho samého dřeva. Žádná schránka, poklop ani nic jiného. Jen tenhle konrétní obdélník byl vlivu okolí vystaven méně než zbytek stěny.
Dřevo odhaduješ na smrkové z asi třicetiletého stromu.

Aranka + Lightendil:

Aranka se přesunula ke stolu u kterého sedí hobit. Lightendil je zpovzdálí sleduje, kdyby byl potřeba jeho zásah.

Hobit je zabraný do sledování dveří, tak si zprvu Aranky ani nevšimne. Teprve když Aranka požádá jestli si může přisednout na ni polekaně obrátí pohled.
[b]"Ale..."[/b] Nadechne se k protestu, ale to už Aranka sedí naproti němu.
[b]"Ano, čekám tu na někoho a myslím, že by se jí vaše přítomnost nelíbila. Takže jestli můžete..."[/b]
Větu nedokončil, ale navázal na ní gestem, kdy otevřenou rukou ukázal nejdříve na Aranku a pak směrování přesunul na stůl u kterého ještě před chvilkou seděla spolu s Lightendilem.

Ach jo s těmi vojáky to opravdu nebude snadné...
Podívám se na sebe a sám se začnu srdečně smát.

"Máte pravdu, opravdu už nějakou dobu nevypadám jako někdo kdo má právo jít za někým takovým."
Lehce rukou bouchnu do svého pláště, aby to vypadalo jako, že se pokouším, alespoň kapku očistit. Sám, ale vím, že je to marný boj a posměšně prohlásím: "Není nad pořádně zažraný prach." a znovu se trochu zasměju.
Pak mi, ale zvážní tvář. "Teď, ale opravdově pánové. Buď mě pustíte a necháte starosti o buzení mého starého mistra na lidech z hradu, i když pochybuju, že už spí. A nebo za ním zajdu až zítra a samozřejmě se nezapomenu zmínit o párku potížistů u chrámové brány." Nasadím zlomyslný výraz. A otočím se na jmenovaného strážného. "Jakpak, že se to vlastně jmenujete?.. Ronan?"
A moc se snažím, aby mi v tu chvíli zlomyslnost z tváře přímo vyzařovala.

[i]Čím to? Že by tu dříve visel obraz a pak ho některý z hostů stopil? [/i]
Porozhlédnu se po pokoji, zda někde nevidím něco, co mohlo viset či jinak překrývat část stěny. Třeba byl pokoj někdy přestavěn... Jsem ospalá, ale bojím se ošklivých snů, takže se snažím mysl zaměstnat jinak, i kdyby to měl být čtverec světlého dřeva na zdi.
[i]Zítra se musím Arance omluvit. Nemůže za to, že je zbrklá. Možná by pomohlo, kdybych jí věnovala občas trochu času a až budu Sawyerovi nebo komukoli jinému ošetřovat zranění, ukázala jí, jak se to dělá. Třeba by pak víc přemýšlela nad tím, co dělá. Brr, nechtěla bych, aby se můj sen vyplnil.[/i]

Pomalu usínám... zavírají se mi oči... do hlavy se mi krádájí sny... a dělají spánek netradičním...

[i]Ometám se kolem našich zákazníků, kteří na mě křičí své objednávky a nejapné poznámky. Některé zpražím svým nepřívětivým pohledem a dále pokračuji v nepříliš dobře placené práci. Strýc sice platí dobře, ale ne v době kdy má. A ty jeho poznámky už mě taky lezou krkem. Asi mu brzy něco udělám a líbit se mu to nebude.

Právě na mě šáhne jeden z nadržený rybářů, kteří se sem chodí někdy vybívat svou touhu na msítních služkách. Jindy bych to přehlédla, ale teď kdy mi Hekton dluží peníze, které potřebuji na cestu, jsem značně podrážděná a tak mu vrazím jednu facku a hnedka odběhnu někam daleko od něj. Nejspíše do zadní místnosti kam nemá přístup. Tam si sednu na židličku a začnu si pro sebe potichu nadávat.[/i]

Tvá slova zřejmě zapůsobila, protože strážní si mezi sebou vyměnili pohledy. Poté znovu daly hlavy dohromady a něco si špitají.

Nakonec opět ten vyšší z nich k tobě promluví.
[b]"No možná máte pravdu, ale trest za vpuštění nepovolané osoby by byl ještě větší."[/b]
Nevědomky si volnou rukou přejede po zádech.
[b]"Počkejte prosím chvíli, než kolega dojde pro kapitána. Ať ten rozhodne co s vámi."[/b]

Druhý strážný mezitím prošel branou dovnitř a zmizel. Vrací se po pár minutách, které se ale tobě zdají jako věčnost, v doprovodu muže ve stříbřité plátové zbroji. Hlavou zakrytou v kvalitní helmě nechávající odkryté jen malé štěrbiny pro oči a ústa. Vyzbrojen je dlouhým mečem s mírně namodralým nádechem.

[b]"Tak co se tu děje, že to vyžaduje mou přítomnost?"[/b] Začal zostra na strážné.
Ti mlčky s výrazem v kterém se zračí jejich strach, ukáží prstem na tebe.
[b]"Kvůli tomuhle mě vyrušujete?"[/b] Pokračuje stříbřitý strážný ostrým tónem.
[b]"Co tu vůbec chce?"[/b]

Ano, obdélník opravdu vypadá jako pozůstatek po obrazu. Prohledáváš tedy pokoj, jestli ten obraz nenajdeš.

I přez veškerou snahu, se ti obraz, ani nic podobného najít nepodařilo. Jen pod stolem v koutě jsi našla pruh zašedlé, trochu zapáchající látky. Má rozměry třicet na čtyřicet coulů. Což zhruba odpovídá rozměru obdélníku na zdi. Ale nic nenasvědčuje, že by na ní byla nějaká malba.

Po tvé facce rybář nasupeně vstane ze židle. Kdo ví co by udělal, kdyby jsi tak rychle neodběhla pryč.

Zadní místnost je vybavena spoře. Jeden obyčejný dřevěný stůl a čtyři stoličky kolem. Po levé straně je malá pícka sloužící k přípravě pokrmů pro zákazníky. Po pravé pak dveře do skladu. Okno zde není. Osvětlení zajišťuje olejový kahan pověšený na trámu u stropu. Okolo stěn jsou police až ke stropu. Plné nejrůznějších přísad do potravin a náčiní na přípravu jídla.

Jen jak jsi se posadila, slyšíš z lokálu naštvané hlasy. Přez zavřené dveře jim ale nerozumíš.

O pár vteřin později se otevřou dveře a dovnitř nakoukne tvůj strýc. Je to muž střední, silnější postavy. Nedávno oslavil čtyřicáté narozeniny. Má krátké blond vlasy a výrazný nos tvaru bambule. Jeho hospoda je jeho život. Nic jiného nezná. Začínal tu jako kuchař a když se předchozí majitel stěhoval, koupil ji od něj. Ale to už je skoro dvacet let stará historie.

[b]"Keilano,"[/b] houkl na tebe, [b]"Vrať se na lokál a pánovi se omluvíš. Nedělej malou uraženou holku. Víš, že to na mě neplatí."[/b] Rozkázal ti rezolutně a pak se jeho hlava opět ztratila. Ještě jsi zaslechla jak se někdo hlasitě dožaduje objednaného piva.

"No to určitě. Tomu nadrženci se neomluvím ani za nic."

Řeknu si potichu pro sebe a hned na to se zvednu ze židle a zase se začnu věnovat svým povinostem, vůči hostinci. Výjdu ze zadní komůrky a a chytnu nachystaná piva a odnesu je žadonícím štamgastům na stůl.

[i]Hovado. Nadržený prasata. Čůráci.[/i]

S nepřívětivými myšlenkami příjdu až k tomu rybáři a až přehnaně sarkasticky se na něj usměji se značnou nechutí.

"Omlouvám se vám hova... hodný pane. Velice se vám omlouvám, za tu facku."

Říkám potichu téměř neslyšně, jakobych to říkala spíše pro sebe.

"Ale zasloužil jste si ji."

Otočím se a odejdu za Hektonem a vezmu si od něj další zakázky na roznášení. Jsem už značně znechucená a tak některé korbele málem převrhnu na stůl jak je rychle pokládám a ani se neobtěžuju to utřít.

Tak jo dostali jsme se dál, ale obávám se, že přes něj se už nedostanu. Nesnášim birokracii a unavéné kapitány stráží... Proč já vlastně neodešel a nevrátil se ráno? Jo aha ostatní by rádi šli co nejdříve počítám, a byli by z toho jen zbytečné otázky.
Z vystrašených výrazů strážných vidím, že je to tu vedeno opravdu pevnou rukou a že se podřízení poměrně dost bojí nadřízených a nebo je to jen kapitán potížista, ale o tom bych pochyboval.

Nasadím vážnou, skoro až přísnou tvář. Podívám se kapitánovy přímo do očí tedy spíše do štěrbin na oči.
"Velice rád bych se setkal s Mistrem... sirem Edrikem a to ještě dnes, protože bych ráno velmi rád odešel z města plnit smlouvu, kterou jsem dnes se spoustou dalších bláznů lordu Diakonu podepsal."
Při tom znovu gestikuluji - ukazuji naše znamení a doufám, že jsou, alespoň vyšší šarže seznímeni. Jinak už opravdu nevím co dělat, že já před tím nešel se Sawerem...

Pozorně ji rozbalím a pokusím se z ní troch oklepat prach z okna - samozřejmě co nejtišeji. [i]Ať je to jak chce, tomu musím přijít na kloub - teď nebo cestou. Nebylo by ode mne hezké ten hadr ukrást, možná dám hostinskému dýško. [/i]
Rozložím plátno na podlaze a zkusím po něm přejet nejprve z jedné, pak z druhé strany. [i]Že by zakrývali jen tak část zdi?[/i] Zkusím opatrně poklepat na zeď, jestli za ní není dutý prostor. Pokusím se látku přiložit tam, kde pravděpodobně visela, a zapřemýšlím, jak tam držela,[i] že by hřebíky - měly by být dírky v plátně i ve zdi...[/i]

[tab][b],,Myslím, že to přežije.."[/b] usměju se a napiju, aby bylo jasné, že se nehodlám navrátit na místo, odkud jsem přišla.
[tab][i]Je jako studenej psí čumák...[/i]

[tab][b],,A na koho čekáte, krom toho, že to nejspíš bude žena, soudě dle ženského rodu, jež byl použit..."[/b] sama se malinko podivím nad tím, jak jsem to řekla.
[tab][i]Eh, Aranko, co to jako mělo být..?[/i] Pak jen tak poočku pohlédnu zpět k Lightendilovi, abych zjistila, co dělá a jeslti tam ještě pořád je.

S nezúčastněným, však se taky ničeho neúčastním, pohledem sleduji Aranku a čekám jak si přála.
Radši bych šel s ní ale když chce tak se jí do toho nebudu plést, přecijen je to ženská a chlap se s ní bude spíš bavit. Když se na mě ohlédne, krátce se usměju, aby věděla že ji sleduji, a napiju se piva, na stole už předemnou leží jen prázdný talíř s několika kostmi.
[i]Mno teda ten hobit se netváří zrovna šťastně, kdo ví koho čeká když furt tak sleduje dveře, doufám že nebudou nějaký problémy, v týhdle hospodě bych se už opravdu nemoh ukázat, a že to tu je docela pěkný.[/i]
Škrábu se na bradě a uvědomuju si že už jsem se nějaký týden neholil a mám celkem slušné strniště.
[i]Hm, asi zajdu brzo ráno k holiči.[/i] pomyslím si ale stále nespouštím z očí stůl u kterého teď sedí Aranka.

S nechutí jsi se vrátila opět k práci a dokonce se i omluvila. Rybář se samolibě usmál, ale nic dalšího neudělal. Nespíš správně tušil, že i přez to všechno by dostal facku další.

Náhle se celá krčma halí do mlhy a už to není krčma. Nejsi ani v žádné jiné místnosti, ale pod širým nebem. Mlha se zvedá a ty nyní poznáváš kde jsi. Jsi za vesnicí u kupecké cesty. Pamatuješ si ten den jako by to bylo včera. Byl to den, kdy jsi opustila vaší vesnici. Navždy.

Na sobě máš své nejlepší šaty, přez rameno uzlík s trochou jídla, v ruce pohodlnou cestovní hůl a v záňadří váček s několika zlatými, které sis vydělala za pět let v hospodě svého strýce. Stojíš tu v poledním slunci a pozorně hledíš na vrchol nedalekého kopce, kde by se měl na cestě každou chvíli objevit kupec s kterým jsi se už minulý týden dohodla, že tě vezme s sebou do Untos.

Vlastně by tu už měl dávno být. Dohoda byla na ráno. Teď už je k polednímu a kupec pořád nikde. Stojíš tu už čtyři hodiny a začínáš si myslílet, že tě opět podvedl a tobě nezbude, než se se sklopenou hlavou vrátit do vesnice a prosit strýce aby tě vzal zpátky do práce. To přece nemůže být pravda. Tenhle kupec vypadal mnohem seriózněji, než ten před půl rokem. Už si pomalu připravuješ řeč aby tě strýc vzal zpátky a lituješ toho jak ses s ním ráno porádala, když se na vrcholku kopce objeví černý bod.

Bod, který se rychle přibližuje. V poryvech větru už můžeš slyšet drkotání vozu a slabé zaržání koně. Po dlouhých pět minut sleduješ bod, z kterého se pomalu ale jistě stává krytý vůz s plachtou tažený dvojicí mohutných hnědých koní.
[b]"Prrrr!"[/b] Z kozlíku se na tebe dívá přívětivá tvář toho kupce s kterým jsi domluvená.
[b]"Omlouvám se vám za zdržení slečno,"[/b] říkají jeho usměvavá ústa, [b]"nákup posledního zboží se protáhl více, než jsem očekával."
"Pojedete tady se mnou, nebo si vlezete dozadu do vozu?"[/b] Zeptal se tě podé a podává ti ruku, aby ti pomohl nahoru na kozlík.

Velitel stráží klidně stojí a poslouchá, co máš na srdci. Bohužel mu nevidíš do tváře a tak nemůžeš soudit, jaký efekt na něj tvé prohlášení mělo. Strážný stojí a nehnutě hledí do prázdna ještě hodnou chvíli poté, co jsi domluvil. Až by sis skoro myslel, že v tom svém brnění zkameněl. Když tu najdnou mávl rukou a zbylí dva strážní odešli branou dovnitř. Poté k tobě promluvil tichým, ale klidným a pevným hlasem.
[b]"Dobnitř vás bohužel pustit nemohu, ale když mi dáte nějaký předmět z vašeho vlastnictví mohu Sira Edrika požádat, aby se s vámi spojil telepaticky."[/b] Načež k tobě napřáhl paži v brnění otevřenou dlaní nahoru.

Po vyprášení jsi plátno položila na zem a začala ho zkoumat. V matném světle měsíce na něm mnoho nevidíš. Vlastně vůbec nic. Zdá se být obyčejným kusem plátna bez jakékoli známky po malbě či čemkoli jiném. Důkladně jsi po něm přejema prsty. Z jedné strany je dokonale měkké a hladké. Na straně druhé ale zaznamenáváš drobné nepravidelnosti. Místa, kde je plátno tužší, nejspíš něčím napuštěné a tvoří okem neznatelný reliév. Nejvýraznější je ve středu plátna a směrem ke krajům tužších míst ubývá. V rozích plátna jsi opravdu nahmatala malé asi milimetrové otvory.

Tvé tušení, že plátno kdysi viselo na zdi se teď změnilo téměř v jistotu. Přistoupila jsi tedy ke zdi a začala ji zkoumat mnohem podrobněji, než dříve. Poklepávání se ale míjí svým účinkem. Žádná část zdi uvnitř obdélníku nezní jinak než okolní místa zdi. Otvory v rozích u obdélníku na zdi taktéž nejsou. Našla jsi jen jediný. Asi deset centimetrů nad středem obdélníku. Nevzdáváš se ale, a přiložila jsi plátno na své místo na zdi.

Jaké bylo tvé překvapení, když jsi zjistila, že tam nepasuje. Plátno je asi o pět centimetrů užší a o dobrých osm centimetrů delší než obdélník na zdi. Unaveně jsi sedla na poslel a přemýšlíš, jak je to možné. Zároveň zjišťuješ, že začínáš být unavená a oči se ti klíží.

Aranka + Lightendil
Hobit se na tebe dlouze a pozorně podíval, zakroutil hlavou a lehce vzdechl. Poté se pustil do tichého hovoru.
[b]"No..ano, je to žena. A určitě nebude ráda, když mě s vámi uvidí. Když mě s kýmkoli uvidí. Naše schůzka je totiž tajná a ehm"[/b], odmlčel se. I v slabém osvětlení lucernen nad vaším stolem a okolními stoly poznáváš, že hobit ve tváři zrudnul.
[b]"A velmi důvěrná. Jestli rozumíte."[/b] Pokračuje hobit trochu nejistým hlasem.
[b]"Takže opravdu ocením, když si mě...nás nebudete všímat a vrátíte se ke svému příteli k vašemu stolu."[/b] Mluví dále se znovunalezenou jistotou v hlase a zopakuje své gesto rukou.

Jo, konečně se mi někdo pořádně věnuje. Vypadá to, že se konečně dostanu k řádu.

Stejným hlasem jako mluví on ke mě mu odpovídám -
"Konečně pokrok, velmi dlouho jsem nebyl ve městě a pomalu ještě déle ve stiku s řádem. Kdysi bylo sídlo řádu na hradě a normálně by mě tam pustili, kteroukoliv hodinu, ale teď je tu tolik změn, že jsem trochu zmaten. Nejen, že nevím kde je sídlo, ale také se nikam pořádně nedostanu..."

Začnu si prohledávat kapsy, abych našel něco co můžu zanechávat vojákovi. Proč jsem jen zanechal svůj pytel v hospodě? pomyslím si.

Nakonec šáhnu do měšce, vytáhnu minci... zlatku. A položím jí vojákovi na nataženou dlaň., z toho co si pamatuju tak mince stačí.
Pak se trochu zamyslím. "Pokud je sídlo už jinde a je přístupno tak mi stačí říci kde a asi nemusíte sira Edrika připravovat o čas. Ale jestli není tak by bohytě stačilo, když by mě kontaktoval ráno. Nemám ráno čas jít do hradu, ale tento způsob komunikace mě ráno jistě příliš nezdrží."
Obrátím se a chci odejít, ale pak si ještě na něco vzpomenu. Znovu se otočím k vojákovi, málem bych totiž zapoměl vyjádřit svou vděčnost.
"Děkuji vám za čas, a přeji klidnou noc."

Na ta slova se k němu otočím a pomalu odkráčím zpátky do hospody.

[i]Záhada... no, to plátno si potom musím prolédnout na světle. Každopádně - měla bych spát, ráno by to chtělo chvíli meditace. Snad už se mi nic ošklivého zdát nebude,[/i] pomyslím si odhodlaně. položím plátno pod oblečení na židli a přehodím přes židli i plášť. Schoulím se pod peřinu a zavřu oči. Připadám si najednou tak opuštěná...

[tab][b]"No jo, no, co se dá dělat, budu se muset vypravit k jiné bráně. Doufám jen, že ještě bude otevřená."[/b] Prohodím sklesle ke strážnému a se znechuceným výrazem v obličeji se začnu šourat k další bráně doufajíc, že alespoň tam pochodím a do města se dostanu.

[tab]Bude-li brána zavřená, zkusím na ní zaklepat a posléze přemluvit strážného, aby mi otevřel. Přitom budu hrát moc velkou chudinku, kterou málem zmrzačil medvěd, avšak naštěstí to odnesla jen ruka. Pokud se mi podaří do města nakonec dostat, vypravím se do nejbližšího hostince sbírat informace o tom, kde sídlí nějaký léčitel a poté se za ním vydám.

---------------------------------------------------------------------------
Příspěvek nic moc, já vím, zkusím s tím příště něco udělat a také psát častěji.

[i]Kde je ten budižkničemu už dávno tu měl být. Věděla jsem, že je to jen prachobyčejný obchodníček, který neopomine žádnou možnost si vydělat dobrou sumu peněz. Nakonec mi nezbyde než se vrátit ke strýcovi a jeho oplzlím zákazníkům. Měl by si raději otevřít nevěstinec.[/i]

Začne se ke mě někdo přibližovat a já přes uslzené oči od větru, jak mi do něj foukal, přesně nevidím kdo to je. Až úplně dojede ke mě podívám se na něj a trochu zrudnu vztekem.

"Jak se tu ještě vůbec opovažuješ ukázat. Necháš mě tu mrznout a pak se mi tu ještě chechtáš místo toho aby jsi seskočil dolů a dal mi své nejteplejší oblečení, ale to teď jedno, když jsem ti to připomněla. Už se ani neobtěžuj mi podávat ruku na pomoc. Půjdu do zadu do vozu. Určitě tam budeš mít kožešiny nebo tak něco."

Zpražím ještě kupce nenávistivým pohledem a sama si vylezu do vozu. Jakmile tam vlezu začnu se prohrabovat ve věcech a hledat něco na přikrytí a možná i něco užitečného.

[i]Kupci toho musím mít více než dost.[/i]

Vydala jsi se tedy k jiné bráně. Je to ta samá brána, kterou jste ráno město opustili. Strážný tě nejprve nechtěl vpustit, ale po kratší debatě a zmínění se o svém zranění tě vpustil.

Zamířila jsi tedy do nejbližší hospody. A tou je právě ta, kterou jste tohle ráno opustili. Vešla jsi tedy dovnitř.

V hospodě sedí u jednoho stolu skupinka pěti trpaslíků. Těch samých trpaslíků, co tam seděli už ráno. U jednoho stolu vpravo sedí Lightendil. Aranka u jiného vlevo. Dále vidíš ještě mladou dvojici, hobita a lidskou dívku jak ruku vruce odcházejí nahoru do patra.

Sotva máš čas to všechno pochytit, když se za tebou otevřou dveře a v nich stojí Smajdalf. Hned nato zavolal mohutným hlasem hospodský.
[b]"Končíme pánové a dámy. Zavíračka!"[/b]

V návalu toho všeho jsi úplně zapomněla na bolest své ruky. Po chvíli zjišťuješ, že to je tím, že už nebolí tolik. Patrně jsi se zmílila ve své diagnóze a je jen naražená. Nikoli zlomená.

Kapitán na tvou řeč nijak nereaguje. Ruku s mincí sevřel a poté ji na malý okamžik strčil do kapsy. Následně se beze slova otočil k bráně a otevřel ji.

Současně s tím jak vešel dovnitř zevnitř vyšli oba střážní brány a opět ji zavřeli.

Vrátil jsi se tedy do krčmy.
V hospodě sedí už jen ta skupinka pěti trpaslíků. U jednoho stolu vpravo sedí Lightendil. Aranka u jiného vlevo. Dále vidíš ještě mladou dvojici, hobita a lidskou dívku jak ruku vruce odcházejí nahoru do patra. A přímo před tebou? To je přece Widow. Vidíš ji sice jen zezadu ale je to ona.

Jen pár chvil poté co jsi vstoupil zavolal hospodský mohutným hlasem.
[b]"Končíme pánové a dámy. Zavíračka!"[/b]
Kdyby to neznělo tak divně, řekl bys, že s ní čekal právě na tebe.

Aranka + Lightendil
Ani jste nestačili na hobita zareagovat a dveře hospody se otevřely. V nich stojí mladá lidská dívka. Dlouhé plavé vlasy, modré oči, bujné poprsí. Oblečena je skromně a prostě.

Jen jak ji hobit zahlédl vyskočil ze židle jak na pružince a přitočil se k ní. Něco si rychle pošeptali a následně se ruku v ruce vydali ke schodů do patra hospody.

Ani tam nestačili dojít, když se dveře otevřely podruhé. A v nich stojí, světe div se, Widow. Už jste snad ani nečekali, že ji znovu uvidíte a ona se zdá být stejně překvapená jako vy.

Divit se ale ani nemáte čas, protože se vzápětí dveře otevřely potřetí. Tentokrát v nich stojí Smajdalf, který se vrátil se svého nočního výletu.

Jen pár chvil poté se ozval mohutný hlas hospodského.
[b]"Končíme pánové a dámy. Zavíračka!"[/b]

,,Widow?"podivím se nahlas když ji spatřím ve dveřích a ona stejně překvapeně kouká na mě.
,,Kam ses ztratila?Myslel jsem že už tě neuvidím."řeknu po chvilce pokuď přijde blíž, načež přijde Smajdalf, ale tomu nevěnuji příliš velkou pozornost poněvadž jsem jeho návrat očekával.
Chvíli ještě koukám na Widow, popř poslouchám co říká, načež se zvednu ze židle a dojdu k hostinskému:,,Měl jsem pivo a kuře, a také bych rád něaký nocleh pokud možno.

[tab]Jenom hledím, snad trochu nechápavě, na hobita, když pak ale vejde do místnosti 'ta-jeho', trochu protočím oči v sloup a když pak odejdou, jen si pro sebe polohlasně řeknu :

[b],,Magor..."[/b]

[tab]a pak se otočím na židli jakoby směrem k Lightendilovi a pokrčím rameny. Sleduji jeho pohled ke dveřím, kde se objeví Widow. Chvíli na ní zaoostřuji, přeci jen jsem jí viděla jednou, pak mi ale dojde, o koho se jedná. A hned za ní Smajdalf.

[tab][i]Slejzá se to sem jak švábi na pivo...No, nakonec je to dobře, alespoň je pak nemusíme nahánět po jiných hospodách...[/i]

[tab]Už už chci něco říct, když se ozve hospodský. MAlinko nakrčím nosík, nemusel tolik řvát, vždyť je nás tu pět a půl. Otočím se na něj, abych mu taky něco mohla říct, ale já mluvím o poznání tišeji, ale i tak dost silným hlasem, aby mě slyšel.

[tab][b],,Zaplatím svoje dvě medoviny a chtěla bych pokoj, je doufám ještě nějaký, ne?"[/b] Zatímco čekám na jeho odpověď, ještě se otočím ke zbytku skupinky.
[tab][b],,Možná byste si taky měli vzít nějaký pokoj...hm?"[/b] Pokusím se o úsměv, ale už jsem nějaká unavená. Medovina mě nějak unavila. Nebo to byl celý den?

Už podruhé dnes se s obavami ukládáš ke spánku. Mysl máš rozjitřenou nočním objevem a tak ti usnout trvá celkem dlouho. Nakonec tě ale spánek přecijen přemáhá a oči se ti zavírají.

Budí tě podivné vrzání a skřípot. Venku je ještě tma. Jsi stále ve svém pokoji. Už přemýšlíš, jestli se ti ten skřípot jen nezdál, když se ozve znovu. Mnohem blíže než dříve. Vzhlédneš za jeho zdrojem a zjišťuješ, že to skřípe otevřené okno. Ovanul tě studený vítr, který pronikl do tvého pokoje při dalším zaskřípání okna.

Na dosud vlídné tváři kupce se objevil výraz překvapení a mírné rozladěnosti. Neřekl ale nic a svou ruku stáhl. Počkal, až si vlezeš do vozu a pak práskl do koní.

Vůz je naplněný skoro až po okraj. Jen stěží si v něm nalézáš kousek volného prostoru. Až výše očí jsou v něm naskládané bedny a koše. A vzadu pak dřevěná prkna a železné trubky.

Na nic nečekáš a otevřeš víko první bedny. Nacházíš v ní prosté tkané oblečení. Kalhoty, haleny, košile. Vše velmi prosté s cenou sotva pár stříbrných. Zklamaná tímto oběvem zkoušíš jeden z košů. Jsou v něm jablka, hrušky, mrkev a další zelenina na kterou se ale ani pořádně nepodíváš. Druhá bedna obsahuje hovězí kůže. Sice dobře vyčiněné, ale jinak nijak nezpracované. Takže opět nic co by ti bylo k užitku.

Nakonec se ještě prosmýkneš mezi bednama až skoro dozadu, kde nacházíš velkou kovovou krabici. S námahou odklopíš její víko. A nacházíš podivné černé kameny. Nemají žádný zápach a po dotyku ti na rukách zůstává jemný černý prášek, který se lehce dostává do vzduchu. Když se ti dostane do nosu a úst ucítíš mdlou zemitou chuť a rozkýcháš se.

[i]Co.. co se děje?[/i] Bezejmenný strach mnou projede jako dýka. Chvíli ležím bez pohnutí, pak si však uvědomím, že jsem okno otevírala a nejspíše nezavřela. Je tu trochu zima a tak vstanu a okno zabouchnu - možná důrazněji, než jsem původně chtěla - a pečlivě zaháčkuji.[i] Tak, a jestli se ještě jednou otevře, bude to důkaz, že tu straší - nebo že jsem se zbláznila...[/i] Teprve potom se pořádně porozhlédnu pokojem, zda náhodou ke mně nevnikl nezvaný host a zkontroluji plátno, zda je stále pod věcmi na židli.

Když se nic neděje, sednu si na posteli do tureckého sedu a ponořím se do meditace - sice raději medituji při hře na flétnu, ale uprostřed noci... Pořád ještě mám nějaké pudy sebezáchovy.

[tab]Když se konečně dostanu do města, je už dosti pozdě po setmění. Jsem unavená a potřebuji se vyspat. Ruka přestává bolet (nebo to spíše nevnímám) a nálada se mi pomalu zlepšuje.

[tab][i]Konečně v bezpečí městských zdí. Tady by se snad nemělo vyskytovat nebezpečí v podobě divokých šelem, tedy alespoň doufám. Už abych byla v posteli, spánek mi chybí jak praseti drbání.[/i] Povzdechnu si a vydám se hledat nějakou putyku.

[tab]Když spatřím jednu z mnoha hospoda, které jsou po městě roztroušeny, neváhám ani chviličku a vykročím k ní. Otevřu dveře a rozhlédnu se po lokále. Trochu mě přimrazí, když tam spatřím dva ze svých společníků, konkrétně Aranku a Lightendila. Ne jeho otázku, kam jsem se poděla se jen ušklíbnu.
[tab][b]"To bych taky docela ráda věděla, mám docela okno. Další otázky zodpovím, až se vyspím."[/b]

[tab]Jakmile to dořeknu,. otevřou se za mnou dveře a objeví se v nich statných chlápek, kterého bych si asi měla pomatovat. Nato se ozve hostinský s tím, že je konečná a zavírají.

[tab][i]Tak tohle mě už štve. Sotva sem přijdu a chci si dát něco na zahřátí, hned zavírají. Tak snad doufám, ze budou mít alespoň nocleh.[/i]

[tab]Dojdu k hostinskému. [b]"Dobrý večer. Nic jsem neměla, ale něco bych potřebovala. Chci pokoj a vanu, a taky něco k jídlu, kdyby to bylo možné. Vím, že je po zavíračce, ale dříve jsem nemohla."[/b] sdělím mu a doufám, že alespoň s noclehem pochodím, když už ne s jídlem.

"No tfuj co to je?"

Zanadávám hlasitě a rychle zavřu víko od truhly, ale jeden kámen si nechám v ruce abych ho mohla blíže prozkoumat.

[i]Co to jen je? Popel vypadá jinak, ten to nebude. Zeptat se toho obchodníka by nebylo příliš dobré, ještě by mě nařknul zlodějkou. Co jiného taky jsem.[/i]

Pousměji se a prstem přejíždím po kameni a ohledávám jeho povrch. Očkem se občas dívám plentou dopředu kdyby náhodou chtěl obchodník zjistit co tam dělám, abych byla připravena schovat ruce za záda a nahodit potutelný úsměv.

Hledíc na Widow, zůstávám stát s otevřenou pusou ve dveřích. Přemýšlím nad tím co jsme zažili v lese a jestli to byla opravdu ona. Vždyť pak by ti mohl být opravu problém. Už takhle se to možná pěkně zkomplikuje, až Sawyer zjistí, že tu je.
Z překvapení mě probere až hlas hospodského, který nám vzděluje zavíračku. Vejdu do hostince a zavřu za sebou dveře.

Přejdu k Widow. "Heh... Widow ahoj! Teda... nejsem si příliš jistý jesti je toto setkání úplně šťástné, ale ráno se ukáže..." Lehce na ní mrknu a pomalým krokem odejdu k hostinskému.

"Děkuju vám za pohlídání věcí."
Vyzvednu si své zavazadlo. Ještě se vyptám na svůj pokoj a pak se do něj rychle přemístím. Neb spánek je důležitou věcí.

Nakonec jste se i vy ostatní odebrali nahoru do pokojů. Hospodský vyprovodil trpaslíky, zamkl hlavní vchod a odebral se do své komůky za kuchyní. S tím, že kdybyste něco vážného potřebovali tak ho tam najdete, ale je to nadstandartní služba.

Probouzíte se do jasného slunečného rána. Slunce vyšlo asi před hodinou. Obloha je téměř bez mráčku a vane jen slabý jižní vánek.

Hospodský už je na nohou a připravuje snídaně prvním ranním návštěvníkům hospody.

Těmi je dvojice slušně oblečených kulatých hobitů. Patrně obchodníků. A vysoký černovalsý muž v kroužkové zbroji a obouručním mečem opřeným o židli na které sedí.

Hospodský tě zkasíroval a připočetl i pět zlatých za pokoj. Následně ti dal malý klíček a nasměroval tě do patra k tvému kokoji.

Pokoj není to velký. Tak akorát na pohodlné přepání. To platí i o jeho vybavení. Postel se slaměnou matrací a péřovými lůžkovinami. Malý stolek se zásuvkou před nímž stojí jedna židle. Skříň na šaty a malý toaletní stolek s mísou naplněnou vodou. Stěny jsou holé, bez obrazů, bez výzdoby.

Usnula jsi skoro dřív, než jsi se dotkla postele. Tvá noc byla klidná a bezesná.

Hospodský ti předal věci, které jsi si u něj uschoval a výměnou za pět zlatých ti dal malý klíček a nasměroval tě do jednoho z pokojů v patře.

Myšlenky na Sira Edrika dlouho nenechávají tvou mysl upadnout do spánku. Snad hodinu ses převaloval, než jsi zabral. Ale nakonec tvá snaha salvila úspěch a spánek se dostavil. Buď byl bezesný a nebo jsi svůj sen zapomněl. Tak jak tak jsi se právě probudil do nového dne, který slibuje spoustu zážitků a dobrodružství.

K svému překvapení jsi se vzbudil dříve než Keilana. To se moc často nestává. Připisuješ to léčení, které jsi včera podstoupil.

Teď ráno si konečně můžeš vklidu prohlédnout pokoj. Není velký, tak akorát na pohodlné přepání jednoho člověka. To platí i o jeho vybavení. Postel se slaměnou matrací a péřovými lůžkovinami. Malý stolek se zásuvkou před nímž stojí jedna židle. Skříň na šaty a malý toaletní stolek s mísou naplněnou vodou. Stěny jsou holé, bez obrazů, bez výzdoby.

Z prohlížení tě vyruší Keilana, která se neklidně překulila na posteli, která pro vás oba očividně dosti malá. Zjevně se jí zdá nějaký sen. Nedokážeš ale odhadnout jestli dobrý nebo zlý. A tudíž ani posoudit, jestli pro tebe bezesná noc byla výhrou, nebo ochuzením.

[b]"Ano, pokoje ještě máme. S jídlem to bude horší. Ale za extra příplatek vám můžu nějaké donést na pokoj. No a vana?"[/b] Potutelně se usmál. [b]"Je tu jen jediná a tu hodlám teď použít sám. Leda byste mi dělala společnost. Pak by se dalo mluvit i o nějaké slevě."[/b] Řekl a mrkl na tebe.

Po případné koupeli a jídle ti hospodský dal klíč od pokoje a nasměroval tě do jednoho z pokojů v patře.
Není velký, tak akorát na pohodlné přepání. To platí i o jeho vybavení. Postel se slaměnou matrací a péřovými lůžkovinami. Malý stolek se zásuvkou před nímž stojí jedna židle. Skříň na šaty a malý toaletní stolek s mísou naplněnou vodou. Stěny jsou holé, bez obrazů, bez výzdoby.

Usnula téměř hned poté, co jsi se uložila. Prožila jsi klidnou a bezesnou noc. Ráno jsi odpočatá a svěží. Dokonce ani ruka už tě nebolí.

Hospodský tě zkasíroval a pak ti za pět zlatých dal klíč od pokoje na nasměroval tě do patra.

Tvůj pokoj není velký, tak akorát na pohodlné přepání. To platí i o jeho vybavení. Postel se slaměnou matrací a péřovými lůžkovinami. Malý stolek se zásuvkou před nímž stojí jedna židle. Skříň na šaty a malý toaletní stolek s mísou naplněnou vodou. Stěny jsou holé, bez obrazů, bez výzdoby.

Než jsi usnul chvíli jsi se na posteli převaloval a rekapituloval prožitý den. Plus plánoval co budeš dělat zítra. Nakonec tě únava přemohla a ty se propadáš do klidného a osvěžujícího bezesného spánku.

Ráno se probouzíš svěží a odpočatý.

Vzdala jsi spánek a ponořila se do meditace. Ani nevíš jak, ale nějak se ti povedlo usnout. Probudila jsi se zkroucená napůl ležící napůl sedící jak jsi usnula v sedě. Svaly tě trochu bolí z nepřirozené pozice v které jsi strávila zbytek noci. Ale malá ranní rozcvička by to mohla napravit.

Pohybuji se nesmírně opatrně - sama vím, jak snadno bych si mohla natáhnout nějaký sval, nejspíš krční, ale taky bloknout záda či natáhnout nějaký sval na noze... nejlepší je se v této chvíli leknout a škubnout sebou...
Opatrně se obleču a pak alespoň další půlhodinu věnuji péči o svou kondici - opatrné zahřátí, protáhnutí a nakonec několik posilovacích cviků na nohy, břicho, zadek, ruce, záda... Následuje důkladný strečink. Pak se zvednu ze země, opráším svou garderobu a ve skvělé náladě sbalím všechny své krámy, zastrkám je do vnitřních kapes pláště, plášť přehodím přes ramena a sejdu dolů.