007. Erdonská Růže

[u][b]Svět:[/b][/u]

[tab]Skládá se ze tří kontinentů, mezi sebou velmi vzdálených, oddělených oceánem.
Největší je Hernest táhne se od dalekého severu až k dolů k jihu. Jeho tvar připomíná kosočtverec.
Druhý o polovinu menší a úzký Perd leží směrem na západ. A poslední je malý jihovýchodní Saydlin.

[tab]Největší kontinent Hernest si mezi sebou rozdělily tři země.
-[b] Jižní, horký Nefer.[/b] Tropické počasí, po většinu roku tu bývá sucho a horko. V podzimních měsících nastává dvouměsíční období dešťů.
- [b]Mírný Kerdarion[/b], ležící uprostřed. Tady se střídají vlahé jaro, horké léto, mírný podzim a mrazivá zima.
- [b]Drsná a chladná Elnera[/b] je odříznutý sever kontinentu, obklopena ze tří stran Ledovým oceánem. Po většinu roku tu panuje zima. Od zbytku pevniny je oddělena nepřístupnými Shäradskými horami, kde v kamenných síních přebývají trpaslíci a hlubokým hvozdem Starosrdce v němž sídlí elfové. Nehostinná země je dále obydlena divokými kmeny Barbarů a Krollů. Rozdrobeny po rozlehlém území vedou vzájemně mezi sebou neustálé války.

[b]Erdonské království:[/b]

[tab][i]Historie:[/i]
[tab]V údolí na úpatí hor vyrostlo malé království lidí, kteří se tu i přes málo příznivé podmínky usadili. Prapůvodně se jednalo o námořníky pocházející z Perdu. Je to již 1 316 let, co jejich nohy poprvé dotkly Elnery.
[tab]Proč opustili svou rodnou zemi, upadlo v zapomnění. Legendy předávané po generace se v tomto bodě rozcházejí. Jedna verze hovoří o smrtelném nebezpečí, jiná o zbohatnutí a další o vyhnancích. Nedochovala se žádná kronika, ani písemnosti. Celá knihovna kdysi padla za oběť požáru a kromě několika pergamenů s útržkovitými informacemi nic nezbylo.
[tab]Ať tak či tak, odsud se už všechny verze shodují. Konvoj lodí se dostal do kruté bouře, která nebohé námořníky zahnala daleko na sever. Jejich lodě ztroskotaly na špičatých útesech nehostinného severního pobřeží, pokrytého věčným ledem. Nebylo jiné východisko než zamířit dolů na jih.
[tab]Po mnohých útrapách a bojích, které stály nejeden život, strastiplný pochod zastavily rozlehlé, vysoké Shäradské hory. Unavení poutníci již neměli síly na jejich překonání, rozhodli si nějakou dobu odpočinout. Nakonec se zde usadili.
[tab]Pro dobrodruhy a cestovatele nebyl problém neobydlené údolí obsadit.

[tab][i]Poloha:[/i]
[tab]Z malé osady postupem času vyrostlo království Erdon. Z jihu jej uzavírají hory, na západě hustý hvozd, na východní hranice říše dělí od ostatní země podlouhlá průrva nazývaná Kaňon smrti. Protější břeh se ztrácí v dálce a v hloubce na dně lze zahlédnout odlesk hladiny Bouřné řeky, která tu končí svou nadzemskou pouť. Pramení daleko na severu pod Ledovými špičáky , protéká Erdonem a část jejích vod spadá Běsnícími vodopády do Kaňonu smrti.
[tab]Břehy propasti míří na všech stranách kolmo dolů, bez jediného výstupku. Jako by se tu země náhle propadla. Jen uprostřed zůstal ostrov pevné země a právě na něm stojí královský hrad. Vypíná se hrdě do výše, chráněn věžemi. Jeho bílé zdi svítí do dálky, jako stříbrná hvězda na noční obloze. Přístupný je pouze po širokém mostě, který lze v případě nebezpečí spustit dolů do propasti.
[tab]Jediné otevřené místo jsou Severní pláně. Na hranicích postavili obyvatelé společnými silami několik vysokých strážních věží s výhledem daleko do plání. Odsud si vojáci ohněm a zrcadly dávali znamení o nebezpečí. Armáda vždy včas věděla, kde je jí potřeba. Mezi věžemi postupně vyrostlo opevnění, zprvu dřevěné, později zpevněné kamenem, jehož je v horách dost a dost.

[tab][i]Politika:[/i]
[tab]V čele Erdonu se vystřídalo mnoho panovníků, vláda přecházela vždy z otce na syna. Popřípadě manžela nejstarší dcery. Romuald Dobrotivý předchozí vládce měl potomky dva. Na smrtelném loži, určil navzdory všem zvykům za svého nástupce mladší Selenu, místo staršího syna Geralda. Do té doby se nikdo nepozastavil nad tím, že ač Seleně táhlo už na dvacátý rok, stále je neprovdaná. Dvořané i lid považoval za svého budoucího krále Geralda.
[tab]Všechny tím překvapil a mnohé urazil, ale platnost rozhodnutí byla nezpochybnitelná. Vládce měl právo zvolit nástupce, dle svého uvážení. Nová královna to zpočátku neměla jednoduché. Rádci, důstojníci i dvořané jí považovali za neschopnou, podřadnou a dávali okázale najevo své pohrdání. Jen malá část z nich chápala Romualdovo rozhodnutí a souhlasila s ním.
[tab]Netrvalo dlouho a mladá královna se ukázala být velmi schopnou. Získala si respekt i úctu. Až na žárlivého Geralda a skupinku jeho přívrženců, kteří se nehodlali smířit s její vládou.

[tab][i]Ekonomika:[/i]
[tab]Hlavním zdrojem obživy obyvatel je chov ovcí, vepřů a dlouhosrstého skotu s mohutnými rohy. Přesto, že úrodné půdy je poskrovnu, i zde se najdou políčka s obilím, zeleninou a hlavně bramborami, které tvoří základ jídelníčku.
[tab]Bohatství země leží na jejich hranicích. Jde o na pohled nevzhledné kameny povalující se všude na pláních, ale právě z nich získávají obyvatelé čiré sklo, ze kterého vyrábí foukané a broušené předměty jak pro potěchu, tak i denní potřeby . Zvláštností této hmoty je, že ač je na pohled křehká, slaboučká a čirá, přesto je téměř nerozbitná, pevná jako kámen.
[tab]Selena si velmi dobře všimla chtivého lesku v očích trpaslíků, když skupovali skleněné výrobky. Přemýšlela jak překonat hory, dostat se na druhou stranu a rozšířit obchody. Trpaslíci nenechali žádného z lidí vstoupit do svého království pod horami a přejít přes ně bylo téměř nemožné. Zbývaly jedině spletité cesty hvozdem Starosrdce. Diplomaticky se královně podařilo domluvit s elfy průchod hvozdem a uzavření obchodní smlouvy s nimi samotnými. Což byl obrovský úspěch, neboť vztahy mezi oběma rasami nebyly do té doby právě přátelské. Království bohatlo a jeho vliv stoupal.
[tab]Panovnice podporovala rozvoj řemesel, nechala nově vyzbrojit armádu, obnovit strážní věže, opravit a zesílit opevnění. Vyřizovala oprávněné prosby, dohlížela na pořádek, pomáhala kde bylo třeba. Brzy ji nikdo neřekl jinak než Erdonská Růže.

[tab][i]Magie: [/i]
[tab]Erdonské království bylo vždy odříznuté, přesto nebo snad právě proto, zde magické umění bylo prokletím. Kouzla a cokoliv, co jimi jen zavánělo, bylo zakázáno už od počátku příchodu prvních obyvatel.
[tab]Mezi lidem se po staletí šířilo vědomí o škodlivosti kouzel. Kdo ovládal magii byl považován za nečistého. Následovalo okamžité uvěznění, poprava a poté ještě tělo spálili na hranici. Popel byl rozprášen a jméno dotyčného vymazáno a zapomenuto.
[tab]Přesto si dobře uvědomovali sílu takové moci. Proto se také obyvatelé obávali svých sousedů elfů. Věděli, že vládnou mocnými kouzly, kterými je opředen celý hvozd. V myslích Erdoňanů představovali tichou hrozbu, přestože k žádnému otevřenému konfliktu dosud nedošlo. Sami elfové o styky s lidmi nestáli a pokud neohrožovali les, nevšímali si jich.
Hranice mezi lesem a Erdonem byly neprodyšně uzavřeny.
[tab]Situace se začala měnit za Rolanda Chrabrého, Selenina dědečka. Jež si uvědomil, že magie se dá využít i k dobrým účelům a bez ní jsou zranitelní. Nepodařilo se mu však rádce přesvědčit. Poukazovali na staré zákony a zkušenosti. Ačkoli se dávno zapomnělo, proč vlastně je kouzelnictví, tak tvrdě potíráno. Náznaky z minulosti byly velmi mlhavé.
[tab]Romuald Dobrotivý pokračoval v načaté práci svého otce a šíření jeho myšlenek.
Selena zašla ještě dál, některé ze zákonů zrušila. Zejména ty, které odsuzovaly mágy k smrti. Což bylo Geraldovi a jeho přívržencům trnem v oku. Právě oni se vyžívali v tzv. „honu na čaroděje.“ Sám princ obviňoval, soudil a dohlížel na vykonání rozsudku. S chutí přihlížel jejich mučení, popravě a nezřídka sám přiložil ruku k dílu.

[tab][i]Náboženství:[/i]
[tab]Lidé nevěří v žádného z bohů, ale v nesmrtelnost duše. O pomoc se proto obrací ke svým předkům, nejčastěji oblíbeným panovníkům, kteří přebývají v Zemi hojnosti. Oddávají se tam lovu, hostinám a radovánkám. Žijí ve věčné blaženosti, jejich pomoc si lze zajistit obětinami, které prosebníci přinášejí na Mohylový kopec.
[tab]Jedná se o holý vrcholek na Severních plání. Zde pohřbívají do země své mrtvé i s jejich zbrojí, zbraněmi nebo oblíbenými předměty. Jméno zesnulého je vytesáno do vysokého kamene, vztyčeného nad hrobem a zapuštěného do země. Do kamenného kruhu před náhrobkem se pokládají obětiny.

[b]Míry a váhy:[/b]
1 míle = 1 kilometr
1 sáh = 1 metr
1 coul = 1 centimetr

1 korbel = půl litru
1 měch = 1 litr
1 máz = 5 litrů
1 sud = 10 litrů

[b]Měna:[/b]
1 zlatý = 10 stříbrných nebo 100 měďáků
1 stříbrný = 10 měděných
1 ryzí zlatý (velmi vzácný) = 10 zlatých
1 ryzí stříbrný (vzácný)= 10 stříbrných nebo 1 zlatý

[b]Kalendář:[/b]
Jeden oběh (rok) se dělí na šest dekád
1. obleven (zima začíná polevovat)
2. zelenec (jaro, dny se prodlužují a teploty stoupají k příjemným patnácti stupňům)
3. ploden (první polovina léto, krátké noci, teploty přes den až pětadvacet stupňů, druhá začínající podzim)
4. chladen ( v prvních dnech chladný podzim a nastávající zima, teploty klesají, noci se prodlužují)
5. sněžen (zima, krátké dny a mrazivé počasí)
6. mrazen (zima, krátké dny a mrazivé počasí)

dekáda trvá 60 dní (od úplňku do dalšího úplňku Měsíce)
dělí se na šest desetidnů
Každý desátý den je volný.
Den má obvyklých 24 hodin

[b]23.zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad[/b]

[tab]Je to již sedm dní co Selena odcestovala s průvodem do Starosrdce. Právě dnes dopoledne dorazil posel se zprávou. Jednání dopadla úspěšně a královna se vrací.
[tab]Celou tu dobu Gerald doufal, že se jí to nepodaří. Vystavět akademii pro mágy. Ta bláznivá ženská vůbec neví s čím si zahrává. V duši mu hlodal strach, byl znám svými nesmiřitelnými procesy. Jestli se budou někdy chtít někomu pomstít, tak to bude on.
[tab]Kdyby se k ní alespoň dostal, ale stále je obklopena těmi svými patolízaly a když vyjde před brány, lid jí klečí u nohou. Oslavuje ji, dokonce se s nimi i vítá. Cožpak takhle jedná panovník. On by jim ukázal. Třásli by se před ním jako osika. Zjednal by tu pořádek a peníze nerozhazoval plnými hrstmi. Kdyby jen ten starej dědek než umřel zvolil jeho. Kruci měl ho lépe ohlídat, ale do poslední chvíle věřil, že králem bude on. Jak se jen mohl nechat takhle oklamat, příště se to nestane. Jen co ji odstraní, zaujme své místo. Pohled upřel z vysokého okna do dáli. Večerní slunce zalilo komnatu načervenalým nádechem. Už tu měl být.

[tab]Přecházel po přepychové místnosti jako lev v kleci. Hustý, těžký koberec tlumil jeho kroky. Zatínal ruce v pěst a soptil. Z přemýšlení ho vytrhlo jemné zaklepání na dveře.
„Dále,“ zavrčel a otočil se čelem k příchozímu.
[tab]Dovnitř vklouzl malý, hubený mužík. Gerald jen stěží skryl svůj odpor spojený se strachem. Neměl toho tvora rád, stále chodil zahalený v plášti a s kápí. Uplynulo šest let, od doby co ho prvně potkal a ještě se mu nepodařilo zahlédnout jeho tvář. Nikdy předem nedokázal odhadnout, jak se zachová. Už jen v jeho jméně Stinan, jako by byla skrytá výhrůžka. Tichý, zákeřný a nebezpečný, tak by jej charakterizoval. I on sám měl obavy se k tomuhle tvorovi otočit zády, ale dosud mu prokázal cenné služby. Zatím jej potřeboval, až bude zbytečný, zbaví se ho.

[tab]„Pane, podařilo ssse mi zíssskat, co jssste žádal,“ zašeptal tichým syčivým hlasem. Přitom ze záhybu pláště vytáhl malinkou matnou lahvičku se skleněným uzávěrem. Právě včas, pomyslel si princ a chňapl po flakónku.
[tab]„Je to jisté? Určitě proti tomu neexistuje...“
[tab]„Ne,“ umlčel ho gestem ruky a zasyčením tvor, „Neexissstuje, žádná protilátka. Sssmrt nassstane do tří dnů a bude velmi neobvyklá. Jak jsssem ssslíbil. A teď...“ nedořekne tvor a natáhne hubenou dlaň s prsty, které se spíše podobají netopýřím drápkům.
[tab]„Na, tady máš.“ Hodí mu Gerald plný cinkající váček. „Tvá odměna, ale jestli jsi mě podvedl, pak si tě najdu a stáhnu z tebe kůži.“
[tab]„Ssstinan drží ssslovo. Ssstačí zavolat, přijde sssám.“ Zasyčí, tichounce nebezpečným ocelovým hlasem. Přejde blíže k princi, kterému sahá sotva nad pás a zvedne hlavu. Z pod temnoty kápě se zablýsknou zorničky a Geraldovi přebíhá mráz po zádech.
[tab] Musím se ho zbavit co nejdřív, začíná být nebezpečný. Nasucho polkne, sevře v ruce pevně lahvičku a udělá dva kroky nazpět, přičemž narazí do stolu stojícího za ním. Zalitoval, že poslal strážné pryč.
[tab]„Dobrá, zmizni!“ Chraptí staženým, vyschlým hrdlem.
[tab]„Jak sssi přejete, veličenssstvo.“ Spokojeně vypustí z úst, potěšen účinkem svých slov a v okamžiku zmizí za dveřmi.
[tab]Princ zabodl oči do dveří a po chvilce si úlevně oddechl.
Teď už stačí zařídit jen maličkost a říše je jeho. Poprvé po dlouhé době se začal spokojeně usmívat.

[whisp "Orogan"]Orogan:

[tab]Již nějakou dobu se potuluješ světem. Čas zacelil krvácející rány nad ztrátou milované, ale smutek zůstal. Tam, kde planula láska, zrodila se stejně silná touha po doplatě. A právě ta, tě přivedla zpátky na známá místa. Královna Ilerien tě uvítala s otevřenou náručí, stejně jako Diarin, její syn.
[tab]Zajímala se o vše co tě potkalo od doby, kdy jsi odešel se zlomeným srdcem a také oznámila poslední novinky. Za pár dní přicestuje lidská královna Selena se svým doprovodem.
[tab]„Znáš lidské zvyky, nějaký čas si mezi nimi i pobyl, že mi budeš nápomocen?“ Obrátila se k tobě o pomoc, což jsi nemohl odmítnout.
[tab]Nyní stojíš po boku Ilerien v jednom z lesních sálů a čekáš na oficiální příchod návštěvy.[/whisp]

[whisp "Norrec_Wizharan"]Norrec:

[tab]Znovu jsi po čase zavítal z lesů do města. Právě v době, kdy se hledala družina pro doprovod její královské výsosti do Starosrdce. Les jako les, pomyslel sis a nabídl své služby. Byl jsi jedním z vybraných, už jen proto, že Endořané elfům nevěří a zájem nebyl velký.
[tab]Váš malý průvod vyrazil na cestu. Každý dostal čerstvého koně a další čtyři vezli náklad. Především dary a zásoby pro potřeby družiny. Dva dny cesty královstvím uběhly rychle. Jak sis všiml cestou, Selena, ať jste zastavili kdykoliv a kdekoliv měla pro každého vlídný úsměv, dobré slovo a zlaťák pro chudé se také našel. I s vámi často žertovala, povídala si. Zajímalo ji úplně všechno.

[tab]Bez problémů jste dojeli k lesu a pokračovali cestou mezi stromy. Tady jsi musel svůj názor přehodnotit. Není les jako les. Stromy byly staré a jiné, než jsi byl zvyklý. Přísahal bys, že je slyšíš dýchat, že žijí. Často tvůj pohled sjel k mechem pokrytým kořenům, jestli je nevytrhnou z půdy a nerozejdou se. Vůbec bys nebyl překvapen, ale setrvávaly pevně na místě.
[tab]Cítili jste se v bezpečí, přesto jsi tušil, že kdyby elfové nechtěli rázem se les otočí proti vám. Byl jsi rád, když jste po čtyřech dnech dorazili na místo.
[tab]Elfové vás uvedli do přidělených „komnat“ v korunách stromů, aby jste se osvěžili, trochu si odpočinuli. Večer se rychle přiblížil a tak jste vyrazili na audienci.[/whisp]

[whisp "Norrec_Wizharan, Orogan"] Norrec, Orogan:
[tab]„Její Veličenstvo Selena Moudrá, svrchovaný vládce Erdonu spolu se svým doprovodem.“ Zazní od vchodu a branou mezi dvěma staletými duby prochází štíhlá žena. Hrdé držení těla, nákladné šaty a safírová čelenka spínající její dlouhé zlaté vlasy, hovoří za vše. Za ní prochází nepočetný doprovod deseti ochránců.
[tab]„Královno Ilerien, přicházím v míru na tvé pozvání, přináším sebou pozdravy mého lidu.“ Naznačí úklonu Selena a zlaté vlasy se zajiskří v měsíčním světle.
[tab]Zvědavě přejede pohledem sál, jehož podstatnou část zabírá dlouhý stůl, nad hlavou jemně šumí listí lesních velikánů, hlavní opory stěn sálu, tvořených popínavými rostlinami s bílými květy. Jejich vůně je příjemně lehká, nevtíravá. Sálem zní jemná hudba, připomínající zurčení potůčku a v rozích do výšky vystřikují duhové kapičky vody magicky očarované fontány.

[tab]„Přivezla jsem vám ukázat umění našich dovedných sklářů. Ale obávám se, že v téhle nádheře bude jen pouhou náhražkou.“ Rozšíří se Seleně oči údivem a nešetří pochvalami. V měsíčním světle vypadá kouzelně.
[tab]„Norrecu a Heldene otevřete truhlu.“ Otočí se za sebe na dva ozbrojence.
Oba předstoupí, položí ji k nohám velkou okovanou truhlu a otevřou víko.
Selena ani trochu nepřeháněla. Skleněné napodobeniny stromů, zvířat i ptáků vypadají jako by měly každou chvíli ožít. Umně vybroušené číše, vázy, misky, podnosy věru dělají čest svým mistrům.
[tab]"Nemáš pravdu královno. Tyto nádherné skvosty zcela zastínily, vše co vidíš kolem." Vrátí jí kompliment Ilerien.

[tab]Večeře proběhla úspěšně. Obě královny se spřátelily, Selena v mnohém připomínala Irienu, tragicky zesnulou schovanku elfské panovnice. Nikoli vhledem, ale svou ryzí duší, vstřícností a milou povahou.
[tab]Neokouzlila jen královnu, ani Diarin z ní nemohl spustit oči. Seleně také nebyl lhostejný.[/whisp]

[whisp "Norrec_Wizharan"]
Norrec:
[tab]Ještě před odjezdem oficiání návštěvy tě královna navštívila, zda bys byl ochoten splnit její prosbu. Cítil ses zavázán a už pro památku své lásky jsi souhlasil. A tok nyní putuješ do lidského království s cílem dohlédnout na vše potřebné a popřípadě pomoci.
[tab]Keeriase neznáš, není jedním ze zdejších. Přišel až po tvém odchodu. Jediné co víš, že je sám a jehu rodinu vyvraždili orkové, alespoň tohle o sobě prozradil.[/whisp]

[whisp "Keerias"]Keerias:

[tab]Opuštěný, sám, bez domova, bez přátel. Neměl jsi se kam uchýlit a zůstat sis nepřál, tohle místo zkázy už nikdy nebude jako dřív.
[tab]Bloudil jsi lesem, kam tě nohy nesly, o cestě jsi příliš nepřemýšlel. A tak jsi dorazil až do elfské říše královny Ilerien. Tvůj zbědovaný vzhled ji nenechal chladnou. Nabídla ti útočiště i pomoc. Dlouho trvalo než jsi se vzpamatoval ze ztráty svých blízkých, ale čas pomalu zhojil hluboké rány a zbyly po nich jizvy smutku.
[tab]Už tě nestraší noční můry, začínáš znovu žít a v srdci se rozhořívá plamen touhy po dálavách.

[tab]Nedávno se tu objevil cizinec. Podle chování královny jsi usoudil, že musí být jejím dobrým přítelem, ač nebyl elfem. Začal jsi se o něj blíže zajímat. Zjistil jsi, že Norrec vyrostl mezi elfy, byl kapitánem elfské gardy a velmi schopným bojovníkem.
[tab]Někteří mu zaslouženou přízeň panovnice nepřáli a zaútočili tím nejpodlejším způsobem. Před jeho očima mu zabili snoubenku, královninu schovanku Irienu. Smrtící střela vyletěla náhle ze zálohy, než mohl někdo zasáhnout. Vrah spáchal posléze sebevraždu. Mladý muž po té odešel z království a teď se vrátil.

[tab]Aby toho nebylo málo netrvalo dlouho a přicestovala další návštěva. Lidská královna Selena Moudrá, brzy nemluvil nikdo o ničem jiném než o ní. Nedivil ses, nebyla tak krásná jako elfské dívky, ale chytrostí a šlechetností je převyšovala.
[tab]Ještě před odjezdem oficiání návštěvy tě královna navštívila, zda bys byl ochoten splnit její prosbu. Cítil ses zavázán, také se o tebe postarala, když jsi byl v nouzi. A tak nyní putuješ do lidského království s cílem dohlédnout na vše potřebné a popřípadě pomoci.[/whisp]

[tab]Návštěva se zdržela celých pět dní, na jejichž konci se slavily zásnuby Diarina a Seleny. Oba mladí lidé jen zářili.
[tab]Erdonská královna se nerada loučila s nastávajícím chotěm, ale musela své zasnoubení nejprve veřejně oznámit doma a připravit vše na svatbu.

[tab]Na odjezdu ji ještě Ilerien pozdržela. Seleno, chtěla bych rozšířit tvou družinu. Přijmi doprovod Orogana a Keeriase. Oba ti mohou pomoci pochopit elfské zvyky a s přípravami, tak jak je zvykem tady u nás.
[tab]Selena ráda souhlasila a vřele královně děkovala.

[tab]Cesta zpátky byla rychlá a neprovázelo ji nic neobvyklého. Po šesti dnech jste v pořádku dorazili do paláce. Odebrali jste se do přidělených komnat k odpočinku, zatímco královna pořádala večeři na níž oznámila své zasnoubení.
[tab]Znaveni po dlouhé cestě se oddáváte spánku. Prudce rozražené dveře, vás vzbudí. Sotva stihnete otevřít oči, už dovnitř vtrhne několik ozbrojených mužů a než jste se nadějete, sedíte v hradním vězení s výhledem na mučící nástroje. Nechápete proč. Nic jste neudělali.
Z nevědomosti vás následující den odpoledne vysvobodí přicházející muž. Vysoký, štíhlý, nákladně a elegantně oblečený. Tmavé vlasy, jemně řezaná tvář, skoro dívčí ústa a modré oči. Mohli by jste ho označit za příjemného, pokud by nebylo jeho pohledu. Tvrdý bez špetky soucitu...
[tab]Norrec v něm poznává prince Geralda.
[tab]„Selena zmizela a já z vás dostanu kam. Zítra se uvidíme,“ oznámí ledově. Dívá se skrz mříže a zlověstně se usmívá. Odpovědí na vaše protesty, že nic nevíte, je jen ďábelské zachechtání.

[tab]Noc pokročila a v dálce se ozvou tiché kroky, které se blíží. Ve výhledu se objeví vyšší postava zachumlaná v tmavém plášti. Opatrně se rozhlédne a pak vytáhne klíče. Chvilku potichu zápasí se zámkem, přitom vás nabádá.
[tab]„Tiše. Jestli chcete žít, pojďte se mnou a na nic se neptejte,“ šeptá.
Cvak, zámek povolil. Vyjdete, následujete muže chodbami. Vede vás dolů do podzemí, procházíte spletitými chodbami, několika tajnými vchody až zastavíte před nenápadnými dveřmi. Tady se muž prstenem dotkne kliky a dveře povolí.

[tab]Cestuješ od města k městu. Tu a tam si přivyděláš nějaký ten stříbrňák, tak akorát na obživu. Není to tak dávno co jsi se potuloval kolem Shäradských hor. Smrákalo se a tak ses rozhodl utábořit v mělkém přívětivém dolíku, chráněn před větrem.
[tab]Než se snesla tma, dorazil náhodou na totéž místo i trpaslík z místních hor. Po přátelském pozdravu a několika zdvořilostních větách, jsi mu nabídl nocleh, což rád přijal. Na oplátku nabídl zase tobě něco ze svých zásob piva. Popíjeli jste, čas plynul v družném rozhovoru a tak ses dozvěděl, že je právě na cestě do jednoho z měst Herdenského království. Odkud jsi vyšel. Varoval jsi ho, že zdejší vládce, jak se povídá je krutým tyranem a neváhá se uchýlit i k vraždě, pokud se některý z jeho vazalů stane nepohodlným. Mávl jen s úsměvem rukou.
[tab]„Já tam jdu za obchodem, vládce mě nezajímá. Podívej,“ vytáhl ze svého vaku několik skleněných, vybroušených číší. V různých barevných odstínech, jemné tak, že ses bál i dýchat, aby se nerozbily. Opatrně a s obdivem sis prohlížel jednu sklenku krásnější než druhou. Světlo hořícího ohně se lámalo od vybroušených plošek v tisíce pestrobarevných odlesků. Nechtěně ti jedna z nich vypadla z prstů do trávy. K tvému údivu se nerozbila, neměla ani škrábnutí.
[tab]Zdánlivá křehkost ti učarovala, chtěl jsi zjistit tajemství její výroby. Dlouho jsi trpaslíka přemlouval, aby ti prozradil odkud ta nádhera pochází. Nejprve tvrdil, že jej vyrábí sami. Po tvých všetečných otázkách na způsob výroby, materiál a jiné podrobnosti, se nakonec přiznal, že z Erdonu ležícím za horami.

[tab]Vždy jsi chtěl všemu přijít na kloub a tak ses rozhodl k cestě do Erdonu. Ráno ses rozloučil se svým nocležníkem a vydal se k horám. Už po několika dnech cesty jsi litoval svého rozhodnutí. Hory byly nemilosrdné a přejít je, zhola nemožné. Nahoře foukal ledový vítr, nohy se ti bořily do hlubokého sněhu a široko daleko ani živáčka.
[tab]Vyhladovělý, prochladlý, ploužil se už jen silou vůle. Zachránila tě vlastní neopatrnost. Nedávaje pozor na cestu, skutálel ses po jedné z četných závějí. S nadávkami ses vyhrabal na nohy, když sis všiml, že tu nejsi sám. O kus dál ležel těžce zraněný trpaslík a bez tvé pomoci by jistě vykrvácel. Jeho tlumok s jídlem také přišel vhod. S plným žaludkem ses cítil daleko lépe a i zraněný brzy načerpal síly.
[tab]Vděčný za záchranu života tě provedl pod horami na druhou stranu. Tak jsi doputoval až do Erdonu.

[tab]Nějaký čas ses potuloval městem, ale výrobu skla se ti odhalit nepodařila. Bylo to žárlivě střežené tajemství několika mistrů. Zdejší obyvatelé se k cizincům chovali značně nedůvěřivě. Někteří i nepřátelsky. Stalo se, že jsi se nechtíc přimotal k jakési krádeži. Než sis uvědomil co se děje, už tě vedli v poutech na královský hrad. Vstrčili tě do soudní místnosti ještě spolu se dvěma zloději.
[tab]Než ses stihl rozkoukat, otevřely se postranní dveře a dovnitř vstoupil pohledný muž. Vysoký, štíhlý, nákladně a elegantně oblečený. Tmavé vlasy, jemně řezaná tvář, skoro dívčí ústa a modré oči. Mohl bys ho označit za příjemného, pokud by nebylo jeho pohledu. Tvrdý bez špetky soucitu. Usedl na vyvýšenou židli, odkud s pohrdáním shlížel dolů na vás. Nejdéle na tebe.

[tab]„To jsou oni, pane Geralde. Ti zloději.“ Ukázal na vás strážný. Geraldovi se zaleskly oči potěšením.
[tab]„Ty dva pověsit! Tohohle cizince si vyposlechnu dole.“ Vynesl okamžitě ortel, aniž by vás vyslechl. Jeho úsměv naháněl hrůzu a neznačil nic příjemného. Co myslel oním vyslechnutím, sis nepřál raději vědět. Jenom při tónu hlasu, ti žaludek sevřela ledová pěst.
Když tu znovu vrzly dveře a dovnitř vstoupila štíhlá žena. Hrdé držení těla, nákladné šaty a zlatá čelenka spínající její dlouhé zlaté vlasy, hovořily za vše.
[tab]„Koukám, že jsem přišla včas. Geralde co se děje?“ Důrazně se dožadovala vysvětlení.
[tab]„Zloději, má Paní. Už jsem vše prošetřil.“ Drtil s hraným úsměvem mezi zuby slova.
[tab]„To věřím, ale raději se přesvědčím sama.“ Odbyla ho s úsměvem.
[tab]„Tak povídejte. Jak to bylo?“ Vyzvala vás.

[tab]Postupně jak strážní, tak i vy obvinění, jste dostali slovo. Nedorozumění se vysvětlilo, oba zloději byli usvědčeni a uvězněni. Královna se nejvíce zajímala o tebe. Jak zjistila, že jsi alchymistou a pocházíš z cizích krajů, okamžitě se začala zajímat o vše co jsi viděl a poznal. Nespustila z tebe oči a hltala, každé tvé slovo. Její bystrý úsudek, tě překvapil. Dokázala hodně věcí předvídat, její otázky nepostrádaly smysl a směřovaly k podstatným záležitostem. Pohostila tě a nabídla místo pomocníka u jejího vlastního dvorního alchymisty, což jsi s díky přijal.
[tab]Byl jsi ubytován v jedné z mnoha komnat dole ve sklepení, hned vedle dílny mistra alchymisty. Nebyla z přepychových, ale rozhodně sis nemohl stěžovat na nepohodlí.

[tab]Velice brzy jsi zjistil jak to tu chodí. Gerald kudy chodil tudy kul pikle, ztěžoval život sloužícím, krutě trestal sebemenší prohřešek a pokud žádný nenalezl, prostě si ho vymyslel. Nesnášel kohokoliv, kdo byl jiný než on. Popravdě měl rád jen sebe, ale lidi byl ochoten tolerovat. Jinou rasu ne.
[tab]Selena mírnila jeho výstřelky, srovnávala vztahy, obhajovala sloužící. K tomu měla ještě své vladařské povinnosti. Její rozhodnutí obvykle Gerald zpochybňoval. Tak to šlo den za dnem.
[tab]A pak Selena odcestovala k elfům. Gerald zuřil, choval se jako lítá šelma zavřená v kleci. Nejrozumnější bylo držet se od něj co nejdál.

[tab]Vrátila se teprve včera s elfským doprovodem. Byla jako vyměněná, celá zářila, šťastně se usmívala. Teď už víš proč. Jak se ti doneslo, při večeři oznámila své zásnuby s Diarinem, elfským princem, který brzy přicestuje.
[tab]Také, ač se ti tomu nechtělo ani věřit, se prý její bratr omluvil za své chování a nabídl přátelství. Spíš bys uvěřil, že je ve dne tma, než tomuhle.

[tab]Po večeři odešla královna do svých komnat a to bylo naposledy, co ji kdo viděl. Beze stopy zmizela a nikdo netušil kam. Ač všichni hledali na možných i nemožných místech. Nejhorlivěji princ, byl nepříčetný zlostí, když její zmizení zjistil.

[tab]Každopádně tobě začala hořet půda pod nohama. Tvé styky s královnou byly známé a je s podivem, že jsi nepatřil k prvním zatčeným. Princ na tebe zřejmě pozapomněl a připomínat ses nehodlal. Je pozdě večer, sbalil ses s úmyslem co nejrychleji zmizet, když tě vyrušilo zaklepání na dveře.
[tab]Za nimi stál Selenin alchymista.
[tab]„Pojď, prosím, rychle se mnou, je to nanejvýš důležité.“ Vyzval tě k odchodu, aniž by se podivil, že jsi už sbalen na cesty.
[tab]„Otázky, ponech na později. Pospěš!“ Pobízí tě, přitom ostražitě sleduje obě části chodby. Sebral jsi tedy své věci a zamířil za ním. Vedl tě dolů do podzemí, prošli jste spletitými chodbami, několika tajnými vchody až jste stanuli před nenápadnými dveřmi. Tady se prstenem dotkl kliky a dveře povolily.

[tab]Victor:
[tab]Po odchodu od strýce se potuluješ světem, až tě nohy zanesou tam, kam tě srdce táhne. Pod cizím jménem se vracíš do rodného kraje. Samozřejmě se za ta léta změnilo k nepoznání. Půda jež byla kdysi v državách Fiscků, nyní patří lordu Kherdovi, novému vstřícnějšímu vazalovi. Pronajmeš si pokoj v místním hostinci. Nějaký ten čásek se pohybuješ v okolí a sbíráš informace.

[tab]Úspěch se dostavil, jenže jiný než jsi čekal. Náhodou jsi narazil na trpaslíka, jež prodával neobvyklé výrobky ze skla. Jemně broušené číše, ladných tvarů s namodralým nádechem. To by nebylo zase až tak podivné, to co tě zaujalo je zdánlivá křehkost. Sklo je slabé jako plátek růže a přitom pevnější než skála. Odhalit, že onen zázrak pochází z Erdonu, bylo dílem jednoho odpoledne a několika stříbrňáků. Zaradoval jsi se. Tohle neznámé království je nepřístupné, tudíž budou výrobky ještě vzácnější a cena obrovská.
[tab]Okamžitě sis uvědomil jaký „poklad“ držíš v ruce. Když podchytíš zdroj, můžeš pohádkově zbohatnout na zprostředkování obchodu a kdo ti potom zabrání vypořádat se s tím tyranským vrahem.

[tab]Má to malý háček, nejsi sice žádný chudák, ale tak bohatý také ne. Riziko je velké a žebrák by z tebe rázem mohl být.
[tab]I tady ti štěstěna přála. Do stejného hostince se ubytoval na první pohled velmi zámožný muž se svou ženou. Navečer, když se vracíš z jedné z obchůzek, je spatříš v lokále. Využiješ situace a přisedneš si k nim.
[tab]Jak jsi zjistíš, boháč se jmenuje Sawyer de Jaderac a cestuje se svou manželkou. Ženy tě nikdy nenechávali chladným a tahle by stála za hřích. Jenže pohled šlechtice, je více než výmluvný. A skončit s ocelí v břiše, si věru nepřeješ.

[tab]Sawyer:
[tab]Vracíte se spolu s Arnikou z dlouhých cest domů. Cestou zastavujete v zájezdním hostinci. Smráká se a oba si potřebujete odpočinout. Právě večeříte, když si k vám přisedne jakýsi muž. Dlužno říci, že k tvé nelibosti, raději bys hleděl do krásných očí své milé, ale když už pokývla na souhlas, nemohl jsi odmítnout.
[tab]Viktor Dantes, jak se onen mladík představí, je zábavným a galantním společníkem. O tom se brzy přesvědčíte. Při jeho historkách se Arnika otřásá tichým smíchem, který tolik miluješ.

[tab]Victor, Sawyer:
Během večeře jste si „padli do oka“. Pár sklenek silného, červeného vína zboří poslední zábrany. Pozveš Viktora k sobě domů a ten ti na oplátku zase povídá o svém objevu. Číše, kterou držíš v prstech je jemně broušená, ladných tvarů s namodralým nádechem. Světlo se láme od vybroušených plošek v tisíce pestrobarevných odlesků. Je jisté, že Viktor nepřehání. Tohle není obyčejná sklenka, ale umělecké dílo.
[tab]Ani tvá manželka z ní nemůže spustit oči, čehož si je Viktor dobře vědom. Posilněn vínem, okouzlen krásou Arniky, nabídne číši, v záchvatu šlechetnosti, ženě jako dar.

[tab]Slovo dalo slovo. Dohodli jste se na vzájemných nákladech i podílu z prodeje.
Plánujete společnou cestu za „pokladem“ do Erdonu, který je z jedné strany odříznut hlubokým, tajemným hvozdem. Elfové jej opředli svými kouzly a projít bez jejich svolení nelze. Z té druhé potom neprostupnými horami. Přelézt je se rovná rozsudku smrti a projít pod nimi síněmi trpaslíků? To se spíš hora rozestoupí, než by ti tvrdohlavci na něco takového přistoupili. To co zprvu vypadalo jako výhoda, se nyní jeví překážkou.

[tab]Jako nejschůdnější a nejbezpečnější se ukáže cesta po moři. Viktor využil svých známostí a zajistil loď, posádku a vybavení. Sawyer dodal potřebné zlato a odplutí už nic nebránilo.
[tab]Tedy téměř nic. Arnika byla v posledních dnech velmi unavena, odmítala jídlo a často střídala nálady. Sawyer si dělal velké starosti o její zdraví a cestu chtěl odložit. To manželka odmítla a rozhodla se mu svěřit její „malé tajemství“. Nosí pod srdcem jejich dítě. Sawyer ač nadšen novinkou, rezolutně odmítl, aby cestovala s ním.

[tab]Opouštíte sídlo Jaderaců sami dva. V přístavu se nalodíte a vyplujete do neznáma.
Je to již dva dny, co jste obepluli pohoří, ale stále nemůžete najít vhodné místo k vylodění a zakotvení. Z vody ční ostrá skaliska, a další jsou skryta pod hladinou.
[tab]Třetího dne se moře rozhodne ukázat, že se mu Bouřné neříká pro nic za nic. Rozpoutá se hotové peklo. Vichr bičuje palubu, tmu prořezává jeden blesk za druhým a vlny pohazují lodí jako skořápkou. Pak se rozezní lodní zvon.
[tab]Ty i tvůj společník skáčete do připraveného člunu. Víc nevíte, kolem jen voda, tma, vítr a šílený hukot. Když se moře konečně uklidní, široko daleko není živá duše. Loď ani její trosky též nikde v dohledu. Břeh, ke kterému vás vlny donesly je pustý.

[tab]Pár dní čekáte na břehu, jestli se přeci jen někde neobjeví plavidlo s posádkou. Marně, tak se vydáte do vnitrozemí.
[tab]Po nesnadném putování konečně stanete před branami Erdonu. Ubytujete se v místním hostinci. Dopřejete si koupel, jídlo, zakoupíte nové ošacení. Rozhlížíte se po okolí. Mezitím se jako požár městem nese zpráva o dvou cizokrajných šlechticích. Pozvání na hrad na sebe nedává dlouho čekat. Samozřejmě, že přijímáte. V určenou hodinu se vydáte na hrad.

[tab]Jste uvedeni do královských komnat, kde vás očekává sama královna. Jedná se o štíhlou ženu. Hrdé držení těla, nákladné šaty a zlatá čelenka spínající její dlouhé zlaté vlasy, hovoří za vše.
[tab]Po vzájemném představení a zdvořilostních větách se mezi vámi rozproudí živá debata. Její bystrý úsudek, vás překvapil. Dokáže hodně věcí předvídat, její otázky nepostrádají smysl a směřují k podstatným záležitostem. Je jisté, že se jedná o výjimečnou a schopnou ženu. Zajímá se o vaši zemi i osudy.

[tab]Po skončení audience, vás sluhové doprovodí do připravených pokojů. Z hostince se rázem přestěhujete do hradních komnat. Mezi místní šlechtou zapadnete a velmi brzy zjistíte co a jak.
[tab]Gerald, korunní princ je pohledný muž. Vysoký, štíhlý, nákladně a elegantně oblečený. Tmavé vlasy, jemně řezaná tvář, skoro dívčí ústa a modré oči. Mohli by jste ho označit za příjemného, pokud by nebylo jeho pohledu. Většinu času zůstává ocelově tvrdý bez špetky soucitu.
[tab]Kudy chodí tudy kuje pikle, ztěžuje život sloužícím, krutě trestá sebemenší prohřešky a pokud žádný nenajde, prostě si ho vymyslí. Nesnáší kohokoliv, kdo je jiný než on. Popravdě má rád jen sebe, ale lidi je ochoten tolerovat. Jinou rasu ne.
[tab]Selena mírní jeho výstřelky, srovnává vztahy, obhajuje sloužící. K tomu se věnuje své vladařské povinnosti. Její rozhodnutí obvykle Gerald zpochybňuje. Tak to jde den za dnem.
Před pár dny Selena odcestovala k elfům. Gerald zuří, chová se jako lítá šelma zavřená v kleci. Nejrozumnější je držet se od něj co nejdál.

[tab]Naštěstí máte dost rozumu a držíte se na neutrální půdě. Nedáváte najevo sympatie nikomu.
[tab]Tak tomu bylo až do dnešního večeře, kterou Selena pořádá na počest svého návratu, úspěšných jednání a hlavně oznámení zásnub.
[tab]Přítomná šlechta se hrnula s gratulacemi, pilo se na její zdraví a tehdy se ujal slova i Gerald.
[tab]„Drahá sestro, má Paní. Vím, že jsem se k tobě nechoval vždy nejlépe. Lituji svého počínání a chtěl bych se usmířit. Připij si se mnou na skončení všech hádek, budoucí spolupráci a samozřejmě na tvé štěstí.“ Kdyby do sálu náhle praštil blesk, nemohl vyvolat větší ohromení. Celý sál ztichl ohromením.
[tab]„Ráda bratře, na skončení všeho špatného.“ Přijala Selena od něj číši a napila se. Šlechta vybuchla v jásot.
[tab]Tehdy Sawyer odhodil opatrnost a vyjádřil královně svou podporu. Jak velká to byla chyba, poznal z Geraldova výrazu ještě než domluvil.

[tab]Hned co panovnice odešla jste se i vy odebrali do komnat. To jste ještě netušili, že jste ji viděli naposledy. Zpráva o jejím zmizení vás zastihla hned ráno, co jste vstali. Tedy spíše před polednem.
[tab]Beze stopy zmizela a nikdo netušil kam. Ač všichni hledali na možných i nemožných místech. Jako by se náhle vypařila.
[tab]Nejhorlivěji pátral princ, byl nepříčetný zlostí, když její zmizení zjistil. Ale ani on nic netušil.
[tab]Ujal se prozatímně vlády a vám bylo jasné, že v téhle situaci bude nejlepší zmizet.
Ještě ten večer jste sbalili nejnutnější věci a vyšli na chodbu. Víc nevíte. Probíráte se v malé podzemní místnosti s deseti lůžky, obsazena jsou jen dvě vaše.

[tab]Pomalu se rozkoukáváte, když dovnitř vejde postava zahalená v kápi.
[tab]„Omlouvám se, že jsme použili tenhle prostředek, ale potřebujeme s vámi mluvit. Je to nanejvýš důležité. Všechno vám vysvětlím, pojďte, prosím, se mnou." Ukáže na dveře za svými zády a pokyne vám, abyste vešli do další místnosti.

[b]32.zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
večer[/b]

[tab]Místnost do které vcházíte je nevelká. Většinu prostoru zabírá podlouhlý dřevěný stůl s patnácti jednoduchými židlemi kolem. Mimo dvou dveří, v protějších stěnách jsou všechny tři zdi holé. Tu čtvrtou zakrývá tmavá látka.
[tab]Podlaha stejně jako zbytek komnaty je z kamene. Nikde žádné okno, přesto vzduch není zatuchlý, jak byste čekali. Dokonce je i příjemně vyhřátá.
[tab]Deska stolu je až na tři svícny a v nich hořící svíce, které osvětlují okolí, prázdná.
Na jedné židli sedí postava v tmavém plášti s kápí. Úplně stejná si přisedla po její levici a další, která vešla protějším vchodem usedne po její pravici.

[tab]Jakmile všichni vejdete, prostřední zakuklenec se postaví.
[tab]„Prosím, posaďte se,“ osloví elfa, kudůka, i představitele lidské rasy z nichž dva podle oděvu patří ke šlechtě. Odmlčí se, aby jste se mohli posadit.
[tab]„Nejprve bych se rád představil. Jsem Turlen. Já i moji společníci tvoříme společenstvo Ochránci života. Jistě vás zajímá, proč jste tady. Každý jak tu stojíte, ať chcete či ne, jste pro nás důležití. A nejen pro nás, hlavně pro naši milovanou královnu. Určitě jste již zaslechli zprávu o jejím zmizení.
[tab]Je to tak. Selena je ve smrtelném nebezpečí a my jsme si jisti, že za to může Gerald. O něm vám vyprávět nemusím, myslím, že každý z vás měl tu čest ho poznat.“ Odmlčí se a nechá vás vstřebat, co jste se právě dozvěděli. Po několika okamžicích pokračuje dále.
[tab]„Královna nebyla unesena, byla otrávena.“ Oznámí po té a opět se na několik vteřin odmlčí.

[tab]„Ano, slyšíte dobře. Jsme si jisti, že se jedná o jed. Musel jí být podán při večeři. Po odchodu do komnat se panovnice zhroutila, trpí vysokou horečkou, po celém těle jí naskákaly jakési puchýřky, vypadají jako šupinky hada. Zatím nevíme o jaký jed se jedná, proto také nemůžeme podat protijed. Náš alchymista pracuje na jeho zjištění.
[tab]My ostatní jsme zatím uložili Selenu do spánku a zablokovali všechny její životní funkce. Nemůžeme si dovolit, aby se jed šířil. Dáváme ji svou vlastní životní energii, proto společenství Ochránců života." Přeskočí pohledem z jednoho na druhého, u každého pár vteřin setrvá.

[tab]„Obracím se na vás s žádostí o pomoc. Třeba někdo z vás o něčem podobném slyšel, víte o jaký druh jedu se jedná. Jste z různých koutů známých i neznámých. Prosím, pomozte téhle zemi, dříve než ji Gerald odsoudí k záhubě.“ Předá vám slovo a posadí se.

Po Turlenově vyzvání se posadím a vyslechnu jeho projev.

[i]Tak královnu někdo otrávil a nejspíš za tím stojí princ Gerald. A já doufal, že tady to bude jiný. No očividně jsem se spletl. Potěšující na tom je snad jediná věc, Fargoden se spletl taky. Lidé nejsou horší než elfové. Jsou úplně stejní. Možná se odlišují po kulturní a zvykové stránce, ale jak říkala Leria, nejlepe každého poznáš, když má moc. Pak se pozná pravý charakter a mnohdy je to nepříjemné zjištění.
Ale zpět. Nemůžu lady Selenu nechat jen tak zemřít. To by mi Diarin neodpustil, a pokud on ano, tak já sám sobě nikdy. Pokud jí nedokážu zachránit, měl Fargoden v jednom pravdu. Já nejsem k ničemu.
Co se spojenců týče, ti Ochránci Života nevypadaj na někoho, komu by šlo o blaho týhle země. Spíš pod ochranou královny na ně nemůže lord Gerald a oni by neradi o to teplý a bezpečný místečko přišli. Nadruhou stranu to z nich dělá relativně vypočitatelný spojence a dokud bude královna v ohrožení života, tak se nepokusej vrazit nám nůž do zad. O těch ostatních si udělam obrázek později, ačkoli Keerias a Norrec vypadaj jako slušný vojáci a čestný chlapy. Jejich meče se budou hodit, pokud se rozhodnou pomoct královně. [/i]

Když nikdo z ostatních, kteří jsou se mnou v místnosti, na Turlenův projev nereaguje, nakloním se směrem nad stůl, opřu se lokty sepnu dlaně o stůl (jak to dělám vždy když se účasním válečných porad o nadcházející bitvě) a ujmu se slova.
[b]„Nebudu předstírat, že věřím, že vám jde především o dobro této země, jejího lidu, nebo dokonce samotné královny. Ovšem zachránili jste mi život a vaše moc udržuje při životě i samotnou královnu, z čehož usuzuji že to s její záchranou myslíte opravdu vážně. Proto vám v její záchraně pomohu, co jen bude v mých silách. Ovšem neudělám to pro vás, nebo pro tuto zemi, nýbrž pouze pro závazky, které vůči královně mám.“[/b] na chvíli se odmlčím a pak pokračuju.
[b]„V jedech se bohužel nevyznám, natož pak v protijedech, a tak jediné co vám mohu, jako pomoc, nabídnout je můj meč a mé vojenské zkušenosti. Pokud víte o něčem kde bych se mohl uplatnit, rád tak učiním.“[/b]
Po té co domluvím se opět narovnám na židli a ruce nechám sklouznout zpět, levou opřu o hlavici svého meče pod stolem a pravou nechám volně ležet na stole.

[tab] Vstoupím do místnosti a s tvrdým výrazem se rozhlédnu kolem. Není třeba být na někoho příjemný. [i]Dostal jsem se sem proti své vůli a vůbec netuším, co po mě chtějí.[/i] Tajemnost našeho průvodce nedává tušit nic dobrého. [i]Myslel jsem si, že už bude vše v pořádku. Opak je pravdou. Štěstí, že tu není moje žena. Ta by z toho šílela.[/i]
[tab][b]"Aspoň, že zdvořilost, když už ne smysl a cit pro konvence, vám neschází,"[/b] neujede mi úsečná poznámka, když přistoupím k jedné ze židlí a kývnu na svého společníka, aby mě následoval. [i]Únos to zřejmě nebude. Neponechali by nám zbraně a už vůbec by neunášeli tolik lidí. I tak bude dobré si Danta držet při sobě.[/i]
[tab] S lehkým znuděním poslouchám řečnění jednoho ze zakuklenců. [i]Jistě mohl jsem si myslet, že za tím bude zmizení naší urozené, ale nečekají snad, že my...[/i] Přezíravým pohledem přejedu všechny přísedící. Avšak...
[tab] Zaujatě si poposednu, když uslyším pravdu o královnině stavu. [i]Hle, pravda vykoukla na povrch.[/i] Očima zapátrám po obličejích ostatních. Jakýkoliv náznak poznání oné záhadné nemoci by mohl být užitečný.

[tab] Posledních pár slov mě však mírně vyvede z rovnováhy. [i]Oni ani nevědí koho si to vzali do tédlenc díry, aby jim tu vykládali takovou věc? Páni zřejmě mají velmi zajímavé postupy. Kdo ví, kolik, ze zde sedících, je skutečně loajální koruně na hlavě Seleny?[/i]
[tab] Pobaveně se pousměji, ač dvakrát ke smíchu mi zrovna není.
[tab] [i]Už jsem si myslel, že o veškerou zábavu se budou starat naši páni bez tváře. I když toto není zrovna změna k lepšímu.[/i] Ohodnotím si prvního promluvení schopného člověka.[i] Jasný válečník a možná trochu říznutý a poupravený v nějaké škole pro zbohatlíky. Ale o tom by se dalo pochybovat.[/i]
[tab][b]"Po vašich prvních slovech jsem čekal, že víte, koho jste si sem pozvali, pánové."[/b] Hlesnu znenadání a přejedu očima po přísedících. [b]"Mohli byste tedy vědět, kdo co umí a naopak, hm?"[/b] Tentokrát pohlédnu s jasnou výzvou v očích na zakuklence.

[tab]Po chvilce ticha. [b]"Dobrá, nechme to být."[/b] [i]I když by mi bylo potěšením pokračovat.[/i]
[tab] [b]"Zeptám se na rovinu. Dokáže někdo z vás podle výše zmíněných příznaků identifikovat onen záhadný jed?"[/b] Nakloním se nad stůl, tak jak před chvílí udělal užvaněný válečník a se zdvihnutým obočím pohlédnu na své společníky.
[tab][b]"A po nás nejspíš budete chtít, abychom celou tu výpravu zaplatili, ne? Nebo, abychom si došli pro Geralda?"[/b] zeptám se bez obalu s hraným údivem a špičkou jazyku si přejedu rty.
[tab][b]"Tak či onak, pohostinnost u královny upadá,"[/b] dodám ještě jen tak mimochodem, neboť pociťuji akutní nedostatek dobrého kořeněného vína. [i]Prosedíme celou debatu na suchu? No, to snad né.[/i]

[b]"Jste určitě oba velcí válečníci a svaly na vás jen hrají," [/b]nezůstávám já, malý (jen vzrůstem) kudůk, potichu, [b]"ale tady pán"[/b] následuje nevýrazné kývnutí k tomu tajemnému uvaděči, [b]"se snad vyjádřil jasně. Jed. Protijed. Když nebude protijed, nastane patrně smrt. Projevy jsou šupiny na kůži."[/b]

[i]Jen si tak říkám, jestli by nebylo jednodušší zmizet za kolegou mistrem. Takhle se tady handrkovat s vysokýma mozkama je ztráta času. A támhleten "skorodvoumetr" rozhodně nevypadá na chytráka. Jako jasně, nic proti němu. Možná by se po pár džbánech medoviny projevil i jako každý jiný pohodový krollisko, ale takhle? Válečník jako každej druhej.[/i]

S lehkým úsměvem, tedy vlastně je to spíše neutrální výraz, protože u kudůků tomu už tak bývá, že když se nemračí, smějí se, dost rychle kouknu na pana Turlena.

[b]"Jsem alchymista a s mistrem jsem pracoval, možná bych mu měl jít pomoct a ne tady sedět,"[/b] na vteřinku, ani víc, ani méně se odmlčím, si uvědomím, kdo mne sem do této tajné místnosti přivedl, [b]"ale pokud stále je tím hlavním cílem nalezení protijedu na něco, co má královnu jednoznačně zabít,"[/b] zvýším trochu hlas, abych dodal váhu následujícím slovům, [b]"protože proč plýtvat něčím, co by ji nezabilo a riskovat tak, že se ještě zvýší celé zabezpečení jejího pohybu po hradě?"[/b] Vylétne otázka do davu přísedících a já si jen dvakrát klepnu prsty o stůl, jenž má příjemně masivní desku.

[i]Snad jsem je nepodráždil moc. Už takhle vypadají nespokojeně. A ještě k tomu všemu vytahovat královnina bratra. Ale fuj, pánové. To umíte zacházet jen se svým náhradním... mečem?[/i] Myšlenky si neodpustí jízlivou poznámku.

[tab]Rozvážným krokem následuji Sawyera a záhadného muže s kápí do místnosti. S překvapeným výrazem zjišťuji, že je nás v místnosti mnohem více, nežli jsem očekával. Prohlížím si bedlivě všechny přítomné i celou místnost. Nevlídný obličej každému napovídá, že moje nálada není nejlepší. Vůbec se ale nebojím o svůj život. Kdyby nás chtěli zabít, už bych byl mrtvý. [i]Tohle má bejt nějaké shromáždění či co? Mohli nás sem pozvat i pohodlnějším způsoben, než nás unést. Doufám, že je to jen nějaké nedorozumění a rychle se to vyřeší. Máme na práci důležitější věci…[/i]

[tab]Na Sawyerův pokyn reaguji pouze lehkým kývnutím a pomalu se posadím vedle něj.[i] Díky bohu, že jsem narazil na tak prachatého společníka. Pravda, ženušku má ještě hezčí, ale lepší být bohatý a živý, než mrtvý a chudý což? Krom toho, lézt cizímu do zelí, zvlášť v této delikátní situaci, se prostě nemá![/i] Více se nad touto hloupou myšlenkou nezabývám. Levou dlaní si elegantně opřu hlavu a pozorně poslouchám.

[tab]Jakmile jeden z Ochránců života domluví, tak uznale pokývnu hlavou. Dlouho nad tímto problémem přemýšlet nemusím, neboť je mi je ihned jasné, oč jde. [i]Určitě to byl Gerald! Nezdál se mi hned od prvního momentu, kdy jsem toho křiváka potkal. Za tohle zaplatí…[/i] Normálně bych tuto situaci bral jako zbytečnou ztrátu času, ovšem události posledních dnů můj názor mění. Poprvé se pousměji. [whisp][i]Hmm, tohle se nám dokonale hodí. Pokud bychom královnu zachránili, nebude problém jí přimět k tomu, aby nám pomohla s naším malým obchůdkem. To bychom se potom k tomu zdroji dostali mnohem snáze. Hehe, štěstěna mě opět políbila na čelo.[/i][/whisp]

[tab]Vyslechnu si návrhy ostatních spolusedících a dělám si o nich svůj vlastní obrázek. [i]Ten bojovník, co promluvil poprvé, vypadá na velice spolehlivého muže. Bude se nám určitě hodit.[/i] Krátkým pohledem sjedu druhého lidského bojovníka, dále elfa a skončím u stvoření, které je z nás všech asi nejvyšší. [i]To je barbar? Ne, to je na barbara až moc silné co to jen…no jistě, kroll! Zdá se, že máme o vyrážeče dveří postaráno, che che![/i] Pokud se na mne někdo ze spolusedících podívá, tak se pouze lehce pousměji a dál se jím nezabývám.

[tab]Hlásek malého človíčka u mě vyloudí upřímný úsměv na tváři. Skoro jsem si jej nevšiml, ale musím uznat, že mu to pálí. Otočím se na něj a bedlivě ho poslouchám, neboť má hned po Sawyerovi velmi dobré postřehy. Ovšem nic, co bychom už dávno nevěděli.
[b]„Myslím pane, že vaše místo náleží zde. Pokud bude váš mistr potřebovat pomoci, tak vás zajisté osloví.“[/b] Skočím mužíčkovi do řeči. Vzápětí si uvědomím, že jsem se nezachoval zrovna tolerantně a lehce si odkašlu.

[tab][b]„Ehh, odpusťte, že vám skáču do řeči pánové,“[/b] povím klidně a pohlédnu krátce na kudůka i na ostatní v místnosti.
[b]„Je v zájmu nás všech, abychom na typ jedu přišli co nejdříve to půjde. To je to hlavní co nás musí zajímat. Bylo by dobré vědět, kdo v okolí se zabývá výrobou takovýchto jedů. Přeci jen takovýchto mastičkářů, co umí vyrábět takovéto látky nechodí po Erdonu tolik ne?“[/b] Povím tajemně a pokračuji uvolněným tónem.
[b]„O viníkovi nemusíme dlouho debatovat, že? Všichni dobře víme, kdo jím je. Tím máme o jeden problém méně.“[/b]

[tab]Můj pohled spočine na třech zahalených tvářích. Se zkoumavým pohledem oslovím i je:
[b]„Pokud jste drazí pánové byli schopni vymyslet to, jak zorganizovat toto ehm.......shromáždění, tak předpokládám, že máte i nějaký nápad, jak postupovat dál. Nebo se snad pletu?“[/b] Poslední věta značí, že nemám zrovna dobré mínění o těchto ochráncích života, byť oceňuji to, co udělali pro královnu.

[i]Královnu se pokusil otrávit její vlastní bratr, princ Gerald? A teď se to pokouší hodit na nás? I v mé domovině má lepší pověst! Musím jakkoliv královně pomoc. Zavázal jsem se mé Paní a ta by mi to nikdy neodpustila.[/i]

Pak vyslechnu názory ostatních mužů a zvláště Orogana, který zde přijel se mnou a malého mužíka, který mě zaujal svým názorem velmi zaujal. [i]Hmm... ten se nejspíš v alchymii vyzná, pokusím se mu nějak pomoc, trochu se v rostlinkách, zvláště používaných mou rasou, vyznám.[/i]

Potom se obrátím na muže v kápích: [b]"Nevím, do jaké míry jste to vy, pánové promysleli, ale nejspíše nás Geraldovi muži začnou hledat. Když se ztratí jeden vězeň, způsobí to velký povyk, natožpak více jak pět."[/b]

[whisp "Orogan"] Poté se nenápadně obrátím k Oroganovi, ke kterému mám ze zúčastněných největší důvěru: [b]"Máš pravdu, měli bychom jim pomoct. Co když je to ale past nebo léčka. Pochybuji, že by si Gerald nechal proklouznout tolik zajatců mezi prsty svého vlastního hradu. Obviní nás ze spiknutí a lehce to na nás hodí. Co myslíš?"[/b] Pak se od Orogana zase odvrátím, abych na nás zbytečně neupoutával pozornost.[/whisp]

Pak se odmlčím a si začnu pozorně prohlížet všechny účastníky tohoto rozhovoru, několik mužů, podle postavy nejspíš válečníků, menšího mužíčka, který to, co ztratil na výšce dohnal určitě v rozumu, jednoho krolla, jehož rasu jsem už kdysi dávno poznal a Norreca, hraničáře se kterým jsem se setkal v mé domovině.

[b]32. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
večer[/b]

[tab]Turlen mlčky vyslechne vaše názory. Když se zdá, že již není nikdo, kdo by se chtěl zúčasnit debaty, ujme se slova sám.
[tab]„Jsi mladý a horlivý, pane Orogane. Soudíš příliš unáhleně, aniž bys poznal skutečnost,“ obrátí se k muži, který promluvil jako první. Sejme kápi a odkryje svou tvář. Díváte se na muže, jehož nejlepší léta už minula. Prošedivělé vlasy mu zakrývají čelo a po stranách volně spadají na ramena. Do tváře věk vepsal nesmazatelné stopy v podobě vrásek. Z ní vyhlíží tmavé hluboké oči. Jako byste hleděli do studny, která nemá dno. Bradu zdobí hustý vous.

[tab]„Říkal jsem, že dáváme své Paní svou vlastní životní energii. Tedy žijeme za ni. Vždy jeden z nás jí předává téměř veškerou svou energii. Nelze to, ale donekonečna. Pouze jednu dekádu, pak zemře a jeho místo zaujme další. Žádná moc není, tak velká, aby dokázala udržet při životě toho, kdo odchází za brány smrti.
[tab]Nejde jen o naši zemi. Jde mnohem o víc. Myslíme si, že ve skutečnosti nestojí za tímhle útokem Gerald, ale kdosi jiný. Princ je pouze nástrojem, sluhou někoho mnohem nebezpečnějšího. Gerald chce nastolit staré pořádky a je mu jedno jak.
[tab]Proč myslíte, že jste právě vy tři byli zajati? Jeho záměrem je otravu svést na vás a vynutit z vás doznání, že jste se s elfy spikli proti koruně.
[tab]Při výslechu, by jste přiznali co bude chtít. Věřte tomu, že Geraldovi metody jsou velmi přesvědčovací. Jenže nedohlédl do všech konců. Pokud by vyšel jeho záměr, nezničil by jen kouzelníky, ale rozpoutala by se válka mezi elfy a lidmi.
[tab]Tohle víme, otázkou zůstává, oč jde tomu Neznámému, který tahá za nitky. Už dlouhý čas prince nepřetržitě sledujeme a víme, že se schází s tajemným návštěvníkem. Není nám jasné, kudy se dostává na hrad a kudy odchází. Vždy se někde objeví a zase zmizí.“ Nakrčí přemýšlivě čelo. Jeho tvář se zkrabatí jako starý pergamen.

[tab]„Taktéž ty, pane Sawyere,“ zaměří svou pozornost na jednoho ze dvou nákladně oblečených mužů.
[tab]„ Přicestoval jsi z daleka, skvělý voják, bystrý ve svém úsudku. To jsou hodnoty, které bys mohl vložit a jež budou jistě k užitku. Tvých peněz není zapotřebí, jistě najdeš lepší způsob jejich využití.
[tab]Mohu ti říci mnohé o tvém životě. Pokud bys chtěl, zjistím vše, co jsi prožil. Každičký okamžik tvého života tvoří myšlenky, jimiž se pyšníš, nebo naopak ty, které ukrýváš sám před sebou. I když nemám toho zapotřebí a jistě ani ty netoužíš odhalit své nitro. Co jsem poznal mi stačí.
[tab]Vím, že nejsi zběhlý v jedech, bylinách či nemocech. Což však není možné, abyste se s něčím podobným nesetkali, nečetli či nevyprávěl někdo o něčem takovém? Jde o velmi vzácný jed, neznámého složení i účinků, o takovém by se jistě mluvilo.
[tab]Máš pravdu, pohostinnost a nejen ta, na královském dvoře upadá. Musím tě ovšem vyvést z omylu. Naše společenství nepatří ke královskému dvoru. Již mnoho oběhů jsme nuceni se skrývat, ačkoli královna v posledních obězích zrušila ten nesmyslný zákaz, přesto zůstáváme v utajení. Žijeme zde dole, pod hradem, jen kvůli Seleně, která nás doteď ochraňovala a často se u nás stavila pro radu nebo pomoc.
[tab]Vzhledem k závažnosti situace, jsem vás nejprve chtěl seznámit s tím proč tu jste. Další diskuzi si zpestříme menším občerstvením, s plným žaludkem se lépe povídá. Myslím, že obzvlášť pánové Orogan, Keerias a Norrec jej po dvoudenním půstu, určitě ocení.“ Při vyslovení jména na dotyčné pohlédne.

[tab]Poslední jmenovaný se také zatím jako jediný nevyjádřil. Celou dobu sedí mlčky, ve tváři bledý. [whisp "Norrec_Wizharan"]Necítíš se právě nejlépe, bolí tě žaludek, trochu se ti točí hlava. Snad je to tím, že jsi už téměř dva dny nic nejedl. Nicménějsi schopen vnímat, mluvit, chodit. Nejsi nijak omezen, mimo toho, že ti není do řeči.[/whisp]

[tab]Obrátí se na jednoho ze svých přísedících.
[tab]„Dojdi, prosím, pro ostatní a přineste něco na posilněnou. Než-li theurg Leslan bude hotov povečeříme.“ Oslovený se okamžitě zvedne, otočí se, přejde ke zdi zakryté látkou a zmizí za ní.

[tab]To už Turlen osloví kudůka.
[tab]„Vážím si tvé nabídky, pane Heliere. Nechci nijak snižovat tvé kvality, ale pokud by mistr Leslan potřeboval pomoci, jistě by pro tebe nechal poslat. Jeho přáním bylo pracovat naprosto sám a nebýt vůbec nikým rušen. Zřejmě usoudil, že důležitější budeš zde. Jed měl panovnici nejen zabít, ale hlavně vyvolat roztržku, jak už jsem řekl. Co je však pravým skrytým důvodem netušíme. Naše pátrání selhávají, onen cizinec je přeborníkem v utajování.“ Domluví ke kudůkovi a přeskočí pohledem na dalšího z vás.

[tab]Souhlasím s vámi, pane Dantesi,“ osloví druhého ze zámožných spolusedících, „naším cílem je co nejdříve nalézt protijed. Tato látka zcela bezpečně nepochází z Erdonu, mistr Leslan je odborníkem na různé typy jedů, jedním z nejlepších a jeho úsudku můžeme plně důvěřovat.
[tab]Jak je vám asi z předchozích vět jasné, my sami nemůžeme pátrat po zdroji jedu. Za prvé nevíme, který z nás je právě na řadě se svou „pomocí královně“ a za druhé smrtí někoho z nás, by se vymezený čas na záchranu zkrátil. Teď jen musíme vyčkat výsledku theurgova bádání.“

[tab]Než stihne pokračovat, závěs se zavlní a dovnitř vejde pět postav v kápích, každý z nich drží podnos s objednanou večeří. Během chvilky před vámi na stole přistane oválný cínový talíř na něm polovina opečeného kuřete s křupavou kůrčičkou, přelité jemnou smetanovou omáčkou. K tomu jako příloha hromádka opečených brambor. Z kouřícího pokrmu stoupá vůně, která nejen dráždí chřípí, ale hlavně chuťové buňky.
[tab]Poslední z postav před každého klade jednu z proslulých číší ze skla. Doprostřed stolu na dosah ruky, potom karafy se silným červeným vínem, kořeněným hřebíčkem nebo lehkým bílým vínem s chutí muškátu.

[tab]Jakmile zakulenci všechny obslouží, usednou na volné židle spolu s vámi ke stolu. Slova se opět ujme Turlen.
[tab]„Právě včas. Tak tedy s chutí do toho, přeji všem dobré chutnání. S případnými otázkami se klidně obraťte na mě.“ Dodá ještě a pustí se do jídla, stejně jako jeho následovníci.

[i]Kruci, ti mágové to s tou záchranou asi opravdu myslej vážně. No pokud je to co říkaj pravda, a obávám se že nám nelžou, ani se jim moc nedivím.
Válka mezi elfy a lidmi by měla nedozírné následky, především pokud by lidé zaútočili jako první, což se tady dá očekávat. Pokud by k tomu došlo, královna Ilerien, by rychle ztratila vliv a vlády by se ujal někdo, někdo schopnej se jim postavit, kdo lidem nevěřil od začátku. Fargoden. Další důvod lady Selenu zachránit.
A to ani nemluvím o tom co by Fargoden provedl s touhle zemí. Lidé mají možná silnější armádu, ale to, co by rozhodlo tuhle válku by byla magie. Po rozdrcení armády by pak následovalo vyhlazování, do posledního dítěte. Sice nejsem nejakej zvláštní lidumil, ale tohle nahání husí kůži i mě. Musíme to zastavit a najít toho co řídí prince Geralda, ať už má jakékoli úmysly.[/i]

To co říká Turlen ostatním poslouchám jen letmo, protže jsem zabraný do vlastních myšlenek. Ovšem snažím se pochytit dost, abych si nových společnících udělal obrázek.
Teprve až když přede mne postaví talíř s jídlem a víno uvědomím si, že bych měl něco sníst. Na hlad jsem si už zvyknul, občas jsem na frontě nejedl tři dny v kuse, ale to rozhodně neznamená, že by mi to bylo příjemné. Okamžitě se chopím příboru a začnu jíst, příčemž samozřejmě dbám na správné vychování. [i]Musím uznat, že jídlo je výborné a na víno si taky nelze stěžovat.[/i]
[whisp "Keerias"]Při jídle se trochu nakloním k mému elfskému druhovy a šeptem odpovím na jeho otázku: [b]„Myslím, že ti naši hostitelé už odpověděli za mě. Ovšem to, že to NEJSPÍŠE není léčka, neznamená, že bychom si neměli dávat pozor. Přeci jen jsme ve společnosti kde se pravda říká jen při vyjimečných příležitostech a ještě nikdy ne celá. Pokud ti můžu poradit, sleduj činy ne slova.“[/b] Odcituju elfovy jednu z Leriiných rad a opět se od něho odvrátím.[/whisp]

[i]Tak s kým to tady vlastně jsem, když nepočítám naše hostitele.
První Keerias. Docela sympatickej kluk, řekl bych typickej hraničář. Rozvážnej, chytrej a řekl bych, že i loajální. Pokud se někomu z týhle sebranky dá věřit tak je to on.
Pak ten co mu říkají Sawyer. Šlechtickej floutek co stará se hlavně o vlastní kapsu. Ale co kdyži je pravda co o něm říkal Turlen. Pokud to je skutečně dobrej voják, tak by pro něj slova jako čest nebo věrnost nemusela bejt jen slova na erbu. Na každej pád, si na nej radši budu dávat pozor, pro jistotu.
Dále ten Dantes, kterej přišel se Sawyerem. Možná je to šlechtic, ale rozhodně se tak nechová. Nevím co si o něm mám myslet, podle jeho chování je oddaný královně, ale kdo ví jak je to ve skutečnosti.
Pak je tu ten kudůk. Pěkně užvaněnej, což u jeho rasy neni nic tak neobvyklého, a pokud můžu soudit i upřímnej. Hodí se mít po ruce alchymistu, přeci jen kdo jinej se má vyznat v jedech než ten kdo je sám vyrábí. Proto asi taky vybrali jeho mistra, aby určil jed, kterej zabíjí královnu.
A nakonec je tu Norrec. Zatím nic neřekl, takže nemůžu pousoudit jestli je to skutečně loajální voják z královniny družiny, za kterýho ho mám, nebo ne.[/i]

Po jídle odsunu talíř a naliju si druhý pohár bílého vína. [b]„Musím vám složit svou poklonu, mistře Turlene, stejně jako vašemu kuchaři, jídlo bylo vynikající.“[/b] neodpustím si lehkou zvořilost vůči hostiteli, ovšem potom zvážním.
[b]„Jako služebník jejího veličenstva, královny Ilerien, svrchované vládkyně Starosrdce bych na vás měl prosbu.“[/b] na chvíli se odmlčím, abych promyslel slova a pak pokračuju [b]„Rád bych poslal své vládkyni zprávu o současné situaci, pokud by to bylo možné, neboť ona samotná je nepřímo v ohrožení. Pokud by totiž došlo k nejhoršímu a rozpoutala se válka mezi oběma královstvími, aniž bychom ji varovali, pochybuji, že by se jí podařilo udržet si korunu. A upřímně, pokud selžeme a k válce dojde, bude ona jedna z posledních, která bude moci zabránit masakru.“[/b]

[tab]Hodnou dobu se touláš světem sem a tam. Život tady v pustinách, není snadný. Zvykl sis, postarat se o sebe sám. Musel jsi, jinak bys zemřel.
[tab]Opustil jsi jednu z mnoha jeskyní, ve kterých obvykle přebýváš kruté zimy. V nich se ukrýváš před mrazem. Dlouhé noci, hlad a mráz. Nechceš o tom přemýšlet, teď je jaro, všechno se zelená. Vhodná doba na cestování. Před tebou se rozprostřely pláně, kterým lidé říkají Severní. Vykračoval sis sám a sám.

[tab]Na obzoru se objevila skvrna, rychle se přibližovala. Rozdělila se na tucet menších, získala obrysy. Koně a na nich jezdci. Ozbrojení muži se ženou přímo k tobě a něco na sebe pokřikují. Vítr k tobě zanesl dusot kopyt a útržky slov.
[tab]„Stvůra... lov... první... sto zlatých... Héééééééj!“ Zazněl výkřik vedoucího jezdce. Bylo jasné co znamená. Obrátil ses na útěk, ale brzo ti došlo, že nemá smysl. Jezdci tě doháněli.
Otočil ses k nim čelem a popadl zbraň.
[tab]„Já nedělat nic.“ Zařval jsi na ně v domnění, že je zastavíš.
Vedoucí muž se jen zachechtal v odpověď a prudce zbrzdil hřebce.
[tab]„Zemřeš, zvíře.“ Odplivl si, zároveň zaútočil taseným mečem.

[tab]Ránu jsi sice vykryl, ale lovců byla přesila. Přesto jsi několik z nich poslal úspěšně k zemi, než se ti zatmělo před očima. Probrala tě studená voda chrstnutá do obličeje. Ruce spoutané a kolem krku provaz.
[tab]„Zabil jsi dva z mých věrných, za to zaplatíš. Budeš prosit o smrt.“ Syčel nenávistně onen muž.
[tab]Vysvětloval jsi, že ses jen bránil, to oni tě napadli. Byl jsi však příliš rozrušen, slova ti splývaly v nesrozumitelné zvuky a vrčení.
[tab]„Princi Geralde, měli bychom se vrátit. Co to zvíře popravit veřejně, za vraždu Henrika a Ulrika.“ Přerušil tvé mumlání nesměle jiný z mužů.
[tab]„Jo, předvedu zase jednou spodině svou moc,“ kývl uznale Gerald na toho co promluvil.
[tab]„Přivažte ho za koně a jedem!“ Rozkázal.
[tab]„Zítra se dobře pobavíme,“ dodal s krutým úšklebkem k tobě. Vyhoupl se do sedla a pobídl hřebce k návratu.
[tab]Dovlekli tě až do města, na hrad. Projížděli jste ulicemi plných lidí, někteří na tebe hleděli překvapeně, mnozí se soucitem, pár s nezájmem.

[tab]Žádná poprava se nekonala. Naopak Selena s něčím takovým nesouhlasila, i když Gerald poukazoval na dva mrtvé.
[tab]„Znám ty dva lháře, kdoví jak to bylo, Geralde. Sám tvrdíš, že jsi u toho nebyl. Nech mě vyslechnu ho, sama.“
[tab]„Byli to mí přátelé a nenechám jejich vraždu nepotrestanou.“
[tab]„Ty? Vládnu tu zatím pořád ještě já. Nezapomínej!
[tab]Neřekla jsem, že mu projde vražda. Jen, že to prošetřím. Jestli máš pravdu bude tvůj, jako soudce máš plné právo vynést rozsudek.“ Utnula rezolutně další námitky královna.

[tab]Pár dní jsi strávil ve věznici. Mezitím královna opravdu vše pečlivě prověřila, vyslechla tě a nakonec ti dala za pravdu. Osvobodila tě, jako omluvu ti zařídila teplou koupel, vybranou krmi a zacházela s tebou vlídně, což se ti do té doby nestalo. Uprosil jsi ji a stal se jedním z jejích nejhorlivějších osobních ochránců. Od té doby jí neřekneš jinak než „Má Paní.“
Byl jsi také první, kdo objevil královninu podivnou nemoc.
[tab]Držel jsi hlídku za dveřmi. Selena se vrátila z večeře, kde oznámila své zasnoubení s mladým elfským princem. Unavena se odebrala do své komnaty, oddat se spánku. V nočním tichu jsi uslyšel sténání, vtrhl do komnaty. Mladá žena ležela na kobercích, čelo orosené potem, svíjela se v bolestech.
[tab]Netušil jsi co udělat a tak ses rozběhl pro Turlena, věkem poznamenaného Selenina důvěrníka. Jediný další člověk, kterému jsi důvěřoval.

[tab]Než jste se vrátili panovnici po těle naskákaly drobné puchýřky, vypadající jako šupinky a upadla v bezvědomí.
[tab]Společně s Turlenem jste ji přestěhovali do tajných komnat pod hradem, kde ji společenství mágů začarovalo do čirého kvádru. Leží nehybně, zdá se jako by spala zalitá v ledu. Vysvětlili ti, že je to pro její dobro a musíš jim věřit.
[tab]Od včerejšího večera sedíš u Selenina „lože“ vypadá jako mrtvá, ale věříš mágům, že je to nutné. Podle nich žije, jen zastavili působení jedu než najdou protilék.

[tab]Odmítáš se od ní hnout na krok. Právě přišel jeden z mágů a donesl ti něco k jídlu. Položí ti na kolena velký tác, na něm oválný cínový talíř s polovinou opečeného kuřete , polité jemnou smetanovou omáčkou. Křupavá kůrčička vybízí k zakousnutí, k tomu jako příloha hromádka opečených brambor. Z kouřícího pokrmu stoupá vůně, která nejen dráždí chřípí, ale hlavně chuťové buňky.
[tab]„Volodimére, no tak. Jestli chceš Mé Paní pomoci, tak se najez. Musíš být silný. Potom pro tebe přijdu. Mistr theurg, již objevil podstatu jedu a budeme tě potřebovat. Přijdu pro tebe později, Turlen ti vše vysvětlí." S těmito slovy, tě zase urychleně opustí.

--------------
prozatím šeptem

Když sedím u jejího lože, probleskává mi hlavou vše, co se událo od vstupu do této země. Takto násilné a nenávistné chování jen za to, že jsem, mne snad ještě nikdy nepotkalo. [i]V politice ani ve vztazích mezi lidmi se moc nevyznám. NEvím, o co se stále tolik snaží. Proč dělají tolik zbytečností a malicherností. Ach, má Paní. Po dlouhé době jsem konečně nalezl mír v duši e nechtěl jsem prozatím cestovat.
Poprvé v životě jsem si zakusil, jaké to je, když mi někdo důvěřuje. Když mám místo na zemi, kde nejsem na obtíž. [/i]

Takto sedím a dumám v myšlenkách, neschopný slova. [i]I když nejsem chytrý, i mě je jasné, že to bude dílem toho Geralda. To on chtěl určitě její smrt. Je zlý, špatný. Zabíjí pro potěšení. Doufám, že jednou budu moci s ním bojovat. Jen díky dobrotivosti Paní jsem zapomněl, co mi chtěl udělat. On a jeho banda špinavců. Jsou to typičtí lidé. Slabí. Malicherní. Místo toho, aby byli rádi, že mohou spokojeně žít, stále intrikují a vraždí. [/i]

Dochází mi pomalu, že mezi lidmi jsem se nikdy necítil dobře a vůbec ne ve městech. [i]Vždycky jsem měl vztek a úzkost zároveň. Tady, díky mému poslání to bylo jinak. Doufám, že mistr alchymista brzy na něco přijde. Sice nejspíše budu muset odejít ze své stráže. Ale snad mi to má Paní odpustí.[/i]

Ze zadumání mě vytrhne jídlo a mág, který mi ho přináší. Vypadá skvěle. [b]Já ti děkovat. Vypadat a vonět krásně. [/b][i]Počkat, cože to řekl? Už přišli na podstatu jedu. A později pro mě přijde.[/i] Propukne mi v nitru alespoň nějaká úleva. Vyskočím a obejmu onoho mága. Trochu jsem si už na lidi zvyknul, tak netlačím moc. [b]Já rychle sníst. A ty pro mě rychle přijít. Já moc prosit. [/b]Dořeknu a přímo hořím tohou alespoň něco udělat.

[tab] Dlouho, skutečně dlouho ten zakuklenec žvaní. Možná by skutečně bylo nejlepší, už jen ve prospěch, Selenina zdraví, co nejdříve začít jednat. Ale... stále se mluví, jako bychom tu byli právě od toho.
[tab][b]"Výborně,"[/b] hlesnu tiše, když spatřím tak svůdně vypadající karafu s vínem. [i]Královští sice nejste, ale žijete si tak.[/i]
[tab] Zjištění faktu, že jsem ve společnosti zlodějů, či nedej bože, vrahů či jen chuligánů mě donutí pohrdlivě ohrnout nos nad citem našich hostitelů pro výběr lidí na tak důležitou práci. [i]Nechali se chytit jednou, podruhé to nebude jiné. Na druhou stranu... budeme mít krytí.[/i]
[tab] Pobaveně se ušklíbnu nad pouhou myšlenkou a schovám svá šklebící se ústa za okrajem pohárku, když upíjím vína.
[tab] Nakonec se stejně, jako ostatní pustím do jídla. Jím skromná sousta. Spíše jen proto, abych ochutnal, než abych se skutečně najedl.

[tab][i]Teď bychom si mohli vyřídit to, že se mi hrabal v hlavě. Nejspíše.[/i] Otřu si ústa o nějaký ubrousek, nebo v případě nejvyšší nouze sáhnu do kapsy pro svůj kapesník.
[tab][b]"Eh, když dovolíte,"[/b] začnu přívětivě ke staříkovi. [b]"Chtěl jste mi tím vším naznačit, že máte ten [i]mocný dar[/i] někomu nahlížet do myšlenek?"[/b] Na rozdíl od začátku, poslední slova mi z úst splynula, jako ten nejodpornější jed. [i]Nikdo, opakuji nikdo se mi nebude hrabat v hlavě![/i]
[tab][b]"Chtěl bych vás upozornit na to, že poslední [i]čáryfuk[/i],"[/b] doprovodím svá slova mávnutím ruky, jako bych sám mohl kouzlit a ohýbat realitu pouhou myšlenkou, [b]"přišel o více, než si mohl ve svém zbývajícím životě dovolit."[/b] Vrhnu po starci nepříjemný uhrančivý pohled znamenající jen jedno jediné. Výhrůžku.
[tab][b]"Ale k věci,"[/b] [i]Ten to už nikdy nezkusí.[/i] pousměji se pobaveně na ostatní, [b]"Když opliváte touto schopností -nebo se snad mýlím? - proč jste ji nevyužil na Geralda? Selenin zrádný bratr onoho loutkaře musel vidět, musel s ním mluvit, to vše by nám mohlo pomoci. A vůbec... uvažoval jste o tom?"[/b] Hned za odfrknutím se hlasitě zasměji. [i]Jistěže ne.[/i]

[tab] Podívám se na Dantese a přikývnu. [i]Má pravdu, chce to plán. Čekání je totiž zbytečné a nudné. A nejsem zrovna masochista, abych své volné chvilky trávil s "těmitotěmi". Ani pojmenovat je nejde.[/i]
[tab][b]"Takže plán? Dantes má pravdu, to jediné nám schází. Nejspíš máme jen jedinou možnost, jak se k protilátce dostat,"[/b] kývnu hlavou, [b]"přes Geralda až k neznámému. Pokud mu on podstrčil jed, bude určitě někde mít i protilátku."[/b]
[tab][b]"Jestli dovolíte, Orogane,"[/b]otočím se náhle na válečníka,[b]"o doručení vaší zprávy bych se postaral já. Mám tu pár loajálních lidí, kterým mohu důvěřovat. Stačí, když zprávu napíšete a já ji odešlu vaší paní. Určitě bude listina ve větším bezpečí, než u řadového poslíčka."[/b]
[tab] [i]Dlouho jsem nenavštívil starého přítele Frederika. Ještě pořád mi něco malého dluží, co kdybych si to vybral nyní?[/i][whisp][b]*[/b][/whisp] Spokojeně si poklepu na špičku nosu a znovu si dopřeji několik malých doušků vína.
[tab] Rozhlédnu se po tvářích ostatních. Na maličký okamžik se zastavím u Orogana. [b]"Námitky nebo snad máte jiný plán?"[/b]

[whisp]------------------------------------------------------------------------
* Ták, nebude doufám moc vadit, že jsem si vymyslel menšího přítele Frederika? O koho by se mělo jednat? Stačil by nějaký kupec, který po mě jednou chtěl vypůjčit peníze a do teď mi je nevrátil - moc jsem po nich zpět netoužil, vždycky je lepší mít na někoho do budoucna páku.
Nevadí to moc? *40*[/whisp]

[tab]Pozorně naslouchám Turlenovu řeč. [i]Takže není z Erdonu? To není moc dobrá zpráva.[/i] I přesto, že ten stařík hovořil dlouho, přeci jen nedokázal skrýt to hlavní, co jsem si od začátku myslel. Žádný plán nemá a spoléhá na to, že mu to celé obstaráme my. Nevěřícně zakroutím hlavou. [i]Jak ubohé. Čekal jsem od nich o dost víc. Mít za zády takovéhle omezence, kteří „akorát“ vysávají svůj život a dávají ho někomu jinému? Tak to potěš! Nemít tak důležitou věc na práci, už by mě tu nikdo neviděl. Ale aspoň znám jména svých budoucích společníků.[/i] Lehce se pousměji.

[tab]Při slovech směřovaných na Sawyera lehce znejistím. Lehký úsměv, doprovázený pozorným zaujatým pohledem však všechny obavy v mé hlavě bezpečně skrývá. [i]On umí číst myšlenky?! To se mi vůbec nelíbí. Nikomu do mých pamětí a zážitků vůbec nic není! Zvlášť do některých. Ale Turlen není ten typ, který by to někomu vyžvanil. Pouze blafuje. Na to jsem až příliš cenný a vím toho až moc. Byla by to zkáza nejen jeho, ale i celého Erdonu…[/i]

[tab]Slovům ohledně někoho jiného, kdo stojí za tím zločinem příliš nevěřím. [i]Kdo by jen mohl rozkazovat princovi? Ne, to je hloupost. To by přeci mohla snad jen šlechta a ta by se snad k něčemu takovému nesnížila. Snad. Šlo mu jen o sebe a svojí chuť vládnout. Nic víc, nic míň.[/i]

[tab]V okamžik, jak se ke mně dostane kuře s bramborami, tak uznale pokývnu hlavou. [i]Tohle se mi už líbí mnohem víc.[/i] Přitáhnu si k sobě karafu s bílým vínem a naliji jej do krásné číše. Pečlivě si znaleckým pohledem prohlížím nejen drahé sklo, ale i obsah. Zvlášť jestli ve víně není nějaký prášek. Pokud je vše v normálu, tak teprve poté lehce ochutnám a opět položím číši elegantně zpět na povrch stolu
[b]„Velice vám děkuji pane Turlene. Taktéž přeji dobrou chuť pánové,“[/b] povím klidným hlasem a pomalu ochutnám hlavní jídlo.

[tab]Po pár soustech odložím příbory a utřu si ústa ubrouskem či něčím podobným (pokud je to k dispozici). Poté se opět věnuji naší záležitosti.
[b]„Nezbývá mi, než souhlasit s panem Jaderacem. Jak zde pan Kerrias správně podotknul, budou vás zajisté hledat. Není příliš moudré se vystavoval riziku odhalení…“[/b] Povím upřímným hlasem, dívajíce se na Orogana. Poté se podívám na Sawyera zamyšleným pohledem. [i]Cože náhle tolik ochoty? To mi přijde divný. [whisp]Určitě má v plánu něco víc, nežli jen odeslání dopisu. To je jisté.[/whisp][/i]

[tab][b]„No, tak jestli byste neměli nějaký opravdový plán, jak s tou naší záležitostí pohnout, tak já bych něco navrhnul. Podle toho, co jste nám tvrdili, tak jsme pod hradem a jelikož právě prý večeříme, tak bude nejspíš už tma ne?“[/b] Domluvím tajemně a pohlédnu všem do tváří.
[b]„Pokud je mi známo, tak každý správný hrad by měl mít tajné únikové chodby, v případě napadení nepřítelem. Co takhle unést Geralda a pak ho někde v klídku donutit mluvit?“[/b] Poté se na moment podívám ke stropu, odkašlu si a pokračuji.
[b]„Vím, určitě bude mít stráže, ale pro nás hraje výhodu moment překvapení a noc. Je princ momentálně na hradě? A kolik lidí ví o této skrýši?“[/b] Optám se zvědavě na adresu Turlena a na moment se zamyslím.
[b]„Směl bych vidět královnu? Sice nejsem zběhlý v jedech a nejsem žádný alchymista, ovšem celkem dost jsem toho nacestoval a třeba bych si na něco důležitého vzpomněl.“[/b] Nechám doznít svá slova v místnosti.

Poslouchám návrhy Sawyera i Danta a lehce se po nich ušklíbnu. [i]Pokouší se tu situaci alespoň nějak řešit, to je dobré znamení. Možná se jim skutečně bude dá věřit. Sawyer se zdá jako schopný velitel a stejně jako Dantes má velmi zajímavé nápady. Ačkoli jejich plány jsou poněkud prvoplánovité.[/i]

Počkám až Dantes domluví a opět se ujmu slova: [b]„Děkuji za vaší ochotu, pane Sawyere, pokud jsou vaší lidé opravdu spolehliví nevidím důvod, proč vám mou zprávu nesvěřit.“[/b] obrátím se směrem k šlechtici [b]„Ale zpět k našemu problému. Dostat se k informacím o jedu a našem NEZNÁMÉM přes lorda Geralda je nejspíše nejpřímější a nejjednodušší, ovšem jsou tu určitá rizika, kvůli nimž bych to raději nechal až jako poslední možnost.“[/b] na chvíli se odmlčím a dopřeju si další doušek ze svého poháru [b]„Unést prince nebo se k němu jinak dostat bude značně obtížné a nebezpečné. Ale především pokud se princi něco stane, dost pravděpodobně ten, kdo s Geraldem manipuluje, stačí zamést stopy a zmizet. A obávám se, že to si nemůžeme dovolit.
Nebezpečný by byl i rozruch, který by mohlo zmizení prince způsobit, protože by nám naší snahu nejspíš výrazně zkomplikoval. Nemluvím ani tak o faktu, že by nás, respektive prince a královnu, hledalo celé královstí, ale obávám se spíše šlechticů, z nichž nekteří by se mohli pokusit uchvátit trůn.
Dále je tu otázka prince samotného. Pokud se ho skutečně zmocníme, není zadaleka jisté že on sám něco o jedu, nebo o tom “manipulátorovy“, něco ví. S neznámím mohl komunikovat přes prostředníka, nebo ho někdo jen správně směřoval nepatrnými poznámkami a narážkami, obojí je možné. A pokud jde o jed, lord Gerald si klidně mohl někoho najmout, aby mu obstaral něco speciálního, ale o jeho účincích, složení nebo dokonce protijedu nemusí nic vědět.“[/b]
Opět se napiju z poháru, abych nechal své společníky vstřebat to, co jsem právě řekl a znovu pokračuju [b]„Podle mého cesta k těmto otázkám nevede přes prince. Toho bych skutečně raději vynechal, protože jeho zmizení by způsobilo více škody než užitku. Naopak nám princ možná bude užitečnější, pokud zůstane tam kde je. Chápu, že to zní absurdně, ale je to tak.
Jistě bude po mně, Norrecovy a Keeriasavy pátrat,“[/b] jména mých společníků doplním gestikulací jejich směrem [b]„ale to bude tak poslední co bude dělat, protože jen o nás zatím ví. Ovšem pokud ho uneseme upozorníme na sebe a zároveň odhalíme našim nepřátelům, ať už je to kdokoli, co všechno vlastně víme. A přiznejme si to, utajení a nevědomost našich nepřátel je v současné době naší jedinou výhodou. Navíc monzí z vás mají už s lordem Geraldem nějaké zkušenosti a mohli bychom tedy předpovídat některé jeho kroky.“[/b]

Znovu se napiju z poháru a tentokrát pořádně. [i]Na takovýhle projevy nejsem zvyklej, ale někdo je musel usměrnit. Takhle bychom se připravili o těch pár výhod, co máme, a nic by z toho nebylo.[/i]

[b]„Ale aby to nevypadalo, že jen kritizuji a samotného mě nic nenapadá.“ [/b]chystám se zakončit svůj monolog[b] „Mistr Turlen zde mluvil o jakém si tajemném návštěvníkovy, kterých se schází s princem, tak proč nezkusit informace dostat z něho? Vím, že to není o mnoho jistější, protože ten “návštěvník“ toho rovněž nemusí mnoho vědět, nadruhou stranu jeho zmizení si všimne málo kdo, a rozhodně né hned.“ [/b]

Do místnosti vejdu s poněkud nezúčastněným pohledem a všímám si víc interiéru místnosti než lidí tady. Pohled mi pomalu sjíždí ke stolu a společníkům, kteří pravděpodobně sdílejí stejný osud jako já. Nijak nezjišťuji, za jakým účelem jsem tady a trpělivě čekám. Ke stolu si usednu jako poslední. Když začne zakuklený stařík mluvit, tak se mi udělá zle. Ne, že by mě znechutil on, ale po dvou dnech v žaláři bych si potřeboval odpočinout a najíst se. Vnímám jen svůj hlad, a že je královna otrávena. Nijak zvlášť toho nelituji, jelikož mi je vcelku jedno kdo království povede. Jakožto cestovatele a dobrodruha mě více méně nic neváže.

[i]Kruci já mám hlad, snad dostaneme i něco k snědku, nebo tady chcípnu dřív, než odsud vylezu. Snad kdybych je poprosil, snad by něco přinesli. Pořád jen dokola to samé, královna, Gerald a jed, cožpak jim není jasné, co se po nich chce a že nemají ani na výběr. Tak či onak budou stejně muset vyřešit celý problém, zbytečně se v tom nimráte vy rádoby detektivové.[/i] Uvažuji nad myšlenkami směřujícími úplně jinam, než na to o čem je řeč. Trochu mě zaujme Kaerias a začnu uvažovat nad tím, že má vlastně pravdu.

[i]Co bude s námi, byli jsme v žaláři a teď najednou nejsme, jistě už si toho Gerald všiml a já chci žít v klidu a ne se schovávat před vojáky, kteří dostanou za moji hlavu plný měšec a nějakou ženskou. Když to vezmu kolem a kolem, tak logicky dojdu k faktu, že záchrana královny zachrání i mě. Tak co tady řešíme, najíme se a půjdeme hledat protijed. I když jak vidím tyhle individua tak bych šel radši sám a možná s tím kudůkem.[i]

Při poslední myšlence si nenechám ujít znechucený pohled na všechny přítomné. Snad jen kromě Kaeriase a Orogana. Už, už chci něco říct, když v tom se rozevřou dveře a já hned cítím vůni jídla. Jakmile přede mě položí tác a víno tak se do toho okamžitě pustím. Hltám jedno sousto za druhým a ani si nevšímám, že tam mi něco ukápne, tu spadne kus jídla a hlavně, že u toho vypadám jako nějaký skřet. Ani ne za malou chvilku je můj talíř prázdný a já se jen tak tak držím, abych ho nevylízal.

[b]Děkuji za jídlo,[/b] řeknu nahlas, jakmile všichni domluví. [b]Myslím, že je zbytečné bádat nad tím, co mají Turlen a jeho spolek v plánu, jelikož je očividné, že nic v plánu nemají. Myslím, že asi nejlepší by bylo si trochu odpočinout, najít cestu ven z města, alespoň pro mě, Kaeriase a Orogana, jak už někdo z vás naznačil, jelikož nedávné události nás odsoudily k nějaké době schovávání se. Je mi docela jedno proč a kdo královnu otrávil, ale dokud to nevyřešíme tak nebudeme mít klid a to nikdo z nás. Ale milý pane Turlene, jak máme najít protijed, když ani nevíme, co královnu otrávilo, neznáme ani příznaky jedu, nevíme vlastně nic, jen to, že spí a vy jste ji zastavili životní funkce, nic víc.[/b] Po krátké a vysilující řeči se posadím a vypiju celou sklenici vína. Dál už jen čekám na ostatní.

[tab][i]Skvělé, úžasné, doslova fascinující. A co bys za to zasloužil, Orogane? Minimálně pohlavek.[/i] Pohrdlivě si odfrknu, když náš nejukecanější člen zmlkne.
[tab] Povzdechnu si. [b]"Já s Dantesem máme prozatím volný přístup po většině hradu. Gerald není hloupý a tak nezaútočí na šlechtice v jeho vlastním domě. Znepřátelil by si tak ostatní stavy a to by vyvolalo občanskou válku,"[/b] řeknu s klidem v hlase a mírně se narovnám.
[tab] [b]"Co tím tedy chci říct? Není nutné Geralda unášet. Přijdeme si s ním [i]přátelsky[/i] popovídat."[/b] Usměji se a jen tak ledabyle položím ruku na hrušku svého meče. Avšak ti, co mě znají déle v tom vidí jasný náznak toho, že nezůstane jen u kamarádičkování. [i]Sice nemám chudinu moc rád, ale to, jak s ní zachází Selenin bratr. To je... nechutný.[/i]

[tab] Najednou mi dojde i něco jiného. Bohužel pro Orogana je to další věc, která mi pomůže vyvrátit jeho slova. [i]Jestlipak se onen tajemný cizinec ještě na tom hradě ukáže, když svůj záměr splnil.[/i]
[tab][b]"Jaký plán máte na dopadení toho cizince? [/b] Se zvednutým obočím se podívám na ostatní přísedící. [b]"Nachystáme po chodbách hradu pasti a počkáme až jedno z ok na medvědy sklapne?"[/b]
[tab] Pobaveně se zasměji. [i]Vtipné, skutečně vtipné.[/i]
[tab][b]"Dívejte se na to z té realističtější stránky. Kde jinde, než na hradě byste ho chtěli odchytit? Kde jinde, když ulice jsou plné lidí, kde jinde, když ho nikde jinde nikdo jiný neviděl? Nejschůdnější možností je dojít si za Geraldem a počkat si tam na něj."[/b] Udeřím pěstí do stolu, abych svým slovům dodal váhu.
[tab][b]"Dostaneme Geralda, dostaneme toho tajemného muže."[/b] [i]Nikdo asi nikdy nemučil svého vězně. Člověk si vždy chce zachránit kůži, když cítí na hrdle chladnou ocel meče.[/i] Pohrdlivě se ušklíbnu. [b]"A pokud tu mluvíte o tom, jak zachránit královnu, ale nejradši byste se schovávali... nezbývá mi nic jiného, než vás označit za zbabělce a zrádce koruny."[/b]
[tab]Vstanu a opřu se jednou rukou o Dantesovo opěradlo. [b]"Vlastenci!"[/b] Vyprsknu. [b]"Z vašich úst to zní, jako hloupý žert. Seďte si na zadku a dále si debatujte o tom, jak si schovat své zadnice a moc se neutahat."[/b]

[tab]Pohlédnu na staříka. [b]"Dantes má dobrou otázku. Mohl byste mu ji, co nejrychleji zodpovědět? Dělá se mi ze zdejší společnosti zle."[/b]
[tab][b]"Dante, půjdeme? Nechceme přeci, aby nám NAŠE královna umřela."[/b] Dodám záhy a tvrdě se podívám po svém společníkovi.

[i]Hmm, jídlo! Tak nádherou vůni už ani nepamatuju! Není to sice nějaká elfská pochoutka, která by mi vrátila všechny síly, ale určitě tím nepohrdám.[/i] Pak se ihned zakousnu do jídla. Při poslouchání názoru ostatních účastníku tohoto "shromáždění" se ve mě vytvoří různé dojmy. [i]Každý z nich má určitě v něčem pravdu, ale taky se můžou v lecčems mýlit.[/i][whisp "Orogan"]

Když je Sawyer v půli své řeči, znovu se obrátím na Orogana:[b]"Sawyer si nejspíše hodně fandí,"[/b] řeknu mu šeptem pohrdavě, [b]"Řve tady po těch lidech jako by mu to tady patřilo. Asi si ani neuvědomuje jejich moc. Ve vzduchu cítím silnou magii, jako u v naší domovině! Myslím, že kdyby chtěli, už by za svá slova zaplatil."[/b][/whisp]
[whisp]

Pak se zamyslím jen pro sebe: [i]Pane Turlene, pokud mi opravdu čteš mé myšleny, můžeme spolu takhle komunikovat. Jako důkaz se napij ze své číše červeného vína, a pak ji polož k láhvi s bílým vínem.[/i][/whisp]

Ihned jak Sawyer domluví, začnu reagovat na jeho slova. Postavím se a obrátím se na všechny přísedící: [b]"Kde chcete jít? Odejít v půli rady?"[/b] vyhrknu ze sebe trochu vztekle, a trochu překvapeně, [b]"neunahluj se Sawyere, může to být naše poslední rozhodnutí!"[/b] tato slova už však řeknu s klidem, abych nikoho neurazil.

[b]"Sawyere i Orogane, oba máte pravdu. Jak ale chcete to "přátelské" popovídání s Geraldem provést?" Řekl bych, že nebude tak hloupý, aby vám vyžvanil vše, co ví. A za svými zády bude mít několik lidí, kteří se ho zastanou při obvinění ze zrady,"[/b] rozhlédnu se po všech, zda-li v nějaké tváři uvidím souhlasný výraz a pak pokračuji: [b]"Gerald nebude za tím vším tady na hradě stát sám, kdo je mu z hradních obyvatel nejbližší?"[/b] zeptám se a nasměřuji zrak na téměř všechny přísedící. Po chvíli se posadím a pustím se do nedojezeného jídla.

[i]Nesmíme se unáhlit v něčem, aniž bychom se o tom pořádně poradili![/i] pomyslím si ještě pro sebe.

[tab][i]Musím uznat, že jsem ty chlapíky krapet přecenil. Možná to jsou dobří vojáci, ale moc fantasie zrovna nepobrali. A tady to platí dvojnásob![/i] Musím se opravdu snažit, abych nevybuchnul smíchy při některých názorech mých „drahých“ společníků. Pravou dlaní skryji pobavený výraz v obličeji. Už se nadechuji k odpovědi, ale Sawyer mě předběhne.

[tab]Jeho výstup mě ovšem velice překvapí. Ač to u mě není obvyklé, vrhnu na něho velmi překvapený pohled, doprovázený lehkým úsměvem. [i]Ten chlap je vážně dobrej! Musím uznat, že to s tou návštěvou mě nenapadlo. Ale tohle divadélko můžou hrát klidně i dva.[/i] Posunkem dám Sawyerovi najevo, že souhlasím.

[tab][b]„Uklidněte se prosím pane Jaderacu. Musíme být k pánům shovívaví. Jistě si při tom uvěznění zažili své,“[/b] povím konejšivým hlasem směrem k němu. Poté vstanu a klidným krokem plným jistoty obcházím stůl. Tajemným pohledem se zastavím u každého sedícího i stojícího zvlášť. Každému musí být při tomto pohledu zřejmé, že se jejich oči střetávají s někým výjimečným.
[b]„Uznávám, že unesení prince je moc okaté, to ano. Ovšem při vší úctě, čekat na toho neznámého návštěvníka není o nic lepší…“[/b] Pomalu stočím pohled na Orogana a přijdu k němu do takové pozice, abych byl naproti němu a díval se mu přímo do očí. Usměji se, ale tento úsměv není vůbec příjemný.
[b]„Uznejte sám. Nevíme jak vypadá. Nevíme ani, kdo to je a už vůbec odkud pochází. A pokud má vůbec s tou vraždou něco společného, tak není vůbec jisté, jestli se na hradě vůbec někdy objeví. A my nemáme tolik času, abychom na něho trpělivě čekali…“[/b] Při svých slovech živě gestikuluji. Nechám svá slova doznít a chvilinku mlčím, abych získal ještě větší pozornost.

[tab]Mé kroky poté zamíří k Norrecovi. Postavím se rovněž naproti němu. Tentokrát se ovšem nesměji. Nasadím překvapivý pohled, který obsahuje i špetku opovržení.
[b]„Vám je JEDNO, kdo a proč královnu zabil?! Musím přiznat, že jste mě velice zklamal pane. Chcete odejít? Fajn, nebudu vám bránit. Ovšem berte v úvahu jednu věc. Všichni budou očekávat, že se budete snažit dostat co nejdál odtud. A tohle je poslední místo, kde by vás někdo hledal. Koho by napadlo, že se skrýváte pod samotným Erdonským hradem? Právě tady jste v největším bezpečí. A vězte, že vás budeme potřebovat živého. My i královna.“[/b] Lehce si odkašlu a pomalu se vracím na své místo. [whisp][i]Tse! Tak takhle už jsem dlouho nelhal. Bohatě bychom si vystačili se Sawyerem. Tihle hňupové totiž sami nesvedou vůbec nic![/i][/whisp]

[tab]Cestou pohlédnu na svoji číši a dostanu skvělý nápad. Pohledem sjedu Keeriase.
[b]„Já a pan Jaderac už máme své metody, jak se Geraldovi vetřít do přízně. Jak zde bylo řečeno, nás se neodváží zabít, ani nám zkřivit vlásek. To by vyvolalo pobouření u šlechty a takové riziko si žádný král nikdy nedovolí. A co se týče toho vyžvanění informací…“[/b] Elegantně levou rukou uchopím číši a bedlivě si prohlížím obsah.
[b]„…to už nechte na nás dvou.“[/b] Povím hlasem, který značí, že vím co dělám. Slabým douškem upiji víno a postavím se vedle Sawyera. Podívám se vyzývavým pohledem na Turlena a stojíce očekávám odpovědi na své otázky. [whisp][i]Alkohol je mocné sérum pravdy. A má i tu výhodu, že při správném množství si princátko nebude vůbec nic pamatovat. Che, che.[/i][/whisp]

[tab][b]"Lektvar pravdomluvnosti."[/b] Ozve se od desky stolu, kde na nevysoké židli sedí kudůk a stále ještě pomalu, bez příboru samozřejmě, obírá půlku kuřete a labužnicky ji namáčí v omáčce. Jako by se do něj ani celá porce snad nemohla vejít, každé sousto prokládá douškem těžkého červeného kořeněného vína. Přesně tak, jak to má rád. Spoustu výrazných chutí. Možná za to mohou ty kvanta požitých lektvarů a vdechnutých výparů, že nyní potřebuje každou chuť dvojnásob silnější...

[tab][b]"Mistr Leslan by mohl mít nejméně jeden flakónek u sebe. A pokud ne, můžu se ihned nabídnout pomoci mu s tvorbou lektvaru. Určitě by takové řešení bylo lepší, než očekávatelná výhružka násilí a doptávání se metodou ostrého meče."[/b] Dopovím myšlenku a spoléhám na svůj úsudek, že ikdyž je můj mistr samotář, je pořád také mistr alchymista a lektvar pravdomluvnosti by vyrobit dozajista dokázal.

[tab][b]Koho zajímá, že to můžete z prince vymlátit karabáčem nebo hlavicí meče?! Vždyť je jasné, že to všechno musí proběhnout tajně. Jakmile cokoliv, opakuji cokoliv[/b], kladu významný důraz na to jedno slovo, [b]"unikne mimo hradby, nebo nedej bože prostý lid dlouho neuvidí svou královnu, začne se šířit panika a mocichtivá šlechta se bude rvát o trůn v čele s bratrem královny."[/b] Jen si smočím rty v poháru a pokračuji dál.
[b]"A opít jej vínem bych nechal až jako druhou variantu. Tedy nejdříve pravdu a pak opít, aby si ten kolotoč plný otázek nepamatoval. Zkrátka a dobře aby netušil, co všechno vyžvanil. Poctivý ranní bolehlav princátku jen prospěje."[/b] Zašklebím se, když si uvědomím, co všechno jsem si od něj, jakožto příslušník jiné než lidské rasy, musel vyslechnout.

[tab][i]Nezaslouží si slitování, ale potřebujeme jednat. Na pomstu bude čas jindy. Hlavně královna musí přežít. Co to jen může být za jed, když má zabít na jistotu. Hlavně aby vůbec existoval protijed. Co když nebude existovat ten? A co když to zjistí tihleti? Odsoudí nás pak na smrt? Nechají nás jen tak jít s vědomím, že známe pravdu a ... budou nám důvěřovat, že nic nikde nepovíme? Umějí opravdu číst myšlenky, nebo tím jen vyhrožují a snaží se zapůsobit? Ale dost už![/i] Zastavím jentaktak tok nevyřčených otázek, než bych se z toho málem pomátl. Hlavně zůstat v klidu. Ostatně u jídla to jde. Kudůk se má vždycky v čem hrabat a do čeho se zakousnout.

[tab]Dále už pak jen čekám, až se Turlen uráčí odpovědět na ukecaný debatní kroužek "mladých pánů" Sawyera, Orogana a Norreca, kteří si tak stylově vjíždějí do vlasů.
[i]Tři potrhlí lidé. Ještě že Dantes vypadá klidně a přemýšlivě. Ostatně byl to jeho nápad s tím vínem. Druhá část plánu možného pravdivého vyprávění prince je v jeho rukách.[/i]

[tab]Myšlenkami se však ihned vrátím k těm třem.
[i]Snaží se snad napodobit peroucí se děvčata? Jde jim to náramně. Jen kdyby si uvědomili, že možnosti jak přežít jsou jen dvě. Utéct, nebo to vyřešit. Ta první je ovšem mnohokráte horší a určitě bez odměny. Hm, odměna. To kuře bylo výborné.[/i]
Olíznu si každý prst zvlášť, vychování - nevychování, před plánovaným odchodem z hradu jsem nejedl.

[b]32. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
večer [/b]

[tab][u]Pro sedící u stolu:[/u]
[tab]Zatímco mezi vámi probíhá zuřivá debata, s přibývajícími číšemi vína, stále vášnivější. [whisp "Victor_Dantes"] S uspokojením zjistíš, že sklenice je čistá, ani víno nemá žádné nezvyklé zabarvení. Můžeš se bez obav napít.[/whisp]
[whisp "Norrec_Wizharan"]Po večeři se cítíš daleko lépe. Ačkoli úplně při síle stále nejsi.[/whisp]
[tab]Zbytek tajemného osazenstva sedí naprosto mlčky. Hledí si pouze svého talíře a nijak se nezapojuje. Což se nedá říci o Turlenovi. I on pomalu ujídá ze svého talíře, přitom velice pozorně poslouchá, každého z vás.

[tab]„Pane Sawyere, není nutné se vzájemně osočovat. Ano, vládnu uměním čtení myšlenek, ale jak jsem řekl již dříve, ani jeden z nás netouží po důkazech. Co se týče prince Geralda, nezapomínejte, že čtení myšlenek není čtení paměti. Navíc náš Neznámý není žádný začátečník a princ, ať už o tom ví či ne, je chráněn clonou.

[tab]Se zprávou pro královnu Ilerien si nedělejte starosti o všem byla okamžitě zpravena. Existují i jiné cesty, mnohem bezpečnější. Jedním z darů, kterými poctila naši panovnici byla i třpytěnka." [whisp "Orogan"]I když jsi ji na vlastní oči neviděl, víš velmi dobře oč se jedná. Šupinka zlatého draka, ze samého konce ocasu, rozpůlená podélně na dvě poloviny. Každá je velká jako dvě spojené dlaně, lesklá jako zrcadlo. Lze jimi přenášet slova i obraz. Elfové vlastní jen jedinou takovou vzácnost. Jestliže Ilerien darovala jednu polovinu, vážila si Seleny více než byla ochotná přiznat. Možná v tom sehrál svou roli i strach o syna. Tak jako tak jde o nejvzácnější dar.[/whisp] Mág zvedne číši s bílým vínem a svlaží si rty. Po té se obrátí na dalšího z vás.

[tab]„Pane Dantesi, váš plán je bohužel neproveditelný. Pan Orogan to shrnul velmi výstižně a i pan Keerias má pravdu. Gerald je stále obklopen svými přívrženci, nebo strážnými. I kdyby se nám povedlo jej unést a nevzbudit žádné podezření, trvalo by nanejvýš do rána, než by bylo jeho zmizení odhaleno. Podle mého mínění, by to bylo mnohem dříve. Dokážete si představit, co by se dělo mezi šlechtou, kdyby zmizel na delší dobu? Pokud by se povedlo z něj dostat informace co dál? Nechat jej odejít? Prozradit mu tak, že se snažíme o záchranu Seleny i o tom, že kdesi v podzemí ukrýváme? Jak víme, že protijed, pokud jak správně podotkl pan Helier vůbec existuje, dokážeme rychle vyrobit? Jak vidíte, ač je Gerald strůjcem toho všeho, je také jedinou oporou. Snad díky jemu zjistíme i více o Cizinci a jeho úmyslech.

[tab]Pánové, váš plán s návštěvou prince je sice odvážný, ale dosti riskantní. Jste v této zemi cizinci a nemáte podporu zdejší šlechty. Myslíte, že půjdou proti koruně kvůli vám? Ne, to raději odsouhlasí, že za útokem na královnu stojíte vy. Gerald ač není právě nejoblíbenější, je momentálně v nejsilnější pozici. Hlavně ho nepodceňujte, je velmi schopný a vychytralý.

[tab]Lektvar pravdomluvnosti sice není až tak špatný nápad," Pokývne uznale hlavou směrem ke kudúkovi, "ale musíme se k němu nejprve propašovat někoho z našich. Což půjde velmi těžko a bude zdlouhavé, protože princ je nedůvěřivý, to až paranoidně. Obávám se, že nevěří ani svým přívržencům.

[tab]Nemusíte mít obavy, o tomto úkrytu nikdo neví. Víme jak ochránit své "soukromí".
Naším cílem je...“ Mágovu řeč přeruší rázný vstup dalšího muže v němž Helier poznává svého mistra doprovázeného vysokým, svalnatým bojovníkem. [whisp "Helier_Vein, Sawyer"]Patří k osobní gardě Seleny, několikrát jsi jej náhodou potkal na chodbách. Nic víc o něm nevíš.[/whisp]
[tab][whisp "Victor_Dantes"] Víš o něm, že patří k osobní gardě královny. Hradem jde šeptanda o tom, že zabil dva z Geraldových kumpánů, když na něj jen tak pro zábavu, pořádali lov. Selena mu zachránila život a od té doby je jejím nejvěrnějším příznivcem. Zato Gerald ho nemůže vystát.[/whisp]

[tab][whisp "Volodimer"]Volodimer:
[tab]Nemusíš čekat dlouho, chvilku po té co jsi dojedl, se objeví sám mistr Leslan.
[tab]„Pojď se mnou. Pomůžeš Mé Paní.“ Počká až se postavíš a budeš jej následovat. Projde úzkým a pro tebe nižším průchodem ve zdi. Jestliže se nechceš udeřit do hlavy, musíš se mírně přikrčit.
[tab]Rozhrne látku zakrývající východ, ustoupí stranou a počká až vejdeš do nevelké místnosti. Mimo dvou dveří, v protilehlých stěnách jsou všechny tři zdi holé. Tu čtvrtou, kterou jsi vešel, zakrývá tmavá látka. Většinu prostoru zabírá podlouhlý dřevěný stůl s patnácti jednoduchými židlemi. Tři jsou volné na zbývajících už sedí několik osob, podle prázdných talířů právě povečeřeli. Okolí osvětlují tři svícny a v nich hořící svíce. Poznáváš Turlena a pět dalších mágů v kápích, ti se starají o Selenu.Potom také Sawyera a Dantese, několikrát jsi je viděl při královských hostinách. Heliera jsi párkrát minul na chodbě. Pomáhal většinou Leslanovi, dole ve sklepní laboratoři. Další čtyři osoby, které tu sedí neznáš.
Podlaha stejně jako zbytek komnaty je z kamene. Nikde žádné okno, přesto vzduch není zatuchlý, jak bys čekal. Dokonce je i příjemně vyhřátá.
[tab]„Běž a někde se posaď, vše se hned dozvíš.“ Vyzve tě šeptem Leslan a odkráčí k Turlenovi.[/whisp]


[tab][u]Pro všechny:[/u]
[tab]Dosud tichým postavám uklouzne vzdech očekávaní. Zdvihnou hlavy zakryté kápěmi a visí pohledem na příchozím. Stejně tak i mág se na něj podívá s otázkou v očích, muž souhlasně přikývne. Ráznými kroky zamíří přímo k Turlenovi a na stůl položí několik značně poničených pergamenů. Ihned se ujme sám slova.
[tab]„Podařila se mi zjistit podstata jedu, je jí baziliščí krev. Na dalších složkách není třeba pracovat, proti tomuto jedu neexistuje protilék. Jediná naděje je ukrytá tady.“ Ukáže na hrst pergamenů na stole. Jeho hlas je zvučný a rozléhá se místností.
[tab]„Máš na mysli Aldwerinu slzu? Nevíme o ní nic. Kde se nalézá, dokonce si ani nemůžeme být jisti její existencí.“[/b] Vyhrkne značně překvapený kouzelník. „Baziliščí krev, ale pokud vím tak baziliškové...“
[tab]„Se v naší zemi nevyskytují“[/b] skočí mu do řeči příchozí. „Poslední pocházel z Perdu a je již více než tisíc oběhů mrtev. Tohle všechno vím, přesto jde bezpochyby o jeho krev.“ Potvrdí znovu s mohutným přikývnutím muž a hned pokračuje.

[tab]„Dovolte abych se představil, Leslan jméno mé. A nyní k věci. Tímto se naše plány mění, protože nikdo ze společenstva si nemůže dovolit odcestovat. Musíme chránit Selenu a udržet ji při životě, zbývá tento úkol na vás. Odpovědi na některé otázky, leží zde před vámi. Více než je psáno, ani my nevíme. Lze se jen dohadovat.
[tab]Na nalezení Aldweriny slzy máte téměř celých šest dekád. Po té už budou všechny naděje marné. Přivedl jsem někoho, kdo se vyzná v pláních a může vám být platným pomocníkem. Jeho síla určitě přijde vhod. Jmenuje se Volodimer,“ ukáže rukou na dvoumetrového svalovce.
[tab]„Nějaké dotazy?“ Přehlédne vás svrchovaným pohledem. Vyhlédne si nejbližší volnou židli a posadí se.

[tab]Turlen mezitím přejde ke krollovi a položí mu ruku na rameno.
[tab]„Volodimere, tihle pánové, Sawyer, Viktor, Norrec, Orogan, Helier a Keerias,“ na jmenované ukáže rukou, „jsou tu jako ochránci Mé Paní. Chceš jí pomoci, viď. Tak mě dobře poslouchej. Půjdeš s nimi pro lék, ano? Má Paní ho potřebuje jinak zemře. Jsi silný, můžeš jim pomoci. Chceš přece, aby Má Paní byla zdravá, že ano?“ Promlouvá k vysokému svalovci, jako k malému dítěti.

---------------------
[whisp "Sawyer"] Byla bych raději, kdyby sis se mnou takovéhle věci domluvil předem. Nijak mi do plánů, tímto nezasahuješ, tudíž není problém. Půjčka 140 zlatých odečtena z inventáře.[/whisp]


[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Volodimer: 5 expů – vybral sis náročnou postavu na hraní, svého úkolu jsi se zhostil výborně. Pěkně zahrané úvahy, ale ne přehnané, spíše se jedná o pocity bezvadně vyřešeno.
Sawyer: 7+ 6 expů – RP, perfektně hraný charakter
Victor: 8 + 8 expů – RP, charakter zlodějská podezíravost i vypočítavost, myšlenky nádhera, hýří nápady
Orogan: 8 expů – sedm za přesvědčivé RP, přidala jsem jeden navíc za prozíravé odhadnutí situace
Norrec: 6 expů – pěkné myšlenky, příhodné otázky
Keerias: 5 expů – zajímavé postřehy, [whisp "Keerias"]Není to chyba,tudíž neber toto jako výtku. Jde spíše o ujasnění situace do budoucna, aby nedošlo k nedorozumění. Nevíš jestli mág zrovna zkouší číst v tvé mysli. Můžeš se domívat, že tomu tak je, tedy je příspěvek naprosto v pořádku. Jen nevím nakolik jsi zběhlý v hraní, raději tedy pro jistotu upozorňuji, kouzelník nečte myšlenky automaticky, musí sám chtít.[/whisp]
Helier: 8 expů – jak RP, myšlenky, tak i jednání, perfektní, přímo ho vidím před sebou

[tab][u]Obsah poničených pergamenů[/u]

[tab][b]Fengorovi zápisky:
[/b]
[tab][u]zápis prvý[/u] (psáno roztřesenou rukou)

[tab]podstatnou část strávil oheň
[tab][i] ...mnoho mil, stále vidím dým stoupající k obloze. Neměl bych tu být, je zázrak, že žiji. Všichni mrtvý, nezůstal... [/i]
[tab]část odtržena
[tab][i]...rubín září na mé dlani, jako rudá kapka krve. Zrozen z bolesti, působí utrpení. Nemám sílu se jej zbavit, ani při pohledu na dílo zkázy.[/i]

[tab][u]zápis druhý [/u](písmo pevnější)

[tab][i]Den za dnem je stejný, přestal jsem je počítat. Sedím na palubě, opřen o stožár se zplihlými plachtami. Slunce neúprosně pálí. Jsem ještě příliš slabý. Pozoruji nekonečnou vodní plochu, zotavuji se a přemýšlím o Aldweriných posledních slovech
„na dva kusy rozervána,
zkáza jest dokonána,
až se opět v celek spojí,
v ohni nová naděje se zrodí.“
Myslela tím Nixtinovu část? Stejně byly dvě od počátku. On je mrtvý, zůstal tam. Nemohl přežít a s ním i [/i]…
[tab]zbytek je ohořelý

[tab][u]zápis třetí [/u](psáno pevnou rukou, úhledným písmem)

[tab][i]Bohové se na nás museli rozhněvat, stále nic. Ani sebemenší vánek. Vedro k zalknutí, potraviny se kazí, voda se nedá pít. Vypukají otravy, většina pasažérů trpí horkostí, blouzní. Na zbývajících lodích na tom nejsou lépe. Mě se nemoc nějakým zázrakem vyhýbá.
[tab]Už vím proč.
[tab]Aldwerina slza, ta jež byla zatracována, nakonec pomohla. Zdá se, že umí léčit otravy, všem nemocným se zázračně vrací zdraví. Po dlouhé době dobrá zpráva. Vyzkoušel jsem na sobě různé jedy a nic, žiji.
[tab]Cítím se mnohem lépe. Musím pomoci.
[tab]Jak dlouho můžeme přežít bez vody a jídla?[/i]

[tab][u]zápis čtvrtý[/u] (písmo kostrbaté, místy přerušované nebo nečitelné)

[tab][i]Něco bylo špatně. Při...al jsem vítr. Náhle jsem pocítil hr....ou únavu … mi ubyla ….....ie. Místo mír.... ....ku zuří vichřice. Lodi jsou neovl.... [/i]
zbytek nelze přečíst

[tab][u]zápis pátý[/u] (psáno ve spěchu)

[tab][i]Moře nás vyvrhlo na břeh. Lodě roztříštěné na kusy. Mnozí se utopili, my zbylí přežíváme s obtížemi. Všude skaliska pokrytá ledem, řezavý vítr, vánice, nejsme vybaveni. Zima, hlad. Žádné dřevo a lovená kořist jen hubená. Umíráme. Musíme odsud.
[tab]Má moc je pryč, ani oheň nedokážu zažehnout. Nemohu odejít, cítím se příliš unaven. Den za dnem více.
[tab]Marcel něco tuší, štve ostatní proti mně. Má autorita má trhliny. Brzy dojde k nezvratnému, Slzu mu nedám, ukryl..[/i].
[tab]tady text končí dlouhou čarou.

Svou večeři sním velmi rychle. Ačkoliv pro mne poslali rychle, čekání se mi zdálo být věčné. Ue svých úvah mne vytrhnul příchod starého dobrého Leslana. Jsem velice rád, že se začne něco dít. Ačkoliv se mi od mé Paní nechce odejít, přesto odcházím. [i]Ach, trhá mi to srdce. Až se mi ten padouch dostane do rukou, roztrhám ho na kusy. A toho prince rovnou sežeru. Mám stále takový vztek, mísící se s hlubokým žalem[/i]

Mistr mne zavede do místnosti, kterou znám. Nicméně tu je tolik cizích lidí, které neznám. [i]Proč cizinci? Několik tváří mi je sice povědomých, ale to budou ti s nosy nahoru, hlavou plnou nápadů a plnými kalhotami. A tolik lidí dohromady. Vždycky na mě koukají s odporem, jako by byli Bozi na zemi. Proč jen jsem tak hloupý a nikdy jim nerozumím. Vždycky mě jen využijí a odkopnou. Jen má Paní je jiná. Musíme ji zachránit. Spolčil bych se i s ďáblem, kdyby jí to pomohlo.[/i]

Snažím se udžet pozornost a tvářit důstojně, když mne mmistr představuje. Nikdy jsem v tom nebyl moc dobrý. Stále mám v tváři rozpoznatelný hněv a žal. Pěsti sevřené v pěst. [b]Zdravím. Já Volodimér. Služebník má Paní. Některá z vy už vidět. Někoho nic. My spolupracovat. My zachránit princezna.[/b], procedím mezi zuby a udeřím pěstí do stolu, abych instinktivně odragoval energii ze zlosti, která mne zaplavila.

Trochu se mi ulevilo. Zůstávám stát, ale daří se mi trochu uklidnit. [i]Tak nějaký lék. V přírodě se trochu vyznám, ztrávil jsem venku celý život. Ale mistři jsou mnohem moudřejší. Nebudu se raději zapojovat, mohl bych se opět ztrapnit. Jako už tolikrát. [/i][i]Hmmm, jestli s nimi budu muset cestovat, něco jim možná povím, teď už budu raději mlčet, můj původ nerad někomu vykládám, stejně mi nikdo nikdy nerozumí. [/i] Nemohu se ovládnout a musím si sám pro sebe přitakat prostým: [b]Ano, ano.[/b], posadím se ke stolu a prohlížím si své společníky.

Vypadají celkem zajímavě. Moc rozdílů mezi nimi nepoznávám, pro mě je téměř každý člověk stejný. Jsou malí, slabí, malicherní a marnotratní. Nejvíce mne zaujme ten [i]špičaté uši jako já. Ale menší. to bude elf. Elfové se ke mně v minulosti zachovali chápavě. Toho bych se mohl držet, hurá. Těm lidem zatím svá záda neukáži.[/i] Ještě jednou se zahledím na onoho a tiše se zasměji. [b]humhumhumhum[/b]

[i]Co si ten floutek vlastně myslí!? To si u všech čertů neuvědomuje, že dobrovolně strká hlavu do oprátky? Bohové a já si myslel, že je to chytrej a schopnej chlap. No jen doufám, že on nebo ten jeho Dantes nám nebudou velet.[/i]

Zrovna se nadechuju, abych Sawyera odkázal do patřičných mezí, Turlen mě předejde. Pak se mág zmíní i tom, že Ilerien už byla informována. Velmi mě přitom zaujme Turlenova zmínka o třpitěnce. [i]Kruci, ani jsem netušil, že jí Selena od královny dostala. Slyšel jsem, že něco takovýho královna má, ale ani Leria jí nikdy neviděla, natož já. Ilerien si Seleny musí hodně vážit, když jí dala něco takovýho, ale nejspíš hlavní vliv na to bmělo to zasnoubení s jejím synem.[/i]
[b]„Děkuji, mistře Turlene. Jak vidím zmílil jsem se ve vás, a omlouvám se vám za to. Jste skutečně muž na svém místě.“[/b] mírně kývnu hlavou na důkaz úcty.

Mág pak pokračuje ve svém monologu, ve kterém, k mé nepopsatelné radosti, zavrhne Dantův plán, za který se tak neuvěřitelně bil Sawyer. [i]Aspoň někdo má rozum.[/i]
Než může Turlen pokračovat vstoupí do místnosti další muž, společně s krollem. Na první pohled by na něm nebylo nic nezvyklého, ale fakt, že po jeho příchodu zpozorněla většina Turlenových společníků je poměrně zneklidňujíci, ovšem po jeho krátké rozmluvě s Turlenem a následném projevu se všechno vysvětlí.

[i]Tak tohle je ten alchymista, o kterym tu byla řeč. Asi jsem ho podcenili. Místo dohoadování, jak ten jed z někoho vymlátit, jsme mu možná měli trochu důvěřovat. Pokud se jedná o to co říkal, jsou to spíš špatný zprávy.
Baziliščí krev! Myslel jsem, že byzilišci už vymřeli, nebo aspoň v týhle části světa. Ačkoli, pokud se jejich krev dá ještě někde sehnat, je logický že, s ne k ní dostal právě princ Gerald. Ovšem nikdy jsem o použití krve těhlech bestií, jako jedu neslyšel, holt člověk se pořád učí.
Ale když neexistuje protilék, tak co je ta „Aldwerina slza“? Nějakej magickej artefakt, či co?
[/i]
Když se k tomu nikdo jinej nemá, zvednu se a natáhnu se pro zbytky pergamenů, které Leslan přinesl. Zběžně je proslituju a přečtu si ty zbytky písma co na nich jdou ještě přečíst. [i]Jo tak podle toho to vypadá na nějakej předmět, kterej je schopněj léčit otravy. Ovšem ten zbytek se mi moc nelíbí, jako by kolem něho byla nějaká divná kledba. Ale možná, kdybych se dalo přečíst víc, že by se to nějak vysvětlilo. Na moři přeci jen sem tam nastane bezvětří…
Ale kde jí máme hledat? V pergamenech byla zmínka o útesech a zimě. Takže možná na severu, ale kdo říká, že tamještě bude.[/i]

Když dočtu poslední zbytky pergamenu, položím ho, i všechny ostatní, zpátky na stůl, abych si je mohli přečíst i ostatní. Teprve pak si víc všimnu krolla, především proto, že promluví.
[i]Kde k čertu vzali krolla? A ještě prej slouží lady Seleně!? Tady se dějou věci. No to je vedlejší. Důležitý je, že je tady a má nám pomoct. Neřekl bych, že by byl schopnej nás zradit, na to nemá dost inteligence. Ale rozhodně není na místě ho podceňovat, v jeho národu je víc než by se mohlo zdát. Sice jsem je v bitvách vždycky porazil, ale vždycky to byly draze zaplacený vítězství.[/i]
[b]„Zdravím, Volodimere. Já jsem Orogan. Bude mi ctí, pokud nám pomůžeš zachránit královnu.“[/b] dám si pozor na správnou artikulaci a pomalou výslovnost, jako jsem to dělal při vyjednávání s krollými náčelníky na severu a opět se mírně ukloním, jako předtím Turlenovy, jen ne s takovu okázalostí.
Pak se obrátím k ostatním postavám sedícím u stolu „[b]Možná to bude znít hloupě, ale co je vlastně ta Aldwerina slza? Nebo co by to alespoň mělo být? Nejsem mezi lidmi příliš dlouho a mezi elfy se oničem takovém nemluvilo, ani v pohádkách.“[/b]

[tab][b]„Nikdo také netvrdil, že bychom se hned snažili šlechtu přimět k tomu, aby šla proti princi. S tím bychom určitě neuspěli. Mě osobně šlo kupříkladu jen o to, abychom třeba prince nějak přiměli pátrat jiným směrem nebo něco podobného. Uznávám, je to riskantní ale já strach nemám a pro královnu bych ten život klidně i položil. Ale jak myslíte…“[/b] Domluvím smířlivým hlasem a dále se nad tímto nezabývám. Zaujme mě ale něco docela jiného.

[tab][b]„Říkal jste pane Turlene, že je Gerald chráněn clonou. Co konkrétního si pod tím máme představit?“[/b] Optám se zvídavě. [whisp]Nenápadně pohlédnu na Orogana. [i]Neodpověděl. Takže uznal, že jsem měl pravdu, ale přiznat nahlas to neumí. Lituji tě hochu.[/i][/whisp]

[tab]Slova o lektvaru pravdomluvnosti mě uklidní. Pohlédnu na kudůka a souhlasně k němu kývnu hlavou. [i]To by bylo dokonalé! Princ by nám všechno vyžvanil a nebylo by to zas tak obtížné. Jen se k němu nějak dostat.[/i] Už se chystám k tomu, abych na Heliera reagoval, ale do místnosti vstoupí dvě další osoby. V tem moment soustředím veškerou pozornost na ně.

[tab]Jeho slova mi přijdou jako vysvobození. Výborně, naše návštěva prince definitivně odpadá. Už nemáme důvod ho navštěvovat. V mé tváři se objeví spokojený výraz.
[b]„Vítejte mezi náma mistře Leslane. Musím vám poděkovat. Je vidět, že jste znalý muž a díky vám máme o jeden problém méně. Prosím, napijte se s námi,"[/b] vyzvu přátelským hlasem alchymistu k našemu stolu. [i]Tak Aldwerina slza? A otrávila jí baziliščí krev? O tom jsem ještě neslyšel. Snad to nalezneme co nejdříve, nerad bych plýtval drahocenným časem.[/i]

[tab]Můj zájem se poté stočí ke krollovi. Změřím si jej zvědavým pohledem. Ovšem nic pohrdavého. [i]Hmm, toho už jsem někde viděl. Kde to jen…..No ano. To je přece ten silák, který zabil Geraldovi muže, když se bránil. Sice je to kroll jak hora, ale budeme s ním dost nápadní. Nic ale nemůže být dokonalé…[/i]
[b]„Rovněž vás vítám Volodimére. Těším se na společnou spolupráci.“[/b] Lehkým gestem číší vína pozdravím toho našeho siláka. [whisp][i]Jen doufám, že tu naši malou pouť ten krollík přežije. Byl by to hodně dobrý sluha a když už nic, tak jej využiji k mým malým lstivým plánům. Klika, že jsou tihle hovádka většinou strašně omezení. Che, che, che.[/i][/whisp]

[tab]Pomalu se přesunu k pergamenům. Trpělivě čekám, až si je Orogan prohlédne a poté se do nich začtu i já. Šahám na ně velmi opatrně, neboť jsou už takhle v dezolátním stavu. Čtu je velice pozorně a tomu odpovídá i můj výraz ve tváři. [i]To vypadá jako nějaký deník. Podle prvního listu bych odhadoval, že ta slza bude mít podobu nějakého rubínu. Nebo to je něco jiného? Kdo ví.[/i]

[tab]První pergamen pomalu odložím a čtu ten druhý. Tentokrát se trošku zamračím. [i]Jestli to dobře chápu, tak ta věc bude mít účinek jen tehdy, pokud budou dvě části pohromadě. A spojují se ohněm. Kruci, doufám že se mílím. Nerad bych hledal dvě věci místo jedné.[/i] Zbytek si přečtu zdánlivě bez emocí.

[tab]Položím papíry a uvolním místo pro dalšího potencionálního čtenáře. Opřu se o zeď a přemýšlím. [i]Podle toho co je tam napsáno, tak asi ta slza bude možná mít i vedlejší účinky, pokud bude rozdělena. Každopádně je tam jedna věc, co nám určitě pomůže.[/i]
[b]„Všude skaliska pokrytá ledem, řezavý vítr, vánice…… žádné dřevo a lovená kořist jen hubená.“[/b] Zopakuji zamyšleně úryvek z posledního listu a podívám se na ostatní neutrálním výrazem.
[b]„Odpovězte prosím panu Oroganovi. Myslím že není jediný koho tato věc zajímá.. A při té příležitosti byste nám mohl snad i říci, kde bychom měli dle vašeho názoru tu Aldwerinu slzu hledat. Podle indicií bych odhadoval oblast Elneru. Ale je to jen dohad a nerad bych, aby kvůli mojí chybě přišli o život všichni tady.“[/b] Domluvím unaveným hlasem a podívám se po ostatních. [whisp][i]Nejjednoduší by bylo, abych se spolu se Sawyerem nějak odtrhnul od těhle maníků a pokračovali v tom jen sami dva. Kdyby většina z nich zemřela, tak bych pro ně neuronil ani jedinou slzu.[/i][/whisp]

[tab]Skoro až nedočkavě naslouchám hlasu pana Turlena. Takřka jako malé dítě. Tedy až na to, že [i]jsem[/i] vysoký jako malé dítě, ale jazykem a mluvou jsem břitva ostřejší než kdejaký štamgasta z hostince kategorie "zevlovací". Asi bych se měl poušklíbnout nad tím, že nebudeme nikoho opíjet, protože to znělo tak hezky zlomyslně, ale jistá dávka přemýšlivosti zastaví grimasu ještě v jejím zárodku. [i]Jed se základem v baziliščí krvi? No to teda potěší! Hlavně, když vím, co dokáže baziliščí zub nebo nedej bože obyčejný pohled! A proti tomu máme jít?[/i]

[tab]V hlavě se roztáčejí kolečka. Hlavní ozubenice na plné obrátky poté, co si jeden po druhém očima prolétnu již tak dost zničené kousky čáranic, roztřesených textů a doslovných útržků z nezachovalého deníku světoběžníka, jehož jméno mi naštěstí, nebo kupodivu, nic neříká. Pak vyndám z vlastního tlumoku brk a jeden list pergamenu.
[i]Škoda, že je nepravý, na pravém by to déle vydrželo a nemusel bych se bát, že se rozmočí ve vodě. Kdo ví, kde všude budu muset tohleto kdy číst a ještě k tomu nahlas, až se mě tohle společenství[/i], zaseknu se myšlenkami u toho prapodivného slova, [i]ano, opravdu z nás dělají družiníky se společným zájmem. Najít Aldwerinu slzu.[/i]
[b]"Dovolíte?"[/b] A bez čekání na odpověď, která by stejně byla kladná a pokud nebyla, neslyšel bych ji, začnu přepisovat jednotlivé útržky na vlastní pergamen.
[b]"Nechci nic říkat, ale tohle že má pro začátek stačit? Jak jsou staré ty pergameny tuším. Pocházejí ze staré vyhořelé knihovny z prvního kontinentu. Tedy pokud se nepletu v legendách a pohádkách svého dětství?"[/b] Otázka je jen řečnická, proč bych se měl ptát na něco, na co vím velmi přesně odpověď.

[tab][b]"Dozajista jsou to zápisky mága, jenž přežil cestu konvojem. Z vyhnanství, z války, možná to bylo úplně jinak. Ale přivezl s sebou rubín. A někde tam byl ještě druhý kousek, snad odštíplá polovina, a jejich spojením by vzniklo něco, co nastolí mír či umožní absolutní poklidnou vládu. Ta druhá půlka nás nejspíše naoko zajímat nemusí, byť by mohla mít stejné účinky. Je tam jméno Nixtin. Nezná jej někdo?"[/b]
[i]To jméno mi neříká už zhola nic. Možná že je to někdo, kdo zahynul v těch plamenech bojů či čehosi kouřícího. Válka na jihu, rozhodně na jihu, protože oni ztroskotali na skaliskách na severu. Ikdyž, kdo ví, co s nimi provedla ta silná, rozhodně ne přírodní, bouře. Navíc to vypadá, že ten rubín není zas až tak hodný. Určitě je to daň za léčitelské služby.[/i] Pak mi docvakne tak rychle, že můj vlastní úsměv na tenkých rtech by mohl zabíjet na počkání.
[b]"Když je rubín rozdělený, umí léčit. Jenže za obrovskou cenu. Takže musíme nakonec najít obě půlky. A ta druhá naneštěstí nese taktéž jméno."[/b]

[tab]Sotva pár vteřin po první otázce položím trochu důsledněji tuto větu.
[b]"Vlastně, tohle se odehrálo již dávno a bylo spoustu času na zapomenutí jmen a událostí. Kdokoliv z jižních krajů ví o legendách tamějších krajů? Asi ne, že? Ví tu někdo něco víc, kde začít, kromě toho, abychom začli na severu? A kdo všechno ví o těchto útržcích?"[/b] Dojde mi, když si uvědomím, že tohle je historie stará mnoho přemnoho let a přitom je velmi velmi [i]setsakra velmi[/i] cenná.

[tab]Pak si pozorně prohlédnu, mým očím né neznámého, bojovníka, jenž doprovodil mistra. [i]Ach ano, je to ten kroll, ty uši nezklamaly. Takže s tímhle chlapíkem si budu rozumět. On bude bojovat mečem a já mu můžu skákat z ramen rovnou na hlavy nepřátel.[/i] Ten původně vražedný úsměv se změní ve velmi přátelský. Doprovází poslouchající pohled na krolla, kterak se představil a pronesl svou řeč. Jen na něj od stolu pozvednu pravačku a naznačím zamávání. [i]Asi bych si s ním neměl potřást pravicí jen tak, kosti mám jen jedny. [whisp]V hlavě pátrám po jakýchkoliv vzpomínkách na Aldwerinu slzu, Nixtina, kletby a prokletí, bazilišky.[/whisp] Bazilišci. Naposledy v Perdu. Tam by se také dalo začít. To bude ještě dobrodružství! Jen doufám, že nebudu muset jít přes Shäradské hory znovu. Nemám tu svého starého známého trpaslíka.[/i]

[tab][b]"Mistře Leslane,"[/b] obrátím se na alchymistu poté, co si přečtu pergameny, [b]"co si máme o těchto zápiscích myslet? Pokud jsem četl dobře, Aldwerina slza je rubín, rozdělený na dvě části, který, pokud ho opět nespojíme, páchá jen zkázu. Musíme tedy nejspíše pátrat po dvou mocných artefaktech."[/b] Nachvíli si promyslím slova, kterými chci pokračovat, když mi v tom proběhne hlavou myšlenka.

[tab][i]Jeden z těch dvou částí artefaktu ale asi zůstal na místě, odkud přijel mág, který psal tyto zápisky. Hádal bych, že připlul do Elnery, ale odkud plul jsem se nikde nedočetl. Znamená to pátrat naslepo a to může trvat až moc dlouho. Déle, než my máme času.[/i]

[tab]Pak svou myšlenku sdělím ostatním a pokračuji: [b]"Rád bych slyšel váš názor, pane Turlene a samozřejmě i váš mistře Leslane. Hledání těchto artefaktů bude velmi složité, zvláště, když nemáme ani potuchy, kde by se mohly jejich části nalézat."[/b]
[tab][b]"Dále, v těch pergamenech byla zmíněna dva jména. Nixtin a Aldwerin. Mohli bychom zkusit hledat v knihovně nějaké zmínky o těchto lidech. To by nás možná i zavedlo k místu, odkud ten mág vyplul."[/b]

[tab]Pak si vemu do ruky číši a zapiji slova, po kterých mi uschlo v hrdle. Na uvítanou pokývu hlavou k Volodimerovi a počkám na reakce ostatních.

Poté co na mě Dantes spustí jeho kanonádu výčitek a rádoby chytrých řečí, že jsem pod hradem v největším bezpečí, odpovím mu tichým úšklebkem značící totální nezájem o jeho osobu. [i]Šašek, myslíš, že to nevím, ale co tady zmůžeme, absolutně nic. Jen tu ztrácíme čas a já chci jít konečně ven, slyšet ptáky.[/i] Při myšlenkách směřujících k přírodě téměř cítím lehký lesní vánek na tváři a slyším šumění listí. [i]Kéž bychom už odsud byli venku. Snad kdybych …[/i] Z myšlenek mě vytrhne příchod jakéhosi chlapíčka.

[i]Baziliščí krev? Něco málo jsem o nich slyšel, ale nevěřím, že něco takového žije. Možná žilo, ale teď už ne. Tak kde sakra tu krev vzali? Tohle to jenom komplikuje. A jakápak slza? Vypadá to na dlouhou cestu za něčím, co ani nemusí existovat.[/i] Když přijde do místnosti Krol, trochu poposkočím a ruka mi neznatelně sjede k meči. Jakmile ho však Leslan představí, uklidním se a sahám po pergamenech. Ne, že bych číst neuměl, to umím, ale docela špatně. Místy, i když je písmo úpravné se musím více soustředit a přiblížit pohled. Texty, které jsou kostrbaté, se ani nesnažím přečíst a jen občas pokývu v zamyšlení hlavou. Předstírám, že jsem vše přečetl a pergameny pokládám na stůl.

Převaluji v hlavě to, co jsem přečetl. Pořád dokola si opakuji poslední zápis. A pro jistotu vezmu pergamen, na kterém to je napsáno, a přečtu si ho ještě jednou. [b]Nevím pánové, ale tyhle zápisky mohou být docela bezcené, jelikož to vypadá, že ten co slzu vlastnil, byl zabit při psaní posledního zápisu,[/b] pohled mi sklouzne zpět na pergameny ležící na stole, [b] někde ho schoval, nestihl napsat kam, takže jsou jediné dvě možnosti. Buďto má slzu jeho vrah, pokud tedy byl zabit, nebo je slza pořád v úkrytu. Pokud se slza v úkrytu nenachází, tak nemáme ani jednu indicii a může být kdekoliv, klidně i někde u vetešníka, který neví o její moci. Ale když dokázala slza léčit, může zajistit i moc, nebo dlouhověkost, je možné, že její nynější majitel jí může vlastnit a může žít i déle než obyčejný člověk, elf, nebo trpaslík.[/b]

S jistým sebeuspokojením nad mou teorii si dovolím malý úsměv a upíjím z číše doušek vína. Položím prázdnou sklenici na stůl a čekám. Znovu všechny sjedu pohledem a snažím se zaměřovat na detaily. [i]Zajímavá sebránka, ještě možná bude sranda.[/i]

[b]32. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad[/b]

[tab]Leslan se pouze shovívavě usmívá, když mu skládáte své poklony. Číši vína ovšem neodmítne. Gestem naznačí přípitek a vyprázdní polovinu obsahu, aniž by mrkl okem.

[tab]Turlen stojící vedle Volodimera, přejde zpět na své místo, ale zůstane stát.
[tab]„Ach tak, neuvědomil jsem si, že nedisponujete uměním magie.“ Lehce se pousměje, směrem k Dantesovi. „Clonu si můžete představit jako zeď. Neviditelná překážka chránící proti cizímu vniknutí. Samozřejmě by se dala odstranit. Jenže ani zboření silné zdi se neobejde bez hluku a otřesů. Zrovna tak, by dotyčný pocítil útok na mysl a to nemůžeme riskovat.“ Vyloží vám v čem je problém. Zdvihne hlavu, přelétne vás pohledem. Svlaží si rty číší vína a pustí se do dalšího vysvětlování.

[tab]„Nyní se mi snad podaří osvětlit něco z vašich dotazů či dohadů. Pokusím se vám přiblížit situaci, přeci jen se můžeme částečně opírat o naše kusé znalosti z historie. Ne vše bylo úplně zapomenuto. Přesto, že legendy předávané mezi generacemi jsou zkreslené.
Nicméně o Slze se vypráví a Fengor nejasně potvrzuje, že jde o rudý rubín ve tvaru kapky, ne větší než dlaň.

[tab]Víme, že náš lid pochází z Perdu, ostrova ležícího daleko na západě. Předpokládáme, že zde došlo i k oné tragické události. Lodě ztroskotaly na severu Elnery, kam je zanesla bouře, odsud také přišli první obyvatelé. Podle popisu jde jistě o Ledové špičáky. Hory věčného sněhu a mrazu. Poslední údaj o drahokamu pochází právě odsud, jestli zde stále leží, netuší nikdo z nás. Jedná se o jedinou stopu, možná začátek dlouhého hledání. Záznamy jsou přes tisíc oběhů staré.

[tab]Musím tě zklamat, pane Heliere. Tyto pergameny nejsou z vyhořelé knihovny z ostrovního kontinentu. Z té se zřejmě nedochovalo nic. Stala se obětí požáru či výbuchu, prameny jsou v tomto směru neurčité. Jde o zápisky kohosi, kdo velel po zničení země našich předků, možná i před ní. V druhém bodě souhlasím, půjde se vší pravděpodobností o mága.

[tab]O Nixtinovi víme jen to, co je psáno. Tedy nic, stejně je podle všeho mrtev. Nám jde především o lék,“ přikývne Turlen, „a k tomu by měl rubín postačit. Pokud vůbec existuje.
[tab]Tyto pergameny se dědí ve společenství mágů, kromě nás o nich nikdo neví. Podle dalších novějších pramenů Fengor zmizel a vůdcovství si přisvojil Marcel. Právě on zničil vše, co souviselo s původním světem. Zakázal magii jako něco nečistého a kouzelníci jsou od těch dob pronásledováni. Musíme se skrývat. Domnívám se, že právě mágové zavinili onu katastrofu. Proč jinak taková opatření?“

[tab]Na to se zvedne theurg, přeruší tím další Turlenovu řeč a sám se ujímá slova.
[tab]„Pátral jsem po jménech ve sférách, o Aldwerin se vyjadřují jen velmi mlhavě. Šlo o jakousi mocnou bytost, která snad stále ještě žije. Nepochází z tohoto světa, ale je s ním jakýmsi způsobem spojena.
[tab]Fengor a Nixtin dva velmi schopní mágové, největší své doby. Objevili neurčitý zázračný zdroj energie. Jsou nebo byli, vzhledem k propasti času, propojeni s artefaktem. Více sféry odmítají říci a o samotném artefaktu mlčí úplně.“ Shrne stručně veškeré podstatné informace.
[tab]„Je to jediná naděje, jak zabránit válkám a vyhlazení naší rasy. Musíme tuto možnost risknout. Třeba se Aldwerino proroctví netýká drahokamu, není výslovně zmíněn. Ačkoliv se dá tak vyložit.“ Opírá se dlaněmi o stůl, mírně předkloněn.
„Nechám vás nyní o samotě, co jsem věděl to jsem sdělil. Je na vás jak s tím naložíte.“ Zvedne se od stolu a odchází.

[tab]Není sám. Sawyer, mlčky se opírajíc o opěradlo dantesovi židle, se mračí čím dál více.
„Vidím, že si budu muset poradit sám, ostatně jako vždycky.“ Pohrdavým pohledem si přeměří všechny u stolu a u krolla si neodpustí znechucené ušklíbnutí. „Klidně si tu žvaňte, já odcházím a hned.“ Vybuchne ne příliš diplomaticky a rázně vykročí ke dveřím.

[tab]„Pane Sawyere!“ zahřmí dosud klidný mág, který jakoby náhle vyrostl. Jeho hlas se rozlehne prostorem a odráží se od stěn. To překvapí i samotného šlechtice a zaraženě se otočí. Střetnou se s mágem pohledem, kouzelníkovi oči vypadají jako dvě temné díry, chystající se muže pohltit.
[tab]„Odsud se jen tak neodchází.“ Pokračuje ostrým, dunivým hlasem.
Sawyer stojí jako přibitý, neschopný odtrhnout zrak. Chytí se za hlavu, tvář se mu zkroutí bolestí a na čele vyrazí kapky potu. Vše netrvá déle než pár vteřin a šlechtic se hroutí v bezvědomí na podlahu. V tu samou se chvíli přiběhnou dva z ochránců.
[tab]„Odneste ho zpátky do jeho komnat!“ Zavelí Turlen. Postavy v kápích rychle vyplní jeho příkaz.
[tab]„Ještě někdo chce odejít?“ Obrátí se s otázkou na sedící kolem stolu. Propaluje vás pohledem.

[tab]„Tu zbraň, nechte kde je. Pokud nechcete přijít k újmě.“ Upozorní tvrdě, ty jež by měli nápad zaútočit. Postupně se uklidňuje, za minutu tu opět stojí Turlen tak, jak jste jej poznali.
[tab]„Promiňte tento menší incident. Pouze ochranné opatření. Nemusíte se bát, pane Dantesi,“ utne případné námitky. „Váš přítel bude v pořádku. Tedy zatím. Jen si nic z toho, co se stalo nebude pamatovat. Jeho další osud leží zcela v jeho a Geraldových rukách.“ Více se již touto nemilou událostí nezabývá.

[tab]„Nyní se i já rozloučím. Kdo z vás projevil přání vidět královnu, může projít průchodem za závěsem,“ ukáže na zeď zakrytou černou látkou.
[tab]„A tamhle,“ namíří rukou na jedny ze dveří, „jsou pro vás připraveny postele. Najdete u nich i všechny vaše věci. Dobře se vyspěte. Zítra se vypravíte na cestu. Brzy ráno se tu sejdeme.“ S těmi slovy se rozloučí a odejde opačnými dveřmi, stejně jako předtím Leslan.

[tab][u]Pro ty co se rozhodnou navštívit královnu:[/u]
[tab]Po té, co projdete úzkým, skoro dva sáhy vysokým průchodem, ocitnete se v úplně obyčejné malé podzemní místnůstce. Mimo vchodu jímž jste vešli, jsou tu po straně další dvířka. Jinak je prázdná až na čirý kvádr, ležící uprostřed, v němž odpočívá Selena. Krásná, ale bledá, oči zavřené. Na odhalených částech těla, můžete spatřit drobné lesklé puchýřky.
[tab]Vypadá jako mrtvá, zalitá do křišťálové rakve. Tedy až na to, že kvádr modře světélkuje, což připomíná tlukot srdce. Jemný modrý svit ozařuje jinak temné okolí a dodává mu přízračnou atmosféru.

[tab][u]Ložnice:[/u]
[tab]Místnost bez oken s deseti obyčejnými dřevěnými lůžky, přiraženými čelem ke zdi. Postavenými vedle sebe, mezi nimi je asi půl sáhová mezera. Ulička podél nich nemá více než sáh. Na každém leží polštář a deka na překrytí. Před sedmi z nich se válí vaše vaky s vybavením. Nic nechybí.
[tab]U krajních lůžek a uprostřed mezi postelemi jsou maličké stolky a na nich zbytky svící. Vedle vchodu, uprostřed podlouhlého prostoru, je držák se zhasnutou loučí.


[tab][whisp "Helier_Vein"] Helier:
[tab]O rubínu, ani o jmenovaných jsi nikdy neslyšel. O bazilišcích si četl v jedné z knih. Co je na tom pravdy a co si autor přimyslel je už otázkou.
[tab]Kdysi dávno, ještě než první rasy osídlili svět, žili pod Stříbrnými horami a v Černých bažinách. Však jsou dodnes tyto končiny pusté. Říká se, že něco z nich přetrvalo a otrávilo okolí.
[tab]Většinu bazilišků vyhubily draci. S údajně posledním se utkal před tisíci oběhy hrdina, jehož jméno si nepamatuješ. Od té doby o podobném tvoru neexistuje žádná zmínka. Soudí se, že byli vyhubeni.
[tab]Dle údajů by mělo jít o šupinaté tvory podobné obřím hadům, i když postrádají jejich dlouhý a rozeklaný jazyk. Běžně dorůstají délky patnácti sáhů a tloušťky dvou až tří sáhů. Dožívají se několika stovek oběhů a během této doby několikrát svléknou svou kůži. Ta byla velmi cenná pro svou odolnost, pevnost a imunitu vůči jejich jedu. Dnes je prakticky nemožné ji najít.
[tab]Tito tvorové se dokáží velmi tiše pohybovat, jejich maskovaní je dokonalé a ve svém prostředí jsou prakticky neviditelní. Už samotná přítomnost baziliška vyvolává v oběti ochromující strach. Dokáží plivat jedovaté sliny uložené v zubních váčcích až do vzdálenosti dvou sáhů. Jed ať už na holé kůži, či v ráně způsobené kousnutím způsobí dočasné ochrnutí. Zasáhne-li oči, postižený nenávratně oslepne. Přímým pohledem do očí promění živou bytost v kámen. Jejich krev zničí vše živé v okolí, čeho se dotkne. Baziliškové požívají své oběti živé.
Jeden zubní váček baziliška obsahuje od 200 do 500magů.[/whisp]

------------------

[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Volodimer: 5 expů - pěkné, držíš si svůj standart.
Orogan: 7 expů - výborně hrané RP, charakter, úvahy
Victor: 8 expů - RP, skryté myšlenky dokreslující charakter, zajímavé úvahy
Helier: 8 expů - jedním slovem perfektní, nemám co dodat
Keerias: 3 expy - za myšlenku a nápad s knihovnou. První odstavec jen opakuješ už řečené.
Norrec: 4 expy - přesvědčivé RP, líbí se mi i úvahy v přímé řeči, pěkné. [whisp"Norrec_Wizharan "]Pozor na charakter, proč by tvá postava chtěla zaútočit na krolla, který jí nic neudělal? Tady jdeš mírně proti charakteru, má-li s nimi tvá postava špatné zkušenosti, neškodilo by naznačit, třeba myšlenkou.[/whisp]

[tab][i]Turlen nás asi ještě hodněkrát překvapí. Trochu mi nahnal strach. Sawyera jsme nejspíš viděli naposledy. Ale kdo ví, možná s ním ještě zkřížíme cesty.[/i] Dojím svou večeři, která byla opravdu výborná a rozhodnu se navštívit královnu. Když procházím temným průchodem ucítím nutnost vykonat svou potřebu. [b]"Vydrž! Vydrž! Tady ne."[/b] šeptem se povzbudím a pokračuji dál.

[tab]Když vejdu do místnosti, kde leží Selena, pohltí mě úzkost. [i]Tak bezbranná tady leží, královna Endorská. Kdyby tohle věděl její lid, kdoví, co by se stalo.[/i] Pak se před královnou pokloním. [i]Možná ví nebo cítí, že jsem tady. [/i]Rozhlédnu se po místnosti a šeptem si pro sebe říkám: [b]"Stejně nevím, jak to chce Turlen se svými společníky utajit. Když ne lid, tak šlechta si všimne, že se královna neobjevuje u dvora. Nebo si bude Gerald myslet, že jeho jed zabral a bude se chtít chopit koruny. Nebude od věci se ho na to zítra zeptat."[/b] Tiše se obrátím a pokračuji do naší nové ložnice.

[tab]Cestou opět projdu místností, kde jsme večeřeli a nenápadně si vemu ze stolu nějaké zbytky jídla. Na můj vkus až moc dobrého. Vejdu do ložnice a rychle ji očima prozkoumám. Když podle mých věcí poznám svou postel, začnu si ustlávat. V tom opět pocítím, teď už silnější, volání přírody. [b]"Kde jen bych to..."[/b] Řeknu si. [i]Budu s tím muset vydržet do rána a zeptat se na to někoho ze zdejších.[/i] Ulevím si v posteli,teď jen fyzicky, sním jídlo,které jsem si vzal ze stolu a začnu přemýšlet o zítřejším a také následujících dnech.

[i]Aldwerina slza. Jít ji hledat na sever možná i na Perd. Každopádně je to nejspíš naše poslední šance jak zachránit královnu. Co se všechno může stát? Najdeme ji vůbec? Co může být za bytost ta mocná Aldwerin? Není z tohoto světa. Pod tím pojmem si ani nic nedokážu představit. Je to snad něco ve formě arcidémona, o kterých mi v pohádkách vyprávěla má matka?[/i]
V ne příliš pohodlné posteli s těmito myšlenkami nakonec i vyčerpaný usnu.

[i]Celkem by mě zajímalo, o čem se to tu sáhodlouze vypravuje. [/i]Číst neumím a ani jsem po tom nikdy netoužil. A tak jenom pozoruji debatu mých nových společníků. Doširoka se zasměji při jejich debatě. [i]Jak je možné, že jsou hodiny schopni debatovat? [/i]Potom si vzpomenu na kondici mé Paní a úsměv mě přejde. Vzpomenu si na její krásnou tvář a šlechetné srdce a zaplaví mne opět vztek. Přeměřím si své společníky znovu a znovu. [i]Ach hodně lidí na jednom místě dělá vždy neshody. Nejraději bych už někam šel, když mne odvedly ze stráže od mé Paní. [/i]

Z toho co jsem vypozoroval se zdá že tu mezi námi máme i šlechtice. [i]Nebo jak se jmenují tidle panáci, co se snaží vonět i na záchodě a vypadat v každé situaci jako Bozi sami. [/i] V životě jsem jich už potkal několik. I když si nejsem jistý, nepamatuji si moc dobře. Ale jenom zde na tomto dvoře jsem potkal první šlechtičnu, která byla jiná. [i]A proto teď umírá. Jak já ty lidi nenávidím. [/i]

Při divadélku s jedním z těch panáků se ušklíbnu. [i]To je ale blb. To by nenapadlo ani mne, no i když možná. Ne, určitě ne, znám mistra Tul, Toul, Turl.... mága. Pěkně s ním zatočil. Takhle obviňovat, to se nedělá. Tak to máme o jednoho panáčka méně. Super. Po jeho proslovu jsem ho málem napadnul první.[/i]

Tak konečně je jasná jedna věc, zítra ráno vyrážíme. Tato zpráva mne vyditelně povzbudí. Jen ještě nevím kam. To já ale většinou nevím. Nerozumím tomu, co po mně lidé chtějí. Vždycky mluví tak složitě. Při zmínce o návštěve mé Paní zpozorním. [i]Nikomu, krom mágů zatím nevěřím tolik, budu ji nadále hlídat.[/i][b]Já strážit dál má Paní. Vy nešahat na ňu. Já utrhnut ruka. A sežrat. Aby nemoct přidělat. Nikdo se nedotknout.[/b] Zavrčím dost resolutním tónem. Nejdřív jednat, potom myslet. No co, nemohu si pomoci. Tak moc ji mám rád.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab]Přesvědčen, že smrtí bratra incident s trpaslíky skončil vyrazil jsi znovu do světa. Jak ošklivě jsi se mýlil, ti došlo o několik týdnů později.

[tab]Zrovna jsi se vzdaloval z města, kde ti začala hořet půda pod nohama do nějakého příhodnějšího. Nechal jsi rozlobené občany za zády a kvapem vyrazil pryč. Sešel jsi z cesty táhnoucí se mezi zvlněnými loukami a raději se proplétal mezi křovisky na pokraji lesa. To už se začínalo stmívat.
[tab]Uvelebil ses v příhodném dolíku, hezký kus od civilizace. Pečínka k večeři se zrovna dopékala, těšil ses na křehkého zajíčka . Pár brambor ležící v horkém popelu, jsi sebral cestou kolem pole, jen tak ze zvyku. Ve váčku u pasu cinkaly zlaťáky. Bezstarostný, spokojen sám se sebou. Hověl sis, pohodlně opřen o kus kamene a promýšlel poslední události. Očka ti svítila šibalstvím, když sis vzpomněl, jak jsi doběhl toho nepoctivce, řezníka.

[tab]Polevil jsi v ostražitosti a než jsi poslechl svůj instinkt, bylo pozdě. Obklíčen čtyřmi nevelkými, zato dost naštvanými a odhodlanými postavami. Okrást trpaslíka, je horší, než sebrat drakovi vejce. Mrštnou kličku, kterou jsi se dokázal prosmýknout kolem nich, by ti leckterá ještěrka mohla závidět. Sprintoval jsi rovnou čarou do lesa.

[tab]Netrvalo dlouho a přepadla tě tíseň. Ačkoliv kolem nebylo živáčka, cítil jsi nepřátelství namířené proti tobě. Hvozd tě tu nechtěl, cesty před očima ti zarůstaly trním. Větve se ti stavěly do cesty a kořeny ti podtrhávaly nohy. Co se jevilo jako prostupné, tam si uvízl. Mohl jsi jít jen tam, kam ti stromy „dovolily“. Zbraně i výbava, vše zůstalo na tábořišti. Jediné co zbylo byl měšec se žluťásky, zavěšený u pasu. Takto jsi o hladu bloudil několik dní, než-li se hvozd slitoval a vyplivl tě na neznámém místě.

[tab]Zamířil jsi pryč od něj. Po dvou dnech se krajina změnila, sem tam se objevila chalupa. Později víska a nakonec jsi dorazil do hlavního města Erdonského království. Ve městě sis za zlaťáky, zakoupil nové vybavení. Zbylo i na hostinec a teplé jídlo. Co víc si po prožitých útrapách přát.
[tab]Už to vypadalo, že se na tebe štěstěna usmála. Dnes jsi vstal brzo, probudil tě neobvyklý hluk, dole v ulicích. Sbalil sis věci a opustil hostinec. Něco se děje a toho by se dalo využít.

[tab]V ulicích se pohybují strážní. Na nároží připichují pergameny. Zahnul jsi za roh, aby sis vývěsku lépe prohlédl. Hledí na tebe malované podobizny šesti mužů. Jsou označeni jako nejhorší zločinci, zrádci království. Také cifra za jejich dopadení je pěkně kulaťoučká, rovných tisíc zlatých za dopadeného, nebo pět set za hlavu.
[tab]V tom zmerčíš trpaslíka. Nevšiml si tě, na něco se vyptával kolemjdoucích. To že zamířil zrovna k hostinci U růže jistě taky není náhoda. Hobitů je mezi zdejšími obyvateli jako šafránu, možná ještě méně.

[tab]Stojíš na kraji úzké uličky, která ústí na malý rynek prudce ukončený propastí. Na ostrůvku v jejím středu se vypíná nedostupný hrad. Po mostě vedoucím k němu přejíždí sem a tam koně s královskou gardou v sedle. Klapot kopyt se rozléhá kolem. Ozbrojenci se rozjíždějí na různé strany. Dva se přehnali i kolem tebe. Zběžně si tě prohlédnou a pokračují dál ulicemi ven z města.

[tab]Druhá strana křivolaké uličky vede do útrob města, protkaného podobnými spletitými cestami. V podlaží některých domků se nalézají různorodé krámky. Vývěsní štíty hlásají do dálky pláteníky, hrnčíře, pekaře, řezníky, košíkáře, řezbáře a další.
[tab]Erdon je z jedné strany uzavřen horami, ve kterých přebývají trpaslíci. Z té druhé ho obklopují travnaté pahorky s malými políčky a pásy křovin, které tu a tam odkryjí některou z okolních vesniček. Pak už jen strážné věže s opevněním a za nimi Severní pláně.

---------

zatím šepot

Mágova slova o cloně mě nijak nepřekvapí, protože mezi elfskou šlechtou jsou podobná kouzla takřka nutností.[i] Ovšem jak se k ní dostal Gerald? V tomhle princi by mohlo bejt víc než jsem si mysleli. Nebo za ním.[/i]

[i]Takže ta slza je nějakej léčící artefakt, jak jsem si myslel. Ale co ta Aldwerin? Ty mágy bych ještě pochopil i tu tragedii na Perdu, dokonce to i lecos vysvětluje, ale nadpřirozená bytost? Zní to jak nějaká hrdinská pověst pro mrňata. Na druhou stranu po bazilišcích mě už nic nepřekvapí. Navíc pokud ti Fengor a Nixtin skutečně objevili nějakou mocnou sílu, nebylo by tak překvapivý, že nepocházela s tohohle světa. Mágové, a nejen oni, si hrajou s věcma, kterejm nerozuměj a tvářej se u toho jako bohové.[/i]

Když se Turlen zvedne a odchází, rovněž se postavím, ale na rozdíl od Sawyera tím jen dávám najevo svou úctu. Když se pak šlechtic rozhodne jednat na vlastní pěst, jen se ušklíbnu. [i]To se dalo čekat. Náš pán dokonalý se s náma nebude vláčet po světě. Jen si jdi! Nepřežiješ víc jak dva dny.[/i]
Ovšem to co následuje mi vyrazí dech a zmrazí krev v žilách. Nešlo by tak o to co Turlen provedl se Saweyrem, ten si to plně zasloužil, ale pohled do mágových očí. Ten mě pošle zpět na židli. Další minutu sedím a zírám nepřítomně na mága. Místo jeho tváře ovšem vidím tvář někoho jiného. Někoho, kdo vládne stejným uměním jako Turlen, jen mnohem silnějším.
Turlenovu omluvu i jeho další instrukce slyším jen z dálky, ale donutí mě opět zpozornět. Stejně jako Keerias nejdřív zamířím do místnosti kde je královna.

[i]Je tak krásná i takhle. Stejně vypadala i Iriena, taky tak klidně, až spokojeně. Jen ona byla… Ne tohle Turlenovy nezapomenu. Nemohl si vybrat lepší chvíli. Byl tak podobnej Fargodenovy, až z toho mrazí. Možná to je jen těma očima…nejspíš ano. Stejně vypadaly i Fargodenovy oči, když jsem ho poprvé viděl, tenkrát když přijel na inspekci hraničních hlídek. Vidím to před sebou jako živí. V táboře jsme zrovna vyslýchali chycenýho krolla a on se rozhodl, že nám s tím pomůže. Pamatuju si, že se mu hrabal v hlavě nejmíň půl dne. Ne, že by ten kroll věděl něco důležitého, ale toho bastarda prostě bavilo toho chudáka trápit. Bestie! Saweyr měj štěstí, že Turlen je rozumej a svoji magii nezneužívá. Jinak bych nechtěl bejt v jeho kůži.[/i]

[b]„Neřekl bych, že se to Turlen bude snažit nějak utajit. Gerald se jistě chopí vlády v nepřítomnosti své sestry a vymyslí si nějakou vhodnou výmluvu pro šlechtu. Protože nebude mít tělo, pochybuju, že se odhodlá prohlásit jí za mrtvou. Pro tyhle účely se většinou používá těžká nemoc.“[/b] odpovím šeptem Keeriasovy na jeho otázku, ačkoli nebyla určena mě.

Volodimerovy výhružky ignoruju, protože jsem příliš zaměstnán vlastními myšlenkami. Mírně se ukloním královně a zamířím do ložnice. Tam najdu postel se svými věcmi, překontroluju, že nic nechybí, a lehnu si do postele. Když se mi konečně podaří usnout není to spánek, který bych potřeboval. Celou noc mě pronásledují noční můry a vzpomínky na onen den. Den, který měl být nejšťastnější v mém životě, ale který nakonec znamenal ztrátu toho, koho jsem nejvíce miloval…

[tab]Že to byla původně večeře před mým plánovaným [i]poklidným[/i] odchodem, nemusí nikdo z mých spolunocležníků, natož neznámých "ochránců království", vědět a slyšet. Ale že to všechno začíná vypadat nebezpečně mi došlo již dávno a Ledové špičáky, boj o trůn království, vymazání vzpomínek na dnešní hostinu a hádky u pana Sawyera nebo ... zkrátka je toho za tak krátký večer na jednoho najedeného, a po výtečném víně rozespalého, kudůka přespříliš.
[i]Spousta informací, nemálo vědění, hromádka zlaťáků jako povzbuzení by nevadila. Projasnilo by to mysl, snad. Světlo v duši a zlaťáčky u opasku.[/i]

[tab][b]"Tam ztroskotali, ach ano. Daleko na severu. Po naštvání nečeho velmi známého pro astrální bytosti, až se o tom i ony bojí bavit. Jmenuje se Aldwerin a nechce se nechat najít. Ikdyž možná ji nenaštvali, možná jí jen poničili to, co je její spojení s naším světem a ona se tak nemůže naplno projevit. Třeba je tu jen jako duch nebo tak nějak se promenádující bytost. Aldwerina slza je jen polovina celého artefaktu, který je snad jejím spojením s tímto světem, díky čemuž byl Fengor tak mocný, tedy na čas, než se spojení vyčerpalo.[/b] Původně myšlenky přejdou plynule v tlumenou řeč, kterou si vedu tak trochu pro sebe, protože ostatní se dozajista zajímají o to, kdy se Turlen uklidní anebo kdy budou moci navštívit komnatu s princeznou.

[tab][i]Ale tak dobře, vykonám svou dobrotivou občanskou povinnost a půjdu se podívat na svou paní, ikdyž vím, že z toho budu mít maximálně tak špatné spaní. Ještě že je to naše krollisko tak aktivně ochranářský. Hlavně mu do hlavy naroubovat, že to všechno bojování a ochrana našich životů je pro dobro jeho paní. Pak bude jak dobře vycvičený ratlík. Ikdyž pes má menší nároky na jídlo, nemusí mít rovnou celého divočáka.[/i]

[tab]Zastavím se na půl cesty do komnaty, kde je Selena uložena ke spánku. [i]Nedokážu jít dál.[/i] Hlava i žaludek se tomu vzpouzejí. Ale proč jen? Asi ji nechci vidět v tomhle stavu. Chci si ji pamatovat milou, usměvavou nebo zamyšlenou, ale hlavně zdravou a chytrou. Vládkyni na svém trůně. O který však usilují mocnější, jak patrno jest.

[tab]Otočím se zpátky a s omluvným [b]"promiňte"[/b] si to zamířím rovnou za nosem do ložnic. Ještě se pohledem stavím v hlavní místnosti, jídelně, a skouknu stůl s pergameny a sklenicemi od vína. Pak mi sepnou kolečka pod krátkými tmavými vlasy a rychlou chůzí se rozejdu pro svůj tlumok, v němž u své budoucí postele pro tuto noc vyhledám jednu určitou knihu. Když ji najdu, stále ještě rychlým krokem si to zamířím k velkému stolu, kde před nedávnem probíhala hostina, debata a zkoumání pergamenů.

[tab]Položím na masivní desku nemálo objemnou knihu, která se pro ty, kteří číst umějí, zove "O magenergii kolem nás a nejen ve hmotě".
[b]Jsem blázen, když doufám, že o Aldwerin nebo čemkoliv, co tu zaznělo, by se tu mohlo psát. Ale zkusit to musím. Už jen protože, že jsem vždycky byl víc theurg, než milovník výbušnin."[/b] Řeknu si zas tak trochu podivínsky sám pro sebe, protože nemám nikoho, ke komu bych mohl promlouvat.
Přizvednu pevné kožené desky a hned zalistuji na stránku, kterou jsem do této knihy sám vložil. Je na ní několik málo řádek a nad tím vším nadpis [u]Obsah[/u]. Ten přelétnu očima a zalistuji tam, kde by se dalo cokoliv dohledat. [i]Aldwerin, Aldwerin, sféry, takže budu hledat cokoliv, čeho by se sféry mohly obávat. Bytosti mocnější než sféry, než démoni a než elementálové či jim podobní. To by chtělo začít u sfér, tam budou další záchytné body. Přecijen mám jiné zdroje, než místní mágové a mistr Leslan.[/i] [whisp][i]Hledám jakékoliv zmínky o bytostech jiných, než sférových. Takže démony a elementály či bhuty můžu rovnou vynechat. Nějaká zmínka by se v poznámkách pod čarou snad najít dala... snad.[/i][/whisp]

[tab]Zatím co se ostatní postupně trousí od stolu a ukládají ke spánku, sedíš v jídelně a listuješ knihou. Mlčenlivý ochránci poklidí ze stolu a brzy zůstáváš o samotě. Noc pokračuje, svíce pomalu dohořívají.
[tab]Dlouho pátráš, předlouho. Pročteš kdejakou připsanou poznámku.
Bytosti nepocházející z tohoto světa patří do sfér, všechny bez výjimky. Naneštěstí,dosud bylo objeveno pouze několik nižších. Co se skrývá ve vyšších je utajeno, nejen tobě, ale i bytostem ze známých sfér.

[tab]A tak z celého bádání objevíš pouze jméno onoho hrdiny, na něž sis nemohl vzpomenout. Nefesternix se jmenoval. Vyrazil na baziliška, aby dokázal svou lásku ženě, do níž se beznadějně zamiloval. Zvou ji tu jako Perdskou strážkyni. Baziliška sice přemohl, dokonce se i vrátil a získal přízeň své vyvolené. Ovšem ne zadarmo, po čase podlehl svým zraněním a tak se ani nedožil naplnění svého snu. Narození synů, naprosto identických jednovaječných dvojčat.

[tab]Při slovech našich hostitelů jen souhlasně přikyvuji, stojíce u zdi naproti pergamenům. [i]Tolik informací jsem od nich ani nečekal. Teď s tím jen dobře naložit, rychle uzdravit královnu a zařídit vše potřebné pro naši „misi“.[/i]

[tab]Sawyerova slova mě ani trochu nepřekvapí. Přeci jen s ním cestuji celkem dlouho a tyhle jeho stavy jsem už párkrát také zažil. Proto se jen pobaveně ušklíbnu. Úsměv ale následně zmizí poté, co mé oči spatří to, co s ním mág provede. Překvapeným pohledem jej sjedu a při pohledu do jeho očí zůstanu na chvíli strnulý. Ani mě nenapadne, že bych se do tohoto souboje mísil. Jednak není radno si hrát s mágem, a krom toho pochybuji, že by Jaderaca zabil. Na to nemá.

[tab]Turlenova následná slova komentuji jen podiveným zakroucením hlavy. [i]Co si sakra myslíš?! Že budeme jen tvoje figurky na této nebezpečné hře? Sám tu jen sedíš na zadku a akorát udílíš moudra. To by zvládl každej hňup.[/i]
[b]„Ve vašem vlastním zájmu doufám, že Gerald nezkřiví panu Jaderacovi ani vlásek…“[/b] Dodám tišším uvolněným hlasem, který v sobě skrývá i varování. To samé se dá říci o mém pohledu, směřovaný na Turlena. Pomalu se přesunu ke své židli, jako by se nic nestalo. [whisp]I když osobně by mi ani tolik nevadilo, kdyby zařval. [i]Pravda, za ten čas jsme se i celkem spřátelili a na jeho smrt bych se díval celkem nerad. Ale je to jen namyšlenej boháč a nic jiného. O jednoho cholerika míň. Ale nemusel by se bát. Jeho ženuška by vdovou dlouho nebyla. A jeho zlaťáky by také nebyly dlouho bez majitele. O to bych se osobně postaral, che che.[/i][/whisp]

[tab]Vyslechnu si názory mých společníků a nezbývá mi než souhlasit.
[b]„Máte pravdu pánové, Já jen doufám, že bude Gerald dostatečně sebejistý svým triumfem a nebude tolik ostražitý. To by nám poskytlo moment překvapení, který tolik potřebujeme,“[/b] dodám smířlivě. Spíš by mě ale zajímalo, jak nás chce Turlen dostat z této místnosti pryč. [i]Okolí hradu bude zajisté dobře střeženo a s těmito muži, kteří jsou hledaní, nebude zrovna snadné proklouznou pryč. Co je ale ještě horší, zbyl jsem tu na ně sám. A to ještě nepočítám toho krolla. To budeme jak pěst na oko![/i]

[tab]Ze zvědavosti pomalým krokem vstoupím do místnosti. Volodimérovým slovům se jen pousměji.
[b]„Nebojte se. Nemáme v plánu královně ublížit. Záleží nám na ní stejně tak, jako vám.“[/b] Povím konejšivým a pomalým hlasem. [whisp][i]Jen jednou by ses mě dotknul! Jednou a naposledy. Má paže je rychlejší než číkoli zde.[/i][/whisp] Počkám tedy, až se místo u Seleniny „rakve“ uvolní a poté pokleknu ke křišťálu. Dívám se na její tvář s jistou lítostí. [i]To si nezaslouží. Tak krásná žena![/i]
[b]„Věřím, že se znova shledáme má paní,“[/b] načež hlavu skloním a vyjádřím tím lítost. [whisp]Je to ale jen chytré gesto, kterým si chci získat mé společníky. [i]Musím uznat, že je mi jí vážně líto. Takhle žít bych vážně nechtěl. Jestli se nám ale podaří jí oživit, možná bych se jí mohl s nastávající situací vetřít do přízně. Pokud by se mi to povedlo, pomsta by byla mnohem jednoduší. A když k tomu připočteme, jak je krásná a královskou moc…no nádhera![/i][/whisp]

[tab]Poté, co se vracím do místnosti kde jsme večeřeli, tak si všimnu, že Helier cosi pročítá. Podívám se na něj trochu překvapeně. Jelikož se mi ale nechce spát, tak se přeci jen osmělím a přijdu k němu s lehkým, nevtíravým úsměvem ve tváři.
[b]„Odpusťte, že vás ruším. Smím vědět, co to pročítáte?“[/b]

[tab]S úsmevom vychádzam z hostinca a som celkom rád, že väčšina pozornosti je zameraná na tie papiere. Pohladím si vrecko a fajku, ktoré mi visia na šnúrke na krku. [i]Šťastie, že som ich mal pri sebe, tu by som niečo podobné získal len veľmi ťažko alebo veľmi draho. Späť tak skoro nemôžem, takže fajnový južný tabak asi tak skoro neochutnám, okrem toho, čo mám pri sebe.[/i] Zaujato pristúpim k stene a prezerám si vylepené podobizne zločincov. [i]Hmm, jedného by tu dokonca donútili zmeniť zamestnanie a vydať sa po stopách týchto ľudí. Tisíc zlatých sa zíde vždy. Kto vie, čo urobili, keď sú pre panovníka takí cenní.[/i]
[tab]Odrazu zahliadnem trpaslíka a stuhnem na mieste. [i]Ako ma tu mohli nájsť? Veď aj ja sám som mal problémy nájsť sa v tom lese. Prečo po mne stále idú? Ja som s tou Tedovou lúpežou nikdy nič nemal a ani som nevidel žiadne zlato z nej. Ktoho vie, kde ho rozkotúľal.[/i]
[tab]Nenápadne sa schovám do davu a cez medzery medzi ľuďmi sledujem trpaslíka, ako mieri do toho hostinca, kde som nocoval. [i]Kruci! Už je to isté. Ešteže som si vzal všetky veci, teraz by som sa po ne už určite vrátiť nemohol. Potreboval by som sa zdekovať niekam ďaleko, kým ich to neprestane baviť. Aj tak to nakoniec dopadne že buď ja, alebo oni. Lenže neviem, koľko šípiek by som na každého potreboval a niečo mi hovorí, že počas boja na blízko by som bol trochu v nevýhode. Takže potrebujem peniaze.[/i]
Zadumane sledujem okolie, keď si odrazu uvedomím, že pozerám do očí jedného z vojakov. Nedám na sebe nič poznať, ale keď prejde pohľadom inak, riadne sa mi uľaví. [i]Takže tu ma ešte zrejme nehľadajú Dobrá správa.[/i]
[tab]I tak sa ale pomaly vzdialim do neaľekej uličky, ďalej od trpaslíkov a stráží. Pomaly kráčam uličkou a obzerám sa okolo seba, v snahe nájsť niečo zaujímavé. [i]Potreboval by som nejakú prácičku. Nie obyčajnú drobnú zlodejinu, ale nejakú dobre zaplatenú a výhodnú prácu. Určite sa v meste musí nájsť niekto, komu by sa hodil niekto mojich schopností. Nemôžem sa na nič spoľahnúť, ak by som sa stal hľadaným aj tu, zosáva mi už len cesta ďaleko na juh, a tam je na mňa príliš teplo.[/i]

[tab]Na první oslovení od pana Dantese nereaguje nadšený kudůk ihned, ale až o hodnou chvíli později, když dočte odstavec. Místo rychlé odpovědi jen zvedl ruku s gestem vztyčeného prstu, kterým požádal [i]"odesílatele"[/i] onoho dotazu o strpení.
[i]Chvilku, jen dočtu těchhle pár řádků o sférách a bytostech v nich.[/i]

[tab]Pak bez očního kontaktu s Victorem jen tlumeným a trochu šeptaným hlasem odpoví: [b]"Knihu, knihu čtu. Takovou starou, ošuntělou v kůži vázanou. A jmenuje se to takhle,"[/b] založí ten drzý chlapík prstem mezi stránky záložku, aby věděl, kde zase pokračovat, načež zvedne tu, oproti jeho vzrůstu nepřiměřeně velikou, knihu tak, aby Victor mohl vidět bokem přes jeho rameno na název na deskách. [whisp "Victor_Dantes"]Skví se tam na poctivě vydělaném kusu hovězí kůže název v přirozeně táhlých linkách ručního písma a tvoří několikero slov v jedné větě bez sloves a hlubšího pojednání - O magenergii kolem nás a nejen ve hmotě.[/whisp] Pak zase bichli položí a dohledá zploštělý provázek, aby mohl otevřít tam, kde skončil.

[tab][i]Doufám, že nečekáš, že budu hned po sotva několika stránkách vědět, co je to ten bazilišek, Aldwerin, Nixtin nebo nedej bože proč sféry o tomhle všem mlčí?![/i] Zamračí se malému čtenáři čelo, ale jen trochu zaklepe hlavou, jako by mu přeběhl mráz po zádech, a bez jediného vydaného hlásku pokračuje v čtení.

[tab]Pak však asi jen pro své ujištění, že nebude nadále rušen, něco málo ze svých pravidelně svlažovaných rtů - nechal si u sebe sklenku a džbán toho opravdu výtečného [i]a luxusního, škoda jen, že není co lahodného k němu zakousnout[/i] červeného - vyřkne. Po prvních slovech se dokonce i otočí svým zamyšleným obličejem k adresátovi tohoto monologu.
[b]"Doufám jen, že pane Dantesi nebudete mít hromadu dotazů, jako třeba jak jsem se k téhle knize dostal nebo co hledám. Protože si tu teď jen tak čtu a ano, hledám něco málo, střípek, záznam, poznámku pod čarou, zápisky, škrty, dodatky, cokoliv ... co by se dalo spojit s těmi informace, kterých tu dnes večer zazněly celé kopy. Je mnoho vodítek, ale veškerá fakta celého atentátu nejsou nijak spojená. Tedy ne očividně. A tak zkouším zdroje, které mi jsou blízké, knihami počínaje."[/b] Uvedl Helier svou řeč v šepotu a stejnou hlasitostí i skončil.

[tab][i]Ne, necítím potřebu se tu svěřovat kdekomu, natož někomu, kdo neví co se svým volným časem. Možná kdyby mi došel pro deku, aby mi nebyla později zima...[whisp] Ještě chvilku na mě ten mameluk bude zírat a praštím jej tou knihou po hlavě.[/whisp][/i] Usměje se kudůk takovým tím neutrálním výrazem, ale v očích je spousta náznaků říkajících [i]"Rušíš mě, člověče!"[/i]. Pak se zase otočí ke stolu a pokračuje ve čtení, jako by se nechumelilo. Bez kousky hlubšího citu, vypadá, že se soustředí na to, co si předsevzal. Že se pokusí najít informace.

[i]Ach jo, to je banda, radši bych byl sám, ale s tím se nedá nic dělat. Nebudu mít klid, dokud nenajdeme tu slzu, nebo co to vlastně je. Kruci, už nemám víno. Snad jen… kdybych se zeptal, možná by mi nalili, ale na druhou stranu bych vypadal jak idiot. Hned jak se dostaneme ven tak si musím sehnat alespoň jednu láhev vína. Pokud tedy bude možnost.[/i] Pokračujíce ve svém monologu prohlížím Krola od hlavy až k patě. [i]Poněkud zvláštní co ti mágové nevymyslí, dají nám do už tak zvláštně složené skupiny Krola. Jak je to jen mohlo napadnout, asi bych si na něj měl dávat pozor. I když vypadá, že nám neublíží, i přesto nikdo neví, co se může v té hloupoučké hlavičce honit.[/i]

Rozhovor kolem mě už vůbec nevnímám, jelikož se vše opakuje pořád dokola. [i]Proč zrovna já,[/i] opakuji si stále, [i]alespoň nemusím přemýšlet, ostatní znají okolní krajiny lépe, tudíž to vypadá, že budu sloužit spíš jako pomocná ruka v boji, než vůdce výpravy.[/i]

[b]Huh,[/b] vyjde ze mě, když Sawyer zakřičí, [b]co to ten hlupák dělá.[/b] Zašeptám si pro sebe. Turlenova reakce mě však překvapí daleko více, než Saywyerovo rozhořčení. Bezmocně sleduju, jak jej odnáší a vrhnu překvapený pohled na Turlena. Počkám, až Dantes domluví a chopím se slova. [b]Mistře Turlene, co to mělo znamenat? Nemyslím si, že to bylo nutné. Jediné co vám zaručuji, zkuste něco takového na mě a budete rád, jestli vám zbude alespoň kapka života pro královnu.[/b] Řeknu trochu více nahlas, než jsem původně chtěl.

[i]Kouzelníci, nechápu jak je možné, že se tihle úchylní bastardi ještě nepozabíjeli mezi sebou. V jedné místnosti už s ním nebudu.[/i] Vstanu ze židle. Nečekám, jestli mi chce Turlen odvětit. [b]Abych se vyhnul něčemu podobnému, jdu si raději odpočinout. Přeji všem klidný a ničím nerušený spánek.[/b] Rychlým krokem se vydávám do naší noclehárny, kde už je Kaerias.

[i]Vyvíjí se to zajímavě. Už se těším, až od těch kouzelníků budu co nejdál, tedy pokud se nám podaří se dostat z města.[/i] [b]Kaerie?[/b] Chci se ho na něco zeptat, ale už usnul. Chvíli ještě ležím v posteli a pomalu usínám.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab]Vydáš se vzhůru ulicí. Nijak se neliší od tolik podobných v jiných městech. Sem tam tě mine některý z obyvatel. Střelí po tobě zvědavým, někteří i kritickým pohledem. Cizince tu nevidí rádi.
Téměř na konci ti něco blýskne do očí. To se sluneční paprsky lámou na skleněné, umně broušené míse. Lze ji zahlédnout dokořán otevřenými dveřmi. Výrobků se tu na policích skví mnohem více, jeden krásnější než druhý. Číše, talíře, podnosy, vázy, lucerny, dokonce i figury zvířat a rostlin, v různých barevných provedeních. Ač jsi prošel pořádný kus světa, něco podobného jsi nikde neviděl.

[tab]Okamžik na to, vypadne právě z oněch dveří na ulici malý asi dvanáct oběhů starý klučina. Zatímco se sbírá ze země, prostor mezi veřejemi zabere svalnatý muž středního věku. Nohy rozkročené, v ruce drží obyčejnou zaprášenou láhev s nějakou tekutinou, mračí se jako bouře.
[tab]„Říkám, buď tam dojdeš, nebo si hledej službu jinde. Mě se neodmlouvá.“ Soptí, jeho pohled by mohl zabíjet.
[tab]„Nikdy, na pláně, nepudu!“ Vzdorně vystrčí bradu chlapec. Sebral se ze země a oprašuje si ruce.
[tab]„Zmizni, ať už tě nevidím.“ Zahřmí muž, láhev zdvihne nad hlavu a nakročí směrem ke klučíkovi. Ten se sebere a vezme nohy na ramena.

[tab]„Hej sousede, co řveš?“ Ozve se z vedlejšího krámku a ven vykoukne střapatá rozcuchaná hlava, na první pohled podivného chlapíka. Velké oči, dlouhý nos a tvář celou poďobanou. Vývěsní štít sděluje, že jde o mastičkáře, bylinkáře a výrobce různých utrejchů.
[tab]„Ten mrňavej zmetek, odmít jít pro kameny. Tak jsem ho vyhodil,“ zanadává svalovec.
[tab]„Jo, pláně jsou prej plný nějakej potvor. To sem zvědavej, koho teď ukecáš. Jdi tam sám,“ neodpustí si rýpnutí a okamžitě zmizí vevnitř. Pár okamžiků předtím, než kolem proletí láhev a roztříští se o zeď. Průzračná tekutina se rozstříkne kolem.

[tab]Kudůkova slova mě poněkud překvapí. Nedám to ale na sobě znát a jen se lehce pousměji. [i]Mohl bys být trošičku vstřícnější. Dit jsem ti nic neudělal.[/i]
[b]„Doufáte správně. Nemám teď zrovna náladu na nějaký příval otázek. Těch informací už bylo doopravdy moc,“[/b] plynulou řeč přeruší unavené zívnutí. Levou dlaní skryji otevřená ústa. Přes alchymistovo rameno si zvědavě přečtu název knížky. [i]Snad ten chlapík něco najde. I když myslím, že zrovna informací máme až moc.[/i]
[b]„No dobrá, nechám vás tu tedy o samotě. Přeji příjemný zbytek večera, nashledanou.“[/b] Lehce pokynu hlavou a uvolněným krokem opustím Heliera. Jdu jsi již lehnout.

[tab]Jakmile se dostanu do místnosti s postelemi, tak se u vchodu zarazím a lehkým respektem se podívám na postel, kde se nachází moje věci. [i]Ne, nesmí zas přijít! Nesmím je zas mít…[/i] Pomalu a tiše přijdu ke svojí posteli a podívám se na ostatní, jestli už spí nebo ne. Pravou dlaní slabě přejedu polštář. Na mém čele se objeví krůpěje potu. [whisp][i]Ty noční můry nenávidím! Už jsem je dlouho neměl, ale co když se opět vrátí? Nemám je rád a nechci je zas vidět![/i][/whisp]

[tab]Nakonec si přeci jen lehnu na postel a prohlížím si interiér. Moje hlava je plná myšlenek a plánů. Uvědomuji si, že tato skupinka je možná dobrá co se týče boje, ale nedovedu si ale představit, jak bych s těmihle hromotluky podnikal nějakou skrytou akci. [i]Možná se nám povede ten rubín najít, ale co pak? Jak se sem vrátíme, když jsou ti chlapy hledaní? To nepůjde tak snadno. Budeme rádi, jestli přežijeme alespoň první den na svobodě. Ale jiná možnost není…[/i]

[tab]Poté pohlednu směrem ke vchodu a dostanu nápad. Počkám ještě nějaký čas a lehnu si do postele a usnu. [whisp]Spánek ale předstírám. Jakmile usoudím, že všichni spí, tak se opatrně zvednu a lehkými pomalými krůčky přijdu až k zhaslé louči. Pohlédnu na společníky, jestli spí a pokud bude všechno tak jak má být, tak zkontroluji jestli je pochodeň ještě k použití, nebo je vyhořelá. Když usoudím, že je ještě použitelná, tak se opět otočím, zkontroluji spáče a pomalým opatrným pohybem vytáhnu louč z držáku. Stejně tak jak jsem přišel, tak i odcházím. [i]Hlavně pomalu a opatrně![/i]

[tab]V okamžiku, jak přijdu k posteli, tak si s úsměvem na rtech krátce oddechnu. Za předpokladu, že vše proběhne tak, jak má. [i]Táák, teď se mi snad bude spát mnohem lépe. Musím si oprášit reputaci. Ta louč by se nám mohla hodit.[/i] Poté opatrně uložím louči do vaku a opět zkontroluji okolí. Dýku dám pro jistotu pod polštář a po evidentně dobře odvedené práci se spokojeně uložím ke spánku.[/whisp]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab][u]Keerias: [/u]
[tab]Pokud se porozhlédneš, pak pod postelí najdeš keramickou nádobu, určenu právě k onomu účelu. I pod ostatními lůžky jsou zašoupnuty nočníky. Pravda mnoho soukromí tu není, ale stísněné podmínky jej nedovolují.

[tab][u]Všichni:[/u]
[tab]Doba pokročila, noc se překulila do své druhé poloviny. Všichni postupně usínají, někteří pohodlně v posteli, Volodimér na stráži u své Paní a Helierovi se zavřely oči u stolu nad knihou. Den byl vyčerpávající, usnul tvrdě. Nevšímá si ani tuhnoucího vosku z dohořívající svíce, který se jako zázrakem zastavil jen pár coulů od stránek knihy a jeho ruky.
Stejně tak dohořely i svíce v ložnici.

[tab][whisp "Victor_Dantes"]Victor:
[tab]Spánek předstíráš, dokud se neubezpečíš, že všichni pravidelně oddechují. Pouze kroll a kudůk, nejsou stále na svých místech. Dva skomírající plamínky svící zhasly, zůstal pouze třetí. Čekání tě nakonec omrzí. Tiše se připlížíš ke dveřím a sebereš připravenou louči. Je nová, ještě nepoužitá. Stejně tiše se vrátíš i zpět, nikdo ze spáčů se nevzbudíš. Ačkoliv Orogan se dvakrát neklidně převalí. [/whisp]

[tab][u]Volodimer:[/u]
[tab]Jako už tolikrát i tuto noc usínáš na kolenou, před magickým lůžkem královny. Noc je tichá, nerušená.
[tab]Slyšíš tiché kroky a tak jsi probuzen ještě dříve, než tě Turlen opatrně uchopí za rameno.
„Volodimere je čas jít. Pojď se mnou do jídelny.“ Promluví na tebe pomalu a zřetelně, gestem ještě naznačí směr.

[tab][u]Helier:[/u]
[tab]Vzbudí tě kroky, to jeden člen ze společenství se tu ochomýtá kolem stolu. Uklízí steklý vosk a do svícnů umisťuje nové zapálené svíce. Ležíš na knize v nepříliš pohodlné pozici. Jen o chvilku později se objeví Turlen.
[tab]„Dobré ráno, pane Heliere.“ Vědoucně se pousměje, očekávajíc zavrčení, nezdrží se. Projde kolem tebe ke dveřím do ložnice, na něž vzápětí zaklepe.

[tab][u]Victor, Orogan, Norrec, Keerias:[/u]
[tab]Vzbudí vás zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřou. Objeví se obdélník světla, které jen nesměle proniká dovnitř. I to málo zastíní Turlen.
[tab]„Dobré ráno, sbalte si své věci a přijďte vedle do jídelny. Počkám na vás.“ S tím zase zavře. V místnosti se opět rozhostí neproniknutelná tma. Svíce na stolcích úplně vyhořely, nikdo je nezhasil.
[tab]Pokud by někdo chtěl zapálit louči v držáku, zjistí že je prázdný, pochodeň zmizela.

[tab][u]Všichni:[/u]
[tab]Do jídelny dva z ochránců přinášejí velké talíře, na jednom chlebové placky a na druhém hrudky sýra. Dále potom konvici s horkým výluhem z mátových lístků a šest plechových hrnků. Příjemná vůně se šíří místností a probouzí dosud ospalé smysly. Turlen se posadí a počká než se všichni nasnídáte a sbalíte si věci.
[tab]„Chtěl bych vám, než odejdete, ještě něco předat.“ Sáhne do kapsy pláště a vytáhne stočený svitek, opatřený bílou pečetí se symbolem oka.
[tab]„Jako skupina budete příliš nápadní, obzvlášť někteří z vás. Nemáte šanci se dostat za hlavní bránu Erdonského království. Proto jsem pro vás připravil svitek neviditelnosti. Pokud zlomíte pečeť, kouzlo zapůsobí. Dávejte pozor, působí jen do vzdálenosti tří sáhů, takže se musíte držet pohromadě. Budete pouze normálním okem neviděni, ale zvuky, stopy vše ostatní zůstane přirozené. Musíte být opatrní a vyčíhat si správný okamžik. Kouzlo bude působit dvě hodiny, dostatečně dlouho, aby jste se dostali z přímého dohledu strážných věží.“ Vysvětlí, zkoumavě si vás jednoho po druhém přeměří.
[tab]„Pane Orogane, prosím, vezměte jej k sobě.“ Natáhne ruku se svitkem.
[tab]„Než odejdeme, ještě nějaké dotazy?“ pobídne vás zvídavým pohledem.


----------------------
[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Keerias: 4 expy – zajímavé, pobavila jsem se
Volodimer: 4 expy – tentokrát hlavně za RP,
Orogan: 6 expů – přesvědčivě zahrané RP okořeněné střípkem z historie
Helier: 8 + 5 expů – držíš si svůj standart, v prvním příspěvku si cením snahy vytlouct informace, kde se dá. Ve druhém za dobře hrané RP a charakter. Jen proč ta 3.osoba?
Victor: 7 + 5 expů - RP, bezvadně vykreslený charakter, reakce na spoluhráče. [whisp "Victor_Dantes"]Ve druhém jsi navíc využil své profese.[/whisp]
Rohi: 3 expy- převážně za RP,
Norrec: 4 expy – dobře vykreslený charakter.

[tab][i]Aaaaauuuuu! Toto bolí, toto bolí![/i] Po jakž takž přijatelném probuzení (mohlo být mnohem hůř) si začnu protahovat krční šlachy, jež za celou, byť krátkou, noc zatuhly v poloze "ležmo s knihou pod tváří na desce stolu". Už jen pomyšlení na tuhle bláznivinu, která mne včera napadla, se mi již tak klasicky zamračí čelo a oči raději přivřu. [i]U všech bublajících jezírek, co jsem si myslel, že najdu? Tohle nebyl dobrý nápad.[/i] [b]"Dobré, dobré. To nejlepší!"[/b] Otevřu oči a velmi suverénně, jistě a hlavně odměřeným a přesným tónem ne úplně příjemně vyspalého "hrdiny" odpovím zpětně a snažím se najít zakuklence, jehož kroky mne probrali ze spánkové tuhosti nevědomí. [i]Vrrrr! Taky bych ocenil spánek v posteli. A moc se nesměj, ty jeden magiči, nebo po tobě hodím spalující pohled jako umíš ty sám. Sice ti nevyčístím hlavu, ale můj kukuč bude sakra vražedný![/i]

[tab]Začnu se probírat a hlava opět znovurozbíhá kolotoče a všechny pouťové atrakce. Pak se ozve typické kudůkovské břicho. Hladové, nenažrané, nespokojené. [i]Kde tu asi je skovaná snídaně?! Notak, nekřič, už to bude. Tedy doufám. Míchaná vajíčka s čerstvým, teplým a křupavým chlebem a hrnek čerstvého mléka, hmmm.[/i] Promlouvám k vlastnímu uřvanému žaludku a mimovolně si dlaní pravačky, která právě nemá v sobě "mravence" z přeležení - jak tomu je u levačky, přejedu po břiše. [b]"Ticho tam dole."[/b] Tlumeně domluvím hladovému a pak už jen zaslechnu pana Turlena, kterak probouzí ostatní v ložnici.

[tab][i]Aha, takže snídaně na sebe nenechá dlouho čekat. Skvěle![/i] Seskočím ze židle a napopvé, než si myšlenkami zanadávám na svou hloupost stoupat si na neprotažené nohy, nespadnu jen proto, že jsem chvatně šmátnul po opěradlu židle. Rychlým úkrokem se vyhnu odcházejícímu mistru mágovi a prozměnu také naplno otevřu dveře do velké ložnice. Na nic nečekám, pokud jsem někoho snad oslnil přemírou světla, nevšímám si toho, a zamířím si to přímo ke své posteli kde jen bafnu batoh s věcmi. Celé to netrvá déle než deset vteřin, ostatně nechci vidět kohokoliv, kdo si užil ten skvěle měkký postelový spánek. Při odchodu však jen tak z hecu, snad kdyby se komukoliv chtělo pospávat, řeknu značně hlasitěji, skoro by to byl poloviční křik: [b]Vstávejte, bando! Je před náma celej život plnej dobrodružství a vy tu vyspáváte jak malý děcka!"[/b]
Po posledním slovu vyjdu z pokoje a jen letmo rukou zatáhnu za dveře, aby se samovolně přivřeli, ale nezavřeli úplně. [i]Jasně! Tmu! Nikdy! Vstávat se bude![/i] Batoh s věcmi položím na sedadlo své židle a knihu s úsměvem zavřu a uklidím dovnitř do "tmy". [i]Přecijen jsem se něco dozvěděl, no třeba jim to i někdy řeknu. Bazilišci, mrchy jedny. A dvojčata z Perdu. Tohle bude ještě zajímavé prozkoumat.[/i]

[tab]Pak začnou nosit snídani. Bez reptání, ikdyž to není to, co bych zrovna teď ocenil nejvíc, a vypadá to hezky, stáhnu batoh pomalu na zem a sednu si. [i]Placky a sejra, co jsem vlastně čekal? Že tu budou vařit? Jsme teď vlastně mimo zákon.[/i] Upíjím teplý nápoj vonící po mátě, hledám v něm i další vůně, ale když zjistím, že je to jen čistá máta, přestanu se zkoumáním a s usrkáváním vypiji nakonec několik hrnků. Celé to prokládám sousty placek a sýra. Spokojeně najedený po střední porci si oddechnu a opět pohladím břich. [i]Tak co, už je dobře? Ještě by to chtělo...[/i]

[tab]Nedošlo mi, že jsem jedl tak pomalu, protože pan Turlen začal mluvit hned potom, co jsem odsunul nakousanou placku od sebe ve smyslu gesta "mám dost". Pozorně naslouchám jeho řeči a spokojeně odkývám to, že svitek jednoznačně nabídne panu Oroganovi. [i]Jedinej pořádně jednoznačnej člověk. Jo, mohl by to být vůdce tý naší pofidérní skupinky.[/i]
Na otázku ohledně posledních dotazů mne napadne jediné. [b]"Dostaneme nějaké finance do začátku, nebo jedeme celou akci ze své vlastní kapsy?"[/b] A tak trochu neomaleně si šáhnu k pasu na váček, ve kterém by to snad někdy mohlo i chrastit. Jenže tomu tak není. Ne teď. Prozatím.

[tab][b]„Ne, pusťte mně! Běžte pryč! Nechte mě na pokoji!!“[/b] Zařvu zcela náhle hlasem plným strachu ze spaní a prudce se vzbudím. Moje čelo je zcela zvlhlé potem a cítím, že se mi zrychlil tep. Výrazně vydechuji, unaveně přiložím prsty ke spánkům a zavřu oči abych se vzpamatoval. Kyselý výraz v obličeji značí, že toto vstávání zajisté není nejpříjemnější. [i]Kruci, toto není normální. Musím se jich jednou provždy zbavit. MUSÍM![/i] Při pohledu na Turlena se zhrozím. [whisp][i]Sakra, ještě před chvílí mě chtěl probodnout! On a ti jeho zakuklenci! Viděl jsem ty jeho temné oči...[/i][/whisp]

[tab]Kudůkův příchod sleduji ještě skoro slepenýma očima a proto si je ještě promnu. Trochu podrážděně naslouchám jeho rejpavým slovům. Potlačím v sobě touhu po tom mrňavým alchymistovi něco hodit.
[b]„Buďte prosím tolerantní k obyčejným lidem, kteří by se zajisté ještě rádi vyspali pane Heliere. A jinak přeji dobré ráno všem,“[/b] dodám již uvolněnějším hlasem. Pomalu si stoupnu na své vlastní nohy a protáhnu se. Poté si sbalím své věci. [whisp][i]Hehe, včera se mi ta moje malá akcička na odreagování celkem povedla. A jestli si toho přeci jen někdo všiml, tak nevadí. Nějaká výmluva se už najde…[/i][/whisp]

[tab]Rozvážným krokem vejdu do jídelny a posadím se ke stolu. Batoh položím vedle sebe. Přitom se mi vrátí ne zrovna hezké vzpomínky na to, co se tady stalo včera se Sawyerem. Nad snídaní se proto jen skromně pousměji.
[b]„Neměli byste prosím po ruce nějakou mísu s čistou vodou? Rád bych si alespoň opláchnul obličej, aby mi to lépe myslelo. Jinak všem přeji dobrou chuť pánové a děkuji za pohoštění.“[/b] Pomalu se dám do snídaně a nenápadně sleduji ostatní. [i]Uvidíme, kam se s touhle skupinkou dostanu. Snad ne přímo do vězení.[/i]

[tab]Výluh z mátových lístků mě velice příjemně probudí a já se cítím opět svůj. Slova ohledně svitku neviditelnosti mě doslova zahřejí na duši. [i]Skvěle, teď jsme alespoň vyřešili jak se odtud dostat. Ale co pak? To vážně nejsou schopní myslet dopředu?[/i] To, že byl ten svitek dán Oroganovi, mně nijak zvlášť nevzrušuje. [i]Pravda, kdyby to měl vzít já, tak by mě to i potěšilo. Ovšem ze všech těch bojovníků je zaručeně tím nejvhodnějším. Mohlo to dopadnout i mnohem hůře.[/i] Nijak hlasitěji se k tomu nevyjadřuji, jen souhlasně pokývnu hlavou.

[tab][b]„Též by mě zajímalo, jestli nám poskytnete nějaké peníze, nebo jestli měl pan Jaderac pravdu a budete chtít abychom to celé zaplatili sami.“[/b] Dodám k Helierově dotazu svůj lehce rejpavý komentář.
[b]„Také by mě ještě zajímalo několik věcí,“[/b] lehce si odkašlu a podívám se i na ostatní.
[b]„Myslím že by bylo vhodné, abychom si ještě tady připravili nějaký provizorní plán, jak při naší cestě postupovat. Myslím tím, kam jít a podobně. Improvizovat v takto nebezpečné situaci se možná i dá, ale je lepší mít něco dopředu přichystaného. Máte pánové nějaké návrhy?“[/b] Optám se zvědavě na adresu mých společníků. [i]To jsem zvědavej co z nich vypadne. Ale kdo ví, každý z nich třeba může i překvapit.[/i]
[b]"Hmm, a možná by se hodilo i vědět, kde sehnat zimní ošacení. Jestli budeme hledat Aldwerinu slzu až na Elneře, tak tam bude určitě velká zima."[/b] Dodám svojí další myšlenku, která mě momentálně napadla.

[tab]V mé hlavě se objeví ještě něco důležitého. A to je dle mého mnohem podstatnější.
[b]„Ještě by tu byla jedna věc. Bylo by dobré vědět, kde se ještě tak zhruba nacházejí Erdonské posádky, abychom se jim mohli lépe vyhnout. Myslím že teď budou zajisté pátrat po nás všech a já bych jim nerad skočil přímo do pasti.“[/b] Na momentík se zamyšleně podívám na povrch stolu.
[b]„Pane Turlene, mohl bych si s vámi ještě na okamžik soukromě pohovořit? Je to pro mě velice ehh…delikátní záležitost.“[/b] Vyzývavým pohledem se podívám po mágovi. [whisp][i]Je to zkušený mág a pokud vím, tak se zrovna mágové zabývají psychickou lidí. Třeba by mi pomohl s těmi zlými sny.[/i][/whisp]

[tab][i]Jako jasně, chápu že ste všichni hrozně natěšený na tuhlenctu akci! Ale já mám u sebe pár zlaťáků a z nich nechci financovat několikatýdenní putování po divočině. [whisp]Nehledě na to, že necítím ani sebemenší potřebu investovat do něčeho, co sice zachrání zdejší svět, ale já osobně z toho budu mít leda tak problémy u určitých vlivných lidí, kteří za tím celým stojí. A že ti určitě mají sakra velkej vliv.[/whisp][/i]

[tab][i]Tolerantní, tolerantní. Až nebudu tolerantní, tak to Dantesi poznáš.[/i] Myšlenkami již mluvím k Victorovi osobně, tykáním, ale naživo bych to zatím nepověděl. Zavřu oči a užívám si dochuť teplé zdravé máty. [i]Zdravé! Co že se najednou Heliere staráš o své zdraví? Vždyť seš alchymista! Experimentátor! Žádná chudinka, která by měla pít jen výluh z lístků něčeho, co je podobné kopřivě.[/i] Nakrčím trochu obočí, jako kdybych se snažil nesouhlasit se svými myšlenkami, ale přitom si sám uvědomuji, že mají svou vlastní neoddiskutovatelnou pravdu. [i]Odkdy se ohlížím na vlastní zdraví?[/i] Odpoví mi jen tiché šumění vlastních myšlenkových moří, žádný náraz na pobřeží se nekoná.

[tab][i]A co to vlastně bylo za výkřik teď ráno?! Znělo to jako hlas Dantese. Že by měl chlapec noční můry? Chudáček. [whisp]Toho by se dalo výtečně využít proti němu. Takový skvělý uspávací čajíček z makovic by mu asi neprospěl a pak si jej dobírat, jak se zpotil jako malé dítě...[/whisp][/i] Myšlenky se vrátí k rannímu uncidentu, ale pak se zase zatoulají k současnosti. Hlavně díky Dantesově interpretaci mé vlastní otázky.
[i]Řekls to moc hezky, ale až moc zdvořile. Jde o prachy, ne o bezúročnou půjčku od šlechetného rytíře či slovutného šlechtice.[/i] Další otázku a návrh na přípravu řešení nečekaných situací uvítám jako konstruktivní. Už jen proto, že [i]ohledně vlastního krku a toho, abych znal postup, kdy se máme rozdělit, a kdy půjdu rovnou s tím a tím, a nebudeme se pak deset vteřin dohadovat, kdo uteče vlevo a kdo vpravo... mě může zachránit od smrti sežráním baziliškem. Třeba.[/i]

[tab]Mlčím a nic neříkám. Posluchám. [whisp][i]Jestli si Dantesi budeš chtít promluvit v soukromí s Turlenem, přestanu ti věřit. Máme tu jít do něčeho společně. Tedy pokud se to tvé přání debatovat netýká toho tvého křiku. Snad si nchceš nechat vymazat svou vlastní hlavu? Že by tě snad trápili nějaké myšlenky a nebo ještě lépe vzpomínky na minulost? Koho jsi zabil?![/i][/whisp] [i]Přiznej si to narovinu, Dantesi, a budeme vpohodě. Jsi prostě srab.[/i]

Ráno, když mě společně s ostatními Turlen probudí, začnu se pomalu probírat. Nad kudůkovým pobízením jen zakroutím hlavou. Jak může bejt čilej, takhle po ránu?
[b]„Rovněž všem dobré ráno.“[/b] odpovím nejen Victorovy a pomalu se začnu hrabat z postele.

Pak následuje obvyklá raní rozcvička, abych si protáhnul ztuhlé svaly. Po ní si nazuju boty, obleču zbroj a plášť a zbalím si všechny věci. Při balení opět zkontroluju, že je vše na svém místě (co kdybych večer něco přehlídnul) a pozornost věnuju především zbraním. Když zkontroluju, že dýka i meč jsou dobře nabroušené, vezmu tornu s věcmi a vyjdu z ložnice do jídelny.

Mlčky se připojím k ostatním, kteří už začali se snídaní. Sám sáhnu po jedné placce, kousku sýra a hrnku s mátovým odvarem. Jídlo, a především horká máta, ze mě takřka ihned vyžene všechnu ospalost.
[b]„Pokud by byla skutečně k dizpozici čistá voda, rád bych se také trocho opláchnul.“[/b] připojím se Victorově žádosti a pak vyslechnu Turlenovy další instrukce. [i]Kruci, to mě nenapadlo, ale mělo. Zaplať bůh, že Turlen skutečně myslí na všechno.[/i]
Přijmu od mága svitek neviditelnosti, chvíli si ho jen tak prohlížím a nakonec ho schovám k ostatním věcem do torny.
[i]Že by mě jmenoval neoficiálním velitelem? No ne, že bych na to neměl. Ale dokavaď se nedostanem z města, budu muset spoléhat především na rady ostatních, hlavně Danata. Řekl bych, že pokud se někdo z nás v tomhle městě aspoň trochu vyzná, tak to bude on.[/i]

Když dojede řada na dotazy, připojím se i já s těmy svými: [b]„Souhlasím s Victorem a panem Helierem, nějaké peníze by se určitě hodili. A rád bych se také zeptal, jak to bude se způsobem naší dopravy. Máme cestovat pěšky, nebo nám poskytnete nějaká zvířata? Koně by určitě zrychlili naší cestu na sever, ačkoli uznávám, že dostat je ven z města by bylo asi značně obtížné.“[/b]

[tab][b]"Eh, jsem se lek."[/b] řeknu si šeptem pro sebe. [b]"Co to bylo? Že by znamení?"[/b] Nato uvidím ve dveřích Turlena a pochopím, že je asi už čas. [i]Kdo to tak vykřikl? To nám to ráno pěkně začíná.[/i] Pak si všimnu propoceného Victora a je mi všechno jasné. [i]Na něm bysme teďka mohli uvařit čaj! Zajímalo by mě, co se mu tak asi zdálo. Jeho minulost asi nebude nejrůžovější, i když se snaží, aby tak vypadala.[/i]

[tab]I přes ne moc pohodlnou postel jsem se po dlouhé době zase jednou dobře vyspal. Mrštně vyskočím z postele. Při dopadu však skočím na něco, co určitě podlahou není. Bohužel následuje nevyhnutelný pád, při němž se alespoň snažím o elegantní dopad na mé pozadí. [b]"Co to sakra je? Další znamení! To bude zase posměchu."[/b] ulevím si. Po blízkém prozkoumání místa dopadu s radostí konstatuji: [i]Á, tebe zrovna potřebuju.[/i] Láskyplně se zahledím na převrácený nočník vedle mé postele. [i]Jaká škoda že jsem si tě všiml až teď![/i] Pak si nenápadně začnu dlouze balit věci. Když všichni odejdou ihned začnu vykonávat svou potřebu. [b]"No konečně! Ach jak krásný pocit... Jen doufám, že sem teď nikdo nevleze."[/b]

[tab]Když vejdu do místnosti, kde jsme včera večeřeli, dostanu náhlou a nečekanou facku, kterou mi udělí mnou nenáviděná vůně. [i]Máta! Jak já ji nesnáším! Tohle je třetí znamení během pouhých sedmi minut! Ve vzduchu visí něco záludného. Musím si dnes dávat dobrý pozor.[/i]

[tab][b]"Peníze? Ty by nám přišly určitě vhod. Nebo alespoň mě. Mým posledním měšcem si totiž přilepšil princ Gerald." [/b]Zapojím se ihned do debaty, o kterou projevím svůj jasný zájem. Zaujmu pozici u stolu, kde jsem seděl i včera a posunky naznačím mužům, kteří roznášeli jídlo, že bych si přál něco jiného k pití než mátu. [b]"Když už mluvíme o tom, na čem pojedeme na sever, doporučoval bych koupit koně v nějakém hostinci po cestě. Nebo,"[/b] řeknu trochu vyzívavě, [b]"by pro nás mohl nechat přichystat koně v jednom z nich pan Turlen, že?"[/b] Zaměřím na něj svůj pohled, podle mého mínění pronikavý, který nejspíše vyvolá u ostatních smích, protože vypadá, jako bych ho chtěl začít svádět.

[tab][i]Cože?![/i] Zakřičí hlasitě takřka od podlahy velké slůvko údivu v mé makovici, která se v myšlenkách zamotala k jízdě na koních a nebo nedejbože k tomu, že bychom si legálně půjčovali koně. [i]Jako kdybychom měli čas na to shánět koně! Tady někdo zase překombinoval. Vyrážíme pěšky, je nás moc. Na koních bychom byli nápadná "zámožná skupinka" vlastnící spřežení a ještě navíc jedem kudůk, jeden elf, jeden kroll a zbytek lidí? Není to na obyčejnou vyjížďku divná souhra náhod?[/i] Představy o tom, jak všichni strážní mají popis skupinky, která se snaží utéct z království co nejrychleji, by určitě obsahoval větičku o tom, jakého je ta grupa složení a mimojiné i písmo o tom, že se snaží co nejraktší cestou opustit zemi. Třeba na koních. Že!

[tab][b]"Zvláště pak, když se máme snažit nezanechávat stopy a zmizet nenápadně, nejsou koně ideální. Budeme příliš na očích komukoliv. A když půjdeme jako dvě oddělené skupinky městem a budeme se jen držet na dohled, máme víc šancí být nenápadní. Nepletu se pánové?"[/b] Otočím pohled k Oroganovi i Victorovi, protože oba vypadají jako někdo, kdo v tmavém oblečení nechodí jen tak pro nic za nic.

[tab][i]Modlím se, aby aspoň jeden z nich uměl trochu té zlodějské hantýrky a nevzal to jako urážku. Prostě tmavej hábit a takovou výbavu mají jen ti nejtajnější z tajných. Nejsem včerejší a zloděje pro tuhle práci rozhodně potřebujeme. Jenže kde ho sehnat, když tady se každej tváří jak chodící šlechtic nebo válečný hrdina?[/i] Zaimprovizovaný tah s převedením otázky financí na to, že když nebudeme utrácet za koně, budeme mít víc na útratu, snad vyšel.
[b]"Takže bych raději od koní upustil."[/b] Dopovím jen jako faktografickou poznámku ke konci. [i]Nehledě na to, že jezdit na koni neumím a nehodlám se to učit při útěku s podezřením ze spiknutí proti královně zdejšího kraje. Selena mi příliš rozuměla v mém malém světě, než abych se nechal zabít jen proto, že nedokážu ukočírovat starou herku. To už raději půjdu zachraňovat její život kanálama, než na hřbetu něčeho dvakrát většího než Kroll. Nic proti Volodimere, ... samozřejmě! Co je tak těžkýho k pochopení na tom, že neviditelnost platí jen na poloměr tři metry?! Vždyť tam se sotva vlezem takhle, jak jsme! Pěšky půjdem. A basta![/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab]Turlen netrpělivě očekává než dorazí největší spáči. Některým se očividně nechce z příjemně vyhřáté postele, takhle brzy po ránu.
[tab]„Bohužel, vodu budete muset oželet. Tohle tady, je nouzové řešení. Naše hlavní sídlo s veškerým pohodlím se nalézá jinde.“ Omluví se kouzelník.

[tab]„Jistě pane Dantesi, jak se tak dívám, mohu vám několik minut věnovat." Souhlasně pokývne a otočí se k ostatním.
[tab]„Uvědomte si ovšem, že každou další minutou se vaše šance na úspěšný útěk snižují. Gerald nenechává nic náhodě, s rozedněním určitě nechá vyvěsit oznámení a vyšle hlídky do okolí. Není čas na nějaké dlouhé plánovaní. Namaluji vám mapu. Než si tady s mladým pánem promluvím, můžete se zatím dohodnou.
[tab]Buďte ujištěni, že pokud získáte lék, královna vás odmění podle zásluh.
[tab]Co se týče ošacení, ano, na to jsem myslel. Načrtnu vám na mapě, kde najdete někoho, kdo se o vás postará v tomto směru. Pravda, trošku samorostlý, ale pokud mu předáte tohle,“ položí na stůl toulec s tuctem tisových šípů, „určitě vás neodmítne.“
[tab]Toulec vypadá úplně obyčejně, stejně jako šípy. Ovšem jen na první pohled, kvalita šípů je nepopiratelná, vyvážené, ostré s dokonale vypracovaným opeřením na konci. Na hrotu každého z nich je potom čitelně vyražena runa.[whisp "Orogan, Keerias"]
[tab]Orogan, Keerias:
[tab]Elfské šípy pro nejlepší z nejlepších. Nikdy neminou cíl, po zásahu nejsou poškozeny, lze je použít několikrát, dokud se nevyčerpá kouzlo. Na stole před vámi leží malý poklad[/whisp][whisp "Orogan"]
[tab]Orogan:
[tab]I ty sám jsi měl možnost jeden z nich vlastnit.[/whisp]

[tab]Mág vezme hrudku seškrábaného vosku, položí ji na desku stolu.
[tab]„Keileno gerdm vard,“ přejede nad ní dlaní směrem vzhůru. Vosk se začne tavit a měnit, nejprve získá tvar rovnoramenného trojúhelníku, ve vteřině se změní, špice se zaoblí a protáhnou, rovné strany se tu vypoulí tu zase vmáčknou dovnitř, před vámi roste obraz Elnery.
[tab]Na jihu vyrůstají vrcholky Shäradských hor. V jejich objetí leží samotný Erdon, na západě hory sousedí s říší elfů Starosrdcem, která končí o něco výše na severu, na východě se objeví táhlá proláklina směřující k severovýchodu, Kaňon smrti“.
[tab]„Tady" ukáže mág na úpatí hor hned vedle průrvy, „je hlavní část Erdonského království, kde jsme nyní my.
[tab]Tady," posune prst o něco dále, „za městem vás vyvedu z úkrytu. Ocitnete se mezi zvlněnou krajinou, převážně louky, pole a křovinatý porost.
[tab]Tady a tady," namíří prst o pár coulů výše, „se nacházejí dvě malé osady, těm se raději vyhněte. Občas můžete po cestě narazit i na nějaký osamělý příbytek.
[tab]No a tady," zdvihne se o kus dále na severu čára, „je hraniční opevnění se strážnými věžemi a pouze jedinou branou, zde uprostřed. Hlídky pravidelně vyjíždějí na planiny, ale jejich trasu neznám. Musíte být opatrní. Nejezděte přímo na sever, vezměte to severozápadním směrem k Mohylovým vrchům. Je zde výhodnější krajina, poskytující úkryt. Na druhou stranu nebezpečnější.
[tab]Za vrchy žije jeden z nejlepších chovatelů koní. Je jen na vás zda jej přesvědčíte o výhodnosti prodeje. My vám koně poskytnout nemůžeme. Sami žádné nevlastníme a kdyby zmizeli z královských stájí, způsobíme jen další poplach.
[tab]Ještě než dojedete k bráně a projdete ven, jedna rada. Jestli mohu doporučit, vezměte to tudy" zabodne prst do místa, kde vás vyvede na povrch a opíše oblouk na západ.
[tab] „Tady na okraji Starosrdce žije onen přítel. Nyní vás na pár minut opustím.“Nechá vám mapu a čas na prostudování.

#../resources/pj/yavanna/Elnera.jpg#

[tab]„Prosím, pane Dantesi, pojďte se mnou. Ostatní se zatím připraví.“ Vezme jeden ze svícnů. Poodejde od stolu, otevře vchod, kterým jste včera přišli. Pokyne šlechtici, aby vyšel[whisp "Victor_Dantes"]

[tab]Victor:
[tab]Nejdete daleko, zavede tě hned do vedlejších dveří. Celkem útulně zařízená místnost. Podlahu pokrývá měkký koberec, naproti u zdi přiražen malý stolek. Vedle pohodlné křeslo a spoustou polic a regálů u stěn s různými pergameny a knihami.
„Tady nás nebude nikdo rušit. Co jste ode mě potřeboval?“ Vybídne tě k odpovědi. Spíše jen z formálnosti, z jeho chování lze vytušit, že ví o čem chceš s ním mluvit.[/whisp]

----------------------
[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Helier: 8+3+4 expy - první - opět velice vyvedený příspěvek, ve druhém jen myšlenky, třetí pěkná kůdovská reakce, nechuť k jízdním zvířatům, váhala jsem mezi čtyřmi a pěti, takže máš u mě malý bonus, půl bodíku do budoucna
Victor: 8 expů – pěkné, čtivé, bezvadně zahraná postava, ocenila jsem i nápad s přípravou plánu.
Orogan: 4 expy – též pěkné RP, totéž co u Heliera, váhala jsem mezi čtyřmi a pěti, takže máš u mě malý bonus, půl bodíku do budoucna
Keerias: 4 expy – pěkně hraná postava, klidně jsi mohl i vyslovit nesouhlas s pitím, neboj se nechat svou postavu projevit. [whisp "Keerias"]Protože u tebe nemám charakter, připsala jsem si k tobě pověrčivost. Vzhledem k těm znamením. Výborně, začíná se nám ta povaha rýsovat.*6*[/whisp]

[tab]"[b]V pořádku pane Turlene. Nějak se bez té vody už obejdu,“[/b] ujistím kouzelníka jak klidným hlasem, tak uklidňujícím gestem. Stejně už cítím, že jsem téměř probuzený. [i]To mě mohlo přece napadnout! Nejsem na žádné královské snídani ale jen u několika chudejch mágů, kteří tu žijí z posledního. Ale kde potom vzali tolik jídla pro nás? Tak propečené kuře a tak kvalitní víno se přece jen tak nepovaluje na podlaze. To mi nedává vůbec žádný smysl…[/i]

[tab]Zvědavě pohlédnu na své společníky. Keeriasův nápad a zvlášť jeho výraz ve tváři u mě vykouzlí upřímný úsměv na tváři. [i]Hehe, tak ten už vážně mele z posledního! Koně a v tuto situaci? Musel si ještě schovat nějaké víno a pít ho před spaním, jinak si to nedovedu vysvětlit.[/i]
[b]„S těmi koňmi bych vyčkal, až se dostaneme za hranice. Budeme už takhle dost nápadní,“[/b] dodám trošku dotčeně.

[tab]Jelikož se nikdo neměl k tomu, aby vymyslel nějaký plán, je mi jasné, že tahle výprava nebude zrovna procházka růžovým sadem. Myšlení s největší pravděpodobností zůstane na mě.[i] Teď by se mi tu hodil Sawyer! Možná to byl namyšlenej blb, ale aspoň uměl plánovat. [whisp]To se o těchto tupých manících, kteří mají místo mozku samé svaly, určitě říci nedá. Škoda že tu s námi není nějaká žena…[/i][/whisp]

[tab]Jakmile kouzelník položí na stůl šípy, tak hned zpozorním. Zvědavým pohledem sjedu celý toulec.
[b]„Dovolíte?“[/b] Optám se směrem k Turlenovi. Pokud svolí, tak opatrně vytáhnu jeden z šípů a bedlivě si jej prohlédnu. Prsty na levé ruce bedlivě zkoumám kvalitu. [i]Hmm, kupec asi bude nějaký hraničář, nebo lovec. Kdo jiný by tuto kvalitní práci ocenil?[/i] [whisp]Je mi ihned jasné, že i takováto věc by se dala velmi dobře prodávat. Ovšem drahé sklo ocení boháči mnohem více nežli šípy. [i]Ale zkusit se má všechno.[/i][/whisp]
[b]„Jestli byste pánové neměli nic proti, rád bych se o ty šípy postaral já. Samozřejmě, pokud si je někdo chce vzít na starost tak prosím,“[/b] domluvím vyzývavým tónem a pohlédnu na všechny spolusedící.

[tab]Jakmile vrátím šíp na své místo, tak si bedlivě prohlédnu mapu. Krátkým pohledem pohlédnu i na mé společníky. [whisp]Zvlášť na Orogana. [i]Dnes byl nějakej moc svolej k mým návrhům. Doufám, že tu mojí akci nespatřil a nezačal být vůči mě podezřívavější.. Nerad bych se staral o to, aby nás bylo o jednoho člena méně.[/i][/whisp] Pochopím však jedno. Takto početná skupinka nemá sebemenší šanci dorazit až k samotnému cíli. [i]Budeme se muset dříve či později rozdělit. To je jisté. Jedině tak máme nějakou naději.[/i] Nahlas ale nepovím nic, neboť bych nechtěl hned po ránu vyvolat nevoli u ostatních společníků. A já moc dobře vím, že se jim to vůbec líbit nebude, tedy alespoň většině.

[tab]Kladná odpověď Turlena mě doopravdy potěší.
[b]„Teď mě pánové prosím omluvte. Musím s panem Turlenem něco důležitého probrat.“[/b] Dodám s úsměvem. Pomalým pohybem vstanu a následuji kouzelníka do místnosti.

[tab][whisp]Jakmile se dostanu dovnitř, tak se mne zhostí jakási velmi šťastná nálada. [i]Sláva! Teď bych se těch přízraků v hlavě mohl jednou provždy zbavit![/i] Svojí euforii ale nedávám otevřeně najevo.
[b]„Odpusťte že vám kradu váš drahocenný čas, ale jedná se o mojí soukromou záležitost. Ehhh nevím jak vám to mám říci,“[/b] Poprvé za dlouhý čas mě přemůže jakási nejistota.
[b]„Už je to dlouho, kdy mě provázejí zlé sny. Skoro každou noc, kdy usínám, se znovu a znovu vracejí. Nedovedete si představit, jak je to strašné.“[/b] Dodám vážně, bez žádného obalu.
[b]„Pomohl byste mi? Je mi známo, že mágové mají velkou schopnost ovlivňovat myšlenky a tak mě napadlo, jestli byste to nezvládl.“[/b] S velkým napětím čekám kouzelníkovu odpověď.[/whisp]

Zaujato si prezerám všetky tieto výrobky. [i]Hmm, vyzewrá to zaujímavo, no potiahnuť to by asi nebolo najľahšie a horšie by s tým bolo zmiznúť, nehovorím o možnostiach predať to. Určite sa to nevyrába na mnohých miestach, a iste by to majiteľ spoznal. Ale i tak je to celkom pekné.[/i]
Obrátim sa na odchod a len tak-tak uhnem pred letiacim chlapcom. Poodstúpim pár krokov, snažiac sa nezamiešať do cudzích sporov. [i]Problémov mám dosť vlastných.[/i]
Z povzdialia sledujem podivnú hádku, ktorej zmysel pochopím až po dohre so susedom lekárnikom. [i]Vyzerá, že by to mohla byť zaujímavá robota a keďže sa o ňu ľudia zrejme nuejdú potrhať, snáď bude aj dobre platená. Pokiaľ tie potvory nebudú mať siah a pol a veľké sekery či v papuli oheň a nezdravo veľa zubov, mohol by som to zvládnuť. Za pokus to stojí, zvlášť preto, leobe v tomto zapadákove nikoho a nič nepoznám a lepšiu prácičku asi len tak nezoženiem.[/i]
Podídem k tomu chlapíkovi, čo sa tu rozkrikoval s fľašou v ruke. [i]Kto vie, či to bol alkohol, alebo niečo iné[/i], zamyslím sa, a zbežne si prezriem miesto, kam dopada fľaša.
[b]"Dobrý deň,"[/b] slušne a zdvorilo pozdravím. [b]"Nemohol som si nevšimnúť, o čom ste sa hádali a zhodou okolností práve potrebujem prácu. Teda, hlavne peniaze. Preto, ak my vysvetlíte v čom táto práca spočíva a koľko by ste bol ochotný zaplatiť, porozmýšľam, či by som sa u vás dočasne nezamestnal. Ak teda máte záujem,"[/b] zatvárim sa typom [i]ja-môžem-aj-odísť.[b]

[tab]Jakmile se přede mnou začne vyjevovat [i](formovat)[/i] mapa okolí, tedy spíše vlastně celého kraje a blízkých či dalekých koutů, do nichž jsem v životě svůj alchymistický kotlík ještě nedotáhl, spěšně hrábnu do batohu pro další list pergamenu a brk s inkoustem.
[i]Ještě mi budete líbat nohy za to, že tohle všechno zapisuju. Hlavně že tady někdo říkal, že nás provede, ale mapu jsme nedostali, leda tak tuhle voskovou sochařskou práci. Rychle zakreslit záchytné body a linie.[/i]

[tab]Když Turlen skončí s "hrátkami" s tvorbou mapy a s jejím popisem, mám už zakreslené hrubé a jakž takž přesné linky zdejšího kraje, hranic a důležitých záchytných bodů. T ovše smaozřejmě se směrovou hvězdicí v rohu mapy. Počínaje linií strážních věží, zakrelsením brány, horami a cestičkami, které v tom všem jsou propletené v údolích a občas stoupají k horizontům, vedou po nich nebo je jednoduše křižují v sedlech.
Nedávám si záležet na dokonalém vykreslení, lesy zakreslím jen jako oblast, kde je les a k tomu doprostřed načrtnu obrys jednoduchého smrčku s druhým kudrnatým stromem listnáčem. Hory jen jako špičaté kopce a nebo kulatější vrchoviny. Louky nechávám bez povšimnutí a cokoliv zajímavého se snažím zkratkovitě zaznamenat. To, co Turlen pak vyjmenovává samostatně zaznamenám přesně, aby bylo poznat, oč jde.

[tab][b]"Tvrdohlavý hraničář nebo dokonce snad chodec? A kuje pikle s mágama? Hezké, moc hezké Turlene. Nakonec nejste svatouškové, jak jsem si na začátku okamžíček myslel."[/b] Okomentuju polohlasem, ale tak, aby to bylo slyšet, vysvětlování "ke komu se máme uchýlit pro výbavu" na překonání hor. [i]Takže se opět utkáme, Hory jedny mrazivé.[/i] Oslovím v myšlenkách personifikované štíty.
[i]To se mi líbí. Vyhnout se dvěma vesničkám[/i] a hned do mapy zanesu ty dva puntíky jako kolečka s křížkem a stříškou nad. [i]Ale "proč" nám neřekneš? Možná máš o nás vážně starost, abychom tu misi dokončili úspěšně. Je to od tebe tááák milé.[/i] A když Turlen dořekne i přesné umístění brány, zanesu ji opět podobným symbolem, jen to budou dvojitá "vrata" s kolečkem s křížkem.
[i]Tady nás taky nebudou mít rádi, to je mi jasné. Jen kdybychom měli ty koně, mohli bychom být rychlejší, než většina poslů s naším popisem. Ale to bychom vážně museli jet na koních.[/i] Setřepu ze zad mrazivý pocit. Jak jsem si jen mohl dovolit uvažovat nad tím, že bych sednul na koně. [i]Tfujtajxl.[/i]

[tab]Když Turlen odchází směrem k vchodovým dveřím, mám mapu nahrubo zakreslenou. Nyní je čas na detaily. Nápisy... Starosrdce, Shäradské hory, Kaňon smrti a všechno, co si pamatuji. A hlavně tam pak vyčárkuji cestu, kterou nám Turlen naznačil jako nejbezpečnější. Západ. [b]"Tak tedy hurá na západ."[/b] Řeknu a s klidem alchymisty domíchajícího výbušninu položím brk a hodnou chvíli nechám mapu zaschnout, aby se inkoust náhodou neobtiskl nebo neroztekl. Vydechnu, jako kdybych snad běžel několik mil. Hluboký a přesný kontrolovaný nádech s výdechem.

[tab]Za odcházejícím Dantesem jen pošlu kratičkou rýpavou větičku [b]"A vrať se brzo, nebo ti sníme zásoby."[/b] Zavtipkuju, protože mi přijde, že je potřeba zvednout trochu náladu. Všichni vypadají hrozně zadumaně, unaveně, ospale nebo dokonce všelijak jinak, než natěšeně. [i]Vracím se na místo činu. Třeba zas potkám toho trpoše s těma skleněnejma kuličkama. Hmmm.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab]Podle střepů na silnici těžko usoudit jaký obsah v láhvi byl. Tekutina se rychle vypařuje, aniž by za sebou zanechala nějaké stopy.
[tab]Hrubián si tě zvědavě prohlíží od hlavy k patě. Odhaduje s kým má asi tu čest.
[tab]„Není to nic těžkýho, asi dva dny cesty vodsud na sever, za Erdonskou bránou jsou planiny. Na nich porůznu ležej takovýhle kameny.“ Otočí se ve dveřích a sáhne za sebe. Vytáhne obyčejný kámen, protkávaný bezbarvými, čirými žilkami.
[tab]„Potřebuju nějaký donýst, asi tak padesát, velkejch jako pěst. Když budou větší míň, menších víc. Dám ti za ně deset zlatejch. Slušnej kšeft. Tak co, bereš?“ Odmlčí se.

[tab]Než stihneš něco říct, vedle v okně se znovu objeví roztřepená hlava.
[tab]„Zbytek mu neřekneš co?“ rýpne si.
[tab]„Zalez!“ zavrčí na něj hromotluk, „než ti jednu vrazím!“
[tab]„Hele, mladej, ty nebudeš vodcaď co?“ nedbá na vyhrožování mastičkář.
[tab]„Prej se tam poslední dobou vochometaj stepní krysy. Potvůrky co maj pořád hlad a vostrý zuby,“ začne s vysvětlováním.
[tab]Hromotluk zrudne vztekem, napřáhne ruku s kamenem k hodu.
[tab]„Jéééj!“ s výkřikem zmizí rozcuchaná hlava dovnitř. Prásk! Přibouchne za sebou okno.

[tab„Kecy,“ odplivne si sklář, brunátný vzteky. Kámen stále drtí v prstech.
[tab]„Tak, jak?“ otočí se k tobě. "Plácnem si?"

[tab]„Posaďte se,“ ukáže rukou na jediné křeslo v místnosti.
[tab]„Noční můry,“ zamyslí se.
[tab]„Víte mohou mít mnoho příčin, jednou z nejčastějších bývá traumatizující zážitek z dětství. Další potom prožitý šok, ztráta někoho blízkého, nebo výčitky svědomí.“ Podívá se na tebe zkoumavě.
[tab]„Na odhalení příčiny by bylo potřeba více času a podrobného zkoumání. Toho se nám jak jistě uznáte nedostává. Zbývá propátrat celou vaši mysl,“ zamračí se a zavrtí hlavou.
[tab]„To je příliš nebezpečné, nejste připraven a mohl bych zlomit vaši vůli. Ani tato možnost nepřichází v úvahu.“ Mne si bradu, přechází sem a tam.
[tab]„Ah, jistě, to by bylo řešení.“ mumlá si pro sebe a vráska na čele se mu vypne. Zastaví se a pohlédne přímo na tebe.
[tab]„I přesto určitou pomoc vám nabídnout mohu. Pokud budete souhlasit. Vložím vám do mysli blokaci těchto nežádoucích jevů, tím je omezím. Avšak jestliže se dostanete do vypjaté situace, počítejte s tím, že se mohou znovu na nějaký čas, den, dva, objevit.“ Na chvilku se odmlčí.
„Než mi odpovíte, ještě vás musím upozornit, že tento zákrok bude sice chvilkový, ale velmi bolestivý. Jak jste se rozhodl?“ vyčká odpovědi.

[tab]Pokud souhlasíš, začne ti udělovat instrukce.
[tab]„Udělejte si pohodlí, uvolněte svou mysl. Myslete na něco příjemného, soustřeďte se. Nechte své myšlenky volně plynout, ucítíte tlak, nesnažte se bránit. Zákrok by byl o to bolestivější." Nabádá klidným a tichým hlasem. Trpělivě vyčkává až jej poslechneš a připravíš se.

Prohlížím si se zájmem mapu, kterou nám Turlen tak efektně ukázal. Bedlivě prohlížím většinu detailů a zhruba plánuju kudy bychom měli jít. S kreslením se neobtěžuji, to už za mě obstatal náš alchimista.
[i]
Fajn, takže by to mělo jít líp něž jsem čekal. Koně by se sice hodili, ale co se dá dělat. Maj pravdu, že s nima bychom se moc daleko nedostali. Aspoň Keerias bude mít co dělat, protože vyhnout se osadám a obydlím bude nutnost. Pokud teda nechceme, aby o nás armáda věděla ještě než dorazíme k bráně. Ta bude trochu problém, ale to vyřešíme na místě.[/i]

Pak můj zrak padne na šípy. Na okamžik ztuhnu, ale pak se proberu, také si jeden vezmu a prohlédnu si ho.
[i]Fakt, že jo! Jsou to ony. Ale kde k čertu Turlen vzal očarovaný elfský šípy? Že by další dárek od královny? No to je teď fuk. Pomůžou nám a to je hlavní.
Ale jsou to stejně zajímavý věcičky. Raděj bychom si měli prověřit komu je to vlastně dáváme. Mezi elfsakejma střelcema jsou velmi oblíbený a nejen mezi hraničářema. Ovšem to, že nikdy neminou cíl je blbost. Ten co měl bejt muj přece…[/i]

Projede mi před očima okamžik, kdy jsem takový šíp vyděl na posled a následuje okamžik tmy a apatie. Když znovu, ani ne po vteřině, přijdu k sobě trochu sebou trhnu.
[i]Brrrr, tohle už ne! Už bych s tím měl něco dělat. Jestli se mi něco takovýho stane v boji, tak mě spaste. Vyřešim to, až budu mít tohle za sebou. A vyřeším to jednou pro vždy![/i]

[b]„Jestli dovolíte, pane Dantesi, myslím, že ty šípy by měl dostat na starost tady Keerias. Myslím, že je k tomu z nás všech asi nejpovolaňější.“ [/b]odpovím Victorovy na jeho návrh.
Další dění už moc nevnímám a opět se vrátím k mapě. Tentokrát si snažím zapamatovat především okolí naší plánované trasy a najít případné úktyry.

[tab]Podívám se směrem, kde je náš krollí přítel. [b]"Volodimere?"[/b] Oslovím skoro dvojnásobně vysokého bojovníka jménem. [b]"Půjdeme na dlouhý výlet. Neměl bys nějakou malou zbraň, kterou bys mi půjčil? Mám jen tuhle hůl a kuši. Máš třeba,"[/b] na chvíli zapřemýšlím, co by pro krolla byla malá zbraň, [b]"krátký meč nebo něco takového, co moc nepoužíváš?"[/b] [i]Nerad bych zhebnul jen kvůli tomu, že mám jen hůl a kuši.[/i]

[tab]Počkám na odpověd. Pokud bude kladná, přijmu ji s úsměvem a buď počkám, až mi bude zbraň půjčena nyní, nebo mi bude i jedno, že bych ji dostal třeba až budeme mimo zdi královského paláce. Kdyby však kroll odvětil se záporným významem slov nebo dokonce mlčel, nevadilo by mi to zas až tolik. [i]Přecijen mne nezná, takže mi ji možná půjčit nebude chtít.[/i]

[tab][b]"Všichni zabalení? Vodu mám já ještě ze včerejšího večera, takže..."[/b] Podívám se po všech přítomných zkoumavám pohledem, zda si někdo nezapomněl třeba naplnit měch čímkoliv pitným, co vydrží alespoň na jeden den cesty. [b]"Přeci bychom neuschnuli, že?"[/b] Na nic dalšího nečekám a otočím se směrem ke dveřím, u nichž tuším východ...[i] možná to jsou ty samé jako vchodové?[whisp] Třeba i špatně jsem odhadl, že jsou to ty dveře, kterými přicházeli a odcházeli členové společenství a kterými večer odešel mistr Leslan - ty dveře, které jsou zároveň vchodovými, ale co na tom teď záleží?![/whisp][/i]
Hned nato si batoh nandám na záda a pár klidnými kroky k nim popojdu. Na Oroganovu poznámku ohledně šípů také nějak urputně nereaguji. Není třeba. [i]Tohle si chlapci musíte domluvit mezi sebou, na to jsem malý pán. Já mám mapu. Vzal jsem si ji na starost dobrovolně, protože se k tomu nikdo jiný neměl.[/i][whisp]

[tab][i]Docela by mne zajímalo, kdo to ten trhlej elfskej koňák u hvozdu bude. Doufám, že ne nějaké špičatouché a kytkožravé přetrhdílo nebo nešika. Ale to by nám Turlen přecijen neudělal. Neposlal by nás v pro něj životně důležité misi za někým, komu nemůže důvěřovat. Třeba to bude dobrý obchodník. Ostatně bydlí poblíž obchodní cesty vdoucí skrz hvozd. A ty šípy vypadají náramně, to se musí nechat. Určitě by se mi hodily podobné šipky do kuše, než ty obyčejné, které mám. Taky s runami, nebo ještě lépe s útočným démonem v sobě.[/i] Myšlenky o získání lepších zbraní a možností co s nimi dělat se rozeběhnou podobně rychle, jako jsem se sbalil a otočil k odchodu. Zabít nepřátele královny by možná bylo ale i na můj žaludek hned po snídani moc, takže tenhle směr nápadů rázně utnu jinou činností.[/whisp]

[tab]Přece tu nebudu stát jak samotinké zbloudilé dítě. [b]"Haló, pane Dantesi, odcházíme! Není co plánovat, musíme vyrazit co nejdřív, než vyrazí hlídky a strážní věže dostanou informaci o tom, že mají v protisměru poslat jezdce na obhlídku cest a pěšin. Není času nazbyt!"[/b] Zavolám ještě k dveřím, za něž zmizel Dantes s Turlenem a které včera navečer byly to poslední, co bych čekal. Vchodem do kroužku řešitelů a vyšetřovatelů spiknutí proti Seleně.

[tab]Kudůkova rejpavá slova ignoruji. [i]Tse! Frajírek jeden. Aby nepřišel on náhodou o něco cennějšího než jen zásoby che, che.[/i] Na Turlenovu výzvu s úsměvem kývnu a posadím se. Úsměv ale poněkud křečovitý a není zrovna upřímný. Spíše se snažím, abych jej neurazil. Důvod? Necítím se zde zrovna nejlépe. [i]Kruci, to jsem si teď moc hezky naběhnul! Jestli mi bude prohlížet mysl, tak se asi dozví všechno, co nechci. Ale snad bude mlčet. Bude muset mlčet…[/i]

[tab]Mlčky naslouchám jeho slovům. Každým dalším slovem se moje nálada dostává na bod mrazu. Jakmile nabídne řešení, tak se na momentík zamyšleně podívám na podlahu. [i]No, vypjaté situace se určitě naskytnou. A to že mě to bude bolet se mi taky zrovna nezamlouvá. Ale lepší je mít pouze ve vypjatých situacích, než skoro každou noc.[/i]
[b]„Dobrá, věřím vám. Jen doufám, že mi nějak neuděláte z mozku zeleninu. Budu ho ještě potřebovat,“[/b] dodám trošku rejpavě směrem k němu.
[b]„A nežli mi to provedete, tak poslední otázka. Říkal jste, že jsou mohylové vrchy nějak nebezpečné? Co je tam tak děsivého?“[/b] Optám se zvýdavě s velmi vážným výrazem ve tváři.

[tab]Jakmile mi mág odpoví (pokud odpoví) tak se jen pohodlně posadím, uvolním se, zavřu oči a vzpomínám na zážitky z minulosti. Jako první se mi vybaví vzpomínka na Justinu Ganskou. [i]Překrásná hnědovláska! A to její krásné tělo. Ach, ta noc by byla skvělá, ale on tam musel přijít její muž. Ale dopadl hezky, starej ožrala. Podpálil jsem mu kaťata svícnem a on spadl z okna rovnou hlavou do hnoje, pod jeho oknem, he he. Zajímavá to byla noc…[/i] Na mé tváři se objeví blažený úsměv.

[tab][i]Tak krásné šípy jsem už dlouho neviděl. Vyráběl je opravdový mistr. Ve Starosrdci je používá garda královny Ilerien. Ti kdo je nosí musí být opravdu dobrými lučišníky.[/i] V duchu si pro sebe říkám a oči mi září jako malému dítěti, když dostane houpajícího koníčka. [b]"Odkud je může mít?"[/b] zeptám se Orogana, který se v lukostřelbě vyzná stejně jako já. [b]"Člověk se k nim nedostane jen tak."[/b]

[tab][i]Připadá mi trochu divné, když si všimnu, jak se Helier ptá Volodimera na meč. [/i][b]"Nevím, pane Heliere, jestli bude mít něco, co by vám vyhovovalo. Pokud chcete, mám u sebe lovecký nůž. Dal bych ho k vám do opatrovnictví, než byste si sehnal něco lepšího. Skřeta s tím asi nezabijete, ale k obraně by vám snad nějak posloužil."[/b] řeknu mile s menším úsměvem kudůkovi.

[tab][b]"A souhlasím s vámi. Je čas jít! Pokud ještě někdo něco potřebujete tak rychle. Čas je proti nám!"[/b] a povzbudivým pohledem sjedu všechny přítomné. [i]Tak, a vyrážíme! Za Selenu a za Endor.[/i]

[tab]Úsmev mi nemizne z tváre po celý čas, ani keď ten chlapík vysvetľuje, v čom bude spočívať moja prípadná práca a neprestávam sa usmievať ani keď sa do toho zamieša ten mastičkár. [i]Vyzerá to na zaujímavú prácu, už som zažil aj horšie veci než nejaké krysy. Nebede to síce sranda, ale nejako to zvládnem.[/i]
[tab]S neustálym a nemenným milým úsmevom pozrem tomu chlapovi do očí.
[tab][b]"Máte šťastie, že som švorc inak by som pod pätnásť určite nešiel. Ale ako to bude s dopravou? Neviem, či unesiem päťdesiat kameňov. A možno sa budem potrebovať rýcho presúvať, ak to je s tými krysami pravda. A potreboval by som vopred nejaké dva-tri zlaté ako zálohu na prípravy. Potrebujete predsa, aby som sa vrátil nie? Bez nich to nepôjde."[/b]
Keď sa dozviem všetko potrebné, súhlasím s obchodom. Výdem zo skelnárstva, no nejdem sever, ale zahnem to k mastičkárovi.
[b]"Dobrý, prosím vás, nemáte nejaký veľmi silný a veľmi účinný jed? A kde je tu v meste mäsiarstvo?"[/b]

Jako vždy téměř ničemu z domluv svých společníku nerozumím. S nikým se ani nebavím. [i]Stejně by na mě zase jenom civěli. Jako na zvíře.[/i] Noc strážením mé Paní mě docela uklidní a vzroste ve mně odhodlání se situací něco udělat. Pomoci nejlépe jak dovedu. Ráno se přidružím k ostatním a jen pozoruji na čem se domlouvají. Vůbec nerozumím proč stále mluví a neposlouchají mistra. [i]Doufám, že až budeme bojovat, budou akce, ne řeči[/i]

Z útržků jejich řečí jsem pochopil, že půjdeme ven do přírody. Kdyby to nebylo za takovéto situace, měl bych obrovskou radost. Vždy jsem se v přírodě cítil mnohem lépe. Ve městech jsem měl vždy úzkosti a děsný vztek. [i]Má Paní to změnila. Jestli umře, nepůjdu už nikdy do žádného lidského města[/i]

Když na mě promluví náš kudůk. Nachvíli se zamyslím, ačkoliv to spíše vypadá, že mám chuť jej sníst. [b]Ne kamarát. Já nemít. Mít jen má kyj. Nepotřebovat nožík. Omlouvat sa.[/b]. Moc se mi líbí jeho poznámka k Dantesovi, že mu sníme jídlo. [i]Ano, to by ho mělo donutit zrychlit,[/i] řeknu si a široce se zasměji [b]Hue, hue, hue[/b]

Před cestou si zkontroluji své zásoby. Zdá se mi, že mám vše potřebné. Vlastně jdu celkem nalehko. Už se začínám děsně těšit ven do přírody. [i]Doufám, že potkáme elfy. Chovají se ke mně pěkně[/i]. Zase uslyším ptáky za rozbřesku, šumění stromů, hřání sluníčka, jemný vánek. [i]To bude paráda[/i]
Pomalu začínám zapomínat, proč odcházíme, ale volání přírody je pro mne v tuto chvíli mocnější. Jsem přeci jen dítě přírody.

[tab][i]A dost. Trpělivost došla. Jdu ven a je mi jedno, jestli Datese s Turlenem vyruším třeba při vyslovování důvěry jednoho druhému. Čekání nám jen komplikuje časový rozvrh a celé plány tichého a jistého přesunu.[/i] Zamyslím se nad tím, že vlastně všichni, kteří chtěli něco říct nebo již řekli, jsou zbalení a odkývali to mé "vyrážíme".

[tab][i]Ne, já nechci bejt ten, co říká ostatním, co mají dělat. Jen to ne![/i] Přeleze vrtkavá myšlenka propast nejistot a nápadů na přilepšenou. [i]Ikdyž by to pro mne, kudůckého alchymistu, nebylo zase tak nevýhodné. Šlo by přece jen o to, jak bych dokázal ostatní motivovat k činům.[/i] Ale pak se přecijen vrátím nohama na pevnou zem několik metrů od povrchem v této "kobce" obřadních slavností a jídelně pro tajné společenství mágů...

[tab]Na elfovu nabídku se jen otočím k němu nosem, čelem, nebo vlastně celým obličejem a úsměvem a přikývnutím naznačím souhlas a polichocení takového příjemného zapůjčení, [i]na věčnost třeba[/i], loveckého kynžálu. Třeba to bude příjemnější zbraň na odřezání čehokoliv silnějšího. Už jen kdybych chtěl třeba větvičku nejmenovaného majestátního stromu z hvozdu Starosrdce. To by význam mělo. [i]Ale dost již přemýšlení, vraťme se zpět k činům.[/i]

[tab]Dvěma rychlými kroky, směřujícími zpět ke dveřím, doporovázenými nechápavým či přesněji nesouhlasným pootočením hlavy doleva doprava zkonstatuji, že je hodlám otevřít a nechci si nechat v tomto činu zabránit. Chci prostě na světlo světa, na Mohylové planiny, najít Aldwerinu slzu a zachránit svět. [i]Uááá! Bacha jdu![/i] Jásot v mé hlavě je natolik sarkastický, že se až sám divím, jak moc takto spoléhám na to, že Dantes s Turlenem za těmi dvěřmi již dávno nejsou a někam odešli.

[tab][b]"Tohle nemá cenu, proč dál jen čekat."[/b] Dořeknu poslední slova a zaberu za kliku a zkusím dveře otevřít. [i]Snad tady nebude stejně blbý otvírání přes kouzelný prsten, jako bylo z druhé strany tohodle krámu oddělujícím diskuzi od cestování. Nechci tady s těma holomkama zůstávat o nic déle, než je nutné pro rychlé naordinování si cesty a jednoduchého pravdla pro přežití. Plánovat můžeme na světle a při cestě.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno
[/b]
[tab]„Nemusíte mít obavy, pane Dantesi, tato metoda je bezpečná, právě proto jsem se k ní uchýlil. O Mohylovém vršku, vám povyprávím o něco později.“ Přikývne mág.
„Prosím, udělejte si pohodlí.“ Znovu tě pobídne a trpělivě vyčkává.

[tab]Jakmile se tvé myšlenky stočí na příjemnější okamžiky života, výraz v obličeji se uvolní. Dokonce jím přejede šťastný úsměv, začne kouzelník svou léčbu.
[tab]Ucítíš mírný tlak na čele a postupně se šíří po celé hlavě. Stále se stupňuje, brzy ti temeno drtí ocelové sevření kleští. Na čele ti vyráží pot, ale tohle je pouze začátek. Nejhorší přijde o malou chvilku později. Ostrá bolest se ti vnoří přímo dovnitř, jako by ti do mozku projela čepel dýky. Bodání se stupňuje, matně slyšíš řev, aniž by sis uvědomil, že jsi to ty sám. Náhle bolest zničehonic ustane, tlak se uvolní, ponoříš se do tmy.

[tab]Probíráš se o několik okamžiků později. Cítíš se velmi unaven a malátný. Stále polosedíc v křesle, před tebou stojí Turlen a drží šálek plný horké, krémové napěněné tekutiny. Vůně šířící se kolem dráždí tvé chuťové smysly. Nedokážeš ji přirovnat k ničemu známému.
[tab]„Čokoláda, vypijte to, určitě Vám pomůže.“ Podává ti hrnek, tekutina příjemně voní, navozuje pocit harmonie. Pokud ji ochutnáš je hustá, zanechává sladkou chuť v ústech. Uklidňuje a zároveň ti vrací do žil ztracenou energii. O čokoládě jsi nikdy neslyšel.

[tab]„Nespěchejte, minutka odpočinku Vám jen prospěje.“ Brzdí tě Turlen, aby tě snad nenapadlo příliš spěchat.
[tab]„Ptal jste se na Mohylové vrchy. Z opačné strany jsou obklopeny hustými křovinami, poskytující dobrý úkryt před hlídkami. Který využívá i divá zvěř. Jistě pro vaši skupinku by šlo pravděpodobně pouze o nemilé zdržení. Opravdová hrozba...“ Odmlčí se, přemýšlivě si promne bradu. Gesto, které opakuje vždy, když neví jak nejlépe dál.
[tab]„Jde o hroby našich předků,“ pokračuje o něco tišším hlasem. Zadívá se ti přímo do očí, „nepocházíte sice odsud, ale jistě i u vás, žijí obyvatelé..., ehm..., jež nejsou právě vzorem ctnosti. Tací jsou po smrti uloženi bez obvyklých poct, někteří dokonce v neoznačených mohylách na nejvzdálenější straně. Bezejmenní nesmí do Země hojnosti. Jejich duchové bloudí po nocích kolem místa svého odpočinku a žádají v lepším případě o slitování, v tom horším zabijí každého, kdo se ocitne v jejich dosahu. Raději se držte dále od mohyl, hlavně po setmění.“ Jeho tvář je vážná, nepochybně věří tomu co ti říká.

[tab]„Myslím, že je nejvyšší čas jít. Vaši společníci jsou již jistě netrpěliví.“ Na okamžik, než se otočí, máš pocit, že jsi zahlédl v jeho očích jiskřičky pobavení. Otevře dveře, vyčká než vyjdeš a odvádí tě zpátky.
[tab]Prsten na ruce, vloží do otvoru, kde se normálně nalézá klíčová dírka a otevře dveře. Málem porazí alchymistu stojícího za dveřmi. Dveřním otvorem za Helierem, na desce stolu, zahlédneš toulec se šípy, který zde stále leží.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
ráno[/b]

[tab][u]Ti jež jsou v místnosti:[/u]
[tab]Turlen s Dantesem jsou pryč několik minut. Někteří již připraveni, netrpělivě popohání poslední opozdilce.
[tab]Zmučený křik, který se vzápětí rozlehne někde za prázdnou zdí, nemůžete přeslechnout. Ať se děje cokoliv, ten kdo jej vydává musí nesmírně trpět. Úpění nabírá na intenzitě o pak ztichne jako když utne. Vše trvalo pouhou minutu. Ticho, které se náhle rozhostí až bodá do uší.
Pokud se rozhlédnete zjistíte, že Norrec tu stále není. Divné, že jej onen nářek nevzbudil.

[tab][u]V ložnici:[/u]
[tab]Otevřenými dveřmi sem dopadá sporé světlo. Norrec stále leží nehybně ve své posteli. Na případné zvolání neodpovídá. Na dotek je studený jako led. Tvář sinalou a staženou v bolestivé grimase. Z úst mu vytéká zelená, kysele páchnoucí pěna a oči hledí skelně do prázdna. Prsty křečovitě sevřené a žíly na krku naběhlé.

[tab][u]Všichni:[/u]
[tab]Toulec se šípy stále leží na stole, tak, jak je tam Orogan odložil. Vosková mapa se pomalu roztéká, ztrácí své obrysy a brzy je z ní zase pouhá hrudka vosku.
Helier hmátne po klice zrovna v okamžiku, kdy se dveře otevřou a tak, tak, že ho nesrazí. Za nimi stojí Turlen s Dantesem.
[tab]„Jak vidím jste již připraveni a můžeme tedy jít.“ Dívá se přitom na kudůka, který stojí nejblíže. Po té obhlédne i ostatní a s pokrčením ramen zastaví svůj pohled na toulci. Poodstoupí ode dveří zpět do chodby, aby jste mohli vyjít.

------------------------

[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Victor: 7+4expů – opět velmi dobře zahráno, důvěra ve vlastní schopnosti, úvahy plánování do budoucna. / Ve druhém příspěvku za RP,
Rohi: 4+3 expy – v obou případech za dobře hraný RP,
Helier: 6+5+4 expy– vždy dobře připravený alchymista - nákres mapy, ocenila jsem i myšlenky, i když věta „opět se utkáme hory jedny mrazivé“ je trochu zavádějící, ale pochopila jsem, že jde o metaforu. / Pěkně hraná netrpělivost i lehká paranoia - být maximálně ozbrojen, vyplývá i z myšlenek. / Poslední příspěvek je jen natažení předchozího, přemýšlela jsem o třech, ale měl jsi tu půlku z minula, nakonec tedy čtyři se zamhouřenýma očima.
Orogan: 4 expy – především za myšlenky, též se mi líbí napůl vyslovená nedůvěra Victorovi, tentokrát psáno zřejmě v rychlosti o čemž svědčí i pár pravopisných chybiček
Keerias: 3 expy – není to špatné, reaguješ na spoluhráče. Zkus trochu rozvést některé myšlenky nebo dění, vžít se do postavy hraničáře.
Volodimer: 4 expy – velmi dobře zahrané RP, líbí se mi jak pro jedno zapomíná na druhé, opravdový kroll

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
dopoledne[/b]

[tab]Sklář se mračí čím dál víc.
[tab]„Hele, jak jsem řek, deset zlatejch po doručení. Nemám na rozdávání, jasný! Až budeš zpátky s kameny, přijď. Jinak se mýmu vobchodu radši vyhni.“ Zabručí vztekle a práskne dveřmi. Nechá tě stát na ulici.

[tab]Vedle tě uvítá onen mužík. Stojí za dlouhým pultem, který určitě pamatuje i majitelovi začátky. Deska stolu je plná různých fleků po zaschlých tekutinách, místy vypálené díry. Něco má na svědomí oheň, zbytek kyseliny. Na menším stolku, který k pultu z jedné strany těsně přiléhá, stojí aparát plný různých baněk a skleněných trubiček. Než jsi vešel, majitel u něj právě cosi kutil. Po vrznutí dveří se otočil a přešel doprostřed pultíku. Za ním jsou police plné všelijakých kelímků a flakónků.
[tab]„Co si račte přát?“ Ptá se úslužně s úsměvem. Jakmile uslyší o jedu, zarazí se, úsměv zmizí. Náhle se tváří neproniknutelně.
[tab]„Ne, ne, kdepak, žádný jed.“ Zavrtí hlavou a vyděšeně mrká. Snaží se tě vystrčit z krámku a jak se mu to povede, okamžitě zamkne.

[tab]Ocitneš se znovu na ulici. Když tě čísi ruka uchopí za rameno a strhne do průchodu. Než se stihneš vůbec nadechnout uzemní tě dobře mířená rána do brady.

[tab]Probírá tě ledová sprcha, chrstnutá přímo do tváře. Ležíš na zemi, ruce pevně spoutány za zády, nohy kolem kotníků. První co spatříš, když otevřeš oči jsou dvě trpasličí tváře, sklánící se nad tebou. Jednu zakrývá dobře známý rudý vous, tu druhou pak černý. Hned za nimi potom modrou oblohu.
[tab]„Už jsem se lek, žes to přehnal.“ Oddechne si ten rudovousý. Pohrává si s tvou vlastní dýkou.
[tab]„Sem říkal, že něco vydržej.“ Odsekne nevrle ten druhej.

[tab]„Tak co, skrčku,“ přiklekne k tobě první. Z pod kovové helmy se dvěma rohy mu čouhají rusé vlasy, na hrudi připevněn pancíř.
[tab]„Kampak si zašil naše zlato!“ Vrčí rozlobeně a očka se mu blýskají. „Vyklop to, nebo ti mám pomoct?“ Přiloží ti hrot dýky ke krku a lehce přimáčkne. Stačí sebemenší pohyb hlavou a nebudeš už mezi živými.
[tab]„Tiše, něco slyším!“ Sykne náhle druhý. Bedlivě pozoruje kamenitý útvar. Tmavé vlasy spletené do dvou copů, stejně jako vous se skládá z umně spletených copánků. Hruď i ramena chrání plátová zbroj. Nohy navlečeny do kožených kalhot, od lýtek okované boty. Na zádech upevněnu dvoubřitou sekeru.

[tab]Široko daleko nikdo není, jak můžeš soudit. Zprava ti zakrývá výhled shluk křovin, z nichž vyčnívá nevelký skalnatý útvar. Kousek od tebe se válí vak. Věci vysypané a prohrabané. U nich je odhozena i kuše.
[tab]Levá travnatá stráň se zvedá do mírného vršku. Za hlavou slyšíš zurčet potok.
Ruce tě brní, pod pevně utaženým provazem, nohy skoro necítíš. Dolní čelist v jednom ohni.

----------
nyní už bez šepotu

[tab]Tak rychle jak nedočkavost u mne stoupla a překročila únosnou mez, zas přirozeně spadla celá ta hříčka nervů do klidných vod zapomnění a celým tělem se rozlil klid a mír. Každý jednou potřebuje pocítit to vzrušení ze spěchu a myšlenek na úprk. Možná jen, kdyby to nutkání zmizet nebylo tak velké. [i]Jestli tenhle křik neslyšel celý hrad, tak jsem slepý a hluchoněmý blázen, který nemá co do činění s atentátem na královnu.[/i]

[tab][b]"Jsme všichni?"[/b] Otočím se a protnu ticho po tom nepříjemném výkřiku. Mám neblahé tušení? Nebo to jen intuice láká prohlédnout zpátky ostatní místnosti, tedy přesněji vrátit se do ložnice pro opozdilce, kteří se ke snídani nedostavili? Tak či tak, rázným kudůkovským stylem si to několika málo kroky zamířím k průchodu do ložnice.

[tab]Dveře jsou zavřené a tak je jedním silným zabráním za kliku otevřu a bez delšího nahlížení projdu dovnitř. [i]Tohle se mi nelíbí. Ale tak co.[/i] Rázným krokem vejdu dovnitř, batoh stále na zádech, kuši vyčuhující zpod ramene, okovanou hůl v jedné ruce sloužící jako hmatátko. Zkrátka jako poutník, který právě prošel branou do známého neznámého světa. Zamířím si to rovnou k postelím, až najdu posledního opozdilce.

[tab][b]"Tohle ne. Tohle se nemělo stát. Proč jen on?"[/b] Zazní polohlasné jistojisté konstatování, když už jsem dost blízko a vidím detaily tváře Norreca i v tom pološeru rozeznatelné při smrtelné křeči. [i]Vyhrožoval Turlenovi? Bylo to opravdu tak, jak včera večer říkal? Ať to na něm mistr Turlen vyzkouší?! Ale to je jedno. Já žiju a těch pár vedle v jídelně také. Musíme jít. O mrtvé tu bude jistojistě postaráno. Třeba jej i pohřbí do hradního příkopu.[/i][whisp]

[tab]Na nic nečekám a již když se k mrtvole Norreca blížím na méně než tři čtyři sáhy, pokukuji, kde má své vybavení a hlavně - cokoliv, co by se dalo výhodně zpeněžit, uvařit lektvar nebo použít jiným alchymisticky vhodným způsobem. Tedy vlastně jde o dvě věci. Zbraně, hlavně nějakou dýku či tak něco, a šperky, hned vedle toho tedy ještě hledám cokoliv, co by mohlo být magické či snad artefaktové. Třeba prsten, amulet, malý přívěšek, řetízek, váček se zlaťáky u pasu. Vím, že je to trochu hnusné, nekróza však ještě neprostoupila celým tělem, protože žíly jsou ještě natlakované - tohle je vskutku zajímavé, ale času na proměnění šance v zisk není mnoho. Zkoumat příčinu úmrtí můžeme postupně, ne nyní.
Tohle všechno mi stihne hlavou prosvištět jako uragán ještě než dojdu k jeho posteli. Tou dobou už bych buď něco zahlédl, nebo alespoň věděl, že to stihnu skrýt k sobě do kapsy či připnout k opasku do jednoho z mnoha oček pro přidělání věcí. Pokud tomu tak nebude, a někdo mi půjde v zádech, nebudu nijak nešťasten z promarněné šance, ale začnu spíše uvažovat nad tím, [i]jak je možné, že zemřel takhle a odkdy jsou žaludeční šťávy zelené?! Co mi tohle jen připomíná! Žeby snad klasický příznak otrávení jedem se základy v rostlinách?[/i][/whisp]

[tab]Pak tedy již na nic nečekám a jen zavolám na ostatní: [b]"Pan Norrec s námi nepůjde. Tedy on už nepůjde nikam. Snad jen pod kytičky."[/b] Dopovím sice s trochou černého humoru, ale co naplat. Neznal jsem jej a svět je krutý. Možná by byl dobrým společníkem, ale když k tomu nedostal příležitost, bylo by zbytečné se s tím zatěžovat. Už takhle máme v hlavách víc než dostatečné množství toho, co musíme udělat do dnešního večera. Otočka na patě následuje nemilý výraz tváře, když odcházím od jeho postele zpět ke dveřím. Chci jimi co nejrychleji projít ven. Zpátky do plného světla jídelny. Zpátky do světa živých. Zpátky na cestu za Aldwerinou slzou. Panu Norrecovi však bohužel nepomůže.

[whisp][tab]Jakmile se proberu, cítím se velmi nesvůj. Takovýto pocit jsem ještě nikdy v životě necítil. Snažím se vstát, ale jakmile udělám jediný krok vpřed, tak se mi moje nohy zcela podlomí. Šílenství, co jsem teď prožil, a to doslova! Pomalu opět vstanu na židli, neboť nemám dostatek sil odejít.

[tab]Lákavá vůně zcela ovládne mé smysly. Děkovným gestem hrnek přijmu a napiji se. Takovou krásnou chuť jsem nikdy necítil. V mém obličeji je jasné, že mi tento nápoj převelice chutná. Jakmile zaslechnu název, tak se na Turlena usměji. [i]Čokoláda? Hmm, ten název si zapamatuji.[/i]
[b]„Děkuji vám za informaci. Věřím, že naše pouť skončí úspěšně a královna bude zachráněna.“[/b] Dodám sebejistým hlasem. Moje mysl ovšem zdaleka tak jistá není. Zejména úsudek ohledně mých společníků…[/whisp]

[tab]Pomalým jistým krokem vyjdu z místnosti. Pohlédnu neutrálním pohledem po všech přítomných. [whisp]Vůbec na mě není poznat, co se mi stalo. Přetvářka mi vždy dobře šla.[/whisp]
[b]„Omlouvám se za zpoždění, naše debata se trošku protáhla,“[/b] povím omluvným tónem a krátce pohlédnu na Turlena.

[tab]Někdo mi tu však chybí. Mojí otázku mi Helier doslova sebere z jazyka. Mám však jinou.
[b]„Kde je pan Norrec?“[/b] Optám se polohlasně s překvapeným výrazem ve tváři. [i]Neříkejte, že ten maník ještě chrápe. No, jeho smůla. Probuzení bude o to nepříjemnější. Sám se toho klidně ujmu, he he.[/i]
[b]„Jestli ty šípy nemám brát já, tak se jich pánové někdo prosím ujměte. Nerad bych šel přes celou zem s prázdnou.“[/b] Dodám při pohledu na šípy s lehkým sarkasmem. Pokud se nikdo nebude mít k tomu, aby je vzal, tak se o ně postarám sám. V opačném případě nikomu nebudu bránit.

[tab]Pomalu následuji kudůka do ložnice, připraven probudit adekvátním způsobem bojovníka. To, co spatřím, mě ale doopravdy překvapí. Zůstanu nehybně stát blízko jeho postele a nevěřícně na mrtvé tělo civím. [whisp]Ale necítím sebemenší lítost. Moje duševní rozpoložení se dá nazvat snad i radostným. [i]Výborně! O jednoho neschopného ignoranta méně. Zbytečně by překážel a navíc budeme o dost méně nápadní. Hledají se tři uprchlíci a ne dva. Nečekal jsem, že to půjde už tak snadno, che che. Ale to divadélko dohrajeme do konce.[/i][/whisp] Po chvilce bezcílného koukání ihned přijdu k mrtvému Norrecovi a bedlivě ho prohlížím. Podívám se do Helierových očí naléhavým pohledem.
[b]„Nevíte, co tohle způsobilo? Nemusí být jediný, komu se to stane…“[/b] Dodám vážným hlasem. Na jeho rejpavější poznámku nijak nereaguji, ač mi to není zrovna příjemné. [i]Tobě by asi taky nebylo zrovna příjemné, kdyby ti to někdo říkal. I když kdo ví. Třeba se toho taky dočkáš...[/i]
[b]„Čím dřív odtud odejdeme, tím lépe.“[/b] Dodám smířlivě, čekajíce na reakce ostatních.

[whisp][tab]Pokud se v místnosti objeví i někdo jiný, tak bedlivě sleduji, jak na ně ta situace zapůsobila. Odpověď Heliera mě ani tolik nezajímá, jak by se na první dojem mohlo zdát. Okamžitě mi totiž docvakne, o co se tu jedná. Pokud se v místnosti objeví Turlen, tak na něj krátce pohlédnu s neutrálním výrazem ve tváři. Jistě, vzpomínám si na ten pohled. Turlenův pohled! Stojí za tím on, určitě. [i]Ale proč to udělal?! Jestli mi ty magickej šmejde vidíš do hlavy, tak poslouchej dobře. Vím co jsi ve skutečnosti zač a ty zas víš, kdo jsem já. Radím ti držet jazyk za zuby, jinak do dopadne moc špatně pro nás oba. Ale neboj. Klidně tě vezmu do pekla s sebou![/i][/whisp]

[tab]Na zemi před norrecovou postelí leží zavázaný vak s věcmi. Na prohrabání není čas, jestliže nechceš, aby tě Dantes zahlédl. Za hlavou opřen o stěnu odpočívá dlouhý luk a u něj toulec s dvaceti šípy. Hned vedle po pravé ruce je opřen meč zasunutý v pouzdře. Podle délky se jedná o široký meč.
[tab]U opasku má zavěšen pouze měšec se čtrnácti zlatými, žádná dýka ani jiná zbraň menších rozměrů.

[tab] Nemá při sobě nic, co by vyzařovalo nějakou stopu magické energie. Jediný šperk je obyčejný měděný náramek na levé ruce. Široký tři couly. Po celé délce i šířce jemně zdobený rytými ornamenty, různě se proplétající jeřabinové lístky. Též u sebe nemá nic, co bys mohl využít jako alchymista. Žádný sáček s bylinkami či něčím podobným.

[tab]Po bližším přezkoumání dojdeš k názoru, že pěna opravdu nejsou žaludeční šťávy. U postele není ani stopa po zvratcích ze včerejší večeře. Půjde se vší pravděpodobností o větší množství slin. Zelené zbarvení musela způsobit otrava, která má na svědomí i bolestivé křeče.
[tab]Po odepnutí náramku se objevila na oteklém zápěstí rudá skvrna velikosti mince. Uprostřed fleku je malá černá ranka, ve špatném světle téměř neviditelná.
[tab]Na rozbor nezbývá času, ale podobné kousnutí jsi už viděl. Jde o jedovatého jeskynního pavouka. Malý, černý tvor s osmi nohama. Ukrývá se hlavně v rozích sklepů, ve slámě nebo jiném běžném nepořádku. Ve skrytu číhá na svou kořist, drobné hlodavce nebo hmyz.

[whisp][tab]Než pan Dantes dorazil ode dveří k posteli, uzmul jsem onen chrastící pytlíček do osobního vlastnictví a přidělal ke svému opasku. Mrtvý Norrec jej již potřebovat nebude. [i]Budiž mu země lehká a svátost života nechť zůstává nakloněna šikovnějším. Tohle se přeci nepovažuje za krádež. Jen jsem odlehčil jeho duši od majetnických sklonů.[/i]

[/whisp][tab]Když jsem tak narychlo odešel od postele a když už jsem zase zpátky na cestě ven z tohodle nepovedeného pokoje pro hosty, jenž se zove ložnicí, odpovím panu Dantesovi. S následující větou otálím, neb si to musím promyslet. Už jen z toho, co všechno jsem u mrtvého "našel".
[tab][b]"Pane Dantesi, všimnul jste si, když jsem mu sundal ten prapodivný široký kus kovu ze zápěstí,"[/b] sám sebe chytím za první třetinu předloktí, [b]"že měl malé kousnutí skryté pod tím plátem mědi? Nevšimnul."[/b] Dočasně ukončím tok myšlenek přetavený v řeč a otočím se v půli cesty, která je jen odchodem pryč.
[tab][b]"Já málem také ne, protože jste mi skoro i zastínil tu trochu světla, která sem dovnitř dopadala dveřmi. Ještě štěstí, že jste pak uhnul z přímého směru světla od svícnů."[/b] Vrátím se pohledem ke dveřím, které nyní i svou malou postavou vcelku slušně "ucpávám" pro větší průnik paprsků životodárné energie hořících svící.
[tab][b]"Vypadalo to jako kousnutí nějakého hmyzu, možná jsme tu nepřespávali sami. A ty zelené sliny od úst určitě svědčí o otravě, nejblíže by k tomu bylo od jedu pavouka nebo štíra či jiného brouka."[/b] Dopovím celý, patrně jistý průběh Norrecovy smrti.

[tab]Nezbývá, než odejít. [b]"A jestli si někdo chcete vzít jeho dlouhý luk a široký meč, poslužte si. Pro mě jsou to oboje moc,"[/b] zaseknu se u dalšího slova, [b]"velké? Ano, velké. Příliš velké zbraně."[/b] Řeknu tuto informaci tak hlasitě, aby ji jasně a zřetelně slyšel každý, kdo ji slyšet chtít bude.
[tab][i]A možná by nebylo od věci, podívat se mu do toho vaku, co měl pod postelí. Tedy, pokud už to pak nezavání přílišným zneuctíváním mrtvých. Protože Endor je věhlasný svou spřízněností s mrtvými, já se mu tam hrabat nebudu. Ne teď a tady, ve tmě. Když navíc spěcháme.[/i]

[tab]Asi tři nebo čtyři kroky mne dělí od jídelny a tak už na nic nečekám a kohokoliv, kdo by se chtěl jít podívat na mrtvého, prostě procpu zpátky do jídelny, protože v ložnici už nechci zbytečně trávit ani minutu. [i]Ani vteřinu navíc! Pavouky já rád, ale když koušou do myší a nebo mám jen jejich čistý jed ve flakónku. To by se dalo použít, ale kdo má ty osminohé příšerky hledat v tom bordelu a tmě?![/i]
[tab]Při chůzi si jen dotáhnu nějaké ty přezky u opasku. Visí na nich dva váčky, v nichž chrastí drobné, hned vedle visí vždy připravený toulec se šipkami do kuše. Ta se pro změnu stále houpe napůl pod ramenem a napůl na zádech vedle batohu, který je na širokém pohodlném popruhu přes jedno rameno. Jdu rázným krokem ke dveřím, kterými, nyní již najisto, budeme chtít odejít. Pokud stále nikdo nevzal ten toulec s šípy, jen na něj kouknu a počkám, až jej vezme Keerias nebo Orogan. Je mi to jedno. Stejně jako kdyby si jeden z nich vzal toulec mrtvého. Tomu již moc nepomůže a nám by mohl zachránit život.

[tab][b]"Pane Turlene, veďte nás na povrch, prosím. Není čas řešit úmrtí na následky kousnutí hmyzem."[/b] Pobídnu mága a spoléhám se, doufám a věřím tomu, že ví, kudy přesně jít. Ostatně sám před méně než čtvrthodnou říkal, jak nás vyvede v bezpečné vzdálenosti od paláce. Chci tomu věřit, ale i tak budu celou cestu mít v rukou svou obouruční hůl. Už pro ten pocit pevného okovaného dřeva.

[i]Proč ten kudůk tak spěchá? Jak říkal Turlen, máme na záchranu královny několik dekád, takže pár minut nikoho nezabije. Ale je pravda, že zdržovat se tu nemá cenu, už jenom…[/i]

Z myšlenek mě vytrhne srdce rvoucí výkřik. Během okamžiku stojím na nohou ve střehu. Že v rukou svírám meč, který mi jestě před chvílí vysel na opasku ani moc nevnímám. Prostě reflex.
Krátce po té, co výkřiky „přehluší“ ještě děsivější ticho, vstoupí do jídelny Victor a Helier takřka v témže okamžiku protne ticho svou otázkou na náš počet. [i]Sakra, kde je Norrec? Že by křičel on? Ale co by se mu tady stalo?[/i]

Na Victorovu následnou otázku ohledně kouzelných šípů, reaguju prostě. Vezmu toulec, zkontoluju, že všechny šípy jsou na své místě a takřka ho vrazím do rukou Keeriasovy.
[b]„Jak už jsem řekl, u tebe budou asi v největším bezpečí.“[/b] řeknu elfovy[whisp "Keerias"][b] „A v případě potřeby, je asi jako jedinej dokážeš použít i v boji.“[/b] dodám šeptem[/whisp], vrátím meč do pochvy a vyrazím za Victorem a kudůkem do ložnice.

Ovšem až do ložnice se nedostanu, protože mě Helier vytlačí zpátky do jídelny. Naštěstí se mi podařilo zachytit aspoň část kudůkova projevu, ohledně Norrecova skonu, a udělám si tak obrázek o tom co se stalo.

[i]Spaste nás! Je nás už o dva míň, a to jsme ani nevyrazili na cestu. Sice uznávám, že Sawyer si za to mohl sám a u Norreca je to prostě jen blbá náhoda, ale i tak. Jak to bude vypadat, až nám někdo fakt půjde po krku? Což o to já se o sebe nějak postarám, ale co ostatní?
Možná to ale bude venku zase lepší. To zjistíme až tam budeme. Takže na co čekáme…[/i]

Z další kudůkovy výzvy ohledně Norrecokých zbraní se mi udělá zle. [i]Okrádat mrtvýho?! Ani ve snu! Navíc o zbraně, na který si většína vojáků nenechá šáhnout ani za živa. Kdyby to byl nepřítel tak neřeknu, dalo by se to považobvat za válečnou kořist. Ale okrást spojence a přítele? Tohle už jste poněkud přehnal mistře Heliere![/i]

[b]„Řekl bych, že si všichni necháme svoje zbraně, pane Heliere.“[/b] odpovím kudůkovy a přejedu při tom pohledem po ostatních, tak aby bylo zřetelné, že mluvým za všechny.
Na další alchymistovu zmínku o odchodu jen souhlasně přikývnu, seberu své věci a namířím si to směrem ke dveřím.

[tab][b]"Co to bylo?"[/b] řeknu si šeptem pro sebe, když si prohrabávám pravé ucho, v němž mi během křiku zalehlo. [i]Kam to jdou ti dva? Zase zpátky do ložnice? Jen se zase zdržujeme. Aha, není tu Norrec! Jen mu dejte lenochovi! Ale vždyť ho ten křik musel vzbudit. Co tam asi dělá?[/i]

[tab]Když pak vyjdou ostatní bez něj, nedá mi to, a zajdu se tam podívat. Stačí jen nakouknutí za dveře, a už zbytek nemusím vidět. S chmurnou tváří bouchnu lehce do dřevěných dveří. Pak se otočím a vrátím se k ostatním. [i]Už nás je jen pět. Uvidíme, ale takhle se moc daleko nedostaneme.[/i]

[tab][b]"Dobře, budu je opatrovat."[/b] reaguji na Orogana. Toulec si přehodím přes rameno a zasunu pod plášť. [i]Ať už jsme venku. Stráže budou se dnem přibývat, a my pořád tady. Už abycom byli někde ve Starosrdci. Les mi dodá více sil než tyhle tajné místnosti pod zemí. Nejsem přece nějaký trpaslík![/i]
[tab][b]"Tak už pojďme. Snad už máme všechno."[/b] [i]Doufám, že alespoň já. Luk, meč, oba toulce, vak. Jo, je to všechno. [/i][whisp][i]Počkej, kde mám měšec? Hmm... u Geralda. Ale něco mi to připomnělo.[/i]
[tab][b]"Pane Turlene, jaksi jsme zapomněli dořešit, kdo bude financovat naše cesty. Já alespoň u sebe nemám nic."[/b]
_____________

Vím že v inventáři něco mám, ale nevím jak ostatní. kdyžtak na to nereaguj.[/whisp]

[tab][b]„Děkuji vám za odpověď,“[/b] odpovím děkovně a lehce pokývnu hlavou směrem ke kudůkovi. Výrok ohledně velikosti zbraní u mě vykouzlí upřímný úsměv. [i]To má pravdu. Byl by rád, kdyby ten meč udržel, natož s ním někde trajdat po svět, che che.[/i]

[tab]Pohlédnu na Norrecovo tělo zvědavým pohledem. [i]Ať si myslej co chtějí. Já stejně moc dobře vím, kdo to spáchal. A dotyčný jistě také[/i]. Pokud má mrtvý u sebe nějakou tašku či něco podobného, tak ji chtivým pohledem sjedu. Krátce shlédnu ostatní, pokud jsou ještě v místnosti. Pokud ne, jedině dobře. Pokud ano, dodám krátce tichým hlasem:
[b]„Vím že je to nemorální, ale kdyby se mi něco stalo, máte právo mi udělat totéž…,“[/b] v okamžiku domluvy otevřu tašku a zjistím, co v ní je zajímavého. [whisp][i]Tse, nechápu proč s tím dělaj tolik cavyků! Holčičky jedny! Copak nechápou, že jemu to už může být fuk a nám to třeba pomoct? Naprostí ignoranti, fakt že jo.[/i][/whisp] Jakmile projedu tašku, prozkoumám i zbytek těla. Zbraně ponechám na svém místě.

[tab][b]„Postarejte se o to, aby měl aspoň nějaký pohřeb. Zaslouží si to.“[/b] Promluvím vážně na mágy, pokud na nějakého narazím při odchodu z ložnice. Ignoruji případné vyčítavé pohledy ostatních. Nedívám se nikomu do očí, ale ani nijak stranou. Má chůze je zcela uvolněná, jako by se nic nestalo a nikdo nezemřel. Jediná věc, co mě zajímá je to, abych odtud co nejdřív vypadnul. [whisp][i]Byl to jen cizák, kterej měl víc pechu než my. Neznal jsem ho a tak mi může být ukradenej. Kdyby se to stalo mě, bylo by to ostatním taky fuk. Takže žádná škoda…[i][/whisp] Se zcela klidnou hlavou jdu pryč z podzemí. Se svými i Norrecovými věcmi.

[whisp]………….
Kdyžtak mi přes havrana písni, co měl u sebe a já si vyberu, Ať je to rychlejší *4*[/whisp]

[tab]Mrtvý má na sobě oděv, ve kterém jste ho viděli včera u večeře. Pouze plášť si složil a zastrčil pod hlavu a měch na vodu odložil vedle. Na koženém opasku nemá zavěšeno nic. Též kapsy zejí prázdnotou. Pokud vlastnil měšec s nějakou měnou, pak jej už sebral někdo jiný.
[tab]Mimo náramku na paži, který sňal už Helier nemá při sobě žádných jiných ozdob ani šperků.
[tab]U postele se válí vak s běžným vybavením, křesadlo a troud, zrcátko, kus provazu, láhev oleje, lucerna, jídlo na tři dny.

------------
Hodím to sem a abysme to nezdržovali, v příštím příspěvku napiš pod čáru šeptem, zda si z toho chceš něco přivlastnit. *6*
Pokud ne, šepot ignoruj.

[tab][i]Téééda, pane Dantesi?! Překvapujete.[/i] Stihnu jen koutkem oka zahlédnout, jak se vybarvil náš chlapec s nočníma můrama. [i]Že to někdo vážně udělá jsem nečekal. Ale když už, tak jste asi jediný, kdo je toho schopný a ukázalo se to dost rychle. A nečekejte, že tohle bude zapomenuto. Jsme v Erdonu a tady se mrtví ctí více, než živí. Snad to neovlivní štěstěnu.[/i]

[tab]Zaraduji se, že náš jediný hraničář a elf zároveň se ujmul toho úplatku pro nákupčího se sídlem na okraji Starosrdce. Když pak pan Dantes "odkráčí" do chodby, jdu jako druhý hned za ním. [i]Až ti něco spadne na hlavu, budu raději vědět, že to praštilo tebe. Mít tě v zádech by nebylo asi to nejlepší, co bych moh´ udělat. A nechat se okrást zezadu vskutku nemíním podstupovat.[/i]

[tab]Po sotva deseti krocích ustavičného přemýšlení mi to již nedá a položím dotaz ze všech nejnečekanější: [b]"Tak co, Victore? Našels něco k jídlu, když jsme ti to všechno stihli sníst zatímco ses vybavoval s panem Turlenem o svých nočních můrách?"[/b] Zavtipkuju si na téma "sníme ti zásoby" a trochu tím snad pozvednu náladu ve skupině, protože jak vidno, teprve jsme na začátku a počtu účastníků sled událostí moc nepřidal. Spíše naopak.

[tab]V chodbě si všímám hlavně toho, jak je opracovaná a abych si nenatloukl či někam nespadl, nemá cenu a ani smysl kreslit mapu. Kdo by se tudy vracel! A hlavně - zpátky se budeme dostávat asi jinak než tajně. [i]Jen tedy to bude také výprava na dlouhé lokte. Na mnohem větší dobu, než na jeden či dva dny, takže Heliere počítej s tím, že stráže tě pak asi jen těžko poznaj´.[/i] Myšlenky se rozutečou po možných i nemožných průbězích událostí, jejichž detaily jsou stále ještě ve hvězdách a možná ani tam ne. [i]Budeme zarostlí vousem, vlasy o deset palců delší a chlupy v nose spálené mrazem. Tak. K sežrání![/i] V mé tváři se objeví široký úsměv od ucha k uchu. Možná, že doprovází předchozí hlasitý dotaz na pana Dantese, ale já, kudůk, jenž již jedny sněhem pokryté štíty hor překonal, vím své.

[tab]A tak jen čekám, tda Victor odpoví, nebo tu celkem podařenou poznámku nechá vyšumět do ztracena. [i]Tak kde jen je ten konec? Už? Už tam budem´?[/i] Hlava jen taktak odolá nutkání zeptat se nahlas. Díky přemítání o sněhu, ledovcích, příteli trpaslíkovi a nerozbitném skle nevnímám ani směr, kterým jdeme. Samozřejmě, že jdu za tím, kdo nás vede. Měl by to být buď Turlen, nebo Dantes po instruktáži od Turlena. Jinak asi nevím, jak moc bych mu důvěřoval v tom, že nás vyvede na povrch a ještě navíc tam, kde skutečně máme začínat.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonský hrad
dopoledne
[/b]
[tab]Mág překvapen vašimi nevěřícnými a zaraženými výrazy, vejde dovnitř. Stačí mu jen nakouknout otevřenými dveřmi do ložnice, aby poznal příčinu vašeho rozrušení. Světlo svícnu, které třímá v ruce a kudůkova slova jen potvrzují děsivou skutečnost.
[tab]„Sakra,“ ujede mu při pohledu na mrtvého. To už jej i Orogana, málem převálcuje Helier, který si to míří ven, nekoukaje napravo ani nalevo. Oba poodstoupí zpět do jídelny.
[tab]„Teď už mu nepomůžeme,“ brumlá si pro sebe Turlen a přitom se mračí. „Kdyby jen něco řekl, mohl žít. Naprosto zbytečná smrt.“ Zlobí se tiše jak na sebe, tak i na Norreca.
[tab]„Všiml jsem si už včera u večeře, že byl bledý, ale přičítal jsem to prožitým útrapám. Přeci jen byl zvyklý na volný prostor a teď tohle.“ Se smutným povzdechem se odmlčí, zavrtí nesouhlasně hlavou.
[tab]„Nemůžeme se déle zdržovat.“ Zdvihne hlavu a napřímí se.
[tab]„O jeho tělo se postarám později. Nyní pojďme.“ Prohlásí nesmlouvavě a rázně vypochoduje z jídelny ven na chodbu. Nechá vás všechny vyjít a pečlivě uzamkne dveře prstenem.
[tab]„Držte se pohromadě a za mnou, ať nezabloudíte. Chodby nejsou právě bezpečné.“ Pronese nevzrušeně, jako by vám oznamoval pozvání k večeři.

[tab]Otočí se a vydá na cestu. Svícen, který nese v ruce ozařuje cestu, před ním a spoře i za ním. Stačí na to, abyste viděli pod nohy i nejbližší okolí. Což není mnoho, neboť prostory jsou tak úzké, že musíte jít za sebou. Vysoké tak akorát, aby se ten nejvyšší z vás nepraštil do hlavy. Vede vás dlouhý kus podzemní chodbou, na níž se napojují další tmavé průchody. Jednou zatočí doprava, jindy doleva či pokračuje rovně. Některé odbočky míjí a jindy zatočí tak náhle, jako by se vchod objevil právě, když k němu došel. Kráčí bludištěm s neotřesitelnou sebejistotou stále vpřed. Snad celou hodinu se proplétá labyrintem průchodů, až dojde na místo, kde chodba končí schodištěm.

[tab]Kdo by čekal stoupání, je zklamán. Schody, vytesané z kamene, se stáčí kolem své osy jako had, dolů do černé hlubiny. Turlen nezaváhá ani okamžik, sestupuje níž a níž. Stěny kolem ztrácí svůj pravidelný tvar, nahradila je obyčejná skála. Už se zdá, že snad ani konce nemají, když se ocitnete ve větší okrouhlé jeskyni, která nikam nepokračuje. Ať se rozhlížíte jak chcete, žádný východ nevidíte, pokud nepočítáte schodiště po kterém jste sestoupili.

[tab]Jakmile sestoupíte dolů všichni, mág si stoupne doprostřed. Opíše volnou rukou gesto kolem a pro sebe si zašeptá pár tichých slov. Zdi ztratí svůj obvyklý tvar a začnou se rozmazávat, též strop i země vám mizí pod nohama, přesto nepadáte nikam dolů. Máte pocit, že se vznášíte v prostoru a vše kolem vás rotuje. Jediné co je stabilní je světlo svící a postava stojící ve středu. Když se vše uklidní ocitáte se v podobné jeskyni, jen s tím rozdílem, že tu chybí schody zato ve stěně zeje nepřehlédnutelný otvor. Vchod do další části bludiště podzemních cest.

[tab]Konečně Turlen zastaví. Jsme na konci, ukáže rukou na stoupající schodiště.
[tab]„Až vyjdete nahoru, ocitnete se na místě, které jsem vám popsal na mapě. Odsud si už musíte poradit sami.
[tab]Také váš návrat budeme očekávat zde. Nahoře u vchodu vás bude očekávat jeden ze členů společenstva. Poznáte jej podle stejného prstenu jako mám já.“ Natáhne ruku a ukáže vám zlatý kroužek s čirým, zeleným kamenem, v němž je zobrazen symbol růže.
„Stačí, když mu řeknete heslo Aldwerin a zavede vás zpět. Budete netrpělivě očekáváni. A nezapomeňte, šest dekád, po té už budou všechny naděje zmařeny.“ Klade vám znovu důrazně na srdce.
[tab]„Šťastnou cestu, ať vás duchové předků provází.“ Popřeje vám na rozloučenou a vydá se zpět do útrob podzemí. Během chvilky světlo zmizí a ozvěna přináší slábnoucí zvuk kroků.

[tab]Schody nahoru jsou tentokráte přímé a mnohem kratší, z vrchu sem dopadá denní světlo. Nahoře ústí do rohu nepravidelné jeskyně s velkým otvorem na protější straně. Jen co vylezete, vstup ke schodišti uzavře velký kámen.
[tab]Nacházíte se v nevelké sluji nepravidelného obdélníkového tvaru, ne více jak dva sáhy nad okolní krajinou. Širokým východem vidíte křovinatý pás, kus louky a zvedající se stráň. Vlevo, zurčí malý, mělký potůček. Nad tím vším modré nebe a slunce stoupající po obloze. Celou scenérii dokreslují tři postavy, menšího vrůstu. Z osmi sáhů mezi vámi a neznámými zabírají polovinu řídce rostoucí křoviska.
[tab][whisp "Keerias"]Keerias:
[tab]Podle polohy slunce ti nedá příliš práce se zorientovat. Díváte se přímo na východ, západ je za skalní stěnou za vámi, na severu potom protéká onen potůček, tudíž zbývající strana musí být jižní.[/whisp] [whisp "Orogan"]Podle polohy slunce soudíš, že se díváš přímo na východ[/whisp]

[tab]Dvě z osob se sklání nad jednou ležící na zemi.
[tab]„Tak co, skrčku,“poklekne jedna z nich. Z pod kovové helmy se dvěma rohy mu čouhají rusé vlasy, na hrudi připevněn pancíř.
[tab]„Kampak si zašil naše zlato!“ Vrčí rozlobeně a hlasitě.
[tab]„Vyklop to, nebo ti mám pomoct?“ Přiloží mu hrot dýky ke krku.
[tab]„Tiše, něco slyším!“ Sykne náhle druhý. Bedlivě pozoruje kamenitý útvar, kde se nalézáte. Tmavé vlasy spletené do dvou copů, i vous se skládá z umně spletených copánků. Hruď i ramena chrání plátová zbroj. Nohy kožené kalhoty a od lýtek okované boty. Na zádech upevněnu dvoubřitou sekeru.[whisp "Helier_Vein"] Poznáváš svého známého Söreindila z klanu Lamželezů, jehož si zachránil před nedávnou smrtí.[/whisp]

[tab]Postavička na zemi se kroutí, ale není jí to nic platné. Tmavou, rozčepýřenou kštici má mokrou, stejně jako tvář a krk, po kterých stékají kapky vody. Tmavý plášť upnutý na ramenou má rozevřený a z větší části zmuchlaný pod sebou, odhaluje tak zelenou košili a hnědé kalhoty. Na nohou má obuty černé botky.
[tab]Kousek od ní je na zemi rozdělaný vak. Vysypané, prohrabané věci se válí v trávě bez ladu a skladu. U nich je odhozena i kuše.

--------------------------

[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)
Helier: 6+6+4 expy– pěkná kudůkovská reakce ve wshipu. Zarazilo mě, jak málo ho překvapil nález mrtvého. V prostředí, kde se nacházíte nečekaná situace. Tak trochu proti charakteru, byla bych dala sedm./ Bezvadné RP, vysvětlení smrti, vždy praktický a netrpělivý *5513* / pěkné úvahy hlavně v prvním odstavci, líbí se mi i to neodpustitelné rýpnutí, na konci trochu předbíháš děj.
Victor: 7+4 expů – držíš si svůj vysoký standart, pěkná šlechtická, lehce povýšená arogance. / Typický zloděj není co dodat. *2807*
Orogan: 5 expů – výborně zahrané RP i charakter, sebejistota a důstojnická zvyklost organizovat *6*
Keerias: 4 expy – tentokrát zasloužíš pochvalu, postava se začíná projevovat – výborně.*5513* Tři expy za příspěvek a jeden za snahu zlepšit se. Malá drobná rada, klidně jsi mohl tu smrt vzít také jako znamení.

[tab]Celou cestu vnímám jen jako jednu nutnou, nudnou a sakra moc táhlou procházku podzemím. [i]Nemám rád jeskyně, nesnáším bludiště a už vůbec nechci ztratit směr. Tohle nejsou trpasličí chodby jako v Shäradských horách. Tam bylo bezpečněji. A hlavně se tam necestovalo takhle kouzelnicky.[/i] Promnu si břicho poté, co Turlen započne čarovat...
Lechtivý pocit od žaludku a závraťě však brzy vystřídá zájem o to, kam jsme se přesunuli.

[tab]Byť ta druhá jeskyně vypadala značně podobně, hned mi docvaklo, že to byl nějaký ten kousek mocné magie, který nás přesunul, podle vzhledu horniny, o značný kus jinam. [i]Aha! Takhle to je. Tohle by bylo skvělé pro obranu paláce. Možná, že tudy komunikovala Selena se Starosrdcem a zpět. Určitě zajímavý způsob.[/i]
[tab]Uznale pokývám hlavou. Jenže Turlen pokračuje dál a tak mohu jen jít a jít a jít. Chodby se opět klikatí a opět je tu ten nepříjemný pocit tísně. Ne přímo strachu, ale nejistoty. Nejsem trpaslík a neznám to tu, takže se držím v rámci možností blízko, ale abych pořád viděl na zem před vlastními kroky.

[tab]Když se s námi mág rozloučí, jen pohledem mu opětuji. [i]Díky, Turlene.[/i] K zopakování informace o dekádách jen dodám: [b]"Nebojte, my to zvládneme. Selena to prostě musí přežít!"[/b] Snad jako bych se rozohnil tou rychlou chůzí a nebývalým přesunem. A nebo to jen tak naoko hraji, abych nebyl za mládě, které se bojí, když opouští známé a bezpečné hnízdo s všemocnou bohyní - svou matkou.
[tab]Turlenům odchod kvituji jen umělým úsměvem na rtech, který se však rychle ztratí, jen co si uvědomím, že [i]teď jsme tu jen my, skupinka nebojácných bláznů. Tedy až na Volodimera, ten je docela bezstarostný. Taky bych občas ocenil mít pomalejší myšlení a silnější ruku. Aspoň nebudu mít problém vylézt po těch schodech připomínajících žebřík, skoro jak do věže. Světlo nahoře. Teda...[/i] Tak to vidím a tak nad tím vším uvažuji.

[tab]Nepředpokládám, že by kdokoliv vyrazil ihned jako první po schodech, takže svižnou chůzí si je "vyběhnu", nečekaje na nikoho. Občas je vezmu po dvou a i se svýma krátkýma nohama mi to nečiní nějaké větší obtíže. Menší stupně a přímý směr není problém vyskákat. Ono totiž lekhá zbroj, dvouruční hůl na podpírání a k tomu všemu dostatečná zkušenost z prolézání trpasličích dolů, kudůka naučí "brát stupně" po dvou. [i]Světlo, konečně světlo! Juchů![/i]

[tab]Vyběhnu až nahoru, kam dopadá to jasné ranní slunce přinášející kousíčky jarního tepla, zarazím se po necelých dvou třech krocích a zůstanu stát jako morový sloup. Celý zkoprnělý sleduji počínání těch dvou.
[tab][i]Trpaslíci! Tady? Na severu? Neříkal Söreindil, že se vyskytují spíše na jihu? A navíc co by dělali tady? A koho to tam válejí na zemi?[/i] Takovéhle myšlenky však velmi rychle rozproudí ještě ne úplně zpomalenou krev v žilách a ten všetečný kudůk Helier, jenž se dožaduje informací a vědomostí, aby byl brzo starý, se začne hlásit o slovo. Takže se narovnám, několika ráznými pohyby opráším své oblečení, tak aby to udělalo hluk jako že jsem vylezl z jeskyně, která se za mou právě zřítila a trochu se "zakuckám". Přitom po očku sleduji reakce těch dvou. To už jeden z nich kouká přímo směrem do skalního útvaru, kde stojím.
[tab]Tou dobou, ostatně to vzpamatování se mi trvalo nějaký čas, už otvorem schodiště přišli i ostatní, načež se s šeptaným zvukem šoupání skály o skálu zavřel, jsem vymyslel, jak to provedu. [i]Ideální, důvěryhodné, budeme hrát divadlo. Kdyby to nevyšlo.[/i] A pak to přijde. Aktivista aktivní se ve mně probudí k plnému životu. Proč? Protože jsem jednoho z těch okovaných chlapíků poznal.

[tab][b]"Sore? Soreindile? Söreindileeee? Seš to ty?!"[/b] Zakřičím a rozeběhnu se k němu. [i]Tohle musí zabrat. Musí, zachránil jsem mu život. A sakra, ten druhý má dýku! A u krku toho nebožáka prcka na zemi.[/i]
[tab]Nadšení, se kterým jsem se rozutíkal, je napůl pryč. Kvůli svému menšímu vzrůstu jsem neviděl skrz křoviska a vyšší trávu ostří u hrdla ležícího. A poházené věci všude kolem už vůbec ne. Hned bych si rozmyslel rozmáchlé teatrální přivítání. Jenže co naplat, situace si žádá oběti a zachovat chladnou hlavu už se mi stejně nepodaří. Poklusem běžím tedy dál a když jsem v ústí tohodle skalního "čehosi", začnu velmi silně věřit tomu, že si mě ten trpaslík pamatuje a že mi stále bude vděčný za záchranu života. Třeba i to přátelské objetí a potřesení pravačkou, které si na něj chystám, přijme s typickým trpasličím hurónským smíchem a vřelostí jemu vlastní. Tedy... doufám v to.

[tab][b]"Söreindile z rodu Lamželezů! Neříkals, že se potuluješ jen ve městech? A co to tam máte na zemi za živáčka? Snad ti něco neukradl? Můžu tě obejmout?"[/b] Vychrlím na trpaslíka, kterého znám z dřívějška, hromadu otázek, kterými se snažím překonat bariéru toho, že oni se tu určitě snaží toho dotyčného obrat, kdežto já jsem jim to teď přerušil.
[i]Doufám a věřím dobrému a přesnému meči pana Orogana či kyji Volodimera, že kdyby bylo nejhůř, trpaslíci se ráně do kebule budou chtít vyhnout a umoudří se. Ale vždyť on mě musí znát! Tenhle trpoš by chcípnul, kdybych mu nezachránil život v té obrovské vánici.[/i]

[i]Takže je to konečně tady. Jsme na cestě.
Šest dekád na zachranu královny. Teda už jsem zažil šibeniční termíny, když se naše jednotka připravovala na inspekci z hora, ale tohle je trochu o něčem jinym. No nic, budem to muset zvládnout. Když se kouknu na sestavu naší družiny, tak musím uznat, že to mohlo bejt i výrazně horší.
Helier je sice trochu neposednej a zbrklej, ale to nebejvá u ras s jeho velikostí vyjímka. Jinak vypadá schopně se slušnejma reakcema. To jak určil příčinu Norrecovy smrti, bylo opravdu precizní a i před tím měl zajímavé postřehy. Pokud budem potřebovat nějaký fakta, tak bude nespostradatelnej.
Volodimer zase bude naše síla. Rozumu moc nepobral, ale myšlení se od něj ani nečeká. Bude stačit, když bude poslouchat pokyny a pokud možno chránit ostatní, hlavně Heliera.
Dantes ten se, jak to vidim, bude starat hlavně o vyjednávání. Mluvení mu jde dobře. Dalo by se říct, že skro stejně jako okrádání mrtvol. Záda bych si od něj sice krejt nenechal, ale jinak…
A konečně Keerias. Naše oči a uši. V divočině to bude hodně na něm. Pokud můžu soudit je to schopnej hraničář. Podkal jsem sice i lepší, ale to byli vesměs arogantní pitomci. Jen doufám, že nezklame.
No jak to tak počítám, tak tomu asi budu muset velet. Abych pravdu řekl tak mě to zrovna netěší a donutit je, aby mě začali poslouchat asi taky bude trochu problém, ale co se dá dělat…[/i]

Cestu prakticky nevnímám. Ačkoli mi podzemí není zrovna příjemné a magické transporty také zrovna nemiluju, na pochody jsem zvyklí a tak se zabavým tím čím obvykle. Přemýšlím o nadcházejícím úkolu.
Když nás pak Turlen opouští jen se za ním obrátím se slovy: [b]„Nemusíte se obávat, mistře Turlene. Osud královny jste svěřil do dobrých rukou. Nezklameme vás.“[/b] Pak se obrátím a začnu šplhat po schodech na horu za kudůkem. [i]Doufám, že to nevzal vážně.[/i]

Když se konečně vyškrábu nahoru a opráším se, podívám se východem do krajiny. První co udělám, je určení světových stran, podle slunce. [i]Takže východ z jeskyně je na východ, zajímavá shoda. Ale bude se hodit při určování dalšího směru cesty. Kde je Helier s tou map…[/i]

Když si konečně uvědomím, že pláň před námi není tak úplně prázdná, a zaregistuju co dělá kudůk, jen s otevřenou pusou zírám co se to děje.
[i]Tak to jsem od něj nečekal. Co si u všech ďasů myslí, že dělá? No nic. Nějaký složitý plánování je na nic, když nás takhle prozradil. Ale co teď budeme dělat? Ať už jsou ti trpaslíci jeho známí nebo ne, věřit se jim, podle toho co, nebo spíše kdo, se jim válí u nohou, moc nedá. Bojim se, že je budeme muset zlikvidovat, aby nás neprozradili. Holt to se stává i v lepší společnosti.
Budu muset jít za ním, nebo se stane neštěsí, ale rozhodně ne bez plánu.[/i]

Během několika v teřin opráším svoje zkušenosti z vojenské služby a obrátím se ke svým společníkům, abych jim udělil několik pokynů:
[b]„No, když už nás náš zakrslí přítel takhle prozradil, asi bychom ho neměli nechat na pospas těm lamželezum, ať už je to kdokoli. Já a Volodimer, půjdeme za Helierem a vy pánové,“[/b] kývnu na Victora a Keeriase [b]„tu raději počkejte. Pro jistotu, kdyby se něco zvrtlo. Keeri, ty měj raději připravenej luk. Nechci riskovat, že nám někdo z těch tří uteče a podá hlášení nějaký vojenský hlídce.“[/b]

[b]„Pojď Volodimere,“[/b] pobýdnu svalovce [b]„půjdeme zachránit našemu malému příteli zadek.“[/b]
Poslední poznámka směřuje spíše do prázdna než k někomu z mých společníků. Pak sestoupím z jeskyně na volný terén a lehkým, až nedbalým, krokem vyrazím za kudůkem. Když urazím nějakou vzdálenost zavolám na něj: [b]„Všechno v pořádku, pane Heliere?“[/b]

[tab]Už se chytám vyjít, když v tom uslyším Heliera. Překvapeně na něho pohlédnu. Nijak mě ta otázka ale nevyvede z míry. [whisp][i]Co si o sobě myslí šašek jeden?! Myslíš, že mi takhle nějak zatopíš? Hlupáčku, ani nevíš s kým to mluvíš. Snaž se příště víc…[/i][/whisp]
[b]„Jak vás probůh napadlo, že bych se s panem Turlenem měl bavit o svých nočních můrách, he, he.“[/b] Neodpustím si pobavený výraz, neboť mě tato myšlenka velmi pobavila. Poté si ale odkašlu a mluvím vážně:
[b]„Bavili jsme se o Mohylových vrších. Víte, já nevím jak vy, ale já za svůj život celkem dost cestoval a tak jsem o nich cosi slyšel. Chtěl jsem si ale soukromě ověřit jistou informaci o nich. Jak se ukázalo, tak je pravdivá. Zbytek vám povím venku. A jinak…“[/b] na momentík pohlédnu na všechny přítomné sebevědomým pohledem.

[tab][b]„..nenašel jsem tam nic k jídlu. Najedl jsem se už dost. Ostatně, vy snad máte strach mistře alchymisto? Che, che nebojte se. Bohové kdyžtak potrestají mně, ne vás. Vy jste přece nic nevzal…“[/b] Poslední věta je doslova „promaštěná“ škodolibým tónem hlasu. Krátce mrknu na kudůka levým okem, věnuji mu lstivý úsměv a už se jím nezabývám. [whisp][i]Chlapečku. Mysli si co chceš, ale ty nejsi žádnej zkušenej zlodějíček. Myslel sis, že mi nedojde, žes mu zbytek cenností vzal ty? Že to narafičíš na někoho z těch svatoušků? Hňupe, když to neumíš, tak to nedělej…[/i][/whisp]

[tab]Volným krokem jdu hned za Turlenem. Zvědavým pohledem přejíždím stěny chodby s notnou dávkou uznání.[i] Tohle muselo dát práci vybudovat.[/i] Jakmile projdeme dalšími uličkami, tak je mi jasné, proč žijí v takové jistotě. Žádný smrtelník by správnou cestu sám nenašel. Můj názor se potvrdí, když mág vytvoří východ ve zdi. Uznale pokývnu hlavou. [i]Důmyslný nápad![/i]
[b]"Nashledanou pane Turlenne. Věřím, že se brzy opět setkáme."[/b] Povím přátelsky, když se loučíme s mágem. Má mysl má ale poněkud nejasné dojmy z toho muže. Více to ale neřeším.

[tab]Pomalu vystoupím nahoru a prohlížím si terén. Souhlasí s popisem, který nám dal mág. Jakmile mě ozáří denní světlo, instinktivně s kyselou grimasou přivřu oči. Přeci jen strávit takovou dobu v takové tmě a teď zničehonic vylézt na světlo není pro oči zrovna příjemné. S klidem pokleknu ve stínu uvnitř jeskyně, abych nebyl tolik nápadný. Sice je nepravděpodobné, že by mě viděli, ale co kdyby. Jakmile v dálce spatřím postavy, je mi hnedka jasné, kdo to je. Pousměji se. [i]Vida vida. Co tu dělaj ti trpajzlíci?[/i] Zamyslím se a levou rukou si podepřu bradu, dívajíce se do země.

[tab][b]„Měli bychom..“[/b] začnu s šeptem hovořit k ostatním, ale nedomluvím. S překvapením sleduji Helierovo počínání. V jedu chvíli mě rozlobí, ale záhy mi docvakne a tak nic nepodniknu, abych ho zastavil. [i]Buď ho doopravdy zná, nebo to jen hraje aby přilákal pozornost. Musím uznat, že není zrovna blbej.[/i] Pobaveně sleduji tohle divadélko.

[tab]Oroganovu iniciativu už tolik neuvítám. Lehce se na něho zamračím. [i]Nemáš mi co poroučet frajírku. Já tě tu taky nekomanduju a to, že máš ten svitek neznamená, že seš teďka velkej šéfík.[/i] Pravý ukazováček dám přes rty na znamení ticha.
[b]„Pššššt!“[/b] Zazní z mých úst. Podívám se na všechny v místnosti a zvlášť na Orogana.
[b]„Děkuji vám za vaší starost pane Orogane, ale myslím že není moc dobrej nápad tam zrovna teďka jít. Pan Helier moc dobře ví co dělá. Kdybyste se tam s Volodimérem hned objevil, vzbudil byste akorát zbytečnou nedůvěru u těch trpaslíků, či kdo tam je. Takhle budou v klídku. Prosím, zůstaňte ještě tady. Kdyby se něco stalo, hned zasáhneme.“[/b] Dodám upřímným a sebejistým hlasem. Hlavně šeptem, aby mě trpaslíci neslyšeli. [i]Zbytečně by způsobili rozruch a to se zrovna teďka moc nehodí. Jestli je alchymista ukecá, bylo by to pohodlnější. [whisp]Ani by mi moc nevadilo, kdyby ten prcek zařval. Teď se pro nás ale obětoval a to se cenní. Třeba to vyjde.[/i][/whisp] Pokud Orogan přecijen odejde, nebráním mu.

[tab]Otočím se na Keeriase a šibalsky se pousměji.
[b]„Ten luk je dobrej nápad. Buďte připraven.“[/b] Dodám s přátelským hlasem a úsměvem k elfovi. Poté se otočím a zkoumavým zrakem čekám, co bude dál. Cítím jakési napětí, ale nikoli nervozitu. Pokud bude slunce tam, kde by se mi hodilo, mám i rezervní plán, jak pomoci.

[whisp].........
Křesadlo, zrcátko, láhev od oleje, kus provazu (na něm netrvám, pokud budeš myslet, že toho mám moc.)[/whisp]

[tab]Počkám až se všichni vydají za Turlenem a do chodby vstoupím jako poslední. Protože však je se svícnem hodně v předu, vidím jen matné obrysy a musím dávat pozor, abych nezakopl.
[tab][i]Doufal jsem, že se těch kobek už zbavím a my jdeme do ještě větších! Schody? A dolů! Jak nás odtud dostane? Tohle už není ani chodba, ale skála! Opravdu mi to nedává smysl.[/i]
Když se přede mnou z nenadání začne přetvářet vchod, plácnu se vyčítavě do čela. [i]Mohlo mě napadnout, že to má něco společného s magií.[/i]

[tab]S Turlenem se rozloučím jen s pouhým [b]"Opatrujte se,"[/b] a pohledem, který sám za sebe říkal, "chlape, do čehos mě to namočil." Pak pokračuju dál za ostatními. Když vyjdeme na světlo, tak s prvním nádechem mým tělem proletí energie, která mi dodá plno nových sil. V krajině se ihned zorientuju. [i]Hmm... východ... západ... jih... a, co je to tam?[/i] Na severu u blízkého potůčku uvidím tři menší postavy. [i]Dva trpaslíci a jeden prcek. Něco po něm chtějí.[/i] Pak vytřeštím oči nad tím, co provede Helier.

[tab][i]Ten šílenec nás nejen prozradí, ale i všechny ohrozí! Můžou to být lupiči, nebo něco ještě horšího! Á, už je pozdě. Hlasitěji mu na ně volat už asi jeho postava nedovolí. Ti dva mají v rukou zbraně a on jim letí přímo do náruče.[/i]
[tab]Výzvy od obou přítomných lidí jsou zbytečné, protože už mám šíp dávno přiložený k napnuté tětivě a k Oroganovým slovům jen pro sebe tiše přihodím:[b]"Neboj se, prdel ti kryju."[/b] Zamířím na trpaslíka s dýkou v ruce, a pak už jen čekám, co se bude dít v následujících sekundách.

[tab]Ukazováčkem s velkým klidem projíždím opeření mého šípu a tiše, tak aby ostatní neslyšeli, ho elfsky zaříkávám.
[tab][b]"Lentää kaukana, tarkkia ja toimia tavoitteen. Lentää ja lyödä..."[/b] a přitom stále projíždím opeření šípu. [i]Söreindil? Vypadá to, že Helier jednoho z těch trpaslíků zná. Dívají se sem! Snad si nevšimnou Volodimera. Trochu přečuhuje nad keře.[/i] Pomalým gestem rukou a milým výrazem ve tváři mu naznačím, aby se sehnul.

[b]"Orogane, Victor má možná pravdu. Počkej chvíli, uvidíme jak si Helier poradí. Nebo se alespoň propliž k nim, co nejvíce to bude možné a počkej v úkrytu. Zbytečně je nebudeme provokovat."[/b][whisp]
______________

Ty slova by měly znamenat: "Leť daleko, přesně a zasáhni cíl. Leť a tref se..."
Ale nevím to jistě :-)
Ještě mě taky napadlo, že bych se nějak domluvil s Oroganem. Nějak takhle bychom to udělali, ve whispu přeložili, a pak jakože před ostatními mluvíme elfsy. Aspoň bychom jim zamotali hlavu :-)
Dělal jsem to na translate.google.cz, mělo by to být finsky. Napiš mi co si o tom myslíš havranem.[/whisp]

[tab]Nevnímám, nebo spíše nechci vnímat, co na mne volají mí společníci z skalnatého masivu tvořícího vchod a východ pro celý komplex podzemních chodeb. Raději na to nijak nereaguji a každý chytřejší člověk by to jednoduše přetlumočil, jako že ignoruji všechna varování, dotazy o pomoc či podobné zdvořilostní žvásty. Jenže na to teď není čas. [i]Jestli si budeme hrát na honosný a vznešený úkol, jsme v pytli. Zvláště pak před přátelskými trpaslíky. Musíme se chovat přirozeně! Přirozeně jako jindy. Přátelsky a nepodezřívat kdejakého trpaslíka z možnosti, že nás práskne. Tedy pokud toho kterýho vousáče znám, tak jej přirozeně podezřívat nebudu. Že.[/i]

[tab]Otevřu doširoka náruč, jednu ruku dám o trochu výš než druhou, aby mi trpaslík zároveň viděl do tváře a viděl, že nemám v rukou žádnou zbraň. Tedy, svou hůl nikam nepouštím, jen ji držím v pravačce. [b]"Pojď sem ty jeden lamači železářů!"[/b] Zvolám k trpaslíkovi, k němuž to jednoznačně celou cestu z jeskyně směřuji. [whisp][i]U levé strany opasku mám o kus výš zavěšenou svou kuši, kdyby bylo nejhůř... Ale to se, u všech duchů mých předků, nestane! [/i][/whisp]Nečekám na nic a stále rychlou chůzí, jež občas přejde v poskočení přes nějaký ten trs trávy, nebo až v běh, který by mohl připomínat pro neznalého dobrodruha cupitání, se blížím k dvoubřitému ostří sekery... ta naštěstí stále jen čouhá přes rameno.

[tab]Snad to i ten maličký přežije. Jak jsem blíž a blíž, tuším, že bude mnoho co vysvětlovat. Proto si všímám detailů. Hlavně toho, co všechno se v okolí válí a pak také toho, abych snad nebránil střelbě možného šípu od našeho elfského přítele [i]s alergií na mátu po ránu.[/i] Vzpomenu si na Keeriase, který je ve skalním útvaru i s Oroganovým vojenským mečem a krollím kyjem "zabijákem" těžkého kalibru. A kdyby měl třeba Orogan nebo Dantes zrcátko, dalo by se oslnit trpaslíka odraženým světlem. To by ale byl ten poslední kousek, co bychom stihli udělat před bojem s nimi. A boji se chci vyhnout.

[tab]Před očima mi jen vyvstanou vzpomínky na putování trpasličími chodbami pod horami. Výtečné rozpravy o vaření, o jídle, o cestování, o skle. I o obchodech jsme se Sörem debatovali a dobrácky si popovídali. Byla to dobře strávená cesta. Utekla tak rychle, že jsme si oba málem ani nevšimli, že jsme již vyšli z podzemních království na sluneční světlo.

[tab]Pokrčím plecami nad podivným správaním onoho lekárnika.
[tab][b]"Myslel som len nejaký jedn na krysy alebo niečo ta...,"[/b] snažím sa vysvetliť situáciu, kým zabuchne dvere. Len nechápavo pokrčím pleciami. [i]Tak to vybavím nejak inak, nebudem s tým robiť vedu, možno nájdem aj nejakú lepšiu prácu.[/i]
[tab]Pokračujem dolu ulicou, hľadajúc po meste ešte nejakú lekáreň alebo spomínané mäsiarstvo. [i]Ak to nenájdem asi sa na to vykašlem, nenechám sa zožrať nejakými krysami, len kvôli...[/i] Akási ruka pretrhne môj prúd myšlienok a kým sa astihnem akokoľvek ohradiť, už mi pred očami tancujú všetky hviezdičky.


[tab]Zo sladkého nevedomia ma vytrhne spŕška ľadovej vody. Trocha, ktorá sa dostala do hrdla ma prinúti párkrát zakašľať, niekoľkokrát rýchlo zažmurkám očami, snažiac sa rozoznať okolie. Akonáhle uvidím trpaslíkov, po tvári sa mi rozleje úsmev, aj napriek neutíchajúcej bolesti v sánke. Jazykom si rýchlo skontrolujem zuby. [i]Budem tam mať peknú modrinu. Aspoň že mi nevylámali zuby, ale kto vie, či mi ich plánujú ešte dlho nechať.[/i]
[tab]Pohľadom ich oboch preletím. [i]Sú to moji starí známi, neveril by som, že pôjdu až tak ďaleko. A keď už som si myslel, že stopu stratili. [/i]
[tab][b]"Ale no tak páni. Snáď nie je nutné takéto zaobchádzanie."[/b] Trochu sa pomrvím, snažiac sa trochu uvoľniť tŕpnuce končatiny.
[tab][b]"Stačilo by sa pokojne spýtať a ja by som vám povedal všetko, čo o tom zlate viem. Môžem ušetriť nepríjemnosti vám i sebe, tak vyjdem hneď s pravdou von. Ja isté, že mi nebudete veriť, ale neviem, čo by mi pomohlo, ak by som teraz klamal. A nemám prečo. Váše zlato som ani nevidel. Zlato vzal môj bratranec a všetko stihol dobre schovať alebo rozhádazať, než ste ho dostali. Nemôžem vám nijako pomôcť tak ma rozviažte a môžme ísť každý svojou cestou. A s tou dýkou poprosím opatrne."[/b]
[tab]Vrhnem smutný pohľad na novučičké veci, rozhádzané po zemi. [i]Dúfam, že nič nezničili. Finančne som už na tom bol aj lepšie. Ale nech už budú robiť čo chcú, mal by som sa držať pravdy a tá je taká, že v tomto som nevinne. Možno by bolo treba vytasiť dajakú dobre poskladanú lož, ak tomuto nebudú veriť. [/i] Začnem premýšľať, čo mám povedať, keď zrazu trpaslík upozorní na čosi pod skalou. Kým je odo mňa odvrátená pozornosť, snažím sa rozhýbať rozboľavenú čeľusť a zároveň trochu uvoľniť povrazy.

[tab]Toto by som ale naozaj nečakal. Akýsi podivný chlapík, taktiež z jednej z menších rás v podivnom odeve k nám beží, kričí a zrejme jedného z trpaslíkov pozná. [i]To by mohlo zmeniť situáciu. Mohol by som to využiť. Možno ma nezabijú a možno nás zabijú oboch. U trpaslíkov nikdy nevieš.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Křikem by Helier probudil i mrtvého, o nějakém ukrývání tedy nemůže být ani řeč.
Volodimer si to okamžitě zamíří za Oroganem, jehož vmžiku předběhne. Z válečníkova odhodlaného výrazu je jasné, že nehodlá vyjednávat. Což potvrdí i kyj, jež se bleskurychle ocitne v jeho ruce.
[tab]Naštěstí či snad naneštěstí, se uhánějící kroll nedívá pod nohy, což se mu stane osudným. V keřích se mu zaplete noha mezi vyčuhující kořen a natáhne se jak široký, tak dlouhý na zem. Než stihne vysvobodit končetinu, Orogan jej bez problémů dohoní. [whisp "Volodimer"]V noze ti při dopadu křuplo, pokud se zvedneš, došlápnutí je bolestivé. Kotník začíná otékat.[/whisp]

[tab]„Heliere, u Thorova kladiva, kde ses tady vzal?“ Vyrazí ze sebe překvapeně Söreindil. Přitiskne kudůka na svou opancéřovanou hruď tak prudce, že mu málem vyrazí dech. Tváří se, že zmínku o městě přeslechl.
[tab]Zato blížícího se Orogana s Volodimérem by přehlédl jen stěží.
[tab]Druhý trpaslík zabodne dýku po rukojeť do země, vedle zajatce. Vyskočí na nohy a do každé ruky uchopí jednobřitou sekeru, do této doby připevněné za pasem.
[tab]„Nejseš sám co? Tak v čom lítáš teďkon?“ Vyptává se Söreindil, když pokukuje po dvou příchozích a po vchodu do jeskyně.

[tab]„Myslíš tohohle?“ odvětí na kudůkova slova a zamračí se. Přitom pohodí hlavou k místu, kde zajatec právě druhému trpaslíkovi vysvětluje, že nic nevzal.
[tab]„Byl ještě s jedním a ten si něco pučil tady vod Bräena,“ kývne na svého druha.
[tab]„A nechtěl to vrátit. Domlouvání nevydržel. Je po něm, jeho chyba,“ odfrkne si znechuceně a hned pokračuje.
[tab]„Nooo, tenhle taky votálí s vrácením. “ Zúží oči do malých štěrbinek a pohlédne k hobitovi.
[tab]„Furt zapírá, ničema. Tvrdí, že mu vo tom bratranec nic neřek. Taková blbost. Jedna rodina a nic neví, to určitě! My už mu pomůžem si vzpomenout.“ Dodá ještě s neochvějnou jistotou.

[tab]Bräen se mezitím přesunul po bok přítele. Keeriasovi teď ve výhledu na trpaslíky brání Orogan.
[tab]„Děte si po svejch!“ Poroučí rudovousý, přitom se mračí jak bouřkový mrak. Vypadá tak odhodlaně, že by si to klidně rozdal s polovinou geraldovi armády.
[tab]„Bräene, to je Helier, co mě zachránil, tam v horách.“ Ukazuje Söreindil na kudůka.
[tab]„Šak sem řek, že může jít i s těma vostatníma. Nezabiju ho, když si vo to neřekne.“ Zavrčí netrpělivě rudovousý.

[whisp "Rohi"][tab]Co tak přeletíš pohledem své věci, vypadá, že nic nechybí. Ani není poničeno, hledají jen své zlato. Víc je zřejmě nezajímá.[/whisp]

[whisp "Helier_Vein"][tab]Na zemi, asi dva sáhy od zajatcovy levé ruky, se válí přikrývka, malá zásoba jídla tak na tři dny, úzké pruhy čistého plátna, křesadlo, menší kuše a toulec se šipkami.
[tab]Tři sáhy za hobitovou hlavou, protéká malý, úzký potůček. Voda plyne po písčitém dně, v mělké strouze.
[tab]Terém je tu travnatý, u skalního masivu odkud jste vyběhli se povaluje i pár kamenů. Odsud nejsou přes keře vidět.
[/whisp]
--------------------------
[u]Hodnocení:[/u] (od nejstaršího příspěvku)

Helier: 7+3 expy – posunutí děje, držíš se charakteru, pěkné RP / zejména za myšlenky a nápaditost
Orogan: 6 expů – jako správný důstojník okamžitě rozděluje úkoly, výborné RP
Victor: 8 expů – velmi vydařený, zajímavé postřehy, myšlenky dokreslující charakter
Keerias: 4 expy – (příspěvky hodnoceny jako jeden) pěkné RP i zahrání pověrčivosti
Rohi: 5 expů – velice pěkně zahrané RP, bezvadně se to čte, vidím jej před sebou

[tab]Z podivného mužíka sa vykľuje kudúk. A za ním kroll a človek. [i]Ešte snáď majú niekde schovaného elfa so škretom, nech to je tu kompletné. naozaj vybraná spoločnosť, navrch majú ale stále trpaslíci. A ja sa z tohto potrebujem dostať.[/i] Nezaujato načúvam rečiam medzi trpaslíkom a kudúkom, no predsa len sa snažím zachytiť niečo, čo by mi mohlo pomôcť.
[tab]Znepokojene sa pomrvím. [i]Nepáči sa mi, ako o mne hovoria. Nechcem dopadnúť, ako chudák Ted. Ale ja mám šancu v tých prichodzích. Trpaslíci vždy vychádzali dobre len s kudúkmi a hobitmi. Kým im nešahajú na zlato.[/i]
[tab][b]"Uznávam, Ted urobil hlúposť, keď vám ukradol to zlato, ale ja vám nepomôžem, ani keby ste sa sami rozkrájali na kúsky. Jednoducho o to nič neviem. Ak by som mal toľko zlata, netrčal by som tu."[/b]
Nenápadne zaňuchám smerom ku kroviu, či neucítom ešte nejakých ďalších návštevníkov.
[tab][b]"Vravím vám, toto nemá cenu. Keby ste ma chceli počúvať, vedeli by ste už dávno, že ja nič z toho, čo Ted ukradol nemám. A že sme boli rodina? Do jeho sóloviek mi nikdy nič nebolo. Keď sa to stalo, len som začínal a asi mi tak úplne neveril. Naozaj nič neviem,"[/b] pokúsim sa získať ich dôveru, no na takýchto trpaslíkov to sotva zaberie.
Široko sa usmejem na prichádzajúcich.
[tab][b]"Zdravím vás na našom malom stretnutí. Dúfam, že medzi vami je niekto, kto je ochotný zastať sa nevinného úbohého hobita, ktorého život závisí na zlate, ktoré nemá."[/b]

[tab]Přátelské přivítání si náležitě užiju, protože vlídné trpasličí zmáčknutí hrudi je to nejlepší, co můžete od vousáče dostat. Tedy až na [i]"sekerou mezi oči"[/i]. Jakožto správný kudůk, který má oči všude, se rychle zorientuji v tom, co se to tu všehovšudy děje. Pak mne jen napadne, že by bylo dobré představit ostatní, když už mé jméno zaznělo z úst trpaslíkových.

[tab][b]"To jsou pánové, kteří mne pronásledují až sem jen proto, abych jim ukázal, kde rostou hrušky máslovky a kde jsou Mohylové vrchy,"[/b] náhle však přeruší mou výpověď Bräen svým optáním a nastartovaným tónem hlasu plným výhružek, násilí a čehosi obdobného. Ihned se na něj zatuhlým úsměvem na rtech zatvářím tak, jako kdyby se kolem prohnala karavana kejklířů, vydřiduchů a flákačů. Nechápavě, trochu zamračeně a podobně přivřenými víčky, které jsou nyní v jeho tváři patrné.
[tab]Snad jen polohlasem k jeho proslovu, abychom šli o dům dál, dodám toto: [b]"Půjdeme dál, jen co se tady se Söreindilem seznámí i mí přátelé z jeskyně. Tedy, víte jak to je. Sice je velkej a není chytrej, ale mluvit kupodivu umí nejen svým kyjem."[/b] Dodám, když se otočím směrem ke skále, kde se na zemi válí kroll.
[tab][b]"Naše beranidlo. Jdeme na sever a on to tam zná. A pak tam jsou dva lidi plus jeden kytkožravec a to by bylo asi tak všechno. Všehovšudy jsme jen čtyři a půl mužů. Pokud tedy špičatoušatce bereme za celýho bojovníka."[/b] Velmi nevybíravě si slovně rýpnu do, pro trpaslíky přerostlého, bojovně naladěného krollího bojovníka a hlavně, tentorkát již výrazně nevkusně, si štípnu jedovatými poznámkami do elfského společníka.

[tab]Vzpomenu si na toho ležícího. [i]Takže hobit. No to je mi hned jasné, proč ho nechtějí pustit. Jestli jeho rodinný příslušník, což u trpaslíků znamená totéž jako bys to byl on sám, něco ukradl, bude to muset zaplatit. Do posledního měďáku! A možná ještě něco navíc vlastního přihodit.[/i] Trochu se zamračím a koncem hole se podrbu na krku ze strany.
[tab][b]"To jsem blázen, kde jsem podobné písničky už slyšel? Aha... sám od sebe. Ve městě jsem byl před pár týdny neprávem souzen. Byl jsem jen moc blízko krádeži. A bránil jsem se podobně urputně a stejně mi to bylo platné jak holohlavému mytí vlasů. My vzrůstem menší než lidé jsme pořád pod nátlakem. Měli bychom raději držet při sobě, než se pozabíjet."[/b]
[tab]Zkusím na trpaslíky zapůsobit vlastním příběhem. Ostatně není to poprvé, co bych vyprávěl nějaký ten příběh. Zvláštěpak Söreindil mne zná a ví, že si to zas až tolik nepřibarvuji. Tedy, ne zas až tolik.

[tab][i]Doufám jen, že jestli něco ukradl, tak to teď nemá u sebe. Protože jestli ano, je z něj mrtvý hobit a dost možná velmi velmi pomalou smrtí, třeba udušením se v doušcích vody.[/i]
[tab]V periferním vidění zahlédnu potůček a nechtěná představa utopení se "na suchu", když by byl přivázaný ke kůlům vraženým do země, se mi vůbec, ale vůbec, nelíbí. Ani nevím, kde mne napadla, ale odhodlání zachránit život toho obdobně malého překotně zvýšila.

[tab][b]"Ale tak ... Söre, přeci nevraždíš hobity, u nichž nemáš jasný důkaz. Jsi taky obchodník a taky umíš zákazníky odhadnout. Víš, že s dýkou u krku by se podvolil a pověděl u svém bratrovi kupodivu hodně, tohle nevypadá jako výmysl."[/b]
[tab]Koukám střídavě na možnou budoucí mrtvolu, na svého známého, na neznámého trpaslíka Bräena a jen doufám, že tohle dobře skončí.
[tab][b]"Víš to ty, ví to i tvůj přítel Bräen, víme to vlastně všichni a myslím si, že ten hobit už to ví taky moc dobře. A nemyslím, že je nutné vyndavat zbraně na padajícího krolla."[/b] Zasměju se a zkusím tak odlehčit náladě celého tohoto "setkání".

[tab][i]Jestli takhle zbůhdarma potkáme ještě nějaké "známé" a budeme je muset zachraňovat... Přestanu se ovládat a půjdu dál. Tedy ihned po ujištění, že nikdo nezemře a že jsou to všechno jen plané výhružky nebo podobné žvásty. Což tohle snad nakonec taky tak skončí. Nerad bych viděl prolévanou krev nevinného. Zvláštěpak, když jsem málem nechal duši při tom soudu v paláci.[/i]

Přidám trochu do kroku a za chvíli už stojím u trpaslíků, necelí krok za Helierem.
[b]„Raději bych dal přednost slovu doprovázejí, před pronásledováním, pane Heliere.“[/b] dám svým slovům patřičnou lehkost a doplním je mírným úsměvem, jako by Helier byl skutečně náš průvodce. Kumunikaci s trpaslíky nechám čistě v alchymistově režiji. Ačkoli někdy se musím nenápadně zakousnout do spodního rtu, abych kudůka neokřiknul.

[i]Když divadílko, tak aspoň pořádný. Ale náš kudůk balancuje na tenkym ledě. Nemusel jim hned vyzrazovat náš počet. Neni od něj zrovna chytrý vytahovat esa z rukávů, když k tomu neni důvod. Budu si s nim o tom muset promluvit, až to tady nějak vyřešíme.
Hlavně ti trpaslíci nevypadají zrovna přátelsky. Ten Söreindil vypadá docela rozumě a snad je i rád, že Haeliera vidí, ale ten druhej? Okradenej trpaslík je horší než banda hladovejch krollů a to neni dobrý. A tenhle fakt nevypadá, že je příjemnej nebo trpělivej i s kapsama plnejma zlata, natož takhle.[/i]

Když se Bräen prohlásí něco o tom, že nás dokonce nechá odejít a nic nám neudělá, pokud si o to neřekneme, jakoby náhodou si srovnám plášť. A to přesně tak, abych zakryl jak levou rukou lehce povytáhnu meč z pochvy, aby v případě nouze šel lépe vytáhnout. Pak přistoupím po bok kudůkovy a nahnu se k němu a promluvím k němu.
[whisp "Helier_Vein"][b]„Pokud by se něco semlelo, raději ustupte a nechte to na mě a Volodimerovy. Ale každopádně, bych byl raději kdyby se to vyřešilo bez násilí. Chápu vaše simpatie k tomu hobitovy, ale teď musíme rychle pokračovat dál, jinak nás Geraldovy vojáci dostihnout.“[/b] řeknu šeptem kudůkovy.[/whisp]
Dávám si pozor abych mluvil opravdu tiše a zároveň aby mi nebylo ze strany trpaslíků, ani hobita, vidět na ústa kvůli odezírání.
Když domluvím poplácám alchymistu přátelsky po zádech a mírně poodstoupím do boku.

[tab]S pobaveným výrazem sleduji tenhle tyátr. [i]He he to se nám tu sešla partička prcků. Trpaslík, kudůk a dokonce i hobit! Zajímavé…[/i] Když trpaslík našeho alchymistu pozná, oddechnu si. Žádnou krev navíc zrovna teď nepotřebujeme. Při pádu Volodiméra se jen lehce ušklíbnu.

[tab]Při poslechu vyjednávání se mi ale doslova dělají vrásky. [i]Mno, kudůk se zatím drží, ale nemáme zas tolik času![/i] Podívám se krátce na elfa.
[b]„Myslím, že je teď zbytečné se schovávat pane Keeriasi. Pojďte prosím,“[/b] dodám s lehkým úsměvem a pomalu se zvedám. Pro jistotu hodím přes hlavu kápi, kdyby mě někdo z těch rudovousů náhodou poznal. [i]Pokud vyleze Keerias, tak nevím jak se budou tvářit. Elfové a trpaslíci se mají rádi asi tak, jako manžel s tchýní, he he.[/i]

[tab]Uvolněným krokem jdu pomalu ven. Bedlivě se rozhlížím kolem, jestli náhodou neuvidím cokoliv podezřelého. Jakmile jsem dostatečně blízko, postavím se vedle Heliera. Lehce pokývnu hlavou.
[b]„Dobrý den pánové,“[/b] dodám zdvořilým tónem hlasu, dívajíce se s lehkým úsměvem na trpaslíky. Případné zamračené pohledy mě nijak nerozladí. [whisp][i]Zkusil bys na mě jen jednou šáhnout a už by ses nezvedl. Tak bacha co děláš trpajzlíku.[/i][/whisp] Chladným pohledem sjedu také hobita. Mám ale sto chutí se mu vysmát do očí. [i]Nevinného ubohého hobita?! Che che! Ty seš ale povedenej chlapík, jen co je pravda! Buď kecá a neumí to, nebo mluví pravdu a je podělanej strachy. Já mu ale nevěřím ani za mák.[/i] Do obhajoby hobita se rozhodně nepouštím. Nic mi do něho není. Alchymistův vtípek u mě vykouzlí úsměv na tváři.

[tab]Po pár minutách však dostanu nápad. Vzpomenu si totiž na mapu. [i]Hmm, jestli jsou ti trpaslíci zdejší, třeba by nám mohli pomoct se nějak šikovně dostat k té strážní bráně bez jediného zaškobrtnutí. Hmm,…[/i] Je mi jasné, že nemáme čas se tady vybavovat s trpaslíky, natož zachraňovat nějakého hobita. Proto se nečekaně vložím do diskuze:
[b]„Promiňte, že se vám do té debaty pletu, ale kolik vám ten Ted dluží?“[/b] Optám se zvědavě. V žádném případě to nehodlám hradit ze svého, ale jsem jen zvědavý. Poté, co mi případně řekne částu, pokračuji.
[b]„Máte pravdu, můžeme si jít po svých. Tím se ale připravíte o skvělou šanci drahý pane,“[/b] dodám tajemným hlasem.

[tab][b]„Pokud byste nám totiž drobátko pomohli s naší cestou pryč odtud, mohu odpřísáhnout, že až se sem vrátíme, rozhodně nebudete škodní. Dokonce byste mohli i pohádkově zbohatnout a zakrátko zapomenete na nějaké ztracené peníze. Naše ehm..společná přítelkyně totiž dovede ocenit pomoc, viďte pánové?“[/b] Podívám se šibalsky na Heliera s Oroganem. [i]Snad bude pravda to, že se trpaslíci dají nalákat na penízky. Ale pokud nic nebude, jejich smůla. [whisp]Pravda, že by to byli dost dobré živé štíty, ale nemůže vyjít všechno...[/whisp][/i]

[tab][b]"Asi máte pravdu, Victore,"[/b] dodám k jeho slovům, [b]"a nemusíte mě oslovovat pane, elfové to ani moc nepoužívají. A doufám, že se neurazíte, když vám nabídnu tykání. Cesta bude přecijen dlouhá, a tohleto, přiznejme si, trochu zdržuje."[/b]

[tab]Povolím tětivu a jdu za ostatními. [i]Že bych měl z těch trpaslíků radost se říct nedá. Vypadají ale jako Helierovi přátele, alespoň jeden. A když budu držet od jejich měšců v dostatečné vzdálenosti, snad jim ani nebudu vadit.[/i]
[tab]Pak zaslechnu Heliera, jak se do mě naváží a zaostřím ho vražedným pohledem. [i]Mohl to říct, abych to alespoň neslyšel! Vtahuje se tam před nějakým trpaslíkem, který ani ještě neví, že tím špičatoušatec myslel elfa.[/i] Na sobě nedám ale nic o mých myšlenkách znát.

[tab]Když dojdu k trpaslíkům, lukem píchnu do Heliera a pohlédnu na něj upřímným výrazem: "promiň, to jsem opravdu nechtěl". Pak začnu pozorně naslouchat. [i]Plést se do toho zatím nebudu. Vypadá to, že si ostatní vědí rady a já na tyhle řeči moc nejsem. Budu mluvit, až budu muset.[/i]
[tab]Luk, ikdyž nenapnutý, pořád držím v ruce. [i]Kdo ví, trpaslík si třeba vzpomene, že ho Helier kdysi okradl a budou se chtít pozabíjet. Prcek hobit začne utíkat. Anebo ještě něco jiného. Raději budu ve střehu.[/i]

[tab]Na tichou mluvu, kterou ke mne měl pan Orogan jen pokývám a mlčím. Nebylo by radno cokoliv povídat, neb atmosféra tohoto setkání je napjatá a proto ji raději odlehčit, zvláště, když před dvě trpaslíky postává elf a dloubnul lukem do jejich přítele - do mne - přidrzlého, [i]a jsem na to patřičně hrdý[/i], kudůka.

[tab]Poté, co mne elf "odpíchne" z konce svého střílejícího přítele, tomu skvělému, slovutnému a ve zdejších krajích proslavenému kudůkovi; [i]nu dobrá, fandím si příliš[/i]; zamrzne v téže chvíli úsměv přesně tam, kde v tu chvíli je. Jako kdyby před okamžikem ledový drak kýchnul na město při bujarých oslavách.
[tab][b]"Nebudu přeci tak okatě podplácet svého dobrého přítele za to, že nás pustí dál. Je sice moc hezké, pane Dantesi,"[/b] pohled zamračený, plný nechápavosti a nevraživosti, snad až zloby pošlu k našemu egoistickému hrdinovi, jenž o trpaslících patrně jen četl stohy knih, [b]"že nabízíte zlato a slávu, ale ani jedno z toho nemáme, natož abychom z našich skromných zásob byť jen rozdávali."[/b] Znelíbí se mi, kam Victor směřuje rozhovor.
[tab]Pokud se však tohoto "tučného" témátku ten vousatý a k boji připravený Bräena chytne, přestanu reptat a jen budu pokračovat v nadhozeném, jako kdybych nikdá proti tomu neřekl ani hlásku. [i]Ostatně kdo říkal, že jim nemůžeme zamotat hlavu. Když divadlo, tak pořádně. Jen toho hobita je mi trochu líto. Asi se odsud jen tak nedostane, neb spěcháme.[/i]

[tab][b]"Netuším sice, jak moc času jsme si nadělili touto zkratkou,"[/b] ohlédnu se zpátky směrem k šlápotám ve trávě, jež končí po pár desítkách metrů skálou, [b]"je však pravdou, že všichni máme nepříjemný pocit shonu, ba možná i spěchu. Tedy pokud se páni trpaslíci uvolí, půjdeme dál a nic jim o neexistujícím nemožném neskvostném pokladě vykládat nebudeme, protože by to zdržovalo všechny zúčastněné strany a nikdo by z toho nic neměl. slávu a bohatství už vůbec ne."[/b] Dovyprávím značně květnatou řečí, kterou se snažím přehlušit to, že Victor pověděl až příliš suverénně vše, možná až moc.
[tab][i]Jestli tohle nezabere, tak už snad nic. Slova jako drahokam, peníze, artefakty a legendy, na to slyší každý rudovous již od dětského věku. Chytnou se toho, něco jim povíme, přerozdělíme pár povídaček a třeba se i něco dozvíme o místním kraji. Hlavně by oba mohli vědět, kudy jezdí hlídky.[/i]

[tab]Pozorně poslouchám, co se od koho z nich ozve, protože teprve to rozhodne, co budu dělat dál. Pokud to bude zájem o bohatství, budu hrát na notu Victorovi, pokud to bude přátelská pomoc, s radostí ji přijmu, pokud to bude služba za protislužbu, budu se snažit vyjednávat. [whisp] Kdyby snad hrozil boj, uteču ke skále a budu se odtamtud s jistotou více než jistou snažit postřelit kohokoliv, kdo by chtěl ublížit Söreindilovi. Přecijen je mým přítelem a dluží mi toho mnohem mnohem víc. I když bych tak riskoval, že se na mne ti dva v těžké zbroji pak sesypou jako slepice na zrní, nezradím přítele, kterému jsem jednou již pomohl a on na oplátku pomohl mně. I s dvěma trpaslíky by přecijen ten náš velký úkol měl být uskutečnitelný. Zachránit Selenu. Té toho zase já sám dlužím nejvíc.[/whisp]

33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne

[tab]Oba trpaslíci zachovávají ostražitý napjatý postoj. Stojí bok po boku, tak aby měli Heliera i Orogana před sebou.[whisp "Orogan"]
[tab]Z jejich postoje je ti jasné, že se nejedná o žádné začátečníky.[/whisp] [whisp "Helier Vein"]
Velmi dobře tenhle typ postoje znáš. Několikrát si viděl trpaslíky, když spolu cvičně zápasili. Jejich údery bylo těžké sledovat, natož se jim bránit. Snad vládnou nějakým šestým smyslem. Nemusíš si namlouvat, kdo by byl v tomhle případě vítěz.[/whisp]
[tab]Bräen se zachechtá, když sebou Volodimer plácne na zem. Uvolní svůj postoj, ale zbraně dál třímá v rukách.
[tab]„Tvůj kámoš má pravdu.“ Uštěpačně se ušklíbne na svého druha.
[tab]„Tahat na ně zbraně, je škoda času!“ Hlas mu přetéká opovržením. Viktorův návrh si nechává projít hlavou. Vyloží si ho po svém. Otočí se na hobita s výrazem odporu.
[tab]„Kňučíš tady strachy jak zatoulaný psisko. Když nevíš, nevíš. Přesvěč teda svoje zastánce, ať tě vykoupí.“ Věnuje hobitovi zlomyslný úsměv a otočí se zase k Helierovi.
[tab]„Abys neřek, že sem mu nedal šanci, za sto zlatejch je váš.“ Nabídne vám svobodu a život hobita. Jak to vypadá váš proslov jej uklidnil. Netváří se už tak bojovně jako před chvílí.

[tab]„Vodkdy se paktuješ s těma špičatejma uchama.“ Odplivne si Söreindil. Provází přibližujícího se elfa pohledem jakoby se díval na odporného chlupatého pavouka. Popravdě by mu ten osminohý tvor byl milejší.
[tab]„Tebe sem už někde viděl a ty vostatní taky. Kde vono to jenom bylo?“ Přemýšlí nahlas.

[tab]Volodimer stále zůstává mezi keři. Když se konečně jeho vysoká postava vyloupne nad větvemi a blíží se kulhavým krokem k vám. Kyj mu teď slouží jako hůl. Působí více směšným než hrozivým dojmem a oba trpaslíci jsou si toho velmi dobře vědomi.
[tab]„Máš obdivuhodné průvodce, vyříděj sami sebe.“ I Sörendil se nepokrytě chechtá. To už stíhá dojít i Keerias a dloubnutím dát kudůkovi najevo, co si o jeho urážkách myslí. Možná chtěl být nenápadný, ale to trpaslíky podcenil. Oběma se nebezpečně blýskne v očích.

[tab]V ten samý okamžik se někde v keřích za vašimi zády ozve zašustění. Než se stihnete ohlédnout, jako blesk mezi Helierem a Oroganem proletí sekerka, jen tak, tak mine elfovo rameno a přesně zasáhne svůj cíl. Liška, kterou Volodimér vyplašil z úkrytu našla svou smrt. Sekerka skončila zabodnutá do poloviny krku, kde přesekla tepnu.
[tab]Braën jen přehodí zbývající sekeru do druhé ruky a s vítězným úsměvem projde mezi vámi, aby sebral svou zbraň se kterou dokáže mistrovsky zacházet. Po elfovi hodí takový pohled, že být to čepel je ve vteřině mrtvý.

[tab]Jak Helier předpokládal při slově poklad zpozorní jak jeden, tak i druhý. Bräen urychleně vytrhne svou zbraň, aniž by se zdržoval s mrtvolou zvířete, rychlým krokem se vrací zpátky. I Sörendil zbystřil, ač se snaží tvářit nezaujatě znáš jej velmi dobře a i v hlase postřehneš stopy dychtivosti.
[tab]„Počkej! Nač ten kvalt. Možná bysme vám mohli pomoct, když vo to tak stojíte. Vo co, že to de?“ Chtivý lesk v očích je nepřehlédnutelný.

[tab]A tak se stalo, že jsem na trpaslíky zapůsobil svým "řečnickým uměním". Sám teď nevím, co dál, protože tohle bude chtít již o mnoho větší umělecký výkon, než jen nadhazování náhodných faktů. Ovšem zazněla tu jistá částka a v tom bych mohl přinejhorším pokračovat. Pak kolem mne proletí sekera a to mi rozjasní přemýšlivou mysl.
[tab][i]K boji nesmí dojít. Za žádnou cenu! Protože kdyby ano, bude to masakr stáda koz od zkušených bojovně vychovaných medvědů.[/i] Vzpomenu si na vyprávění Söreindila o tom, kde všude již bojoval, jakými uměními jeho ruce vládnou a hlavně - že i bez zbraní by tu skupinku, se kterou jdu, oba zabili jen hnutím ukazováčku. [whisp]
[i]Pomalu začínám uvažovat o té naší skupince zase trochu odděleně. Co to sakryš dělám? Vždyť jsem si s nimi docela i rozuměl? Asi to bude tím, že všichni jednáme příliš na vlastní triko. No, jak by taky ne, když se neznáme a nedůvěřujeme si. Chtělo by to napravit.[/i][/whisp]

[tab][b]"Mluvil tu někdo o penězích? Výměnou za život toho hobita by mohl namísto několika zlaťáků, o které je každého jednoduché obrat, stačí jen mít dobrý nápad a provedení... Mohl by za něj být příslib podělení se o informace? Söreindile? Jsi stále ten obchodník, jako jsi byl před několika týdny?"[/b] Poslední větu řeknu přesně po posledních slovech trpaslíka, kdy se ptal, o co vlastně že jde. Jen se chci ujistit, že to myslí vážně.

[tab][b]"Jde tak trochu o obchodní a politickou cestu. Musíme na severozápad. Máme za úkol odtamtud doručit balíček výměnou za jisté údaje. A potřebujeme se dostat skrz obranný systém tohodle zavšivenýho království. Tedy přes systém strážních věží."[/b] Neodpustím si narážku na místní nevládnoucí šlechtu a její schopnost lézt obyčejným kudůkům do života.
[tab][i]A nejen kudůkům, dodám si pro sebe, když si vzpomenu na všechny, kteří tu jsou na této prapodivné výpravě se mnou. Hobit očividně má taky své problémy nejen se zákonem, Orogan a Victor zase pro změnu nepřímo utíkají a snad jen kroll je tu z vlastního nerozumu. Elfí společnost ještě nevysvětlila, proč v tom jede s námi, tedy až na jednu poznámku o své paní.[/i] Myšlenky se stočí zpět k tomu, proč vlastně chceme pokračovat.

[tab][b]"Té lišky by byla škoda."[/b] A s těmahle slovama si to zamířím přímo k mrtvole zvířete a s odhodláním sobě vlastním se pro ni div že nerozeběhnu. Není to daleko a mezitím mi aspoň ti dva, nebo i někdo od nás, stihnou nadhodit další možnosti k prodebatování.
[tab][i]Když bude nejhůř, můžu tu lišku aspoň upéct.[/i] [b]"Kdo to najde, toho to je."[/b] Řeknu skoro jen sám k sobě, ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni kolem. [i]Já budu ten, kdo si bude moci upéci tu za chvíli čerstvě staženou lišku. Maso jako maso a zásoby sušeného jsou drahé a omezené.[/i]

[tab]Krátce pohlédnu na Heliera. Výčitku či uražení byste ale na mém obličeji hledali marně. Moje tvář spíše připomíná umně vytesanou sochu, bez jakéhokoli citu. [whisp]Podvědomí ale mluví trochu jinak. [i]Ty seš ale trouba! Vůbec jsi nepobral o co mi jde. Příště mluv alespoň za sebe a ne za ostatní. Nemáš ani nejmenší ponětí, kdo doopravdy jsem a už soudíš. Kdyby mi alespoň trošku důvěřoval a nekazil to. Vážně omezenec…[/i][/whisp] Připadám si sice trošku trapně, ale nedám to na sobě znát.

[tab]Další kudůkova slova ovšem poslouchám s větším zaujetím. [i]Vida, hoch nám konečně začal trošku uvažovat. To se mi líbí. Škoda, že na tu pointu nepřišel dřív…[/i] Nemám vůbec v úmyslu mu to jeho „vystoupení“ kazit nebo do toho zasahovat. Je v mém vlastním zájmu, aby je ukecal a navíc má větší šanci, že se mu to podaří. Vše, co jsem chtěl, řekl. [whisp][i]Navíc nemám ve zvyku se hádat s nějakým tupým alchymistou, co mi nesahá ani po kotníky, jak inteligencí, tak vzrůstem che che.[/i][/whisp]

[tab]Během alchymistova proslovu pohlédnu krátce na hobita a zamyslím se. Pokud na mě též pohlédne, odkloním pohled zpět k trpaslíkům. Když tak nad tím totiž uvažuji, bylo by dost riskantní ho tu ponechat. [i]Ti trpaslíci nemají důvod nás vyzrazovat, ale ten hobit? Za pár zlaťáků bude mluvit tak, že z toho princovy muže bude bolet hlava. Kdepak, toho tu nechat nemůžeme. Ale za sto zlatých?! To si vážně věří. Natož, když ani neřekl, kolik jim sebral ten hobitův známej.[/i]

[tab]Söreindilovo vyjádření ohledně možného poznání nás všech u mně vyvolá zvážnění. [i]Doufám, že jsou s Helierem dost dobří přátelé na to, aby nám pomohl i v této nelehké situaci. Jinak by to bylo zlé. [whisp]Je to celkem dobrej chlapík a nerad bych ho připravil o život. Krev je hodně drahá. Ale když by to bylo třeba...[/i][/whisp] Jakmile Kudůk domluví, tak uznale a s lehkým úsměvem pokývnu hlavou. [i]Dobrá práce.[/i]

[tab]Prolétnutá čepel mě příliš nevzrušuje, ale spíše pobaví. Docela by se nám hodili. [i]Třeba se chytnou do té míry, že nás budou doprovázet. Rozhodně lepší, jak to krollský individuum.[/i] S posledními myšlenkami se podívám chladně na Volodiméra. Vůbec nepobírám, proč nám s sebou nedali někoho víc inteligentního nebo aspoň obratnějšího. [i]S tímhle vocasem nás čapnou raz dva.[/i]

[tab]Po chvilce čekání přijdu ke Keeriasovi. Vzpomenu si totiž na jeho nabídku v jeskyni.
[b]„Tvojí nabídku přijímám,“[/b] přátelským tónem hlasu začnu s tykáním k elfovi. Poté se ale vrátím na své místo, protože bych nerad vyvolal nechuť u těch trpaslíků. [whisp][i]Hmm, tenhle elfík půjde dle mého snadno ovlivňovat. Je naivní, až to není hezký. A to se hodí, zvlášť pro mne. Ten Orogan taky příliš těžký oříšek nebude, jen to bude chvilku trvat. S ostatními ale bude potíž.[/i][/whisp]

[tab][i]Nejraději bych se tady na to na všechno vyflák a šel dál, pokračoval v cestě a neotáčel se, jenže... Lze to?[/i] Shýbnu se k rusovlasému kožichu s bílou špičkou na konci huňatého ocasu a rukou sevřenou někde v polovině toho "smetáku" na zametání stop tu mrtvou predátorku a vybíračku zaječích nor zvednu ze země. Otočím se na patě a vyvažujíc rukou s okovanou holí se vrátím k té skupince mnoha malých a několika velkých.

[tab][b]"Výměnou za život toho malého připosránka a za povídačky z místního kraje nebo přesné informace o strážních stanovištích můžu já, Helier Vein, slíbit tady a teď tobě, Sörendile z rodu Lamželezů, a také tvému bratru ve zbrani Bräenovi, že se s vámi podělím o získanou odměnu, slávu a medovinu po splnění našeho úkolu. Tak tvrdím já, Helier Vein, alchymista a dobrácká duše, pokud se jedná o vztahy s trpaslíky."[/b] Tou dobou již mám na dlani své pravačky nakapanou tenkou vrstvu čerstvé zvířecí krve z rozseknuté liščí cévy. Snad na důkaz důvěry, možná jako náznak krevního životního pouta. Nabídnu ji napůl cesty k trpaslíkovi.
Může, ale nemusí, ji přijmout. Je to jen na něm. Kdokoliv se přidá se svým proslovem, nebo přitakáním, tomu věnuji jen rychlý pohled a mírné naznačené souhlasné kývnutí. Ve tváři jsem kupodivu snad za celou dobu této konverzace opravdu vážný a bez jediného posměvačného nebo intrikářského pohledu očí. Myslím to vskutku ... upřímně.

[tab]Pak si jen uvědomím jednu maličkost. [b]"A jen tak na okraj, příteli. Pokud bych byl hnusák a vydřiduch, uhrál bych to tady a teď jen na tvůj dlužný život končící v ledových horách na jihu."[/b] Podotknu tak nějak jen proto, aby věděli oba dva, že jsem tu dohodu myslel vážně.
[i]Jestli již ani na tohle nekývnou, tak jsou buď ještě příliš zamyšlení nad tím vším, co bylo s tím hobitem, nebo již vymýšlejí, jak na nás co nejlépe vydělat. Tak či onak, musí to přijmout, jinak se vezeme všichni.[/i]

[i]Kruci, s těma bych se nechtěl prát. No jo no, trpaslíci. Už jsem se s pár podkal a ani o jednom nemůžu říct, že by držel sekeru jako kus klacku. A tihle vypadaj, že toho navíc maj dost za sebou.[/i]

Po nabídce trpalíků jen velmi špatně potlačím smích. [i]Sto zlatejch? A kde bych to asi tak sehnal. Navíc pochybuju, že kdokoli z naší družiny by si tohle mohl dovolit. Nejsem si jistej, že to dáme dohromady ani společně. Je mi toho chudáka líto, ale tohle je moc.[/i]

Trpasličí narážky na naší družinu ignoruju, jen při narážce na „špičaté uši“ přistoupím o trochu blíže ke Keeriasovy a poplácám ho po ramenou, abych mu vyjádřil podporu.
Když pak Bräen zabije přesně mířenou ránou lišku nechám jakoby náhodou, ale už zcela nepokrytě, sklouznout pravou ruku na jílec meče, ale rozhodně ho nevytahuju. Levačkou prozměnu dám trpaslíkům znamení, že nemám v úmyslu je napadnout. [i]Jen pro jistotu.[/i]

Dál poslozchám rozhovor mezi trpaslíky a Helierem a nestačím se divit. [i]Náš alchymista je skutečně dobrej řečník. Vlastně jim, spolu s Victorem, řekli všechno a nic. Navíc se mu možná povede zachránit i toho hobita. Ten kudůk má víc štěstí než rozumu, ale především perfektně nabroušenej jazyk.[/i]
[b]„Je to tak jak řekl pan Helier. Jak to bude se slávou a medovinou nevím, ale mohu vám za sebe dát slovo vojáka, že pokud uspějeme dostanete víc než za kolik stojí život tohohle zlodějíčka.“[/b] Připojím svůj slib k Helierovu.

[i]Tihle dva by se mi mohli v budoucnu hodit. Na likvidaci Fargodena budu potřebovat pár hrdlořezů, abych se dotal přes jeho stráže. A tihle v žádnym případě nevypadaj, že by měli něco proti zabíjení elfů nebo špinavý práci. Sami sice asi stačit nebudou, ale jako základ nejsou k zahození. A když jsem jim slíbil prachy tak se zaručeně nevidíme naposled.[/i]

[tab][i]Nevím, co dneska všichni mají s mýma ušima. Možná nejsou úplně kulaté, ale pod vlasy je ani neuvidí! Taky těm trpaslíkům neříkám "hora chlupů."[/i] Pak ucítím poklepání po ramenou od Orogana. [i]Áaa, to je ale trapas. Teď přede všemi vypadám jako malé dítě. co si o mě ti trpaslíci pomyslí. Ufňukánek co sám neudělá ani krok. Alespoň vím, že mám přítelovu podporu.[/i] Také to vyjádřím Oroganovi pokynutím hlavy.

[tab]Levá ruka mi najednou cukla blíže k tělu. Sekyrka proletěla jen těsně nad ramenem. Už jsem sahal pro šíp, když jsem uslyšel krátké zavytí za mnou. Při krátké otočce jsem uviděl lišku se sekyrkou zaraženou v žaludku. Pravou ruku jsem spustil zpátky dolů, aniž bych vytáhnul šíp.
[tab][i]Pěkná ráno, jako hraničář to musím uznat. Asi už je čas schovat luk, abych ty trpaslíky neprovokoval. Stejně, než bych namířil, asi bych už měl taky proděravené břicho.[/i]

[tab]Pomalu si dám na záda luk, abych trpaslíky nevyvedl z míry. Beze slova stojím stále vedle Orogana. Snažím se vypadat klidně, rozumně a nedůvěřivě k trpaslíkům, abych u nich vzbudil alespoň malý náznak respektu ke mně, ikdyž nevím, zda-li to pomůže.

[tab][i]Jsem zvědavý, jak se to vyvrbí. Nechám to na ostatních. Nejsem vůdce naší skupiny, trpaslíci mě, jak vidět, asi nemusí a nalhával bych si, kdybych si myslel, že jsem dobrý řečník. Spíš by mě zajímalo, jak se odtud dostaneme. Z mapy se dá říct, že se musíme vydat nejdříve na západ. To znamená, obejít tuhle skalní stěnu.[/i]

[tab]Při prohlížení terénu si všimnu pořád ležícího hobita. [i]Sto zlatých za jeho život? Tomu se říká zlodějina. Ať si ho raději nechá. Ne že bych měl něco proti tomu hobitovi, ale tolik peněz jsem pohromadě už dlouho neviděl, a pochybuju, že by to někdo z nás zaplatil.[/i]

Stále sa nanápadne snažím uvoľniť si putá, ale naoko veľmi zaujato počúvam konverzáciu. [i]Hmm, zdá sa, že sú na najlepšej ceste ma podceniť. To sa nevypláca, ako som už raz zistil,[/i] spomeniem si na boľavú sánku. [i]To b som chcel vidieť, koľko za to dostanú. Pochybujem ale, že by niekto bol ochotný vysoliť stovku za niekoho, koho nepozná, nech by bol akokoľvek dobrý a chápavý. Ak zo mňa ten trpaslík chcel niečo vytrieskať, tak prestrelil. Ale toho "připosránka" tomu kudúkovi nezabudnem, hoci sa mi snaží pomôcť. Nie som bojovník, aby som tu len tak ticho sedel a čakal na smrť. To nikdy nepochopím, veď v tom nie je česť, ani hrdosť, nechať si nezmyselne uťať hlavu.[/i]
[tab][b]"Byť vami, zobral by som to,"[/b] pozriem zo zeme na trpaslíka, zmeniac trochu polohu rúk, aby som sa mohol opäť pokúsiť vyšmyknúť tŕpnuce končatiny zo slučky.
[tab][b]"Sto zlatých vám za mňa asi nikto nedá a keďže ja vaše zlato nemám, ak ma zabijete, nedostanete nič. Toľko môj skromný názor,"[/b] usmejem sa na naštvaného Braëna. [i]Chlapík sa snaží predviesť, chce ich zastrašiť. Aj tak by si mal ale dobre rozvážiť, čo spraví, pretože sú len dvaja. Takým sebaistým chudákom sa najľahšie podrezávajú hrdlá.[/i]
[tab][b]"Ehm, pán kudúk, chcel by som vedieť, čo by ste robil na mojom mieste, ak by z vášho bratranca jedného dňa našli len pár kúskov a odvtedy vás naháňali títo tu, kamkoľvek sa pohnete,"[/b] ozvem sa zo zeme zdvorilo.

[tab]Helierova řeč na mně opět zapůsobí. Nyní nemám nejmenších pochyb o tom, že ty trpaslíky přesvědčí. [i]Dobře, tak je to správné. Jde na to přes jeho svědomí. Na to většinou skočí každej. Ten trpaslík by musel být vážně na hlavu, kdyby to nepřijal.[/i] To napětí, které jsem původně cítil, už není tak silné.

[tab]Záměrně počkám na vyjádření mých společníků. Pčecijen bych nerad šel hlavou proti zdi, pokud by většina nesouhlasila. Volodimérův hlas z pochopitelných důvodů nijak můj úsudek neovlivní. Na každého hledím zkoumavým pohledem. [i]Hmm, Keerias neřekl ani slovo. Ani se mu nedivím, ti trpaslíci se k němu zrovna přátelsky nechovaj. Ale tady jde o čas a bezpečný průchod![/i]
[b]„Souhlasím se svými společníky a pokud nám pánové pomůžete, rád se části svého podílu vzdám ve váš prospěch. Pokud o to samozřejmě budete stát,“[/b] dodám upřímným hlasem a pohlédnu zvědavě na kudůka. [whisp][i]Řekl jsem sice podíl, ale nepadla ani zmínka o tom nalezišti. Podíl ať si vezmou klidně celej, na něm mi nesejde che che.[/i][/whisp]

[tab]Hobitova slova mojí náladu poněkud zhorší. Jeho slova si přeberu po svém. Podívám se na něho velice chladným pohledem. Nenapadne mně však, abych mu cokoliv říkal na jeho vyjádření k Helierovi. Slušný člověk se přece nevyjadřuje k větě pro někoho jiného. [i]Boha! On bude ze sebe dělat chudinku pořád! Nemá ani nejmenší tušení, co je opravdové utrpení. Ale určitě to dělá schválně. Dle mého bude mnohem mazanější, než vypadá. [whisp]Dej si na mě dobrý pozor chlapečku.[/i][/whisp]

[tab]Pokud budou s Helierem trpaslíci za jedno, povím jen jediné:
[b]„Jak zde již bylo zmíněno, potřebujem se nerušeně dostat na severozápad ke strážním věžím. Ale nemáme na to čas, tak prosím pojďme,“[/b] a vyrazím volným směrem, kudy se podle instrukcí máme vydat.

[tab]Pokud odpoví záporně, o čemž pochybuji, jen zarytě mlčím a poslouchám.

[tab]S narůstajícím sebevědomím v mysli mi dochází, co jsem zapřičinil. Nejen, že jsem dokázal z ničeho vydupat reálnou možnost, jak trpaslíky přesvědčit o tom, aby nám pomohli, ale možná jsem dokonce zachránil život i toho hobita, který je drzejší než vlk v rouše beránčím, když jdou zrovna ovce na stříhání. [i]On si snad vážně myslí, že trpaslíci se budou zajímat o to, co říká, když mají svoji verzi.[/i]

[tab]Přes Bräenovo rameno si znenadání všimnu hobita a jedné maličkosti u něj. Okamžitě mi zatuhne úsměv ve tváři a ruka, která držela mrtvolu lišky za ocas se rozevře a tělo s tichým žuchnutím dopadne na sešlapanou trávu. [i]Tohle by mohlo všechno zhatit. Žádné utíkání nebude! Nic takového. Teď prostě bude po našem ty jeden bratře zlodějského floutka![/i] Gesto s nataženou dlaní okamžitě přeruším tím, že paži povolím a dvěma kroky se slovy [b]"s dovolením, pane Bräene,"[/b] se kolem trpaslíka prosmíknu jako nějaká hradní myš, když utíká skrz zavírané dveře a nechce na chodbě zapomenout svůj šedivý ocásek. Mířím si to rovnou k hobitovi, rázným krokem, jako kdybych mu chtěl jasně vysvětlit, kdo je tu teď ten, kdo může a má mluvit.

[tab]Čtyřmi rychlými kroky se dostanu skoro až ke svázanému. To, že se vrtí a určitě se snaží dostat z pout mne nijak nerozvášnilo, ale to, co je vedle něj celou délkou čepele až po rukojeť zabodnuté v zemi, trpaslíkova dýka, kterou úplně na začátku hobitovi vyhrožoval, by mohlo veškeré plány zhatit. Shýbnu se proto k zemi a jasně rychlým a tak trochu majetnickým gestem dýku na jedno škubnutí, protože jsem použil víc síly, než by bylo potřeba, vytáhnu z poctivého drnu trávy. [whisp "Rohi"]
Když se k té dýce shýbám, dívám se přímo do očí hobita a šeptem, opravdu co nejtišeji jak to jen jde, aby mne slyšel jen on, povím jednu jedinou větičku: [b]"Mlč a hraj s námi!"[/b] Přitom mám ve tváři jasný výraz, kterým se snažím dát najevo to nejdůležitější. Že je to jediná reálná možost, jak přežít. [/whisp]

[tab]Hned se jedním krokem ještě pozpátku a pak vítězoslavnou otočkou na trojici takřka tanečních kročejí vrátím k trpaslíkům. Celé to trvá sotva deset vteřin. Dýku v ruce po vytažení ze země v dlani obratně otočím, aby bylo jasné, že mám jiné než nepřátelské úmysly, a chytím ji za čepel tak, abych ji jako správný kuchař nebo někdo, kdo se zbraněmi nablízko umí, mohl předat trpaslíkovi. Naštěstí jsem to celé dělal rukou, kterou jsem předtím nechtěl stvrzovat nabízenou dohodu, tudíž ta malá a ostrá zbraň není od krve, byť by jí to asi nevadilo a jejímu majiteli taktéž ne.

[tab][b]"Tohle by vás oba dva snad také mohlo ubezpečit, že to celé myslíme vážně, ne?"[/b] Dodám, když rukojeť zbraně, díky které se hobit mohl neprozřetelně osvobodit ze spoutání, nabízím Bräenovi.
[i]Jsem rád, že Keerias složil luk. Nerad bych proléval víc krve, než je nutné. A pan Dantes vypadá vcelku spokojeně, dokonce i Orogan se připojil. Takže jsme všichni zajedno. Skvělá vyjednávací pozice. Ještě aby to vydrželo i na druhé obchodní straně a můžeme sepsat smlouvu.[/i] Počkám, až si vousáč převezme svou dýku a pak znovu nabídnu krvavou dlaň. Pro tu by snad ti dva mohli mít jednoznačné pochopení.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]„Nech toho! Víš, že to tvoje okecávání nesnáším.“ Chytí se Sörendil za hlavu.
[tab]„Nezkoušej mě voblbnout. Máš jazyk hbitej jak ještěrka a vostrej víc než moje sekera. “ Píchne trpaslík Heliera ukazováčkem do hrudi.
[tab]„A pak, hobit patří Bräenovi. Se mnou nesmlouvej.“ Odkáže alchymistu na svého přítele, co mu stojí po boku.

[tab]Oba znechuceným pohledem, střelí po Oroganovi, který se bratříčkuje s Keeriasem. Elf si za to vyslouží výsměšný úšklebek.
[tab]„Ten meč bych nechal kde je, [i]příteli[/i]. Jednoho mrzáka už máte.“ Prohodí výsměšně Bräen k bojovníkovi.
[tab]„Na jeho život bych nevsadil ani měďák.“ Odfrkne Helierovi a pohlédne přitom na kroutícího se zlodějíčka. [whisp "Rohi"] Pouta jsou pevně utažena, zařezávají se ti do zápěstí. Není naděje, že by jen tak provaz povolil.[/whisp]
[tab]„Cena je za to, co ukrad. Tohle království mě nezajímá, chci co mi patří!“ Dívá se na nabízenou dlaň, ale nemá se k tomu, aby ji stiskl.
[tab]„Vo jak velkej obnos se jedná?“ Podívá se trpaslík tázavě na kudůka a o něčem přemýšlí. Pak se vítězně pousměje a v očích mu blýskne.
[tab]„Chceš vobchod máš ho mít. Zloděje za sto zlaťáků, ani vo stříbrňák míň. Vodvedu vás k věžím, ale nejdřív informace o zlatě. Jinak nebude nic.“ Podívá se na Heliera.

[tab]„Můj dluh, se tejče jen mě. Můžu tě pouze vodvést k vopevnění.“ Souhlasí Sörendil.

[tab]Volodimer mlčky poslouchá, mračí se ve snaze porozumět o čem mluvíte.
[tab]„Vy ho pustit, já platit.“ Hodí trpaslíkovi váček, ve kterém je třicet zlatých. Bräen jej obratně zachytí, zkušeným pohledem prohlédne obsah a pak jej zastrčí za pas.
[tab]„Zbejvá sedumdesát. Někdo další?“ Otočí se k ostatním. Když se nikdo nemá k placení, jen pokrčí rameny. Zastrčí jednu sekerku zpět za pas. Pustí se do čištění krvavých skvrn na druhé.

[tab]Jak se protáhneš kolem něj, udiveně pozdvihne obočí. Otočí se tak, aby na tebe dobře viděl. Jakmile uvidí, že se nakláníš nad zlodějíčkem, nakročí směrem k tobě, sekyru pevně sevře v prstech. To už se skláníš nad dýkou. Okamžitě si uvědomí, že tvá snaha není osvobodit zajatého.
[tab]Protože vládneš levou rukou o něco hůře, na první škubnutí se rukojeť pouze zachvěje a nepatrně pohne. Jakmile škubneš podruhé prudce vylétne z hlíny, až ztratíš rovnováhu a ocitneš se nevybíravým způsobem na zemi. Než se vyhrabeš na nohy, trpaslík očistil a uložil i druhou zbraň.

[tab]„Díky,“ vezme si od tebe podávanou zbraň, „možná bych ti moh věřit. Tak co moje nabídka bereš?“ Tázavě pohlédne na kudůka.
[tab]„Tohohle vemem sebou!“ Ukáže Bräen na Rohiho, skloní se k němu a právě převzatou dýkou mu přeřízne pouta na nohou.
[tab]„Vstávej!“ Hrubě chytí zajatce za rameno a zdvihne jej na nohy, které se pod ním okamžitě podlomí, padne na kolena.[whisp "Rohi"] Cítíš brnění, od dolní části nohou až ke kolenům, jak se ti do nich postupně vrací cit.[/whisp] Druhý trpaslík přikývne a nahází rozsypané věci do vaku a ten si přehodí přes rameno.
[tab]„Dem!“ Kopne neurvale trpaslík do hobita. Až mu vyhrknou slzy do očí. [whisp "Rohi"]Budeš mít na levém boku, pěknou modřinu. Pokud se hned nezdvihneš a nedonutíš ztuhlé nohy k pochodu, můžeš očekávat další kopanec.
[/whisp]
[tab]„Už vím!“ Vykřikne náhle Sörendil.
[tab]„To jste vy, ty hledaný! No jasnačka. Máš kliku, že sem ti dlužnej. Pomůžu ti za hranice. Dal sem slovo, ale tímhle jsme vyrovnáni. Víc nečekej!“ Upře na Heliera zrak.
[tab]„Nevím cos udělál a je mi to fuk. Tahle země mě nezajímá. Měli byste vodsud okamžitě zmizet, protože tudy pravidelně projíždějí hlídky.“ Ukáže nahoru na stráň.
[tab]„Kam teda chcete? K bráně?“ Otočí se na vás Sörendil.

[tab]Štěstí se umí tak rychle a nečekaně obrátit, že jsem ani nedoufal, že se z té země zvednu tak rychle. Děkuji všem svým předkům za to, že jsem kudůk, takže to ze stoje na zem a zpět mám velmi blízko. [i]Určitě to na ty dva neudělalo dobrý dojem. Sakra.[/i] Neodpustím si postěžovat si sám na svou malichernou namyšlenost, která mne opět nachytala na švestkách. Jenže to bych nesměl být tvrdohlavý kudůk, aby nebylo po mém.

[tab]Ještě štěstí, že můžeme smlouvat. Přecijen jsem již něco málo sobchodoval, takže by mělo být možné celou částku snížit.
[b]"Víš, Söre, my vás dva vlastně taky nepotřebujeme. A ani toho hobita. Mapu máme a na cestu se zeptáme několika důvěryhodných lidí."[/b] Zašklebím se trochu namračeným obočím a mírně pohrdavým pohledem na právě přeřezávaná pouta u hobita.
[b]"Navíc nechceme teď hned k bráně, ale nejdřív směrem ke Starosrdci pro nákup surovin a oblečení!"[/b] Už už jsem na to málem zapomněl, ale chceme až na dálný sever a tam bude sakra velká zima!

[tab][b]"Proč bych já nebo kdokoliv z mých známých měl věřit tomu, že vám jeho příbuzný ukradl sto zlatých, když to všechno může být jen bouda? A jeho smrtí vůbec nic nezískáte. Žádné zlato ani medovinu. Nebude pro všechny lepší, když to vezmeme z jiné strany?"[/b] Stočím pohled přímo na Bräena.
[tab][b]"Dostals třicet, to je mnohem víc, než bys vymlátil z tohodle malýho budižničemy. Když ti dáme ještě dalších třicet, bude ti to stačit. A to není otázka. Takhle to bude, nebo si vezmeme svých třicet zpátky a hobita si nechte."[/b] Dořeknu značně nazlobeně, zvýším trochu hlas a předposlední větu řeknu s takovým důrazem, až jedním koncem své obouruční hole bouchnu do země. Sice nevím, jak bychom u těch třicet vzali, ale násilí občas vyřešilo víc věcí, než si myslím. Zvláštěpak, když Sörendil se svým kolegou trpaslíkem taky nejsou zajedno.

[tab][b]"Nehodlám smlouvat. Pokud se dostaneme k bráně, dáme vám těch druhých třicet za dobře odvedenou službu. To je dohromady šedesát. Víc, než byste dostali prodejem těch jeho věcí. Šedesát a vejš nejdu. K tomu příšlib podílu z mého dílu odměny za úkol."[/b] Dopovím již trochu se uklidňujíc, ale rozhodně mne to celé přestává bavit.

[tab]Věta o tom, že o nás trpaslíci vědí, že jsme hledaní se mi úplně ztratila z kontextu, protože teď jde o peníze a o to, jak kdo koho bude chtít přechytračit. [i]Nebaví mne to. Tohle vskutku ne. Zachraňovat život neznámému a dost možná zloději, který mne večer podřízne. No to je tedy opravdu skvělý plán na přežití. Ale už vůbec mne nebaví se sebou nechat vymetat rohy a všechna ta špinavá zákoutí, jako to právě předvádí Bräen, bohužel i se Sörendilem.[/i]

[tab]Velmi překvapeně sleduji tohle dění. Při Bräenových slovech si neodpustím lehký výsměšný úšklebek.[i] Čekal jsem od nic trošku víc inteligence. On si ten tupec snad vážně myslí, že je v pozici, kdy může určovat cenu a podceňuje nás. Velká chyba…[/i] Vyhýbavá odpověď na ukradenou sumu mě akorát utvrdí v názoru.[i] Ukradl míň, to je jasný. A já těm parchantům nedám ani měďák navíc[/i]. Lehkým krokem přijdu k Helierovi a cosi mu zašeptám do levého ucha:
[whisp "Helier_Vein"][b]„Teď mi prosím důvěřujte a pokud to vyjde, nebraňte mi.“[/b] Dodám přátelským hlasem.[/whisp]

[tab][b]„Pánové, odpusťte, že se vám do toho míchám,“[/b] povím s omluvným gestem ke trpaslíkovi a Helierovi.. Poté přijdu k Bräenovi. Snažím se tvářit sebejistě, ale ne vychloubačně.
[b]„Měli byste se vážně zamyslet nad naší nabídkou. Co budete mít ze zlodějíčka, ze kterého nejste viditelně schopen vymámit ten poklad, he? Tenhle malej parchant zaručeně nebude moc hledanej a nedostanete za něj zrovna velkou odměnu.“[/b] Krátce levou dlaní ukážu na hobita se zjevným sebevědomým výrazem ve tváři.

[tab][b]„Víc než vám nabízíme od nás nečekejte. Víc prostě nemáme. Nelíbí? Fajn, v tom případě tohohle prcka klidně zabijte a vraťte nám Volodimérovy peníze. Obejdeme se bez vás a škodní zůstanete jen a jen vy. Mohli jste získat mnohem víc, nežli jste ztratili. Je to na vás, pane.“[/b] Škodolibě se na Bräena usměji. Dávám si pozor, aby mi ten hobit případně něco nevzal. [i]Je sice svázaný, ale tihle maníci jsou někdy až moc hbití a mazaní. Pochybuji, že neví, kde to je, ale to už mně moc nezajímá.[/i]

[tab]Už se chystám k odchodu, ale v tom mi hlavou bleskne nápad. Nenápadně se usměji. [i]Ano, to by mohlo vyjít. Půjde možná o hubu, ale jiné východisko nevidím.[/i]
[b]„I když možná je ještě jedna možnost,“[/b] povím tajemným hlasem a otočím se zpět k trpaslíkovi a jeho vězni.
[b]„Co byste řekli tomu, že byste nám dali toho hobita, výměnou za to, že z něj dostanu, kde jsou ty vaše peníze? Dostali byste, co vám chybí a ještě byste na tom vydělali. Pokud vám teda doopravdy sebral sto zlatých.“ [/b]Zkoumavým pohledem pohlédnu na Bräena a šibalsky se usměji na hobita. [i]Jestli odmítne, dokáže tak všem, že nás chtěl vodit za nos. Uvidíme, jestli je až takovej hlupák. Moc bych se tomu nedivil.[/i]

[tab]Poté ustoupím o pár kroků zpět a sundám ze zad brašnu, kleknu si k zemi a začnu se v brašně přehrabovat. Po chvilce vytáhnu levicí kovové páčidlo a se škodolibým výrazem si jej prohlédnu od jednoho konce ke druhému. [i]Musí si uvědomit, že ze sebe nebudeme dělat otloukánky. Musí vědět, s kým má tu čest.[/i]

[tab]Pak se zvednu a přijdu k hobitovi a mrazivě se na něho usměji. Můj pohled značí, že vím co dělám a pro vlastní úspěch udělám cokoliv.
[b]„Jak se jmenuješ hochu?“[/b] Záměrně mu nevykám, nemám k němu prozatím vůbec úctu. A navíc chci, aby moje divadýlko bylo věrohodné. [i]Doufám, že nebude tak blbej a nepokusí se zdrhnout. Ti trpaslíci by ho hned zabili. [/i]

[tab]Nečekám však na trpaslíkovo reakci a hned dodám:
[b]„Ovšem pan Sörendil má pravdu. Brzy se tu ukážou hlídky a provést to tady by bylo víc než riskantní. Provedl bych to někde v klidu. Dobře si to rozmyslete pane Bräene, podruhé už tato nabídka nepřijde.“[/b] Dodám s lehkým úsměvem a malinko provokativním hlasem. Poté se otočím k druhému trpaslíkovi.
[b]„Můj společník má pravdu. Musíme napřed do Starosrdce a až potom k bráně. Pojďme prosím.“[/b] Dodám mírným hlasem, zvednu svojí brašnu zpět na záda a vydám se pomalu směrem, kudy se jde ke Starosrdci. Páčidlo mám stále v rukou. Příliš mně nezajímá, jak trpaslík odpoví. [i]Tak jako tak, Helier má pravdu. Nepotřebujeme je. Z tohohle incidentu tedy nemohu vyjít jako poražený.[/i]

[tab]Cestou se náhle však zastavím. V očích se mi objeví pomyslná jiskra, jako vždy, když dostanu nápad. Mám chuť se praštit do čela. [i]Jsem to ale hlupák! Proč to dělat složitě, když to jde i jednoduše? Che che.[/i] Otočím se s šibalským pohledem na kudůka.
[b]"Pane Heliere, nemáte u sebe náhodou lahvinku lekvaru pravdomluvnosti? Myslím, že to zabere lépe, než vyhrožování páčidlem."[/b] Zvědavě čekám na odpověď.

[tab][i]Ten věčný odpor trpaslíků mě už přestává bavit. Oni dají za sto zlatých i ruku do ohně. Victor s Helierem na to jdou ale dobře. Pokud budou něco požadovat, hned jim pomohu. Teď bych ale chtěl před trpaslíky vypadat jako tichý hráč. Alespoň nebudou vědět, co si o mě myslet. Může to být nevýhoda, ale i výhoda.[/i]

[tab]Z míry mě až lehce vyvede překvapivé Victorovo jednání. [i]Páčidlo bych sice před trpaslíky nevytahoval, hned jim dojde že ho asi nemá na škrábání po zádech. Mohli by se začít bát o své měšce a přestat mu důvěřovat po jeho dost přesvědčivém vystupování.[/i]

[tab]Když to začne vypadat, že Viktor odchází, hned jsem se chtěl k němu přidat a nasměrovat ho přímou cestou ke hvozdu. Jeho další nápad mě zase vrátil do starých kolejí. [i]Ten má hlavu! Lektvar pravdomluvnosi. Na to bych přišel možná až na smrtelném lóži. I když je sice pravda, že na vodičky a rostlinky moc nejsem.[/i][whisp]
---------
Promiň že to je jen takhle krátké, ale neměl jsem moc na co reagovat.[/whisp]

[whisp][tab][i]Já a lektvar pravdomluvnosti? No to ses pomát Viktore, ne? Sotva vylezeme z paláce od mistra Leslana, kterej jedinej by to uměl uvařit, a ty po mně chceš nápoj drahej jak měsíční plat elitního gardisty?![/i]
[/whisp][tab][i]Si ze mě děláš srandu, že budu lít do neznámého pobudy drahý pití?[/i] Taková je reakce v mé hlavě a jen tak tak, že výraz ve tváři tomu neodpovídá. Trochu udivený výraz tedy mám, ale to spíše díky tomu, jak Victor vyndal ze svého zavazadla to páčidlo. [i]Takže jsi zloděj. Fajn.[/i] Natolik jsem se již naučil ovládat svá gesta a mimiku, že při rozhovorech a nečekaných událostech kolikráte nehnu ani brvou. Patří to hlavně k umění obchodníků, protože ty přemrštěné ceny a nabídky ničeho za majlant... to musel nejeden kudůk přežít i horší věci.

[tab][b]"Viktore Viktore, lepší bude tomu malému nejdříve vysvětlit, jak se věci mají. Lektvar bych nechal jako poslední pojistku, přecijen jeho výroba taky něco stojí a také chvíli trvá,"[/b] a při těchto slovech udělám dlaní gesto, jako bych držel měčec plný zlaťáků, pohupoval s ním a potěžkával jej. [b]"A navíc nevíme jistě, že skutečně něco ukradl, takže by mohl jen mlčet a to by pak bylo ještě horší. Vzal bych to nejdříve diplomaticky."[/b] Pohledem ulpím na tom skvěle vypadajícím páčidle, abych jasně zvýraznil, že ve slově "diplomacie" se teď skrývá kus poctivého tvrdého železa v nebezpečných rukách. Jde znát, že z tohodle postupu si nervy nedělám a žaludek vše skvěle zvládá. Ostatně už i ten výraz v obličeji je mírný a klidný, jako bych snad tohle již někdy dělal. [i]Ostatně trpaslíci to na něj určitě zkoušeli podobně.[/i]

[tab]Až po této krátké chvíli, kdy Viktor udělal těch pár kroků a pak se mne zeptal na ten míchaný driák, se také rozejdu směrem na západ. [i]Podle mapy je Starosrdce západním směrem, což teď, pokud je slunce na východě, znamená mít jej v zádech nebo trochu při levé ruce.[/i]
[tab]Přehodím si na rameni svou tornu a přidám do kroku. [i]Je pravda, že trpaslíci přehánějí, zvláště pokud jde o jejich majetek. A když je to jejich ukradený majetek, tak jsou toho hory doly, ne-li celá údolí. Sto zlatých! Pche! Možná tak šedesát, spíše padesát. Ale je zase pravda, že okrádat trpaslíky o menší obnos by bylo zbytečné.[/i] Překontroluju si své vlastní věci, jestli je mám všechny.

[tab]S další diskuzí či debatou počkám, jak se vyjádří trpaslíci nebo někdo další z našeho spolku "Královstvím hledaných darebáků". Jsem rád, že jsme se konečně vydali na cestu. Máme plán a víme, kam jdeme. [i]Ke Starosrdci.[/i] Chvilku si jen tak s napřaženým ukazováčkem určuji světové strany a pak s jistotou ukáži na západ. Znalosti přírody jsou konečně k něčemu dobré.

Keď ku mne nečakane pristúpi ten kudúk, len ho sledujem, čo bude robiť. [i]Ak by som skúsil niečo s tou dýkou, bol by som už mŕtvy. Ak by som stihol hodiť, so stŕpnutými rukami by som asi tak ľahko netrafil, i keď je to malá vzdialenosť, no dostal by som tak či tak len jedného trpaslíka. A druhý by ma zrejme len tak nenechal na pokoji so zviazanými nohami odskackať preč.[/i]
Potichu sledujem celú hádku. [i]Načo na týchto mrhať dychom, aj tak ma nikto nepučúva. Mali by sa tých trpaslíkov zbaviť, nie s nimi vyjednávať. Ak z nich ucítia peniaze, asi sa nezastavia. Ale stovka? Neviem, koľko Ted vzal, počul som len klebety, ale ak by vstal z hrobu, tak ho zabijem zasa, pripraviť mi takéto horúce chvíľky. A takýto trkvas sa nazýval mojím učiteľom? Nikdy by ma nenapadlo, kradnúť zlato trpaslíkom. Nikdy.[/i]
Otvorím ústa, ale radšej ich hneď zavriem. [i]Aj tak mi tu nik neverí. Nech si mrhajú elixírmi a vypočúvacími metódami. Preboha, ja nič neviem! Ak ma aj rozkrájajú, ako Teda, tak nič nedostanú. Načo by som si nechával to zlato? Do posmrtného života preboha?[/i]
[b]Rohi bude zatiaľ stačiť,"[/b] usmejem sa na chlapíka s páčidlom.
Keď na mňa trpaslík ukáže, že ma vezmú zo sebou, len prevrátim oči stĺpkom. [i]Už som si myslel, že na mňa zabudli.[/i]
Keď ma ale stŕpnuté noy neposlúchnu a trpaslík ma nakopne, do hlavy sa mi nahrnie zlosť. [i]Dajte mi kušu a šípku, a buďte si istý, že tohto chlapíka trafím na nejaké miesto, kde bude umierať bolestivo. Napríklad do pľúc. Ale radšej ešte jednu do hlavy, aby sa náhodou neuzdravil, hajzel trpasličí.[/i]
Krvilačnými predstavemi sa ale neopájam dlho, čo najrýchlejšie sa hrabem späť na nohy, aby som si nevyslúžil ďalší kopanec.
Keď ale Sörendil vykríkne, aj mne sa vybavia matne tváre, ktoré som videl v meste na námestí. [i]Mohli by to byť oni? Neviem, videl som ich len z diaľky. Ak sú ale aj oni zločinci, mohli by aspoň trochu pochopiť moju sitúáciu. Zvlášť, ak by v tom boli nevinne. [whisp]Čoskoro príde čas na nejaké divadielko.[/whisp][/i]

[tab]Kudůkův názor vyslechnu s velkým zaujetím, ač se mi ta jeho vyhýbavá odpověď zrovna nezamlouvá. [i]Měl bys být trošku vděčnější, když se nám všem snažím ušetřit zlaťáky.[/i] Při té příležitosti nenápadně pokukuji po trpaslících na jejich reakce. Všímám si každé mimiky i každého pohybu. Právě takové maličkosti totiž mohou prozradit rozpoložení dotyčného. A to je zvlášť při smlouvání velmi cenné.

[tab]Pořád ale nemohu uvěřit, jak dobrej nápad mi prolétl hlavou. [i]Jistě, kdybych ho „mučil“, bylo by kolem toho spoustu rámusu a to by na nepřátelském území bylo osudné. Tohle je mnohem důmyslnější. A to mi strýc tvrdil, že nemám fantazii. [/i]

[tab]„[b]Máte pravdu, že by to dalo nějaký čas, než byste ho vyrobil. Nikdo přece netvrdí, že by to muselo být hned. Pokud máte zájem, klidně vám s tím pomohu.“[/b] Povím směrem k Helierovi s až překvapivou ochotou. Pravou dlaní skryji zívnutí, neboť na mě ještě doléhá únava z brzkého vstávání. Přeci jen spánek v královském paláci je něco mnohem pohodlnějšího, nežli to, kde jsme spali naposledy.[i] Snad to bude rychle za námi.[/i]

[tab]Při letmém pohledu na Robino si uvědomím jednu závažnou skutečnost. [i]Helier má pravdu. Pokud přecijen ten pulčík neví, kde to je, byl by to solidní malér. Ovšem i tato věc se dá velmi elegantně vyřešit…[/i] Pomalu následuji kudůka a nakloním se k němu. To, co povím, ví jen zasvěcený.
[whisp "Helier_Vein"] [b]„Připusťme, že je tady jistá možnost, že ten zajatec vážně neví, kde to je. Oba víme, co by to s trpaslíky asi udělalo. Ale pro takového alchymistu, jako jste vy, snad nebude problémek udělat nějakou bylinkovou vodičku, která by jen zajímavě voněla, pokud by jí chtěli trpaslíci náhodou zkoumat. Třeba by to mohlo vypadat jako ten elixír pravdy, který bychom do toho pulčíka nalili. Nebude takový problém Rohimu šeptem namluvit, aby v nahraném otupeném stavu řekl nějaké místo. Je to v jeho vlastním zájmu.“[/b] Na moment si odkašlu a po nadechnutí hned pokračuji uvolněným tónem, jako by pro mne tohle domlouvání byla běžná záležitost:
[b]„Pokud by to náhodou chtěli trpaslíci vyzkoušet, vymyslete si nějakou výmluvu. Třeba že na to musíte říct nějaké zaklínadlo, nebo něco podobného. Lepší by bylo, kdybyste to provedl sám, ale jestli máte lepší nápad nebo strach…“[/b] Poslední větu povím trošku provokativním hlasem.[/whisp]

[tab]Jakmile domluvím, opět se narovnám s lehkým úsměvem na tváři. [i]Já vám dám vy rádoby chytří trpaslíci. Z Victora Dantese nikdo nebude dělat dojnou krávu! A už vůbec ne tihle omezenci. Ty peníze potřebujeme na něco mnohem důležitějšího.[/i] Uvědomuji si, že jestli tohle vyjde, budeme de facto za vodou. Jen jestli jsem inteligenci trpaslíků nepřecenil. [i]Ale ten Helierův přítel mu alespoň tu cestu dluží. Mno uvidíme. Ty mohylové vrchy mi ale dělají mnohem větší starosti. Co se tam bude dít? Měl Turlen pravdu, nebo přeháněl?[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Bräen se po Helierových slovech, doprovázených bouchnutím hole o zem, celý naježí.
[tab]„To si myslíš, že se za tím šmejdem tahám přes půl světa, jen tak! Nikdo nebude urážet trpaslíka! Ty taky slibuješ poklad a já ho neviděl. Proč ti mám věřit?!“ Mračí se zarputile čím dál víc. Vypíná se v ramenou a postojem naznačuje rvačku.
[tab]„Tak pojď a ukaž kdo z nás dvou je víc. Spráskám tě holýma rukama!“ Sevře dlaně v pěst a vyzývavě hledí kudůkovi do očí.

[tab]„Bräene, zadrž!“ Postaví se mezi vás Sörendil.
[tab]„Helierovi jsem zavázenej a tys můj druh ve zbrani. Nepřidám se ani k jednomu. Vítěz by měl pak co dělat se mnou!“ uklidňuje oba dva tvrdohlavce, aby zabránil nejhoršímu položí ruce alchymistovi na ramena a snaží se jej nenápadně odtlačit o kus dál. [whisp "Helier_Vein"]
[tab]„Tohle nech teď na mě.“ Šeptne tiše, tak abys jej slyšel jen ty.[/whisp]
[tab]Zatímco kudůk trvá stále na svém.
[tab]„Ty bys ukecal i mrtvolu, aby tancovala.“ Zachechtá se Sörendil a poplácá Heliera po rameni. Pak se otočí ke svému druhovi.
[tab]„Bräene, má pravdu. Stejně z něj víc nevytlučem.“Snaží se uklidnit a přemluvit přítele.

[tab]Než k němu, ale dojde a může pokračovat, vloží se do debaty Viktor. Nasupený trpaslík už chce něco odseknout, když jeho oči zálibně spočinou na páčidle se zlomyslným zábleskem v očích. Jeho postoj se okamžitě změní.
[tab]„Ty se mi líbíš víc, než tamten tlučhuba. Dobrá,“ přikývne, „hobit je tvůj, když z něj vymlátíš, kam ukryl naše zlato, nech si i těch třicet zlaťáků za námahu.“ Spokojeně si zamne ruce.

[tab]Z dalšího počínání vás vytrhne dusot kopyt a během okamžiku se nahoře na stráni vyloupne pětičlenná hlídka na koních. Jsou asi dvacet sáhů od vás. Sluneční paprsky se odráží od jejich nablýskané šupinové zbroje. Že jde nepochybně o Geraldovu gardu je zřejmé podle záštity se znakem vlčí hlavy na modro-bílém podkladu, kterou drží jeden z nich. Ten jediný má přilbici.

[tab]„Hej, to je ten kroll.“ Zvolá jeden z nich při pohledu dolů na vás. Na pokyn velitele se vojáci rozjedou směrem k vám a tasí meče. V druhé ruce svírají štíty.
[tab]Oba trpaslíci bez váhaní odhodí veškeré zbytečné věci, tedy i hobitův vak se opět ocitne na zemi. Bleskurychle uchopí do rukou své zbraně.
[tab]„Jdou mi zrovna do rány. Jsem celej nažhavenej.“ušklíbne se Bräen a oba se jim rozeběhnou v ústrety.

[tab]„Vy jít. Zachránit Moji paní! Stejně vám nestačit.“ Ozve se Volodimer, který doteď nechápavě sledoval vaši výměnu názorů. Kulhá k trpaslíkům, zastaví se jen kousek za nimi. Přenese váhu na nezraněnou nohu a vyčkává až vojáci dojedou k němu.

[tab]Sice je moc hezké, co Sörendil řekl Bräenovi, stejně jako že zasáhl, když jsme se málem začali rvát jak..., jak kdyby se nechumelilo v Shäradských horách. Ale teprve až zvuk hlídky, která pak zamíří k nám, mne dokonale ujistí o jednom. Budeme muset všichni spolupracovat a to že setsakramentsky rychle a dokonale. Teď je mi úplně jedno, co mi Victor nebo kdokoliv jiný řekl. Je mi to úplně putna, protože máme jiný, vojensky vypadající problém.

[tab]Ještě než až na vrchol kopce vyjede jízda, stihnu z ramene sundat tornu s věcmi, položit svou kovanou hůl těsně před sebe a zakleknou nad otevíraným víkem svého batohu. Tou dobou již vím, proti komu stojíme.

[tab][i]Příliš brzy! Příliš brzy na umírání! Je sotva nad ránem a už musíme zabíjet. Kruci.[/i]

[tab]Zaštrachám bleskurychle uvnitř torny. Hledání netrvá dlouho, protože mi teď jde o tu největší věc, kterou ve vaku vůbec mám. Kotvičku s konopným lanem na slézání skal dlouhým deset sáhů vytáhnu, než vojáci stihnou říct, že Volodimer je ten hledaný kroll.
[i]Pokud tady bude někdo umírat, tak to ten dobrácký kroll nebude! Ne bez boje. Ne bez boje, do kterého i já zasáhnu![/i] S jasnou myšlenkou se podívám na Victora Dantese.
[b]"Victore? Na! Vezmi si to a přivaž k tomu něco těžkýho, větev, páčidlo, cokoliv. Nebo s tím běž podél těch jezdců proti směru jejich jízdy. Zkusím trefit jezdce na druhý straně řady a..."[/b] nedokončím, protože není čas. S těmahla slovama Victorovi rychlým gestem předám kolo lana, které je profesionálně smotané, aby se mohlo rovnou odvíjet a volný konec mu přímo vrazím do ruky. Druhý konec, kotvičku, si nechám u sebe a kousek lana tak odvinu. [i]Přecijen jsem přešel pěkný kus Shäradských hor a musel jsem i něco málo zlézt. Tohle musí vyjít! Tehdy jsem taky házel na skálu a věřil ve štěstěnu.[/i]

[tab]Seberu ze země ještě svou hůl a přendám si ji do své levačky. Vrhat budu pravačkou. Zvednu se s myšlenkami na skvělý podfuk. V dlani si za zády pošteluju kotvičkou, abych ji mohl ihned hodit po komkoliv, kdo je na vzdálenějším konci řady jezdců. Ikdyby se do toho lana jen zamotala koňská kopyta, bylo by to elegantní sejmutí vojáků na mně bližší výškovou hladinu.
[i]Velitel zůstal nahoře. Čtveřice koní, to by lano mohlo dosáhnout aspoň k třetímu a když to hodím dostatečně brzo, kotvička se svými ostrými zoubky zasekne buď přímo do koně nebo pod sedlo, do jezdce nebo jen koním do nohou a oni ani nestihnou zvednout ruce s meči. Lano přes cestu určitě nečekají a nikdo je na to nepřipravoval.[/i]
[b]"Teď už jde jen o to, dostat se jim do boku."[/b] Řeknu ve spěchu, když už takřka probíhám kolem Victora a jdu v ústrety vojákům, ale jakoby bokem od směru, kudy by měla jejich čtveřice projíždět. Vlastně je to jen podél směru, kudy k nim běželi trpaslíci a Volodimer. Tak trochu stranou.

[tab][b]"Určitě nejdříve trpaslíky s Volodimerem přejedou a kdo z nich to projede bez spadnutí z koně, pojede dál a potká lano. Ideální, no ne?"[/b] Otočím se narychlo na Victora, abych mu ozřejmil celý plán. Tou dobou už by snad na konci lana mohlo být něco těžkého. Počínaje mečem, holí, páčidlem, sebraným kusem větve ze země. Začnu se připravovat hodit kotvičku kolmo na směr, kterým projedou vojáci. [i]Mě by si hned všimnou nemuseli a Viktorovi to snad neurve ruce. I kdyby k tomu přidělal jen to těžký kovový páčidlo, nějaká zátěž to bude. Hlavně ať k tomu něco přidělá! Má to páčidlo přece pořád v ruce, no ne?![/i]

[tab]Pokud by snad jezdci nechtrěli pokračovat dál v sjíždění kopce, odhodím kotvičku a zařvu něco ve smyslu, že tenhle plán balíme a přecházíme na plán bé jako Boj. Z levého ramene bych pak sundal kuši, hůl odložil na zem, nabil svou milovanou ochránkyni a ze zakleknutí za nejbližším křovím, abych byl krytý a vojáci přesně neviděli, odkud je po nich stříleno, si hrál na ostřelovače. Rozhodně bych pak střílel po těch, kteří ještě nemají jasně vybraného protivníka z naší útočné formace trpa-kroll. Mají sice štíty, ale přesně mířená šipka ve chvíli, kdy útočí a nekryjí se tak za štítem nebo do slabin se zvířetem udělá divy. Minimálně by pak jezdec měl problém ukočírovat svého oře, v nejlepším připadě by se kůň vzepjal a jezdce by shodil.

[tab][i]Helierův přítel asi konečně pochopil, že svým tvrdohlavým názorem z nás asi nic než Volodimerovy peníze nedostane. Teď jen aby to došlo i druhému trpaslíkovi. Helier s Vistorem hrají na dobrou notu.[/i]
[tab]Pak se ještě párkrát rozhlédnu kolem sebe, než něco neupoutá můj sluch.

[tab][b]"Hlídka,"[/b] zvolám, i když asi už všichni slyší dusot kopyt. Pak se ve mě ozve pud hraničáře. Ihned se jedním skokem dostanu zpátky do křoví netušíc, jestli mě stráže spatřili. V první chvíli nevím, zda-li mám uposlechnout rozumnou radu né moc rozumného krolla a utéct, nebo zaútočit dříve než zaútočí vojáci. Promyšlené jednání Heliera mi už ale zabrání provést první možnost.
[tab]Krytý křovím vytáhnu z toulce první šíp. Natáhnu tětivu jak nejvíce umím a zamířím jednomu z jezdců bez přilby přímo na nekryté místo u krku. Míření mi zjednodušilo, že jede přímo na mě. Stačí už jen jediné. Vystřelit.

[tab]Šípu stihnu před jeho vypuštěním říci už jediné: [b]"Mennä tarkka."[/b] Pak sáhnu do toulce pro další šíp. Opět namířím na stejné místo, abych si byl jistý svou první střelou a vyšlu po tom samém jezdci druhou ránu.[whisp]
----------
Znamená to: [b]"Leť přesně."[/b]
Je to něco jako minule. Nic s kouzlením, pověrčivý elf si chce dodat jen trochu jistoty ke střelbě.[/whisp]

[tab]Znepokojene skáčem pohľadom z jedného aktéra hádky na druhého. [i]Ešte sa tu pozabíjajú. Alebo horšie, budú ma mučiť. [/i]
[tab]Už-už sa zdá, že vypukne spor medzi novpríchodzými a trpaslíkmi, ktorý by som mohol len privítať, pretože hoci sú trpaslíci húževnatí, na túto presilu by snáď ani oni nestačili. Všetko ale pokazí ten mierumilovný trpaslík, ktorí sa tak bratríčkuje s tým kudúkom. [i]Dnešok teda vážne nie je môj šťastný deň. Prisahám, že ak sa z tohto dostanem, pôjdem pozrieť mamku domov. Síce ma určite už dávno pochovali, no snáď jej to spraví radosť.[/i]
[tab]Prichádzajúca hliadka ale nečakane zvráti situáciu. [i]Aha, vykecávali sa pridlho. Uvidíme, za čo stoja. Mám len dve možnosti. Zostanem tu ležať zviazaný a budem čakať, kým sa všetci nepozabíjajú, alebo im skúsim nejako pomôcť. Na to som ale trocha indisponovaný. Mohol by som ujsť, ale čo potom? Ak vyhrá hliadka, bude dobre, budem sa môcť vrátiť do mesta, pretože čo si pamätám, tak v tomto kráľovstve som ešte nič neukradol (a musím to napraviť). Lenže, som trocha švorc a zdá sa, že títo tu majú veľmi dobrý zdroj peňazí. Mohli by mi niečo prispieť, ak by som si získal ich dôveru.[/i]
[tab]Pozviecham sa na nohy. [i]Je ich päť na osem a tí trpaslíci sú dosť nebezpeční. Je na čase zvoliť si stranu.[/i]
[tab]Pri mne zostane len skupinka elfa, kudúka a dvoch ľudí. [b]"Hej!"[/b], zavolám na kudúka a toho zlodeja. [b]"Nechcem ujsť. Nemám čo skrývať. Kľudne si počkám na váš tvoj elixír, nech je v tom čokoľvek. Chcem len pomôcť, tak mi nebráňte. Chcem vás len poprosiť, aby ste mi pomohli, ak by tých trpaslíkov naštvalo zistenie, že nič nemám. To sa zrejme stalo aj Tedovi."[/b]
[tab]Nech sa už stretnem s hocijakou odozvou, rozbehnem sa k batohu so svojimi vecami na zemi a pokúsim sa ho otvoriť zviazanými rukami, hoci na neho dobre nevidím. Ak sa mi to podarí, skúsim nájsť svoju dýku a rozrezať si putá, prv než bude po boji. [i]Dúfam, že to nie sú radoví vojaci a to, že majú kone by mohlo na chvíľu predĺžiť boj. A dať mi šancu zasiahnuť. Ešteže udržujem dýku vždy dobre nabrúsenú."[/i]
Pokiaľ sa mi podarí prerezať putá, čo najrýchlejšie vytiahnem kušu a šípky a snažím sa nevnímať brnenie v rukách. [i]No tak, Rohi, už si sa niečo nastrieľal, nezlyháš teraz na takúto krátku vzdialenosť. Jedno prestrelené hrdlo ti zabezpečí vstupenku na slobodu a možno aj k peniazom. [/i]
[tab]Všetko sa snažím uskutočniť v čo najkratšom čase. Pokiaľ je ešte nejaký z vojakov nažive, rýchlo zhodnotím situáciu. Ak je nejaký trpaslík alebo ten veľký kroll v nebezpečenstve, pokúsim sa jeho protivníka zastreliť. [i]Trpaslíci sú síce chamtiví, ale čestní. Ak by som niektorému zachránil ťivot, bude mi niečo dlžný, tak ako ten Sörendil kudúkovi. A ten kroll sa mi snažil zachrániť život.[/i]
[tab]Pokiaľ si ale trpaslíci a kroll vedú dobre, pokúsim sa len urýchliť výsledok boja. Ak už sa ale všetko skončilo dám ruky hore, položím všetky zbrane a odstúpim od batoha so slovami [b]"len som chcel pomôcť."[/b]

[tab]Odpověď od trpaslíka mě velice potěší. Nečekám na Helierovu odpověď, otočím se na trpaslíka s vítězným úsměvem na rtech a souhlasně pokývnu hlavou. Vnitřní uspokojení mě zcela pohltí. [i]Já věděl, že přijme. A ještě mi dá těch třicet zlaťáků? Výborně, tak se mi to líbí…[/i]
[b]„Nezklamu vás. Ale už bychom…“[/b] Větu bohužel nedopovím, neboť naši rozmluvu přeruší hlídka. Jezdce probodnu znechuceným pohledem. Cítím, jak mi srdce buší napětím. [i]Do háje! Vy jste tu ještě scházeli! Co teď?[/i] Uvědomuji si, že proti jízdě moc šancí nemáme. [i]Volodimér by aspoň jednoho jezdce vyřadit mohl. Pak tu máme Keerisase. No jo, ale co ti dva zbývající?[/i]

[tab]Z pomyslného transu mě vytrhne až Helier. Příliš se nerozmýšlím a rychle provaz přivážu k ohnuté straně páčidla. Pokud budu moct, páčidlo ostrou hranou zabodnu do země aby lépe drželo. Pohlédnu letmo na Rohiho.[i] Safra! Tohohle budu litovat…[/i] Rychlým skokem přiběhnu k pulčíkovi, pravou rukou vytáhnu svojí dýku a pokusím se mu co nejrychleji přeříznout pouta.
[b]„Dokažte svojí pravdu a dělejte co umíte,“[/b] povím mu až s překvapivě klidným hlasem, ač i já cítím tu časovou tíseň. Vím, jakého rizika se dopuštím. Nevěřím mu ani za mák, ale teď jde o život a třeba nám pomůže. [i] Běda ti prcku, jestli zkusíš nějakou levárnu. [/i]

[tab]Pakliže se mi podaří Rohino rychle osvobodit, vytáhnu z brašny zrcátko. Nic moc, ale nic lepšího provést nemůžu. [i]Ty trpaslíky potřebujem. [whisp]Na Volodimérovi mi ani moc nesejde. Dokonce nám možná rytíři prokážou malou službičku, he he.[/whisp][/i] Pokusím se zrcátko držet tak, aby případný sluneční odraz rytíře oslnil a nebyli natolik soustředění na přesný úder. Přitom jedním očkem kontroluji hobita. [i]Snad to vyjde.[/i]

Hádku o hobita nevzrušeně sleduju, ale zároveň se na ní plně soustředím. Ruku nechám na meči, tam kde je, a trpaslíka odbydu jen lehkým úšklebkem.
Jediné co mě trochu vyvede z míry je Bräenův útok na kudůka, ačkoli musím přiznat, že alchymista měl s takovou situací počítat. Ovšem díky záskahu druhého trpaslíka zůstane pouze u silných slov.

[i]Tolik rambajzu kvůli jednomu zlodějíčkovy. Je to tady skoro jak na tržišti. Měli bychom rychle vypadnout, pokud tudy jezděj hlídky. Můžeme to dořešit i jinde.
Jen nechápu o co jde Victorovy? Buď to chce těm pajzlum ulehčit práci a zná nějakou mučící metodu, kterou oni ne a nebo má v plánu něco úplně jinýho. Navíc to páčidlo? Neřekl bych, že takovej elegán s sebou bude that něco takovýho. Leda by to používal jako pracovní nástroj, to by pak dávalo smysl. No na tebe si budem muset dávat pozor, chlape.
A to, že nás ti trpaslíci poznali mi taky nedodává klid. No snad jim o tohle království fakt nejde.[/i]

Z úvah o věrohodnosti trpaslíků mě vytrhne blížící zvuk kopyt. Když na kopec nad námi vyjede hlídka jen se potvrdí mé nejčernější obavy. [i]A je to tady. Našli nás! No aspoň, že nespěchaj pro posily, tohle je pro nás jednoduší. Buď mi, nebo oni. A já jsem výrazně pro nás.[/i]
Během chvilky zhodnotím situaci, ale než stačím cokoli udělat většina mých druhů už jedná jak uznala za vhodné. Vytasím meč a do druhou rukou rozepnu sponu u pláště, který následně vezmu jako provizorní štít (a nejen štít).
V dalším okamžiku už stojím u Volodimera, tak aby mě kroll chránil před čelním útokem jezdců a zároveň abych já mu kryl pravý bok.[i] Já nikam utíkat nebudu. Na týhle pláni by mě stejně rychle dohnali.[/i]
[b]„Střelci, miřte na koně. Je to nejjistější.“[/b] Křiknu na Keeriase a Rohiho, kterému Victor pomohl z pout. [i]Doufám, že ví co dělá.[/i]
Další pokyny ani nevydávám. Ne protože bych nevěděl jak to zorganizovat, ale jednoduše není čas a já se musím soustředit sám na sebe.

Stojím k jezdcům levým bokem, abych chránil Volodimerův bok, ale nustále je sleduju. Pokud se některý přiblíží na dosah hodím proti němu plášť, jako jakousi síť, abych mu (i jeho koni) zakryl zrak.
Pokud se pak nebudu muset bránit jeho útoku, seknu po předních nohou jeho koně. Nejde mi tak o zranění zvířete, ale spíš o to, aby kůň shodil svého jezdce.
Pokud na mě jezdec i přes oslepení pokusí zaútočit, prostě se pokusím zablokovat svým mečem ten jeho.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne
[/b]
[tab]Čtyři vojáci využívají polohy a tryskem se blíží k vám. Velitel vše pozoruje z vršku a vyčkává. Sám se nezapojuje.
[tab]Mezitím Viktor obvázal lano kolem páčidla a zarazil jej do země před sebou. Přeběhne k Rohimu, kterého zbaví pout a ušetří mu tak cenné vteřiny.[whisp "Rohi"]Kuši nemusíš dlouho hledat. Ve vaku je jen držadlo, zbytek kouká ven. Rozvazování tě sice chviličku zdrželo, ale zároveň rozhýbalo ztuhlé prsty.[/whisp]
[tab]Orogan se přesune k Volodimerovi a stojí nyní jen kousek za jeho zády po pravé ruce, připraven k útoku.
[tab]Helier s kotvičkou v ruce se prosmýkl kolem Victora k potoku a běží v ústrety vojákům. Tak se dostal na úroveň mezi krolla a trpaslíky i když hodný kus stranou od nich.
Keerias se ukryl mezi křoviska.

[tab]První dva z útočníků mezitím dojíždějí k vaší skupince. Několik sáhů před trpaslíky se stočí tak, aby je objeli ze stran, každý z té své. Uvolní tak střed druhým dvěma jedoucím v závěsu za nimi.
[tab]Bräen stojící vlevo, se obratně vyhne útoku prvního, který je oslepen záblesky victorova zrcátka. Skrčí se a zároveň s tím zahákne sekyrku za hranu štítu. Pak jen využije setrvačnosti, prudkým odskočením a trhnutím vzad dostane jezdce ze sedla. Sekerkou v druhé ruce vojáka dorazí, jeho hlava se odkutálí a z torza těla vystříkne proud krve. Je mrtev dřív než dopadne na zem. Bräen se současně se smrtícím útokem vrhl k zemi a meč třetího nepřítele mu neškodně přelétl nad hlavou. Kůň mrtvého pokračuje v běhu vpřed, ale už bez jezdce v sedle, zamotá se do křovisek, kde zůstane stát a prudce oddechuje.

[tab]Sörendil oproti tomu stojí rozkročen, válečnou sekeru svírá pevně v rukou. V poslední chvíli přiskočí těsně ke koňskému hřbetu na němž sedí druhý voják. Zvedne sekeru nad hlavu. Skoro se zdá, že hodlá skončit pod kopyty. Bok hřebce se mu zlehka otře o helmici, prudce švihne zbraní vpřed. Rána jde přesně, useknutá pěst s nataženou zbraní padne k zemi. Trpaslík využije setrvačnosti sekery, nechá ji dopadnout na zem. Odrazí se a bleskurychlou otočkou zarazí zraněnému nepříteli čepel do zad. Ten se zhroutí na šíji koně a padá dolů na levou stranu (z jeho pohledu) zamotán do třmenů. Hřebec jej vláčí za sebou.
[tab]Sörendil dokončí otočku odskočením za dráhu koně a tím se vyhne čtvrtému útočníkovi, který se řítí vpřed na Volodimera. Celé to trvá několik okamžiků. V jednu chvíli stojí hrdě rozkročen a v druhé se před ním válí smrtelně zraněný nepřítel.

[tab]Helier hodil kotvičkou po koni, běžícímu nejdál od něj. Patřil druhému mrtvému. Ta se zamotala do postroje. Nyní neovládaný kůň běží plnou rychlostí stále vpřed. Lano se rychle napíná. Prudké trhnutí zpět srazí hnědáka na zem a zlomí mu vaz.
[tab]Zároveň s tím napnuté lano míří kupředu, kde mu v cestě stojí Volodimer s Oroganem. Orogan stihne pouze hodit pláštěm. V tu chvíli jim natažené lano podtrhne nohy a oba se zřítí k zemi. Plášť neškodně mine jak čtvrtého jezdce tak i koně. Čtvrtý seskočí dřív než se jeho hřebci zamotaly nohy do lana. Páčidlo nezadrží sílu rozběhnutého zvířete, vyškubne ze země a sune se kus po zemi, než zvíře dokončí pád.
[tab]Čtvrtý se přitočí k indisponovaným. Sekne zaskočeného krolla do krku a zvedne meč proti druhovi ležícímu vedle. Jeho pozornost je zcela upřena Orogana, což se mu stane osudným. Zaútočit už nestihne.
[tab]Osvobozený Rohi na něj zamíří. Šipka s naprostou jistotou zasáhne srdce vojáka a pošle jej do světa stínů.

[whisp "Orogan"][tab] Volodimér naštěstí padl vedle tebe a i kůň se přehnal mimo. Dopadl jsi lépe než se dalo čekat, kromě několika odřenin ti nic není. Rohi ti svou přesnou střelou zachránil život.[/whisp]

[tab]Keerias míří na třetího jezdce, který se prudce vyhne lanu a stočí se tak k Rohimu s Victorem. Bohužel křoví není takovou výhodou jak by se mohlo zdát, brání mu ve výhledu. První šíp mine nepřítele o několik stop, druhý je o něco úspěšnější, škrábne jej na krku.
[tab]Třetí prudce trhne otěžemi a dává se na útěk, zpátky odkud přijel. To však podcenil Bräena i Rohiho, trpaslíkova přesně vržená sekera skončí jezdci přesně mezi lopatkami zároveň se šipkou, která mu probodla hrdlo. Obě rány jsou smrtelné, jezdec se hroutí k zemi zatímco kůň pokračuje v běhu.
[tab]Stejně tak velitel sledující neúspěšný boj z vršku na nic nečeká, pobídne zvíře a mizí na druhé straně kopce.

[tab]Volodimér leží na zemi, v kaluži krve, bílý jako křída. Nedýchá. Jeho zranění je smrtelné, byla zasažena tepna a než se mu mohlo dostat pomoci vykrvácel.
[tab]Kolem se povalují různě zohavené mrtvoly královských. Jeden z koní prchá směrem k vršku, další stojí zapleten v křovinách, dva leží na zemi. První mrtvý a druhý zraněný. Dívá se na vás velkýma, černýma očima naplněných smutkem a tiše funí.
[whisp "Rohi, Orogan"][tab] Zraněný hřebec má zlomenou levou přední nohu. Je vám jasné, že tenhle kůň se už na nohy nepostaví. [/whisp]

[tab]Nemám důvod čekat na to, co se všechno stane s kotvičkou, lanem a všemi, kteří kombinaci těchto dvou věcí s přimíchaným páčidlem potkají v přímém nebo méně přímém kontaktu. [i]Někdo se musí postarat o velitele, je až příliš daleko. Nemůžeme si dovolit zbytečně brzké prozrazení.[/i] Pohledem okamžitě uhnu od toho, co se bude dít v oblasti kolem Volodimera a Orogana. Taktéž minu těch několik seker. [i]Trpaslíci se o sebe postarají, na to Sörendila znám dostatečně.[/i]

[tab]Po hodu, když už mám jistotu, že ani jeden jezdec na mne fakticky nezaútočí, ostatně kroll, trpaslíci a člověk s mečem jsou dostatečná návnada, sundám z ramene kuši a okamžitě ji začnu nabíjet. Netrvá to nijak dlouho. Když je šipka připravená k "použití" tam, kde má být, jen pro sebe si zopakuji základy střelby. [i]První zamíření, poloviční nádech a pak zadržet dech, přesně zamířit. Už zbývá jen jemně a necukaně zmáčknout spoušť.[/i]

[tab]Adrenalin mi sice srdce uvnitř hrudníku rozburácel jako jednu obrovskou zvonkohru, ale uklidnění, které v tuhle chvíli pociťuji, protože mi ani slunce nesvítí do obličeje, má prazáklad kdesi daleko a hlavně kdysi v minulosti. [i]Matko a otče, tohle je za Vaše slzy. Za Vaše sny, které jsem nežil. Za můj vlastní život.[/i]
[tab]Tou dobou již velitel otočil svého koně a pobídl jej pořádným šťouchancem do slabin. Zamířím mu tedy na záda, kousek pod ledviny, protože kopec se určitě svažuje a on navcí odjíždí, jeho postava se tedy bude zmenšovat a střela tak trefí nejhůře záda. Kdybych trefil, jsem připraven vyběhnout nahoru do kopce a poslat mu další šipku klidně i do obličeje, když to bude nutné. Hůl bych v jedné ruce vždy bral s sebou a při zakleknutí ji jen opřel o koleno.

[b]"Jen jednu přesnou trefu."[/b] Šeptnu si pro sebe, zatajím dech a zmáčknu. Svalový třes se bude moci dostavit až za chvíli. Teď na něj není čas, místo ani pomyšlení.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Je to už dlouho co jsi opustil rodnou vesnici Hradiště na pokraji Černohvozdu. Malá říčka Bystrá se tři dny cesty odtud vlévá do Bouřné řeky. Nejprve jsi se jen tak bezcílně potuloval světem, živil jak se dalo. Na svých toulkách ses dostal až na kraj Starosrdce a tady jsi narazil na toho, kdo měl změnit tvůj život, Turlena. Tehdy jsi o něm ještě nic nevěděl.
Pozval tě k sobě do svého sídla, skryté věže za hranicí lesa, říše elfů.

[tab]Často si s tebou povídal, hlavně ho zajímala tvá ves a její vypálení. I to jaké nesrovnalosti jste měli s Draby. Tehdy jsi si uvědomil, že i když se vyskytly nějaké drobné šarvátky, nešlo o nic vážného. Ne natolik, aby byli nuceni vtrhnout do vsi a pobýt vás. Začal jsi tušit, že je za tím víc. A chtěl jsi zjistit co všechno Turlen ví.
[tab]Tvá pozorování odhalila šokojucí poznání. Ten muž je mág a není sám, občas se scházel ještě s dalšími jemu podobnými. V království lidí je magie zakázána a jediným trestem za prohřešek je smrt. Proto se tito lidé skrývají.

[tab]Zvědavost ti nedovolila odejít a tak jsi se usadil poblíž Starosrdce, hned u kraje lesa v Erdonu, nedaleko říčky Stříbrobělé. Ze severu, za řekou, tě chrání mohutné opevnění, daleko na východě leží lidské město, západ si zabralo Starosrdce a na jihu se tyčí Shäradské hory. Abys zabránil vstupu nevítaných hostů zasadil jsi kolem dokola chalupy rychle rostoucí trnité keře. S jedním vchodem u řeky a s druhým na protější straně.
[tab]Nikdy jsi nevkročil hlouběji do hvozdu, ne že by ses nepokusil, ale nebylo ti to dovoleno. Elfové, brání svou říši, proti vpádu nezvaných. A tak ať ses snažil jakkoliv cesty se vždy propletly tak, že jsi skončil opět na kraji lesa. Mohl jsi lovit zvěř pro svou potřebu, ale nikdy ne pro peníze nebo zábavu. To byla dohoda, kterou jsi uzavřel výměnou za poklidný život.

[tab]To neznamená, že bys elfy někdy nepotkal. Naopak dokonce s jednou z nich ses velice dobře spřátelil. Často jste si spolu povídali, vyptávala se na život ve vaší vesnici, s nadšením poslouchala tvé vyprávění o cestách a dobrodružstvích. Na důkaz přátelství ti věnovala toulec s perfektně vyváženými elfskými šípy. Každý z nich byl opatřen runou. Jak ti později prozradil Turlen, jedná se o vzácný dar. Tyto šípy nikdy neminou svůj cíl, dají se použít i vícekrát, ale kouzlo funguje jen při prvním výstřelu. Potom ztratí svou schopnost, přesto se jednalo o královský dar.

[tab]Poslední dva oběhy mág často pobýval mimo věž. Není to dlouho co tě navštívil, znovu se vyptával na tvého otce. S radostí ti oznámil, že královna chce uzavřít mír s elfy a dokonce nechat postavit kouzelnickou akademii. Nikdo už nebude muset umírat kvůli svým schopnostem, nebo proto že je jiný. Pronesl něco ve smyslu, že budeš důležitým svědkem a Gerald zaplatí za své zločiny.
[tab]Tehdy sis uvědomil, že poslední otcova slova „Tyrani zaslouží zemřít. Drabové jsou...“ mohou mít i jiný význam. Do této chvíle sis myslel, že mluví o mužích z vedlejší vesnice, jako o vrazích. Lehla popelem nedlouho po té, co zničili tu vaši. Ale co když za tím byl někdo jiný, třeba princ.
[tab]Uhodil jsi na Turlena a on přisvědčil, že máš pravdu. To Gerald poštval Draby proti vám a pak je samotné nechal vyvraždit. V jeho šílené mysli každý kdo byl jiný, představoval pro království hrozbu.

[tab]Vzal si své zbraně i toulec. Přísahal jsi, že šípy skončí v srdci samotného vraha.
[tab]„Ne, všechno bys jen pokazil. Její výsost si nejprve musí upevnit postavení.“ Rozzlobil se tenkrát Turlen, pro jistotu ti šípy zabavil.
[tab]„Až bude čas, vrátím ti je,“ slíbil.
[tab]Ještě předtím než odešel si vynutil slib, že neopustíš své obydlí dokud tě nepožádá, nebo pokud nezemře.

[tab]Dnes ses opět vydal na jednu ze svých okružních cest. V dálce se rýsují štíty hor, stromy hvozdu jsi nechal za sebou. Travnatou půdu vystřídala kamenitá, sem tam porostlá trsy trávy. Občas tu mezi kamením vyrůstá nějaký ten keřík.
[tab]Tu se od jednoho kamene odlepila malá, hubená postava v tmavém plášti. Do tváře jí vidět není, je pečlivě skrytá hluboko v kápi. Sahá ti sotva k pasu, přesto se z jejího postoje nezdá, že by měla z tebe strach.
[tab]„Zdravím!“ ozve se tichým syčivým šepotem.
[tab]„Nabízím ti obchod. Pokud budeš sssouhlasssit nebudeššš ššškodnej. Můžu ti dát, oč si řekneššš. To všechno za jednu malou ssslužbičku. Co říkáššš?“ Nenechá ti čas na odpověď, kterou ani nečeká. Nepočítá s tím, že bys odmítl.
[tab]„Brzy přijdou. Budou hledat ssslzu. Přinesss mi ji.“ Jeho hlas je stále tichý, ale nesmlouvavý. To není žádost, je to rozkaz.

--------------------
zatím šepot pro mě

[tab]Jen co ráno otevřu oči, již instinktivně vstanu z postele. Porozhlédnu se po chatce. Ani ta doba, kterou jsem zde již strávil, mě nepřiměla k tomu, abych se přestal obávat nepřátelů a otáčet za každým šramotem. [i]Tak, ať se dneska daří..[/i] ironicky si pomyslím, než vstanu a dojdu k soudku s vodou. Zde si opláchnu obličej. [i]Čas na dýmku, čaj, či na ranní procházku?[/i] Nakonec se rozhodnu pro prochoázku, přeči jenom, jindy vstávám dřív.
[tab]Vyjdu z doma a příjemě se nadechnu. [i]To je panečku vzduch..[/i] Vyjdu ze svého prostoru a klasicky udělám jednu z procházek, které dělám jednou za čas, abych věděl, jestli se v okolí nestalo nic zvláštního, či špatného.
[tab]Jako vždy procházím svými tajnými cestami a neshledávám nic zvláštního, což mě uspokojuje. [i]Příroda má ráda stabilitu.[/i] Najednou však od jednoho kamene vyjde malá postavička, zahalená v černém plášti a zkrátka celá divná. [i]Že by soupeř?[/i] Usměji se svému vlastnímu vtipu a čekám, až ke mně dokráčí.
[tab]Jen co ke mně promluví, jsem trochu vyvedený z míry. [i]Slzu? Co to má znamenat? Takovýhle stvoření magie!?[/i] Jen co mě to napadne, zachovám se jinak, než jsem chtěl do nynějška udělat.

[tab][b]„Také zdravím,“[/b] klidně řeknu po chvilce. Zdá se, že má na spěch, proto rovnou pokračuji k dalším otázkám: [b]„Co říkám... nevím nic o tom, komu mám sehnat slzu a kam. To samé platí o slze, potřebuji více informací. A v neposlední řadě – kdo má brzy přijít?“[/b] řeknu svým klasickým, ne moc vlídným hlasem.
[tab]Počkám, co mi všechno řekne a nakonec, tak jako tak, souhlasím. [i]Úkolů mám víc - [/i] pomyslím na toho hnusného vraha [i]- a alespoň se odtud dostanu k němu blíž. Takže pro ne, a jak se zdá, od tohohle podivína bude odměna vysoká – pokud ovšem nelže.[/i]
[tab]Již jen sečkám, kdy postava odejde a já se rozhodnu vydat za elfkou. Na místo, kde jsme se setkávali se co nejrychleji dostanu a zavolám několikrát její jméno. Počkám, jestli vyjde – pokud ano, rozloučím se s ní s tím, že nadobro odcházím a snad se někdy vrátím. Ještě poděkuji za její dar a poté se vydám za Turlenem do jeho skryté věže, abych se s ním naposledy domluvil a mohl z těchto končin odejít a splnit své sliby.

Oklepu se a shodím ze sebe mrtvého vojáka. Rozhlédnu se a zkontroluju, že všichni nepřátelé jsou buď zneškodněni nebo na útěku. Vyškrábu se na nohy a hodím nenávistným pohledem po kudůkovy, který zrovna střílí na velitele hlídky. Jím se nazabývám, protože je poněkud mimo můj dosah.

[i]Bohové! Jo toho kudůka zaškrtím. Mělo mě napadnout, že to takhle dopadne. Aspoň že ten hobití zlodějíček umí dobře střílet. Ačkoli fakt, že mu teď dlužím život zas tak optimistickej neni. Kor když vim čeho jsou ty pajzlové schopný.
Takhle sundat jezdce! Ještě s jejich vejškou! No děkuju pěkně, nechci. Budu z toho toho hobita muset dostat nějak oklikou. Ale jak? Ačkoli ten trpaslík říkal, že hobita nechaj Victorovy. No v tom případě si budu muset trochu popovídat s panem Dantesem. Už taky bylo na čase.[/i]

Pohledem přejedu bojiště. Čeho si všimnu okamžitě, je obrovité tělo ležící kousek ode mě. Přikleknu k Volodimerovy, ale pomoct mu už nemohu, jen zatlačit vytřeštěné oči.
[b]„Sbohem brachu. Kéž si tvůj duch najde cestu k tvým předkům.“ [/b]zašeptám k mrtvému a spojím mu jeho ohromné ruce na hrudi.
[b]„To byl výbornej nápad, pane Heliere, s tím lanem. Fakt že jo. Příště zkuste aspoň nestřílet do vlastních řad.“[/b] zavrčím směrem k alchymistovy. Zvednu se od mrtvého krolla, nakopnu mrtvolu jeho vraha, a zamířím si to ke koním. Mohly by se hodit.

První kůň je, jak záhy zjistím, mrtvý. Zběžně projdu věci, které byli v sedlových brašnách (pokud nějaké jsou) a přesunu se k zraněnámu koni. Chvíli si ho prohlížím, ale zranění se zdá být docela jasné. [i]Přeražená noha. Chudák, ten už se na vlastní nohy nezvedne. A odsud ho nikdo tahat nebude, obzvlášť ne Geraldovy lidi.[/i]
Chvilku se dívám do jeho smutných očí a poplácávám ho po krku, abych ho uklidnil. Pak zvednu meč, který ještě stále držím v ruce, a jedinou přímou ránou mu probodnu srdce. [i]Tak jako tak by na to došlo. A takhle se budeš aspoň míň trápit.[/i] Opět prohledám sedlové brašny a zamířím k poslednímu koni.
Ten je zapletený v křovinách. Dojdu opatrně až k němu, chytnu ho za uzdu a pokusím se ho uklidnit. Pak rozplestu křoviny do kterých je zapletený, popřípadě je odsekám mečem, a vyvedu ho na volnější terén. Tam najdu nějakou přijatelnou oporu (nějaký silnější keř, nebo něco takového) a uvážu na ni koně za uzdu. Pak opět proberu věci v sedlových brašnách.

Když obejdu koně, zaměřím svoji pozornost na mrtvé vojáky. Dojdu ke každému z nich a opět ho zběžně prohledám (pokud mě ovšem nepředběhnou trpaslíci). [whisp]V brašnách i u vojáků hledám především zlato a písemnosti (rozkazy atd.). Ostatní věci mě moc nezajímají, pokud se nebude jednat o něco neobvyklého.[/whisp]
Poslednímu vojákovy, tomu co zabil Volodimera, kromě prohledání seberu i meč, který symbolicky zabodnu do země u krollovy hlavy. [i]Víc pro tebe teď udělat nemůžeme.[/i]

[tab]S téměř pobaveným výrazem sleduji tenhle masakr. Ne snad proto, že je všude tolik krve, ale proto, že jsme se ubránili. [i]Výborně, to jsem nečekal, že to dopadne až tak dobře. [whisp]A Volodimér je taky mrtvej. Co víc si přát? Už nebudeme tak nápadní a o jednoho tupce méně…[/whisp][/i] Ať už Helierův útok dopadne jakkoli, příliš se o toho velitele nestarám. Jsem hlavně rád, že jsem tohle přežil.
[b]„Jste všichni v pořádku?“[/b] Optám se nahlas zvědavým hlasem, načež zandám zrcátko do brašny.

[tab]Přijdu hned za hobitem a uznale mu lehce poklepu na levé rameno. Pořád jsem ale ostražitý, aby mi něco neprovedl. [i]Tihle parchanti rádi útočí do rozkroku, když jsou v úzkých. Na to musím dávat bacha.[/i]
[b]„Dobrá práce pane Rohi,“[/b] povím pochvalným hlasem, doprovázený úsměvem. Poté se k němu sehnu a cosi mu pošeptám:
[whisp "Rohi"] [b]„Nebojte se, chci vám pomoci a neublížím vám. Poslouchejte dobře. Pokud bych na přání trpaslíků musel předstírat, že vás mučím, vymyslete si nějaké místo, kde by ty trpasličí peníze mohly být. Kdekoli. Je mi fuk, jestli jste to sebral nebo ne. To je už váš problém. My vás chceme živého a je jen na vás, jestli si ke svobodě pomůžete. Útěk by vám zrovna teď neprospěl,“[/b] povím upřímným tónem hlasu. Stále se dívám pečlivě na trpaslíky.[/whisp]

[tab]Jakile domluvím, udělám pár kroků dopředu a sehnu se, abych sundal páčidlo z lana. Rychlým elegantním pohybem jej rozvážu a dám zpět do brašny. Stále si dávám na Rohiho pozor. [i]Doufám, že mě pulčík poslechne. Nerad bych mu ukázal, jak umím vrhat s dýkou.[/i]

[tab]Při Oroganových výčitkách směřovaných na alchymistu nahodím sarkastický úšklebek směrem k rytíři. [whisp][i]Jen ať si to prťavej rejpal vyžere, jak se patří, che che. Určitě to svede na mě, jak ho za tu krátkou dobu znám. Ale nesmím před ostatními vypadat jako parchant. Ještě ne…[/i][/whisp]
[b]„Uklidněte se prosím pane Orogane. Poslední co potřebujeme je to, abychom se začali navzájem obviňovat. Mohli jsme dopadnout mnohem hůř.“[/b] Dodám důrazným hlasem k rytíři a vážnost "podtrhnu" zdviženým levým ukazováčkem.

[tab]Důkladně se rozhlížím po okolí. Pohled se zastaví u brnění na mrtvých vojácích. [i]Hmm, to Erdonské brnění by se celkem hodilo. Mohli bychom takhle v přestrojení šikovně projet kolem stráží a ušetřit svitek na zpáteční cestu.[/i] Možný nápad ale okamžitě zavrhnu. Jednak vím, že je tu příliš svatoušků, kteří by se do brnění padlých bojovníků určitě neoblékli a jednak bychom potřebovali alespoň ještě dva koně navíc, aby to vypadalo věrohodně. [i]Uctívání mrtvých, safra! Pořád nechápu, proč s tím braním věcí mrtvým všichni dělaj takový cavyky. Mrtvému jsou k ničemu.[/i]

[tab]Při pohledu na Orogana, který uvázal živého koně pro svojí potřebu, jen nevěřícně zakroutím hlavou. [i]Dělá si srandu? Co s tím koněm chce sám dělat?[/i] Vzpomenu si zničeho nic na jeden zážitek z mládí a usměji se.
[b]„Pane Orogane, smím vědět, co zamýšlíte s tím živým koněm? Myslím, že nás všechny nejspíš neutáhne.“[/b] Povím lehce rejpavým hlasem a přijdu až k Volodimérově mrtvole.

[tab]Netvářím se zrovna vesele a snad se v mých očí objeví i smutek. Na vyjádření smutku skloním hlavu. [whisp]Musím se však hodně přemáhat, abych ani náznakem nevyjádřil svojí radost. [i]Nic lepšího jsi pro nás udělat nemohl ušáku. Ale neboj. Tvé zlaťáčky mi tě budou sladce připomínat, až si je od těch naivních trpaslíků vezmu. Sbohem.[/i][/whisp]
[b]„Až budeme u Mohylových vrchů, budeme moct za něj dát nějakou oběť bohům. Víc pro něj bohužel udělat nemůžeme…“[/b] dodám tichým hlasem, kterým většinou hovoří funebráci na pohřbech a na chvilku zavřu oči. [whisp][i]Snad mi to divadélko uvěří.[/i][/whisp]

[tab]Po chvilce oči opět otevřu a podívám se po ostatních. Bez ohledu na to, jestli Helier sestřelil velitele nebo ne promluvím:
[b]„Myslím, že bychom odtud měli fofrem vypadnout, než se tu objeví další hlídky. Kdo zná cestu ke Starosrdci, ať jde první.“[/b] Dodám tišším sebejistým hlasem.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
odpoledne[/b]

[tab]Postavička se přiblíží až k tobě na dosah. Šíří kolem sebe auru skrytého nebezpečí.
„Jissstě nevíššš, brzy poznáššš. Ssslza je pro mě, patří mi. Vždycky měla být jen má. Fengor ji sssebral. Ukryl někde na Elneře.“ Zloba v jeho hlase, ač je tichý, je téměř hmatatelná.
[tab]„Až ji uvidíššš, poznáššš ji.“ Tón se změní na obdivný, téměř zamilovaný, „dokonalý rubín bez jediného kazu, rudý jako kapka krve a nebezpečný pro neznalého.“

[tab]„Přinesss jej, ššštědře ssse ti odměním. Najdu sssi tě sssám. Poznám, až se vrátíššš. Čekej mě den cesssty od bran Erdonu. Tam sssi vyberešššš odměnu.“ Syčí z pod kápě hluboký, nejspíš mužský hlas. Zdvihne hlavu, letmý okamžik máš pocit, že jsi ve stínech zahlédl červený odraz zorniček.

[tab]„Vyssslali vybrané. Brzy tě navššštíví.“ Pronáší s neotřesitelnou jistotou. Plášť se zavlní, napřáhne k tobě paži, skrytou dlouhým širokým rukávem. Objeví se kostnatý hřbet ruky s pěti prsty, které se spíše podobají netopýřím drápkům. Svírá stočenou ruličku.
„To jsssou oni.“ Podává ti pergamen. Pokud jej nepřijmeš, pustí ho na zem.

[tab]Nečekal odmítnutí, takže tvůj souhlas bere jako samozřejmost. Řekl vše, co uznal za vhodné ti sdělit a odchází pryč. Pohybuje se svižně a úplně bezhlučně. Během chvilky zmizí mezi shlukem vysokých kamenů nedaleko od tebe. Pokud jsi se vydal za ním, nenajdeš tu žádnou skrytou jeskyni, puklinu nebo tajný vchod. Jako by prošel do kamene. Dokonce ani na zemi po něm nezůstaly žádné stopy. Nebýt pergamenu, mohl by sis myslet, že se ti vše jen zdálo.
[tab]Jestliže jej rozvineš, uvidíš podobizny dvou lidských mužů, dvou elfů, kudůka a krolla s poněkud přihlouplým výrazem. Pod nimi je doplňující informace, že jde o hledané zločince. Provinili se zradou proti království. Za dopadení každého je vypsána opravdu královská odměna. Za ni by mohl chudý obyvatel tohohle království pohodlně žít do konce života. Celých tisíc zlatých za živého, pět set potom za hlavu.

[tab]Podle svého plánu si namíříš za přítelkyní. Uběhlo pár hodin a krajinu vystřídaly stromy. Před tebou se rozkládá okraj prastarého hvozdu. Vždy, když vstupuješ dovnitř, cítíš se jako vetřelec. Nevítaný, ale trpěný host.
[tab]Kořeny věkovitých velikánů sahají hluboko pod zem, porůznu zkroucené vystupují mezi spadaným listím na povrch. Kmeny široké tak, že dva muži by měli problém je obejmout, jsou pokryté rozpraskanou kůrou, porostlou lišejníkem. Rozvětvené listnaté koruny se spojují v zelené šumící moře. Propouští mezi sebe jen poskrovnu světla. Je tu ticho, klid a příšeří. Tady uvnitř cítíš jak plynou věky, pomalu jako řeka.
[tab]Posvátné ticho přeruší tvůj hlas volající Alynii. Stromy nesouhlasně zasténají, i ptáci se na chvilku odmlčí, překvapeni rušivým jevem. Šero ještě více zhoustne.

[tab]Netrvá dlouho a mezi stromy se objeví štíhlá postava. Oblečena do hnědých kalhot a přiléhavé zelené haleny. Elegantně si vykračuje ve vysokých botách, zatímco na zádech se jí pohupuje dlouhý luk a za zlatými vlasy vykukují opeřené konce šípů. Z pravidelného oválného obličeje se na tebe přísně dívají dvě čokoládově zbarvené oči a i drobná ústa jsou semknutá do přísné linky.
[tab]„Stromy se hněvají.“ Odpoví místo pozdravu Alynie.
[tab]„Kolikrát jsem ti jen říkala, že stačí tiše poprosit. Přátelé mi pošeptají tvou prosbu.
Ty zatím hulákáš, jako by ti šlo o život. Probudil jsi věkovité z jejich spánku. Budu mít spoustu práce je ukonejšit.“ Zlobí se na tebe, odhodí neposlušný pramen vlasů, který ji polechtal na tváři.
[tab]„Teď už to nezměníme.“ Povzdechne si s tichým odevzdáním.
[tab]„Tak proč jsi mě volal? Vypadáš dnes nějak jinak. Copak máš na srdci?“ Vyzve tě k odpovědi, tentokrát už bez zloby v hlase.

[tab]Po boji zběžně obhlédnu okolí, jestli se nás nesledují ještě jiné, cizí oči. Lehkými kroky vyjdu ze křoví, abych měl o všem lepší přehled. Za své rány se vůbec nepochválím.[i] Ještě že měl ten hobit dobrou mušku. A nebýt obou trpaslíků, tak by to asi s námi vypadalo bledě.[/i] Po veliteli mě už ani nenapadne střílet. Je moc daleko a taky to už zkouší Helier. Když se Victor zeptá na náš stav, beze slova ukážu špičkou luku na mrtvého Volodimera.

[tab][i]Chudák kroll. V horách nám bude chybět. Ale tohle už je dnes druhý mrtvý z naší skupiny. ni nepočítám na toho šlechtice ze včerejška. Doufám, že to už nepůjde takhle dál. Tohle jsou dva velice černé dny.[/i]
[tab]Oroganovy výčitky směřující k Helierovi mě nechají v klidu.[i] Teď se jim do toho nebudu plést. Victor jim řekl to, co bych řekl i já.[/i]
[tab]Zarazí mě ale už další Oroganovo jednání, které na mé tváři vykouzlí nevěřícný úsměv.[i] On ty mrtvé jezdce prošacovává? Mohl by se s námi alespoň rozdělit. Pokud si dobře pamatuju, tak právě on chtěl, abychom nechali Norreca napokoji. Teď opravdu nevím, co se mu honí hlavou.[/i]

[tab]Luk si dám opět na záda a poslouchám rozhovor Orogana s Victorem, ohledně koně. Hlavou mi najednou bleskne myšlenka. Teď už poprvé před trpaslíky promluvím. [b]"Pánové, nebylo by naškodu zkusit jednu lest. Bohužel, Volodimer nám už asi nepomůže. Mohli bychom ho ale využít k přelstění princových stráží."[/b] Při slovu přelstění se lehce ušklíbnu.[b] "Jistě sem přijede další hlídka. Ať už náhodně nebo pátrající po těch jezdcích. My rychle sepíšeme dopis, do kterého napíšeme, že se vydáváme na jih do hor, třeba pátrat po nějakém mocném artefaktu, teď nemyslím Aldwerinu slzu. Ten artefakt se nachází v jeskyních a tak dále. Dopis pak podstrčíme Volodimerovi."[/b]

[tab]Konečně vydechnu, sjedu tváře ostatních a ke své řeči dodám: [b]"Možná to prokouknou, ale zkusit to můžeme. Pane Heliere, vy určitě máte po ruce papír a pero."[/b]

Boj sa skončil rovnako rýchlo, ako sa začal. Straty na našej strane sú pomerne malé, zato im zostal už len veliteľ. [i]Toho krolla mi bude ľúto, bol prvý, kto sa rozhodol za mňa zaplatiť časť toho výkupného. Škoda že sa mi ho nepodarilo zachrániť. [/i]
Keď si všimnem, že veliteľ sa chystá ujsť, čo najrýchlejšie za ním vystrelím šípku. [i]Ak by Helier netrafil, mohlo by sa to pošťastiť mne. No je dosť ďaleko a ja mám len malú kušu. Vyzerá to, že mám zo všetkých tu najpresnejšiu mušku. Teda aspoň čo sa týka strieľania. Hoci nechcem, musím toho Bräena obdivovať. Taká zručnosť vo vrhaní sekerou sa len tak nevidí. A čo sa týka elfa... človek by čakal trocha viac od národa, ktorý sa s lukmi pomaly rodí.[/i]
Keď vidím, že tu už nič nespravím, vložím kušu opäť do batoha a kúsok odstúpim. [i]Aspoň vidia, že ako dobrodruh za niečo stojím. Ale teraz sme v tom všetci spolu, už pôjdu aj po mne a trpaslíkoch. A nabudúce ich bude viac, zrejme aj lepšie organizovaných a vyzbrojených, než táto hliadka. Mali by sme sa pohnúť. A to rýchlo.[/i]
Na Victorovu pochvalu sa len usmejem. [b]"Toho pána si pokojne odpustite. Na také veci si nepotrpím."[/b]
[whisp "Victor_Dantes"]Nenápadne na neho žmurknem, tak, aby to ostatní nevideli, aby som mu naznačil, že rozumiem.[/whisp]
[whisp][i]Kam by som ich tak mohol poslať? K nám určite nie. Hoci je to možnosť, nechcem rodinu vystaviť nebezpečenstvu. Všetkých by určite nepozabíjali, ak by si nedoviedli pomoc. No i tak nechcem riskovať žiadny život. Najlepšia bude neurčitá odpoveď, ktorá vyzneje pravdivo, ako od nezúčastnenej tretej osoby. To by mohlo zabrať.[/i][/whisp]
Pokiaľ by ma trpaslíci chceli zasa zviazať, len im odpoviem:[b]"Mohol som pokojne pomôcť tým strážam, tu ma doteraz nehľadali. A trafiť vás by pre mňa nebolo vôbec ťažké. Myslím, že som dotatočne dokázal, že nemám v úmysle ujsť."[/b]
Vtedy elf prekecne zrejme trocha viac, ako chcel.
[b]"Takže páni hľadajú nejaký artefakt? Mysím, že v tomto by som vám mohol byť užitočný,"[/b]zamiešam sa do rozhovoru. [b]"Ten nápad nie je zlý, ale nemôžete to tu nechať pohodené. Prišli by na to, že je to iba pokus, odviesť ich zo správnej stopy."[/b]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Helierova pozornost je zcela upřena na velitele, který pomalu mizí za horizontem. Vystřelí na poslední chvíli šipku z kuše, současně s Rohim. Hlava i s rameny v momentě zmizí. Pocit uspokojení z toho, že jste jej buď oba nebo jeden z vás dostal netrvá dlouho. Téměř okamžitě se znovu objeví a chviličku na to, zbytek postavy sjede pod úroveň kopce. Není jisté zda jste ho zasáhli nebo ne.

[tab]Mezitím Bräen, vytrhl svou zbraň z těla mrtvého. Zklamaně se rozhlédl po mrtvolách a též zahlédl mizející postavu.
[tab]„Támdlenc eště jeden zbejvá!“ Rozzáří se mu oči a tryskem běží nahoru do kopce.
[tab]„Bräene stůj! Nevíš kam jede! Co když tam sou další!“ Zkouší ho zastavit Sörendil.
[tab]„Tak dělej, ať z toho taky něco máš! Bude zábava!“ Zařve mu v odpověď z poloviny kopce aniž by zpomalil.
[tab]„Starosrdce je na západ,“ mávne Sör rukou ke skalisku. „K těm proklatejm ušákům s váma stejně nepudem. A zmizte vodsud!“ Křikne ještě na Heliera a vyběhne za přítelem.

[tab]Koník, který ztratil jezdce, chviličku pokračuje tryskem směrem nahoru. Posléze zpomalí a zastaví se nahoře na kopci. To už k němu dobíhá první z trpaslíků a mává na druhého, který jej brzy dohoní. Vzájemně si pomůžou do sedla a ujíždějí za uprchlíkem.

[tab]Orogan jednomu z koní ukončí trápení a druhého vyprostí z houští, což se neobejde bez osekání několika větviček. Do kterých se uzda spolu se třmeny zapletla. Je to rychlejší než pracné vymotávaní. Vyvede ho ven a na kraji uváže k silnější větvi. Kůň přešlapuje na místě a občas si odfrkne. Pach mrtvých a krve jej znervózňuje.
[whisp "Orogan"][tab] V sedlových brašnách mnoho nenajdeš, jedná se jen o běžnou hlídku. Celkem jídlo na tři dny, tři měchy na vodu, dvakrát brousek, čutoru pálenky a svinutý pergamen s královskou pečetí.
[tab]Jestliže jej rozděláš díváš se na svou podobiznu společně s Victorovou, Helierovou, Keeriasovou a Volodimerovou. Pod nimi je doplňující informace, že jde o hledané zločince. Provinili se zradou proti království. Za dopadení každého je vypsána opravdu královská odměna. Za ni by mohl chudý obyvatel tohohle království pohodlně žít do konce života. Celých tisíc zlatých za živého, pět set potom za hlavu.
[tab]Mrtví strážní u sebe nemají žádné jiné zbraně mimo mečů, u opasku mají zavěšeny váčky s mincemi, dohromady dvacet čtyři stříbrných.[/whisp][whisp "Keerias"]

[tab]Keerias:
[tab] Nemáš dojem, že bys viděl v nejbližším okolí cokoliv podezřelého .[/whisp]

------------------
Hodnocení:
Všichni se snažíte a jste bezvadní.
Nicméně bych chtěla především pochválit Viktora jehož poslední příspěvky jsou více než perfektní.
A jako druhého Keeriase, který se sžívá se svou postavou a příspěvek od příspěvku se lepší. Přidala jsem ti jeden exp za snahu, která je opravdu vidět. Jen malá rada pro příště. Tu obhlídku okolí jsi mohl trochu upřesnit. Takhle nevím, jestli tím máš na mysli jen z místa kde stojíš (před křovím), nebo se chceš projít po okolí a jak daleko. *6*

[tab][i]Grrr, měl jsem se trefit přesně. Škoda, že jsem si nevyběhl na kopec.[/i] [b]"Nu což, je mrtvej tak či tak. Od trpajzlů nebo od šipky z kuše. Na koni dlouho nevydrží,"[/b] řeknu dost hlasitě a při posledních slovech se otáčím za svými společníky.

[tab][i]Zůstaly jsme jen čtyři[/i], uvědomím si neblahou skutečnost rudé louže plné krve v níž leží kroll. Zvednu svou hůl, kuši na řemeni opět přehodím přes rameno a přijdu blíž k ostatním. Než dojdu těch deset metrů, stihne mi hlavou prosvištět uragán.

[tab][i]Nemělo se to stát, takhle ne. Tohle nebyla smrt hodná válečníka jeho chrabrého srdce.[/i] Přetáčí se a začíná hryzat svědomí v mé vlastní hlavě. Hlavně řeší to, zda by nebylo původně jednodušší bezmyšlenkovitě střílet z kuše rovnou po těch jezdcích. Ale nahlas nezazní ani slovo.
[tab][i]Jistě pane Orogane, narychlo vymyslet nějaký dokonalý plán! Určitě byste raději, aby vás ty koně rovnou rozmašírovali! Jen to řekněte nahlas a máte nejlíp v lýtku šipku z mojí kuše.[/i] Kudůcká hrdost se však jen tak nenechá zvyklat vlastními pochybami a tak přenese odpovědnost za největší nezdar tohoto "boje" na "pana vojáka".
[tab][i]Přeci Volodimer jasně říkal, ať zdrháme. Kdyby se Orogan do toho tak neštval a neběžel přímo k němu, mohl to kroll přežít. Jo, tak je to![/i] Idea toho, že za všechno špatné může náš pan mistr vojenské služby povolaný je na světě. Není nad to, když kudůk vymyslí další skvělou stínovou a nápaditou věcičku.
[tab]Takhle všelijak a ještě jinak přemýšlím, než dojdu až k mrtvému tělu Volodimera. Beze slov. Mlčky. S trochu zesinalým a staženým obličejem a hlavně s zachmuřeným čelem plným vzteku na Geralda. [b]"Za tohle Geralde ještě zaplatíš. Teď už to začíná být osobní, ty naše vyjímečný princátko na černým koni!"[/b] Zatnu obě pěsti a s odhodlaným výrazem v očích odvrátím pohled pryč od životadárné tekutiny vsakující se do trávy. Nic víc neřeknu. Je to až divné v porovnání s tím, jak jsem upovídaný normálně. Snad můj vlastní způsob, jak uctít památku mrtvých. Nebo jen nechci nic říkat. Protože bych musel křičet.

[i]Á, pan elf je ukecanej jak kafemlejnek. Nejen, že si nedává pozor na to, jak střílí, ale ještě navíc si nedává pozor na to, co vykládá před neznámým. No, dobrý střelec, [/i] očima se zatoulám z Orogana prohledávajícího kapsy vojáků na elfa, který se mne ptal ohledně papíru a skončím u půlčíka. [i]předvedl jasně a s jistotou odhodlání bojovat proti skvělému zákonu Geralda. Bude se hodit.[/i] Tou dobou jsem již došel až ke křoviskům, ze kterých Orogan zatím stihnul vysvobodit koně.

[tab][b]"Nepřítel mého nepřítele není hned můj přítel, ale rozhodně nemám důvod jej zabít. Skvělá trefa Rohi. Helier Vein, alchymista."[/b] Představím se ale i přesto nepodám hobitovi pravačku, jen v jasně diplomatickém až přátelském gestu kývnu hlavou a dlaň si na chviličku při vyslovení svého jména položím na hruď.

[tab]Zvednu ze země svou tornu, přehodím ji přes rameno a dojdu si pro kotvičku. Lano začnu smotávat hned poté, co zjistím, že Victor již páčidlo odmotal. Až jej smotám, což netrvá nijak dlouho, kouknu na elfa a s přivřenými očními víčky mu odpovím. [b]"Ne, papír bohužel nemám, nejsem tak bohatý. Mám omezený počet listů pergamenu a stejně je to zbytečný nápad. Nenaletí nám na to. Pokud tedy ten velitel vůbec přežije."[/b] Kouknu směrem ke kopci, za kterým zmizeli trpaslíci pronásledujíc svou utíkající vojenskou kořist.
[tab][b]"A na tohodle koně naložíme nejlépe polovinu našich věcí, takže se nám půjde mnohem lépe. Já vyrážím na západ, tady již nic nezmůžeme. Kopat hrob je na skalním masivu nemožná a zbytečná ztráta času. Mohylu z kamenů mu můžete klidně vyskládat, pokud chcete. Zdržujete jen sám sebe."[/b] Konstatuji, když si všimnu, že Orogan zabodl meč hned vedle hlavy mohutného krollího, ale mrtvého, bojovníka. Vypadá to jako dobrý, klidný hrob.

[tab]Do očí mi vlétnou první pokusy o slzy, dostavuje se lehká třesavka a žaludek je rád, že již delší dobu nic nejedl. Lehký šok z toho všeho. Z boje, z pachu krve, ze smrti, z těch jatek. A také z těch mrtvých koní. Otáčím se zády ke všem ostatním a vyrážím směrem západ. Tedy se sluncem v zádech či lehce při levé ruce. Když překračuji potůček, jen v něm smočím ruce a opláchnu obličej, snad jako bych se snažil smít ze sebe všechno to, co se tady na tom místě stalo.

[tab][i]Tímhle asi Helier smetl můj návrh ze stolu. Příště se nemusí zbytečně vymlouvat na nedostatky papírů. Stačilo by rovnou říct, že se mu něco nezamlouvá.[/i]
[tab]Aby to nevypadalo, že se hned své myšlenky vzdám, odpovím Helierovi: [b]"Pro nás by bylo lepší, kdyby ten velitel nepřežil, pane Heliere. Gerald by poslal další hlídku, a ti by nevěděli kolik nás bylo. Našli by jen Volodimera s dopisem. Třeba ať se vydá na jih, kde se setká lovcem Fredem."[/b]

[tab]Začnu se pak rozhlížet, kde skončily mé šípy. Vydám se směrem, kde jsem je vystřelil. V půli cesty se zarazím a směrem k ostatním ještě dodám: [b]"Lovce Freda jsem si teď vymyslel."[/b] Znovu se otočím, a jdu se podívat po šípech, které by se mohly ještě hodit.[whisp][i]Ten co škrábnul toho jezdce je jistě nedaleko.[/i] Začnu se rozhlížet kolem sebe, na stromy i do keřů.[/whisp]

[tab]Když se vrátím uslyším Helierovy úmysly s koněm a rozložím si jeho návrh v hlavě: [b]"Nevím, jestli to je teď nejlepší nápad, pane Heliere. Pokud nás budou hledat stráže, my"[/b] tohle slovo řeknu s velkým důrazem, [b]"můžeme skočit do křoví nebo za strom, ale s tímhle koněm to bude o hodně obtížnější. Gerald jistě posilní stráže a vyšle více hlídek, až se tohle dozví. Navrhoval bych spíše koně pustit a nějaké si koupit až u toho obchodníka s koňmi, jak říkal Turlen,"[/b] spustím oči z Heliera a koutkem oka se podívám na další tři účastníky rozhovoru,[b] "ale nevím, co si o tom myslí ostatní."[/b]

[tab]Nepočkám na jejich odpověď a přistoupím k Rohimu. [b]"Ať chceš nebo ne, už jsi se stal jedním z nás."[/b] skloním se ještě k němu, položím mu pravou ruku na rameno a něco mu s dobráckým výrazem ve tváři pošeptám.[whisp "Rohi"] [b]"Pokud jsi opravdu zloděj, jak říkali trpaslíci, tak raději nic nezkoušej. Pozoruju tě."[/b][/whisp] Pak se narovnám a ustoupím od hobita.[whisp]
------------------
Napiš prosím jak jsem dopadl s hledáním těch šípů.[/whisp]

[tab]S velkým znepokojením sleduji unikajícího velitele. [i]Jestli to přežil, tak jsme v pěkný bryndě. Zaručeně posílí stráže a to se nám vůbec nehodí.[/i] Věc ohledně možného dopisu se mi velice zamlouvá. S lišáckým úsměvem se podívám na Keeriase. [i]No ne. To jsem ani nečekal, že zrovna náš elfík bude takhle uvažovat. To se mi líbí. Ne nadarmo se tvrdí, že tichá voda břehy mele...[/i]
[b]„S tím vzkazem to není vůbec špatnej nápad. Bohužel na to nemáme moc času a já jsem pro to, abychom odtud hned zmizeli.“[/b] Povím neutrálním hlasem. Osobně by se mi víc zamlouvala myšlenka dát tam dopis o možném atentátu na prince, což by zaměřilo jejich pozornost jinam. Ale krollové většinou neumí číst a vážně na to není čas, takže tento nápad zavrhnu.

[tab]Otočím se na trpaslíky, abych jim poděkoval za pomoc. Jejich úprk se mi ale vůbec nelíbí a dám to zamračeným pohledem najevo.
[b]„No to snad ne!“[/b] vylétne mi krátká poznámka z úst, načež nevěřícně zakroutím hlavou. [i]Krása! Jestli ty trpaslíky chytěj, zaručeně vyžvaní, že míříme k bráně. Gerald má dost schopné lidi, kteří to jsou schopní zařídit.[whisp] Nehledě na tom, že mi utekli s třiceti zlatými, což mě štve ze všeho nejvíc. Zatracená práce![/whisp][/i]

[tab]Poté se otočím se smířlivým pohledem k Rohimu. Lehce se pousměji.
[b]„Pokud ten velitel skutečně přežije, bude vědět, že tady ty mrtvoly byly. Nehledě na tom, že ani náhodou nemáme tolik času tady všechno poklidit. Takže tohle taky padá.“[/b] Zkoumavým pohledem se podívám po mrtvolách.
[b]„Nebo vy máte Rohi tolik síly, že byste to rychle zvládl?“[/b] Lehce rejpavým hlasem si z hobita vystřelím a usměji se.
[b]„Říkáte užitečný? A copak umíte dalšího, kromě kvalitního střílení z kuše?“[/b] Optám se zvědavě pulčíka. [i]Snad to není nějakej nájemnej vrahoun. To by tady asi dlouho nevydržel…[/i] Počkám si na případné odpovědi a poté pokračuji.
[b]„Jinak já se jmenuji Victor Dantes. Ale možná mě od vidění znáte.“[/b] Dodám tajemným hlasem, sehnu se a podám hobitovi pravici, ač jsem levák. Někteří pověrčiví lidé mi totiž odmítli podání levicí, neboť je to prý ruka ďáblova. [i]Hrozná naivita, ale nechci nikoho urazit.[/i]

[tab]Zvědavě pohlédnu na Orogana, který prohledává věci.
[b]„Našel jste tam něco zajímavého pane Orogane?“[/b] Zeptám se zvědavě, dívajíce se s lehkým úsměvem na bojovníka. Pak se podívám ne zrovna přívětivě na toho živého koně.
[b]„Jestli ho chcete použít, jako nosiče věcí, tak prosím. Rovnou ale říkám, že já si svojí brašnu nechám u sebe a vážně nechci vidět situaci, pokud by se ten kůň splašil a utekl i z vašimi věcmi.“[/b] Při této představě se ušklíbnu a podívám se zvědavě po ostatních.
[b]„Já osobně bych ho tu nechal a jak říká Keerias, koupil bych si koně až u toho obchodníka.“[/b] Dodám rozhodným hlasem.

[tab][b]„Takže si tu debatujte jak chcete, ale já jdu ke Starosrdci. Kdo chce jít taky, tak ať jde.“[/b] Poslední větu povím dost tvrdým a nevybíravým hlasem, načež se otočím a jdu rychlejším krokem směrem, kterým nám ukázal trpaslík ukázal směr ke Starosrdci. [i][whisp]Ani by moc nevadilo, kdyby nešli. Obejdu se bez nich a přes tu bránu bych se sám už nějak dostal. A s těmi trpaslíky se dle mého nevidíme naposledy. Já z nich to zlato už nějak dostanu. Na dluhy se nezapomíná.[/whisp] [/i]

[tab]Dosť udivene a neveriacky sa pozerám za trpaslíkmi, ako sa púšťajú do prenasledovania toho veliteľa. Takmer zabudnem zavrieť ústa. [i]Vážne sú šialení. Ak ich zabijú dobré pre mňa, ak ich chytia, nie dobré pre týchto tu. Ale nevyzerali ako niekto, kto by niečo len tak vykecal.[/i] Hoci si to odmietam pripustiť, dosť ma mrzí, že som minul. [i]Ak by som ho ale zostrelil, trpaslíci by neodišli. Hoci sa vtiera myšlienka, že sa aj tak vrátia. Možno sa mi dovtedy podarí naškriabať nejaké tie zlaté, tridsať od chudáka krolla už majú.[/i]

[tab]Na Helierovo gesto odpoviem širokým úsmevom.
[tab][b]"Teší ma. Rohi Dubák, dobrodruh a po výchove bratranca, o ktorom ste už počuli, aj zlodej, ibaže lepší[/b], žmurknem na kudúka. [i]Aspoň konečne nie som najmenší v okolí. Tento tu vyzerá na niekoho vzdelaného.[/i]
[tab]Na elfovej poznámke sa pousmejem, no keď to doplní, neviem, či sa mám smiať, alebo plakať. [i]Možno majú taký zvyk všetko vysvetľovať, kvôli tomu krollovi. Žiadneho bližšie nepoznám, no počul som, že nie sú zrovna myslitelia.[/i]

[tab]Keď mi elf začne šepkať do ucha, len sa na neho zazubím.
[tab][b]"Zlodej som a nehanbím sa za to. I keď nemám rád také priame označenie. A prosím vás, neroztrubujte to o mne nikde, ľudia nás z nejakej príčiny nemajú zrovna v láske. A kazí to obchod."[/b]
[whisp][i]Drahý môj, ty by si netrafil ani stodolu, prekvapuje ma, že vôbec dokážeš chodiť rovno. Aj moja babka strieľa lepšie než ty a to už je tri roky slepá. Takže si ma len pozoruj, je mi to jedno[/i][/whisp]

[tab]Vidím, že Victor má rovnaký názor na útek trpaslíkov, akurát ho teší oveľa menej, ako mňa. [i]Určite budú mať za úlohu niečo veľmi dôležité. Čo to ten kroll hovoril o ochrane ich pani? Kto je to? Kto je Gerald? A prečo po nich vlastne pátra celé kráľovstvo? Nebude ľahké dostať sa cez bránu bez pomoci. Aldwerina slza... Znie to zvláštne, ako nejaká tá elfská blbostička, do ktorej vložili dáke kúzlo. Načo ale môže slúžiť? Až si získam ich dôveru musím sa o tom dozvedieť viac. Na to, aby som to nechal tak, som jednoducho príliš zvedavý.[/i]

[tab][b]"Hmm. Netuším kde sme, takže neviem, koľko môže trvať ďalším hliadkam, než to tu nájdu. Ale nezdal by sa vám papier, prezrádzajúci cieľ cesty, pohodený na bojisku, kde zahynul len jeden nepriateľ, podozrivý? Vážne si myslím, že na to by len tak neskočili. [/b]
[tab]Prijmem ďalšiu podávanú ruku a opäť sa široko usmejem.
[tab][b]Rohi Dubák. Nie, sila nie je zrovna mojou prednosťou. No už som sa čosi po svete nachodil a aj to strieľanie vám dnes určite o niečo uľahčilo deň. A vynikám aj v ostatných veciach, v ktorých sú hobiti výnimočný a ktoré sú také potrebné v našom fachu. A keďže poslednom čase som tak trochu švorc a nemám do čoho pichnúť, ak sa nechcem nechať zožrať nejakým potvorami na okraji ničoho, takže máte šťastie a ja sa k vám pridám. Veď vám mám byť za čo vďačný. Zachránili ste mi život a hoci súhrou náhod, ja na také veci nezabúdam. A je mi ľúto, ale ešte som vás nevidel. Možno na nejakom tom plagáte v meste, ale o tie sa nestarám. Nie som lovec odmien, skôr som korisť. Neviete, ako dlho ma tí trpaslíci hľadali. Ani sa im nečudujem, že sa naštvali, keď u mňa nič nenašli. I keď... možno by mi to išlo,[/b] žmurknem s úsmevom na Victora. [i]Nech sa mi nesnaží nahovoriť, že to páčidlo má na okrasu. Ja na také veci nie som, je to príliš brutálne a chce to silu. Potichu vybieliť dom bojatého obchodnýka a vypadnúť prv, než si ktokoľvek niečo všimne, to chce šikovnosť.[/i]

[tab]Debatu o koni púšťam jedným uchom dnu a druhým von, zatiaľ čo vybaľujem vak a vraciam veci z neho späť na svoje miesto. Keď Victor vyzve, nech ide za ním, kto chce, som už pripravený a rozbehnem sa za ním a pokúšam sa nadviazať konverzáciu.
[tab][b]"Ehm, nemohli by ste mi povedať, o čo tu vlastne ide? Nech viem, v čom som namočený a kto mi pôjde po krku tentoraz. Viete, počet miest na svete, kde by som mohol byť v bezpečí sa akosi zmenšuje."[/b]

[tab][b]"Jak myslíte, ale za pokus to alespoň stálo."[/b] řeknu co si myslím o svém návrhu. [b]"Toho koně bych tady ale opravdu raději nechal, pane Heliere. Pokud snad máte něco ve svém vaku tak těžkého, klidně vám s něčím pomohu. Já ho plný nemám, a taky něco unesu. Teď bych ale už opravdu vážně šel."[/b] než stačím vykročit směrem k Victorovi, zastavím se nad Rohiho otázkou. [b]Na vyprávění bude ještě dost času. Teď je třeba odtud zmizet. A mimochodem, když už jste se s ostatními seznámil, já jsem Keerias.[/b] řeknu mu s úsměvem. Pak už mi nic nebrání vydat se za Victorem. [b]"Bude to asi dlouhá cesta."[/b] dodám.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
západ slunce[/b]

[tab]Orogan, který dokončil obhlídku posledního z mrtvých se zvedne z podřepu. Postaví se a zpraží Viktora tvrdým pohledem a ukáže mu svitek, který vytáhl z jedné z brašen.
[tab]„Co říkáte tomuhle? Je to dostatečně zajímavé?“ Rozvine pergamen a nastaví tak, aby se každý mohl podívat. Mimo Rohiho, všichni poznáte své podobizny společně Volodimerovou. Pod nimi je doplňující informace, že jste hledaní zločinci. Provinili jste se zradou proti království. Za dopadení každého z vás je vypsána opravdu královská odměna. Za ni by mohl chudý obyvatel tohohle království pohodlně žít do konce života. Celých tisíc zlatých za živého, pět set potom za hlavu. Znovu smotá svitek do roličky a zastrčí do sedlové brašny.
[tab]„Myslete si co chcete, ale já ho tu nenechám. Když o něj nikdo nejeví zájem zájem, nechám si ho já. Tak co Hnědáku, půjdeš se mnou?“ Pohladí Orogan hřebce po šíji, vezme jej za uzdu vede za sebou.

[tab]Keerias mezitím prohledal travnatý porost v předpokládaném směru dráhy vystřelených šípů. Podařilo se mu najít oba své šípy . První má na špičce rezavou šmouhu, od toho, jak škrábl na krku jednu z obětí. I přes tuto drobnou vadu na kráse, je použitelný, stejně jako druhý.

[tab]Cesta vás vede zpět kolem skalního výčnělku, přes mělký potůček co jej obtéká, stále dál přímo na západ rovinatou, zvlněnou krajinou.
[tab]Kdo by se po půl hodině pochodu ohlédl, spatří nad místem šarvátky, kroužit tmavé stíny. Vznáší se vysoko na obloze a každou otočkou slétají níž a níž. To se vrány slétají na hostinu.

[tab]Travnatý pás občas vystřídá řídký porost nízkých stromků a křovin. Tu a tam ojediněle roste shluk vyšších stromů. V dálce na jihu se táhnou upravená zelenající se políčka. Naproti tomu sever je takřka neobydlen. Jen několik menších osamělých statků na chov hospodářských zvířat s přilehlými pastvinami. Dvěma z nich jste se cestou obloukem vyhnuli.
[tab]Cesta ubíhá poklidně a nerušeně. Pouze jedenkráte jste zahlédli ozbrojenou, dvanáctičlennou hlídku. Naštěstí jste se stihli ukrýt dříve, než si vás mohli všimnout. Jejich pozornost byla upřena severním směrem a mířila na východ.

[tab]Bublání potoka vás provází ještě hodný kus cesty. Než se strouha stočí dolů mezi pole a nadobro vás opustí. Nechali jste za sebou již notný kus cesty. Slunce končí svou pouť a oranžový kotouč zapadá za obzor. Obloha je jasná bez jediného mráčku. Ochladilo se, pofukuje studený větřík. Tráva zvlhla večerní rosou.

[tab]Podle mapy jste ušli necelou polovinu plánované trasy ke Starosrdci. Jako tmavá šmouha se rozprostírá před vámi na obzoru. Zdá se, že je stále stejně daleko. Celodenní nepřetržitý pochod se začíná projevovat únavou, také žaludek se hlásí o slovo.
[tab]Vlevo od vás se nachází malý lesík. Mladé listnaté stromky, převážně duby a buky, rostou blízko u sebe. Zelená tráva je pokryta loňskými lístky doubků. Kraj mlází podélně prorůstá široký pás trnitého maliní. Na šlahounech vyrašily zelené lístky a jsou obsypány květy.
[tab]Po pravici můžete zahlédnout zbytky opuštěného hospodářského stavení. Střecha dávno vzala za své. Krovy se propadly dovnitř. Trosky kamenných zdí obrůstá břečťan a pokrývá mech. V napůl pobořené stěně lze rozeznat otvory, kde kdysi bývala okna. Jimi si razí cestu ven zelené větvičky keříků. Z boku, mezi vylámaným kamením bývaly dveře. Z ohrady jež kdysi obklopovala dvorek, zbylo pár ztrouchnivělých kůlů.

[tab]Trochu z dálky slyším, jak Orogan vyzývá ostatní, aby si prohlédli něco, co našel. I proto se otočím a všimnu si vzdáleností rozmazaných portrétů. [i]Velezrada, královská odměna.[/i] [b]'Jsme psanci. Jak nečekané!"[/b] Podotknu hlasitě a raději přidám trochu do kroku. Pak se ale ještě jednou otočím a zastavím cestovně rychlé kroky a počkám tak na Victora. Beze slov, až mne dojde, se zase otočím čelem k západu a vyrazím za nosem s jednoznačným úmyslem. Co nejrychleji odtud zmizet a co nejdříve být na hranici hvozdu. [whisp "Victor_Dantes"]Když ke mně přijde Victor blíž, neodpustím si jednu tichou poznámku: [b]"Snad ten Rohi bude schopný, když už ví víc, než by bylo vhodné. Rozhodně ale bude jednodušší s ním mluvit, než s poloobrem. Co myslíš, Victore, má cenu mu vysvětlovat něco z našeho úkolu rovnou, nebo až po překonání opevnění?"[/b] Otázka zůstane viset ve vzduchu a já zatím stihnu udělat několik dalších rychlých kroků. [/whisp] I přesto přese všechno používám svou hůl jako poutník na cestách. Kuši na řemenu přes jedno rameno, na druhém visí torna, z níž občas vylovím mapu a zkontroluji směr, kterým jdeme.

[tab]Celou cestu převážně mlčím. Nebo se spíše snažím mlčet, občas jen pohledem skouknu ostatní. Všichni jdou poctivě za mnou a Victorem. Jdu s ním tak nějak v čele, ostatně hned, jak jsme prošli v uctivé vzdálenosti kolem prvního stavení - tedy spíše místní usedlosti pro chov dobytka a obdělávání kousíčku jakž takž úrodné země - přehodím si tornu znovu dopředu a vyhledám v ní pergamen s mapou. Tu začnu ihned prohlížet a srovnávat podle směru, kterým jdeme. S uspokojením sobě vlastním samozřejmě zjistím, že jdeme dobrým směrem a nemáme důvod výrazněji měnit, kudy kam půjdeme. Držím se instinktu, že mít slunce po levačce a pak tak, aby nám svítilo proti obličeji, bude nejlepší, když chceme jít na západ. Očima studuji mítní květiny, pokud nějaké jsou a snažím se udržovat svou pozornost pokud možno mimo cokoliv, co se týká času minulého.

[tab]Když už je ten skvělý životadárný zářící kotouč těsně nad obzorem, začíná se můj žaludek obracet k lepšímu a hlavně probouzet. Hrůzy války v podobě boje s hlídkou, o což bych svou paměť milerád připravil, se již vytrácejí z živých vzpomínek a začínají být přepsané krajinou plnou všeho, jen ne lidí, vojáků a lidské krve. Příroda ve své nejlepší podobě. [i]Bude to chtít ubytování. A hele! zřícenina. Jak ideální aby nás v ní hledala hlídka. Ale hned naproti výborně vypadající lesík s mlázím,[/i] Všimnu si zbylých nosných kamenných sloupů a polorozpadlého zdiva vytvářejících tvar domu hned naproti háječku.

[tab]Ihned zamířím k, pro mne již jednoznačně stanovenému, ubytování sebe sama a také své kuše, hole a torny s věcmi. [b]"Nevím jak vy všichni, ale já se jdu ubytovat a pořádně navečeřet. Břicho si říká o pořádný kus žvance."[/b] Otočím se s jednou vševysvětlující větičkou za svými druhy a přelezu přes mlází do lesíčka, kde začnu hledat místo, na nemž bych mohl rozprostřít svou deku a věnovat se uspokojování vlastních potřeb, konkrétně hladu. [b]"Pokud někdo chcete být přímo na očích, usněte v tom zničeném baráku, já budu spát pod širákem. A oheň bych raději nerozdělával."[/b] Sušené maso a nějaké ty placky jsou dostatečně dobrým základem k tomu, aby večer začal dobře. Stejnětak zabalit se do deky mi bude rozhodně stačit k tomu, aby mi nebyla v noci zima. Tedy doufám.

[tab]Při Oroganových slovech se zastavím a otočím se na něj. Jeho tvrdý pohled mě zanechá naprosto chladným. Spíš se zajímám o pergamen a zaujatým pohledem jej prohlédnu. Jakmile jej dočtu, na tváři se mi objeví krátký úšklebek. [i]Zajímavé. Jak ale mohl vědět, že s námi půjde i Volodimér? Jak je možný, že tam má přesné složení té naší bandy? Buď je chytřejší, nežli sem si myslel nebo má špeha uvnitř Turlenova shromáždění. Z hloubi duše doufám, že je to ta první možnost, protože pokud tam má špeha je naše pouť zbytečná…[/i] Zároveň shlédnu Rohiho a bedlivě sleduji jeho reakce.
[b]„Už to víte v čem jedete?“[/b] Dodám s lehkým úsměvem k pulčíkovi. [i]To jsem zvědav, co bude dělat, hehe.[/i]

[tab]Po chvilce se neudržím a upřímně se rozesměji.
[b]„Jen tisíc zlatých? Nic moc ve srovnání s pokladem, který brzy objevíme. Che che.“[/b] Vylétne mi posměšně z úst.[whisp] Záměrně mluvím o pokladu a ne o skutečné věci, co hledáme. Také se snažím tvářit co nejvíc sebevědomě to jde.[i] Jestli je ten Rohi doopravdy švorc, tak ta odměna bude pro něho víc než lákavá. Radši ať si myslí, že je naše cesta pro něj výhodnější, než nás prásknout. Nehledě na tom, že teď nás bude hledat celé království a na podporu vesničanů můžeme rovnou zapomenout.[/i][/whisp] O koně se už nestarám a dám se konečně na cestu.

[whisp "Helier_Vein"][tab]Jakmile projdu kolem Heliera, jeho slova mě poněkud překvapí. Pozorně mu naslouchám a pokývnu, jako že rozumím.
[b]„Čím míň toho ví, tím líp pro něj i pro nás. Dávejte si na něj ale dobrý pozor.“[/b] Povím uvolněně, jako by o nic nešlo a pokračuji dál v cestě.[/whisp]

[tab]Jdu uvolněně a v popředí. Pro jistotu si hodím přes hlavu kápi. Jsem si vědom, že můj obličej může zvýšit pozornost, i kdybych nebyl hledaný. Krátce se otočím a při pohledu na vrány se v mém obličeji objeví chmury. [i]To není vůbec dobrý. Najdou je rychle a to se nehodí. Ale uklidit jsme to nemohli, na to nebyl čas.[/i] S klidným svědomím tedy pokračuji dál. Během cesty bedlivě sleduji okolí a jsem ostražitý jako vždy. Cestou občas přikusuji chléb, který jsem si stihl uschovat spolu s dalšími poživatinami, nežli nás odvedli dolů. Nebýt hlídky, cesta by se dala považovat za nudnou.

[tab]V okamžik, jak dorazíme ke zřícenině, tak odložím svojí brašnu a s viditelnou únavou oddechuji. Cítím, že jsem úplně zpocený a bolí mě obě nohy. Přeci jen nejsem zvyklý na takovéto tůry. [i]Na tak dlouhé cesty jsme vždycky měli koně a další věci hodné šlechticů. Že já idiot do toho vůbec šel. Mohl jsme se válet v pohodlí a teple paláce. Teď tu místo toho tvrdnu uprostřed ničeho. Nádhera…[/i]

[tab]Naprosto vyčerpaný pohlédnu po okolí. Hlad příliš necítím, neboť i přes svůj původ nejsem zvyklý moc o večeřích jíst. [i]Jak říkal můj strýc. Na snídani se najez, oběd si rozděl z kamarády a večeři dej nepříteli. Moudrá slova.[/i] Zamyšleně pohlédnu na budovu.
[b]„Já bych se spíš obával, že by se to večer propadlo.“[/b] Dodám potichu na kudůkovu reakci s lehkým úsměvem a sarkasmem.
[b]„S tím ohněm souhlasím. A jestli si ho někdo chce zapálit, tak co nejdál od nás.“[/b] Povím velmi chladným hlasem.

[tab]Nemůžu si pomoct, ale cosi mě do toho stavení láká. Snad zvědavost, i když pochybuji, že tam uvnitř něco bude.
[b]„Víte co? Já se mrknu, co je uvnitř a vy ostatní zatím popřemýšlejte, jak to uděláme s hlídkami. Nerad bych usínal tady a probral se ráno ve věznici.“[/b] Jakmile domluvím, tak pomalým kokem ke zřícenině. Otočím se ještě na ostatní.
[b]„A snažte se být co nejméně hluční pánové.“[/b] Povím trošku káravě k ostatním. Úsměv na tváři však značí, že to nemyslím zle. [whisp][i]Nebýt mě, ani je to maníky snad nenapadne... [/i][/whisp]

[tab]Poté se otočím a pomalu dojdu ke zřícenině. Lehce levou pěstí poklepu na stěnu, abych zkontroloval pevnost. Nerad bych, aby můj život skončil tady. Pokud bude vše v pořádku pomalu vstoupím dovnitř. Pozorně a podezíravě zkoumám vnitřek a pro jistotu jsem připraven tasit meč. Kdo ví, jestli se tu nebude potulovat nějakej žebrák.

[tab]Zatímco se ke mně postava přibližuje, snažím se stále vypadat nerozrušený. Stojím na místě a bojím se pomyslet, co by se stalo, kdybych se měl bránit – jestli bych vůbec byl schopný se z místa hnout. Na kamenné tváři však nic poznat není a postavička říká o Slze. [i]Najde si mě? To mám být teď sledován, nebo co? Sakra, kam jsem se to dostal – z poklidného života se mi najedou stane honička, kde po mě má jít kupina „vybraných“, mimo jiné jistě po čase i království a celkově všude mám být psancem? Tak se ke králi vrahu jen tak nedostanu..[/i] Zatím postava dál mluví, takže jí vnímám jen z poloviny. Už mi podává pergamen který si od ní vezmu a pak sleduji, jak odchází.
[tab]Pergamen hned otevírám a prohlížím si postavy na něm. [i]Hm, hledaní, proti Království... zdá se, že by mohli mít stejné zájmy, jako já - sice teda nevím, co ten rubín má znamenat, ale to nevadí. Uvidím, jaké budou mít plány, pokud se nechám od nich najít.[/i]
[tab]Jen co zmizí u kamení, svižným krokem tam zamířím. Prohledávám okolí, ale nikde žádný otvor, nebo známka o tom, že tudy mohl zmizet. [i]Výborně – magie!? Takže vážně v tomhle vězí něco mocnýho... jenom nechápu, proč si ten panďulák nemoh Slzu sehnat sám, když umí tohle! Ale co, musím se přidat do příprav a zjistit ještě, co by mohli bejt ti „vyvolení“. Času není nikdy dost![/i] S tímto se vydám do lesa k Alynii.

[tab]Už jen při pohledu na ní se cítím jako v ráji. [i]Jak může být někdo až takhle krásný?[/i] Trochu se začervenám, ale jen co se začne zlobit, že jsem udělal hluk, rychle mě to přejde. Posadím se do trávy a chvilku jsem zticha.
[tab][b]„Přišel jsem se rozloučit, drahá přítelkyně,“[/b] začnu na rovinu. Mluvím tiše, aby se snad nezlobila kvůli těm jejím stromům. [i]To mi připomíná, že k lese žiju už nějakej ten pátek, hluku jsem nadělal taky dost a strom se na mě nikdy nezlobil... ale tyhle elfský zvyklosti teď jsou stranou..[/i]
[tab][b]„Jen jsem tě chtěl naposledy spatřit...“[/b] pokračuji dál v rozhovoru. [b]„A zeptat se, jestli v lese nevíš o nějakém mláděti vlka, medvěda, nebo dravce. Vydávám se na cestu a chci společníka, na kterého jsem zvyklý z lesa. Bát se o něj nemusíš, postaral bych se o něj dobře,“[/b] dokončím svůj rozhovor a s nadějí očekávám, že Alyni odpoví kladně.

[tab]Ať už však odpoví jakkoli, ještě jí poděkuji za všechno a rozloučím se s ní. Poté se vydám za Turlenem do jeho skryté věže.

So záujmom sa pozriem na objavené pergameny. [i]Hej, budú to tie, ktoré som už videl v meste. Zdá sa, že títo tu majú malý problém s miestnym vládcom. Budem sa o tom musieť dozvedieť viac, škoda, že som sa na niečo nespýtal v meste. Kto ale mohol tušiť, že to dopadne, ako to dopadne...[/i] Jednou rukou okúsim citlivosť nedávno trpasličou päsťou ťažko skúšanej brady.
[tab]Na Victorov dotaz sa len usmejem.
[b]"Vyzerá to čím ďalej, tým lepšie. Tisíc zlatých krát štyri a ešte päťsto za krolla je dosť, no niečo málo vám dlžím, a ak veliteľ bude rýchlejší než trpaslíci, asi budem mať za chvíľu tiež takých. Trocha vám závidím, tisíc zlatých by za mňa ešte nikto nedal,"[/b] usmejem sa a v očiach mi zahiria šibalské ohníčky.
[tab]Vrany si veľmi nevšímam, je to smutný koniec každej bitky a aj v lese musí niekto to svinstvo poupratovať.

[tab]Veselo kráčam medzi ostatnými. [i]Dobre, že sa objavili. Možno som sa nadobro zbavil trpaslíkov a ešte mi z toho snáď niečo kvapne.[/i]

[tab]Keď sa dostaneme medzi lesík a stavbu, z celej duše súhlasím s kudúkovým výberom. [i]V stavbe by sme sa možno lepšie ubránili, no je to miesto, ktoré by som prezrel ako prvé. A potom by sme ich mohli prekvapiť od chrbta.[/i]
[tab]Po zmienke o jedle sa ohlási aj môj žalúdok a prejaví sa hobitia nutnosť pravidelnej, bohatej (a hlavne častej) stravy, hoci potlačená dlhým putovaním po svete.
[tab]Nasledujem teda Heliera do lesíka, no po očku sledujem aj Victorovo počínanie, že by sa predsa len niečo zvrtlo. Pohľadám vo svojom batohu niečo, čo treba čo najrýchlejšie zjesť, kým sa to pokazí a pustím sa do jedenia.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer[/b]

[tab]Helier:
[tab]Cestou vidíš běžné rostliny, převážně traviny a jarní byliny jako podběl, sedmikrásky, právě rašící lístky jitrocele. U potoka blatouchy.

[tab]Rohi:
[tab]Na bradě, kam tě zasáhla pěst trpaslíka, ti zůstala památka v podobě černé, citlivé modřiny. Jinak jsi neutrpěl žádnou újmu.

[tab]Helier, Orogan, Keerias, Rohi:
Jakmile se úspěšně proderete maliním, ocitnete se v lesíku. Helier a Rohi, kteří se pustili mezi trny první a vytvořili tak průchod, se neobejdou bez četných škrábanců. Za nimi pokračuje Keerias a po krátkém váhání i Orogan spolu se svým novým společníkem.
[tab]Pod nohama vám šustí uschlé loňské lístky. Porost je tu hustý. Mladé kmeny jsou obrostlé čerstvými větvičkami, trčícími do stran, jež překážejí v chůzi. Nejlépe tak jsou na tom ti nejnižší z vás, kteří se celkem snadno mohou vyhnou těm několika prutům, rostoucím nejníže.
O dvacet sáhů hlouběji není porost už tak hustý a i stromy tu jsou o něco vyšší a kmeny hladké. Ve výhledu na ruinu domu a Victora, jenž se vydal k průzkumu zříceniny, vám překáží husté šlahouny maliníku a mlází. Viditelnost není delší než třicet sáhů a s houstnoucím šerem se snižuje. [whisp "Keerias"]
[tab]Všimneš si v okolí zvláštních malých kupek suchých listů. Běžný pozorovatel by je minul, nejsou nápadné. Přesto se ti zdají příliš pravidelně rozmístěné, na to aby byly přirozené. Jestliže se rozhodneš k bližšímu prozkoumání, zjistíš, že jde o maskované vchody do nor. Podle obvodu díry usuzuješ, že by mohlo být velikosti lasičky. Otisk obyvatele se ti nedaří v nejbližším okolí najít. Zato kupek je tu požehnaně.[/whisp]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer[/b]

[tab]Po zaklepání na zeď se odrolí několik zvětralých kamínků, nicméně samotná stavba jistojistě přežije. Vejdeš mezi polorozpadlé zdi, které ti místy zakrývají výhled ven. Nejhůře je na tom severní a západní obvodové zdivo, ze kterého zbyl jen základ u země. Několik ze spadlých střešních trámů se opírá jedním koncem o zbytky stěny, zatímco ten druhý se při pádu zarazil do země. Rozlámané trosky krovů překáží v chůzi, zakryté travinami, porostlé mechem. Uvnitř vyrostly lísky, dokonce i dvě břízky se tu mají čile k světu.
[tab]Budova bývala rozdělena na tři prostory. Dvě menší vpředu a jednu velkou vzadu. Není tu nic zvláštního, co by přitáhlo tvou pozornost.

[tab]Pokud se rozhodneš přeci jen blíže prohlédnout celou stavbu zevnitř, v delší budově, orientované na sever, objevíš v zemi železný poklop. Je skryt pod nízkým nánosem hlíny, porostlý trávou. Díky náhodě si při překračování jednoho z trámů stoupl na povrch, na němž zněly kroky naprosto odlišně. Pokud na něj zabušíš, ozývá se dutě. Otevřít ani odsunout jej nelze, brání tomu jeden ze silných, nosných trámů. Spadl přímo na střed. Je kolem tří sáhů dlouhý a půl sáhu široký. I kdybys chtěl, sám s ním nehneš.

[tab]Vedle budovy, tam kde stával dvůr, zůstalo zachované roubení studny. Okov i lano či snad řetěz na vytahování vody jsou dávno pryč. Zbylo jen zrezivělé kovové očko po straně, pevně zatlučené do kamenného obvodu. Hluboko dole můžeš zahlédnout odlesk vody.

------------
Pokud se rozhodneš jít k ostatním, tak od té doby bez šepotu

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
odpoledne[/b]

[tab]Alynie usedne do trávy o kus dále. Nespouští z tebe zvědavý pohled.
[tab]„To je škoda, že odcházíš.“ Tváří ji přelétne letmý stín smutku.
[tab]„Naposledy? Tedy se už nevrátíš. Naše cesty se rozdělily, ale i nadále máš ve mně přítele.“
[tab]„Víš dobře, že jsem zasvětila svůj život lesu. Nikdy bych nenutila žádného z mých chráněnců, aby tě doprovázel. Na druhou stranu nebudu jim ani bránit, když se rozhodnou. Pokud chceš společníka, musíš si jej najít sám. V tomhle ti nepomohu, ale něco ti na cestu dám.“ Zdvihne se ze sedu. Lehkým krokem se přenese k jednomu z lesních velikánů. Přitiskne se k němu, pohladí jej po vrásčité kůře. Cosi mu tichounce šeptá. Posléze poodstoupí. Nahoře v koruně to zašumí, větve zapraskají jakoby se věkovitý stařec protahoval. Za několik okamžiků se dolů z výšin snáší jeden jediný list. Elfka jej hbitě zachytí do dlaně. Přejde znovu k tobě.
[tab]„Na, kdybys někdy potřeboval pomoc lesa.“ Podává ti zelený, dubový lístek.
[tab]„Teď tě musím opustit. A pamatuj, nechoď během tohoto a příštího desetidnu do hvozdu. Prastaří se probudili, oni nezapomínají. Není tu bezpečno.“ Upozorní tě znovu, dívá se ti do očí.
[tab]„Ať tě na tvých cestách provází světlo mé hvězdy.“ Položí pravou ruku dlaní na hruď a otočí proti tobě. Elfské gesto přátelství a zároveň i požehnání. Rozloučí se s tebou, těsně předtím než splyne s okolním lesem.

[tab]K Turlenově věži to odsud není daleko. Stojí hlouběji ve hvozdu, za hranicí elfské říše. Obvyklá cesta, kterou jej navštěvuješ zmizela. Jasné znamení toho, že kouzelník není doma.

[tab]Cestou se semtam shýbnu pro podběl, ale když spatřím čerstvý jitrocel, neodolám a natrhám si jej mnohem víc, až jej musím uklidit do torny, zabalený do plátna. [i]Nikdy mi nikdo nezaručí, že se to nebude hodit. Kdykoliv kdekoliv s dá použít. A na zahojení malých ranek je nejlepší proti zanícení. Nebo ještě lépe na puchýřky s hnisem.[/i]

[tab]Když náš "pan páčidlo" oznámí, že jde na průzkum divukrásně postávající chuchvalcovité hromady zdiva a popínavých břečťanovitých nástěnných rostlin, nezůstanu úplně klidným. Otočím se po pár krocích, které jsem zatím stihnul směrem k hájku udělat a podívám se na něj a pak na to "stavení". Natočím při tom hlavu trochu doprava na stranu, povytáhnu levé obočí a pak po asi tak dvou třech vteřinách uvolním mimiku. Zakroutím nevěřícně hlavou. [i]Tohle nechápu, a asi ani nepochopím. Lidé skutečně mají tendence strkat nos do všeho.[/i] Ale i přesto mu odpovím trochu jinak: [b]"Jen co najdeme místo k ubytování, můžeme si zahrát na průzkumníky. Hned jsem zase zde."[/b] Otočím se zpátky ke směru, kterým jsem chtěl překonat první mlází a vyrazím jistým krokem kupředu.

[tab]Ještě štěstí, že přírodu znám tak dobře, takže proplétání se ve větvičkách s trny mi nečiní, prozatím, větší obtíže. Sice z toho asi budou nějaké ty škrábance i skrz lehké jarní oblečení, ale to je to nejmenší. Po překonání toho nejhoršího, což však po průchodu všech mých společníků bude již vyšlapané, si začnu velmi rychle hledat místečko, kam bych si odložil své věci. Nejen, že nepotřebuji prolézat hlouběji do lesa pod dalšími větvičkami, ale zároveň nepotřebuji být nějak specielně daleko od okraje lesíka. [i]Ještě by se mohlo hodit, být blízko k cestě a volnému prostranství.[/i] [b]"Dál nejdu, nepotřebuju být v tak krásném lese, abych musel vidět na třicet kroků. Radši nevidět a nebýt viděn."[/b] V tu ránu sundám z ramene tornu s věcmi, kuši pověsím na nejbližší nízko rostoucí poctivou větvičku, vybalím deku na spaní, ale nechám ji smotanou. Pokleknu k torně, zaštrachám v ní a jediné, co po chvilce dalšího hledání vyndám, je plátno a v něm zabalené zásoby. Placka skončí okamžitě zakousnutá v mých zubech, kus sýra a sušeného masa v jedné ruce, v druhé hůl. Plátno opět zmizí v torně. Rozhlédnu se po komkoliv, kdo by chtěl snad kousek mého jídla. S plackou mezu zuby, ale jinak s prázdnou pusou, se pokusím o krátké varování: [b]"Moje jídlo, nešahat."[/b] Zamračím se, aby slova dostala váhy.

[tab]Nečekám na nikoho dalšího stejně jako na jakékoliv protesty. [i]U ďasovce, ty škrábance budou ještě hodně ošklivě bolet, pokud nenajdu trochu ... ano, jistě, třeba šťáva z maliníku nebo obklady z podbělu. Ještě že jsem si natrhal celou hrst čerstvého.[/i] Rukou s holí chytnu placku, když začínám kousat první sousto. [b]"Jdu za Victorem, ubytujte se kde chcete, já osobně volím neviditelné spaní. Pokud se kdokoliv přidá, nebudu protestovat. Zatím."[/b] Skoro jako bych se rozloučil se všemi a zamířím si to již vyšlapanou cestičkou mezi trny zpátky.

[tab]Jen co dojdu až na travnaté prostranství mezi lesíkem a stavením, rozhlédnu se, kde by asi tak mohl být Victor. Polovina placky je již snědená, stejně jako zbytek jídla, které jsem si vzal s sebou. Žaludek mne odměnuje příjemnými pocity zadostiučinění a hlava se konečně může soustředit plně a jen na to, na co uzná za vhodné. Zaposlouchám se do zvuků večerní stepi. Mírným hlasem zavolám jen jediné: [b]"Victore, seš doma?"[/b] Vtipné a úsměvné emoce prostoupí hlavu.
[tab]Ovšem ostražitosti není nikdy dost, takže znovu zakousnu zbytek placky, hned na to maso i sýr a pokračuji přibližujíc se k děravému "plotu" z kůlů. Pokud se Victor ozve, půjdu směrem, odkud jsem mohl slyšet jeho hlas. Pokud ne, vlezu nejbližším "vchodem", i kdyby šlo jen o bývalé rozzbourané dveře, dovnitř půdorysu stavby. V jedné ruce hůl, druhou si hlídám dýku u opasku. A jeden malý, ovšem zkušenějším harcovníkům neodpustitelný detail - všímám si jakýchkoliv drobností, které by do rozpadlého stavení neměly patřit. Stejně jako hledám cokoliv, co by mohlo dojít ještě "posmrtného" užití. [whisp]A soustředím se i na to, zda necítím přítomnost magie, magenergie nebo čehokoliv. Třeba tu kdysi hospodařil nějaký čaroděj, mág nebo mistr.[/whisp]

[whisp][tab]Jakmile zjistím, že dům „snad“ vydrží mojí návštěvu, pustím se do pečlivého zkoumání. Pozorně zkoumám každičkou maličkost, ač pochybuji, že bych tady něco zajímavého našel.[i] Tady pobývali asi nějací venkované a ti většinou drahé věci nemají. A pokud tady přeci jen něco bylo, bezdomovci a tuláci to dávno sebrali.[/i] Je mi jasné, že tady bych rozhodně nespal, i kdyby to bylo bezpečné. Koneckonců jsem zvyklý na jinačí pohodlí. Vzpomínám si ještě na Rohiho slova a ne jeho pomyslný záblesk v očích. A vůbec se mi to nelíbí. [i]Je nebezpečný, to je jisté. Dokud nebudeme za hradbami, tak ho nespustím z očí.[/i]

[tab]Už se smiřuji s tím, že tady de facto zbytečně zabíjím svůj drahocenný čas, když v tom an něco šlápnu. Instinktivně stuhnu a překvapeně pohlédnu dolů. Pro jistotu ještě dvakrát zadupu levou nohou. [i]Vida vida. Někdo nám tu měl sklepení? Koukneme se, co máme uvnitř.[/i] S úsměvem a vítězoslavným pocitem se sehnu a chci odsunout trám, který mi brání v otevření. Když ale zjistím, že je to nad mé fyzické síly, naštvaně do něj kopnu pravou nohou.
[b]„Do háje,“[/b] tiše zakleji sám pro sebe nad příliš velkou těžkostí trámu. [i]No, ať je tam cokoliv, neuteče nám to. A jestli je něco nebo někdo uvnitř, ven se to nedostane. Proč být tedy naštvaný.[/i]

[tab]Znova se mi ale vybaví pohled na pergamen s našimi jmény. Pořád mi nesedí to, že tam není Sawyer. [i]Jak jen mohli vědět, že nás opustil a přibil Volodimér. Gerald tak chytrej být nemůže. To by nenapadlo ani mě. Jak je to možný? [/i][/whisp]

[tab]Chystám se vyjít dveřmi nebo lépe řečeno díře po dveřích. Najednou ale zaslechnu Helierův hlas. Na moment ztuhnu, lehce se pousměji a pomalu vyjdu ven. [whisp] Příliš šťastný z tohohle setkání ale nejsem. [i]Co zas ten malej rejpal dolejzá?! Teď jsme sami a ostatní sem nevidí. Krásně bych se ho teď mohl zbavit. Myslím, že se najdou i tací, kteří by mi poděkovali. Ale nebudu zbytečně přitahovat pozornost.[/i][/whisp]
[b]„Nevím jak vy, ale já rozhodně bydlím v něčem o dost lepším nežli je tohle…“[/b] Dodám trošku povýšeneckým tónem hlasu a ušklíbnu se. [i]Chudáček zná určitě jen chatrč. Vidět sídlo Dantesů, mluvil by jinak. [/i] Zvědavě kouknu na pomalu se zatahující oblohu a opět věnuji pozornost kudůkovi.
[b]„Uvnitř není nic kromě nějakého zataraseného poklopu. Nebo jste ode mě snad něco potřeboval?“[/b] Optám se zvědavě alchymisty a zívnutí skryji levou dlaní. Přitom se zvědavě dívám kolem a poslouchám, jestli neuslyším cokoliv podezřelého.

[tab]Jakmile se prodřeme prvním křovím a dostaneme se do otevřenějšího prostoru, rozhlédnu se ihned kolem, jestli tady není něco zvláštního. [b]"Pane Heliere, dost s vámi nesouhlasím. Okolí bychom měli projít hned. Vy snad víte, jestli hlouběji v lese nečíhá nějaké nebezpečí? Asi jste si nevšiml, ale vidíte tady ty kupky listů?"[/b] ukážu rukou směrem na zem.[b] "Jsou pravidelně uspořádané."[/b] Sehnu se k jedné z nich, odhrnu listí a prohlédnu si nejbližší okolí.[b] "Vypadá to jako nory od menšího zvířete. Lasička nebo krysa. Ale v okolí není ani jedna stopa."[/b]

[tab]Pak vstanu řeknu s trochu zamračeným výrazem: [b]"Zkuste tomu přijít na kloub. Já zatím projdu okolí, jestli je to tady všude. Jeden z vás může jít se mnou."[/b] aniž bych čekal, zda se ke mě někdo přidá, vyjdu směrem hlouběji do lesa. Na pár sekund se zarazím, sundám tornu a vyhrabu z ní kožené rukavice. Jednu z nich si navléknu na pravou ruku a opatrně ji strčím do jedné z nor.
[tab]Pokud nic nenajdu, tak si sbalím rukavici zpátky na záda do torny. Otočím se opět k lesu a vyjdu na průzkum.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer[/b]

[tab]Rohi jdoucí za kudůkem jen pokrčí rameny.
[tab]„Když myslíte, můžeme bejt tady.“ Usadí se do trávy a ze zásob vytáhne k snědku chlebovou placku, kus masa a navrch dvě jablka.

[tab]Orogan prodírající se porostem s tím nesouhlasí.
[tab]„To je možná dobrý tak pro vás dva. Já chci mít kolem sebe přehled a ne trčet v houští, kde se nemůžu pořádně ani otočit. Co když budeme potřebovat rychle pryč? Kdepak. Pojďme ještě kousek dál.“ Společně s hnědákem udělají ještě několik kroků, než je zarazí Keerias.
[tab]„Krysy? A tady? To spíš ty lasičky, ale v zemi?“ Dívá se kolem na listí roztroušené všude kolem.

[tab]To už se do debaty přidá i Rohi.
[tab]„Ve městě jsem zaslech něco vo krysách. Endořani z nich měli docela vítr. Podle nich by měly bejt až za hradbama na pláních. Tak prostě tu díru ucpem, ne?" Navrhuje a sleduje Keeriase, který se rozhodl noru prozkoumat. Přitom nechápavě kroutí hlavou.
[tab]"To bych nedělal." Uklouzne mu tiše.

[tab]Keerias:
[tab]Díra míří šikmo pod povrch. Šířka akorát tak na paži. Jsi uvnitř skoro po rameno, když nahmatáš něco měkkého, co se hýbe. Zároveň ucítíš v prstu bodnutí, jako by ti tam někdo zasekl jehličky. Tvor se ti vysmekne a bleskurychle zmizí mimo dosah.
[tab]Jakmile ruku vytáhneš, zjistíš, že ti mezi prsty uvízlo několik modrostříbrných chloupků, asi tak čtyři couly dlouhých. Ani rukavice nezabránila prokousnutí, i když jej podstatně zmírnila. V prsteníčku máš čtyři dírky, dvě nahoře a dvě zespodu, vzdálené od sebe asi tři couly a tak půl coulu do hloubky. Ranky jsou drobné, vytekla z nich krůpěj krve. Blízké okolí zčervenalo.
Mezi nimi zůstal vymáčknutý otisk dalších dvou špičatých zoubků.

[tab]Helier:
[tab]Poškrábané ruce i nohy nepříjemně pálí, hlavně předloktí a stehna. Šlahouny s trny nezastavila ani lehká látka. Halenu máš na levém předloktí natrženou. Ani tvář nezůstala ušetřena. Na chvilkovou nepozornost jsi doplatil hlubokým škrábancem na bradě.

[tab]Pokud se rozhodneš vejít mezi polorozpadlé zdi, většinou ti zakrývají výhled ven. Nejhůře je na tom severní a západní obvodové zdivo, ze kterého zbyl jen základ u země. Několik ze spadlých střešních trámů se opírá jedním koncem o zbytky stěny, zatímco ten druhý se při pádu zarazil do země. Rozlámané trosky krovů překáží v chůzi. Jsou zakryté travinami, porostlé mechem. Uvnitř vyrostly lísky, dokonce i dvě břízky se tu mají čile k světu.
[tab]Budova bývala rozdělena na tři prostory. Dvě menší vpředu a jednu velkou vzadu. Není tu nic zvláštního, co by přitáhlo tvou pozornost.

[tab]V delší budově, orientované na sever, leží v zemi onen železný poklop. Je skryt pod nízkým nánosem hlíny, porostlý trávou. Otevřít ani odsunout jej nelze, brání tomu jeden ze silných, nosných trámů. Spadl přímo na střed. Je kolem tří sáhů dlouhý a půl sáhu široký. I kdybys chtěl, sám s ním nehneš.

[tab]Vedle stavby, tam kde stával dvůr, zůstalo zachované roubení studny. Okov i lano či snad řetěz na vytahování vody jsou dávno pryč. Zbylo jen zrezivělé kovové očko po straně, pevně zatlučené do kamenného obvodu. Hluboko dole můžeš zahlédnout odlesk vody.

[tab]V klidu a tiše přijímám slova Alynie. Rozhodne se mi dát další dar, list, prý pro pomoc lesa. [i]Ty jejich výmysly, vsadím svoje boty, že mi to nakonec bude stejnak k ničemu! Ale urazit jí nemohu..[/i] Se svými myšlenkami si schovám list do náprsní kapsy, abych ho neztratil a zároveň neponičil. Již se s ní jen rozloučím a sleduji, jak mizí. [i]Škoda, to ano... už ať jsem pryč, nemám rád tohle loučení, ať už se můžu loučit byť jen s několika málo známými.[/i]
[tab]Hned se rozhodnu vydat za Turlenem, neboť musím získat šípy a luk co nejdříve, abych si mohl na cestu vydat okamžitě. Cestou mezitím vzpomínám, kde v lese najdu mládě vlka, či medvěda. Pokud si nevzpomenu ani o jednom z těchto druhů, beru v potaz i nějakého dravce. [i]Sakra, vzpomínej! Prochodil jsi tady každou stezku a teď, když něco potřebuješ od zvířat na oplátku, nebudeš vědět o ničem!?[/i]

[tab]Mezitím se dostanu k stezce k Turlenově skryté věži. Jsem si jistý, že stojím správně – nicméně Turlenova stezka je skrytá, aneb znamená toho, že momentálně není doma. [i]Hmm, podivné – když ho člověk potřebuje, někam si zmizí! Ale co, než se sem dostanou ti vyvolení, snad mám času dost... takže nejdřív vyklidit domek a poté se mrknout po zvířeti.[/i] Vydám se tedy rovnou ke svému domu. [i]Takový spěch – pořád jenom chodím a výsledek skoro žádný.[/i]
[tab]Když sem dorazím, vezmu všechny své cennosti a to, co zde chci nechat zavřu do velké dřevěné almary a zabezpečím zámkem. [i]Pokud se sem vrátím, třeba to tady bude připravené. Ale, myslím na hlouposti – cesta je daleká![/i]
[tab]Jen co vše v domě sklidím, či sbalím do batohu, popadnu ho a vyrazím do lesa. [i]Raději nebudu zacházet příliš daleko, neměl bych brát varování Alynie na lehkou váhu.[/i] Pokud vím, okamžitě zamířím tam, kde tuším, že bych k nějakému novém společníkovi mohl přijít. Pokud ne, vydám se po stezkách, kudy divoká zvěř chodí a snažím se na mládě, nejlépe vlka, přijít zde.

[tab][b]"Aa",[/b] silně vydechnu. [i]Mohl jsem to alespoň chytit.[/i] [b]"Je to jen nějaké zvíře."[/b] řeknu směrem k ostatním. [b]"Rohi, klidně to zahrabat můžete, ale myslím, že to není potřeba."[/b] Chloupky, které se mi zachytily v rukavici, si pořádně prohlédnu, abych poznal, jaké to bylo přesně zvíře. Pak si opatrně sundám rukavici. Prohlédnu si ránu, která nevypadá nijak vážně. Krev utřu do čisté vnitřní části svého pláště a rukavici uložím zpátky do torny, kterou si dám na záda. [b]"Půjdu se podívat trochu kolem, kdyby náhodou."[/b] řeknu s klidným hlasem,[b] "Vrátím se nejpozději do setmění."[/b] Hodím si přes hlavu kápi svého pláště a vydám se po pravém okraji lesa.

[tab][whisp]Projdu kolem několika stromů tak, abych za sebou zanechal co nejméně stop. Pozorně se přitom dívám jak na zem, tak i do křoví nebo korun stromů. Když zmizím ostatním z dohledu tak si sundám ze zad pro všechny případy luk. [i]Kdo ví, možná natrefím na nějaké nebezpečí anebo alespoň na něco, co by se dalo ulovit a mohla by z toho byt celkem slušná večeře.[/i] Párkrát se ještě ohlédnu, jestli mě někdo z mých společníků následuje. Potom se stočím doleva, abych kolem našeho tábořiště udělal půlkruh lesem.[i] Zítra už snad dojdeme ke Starosrdci. Možná se tam zastavíme u mých přátel. Každopádně bychom tam měli doplnit zásoby.[/i] Pořád se ale při myšlenkách, které se mi honí hlavou, rozhlížím kolem sebe.[/whisp]

[tab][b]"Jistě, určitě bydlíš v něčem, co připomíná dům nebo ještě líp panství či snad zámek, ale rozbořené stavení je jako základ dobré."[/b] Neodpustím si neodpovědět na poznámku o tom, kde asi tak ten rádoby vtipálek Dantes bydlí. Jak se tak rozhlížím dál a dál, nedokážu si nevšimnout zarostlého, ale stále patrného, poklopu, o němž Viktor sám pak promluví. [b]"Takže nic, co by stálo za průzkum nebo námahu. Je tu jen jeden poklop, těžký, mohutný a dokáže o něj být opřený několik desítek malých soudků na pivo těžký nosník či co je to za dřevěný trám. A poklop unesl i pád tolika pytlů mouky."[/b] Shrnu situaci, ve které jsme se ocitli. Tou dobou již dojdu až k poklopu a stále pokračuji v dialogu. [b]"Když to ten kus,"[/b] dloubnu holí do nízké vrstvy hlíny, až tak odhalím kovový povrch s rezivějícími puchýři, [b]"železa vydržel, musel být sakra pevný a měl svůj důvod zde být. Sklep? Nebo jen obyčejné podzemní prostory? Asi nestojí za to zkusit tlustým fortelným klackem tohodle,"[/b] poťukám na poctivý bývalý nosník, [b]"macíka odtlačit ke straně. Je to jen kousek.[/b] Žádostivý pohled plný odhodlání prozkoumat to, co je skryto mnoha měsícům a podle výšky břízek snad i rokům. Chuť [i]podívat se do podzemních prostor s vinným sklepem, se surovinami, s roubenou obrovskou pokladnicí plnou zlata, s hromadou artefaktů.[/i] Zastavím myšlenky hned u posledních slov. [i]Třeba i Aldwerinou slzou? To asi těžko, ale hledáme ji, ne?[/i]

[tab]Porozhlédnu se po nejbližším okolí bývalé místnosti, zda by se nedalo něco vymyslet s kusek poctivého trámu, který leží nedaleko. Nemusí to být nutně těžký tlustý čtyřhran, mohl by se dát nalézt určitě i neztrouchnivělý dvoumetr dřeva namořeného, který by tedy logicky měl být v lepším, než měkkém stavu.

[tab][b]"Nebo snad Victore máš moc práce s přemýšlením, jak Rohimu taktně naznačit, že jde o život královny? Co všechno mu říct, aby věděl, jaký je přesně účel Aldweriny slzy?"[/b] Rozpovídám se jiným směrem a i přesto přese všechno začnu hledat a prohledávat blízkou nízkou travou zarostlé krovy a další, hnejdříve holí jen odkrývám kusy dřeva, jindy jen zahrabu mezi stébly trávy. Zároveň si mnu poškrábané předloktí a bradu. Na předloktích se snažím nalézt jakékoliv trny a svými jemnými prsty je vyndavat, jinak jsem pevně rozhodnut ještě před usnutím rozmačkat trochu ze svých bylinek a natřít si škrábance měkkou rozmělněnou kaší tím vzniklou. Přinejhorším alespoň ta nelibá vůně bylinek odláká všechnu zvěř.

[tab]Při pohledu na studnu a na hladinu vody v černočerné tmě mne jen napadne, že by nebylo od věci si nabrat trochu té životadárné tekutiny a nebo si alespoň opláchnout tu hlubší ránu na obličeji a hlavně nohy a ruce, aby tolik nesvědily všechny ty škrábance. [i]Lano mám, stačí přivázat kus hadrů, ten tu mám a hodit dolů se zátěží, nejlépe s malým kamenem, aby se látka ponořila do vody. Na nabrání by mohl fungovat i měch, ale dost možná taky ne. Vzduch by jej nadnášel. Nějakou nádobu by to chtělo.[/i]

[whisp "Helier_Vein"][tab]S viditelným nezájmem poslouchám kudůkovy poznatky. Se zkříženými pažemi ještě jednou pečlivým pohledem prohlédnu vnitřek budovy. Rozhodně mě zajímá víc, nežli tyto rádoby chytrá slovíčka. [i]Hmm, ale vážně by mě zajímalo, co se tam skrývá.[/i] Nakonec se zhluboka nadechnu a promluvím ohledně poklopu:
[b]„Víte, tahle překážka má jednu velmi praktickou výhodu. Ať je v tom sklepení cokoliv, neuteče nám to. A pochybuji, že by nám to nějakej neznámej kolemjdoucí jen tak vzal. Zítra ráno nám ostatní snad pomůžou to otevřít. Pro tolik osob snad nebude problém zvednout ten trám, nemyslíte?“[/b] Dodám trošku překvapeně na Helierovi poznatky ohledně tloušťky a možné důležitosti toho poklopu. [i]To je nějakej až moc velkej myslitel. Proč se na to nedívat jednoduše?[/i]

[tab]Ještě Heliera chvilku doprovázím pro případ, kdyby se stala nějaká nečekaná událost. [i]Kdyby se tu objevila nechtěná společnost, dva mají větší šanci, nežli jeden.[/i] Na jeho otázku nereaguji zpočátku nijak, ač mě docela překvapí. Zkoumavým pohledem přejíždím okolí.
[b]„Proč hasit něco, co nás momentálně nepálí?“[/b] Odpovím zničehonic otázkou a konečně shlédnu k Helierovi. Lehce se k němu nakloním.
[b]„Vy jste si snad nevšiml, jak reagoval na tu odměnu na naše dopadení? Nemá moc důvodů nám být věrný. Pokud ale naopak bude věřit, že má naše věcička větší cenu nežli tisíc zlatých, nebojím se, že by nás zradil, pokud tedy nebude muset.“[/b] Dodám tišším hlasem s šibalským úsměvem a odkašlu si.
[b]„Víc vědět nepotřebuje. Ale jestli mu podrobnosti chcete říct, nebudu vám bránit. Koneckonců jste dospělý a já vám nic přikazovat nechci a nemůžu. Mě dělá starost něco docela jiného.“[/b] Zamyšleně se podívám na zem, narovnám se a levou rukou si pohraji s knírkem.

[tab]S další větou si dám ovšem načas. Nejsem si totiž vědom, jestli je to náhoda nebo není. Nakonec se však odhodlám.
[b]„Jak je možný, že mají rytíři téměř přesné složení nás všech s výjimkou Norreca, který je už mrtvý? Zvlášť, když jsme se dali dohromady teprve včera? Proč tam třeba není Sawyer? Není vám to divné?“[/b] Optám se ho tajemným a stále hlasem. No, kudůk asi bude myslet moc jednoduše na to, aby mu tohle smrdělo. Tohle nemá cenu. Pomalu se dám k odchodu. Po pár krocích se ale opět otočím trochu dotčeně na alchymistu.
[b]„Jo a jinak si nejsem vědom, že bych vám snad nabídnul tykání. Jestli je vám to milejší tak prosím, ale je slušností to druhé osobě napřed navrhnout. Zatím.“[/b] Pozdrav záměrně povím dost studeným hlasem a odejdu. [i]Nevychovanec jeden…[/i][/whisp]

[tab]Jakmile vyjdu ven z rozbořeniny, chvíli se zmateně dívám kolem. [i]Kam jenom mohli ostatní jít?[/i] Pak se podívám směrem do lesa a vzpomenu si, kam vlastně měli namířeno. Vezmu zpět na záda svojí brašnu, kterou jsem nechal ležet na zemi s pomalým krokem se vydám k lesu. Instinktivně se ohlédnu kolem, jestli mě nikdo nesleduje. Jakmile přijdu k trní tak se zastavím a bedlivě zkoumám, kudy moji společníci asi šli. Pokud průchod objevím, škodolibě se usměji. [i]Já věděl, proč se mám zdržet. Chudák ten, kdo šel první, he he.[/i] Proto usměvavě jdu dál s vědomím, že Orogan a kůň, kteří jsou dost vysocí, museli cestu dostatečně „vyčistit“.

[tab]Když dojdu k ostatním, pořádně se rozhlédnu po okolí a jdu ještě o trošku dál, kde není tolik houští a bezeslova usednu ke kmenu nejbližšího stromu. [i]Vzhledem k tomu, že mám černý plášť, budu ve tmě prakticky neviditelný kdekoli.[/i] S úsměvem pohlédnu na Keeriase, kterého asi něco kouslo. [i]Měl by si to vyčistit. Kdo ví, co to bylo. A hlavně, co všechno nečistého to mělo na zubech.[/i]
[b]„Dávej na sebe bacha.“[/b] Dodám neutrálním hlasem k elfově návrhu na obchůzku.

[tab]Zamyšleně si prohlídnu okolí a najednou se mi rozsvítí ohledně toho pergamenu s odměnou. [i]No jistě! Buď to vykecal jeden z Turlenových lidí, nebo Sawyerovo oblbnutí nebylo dost silné a on to celé vyžvanil. Ani bych se tomu nedivil. Ale jestli je u Turlena zrádce, proč ještě královna žije? Jedině, že by královna měla být záminkou, jak tu Aldwerinu slzu získat pro něco docela jiného. Uvidíme oč tady běží…[/i]

[whisp "Victor_Dantes"][tab][i]Kudůci vidí svět z trochu jiné perspektivy než lidé. A kdyby z toho sklepa mělo vyskočit hladové zvíře, určitě by sežralo spíše tebe, než mě.[/i] Poušklíbnu se nad poznámkou, že by tam snad mělo být cokoliv živého. Ale zase na druhou stranu se i lehce usměji, neb Victor vpodstatě odsouhlasil, že se pod poklop podíváme.
[tab][b]"Tedy ráno."[/b] Nemyslím, proč taky. Jen mu odpovím.
[tab][i]Jasně, ráno. Ráno. Nad ránem budou určitě chtít všichni jít zvedat trám. Čím dřív vyrazíme, tím lépe. A hlavně kratší dobu budeme mít slunce v zádech, takže se neupečeme.[/i]
[tab][b]"Ještě že je tady ta studna."[/b] Vyklouzne pak už jen tiše z mých úst jako malý, tichý dovětek za přehršlem myšlenek, aby přerušil uvažování nad časy přicházejícími.

[tab]Ohledně Rohiho a toho, co mu říct či nikoliv už jen dodám pár slov, ve kterých vyjádřím vlastní status quo: [b]"Já sám nemám důvod mu to říkat, takže určitě pro teď stačí, že má motivaci jít s námi. To je dobrý nápad. Sice oboustranný závazek, ale záchrana života to byla. Jen mne trochu děsí ta odměna ve zlatě. Aby pro něj byla dost dobrým tahákem na nos, aby nechtěl zjišťovat víc o skutečnosti. Ale to už je jen o té pohádce, kterou jsme začali u východu z podzemí. Jdeme jako poslíčci pro zásilku. Nic víc."[/b] Zavzpomínám na to, co se stalo u skal a instinktivně zkontroluju pohledem okolí, zda neslyším jízdu nebo na obzoru nesvítí pochodně či cokoliv podezřelého takového rázu. [i]Třeba to i přežijeme a dočkáme se té slibované odměny. Vlastní dům, to by bylo něco! Mít možnost zkoumat sféry. Sklep, démoni, Astrachias, hm...[/i]

[tab]Skoro až zasněný pohled, z něhož mne vytrhne až dalších pár slov, která už jsou vážnějšího rázu, se ukázal v plné kráse. [b]"Když se nad tím teď zamyslím, tak jsou jen dvě možnosti. Rozhodně ale platí to, že Sawyer tam není, protože je mrtev, anebo protože prostě oni o něm neví. A seznam mají díky tomu, že nejspíše z mistra Leslana vymlátili naše jména. Nikdo jiný by přeci nemluvil, utekl by jim. Druhá varianta zní už mnohem hůř,"[/b] přeruším na chvíli řeč, abych domyslel větu, kterou chci říci. [b]"Jsou mnohem lepší vyšetřovatelé, než si myslíme a tak si princovi strážní dali dohromady dvě a dvě, chybějící vězně, chybějící členy či návštěvníky paláce, chybějící cokoliv... a mají seznam. Ale nevědí o mrtvém Norrecovi, jinak by na té listině přeci nebyl. Takže zas tak špatně na tom snad nejsme. Divné to je, to každopádně. Rozhodně podezřelé víc, než je zdrávo."[/b]
[tab]Použiju ta nejjednodušší slova, která mne napadají. Nejsem kdovíjak zběhlý v těch složitých politických hrách, ale když jsem měl tu čest stát při hádce Geralda se samotnou Selenou v soudní síni, Victor mluví ještě docela přijatelně srozumitelně v takovém porovnání.

[tab]Když Victor odchází a po pár krocích se otočí, stále ještě se škrábu rukou na bradě. [i]Měl bych to co nejdříve namazat, než to začne pálit jako čert. A umýt. Rozhodně umýt čistou vodou.[/i] S každým jeho slovem se cítím menší a ještě menší. [i]Je to snad stud nebo zášť, kterou nyní cítím vůči tomu vysokému muži, který tak lpí na vychování? V divočině?! Když je psancem? Vykat? Jemu? Tady a teď?[/i] Chviličku nechápu, proč to Victor řekl takhle a proč tedy rovnou nenavrhnul tykání, ale budiž. [i]No když na tom tak trvá.[/i]
[tab][b]"Promiňte pane Dantesi, je to jen zlozvyk mého já. Neměl jsem nikdy důvod komukoliv, s kým jsem cestoval, vykat. Navíc, když jste na tom před zákonem stejně špatně jako já."[/b] Odpovím suše a bez jakéhokoliv tónu v hlase. Bez citů, říkám totiž jen fakta. Opřu se o hůl.
[tab][b]"Mně na tom nesejde. Pokud snad vyhovuje vykání, budu se jej snažit dodržovat."[/b] A ještě chvíli se rozhlížím po zřícenině, než Victor úplně odejde a zmízí vyšlapanou cestičkou mezi větvemi stromů lesíka.[/whisp]
[whisp]
[tab]Ještě chvíli se rozhlížím po okolí. Zkoumám směr, kterým zítra půjdeme. [i]Stále na západ čelem ke Starosrdci. Ta studna se bude ještě hodit. Máme před sebou nejméně den cesty, podle mapy, doufám, že toho obchodníka s těmi koňmi nakonec ukecáme, třeba si vzpomenu, jak se na koních jezdilo, jenže předtím...[/i] zamyslím se nad možnostmi, které mám a hlavně nad vlastními zásobami jídla, [i]to bude chtít sehnat jídlo. No, nějak to vykoumám. Ráno moudřejší večera. Teď jsem najedený jako včera po večeři.[/i] Spokojeně se usměji při vzpomínce na stůl s pečínkami a kořeněným vínem a ještě chvilku nechám oči pozorovat poslední červánky zapadajícího slunce. Avšak ne nijak dlouho, protože mne probere nutkání se poškrábat na předloktí levé ruky. Proto se jen otočím k nejbližšímu stromku a příjemně uvolním svaly ve slabinách, abych vykonal potřebu ještě předtím, než půjdu najít jitrocel a namazat si tím ranky na rukou a nohou. Pak až budu moci jít spát.[/whisp]

[tab]Jdu notný kus za Victorem, ale zároveň ještě dost blízko na to, abych z dálky slyšel, jak někoho varoval před neznámým nebezpečím. Tentokrát je to již pohodlná chůze, nohy ani předloktí, ba dokonce ani brada netrpí ničím, co by sekalo nebo trhalo kůži, takže si s úsměvem vykračuji, až dojdu ke svým věcem. Rozbalím deku, kouknu na tornu a ještě jednou na cestičku. Mám v plánu lehnout si tak, abych měl možný přímý pohled na vydřeně proklestěnou pěšinu, která vede přímo k našemu "ležení".

[tab][b]"Kde je Keerias? Šel se projít?"[/b] Optám se a nečekajíc na odpověď položím ještě druhou otázku [b]"Kdo bude držet první hlídku? Nějaký dobrovolník? Nebo hlídat nebudem?"[/b] Ptám se, když rozbalím deku a tornu položím tak, abych v ní nic nerozbil, až na ni uložím vlastní hlavu. Očima těkám z Rohiho na Victora a pak i dál na Orogana s koněm a zpět. V torně začnu hledat snítky jitrocele a když je najdu, začnu je rozmačkávat v dlaních a přímo na poškrábaných místech kůže paží a nohou. [i]Toto pálí, toto pálí. Ale aspoň se to lépe zahojí. Ještě že je pořád trošičku světla. A že jsem ten jitrocel neuklízel nijak hluboko.[/i] Dodám si pro sebe a hned si poblahopřeju, že jsem to stihnul.

[tab]Sedíce u kmenu vytáhnu z brašny brousek a začnu pečovat o čepel meče. Při této činnosti přemýšlím nad Helierovými slovy. [whisp][i]S Rohim je to jasný. Myslím že nejsme jediní, kdo na to má takovýto názor. Ale třeba by se mohl optat někoho svolnějšího, jako třeba Keeriase. Ano, ten by mu to mohl vyžvanit celý. Ale snad ho to nenapadne.[/i][/whisp] Zejména mě ale pořád nejde na mysl to ohledně odměny. [i]Možná má pravdu a Sawyera jen zabili. Jestli jo, je mi líto jeho ženy. Sama se starat o dítě nebude nic moc. [whisp]Ale mohl bych toho taky využít ve svůj prospěch, che che.[/i][/whisp]

[tab]Nakonec přestanu brousit, odhodím brousek k ležící brašně, zasunu meč a zvednu se ze země. Pomalými kroky přijdu až ke kudůkovi a neutrálním výrazem na něj pohlédnu.[whisp] [i]Proč mu to ale nabízet. Je pod mojí úroveň tohle dělat. Diť je to obyčejném alchymista bůh ví z jakých chudých poměrů. Ale nerad si dělám nepřátele.[/whisp][/i]
[b]„Smím si přisednout?“[/b] Optám se zvědavě a pokud svolí, pomalu si sednu. Chvilku v hlavě hledám vchodná slova.
[b]„Měl jste pravdu. Vypadá to na dlouhou cestu a rozhodně nebude ani jednoduchá,“[/b] nechám svá sova doznít a pohlédnu s úsměvem na alchymistu.
[b]„Proto to [i]pane[/i] radši vynecháme Heliere. Bereš?“[/b] Optám se zvídavě a předem nabídnu pravici s očekáváním, že ji přijme. [i]Proč by taky neměl, že? [whisp]A co se týče mě, názor na toho kudůka hned tak nezměním. Svolnost k tykání nic neznamená…[/i][/whisp]

[tab]Myšlenka ohledně hlídky se mi zamlouvá. Konečně to řekl ještě někdo další. Pečlivě se ještě jednou rozhlédnu po krajině a postavím se.
[b]„Pokud nemáte nic proti, já bych se toho protentokrát ujal. Až budu cítit únavu, vzbudím ještě někoho. Co třeba vás pane Orogane?“[/b] Optám se vyzývavým tónem a zkoumavě hledím na rytíře. [i]Uvidíme jestli je to doopravdy takovej hrdina, jak se tváří. Spát bez hlídek by ale byla jistota odhalení a to nedopustím. Tak snadné to mít princátko nebude.[/i]
[b]„Jo a kde jsou teda ty díry? Měli bychom to něčím ucpat. Nerad bych, aby mi krysy večer sežrali jídlo.“[/b] Dodám s lehkým sarkasmem.

[tab]Zkoumavě hledím na místo, kde se za trním nachází dům. V mé hlavě se totiž loudí další z mých lstivých nápadů. [i]Pokud správně předpokládám, budou Geraldovi muži tušit, že se budeme snažit dostat co nejdál hlavně večer. Určitě něco poblíž pojede. Kdyby byl ale v té zřícenině malý ohníček, třeba by je to přilákalo a pak by byli snadná kořist. A co je jednoduššího, nežli jezdit v Erdonském brnění? Heliera s Rohim bychom vezli třeba jako zajatce. Nikdo by neměl podezření. Na to jsou válečníci až moc tupí…[/i]
[b]"Jo a našli jsme uvnitř toho domu nějakej poklop. Je ale zatarasený trámem. Pokud nemáte nic proti, navrhuju to zejtra odstranit a mrknout se tam." [/b]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
pozdě večer[/b]

[tab]Všechny šelmy, které jsi měl tu čest, za dobu svého pobytu zahlédnout, mají své nory hlouběji v lese. Víš i o vysokých stromech, kde hnízdí menší dravci, lovící na loukách. Nyní budou jistě sedět na vejcích. Je počátek jara, nastává doba líhnutí mláďat.

[tab]Cesta domů ubíhá rychle, takže k po západu slunce stojíš před svým přístřeškem. Nevzhledná, narychlo sroubená chajda z kůlů. Ačkoli to není žádný palác, přesto plní svůj účel. Poskytuje přístřeší, teplo i pocit bezpečí.
[tab]Stojí na rovince porostlé travou. Místo plotu ji obklopují listnaté, trnité keře nahusto vysázené kolem sebe v několika řadách.
[tab]Jediný vchod je otočen směrem k lesu, před ním roste shluk několika rozložitých stromů. Druhý otvor je na opačné straně, ale tam jej chrání hluboká a studená voda řeky. Zdroj pitné vody a očisty.

[tab]Přejdeš otevřený prostor pěti sáhů a jsi u dveří. Vejdeš do nevelké a zároveň jediné místnosti. Hned vlevo u země v dřevěné bečce máš smolné třísky. I kdybys sis nechtěl posvítit, víš velmi dobře co najdeš uvnitř.
[tab]Střed zabírá bytelný stůl, na jeho desce zůstal zbytek svíce. Neumytý talíř od snídaně a hrnek. Vpravo ode dveří jsou malá primitivní kamínka z hlíny, překrytá na povrchu železným plátem. Na něm vedle železného kotlíku se krčí menší otlučený hrnec.
[tab]V následující zdi jsou dvě okna s výhledem na vchod v plotě a pod nimi dřevěná truhla. V ní míváš uskladněnu svou běžnou výbavu. Část zadní stěny zabírá jednoduché lůžko a nad ním dvě dřevěné police s nádobím. Na skobu vedle nich obvykle věšíš svůj luk a toulec.
V přilehlé stěně je menší okno, tentokrát s výhledem na druhý otvor v křovinách a na řeku. V rohu mezi oknem a dveřmi stojí vyšší a široká skříň. Celá ze dřeva a s uzamykatelnými dveřmi.

[tab]Svůj nejcennější majetek máš jinde. Skryt před nevítanými návštěvníky je vedle postele, u zadní zdi, dřevěný poklop. Pečlivě zakryt hlínou, aby splynul s podlahou ze stejného materiálu. Po jeho zvednutí se objeví sklepní prostor. Dolů vede rozviklaný žebřík. Právě zde máš pěkně v chladu a suchu uskladněny malé zásoby potravin a hlavně jemné, dobře vyčiněné kožešiny. Ve městě bys za ně dostal dobře zaplaceno. Však také zimního oblečení je lidem tady na severu zapotřebí.

[tab]Jakmile osvětlíš vnitřek, pohled ti padne ke stolu. Na židlích tu sedí dva nezvaní návštěvníci. Podle vysokých postav, plavých vlasů, pravidelných rysů tváře a zašpičatělých uší nepochybně elfové. Starší z nich má o stůl opřenu okovanou hůl, mladší je ozbrojen mečem. Jak vstoupíš, oba se okamžitě zvednou. Jejich tváře jsou nicneříkající a bez výrazu.
[tab]„Čekáme na tebe tady, abychom si promluvili beze svědků. Posílá nás naše paní, její výsost Irelien. Ráda by tě požádala o pomoc. Budeš-li souhlasit.“ Promluví ten starší z nich. Odmlčí se a nespouští z tebe upřený pohled.

[tab]Sundám si rukavici a položím na ni rozmačkané lístky jitrocele. [i]Aspoň se stihnou uvolnit všechny léčivé látky.[/i] Pak sundám i druhou koženou ochránkyni. Nejdříve se pokusím ty nejhorší škrábance a kůži na předloktích vyčistit od velkých trnů a jakýchkoli zachycených nečistot. Opatrně, vždy když najdu trn, jej jednou rukou vyndám. Jemně a pomalu, aby se ještě pod kůží nezlomil. [i]Jen ať se to nezanítí. By nebyla moc dobrá noc.[/i]
[tab]Když už jsem jakž takž spokojen s jedním předloktím, vyndám z torny po chvilkovém hledání malé zrcátko a začnu si prohlížet vlastní bradu. [b]"Na tuhle jizvu asi žádnou holku nepolapím."[/b] přizvednu koutky v úsměvném konstatování. Pak Victor přestane s opečováváním meče. [i]Tohle jsem nikdy nepochopil. Meč. Brousit. Denně. Jako kdyby měl zreznout.[/i] Zakroutím očima v nechápavém gestu a ještě k tomu všemu mírně pokrčím rameny. Pak se však Victor zvedne a optá se, podle mě docela hloupě a zbytečně.
[tab][b]"Ale jistě, místa je tu celý les,[/b]" přivítám jej a přitom si jen poposednu na místě a dál pokračuji s trnitým očistcem. Pak když zazní nabídka na tykání, [i]Já snad nevěřím vlastním uším,[/i] přijmu pravačku. V poctivém, ale nijak dlouhém, přátelském potřesení rukou se přestanu soustředit na pulzující bolest kůže obou rukou. [b]"Jasně, Victore, že tuhle tvou nabídku beru."[/b] vděčně odkývám to, co jsem před chvílí říkal jen jemu v soukromí.

[tab]Znovu začnu s prohlížením vlastní kůže. Hned, co se sám Victor nabídne s tím, že bude držet první noční službu pro klidný spánek ostatních, přikývnu a spokojeným [b]"Jsem pro. Díky,"[/b] s jeho návrhem souhlasím. [i]Znovu souhlasím? Co se to jen děje? Skvrny na slunci?[/i] Nálada se mi tím mnohem zlepší. Přivítám to s radostí sobě vlastní, tedy že se mi "jen" rozjasní můj obličej. Ten byl doteď plně zahloubaný a soustředěný na jednu jedinou věc. [i]Vytrhávat maliní je lazebická práce hodná mistrů. vskutku mě baví! Ale aspoň nemusím ponocovat.[/i]
[tab]Když už jsem jakž takž spokojený s horní polovinou těla, zběžně, kvůli palčivému pocitu od nohou, se ještě podívám na lýtka. Abych zjistil, jak dopadla, vyhrnu opatrně kalhoty. [i]U rozbitýho džbánu![/i] Zanadávám sám sobě. Ušklíbnu se nad vlastní hloupostí. [b]"Příště bude prošlapávat někdo s mečem a nebo s koněm. Třeba Orogan."[/b] Neodpustím si poznámku týkající se toho, jak jsem dopadl a že to bylo vlastně zbytečné. To, na co ještě v šeru vidím, se pokusím vyndat i z lýtek, holení nebo stehen. [i]Teď to už jen natřít na zklidnění a pro vyčištění. Pár jizev navíc mne přeci nezabije.[/i] Následný úsměv ve tváři bych i já sám charakterizovat spíše slovem zoufalý, než radostný. Vezmu tedy jednu rukavici, nandám si ji a takto "chráněnou" dlaní začnu roztírat rozmačkané bylinky po kůži předloktí, následně bradu a pak i nohy.

[tab]Nyní, když jsem se přestal soustředit na to, zda nás někdo nesleduje, zda mám kam složit hlavu, zda jsou všichni v pořádku... na mne celou vahou ještě navíc dopadne únava z celodenního pochodu. I přesto, že jsem zvyklý cestovat, chodidla za poslední dny zlenivěla v palácových chodbách. [b]"Krysy? V lese? Když ale bude někdo vzhůru, neměl by s nimi být problém, ne? Budou slyšet, až polezou ven."[/b] Pokusím se chytračit nad tím, že se někdo až příliš strachuje o to, jak se vyspí. [i]Už svého jídla moc nemám. Má pravdu.[/i] Pokračuji pak s nápadem. [b]"Ale spadaného loňského listí je tu víc než dost, takže to můžem ucpat třeba tak. To by snad šlo, ne?"[/b] A ukončím léčebnou práci na svých nohách s tím, že se kouknu i na Rohiho a kdyžtak mu nabídnu několik lístků jitrocele a také to, co ještě mám v rukavici. Pak jen očima vyhledám jednu z děr, tu co možná nejbližší a nasypu do ní listí, zatlačím koncem hole, znovu nasypu, znovu udusám a tak učiním několikrát, dokud si nejsem jist, že pokud tudy bude chtít cokoliv prolézt, bude to šustit a dělat hluk. Spokojen se svou prací se pohodlně usadím na své rozložené dece připravené k tomu, abych se do ní zabalil a usnul. Nenabídnul jsem se, že by mne mohl Victor vzbudit na další hlídku, na to jsem si dal sakra velký pozor.

[tab]Vlídné přijetí ruky okomentuji akorát upřímným úsměvem. Stisk je silnější, ale ne natolik, aby kudůkovi drtil ruku.[whisp][i] Skvěle blbečku, jen buď vděčný. Máš za co. Jestli je vážně až takhle naivní, že tohle podle něj znamená přátelství, mám dalšího hlupáka v kapse, che che. S Oroganem to ale bude horší…[/i][/whisp] Co se týče toho, že přijme mojí nabídku, na to už nijak nereaguji. [i]Koneckonců může být rád, že to nedělá sám. [whisp]A aspoň si pohlídám Rohiho, kdyby chtěl náhodou zdrhnout.[/whisp][/i]

[whisp][tab]Moje myšlenky však ovládne něco docela jiného. Nic, co by mělo něco společného s naší misí. Bojím se spánku[i]. Co když to Turlenovo kouzlo nebude fungovat? Co když šlo jen o to, aby se mi dostal do hlavy? Já se těch snů chci doopravdy zbavit. [/i]Na moment moje čelo zvlhne potem při vzpomínce na bílé tváře mrtvých. [i]Brr, hrůza a děs![/i][/whisp]

[tab][b]„Jo a jinak pane Orogane, pokud po mě vezmete tu hlídku, navrhuji, abyste nás brzy vzbudil. Čím dřív vyrazíme, tím líp.“[/b] Dodám neutrálním hlasem. Následně odejdu od Heliera a opět si sednu ke svému batohu. Zasunu dovnitř brousek a vytáhnu placatici s alkoholem. Instinktivně si lehce loknu tvrdé pálenky a následně se lehce zašklebím. Pocítím vnitřní uspokojení a obličej se následně roztáhne do blahodárného úsměvu. Přestože nejsem alkoholik, tohle jsem přesně potřeboval. [i]Bylo toho dneska dost! Takové opium nebo dýmka s tabákem by vůbec neuškodili. Škoda, že jsem to zapomněl. Budu si to muset někde obstarat…[/i]
[b]„Jinak pokud chcete, můžete už jít spát. Aspoň budeme čerství.“[/b] Dodám ke všem při zasunutí lahvičky zpět do batohu. Pro jistotu se podívám směrem, kudy šel Keerias. Obočí je trošku zamračené. [i]Doufám, že se mu nic nestalo a vrátí se rychle. [whisp]Ne že bych ho měl nějak v oblibě, ale mohl by něco vyzradit, kdyby jej chytli. A to by se mi vůbec nelíbilo[/whisp].[/i]

[tab]Letmo pohlédnu i na listí (pokud je nějaké poblíž). [i]Hmm, ze strany kde je trní budu varován proti nějakému vetřelci, ale co zbytek?[/i] Z posledních sil se zvednu, vezmu taky trošku listí, co najdu a posypu jej tam, kde by mohl někdo projít. Hlavně aby to bylo kolem našeho ležení. [i]Když bude šustit, uslyším to. Ale kdyby se tu objevilo prase, byl by to celkem problémek hehe. [/i]Příležitostně poházím i nějaké větvičky, pokud je objevím. Praskot se taky bude hodit.

[tab]Jakmile jsem hotový, vezmu svojí brašnu a sednu si tak, abych měl na dohled alespoň většinu z naší skupinky. [whisp]Hlavně Rohiho.[/whisp] Předem vytáhnu meč z pochvy, aby pak zbytečně nevrzal při možném nebezpečí. Pak vytáhnu z brašny alespoň kus čistého hadru, který jsem si náhodou vzal, abych se měl na co posadit. Ze všeho nejvíc se proklínám, že jsem si nevzal žádnou pokrývku. [i]Bude určitě zima. Přinejhorším využiji svůj plášť.[/i] Následně počkám, jestli všichni usnou a dávám dobrý pozor. Pokud pocítím únavu do té míry, že se mi bude chtít spát, vzbudím Orogana.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab][u]Keerias:[/u] [whisp "Keerias"]
[tab]Chloupky, které ti uvízly na rukavici jsou zvláštní. Ač znáš veškerou faunu v okolí, nebo sis to do této chvíle myslel, zvíře s takovouto srstí jsi neviděl. Jak můžeš odhadem soudit, nor je tu v okolí určitě přes třicet. Jestli patří jednomu zvířeti, nebo jde o celou kolonii těžko říci. [/whisp]

[tab]Vydáš se na průzkum okolí. Jakmile vyjdeš z hustého porostu kupky zmizí. Pokračuješ ještě asi tři sta sáhů a dojdeš na konec lesíka. Před tebou se rozkládá zvlněná krajina, která se pomalu noří do šera.
[tab] Dolů na jih se rozkládá lán mladých obilných lístků. Na nich si pochutnávají dva ušáci. Zatím tě ještě nezpozorovali, takže se v klidu věnují své večeři.
Jestliže se rozhodneš si vylepšit svůj jídelníček o čerstvou zvěřinu, pak se ti daří jednoho zasáhnout. Druhý rychlými kličkami zmizí v lesním podrostu. O něco dále vyplašíš i skupinku tří lumíků. Okamžitě vklouznou do nory poblíž. V korunách stromů se prohání veverky a probouzí noční ptactvo.

[tab][u]Helier:[/u]
[tab]Směrem odkud jste přišli, jsi nezaznamenal nic neobvyklého. Na opačné straně velká šmouha znázorňující Starosrdce ještě více ztmavla. Zdá se nedostižná. Obloha též potemněla a brzy splynou v jedno.

[tab]Než se ti podaří ošetřit předloktí a stehna je téměř tma. Jitrocelové lístky příjemně chladí a uklidňují. Nejhůře vypadá rána na bradě, která si vyžádá delší čas ke zhojení. Zbytek bylinek přenecháš Rohimu.
[tab]"Díky." Překvapeně se pousměje. I on si vytahal trny z poškrábaných částí těla. Protože však šel až jako druhý je na tom podstatně lépe. Za chvilku je ošetřen.

[tab]„Pomůžu ti s tím ucpáváním.“ Ochotně se nabídne a opatrně hledá nory. Ještě opatrněji do nich zašlapává listí. Po dvou objevených své usilí vzdává. Obydlí v zemi byly i za světla dobře maskované. Nyní se ztratily úplně. Ani tobě se nepodařilo ucpat více než čtyři otvory.
[tab]„Určitě jich tu je víc, než dost.“ Rozhlíží se kolem sebe Rohi.
[tab]„Nechci ti to vnucovat, ale bude lepší se držet pohromadě. Přesunem se k nim ne?“ Kývne směrem k Oroganovi a Victorovi. Sebere svoje věci a přemístí se o několik sáhů dále.

[tab][u]Victor:[/u]
[tab]K tábořišti ostatních se dostaneš celkem snadno. Průchod, co ostatní prošlapali, je dostatečně široký i schůdný pro pohodlné projití.
[tab]Bojovník právě vytáhl z vaku jídlo. Pustil se do studené večeře z vlastních zásob.
[tab]„Jistě, klidně mě vzbuďte. Vystřídám vás.“ Přikývne Orogan, jen co spolkne sousto.
[tab]„Jo, ty díry. Keerias říkal, že jsou to ty malé kupky listí.“ Ukáže do hustého podrostu, kterým jsi právě prošel. Rohi s Helierem je tu právě zasypávají. Jenže viditelnosti rapidně ubývá. Takže hobit zanechává marného úsilí a přidá se k vám.

[tab]Horní část lesíku odkud jste přišli je chráněna trním. Zbytek okolí, kam až dohlédneš, je průchozí. Vetřelec se může přiblížit odkudkoliv. Pokud se chceš zajistit, nezbývá ti nic jiného než udělat velký půlkruh. Na zemi leží dost a dost suchého listí. Ani vy sami se nedokážete pohybovat úplně tiše.

[tab][u]Všichni:[/u]
[tab]Pomalu se setmělo, to se už i Keerias vrátil ze své obchůzky. Rohi se uvelebil poblíž Orogana. Oba se zabalili do přikrývek a uložili ke spánku. Znaveni cestou a posilněni jídlem brzy usínají. Helier pokud si na poslední chvíli nerozmyslel své rozhodnutí, se odebral do říše snů v nízkém podrostu.
[tab]Též elf nedokáže odolávat spánku příliš dlouho. A tak, ať už se uložil kam a jak chtěl, vzápětí i on usíná.

[tab]Doba pokročila, na obloze svítí úzký srpek měsíce. Les ztichl, ozývají se běžné noční zvuky. Doplněné tichým oddychováním spících.

[tab][u]Victor:[/u]
[tab]I na tebe pozvolna doléhá únava. Začínají se ti klížit oči, ale chladný noční vzduch ti nedovoluje usnout. Nepříjemně zalézá pod nehty a štípe do tváří. Cítíš se ztuhlý a též žaludek nechce dát pokoj, přeci jen snídaně byla lehká a rychlá. Rohi se začíná neklidně převalovat, jako by jej něco rušilo ze spánku.

[tab]Náhle uslyšíš směrem z mlází tichounké zašramocení. Z omylu, že se ti to jen zdálo tě vyvede další šustot uschlých lístků. Směrem odkud se ozval, uvidíš dva malé lesknoucí se body. Jedná se o očka malého zvířete, velikostí a tvarem podobného lasičce. Tím však veškerá shoda končí. Jeho kožešinka je stříbřitě modrá, ocásek hustý s delšími chloupky na konci. Z tlamičky mu vyčnívají čtyři drobné tesáky, dva vrchní a dva spodní.

[tab]Bleskurychle proběhne k Oroganovi a bez ostychu se zakousne do jeho vaku, který nechal ležet opodál. Odtáhne jej o kus dál. Během okamžiku vyběhnou další čtyři podobné potvůrky. Trhají vak na cáry a hladově se vrhají na zbylé potraviny. Celé to trvá několik vteřin. V houštinách se tiše pohybuje několik desítek dalších.

---------
tentokrát počkejte na Victora

[tab]Jakmile mi Orogan kladně odpoví, tak si zhluboka oddechnu. [i]Aspoň že tak. Nerad bych byl celej večír vzhůru.[/i] Beze slova sleduji, jak ostatní usínají. Cítím tak trošku závist, ale vybral jsem si to sám. [i]A aspoň budu mít bedlivý přehled o všem, co se stane.[/i] Se zkříženýma rukama si vychutnávám atmosféru večerní noci. Je to něco jiného, nežli se na to dívat z okna. S úsměvem si tuto nádheru vychutnávám. Nebýt chladu a kručení v žaludku, bylo by to perfektní.[i] Snad bude ta moje pojistka s listím stačit.[/i]

[tab]Hlavou mi prolétávají zážitky z dnešního dne. Vzpomínka na naše poslání mě donutí se hlouběji zamyslet nad svým dosavadním životem, který měl spoustu pro a proti. [i]Jaký by to byl život, kdyby můj otec nezradil? Celý svůj život věnuji pomstě kvůli někomu, koho jsem ani pořádně nepoznal. Nebylo by jednoduší s tím hned skoncovat? Jednou provždy? Ale co potom? Už jsem zašel příliš daleko.[/i]

[tab]Z mého nostalgického vzpomínání mě vyruší šustění listí. Pomalým pohybem uchopím jílec meče, připraven kdykoli zaútočit, pokud by bylo třeba. Bedlivě se dívám směrem odkud tuším potencionálního nepřítele. Ovšem při pohledu na očí lasičky si oddechnu a zašklebím se. [i]Hlodavec!? He he hlodavec! Má docela drzost se takhle blízko přiblížit.[/i] Lehce nakloním hlavu na pravou stranu a se zájmem ji pozoruji. I přes studium jsem nikdy nebyl příliš znalý v tajích přírody. [i]Tohle jsem ale doopravdy v životě neviděl...[/i]

[tab]Ve chvíli kdy se zakousne do Oroganova vaku se velmi škodolibě usměji. [i]Zdá se, že Helierův úsudek nebyl zrovna přesný, che che. No jo, když je ovšem někdo hlupák a nedává na svůj vak pozor. Jeho smůla, bude hladovej. Ale dost mě překvapuje, že to nijak neznepokojilo toho koně. Zvláštní.[/i] Vůbec nemám náladu ty "lasičky" sám odhánět. Každýmu, co si zaslouží.

[tab]Pravděpodobně bych z cizí smůle smál dál, ale záhy můj úsměv opadne. Vystřídá jej podezřívavý a opovržlivý pohled, jenž je směřovaný k rytíři. [i]Kruci! Co když tam ten pobuda má svitek?! Pak by byl náš plán v háji! Musím ho vzbudit.[/i] Svižnými a opatrnými kroky vstanu a přijdu k Oroganovi. [i]Nemám zrovna v plánu vzbudit a vystrašit ostatní.[/i] Se zamračeným pohledem se snažím probrat Orogana a tak do něj levicí dost nevybíravě strčím, klečíce u něj.
[b]„Vstávejte sakra! Ty lasičky vám sebrali vak. Kde máte ten zatracenej svitek?!“[/b] Mluvím nahlas, ale stále šeptem ve snaze nevzbudit ostatní.

[tab]Jakmile uslyším další šustění, zamračeným pohledem se podívám okolo. [i]No, aspoň je jisté, že tu není žádná hlídka poblíž. To by hned zdrhly.[/i] Jestli ještě není Organ vzhůru, znova jej dloubnu. Svojí brašnu mám stále při sobě.[i] Na moje jídlo žádnej lesní žrout šahat nebude![/i]

[tab]Když mi dojde, že je tady těch lasiček hodně, usoudím, že se pravděpodobně pustí i do vaků ostatních. Když je dost drzá jedna, proč by nebyly ostatní. [i]Mám je ale vzbudit? Nemám je vzbudit?[/i] Jestli bude Orogan vzhůru, doslova velitelským povelem mu nařídím:
[b]„Pane Orogane, vzbuďte ostatní! Já se postarám o tuhle čtveřici.“[/b] Hned jak domluvím, vstanu a pustím se svým mečem do těch lasiček, které jsou u vaku. Dávám si pozor, abych nezasáhl přímo vak.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab]Victor se zvedne a přechází k Oroganovi. V tu samou dobu procitá i Rohi s pocitem, že něco není v pořádku.
[tab]„Co svitek, jaký?“ Ozve se rozespale bojovník a otevírá oči. Vteřinku na to zvítězí přirozená ostražitost a on vyskočí na nohy. Kolčíky vyděsí prudký pohyb, každý popadne některou z potravin a zmizí v podrostu. Těsně předtím než mezi ně dopadne Victorův meč. Vak je úplně zničený a všechny věci leží vysypané.
[tab]„Vstávat, všichni! Pozor na věci!“ Křikne bojovník na ostatní a namíří si to mezi mlází, kde je jich nejvíce.
[tab]„Jo, svitek je v sedlových brašnách. Hlídej koně!“ otočí se za sebe. Vraník klidně stojí občas si ukousne stébla trávy. Malé potvůrky ho nijak nevyvádí z míry. Pokud se dostane některá poblíž, odežene ji hrábnutím kopyta a odfrknutím.

[tab]Kolem vás čile pobíhají malá zvířátka. Drží se mimo dosah zbraně. Šustí mezi listím hned tu, hned onde. Velikostí a tvarem těla jsou podobná lasičce. Tím, ale veškerá shoda končí. Jejich kožešinka je stříbřitě modrá, ocásek hustý s delšími chloupky na konci. Z tlamičky jim vyčnívají čtyři drobné tesáky, dva vrchní a dva spodní.
[tab]Jsou velmi rychlá a přebíhají z místa na místo. Útočí na vaše věci odložené na zemi. Ostrými zoubky snadno roztrhnou pevnou kůži zavazadla a vytahují vše co je stravitelné. Kam se podíváte, pobíhají stříbrné stíny. Rychle se přemísťují sem a tam. V temném lese mezi větvičkami a listím je nedokážete sledovat. Počet odhadujete kolem padesátky.

[tab]Před usnutím ještě vyslechnu Rohiho názor na přesun k ostatním. Sice se mi zas až tolik nezamlouvá ležet na úplně volném prostranství, ale když bych měl zůstat sám, byla by to ta horší možnost. Proto si své nové ležení přesunu blíž k ostatním a znovu jej vytvořím tak, jako předtím. Včetně své kuše, kterou znovu pověsím na větev nejbližšího stromu. Tornu s věcmi si srovnám pod hlavu tak, abych v ní nic nerozmačkal, hůl položím podél místa, kde chci ležet a pak se spokojeně uvelebím do rozložené deky a přikryji se její druhou polovinou. [i]Ještě že je už zelenec a otepluje se. Už takhle tu mají dost hnusnou a vlezlou zimu.[/i]
[tab][b]"Dobrou."[/b] Se zívnutím zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. A protože jsem si již předtím, při zapadajícím slunci uspořádal myšlenky na další den, podaří se mi zabrat příjemně rychle, aniž bych se nějak zvlášť převaloval. [whisp][i]Aldwerina slza, Aldwerina slza, bazilišek[/i][/whisp]

[tab]Z příjemného a hlavně zaslouženého odpočinku mne vytrhává ne zrovna dvakrát laskavé hlučení mých společníků. [i]Cože? Vstávat? Teď? Vždyť je tma jak v pytli![/i] Stihnu v duchu poznamenat, když bleskurychle promnu ospalé oči. Protože další slova, abych si dával pozor na věci, mne donutí hýbat se o poznání rychleji, jsem vzhůru dost kvapně. Hned se mi rozbuší srdce a začnu hrabat po své torně, po své holi a ještě kouknu, kde jsem nechal viset svou kuši. Naštěstí již zde není tak hustý les, jako v původním plánovaném ležení, takže je aspoň trochu vidět, kde je. Tornu přehodím popruhem křížem přes hlavu až na pravé rameno, abych nemusel kontrolovat, zda mi padá z ramene, a abych ji měl u levé ruky. Hůl jsem do té doby měl jen opřenou o sebe. Pak si vzpomenu ještě na přikrývku, pod níž jsem byl chráněný od nočního chladu. Rukou jsem ji tak rychle odsunul ke straně, že jsem na ni nyní ve spěchu málem zapomněl. I pro deku bleskurychle šáhnu a začnu ji umě smotávat do ruličky. [i]Je mi jedno, jestli je špinavá od listí nebo hlíny! Ale je po babičce, takže mi ji nikdo prokusovat nebude! A krysa už tuplem ne.[/i]

[tab]Když mám všechny své věci zajištěné, mohu se konečně rozhlédnout kolem dokola. Fakt, že tu takhle v noci straší velké hnízdo lumíků, nebo lasiček či co to je, není pro mou rozespalou hlavu vůbec skousnutelný. [b]"Nesnáším krysy, ale drzý krysy dvojnásob. Co je v tom vaku tak zajímavého? Jídlo?"[/b] Optám se nočních tvorů, svých společníků a spícího lesa. Místo odpovědi zahlédnu dva malé chomáče chlupů jak mizí do mlází s něčím, co připomínalo chléb, v tlamičkách. Vzápetí mi dojde, že ty maličké potvůrky jdou jen po tom, co voní jídlem a že trhají jakoukoliv látku, která tu danou poživatinu chrání, na cucky.

[tab]Zkontrluji, kde jsem opřel hůl. [i]Jo, opřená ve výšce pasu, abych s ní kdyžtak mohl ty prťouse majznout po hlavě. Skvěle.[/i] Šmátnu po kuši a sundám ji tiše z visu na větvi. Takřka nehlučně natáhnu a vložím jednu šipku. Je to naučený pohyb, takže ani to šero, které je všude kolem, mi nějak notně nevadí. [b]"Jak se jim bude líbit maso a krev z vlastních zásob?"[/b] Nadechnu se a zalícím kuši do pravého ramene. Přivřu levé oko a počkám si, až se jedna z těch maličkých potvůrek dostane na vzdálenost čtyř až pěti metrů ode mě a zběžně na ni zamířím. Jakmile se zastaví, stisknu spoušť.
[tab]Pakliže trefím, počkám, jak na to bude reagovat hejno. Pokud se zbylá zvířátka rozutečou, přehodím kuši popruhem přes rameno, vezmu do obou rukou hůl a půjdu si pro svůj úlovek. Kdyby se ještě nějak ten prcek vzpouzel, praštím jej holí. Bez servítek. Je to přecijen boj a jídla máme už takhle málo. [i]Pečeně by rozhodně nebyla na škodu. Ikdyž rozdělávat oheň... No raději až nad ránem, teď ne.[/i] Kdyby se nerozutekla, stejně bych si pro svou "kořist" došel. A holí bych se bránil možnému "napadení". Nejde mi o rychlost, ale o efekt.
[tab]Pokud minu, ještě se zamířenou kuší si zapamatuji místo, kam jsem střelil a rozejdu se směrem k němu, kuši opět přehodím přes rameno a holí bych se bránil proti jakémukoliv kousnutí nebo i jen bližšímu kontaktu s těmahle hlodavcema. Holí bych je bral hlava nehlava. A pokud by se mi nepodařilo nalézt šipku hned napoprvé, neohýbal bych se nějak níž, abych náhodou nepřestal dávat pozor na ty maličké drzouny kolem.

[tab]Tak či onak, ať už můj výstřel dopadne jakkoliv, podívám se pak na své společníky se slovy: [b]"Nevím jak vám všem, ale mě se ta zřícenina začíná hrozně moc líbit. Přesuneme se tam všichni? Orogane? Co ten tvůj vak? Asi nemá cenu jej hledat, že?"[/b] Otočím se na patě a po vyšlapané cestičce, s očima dokořán a připraven kdykoliv praštit cokoliv, co se hýbe, zamířím ke zbytkům stavení. [i]Jasně, mohl bych jít sbírat ty věci po lese, ale za tmy? A určitě bych mohl ještě nějak pomoct v boji s hejnem malých hlodavců, možná proto, že k nim mám nejblíž, ale já se chci vyspat. A ještě k tomu všemu nechápu, proč Victor tolik řeší ten hloupý svitek. Chce se s ním snad kochat? Nebo předat na vysvětlenou tomu prodejci koní? Budu se jej muset na to pak ještě zeptat.[/i]

[tab]Trochu zklamaný a rozrušený tím, že jsem na žádné zvíře nenarazil, se vracím do svého domku. Cesta uteče za chvilku, ostatně jako v lese vždycky. Cítím se zde dobře až bezpečně, jenom mi čas od času vrtá to varování elfky. [i]Co, stromy... zmůžou snad něco? Nevim, kolikrát jsem v lese řval... a nikdy nic takovéhleho, přece. Ale však, uvidíme, co si pro mě osud připraví. Třeba se lesu vyhnu vůbec, na hodně dlouho.[/i] Stále v pozoru i v temné noci pokračuji a jen co vstanu před svým domem, cítím úlevu.
[tab]Při pohledu na domek na mě však po chvilce přejde nostalgie. [i]Těch dnů, tolik práce.. a teď všechno opustím. Ale kdež, jednou jsem si něco slíbil – a já když se rozhodnu, tak si za tím jdu. Jo, zamrzí to... ale třeba se někdy vrátím! City stranou, čas utíká![/i] rozhoupu se a vykročím k domku. Cestou sleduji každý kůl, strom, cestičku a vybavuji si, kolik práce, úsilí a námahy tohle stálo.

[tab]Dotknu se kliky. [i]Tak jak, Vyvolení snad čekají?[/i] Vezmu za ní a vejde dovnitř. Čekám rovnou útok, ale žádný nepřichází – ihned se rozhlédnu po místnosti a spatřím dvě osoby. Elfy. [i]Hmm, tak vyvolení mají zpoždění.[/i] Okamžitě se dotknu jílce meče, připraven tasit. [i]Elfové!? Vážně, co ti tady mohou chtít? Snad ne kvůli stromům.[/i] Okamžitě však zvážním a sleduji, co budou dělat.
[tab]Starší z nich promluví. [i]Výborně, tak k boji nedojde. O elfech se vždycky říká, že jsou výbornými šermíři, možná je i dobře, že to nebudu muset vyzkoušet na vlastní kůži.[/i]

[tab][b]„Vás zde také vítám, snad přátelé,“[/b] trochu váhavě řeknu, tvář kamenná. [b]„A s čím mohu já pomoci Vaší Výsosti? Jsem jen hraničář,“[/b] dořeknu, nyní již s jistotou v hlase. [i]Tak, vyvolení... když tyhle dva zdržím, třeba vás i vyřídíme do minuty. Jen tak vědět, kdo za mnou míří s jakým účelem, takhle člověk neví, co od koho čekat... [/i] Nejistě zavřu dveře levou rukou, pravá stále na jílci. Klidně sleduji elfy.

Okamžite, ako spozorujem, že sa deje čosi nedobré vyskočím na rovné nohy. Budiť ostatných už nemá veľký zmysel, postaral sa o to Orogan, ktorého veci si krysy vybrali za svoju prvú obeť. [i]Ešteže som tak nedopadol ja, neviem, čo by som robil bez batoha, Orogan má ešte koňa a tomu nerobia tie zvieratká očividne nijaké starosti.[/i]
Okamžite zhrniem všetky svoje veci do prikrývky, ktorú zviažem do uzlíka a prehodím si ju cez rameno, aby na ňu nedosiahli a kušu si zavesím späť na opasok spolu s tulcom. Voľnou rukou zdvihnem nejakú poblíž ležiacu vhodnú palicu a pomocou nej bránim svoje okolie pred príliš dobiedzavými pažravcami. [i]Na takéto drobné veci je škoda šípok. A asi to ani nebude veľmi na jedenie, hoci človek nikdy nevie. [/i]
[b]"Súhlasím s Helierom. Mali by sme rýchlo pobrať svoje veci a poďme odtiaľto. Očividne to nie je zrovna ideálne miesto na nocovanie. Neviem, či nám tie múry poskytnú dajakú veľkú ochranu, ale určite to tam bude lepšie, než rovno nad ich hniezdom."[/b]
[i]Takéto príšerky som ešte nevidel. zrejme sa vyskytujú len tu na severe. Ak zvyšok nenarazíme na nič horšieho, môžeme hovoriť o šťastí.[/i]
Opatrne preliezam vyšlapaným tunelom, ktorý zväčšil Orogan s koňom. Obzerám sa okolo seba, či nezačujem cválajúce kopytá, alebo nezbadám nejaké iné hroziace nebezpečenstvo, stále kráčajúc kúsok za kudúkom.
Ne chvíľu sa zastavím, položím uzlík z prikrívky na zem a nebijem do kuše šípku, keby nás snáď čakalo v zrúcanine nejaké milé prekvapenie.
[b]"Zišlo by sa svetlo, nemáte niekto fakľu? Mali by sme to tam prehľadať, nech nedopadneme rovnako."[/b]
Či sa svetlo nájde a či nie, pokračujem s najvyššou opatrnosťou. [i]Je dosť možné že nebudeme prvými nájomníkmi tohto stavania. nerád by som tam stretol dajakého medveďa.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
pozdě večer[/b]

[tab]Starší z mužů se pouze pousměje a souhlasně kývne hlavou.
[tab]„My víme, že sis zvolil cestu hraničáře. To není překážkou, pokud v duši cítíš touhu. Každý utváří osud svůj. Mnoho zkoušek tobě zapotřebí, než přírodu zvát svou družkou budeš.“ Pronáší mentorsky.
[tab]„Přátelství je vzácný dar, zavazující. Spíše spojenci měli bychom se nazývati.“ Sjede pohledem na tvou paži, usazenou na jílci meče. „Raději slova než zbraně budeme sobě volit.“ Hovoří mírně, uklidňujícím tónem.
[tab]„Mé vyprávění není z nejkratších, nepřijmeš místo?“ Upozorní tě taktně na nedostatek pohostinnosti. „Zde, volné by bylo.“ Natáhne paži a namíří ji na postel. Usedne zpět na židli, ať už se posadíš či ne. Mladší z mužů usedne okamžik po něm na druhou. Stále nepromluvil, jen tě ostražitě sleduje.

[tab]„Abychom nyní přešli k části podstatné pro nás. Kiëridan Lesröin jméno mé. Mám čest nazývat se jedním z devíti členů Velké Rady. Tohle je Marlis, můj ochránce.“ Podívá se na svého společníka.
[tab]„Nejvznešenější z elfů paní Irelien učinila rozhodnutí uzavřít s Erdonskou svrchovanou vládkyní Selenou spojenectví. Vše proběhlo za příznivých okolností a dohoda podepsána byla. Však lidé jen málo dbají slov a zradu zvou svou přítelkyní. Mocichtivý princ Gerald, sestru svou z cesty odstranil. Nejhorší z jedů možných použil ve své zkaženosti. Avšak malý plamínek naděje nevyhasl úplně. Bezmocná Selena, životní silou svých věrných podpořena, smrti odolává v úkrytu.“ Při dalších slovech se zamračí.
[tab]„Gerald nařkl rasu naši z únosu a lid poštval proti nám. Hranice naše znovu uzavřeny jsou. V očekávání věcí příštích, my přislíbili Turlenovi pomoci. Jest ti zatím jasné vše, žádných otázek si nežádáš?“ Na chvilku se odmlčí, zda se nechceš na něco zeptat.

[tab]„Teď tedy již pokračovati můžeme v rozhovoru započatém. Velký mág vyslal skupinu šesti odvážlivců, co pokusí se získat lék. Jakýsi rubín neznámý, jež někde v mrazivých horách na severu býti ukryt má. Turlen žádá, zda ošacení zimní poskytnout bys jim mohl a možná též s nimi vyrazit. Prý i tvůj zájem na potrestání zločince velký jest. Snad zbraň svou k dílu společnému chtít přiložiti budeš. Jako znamení, že od něj přichází, nesou věc tobě známou a potřebnou. To tedy kouzelníkův vzkaz a nyní náš.
[tab]Ač věříme mágovu úsudku, rádi bychom, aby i jeden z našich se přispět pokusil. Však spojenectví jsme slíbili a pro nás jest závazné. Nejvznešenější Irelien též odvážlivce posílá. Prosí zda Keskiyo může zde setrvat než stateční dorazí a zda vyhovíš žádosti Turlenově.“ Otočí se na tebe očekávajíc odpověď.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
odpoledne[/b]

[tab]Uběhla dekáda, od doby kdy tvůj otec položil život při obraně říše a milující rodiny. Již téměř šedesát dní uteklo od doručení dopisu, který ti vytrhl kus srdce a zanechal po sobě prázdnou spoušť. Přitom se zdá, jako by to bylo teprve včera. Je těžké smířit se s tím, že už nikdy nevejde do dveří. Neuslyšíš jeho hlas, neobejmou tě pevné paže.
[tab]Když naposledy odjížděl. Rozhodla jsi se pokračovat v jeho stopách. Absolovala jsi náročný výcvik a vstoupila jako nováček k jednomu ze strážních oddílů. Mělo to být překvapení. Otec by jistě byl na tebe hrdý. A teď tu není.

[tab]Tvé odhodlání odejít odsud je den ode dne větší. Dávno bys uposlechla hlasu dálek, ale zavazuje tě přísaha. Jako voják jsi musela slíbit bezmeznou oddanost své vládkyni. Bez jejího souhlasu nesmíš opustit posádku. Prostřednictvím svého cvičitele a zároveň i velícího důstojníka jsi podala žádost. Už dva desetidny čekáš na její vyřízení. Přesto stále nic.
[tab]Ohlášená návštěva lidské královny Seleny a následné vyjednávání zabraly veškerý Irelienin čas. Vzájemné dohody mezi panovnicemi byly uzavřeny a nic už nebránilo spolupráci mezi říšemi. Selena odcestovala a život se pomalu vrátil do vyjetých kolejí. Ne nadlouho, velmi brzy by mělo dojít ke sňatku korunního prince Diarina s mladou královnou. Nalezli v sobě vzájemné zalíbení a také se jím vztahy mezi zeměmi ještě upevní.

[tab]Už sis myslela, že se na tebe v tom shonu zapomnělo. Právě dnes, jen jsi se vrátila z pravidelného cvičení, čekal na tebe vzkaz. Nejvznešenější tě zve odpoledne k audienci.
[tab]Krátce před smluveným časem vstupuješ do paláce. Komoří tě zavedl do přijímacího sálu a vzdálil se. Nad hlavou ti jemně šumí listí lesních velikánů, hlavní opory stěn sálu. Zdi tvoří popínavé rostliny, nahusto propletené mezi sebou. Zdobené rozkvetlými bílými květy. Jejich vůně je příjemně lehká, nevtíravá. Prostorem zní jemná hudba, připomínající zurčení potůčku. V rozích vystřikují do výšky z magicky očarovaných fontánek, duhové kapičky vody. Pod nohama se ti rozprostírá hebký koberec mladé, zelené trávy.
[tab]Podstatnou část sálu zabírá dlouhý stůl, pro dvě stovky osob. Kolem něj jsou narovnány sněhově bílé židle z umně vyplétaného proutí. Každý vzor je jiný a dohromady tvoří harmonický celek.
[tab]Je prostřeno pro dvě osoby což působí úsměvně. Dvě číše, spolu se čtyřmi prázdnými talíři se ztrácí na ohromném prostoru. Všechno nádobí je z čistého broušeného skla, tak průzračného jako by šlo o křišťál. Na stole stojí karafa s čistou vodou, bílým a červeným vínem. Miska s různorodým ovocem, jablka, hrušky, jahody, třešně dokonce i banány a pomeranče. Dále tác s chlebovými plackami, sýr, tvaroh a ošatka s koláčky.

[tab]Nečekáš dlouho. Zeleným podloubím z druhé strany přichází sama Její Výsost v doprovodu dvou sloužících. I kdyby neměla na sobě nákladný oděv a safírovou čelenku, značící vysoké postavení, byla by nezaměnitelná. Hrdé držení těla, štíhlá postava a graciézní pohyb hovoří za své. Bohaté zlaté vlasy jí spadají volně k pasu. Pohlíží na tebe modrýma očima v jejichž hloubce se snadno ztratíš. Vejdou dovnitř a královna zamíří ke stolu.
[tab]„Vítej Keskiyo, dcero Deärdonova.“ Pozdraví tě nepatrným pozvednutím pravé ruky.
[tab]„Přijmi, prosím, místo a malé občerstvení.“ Ukáže ke stolu a sama přejde k vyvýšenému místu v čele stolu a důstojně usedne.
[tab]Jestliže následuješ jejího příkladu, sluha stojící v pozadí přistoupí. Své paní nalije na pokyn do připravené křišťálové číše tmavě rudé víno. Potom se tázavě otočí na tebe, připraven nalít z připravených karaf nápoj dle libosti. Poté před tebe položí jeden z prázdných talířů. Přidá ostrý nůž a kovový nástroj s rukojetí na jedné straně a dvěma protáhlými špičkami na druhé. Slouží k napichování potravy, vidíš jej prvně v životě.

[tab]„Četla jsem tvou žádost. Chápu bolest, co prožíváš. I já želím smrti tvého otce, byl to vynikající muž a skvělý vojevůdce. Jeho jméno nebude zapomenuto. Tvé žádosti se vyhovuje, od této chvíle jsi zbavena svých povinností.“ Z jejího smutného pohledu, můžeš vyčíst tichou účast.
„Psala jsi, že chceš odejít. Měla bych pro tebe úkol, pokud jej budeš chtít přijmout. Prokázala bys tím velkou odvahu a udělala čest památce svého otce.“ Natáhne se po číši a upije rubínové tekutiny.
[tab]„Není žádným tajemstvím, že jsem uzavřela výhodné spojenectví s Erdonem.“ Její pohled zvážní.
[tab]„Co ti teď řeknu, musí zůstat jen mezi námi. Náš nepřítel je velmi chytrý a nebezpečný.“ Poslední dvě slova zdůrazní, aby jim dodala váhu.
[tab]„Jak mě informoval Turlen, královna byla otrávena svým vlastním bratrem Geraldem. Tomu jde mu o trůn a neomezenou moc, ale on není naším nepřítelem. V pozadí stojí kdosi jiný. Prince jen využívá ke svým záměrům, ale zpět k Seleně. Jejím věrným se podařilo tajně ji přenést a ukrýt. Mágové spojili své síly a pozastavili působení jedu za cenu vlastních životů. Každou dekádu jeden z nich zemře vyčerpáním. Zbývá tedy necelý oběh na její záchranu.“ Povzdechne si, ale vzápětí vyloudí na tváři úsměv. „Musíme doufat v nemožné. Stále zbývá jiskřička naděje.“ Není jasné zda dodává víru tobě, nebo sama sobě.
[tab]„Gerald zuřil, chtěl nás obvinit ze Seleniny smrti, ale když zmizela neměl důkaz. Mimo několika zasvěcených, nikdo z obyvatelstva netuší co se ve skutečnosti stalo. Princ nás tedy nařkl z únosu, uzavřel hranice a vyhlásil nám ultimátum. Jistěže bychom případnou válku vyhráli, ale s nemalými a zbytečnými ztrátami. Dokud nezaútočí a tak hloupý jistě nebude, budeme vyčkávat. Turlen již vyslal skupinku odvážlivců, která se pokusí získat lék. Tím by měla být záhadná Aldwerina slza, ležící údajně v mrazivých horách na severu.“ Pokrčí odevzdaně rameny. Napíchne jednu z jahod a vloží ji do úst.
[tab]„Byla bych ráda, kdyby ses přidala k jejich skupině. Já tím dostojím svému slovu a pokud uspěješ zavládne mezi oběma říšemi mír. Jako odměnu ti mohu nabídnout post nejvyššího velitele a šlechtický titul. Vím, že po tobě žádám hodně a nebudu se zlobit pokud odmítneš. Máš nějaké otázky?“ Znovu si svlaží hrdlo několika doušky rudého vína.

-----------
Zatím šepot pro mě

[tab]Už jsem byl připravený po jednom z ušáků vystřelit. Zarazila mě ale myšlenka, co bych s ním dělal. [i]Teď oheň rozdělávat nemůžu. Ráno asi ani nebude čas a taky by se přes noc mohlo maso zkazit.[/i] Rozhodnu se vrátit zpátky k ostatním. U tábořiště si stačím všimnout nastražených listí a klacíků. Elegantním skokem se přes ně dostanu a uložím svůj vak blízko Rohiho. Prohlédnu si svou novou ránu na prstu, abych zjistil jeho stav. Už mi pak nezbývá nic než zalehnout. Pod hlavu si dám jako polštář svůj vak a přikryju se jen pláštěm. Za malou chvíli s myšlenkami na dnešní den usnu.

[tab]Ze spánku mě probere Oroganův křik. Rychle vyskočím na nohy. Z chování ostatních si vyvodím, že asi nejlepší si bude hodit tornu na záda. Pak zpozoruju malé tvorečky, běhající kolem nás. [b]"Victore, prosím kryj mě."[/b] Sundám si vak a začnu ho v rychlosti prohledávat. [i]Oheň je možná zastraší, anebo se přinejmenším budou držet dále od nás.[/i] Při hledání si otřu pot na čele.[i] Tady jsi. A tohle se bude taky hodit.[/i] Vezmu si do ruky hrst suchého listí a pustím se do rozdělávání ohně.

[tab][whisp]Ať už se mi to podaří nebo ne. [/whisp]Křesadlem se snažím, zapálit svou pochodeň, kterou jsem lehce posypal lstím. Pak si tornu už i s náčiním dám zpátky na záda. Pochodeň si přehodím do levé ruky a pravou tasím meč. [i]Teď se mi budeš hodit více než luk. Co ale dělat teď? Nic nám asi nezbývá než jít do chatrče.[/i] [b]"Victore, Orogane, pojďte taky."[/b] Vydám se skrz křoví za Helierem a Rohim.

[tab][i]Vida, jak se zdá, vím toho stále o Turlenovi po skromnu! Že je až tak vysoko postavý jsem nečekal, nicméně tušil. Opravdu zajímavý člověk, jen škoda, že se s ním možná již víckrát nestkám. [/i] Přemýšlím po prvním odmlčení elfa. Již sedím na posteli, na své posteli, kam mi elfové nabídli místo. V tichosti dál poslouchám, co mi řeknou a rychle přemýšlím, abych je měl vyřízené co nejdříve a konečně si mohl nechat trochu klidu, na který jsem si za několik posledních měsíců tak nečekaně zvykl.

[tab][i]Rubín, takže ta Slza. A ta černá bytůstka... co když to byl někdo z Geraldových přívrženců? To je dost možné, neboť ho chtěla pro sebe. A tyhle důvody elfů jsou mi mnohem bližší, než ten zpropadený syn psa, Gerald. A proto mám další důvod, proč lhát té černé sviňce a dělat, že pracuji pro ní. Tak![/i] Na kamenné tváři se objeví malinký úsměv.
[tab][b]„Nuže, pánové... rozhodl jsem se, Vás úkol příjmám. Sic o těch šesti vyvolených nic nevím, ale věřím, že je brzy poznám. Proto neočekávejte, že je budu bránit, ale o sebe se postarám a o ně, v tom směru, že neumrznou, ani nic podobného, také. S rubínem se mám dostavit sem, pokud ho dokáži získat, nebo jak se spojíme? A kde ho mám, tedy máme, hledat? Není o něm známo vůbec nic?“[/b] po několika minutách ticha rozmýšlení klidně promluvím.
[tab][b]„Keskiyo – to je kdo?“[/b] dodám chvilku na to. [i]Oba se představili jinak, přeci. A z klidu nezbyde zase nic.. No nevadí, třeba budu mít veselého společníka.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab]Všichni se rychle balíte a každý po svém se přesouvá pryč. Helier se pokouší trefit některou z malých potvůrek, ale vzhledem ke špatné viditelnosti a mrštnosti kořisti, je to prakticky nemožné. Keerias se zdržel vzadu. Rohi s Victorem jsou už na cestě pryč. Mezitím Orogan vzdal marný boj a vrátil k hnědákovi. Ledabyle složí deku ležící stále na zemi a přehodí ji přes sedlo.
[tab]„Ty potvory ho nadobro zničili. Nic z něj nezbylo.“] Mrzutě zanadává bojovník. „Radši rychle odsud!“ Popadne koně za uzdu a projde vyšlapanou cestičkou ven z lesíka.

[u]Helier:[/u]
[tab]Přesně mířená střela skončí někde v podrostu. Najít malou šipku ve tmě a v mlází se nedaří, tento úkol je i nad kudůkovské síly. Zatímco marně hledáš střelu kolčíci se seběhli k tobě. [whisp "Helier Vein"] Potvůrky se pohybují kolem tebe. Můžeš je zahlédnout, ale nezůstavají na jednom místě déle než pár okamžiků. Jejich lačný pohled míří jedním směrem, tam kde máš svou truhličku.[/whisp] Jak se oženeš holí, trefíš sice jen lesní půdu, ale šelmičky se rozutečou mimo dosah. Přesto zůstávají poblíž.

[u]Keerias:[/u]
[tab]Victor tě buď neslyšel, nebo tě ignoruje. Je už na cestě ven, stejně jako ostatní. Jen kudůk se ještě zdržuje opodál. Louči vyhrabeš celkem snadno. Po chvilce úsilí se ti podaří nalézt i křesadlo.
[tab]Jakmile odložíš brašnu, abys mohl zapálit pochodeň, okamžitě se na vak vrhnou dva kolčíci. Než stihneš navršit kupku ze suchého listí, odtáhnou ho o hodný kus dál.

[u]Zřícenina:[/u]
[tab]Pokud se rozhodnete vejít mezi polorozpadlé zdi, většinou vám zakrývají výhled ven. Nejhůře dopadlo severní a západní obvodové zdivo, ze kterého zbyl jen základ u země.
[tab]Budova bývala rozdělena na tři prostory. Dvě menší vpředu a jednu velkou vzadu. Zdi jsou porostlé popínavými rostlinami a i vnitřek bývalého stavení je zarostlý. Přímo v místě zborceného vchodu, vyrostl lískový keř. Další je hned v protějším rohu východní místnůstky.
[tab]Druhý z „pokojů“, orientovaný na západ vypadá lépe. U vnější, vyšší zdi zůstal volný, nevelký plácek porostlý pouze travou. U vnitřní stěny kvete šípkový keř.
[tab]Největší prostor zřejmě kdysi sloužil jako stáje nebo chlév. Uvnitř se mají k světu dvě břízky a další ze vzrostlých keřů se uchytil při jedné z bočních zdí. Právě tady zůstalo nejvíce pozůstatků střechy. Několik ze spadlých střešních trámů se opírá jedním koncem o zbytky stěn, zatímco ten druhý se při pádu zarazil do země. Rozlámané, popadané trosky krovů překáží v chůzi. Jsou zakryté travinami, porostlé mechem. Ve tmě špatně viditelné.

[tab]Vedle stavby, tam kde stával dvůr, zůstalo zachované roubení studny. Okov i lano či snad řetěz na vytahování vody jsou dávno pryč. Zbylo jen zrezivělé kovové očko po straně, pevně zatlučené do kamenného obvodu. Na dno nelze v tuto dobu dohlédnout.

[tab]„Tady snad budeme mít klid. Vy si jděte lehnout. Teď vezmu hlídku já!“ Otočí se Orogan ke všem, kteří se ho rozhodli následovat. Aniž by čekal na souhlas, najde si nejlepší místo ke stráži. Tím se zdá být výhled od studny. Hnědáka uváže k železnému oku, které zde zbylo. Pohodlně se opře o roubení a přehodí přes sebe deku.
[tab]Victor se jeho návrhu nijak nebrání. Proplete se mezi zdi, kde zůstal nezarostlý plac. Poskládá pečlivě všechny své věci. Tornou si podloží hlavu a ulehne. Zabalí se do svého pláště, aby se mohl oddat spánku.

-------

Tentokrát mám malou připomínku ke Keeriasovi.
Tvoje postava požádala Victora o laskavost a v dalších větách počítáš s tím, že ji bude vyhověno. Což ovšem nelze. Victor se může rozhodnout po svém co udělá. Tudíž je v příspěvku třeba počítat i s touto možností. Proto je lépe napsat, co uděláš pokud ti nevyhoví.
(Např. Ať už mi vyhoví nebo ne sundám vak ... popř. Jen pokud vyslyší mou žádost, sundám vak... apod. možností je spousta. )
Jinak jsem ráda, že čteš po ostatních příspěvky, reaguješ na ně a sám se aktivně zapojuješ do hry. V tomhle je určitě vidět velké zlepšení, oproti začátkům. A že někdy něco ujede, však se domluvíme. *2807*

[i]Už je to dlouho, co jsem podala žádost. Že by se na mě zapomělo? Určitě to má co dočinění s lidskou královnou.[/i] Usměji se a vyjdu směrem do svého příbytku. [i]Jen co se to vyřeší, bude na řadě moje žádost... doufám, že mi královna vyhoví...[/i] Hodím věci na zem a protáhnu se, když si povšimnu papíru, který tu před tím, než jsem odešla, určitě nebyl.
Opatrně ho vezmu do rukou a začnu číst, s každým dalším napsaným slovem se mi na tváři objevuje znatelnější úsměv.
[i]Královna mě zve na audienci... Já věděla, že se na mě nezapomělo. Teď jen doufám, že mi vyhoví...[/i] Mírně si povzdechnu a začnu se věnovat dalším každodenním činnostem.

[i]Už je skoro čas. Co když tam už na mě bude čekat?[/i] Mírně vystresovaně doběhnu do paláce, kde si mě komoří všimne a dovede mě na místo, kde se audience bude konat. Jdu mlčky a pohledem kloužu po vnitřku paláce, oči ale stále sklopené k zemi.

[i]Takže tohle je přijímací sál?[/i] Zvědavě se rozhlédnu a kloužu pohledem z proplatených rostlin po koberci z trávy a přitom s mírným úsměvem vdechuju vůni květin. [i]Tohle je opravdu nádherné...[/i] Zavřu oči a zaposlouchám se do šumu větru a jemné hudby.
Stála bych tak dýl, bez hnutí a pohroužená do té vší krásy, ale jakmile mi dojde, kde jsem, s kajícným výrazem otevřu oči a zálibně si začnu prohlížet všechny ty pochutiny na dlouhém a velkém stole.
[i]Jahody, třešně, banány... pomeranče? To vypadá víc jak nádherně.[/i] Pousměju se a zrak zvednu právě ve chvíli, kdy vstoupí moje královna.
[b]"Děkuji, má královno."[/b] s ústou se mírně ukloním a až potom, kdy podruhé promluví, se na ni znova podívám. [i]Ta její elegance, držení těla... je to fascinující, její vznešenost z ní přímo sálá.[/i] Jen co si uvědomim, že na ni zírám, s mírným zrudnutím zrak sklopím a uposlechnu její nabídky.

Posadím se a trošku se zavrtím na židli, [i]je to vidět, že jsem z toho nesvá? Na obsluhu a tak vážně zvyklá nejsem.[/i] Usměju se na toho, který obsluhuje královnu a na jeho němou otázku mu posunkem naznačim, že víno nechci.
[i]Boha... i kdybych chtěla, jak mu to mam říct? Vždyť jsem v jedné místnosti s mojí královnou... nechci se hned schodit.[/i] Trošku zhluboka si vydechnu s tím, že je to vše, když přede mě začne skládat nádobí. [i]Talíř... dobré, to vim co je... ale sakra, co je tohle?![/i] Zaraženě si začnu prohlížet podlouhlý kovový nástroj s rukojetí na jedné a dvěma hroty na druhé straně.

Pak ale královna začne mluvit a já pozorně poslouchám, aby mi neuniklo jediné slovo.
[i]Takže mé žádosti je vyhoveno. To jsem ráda...[/i] Mírně si vydechnu, ale dál poslouchám a nepřerušuji.
[i]Takže nějakej lidskej podvraťák chce pošpinit jméno a čest mojí královny? A mého lidu? No tak to by nešlo. Nic takovýho nedovolim.[/i] Zamračím se a jakmile královna domluví, zadívám se ji do očí a mírným úsměvem promluvím.
[b]"Bude mi ctí, královno. Můžu vyrazit ihned, pokud je to třeba."[/b]
[i]Stejně jsem chtěla odejít, abych byla užitečná svému lidu a pomstila otce... Myslím, že pokud by to nabídla jemu, ani na vteřinu by neváhal. Můžu tím uctít jeho památku... ale i bez toho bych to udělala. Nenechám nikoho hanit jméno a čest mojí královny a lidu.[/i] Na mým výrazu jde asi docela snadno vyčíst, co se mi honí hlavou.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
pozdě večer[/b]

[tab]Oba elfové sedí mlčky a pozorně poslouchají. Vyslechnou pečlivě názory i otázky.
[tab]„Děkujeme, žes rozhodl ses podpořit nás v našem úsilí. Nežádáme, abys svůj život za záchranu vyslanců položil. Jest jen věcí tvou, jaká rozhodnutí učiníš. Nám postačuje, že Turlenově žádosti rozhodl ses vyhovět.“ Ubezpečí tě. Nad dalšími větami chvíli zapřemýšlí.
[tab]„Kam zanést jej příchozí věděti budou. Velký mág pověřil je a nám jen nezbytné svěřil.“ Vysvětlí a hned pokračuje.
[tab]„O rubínu, není známo nic bližšího. Údajně z Perdu pochází a snad nám pomoci dokáže. Na mrazivém severu měl by se nalézat. Mnoho věků uplynulo, stopa stará tisíc oběhů jest. I moudrá vědma pátrala v chodbách vědění. Tajemství příliš dobře uzamčeno jest. Stvořitelem slzy jeden z moudrých prastarých jest. Z bolesti zrozena, žal přináší. Toť vše, co známo jest.“ Omluvně pokrčí rameny.
[tab]„Keskiyo je jednou z nás. Jestliže podpoří Nejvznešenější, během zítřejšího dne ji očekávej.“ Odpoví na poslední z otázek. Po té se zdvihne, do ruky uchopí svou hůl. Slouží mu též jako opora při chůzi. Mladší muž jej okamžitě následuje.
[tab]„Noc již pokročila a dlouhá cesta před námi. Nechť osud tobě příznivě jest nakloněn.“ Rozloučí se s tebou Kiëridan. Marlis s dlaní na prsou naznačí lehkou úklonu. Přiskočí ke dveřím a otevře, aby starší elf mohl projít. Vyjde za ním a zabouchne. Oba zmizí do tmy.

[tab]Už jsem chtěl křesadlem vydávat první jiskřičky. Otravní kolčíci mě ale přerušili. Levou rukou hmátnu zpět po torně, kterou si hodím na záda. Nějaké kolčíky se ještě snažím zasáhnout pochodní. Zbyl jsem tady sám a nic mě tady už nezdržovalo. Popadl jsem křesadlo a uháněl za ostatními v ruce s pochodní, která byla připravena zasáhnout každého kolčíka, který by se mi začal motat pod nohy.

[tab]Do zříceniny doběhnu akorát, když se Orogan domlouvá s ostatními na hlídku. Prohlédnu si celý pokoj, kde stojíme. Projdu i další místnosti a vyberu si místo s nejlepším výhledem k jihu, odkud by se dal asi nejvíce očekávat příjezd Geraldovy hlídky. Hodím tam svou tornu, ze které si vyhrabu měch s vodou a zbytky včerejší večeře od Turlena. [i]Ještě že jsem si ji vzal sebou, kdo ví, kdy zase budu jíst něco tak dobrého.[/i] Napiju se a hodím měch zpátky do vaku. Pak se i s jídlem půjdu ještě podívat za ostatními.

[tab][b]"Orogane, vemu po tobě hlídku."[/b] řeknu válečníkovi, který už sedí na rozbité studni. Sednu si vedle něj a zakousnu se do jídla. [b]"No, tohle byl dost živý začátek noci."[/b] řeknu si spíše pro sebe, ale tak, aby ostatní slyšeli. Pokud už nikdo nezačne žádný rozhovor, tak se vrátím zpátky ke své torně. Unavený a s plným žaludkem si lehnu na zem a přikryju se pláštěm.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
odpoledne[/b]

[tab]Ačkoliv královnu tvůj souhlas potěšil, přesto se i nadále tváří vážně.
[tab]„Není třeba tolik spěchat. Odpočiň si, připrav se, rozluč se svými drahými. Jistě máš mnoho věcí k vyřízení.“ Na několik okamžiků se odmlčí, aby sis mohla ujasnit myšlenky.
[tab]„Postačí vyrazit zítra ráno. Vydej se směrem na sever. Tam, na okraji Starosrdce, žije Claudius. Bude tě očekávat. Právě k němu skupina míří, můžeš se k nim přidat. Cesta je nebezpečná a já budu klidnější, budeš-li cestovat s nimi.“ Přemýšlivě se na tebe zadívá. Pohled jí padne na tvůj prázdný talíř a sklenku.

[tab]„Odložme nyní na čas vážné věci. Raději se posilníme.“ Ukáže na připravené pochoutky.
[tab]„Nalij našemu hostu pití, přeci tu nebude sedět bez ničeho." otočí se na obsluhujícího elfa. Ten se okamžitě přitočí k tobě.
[tab]„Přejete si, paní?" Čeká na odpověď a nalije ti nápoj dle přání.

[tab]„Vezmi si nač máš chuť. Nemusíš se ostýchat." Pobídne tě ještě panovnice, předtím než se pustí do jídla.
[tab] Přesně naučenými pohyby oloupe jeden z pomerančů. Kůru odloží na prázdný talíř a dužinu položí na další talířek před sebou. Ruce si otře do čistého plátna, které ji podal sloužící. Oloupané ovoce napichuje „vidličkou“ a krájí nožem na malé kousíčky, jež vkládá do úst. Nepospíchá, vychutnává si dílek za dílkem. Občas upije doušek vína.

[tab]Pokud podlehneš vůni pokrmů na stole a připojíš se, ponechává ti dostatek času, abys mohla okusit čeho je ti libo. Jakmile skončíte, jeden ze sloužících se na pokyn Irelien s úklonou vzdálí.
[tab]Nejvznešenější znovu obrátí svou pozornost k tobě.
[tab]„Tvého otce jsem si velmi vážila. Jak pro jeho odvahu, čest, loajalitu, tak i bystrý úsudek. Byl to vzácný charakter.“ Povzdechne si, v hlase tón hlubokého žalu. Mezitím druhý obsluhující tiše sklízí ze stolu. Zůstanou tu jen karafy a číše. Z nich vám znovu dolije dle přání.

[tab]To už se vrací první sluha s dlouhým předmětem zabaleným v modrém sametu. Velice opatrně jej položí na stůl před královnu.
[tab]„Nyní je čas na mé překvapení. Dárek na cesty.“ Vezme za volný cíp a zvolna odhalí část toho co se skrývá pod látkou.
[tab]„Pozornost ode mne.“ Zdvihne pouzdro na meč, aby sis jej mohla prohlédnout. Pevné, nenápadné z velice kvalitní kůže. Na vrchním lemu je umně zdobené stříbrem.
[tab]„Je tvoje,“ položí jej zpět na látku a pokračuje v rozbalování. Odkryje druhou část.
[tab]Před tebou leží otcův meč. Dědí se ve vaší rodině už léta. Královský dar pro jednoho z tvých předků. Čas se na něm nijak nepodepsal. Vykován z pevného a pružného kovu s tmavě nazelenalým odstínem. Délka čepele je devadesát coulů. Jejím zesíleným středem se táhne jemný žlábek. Ostří je vybroušeno do špičky. Záštita představuje lipový list, přičemž jeho konec souběžně kopíruje čepel. Samotnou pětadvaceti coulovou rukojeť, rytec vyzdobil jemnými ornamenty květin. V hlavici jílce je zasazen tmavě zelený, broušený drahokam.
[tab]Oba dary k sobě perfektně pasují. Jako by byl jeden stvořen pro druhý. Meč je perfektně vyvážený, nabroušený a pečlivě ošetřený.
[tab]„Tvůj otec si přál, aby ti byl předán. Od této chvíle patří tobě, pokud jej přijmeš.“ Dívá se přímo na tebe.

[tab]Ať se rozhodneš jakkoliv, královna audienci ukončí.
[tab]„Můžeš odejít. Máš naši důvěru. Nezklam nás.“ Rozloučí se s tebou. Na její pokyn tě sloužící vyvede před brány paláce.

[tab][b]„Nuže dobrá. Děkuji vám za návštěvu. Přeji hezkou cestu,“[/b] řeknu ještě elfům ze dveří, než je za sebou sám zavřu a přejdu zpět ke své posteli. Svíčku ještě nezhasínám, přemýšlím ještě o jídle, ale hlad velký nemám, tak se rozhodnu nechat to na snídani. Promnu si obličej.
[i]Je to věcí, za jeden den. Ale což, musím si začít opravdu zvykat, teď to bude normální, stále na cestách, ještě s úplně novou společností. Ale zítra, ta elfka.. jsem zvědavej, jestli bude tak krásná, jako jsou všechny obyčejně. To bude chtít zase přichystat něco speciálního k jídlu... no, prostě budu mít co dělat![/i]

[tab]Jak tak přemýšlím, napadne mě, že právě nyní bude ta pravá chvíle otevřít staré víno a zakouřit si po čase dýmku s nejlepším kořením. Pomalu vstanu a dojdu si pro lahev vína, vezmu skleničku, vyndám starou dýmku i navlhlý tabák.
[tab]Vyjdu z domku a posadím se na blízké lavičce. Miluji noc, zadívám se do oblohy a přitom silou vytáhnu zátku z lahve. Víno si naleji do skleničky a několika malými doušky se napiji. Nyní si napěchuji dýmku silným tabákem. Vstanu a o svíčku vevnitř si jí zapálím.
[tab]Po prvním potáhnutí se trochu zakuckám, ale po několika dalších to přejde. Každé pokouření zapíjím vínem, které má mimořádně nahořklou chuť, sleduji noční oblohu a vychutnávám si chladný čerstvý vzduch. Toto si vychutnávám, přemýlšejíc o životě, o zážitcích strávených zde a celkově o mém bývalém domově.

[tab][i]Myslím, že celkem nadmíré loučení. Alespoň na mě.[/i] Vstanu zhruba po dvaceti, třiceti minutách a jen co stojím, poznám, ne na mysli, ale na těle, že jsem vcelku v náladě. Vezmu prázdnou lahev a všechno, co jsem zde zanechal a vydám se zpět do domku. Zde poklidím, zhasnu svíčku a jdu si rovnou lehnout.
[tab]V posteli ještě přemýšlím nad zítřkem a před usnutím poslouchám zvky okolí. [i]Naposled.[/i]

[tab]Po prehliadke zrúcaniny prídem za Keeriasom a Oroganom.
[tab][b]"Ďalšiu hliadku si vezmem ja, potom ma zobuďte,"[/b] usmejem sa na nich. [i]No, nocľah to tu bude akiste zaujímavý a snáď aj pohodlnejší, ako tam v lese. A stále dúfam, že sem tie malé potvory nepôjdu.[/i]
Do tých stajní sa ani nesnažím dostať. [i]Očividne by som sa tam niekde po tme zabil. Najlepšie to bude určite v tom západnom.[/i]
[tab]Svoje veci prenesiem do západnej časti bývalej budovy a hneď pri stene si opäť rozložím pelech, zmotaný do uzlíka, z nateraz nepotrebnej kuše vytiahnem šípku a vrátim ju do tulca, no tan aj s kušou uložím na dosah ruky, rovnako,ako dýku. [i]Jeden nikdy nevie, čo sa môže stať.[/i]
[tab]Po prerušenom spánku vyberiem z batoha ešte čosi na zahryznutie a potom sa už oddávam len snom, kým ma nepríde zobudiť Keerias.

[tab]Ještě v lese si zkontroluju všechny své věci letmým ohmatáním sebe sama, včetně prohmátnutí torny. Největší pozor si dám na to, abych nahmatal tvrdé okraje mé truhličky. Mého nejcennějšího miláčka a jediného důvěryhodného spolunocležníka. Spokojen, že jsem nikde nic nezapomenul, vykročím ven z lesíka ke stavení. Holí se občas naoko oženu, abych ty malé potvoráky a jejich ostré řezáky udržel v uctivé vzdálenosti od mých zavazadel.

[tab]Jen co dojdeme, rozejdu se k druhému "pokoji", kde jsem již předtím viděl příhodný rovný a hlavně méně zarostlý plac. Ten by měl být vhodný k uložení se ke spánku, tolik potřebnému. Celou cestu, než položím svou tornu na zem i s dekou si tiše bručím sám sobě do ticha studené noci. [i]Že já si nešel hnedka lehnout sem. Ty díry tam nebyly přeci jen tak. Přijdu si teď jak synek, kterého přes drzé prsty plácla macecha. Ale můj vak to přežil. Juchachá. Hm, jen to bude méně jídla i pro nás, protože Orogan určitě měl nějaké zásoby. Achich, to není dobré.[/i] A střídavě se mračím, přemýšlivě zvedám jedno či druhé obočí.

[tab]Hned na to rozbalím stočenou deku, pokleknu na obě kolena a tornu srovnám znovu tak, abych v ní nic hlavou nerozbil, kdybych se v noci nedejbože moc hýbal. [b]"Díky Orogane, jste šlechetný muž."[/b] Zareaguji slušně na rytíře, který se v takto probuzeném stavu nabídl s další hlídkou. [i]Jen hlupák by mu to rozmlouval. A proč taky projednou nemlčet a nechat vše na ostatních, že. Snad Orogan neusne a ty malé mršky nás neokradou i tady. Ikdyž sem by si troufnout nemusely.[/i]

[tab][b]"Hlavně do té studny nespadněte, je docela hluboká a voda bude určitě ledová, takže bychom vás neslyšeli ani spadnout a ani křičet. Dobrou noc přeji."[/b] Dodám, když sám sebe ukládám k spánku s tím, že jsem si svou hůl nechal při ruce. Tornu pod hlavou jen pro jistotu ještě jednou přerovnám, [i]kudůk nikdy neví[/i], a spokojeně zavřu oči. Již se zavřenýma očima slyším, jak elf říká něco o zajímavém začátku noci a své části hlídky, načež se můj malý kolega, ovšem o dost přesnější střelec, zmíní o tom, že si vezme další hlídku. Zaraduji se, protože přesně takhle jsem chtěl, aby to dopadlo. Ještě tak trochu při smyslech dodám pár slov, z nichž je rozumět snad jen těmto: [b]"... já si beru tu poslední, když jinak nedáte..."[/b] Usínám přikrytý pod dekou, tornu pod hlavou, kuši i hůl vedle sebe.

[whisp][tab][i]Aldwerina slza, Selena, Turlen, bazilišek, Söreindilov, sféry. Sféry, magie, Fengor, Nefesternix. Sféry, magie, Nixtin, moře, led. Sféry, magie, lodě, ztroskotání, dřevo. Sféry, Aldwerin, víno, peníze, moc, jídlo. Sféry, Selena, baziliščí jed.[/i][/whisp]

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[u]Keerias: [/u]
[tab]Natáhneš se po brašně v poslední chvíli. Potvůrky jsou rychlé a čilé. Chvilku se přetahujete, ale soupeř je příliš malý. Přesto v torně stačil vykousnout malou díru velikosti mince.

[u]Všichni:[/u]
[tab]Ukládáte se na vybraná místa a posléze pokračujete ve spánku. Jen Keerias má problém najít ve tmě a sutinách plácek, odkud by měl výhled na lesík. Nakonec i on ulehne opodál na nepříliš pohodlném místě.
[tab]Noc se pomalu překulila a nastává úsvit. Obloha na východě šedne, slunce se drápe na oblohu. Slibuje krásný, teplý den. Tráva zvlhla rosou. Vzduch je studený a při zemi se válí řídký opar. Přikrývky nebo pláště máte navlhlé, ale pod nimi se udrželo teplo.
[whisp "Victor Dantes"]Spíš klidným spánkem. Poprvé po dlouhé době tě netrápí žádná z nočních můr.[/whisp]

[whisp "Keerias"][tab]„Vstávej,“ třese ti bojovník ramenem, aby tě vytrhl z hlubokého spánku.
[tab]„Psst!“ Položí ti dlaň na ústa, než stihneš něco říct. „Pojď za mnou.“ Přikáže naléhavě a nesmlouvavě. Otočí se a zamíří, velice opatrně, zpátky ke studni.
[tab]„Podívej,“ natáhne prst a ukáže k východu. Asi míli od vás se vynořila devítičlenná hlídka ozbrojenců. V řídké mlze se jejich tmavé siluety proti světlé obloze téměř ztrácejí.
[tab]„Museli nás stopovat. Nemáme dost času, abychom jim tady v otevřené krajině mohli zmizet. Míří přímo sem. Asi tuší, že tu táboříme. Vezmu koně a odlákám je k severu. Vy zatím s ostatními zmizte. Neopovažujte se jet za mnou. Je jich přesila. Buď zemřu nebo vás dohoním. Vy musíte pokračovat, za každou cenu.“ Položí ti ruku na rameno. V jeho očích vidíš odhodlání a smíření se s osudem.
[tab]„Ještě něco,“ sáhne do záňadří a vyndá svitek neviditelnosti. „Vezmi jej k sobě.“ Podá ti ho. Pokud se budeš zdráhat vrazí ti ho prostě do ruky.
[tab]„Dej na něj pozor." Upozorní tě ještě. Otočí se, doběhne ke koni a vyšvihne se do sedla. Zvedne ruku k pozdravu.[/whisp]

[tab]„Hej vstávejte! Nebezpečí!“ Dere se vám do snu Oroganův tichý hlas.
[tab]„Teď je to na tobě." Kývne bojovník na elfa, pobídne Hnědáka ke klusu a obloukem odcválá směrem na severovýchod. Než se probere první z vás je válečník už daleko.

[tab]„Hejá, hejá!“ Slyšíte z dálky křik. Orogan na sebe poutá pozornost hlídky, která je asi míli od vás na východ.
[tab]„Všichni do zbraně, jsou tu královští!“ Řve k severu, jako kdybyste tam tábořili. A žene tím směrem i koně. Jeho lest se neminula účinkem. Devítičlenná skupina strážných naskočí na koně a vydává se za ním. V řídké mlze vypadají jako tmavé stíny bez tváře. Zrazují je první sluneční paprsky, které osvětlily nebe, za jejich zády.

[tab][whisp][i]Co se děje?[/i] Už už jsem chtěl ta slova ze sebe vyhrknout, než mi to Orogan zarazil. Následuju ho až ke studni. Jeho slova vyslechnu pozorně. S pokorou přijmu svitek a ihned ho vložím do kapsy u svého oblečení. Ještě než stihne vyskočit na koně ho chytnu za ruku: [b]"Ujeď jim, máš náskok. Sejdeme se ve Starosrdci."[/b] na chvíli se odmlčím.[/whisp]

[tab][b]"Hodně šestí!"[/b] zvolám za Oroganem. Pak rychle proběhnu celou rozbořeninu. [b]"Vstávejte, vstávejte! Není času nazbyt. Geraldova hlídka,"[/b] popadnu svůj vak a doběhnu zátky ke studni. Pokud tady Orogan nechal nějaké věci hodím je do torny, abych tu zanechal co nejméně stop. Ještě se pokusím ostatním trochu více vysvětlit naši situaci: [b]"Orogan se je pokusí zdržet. My bychom měli jít. Nic tady nezapomeňte."[/b] po dlouhé době zase vydechnu, [b]"nejspíš nás stopovali. Dejte si pozor, ať zase nenecháváme výrazné stopy. Půjdu poslední. Budu se je alespoň lehce snažit zamést."[/b]

[tab]Přejdu ke dveřím a otřu si z čela pot. [i]Honem, honem, tak spěchejte. Ať nepadne zbytečně.[/i] Jestli už nikdo nebude nic říkat, tak vyjdu ven a obhlídnu situaci. Vytáhnu pro jistotu luk a začnu ostatní posunky navádět na západ, směrem ke Starosrdci.

[whisp][tab]Nežli usnu, opět cítím silnou nejistotu. Přesněji řečeno mám strach, jestli bude kouzlo fungovat a ta námaha s bolestí nebyla zbytečná. Nakonec ale přeci jen usnu s vědomím, že víc jsem pro „vyléčení“ udělat nemohl.[/whisp]

[tab]Jakmile mě probere Oroganův a posléze i Keeriasův hlas, trochu překvapeně se na elfa podívám stále slepenýma očima. Podle výrazu v mé tváři se dá usoudit silný odpor k tak rychlému vstávání.[i] Zatraceně! Záda mě bolej, jako by mě na nože brali! Tohle by vážně nebyl žádnej život pro mě.[/i] Svižným pohybem prohlédnu mojí brašnu, jestli není poškozená. Pokud zjistím že ne, pomalu vstanu.

[tab]Jakmile mi konečně docvakne, že se Organ de facto hned bezhlavě obětoval pro naše blaho a ani pořádně nezvážil, co ho to bude stát, nevěřícně zakroutím hlavou. Dost naštvaným pohledem se dívám směrem, kudy odjel. Tuhle zbrklost nikdy nepochopím. [i]Teď nás akorát dostal do problémů a pokud ho chytěj, zaručeně vyžvaní o co nám jde. Ať už dobrovolně, nebo s cizí pomocí.[whisp] Snad ho aspoň při útěku zabijí a on si naše tajemství odnese do hrobu. Ano, to by bylo nejlepší.[/i][/whisp]
[b]„Pššt! Ne tak nahlas Keeriasi,“[/b] povím pološeptem k elfovi. Spíš se ale jedná o sílu zvyku, nežli o momentální nutnost. Koneckonců jsou daleko. Dost nevybíravě strčím do zbylých spáčů, pokud by se hned nevzbudili.

[tab][b]„Má pravdu, teď máme výhodu, že je mlha. Fofrem odsaď a hlavně co nejmíň hluku.“[/b] Na nic nečekám, seberu všechny své věci a mám v plánu odtud okamžitě zmizet. Trošku smutně vzpomenu na poklop, za kterým možná něco mohlo být. Nemám ve zvyku prohrávat, ale nehodlám se tu zbytečně zdržovat.
[b]„Nenechal tu Organ aspoň ten svitek?“[/b] Optám se starostivým hlasem Keeriase, jakmile odcházím směrem, kudy se jde do Starosrdce. Sám se snažím jít co nejvíc ostražitě a dávat pozor na nebezpečí. [whisp]V duchu si ale uvědomím, že jsem vlastně neměl žádnou noční můru. Konečně po tolika letech! Vnitřní uspokojení na sebe nenechá dlouho čekat.[/whisp]

Dál poslouchám královnina slova a sem tam pokývu hlavou.
[b]"Zítra ráno tedy vyrazím. Mam spěchat?"[/b] zadívám se ji do očí, ale vzápětí zrak sklopim na pochutiny okolo a pak na elfa, který na královninu pobídku ihned zareaguje.
[b]"Ehm... "[/b] Trošku zaskočeně posunkem ukážu na jedno z vín, tim, jaký je odrůdy a dalších věcí si nevšímám, nejsem nějaký velký degustátor a víno si nijak zvlášť vychutnávat neumim.
Poté, na královninu pobídku, si vezmu pár pochutin nejblíž u mě, pomeranč, banán a po jejím vzoru se je pokusim slušně sníst s k tomu určeným příborem.
[i]To je mor... nejlepší je to uškubnout, kudlou oloupat a někde v trávě sníst.[/i] Mírně si povzdechnu, ale svého úsilí, které se snad vyplací, se nevzdávám.

Jakmile dojím a dopiju, zadívám se na královnu zrovna, když znova promluví.
[b]"Děkuji."[/b] Vděčně se na ni usměju za její vlídná slova na adresu mého otce.

Když pak položí před královnu podlouhlý předmět zabalený v látce, nedokážu skrýt zvědavý lesk, který mam v očích.
[i]Co to může být?[/i] Odpověď dostanu záhy, když látku odkryje a já překvapeně koukám na povědomý meč.
[i]To je... Vážně to je...? Ne, to pouzdro může být od jakýhokoli meče...[/i] Dál velice zaujatě sleduju to, co se pomal ucelé odkrývá.
[i]Ne, je to vážně... otcův meč.[/i] Se zatajeným dechem, dojatě a naprosto bezeslov sleduju meč, který jsem roky vídávala po boku svého otce.
Pomalu natáhnu rukama a prsty po něm přejedu, nevěřícně, jestli se mi to jenom nezdá, ale když meč nezmizí, začnu znova dýchat, pak se podívám na královnu.
[b]"Bude mi ctí... Děkuju."[/b] S úctou se na ni usměju a vezmu meč do ruky. Chvíli ho potěžkám a pak ho pevně stisknu v dlani.
[b]"Nezklamu."[/b] Mírně se uklonim a pak následuju elfa, který mě vyvede ven.
[i]Takže mam čas do zítra do rána... Měla bych zajít za matkou a bratrem.[/i] Meč si upevním kolem pasu a pak vyrazím na místo, kde by oba měly být.
(Pokud nejsou spolu, půjdu k tomu, který je blíž)

[tab]Hoci obyčajne nie som práve ranné vtáča, akonáhle začujem hlasy, vyskočím na rovné nohy. [i]Tušil som, že sa ničo také stane. Podľa toho čo počujem ten chlapík s koňom odviedol cih pozornosť. Odvážne, ale hlúpe. Snáď im unikne, no ak si nechá koňa, vystopujú ho. Ideálne by bolo niekde v lese zoskočiť, ukryť sa v hmle a pridať sa k nám, kým budú stráže nahánať koňa.[/i]

[tab]Rýchlo a dôkladne si zbalím všetky veci a čo najdôkladnejšie zakryjem všetky stopy, ktoré by naznačovali, že na tomto mieste strávil noc hobit.
Potom už len nabijem kušu a vydám sa za ostatnými tak potichu, ako to už len hobiti vedia.
[tab][i]To by ma zaujímalo, o akom zvitku to Victor zase hovorí. Zdá sa mi, že už sa o nejakom zmieňovali. No, to je vlastne aj tak jedno, hlavné je, že nás čaká rýchla cesta a nalačno. Snáď si aspoň v tom Starosrdci odpočinieme a poriadne sa najeme.[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab]Obloha ztmavla, úzký srpek měsíce se krčí na tmavém pozadí. Jako malé plamínky svíček se postupně objevují hvězdy jedna za druhou. Vzduch je čirý a velmi chladný.
[tab]Víno ti příjemně rozproudí krev a zahřívá konečky prstů. Kouř z dýmky stoupá v malých obláčcích vzhůru, kde se rozplývá. Ničím nerušené noční ticho dává prostor pro snění. Je tak snadné nechat se unášet.

[tab]Neobvyklý zvuk se neodbytně dere do tvých myšlenek. Přichází z míst odkud kolem domku protéká řeka. Proud je tu silný a voda hluboká a ledová. A právě odsud se ozývá kvílivé naříkání.
[tab]Pokud přijdeš blíže, spatříš uprostřed toku plavat nedlouhou větev síly dvou mužských paží. Jeden její konec se doširoka větví na menší pruty, porostlé listy. Ponořené lupení jí brání se v proudu otáčet kolem své osy, takže slouží jako plavidlo pro malého promočeného pasažéra, který se s úpěnlivým kňučením dožaduje pomoci. Roztřesený uzlíček šedých chlupů se drží z posledních sil, bříškem pevně přitisknut ke kůře. Zoubky zakousnuté do pahýlu trčícím vzhůru těsně před ním.

[tab]Jedná se o mládě vlka, staré maximálně čtyři desetidny. Musí pocházet z jednoho z velmi časných vrhů. Blízké okolí, kam až v temnotě dohlédneš, je pusté. Jeho matku nevidíš, ani neslyšíš žádný štěkot, který by signalizoval její přítomnost. Úplně osamoceno se žene středem osm sáhů široké řeky. Proud jej unáší dolů k peřejím, které se nalézají o dvě míle níže. Na tvé straně stejně jako na druhé se břeh postupně svažuje. Řeka v těchto místech je sáh hluboká při kraji a směrem do středu se stále prohlubuje. Proud je silný, ale zdatný plavec si s ním dokáže poradit. Vzhledem k hloubce je hladina bez jakýchkoliv překážek.

[tab]Přístupová cesta od domku k řece vede širokou mezerou mezi živým plotem z křovin, který jsi zde vysázel. Ze stran dosahuje až k vodě a poskytuje ti tak bezpečí. Jinak jsou oba břehy holé, porostlé čerstvou travou.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
pozdě odpoledne[/b]

[tab]Vydáš se domů. Bydlíš společně s matkou a bratrem. Přebýváte, ostatně jako většina elfů, v koruně košatého stromu. Díky zásluhám otce patříte k vyšší společenské vrstvě. Což se odráží i na příbytku. Dělí se na tři podlaží. Na každém je několik samostatných pokojů z nichž nejvyšší obývá matka, prostřední ty a bratr. V přízemí se nalézá kuchyně, jídelna sloužící zároveň i jako přijímací místnost a dva pokoje pro hosty.

[tab]Projdeš jídelnou, vystoupáš nahoru do patra. Téměř vzápětí se otevřou se dveře v levé části patřící bratrovi. V nich stojí právě jmenovaný,
[tab]„Nazdar, Keskiyo, čekám na tebe! Pojď dál, musím ti hned něco říct.“ Ustoupí stranou. Dveře drží otevřené, aby mohla vejít. Za tvými zády je zabouchne. Vypadá po dlouhé době šťastně a významě se uculuje.
Místnost je kruhová, s dalšími dvěma vchody. Jak víš jeden vede do ložnice a druhý do pracovny. Mezi nimi je místo pro větší skříň, jejíž dveře se pootevírají a vedle stojící truhlu. Uprostřed stojí půlkruhový stolek a u něj tři židle.

[tab]„Mám pro tebe novinku, přijali mě do společenství. Odteď budu pomáhat Päirinovi.“ Vychrlí ze sebe radostně Talvin a dme se pýchou. I z toho mála víš, že do Velké Dvanáctky, jak se jim říká, patří ti nejlepší a nejschopnější mágové. Jejich mocná kouzla chrání celou říši. Päirin je nejvyšším z nejvyšších.
[tab]„Jen si představ, vybrali ze všech adeptů zrovna mě.“ Chlubí se dál a hlas mu přeskakuje radostným vzrušením.
[tab]„Posaď se, někam,“ mávne rukou ke stolu, na jehož desce jsou zaschlé zbytky čehosi neidentifikovatelného. Na jedné ze židlí se kupí vyházené oblečení. Nikdy si nedělal těžkou hlavu s uklízením.
[tab]„Třeba sem,“ ukáže na prázdnou židli a omluvně se usměje. Sám se usadí do druhé.
[tab]„Co tomu říkáš?“ Podívá se na tebe. Když jej vyruší zaklepání.
[tab]„Dále,“ vyzve příchozího rozladěně. Vzápětí se jeho tvář roztáhne do úsměvu.
[tab]„Mami, pojď dál.“ Vyskočí a odstraní ze zbývající židle své svršky, které v rychlosti hodí do truhly.
[tab]„Posaď se. Právě přišla Keskiyo.“ Oznamuje celkem zbytečně, neboť Triena už vešla.
„Talvine, kolikrát jsem ti říkala, abys po sobě uklízel.“ ozve se káravě matka, pohledem překakuje z truhly na stůl.
[tab]„Takhle tě Dvanáctka brzy vyloučí,“ naoko se přísně zamračí, ale vzápětí se už usmívá, „gratuluji, je to velká čest.“
[tab]„Jéé, ty už to víš! Díky! Díky!“ Vyskočí, neschopen zůstat chvilku v klidu. Přechází radostně po místnosti a pokukuje po tobě.

[tab]„Páni, to je otcův meč.“ Vyhrkne překvapeně, protože tvá nová zbraň nemohla jeho pozornému zraku uniknout.
[tab]„Povídej, kdes k němu přišla?“ Vyptává se zvědavě.
[tab]„Zřejmě na audienci u Nejvznešenější,“ ozve se matka. „Byla bych ráda, kdybys mě pustil chvilku ke slovu. Potřebuji si promluvit s tvou sestrou.“ Mírní svého syna.
[tab]„Keskiyo slyšela jsem, že chceš odejít. Můžeš mi k tomu něco říct? Je to kvůli otci viď? I mě schází,“ zesmutní.
[tab]„Nám všem mami.“ Vloží se do toho Tailen a pevně matku obejme.

[i]Co řeknu matce? A bratrovi? Nemohla sem si být jistá, že mi královna dá svolení, tak jsem jim to nechtěla řikat... ale teď mi to přijde blbý...[/i] Nevědomky přejedu rukou po jílci otcova meče a zanedlouho už stanu před našim příbytkem.
Vejdu do jídelny a když si nikoho okolo nevšimnu, s pokrčením ramen vyjdu do patra s úmyslem vlézt si do pokoje a promyslet si co jim řeknu, když se otevřou bratrovi dveře od pokoje.
[b]"Ahoj Talvine."[/b] Mírně provinile se na něj zazubim, ale nejspíš si toho nevšiml a proto nemeškám a vejdu k němu do pokoje.

[b]"Co se stalo?"[/b] Zvědavě se na něj podívám a jdu stále dál k němu do pokoje, když pak na mě vychrlí co se to stalo, na tváři se mi objeví zářivý úsměv.
[b]"Gratuluju Talvine, já věděla, že tam jednou skončíš. Kdyby ne, nebyl bys to ty."[/b] Zazubím se na něj, když se posadim na jednu volnou židli u stolu a zrovna někdo zaklepe.
[i]Matka? Posel? Ne, to bude matka... takhle klepe ona.[/i] Už dlouho dokážu všechny z rodiny poznat jen podle frekvence kroků, ťukání a dalších maličkostí, takže jen nasucho polknu, ale otočim se ke dveřím a usměju se na ni.

[b]"Ahoj mami."[/b] sleduju pohledem bratra, jak se snaží udělat pořádek, [i]ale moc ti to nejde.[/i] V duchu se uculim a pak, když si všimne mýho meče, trošku provinile po obou střelim pohledem a přitom rukou přejedu po jílci.
Nechám ji domluvit a pak s povzdechem začnu já.
[b]"Jo, dala mi ho sama Nejvznešenější. Prý si otec přál, aby mi patřil a... taky mi ho dala jako dárek na cesty. Máš pravdu, odcházim. Už ráno."[/b] Podívám se na oba a pak zrakem začnu nenuceně putovat po místnosti a přitom mluvim.
[b]"Je to kuli němu, ale stejně bych měla svoje povinnosti, i kdyby mi Nejvznešenější nedala povolení odejít. Ale na to se vymlouvat nechci... chci prostě pokračovat v tom, co dělal táta. Budu muset pryč a nevim kdy se vrátim. Nechce se mi od vás, ale cejtim, že to musim udělat, nehledě na to, že jsem už ten úkol přijala. Doufám, že se nezlobíš... ?"[/b] S tichou otázkou se podívám na matku a i na bratra.

[b]"Je to důležitý úkol a já sem ráda, že mi Nejvzněšenější natolik věří, že mi ho dala. A až se vrátim, tak ty už budeš, Taline, profláklej v celým Starosrdci, třeba i dospěješ."[/b] Mírně se na něj ušklíbnu a pak se vážně podívám na matku.
[b]"Budu zpátky tak rychle, jak jen to půjde a až se vrátim, tak mi pěkně povyprávíte o všech novinkách."[/b] Zazubim se na ni. [i]Pokud se vrátim... Nevypadá to zrovna bezpečně. Ale bude lepší, když vás nakazim optimismem... navíc, mam otcův meč, nemůžu umřít, než ho dostane někdo jinej z našeho rodu... a když vyrážim sama... Prostě se vrátit musim.[/i] Nedám na sobě ani trošku znát co se mi honí hlavou.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
pozdě odpoledne[/b]

[tab]„Takže už zítra ráno. Opouštíš nás rychle.“ Povzdychne si matka a skryje vyčítavý pohled.
[tab]„Kam se vlastně vydáváš?“ Ptá se smutně a stejně tesklivě pokračuje.
[tab]„Vždycky jste si byli s otcem blízcí. Myslím, že by byl na tebe hrdý. Nemůžu ti nic přikázat, jsi už dospělá. Sama se musíš rozhodnout. Jen, buď opatrná. Ať se nám vrátíš.“ Poslední věty už matka téměř šeptá, přemáhajíc pláč.

[tab]„Cooo, ty ses zbláznila, že jo?“ Vyhrkne Talvin.
[tab]„Přece nemůžeš odejít, ne teď. Kdo, kdo tě bude chránit, sestřičko? Já tady musím zůstat.“ Zarazí se šokovaný bratr.
[tab]„Chceš pokračovat v tom co dělal táta? Táta je mrvej! Já tě nepustím!“ Rozohní se Talvin, stoupne si ke dveřím a založí ruce v bok.
„Půjdu za královnou a řeknu jí, že... že nikam nejdeš.“ Rozhoduje za tebe.

[tab]„Talvine, prosím, uklidni se. Keskiyo už úkol přijala. Víš sám, že se nemůžeš postavit proti královně. Musíme jí věřit, že ví co dělá.“ Mírní Triena svého syna. Mezitím stihla posbírat zbytky sebeovládání a statečně zadržuje slzy.
[tab]Vstane a přejde k tobě, cestou odepne stříbrný řetízek s přívěskem půlměsíce.
[tab]„Na,“ podává ti jej, „ať ti připomíná ty, co tě milují.“ Obejme tě. „Hodně štěstí moje milá.“ Vlepí ti ještě pusu na tvář a rychle odchází. Sice jí nevidíš do tváře, ale ramena se jí chvějí potlačovaným pláčem.

Mezitím se Talvin odlepil ode dveří a přešel k tobě.
„Vážně chceš odejít? Chceš mě tady nechat samotnýho?“ Položí ti ruku na rameno a vážně se ti dívá do očí.
„Já, taky bych ti rád něco dal. Co bys jenom mohla potřebovat?“ Zamyslí se.

Přikousnu si ret a provinile se zadívám na matku.
[b]"Jdu tak rychle, jak je potřeba."[/b] Řeknu tiše a zadívám se na podlahu.
[b]"Nejdřív jdu na sever, na okraj Starosrdce k nějakýmu Claudiovi, pak budu pokračovat s družinou, Nejvznešenější nechtěla, abych šla sama."[/b] Povzbudivě se na matku usměju a pak zareaguju na Talvina.

[b]"Nezbláznila. Sám víš, že ty jsi zdědil talent po mámě, já po tátovi. Sice jsem na magii totální poleno, ale když dojde na sílu a boj, nejsem zas tak slabá."[/b] Klidně se na něj podívám a pak se na něj usměju.
[b]"Vážně si myslíš, že bys mě tu udržel? Půjdu... už sem úkol přijala a navíc... Chápu, že se o mě bojíte, ale kdybych nic nedělala... prostě by mi přišlo, že táta umřel pro nic za nic. Já... prostě chci bejt užitečná."[/b] Poslední věty už nepatří jen Talvinovi, ale i matce.

[i]Nečekala sem, že ji to tak sebere.[/i] Provinile koukám na matku, která si ke mě přidřepne a nasadí mi její přívěsek, chci něco namítnout, ale její slova mě umlčí, když mi pak rychle vlepí pusu a vykročí pryč, ještě zašeptám, ale dost nahlas, aby to slyšela.
[b]"Promiň. Vim, že ti to přijde... na rychlo a praštěné. Ale vim co dělám a dám na sebe pozor, o to se neboj."[/b] Sleduju jak její záda mizí.

[b]"Samotnýho tě tu nenechávám, bude tu s tebou máma. A navíc, já neodcházim na furt."[/b] Taky se mu zadívám do očí a vážně se na něj usměju.
[b]"Nic mi nedávej. Vymysli něco, od srdce... něco co myslíš, že mi udělá radost a až se vrátim, tak si to vezmu. Ber to jako slib, že se zase vrátim, abych mohla zkritizovat, cos mi to dal."[/b] Zvednu se, obejmu ho a vyjdu k sobě do pokoje.
Ještě se ale zastavim ve dveřích.
[b]"Jdu si zabalit potřebný věci. A ne, že až se vrátim, tak že tě vyrazej z Dvanáctky kuli tvýmu bordelářství. Když tu nebudu, musíš dělat čest mámě i za mě..."[/b] Usmívám se na něj, pak se ale na něj křivě ušklíbnu.
[b]"Nebo ti nakopu zadek, až se vrátim. A s vdavkama taky počkej, chci tě nejdřív pomluvit u nevěsty."[/b] S mírným smíchem zmiznu z jeho pokoje a vkročim do svého.
[i]Co budu potřebovat?[/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
pozdě odpoledne[/b]

[tab]Sotva za matkou zabouchnou dveře ozve se bratr.
[tab]„Já vím, že jsi dobrá. Nejlepší, proto tě Nejvyšší vybrala. Prostě jsem si zvykl chránit mou malou sestřičku a ona mezitím vyrostla,“ zašklebí se, „ale nezmoudřela.“ Popíchne tě hned.
[tab]„Juchúúú, už to mám,“ mrkne na tebe, „zabere to chvilku času. Musím někam zaskočit, ale ráno budeš mít překvapení u sebe na stole.“ Zaculí se.
[tab]„Odejít napořád?“ Hraje nadmíru překvapeného. „To ani nezkoušej, protože jinak si pro tebe dojdu a přitáhnu tě zpátky za uši. Obrátím tuhle zemi naruby, abych tě našel. To si piš.“ Durdí se naoko.
[tab]„Hele, jaký bordelářství? Náhodou, to je organizovaný chaos. Neboj, já Dvanáctce vysvětlím jak na to. “ Vypne se v ramenou a přehlédne pokoj.
[tab]„No, to určitě sestřičko. Na to, abys mě přeprala jsi ještě nevyrostla.“ Ušklíbne se.
[tab]„A vdávat se nebudu,“ zachechtá se. „Když tak ženit. Zrovna budu čekat na tebe, aby mi nastávající ještě utekla, jak tě uvidí.“ Křikne ještě za tebou, ale po té zvážní.
[tab]„Hlavně se v pořádku vrať.“ Promluví už k zavírajícím se dveřím.


[tab]Tvé pokoje jsou naproti bratrovým. Náhodný pozorovatel by řekl, že patří spíše muži než dívce.
[tab]První vstupní čtvercovou místností je jak pracovna, tak i přijímací pokoj v jednom. Vlevo od vchodu je umístěna truhla a hned u ní vysoká skříň. V nich máš srovnány hadříky, olej, brousek, odloženou zbroj a další potřebné předměty.
[tab]V přilehlé zdi jsou dveře do ložnice a zbytek stěny zabírá dlouhý účelový psací stůl a prostá židle. Na desce stolu leží lahvička s inkoustem, dvě pečlivě seříznutá brka a rozpečetěný dopis od královny. Dále je tu potom menší svícen i s téměř novou svící.
[tab]Celou následující stěnu zdobí tkaný gobelín s výjevem bitvy.
[tab]U poslední zdi asi dva sáhy od vstupu se nachází malý kulatý stolek a u něj dvě pohodlná, čalouněná křesílka.

[tab]Ložnice je obdélníková a podstatně menší. Mnoho se sem nevejde, ale na přespání je naprosto dostačující. Největší část prostoru zabírá postel, přiražená čelem k pravé zdi. Po stranách už zbylo místo pouze na stojan na zbraně z jedné strany a z druhé toaletní stolek se zrcadlem. Na něm je džbán s vodou a keramický lavor. Pod postelí je ukryta nezbytná nádoba na vykonání potřeby.
[tab] Protilehlou stěnu zabírá po celé dvou a půl sáhové šířce šatní skříň.

Na bratrovo popíchnutí nereaguju a jakmile vstoupim k sobě do pokoje, zavřu dveře.
[i]Nic se tu nezměnilo... pořád stejný.[/i] Uvolněně zavřu oči a nasaju vzduch.
Přejedu pohledem pokoj a zastavim se na gobelínu s výjevem bitvy. [i]Chudák máma, nikdy si nijak moc neužila vybírání hadrů a dalších serepetiček pro dcerku... vždycky mi zasvítily očka spíš pro dýku. Až se vrátim, vynahradim jí to...[/i] Mírně zasněně dojdu ke skříni vlevo hned u vchodu a začnu vyhazovat věci, které si myslím, že si vezmu sebou.

Jakmile mam vše na jedné hromadě a v torně, odepnu si zbroj a meč a položim je na stůl, zároveň s tím ale sebou plácnu do jednoho z křesel.
Chvilku se zaposlouchám a když neuslyšim žádnej hluk, šáhnu si do rukávu a odtamtud vytáhnu balíček, [i]na první pohled fakt vypadá pochybně.[/i] Ušklíbnu se a položim ho na stůl a záhy rozbalím.
Odkryju tak balíček tabáku (či něčeho tom udosti podobného) a pár tenkých lístků, do kterých tabák balim.
[i]No co... poslední v Starosrdci... Jednou za čas pro chuť nemůže bejt trestný.[/i] S tou myšlenkou si zkušeně tabák zabalim do lístku a připálim.
Požitkářky potáhnu poprvé a pak s pohledem upřeným na otcův meč dokuřuju.
Pokud se během té doby nic nestane, jakmile dokouřim, půjdu sebou plácnout do postele a spát, abych na ráno nabrala sil, pokud stane, spát nepůjdu a budu to řešit.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Starosrdce
za úsvitu[/b]

[tab]Odpoledne uběhlo jako voda a nastal večer. Poslední den doma trávíš osamoceně. Večeři ti sluha přinesl do pokoje. Jako vždy převládá zelenina, kousek sýra, skýva elfského chleba a překvapeně i pečeně z bažanta. Matka s bratrem odmítají jíst maso, ale tobě ani otci jej neodpírali. Takže se čas od času objeví na jídelním lístku.
[tab]Bratr narychlo odešel a matka se omluvila. Necítila se dobře a šla si brzo lehnout. Snad za to může šok ze ztráty manžela, z něhož se stále ještě nevzpamatovala. Nyní podpořený tvým odchodem. Ačkoliv se zdálo, že si vždy rozuměla více s tvým bratrem, nemůžeš říci, že by tě méně milovala.

[tab]Zítra tě čeká náročný den a tak brzy uléháš do postele. Vytoužený spánek nepřichází. Zmítají tebou pochyby o úspěchu. Také se ozývá svědomí, které ti dokola přehrává matčinu uslzenou tvář, bratrovy vyčítající oči. Když se konečně odebereš do říše snů je už dávno po půlnoci. Ještě v polospánku slyšíš cvaknout dveře do pracovny.
[tab]Neklidně se převaluješ ze strany na stranu pronásledovaná nepříjemnými sny. Když se probouzíš je ještě tma. I kdybys zůstala nadále v posteli usnout se ti už nedaří.

[tab]Trvá skoro další hodinu než začne svítat. Vedle v pracovně je vše tak, jak jsi to nechala včera, až na malou výjimku. Přes jedno z křesel leží přehozený dlouhý cestovní plášť s kápí. Ušitý ze světlé látky, je podšit bílou jemnou kožešinkou.

[tab]Na stolku leží přiložený list papíru.
[tab][i]Keskiyo slíbil jsem ti dárek, tak tady jej máš. Jak jsi jistě poznala utkala jej sama Briiana o jejímž umění se u nás vypráví legendy.
No, jo. Už tě slyším. Já vím, znáš mě, zase přeháním. I tak ti určitě přijde na drsném severu vhod. Bude tě hřát jako moje srdce a budu ti tak pořád nablízku. Vždycky, když se na něj podíváš, vzpomeneš si na svého opuštěného bratříčka, který si užívá pohodlí domova, zatímco ty se plahočíš po světě. To máš za to, že nás chceš opustit.
Brzy se vrať, budu čekat.
Tvůj nebohý bratr Talvin

Ne, že ho zničíš, vydal jsem za něj všechny úspory. [/i]

[tab]Z ne úplně příjemného spánku mne pomalu probouzí hlučná mluva Orogana. Pak i popohánění elfa a dokonce i nezaměnitelný hlas Victora mi rozšíří ospalý pohled očí, až se začnu ohlížet kolem sebe, kde že jsou ti strážní, před kterými bych se měl hned skrývat. [b]"Co? Stráže? Si děláte srandu, že jo?"[/b] Na další pobízení však nečekám, zvednu se do sedu a hrábnu rukama kolem. Nejdříve pro hůl, pak tornu a nakonec si k sobě přitáhnu i kuši. Jen zběžně smotám lehkou deku a bez meškání ji přehnu přes tornu. Tou dobou již stojím a tak si tlumok pověsím řemenem přes rameno. Stejnětak přehodím popruh od kuše přes druhé, hůl chytnu do ruky a křečovitě kolem ní sevřu prsty. Celé to trvá sotva pár vteřin, takže pak už jen velmi slabě mohu slyšet z dálky dusot mizících koňských kopyt. [i]Orogane! Proč? Proč u všech děravých hrnců! Tohle bychom přece zvládli.[/i]

[tab]Hbitě, ne však zbytečně zbrkle, zkontroluji místo svého odpočinku. S přeleželou trávou toho asi moc nesvedu, se stopami od bot mohu nanejvýš trochu zahrabat a pošoupat podrážkami, aby se jasné okraje roztáhly. Při tom všem "uklízení" přemýšlím o rytířově pokusu odlákat pozornost a dát nám šanci na získání náskoku a dočasného klidu. [b]"Jako správný rytíř. Za čest a slávu. Pche! Tohle skončí smrtí a věděls to. Že jo, Orogane?[/b] Myšlenky promlouvají kupodivu až nahlas a ústa se tomu ani nebrání. [b]"Vždyť je to spíš jak skok do jámy plné hadů."[/b] [i]Ikdyž... i tahle oběť bude přičtena na vrub Geraldovi. Další důvod proč si princátko bude na mučidlech užívat.[/i] Zvednutí jednoho koutku úst naznačí škodolibé myšlenky. Tou dobou už jsou všichni vzhůru a sbalení. Pak několika kroky rychle dojdu ke studni, přikrčený, aby mne nebylo zbytečně vidět v nízkém ranním oparu.
[tab]Rozhlédnu se, jestli si nevšimnu něčeho, co by na tom místě vědomě nechal Orogan a pokud nic nenajdu, [b]"stejně mu ti malí hajzlíci rozcupovali vak, takže svitek má buď elf nebo je v brašnách sedla,"[/b] pokračuji směrem k lesíku, ale tentokrát k jeho jižnímu okraji.

[tab][b]"Na svitek kašli, stejně nechápu, k čemu by ti byl. Chceš si hrát na falešnýho strážnýho? To asi dost dobře nepůjde. Elf, kudůk, hobit a jeden člověk. tohle není snovej svět."[/b] Zemním dost nepříjemně victorovi starosti o kus pergamenu. [b]"Navrhuju to vzít podél jižního okraje, někdo něco proti? Budem´ tak mít možnost skočit do křoví, kdyby se objevila další hlídka."[/b] Nečekám na jinou, než souhlasnou odpověď a beru to jako fakt. Suverénně a rychlým svižným krokem jdu k cípu lesa, pln odhodlání zmizet. Být pryč z možného dohledu strážných. [i]Nikdy jsem nemusel zdrhat! Tohle mi prostě vadí! Nejsem ten typ, kterej by se skrýval jen proto, že je hledanej. Ikdyž je pravda, že zatím jsem mimo zákon taky nebyl. Sakra. Tenhle výlet se mi přestává líbit.[/i]
[tab][b]"Už abychom byli u toho blbýho Starosrdce."[/b] Jen se otočím na zbytek "výletníků". [whisp]Čekám, že Victor se požene dopředu, aby to celé vedl. Nechám ho.[/whisp]

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno až odpoledne[/b]

[tab]Během chvilky jste všichni na nohou a kvapem se chystáte k odchodu. Keerias narychlo zahlazuje nejviditelnější stopy. Po Oroganovi mimo zválené trávy a otisků kopyt ukořistěného koníka nic nezůstalo.
[tab]Vydáváte se ke Starosrdci. Ranní opar spolu s nečitelným obrysem lesíka poskytuje tolik potřebný úkryt. Hlídka zaujatá Oroganem si ničeho nevšimla. Netrvá dlouho a mizí z vám očí.

[tab]Ačkoliv se mlha už dávno rozplynula a místo noclehu jste nechali hodný kus za sebou, bojovník se dosud neobjevil. Slunce, které bylo zprvu výhodou se postavilo proti vám. Nízko posazená žhavá koule nad obzorem, vám oslepujícím jasem brání sledovat, co se děje za vašimi zády.

[tab]Pokračujete stále v chůzi, slunce se přehouplo přes obzor a vstoupilo do druhé části své cesty. Nezdá se, že by vám pronásledovatelé byli v patách. Za zády ani v okolí nevidíte nic podezřelého.
[tab]Postupně políček a pastvin ubývá, zato je vystřídá vysoká tráva. Nižším z vás dosahuje po pás.Všude je klid, sluneční paprsky příjemně hřejí a od západu pofukuje vlahý větřík. Podařilo se vám vyplašit několik bažantů, kteří s křikem vzlétli, aby se ukryli o kus dál.[whisp "Keerias"] Objevil jsi i noru divokého králíka, před níž skotačí tři mladí ušáci. Na tichý varovný signál matky zmizí okamžitě všichni uvnitř. [/whisp]

[tab]Čas uběhl stejně rychle jako cesta. Povrch se začíná měnit, tráva řídne až zmizí docela. Hlínu vystřídalo kamení. Na horké půdě se vyhřívají zelené ještěrky a občas zahlédnete hada. [whisp "Helier Vein"]Jde většinou o neškodné plazy, jen ve třech z nich poznáváš jedovaté zmije. [/whisp]
[tab]Rozmazaná šmouha hvozdu se zvětšila a nabrala ostřejších obrysů. Na severní straně se objevila jako stříbrná stuha lesklá hladina řeky. Zanedlouho slyšíte vzdálené šumění vody, které nabírá na síle zároveň s tím, jak se přibližujete k vodnímu toku. Hluboká a široká řeka kopíruje směr kudy se ubíráte. Bystrá voda podél krajů skáče přes kameny.
[tab]Nastává pozdní odpoledne a všichni už pociťujete následky brzkého ranního vstávání a dlouhého rychlého pochodu. Nohy volají po odpočinku, též vaše žaludky se začínají přihlašovat. Keerias k tomu všemu ve zraněném prstu pociťuje nepříjemné bodání, celou vrchní polovinu ukazováčku má zarudlou, na dotek bolestivou.

[tab]Docházíte k místu, kde se krajina svažuje do mírné prohloubeniny. Koryto řeky široké šest sáhů se tu mírně stáčí, voda vyhloubila klidný zákrut. Na hladině u kraje šplouchají malé vlnky, zatímco střed toku běží dál svým tempem. Jako stříbrné šipky se u průzračné hladiny prohání ryby.
[tab] Břeh je z vaší strany je písčitý a holý. Úplně u kraje zarostlý vysokým rákosím po celé dvanácti - sáhové délce. Z té protější jej lemuje tráva a řídce roztroušené keře.

[tab]Počkám, až všichni opustí rozbořeninu. Zametu nejnápadnější stopy a na cestu se vydám jako poslední. Několikrát se ještě otočím, abych měl jistotu, že nás hlídka nespatřila. Postupem času si ale začnu více a více všímat svého zraněného prstu. [i]S takovým otokem se bude dosti, pokud bude potřeba, špatně střílet. Snad se to zahojí rychle. Něco by to chtělo.[/i] Nato si začnu všímat rostlinek v trávě podél naší cesty. Pokud by se mezi nimi našla nějaká, co by se dala použít k rychlejšímu léčení, hned bych si ji natrhal.

[tab]Bažanty i rodinku ušáků nechám bez povšimnutí. [i]Kdo by se s nimi piplal. Teď když je stále dlouhá cesta před námi a zastavovat nemůžeme.[/i] Spíše stále usilovněji pátrám v trávě po jakékoli hojivé rostlině. [i]Možná bych mohl poprosit Heliera. Možná má nějaké zásoby. Anebo by mi alespoň možná rychleji pomohl něco najít. Možná.[/i] V myšlenkách se poškrábu se na vlasech. [i]Ještě chvíli počkám. Jestli nic nenajdu, bude ten pravý, na kterého se obrátit.[/i]

[tab]Aniž bych chtěl, tak jsem se se svými myšlenkami ocitl až na začátku naší výpravy. Zjistil jsem to až u řeky, ke které jsme došli. Zajdu ke břehu a rozhlédnu se po blízkém okolí. Vytáhnu měch a napiju se. Měch nabídnu i ostatním, [whisp "Victor_Dantes"]Když ho namířím na Victora, tak mu nenápadně šeptnu: [b]"Mám ho."[/b] [/whisp]a pak se na patě otočím, abych zkotroloval stav řeky. Pokud je čistá, tak z měchu vyliju zbytek jeho obsahu a naplním ho čistou vodou.

[tab][b]"Asi se vám, a taky mě,"[/b] odfrku si, [b]"nechce pokračovat v cestě. Ale navrhuju tady nezůstávat. Kolem je otevřená krajina a žádná možnost úkrytu. Hm... tedy až na řeku, ale mě osobně se koupat příliš nechce."[/b] Na chvilku zase zmlknu a hodím si vak zpátky na záda. Abych tím jasně naznačil, že už chci zase pokračovat. [b]"Pojďme raději dále po proudu řeky. Okolí tam bude nejhůře stejné, jako tady."[/b]

[tab]S velmi nechápavým pohledem vyslechnu Helierovu reakci ohledně svitku. [i]Děláš si snad srandu? To vážně vůbec nemá fantazii?[/i] Necítím však křivdu nebo uražení. Už jsem koneckonců zažil mnohem větší starosti než je otravný a sklerotický kudůk.
[b]„Pan Turlen nám poskytl tu výhodu a já o ní rozhodně nechci přijít. Ať se ti to líbí nebo ne, nevidím jiný způsob, jak se přes ty hradby bezpečně dostat. Ty snad máš nějaký lepší nápad?“[/b] Optám se trochu povýšeně s tím, že asi tuším jeho odpověď. [whisp][i]Jistě že žádný mít nebude. Říkej si cokoliv chceš, ale ty představivost prostě nemáš prcku.[/i][/whisp] Ať už odpoví cokoliv, nijak na to během odchodu nereaguji.

[tab]Při naší cestě se držím spíš uprostřed skupinky. Vzhledem k našemu velikostnímu složení mi to sice nebude nic platné, ale nehodlám případné nebezpečí schytávat jako první. Stále podezřívavě koukám za sebe, jestli nás nikdo nesleduje. Každé možné prasknutí větvičky mě donutí pohlédnout na to místo, abych zahlédl potencionálního slídila. Přílišná podezřívavost? Dá se to tak říci. Když se Orogan nevrací, cítím silné pochybnosti. [i]Doufám, že jim aspoň ujel když už nic. [/i]

[tab][whisp][i]Idiot jeden. Kdyby tam šel sám, tak neřeknu. On si s sebou ale ten tupec musí ještě vzít koně! Mohl jsem těmhle výmazům sám krásně ujet i se svitkem. Získat zimní oblečení by s mými penězi nebyl vůbec žádný problém. Než by se tihle poserové dostali přes hranice, byl bych už dávno v Elneře. Proč jenom já?![/i][/whisp]

[tab]Jakmile dorazíme až k řece, bez jediného slova k ní dojdu dojdu a pokusím se vodu nabrat do dlaní, abych si mohl alespoň umýt obličej. Když mi Keerias nabídne měch s vodou, neodmítnu a lehce si loknu. [whisp "Keerias"]Zpráva ohledně svitku mě vskutku potěší. Pouze souhlasně pokývnu hlavou. [i]Výborně, aspoň že se tohle neztratilo.[/i][/whisp]

[tab]Mým pozorným očím neunikne narudlý ukazováček elfa. Instinktivně vytáhnu levou rukou z brašny placatici a podám mu ji.
[b]„Vem si ji, je v tom pálenka. Vyčistí to ránu. Ale ne, že se mi to pokusíš vychlastat.“[/b] Dodám s lehkým úsměvem k elfovi. Nedělám to jen z kamarádství. Byl bych nerad, aby ta rána ovlivnila jeho přesnost při střílení. To by se nám mohlo šeredně vymstít.

[tab]Pociťuji silnou únavu a hlad. Hned vytáhnu z brašny slabý kus šunky a ukousnu si. Ač mě nohy bolí sebevíc, nehodlám tady trpělivě čekat.
[b]„Souhlas, pojďme dál. Tady se mi to vůbec nelíbí.“[/b] Řeknu obezřetným hlasem a pozorně si prohlédnu krajinu. Cítím, že naše situace působí na každého z nás a to se mi vůbec nelíbí. Případná nervozita vede ke sporům a to si v naší situaci nesmíme dovolit. [i]Musíme tu napjatou atmosféru nějak rozptýlit.[/i] Pomalu se otočím na ostatní.
„[b]Víte co pánové? Povězte něco o svém rodišti, odkud pocházíte. Nebo třeba něco o svém životě. Myslím, že spolu strávíme nějaký čas a přitom se vůbec neznáme. Co vás přivedlo sem?“[/b] Povím velmi vřelým hlasem dívajíce se na ostatní. Přistoupím ke Keeriasovi.
[b]„Pověz, co jsi dělal předtím, než tě uvěznili?“[/b] Z mých slov je patrná silná zvědavost.

[whisp][tab][i]Třeba si získám jejich důvěru. Ať si ale nemyslí, že jim doopravdy povím můj příběh. Tak naivní fakt nejsem. Mám připravenou náhradní verzi. O Rohiho už také strach nemám. Nedozví se nic důležitého.[/i][/whisp]

[tab]V klidu se rozvaluji na své lavičce a sleduji noční oblohu. Zaposlouchám se do zvuků blízké řeky – a možná proto mě skoro okamžitě zaujme kňučení. [i]Co to?[/i] Ihned, snad kvůli mé zvědavosti vstanu a vyrazím mezi křovinami k řece a jakmile jsem u ní dost blízko, zahledím se, kdo kvílení působí. [i]Vlk! Nebo.. tohle vlče![/i] Beru to jako znamení a okamžitě se rozeběhnu podél proudu a začnu ze sebe sundavat oblečení. Jak nejrychleji dovedu.

[tab]Za chvilku již jen ve spodním prádle rychle vybírám část toku, která je pro mě nejvhodnější k plavbě. Poohlížím se po nějakých delších klaccích. Pokud nevím dále o žádném lepším místě pro plavání v řece, skočím do vody co to půjde – a samozřejmě, abych si vlčeti „naběhl“ tak, že budu moci plavat šikmo proti proudu a přestě to k němu stihnu. [i]Musím ho zachránit – prostě musím![/i] Nemyslím na nic, a soustředím se jen a jen na rychlé plavání.
[tab]Řeku zde znám, proto mě už ani nepřekvapuje, jak ledová voda je. A rovněž zde i hluboká. Rychle plavu dál, snažím se být před větví co nejdříve. [i]No tak![/i]

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab]Široká mezera mezi keři moc prostoru k výběru nedává. Prodírat se hustými trnitými větvemi podél vody nemá smysl. Navíc „plavidlo“ i s pasažérem se rychle blíží. Na břehu se válí pár suchých, krátkých, ulámaných větviček vhodných leda na podpal. Až sáh dlouhé pruty se dají získat z křovisek, ale ty se proti takovému zákroku brání ostrými trny.

[tab]Shodíš ze sebe svrchní oblečení a skočíš do proudu. Chlad tebou projede jako ledová šipka, až tě na tři, čtyři vteřiny ochromí. Naštěstí hned u kraje není hluboko. Voda ti tu dosahuje k pasu. Odsud se dno prudce svažuje, o půl sáhu dále už musíš plavat ať chceš, nebo ne. Zamíříš, přesně jak sis předsevzal, šikmo k voru. Jenže dravá řeka tě strhává sebou, proud je tu silný a ty nejsi dobrým plavcem. Pokud jsi držel nějaké klacíky, nechal jsi je plavat ve snaze udržet se nad hladinou.

[tab]Do středu řeky jsou to sice nějaké čtyři sáhy, ale tato délka se zdá nepřekonatelná. Každý coul vpřed tě stojí nesmírné úsilí. Když se k tobě konečně větev přiblíží jsi úplně vyčerpán. Ještě, že je dostatečně silná, aby vás oba udržela. Malého nešťastníka mimo vodu a tebe nad hladinou. Proud vás unáší rychle dolů, což není ideální. Jak víš o dvě míle níže se řeka žene dál prudkými peřejemi. Čím blíže k nim, tím je dravější a nebezpečnější. O přežití mezi skalisky se tříštící vodou si neděláš iluze.

[tab]Z jednoho nešťastníka se rázem stanou dva. Oba nás větev unáší podél proudu a já jen v rychlosti přemýšlím, co nyní dělat. Okamžitě se podívám před sebe, jestli někde ve předu nevidím větev tak nakloněnou nad vodou, že bych na ní dosáhl. Případně sleduji, kudy proudy míří, jestli bych nedokázal vplout do jiného, který je blíže okraji řeky. Rovněž se snažím vyhlédnout nějaké větší kameny před námi, o které bych se dokázal zachytit.

[tab]Pokud nic nevidím, rychle přemýšlím, jestli o něčem takovém alespoň nevím někde později na řece.
[tab][b]„No! Vlčku! Teď tě tu přeci nenechám!“[/b] zavolám, snad abych se sám povzbudil a začnu se dál rozhlížet.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Proud tě strhává sebou. Jsi již o necelou míli níže a naděje na záchranu žádná. Jestli tu nějaké větve byly, jarní deště spolu s tajícím sněhem je odnesly. Vplouváš mezi vysoké stromy Starosrdce a neodvratný osud se rychle blíží. Unaven, promrzlý, ztratil jsi většinu sil i naději. Za svou neopatrnost zaplatíš příliš velkou daň, ale život neodpouští.
[tab]Občas se i v té největší tmě, objeví jiskřička světla. To tvé má podobu zlatovlasé elfky, co se mihla jako měsíční paprsek mezi stromy.

[tab]Ač se to zdá nemožné, shrbená vrba rostoucí na samém kraji řeky naklonila svůj vrásčitý kmen až nad hladinu. Dlouhé větve, co před okamžikem laskaly vodu se natáhly směrem do středu toku. Voda tě postrkuje přímo k nim. Vydoluješ ze sebe poslední zbytky energie a pevně je uchopíš jednou rukou, zatímco druhou stále objímáš nedobrovolné plavidlo i s malým vlkem. Cítíš tah, jak se neznámá síla vzpírá zuřivé vodě a přibližuje tě ke břehu. Poslední co spatříš, je tvář tvé přítelkyně z hvozdu, kterak se nad tebou sklání. Tváří se přísně, ale než jeden z vás stihne cokoliv říct, obestře tě milosrdná tma.

[tab]Ležíš na měkkém podkladu a je ti příjemné teplo. Pociťuješ malátnost, ruce i nohy tě pobolívají. V nose tě svědí a rýma na sebe nenechá dlouho čekat. V hrdle tě škrábe začínající kašel. Nejraději bys nechal oči zavřené a ponořil se znovu do snu. Jenže něco vlhkého a studeného ti šťouchá do tváře.
[tab]Jakmile otevřeš oči, zjišťuješ, že jsi doma. Za oknem se v jitřním vzduchu koupe slunce. Zabalen v kožešinách ležíš v posteli. Na prsou se ti uvelebil šedý uzlíček chlupů, který tě netrpělivě probouzí. V okamžiku, kdy otevřeš oči, se tichým kňučením dožaduje potravy. Mimo vás dvou v místnosti není živé duše. Přes opěradlo židle leží tvoje spodní prádlo, nyní suché. Ty sám jsi pod přikrývkami nahý.

[tab]Na Victorovu otázku neodpovím přímo. Stejně by ho můj nápad nezajímal. Ostatně o jeho dotazu si myslím, že byl jen řečnický. [b]"Jestli ti šlo o svitek od Turlena, taks to měl říct rovnou. Jenže Orogan měl u sebe i ten svitek s portrétama a že nás hledají strážní. Že jsme zločinci."[/b] V půlce kroku se odmlčím. Navážu až po několika metrech cesty.
[tab][b]"A ten druhej nekouzelnej kousek u sebe vskutku mít nechci."[/b] [i]A nemusíš ze mne hned dělat hlupáka jen proto, že jsem tě trochu seřval. Jsem nedospalej a nervózní. Nic víc![/i] Poslední výtky si však nechám jen pro své vlastní svědomí.

[tab]Cesta skrz vysoké traviny mi sice přináší nové a neznámé malé problémy, třeba jako že nevidím na všechny strany až tam, kam bych chtěl. Naštěstí takovou činnost za mne hravě zvládnou mí vyšší průvodci. Na to, jak jsem předtím humpulácky vypadal, si však ani nevzpomenu ve chvíli, kdy ostatní upozorním, že před námi se na sluníčku vyhřívají zmije, tak že je jen obloučkem obejdu. Až na tuto maličkost se při cestě nic moc nestane. Victorovo ohlížení se za sebe, jeho trhané pohledy za klapotem sypaných kamínků, když se ještěrky schovávaly před našimi dlouhými večerními stíny... mi na klidu nepřidalo. Snad jediné uklidnění mi skýtá poslední zbytek vody z měchu, která však záhy taky dojde. Poslední kousek jídla padnul už u rozbořeného statku. K řece dojdu takřka stejně unavený, ne-li ještě zchvácenější, než jsem byl v noci po nuceném přesunu.

[tab]Jen co se Victor napije, nechám "se pozvat" na vodu taktéž a Keeriasův měch odlehčím o trochu větší lok vody. Pak už jen smočím ruce ve vodě a otřu si zaprášený obličej. Pohled mi ulpí na jasně zelenkavé trávě, která končí jílovitým až bahnitým břehem. Po přezkoumání, zda jde o čistou vodu, bych si i nabral do dlaní a napil se. A kdyby opravdu byla vpořádku už jen od pohledu a od čichu, jakožto alchymista bych to mohl poznat, [b]"Jarní tání, měla by být čistá jak dětská prdýlka po umytí v neckách."[/b] Pokusím se taktéž vnést trochu toho vtipu a příjemnějších myšlenek do našeho pochodového tempa.
[tab][b]"Souhlas, po proudu. Vody není nikdy dost. A něco bych i snědl, za celý den jsem jen vyčistil zbytky toho, co jsem měl zabalené do plátna od snídaně v podzemí. Ale byly to jen drobečky."[/b] Trochu zkroušený pohled a rukou se jen chytnu za hlučné břicho, které se dožaduje naplnění. [b]"Třeba chytnem nějakou rybu nebo zajíce? Dneska bychom už přeci mohli rozdělat oheň, no ne?"[/b] Zapřemýšlím a pak se rozhlédnu po celé šířce a délce řeky.

[tab]Když Victor předá elfovi svou pálenku, zaraduju se, protože zrovna teď u sebe ty nejlepší čistící bylinky nemám, byť by jitrocel, arnika nebo kořen lopuchu stačil určitě. [i]Ha. Rákos![/i]
[tab][b]"Alkohol pracuje dost podobně jako bylinky, takže moje práce už nebude úplně potřeba."[/b] Zhodnotím spokojen, že nemusím ze své truhličky vyndavat ani lístek.
[tab][b]"Mimojiné i rákos, když se stonek a listy rozmělní na kaši, má pak ta zelená hmota a šťáva z ní čistící a léčivé účinky."[/b] Ta trocha alchymisty, který se věnoval kdysi dávno i přírodě se ve mně nezapřela. Hodím vlastní měch na zem do trávy nedaleko Rohiho se slovy: [b]"Naplňte mi jej někdo, prosím. Dík."[/b] Rozejdu se k nedaleko rostoucím stonkům s rozkvetlými hrozny jemných poupátek, z nichž za pár měsíců vzniknou tolik známé "doutníky". Vytáhnu od pasu nožík. Z neokrajových stonků odříznu asi pět s rozmyslem vybraných, čerstvých a ohebných listů. U hladiny, aby rány nebyly tolik na očích, kdyby tudy někdo šel nebo projížděl. [i]Pojistka je pojistka.[/i] Nůž uklidím zpět do pouzdra u pasu.
[tab]Ještě než dojdu zpátky ke zbytku družiny, opláchnu listy ve vodě a pak je začnu lámat a lámat. Mnohokrát a ještě víckrát. Položím vše, co jsem měl v rukou, do čisté trávy. V plenér pak jen dodám pár větiček objasňujících mé konání.
[tab][b]"Rozlámat najemno a pak nakrájet a nakonec stačí jen pořádně rozmačkat. Ještě plátno a můžeme Keeriasovi zavázat ten prst. Jistota je jistota, no ne? Radši budu mít za zádama elfa s lukem šikovnýho, než s bolavým prstem."[/b] Při těch slovech stihnu z torny vyhrabat kus čisté látky, v němž jsem takřka před jedním dnem měl posledních pár drobtů od snídaně. Vyklepu, pokud je co, namočím tkaninu ve vodě, pořádně ji vyždímám a listy nožíkem jen narychlo pokrájím, vždy ohnutý list na polovinu, na menší kousky. Tloušťku listů jsem předtím volil takovou, aby byly nacucané a plné tekutin. Pak už jen kouknu po nejbližším placatém kameni, který by se dal použít jako spodní díl pro "mačkací stůl".
[tab]Řeka, oblázků by tu měl být dostatek. Pokud žádný nenajdu... jako že je tu v nejbližším okolí jen písek, jen vše zabalím do plátna, položím na usazený a mokrý písek a několika naučenými plochými ranami celou dlaní uplácám jako těsto na závin. Mokrý písek, když se do něj praští, je tvrdý jako kámen, ale při pomalém pohybu ustoupí. Plátno rozbalím, přehrabu trochu rozmlácené listy rákosu a znovu zabalím a znovu "poplácám". Toto celé opakuji asi třikrát dokolečka, nanejvýš se přesunu po písečném břehu kousek dál. Když už vznikne jakási tužší hmota a hlavně když už plátno je nasáklé rákosem, při rozbalení to poznám, vyndám nerozmělněné kusy. Už jen pomocí nože odříznu pás látky o polovinu šírší, než je délka Keeriasova prstu a zvednu se z pokleku na nohy.

[tab]Kouknu na elfa, který by tou dobou už měl být opět klidný, protože pokud si tu ránu polil pálenkou, musel pak chvilku "vyšilovat". [i]Ještě že jsem se u pramáti učil i jak obstarávat čistící rostliny kdykoliv a kdekoliv. Já se nepoznávám. Pomáhám elfovi. Ikdyž, vlastně i sám sobě. Bude mi krýt záda svým lukem.[/i]
[tab]Přistoupím blíže ke Keeriasovi a vztáhnu k němu plátno v ruce jedné a trochu hmoty v dlani ruky druhé. [b]"Líbí?"[/b] Neodpustím si sarkastickou poznámku. [i]Dej sem ten prst, ušáku. A těš se, bude to lechtat a malinko svědit. Ikdyž, pořád lepší léčivé svědění, než zničený prst.[/i] Počkám, až elf nastaví prst, abych mu jej mohl namazat hmotou a pruhem nasáklé látky ovázat. Mám v plánu to ne příliš utáhnout, ale zároveň nechci ani aby to měl příliš volné. Pokud se celá felčarská procedura podaří, opláchnu si ruce v řece a smyju si z obličeje tu trochu potu. Celé jsem to dělal ve spěchu, ale zároveň s vědomím, že si nohy trochu odpočinou.

[tab][b]"Tak...můžeme pokračovat."[/b] Na závěr dodám a podívám se na svou prácičku na elfí ruce. Victorův návrh o tom, že bychom měli říct něco o své minulosti, mne lehce zaskočil. [i]Známe se sotva dva dny a hned bych mu měl říct, že jsem otrávil jednoho člověka a že...[/i]
[tab][b]"Byl jsem vyhnán vlastním otcem z rodné vesnice, protože nevěřili v alchymii a magii skrytou v přírodě a světě kolem nás."[/b] A nehodlám k tomu nic víc dodávat. Otočím se směrem k řece a zahledím se do roztančené hladiny, jako kdybych chtěl utopit vzpomínky na ten den, kdy jsem byl donucen odejít.

[i]Bylo to ode mě hnusný... a dělám vůbec dobře? Neměla bych tu být radši s matkou a bratrem? Ale už jsem to přijala... navíc, nechci nechat otcův odkaz vyblednout. Udělala sem správně? Nebo ne? Možná jsem to měla ještě promyslet...[/i] Honí sem i hlavou mezi tím, co se neklidně převaluju v posteli. Už dávno bych spala, ale pochybnosti mě nějak nenechávají.
[i]Matku to sebralo... i bráchu, bylo to vidět. Asi se o mě bojej. Jestli jim přijde ještě dopis, že sem mrtvá já... asi mě brácha natřikrát prokleje... A co chudák máma. Možná sem měla nějakou chvíli počkat. Možná sem ťala moc do živýho...[/i] Dál se mi honí hlavou a usnout se mi stejně nepodaří. V době, kdy je ještě tma, to vzdám a pomalu se zvednu z postele.
Pomalu vstanu a zívnu, když mě zaujme jediná věc... nebo spíš dvě, které jsou jinak, než byly v době, kdy jsem šla spát.
Pomalu dojdu ke křeslům a dotknu se pláště, párkrát po něm zvědavě přejedu rukou a pak se natáhnu po listu papíru, který leží na stole.

[i]Tak tohle si vymyslel, bráško.[/i] Usměju se a když dočtu, musim se usmát.
[i]Bráška mi dal na cestu něco za jeho skoroceloživotní úspory... Tak tohle bych nečekala.[/i] Dojatě si vezmu plášť na sebe a lístek složim do všité malé kapsy v kalhotech. [i]Jako připomínku... i když, plášť mi tě bude připomínat pořád, bráško.[/i] Pousměju se a rukou přejedu po přívěsku, který mi visí na krku. [i]A na tebe taky nezapomenu, matko.[/i]
[b]"Stejně už neusnu... měla bych vyrazit."[/b] prohodim sama k sobě, popadnu plnou tornu, plášť od brášky, meč po otci a další potřebný věci a vyrazím.
Pokud bude příležitost, rychle se rozloučím s matkou a bratrem, pokud ne, nechám jim na stole kus papíru se slovy na rozloučenou a že se těším, až se vrátím.
Pak za sebou zavřu dveře a vyrazim směr sever, cestou, kterou mi popsala Královna.

[tab]Keďže sme opustili náš nočný úkryt bez raňajok, hneď, ako sa dostaneme do relatívneho bezpečia a stráže sa stratia aj z dosluchu, vytiahnem z batoha nejaké jedlo, ktoré mi zostalo po včerajšku a začnem sa venovať raňajkám za pochodu. [i]Raňajky sú najdôležitejšia časť dňa. A nezáleží na tom koľko ich je, čím viac, tým lepšie.[/i] Pritom ale neustále napínam uši, či nezačujem niečo podozrivého.
Keď nepríjemne vysokú trávu vystriedajú kamene, začnem sa obávať viac hadov než stráží. [i]Nie že by som robil paniku, ale nechať sa nejakým uštipnúť nie je príjemné, hlavne ak vám idú po krku. A to mi pripomína mojich priateľov trpaslíkov, kto vie, čo sa s nimi stalo.[/i]
[tab]Kým si takýmito úvahami krátim čas, očami opatrne sledujem cestu pred sebou.
Pri rieke položím svoje veci do trávy a naplním svoj mech vodou z rieky tam, kde sa zdá čistejšia, aby nebola plná piesku. Keď mi hodí kudúk mech, naplním mu ho bez rečí. [i]Niečo im dlžím, zachránili mi život. Len aby si na to niekto nezvykol, že by som im robil sluhu.[/i] O Keeriasov prst nejavím najmenší záujem. [i]Aj tak je to mizerný strelec. Snáď z neho ešte niečo bude, ale teraz je aspoň väčší cieľ ako ja. To stačí. A na veľký luk budú prípadní útočníci strieľať skôr. No aj tak Helier vyzerá, že vie čo robí. V tomto bylinkárení sa vyznám len veľmi zbežne.[/i]
[tab]Na Victorov dotaz len, podobne ako Helier, utrúsim:
[tab][b]"O mojom príbehu ste počuli dosť od tých trpaslíkov, prakticky celú dobu som na úteku pred nimi a kdekoľvek som sa zastavil, vždy na mňa prišli."[/b] [i]Nepotrebujú vedieť úplne všetko. Všetko si už vlastne nepamätám ani ja.[/i]

[tab]Láhev s pálenkou přijmu od Victora s vděčným pohledem a na jeho poznámku odpovím: [b]"Nu což, pokusím se."[/b] Ruce si opláchnu ve vodě a otřu do čisté vnitřní strany pláště. Jedním prstem přikryju otvor placatky a kapnu si na prst maličko z jejího obsahu. [i]Ale štípe potvora![/i] Nezatkanou láhev vrátím zpátky Victorovi.[b] "Díky. Abych řekl pravdu, je dost silná."[/b] Přitom se snažím na své tváři vykouzlit úsměv, do kterého mi zrovna moc není.

[tab]Náhle začnu sledovat koncert Helierových rukou. [i]Ten se opravdu vyzná, rákos! Nepamatuju se, že bych někdy slyšel o jeho léčivých účincích.[/i] Z údivu zapomenu na štípání v prstu.
[tab][b]"Líbí, líbí. Děkuji."[/b] Odpovím mu. Mokrý zábal mě osvěží a můj prst zase zchladí. [b]"No, pojďme. Odpočinuli jsme si snad dost. Do večera můžeme ujít ještě daleko."[/b] vyjdu rázným krokem směrem ke Starosrdci, pravou ruku si dám k obličeji, aby se z prstu odlila krev.

[tab][b]"Co jsem dělal než mě zavřeli? Dlouhá a nudná historie. Myslím, že bude ještě dosti času si to říct."[/b] řeknu směrem k ostatním, kteří už zůstali za mnou. Nyní se spíše rozhlížím kolem sebe. [i]Helier má pravdu, chce to něco čerstvého k večeři. Snad na něco natrefíme. Každé zvíře musí přece pít, a my jsme podvečer u řeky. Takový zajíc nebo dokonce laňka! To by bylo.[/i] V těchto veselých myšlenkách na večeři se podél řeky upínám stále dál.

[tab]Po chvilce se otočím od řeky zpátky k družince. S úsměvem a mírným kývnutím převezmu svůj měch, tentokrát již plný vody, z rukou hobita a vyposlechnu si obě výpovědi. Jak ta od Rohiho, která vlastně nic nového neřekla, tak ta od Keeriase mou mysl na chviličku zaměstnají. Doprovodím své myšlenky jen tichým souhlasným [b]"Hm."[/b] [i]Taky nechcete jít nikdo s vlastní kůží na trh?[/i] To už ale pokračuji ve šlépějích za elfem.
[tab][b]"S prázdným žaludkem se jednoduše nedá vyprávět. Pořád se mi myšlenky stáčej´ k jedinému. Mám hlad. Už celý den."[/b] Pronesu lehce zoufale, protože takřka již od poledne se mi svírající se žaludek ohlašuje v pravidelných, nepříjemných, ale ne bolestivých, křečích.

[tab][b]"Keeriasi? Ty bys mohl vystopovat nějakou koroptev nebóó,"[/b] přemýšlím, co by se v tomhle kraji dalo ulovit, [b]"ještěrky nebo zajíce. A Rohi by to mohl střelit. Mušku má víc než skvělou."[/b] Ohlédnu se a mrknu na nejšikovnějšího střelce ve skupince. Pak se očima vrátím k řece a už jen polohlasně dodám malý poznatek. [b]"Pokud tedy někdo nemáte s sebou rybářský nářadíčko. Ikdyž je pravda, že zaostřená vidlice z nějaké větve by se vyrobit taky dala. Pak už to chce jen dostatek štěstí a trpělivosti."[/b] Ukončím všechny své nápady, protože se mi myšlenky začínají motat kolem voňavé čerstvé ryby, zajíce na česneku a koroptví pečeně. [i]Ještě že to koření mám furt u sebe.[/i]

[tab]A jako by toho nebylo dost, zkusím navrhnout ještě něco dalšího. Ostatně řeč tak aspoň nestojí a nemusíme ze sebe každý "páčit" vlastní vzpomínky, ať už jsou jakékoliv. [b]"Každopádně to bude chtít vyrazit na lov a na dřevo ještě před západem slunce. Já s Victorem bychom zatím mohli připravit oheň. Teda až najdem tábořiště, že ano. Co myslíš, Victore? Nevadilo by ti sbírat dřevo, ne?"[/b] Kouknu se mu do obličeje, pokusím se o přátelský úsměv a zase se vrátím očima zpět k zádům hraničáře. Pokud bude souhlasit, usměji se ještě poctivěji a skutečněji. Jestli pomlčí nebo nesouhlasí, bude mi to vlastně jedno, neb rozdělat oheň bych měl zvládnout sám o sobě.

[tab]Rozhlédnu se směrem, kterým máme namířeno. Snažím se dohlédnout, kam až to jde a hledám jakýkoliv les, hájek, stromořadí. [i]Dřevo pod pečínku.[/i] Myšlenky již mají jasnou představu a nechtějí se jí vzdát. Pokud jsou ve směru, kterým Keerias vyrazil kupředu, osamocené stromy, nebudu moc nadšený. Určitě bych se totiž musel začít poohlížet hned při cestě po suchých větvích, abych neriskoval, že dorazíme někam, kde bude jediný strom, pod nímž budeme ještě rádi usínat.
[tab]Naopak, pokud je těch malých lesíků při cestě dostatek, spokojeně se usměju a s radostí přidám do kroku, byť tolik pohybu neudělá staženému žaludku nejlépe. Unavené nohy si při léčitelské činnosti trochu odpočinuly, ale i tak cítím, že jsem vysílený. Hlad je hlad.

[tab][b]"Kotlík, koření, křesadlo i troud mám, takže už mi opravdu chybí jen ten úlovek."[/b] Dovolím si trochu rýpavou, ale zato značně nedočkavou, poznámku poté, co prohmátnu tornu zvenčí a zase ji přehodím zpátky na rameno.

[tab][i]To ti ale mohlo dojít hned, hlupáčku. Co bych asi dělal s tím druhým, kde jsem za zločince?[/i] Nad touto myšlenkou se musím vskutku pousmát, protože nic jiného snad ani dělat nelze. A namáhat hlasivky kvůli takové maličkosti? Nesmysl. Placatici si od Keeriase s úsměvem vezmu a následně si lehce loknu. Pak jí opět schovám.

[tab]Reakce mých společníků registruji tak nějak napůl. Většina jde jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven. To podstatné mi ale rozhodně neunikne. Tím, že k mé otázce neřekli v podstatě nic, jsem se totiž dozvěděl mnohé. [i]Buď všichni žili naprosto nudným životem nebo skrývají něco, co určitě nemá vyjít napovrch. Jak prosté.[/i] Nic k tomu neřeknu, neboť mě se na můj příběh stejně nikdo neptal.

[tab]Při Helierově alchymistické "přednášce" a následnému předvedení uznale pokývnu hlavou. Vždy jsem dychtil po poznání. [i]Rákos? To jsem vskutku nevěděl. Musím si to zapamatovat. Mohlo by se to hodit.[/i] Následně pokračuji za Keeriasem.

[tab]Kudůkův návrh ohledně možného jídla se mi zrovna v tuto chvíli nezamlouvá, ale chápu jej. [i]Má pravdu, už jsme dlouho nic nejedli. Ale dělat to tady? A ještě zapalovat oheň? To je hodně jako pěst na oko.[/i] Při pohledu na mé nepříliš čerstvé zásoby jídla se mi ale ta myšlenka ohně zdá čím dál lepší. [i]Příroda není nic pro mě. Už odmala žiji ve městě a pouze tam se dá něco pořádného podniknout. A ta myšlenka čerstvého zajíce.[/i] Čím dál se mi sbíhají chutě.
[b]„Souhlasím s vámi. Ale rozhodně to provedeme někde, kde nebudeme tak na očích.“[/b] Dodám spíše jen tak, abych pořád nemlčel.

[tab][b]„Neboj, sbírat dřevo ještě zvládnu. Ale když už jsme u toho jídla,“[/b] Vytáhnu z brašny jedno z posledních jídel a sice jednu ze tří klobás, co mi zbyli. S viditelnou škodolibostí si pomalu ukousnu tak, abych našemu alchymistovi udělal co největší chutě. Následně se provokativně usměji. [i]Tak co, Heliere, nemáš hlad? Che che.[/i] Následně levicí vytáhnu i druhou klobásu a přátelsky se na alchymistu podívám.
[b]„Vem si ji, nemyslel jsem to zle. Starosrdce už je sice blízko, ale s hladovým žaludkem se toho moc neudělá. Je v našem společným zájmu, abys nebyl hladovej.“[/b] Dodám upřímným hlasem. [whisp][i]A navíc nechci poslouchat to tvoje nestálý skuhrání, že seš hladovej. To už je fakt na ránu![/i][/whisp] Ať už si klobásu vezme nebo nikoliv, jdu dál směr Starosrdce.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
k večeru[/b]

[whisp "Keerias"]
[tab]Sice dokážeš rozlišit jedovatou rostlinu od léčivé, což se někdy nevylučuje. Přesto nemáš tolik zkušeností, abys poznal, která je nejvhodnější a jak ji použít.
Kamenitá půda je více než příhodná, když si dáte pozor nezanecháte tu žádné viditelné stopy. Což případným pronásledovatelům úkol znesnadní.[/whisp][whisp "Victor Dantes"]
[tab]Napínáš uši a otáčíš se za nejmenším šramotem. Za vámi je klid. Ani v dálce nezahlédneš nic, co by připomínalo pronásledovatele.
[/whisp]
[tab]Po krátké zastávce, kterou jste využili k osvěžení si doplníte vodu do měchů. Je průzračně čistá a jak posléze zjistíte sami i velice studená. Po ošetření Keeriasova zranění pokračujete zamýšleným směrem. Řeka vás provází stále po pravé straně. Krajina se po půlhodině začne opět měnit. Přibývá travin a mladých keříků. Přestáváte být tolik nápadní, jako v otevřené krajině.
[whisp "Keerias, Victor Dantes"]Jediná viditelná známka, že jste tudy prošli, jsou stopy v písku u vody.[/whisp]

[tab]Stojíte v nevysoké trávě. Řeka temně hučí. Bystrý proud nabírá na síle, ačkoliv klidná zátočina tu chybí. Traviny se pozvolna mění v kamenité koryto. Hloubku u břehu odhadujete na půl sáhu. Dále si netroufáte říct, na dno nelze dohlédnout. I tady se občas u hladiny mihne ryba.

[tab]Slunce ztrácí svou zlatou barvu. Pomalu se sklání k vrcholkům lesních velikánů Starosrdce, vzdáleného necelou míli, po vaší levici. Hvozd se táhne jak dolů na jih, tak i na severozápad. Ohromná zelená plocha nemá konce. Vodní tok pokračuje stále na západ, pomalu se přibližuje ke hvozdu.. Asi po deseti mílích se vám ztrátí z očí za hustými křovisky. Vyplňují klínovitou mezeru mezi Starosrdcem a Bystřicí.[whisp "Victor Dantes"]
[tab]Řeklo by se křoví jako křoví, ale na tomhle se ti něco nezdá. Část houští, kterou máš v zorném poli je příliš pravidelně uspořádána do půlkruhu, než aby vyrostla náhodně. Pokud zaostříš, máš dojem, že rozeznáváš obrysy střechy. Vzhledem k tmavým stromům za ní, těžko říct zda tě jen nešálí zrak.[/whisp]

[tab]Jestliže se vydáte k lesu, stromy tady na kraji rostou řídce a nejsou tak vysoké. Zem pokrývá travnatý koberec, který zdobí rozkvetlé kvítky lesních jahod. Nahoru k nebi si razí cestu mladé listnáčky. O uschlé větvičky není nouze.
[tab]Hlouběji mezi kmeny povrch zabralo kapradí, skrývající různě velké kameny porostlé mechem. Uprostřed se nalézá bahnitá studánka, pokrytá na povrchu zelenou řasou. Stojatá voda je cítit bahnem. Právě odsud zaznívá první kuňkání žab.

[tab]Žaludky se ozývají takřka všem. Nejhůře jsou na tom ti, co se postili od včerejší večeře. Po celodenním pochodu pěkně vyhládne. Do setmění zbývají určitě dvě hodiny.[whisp "Keerias"]
[tab]Omytí a vypálení ranek pomohlo zabránit infekci a bylinky načatou práci dokončily. Prst je klidný, bolest ustupuje. Přesto je potřeba opatrnosti.
[tab]Jestliže se pozorněji porozhlédneš po okolí, všimneš si čerstvě ulámaných větviček v podrostu. Mladé lístky na nich nestačily ještě uvadnout. Podle výšky zanechaných stop, zvěř odhaduješ na vysokou a nemůže být daleko. [/whisp][whisp "Helier Vein"]

[tab]Ušli jste už hodný kus cesty. Podle Turlenovi mapy byste měli být nejdále deset mil od „přítele“ za nímž vám doporučil zajít. Jestliže se budete držet vody nemůžete ho minout.[/whisp]

[tab][b]"Jistěže se můžu pokusit něco vystopovat. Byl by v tom čert, kdyby se nám v nepodařilo nic ulovit. Řeka, podrost, les... co víc si můžeme přát."[/b] odpovím Helierovi. [b]"Spíše mám obavy z naších stop v písku. Zahladit je už nemá cenu. Mohli bychom ale naznačit, že se vydáváme přes řeku, a jít dále v jejím proudu až k tamtěm travinám. Tedy, pokud chcete být opatrní a nějaká ta voda v botách vám nevadí."[/b] Sám pak, ať už mě ostatní následují nebo ne, přejdu kolmo do proudu řeky. Vyhrnu si kalhoty, a když mi voda začne sahat ke kolenům, tak přeskočím nalevo do směru naší cesty. Začnu se brodit řekou a sledovat okolní krajinu. [i]Snad by mohlo nějaké to zvíře přijít napít se z řeky.[/i]

[tab]Studenou vodu se snažím nevnímat a po chvíli si na ni i zvyknu. Když dojdeme místu, kde ustupuje písek a nahrazuje jej tráva, Vyjdu opět na břeh, kde si oklepu boty, abych z nich vylil co nejvíce vody. [b]"Docela osvěžující."[/b] řeknu s úsměvem [b]"Teď to chce ale opravdu už něco k snědku. Asi bychom měli pokračovat dále směrem k lesu. Traviny tam jsou vyšší a nepůjde mezi nimi tak dobře rozpoznat oheň. Navíc,"[/b] pohledu na Heliera a Victora, [b]"suchých větví tam budou kupy!"[/b] řeknu s úsměvem a vyjdu nejkratší cestou k lesu.

[tab]Když dojdu na místo, které mi připadá jako nejlepší ke spánku a rozdělání ohně, položím zde svou tornu. [b]"Nevím, co tomu řeknete, ale mi to tady připadá ideální."[/b] oddechnu si, [b]"A k tomu to vypadá, že tady prošlo nějaké zvíře. Zašel bych se tam podívat. Vak tady nechám, kdyžtak mi ho pohlídejte před lumíky, nebo co to včera bylo."[/b] pokusím se taky vnést mezi nás trocha humoru. Pak přejdu do místa, kde jsem si všimnul čerstvých stop. Pořádně si je v kleče prohlédnu. Za prvé abych zjistil, o které zvíře jde, a za druhé, kterým směrem se ubíralo.

[tab][b]"Zajdu porozhlédnout, asi jsem na něco narazil. Pokud se něco stane, tak zavyjte jako vlk. To snad zvládnete. Budu nedaleko."[/b] Sejmu ze zad luk, a vyjdu směrem, kterým se zvěř ubírala. Z toulce vytáhnu pro všechny případy šíp, který přiložím na tětivu. Přichytím ho levou rukou, abych měl pravou volnou a tiše se snažím plížit krajinou.

[tab]Při pohledu na stopy v písku se v mém obličeji zjeví chmury. Tyhle maličkosti jsou totiž dost zrádný. [i]Jestli vojáky Oroganova snaha neodradila v pronásledování, určitě využitou ty nejlepší stopaře v Erdonu. To je jisté.[/i] Při pohledu na Keeriasovo počínání se neubráním sarkastickému úšklebku a nevěřícně zakroutím hlavou.[i] Snad si nemyslíš, že si tímhle způsobem budu likvidovat mé drahé boty! Proč něco dělat složitě, když to jde i jednoduše... [/i]

[tab]Následně dojdu co nejblíže k vodě tak, aby to vypadalo, že jdu přes řeku. Pak si ohrnu nohavice a pomalu sundám boty. Napřed to udělám s jednou a pak opatrně i s druhou.[i] I kdybych to přecházel doopravdy, tak bych to udělal stejně. Bude to věrohodnější. [/i]Při prvním kontaktu se studenou vodou sebou malinko trhnu. Jakmile se ale uklidním, jdu vedle Keeriasových šlápot a boty držím levou rukou nad hladinou.

[tab]Jakmile dorazíme na místo, které bude pravděpodobně naše potencionální tábořiště, s úlevou si oddechnu. [i]Sláva! Už jsem ten odpočinek doopravdy potřeboval.[/i] Následně si obuji boty. Při zjištění, že jsem si omylem navlhčil kousek nohavic se malinko pousměji. [i]To uschne hned. [/i]
[i]„To souhlasím. Byla moc příjemná.“[/i] Dodám na adresu Keeriase s úsměvem. Po takové túře menší ochlazení nohou jenom prospěje.
[whisp][tab]Při pohledu na křoviska ale můj úsměv rázem spadne a vystřídá jej podezřívavý pohled. Slova ostatních příliš nevnímám. [i]No páni. Tamhleto houští určitě nevzniklo rukou matky přírody. Za to může něco jiného, nebo spíš NĚKDO jiný.[/i] Zkoumavě se podívám směrem, kde tuším dalšího obyvatele lesa. Chvilku váhám, jestli kvůli mé možné halucinaci otravovat ostatní. [i]Proč bych se ale měl dělit o možné přístřeší s nimi? Nějak se mi do toho nechce.[/i][/whisp]

[tab][b]„Máš pravdu, větví tu bude mraky. Jdu to zatím prohlédnout a nějaké ty větve najít. Zatím rozdělejte oheň. Kdyby něco, houkněte na mě.“[/b]Dodám s úsměvem na tváři. [i]Jen se neboj elfíku. Taky budeš jednou sbírat, to si ohlídám. Dělat sběrače sám se mi zas tolik nechce.[/i] Zmínka o vytí vlka v případě nebezpečí mě vskutku pobaví.
[b]„A nebylo by jednodušší na tebe normálně zavolat? Co kdyby sis nás spletl s opravdovým vlkem a nepřišel?!“[/b] Začnu se škodolibě chechtat. Nakonec se otočím a jdu se porozhlédnout v okolí po nějakých těch větvičkách. Pokud bych narazil na nějaké nebezpečí, jsem připraven vytasit meč a zavolat na ostatní. [whisp][i]Doufám, že se mnou nikdo nepůjde. Helier by mi to mohl zkazit, jak už se mu to párkrát povedlo. [/i]

[tab]Ať už někdo se mnou půjde nebo nikoliv, pomalu a opatrně se vydám porostem ke „střeše“. Bedlivě se dívám pod nohy abych nešlápnul na nějaký klacek, který by mě mohl prozradit. Snažím se jít takovou trasou, aby byl problém mě zahlédnout. Ruku mám připravenou u opasku a jsem připraven i vytasit meč, pokud by mě někdo chtěl ohrožovat. Sem tam se ohlédnu, jestli mě někdo z našich náhodou nesleduje.[/whisp]

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
okraj Starosrdce
před západem slunce[/b]

[tab]Vydáváš se na cestu brzy ráno a v domě ještě všichni spí. A nejen tam, pěšinky mezi příbytky jsou též opuštěné. Neozývá se obvyklé veselé skotačení dětí, klábosení sousedů, z korun stromů nezazní jediný pozdrav.

[tab]K hranicím říše dorazíš s prvními paprsky slunce. Strážní tě nechávají projít bez vyptávání. Jsou již o všem informováni. Překročíš ochranný magický štít, ocitneš se v samotném hvozdu. Ačkoliv jsi tudy procházela již několikrát, nikdy ses necítila tak opuštěně. Procházíš mezi věkovitými velikány, jež svou širokou a mohutnou korunou brání slunečním paprskům proniknout dovnitř. Překračuješ kořeny obrostlé mechem a silnější než kmeny mladých stromků. Okolní ticho je přímo hmatatelné. Šlapeš v hnědém mokrém listí a přitom stále více získáváš pocit, že sem nepatříš. Cítíš se jako trpěný vetřelec, co narušuje lesní klid. Hvozd se změnil, uvědomuješ si jeho zlobu namířenou proti každému, kdo není jeho součástí.

[tab]Jakmile se vypleteš z temného lesa do světlejšího porostu stísněný pocit zmizí. Za dvě a půl hodinky vyjdeš z lesa, stojíš na jeho kraji. Zhruba sto sáhů před tebou se rozkládá houští. Listnaté, trnité keře nahusto vysázené u sebe v několika řadách. Pravidelně uspořádané do půlkruhu, tvoří hustý neprostupný plot kolem sroubené chatrče stojící uprostřed. Jak víš, jediný kdo žije na samém okraji lesa je Claudius.

Přímo před sebou vidíš úzký průchod dovnitř, před ním roste shluk několika rozložitých stromů. Druhý otvor je na opačné straně, ale tam jej chrání hluboká a studená voda Bystřice. Pokud přejdeš otevřený prostor pěti sáhů ocitneš se u dveří. Jsou zamčené zevnitř, klíčovou dírkou není vidět dovnitř. Dveře se otevírají směrem ven a zámek mají na levé straně. Bouda má po straně dvě malá okna s výhledem na vchod.

[tab] Nahlédnutím do jednoho ze dvou oken můžeš spatřit vnitřek, jenž se noří do šera. Střed zabírá bytelný stůl, na jeho desce přilepen voskem zůstal zbytek svíce. O kus dál talíř a hrnek. Vpravo ode dveří jsou malá primitivní kamínka z hlíny, překrytá na povrchu železným plátem.
[tab]Rovnou naproti tobě je úzké okénko, tentokrát s výhledem na na řeku. V rohu mezi ním a vstupem stojí vyšší a široká skříň.
Část stěny naproti vchodu zabírá jednoduché lůžko a nad ním dvě dřevěné police s nádobím. Co je nejdůležitější, na zemi před postelí nehybně leží nahé mužské tělo, tváří dolů. Pravý bok mu zahřívá schoulené tělíčko štěněte.

[tab]V pokuse odviesť prenasledovateľov nesprávnym smerom nasledujem Victorov príklad a taktiež sa pokúsim vyhnúť mokrým topánkam. Na rozdiel od "veľkých" nejdem až tak hlboko s tým, že kým sa sem dostanú tak stopy aj tak zahladí prúd vody.[i]Bŕŕŕ. To bol teda nápad liezť do takej ľadovej vody, keď naviac ešte neviem plávať. [/i] Keď vyjdem z vody za Keeriasom a Victorom, tak si badateľne vydýchnem a hneď sa aj široko usmejem na ostatných.
[tab][b]"To by ich mohlo na chvíľu zdržať, hlavne ak budú hľadať stopy proti prúdu."[/b]
[tab]Po tráve pobehnem bosýkúsok od brehu, kde si aspoň ako-tak vyutieram nohy a obujem topánky. [i]Ech, elf bude mať šťastie, ak v tých mokrých topánkach neprechladne. Každopádne, už je čas niečo zjesť. A neodmietol by som ani niečo teplé, zo sušených vecí sa mi už zdvíha žalúdok. Aj keď stále lepšie ako nič.[/i]

[tab]Na zvolenom mieste zavesím svoj batoh na nejaký nižší konár zhruba v miestach, kde sa chystáme prenocovať, a keďže to vyzerá, že Keerias si poradí aj bezo mňa, [i](Snáď nechcel by som zostať v noci o hlade. Vzhľadom na to, že posledné potraviny som spotreboval ráno, závisí všetko na jeho loveckom umení. )[/i] vydám sa teda hľadať nejaké suché drevo, no s jednou rukou stále pripravenou vytiahnuť kušu a zneškodniť prípadné nebezpečenstvo, alebo naň aspoň upozorniť ostatných, poprípade aj vystreliť e niečo požívateľné, čo by sa mi priplietlo do cesty. [i]Nebolo by na škodu, ak by sa podarilo uloviť niečo väčšieho, nech máme aj raňajky. So schovávaním si asi aj tak nebudeme musieť robiť hlavu, pokiaľ budú mať dobrých stopárov, našli by aj zvyšky zajaca, ohniska už ani nevravím.[/i]

[tab]S neskrývaným úsměvem a pokývnutím hlavy namísto děkování přijmu od Victora malý, ale přesto kousek jídla. Každé sousto pak vychutnávám, aby mi co nejdéle vydrželo. Ovšem stejně jako jakákoliv jiná lidská radost má i tahle poživatina krátkého trvání. S nakouslou klobásou v ruce jedné, se sundanýma botama v druhé a s vyhrnutýma nohavicema zopakuji tutéž procedůru, kterou podstoupili mí druzi. [i]Ne že bych si o tomhle myslel, že to děláme zbytečně, ale máme jeden celý den k dobru. Přeci nás nemají jak stopovat. [whisp]Tedy pokud někdo z nás nenechává úmyslné značky. Že by snad Keerias nechtěl spojení elfí ekonomiky s bojovníky Erdonu?[/whisp] To je hloupost.[/i] Zasměju se studeným myšlenkám při chůzi v jarní ledové Bystřině. Chladivá voda působí na unavené tělo jako ranní rozcvička. Rázem jsem probuzený až nezdravě.

[tab]Na břehu, podobně jako Rohi, nejdříve chvilku jen tak courám v trávě. Všelijak nekontrolovaně chodím sem a tam, nepravidelně, abych náhodou neudusal pošlapaná stébla nízké trávy. Obuji se a přerovnám tornu a kuši na obou ramenou do polohy cestovní. Přitom pokukuji, kudy že to vlastně půjdeme dál a hlavně se s ještě větší chutí zakousnu do již takřka neznatelného zbytku klobásy. [i]Takže chytneme nějakýho pěknýho ušáka, nebo rovnou laňku. Jé to by byla pečínka. Mňam.[/i] Prázdný žaludek, zchlazené nohy a mysl rozžhavená snad do běla čekáním na úlovek, který je zatím v nedohlednu? Ano, tak takhle na tom byl kudůk těsně předtím, než s holí v ruce vyrazil kousek za Keeriasem, jenž vytyčil cestu ke vzdálenému lesu.

[tab]Hned jak jsme dorazili na místo, které se zdálo být vhodným k táboření, našel jsem si spokojeně místečko, které je kryté alespoň ze dvou stran. Buď někde mezi dvěma stromy, nebo prostě tam, kde je rozměrnější šutr nebo spadlá velká větěv. Zkrátka abych měl krytá záda. Pro tornu najdu vhodnou větev, přes kterou jí omotám popruh tak, aby se ale dala docela rychle sundat. Totéž provedu i s kuší. Ze zavazadla pak vyndám deku. Když se elf rozhodne zmizet do lesa po stopách něčeho živého, zaraduji se, protože představa, že jde o divočinu, kterou bych mohl já sám okořenit a sledovat, jak z ní do ohně kape tuk... je víc než lahodná.

[tab][b]"Dávej si pozor. Budou tam určitě i jedovatý bestie a ne na všechno mám protijed."[/b] Pokusím se Keeriase varovat a hlavně upozornit, že ani alchymista neumí vyléčit všechny jedy pocházející z hvozdu. [i]Sice to ještě není hvozd jako takový, jen lesíček, který je na jeho okraji, ale toulavý had nebo pavouk by nadělal příliš mnoho zbytečných komplikací. [whisp] Nebo by se naopak postaral o zrádce. Určitě by to bylo jednodušší. Důkaz bojem vůbec nic neznamená. Taky bych se bránil zabití, pokud by to vojáci nevěděli.[/whisp][/i]

[tab]Již bez Victora, který snad šel obhlédnout blízké okolí a na dřevo, a bez elfa, jenž zmizel stopujíc "cosi živého", se zvednu z roztažené deky, kterou jsem nakonec položil do trávy plné spadaného loňského listí a rezavého jehličí.
[tab][b]"Rohi? Mohl bys najít nějakou tlustší větev na úlovek? Abychom měli na čem a jak opékat. Díky."[/b] Pronesu za odcházivším hobitem tak suverénně jen díky faktu, protože mám plné ruce práce.
[tab][b]"Tak hurá na ten ohýnek."[/b] Pronesu směrem k nikomu a začnu hledat v blízkém okolí jemné větvičky, chrastí a i nějaké větší kousky, abych měl s čím rozdělat oheň. Po několika rychlých nálezech, mimojiné spoléhajíc i na přátelskou pomoc hobita, hmátnu do torny a po chvilkovém hledání a štrachání, s jistotou a vítězoslavným [b]"tady jsi"[/b] se v zapadajícím slunečním světle objeví balíček několika věcí. Z bezpečí navoskované látky rozbalím křesadlo a troud suchý jako seno.

[tab]Okamžik po nálezu začnu s rozděláváním ohně. Odhrábnu listí, nožíkem od pasu nakrojím několik drnů, abych rukama odkryl poctivou černozem okraje lesa. Několik kamenů z blízkého okolí položím kolem dokola. Ohniště má tak odhadem průměr asi půl sáhu až sáh. Troud položím na větší kus suché kůry a přes něj několik větviček chrastí. Křesadlem se pak už jen podle naučených pohybů snažím seškrábnout jiskru tak, abych trefil troud. Měl by se vznítit hned, jakmile do něj dopadne dostatečně velká a žhavá jiskra. A pak už jen jemně a kontrolovaně fouknout a ještě jednou. Nakonec z toho snad vznikne malý ohýnek, který budu živit tím, co je v blízkém okolí a je sušší a větší, protože chrastí bude ještě dost a dost. [i]Už chybí jen ten úlovek. Ale to už jsem říkal.[/i] Pokud se ti tři vrátí až po západu slunce, mám pro ně přichystanou jednu zajímavou informaci. Řekl bych ji ve chvíli, až bychom se všichni sešli zpátky u rozdělaného. Zněla by asi takto: [b]"A abych nezapomněl, jsme asi tak deset mil od našeho cíle cesty, takže pokud by se někomu moc chtělo, získáme hned po ránu čerstvé zásoby."[/b]

[i]Hmmm, tak jdem na to.[/i] Se zívnutím vstanu a nasaju ranní vzduch a zaposlouchám se do spícího okolí.
[i]No, je vážně docela brzo. Všichni spěj, proto je tu takovej klid.[/i] V tichosti na sebe začnu navlíkat svoje boty a povzdechnu si.
[b]"Bože, každej den se do vás vázat, to je mor."[/b] rezignovaně protočim oči a poslední, horní vázání začnu už utahovat rychleji.
[b]"Ha, a je to."[/b] Nadšeně se usměju, stále si ale pro sebe mluvim tiše, dojdu si pro plášť, který si na sebe hodim, potom vezmu tornu, hodim si ji na záda a vyjdu.
[b]"Uh, meč. Tohle si neber osobně tati."[/b] Mírně provinile seberu meč i ostatní zbraně a vyrazim pryč. Dům je ztichlý, jako veškerý okolí a tak během pár sekund stojim před mým domovem.
[b]"Tak... se loučim, doufám, že se ještě uvidíme."[/b] Sice to vypadá, že mluvim ke svýmu domovu, ale tyto slova jsou spíše určena matce a bratrovi.
[i]Neměla bych se zdržovat.[/i] Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu a vykročim směr sever. [i]Sbohem.[/i]

Jdu dál a pohledem kloužu po mě tak známých stromech, k jednomu přikročim a pohladim ho po kmeni. [i]Po tobě se mi taky bude stýskat, znáš mě už od narození, co? Poprvé když jsem čekala na otce, seděla jsem ti ve větvích, vlastně, vždycky, když jsem na něj čekala. Teď si ode mě na chvilku odpočineš.[/i] Usměju se a znova vykročím.
Než se naděju, uvidim v dálce strážné a tim pádem i hranici, pozdravím je a pak, bez problémů, projdu hranicí říše.

[i]Tady to vypadá... tak jinak.[/i] Obezřetně se podívám po velikánech, které mě právě obklopují.
Zadívám se na mokré listí, na kterém právě stojim, pak střelim pohledem zpátky k velikánům. [i]Nechtěj mě tu, cítim se jak vetřelec.[/i] Uvnitř mě to mírně zabolí, ale nedám na sobě nic znát.
[b]"Jen procházím."[/b] Promluvím k okolním stromům a pak vykročim dál, nezastavuju se a ten tíživý pocit, že sem nepatřím, stejně jako ticho, ignoruji.
Opatrně nakračuju mezi kořeny, cítím i měkký mech, jak se pod mou váhou prohne, stejně jako listí, které při mých krokách vždy zašustí. [i]Nejsem na lovu, nepotřebuji jít tiše.[/i] Cítím, že ta myšlenka je pravda, ale jen z poloviny, z druhé to je nostalgie z toho, že tento hvozd a i svůj domov právě opouštím.

Než se naděju, projdu z hvozdu do lesa. Zastavim se na místě, kde mě na kůži zašimrají sluneční paprsky a vzhlédnu do korun.
[b]"Tady už nejsem nechtěná."[/b] Potěšeně se usměju na mladší stromy, zhluboka se nadechnu vzduchu nenasycenýho nepřátelstvím a vykročim.
Sevřela jsem v ruce přívěsek od matky a párkrát ho třela v dlani.
[b]"Yöllä, valokeilassa kuun, suden ulvonta,
hän kehottaa Silver Queen,
hän kutsuu perheensä kanssa.
Hän ei ollut yksin ja eristyksissä."[/b]
Potichu si broukám sloku z písně, kterou mě otec naučil. Nebyla válečná, byla to ukolébavka, kterou mě uspával, spíše odrhovačka, ale on ji měl nejradši.
Pousměju se a podívám se do dály před sebou.
[i]Jak dlouho už jdu? Možná tak hodinu a půl. Jak daleko to ještě může být?[/i] S povzdechem zrychlík krok a jak se dostávám stále dál z lesa, začnu si dávat větší pozor na okolí, zostřim i své smysly, dokud nedojdu k živému zelenému plotu okolo nějaké chatrče.
[i]Podle popisů by to měl být Caudius. Pokud ne, jdu špatně... asi bych se radši měla zeptat.[/i] Podívám se na úzký průchod přede mnou a všimnu si, že ještě jeden je na druhé straně, [i]ale tam ho hlídá Bystřice a je to zbytečná obchůzka.[/i]

Jakmile přejdu vzálenost ke dveřím, zlehka zaklepu. [i]Hmm, divné. Jen doufám, že tu je, to by byla docela čárap řes rozpočet.[/i] Zkusím ještě jednou zaklepat, pak si ale pomalu obejdu chatrč. Jedním nahlídu dovnitř.
[i]Hmm, je tam šero. Takže možná ještě spí... nebo vůbec neni doma.[/i] Povzdechnu si. [i]Jen jeden talířek a hrnek, takže tu žije sám. Takže nikdo další nepřijde, perfektní. Spolehnout se buď na člověka, kterej spí hloubějc jak letitý stromy nebo je někde venku a kdo ví kdy přijde.[/i]
Vrátim se zpátky ke dveřím a zkusim je otevřít. [i]Zamčeno, jak jsem si myslela.[/i] Kouknu do klíčové dírky, přes kterou neni vidět.
[i]Klíč zevnitř, zamčeno zevnitř. Perfektní, takže buď chrní nebo je možná mrtvej.[/i] S povzdechem se narovnám a strčim si pár neposlušných pramenů vlasů za uši.
[i]Co teď?[/i] Vykročim okolo chatrče a zkoušim jednotlivá okna, jestli náhodou nejsou odemčená.

Pokud ne, vrátim se ke dveřím a dosti hlasitě na ně zabušim, pokud ani to nepomůže, začnu dělat další randál. Po čtvrt hodině to ale vzdám a sednu si před chatrč.

Pokud je, vlezu dovnitř a projdu místnosti, dokud nenajdu chlapa ležícího na zemi, ke kterému se tiskne štěně.
Zkusím na něj promluvit, ale pokud ho ani to neprobere, sklonim se k němu a zatřesu jím, přitom si ale dávám pozor, aby náhodou na mě nedosáhly psí zubiska nebo něco ostrého v mužově dosahu.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer[/b]

[tab]Příhodné místo na přenocování nemusíte hledat dlouho. Neuplyne ani čtvrthodina od doby, co jste zmizeli mezi prvními stromy, když dojdete na mýtinku. Země je tu suchá, porostlá nízkou jarní travou. Směrem do hvozdu je palouk krytý párkem podlouhlých balvanů, nakloněných k sobě. Pod nimi je malá mezera, kudy by se mohla protáhnout leda kuna. Od kamenů travnatý prostor kolem dokola obklopují stromy, rostoucí v nepravidelném kruhu. Z nich tři na levo a dva na pravo od balvanů rostou těsně u sebe. Ostatní potom v různě velkých rozestupech. Jedná se o rozvětvené a košaté listnáče. Výhled ven, směrem odkud jste přišli zakrývá mladý porost.[whisp "Keerias"]

Keerias:
[tab]Mokro v botách není právě příjemné. Voda byla ledová, sluneční paprsky ztratily na síle, citelně se ochlazuje. Není divu, že tě nohy zebou. Přesto se téměř hned vydáváš po „horké“ stopě. Sledovat ji v mlází ti nečiní velké potíže. Mezi travou je úkol obtížnější, ačkoli i tady se ti daří stopu neztratit. Na měkčí půdě rozpoznáváš několikery stejné otisky. Občas se vzájemně překrývají, jedny větší a druhé podstatně menší. Kopýtko je rozdělené na dvě okrouhlé, vpředu zašpičatělé části. Chladný vítr vane směrem k tobě.
[tab]Během půl hodinky spatříš mezi stromy, asi dvacet sáhů od tebe stát dospělou srnu se dvěma ročními přírůstky. V poklidu si občas uždibnou mladého jetele. Žádný si tě zatím nevšiml. Neváháš, založíš šíp a vystřelíš. Ať už jsi mířil na kterékoliv ze zvířat, zraněný prst je znát. Sice zasáhneš jedno z nich do krku, ale to se vyděšeně pustí na útěk. Zbytek jej následuje.
[tab]Zraněný tvor neuteče daleko, klesá do trávy o padesát sáhů dál a prudce oddechuje. Z rány na krku v pravidelných intervalech vytéká krev. Hrabe se na nohy, ale je příliš slabý, aby mohl vstát. Po minutě marný boj vzdává. V tu chvíli se stane cosi nečekaného, z mladých křovin opodál vyběhne krahujec a hladově se vrhá na tvou kořist. Je vyhublý, oči kalné, peří rozčepýřené a jedno křídlo táhne za sebou. [/whisp][whisp "Rohi"]

Rohi:
[tab]Nemusíš chodit daleko, suché olámané větve různé tloušťky i délky najdeš v blízkém okolí. Bedlivě rozhlížíš i po možném úlovku, ale nezdá se, že by se nějaký namanul. I když se snažíš sebevíc, objevit nějaké zvíře se ti nedaří. Kus před sebou uvidíš spadlý, trouchnivějící kmen. Jakmile se přiblížíš na tři sáhy, vyrazí z pod jeho odvrácené strany jezevec. Úprkem míří travou do houští vzdáleného něco přes pět sáhů. Pokud se rozhodneš si jím zpestřit jídelníček, daří se ti jej smrtelně zasáhnout těsně před tím, než se ponoří do bezpečného úkrytu z větví a listí. [/whisp][whisp "Helier Vein"]

Helier:
Příprava a zapálení ohně zabrali téměř půlhodinku. Z ostatních se zatím nikdo nevrátil. Ve škvíře mezi balvany, si můžeš ve světle plamenů všimnou malého černého tvora. Pavouk má velikost tří coulů, je celý černý a jediný varující bod na něm je svítivě oranžová skvrna. Jedná se o jeden z druhů stepníků. Jeho jed způsobuje u dospělých lidí horečnaté stavy, provázené vidinami a silné bolesti hlavy.
[/whisp]
[tab][u]Tábořiště:[/u]
[tab]Kudůk mezitím, co ostatní odešli, připravil ohniště. Rozdělal a přiživil oheň, který teď vesele praská a vydává příjemné teplo.

-------------------
Šeptejte zatím mezi sebou

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer [/b]

[whisp "Victor Dantes"]
Victor:
[tab]Zbytek družinky se rozešel, každý za svým cílem. Tentokrát se k tobě nepřidal, ani věčně zvědavý kudůk. Vydáváš se směrem, kterým jsi zahlédl obydlí. Čím jsi blíže tím je jistější, že jsi se nemýlil. Původně odhadovaná vzdálenost deseti mil se zkrátila na šest. A tak zhruba o hodinku později stojíš na místě nedaleko houští.
[tab]Listnaté, trnité keře nahusto vysázené u sebe v několika řadách. Pravidelně uspořádané do půlkruhu, tvoří neprostupný plot kolem sroubené chatrče stojící uprostřed.

[tab]Přímo před sebou vidíš úzký průchod dovnitř, před ním roste shluk několika rozložitých stromů. Druhý otvor je na opačné straně. Je nepřístupný, protože jej chrání hluboká a studená voda Bystřice. Před malinkou chvilkou jsi zahlédl vejít tmavou postavu. Nevšimla si tě, tvá opatrnost se vyplatila.
[tab]Jakmile nakoukneš otvorem dovnitř mezi houští spatříš jak klepe na dveře. Nikdo neotevírá a tak nahlíží dovnitř dvěma malými okny, co má bouda po straně směrem k tobě. Vrací se a znovu bezúspěšně zabuší na dveře, že by tím rámusem vzbudila i mrtvého. Ty se otevírají směrem ven a zámek mají na levé straně.
[tab]Po chvilce čekání se bezradně posadí před chatrčí. Rozhlédne se a střetnete se očima. [/whisp][whisp "Keskiyo"]

Keskiyo:
[tab]I když vyzkoušíš všechna okna, žádné nelze otevřít. Ani na bušení, jež by vzbudilo mrtvého nikdo neodpovídá. Tedy až na slabé vrčení zevnitř. Jak jsi se rozhlížela kolem, všimla sis hromádky svršků u druhého otvoru vedoucího přímo do hluboké vody Bystřice.
[tab]V okamžiku, kdy si sedneš před chatrč zahlédneš u vchodu mužskou postavu v hnědočerném plášti. Střetnete se očima.[/whisp]

--------------
šeptejte zatím pro sebe

[tab]S vnitřním uspokojením se čím dál víc vzdaluji skupince. Sem tam se ohlédnu, jestli mě nesledují. Necítím ale příliš velkou potřebu utíkat a jdu celkem klidně. Vím, že pokusit se utéct nemá smysl ani logiku. [i]Keerias mě vystopuje, pokud to bude třeba. Navíc mají jak svitek neviditelnosti, tak i ty kvalitní šípy. Ráno tam určitě ještě budou nebo se mě pokusí hledat.[/i] V mém nitru ale hryže pocit, že všechno jde až moc snadno. Jsem sice už daleko, ale mohli si mého zmizení všimnout. [i]Ale proč si dělat starosti? Jen jsem přeci šel obhlédnout terén…[/i]

[tab]Jakmile dorazím k houští, musím na moment vydechnout.[i] Tyhle pochody se mi líbí čím dál méně. Kůň by nebyl k zahození.[/i] Opatrně se rozhlížím po okolí. Jakýkoli šelest mě nutí k ostražitosti. Pomalými a opatrným kroky obcházím kolem. Při pohledu na tmavou postavu ztuhnu a ani se nehnu. [i]No ne. Tohle asi bude obyvatel tohohle přístřešku. Uvidíme, co je to za chlapa. [/i]

[tab]Opatrně postavu sleduji až k průchodu. Zvědavým pohledem se dívám na její počínání. Když si všimnu, že to není muž, ale žena, donutí mě to k lehkému úsměvu. Lehce nakloním hlavu na pravou hlavu a udiveně na tu dívku hledím. [i]Copak tady tahle slečinka pohledává? Paní domu určitě nebude. Jinak by tu nedělala takový randál a nedívala se, jestli je někdo uvnitř. Ale proč se tedy chce dostat dovnitř?[/i] Se zájmem sobě vlastním ji pozoruji.

[tab]Jakmile usedne před chatrč, moje zvědavost mě donutí se přestat skrývat. Necítím jakékoli podezření. Pochybuji totiž, že by to byl někdo od prince. [i]Erdonský hrad je opačným směrem a tady je Starosrdce. Navíc by podobných lidí muselo být víc, aby nás zvládli. Proč se tedy bát?[/i] Vyrovnaným krokem vyjdu před ní. Když se naše oči střetnou, mírně se pousměji a zvednu ruce.
[b]„Dobrý večer. Nebojte se mě, nechci vám ublížit. Nebudu vás dlouho rušit. Smím vědět, proč se dobýváte dovnitř? Zapomněla jste snad klíče?“[/b] Optám se s šibalským úsměvem a krátce pohlédnu na chatrč. Poté se opět otočím na dívku.
[b]„A jak se vlastně jmenujete? Pokud máte zájem, mohl bych vám pomoci se dostat dovnitř.“[/b] Nabídnu se laskavým a sebevědomým hlasem. [i]A proč ne. Moje chatrč to není a získat si přátele se hodí. Navíc v těchto končinách. Třeba by věděla, kudy se dostat k tomu obchodníkovi...[/i]

[whisp][i]...A třeba bych si díky ní mohl zpříjemnit večer, che che...[/i] [/whisp]

[i]Ách jo, no nevadí. No nevadí, třeba mu pak vysklim okno, ale tak třeba se ještě probere. Třeba je jenom nalitej.[/i] Protáhnu se a pořádně nasaju vzduch, svršků nedaleko od Bystřice si nevšímám, ale pozorně sleduju okolí, pak ale oči zavřu a dělám, že podřimuju, přitom mam ale uši našpicovaný.

[i]Tak přeci jen tu někdo je.[/i] Sama pro sebe se pousměju, ale navenek nedám na sobě nic znát kromě toho, že se na dotyčného podívám.
[i]Nebojí se, jde pořád dál. Takže tu buď neni sám, nebo vsází na to, že mu neublížim.[/i] Pousměju se, ale navenek to může vypadat, že jsem mu jen úsměv oplatila. [i]Hmm, plášť vypadá kvalitně, i ta košile. Vlastně všechno, co má na sobě... nebude to kdejakej tulák. Co tu dělá? Že by šel taky za Claudiem?[/i]

Chvíli si ho přeměřuju, ale jeho klidná chůze a ruce, kterými naznačuje, že mi nechce ublížit mě nakonec přesvědčí, [i]ale ne úplně, to si nemysli. Ale moh by ses hodit, tak uvidíme.[/i]
[b]"Dobrý i tobě, člověče."[/b] Pousměju se na něj.
[b]"Klíče jsem si nezapoměla, popravdě jdu na návštěvu ke známému,"[/b] [i]sice jsem o něm jen slyšela, ale tak nelžu, jen neřikám celou pravdu.[/i]
[b]"ale on se jaksi nemůže probrat. Nejspíš si něčeho loknul a spí jako dřevo."[/b] [i]... nebo bůh ví co sněd.[/i]
[b]"Keskiyo Elukka ze Starosrdce a ty jsi kdo?"[/b] [i]Uvidíme co řekneš.[/i] Muj hlas je ale neutrální, rozhodně ne nějak nepřátelský.
[i]Hmm, meč na pravé straně. Takže ho tahá levou, oproti dýce je mnohem těžší... takže levák.[/i] Dívám se mu do očí, když analyzuju, pak se usměju.
[b]"Pokud by jsi mi pomohl otevřít dveře, aniž bych vysklila okno, protože by rozhodně nebyl nadšen, budu ti neskonale vděčná."[/b] [i]Tak to jsem zvědavá... se ukaž. Přinejmenším z toho vytěžim otevřený dveře... a kdyby se náhodou Claudius probral, zabije tebe, ne mě.[/i] Svůj úšklebek zadusim.

[tab]Probouzím se. Cítím příjemné teplo. Nechám ještě zavřené oči. [i]Aaaa, co je tohle? Že bych byl už mrtvý, nebo... jsem někde v nebi? Že by ti všichni knězi měli pravdu o svých bozích..? Proč bych se ale právě já k některému z nich měl dostat? Hmm... nicméně je tady příjemě.[/i] Přemýšlím a stále se k otevření očí nemám. Možná ze strachu, co mě pak bude čekat. [i]Dokud jsem spal, nic se mi nestalo. Tak co kdybych spal dál?[/i] Rovněž cítím, že jsem svlečený. [i]Že... že bych vážně byl po smrti!?[/i] Trochu se zhrozím a nechuť otevřít oči je stále větší.
[tab]Najednou mi však něco studené šťouchne do tváře. Okamžitě oči otevřu – a zjišťuji, že jsem ve svém domku a je ráno. [b]„Jsem to ale blázen!“[/b] jen suše okomentuji svoje předešlé pochybnosti kde jsem a místo toho se porozhlédnu kolem sebe. Hned před sebou spatřím malého vlčka a pomalu si vzpomínám, co se všechno včera stalo..

[tab][b]„Takže jsi nakonec stejně zachráněný, vlčku... a víš co? Hned tě pojmenuji!“[/b] rozhodnu se a vzpomínám na jména některých vlků, které jsem, ať už s hraničáři, či zkrátka jinými lidmi, potkal. A samozřejmě nedojdu k nikomu jinému, než k Fenrirovi. [b]„Fenrir! Tak se budeš jmenovat, vlčku! Teda Fenrire...“[/b] kňučí a je mi jasné, že chce jíst. Avšak než něco udělám dál, prohlédnu si pořádně místnost. Jen co spatřím spodní oblečení, zavzpomínám se, kdo mě zachránil... [i]Alynie! Sakra, teď abych se před ní neukazoval... udělala toho pro mě už tolik... a já se jí zatím ani jednou neodvděčil, jen se mnou má stále další problémy! Už abych odtud zmizel, vážně. Teď je na čase péče o Fenrira.[/i]

[tab]Vstanu a Fenrira ještě uložím do postele. V rychlosti se obléknu a vydám se do spíže podívat, co mi zbylo za maso. Vezmu sušené maso a v kuchyni nožíkem nařezám několik menších kousků. Maso uklidím a s kousky se pak vrátím k Fenrirovi. Vezmu si ho na klín a začnu krmit. Jen co dojí všechny kousky, dojdu pro misku a v ruce s ním dojdu až k řece, kde mu vodu naberu. Pak se vrátíme zpátky dovnitř a zde mu jí položím na zem.
[tab][b]„Tak, Fenrire, teď se musíme připravit, mají přijít ty vyvolení... a ještě ten elf, nebo elfka. Ty jejich jména, kdo se v tom má vyznat!“[/b] promluvím k vlkovi a začnu se protahovat. Po několika posilovacích cvicích si k sobě vezmu veškerou svou bojovou výbavu a takto úplně připraven se s Fenrirem zase posadím na postel a pořádně ho prohlédnu. [i]Doufám, že se mu nic nestalo.[/i] Pokud je v pořádku, vyjdu s Fenrirem ven. Zde se s ním snažím procházet – naučit ho, aby mě následoval.

[tab]Na Victorův chechot už neodpovídám. [i]Není snad tak hloupý, že když zahlédne nepřítele, začne na celý les vyvolávat: "Keeriasi, pojď sem, někdo dé!", vytí vlka je přeci jen nenápadnější.[/i] Zakroutím hlavou a pokračuju dále ve stopování.

[whisp]Když konečně uvidím malou rodinku srnek, rozraduju se. [i]Snad se trefím, byla by toho škoda. Jen nevím kterou. Mámu, a nechat srnky bez opatrování? To ne, raději jen jednu z těch menších.[/i] Dále už nerozmýšlím a vystřelím. Na chvíli znervózním. I když jsem trefil, srnka stále běží. Když ale klesne do trávy, má radost se ještě zvýší. [i]I přes to, úspěšný lov![/i] Prohlédnu si svůj zraněný prst a zasměju se. Přílet krahujce mě dosti překvapí, stejně jako jeho poranění. [i]Bude mít hlad a bude vystrašený s takovým zraněním. Chtělo by to ošetřit. Zkusím mu pomoct, uvidíme jestli uletí nebo ne.[/i] Pak mi ťukne do hlavy nápad.

[tab]Co nejpomaleji se tiše a klidně vydám ke krahujci. Pokaždé, když mě začne sledovat, tak se na chvíli zastavím, aby byl klidný. Když dojdu na vzdálenost dvaceti sáhu, zastavím se. Stojím bez pohnutí nejméně jednu směnu. Pokud mě pták stále s opatrností pozoruje, tak i více. Potom se začnu opět velice pomalinku přibližovat. Když jsem ve vzdálenosti pět až deset sáhu, zastavím se a opět čekám. Krahujci se při tom začnu upřeně dívat přímo do očí, aby ve mě poznal klid. Přibližovat se začnu až po době, jakmile uvidím, že mě přestal chápat jako nepřítele.

[tab]Když dojdu k němu pomaličku si přidřepnu. z boty vytáhnu nůž a ze srnky vyříznu menší kousek masa. Ten pak položím vedle krahujce a začnu čekat, co se bude dít. Pokud ho hned zdlabne, vyříznu i další kousíček a opět ho položím před dravce. Pak zase vyříznu další kousek, ale nepoložím ho před ptáka. Snažím se mu jej nabídnout z ruky. Jestli přijme zkusím ho pohladit na bříšku.[/whisp]

---------------

Jestli teď můžu poprosit o malý šepot pro mě?*414*Je totiž dost možností co dále dělat...*3722*

Bytelné dřevěné dveře, jsou zamčené zevnitř. Sílu odhaduješ na takových dvacet coulů a otevírají se směrem ven. Nahoře i dole je asi coulová škvíra. Přesto není dostatečně velká, aby se daly vysadit z pantů. Též na straně zámku dveře úplně nedoléhají i tady je mezera. V klíčové dírce můžeš spatřit zakulacený konec klíče.

[tab]Trošku překvapeně se podívám na dívku, když si všimnu, že jsou její oči našedivělé.[i] Tak tohle jsem ještě neviděl. Šedý zákal to asi nebude, vidí mě normálně.[/i]
[b]„Victor, moc mě těší.“[/b] Povím vlídným tónem, načež se klidným krokem vydám ke dveřím. Zkoumavým pohledem si prohlédnu zámek. [i]Tak za známým jo? Není teď trošku pozdě na návštěvy, slečinko?[/i] Při pohledu na klíč, který je v zámku, se zamračím. Vím, že šperhák použít nemůžu, neboť ho tam neprocpu. Smutně vzdychnu.

[tab]Kleknu si k zámku a vytáhnu ze své brašny mé menší náčiní na odemknutí a drátek. Do ruky se mi náhodou dostane i zrcátko. Šibalsky se pousměji. [i]Já se vlastně dostávám do domu kvůli někomu, koho vidím poprvé v životě? Radši se pojistím, aby neudělala nějakou levárnu.[/i] Zrcátko nenápadně vytáhnu a položím ho ke dveřím tak, aby ho moje noha kryla, ale zároveň jsem dobře viděl v odrazu Keskiyo, pokud by se chtěla nějak nebezpečně přiblížit. Otočím se na ni.
[b]„Teď popojděte trošku dozadu. Kdyby byl váš známej trošku rapl, tak ať nepřekážíte. Jinak prosím o klid. Potřebuji dobře slyšet.“[/b] Dodám s lehkým úsměvem a počkám, až ustoupí. Dokud tak neučiní, nic nedělám. Rád bych měl čas zareagovat.

[tab]Nakonec se tedy dám do práce. Bedlivě zkoumám okolí dveří a zjistím smutnou skutečnost, že se ani vysadit nedají. V tom mi konečně docvakne, že tady je náš cíl. [i]No ano. Říkalo se, že je na okraji Starosrdce. Určitě je to ten náš obchodník. Měl jsem našemu elfíkovi ten toulec štípnout. Ušetřil bych si čas.[/i] Z tohoto důvodu zavrhnu nápad s páčidlem. Nerad bych se mu znelíbil hned ze začátku.

[tab]Proto zkusím jednoduchý trik. Vezmu kus drátku a pomalými pohyby se pokusím klíč v zámku vystrkat ven. Jestli uslyším padnutí klíče na podlahu, vytáhnu sadu šperháků a pokusím se je postupně na zámku vyzkoušet. Bedlivě poslouchám, jestli se majitel neprobudí a pokud ano, rychle ustoupím zhruba pět kroků dozadu. Po očku se dívám do zrcátka na elfku, jestli na mě nechytá nějakou lumpárnu. Pokud by se mě pokusila omráčit nebo cokoliv jiného, neváhám tasit meč.

[tab]Jestli se vše povede, sbalím všechny své věci a otevřu opatrně dveře. Následně obezřetně a pomalu vstoupím dovnitř. Kdyby se něco dělo, jsem připraven tasit meč.

[tab]Z toho mála, co je na mýtince přítomno, asi příliš radosti nemám. Kromě samoty a tepla od ohně, je potřeba sehnat to jídlo. A nebo se alespoň zabavit nějak jinak. Takže když jsem si všimnul příhodně u sebe rostlých velikánů, neváhal jsem a většinu svých věcí jsem přemístil o pár metrů dál od ohně k oné dvojici stromů. Nečekám na nic dalšího, vybalím si svou truhličku z torny, vezmu k tomu ještě dva hřebíky, přenesu vše k ohništi a začnu cosi ve skrytu balvanů a plamenů kutit. [whisp]

[i]Slíďák. Stepník. Nebo snad něco hezky jedovatýho? Tyhle mršky maj kousance podobně účinný jako hadi. Jen menší množství, takže to nezabije. Budu si muset dávat pozor.[/i] Z truhličky vyndám prázdný menší flakónek a v okolí najdu větvičku, ze které pak udělám listů zbavenou, utrženou, ještě zelenou dřevnatějící tyčku, kterou použiji ohnutím a nalomením jako pinzetku. Nožík, kterým jsem před půlhodinkou vypreparoval drny z trávníku, očistím o kalhoty a zkontroluji, že špička je snad stále ještě trochu špičatá, aby byla nebezpečná i mně samotnému. Ještě najdu v hromádce dřeva, které jsem v průběhu rozdělávání ohně nanosil, rovnější kus tlustší kůry, kde by byl prostor aspoň na toho pavouka a nějaká rezerva délky či šířky navíc.

[tab]V jedné ruce s dočasnou pinzetkou, v druhé hřebík s ostrou špičkou ([i]neplýtvat, je potřeba jemná manipulace[/i]) se pokusím v příhodném okamžiku klidným pohybem, postupným pomalým přibližováním se k pavoukovi a různým naháněním a postrokováním, stále ještě v rukavicích, jej chytit mezi dva konce větvičky. Pokud se mi to nebude dařit, použiju obě dlaně, nemusel by se pak vůbec mít důvod zakousnout. A nebo jej chytit mezi prsty za tělíčko. Přinejhorším bodnu přesně do tělíčka hřebíkem. Opravdu pokud možno, soustředím se na to, abych jej chytil živého. Zabít jej mohu kdykoliv, ale to již není to pravé jedovaté kouzlo alchymie. Pokud se mi podaří jej chytit mezi konce větvičky, položím jej na ten kus ploché kůry, jenž mi bude sloužit namísto operačního stolu, a hřebíkem naplocho přimáčknu k povrchu.

[tab]Mám v úmyslu přišpendlit jej a pak obyčejně nožíkem na krájení jej připravit postupně o všechny nohy, aby mi neutekl. Nebo, pokud se stáhne a bude dělat "mrtvého" brouka, podle naučeného postupu, jak vypreparovat pavouka (odspodu), jej hřebíkem přišpendlím a pak si budu opatrně hrát s tím, abych pinzetkou oddělil hlavičku od tělíčka tak, aby vnitřnosti šly i s hlavičkou, kusadly a hlavně - s jedovými žlázami a váčkem. Hřebík číslo dva by mi v tom měl pomoci.
[tab]Kdyby se mi nedejbože pracovalo neohrabaně, přišpendlím jej ihned a bez váhání a pomocí vlastních zubů si stáhnu kožené rukavice nejdříve z jedné, pak z druhé ruky. Celá preparace by neměla zabrat víc než pár minut, je to jako opatrné louskání vlašského ořechu. Nerozmačkat vnitřek. Nahánění bude asi to nejdelší.

[tab]Při tom všem kutění poslouchám hlasy lesa, šveholení větru, šustot listí v korunách a pokud, tak i zpěv nebo křik ptáků. To všechno může kolikrát napovědět víc, než oči, které se nechají mnohdy zmást podobností barev a tvarů. Kuši i s holí jsem si projistotu vzal k sobě. Toulec se šipkami stále pohodlně zavěšený pod ramenem. Nikdy není absolutní jistota.[/whisp]

Kráčam po lese a zberám drevo, pričom sa rozhliadam po nejakej vhodnej palici, o ktorú ma požiadal Helier, keď tu zrazu zbadám jazveca, ako beží od stromu k húštine. Rýchlo vytiahnem kušu a zastavím ho, než sa dostane k húštine. [i]Kto by čakal, že budem mať takéto šťastie. Na takúto vzdialenosť sa minúť nedalo a pekne si spestríme jedálny lístok. [/i]
S nazbieraným drevom v náručí sa vrátim k Helierovi.
[b]"Ulovil som nám večeru, mohol by si mi prosím ťa pomôcť dovliecť mi ju sem, nech môžem pohľadať tú palicu?"[/b]
Pokiaľ súhlasí, vrátim sa s ním k jazvecovi a keď ho dovlečieme do tábora, vrátim sa pre tú vetvu na opekanie. Pokiaľ nebude chcieť, pôjdem sa pozrieť po Victorovi.

[tab]Pokud jsem již dokončil, co jsem začal a flakónek tedy obsahuje, co jsem zamýšlel, uklidím jej do truhličky a tu pak zase vrátím a skryji do zavěšeného batohu. Ještě než Rohi [i]já věděl, že on bude ten úspěšný lovec[/i] zmizí zpátky, zavolám za ním omluvnou větu: [b]"Je tu otevřený oheň, a ostatní tu mají věci, někdo by tu měl zůstat. Jak je ta večeře daleko? A tu větev si snad zvládnu najít tady v okolí."[/b] Sice bych mu nejraději pomohl, ale věci mé i ostatních mi jsou prvořadější. Nechceme se přeci zbytečně nechat oloupit.
[tab]Pokud mi hobit poví něco o vzdálenosti padesáti kroků nebo jedné minuty chůze, zaváhám a s vlastní tornou přehozenou přes rameno, kuší přehozenou přes druhé, holí položenou u ohniště a s ohništěm shrábnutým delší větví na hromádku tak, aby navrchu byl jeden větší klacek, který to celé "dusí", ale zároveň ten oheň nemá problém s pomalým hořením... půjdu za ním.
[tab]Kdyby se jednalo o něco delšího, po delším váhání a rozmýšlení, nakonec překonám vlastní rozum. Se zasmušilou tváří se omluvím mýtině, že ji nechávám napospas ohni, který ji přeci nesežere. A protože ani tolik snad nefouká, aby to bylo nebezpečné, půjdu za Rohim.

[tab]Hlad je hlad.

[i]Co mi tak civí do očí?[/i] Navenek se mile usměju, když se mi představí.
[i]Victor. Lidský jméno. Takže si to shrňme. Levák, žádný tulák, člověk... Takhle blízko u Starosrdce? Bylo by divné, kdyby tu byl sám.[/i] Nerozhlídnu se okolo, jen napnu uši, jestli něco nezaslechnu a po chvilce se zase obrátim na Victora.

[i]Heh, nepočíná si jako začátečník.[/i] Neubránim se úšklebku, když si všimnu náčiní, které vytahuje. [i]Profesionální zloděj? Nejspíš jo.[/i] Mírně přimhouřim oči a jen stěží zůstanu nezaujatě a nehnutě stát, když mi přijde, že si vyndal ještě něco mimo svoje náčiní.
[i]Sakra. Co to vyndal? Když o to projevim zájem, můžu ho popudit a já se chci dostat dovnitř. Navíc. Přeci jen má meč, že mi pomáhá je jen jeho dobrá vůle. Nebudu riskovat.[/i] Mírně se protáhnu a pak jen tak mimoděk, [i]doufám, že to vypadá jako jen z nudy[/i], si opřu levou ruku o meč. Dál ale stojím na místě, [i]přeci jen stojim za zády cizinci. Nechci nějaká nedorozumění.[/i]

[b]"Dobře."[/b] Poodstoupim si a jsem opět naprosto potichu. [i]Nic proti, ale jestli ho chytne rapl, nejdřív asi zabije tebe. Navíc, aby nechyt rapl to štěně tam.[/i] Úšklebek dobře skryju a čekám.

Pokud se mu to odemknout nepovede, jen se ušklíbnu, [i]moc šikovnej zloděj teda nejsi.[/i] A čekám dál co vymyslí. Stále ale dávám pozor, jestli se někdo neblíží, neozve se zvuk zevnitř nebo se muj nový známý nějak podezřele nepohne.

Pokud to otevře, zářivě se na něj usměju, [i]chyba, zářivě se pro sebe usměju, ale ty si klidně mysli svý.[/i]
[b]"Skvělá práce."[/b] Obdivně pronesu, [i]si chlap. Ti maj vždycky ego až někde mimo galaxii, takže by tě to mělo potěšit.[/i]
Mezitim dojdu ke dveřím, stále s rukou u meče, ale tvářim se zvědavě, vůbec nedávám najevo, že bych s mečem měla jakýkoli záměr kromě toho ho užívat jako opěrku pro ruku, [i]ale zdání mnohdy klame. Ale tak dokud mi nedáš důvod, tak budu hodná.[/i] Uvnitř pocítim škodolibou radost, ale stihnu škleb zarazit a tak se stále navenek tvářim zvědavě. Zastavim se ale tři sáhy od něj, [i]nemusim zas zbytečně provokovat, že?[/i] Pokud jde ale dovnitř, jdu od něj vzdálená na tři sáhy, stále.

[tab]Krahujec tě sleduje očkama. Vždy jak popojdeš, znejistí a přešlápne. Čím jsi blíže, tím je ostražitější. To se už zastavíš a několik minut se vzájemně pozorujete. Nakonec se buď ujistí, že mu nehrozí nebezpečí, nebo převáží hlad a přestane tě sledovat. Skloní hlavu, zabodne zobák do kůže a snaží se urvat kousek masa. Je zesláblý a zvyklý na mnohem menší kořist a tak se mu nedaří. Přesto se nevzdává.
[tab]Jakmile mu předhodíš kousek masa, dlouho neváhá. Poposkočí blíže, rychle jej sezobne a vrhne se po dalším. S menšími rozpaky přijme i ten na nabízené dlani a hned uskočí o něco zpět. Stále ještě ti úplně nedůvěřuje. Po dalších šesti soustech si ovšem bere nabízenou potravu s jistotou. Nechá se i podrbat. Zvědavě po tobě pokukuje a zobákem se dožaduje dalších kousků. Pravé křídlo jež táhne po zemi má poraněné na boku, směrem k vnitřní straně. Otevřenou asi pět coulů velkou a celkem hlubokou ránu způsobily ostré zuby. Naštěstí nezasáhly kost. Je stará asi tak čtyři dny. Nekrvácí, ale hojí se pomalu a hnisá. Při správné péči by se mohl během desetidne vyléčit.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer[/b]

[u]Claudius: [/u]
[tab]Vstaneš s úmyslem se postarat o svého malého svěřence. Jenže jsi podcenil svůj zdravotní stav. Přeci jen vyčerpání a podchlazení zanechalo své stopy. Natáhneš se po spodním prádle, když tě přemůže slabost. Svět se ti rozmaže před očima a ty padáš k zemi. Bohužel, tak nešťastně, že se udeříš do hlavy o hranu stolu. Propadneš se znovu do temnoty.

[u]Victor:[/u]
[tab]Klíč se ti podaří po chvilce zápolení vystrkat ze zámku. Slyšíš jak s dutým bouchnutím dopadl na podlahu uvnitř. Zvolíš si vhodný paklíč a po chvilce námahy uslyšíš spásné cvaknutí. Zevnitř se ozývá pouze vrčení štěněte. Nic nenasvědčuje tomu, že by se majitel probudil.

[u]Victor, Keskiyo : [/u]
[tab]Jakmile Victor otevře dveře, můžete vejít do nevelké a zároveň jediné, zšeřelé místnosti.
[tab]Protilehlou zeď zabírá jednoduché lůžko, pokryté kožešinami. Nad ním dvě dřevěné police s nádobím. Převážně talíře, hrnky, různě velké misky, pánev, proutěná ošatka, plechový hrnek s vařečkami a naběračkou. Na skobě vedle regálu je pověšen luk a toulec.
[tab]Co vás ovšem upoutá na první pohled je nahé mužské tělo, ležící před postelí na zemi. Chlapík je v bezvědomí. Nad pravým spánkem má rozseklé čelo. Podle zaschlé krve kolem vypadá zranění na první pohled zle, ale není hluboké. Přesto na tom postižený není nejlépe. Ve tváři je bledý, čelo mu jen hoří a chvěje se zimou. Pod levou rukou má zmuchlané spodní oblečení. Zbytek svršků nevidíte.
[tab]Za jeho zády na vás výhružně vrčí vlče. I ono vypadá dost zbědovaně, přesto je rozhodnuté svého pána odhodlaně bránit.

[tab]Hned vlevo u vchodu v dřevěné bečce jsou připraveny smolné třísky.
V přilehlé stěně je menší okno, tentokrát s výhledem na druhý otvor v křovinách a na řeku. V rohu mezi oknem a dveřmi stojí vyšší a široká skříň. Celá ze dřeva a s uzamykatelnými dveřmi na petlici. Klíč je ve visacím zámku. Pokud je otevřete uvnitř najdete další dva větší hrnce, pytlíček bylin, chléb, sušené maso, několik jablek, česnek, cibuli a koření. Navíc jednu úplně novou svíci.
[tab]Střed chatrče zabírá bytelný stůl, na jeho desce zůstal zbytek svíce. Neumytý talíř od snídaně a hrnek. Vpravo ode dveří jsou malá primitivní kamínka z hlíny, překrytá na povrchu železným plátem. Na něm vedle železného kotlíku se krčí menší otlučený hrnec s čistou vodou. Ve výklenku u země jsou srovnány polena, třísky a trochu suchého mechu na zatopení.
[tab]V následující zdi jsou dvě okna s výhledem na vchod v plotě a pod nimi prázdná, dřevěná truhla. Zvednuté víko se opírá o stěnu.

-------
[whisp "Claudius Ruthven"]Nemůžeš se obléknout, protože své svršky nemáš. Psala jsem jen o spodním prádle, zbytek zůstal, tam kde jsi jej odložil. Zbraně, jež jsi měl v tu chvíli u sebe nevyjímaje.[/whisp]

[whisp "Helier Vein"]
Helier: Stepníka se ti odchytit nepodařilo. Byl rychlejší a ukryl se do škvíry mezi kameny, ještě než jsi stihl k němu dojít.[/whisp]

[whisp "Rohi"]
Rohi: Místo, kde jsi ulovil jezevce, je od vás vzdáleno necelých deset minut chůze. Jestliže se vydáš hledat Victora, v nejbližším okolí po něm není vidu ani slechu. [/whisp]

Pokud se rozhodnete jezevce společnými silami dopravit do tábořiště, cesta tam a zpátky zabere něco málo přes čtvrthodinku. Věci zůstaly nehnutě, tak jak jste je zanechali na odchodu. Ani oheň se nerošířil do podrostu.

--------
[whisp "Helier Vein"]Proč to zbytečné týrání živého tvora? Je to sice "pouhý" pavouk, ale také cítí bolest. Já myslím, že v tomhle případě se jednání neslučuje s přesvědčením postavy. Alchymie se přeci nerovná mučení. [/whisp]

[whisp][tab]Krahujec mě svým chovám velice překvapí. [i]Nedoufal jsem, že si až tak padneme do oka. Chtělo by se mu podívat na to křídlo. Nemám tady ale žádné věci, nechal jsem je u tábořiště.[/i] Abych upevnil jeho dobrý názor o mě, ještě mu přihodím několik kousků. Při tom si několik schovám do kapsy pláště. Pomalu, abych dravce nevylekal se postavím a plášť si sundám. Omotám jej rovnoměrně kolem levé ruky tak, aby kapsa s masem byla lehce dosažitelná. Schovám nůž zpátky do boty a položím opatrně ruku ke krahujci, kterého se masem snažím na ni nalákat. Pokouším se o to tak dlouho, dokud se to nepovede.

[tab]Jakmile mi pták skočí na omotanou ruku, dám mu ještě několik soust. Potom si přes pravé rameno přehodím srnku. Když už mám jistotu, že mi laň nespadne, začnu krahujce opět přikrmovat. Pomalu se při tom vydám zpátky k tábořišti. Maso mu nabízím tak dlouho, dokud jej neodmítne, nebo dokud mi nedojdou zásoby.[/whisp]

[tab]Když přijdu opět k tábořišti, nepřítomnost ostatních mě znepokojí. [i]Kam to všichni tři šli? Co mám teď podle nich sám dělat? Helier tady má hůl, tu by tady nenechal dlouho... bude nedaleko.[/i] Rychle prohlédnu nejbližší okolí. Uklidní mě, když uvidím svou tornu a stopy, které by mi mohly pomoci v hledání ostatních. Mrtvou srnu i svého nového přítele nechám vedle mého vaku. Krahujci hodím zbytek obsahu své kapsy a vydám se po stopách, které mi připadají hobití a druhé jako kudůkovy.

[i]Hmm, tak jak jsem viděla, jen jedna místnost, šero. Vážně spí, asi hodně tvrdě, vlastně jsem měla docela štěstí, že se tu objevil tady tendle.[/i] Mrknu po Victorovi a jakmile jsem uvnitř místnosti, přestanu mu jít za zády a vyjdu dál do místnosti, ale pomalu, abych ho nějak napopudila, přitom se pořád tvářim mírně znuděně.

Jakmile vejdu, zaujme mě postel, která je přede mnou a s mírným úšklebkem se podívám i na nahého muže, který leží pod ní, [i]že by tu někdo moc pil?[/i] Pobaveně se ušklíbnu, ale pak si povzdechnu s zase se začnu tvářit vážně.
[i]Ta rána na hlavě nevypadá dobře.[/i] Mírně přimhouřim oči, dojdu k němu, přikleknu si a levou, holou, ruku mu přiložim na čelo.
[b]“Horečka. Nejspíš má zimnici, v tom lepším případě. Spíš asi prochlad."[/b] Mumlám si pro sebe a promnu si prsty kořen nosu, pak si začnu prohlížet zranění na čele.
[b]"Neni to hluboký. Horší bude ta horečka. Je i dost bledej."[/b] Zamyšleně si ho prohlížim a pak se podívám i na štěně, které ma za zády.
[b]"Máš určitě žízeň, viď? Možná i hlad. Neboj, o tvýho pána se postaráme taky."[/b] Mile a s úsměvem na štěně mluvim, [i]a taky nechci, abys jančilo, až budu ošetřovat tvýho pána[/i], přitom vstanu a rozhlídnu se po místnosti, což mi připomene, že je tu stále Victor, [i]asi to neni nějakej podvraťák. Ale stejně si budu dávat pozor.[/i] Prolítne mi hlavou a mírně přimhouřim oči, pak se ale otočim směrem ke skříni v rohu.
[b]"Tak co tu máš."[/b] S povzdechem ji otevřu a prohlídnu si věci, které tam jsou. [i]Jo, to půjde, nedá se nic dělat, potřebuju od tebe informace.[/i] Vezmu jeden z hrnců a přejdu ke kamínkům, kde je již jeden s vodou. [i]Vypadá čistě, minimálně nesmrdí.[/i] Ušklíbnu se a opatrně odleju zhruba čtvrtinu do hrnce, který jsem si vzala ze skříně, pak dojdu k muži a postavim to na zem nedaleko od něho, přitom to posunu směrem ke štěněti, aby pochopilo, že je to pro něj. [i]Do ničeho tě nutit nebudu, pokud máš žízeň, napiješ se.[/i]
Usměju se na to maličké a poodejdu.

[b]"Nepomůžeš mi?"[/b] Otočim se mile na Victora, [i]když to teda musí být,[/i] a posunkem mu naznačim, jestli mi pomůže muže v bezvědomí dát na postel.

Pokud ne, pokusim se o to sama, nejdřív ho vezmu pod rameny a vytáhnu, přitom vražedně koukám na Victora, potom ho vezmu za nohy a pokusim se ho tak dostat na postel celýho.
[b]"Díky za pomoc."[/b] Řeknu podobným tónem, kterým se lidi vyhazujou.

Pokud pomůže, vděčně se na něj usměju.
[b]"Děkuju."[/b] Potom vezmu něco čim bych muže v bezvědomí přikryla a taky to hned udělám, [i]snad se trošku zahřeješ.[/i] Pokud nenajdu nic, čim bych ho přikryla, jen pokrčím rameny a nechám ho ležet na posteli.

Ať tak či onak, pokud tedy Victor zvolí první možnost a odejde nebo tu druhou, dojdu znovu ke skříni a vytáhnu kus sušeného masa, které dám štěněti na zem vedle hrnce s vodou.
[b]“Jen směle do toho.“[/b] Mile se na něj usměju a zkusím, jestli si nevezme z ruky, pokud ne, položim to vedle hrnce s vodou a poodejdu. [i]Zatoulaný vlčí štěně. Kde ses ztratilo?[/i] S úsměvem z něj spustim zrak a
potom přejdu k muži, který stále nejeví známky vědomí, a s neskrývanám pobaveným šklebem mu opatrně vezmu jeden kus oblečení, dojdu ke kamínkům a namočim ho do hrnce s vodou, [i]doufám, že je studená.[/i]
Pak k němu dojdu zpátky a dám mu ho na čelo, [i]no co, nic jinýho tu nemáš. A když si budeš stěžovat, možná dostaneš jednu po hlavě.[/i] Pousměju se.
[b]"Co ty teď budeš dělat?"[/b] Otočim se na Victora, [i]kam si měl namířeno, no? Neřikej, že se tu jen tak potuluješ, to bych ti nezbaštila.[/i]

Pokud náhodou Victor zvolil možnost první, ale neodešel, dám dosti zřetelně ruku na hrušku meče a postavim se do mírně vyzávající pozice. Pokud vycouvá, nechám ho být, [i] srabírka.[/i]
Pokud nevycouvá, vytáhnu na něj meč a další se bude odvíjet od jeho reakcí, pokud ale zaútočí, budu se bránit a klidně se ho pokusim zabít, [i] prevíta.[/i]

[tab]Jakmile uslyším cvaknut v zámku, pousměji se. [i]Tak přeci jen jsem úplně nevyšel ze cviku, che che.[/i] Následně otevřu dveře a vstoupím jako první do místnosti. Nenápadně si ale hlídám elfku. Jeden nikdy neví, teď jsem jí už odemknul, takže mě už třeba potřebovat nebude.
[b]„Děkuji.“[/b] Odpovím skromným tónem hlasu, ačkoliv mě poděkování vnitřně uspokojilo. Koho by taky nepotěšila pochvala od ženy že?

[tab]Jakmile vstoupím, zkoumavým pohledem sjedu místnost. Ležící muž mě v tuto chvíli kupodivu ani moc nezajímá. [i]Jistěže s ním něco muselo být. Jinak by nebyl zamčený a neotvíral, ne?[/i] Nějak ani nemám v úmyslu mu dobrovolně pomáhat. Neznám ho, nic dobrého pro mě neudělal. Proč se tedy namáhat. Proto si tedy jakoby nezúčastněně prohlédnu luk a toulec. Konečky prstů si jej přejedu. Už je to docela dáno, kdy jsem se u strýce učil s touhle nádherou zacházet. [i]Třeba jsem nevyšel úplně ze cviku…[/i]

[tab]Slova elfky zpočátku příliš nevnímám. Jakmile mě ale vyzve k tomu, abych jí pomohl, malinko dotčeně se na ni podívám. [i]Je to tvůj známej, ne můj.[/i] Nakonec ve mně ale zvítězí gentlemanská půlka a tak se pomalým krokem vydám k tělu a pomůžu Keskiyo muže zvednout na postel.[i] Ale že seš těžkej chlape![/i] Pohled na vyzáblého, ale vzpurného psa, mě lehce pobaví. [i]Tak malej, ale jak je bojovnej, he he.[/i]
[b]„Hoďte tomu psovi něco dobrého. Dost nato, že…“[/b] Větu ale nestihnu doříct, neboť Keskiyo doslova čte moje myšlenky. Usměji se na ni. [i]Důvtipná jsi, slečinko. Teď ještě vědět, jestli s tou svojí zbraní zachází stejně dobře. Třeba dám nabídku, která se neodmítá.[/i]

[tab]Při pohledu na nahého muže se cítím poněkud trapně. Nakonec se přemůžu, odepnu si svůj plášť a přehodím jej přes jeho tělo. Starostlivě se na něj podívám. [i]Ale nemysli si, že to dělám zadarmo. Potřebuji informace a ty mi je teď dlužíš. [/i] Následně se podívám na elfku neutrálním pohledem. [i]Na to, že jsi jeho známá se k němu chováš docela odměřeně. Žádné oslovení, žádná přehnaná reakce. Kdyby to byl můj přítel, okamžitě běžím k němu, co se s ním stalo. I když známej a přítel jsou dost odlišný pojmy. Něco tu ale nesedí.[/i] Ve své tváři ale nedám nic znát.
[b]„Rozdělejte prosím oheň, aby tu nebylo tak chladno. Pokud křesadlo nenajdete…“[/b] Rychlým pohybem vytáhnu to své z brašny. [b]„…tady je moje. Podívejte se když tak i po nějakých surovinách na čaj nebo teplou polévku. To nebude k zahození. Teda saozřejmě, pokud umíte vařit.“[/b] Následně se lehce pousměji a opět se věnuji našemu nemocnému.

[tab]Vytáhnu svojí tornu s vodou. Měla by být ještě studená. [i]Nejsem tu ale od toho, abych tady někomu dělal ranhojiče.[/i] Následně se příliš nerozpakuji a lehce muže proplesknu. Pokud by mě chtěla elfka zarazit, lehce se na ni zamračím a pravou rukou dám jasné znamení, aby se držela zpátky. Pokud by dělala potíže, nebojím se po ní vrhnout i svoji dýku. Mířím mezi hlavu a hrudník za předpokladu, že bude dělat potíže.

[tab]Pokud vše bude v pořádku, věnuji se dál muži. Proplesknutí by ho mělo probrat a pokud ne, věnuji mu několik studených kapiček z torny. Je mi vcelku ukradené, jak se bude cítit. Pakliže se probudí, lehce se k němu pousměji.
[b]„Uklidněte se prosím, nechci vám ublížit.“[/b] Následně mu podám tornu s vodou a počkám až se vzpamatuje. Pak pokračuji pomalým hlasem.
[b]„Nebudu vás dlouho zdržovat. Povězte mi jen jedno. Neznáte prosím někoho v okolí, kdo prodává zimní ošacení?“[/b] Následně se otočím i na elfku.
[b]„Ta otázka platí i pro vás, slečno. Potřebuji nutně znát odpověď. Pokud něco víte a neřeknete mi to, vidíme se naposledy. Ale jestli o někom takovém víte…“[/b] následně se lehce pousměji, nechám svá slova doznít a tajemně dopovím:
[b]„…možná bych mohl i zařídit, že byste se nevracela domů s prázdnou. Je to jen na vás.“[/b] Následně si sebevědomě stoupnu a dívám se zkoumavým pohledem na obě osoby v místnosti.

[b]33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
k večeru[/b]

[u]Keskiyo, Victor:[/u]
[tab]Jakmile se Keskiyo přiblíží ke zraněnému, malé vlče dává svou nelibost velice jasně najevo. Vrčí, cení zuby a když se elfka pokusí dotknou mužova těla, jen tak tak stihne uhnout před cvaknutím malých čelistí. Situace se změní, když před štěně postaví hrnec s vodou. To začne hltavě pít a nechá vás ošetřit i zdvihnout chlapíka zpět na postel. Kde ho dívka přikryje několika kožešinami.

[tab]Mezitím malý chuděra uhasil žízeň a s radostným štěkotem se vrhne na kus sušeného masa. Jak záhy zjistí, je na něj ještě příliš tvrdé. Uplynulo teprve pár dní, co přešel od mléka na tužší stravu. Přesto se statečně pouští do jeho zdolávání. Zaníceně chroupe, trhá, žvýká aniž by si vás nějak všímal. Zřejmě nabyl dojmu, že od vás nebezpečí nehrozí.

[tab]Protože není nic jiného po ruce, namočí elfka do studené vody mužovi spodky. Při omývání tváře studenou vodou dotyčný zasténá, ale opět upadne do bezvědomí. To už se ujímá úkolu i Victor a razantním proplesknutím ho přivádí k vědomí téměř okamžitě. Čehož využije a ihned nemocného začne zpovídat.

[u]Claudius:[/u]
[tab]Cítíš chlad a mokro na tváři. Stejně jako ráno, jenže tentokrát máš mokrý celý obličej a hlava tě bolí. Přijde ti, že ti do ní kdosi tluče kladivem. Znovu upadáš do těžkého snu, když se ke kladivu přidá i pleskání po tvářích. To tě přivádí k vědomí a ty konečně otevíráš oči. Místo světla je v místnosti šero. Nevíš jak dlouho jsi „spal.“ Ležíš na posteli, přikryt kožešinami a nad tebou se sklání cizí muž. Delší černé vlasy, mu spadají do oříškově hnědých očí. Jeho oblečení hovoří o jisté úrovni středních vrstev. Usmívá se a pomalu k tobě pronikají i jeho slova.
„ ... nechci vám ublížit.“ A podává ti měch s vodou. [whisp "Claudius Ruthven"]Hrdlo máš vyprahlé a rty okoralé tak, že skoro nemůžeš mluvit. Ač jsi přikryt, střídavě se chvíli klepeš zimou a následně tě zalévá pot. Pod přikrývkami jsi nahý, tvé spodní prádlo původně přehozené přes židli zmizelo. Na to, že bys vstal můžeš zapomenout. Cítíš se příliš mizerně a sláb. Kladivo v hlavě nepřestává bušit a každý zvuk jej rozeznívá ještě silněji. Přesně pro tyhle chvíle máš ve skříni připraven sáček s léčivými bylinami.[/whisp]
„Nebudu vás dlouho zdržovat. Povězte mi jen jedno. Neznáte prosím někoho v okolí, kdo prodává zimní ošacení?“ Otočí se na kohosi v místnosti. Když pohlédneš tím směrem spatříš mladou dívku v kožené zbroji. Dlouhé černé vlasy s mírným nádechem do tmavé zelené ji spadají až po lopatky a měří si tě šedýma očima. V ruce žmoulá tvé mokré spodky.
„Ta otázka platí i pro vás, slečno. Potřebuji nutně znát odpověď. Pokud něco víte a neřeknete mi to, vidíme se naposledy. Ale jestli o někom takovém víte…“ Další větou oslovuje přímo onu neznámou.
„…možná bych mohl i zařídit, že byste se nevracela domů s prázdnou. Je to jen na vás.“

[tab]Jestliže se rozhlédneš kolem, skříň je otevřená a venkovní dveře jakbysmet. Na zemi leží hrnec s vodou a vedle něj zápolí s kusem sušeného masa Fenrir. Jinak je skoro vše uspořádáno, tak jak jsi zvyklý.

[tab]Po chvilkovém váhání se vydám za Rohim. Snažím se zapamatovat si nějaké jednoduché orientační body pro tutéž cestu zpět. Mám v úmyslu mu pomoci dotáhnout úlovek k tábořišti. Celou cestu tam poctivě poslouchám, zda nejsou nablízku šelmy nebo predátoři, kteří by náhodou chtěli taktéž kousek masa. Navíc čerstvého. [i]Tedy, nečekal jsem, že uloví zrovna jezevce, ale tak jídlo jako jídlo. Rozhodně lepší, než prázdná ústa.[/i]

[tab]Cestou zpět k tábořišti, když jdeme po vlastních již jednou vyšlapaných stopách, se poohlížím po tlustších větvých, na kterých by bylo možné jezevce upéct. Patrně narazíme taktéž na Keeriase, jenž se vypravil po našich stopách. Pokud se rozhodne nám pomoct, milerád mu půjčim aspoň jednu nohu jezevce a sám pak zkusím nějakou tu větewv nálezt. Kdyby se nabízel nějak víc, klidně ať nese úlovek úplně sám. Aspoň bude i Rohi moci pomoci s hledáním větve a pak budeme všichni moct rychleji zamířit k ohništi a zkontrolovat uhlíky a mýtinku, zda náhodou neutíkají nějaké ty plameny mimo hranici ohniště z kamenů. Jestli je na mýtince ještě něco nového, hned si to prohlédnu. Nechci pak vypadat jako hlupák, který tu skoro čtvrt hodiny nebyl a nechal tu nejen své vlastní věci bez dozoru.

[tab]Po zkontrolování a ujištění sebe sama, že je vše v naprostém pořádku, položím kuši ke kamenům, stejně tak i tornu a hůl odložím hned k sobě. V torně dohledám kotlík na vaření a balíček koření. Tak drahé drobnosti a tak důležité.
[tab][b]"Kdo se ujme vyvrhnutí?"[/b] Optám se a doufám, že to udělá hraničář. [i]Měl by v tom ohledu být přecijen nejzkušenější. A přece vaření jsem si zabral už já. Nebo ne?[/i]
[tab][b]"Já se postarám, aby to nějak chutnalo."[/b] Dodám a v myšlenkách už si představuji, jak pojídám pečené maso, krásně nad plameny, ta vůně a vše co k tomu patří.

[tab]Když uvidím Heliera a Rohiho táhnoucí se s jezevcem, dost se mi uleví. Pospíším si k nim a napůl klidně, napůl vyčítavě k nim promluvím: [b]"Kam jste šli? A kde je Victor? Není s vámi?"[/b] vyhrknu na ně. Pak si více všimnu jezevce. [b]"Ukažte pomůžu vám. Pěkný úlovek."[/b] řeknu s úsměvem. Vezmu jim z rukou mrtvé zvíře. Pokud je v něm šipka, tak ji vytrhnu nebo zlomím a hodím si jezevce přes rameno. [b]"Jídla jsme měli málo, a teď ho máme zase dost. Ulovil jsem totiž menší srnu. A taky,"[/b] řeknu tajemně [b]"jsem našel nového přítele."[/b]

[tab]Když dojdeme k tábořišti, položím vedle srnky jezevce. Krahujce, pokud tady ještě je, přenesu na plášti k houští a lehce ho pohladím. [b]"Pěkný kousek, co říkáte."[/b] ukážu na dravce, přičemž si zapínám plášť. [b]"Je ale zraněný. Snad se to brzy zahojí."[/b] Z boty vytáhnu nůž a poškrábu se rukou na hlavě. [b]"No, a na co máte chuť? Asi už nebude zase tolik příležitostí si vybrat. A když dovolíte, rychleji vykuchám srnku, která je s mým žaludkem větší kamarád než jezevec."[/b] Před začátkem vyvrhování si ještě sundám stále mokré boty. Nohy mě už zebou pořádně a aby šly botky ráno zase suché nasadit, položím je sušit k ohínku.

[tab]Kleknu si k lani, studenýma nohama k ohni, a pomalu si promyslím, kde začnu. [i]Nóó, to bude zase piplačka. Teď jen, aby mi to vyšlo než se setmí.[/i] Pohlédnu s doufajícím výrazem ke špičkám stromů. [i]Takže... prvně ji zbavím kůže, (jestli má, tak trofejí) a nakonec masa.[/i] Zběžně si promyslím práci a začnu. Sem tam přihodím kousek masa krahujci, a hlavně se snažím co nejrychleji zásobit srnčím Heliera. [b]"Když už tady tak společně spolupracujeme... a dlouho asi ještě budeme, nebylo by nazmar si tykat. Co vy na to?"[/b] řeknu k hobitovi a kůdůkovi, [b]"Možná jste už moje jméno zaslechli... jmenuji se Keerias"[/b] zasměju se.

---------------

Krahujec: http://cs.wikipedia.org/wiki/Krahujec_obecn%C3%BD

[tab]Som trocha prekvapený, keď stretneme po ceste elfa. Na jeho prv otázku len ukážem na jazveca, ktorého si musel všimnúť aj sám.
[tab][b]"Victor šiel zbierať drevo, podobne ako ja, no pošťastilo sa mi streliť aspoň jazveca,"[/b] poviem a nechám elfa, aby nám pomohol s úlovkom, pokiaľ bude chcieť.
[tab][b]"Aspoň budeme mať aj niečo do zásoby,"[/b] zareagujem na Keeriasove oznámenie. V hlave mi vŕta, čo myslel tým "novým priateľom".

[tab]Späť v tábore si prezriem mŕtvu srnu a hodím zvedavým očkom po krahulcovi, ktorého Keerias považuje za priateľa.[i]Hmm, že by ho mohol použiť pri love, až sa vylieči, to je pravda, ale to by ho musel asi najprv vycvičiť. I keď, kto vie, čo sa v elfovi skrýva.[/i]
Inak som celkom rád, že sa ujal spracovania úlovku a návrh na tykanie ochotne prijmem.
[tab][b]"Moje meno je Rohi. Rohi Dubák."[/b] [i]Vykanie mi aj tak nikdy nešlo do úst a neznášam ľudí, ktorí si na tom potrpia len preto, lebo si myslia, že sú lepšie spoločensky postavený.[/i]
[tab]Kým elf aj kudúk pracujú, poohliadnem sa po tom konári, poprípade ho nejako spracujem tak, aby bol vhodný na opekanie. Keď som s prácou spokojný, vyrazím do lesa nazbierať ešte nejakú tú zásobu dreva.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab][u]Keerias: [/u]
[tab]Dravec sezobne ještě dva menší kousky masa a o další už nejeví zájem. Zvědavě tě pozoruje a několikrát přešlápne na místě, přičemž dává dobrý pozor, aby nepohyboval zraněným křídlem. Nemusíš jej ani dlouho přemlouvat, aby se přestěhoval na tvé předloktí. Jeho ostré drápy sice zanechají na pevné látce pláště trhliny, ale ochrání paži.
Během půlhodinky se vracíš na místo táboření. Téměř vzápětí se objeví i kudůk s půlčíkem a mrtvým jezevcem.

[tab][u]Všichni:[/u]
[tab]Doba pokročila a do lesa se vkrádá tma. Slunce se skrylo za obzor a teplota prudce klesla. Vzduch zvlhnul a voní travou a listím. Žár ohně je příjemný zejména pro elfovy promrzlé nohy. Též i boty u něj za nějakou tu hodinku proschnou. Plameny ozařují okolí mihotavým světlem. Ze tmy se ozývá kuňkání žab a první noční zvuky lesních tvorů.
[tab]Pomyšlení na šťavnatou pečínku povzbuzuje všechny k činnosti a tak netrvá dlouho a mladá srnka je odborně vyvržená a stažená z kůže.[whisp "Keerias"] Prst tě už skoro nebolí, počínající infekci se podařilo zažehnat.[/whisp] Helier našel vyhovující větev a Rohi v okolí sbírá další suché dřevo. Jen Victor se stále nevrátil.

[tab]Krahujec se uvelebil na jedné z širších větvi odkud na všechny shlíží. Je vyhublý, oči kalné, peří rozčepýřené a pravé křídlo drží svěšené k zemi. [whisp "Helier Vein"]Má ho poraněné na boku, směrem k vnitřní straně. Otevřenou asi pět coulů velkou a celkem hlubokou ránu způsobily ostré zuby. Naštěstí nezasáhly kost. Je stará asi tak čtyři dny. Nekrvácí, ale hojí se pomalu a hnisá. Při správné péči by se mohl během desetidne vyléčit. [/whisp]
[tab]Jestliže by se k němu chtěl přiblížit někdo jiný mimo elfa okamžitě zpozorní. Na případný dotyk se neváhá po nenechavci ohnat ostrým zobákem.

[tab][b]"Tak mě napadá, že asi nebyl nejlepší nápad vyvrhnout ty vnitřnosti hnedka u ležení, co?"[/b] S otázkou se podívám po Keeriasovi i po Rohim v očekávání, že mi oba dva odpoví snad nějakým nápadem na vyřešení. Pokud se k ničemu nebudou mít, nandám si rukavice a vnitřnosti srnky se pokusím zabalit do stažené kůže. Tak jako tak, odnesu je o kus dál ještě za zbytkového světla. Rozhodně na úplně opačný konec mýtinky a ještě kousek do lesa. Pak mne to napadne. [i]No samozřejmě! Že mne to netrklo hned![/i] Poprvé si otřu rukavice do trávy a s prázdnou kůží se vrátím k ohništi.

[tab]Ihned, co jsem vnitřnosti ze srnky jakž takž odklidil, tedy alespoň větší část ze střev, žaludku a plic a dalších orgánů, kouknu na srnku. Tedy na to, co z ní zbývá. [i]Do zítřka nám to bude stačit a bohatě.[/i] Pak chytnu jezevce a se slovy [b]"až budou mít vlci hlad, najdou tohodle chlupáče,"[/b] jej bez čekání na protesty Rohiho, že je to jeho úlovek a může s ním nakládat jen on, odnesu k těm vzdáleným vnitřnostem. Doufám přitom, že to hobit pochopí. Pryč od našeho ohně a plánovaného ležení, na konci mýtiny a trochu ještě v křoví a zastrčený bych položil jezevce na zem a opět si jen otřel rukavice. A ještě jednou, pokud najdu trochu vlhčí trávy poblíž. Pokud jsou kolem jemnější větvičky a nebo chrastí, rozsypu je po okolí. [i]Třeba o tom hladovým rysovi budeme vědět dřív, než se zakousne. Ale třeba taky ne.[/i] Myšlenky už počítají s tím, že večer asi budeme mít návštěvu ze zvířecí lovecké říše.

[tab]Nějaký pořádný trs trávy by mohl znovu dobře posloužit jako utěrka. S úsměvem z dobře vykonané práce se vrátím k ohništi. Doteď jsem dělal dost velký hluk, abych případného vetřelce s drápy a čelistmi plnými zubů spíše vyplašil, než aby si chtěl dovolovat na mne, kudůka. [i]Sice jsem malej, ale mrštnej. Ale vlka bych potkat vlastníma zádama nechtěl. To teda ne. Snad zas máme trochu výhodu.[/i] [b]"Ta srnka nám bude bohatě stačit. Že? Netušíte, kde je Victor? Jestli šel jen na vycházku, měl se již dávno vrátit."[/b] Poznamenám, když se blížím k plamenům a rozhlížím se kolem.[whisp][i] Ne, že bych o něj měl strach, ale jestli jej někdo chytil, jsme v tahu. Měl ten svitek a hlavně určitě by nás prodal za trochu pohodlí. Rozhodně vypadal na boháče, co se nerad trmácí. Ještě jde o to, zda ho někde nežerou vlci. Začíná se stmívat, měl by se už přeci sám od sebe vrátit.[/i][/whisp]

[tab]Sice se strachuju, ale nedávám to na sobě nějak zvlášť znát. Chvilkovým pohledem na nového elfova společníka se ujistím, co mu chybí a co naopak ztrácí. [b]"Vypadá to na kousnutí šelmou. A možná by nebylo od věci mu tu ránu vyčistit. Začíná to hnisat. Třeba ti pak bude i věrnej."[/b] Promluvím přímo k elfovi. Je mi sice trochu podezřelé, že jen tak při procházce narazil na zraněného krahujce, ale tak... budiž.

[tab]Pomateně se probouzím. Hlava mi obrovsky třeští, takže za několik vteřin zase oči zavřu. A až chvilku na to mi dojde, že nade mnou stál nějaký muž. [i]Co... to... tohle má znamenat?[/i] Unaveně znova otevřu oči a vidím, jak muž mluví. Smysl slov mi dojde až za další chvilku a ještě další chvilku mi trvá, než všechno zpracuji. Pokusím se promluvit, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Naštěstí mi podává lahev s vodou, takže si několikrát silně loknu a zakašlám. Až nyní se opět pokusím promluvit.
[tab][b]„Kožešiny?“[/b] zmeteně se rozhlédnu po pokoji a spatřím elfku v kožené zbroji. [b]„Můžu... vám nějaké prodat... ale – odkud jste a co chcete? Jak jste se ke mně dostali..?“[/b] položím další otázku a pokusím se pořádně si prohlédnout oba cizince, snad jestli nějakého neznám z oné kresby Vyvolených.
[tab][b]„Kožešiny v těchto končinách nejsou příliš časté... snad nemíříte na sever?“[/b] pokusím se ještě, co nejpřátelštěji, zeptat cizince. Všímám si ještě Fenrira, jak jí maso a elfky, jak drží mé spodky. [i]To je zase jednou situace. Proklatě![/i] Čekám na jejich odpovědi se očima zavřenými a snažím se nemyslet na tu hroznou bolest. [i]Aa! Léčivé bylinky... snad pomohou...[/i] Napiji se.
[tab][b]„Prosím vás ještě... ve skříni, tam,“[/b] pokusím se hlavou pohodit směrem ke skříni. [b]„je sáček s bylinkama... můžete mi z něj udělat čaj?“[/b] nakonec se pokusím promluvit.

[tab]Bedlivě sleduji reakce obou přítomných. Snažím se z jejich grimas v obličeji vyčíst sebenepatrnější myšlenku, ačkoliv to navenek nedám znát. Jejich odpovědi mě zajímají ze všeho nejvíce. Když ten hafan málem kousne do ruky Keskiyo, udělám si jasný obrázek o situaci. [i]Takže jsi mi pěkně kecala, slečinko. Nejenže nejste přátelé, ale ani jsi tu v životě nebyla. Psi neútočí na někoho, koho už někdy viděli. A už vůbec by se jí náš neznámý neptal, odkud je. Jasný jak facka. [/i]

[tab]Soustředěně poslouchám celou reakci toho muže. Spokojeně přikývnu hlavou, při zmínění kožešin. [i]Tak jsem se přeci jen nemýlil. Je to náš člověk.[/i] I když to na sobě nedám znát, jeho reakce mě poněkud překvapí. [i]To asi nebude moc zkušenej obchodník, jestli je to vůbec obchodník. Ptát se někoho, na co zboží potřebuje, je velká troufalost. Do toho ti přece nic není, naháči. Důležité je, že chci něco koupit a že za to zaplatím.[/i]

[tab]Na první otázku bez váhání odpovím klidným hlasem. Musím se přiznat, že jsme ji i trošku čekal a tak jsem se na to připravil.
[b]„Tady vaše údajná známá…“[/b] ukáži pravou dlaní na Keskiyo [b]„…říkala, že se k vám potřebuje dostat a tak jsem se nabídl, že jí pomohu. Nebojte, dveře jsou v pořádku. Rovněž jsem vám nic nevzal, klidně si mě prohledejte.“[/b] Následně položím svojí brašnu z ramena na zem, abych působil důvěrněji. Krátce se zamyslím a pokračuji.
[b]„To odkud jsem nebo nejsem není důležité. Moji přátelé si ode mě vyžádali smluvení tohoto obchodu a proč nebo k čemu ty kožešiny potřebují už není moje věc. Mají na oplátku jistý toulec s velice kvalitními šípy, které prý určitě neodmítnete.“[/b] Povím upřímným hlasem a lehkým úsměvem. [i]Přeci jim hned nevykvákám všechno, když se ani s jedním neznám déle jak pět minut.[/i]

[tab][b]„Pokud by vás zajímalo, kde jsou moji přátelé, takto vskutku nevím. Zabloudil jsem a shodou okolností jsem se dostal až k vám. Ale odtud vidím orientační bod a mohu vás k nim opět dovést. Jestli ještě dnes nebo až ráno, to je na vás."[/b] Ještě si odkašlu, nežli pokračuji.
[b]„Je to asi necelých šest kilometrů odtud a je i dost možné, že mě už hledají. Každopádně mohu zaručit, že nebudete litovat.“[/b] Následně si vezmu svojí tornu s vodou a pořádně se napiji. Dneska jsem toho už namluvil hodně a moje hrdlo potřebuje svlažit.

[tab]Koutkem oka sleduji Keskiyo a mám co dělat, abych se nezačal škodolibě smát. [i]Tak copak nám povíš teď? Pokusíš se to na mě svalit? Nebo to bude něco originálního? Povíš nám pravdu? Uvidíme.[/i] Pak se na ni otočím s neutrálním výrazem v očích.
[b]„Nestůjte tam jen tak, slečno. Podejte vašemu známému ty spodky. Přece ho tu nenecháme nahého.“[/b] Povím trošku káravým hlasem, dívajíce se na elfku. Následně se podívám na toho muže s přátelským výrazem ve tváři.
[b]„Jinak já se jmenuji Victor a vy?“[/b] Optám se zvědavě a nabídnu mu pravici. V mé hlavě se ale zjeví jasná otázka. [i]Co tady proboha dělal nahej a ještě zraněnej?[/i] Neoptám se ale nahlas. Mám přece důležitější věci na práci.

[tab]Po dokončení práce si konečně oddechnu. [b]"Vím, že by bylo lepší vyvrhovat srnu někde jinde,"[/b] odpovím Helierovi, [b]"ale nohy by mi za tu dobu zmrzly. A jak vidím, tys to už vyřešil."[/b] Opět si obuju již suché boty a radostně prošlapu své nejbližší okolí. [b]"Dobře, že jsi tam tu srnčí kůži nenechal. Musel bych pro ni šlapat."[/b] zasměju se směrem k Helierovi, [b]"Je to pěkný kousek, totiž určitě najdeme nějaké to její využití."[/b] Pak očistím svůj nůž a schovám ho zpět do pravé boty.

[tab][b]"Heliere, nevadilo by ti,"[/b] zeptám se způsobem "jen tak náhodou", [b]"kdybych v horké vodě ve tvém kotlíku pak tu kůži vyčistil? Teda, samozřejmě až skončíš s vařením. Anebo,"[/b] poškrábu se na hlavě [b]"alespoň pak bych tou vodou tu kůži slil."[/b] [i]Tohle by už asi neměl být problém... přeci jen polití kůže bude stačit a alchymisti často nedají na své náčiní dopustit.[/i] Obléknu plášť a sepnu ho sponou. [i]Tenhle už asi dosloužil. Ve Starosrdci si budu muset pořídit plášť nový.[/i] zkonstatuju díry od dravce.

[tab][b]"Taky by mě zajímalo, kde se Victor toulá. Už je noc, tma jak v ři... hmm... v lese, ve kterém taky vlastně jsme, že?"[/b] dodám řečnicky. [b]"Kudy vlastně šel? Za takových podmínek to bude dost těžké, ale zkusit vystopovat bych ho mohl."[/b] [i]Viktor tudy prošel sice jen pár hodin tomu, ale museli bychom brát pochodně a riskovat, že nás možná někdo uvidí.[/i] Pohlédnu opět na poraněného krahujce. Přejdu k němu a na bříšku ho párkrát pohladím. [b]"Taky jsem nad tím přemýšlel, opravdu ale nevím čím."[/b] odpovím Helierovi na poznatek o vyčištění zranění. [b]"Alkohol? To by ho příliš pálilo a mohl by se polekat a uletět. Bylinky? To opravdu není moje specializace. Ty bys neměl něco mírnějšího než pálenku?"[/b] upřu na kudůka svůj prosebný pohled.

[tab]Ještě než začnu zpracovávat kusy čerstvé divočiny, dojdu si k nejbližším stromkům a poohlédnu se po dalších větvích, z nichž by se dala postavit trojnožka, nebo dvě. Když najdu, co jsem hledal, a jsem spokojen s tím, že z těch vícero kousků by se poskládat podpěra dala, vrátím se s tím vším k ohništi a postavím podpěru pro jednu stranu větve. Kdyby mi vyzbylo i na druhou trojnožku, nezaváhám a postavím ji taky. Z čerstvějších větviček stáhnu tenkou vrstvu lýka s kůží a několikerým omotáním zajistím vršek, aby se nechtěli rozpadnout. Jednu určitě, možná dvě trojnožky, takto snad vyrobit zvládnu. Sundám si rukavice a položím je vedle svých věcí.

[tab][i]No to si děláš srandu, že v kotlíku, kde vařím, budeš máčet kůži? Kdo ví, kde se ta srnka válela, nežs ji střelil?![/i] I přesto, že myšlenky tvrdě protestují, zachovám pro odpověď klidnou tvář. [i]Elf si nezaslouží, abych na něj ječel. Tedy zatím ne. Takže klid, Veine.[/i]
[tab][b]"Tenhle kotlík je velký tak akorát na to vaření. Ale až dodělám to maso, můžem tu kůži spařit troškou horké vody. Ráno doplníme měchy v řece."[/b] Nadhodím několika slovy své stanovisko ohledně vaření kožešiny v hrnci, kde se tou dobou právě smaží nějaké to maso na troše vody s kořením.
[tab]Ta pořádná živá větev opřená o vysoký drn na jedné straně ohniště a druhým koncem přesahujjící s jistotou přes trojnožku je dokonalým samopečícím ústrojím. Stačí se podívat do kotlíku, z něhož se po občasném zamíchání menší oholenou větvičkou sloužící jako vařečka začíná linou libá vůně, aby kdokoliv věděl, že tady tenhle kousek alchymistické výbavy neslouží k smáčení kůží.

[tab][b]"Možná... možná bych měl nějaké bylinky v zásobě. Sice je... nechávám spíš pro naši vlastní potřebu, ale jestli tím získáme nového přítele,"[/b] podívám se významným pohledem na větev s krahujcem, [b]"který bude sloužit jako létající strážné oko při naší cestě."[/b] Významně se odmlčím, jako kdybych uvažoval nad tím, zda jsem vůbec ochotný plýtvat drahocennými surovinami. Po chvilce však pokračuji: [b]"A jestli se s ním naučíš rozmlouvat, klidně mu tu ránu vyčistím a zafáčuju, pokud mu skryješ hlavu pod šátek a budeš jej držet, aby se necukal."[/b] Dokončím přátelsky míněný obchod, který by nám nakonec třeba mohl i zachránit krk. [i]Kdo ví, kdy se nám bude pohled z výšky na krajinu hodit. Už jen kvůli strážím a možnosti průzkumu je to dobrá volba.[/i]

[tab]Podívám se po hobitovi. Se svým nožíkem v ruce, s kusem masa, které jsem právě odříznul ze srny a krájím jej na menší kousky, které pak jeden po druhém pokládám do kotlíku. Spěchám, nechci aby se to maso peklo všelijak. I proto je ten kotlík nyní ještě docela dost vysoko. [b]'Rohi? tohle bys taky mohl zvládnou, ne?"[/b] A očekávám, že odpoví jen kladně. [b]"Pokud mám ošetřovat támhletoho opeřence, bude muset maso krájet někdo jiný. Ujal by ses toho, prosím?"[/b] S touto otázkou se na něj upřeně zahledím. Pokud souhlasí, nabídnu mu svůj již krvavý nožík rukojetí napřed a ten kus masa co mám v ruce druhé. Samozřejmě, že obě ruce mám již trochu od krve, a proto bych si je otřel do trávy, která je poblíž místa, kde předtím hraničář vyvrhnul srnu. [i]Trocha krve už vadit nemůže.[/i]
[tab]Poté bych se vrátil ke své torně a i tu přenesl od stromů k balvanům, kde tou dobou plápolající oheň vytváří všelijaké stínové hry. Zahrabal bych v torně, vytáhl truhličku a začal ve světle ohně dohledávat léčivé byliny, nejspíše něco proti hnisavým a krvácejícícm ranám, nejlépe heřmánek a kostival. Kdyby se mi podařilo najít i nějaký ten měsíček, byl bych také tuze rád. A vyrobit z toho všeho obklad by mělo být už jen otázkou delší chvíle.
[whisp][tab][i]Ne, pátrat po Victorovi teď v noci vskutku nepůjdu. Jestli ho sežral nějakej vlk nebo medvěd, to mi je jedno. Stejně bychom mu už nepomohli. Času, kdy se mohl vrátit a nepřijít pozdě k večeři měl víc než dost. A dřevo taky nepřines![/i] Ukončím rozbíhající se představy a myšlenky ohledně toho, co se mohlo stát. Raději se vrátím k dumání nad bylinkami. To mne vždycky uklidní a plně zaměstná.[/whisp]

[tab][i]Já to tušil, že se budu muset spokojit se spařením na suchu. Později vemu kotlík i s kůží někde dále a pořádně to sliju.[/i] Promyslím si své plány.
[tab][b]Každopádně, s tím krahujcem to můžeme zkusit.[/b] Na zemi, kde zůstaly zbytky srny, se ještě poohlédnu po nějakém malém zbytku masa. Jestliže nějaké najdu, seberu jej a pomalým krokem se vydám k dravci. [b]"Když jsem střelil tu srnku, tak se na ni ze křoví vyřítil. Vůbec jsem ho tam nečekal. Musel být opravdu hladový."[/b] řeknu krátký příběh, jak jsme se s krahujcem ´seznámili´.

[tab]Opět si rozepnu plášť o omotám si jej kolem leve ruky. Dravce se snažím, masem, pokud jsem nějaké našel, pokud ne tak se mu to snažím naznačit, na ruku nalákat. Několikrát ho pohladím a pak si sundám Helierův zábal na prstu. Už vyschlé lístky pohodím o kousek dál a šátek, špinavý a mokrý od krve, vytočím. Potom se snažím krahujci lehoučce zavázat a přikrýt oči. Jakmile se mi to podaří, tak rukou naznačím Helierovi, že jsme připraveni. Celou dobu pak třicet coulů velikého ptáka hladím po bříšku nebo po zdravém křídle.

[tab]Keď Helier odnesie jazveca, nijako sa nad tým nepohoršujem.
[b]"Nevadí, bol aj tak len pre prípad, aby sme nezostali hladní. Jeho mäso určite aj tak za nič nestojí,"[/b] mávnem rukou nad úlovkom. [i]Škoda šípky, keby som nebol taký pažraví, mohol som ušetriť. Aj tak ale môže byť užitočný.[/i]
[tab]Vtáka sledujem len po očku, do sokoliarstva sa nejako nevyznám, skôr ma zaujíma, kam sa podel Viktor.
[b]"Hmm, možno sa mu iečo stalo, alebo na niečo natrafil. Každopádne by sme ho mali pohľadať."[/b] [i]Je síce pravda, že sa mi veľmi nechce ale... Ale predsa len on pomohol pri mojej záchrane a naviac netušíme, čo sa deje. Čo ak ho chytili stráže?[/i]
[tab]Zatiaľ ale prevezmem Helierovo miesto pri krájaní mäsa, neodpustím si len krátku poznámku.
[b]"Tie ruky by som si umyl, predsa len je to dravec a keď ucíti krv, môže sa pokúsiť urvať si kúsok mäsa."[/b] [i]Jeden strelec už problémy s prstom mal, prečo by oň druhý nemohol rovno prísť? Aj tak by som radšej hľadal Victora, než tu krájal mäso. Pokiaľ sa vráti sám, nemali by sme to nechať tak, takto dlho bez akýchkoľvek správ.... [/i] Len tak pre seba trocha pokrútim hlavou a pokračujem v kudúkovej práci.

Když si probouzení Claudia vezme na starost Victor, pousměji se, [i]nebudu ta špatná, co ho fackuje. Jestli má kocovinu, bod pro mě.[/i] Ale vzápětí se začnu tvářit normálně. [i]Královna říkala, že o mě ví, tak uvidíme. Doufám, že jo.[/i] Když se pak probere, chci odpovědět, ale vidim, že Victor neztrácí čas, [i]no co chlapci, popovídejte si, jako bych tu nebyla.[/i] Mírně si povzdechnu a pak se uvolim splnit Claudivou prosbu, Victorovu otázku s tím, jestli neznám někoho s kožešinami se rozhodnu ignorovat a jen mu pohledem ukážu na kožešiny u Claudia. [i]A ty Claudie si nezvykej na to, že tě tu obskakuju.[/i]
Pro bylinky se vydám kam mi ukáže, [i]jo, nějaký sem tu viděla, kde jen byly?[/i]

(Pokud je nenajdu, čaj nedělám, omluvně se podívám na Claudia a poslouchám co říkaj, ale neskáču jim do toho.)

Jakmile je najdu, [i]to by mě zajímalo, co tam je.[/i] Chvilku si to prohlížim ve snaze identifikovat nějaké z těch bylinek, ale za chvíli toho nechám a dojdu ke kamínkům, které podpálím. Pokusím se najít nějaký další menší hrnec (za předpokladu, že v hrnci na kamnech neni víc jak 1 litr vody) a přeleju litr vody do menšího a dám to vařit. Pokud nenajdu, nechám vařit celý hrnec vody, který na kamínkách zbyl. Potom hrnec (kerýkoli z nich) něčim přikryju, pokud tedy něco najdu, aby se voda vařial rychleji.
Poté se pokusím najít nějaký jeho hrneček/džbánek/cokoli do čeho se dělá čaj (pokud nenajdu, dostane to do nějakýho menšího hrnce nebo misky).
Potom pár bylinek vytáhnu (pokud jsou v něčem zabalené, vytáhnu opět jen pár a pak to opět zabalim) a hodim je do vody (pokud jsou drcené, vezmu prostě nějaké přiměřené množství) a hodim je do prázdného hrnečku/džbánku/čehokoli na čaj a čekám, mezitim si i přičichnu k bylinkám, ve snaze je identifikovat.
Mezitím co čekám než se uvaří voda, vezmu, ze stejného místa jako minule, kus sušenýho masa a dám nedaleko od štěněte, [i]vypadáš docela pohuble, ale chuť k jídlu ti nechybí.[/i]
I když se může zdát, že okolí nevnímám, pozorně poslouchám každé jejich slovo, ať Victorovo nebo Cludiovo.

Jakmile se voda uvaří, zaluju jí bylinky v hrnečku/džbánku/čemsi na čaj a donesu to Claudiovi.
[b]"Jsem Keskiyo Elukka ze Starosrdce a vy jste Claudius...?"[/b] s otázkou se podívám na Claudia a čekám co odpoví, [i] i když nic moc řikat nemusíš, podle toho jak mi bylo popsáno kde bydlíš to musíš být ty. Jsem elf, v lesech se neztrácim.[/i] Navenek se ale tvářim příjemně a nedávám znát co se mi honí hlavou, [i]teda doufám, že si o mě vážně informovanej. Ne, že bych nevěřila královně, ale vzhledem k tvýmu stavu...[/i]

Pak se rozhodnu mluvit i já. [i]No co, nemam co ztratit a nechce se mi cokoli vymejšlet... Maximálně přileju olej do ohně.[/i] Victorovu zmínku o jeho přátelích ignoruji, [i]momentálně potřebuju Claudia, když bude chtít, půjdu s nima, když ne, tim líp pro mě... nebude mě nic zdržovat.[/i]
[b]"Omlouvám se za ty dveře a vůbec vniknutí bez vašeho svolení, ale tlačí mě čas, tak jsem využila milé nabídky zde stojícího Victora na pomoc s otvíráním cizích dveří, snad vám to moc nevadí."[/b] [i]...Victora, zloděje z povolání. Ale podrazácky se nechová... no, ještě si tě pohlídám. A to si piš, že jsem tu formulaci o tvíráním cizích dveří zvolila schválně.[/i]
Spodky hodim na postel vedle Claudia, ale dávám si pozor, abych mu tim nevylila čaj (tedy za předpokladu, že vše vyšlo a on ho má).

Bez nějaké očividné reakce se pořád dívám na Claudia, koutkem oka si ale stále hlídám Victorův každý pohyb a čekám, co z Claudia vyleze.
[i]Jestli o mě nic neví, mam docela problém. Zvlášť, dokud tu bude ten Victor. No, tak jak Claudie? Jestli o mě nic nevíš, asi budu muset toho Victora vykopat.[/i] Mírně se mi zúží zorničky, ale jinak se moje tělo nijak nepohne.

[tab]Pečlivě poslouchám vyprávění elfa o tom, jak ke dravci přišel. [b]"Takže tak trochu náhoda. Stejně jako padající kroupy v létě."[/b] Neodpustím si poznámku ohledně toho, že na polomrtvého dravce, který několik dní nic nepozřel, budu plýtvat léčivky. Ale pak jen zatřepu hlavou a zamyslím se, co všechno k tomu potřebuji. Na hobitův nápad s vlastní "umývárnou" reaguji jen pousmáním a tak si do dlaní naliji trochu vody z měchu, jenž je položený nedaleko batohu, aby byl k ruce, kdyby se maso náhodou začalo příliš připékat. Promnu dlaně a prsty a pak je znovu otřu do trávy, tentokrát již značně čistější. Krev naštěstí nestihla ani lehoučce zaschnout. [b]"Jo, dík za varování. Počítám ale s tím, že ho Keerias zabaví kusem srnčího."[/b] Odvětím Rohimu a jemným úsměvem, ale protočenými panenkami naznačím, že tuhle starostlivost si může pro příště odpustit. Že bych si tak či tak umyl ruce. Tedy... snad.

[tab]Přiložím do ohně a nandám si rukavice. Díky tomu krátkému očistci ani neriskuji, že je zašpiním zevnitř. [i]Na bylinky raději v rukavicích. Tak jak mne to učila pramáti.[/i] Několika naučenými pohyby a porovnávacími pohledy rozpoznám květy heřmánku, kostivalové listy, meduňkové zábalové stonky a mnoho dalšího. Vyberu z toho všeho heřmánek a kostival, jež se nejvíce hodí na hnisavé rány a výroba obkladu nebude dlouhá. Pak truhličku zase zavřu a uklidím do torny. Ještě dohledám zbylý kus plátna, z kterého jsem odpoledne u řeky vyráběl obklad pro Keeriase.
[tab]Bylinky rozmělním v rukách a pak rozetřu po plátně rozprostřeném po trávě. Celé to ještě malinko pokapu vodou z měchu a ještě přetřu a uhladím rukama. Nespotřebuji veškerou rozmělněnou hmotu, ta opět poslouží jako přímý obklad na nejvíce potrhané kusy kůže na křídle toho "drobečka". [b]"Victora asi za tmy moc nenajdeme. Navíc vaříme právě poraženou srčí, takže ani nemáme kdy jej jít hledat. Jsem kudůk, v noci vidím jen tmu. Je tu snad někdo trpaslík?"[/b] Vykládám na zdůvodněnou, proč se mně, kudůkovi, který v noci nevidí ani ň, nechce jít pryč z ozářeného prostranství mýtinky. [i]Cíle a sny. Nejdřív přežít sám o sobě. Pak se najíst, pak se vyspat. Porušení prvého ničí to ostatní. Tak zní pravidla přežití v přírodě.[/i]

[tab]Chytnu plátno, měch s vodou, zbytek hmoty, zvednu se a dojdu ke Keeriasovi s dravcem na omotané chráněné ruce. Mezitím si všímám, jak Keerias pečlivě zakryl ptákovi zrak. [b]"Neutahuj to, je to zbytečné a ještě bys mu mohl ublížit."[/b] Poznamenám k činnosti elfa, když se snaží uvázat ten kus látky kolem dravcovi hlavy. [i]Stačilo jen zakrýt. Ale tak to je už jedno.[/i] Dojdu k těm dvěma a sice neznale toho, co činím, protože s poraněným křídlem jsem toho zatím nikdy moc nedělal, snad kromě obírání pečených křidélek, se pokusím ránu omýt několika kapkami vody. Kdykoliv se dravec ožene po křídle, uhnu. Nechci být zbytečně poklovaný a nechci mu ubližovat. vždy si nakapu pár kapek vody do dlaně, kde je malé množství rozmělněných bylinek, zamíchám prstem druhé ruky a pak přiložím na ránu s tím, že ji takto otřu. A snažím se takto vyčisti celou ránu.
[tab]Jakmile jsem jakž takž spokojený, což nastane asi dost brzy, protože plameny ohně neosvětlují poraněné křídlo nijak víc, otřu ruce do nízké a pak se pokusím dlouhým kusem plátna ovázat ránu. Tou namazanou stranou na ránu.

[tab]Když skončím s felčařením, zase se vrátím k ohni a pokud se "akce zraněný dravec" zdařila, jediným slovíčkem se zmíním: [b]"Hotovo."[/b] Tak či tak, přiložím pod kotlík do ohně střední větev, aby se oheň opět rozhořel. Kouknu na Rohiho, zda mi na oplátku vrátí mé náčiní. Mlčky, jen se zvednutým zvědavým obočím.

[tab]Nejdřív ke mně promlouvá ten neznámý muž. Avšak hlava mi stále třeští, protoho ho vnímám jen ztěží. Přesto mu rozumím, ale na odpověď se nyní nezmůžu. Raději se alespoň napiji z lahve několik silnými doušky vody. [i]Moc konkrétní není. Musím se o nich dozvědět oc nejvíce – přátelé. Ale jací? Nemluví snad schválně, nebo ho to jenom jaksi nenapadlo? Nebo jsem na tom tak, že už nezvládám racionálně vnímat to, co mi říká..!?[/i] Zase se cítím zmateně.
[tab]Když otevřu oči, vidím onu elfku, jak opravdu začne dělat čaj. [i]Aby mi tam něco nepřimíchali. Ale tomu bych tak jako tak nezabránil, v tomhle stavu bylinky potřebuji. A pokud se z tohohle dostanu, nacpu dýmku tím nejkvalitnějším tabákem, co mám![/i] Stále je mi nepříjemější a trapnější, že zrovna v tomhle stavu mi v domě postávají dvě cizí postavy.
[tab]Elfka za chvilku promluví. Podle jména, které si nejsem schopný zapamatovat, mi dochází, že to je ta, o které včerejší noci elfové mluvili. [i]Takže na ni snad spoléhat můžu.[/i]

[tab][b]„V pořádku, stejně to zde opouštím,“[/b] odpovím co nejlépe dovedu elfce. Poté obrátím zrak na Victora a několikrát usrknu čaje, který mi přichystala elfka. [i]Tak, co ta jeho parta – nebo přátelé, jak jim říká?[/i]
[tab][b]„Claudius Ruthven,“[/b] bezduše promluvím. Zanedlouho pokračuji: [b]„A o jaké přátele jde? Jste nějaká skupina, co pohledáváte v těchto končinách, mohu-li se ptát?“[/b] klidně a zvědavě řeknu. Po další chvilce pokračuji: [b]„A... jak a proč jste se od nich oddělil?“[/b]
[tab]Nyní dál neklidně ležím. [i]Sakra! Potřebuji mluvit s tou Kesky o samotě. Nevím, proč jí za mnou poslali. Tak jako tak, v tomhle stavu se jen tak někam nedostanu... a doufám, že alespoň až se vyspím ta bolest hlavy odpadne.[/i]

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc[/b]

[tab]Na radu kudůka naláká elf krahujce opět na paži. Tím na plášti přibude dalších trhlin. I když pták potravu odmítá, nasytil se před chvílí dostatečně, beze strachu se přestěhuje ze svého místečka na větvi. Sedí klidně jen do doby, než se mu pokusí Keerias přehodit šátek přes hlavu. Začne zmateně přešlapovat, trhat hlavou a tlouct zdravým křídlem, že jeho majitel má problém jej udržet. Nebrání se dlouho, šátek splnil svůj účel, ač je jen lehce přehozen. Přivázat jej jednou rukou vzpouzejícímu dravci, bylo nad tvé síly. Tedy jsi plátno alespoň přidržoval na místě, aby nesklouzlo.

[tab]Nyní když krahujec klidně odpočívá, pustí se Helier do ošetřování rozmělněnými bylinkami, které si předem připravil. Jak jste očekávali, pacientovi se procedůra vůbec nelíbí a při dotyku na bolestivé místo poposkočí a klovne doprázdna. Rána je zanícená a vytéká z ní hnis. Není divu, že se ošetření protáhlo. Když skončíte všichni se cítíte vyčerpaní.
[tab]Na druhou stranu krahujec má zranění bezvadně vyčištěné, ošetřené a převázané kusem plátna. Jestliže mu žádný z vás šátek z očí nesundá, brzy se zklidní a usíná. V opačném případě se snaží neznámou věc setřást a několikrát zabere i zobákem. Obvaz naštěstí drží pevně a pták se s ním po minutách marného boje smíří. V obou případech se jej, bude-li majitel chtít, podaří přestěhovat z paže na jiné stanoviště.

[tab]Mezitím Rohi dokrájel část masa. Kotlík je téměř naplněn. I tak ze srny zbývají dobré dvě třetiny. Za pomoci bylinek, vody a ohně se kolem brzy začne šířit vůně srnčího. Podušené maso změklo, změnilo barvu, pustilo šťávu a dráždí vaše hladové žaludky.

[b]34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc [/b]

[tab]Zatímco muži diskují, Keskiyo zatopí v kamnech. Připraví do jednoho z hrnečků požadovaný čaj. Odsype ze sáčku menší množství sušených, drcených bylinek a zalije horkou vodou. Světnici provoní směs máty, podbělu, černého bezu a jitrocele. Když je vše hotovo a hrnek se ocitne v Claudiových rukách, hodí vyhladovělému vlčeti další kousek masa. S tím prvním si poradilo, neváhá se pustit do dalšího. Což Keskiyo připomene, že od rána nic nejedla.

[tab]Nemocnému muži se po čaji vrací barva do tváří, ale zároveň s tím sotva drží oči otevřené. Teplota ještě neustoupila a vybírá si svou daň. I když v kamínkách plápolá oheň, nestačí vyhřát prostor. Otevřenými dveřmi sem od řeky proniká velmi chladný vzduch. Venku se mezitím úplně setmělo a nastala noc.

[whisp "Claudius Ruthven"]Když přinutíš svou stávkující mysl pracovat, poznáváš v muži jednoho z oněch vyslaných. Čaj spolu s kožešinami tě příjemně zahřívá, vůně ukolébává ke spánku. Cítíš se příjemně ospalý a víčka se ti sama zavírají.[/whisp]

[tab]Celé ošetřování dravce sleduju mlčky. Krahujce jen lehoučce hladím po břichu a snažím se ho co nejvíce uklidnit. Jakmile Helier skončí, tak se snažím ptáka přenést na nejbližší větev, která by ho bez problémů udržela. Celou dobu se přitom snažím mu držet šátek na očích. Když se mi jej konečně podaří "přestěhovat", sundám mu pomalu šátek. Párkrát ho ještě pohladím a potom se přesunu blíže ke kotlíku se srnčím. [b]"díky za pomoc."[/b] obrátím se k Helierovi. Z ruky si pak odmotám plášť a použiju ho jako podsedák v těsné blízkosti kotlíku. Pořádně se nabažím vůně čerstvého masa a sednu si.

[tab][b]"No, Helier má pravdu."[/b] řeknu, jako bych hodně přemýšlel, [b]"Teď nemá cenu Victora hledat. Kdoví, kde bude. Raději si snězme večeři, a taky, jak se říká, ráno je moudřejší večera."[/b] Rozhlédnu se kolem sebe a do ruky si vemu jednu z větví, které Rohi přinesl. Začnu si s ní hrát na okraji ohýnku a přemýšlet nad událostmi dnešního dne. Očima brouzdám po obleze, pokud nějakou vidím a hladový žaludek si masíruju levou rukou. [b]"No naší kuchaři, kdy už to bude?"[/b]

[tab]Při vyjádření Keskiyo se jen suše pousměji. Nic jiného snad ani udělat nemohu. Nějak totiž nemám náladu se dohadovat kvůli takové hlouposti. Od toho tady koneckonců nejsem. Moje pozornost je plně upřena na Claudia. Dívám se na něj neutrálním pohledem. [i]Ruthven? Hmm, to jméno mi nic neříká, pokud vím.[/i] Skutečnost, že se snaží stále získat informace o mně a mých společnících se mi pranic nelíbí. Při jeho poslední otázce se musím hodně ovládat, abych nezačal udiveně kroutit hlavou. [i]Seš hluchej nebo co?! Říkám přece, že jsem zabloudil, osle.[/i] Dochází mi, že můj předchozí přednes byl naprosto k ničemu, protože ho ta nabídka viditelně nezajímá, čemuž se upřímně divím.

[tab]Dám si dost načas s odpovědí. Jednak se musím hodně zamyslet nad slovy a také potřebuji vstřebat tohle poněkud divné zacházení.
[b]„Řekněme, že jsme lidé s podobnými zájmy. Nic bližšího vám říci bohužel nemůžu, neboť byste mi to stejně nevěřili.“[/b] Povím s lehkým úsměvem. [i]A lžu snad? Vždyť je to vlastně pravda. Kdo by mi tu pravdu uvěřil?[/i] Záměrně ignoruji otázku ohledně toho, jak a proč jsem se oddělil. Říkal jsem to jednou a nehodlám to jak blbec furt papouškovat, nežli to tenhle maník pochopí.

[tab]Po chvilce koutkem oka kouknu do otevřených dveří. Při zjištění, že už se setmělo se lehce zamračím. [i]To je zlé. Nerad bych šel šest kiláků zpátky, když bude naprostá tma. Se zapálenou pochodní budu nenápadnej, jak vosa v zadku. Mohlo mě napadnout, že budou natolik líní, že mě nebudou hned hledat. Už vidím toho ukecaného Heliera, jak mě hledá po lesích.[/i] Při téhle myšlence se musím škodolibě pousmát. [i]Snad budu rychlejší jak oni. Nerad bych vysvětloval, proč mě našli zrovna tady a nic jsem neřekl.[/i]

[tab]V tom mi dojde, že vlastně nemám kde spát. Pomalu se otočím na Claudia a Keskiyo s poněkud smutným výrazem ve tváři. Jako by se mi vrátili smutné vzpomínky.
[b]„Jestli nemáte nic proti, zavřu dveře, aby sem nešel průvan.“[/b] Pokud nebudou mít nic proti, jdu ke dveřím a pomalu je zavřu. Při té příležitosti. Vykouknu ven, jestli někoho neuvidím a hlavně mě zajímá, jestli venku svítí měsíc nebo ne. Jakmile je zavřu chvilku se zamyslím.

[tab][b]„Víte je už dost pozdě a je mi to poněkud trapné. Ale mohl bych vás pro dnešek požádat o přespání? Bůh ví, kde moji přátelé teď vězí a hledat je v noci mi asi zrovna nepomůže. Byl bych vám neskonale vděčný, pane Ruthvene.“[/b] Dodám upřímným hlasem.
[b]„Pokud tedy nemáte v plánu tuhle chatu opustit už dneska ráno. Samozřejmě, jestli vás tu nějak obtěžuji, tak vás opustím.“[/b] Následně si krátce odkašlu a pokračuji. [whisp][i]Nevypadá na nějakého nelidu. Mohl by mě tu nechat, pokud mu to šikovně podám.[/i][/whisp]
[b]„Kolik těch kožešin máte vlastně k dispozici? A za kolik byste je byl ochotný prodat?“[/b] Zeptám se na rovinu. Nerad bych se tu dohadoval, když vlastně nevím, co za to bude chtít. Těžko to ale zaplatím ze svého. I když toho mám po ruce dost, na kožešiny pro čtyři to stačit určitě nebude. [i]Pro jsem safra nějak nezískal ten svitek![/i]

[whisp][tab]A plán je jasný. Pokusit se získat nocleh a ukecat ho, abychom zítra ten obchod provedli. Pokud nebude svolný, tak ty kožešiny večer šlohnu a co nejrychleji odtud vypadnu. Nejlépe brzy ráno nebo někdy, kdy bude alespoň slabá viditelnost. Jsem si vědom, že ten hafan bude dělat asi potíže, ale s tím se už nějak vypořádám. [/whisp]

[tab]Unavený. Dlouhé soustředění a snaha vykonat co nejlepší práci se projevují. Jedno táhlé zívnutí: [b]"Uáááá,"[/b] které zároveň slouží k protažení, když rozpažím ruce a ohnu krk na jednu a pak na druhou stranu. Párkrát to tiše křupne, jak se kosti vrátí na své původní, uleželé místo. Pohled mi ulpí na kotlíku, jenž je takřka úplně plný masa. Sundám rukavice, z nichž ještě nějakou dobu bude cítit silné a pronikavé aroma heřmánku, a položím je vedle torny. Ihned se jí chytím a vyndám dřevěnou lžíci a pečlivě zavázaný pytlíček z více vrstevného plátna. Rozvážu jej, odměřím asi čtvrtinu lžíce, [i]raději méně[/i], bílého hrubého prášku a nasypu do kotlíku. Na to sáček se solí opět zavážu a vrátím zpět do torny.
[tab]Tyč s kotlíkem sundám z ohně a naleju dovnitř z měchu vodu, lžící odspodu pořádně zamíchám. Tentokrát si dám záležet, protože chci, aby se sůl dostala ke všem kouskům okořeněného masa. Větev s kotlíkem vrátím opět na trojnožku, zkontroluju pevnost konstrukce. Pokud by náhodou potřebovala opravit, vyjmu ze svého opasku jeden z mnoha malých provázků na přivazování různorodých věcí a převážu, abychom ani náhodou neriskovali, že nám jídlo skončí v popelu plamenů. [b]"Rohi, díky za to maso, vypadá dobře."[/b] Stihnu ještě "pochválit" hobita. [whisp][i]Musím si jej přeci trochu předcházet. Nakrájel to celé sám. No, třeba umí taky vařit. Jen snad nebude prosazovat, abychom šli hledat Victora ještě za tmy. To bychom se pak neshodli.[/i][/whisp]

[tab]Lžící pak vyzkouším kousek masa. Nejdříve na něj foukám, pak počkám, až víc vychladne, a okusím, jak je "dobrý". Pokud již je "tak akorát", spokojen, že jsem snad vykonal dobrou práci, jej spolknu a odpovím Keeriasovi. [b]"Můžem´ to sundat z ohně. A jestli máte lžíci, pochutnejte si. Možná to půjde nabírat i nožem, ale dávejte pozor na kotlík. Nerad bych, aby byl poškrábaný víc, než už je."[/b] Poinformuji své kolegy o tom, jak se hodlám podělit o kotlík.
[tab]Ještě se stihnu zeptat: [b]"Má tu někdo placky, chleba nebo kus sýra?"[/b] Navrhnu, aby kdokoliv přispěl s přílohou. Kdyby se nikdo k žádné činnosti neměl, sundal bych kotlík stále na tyči z ohně, položil jej takto dále od okraje ohniště, abychom si mohli sednout kolem, a svou lžící se pustil do jídla. Jestli kdokoliv nabídne přílohu, s poděkováním ji přijmu a budu přikusovat k srnčímu rychlému "guláši".

[tab][b]"Asi... by bylo lepší držet hlídky, kvůli nočním lovcům, co myslíte? Navíc si každý z nás v té době může upéct kus masa nad ohněm. A ráno bychom vyrazili hledat Victora."[/b] Optám se všech hodujících, když spokojeně přežvykuji soustou za soustem. [i]Tentokrát se nočnímu hlídání nemám důvod vyhýbat. A hlavně bych se mu ani nevyhnul. Jsme jen tři. Máme ale oheň a máme jídlo. A průběžně si opéct kus srnčího by taky nemuselo být tak špatné. Budeme mít oheň až do rána. Třeba na čaj z bylinek.[/i]

[tab]Hoci sústredene krájam mäso, po očku sledujem Helierovu prácu na Keeriasovom sokolovi. [i]Kto vie, čo mu zranilo to krídlo. Mal šťastie, že na elfa narazil, inak by ho rýchlo zožrala nejaká líška. Ktoho vie, kedy bude môcť zase lietať...[/i], hodím ďalší kúsok mäsa do kotlíka.
[tab][b]"Myslím, že to už bude stačiť,"[/b] poviem, keď už je kotlík takmer plný. Potichu (a hladne) pregĺgam nad vôňou šíriacou sa od nášho ohniska. [i]Ešteže Helier vyniesol toho jazveca, inak by sme tu za chvíľu mali celý les. Vyvrhnuté srnčie vnútornosti ale môžu pôsobiť ako podobný magnet.[/i]
[b][b]"Niet za čo,"[/b] odpoviem na kudúkovo poďakovanie a usmejem sa. [whisp][i]Neviem prečo, ale mám pocit, že ma začína brať ako sluhu. Zatiaľ sa s tým zmierim, ale pokiaľ ma nebudú brať ako rovnocenného, tak sa asi pri prvej príležitosti vytratím.[/i][/whisp]

[/b][b]"Hmm, to je možné, ale len či už nebude neskoro,"[/b] zamyslím sa nad zápornou odpoveďou z oboch strán. [i]Idú po nás vojaci a my tu sedíme, kým jedného z nás mohli pokojne zajať. Alebo čo ak sa rozhodol prebehnúť a zradiť nás za zmiernenie trestu? To by snáď nespravil, po mne idú len preto, že som im pomohol.[/i]

[b]Znepokojenie zo mňa razom opadne, ako JHelier zvesí kotlík z ohňa. Keďže lyžicou nedisponujem, vybral som z pošvy dlhú dýku, ktorá je síce trochu nemotorná, ale aspoň lepšia ako holé prsty.
[/b][b]"Neboj sa, posnažím sa tvoj kotlík nepoškodiť,"[/b] poznamenám upokojujúco, no zrejme to nezodpovedá pohľadu na dýku, ktorá v mojich rukách môže pripomínať až malý meč. [b]"Bohužiaľ, z mojich zásob už nieč nezostalo, budeme si musieť vystačiť s mäsom,"[/b] usmejem sa pre zmenu ospravedlňujúco.
[b][b]"S hliadkami úplne súhlasím, pokiaľ by to nikomu nevadilo, vzal by som si hneď prvú."[/b]
Potom už na nič nečakám a pustím sa do jedla s úmyslom čo najviac si naplniť prázdny žalúdok.

[tab]Obličej se mi rozzáří, když nás Helier informuje o hotovém jídle. [b]"Mám ještě v zásobě pár kousků chleba."[/b] rukou, aniž bych vstal, lapnu po svém vaku. Trochu ji prohrabu, dokud se mi nepodaří najít chléb. Opět vytáhnu nůž z boty a rozkrájím ho na čtyři díly. Jeden z nich schovu zpět do torny. [b]"Své nejlepší časy má už za sebou... bude dost tvrdý. Jestli ale máte chuť, jen berte."[/b] nabídnu svým společníkům po trošce pečiva, sám si na svůj kousek nožem napíchnu maso.

[tab][b]"Tohle opravdu bodlo. Velmi dobré. Velmi, velmi..."[/b] pochválím po prvním zakousnutí Helierovu práci. [b]"Vařené maso mám nejraději."[/b] Když sním první příděl masa, na nic nečekám a opět si naložím ke zbylému chlebu, který jsem si hodně šetřil. Po jídle si ještě pohladím žaludek a začnu se chystat ke spánku. [b]"No, tak se ještě mezi domluvte na další hlídku. Mně je jedno jakou dostanu. Spánek se mnou mele hlavně teď. Ale udržujte oheň po celou noc."[/b] Nůž otřu do trávy a vložím zpátky do boty. Uvelebím se nedaleko ohýnku a potrhaným pláštěm se přikryju.

[tab]Jen co lehnu, zase sebou trhnu nahoru. [b]"Já zapomněl na tu kůži... to by bylo škody."[/b] ťuknu se při tom rukou do čela. Jestli už kudůk s hobitem dojedli, hned se vrhnu ke kotlíku. Pokud stále jí, počkám na ně. Potom utrhnu už z tak strhaného pláště kousek látky. Nožem na ni nandám všechny zbylé kousky masa z kotlíku. Z torny vyhrabu a nasadím si rukavice, aby mě kotlík nepopálil. Do jedné ruky vezmu srnčí kůži, do druhé kotlík s tyčí. Kůži pohodím tak patnáct sáhů od tábořiště a jednou, z obou stran ji spařím. Když přijdu zpátky, podám Helierovi jeho kotlík i tyč a srnčí kůži ještě nožem očistím. Převěsím ji pak přes jednu z větví a zase si sednu. [b]"Teď mi už snad nic nebrání se jít vyspat. Heliere, tobě dobrou noc a Rohimu, příjemný posed u ohně."[/b] přikryju se pláštěm a s hlavou opřenou o vak se snažím usnout.

[whisp][u]Během mé hlídky:[/u]
[tab]Na ohni si opeču kousek neuvařeného masa. Utrhnu si další kus pláště a zabalím do něj pečinku. Pokud by měl krahujec zájem, tak mu malý kousek nabídnu.[/whisp]

[tab]Bez okolků se chopím nabízeného kousku chleba. S šetřivým smýšlením z něj ukusuji po malých soustech a prokládám většími kousky masa. Spokojeně se láduji. Rychle a bez váhání si naberu, ale pak foukám, abych si neopařil jazyk či rty. Po mnoha lžících masa a kusu kůrky s vnitřním, však již sušším a tvrdším chlebem, dojím, spokojeně se olíznu a do rukávu si utřu rty.

[tab]To, že Rohi ani Keerias nemají lžíce nakonec skousnu a s jednou horkou slinou spolknu, protože... [i]Co bych mohl čekat od chudáků, kteří nemají ani na ten kotlík, natož sůl nebo koření. Ale aspoň umějí lovit. Oba. A to se hodí. [whisp]Ale u Rohiho mne zaráží, že nepřizná, že měl zásoby ne vícero dní. Vždyť jsem je viděl, když měl ještě vysypaný vak u toho incidentu s trpaslíky. No, budu se ho muset na tohle optat. Ale až zítra, za světla, společně s Keeriasem.[/whisp][/i] Přežvykuji a přitom se mi v hlavě všelijak přetahují myšlenky o to, zda bylo dobré nechat Victora v lese samotného. [i]Rozhodně se mu |muselo něco stát, jinak by se již dávno objevil. Pokud tedy nezamířil na vlastní pěst směr náš současný cíl cesty, přítel bydlící u Starosrdce. Je to necelých deset mil, tedy dvě hodiny cesty. Ale to by přeci neudělal?![/i]

[tab]Z myšlenek mne vytrhne až činnost Keeriase, když si očistí nůž o trávu. Zároveň s tím nabídka Rohiho ohledně první hlídky. [b]"Skvěle, tak já si vezmu tedy druhou hlídku. Minulou noc jsem se vcelku prospal,[/b] [i]tedy až na ten rychlý přesun[/i], [b]takže teď mne můžeš vzbudit, až budeš tušit, že měsíc přešel třetinu své dráhy po obloze."[/b] Pronesu stroze doufajíc, že hobit tuší, co znamená třetina, co znamená dráha měsíce po obloze a že v přírodě nepřespává poprvé. Ale tak, s tím asi nic moc neudělám. Rozhodně mu nechci teď nic vysvětlovat, tudíž se tím dále nezatěžuji. Spokojeně si poposednu, lžíci otřu do trávy a ještě ji zevnitř vytřu utrženými stébly trávy.

[tab]Jakmile se elf začne ukládat ke spánku, vzpomenu si jen, že chtěl dělat něco s kotlíkem a kůží. Kupodivu on si vzpomene na totéž a začne přendávat maso na utržený cár z nyní již bývalého pláště. Jakmile skončí, chytnu již studený kotlík, protože byl docela dost dlouho položený mimo plameny, do rukou, usrknu trochu šťávy s chutí masa a koření a zbytek vyliji na okraj ohniště, ale ne přímo do rozžhavených uhlíků. [b]"Tímhle bych to radši nespařoval, to by nebyla dobře vyčiněná srnčí. Počkej, naleji tam vodu."[/b] To celé bych mohl stihnout tak rychle, že ještě předtím, než elf odloží provizorní "talíř s masem" a najde své rukavice v batohu, nalil bych do kotlíku trochu vody ze svého měchu a tyč i s vodou opět přesunul nad oheň. Tentokrát již více k plamenům, ale ne až do nich. Nepřeji si, aby byl kotlík zbytečně černější, než už je. Tak malému množství vody by nemuselo trvat dlouho, než se začne vařit.

[tab][b]"Pomůžu ti s tím."[/b] Dodám ještě, když elf chytne kůži, do druhé ruky kotlík a pak kůži pohodí nedaleko. Sám si své rukavice navleču také. [i]Je nějak nedočkavý. Nebo také tak unavený.[/i] Celou dobu jsem mu v patách. Ještě než se začne chystat kůži přelít horkou vodou, kleknu si na kolena, chytím okraje a dva cípy natáhnu, jak jen to půjde, od sebe. [b]"Snad mě neopaříš a takhle to bude aspoň nějak vypadat. Opatrně, prosím."[/b] Vysvětlím své počínání. [i]Třeba se pak bude mít i čím příkrýt, když už mu z pláště zbylo jen děravé sítko sloužící jako držák na dravce.[/i] Celou dobu na zemi klečím tak, aby na nás svítily plameny od ohniště a hlavně aby kůže byla alespoň trochu osvětlená a bylo na ni vidět.
[tab]Odvrátím zrak před prvním přívalem páry. Vždy, když Keerias na kůži nalije trochu vody, pokusím se ji co nejpřirozeněji a nejvíce, avšak ne silou a ne víc, než dovolí možnosti, natáhnout. Šlachovitá tkáň by měla po chvíli začít držet "natažený" tvar. V tu chvíli jen poznamenám něco o tom, že se můžeme přesunout na další kousek kůže a přelít trochou horké vody zase jinou oblast.
[whisp "Keerias"]
Jak tak ve dvou zpracováváme kůži, pronesu, pokud je hobit dostatečně daleko, pár tichých slůvek směřovaných jen pro elfí uši. [b]"Jak Rohi říkal, že nemá zásoby, "[/b] na chvilku se odmlčím a dodám dalším slovům váhu [b]"nevěřím mu. Protože když mu trpaslíci vysypali vak, všimnul jsem si zásob jídla asi na tři dny. Na cestě jsme necelé dva dny. Navrhuji, abychom se jej zeptali před snídaní, jak to myslel se svými zásobami, které nemá. Co myslíš?"[/b] Otázka na konci vyzní spíše jako řečnická. I elfovi asi bude jasné, že ráno se Rohiho zeptám tak či tak.
[/whisp][whisp][i]Manipulovat se sebou a nechat si lhát do očí? To si opravdu nenechám líbit.[/i]
[/whisp]
[tab]Při tom celém zápolení s kůží uběhne určitě další část večera, kdy se snažím, aby mi pára nešla přímo do obličeje, a tak uhnu jednou doleva, podruhé na opačnou stranu. Pokud by snad horká voda dopadla na mé ruce, hned bych popálené místo otřel do chladivé vlhnoucí trávy. Jakmile skončíme, již řádně unaven a s břichem již nepřecpaným, ale příjemně odlehlým, se vrátím k ohništi. Vzhledem k faktu, že i elf se po pověšení kůže začal ukládat ke spánku, taktéž na nic nečekám a začnu si připravovat své ležení. Rozbalit deku nedaleko ohniště, v dosahu tepla plamenů. Přepůlím přikrývku, jednu polovinu jako podklad, druhou připravenou přehodit přes sebe. Kloboukovou čapku si položím vedle hlavy. Samostříl s toulcem s šipkami na dosah ruky, hůl k tomu. Lehnu si. Hlavu položím na měkčí část torny. [b]"Za třetinu dráhy mne vzbuď, Rohi. Dobrou Keeriasi, dobrou Rohi."[/b] Popřeji a přivřu oči. [i]Snad jsem na nic nezapomněl. Tedy doufám, že ne. Hlídky rozdány, co zbývá? Nic. Jen usnout. A pomstít Selenu. Namlátit Geraldovi na zadek, pomstít krollího válečníka Volodimera, získat věhlas a hromadu peněz. A určitě nebude od věci nějaký pěkný sklípek s vínem a alchymistickou skříní a laboratoří. Ano ano, to bude krásné snění.[/i][whisp][i]A několik málo drobností nad ránem. Uvidím, co se z toho vyklube.[/i][/whisp]

[tab]Pozoruji onoho Victora a pomalu ztrácím pojem o čase... pomalu nevnímám a svět se mi mlží. Nicméně se snažím vnímat co nejdéle to půjde. Po vypití čaje se cítím o něco málo lépe, ale doléhá na mě obrovská ospalost. Taková, že abych neunsnul v okamžiku, musím občas cuknout hlavou, abych se „probral“.
[tab]Pořádně se na něho podívám, zatímco si ho snažím dále prohlížet, jak jen zvládám. [i]No... no – ano! Musí to být on. Ale neměl přijít jeden, doufám, že ti jeho přátelé jsou zbytek Vyvolených.[/i] Díky teplému čaji mi již tolik nebolí v krku. [i]Aneb jak se vyplatilo schovávat si několik těchto bylinek.[/i]
[tab][b]„Jistě – Kesky,“[/b] na chvilku se zastavím. [i]Snad se jmenuje alespoň podobně..[/i] [b]„Ohlídej ho, prosím. Neboj, kožešin mám dost.. zítra se... domluvíme...“[/b] s posledními slovy pomalu usínám. A za několik málo dalších vteřín spím.

[tab]Podobne ako Helier, aj ja prijmem od elfa ponúkaný chlieb, hoci je poznať, že najlepšie roky má už za sebou.
[b]"Ďakujem,"[/b] usmejem sa vďačne na Keeriasa.
[tab]Snažím sa jesť tak, aby mi chlieb zostal až do konca, teda malými sústami zajedám viac mäsa, až kým sa konečne poriadne nenajem. Naviac sa usilujem neškrabnúť špičkou noža o kotlík. [i]Čo je to deň bez obeda... A bez druhého obeda... A bez druhých a tretích raňajok... No čo, už som na výpravách hladoval viac. A táto je o to lepšia, že som sa konečne zbavil trpaslíkov.[/i] V mojej spokojnej mysli ale stále hlodá červík pochybností, týkajúci sa zmiznutého Victora. [i]Určite sa mu nič nestalo, možno len zablúdil, alebo narazil na niečo zaujímavého.[/i] Viem ale, že len klamem sám seba, lebo v tom prípade by sa asi vrátil a oznámil nám to. [i]Ale u týchto mestských ľudí jeden nikdy nevie.[/i]
[tab]Spracovanie kože len sledujem, pretože som sa ničím podobným ešte nezaoberal a ani netuším ako na to. [i]Aj tak neviem, čo to má za zmysel. Možno to len predajú tam, kde máme namierené.[/i]
[tab]Som celkom potešený, že mi vyšla prvá a najlepšia hliadka. [i]Hoci ju unavený človek sotva pretrpí, potom môže spať celý zvyšok noci bez prerušenia, a potom až do rána, takže na cestu ide zasa oddýchnutý. Pokiaľ sa teda nič zvláštneho nestane.[/i] Keď mi ale Helier začne vysvetľovať ako malému, ako spoznám, že je už tretina noci za mnou, trocha ma zamrzí že ma pokladá za neskúseného zelenáča, ktorý je po prvý krát v prírode, no prenesiem sa cez to tým, že sa snaží urobiť dojem svojou vzdelanosťou. Vezmem nôž, ktorý som použil ako príbor, starostlivo ho poutieram do trávy a vrátim ho do pošvy. Neďaleko ohniska si rozprestriem plášť, pod jednu stranu podložím batoh a opriem tam aj kušu s vloženou šípkou. Posadím sa na svoje miesto a poriadne zazívam. [i]Toto bude dlhá hliadka, unavený a najedený. No čo už, nejako to pretrpím a zvyšok noci snáď prespím.[/i]
[b]"Dobrú noc vám želám,"[/b] poprajem im s úsmevom, hoci im tak trochu závidím.
[tab]Z dreva na prikladanie vezmem nejaké drievko a začnem z neho niečo nezmyselného vyrezávať, len aby som zamestnal ruky, kým sú uši v strehu. Dávam pozor aj na oheň, aby nevyhasol a ak sa mi zdá, že je už dreva málo, na dohľad tábora, na miesta kam dopadá ešte svetlo ohňa sa vydám nazbierať nejaké do zásoby. Takto nejako strávim určenú časť noci, kým nie je čas, aby ma Helier vystriedal. Potom už len spokojne zaľahnem do pripraveného ležoviska a snažím sa spať čo najdlhšie.

[tab]Dosti unavený a při hledání rukavic ani nepostřehnu kudůkova slova. Když se otočím, na chvíli překvapeně strnu. [i]Vždyť tady ten kotlík před chvíli byl, ne?[/i] Rozhodím rukama a prohlédnu nejbližší okolí. Všimnu si Heliera, jak zrovna vylívá kotlík a hluboce vydechnu. [i]Co to zase provádí? Chce mi zabrnkat na nervy nebo co? Snad jsem teď jasně říkal, že tou, právě ním vylitou, vodou spařím tu kůži![/i] Než se mi hlavou přeženou všechny tyhle myšlenky a než stačím cokoliv říct, stihne už kudůk naplnit kotlík novým obsahem. Chvíli ho sleduju a nakonec na jeho slova "Pomůžu ti s tím.", reaguju jen lehkým pokývnutím hlavy.

[tab]Chytnu kůží, z ohniště vezmu kotlík a svižným krokem dosjdu na místo, kde se rozhodneme ,spařovat'. [whisp "Helier_Vein"][b]"Abych řekl pravdu... nepamatuju se, co měl Rohi ve vaku. Ale když už to říkáš, určitě bychom ho měli proklepat i nějak jinak. Třeba,"[/b] na chvíli se zamyslím, [b]"promiň teď mě vážně nic nenapadá, totiž, jsem už opravdu utahaný. Ale ty určitě, možná i časem já,"[/b] usměju se, [b]"na něco přijdeme."[/b] [/whisp] Přitom všem se snažím, abych kudůka nijak nepopálil. Když se s Helierem vrátíme, nic mi už nebrání v tom, abych sebou mrskl do předem připravené pozice u mého vaku.

Když Claudiovi podám čaj, mírně mě překvapí, jak klidně ho začne usrkávat mezi tím, co mluví. [i]Asi mi věří. Takže pokud neni naprostý blázen bez špetky pudu sebezáchovy... musel mě poznat, tim líp pro mě.[/i] Ušklíbnu se, ale jen v duchu, navenek nedám nic znát a poslouchám co říkají, [i]takže Victora vypakovat nemam. Dobře.[/i] Kdyby byla situace jiná, jen bych pokrčila rameny, ale tentokrát se jen pousměji.

[i]Dobrá otázka, co pohledáváš v těhle končinách, Victore? Nejsi elf a nezdá se, že by tě nějaký elf znal... Nevypadáš ani jako znalý zdejších lesů. Co tě sem přivádí?[/i] Podívám se na něj a mírně přimhouřim oči. [i]Ale tak nejsi tu sám, to se dalo čekat. Nevypadáš jako člověk nějak moc zpřízněný s přírodou... a zdejší hvozdy umí být... smrtící.[/i] Chci se pousmát, ale nakonec si to rozmyslím a podívám se očkem na Claudia.
[i]Nevypadá moc zdravě. Doufám, že mu ten čaj pomůže... co v něm vůbec je?[/i] Nasaju vzduch, [i]máta, jednoznačně... a co dál? Černý bez, jitrocel a... podběl? Řekla bych, že ano. Zajímavá kombinace, asi ví, k čemu mu je.[/i]

[i]Co vlastně vim o tom Claudiovi? Má chatu ne moc daleko od Starosrdce. V domě má štěně vlka a vyzná se v bylinkách. Nevypadá jako někdo, kdo by neuměl držet meč. Hraničář? Možná, nebo něco podobného. A podle toho jak vypadá, asi to nebude žádnej nováček. Takže jsem v místnosti se zkušeným zlodějem a hraničářem... [/i] Chvilku si je přejíždim pohledem, pak ale když promluví Claudius, otočím se na něj, mile se usměju a souhlasně pokývám hlavou.

Pak se otočím na Victora.
[b]"Myslím, že se tu vyspat můžeš. Pokud tedy pořád stojíš o ty kožešiny, pokud ne, stejně bych tu být tebou počkala."[/b] Pokrčím rameny, [i]pokud se teda taky nebojíš. A pokud si neměl něco v plánu.[/i] Mírně přimhouřim oči, v zamyšlení, ale stále dávám pozor na Victora.
[b]"Nejspíš nejsi zdejší, ale mohl bys vědět, že zdejší lesy nejsou zrovna přívětivé."[/b] Usměju se na něj [i]a nejspíš nebudeš chtít riskovat jednoho lesa znalého elfa za zády, co?[/i] Křivě se ušklíbnu.

[b]"Podle toho co Claudius říkal bych řekla, že zítra bude ochotný jít za tvými... přáteli. Stačí počkat, můžeš si odpočinout, určitě se tu najde i něco k jídlu."[/b] Nenuceně pokračuju. [i]Nebo si klidně jdi, Claudia bych typla na někoho, kdo dokáže stopovat. Když bude třeba, najdem si tě, ale už nevim jak moc příjemný setkání to bude. Zatim nemam žádný důvod k tomu ti chránit život a tvoje zájmy.[/i] Navenek ale nedám znát co se mi honí hlavou.

Pokud se rozhodne zůstat, zazubim se na něj.
[b]"Asi si budeš muset ustlat na zemi."[/b] Nenuceně dojdu ke stolu a sednu si na židli, stále ale pozorně poslouchám a vnímám sebemenší pohyb okolo... zvláště pak Victorův připravená v případě nutnosti použít násilí.
[i]Sice jsi mi pomoh, ale neznám tě... nevidim důvod, proč bych měla mít výčitky. Ale zatim mi si sympatickej... Až nebudeš, poznáš to.[/i] Nedám znát co se mi honí hlavou, opět, a usměju se. Mile.

[tab]Při Claudiovo reakci se zatvářím trochu dotčeně. Už se nadechuji k reakci, když v tom mi ten chlapík usne přímo před nosem. Překvapením pootevřu ústa a chvilku váhám, jak na to zareagovat. [i]Děláš si ze mě prdel? Takhle mě odbít?! A ještě ji říkat, ať mě ohlídá. Jako bych byl nějakej zajatec, kerej by mohl utéct, nebo co.[/i] Nevěřícně zakroutím hlavou, ale skromný úsměv v mé tváři značí, že stojím nad věcí. Koneckonců proč ne. [i]Teď bych stejně nikam nešel. Času dost…[/i]

[tab]Zvědavě se podívám na Keskiyo. Oslovil ji Kesky. [i]To se neříká někomu, koho vidí poprvý v životě. Znají se nebo ne?[/i] Z chvilkového rozmyšlení mě vytrhne fakt, že má Ruthven stále můj plášť. Bez dlouhého rozvažování si ho vezmu zpět. [i]Spodky máš a tohle patří mě.[/i] Na slova elfky pouze souhlasně přikývnu a zadívám se jí do jejích očí. [i]Kdo jsi? Noční elfka? Nebo nějaká tajuplná hříčka přírody?[/i]
[b]„Nějak nemám v plánu odcházet. Je tma jak v pytli a stejně bych zase zabloudil.“[/b] Povím upřímným hlasem načež si vezmu zpět svojí brašnu a prohlédnu si zkoumavě místnost. [i]Nemá smysl klást odpor ani si to brát násilím. Třeba se mi tihle dva budou ještě hodit.[/i]

[tab]Při zmínění toho, že budu spát na zemi se šibalsky pousměji.
[b]„Zdá se, další postel už tady nevidím. Jinak hned ráno půjdu za svými přáteli a zavedu je sem. Pokud se pan Ruthven do té doby vzbudí, buďte tak hodná a chvilku tu na nás počkejte.“[/b] Dodám vlídným hlasem. [i]Ano, to by bylo vskutku nejlepší. Nerad bych, aby ti maníci odešli beze mne.[/i] Následně lehce pokývnu hlavou.
[b]„Přeji vám dobrou noc, slečno.“[/b] Povím tajemným hlasem s lehkým úsměvem, načež si dám svůj plášť na zem a následně si na něj lehnu. Vytáhnu nenápadně dýku a dám si ji k hlavě. [i]Jistota je jistota. Ale nemaj důvod mi ubližovat. Kdyby mi chtěli ublížit, už by se stalo.[/i] Proto s klidným výrazem ve tváři usínám. Ležím ale tak, abych měl Keskiyo na očích.

[tab]Jakmile ráno vstanu, tak slušně pozdravím, pokud bude někdo z těch dvou vzhůru. Následně si sbalím své věci a vydám se za svými společníky do lesa. Jdu rychlejším tempem, ale dávám si pozor na možné nebezpečí. Za předpokladu, že dorazím ještě ve chvíli, kdy budou ti lenoši spát, vzbudím je. Následně mluvím s lehce provokativním hlasem a šibalským úsměvem:
[b]„Dobré ráno, pánové. Vstaňte a pojďte ihned za mnou. Náhodou jsem objevil našeho člověka s kožešinami a je ochoten nám vyhovět. Zbytek vysvětlím cestou. Pojďte, nemáme moc času.“[/b] Poslední větu povím velmi důrazně. Pokud vstanou a budou přípraveni jít, spokojeně pokývnu hlavou a pousměji se. Následně je zavedu k chatě pana Ruthvena. (Za předpokladu, že nikdo nebude odporovat).

[tab]Ještě než mi hobit popřeje dobrou noc, porovnám všelijak tornu, aby mne netlačila pod hlavou. [i]Proč jen jsem si vybral druhou hlídku. No, měl bych co nejrychleji zabrat.[/i] [whisp]Nůž, který normálně nosívám u opasku v pouzdře skryji pod polštář z batohu, tak akorát na dosah ruky.[/whisp] Ještě po hmatu překontroluju, kde je v batohu truhlička a taky, že měch mám vedle hlavy, kdybych se v noci chtěl napít vody.

[tab][b]"A kdyby se vrátil Victor, radši mě vzbuď."[/b] Řeknu polohlasně, když už ulehám a nemíním se v pár nejbližších hodinách zvednout z připraveného "lůžka". [i]Jestli se ztratil, tak je fakt blbej. To světlo a pečínka musí prozrazovat, kde jsme snad na sto honů. Ne, nebudu nad tím raději uvažovat. Nic mi nedluží a já jemu taky ne. Kéž je tahle noc příjemnější, než ta předchozí.[/i] A přestávám přemýšlet. Sice se nesnažím vnímat zvuky tichého nočního lesa, ale pokud zaslechnu ještě před usnutím křupnutí větvičky nebo jen hlasitější zvuk, zpozorním a budu uši napínat, dokud mne únava nepřemůže.

[i]Stejně by mě zajímalo kdo to doopravdy je. Proč se v okolí starosrdce potuluje zloděj? Nemá tu moc co ukrást.[/i] Zamyšleně se zamračím, když ulehne a popřeje mi dobrou noc.
[b]"Počkáme a tobě taky dobrou noc, Victore."[/b] Popřeji mu tiše a zamyšleně si ho prohlížím, pak ale zrak odvrátím a vyhledám štěně. Nemluvím na něj ani mu nedávám jiné podněty, jen ho tiše sleduji.
[i]A říkal, že je tu s přáteli. Skupinka obnášející lidského zlodějíčka... a nechoval se zrovna jako někdo, kdo má skupinu přátel... spíše bych podle jeho reakce usuzovala na skupinku osob, kterou spojuje jen pár věcí. Možná třeba i jen jedna... ale přátelé bych jim neříkala. Zdá se mi, že za nimi pospíchá. Kdyby to byly opravdu přátelé, počkali by klidně den, i dýl... ale pokud mam pravdu... možná proto žene, není si jistý, jestli počkají. A skončit tady samotný... pro člověka... no, taky bych tím nadšená nebyla.[/i] Zamyšleně přejedu pohledem přes spícího Claudia na Victora a pak se zadívám z okna.
[i]Počkat. Královna řikala něco o skupince, ke které se mám přidat, ne? A že mám dojít ke Claudiovi... že by?[/i] S přimhouřenýma očima se zadívám na Victora.
[i]Že by patřil do té skupinky? To by mnohé vysvětlovalo. Ale... nevím, uvidíme.[/i] S povzdechem si položím ruce na stůl tak, abych na ně mohla složit hlavu a usnu. Od jakživa mam lehký spánek a s mým elfským sluchem mě vzbudí hodně věcí, [i]a když je Victor takhle blízko, neměla bych si nevšimnout, kdyby vstal.[/i] Zívnu a pak mi dojde, že dveře zamčené nejsou. [i]I když, proč je zamykat? Victor je zloděj, pro něj by to překážkou nebylo. Navíc, je tu i okno. Pokud se zítra vytratí a nevrátí, najdu si ho...[/i] S tím nejspíš usnu.

Pokud se vzbudím před ním, taky mu popřeji dobrý ráno, ale dál si ho nevšímám, sedím na židli a přemýšlím nad ničím.

Pokud se vzbudim někdy po tom co se Victor vzbudí ale zároveň předtím, než se vrátí, usadím se na židli..

V obou případech čekám buď na to, až se Claudius probudí, nebo na Victorův návrat.

Pokud se ale vzbudím až po Victorově návratu a jeho kousavém popřán dobrého rána, stejně kousavě mu ho vrátím.
Posadím se na židli a čekám co bude dělat.

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Po vydatné večeři se Keerias spolu s Helierem pouští do čištění srnčí kůže. V kotlíku nezbyl ani jediný kousíček masa, taktéž i příjemně kořeněná omáčka padla za oběť dvěma největším hladovcům. Po spaření, už je snadné nožem seškrábat zbytky šlach a masa. Nyní měkká, poddajná a nečistot zbavená kůže jistě svému majiteli v lecčems poslouží.

[tab]Noc pokročila a elf i kudůk se ukládají ke spánku. Po celodenní tůře usínají velmi brzy. Tak jak bylo domluveno se střídáte na hlídce. Čas plyne, rušen jen zvuky nočních živočichů, kteří se přišli postarat o jezevce a srnčí vnitřnosti. Vrčí na sebe a sem,tam je slyšet cvaknutí tesáků. Naštěstí se drží v uctivé vzdálenosti. Ačkoliv cítí srnčí, strach z ohně je větší, než-li dráždivá vůně syrového masa. I krahujec se čas od času zavrtí a nervózně pozoruje okolní tmu. Blízkost šelem mu vůbec není po chuti.

[tab]S postupující nocí zvuky utichají, až se vytratí úplně. Dravec klidně a nerušeně odpočívá. Žádná známka toho, že by se blížilo nebezpečí. I Keerisova poslední hlídka plyne nerušeně. [whisp "Keerias"]Na nízkém ohni sis upekl pořádnou porci masa. Krahujec o pečínku zájem nejeví, ale pár kousky syrového masa nepohrdne. Jak sis všiml, má oči jasné a živě jeví zájem o okolí.[/whisp] Tma ustoupila svítání dnes o něco později. Zatímco jste spali, obloha se zatáhla šedými mraky. Den začíná pošmourně, pofukuje studený vítr a začíná jemně mrholit.

[tab]Ať už vás vzbudí cokoliv nebo kdokoliv, cítíte se odpočatí a plní sil. Uplyne sotva minutka od doby, co jste otevřeli oči do nepřívětivého dne, když vaši pozornost upoutá křupnutí suché větvičky. Za pouhých pár minut se zpoza stromů ozve známý hlas.

[tab]„Dobré ráno, pánové. Vstaňte a pojďte ihned za mnou. Náhodou jsem objevil našeho člověka s kožešinami a je ochoten nám vyhovět. Zbytek vysvětlím cestou. Pojďte, nemáme moc času.“ Vybízí vás důrazně Viktor a vstoupí na otevřenou mýtinku.

-----------------
šepot i pro Victora

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Nedlouho poté, co se majitel odebral do říše snů, se i vy ukládáte ke spánku. Victor na zemi a Keskyio v nepohodlné pozici u stolu. Nasycené a spokojené vlče vyskočilo na postel a uvelebilo se Claudiovi u nohou. Spokojeně odpočívá na kožešinách, vedle odhozených spodků.
[tab]V kamnech praská oheň a uvnitř je příjemné teplo. [whisp "Victor Dantes"]Rozhodně je tu příjemněji než venku, kde se na obloze objevily mraky. Za něž se čas od času skryl srpek měsíce.
[tab]Najdeš si vhodné místo na podlaze a uložíš se ke spánku. Unavený celodenním putováním usínáš brzy. Spíš klidně, netrápí tě žádné zlé sny.

[tab]Ráno vstáváš jako první, chvilku před úsvitem. Cítíš se svěží, příjemně odpočatý a hladový. Claudius i Keskiyo ještě vyspávají. Štěně otevře očka, nezaujatě na tebe pohlédne a jak zamíříš ke dveřím, opět zavrtá čumáček pod packu.
[tab]Venku je nevlídno, obloha zatažená a pofukuje studený vítr. Rozednívá se a začíná drobně mžít.
[tab]Směr znáš a poslední úsek cesty, tě vede světlo malého ohýnku. Jsi už blízko, když ti pod nohou křupne suchá větvička.

[tab]Raději se rozhodneš na sebe upozornit.
[b]„Dobré ráno, pánové. …“[/b] Pokračuješ dále v řeči a za okamžik už vstupuješ na mýtinku, kde se nalézají tři zbylí členové družinky. Keerias je na nohou, Rohi s Helierem se právě probírají ze spánku.
[tab]Vlastně k nim přibyl ještě někdo. Dravý štíhlý pták s krátkými a širokými křídly, poměrně dlouhými žlutými končetinami, krátkým šedým zobákem a dlouhým ocasem. Asi třicet coulů vysoký má břidlicovitě šedý hřbet a křídla. Jedno z nich je ovázané pruhem plátna.[/whisp][whisp "Keskiyo"]

[tab]Keskiyo:
[tab]Vzbudí tě lehké klapnutí dveří. Je krátce před úsvitem a Victor vás právě opustil. Ze spaní v sedě jsi celá rozlámaná a bolí tě za krkem. Claudius i štěně ještě dřímou na posteli. Muž dnes vypadá mnohem lépe než včera. Klidně oddechuje a do tváří se mu vrátila barva. Následně si uvědomíš, co tě vlastně vzbudilo. Nebylo to ani tak cvaknutí kliky, jako tvůj žaludek. Hlasitě se dožaduje o svůj příděl jídla.[/whisp][whisp "Claudius Ruthven"]

Claudius:
Je časné ráno a ty otevíráš oči. Cítíš se mnohem lépe než včera. I když máš plný nos a ještě pokašláváš, bolest hlavy je pryč a teplota také ustoupila. V místnosti je s tebou pouze Keskyio, muž ze včera zmizel.[/whisp]

[whisp "Keskiyo, Claudius Ruthven"]
[tab]Keskiyo a Claudius:
[tab]Pár minut po elfce otevírá oči i Claudius. Vlče ležící dosud klidně na posteli u jeho nohou, zavrtané do suchých spodků, zpozorní. Zvedne hlavu a vítá ho radostným štěkotem. Vyběhne mu po hrudi a olízne několikrát jeho tvář. Dívá se na Claudia prosebnýma očima, tichým zakňučením žadoní snídani. V kamnech vyhaslo a v místnosti se opět ochladilo. Oknem můžete zahlédnout, že ráno není z nejpříjemnějších. Venku je pošmourno a začíná drobně mžít.[/whisp]

-------
Victor - šepot pro Rohi, Helier, Keerias
Claudius, Keskiyo - šepot mezi sebou

[tab]Z klidného a bezesného spánku mě vyruší, ani nevím kdo. Párkrát se ještě převalím, než mi dojde, že se noc blíží ke konci a začíná moje hlídka. Trochu se zahřeju u ohýnku, pod který přihodím už jen pár větviček. Pak si na ohni opeču ještě několik kousků syrového masa, které Helier včera večer nestačil uvařit. Až se vším skončím, nakrájím pár malých kousíčků syrového masa a hodím je krahujci. Posnídám z čerstva u pečené maso a zbytek zabalím do zbývajících cárů pláště. [i]Kde ten Victor je? Už začíná svítat, a on nikde. Snad jsme nepřišli o dalšího člena výpravy. Budeme se po něm muset ráno podívat.[/i]

[tab]Když už přejde šero a slunce se prodere zástupy stromů, začnu se připravovat na cestu. Z torny vyhrabu měch a plnými doušky se napiju. Pak se postarám o srnčí kůži. Vyříznu zaoblený pás, který by mi posloužil jako ramenní "přenašeč" pro dravce. Sepnu jeho konce dohromady na svém pravém boku nožem, tak abych se při chůzi neporanil. Rameno vyztužím ještě dvěmi vrstvy kůže. Ze zbytků si ještě udělám něco podobného na levou ruku. Když skončím, hned probudím své spící druhy. [b]"Stáváme, už je ráno."[/b] zadrbu s oběma. [b]"Začíná pršet, rychle se postarejte o vaše věci, ať vám nezmoknou."[/b]

[tab]Naházím všechny své věci, kterém jsem po celou dobu táboření používal a neuklidil, zpátky do torny. Hotový, znovu vyrazit na cestu se napřímím, začnu sledovat počínání hobita s kudůkem. Z míry mě vyvede Viktorův příchod. [b]"Taky přeju dobré ráno,"[/b] řeknu udiveně. [b]"Počkej počkej, koho teď tím člověkem s kožešinami myslíš? A kde jsi vlastně celou noc byl? Krátké vysvětlení by neuškodilo."[/b] neřeknu příliš vlídně.

[tab]Jakmile skončím svoji řeč, bedlivě se rozhlédnu po okolí. Jak se zdá, nic zajímavého se tu nestalo. Mojí pozornost okamžitě upoutá dravý pták. Zkoumavě si jej prohlédnu.[i] To se hoši ani nepochlubili, že uměj ochočit zvířata.[/i] Lehce se pousměji. Dobrou náladu mi nezkazí Keeriasova otázka. Koneckonců bylo jasné, že je to bude zajímat.
[b]„Myslím toho muže, kterého nám doporučil Turlen. Toho, kterému máš dát ty kvalitní šípy výměnou za kožešiny.“[/b] Povím neutrálním hlasem ke Keeriasovi. Poté si lehce odkašlu.
[b]„Samozřejmě. Bohužel jsem zabloudil. Přesněji řečeno se mi zdálo, že jsem spatřil někoho známého a když jsem zjistil, že tomu tak není, byl jsem příliš daleko a dům našeho obchodníka byl blíže. Omlouvám se, ale nechtěl jsem vás tím zbytečně otravovat.“[/b] Povím upřímným hlasem. [whisp][i]Nemusí přece hned vědět, že jsme se nechtěl podělit o přístřeší, že? Jen ať si spěj na zemi, pokud jim to vyhovuje...[/i][/whisp]

[tab]Následně se krátce zamyslím. [i]Možná by někdo z nich věděl o dotyčných nějaké informace. Aspoň ta holka mi přišla divná.[/i] Příliš se proto nerozmýšlím nad dalšími slovy.
[b]„Jinak ten obchodník se jmenuje Claudius Ruthven a potuluje se tam i nějaká divná elfka. Prej nějaká Keskiyo Elukka, nebo tak nějak. Neznáte je někdo?“[/b] Optám se zvědavě všech přítomných. [i]Vždy rád vím, s kým mám tu čest.[/i] Poté se trošku překvapeně podívám po ptákovi. Šibalsky se pousměji.
[b]„To jste se nepochlubili, že s sebou máte nového kamaráda.“[/b] Následně ukáži levicí na dravce. Poté ale opět zvážním.
[b]„Jestli nemáte nic důležitého na práci, tak by vážně bylo vhodné, abychom si pospíšili. Ten chlapík má v plánu odejít a nevím, jak dlouho na nás bude čekat. Ještě nějaké dotazy?“[/b] Optám se zvědavě, dívajíce se na ostatní. Z mého tónu hlasu je jasné, že mám doopravdy na spěch.

[tab][i]Už abychom byli za hradbami. Tyhle lesy nejsou nic pro mě a jeden nikdy neví, s čím vším se může setkat...[/i]

[tab]Jen co se proberu z hlubšího spaní, které jsem si dopřál, do polospánku, s nepříjemným zjištěním, že prší, se pokusím schovat tvář pod kraj deky. Jen instinktivně. Ale to moc dlouho nevydrží a navíc lezavý vítr se již dostal až pod přikrývku a rozhodně nezamýšlí jen tak se nechat vystrnadit. Ještě štěstí, že několik hodin před svítáním se mi podařilo hluboce zabrat a ponořit se znovu do světa spánku. Probuzení, které mi přichystal elf tak, že se mnou trochu zatřásl, bylo naneštěstí tak nečekané, že jsem sebou škubnul a v tu ránu jsem byl vzhůru, v polosedě a takřka připravený komukoliv useknout svým malým nožíkem na zpracovávání masa všechny prsty na rukou. Odkryji se tak prudce a instinktivně šáhnu po malé dýce, až se sám sobě nakonec podivím, že jsem elfa skutečně nepořezal. Když zjistím, že to bylo obyčejné probuzení, protáhnu ztuhlejší svaly rukou a pak i nohou. Však nohy jsou odpočaté a i přesto, že jsem držel druhou hlídku, po níž jsem probudil Keeriase, vypadám připraven pokračovat v naší výpravě.

[tab][b]"Fuj to jsem se lek'!"[/b] Zakleji nakonec a pak i slušně popřeji: [b]"Dobré ráno."[/b] Když se zničehonic objeví Victor a má plnou pusu informací o tom, že máme hned jít, aniž by cokoliv vysvětloval, myslím si svoje. [i]To si dělá opravdu z nás snad jen dobrý den?! My se tu strachujeme, zda a co se mu všechno stalo a on si jen zabloudí. Namísto toho, aby zakřičel, nebo... ale dyť je to jedno. Je živý a zdravý. A má i dobré zprávy. Nu což.[/i] Zabalím si své věci, deku vyklepu, smotám, uklidím. Nožík zase schovám do pouzdra u opasku, kuši přehodím přes rameno, hůl do ruky, prázdný a čistý kotlík, protože naposledy v něm byla vroucí voda, uklidím do torny a batoh přehodím na záda. Připravený vyrazit po sotva několika málo minutách od probuzení.

[tab][b]"Chápu teda dobře, že ses vyspal v teple a v bezpečí?"[/b] [whisp] [i]Ale jistě, kdo by odolal? Pan Dantes je asi nějaká velevážená bytost. Pche! My měli zvěřinu, čerstvou! Cos měl ty?[/i] Raději utnu navztekané myšlenky, dokud to jde.[/whisp] Trochu se zakaboním, protože představa, že jsem také mohl ležet v kožešinách někde v teple srubu, nebo domku, nestojí za víc slov. Aniž bych čekal na odpověď, protože ta se stejnak nabízí sama, se delší chvíli věnuji pohledem novému Keeriasovu dílu vytvořenému z kožešiny. [i]Chytrý elf, vskutku dobrý nápad, to se mu musí nechat.[/i] [whisp] Pro změnu si mne tentokrát elf získal tím, co udělal z té kůže. A jak to tak vypadá, zamýšlí si toho dravce ponechat. Skvělé.[/whisp]

[tab]Na Victoru otázku ohledně těch dvou neznámých jmen odpovím jen, že je neznám. Jednoduše, stručně. Navenek to působí dost chladně, ale možná za to může jen to mrzké počasí, které leze na nervy a zabodává se do každičkého kousku holé kůže. [whisp][i]A že má ten chlapík v plánu odejít? A proč bych ti to měl Victore věřit? Protože jsi nás vzbudil a přišel přesně nad ránem? Trochu podezřelé, nemyslíš?[/i][/whisp] Kouknu se ještě na vcelku poctivě obranou mrtvolu srny, kterou před ještě několika hodinami stahoval Keerias z kůže.
[tab][b]"Škoda toho zbylého masa, ale co už. Spěcháme a máme proč? Turlen říkal, že je to svérázný muž, ale o ty šípy přece stojí, nebo se snad pletu? Proč by tedy tolik spěchal?"[/b] Vypustím z úst trochu žhavou větičku, protože věřit tomu, co tu Victor vykládá, je pro mne nanejvýš těžké. Buď jak buď, vykročím směrem, kudy si pamatuji, že jsme měli namířeno. Tedy jak pravila mapa.

Ráno sa prebudím konečne vyspaný. [i]Toho potácania divočinou už mám plné zuby, a to sú to len dva dni. Chcelo by to niečo poriadne, ako napríklad ten súboj so strážami.[/i]
Vstanem a začnem si zháňať niečo pod zub, keď sa odrazu nečakane objaví Viktor. [i]Ešteže ho nič nezožralo, zdá sa, že on vie, kam máme ísť. Ale aj tak by sa nemal túlať celú noc vonku, mohol nám dať vedieť.[/i]
Mlčím, pretože na rozdiel od ostatných neviem o čom sa hovorí a naviac, ma pochytila veľmi mrzutá nálada, takže moje mlčanie môže byť len užitočné. Čo najrýchlejšie si zbalím svoje veci, aby sme stihli toho obchodníka. [i]Nieže ho zmeškáme a ktoviekoľko sa budeme potĺkať po týchto sprostých lesoch. [/i]
Pustím sa do toho, čo sa mi podarí objaiť. Pokiaľ enájdem nič obstojného, tak si narýchlo niečo opečiem v ohni, nebudem predsa cestovať nalačno.

[tab]Jen co otevřu oči, nestihnu ani zkontrolovat místnost a už vidím a slyším Fenrira. [i]Ach, tak přeci jenom – je mi lépe! Výborná zpráva – venku bude zima. Co ti společníci?[/i] Položím vlče vedle sebe a zkontroluji, kdo je se mnou v místnosti, abych se ujistil, že jsem včera neměl halucinace. [i]Ten... Victor!? No, odešel. Doufejme, že se s těmi jeho přáteli vrátí – přeci jenom, s nimi hodlám putovat. Jenom nevim, co s elfkou – má jít snad se mnou? O tom se mi včera nikdo nezmínil.[/i] Klidně si nasadím suché spodky a vylezu z postele.

[tab]Vezmu Fenrira do rukou a mířím k němu ke kuchyni. Zpozoruji, že elfka je vzhůru.
[tab][b]„Dobré ráno,“[/b] pozdravím jí mírně chraplavým hlasem. Rovnou se zamířím převléci ke svému šatníku – když jsem v teplém, přejdu zpět ke kuchyni. Vyndám své sušené maso a hned menší porci odříznu. Dám jí pak Fenrirovi, zatímco sám si dojdu pro čistou vodu, poté si zatopím v kamnech. Zatímco nechám vodu ohřívat, posadím se klidně na židli a podívám se na elfku.
[tab][b]„Omlouvám se za včerejšek... byl jsem dost zmatený,“[/b] řeknu a trochu si odkašlám. [b]„A možná ti přijde, že i neopatrný. Ale neboj se, já o tom Victorovi věděl – alespoň to, že nelže. A nezabil by, ani neokradl,“[/b] klidně promluvím dál.
[tab][b]„Můžeš mi prosím připomenout své jméno? Ze včerejška jsem ho dočista zapomněl,“[/b] po krátké odmlce pokračuji. [b]„A vůbec.. co že tě sem ke mně poslali? Vím, že jsi měla přijít, ale důvod mi už sdělen nebyl,“[/b] dodám a počkám si na vodu. Až bude vroucí, udělám si čaj, jako mi ho včera udělala elfka.
[tab]Ještě se podívám a zkontroluji Fenrira – jestli má dost jídla, pokud dojedl a chce další, uříznu mu ještě kus.

Zívnu a mírně zmateně zamrkám, když uslyšim cvaknutí dveří. [i]Takže Victor zmizel za těma svýma známýma. No uvidíme... přeci jen jsem řekla, že počkáme.[/i] Protáhnu se a s mírným, leč velice tichým, zasténáním si promasíruji krk. [i]To byl taky nápad usínat v týhle poloze. I když... žaludek se taky docela hlásí o slovo.[/i] Vstanu s mírným úšklebkem se protáhnu... to, že muj žaludek protestuje naprosto ignoruji.

Když se probere Claudius, zůstanu stát s mírným zaujatým pohledem, [i]co všechno si pamatuje ze včerejška? Aby se na m nevrhnul s mečem s tim, že si mě splete se zlodějem.[/i] Při této myšlence se neubránim pousmání. Pak se opřu o zeď nedaleko kamen a užívám si tepla, které z nich sálá.
[i]Tak teď se dozvíme jestli je o mě líp informován jak já o něm.[/i]

Když se pak omluví s tím, že byl zmatený, jen se na něj mírně pobaveně podívám, ale jinak pozorně poslouchám co říká.
[b]"Keskiyo Elukka ze Starosrdce. Poslala mě Nejvznešenější... mám tě vyhledat, prý budeš vědět. Mám se přidat ke skupině, kterou vyslal Turlen. Být vám po ruce a pomáhat... v čem bude třeba."[/b] Mluvím klidně a uvolněně, ale celou dobu ho pozorně sleduji. [i]Co vše o mě ví? Pokud mu elfové řekli jen moje jméno... neměla bych říkat všechno. Nejspíš... uvidíme co se dozvim od nich. No, přinejmenším jsem v ničem nezalhala...[/i] Honí se mi hlavou.
[i]A ten Victor... takže můj tip, že on je jeden z té skupiny... byl správný? To je dobré vědět.[/i] Uvnitř se zaraduji, ale navenek nedám nic znát.

[tab][b]„Výborně, Keskiyo. No.. nevím – pokud potřebuješ chvilku soukromí, nebo prostoru, řekni, bez problémů tě nechám samotnou. Jinak k snídani,“[/b] přeruším svůj hovor a pořádně se zamyslím, co všechno mám. [i]No, moc toho nebude..[/i] [b]„Takže – sušené srnčí maso, ale nevím, jak to s ním máte vy elfové. Dále zbytek polévky.. a dva druhy sýra, i kus výborného chleba od Turlena tam bude. Snad ještě sušené švestky..“[/b] trochu váhavě řeknu a netroufám si ani pomýšlet na to, jak bude elfka reagovat.

[tab]Další chvilku jen tak klidně sedím a přemýšlím. Čas od času zakašlám.
[tab][b]„Aha, takže budeš cestovat s námi.. tak výborně, jak splním úkol, vrátíme se za tvou Nejvznešenější. Pokud budeme úspěšní, uvidí nás hodně ráda. Hodně ráda,“[/b] pokusím se usmát, aby se snad cítila v tomto prostředí alespoň trochu dobře.
[tab][b]„Co vůbec, že jsi získala toto „místo“ zrovna ty, pokud se mohu ptát?“[/b] zkusím něco málo vyzvědět a nakonec vyčkám tiše na vodu.

[tab][b]„Čaj si také dáš?“[/b] zeptám se nakonec a udělám si čaj, případně čaje. Posadím se a začnu mírně čaj urkávat. [i]Tak, uvidíme, já si dám k snídani co bude volné. Však mám rád všechno.[/i] Pro jistotu zase kouknu na Fenrira, co dělá. [i]Ráno mě potěšil. Doufejme, že se i v divočině bude chovat takto... loajálně.[/i]

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Netrvá dlouho a všichni stojíte sbaleni a připraveni na cestu. Krahujec spokojeně vysedává Keeriasovi na rameni. Chrániče ze srnčí kůže odolávají ostrým drápům a chrání tak elfovi ramena. Rohi vyhrabal ze svého vaku tři obilné placky, kus sušeného masa a k tomu jablko. Dobrá polovina ze včerejší kořisti zůstala ležet u nízkého plápolajícího ohně. Okolní porost zešedl pod drobounkými kapkami deště, vypadá jako ojíněný. Usazují se všude, na oděvu, vlasech, padá z korun stromů. Mokrá tráva se lepí na nohy, a vlhké olistěné pruty vám co chvilku zavadí o tvář, ramena nebo alespoň kalhoty.
Pofukuje studený větřík, který na teple také nepřidá. Takže než za necelé dvě hodiny od probuzení dojdete na místo určení, jste prokřehlý a svrchní oděv máte mokrý. (Kožených věcí se to netýká, ty neprovlhly.)

[tab]Před vámi se rozkládá houští. Listnaté, trnité keře nahusto vysázené u sebe v několika řadách. Pravidelně uspořádané do půlkruhu, tvoří hustý neprostupný plot kolem sroubené chatrče stojící uprostřed. Z komína stoupá kouř.
[tab]Jestliže se proplete shlukem rozložitých stromů a přiblížíte k úzkému průchodu vedoucímu do „zahrady“ spatříte chatku v celé své kráse. Dřevěné dveře jsou zavřené, stejně jako dvě malá okna, co má bouda po straně směrem k vám.
[tab] Druhý podobný otvor jako ten u nějž stojíte je na opačné straně. Od okolního světa jej chrání hluboká a dravá voda Bystřice.
[tab]Ty všímavější zarazí tmavá kupka ležící jen kousek od vody. Jestliže se ji rozhodnete podrobněji prozkoumat objevíte, že se jedná o něčí svršky, košile, kalhoty, klobouk, šátek a plášť. Pod nimi leží sekera s vyrytými trpasličími runami, boty spolu s částí zbroje představující kožené rukavice, kroužkové ramenní chrániče a destičkové na ruce a nohy. Opodál v mokré trávě se válí dýmka.

-----------
pište už bez šepotu

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno [/b]

[tab]Jakmile Claudius vstane, obléká si suché spodky. Téměř nahý se přehrabuje v šatníku, kde najde starší kalhoty, které sem odložil jako nepotřebné. Pravda pamatují lepší časy, dosahují pouze ke kolenům a švy se třepí, ale momentálně k danému účelu poslouží. Jediným dalším kusem oděvu je teplý kožešinový plášť s podšívkou.[whisp "Claudius_Ruthven"] Nové věci určené na prodej máš ukryté dole pod poklopem.[/whisp]
[tab]Postará se Fenrirovi o snídani. Vlče se s vervou vrhne na kus sušeného masa a v tuto chvíli ho nic jiného nezajímá. Ze svého otřesu se naštěstí vzpamatovalo velmi rychle.

[tab]Mezitím než se rozhořel oheň a začala vařit voda, připravil majitel pro oba snídani. Plamen v kamnech vesele praská a vyhání lezavý chlad pryč. Po zalití čaje se místností šíří známá vůně bylinek. Dokonce i Claudius ji přes plný nos cítí.
[tab]Pokud se podíváte oknem ven, můžete mimo deště a zamračené oblohy, spatřit u vchodu čtyři postavy. Jednu z nich poznáváte, je to Victor. Muž. se kterým jste včera mluvili.
[whisp "Claudius_Ruthven"]
[tab]Podobiznu elfa a kudůka, kteří ho provázejí znáš z pergamenu. Poslední z nich je hobit, u něj sis jistý, že jsi ho nikdy neviděl.[/whisp]

-------
Pište už bez šepotu

[tab]Po snídani se cítím příjemě sytý a tak se ještě optám a zkontroluji, jestli na tom jsou stejně i oba moji společníci. Pokud ano, již si s tím nedělám hlavu. Fenrira položím do postele, aby byl v teple, dokud může. Sám se pak rozhodnu se vydat pro své oblečení, abych ho stihl vysušit – po ranní rose bude jistě prosáklý. [i]Jen doufejme, že ten Victor přijde později. S Keskiyo se tady snad nějak zabavíme – přeci jenom, o elfech toho až zase tolik nevím.. a proč nezjistit, nebo se alespoň nepokusit, dostat něco z ní.[/i] Přemýšlím ještě u čaje, než se zvednu a přejdu k oknu, abych se podíval, jaké je počasí a jaké asi tak dnes bude.

[tab]Co se bohužel stane, vidím už u dveří skupinku čtyř mužů. Elfa a kudůka poznávám, ale toho malého půlčíka ne. [i]Hm.. co ten tady pohledává? Kdo ví, za jakým účelem je vyhledal... a jestli je stejně tak hamižný, jako většina z jeho rasy, možná bude lépe, když nás co nejdříve opustí. Ale abych nepředbíhal – přeci ho vůbec neznám.[/i] Trochu se pousměji.
[tab][b]„Keskiyo, už tady jsou – čtyři muži, včetně Victora,“[/b] oznámím elfce. [b]„Možná nebude od věci, když budeš mít po ruce zbraň,“[/b] dodám k ní ještě tiše, aby nás příchozí neslyšeli, když přecházím ke dveřím. Ty poté otevřu a ustoupím.

[tab][b]„Tak pojďte dovnitř, ať se domluvíme. Toho oblečení,“[/b] mírně se usměji. [b]„si raději nevšímejte. Však pojďte, zima před dveřmi nečeká,“[/b] již klasicky trochu rozmrzele řeknu, než počkám, až všichni vejdou dovnitř. Pořádně si prohlédnu, jestli z nich nemá zbraň nějak nápadně poruce. Poté zavřu dveře a posadím se na poslední druhou židli.
[tab][b]„Já jsem Claudius Ruthven, zdravím vás, přátelé. Byli jsme, zde s Keskiyo, povoláni, abychom vás doprovázeli na vaší cestě do severních hor. Tedy doufám, že vše bude bez potíží a budeme moci co nejdříve vyrazit – jen mám malý problém, své oblečení jsem byl nucen zanechat kus odtud, u řeky, přec noc. Takže bude dost prosáklé – a než ho vysuším, budeme muset počkat. Alespoň se seznámíme a pořádně se na všem domluvíme, že?“[/b] ke konci již hodně chraplavým hlasem řeknu.

[tab]Vysmrkám se a napiji teplého čaje. Zatím nechám „hosty“ stát a popíjím čaj, zatímco všechny příchozí pevně sleduji. [i]Tak, opravdu... ty tři poznávám, ale toho hobita – určitě ne. Jen doufám, že mají vážně tak čisté úmysly, jako úkol.[/i]

[tab][u]Rohi, Victor, Helier, Keerias[/u]
[tab]Muž, který otevře dveře je bos, oblečen do krátkých ošoupaných kalhot končících u kolen. Na holé tělo má navlečen teplý kožešinový plášť.

[tab][u]Claudius:[/u]
[tab]Fenrir je po snídani spokojený. Polehává s přivřenýma očima na zemi. Jak jej zdvihneš olízne ti hřbet ruky. Ochotně se přesune na postel, kde se uvelebí zavrtán do kožešin.
[tab]Jakmile vyhlédneš ven upoutá tě krahujec, který sedí elfovi na rameni. Drápy se drží koženého chrániče a bedlivě se rozhlíží po okolí. Pravé křídlo má ovázané plátnem.

[tab][u]Pro ty, kdo vejdou:[/u]
[tab]Nahlížíte do nevelké a zároveň jediné místnosti.
     Protilehlou zeď zabírá jednoduché lůžko, pokryté kožešinami. Na něm si hoví malé vlče, které vás zvědavě pozoruje se zdviženou hlavou. Z hrdla se mu dere tiché, výstražné vrčení.
[tab]Nad postelí jsou přidělány dvě dřevěné police s nádobím. Převážně talíře, hrnky, různě velké misky, pánev, proutěná ošatka, plechový hrnek s vařečkami a naběračkou. Na skobě vedle regálu je pověšen luk a toulec.

     Hned vlevo u vchodu v dřevěné bečce jsou připraveny smolné třísky.
V přilehlé stěně je menší okno, tentokrát s výhledem na druhý otvor v křovinách a na řeku. V rohu mezi oknem a dveřmi stojí vyšší a široká skříň. Celá ze dřeva a s uzamykatelnými dveřmi na petlici. Klíč je ve visacím zámku.
     Střed chatrče zabírá bytelný stůl a dvě židle. Na jeho desce zůstal kousek svíce, dva hrnky a zbytky od snídaně. Malý kousek sušeného masa, půl misky vysušených švestek a hrudka sýra. Vpravo ode dveří jsou malá primitivní kamínka z hlíny, v nichž hoří oheň, překrytá na povrchu železným plátem. Na něm vedle železného kotlíku se krčí menší otlučený hrnec s čistou vodou. Ve výklenku u země jsou srovnány polena, třísky a trocha suchého mechu na zatopení.
     V následující zdi jsou dvě okna s výhledem na vchod v plotě a pod nimi prázdná, dřevěná truhla. Zvednuté víko se opírá o stěnu.
[tab]Uvnitř je příjemně teplo a sucho. Claudius zde není sám, jak si ihned povšimnete. Mimo chlupatého uzlíčku na posteli, tu ještě postává mladá dívka. Podle rysů tváře půjde zajisté o příslušnici elfího rodu.

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Ačkoliv převážnou část svého života prožíváš v bezpečí hlavního města, nenajdeš nic, co by tě zaujalo. Snad je to dáno tvou dobrodružnou povahou. Možná snahou být nejlepší nebo jen toulavými botami na nohou, že nikde nevydržíš dostatečně dlouho. Každé řemeslo, každá práce se ti po čase začne zajídat a ty hledáš rozptýlení jinde. Občas si pohráváš s myšlenkou magie, která byla donedávna v Erdonu přísně potírána. Podle starých pověstí právě ona byla příčinou pádu vašich předků a přesídlení sem do téhle pustiny. Jestli se někde skrývá tajemství vaší minulosti, pak to musí být vysoko na mrazivém severu v Ledových špičácích.
[tab]Přestože je nyní povolena a královna Selena dokonce uvažuje o magické akademii, princ Gerald se svou nenávistí ke kouzelníkům netají. Ti kdož toto umění ovládají, zůstávají raději i nadále skryti očím nepovolaných. Tento nápad také zamítáš.

[tab]Raději se začneš věnovat střelbě z luku a kupodivu ti jde velmi dobře. Dokonce natolik, že můžeš zaučovat mladší adepty vojenské akademie. Bohužel, ne příliš dlouho, protože tě právě nahradil někdo jiný. Sice jsi naštvaná, ale i tak musíš uznat, že Triden je mistr mezi mistry. Co on dokáže s lukem, umí jen málokdo.
[tab]Nabídl ti, že mu můžeš pomáhat a on tě naučí co umí, ale tvá hrdost odmítá něco takového byť jen připustit natož přijmout. Raději odcházíš, než by ses spokojila s místem pouhého pomocníka. Bez hluku se to neobejde, vaši hádku slyší přinejmenším polovina akademie.

[tab]Ještě než stihneš dojít domů, dohoní tě Brend. Jeden z tvých dobrých přátel a zároveň i učitel šermu. Váš vztah je čistě přátelský, zatím nepřerostl v něco většího. Žene se za tebou po cestě, jako by mu za patami hořelo.
[tab]„Zino, rychle musíš pryč! Okamžitě!“ vyráží ze sebe ještě než doběhne k tobě. Naprosto zaskočena na něj nechápavě zíráš. Než se zmůžeš na otázku, proč vlastně? Sype to ze sebe sám.
[tab]„Triden, byl právě těžce postřelen. Nejhorší je, že šíp co ho zasáhl je tvůj a tu hádku slyšeli všichni! Za chvilku jsou tady, zmiz odsud! Já běžím pro lékaře!“ Otočí se na patě a v okamžiku zmizí za rohem.

[tab]Je ti jasné, že nemáš čas. Nic jsi neudělala, ale vysvětlit to těm zabedněncům je nemožné. Snad bys dosáhla milosti u královny, jenže to má háček. Hlavním soudcem je její bratr princ Gerald. Než mu padnout do rukou raději zemřít. O jeho přesvědčovacích metodách jsi slyšela. Přiznala bys i to, na cos nikdy ani nepomyslela. V rychlosti naházíš svých pár věcí do vaku, popadneš to nejnutnější a už se hlídka objeví u domu. Naštěstí nejsi dnešní a není to poprvé, kdy se musíš plížit z domu. Vezmeš to svou tajnou únikovou cestou po střechách. Tím zpečetíš svůj osud.

[tab]Rychle a opatrně se proplétáš městem ven. Otázkou zůstává kam jít? Východ uzavírá široká průrva, musela bys umět létat. Na jihu se tyčí vysoké a nebezpečné Shäradské hory, ve kterých přebývají trpaslíci. Občas je vídáváš na tržišti, prodávají své výrobky a nakupují sklo. Nejsou nepřátelští, ale těžko je přesvědčíš, aby se tebou vůbec zabývali. Ze severu říši chrání val se strážnými věžemi. Proklouznout hlídce pod nosem, když po tobě pátrá je nemyslitelné. Zbývá západ, kde se rozkládá hustý hvozd Starosrdce. Kolují o něm sice tajemné legendy, ale s elfy královna uzavřela spojenectví. Snad by mohli pomoci. Zatímco přemýšlíš, ulice se zaplní strážnými s Geraldovým znakem na hrudi. Vlčí hlava na modro-bílém podkladu vypadá výhružně sama od sebe. Z pouhého pohledu na ni mrazí. Není přece možné, aby po tobě šli tak rychle.

[tab]Málem vypustíš duši leknutím, když ve snaze vyhnout se jedněm zbrojnošům, téměř narazíš do dalších. Naštěstí si tě nevšimají. Připevňují na vrata nejbližšího obchodu pergamen. Na něm jsou namalovány podobizny šesti mužů dva z nich jsou lidé, dva elfové, dále kroll a kudůk.
Pod nimi čteš doplňující informace: [i]Kdokolvěk by zvěděl o těchto zlotřilcích, nechť zprávy podá, hlídce geraldově. Jejich provinění budiž veliké, neb koruně poslušnost odepřeli. Nechť ve známost vejde, že za dopadení jednoho každého, odvážlivec tisíc zlatých obdrží, pěti set pak za hlavu.[/i] O tobě naštěstí ani zmínka.
Odměna vskutku královská, za ni by mohl chudý obyvatel tohohle království pohodlně žít do konce života.

[tab]Konečně se ti podaří vyplést se z města, aniž bys padla do rukou svým pronásledovatelům. Dokonce se ti povede vypůjčit si koníka. Sice bez vědomí majitele, ale zato se dostaneš k prvním stromům lesa ještě k večeru následujícího dne. Koníka posíláš samotného zpět a do hloubi lesa se vydáváš pěšky.
[tab]Prolézáš tiché pěšinky zarostlé travou a zapadané listím. Přelézáš široké kořeny staletých velikánů porostlé mechem. I když směřuješ do hloubi hvozdu, přesto jsi stále na pokraji. Stezky jakoby měnily svůj směr, uzavírají se neproniknutelnými houštinami a objevují zase někde jinde. Když se konečně jedna umoudří a ty vstupuješ do útrob lesa.

[tab]Vyčerpána útěkem nakonec usínáš na jedné z mýtin. Nad tebou svítí stříbrný měsíc a jeho paprsky tančí na palouku kolem. Rosa se třpytí jako malé diamanty. A mezi stromy se objevují první bílé obláčky. To se mlha roztrhala na několik kousků a nezbedně poskakuje kolem. Mění svůj tvar, nabývá obrysů. Ne, tohle už není pouhý beztvarý chomáček, ale mlžné bytosti. Jsou tak jemné, křehké a nádherné až se bojíš i dýchat, abys jim neublížila. Uslyšíš zvonivý hlas jako by tisíc stříbrných zvonečků cinkalo, přestože ústa víl se ani nepohnou.

„Najdi svou minulost,
k budoucím časům most,
jen málo říci nám dáno,
snad zvíš co stojí psáno.

V ledovém zámku, ve sněžném moři,
tisíciletý stařec spočívá v hoři.
on s pomocí vzkřísí naději,
hadí jazyky pryč se podějí.“

[tab]Jakmile otevřeš oči přeludy zmizí. Místo stříbrného měsíce, se díváš na zataženou oblohu. Ta tam je paseka uprostřed hvozdu, stojíš na okraji lesa. Je ráno, mrholí a pofukuje studený větřík.
[tab]Zhruba padesát sáhů před tebou se rozkládá houští. Listnaté, trnité keře nahusto vysázené u sebe v několika řadách. Pravidelně uspořádané do půlkruhu, tvoří hustý neprostupný plot kolem sroubené chatrče stojící uprostřed. Z komína stoupá kouř. Za boudou na opačné straně hučí Bystřice. Široká a dravá řeka, jejíž vody o dvě míle níže spadají peřejemi do Starsrdce.
[tab]Přímo před sebou vidíš úzký průchod dovnitř a právě k němu míří čtyři muži. Dva vysocí a druzí dva jim sahají sotva nad pas. Stojíš ve stínu stromů a tak si tě ještě nepovšimli. Jeden z vysokých mužů má na rameni krahujce. I odsud vidíš bílé plátno, jímž má ovázáno pravé křídlo.

Jakmile dorazí k průchodu ozve se od chatky mužský hlas.
„Tak pojďte dovnitř, ať se domluvíme. Toho oblečení, si raději nevšímejte. Však pojďte, zima před dveřmi nečeká.“

------------
Pokud se rozhodneš vyjít zpoza stromů, tak piš normálně na sklo.
Jinak šepot pro mě.

[i]Já nejsem naštvaná, vůbec nejsem naštvaná... Hlavně klid... U sta hromů, který blázen?![/i] Láteřila jsem cestou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Musím říct, že jsem tušila, že dřív nebo později z akademie stejně odejdu, ale jen proto, že sama budu chtít, ne proto že mi půjde o krk. V pauzách mezi láteřením a skrýváním se před strážemi jsem přemýšlela, kdo a proč Tridena postřelil. Ne že bych na něho neměla kvůli tomu místu zlost, [i]však si taky něco hezkého vyslechl.[/i] Ale já bych se takhle nikdy nemstila, [i]provedl snad Triden někomu nějakou špatnost? Nebo to byla náhoda a nebo mi chtěl jen někdo uškodit?[/i] Ale odpověď jsem neznala. Bylo to o fous, ale nějakým zázrakem jsem se vyhnula všem strážím, nechtěla jsem raději ani pomyslet na to, co by mě čekalo, kdyby mě chytily.

Hned jak jsem se dostala z města, jediné místo kam bych mohla jít byl podle ě les. To jsem ale zahlédla kousek ode mě koně, majitel by asi nebyl nadšený, kdyby mě viděl, ale tohle byla zoufalá situace. Vždy jsem si říkala, že nikdy nic neukradnu, ale jak se říká, zoufalá doba si žádá zoufalé řešení. Ale pomohlo mi to, pěšky bych šla bůh ví jak dlouho a díky tomu koníkovi jsem se k lesu dostala hned k večeru následujícího dne. Pořád jsem se dívala všude kolem, jestli mě náhodou někdo z mých pronásledovatelů přece jen nesleduje, ale nikdo nikde. Sesedla jsem z koně, poslala ho zpět a sama se vydala do útrob lesa. Dobře jsem věděla, že královna s elfy uzavřela mír, ale i tak jsem nebyla úplně klidná. Každý nepatrný zvuk, drobný šelest, všechno mě ještě znervózňovalo. Ale i tak jsem se dál prodírala houštím a šla bůh ví kam.

Už ani nevím, jak dlouho jsem šla a kam jsem došlo, tak o tom jsem neměla ani tušení. Všechno vypadalo stejně, ale nádherně. Nakonec jsem došla na jakousi mýtinu a tam znavená cestou ulehla do trávy. Ale pohled na tu mýtinu, bylo to úžasné. Tráva měla jako třpytivý náhrdelník malé kapičky rosy, mlha tomu místu dodávala kouzelný a tajemný nádech a to vše ještě ozařoval jasný měsíc, který z temné oblohy natahoval své tenké stříbrné prsty dolů na mýtinu. Něco takového jsem nikdy neviděla a v tu chvíli jsem zapomněla na všechny starosti a v klidu spala.

[i]Ale co to? Co jsou to za hlasy?[/i] Blesklo mi najednou hlavou, ačkoliv jsem pořád spala, vnímala jsem hlasy tak jemné, že se snad k cinkotu drobných zvonečků přirovnat daly. Chvíli jsem poslouchala, co říkají a pak se najednou probudila. Prudce jsem otevřela oči a hned se opřela o ruce. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla ani neslyšela. [i]Snad nějaká iluze? Magie? Nebo už jsem dočista přišla o rozum?[/i] Mihlo se mi hlavou a já si znovu začala probírat, všechno, co se stalo. Vzpomněla jsem si na tu spoustu stráží, na pergamen s podobiznami hledaných, na svůj útěk a teď i na to, o čem mluvily ty podivné přeludy. [b]"Minulost? Ne, minulost je dávno za mnou, k čemu ji hledat?"[/b] Zašeptala jsem sama pro sebe. Už to je dlouho, co jsem si řekla, že svou minulost pustím z hlavy, ať už byla jakákoliv.

Vstala jsem a trochu se protáhla. Mou pozornost ale upoutala jakási chatrč, kolem které rostlo jako plot neprostupné trnité houští. Všimla jsem si, že z komína stoupá kouř a zrovna k chatrči mířila čtveřice mužů. Raději jsem si našla místo, kde na mě nebylo vidět a pozorovala je. [i]Měla bych jít za nimi? Ale proč taky? S čím by mi mohli pomoct? Třeba by mě udali Geraldovi, to tak. A co já vlastně teď budu dělat? Hm, mohla bych jít po proudu řeky, třeba narazím na vesnici. Každopádně bych se dostat co nejdál to půjde, co nejdál od Geralda a jeho stráží.[/i] Přemýšlela jsem a usmyslela si, že se nepozorovaně proplížím pryč a budu pokračovat v cestě. Počkala jsem, než ti muži vešli dovnitř a pak opatrně zamířila obloukem k řece a dávala si při tom pozor, abych se k té chatrči nepřiblížila moc blízko.

[tab]První věc, čeho si hned po příchodu všimnu je oblečení venku. Koutkem oka si ho prohlédnu. Pokud totiž vím, tohle tady nebylo. [i] Fíha. Co jsi tu, Claudie, s tou elfkou probůh prováděl, když jsem odešel?[/i] Lehce se ušklíbnu při té nemravné představě. Cítím se dost promrzlý a tak mi jeho pozvání dovnitř přijde velmi vhod.
[b]„Opět zdravím, pane Ruthvene.“[/b] Povím vlídně a vstoupím dovnitř. Jestli půjdou ostatní za mnou nebo ne, je jejich věc. Ale mrznout venku bych rozhodně nechtěl…

[tab]Když vstoupím dovnitř, mírnou poklonou hlavy pozdravím i Keskiyo a stojíc si vyslechnu Claudiovu řeč. Chvíli mlčím, protože to co řekl mě poněkud překvapí. Instinktivně se podívám překvapeně po zbylých společnících předpokládaje, že se i oni otočí na mě.[i] Snad si nebudou myslet, že jsem mu něco vykecal já?! Ať přemejšlím jak přemejšlím, neřekl jsem ani slovo o tom, že míříme do severních hor. Tak blbej vážně nejsem…[/i]
[b]„Pomalu, pane Ruthvene.“[/b] Povím slabším hlasem a na moment v hlavě hledám vhodná slova.
[b]„Říkáte povoláni? Já vás včera viděl poprvé v životě, tak jak můžete vědět, že to máme být zrovna my? Nic ve zlém, ale kdože vás konkrétně povolal? A vůbec, proč jste mi to neřekli už včera?“[/b] Dodám trochu dotčeně. [i]Vidím je podruhý v životě a hned by se k nám měli připojovat? To mi krapet zavání a nikdo mi to nemůže mít za zlé…[/i]

[tab]Na náladě mi zrovna nepřidá ani skutečnost, že nás nechává stát. Takhle se snad jedná s hosty? [i]A s tímhle buranem mám být v jedné skupině. No to potěš![/i] Krátce se podívám na Keeriase.
[b]„Máš někde po ruce ty šípy pro směnu? Mohl bys je kdyžtak ukázat, ať si je může pan Ruthven prohlédnout?[/b]“ Optám se neutrálně Keeriase. Když už nic, tak chci aspoň ty kožešiny. Na tom se snad shodneme. To, že by k nám měli jen tak „přisrat“ se mi totiž vůbec nelíbí.[i] Pravda, mohli by se hodit, pokud se tu vyznaj. Ale nechci, aby mi kryl záda někdo, koho vůbec neznám. Trocha informací navíc neuškodí...[/i]

[tab]Když sáhne probouzející se kudůk po dýce, tak od něj ucuknu. Pak pochopím, že ani on nechápe, co dělá. [b]„Jen klid.“[/b] prohodím a plácnu Heliera po rameni.
[tab]Jakmile mi Victor odpoví, posbírám si všechny věci, krahujce nalákám na rameno a ovázané křídlo mu zakryju ještě nějakým cárem z pláště. Vezmu do ruky pár kousků syrového masa, kterými budu dravce cestou přikrmovat a vydám se na cestu jako poslední. Déšť mi nepřijde až tak nepříjemný, jako spíše studený vítr. [i]Plášť mi opravdu chybí, snad si brzy opatřím nový.[/i] Otřepu se.[i] Zajímalo by mě, jak Victor na toho muže narazil. V takových podmínkách by to byla až moc velká náhoda, kdyby na něj jen tak narazil. Možná nám ještě neřekl všechno.[/i]

[tab]Beze slova dojdu až k obydlí. [i]Asi nebude nejlepší tam brát i dravce. Kde bych ho jen nechal?[/i] Rozhlédnu se po okolí. Pokud má srub prodlouženou střechu a je pod ní možnost krahujce ‚uložit‘, usadím ho tam. Jestli ne, najdu mu nějakou větev krytou korunami stromu, kde by na dravce příliš nepršelo. Ještě zkontroluju, zda se mu neporušil Helierův obvaz a vejdu do obydlí.
[tab][b]„Mára arin“[/b] [i](dobré ráno)[/i], pozdravím zvesela elfsky, když vlezu dovnitř. Trochu se rozhlédnu a očima přistanu prvně na elfce, kterou pozdravím pokynutím hlavy, a pak na hlíněných kamnech. [b]„Doufám, že nebude vadit, když si tady odložím své mokré šaty. Dost studí.“[/b] otočím se směrem, kde právě Claudius sedí. [b]„O, a promiňte, jmenuji se Keerias.“[/b] pak položím svou tornu někde do rohu a ze se sebe sundám mokré hadry, které buď položím na zem nebo převěsím v blízkosti kamen. Kožené kalhoty i zbroj nechám na sobě.

[tab][b]„Jistě, tady jsou.“[/b] ze zad sejmu jeden z toulců. Zkontroluju, zda-li pak to je ten pravý a položím jej na stůl před Claudia. [b]„Tohle vám posílá váš přítel Turlen. Měli bychom ty šípy vyměnit za zboží, které by se nám mělo v horách hodit. A mimochodem, nemáte po ruce nějaké šití? Jehla a silná šňůra by se mi dost hodila.“[/b]

[whisp]------------------
měl bych ještě jednu otázku:
- jak se mi dobije mana a životy, které na druhé úr. mám?
- a promiň, že se sem seru zase s elfštinou, ale našel jsem nějaký přepracovaný Tolkienův slovník => česko-elfský. Autor mu říká [b]Quenya[/b], jestli se ti to nehodí, tak napiš a já s tou elfštnou přestanu *2807*
http://www.pavelruzicka.cz/index.php?window=software [/whisp]

Sleduji Claudia a s mírně pobaveným pohledem si všímám, jak mu to šrotuje v hlavě. [i]O co mu jde? Co chce vědět? A pak, že ženský jsou zvědavý jak...[/i] Úšklebek si ale nechám jen pro sebe, přeci jen s Claudiem bych měla vyjít, je to v mém zájmu, navíc, je sympatický, [i]nemám zatím chuť mu proříznout hrdlo. Stejně by z toho Nejvznešenější nadšená nebyla.[/i] Pousměji se a čekám otázky, ale naštěstí jsem ušetřena.

Podívám se tam, kam se podíval Claudius a také si všimnu čtyř osob. [i]A hele, Victor. A kdo to s nim je? Samý chlapi, to jsem si mohla myslet.[/i]
[b]"Bez obav."[/b] Tiše zašeptám ke Claudiovi na jeho myšlenku s tím, ať mám připravenou zbraň. [i]No, ona by byla připravená i bez toho, aby mě upozornil.[/i] V očích mi zaplanou veselé plamínky a pak se otočím na hosty.

Nechám je mluvit a mezitím si je prohlížím. [i]Hmm, Keeria, taktéž elf.[/i] Oboum pozdrav kývnutím oplatím a pak neodolám a zareaguji na Victorova slova.
[b]"Pokud tu procházíš jen tak, měl by ses otočit a odejít, lesy nejsou zrovna mírumilovné k lidem co tu nemají co dělat."[/b] [i]Jinými slovy, může tě potkat nehoda... a to s ní nemusim mít ani cokoli společného.[/i] Pobaveně mi prolétne hlavou, ale navenek moje tvář vypadá naprosto bez emocí.
[i]A kdo že nás to povolal?[/i] Podívám se na Claudia v jasné pobídce, že to zodpovědět může klidně on, [i]nemusim zrovna před nima nadhazovat, že mě posílá sama Nejvznešenější. A i když odmítnout, aby jsme šli s nima, vyrazíme holt na vlastní pěst.[/i]

Když pak přejdou ke směně šípů, pozorně si prohlédnu elfa. [i]O Victorovi mam přeci jen už určitý obrázek. Takže Keerias, rozhodně elf, nebo aspoň s elfy co dočinění už měl. Ten plášť... výbava pro dlouhé venkovní stání. [/i] Zadusím úšklebek a dál se tvářím jako by nic. [i]Hraničář? Možná. Nebo zbloudilý lovec, ale to zní u elfa poněkud divně. No, uvidíme.[/i]

Pohledem pak přejedu k toulci se šípy, které položí na stůl.
[i]Takže je posílá přítel Turlen. No, očividně to je ta skupinka o které Nejvnešenější mluvila. Znaj Claudia, potulujou se na elfským území, což by u Keeriase divný nebylo, ale u toho Victora je. Zloděj v lese, divný... divný. Tak se Claudie ukaž... přinejhorším můžu jít někomu po krku.[/i]

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Jen Helier spolu Rohim stále váhají a moknou venku. Zbylí dva členové malé družinky vzali zavděk pozváním, teplem a pohodlím, které srub poskytuje.[whisp "Rohi"]
[tab][u]Rohi:[/u]
[tab]Máš neodbytný pocit, že tě zpoza lesa kdosi pozoruje. Je sám, tím jsi si jistý. Stejně jako tím, že jde o člověka nebo podobného tvora.[/whisp]

[tab][u]Keerias:[/u]
[tab]Krahujce necháš na jednom z trámů pod střechou. Uvelebil se na suchém místečku a vypadá spokojeně. Obvaz pevně drží a tak můžeš klidně vejít dovnitř.
[tab]Rozložené mokré ošacení u horkých kamen brzy usychá.

[tab][u]Claudius, Keskiyo: [/u]
[tab]Keerias položí na stůl toulec s tuctem tisových šípů, vypadají úplně obyčejně. Ovšem jen na první pohled, kvalita šípů je nepopiratelná, vyvážené, ostré s dokonale vypracovaným opeřením na konci. Na hrotu každého z nich je potom čitelně vyražena runa. [whisp "Claudius Ruthven"]
[tab]Střely, co neminou svůj cíl a dají se použít i opakovaně. K tomu, aby kouzlo po zásahu znovu fungovalo, je potřeba do něj vložit pět magů. Poznáváš šípy, které jsi dostal darem. To, že ti je Turlen posílá zpátky má jistě své opodstatnění. Kdysi řekl, „až přijde čas, vrátím ti je.“ Víš, že by je nikdy nepředal do rukou cizinců lehkovážně. Tímto potvrzují, že mluví pravdu a věc je vážná.
[tab]Vyměnit je za ošacení nebude problém. Dole v tajné skrýši, ho máš dostatek pro všechny. Teplé kožešinové pláště, kabátce, čepice, rukavice, vysoké boty, tu odpočívají připraveny na prodej. Dokonce i na "dětskou výšku" hobita a kudůka se tu najde ošacení. [/whisp]

[tab][u]Keskiyo:[/u]
[tab]I když se snažíš hlad naprosto ignorovat, tvůj žaludek je jiného názoru. Pohled na jídlo, které Claudius vyskládal na stůl jej ještě umocňuje. Nyní se dožaduje se jídla už naprosto zřetelně a hlasitě.

--------------------
Mana se doplňuje automaticky klidným spánkem, trvajícím alespoň šest hodin. Životy buď kouzlem, lektvarem nebo prostě čekat, až se zranění zhojí.

[whisp "Keerias"] Elfština mi nevadí. Jen ji nikdo jiný mimo elfů neovládá. Což znamená, že ostatní postavy ti nebudou rozumět. A určitě by to šlo napsat i bez toho zbytečného vulgárního slova. *6*[/whisp]

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
ráno[/b]

[tab]Prosmýkneš se nenápadně mezi stromy. I když v jednu chvíli máš pocit, že hobit něco tuší. Přesto se ti podaří vyhnou se skupince, aniž by tě zpozorovali. Jakmile jsi z dohledu zamíříš k řece a proti proudu zpátky do civilizace.

[tab]Jdeš sotva slabou hodinku, les táhnoucí se vpravo ustoupil louce. Teď je od tebe vzdálen asi míli a stáčí se dolů k jihu. Chajdu jsi nechala určitě pět mil za sebou. Po levé ruce hučí hluboká, dravá, dobrých osm sáhů široká řeka.
Stále drobně mrholí a pofukuje studený vítr. Viditelnost je díky dešti špatná, což jak se brzy ukáže může být i výhoda.
[tab]Před tebou se terén svažuje do mírného dolíku. V těchto místech je kamenitý, jen tu a tam vyčnívá trs trávy. Když tě zarazí hlasy ozývající se nedaleko vpředu.

[tab]V nevelké proláklině, poblíž řeky, odpočívá pět mužů, podle znaku na šupinové zbroji patří ke Geraldovým mužům. Každému se u pasu houpá meč a dva z nich mají navíc i kuše. Koně tu nikde poblíž nevidíš. Zatím si tě nevšimli, protože mezi sebou živě debatují.
[tab]„Jsem zvědavej, jestli někoho z nich dostanem. Určitě šli na jih do hor. Museli by bejt padlí na hlavu, aby se hnali sem.“ Ukáže rukou ke vzdálenému hvozdu za zády.
[tab]„Kdepak, toho elfáka dostali, když se hnal na sever. Zdechnul dřív, než z něj stihli něco vydolovat.“ Oponuje mu kumpán.
[tab]„Jo to zrovna,“ ušklíbne se další. „Velitel našel dole tábořiště, kdo by to byl jinej. Takže dou na západ. Víš co říkal Kventin, že ta holka pude do lesa. Byl si tím naprosto jistej. Prej to má v krvi od narození. Řek, že ji musíme dostat za každou cenu. Mohli se třeba potkat.“ Rozumuje další.
[tab]„To zní rozumně.“ souhlasí první.
[tab]„Kdepak stopy vedli přes řeku. Ty budou rozmlácený dole pod peřejema." Obhajuje dál svůj názor třetí.
[tab]„Počkat, kus vodcaď žije ten tupej barbar. Co se ho pozeptat?“ Rozsoudí je čtvrtý. Ironie v hlase, jasně naznačuje, co tím vyptáváním myslí.
[tab]„Jo, deme na něj, bude zábava.“ přidá se nadšeně první.
[tab]„Tak prrr, víte jak zní rozkaz!“ Mírní jejich nadšení poslední. „Udělat rojnici a pročesat to tady kámen po kameni. Jestli tady sou, dřív nebo pozdějc je najdem.“ Upozorňuje velitel malého oddílu.
[tab]„Tak konec flákání a do práce! Za náma dou další a dole vod lesa má dorazit posila. Než nás začnou hledat!“ Rozkáže hned poté. Zbytek mužů se s nespokojeným mručením hrabe na nohy.

Kventin, tohle jméno velmi dobře znáš. Vede už několik let akademii, ale nikdy nenaznačil, že by znal něco z tvé minulosti. Vždycky se k tobě choval přezíravě a nafoukaně. V posledních dnech jsi měla dojem, že vidíš v jeho očích strach. Vlastně od doby, přede dvěma měsíci. To tě náhodou vyrušil při koupeli, polosvlečenou u rybníka. Vyděsil se, když spatřil malé kulaté znamínko na pravém rameni. Vypadá jako stříbrná mince.
Máš jej, od svých deseti let. Tenkrát jsi začínala u alchymisty, společně jste se vydali hledat nějaké byliny. Mermomocí trval, že se musí sbírat o půlnoci a při úplňku. Vyčerpaná cestou jsi usnula poblíž hvozdu a probudila ses s palčivou bolestí v rameni. Ačkoliv oděv byl neporušen, kůže vypadala jako spálená. Zranění se zhojilo, ale na památku ti zůstala zvláštní jizva.

[tab]Když Keerias položí toulec na stůl, s mírným úsměvem děkovně pokývnu hlavou jeho směrem. Okem zkušeného obchodníka bedlivě přejedu všechny šípy. Pravděpodobně naposledy.[i] Bože, za to by bylo mrtě zlaťáků. Kdybych s tímhle šel na tržiště, kupující by mi nejspíš urvali ruce, jak by se o to prali. Jestli tohle Ruthven odmítne, tak to vážně nemá v hlavě v pořádku.[/i] Malinko se pousměji a bedlivě se zadívám barbarovi do očí. Snažím se odhadnout jakoukoliv myšlenku v jeho tváři.

[tab]Z pozorování mě odtrhnou až slova elfky. Ač jsem příliš nepochopil, proč řekla konkrétně toto, její slova si přeberu po svém. Necítím se jakkoli uražen, ačkoliv bych na to snad měl i nárok. Zadívám se dlouhým pohledem do jejích šedých očí, bez jakéhokoli strachu či znaku uražení. Pohledem, který nikdy neprozradí víc, nežli je nutné a přesto poví mnohé. Tajemným a přesto určitým a zcela jasným. Doprovodím jej mrazivým úsměvem, který ani tomu nejotrlejšímu není vůbec příjemný. [i]Naivko. Myslíš si snad, že mám strach? Z tebe nebo z tohohle podělaného lesa? Vůbec nevíš, s kým to mluvíš.[/i] Nějak nemám potřebu se k jejím slovům vyjadřovat. Proč taky? Mám koneckonců mnohem větší starosti, nežli se zamýšlet nad nějakou rejpavou elfkou, o kterou bych neopřel ani vycházkovou hůl. [whisp] A navíc si nechci znepřátelit Claudia. [i]Odemknutí dveří je jen zlomek toho, čeho jsem schopen, holčičko, pokud je to doopravdy nutné...[/i][/whisp]

[tab]Po chvilce se otočím na zbylé společníky, kteří jsou venku. Škodolibě se usměji. [i]Proč tam do háje ti vocasové pořád tak blbě stojí?[/i]
[b]„Jen klidně pojďte dovnitř, pánové.“[/b] Povím přátelským hlasem a gestem levé ruky jim dám najevo, aby vstoupili.
[b]„Je tu tepleji než venku. A nebojte, oni nekoušou.“[/b] Povím trošku rejpavě a opět se věnuji našemu nakupujícímu.
[b]„Tak co na to říkáte, pane Ruthvene? Docela pěkná prácička, nemyslíte?“[/b] Optám se zvědavě, ale ne vtíravě. V tom si vzpomenu na dýmku, která se povalovala venku a přepadne mě slabší pocit abstinenta.
[b]„Jinak jsem si všiml, že se venku povaluje dýmka. Neměl byste tady někde ještě nějakou? Už jsem dlouho nepocítil tu krásnou vůni tabáku.“[/b] Dodám s lehkým úsměvem na rtech. Ne že bych byl nějaká slečinka, co bez tabáku nevydrží, natož pak nějaký velký kuřák. Ale přeci jen, malinko to svádí.

[tab]O nejaké bližšie zoznámenie s tým Claudiusom či kým veľmi nestojím, aj tak neviem, čo od neho vlastne chcú, takže sa dovnútra veľmi nehrniem. [whisp]Dážď mi až tak neprekáža, narozdiel od neodbytného pocitu, že nás niekto sleduje. [i]Môže to byť pokojne len mojou zlou náladou, ale nech som kroll, ak tu naozaj nie je niekto, o kom nevieme. Ale aké môžu byť jeho úmysly? Je to majiteľ toho oblečenia? Zrejme.[/i]
[tab]Vytiahnem kušu a pomaly vložím šípku, zatiaľ čo jastrím po okolí, snažiac sa odhaliť pozorovateľa. [/whisp] Pomaly prejdem a k šatám, podľa ktorých sa snažím odhadnúť ich nositeľa. [i]Hmm, jednoznačne bojovník. A určite nie chudobný, keď si môže dovoliť tabak,[/i] pohladím precko na svojej hrudi. [i]Podľa sekery trpaslík, ale ktokoľvek si mohol kúpiť takúto sekeru, keď už má na tabak.[/i]
[tab]Na Victorovo pozvanie zareagujem len krátkym pokrútením hlavou. [whisp][i]Ešte nie. Najprv chcem zistiť, kto tu je.[/i][/whisp]

[whisp "Helier Vein"]Podídem k Helierovi a pošepkám mu do ucha:
[b]"Pokojne choď do vnútra. Je tu ešte niekto a veľmi rád by som zistil kto. Podľa toho, čo viem, po nás môže ísť všelikto."[/b][/whisp]

[tab]S předstíraným klidem sleduji, jak ostatní zve Victor dovnitř, ještě s podráždějícími slovy, zvlášť když jsem všechny dovnitř už pozval jednou sám. Nic však neříkám a když mi chtějí šípy předvést, jen mírně pokývnu hlavou na srozuměnou. Pak si šípy žádně prohlédnu a shledávám, že jsou to opravdu ty moje.
[tab][b]„Ano, výborná práce. Proto jsem za ně Turlenovi tak vděčen. A povolání? Od Nejvznešenější, tedy královny elfů – kvůli tomu s námi bude putovat i zde Keskiyo a jinak znamení od Turlena, že je nejvhodnější čas vyrazit. Tak jako tak o mě už království nejspíš bude vědět, proto není nejvhodnější zůstávat na jednom místě. A to, jak budete vypadat, mi řekli elfové, co za mnou včera byli... ale to je na dlouhé vyprávění,“[/b] řeknu dále klidným tónem, zatímco rukou přejíždím po jednotlivých šípech a nepředstíranou radostí. [i]Tak... jsem je dostal přeci jenom zpátky! Neuvěřitelné.. ještě nedávno jsem chtěl vypadnout – a najednou přišel čas.[/i]
[tab]Po chvilce odložím šípy na stůl a otevřu svůj tajný kryt, ze kterého postupně vyndám všechno kožené oblečení. Postupně je příchozím ukážu – jsou zde teplé kožešinové čepice, kabátce, rukavice... zkrátka všechno a pro všechny, i pro hobita a kudůka. Spokojeně se usměji, když vše předvedu. [b]„Tak co říkáte, budete spokojeni?“[/b] poté, stále s úsměvem, dodám.

[tab]Po chvilce odpovídám Vitorovi na jeho další otázku. [b]„No, abych pravdu řekl, dýmku mám jenom jednu. Ono ani nebude problém po cestě nějakou provizorní vytvořit, jako spíš o tabák, kterého mám málo a po cestě asi těžko seženem v nějaké vesničce tabák – a budeme i mít na to ho zaplatit. Tak jako tak, mohu ti nacpat svojí dýmku, aby sis zakouřil.“[/b]

Ačkoliv se namáháš sebevíc, nikoho nezahlédneš. Onen dotyčný je příliš dobře skryt v lesním podrostu. Jakmile se vydáš prozkoumat ošacení, pocit sledování zmizí. Ať už to byl kdokoliv, odešel. Řekl bys, že zmizel podél lesa směrem, ze kterého jste přišli, ale jistý si tím nejsi.

Teplé oblečení je z kvalitních dobře vyčiněných kožešin. Měkké, podajné i hřejivé, přesto pevné a dobře šité. Co se týče vzhledu, tady výrobce vsadil více na praktičnost než na nákladné a zbytečné zdobení. Určitě není určeno pro vyšší vrstvy, ale do terénu se hodí dokonale.
Ve městě na tržnici by jen za rukavice mohl požadovat tři zlatky, čapku či šál za pět, kabát dokonce za pětadvacet.

[tab]Když Rohi nesouhlasně zakroutí hlavou, nemám zrovna v úmyslu ho před ostatními přemlouvat a tak mlčím. Jeho věc. [i]Jestli chce mrznout, je to jeho problém a ne můj.[/i] Proto se dále věnuji Claudiovi a to, co budou dělat naši dva malí společníci, je mi vcelku ukradené. [i]Ale ať si pak nestěžují, že budou nachlazení...[/i]

[tab]Jakmile Claudius sám potvrdí, že se mu ty šípy líbí, spokojeně pokývnu hlavou a usměji se. Následně si se zaujetím vyslechnu vysvětlení. Při vyslovení jména Nejvznešenější se tázavě podívám na Keeriase, který by měl vědět, jestli mluví pravdu nebo ne. V momentě, kdy se k nám dostanou kožešiny, se na ně zvědavě podívám.
[b]„S vaším dovolením,“[/b] povím tišším hlasem a přistoupím klidným krokem blíže, abych si to oblečení mohl sám zkontrolovat. Zkoumavým pohledem, spolu s prohmatáním zkontroluji kvalitu oblečení. [i]Na nějaké společenské záležitosti nic moc, ale pro naše zájmy perfektní. Klika, že jsem jakožto obchodník posbíral hodně zkušeností…[/i]

[tab]Po skončení se s upřímným úsměvem podívám na Claudia i na zbytek v místnosti a uznale pokývnu hlavou.
[b]„Nevím jak moji společníci, ale já určitě. Myslím, že tahle směna je vcelku férová.“[/b] Následně ustoupím kousek vedle, pokud by si to oblečení chtěl i Keerias vyzkoušet.
[b]„To není potřeba, pane Ruthvene. Nerad bych vám zbytečně bral váš tabák. Ale děkuji za nabídku,“[/b] povím vlídným tónem. Přece nejsem nějakej buran, který by mu zbytečně bral takovou drahou věc, jako je tabák. To se přece nedělá.

[tab]Následně se krátce zamyslím.
[b]„No, asi je na místě omluva, že jsem byl zpočátku vůči vám zbytečně podezřívavý. Turlenův přítel je i náš přítel a asi jsem to trošku přehnal. Proto se tedy omlouvám.“[/b] Povím omluvným tónem. [i]Turlen by přeci nesvěřil takové tajemství někomu, kdo by neměl dobré úmysly.[/i]
[b]„Jinak souhlasím, že bychom se tady asi neměli příliš zdržovat. Sice si nemyslím, že by se Erdonské jednotky odvážili tak blízko ke Starosrdci, ale jistota je jistota.“[/b] Povím vážným hlasem. Následně se nadechnu k další reakci.
[b]„Jestli potřebujete s něčím ohledně sbalení pomoci, řekněte to rovnou. Ne, že bych se k tomu příliš hrnul, ale je i v mém zájmu, abychom odtud co nejdřív zmizli. Myslíte, že bychom už mohli vyrazit?“[/b] Optám se vyzývavě Ruthvena. V případě, že by odpověděl kladně, jsem připraven odejít. Průvodce se vždy hodí. Zvlášť někdo, kdo na první pohled vypadá na někoho, kdo s mečem už určitě umí. Pokud to bude nutné, vezmu i ty kožešiny a podám je Helierovi a Rohimu.

[whisp][tab]Ale stejně se mi nějak nezdá, že by se do toho zatahovala i nějaká elfská královna. Pravda, Gerald elfy moc nemusí a pokud si správně pamatuji, tak by vypukla válka, jestli by se udržel doopravdy u trůnu. A to není po chuti nikomu. [i]Ale jak může vědět, že jsme to zrovna my? Erdonský hrad a Starosrdce jsou od sebe dost daleko. Že by zas nějaká mentální komunikace? O mágských schopnostech toho moc nevím, což by někdy v budoucnu chtělo napravit. Ale ať si nemyslej, že jsem to s tou omluvou myslel vážně. Dám si na ně pozor. Zejména pak na tu šedookou. Ta se mi nezdá už od prvního seznámení. Jestli bude dělat potíže, s radostí ji někdy v noci oddělám. Proč mít špatné svědomí, kvůli někomu, koho ani neznám, že?[/i][/whisp]

Keď zistím, že ma už nikto nesleduje, rýchlym krokom sa vydám dovnútra tej chajdy.
[b]"Mali by sme čím skôr zmiznúť, niekto nás sledoval a sem a vrátil sa smerom, ktorým sme prišli, takže myslím, že to priateľ nebude. Tam sme si ich veľa nenarobili."[/b]
Na stole vidím nejaké kožušiny. [i]Takže toto tu mali kúpiť? Vyzerá to, že tam, kam pôjdeme bude pekná zima.[/i]

[tab][i]Tu elfku jsem nikdy neviděl... nebo si alespoň nevzpomínám. Že ji posílá Má paní? Možná ale nikdy jsem ji u ní neviděl. Jsem zvědav, co se s ní vyklube. Takovými řečmi, které vypustila na Victora, si ale moc přátel nezíská.[/i] Párkrát přešlápnu na místě. Nikdy jsem nebyl mistrem vyjednávání, a taky jsem se teď do ničeho většího nepouštěl a raději to nechal na Victorovi. Trochu mě ale zarazila Claudiova slova. [b]„Mohu vědět, jak se ti elfové dozvěděli naší podobu? Tedy, mojí možná ano, ale Victora nebo Heliera? U Turlena jsem si žádných elfů nevšiml a cestou sem už vůbec ne.“[/b] zadívám se Cladiovi do tváře, zda na ní neuvidím alespoň náznak překvapení nebo nervozity.

[tab]Když se na stole rozprostře kožené oblečení, rozsvítí se mi úsměvem tvář. Když Victor ustoupí, ihned se na to vrhnu. Najdu kabát, který by mi nejvíce seděl a navléknu si jej na jednu ruku. Ztontroluju, zda-li dobře hřeje a položím ho zpátky na stůl. [b]„Nevidím na něm chybu. Šípy jsou nejspíše vaše. A všichni mi promiňte, že jsem tak otravný, ale mohu ještě jednou poprosit o nějaký ten plášť a také šití? Opravdu nutně je potřebuji.“[/b] s laskavým pohledem se obrátím k barbarovi.

[tab]Když přijde Rohi, poodejdu od stolu, aby i on mohl vzít do ruky a zkusit kvalitu toho teplého oblečení. Zmínka o cizích pronásledovatelích mi dost rozproudí krev v žilách. [b]„No, oni to ani nemusí být královští vojáci, Victore. Ani bych se nedivil, kdyby princ Gerald za námi poslal nějaké ‚speciality‘ na stopování a odstraňování nepohodlných lidí. Je načase jít.“[/b] obléknu si už uschlé šaty, ze stolu vezmu se slovy: [b]„Když dovolíte,“[/b] jedny rukavice, čapku, kabátec a pokud mi Claudius vyhoví tak plášť a šití. [b]„Počkám venku. Spěchejte.“[/b] jakmile vyjdu ze dveří, zamířím ke krahujci. Pokusím se ho přenést na rameno a pak připraven k cestě se postavím mezi futra, abych mohl pozorovat počínání ostatních.

[tab]Jakmile Rohi vstoupí dovnitř, záhy mi docvakne, proč tam jen tak stál. Jeho slova zcela převáží pomyslné misky vah. V mém obličeji se zjeví chmury. [i]Do háje! Mohlo mě napadnout, že nás budou sledovat. Ale jak je možný že jsme je neviděli? Vždyť jsme procházeli rovinou a párkrát jsem tu cestu prohlížel sám. Ale zase všimnout si jednoho neznámého.[/i] Příliš se nerozmýšlím a vyberu si pro mě vhodný kabát, rukavice, šálu a čapku. To vše rychle hodím do batohu.

[tab]Zároveň vezmu to samé i s šálou pro Rohiho velikost a podám to pulčíkovi.
[b]„Vezměte si to. Bude se vám to hodit.“[/b] Povím vlídným hlasem a otočím se na zbylé v místnosti.
[b]„Sbalte si co potřebujete a fofrem odtud. Příliš jsme se zdrželi.“[/b] Povím rázně a vyjdu i se svými a Helierovými věcmi ze dveří. Následně kudůkovi všechny věci hodím přímo pod nos. Na rozdíl od Rohiho se k němu příliš vlídně netvářím. Pulčík nás alespoň informoval, čehož si cením a zároveň tuším, že se mu dá doopravdy důvěřovat. [i]Máš kliku, Heliere, že spěchám a nemám tolik času, abych čekal, než se rozhoupeš.[/i]

[tab][b]„Jestli máš pravdu, jsme v pěkný bryndě. Teď ví, kde se nacházíme. Určitě posílí stráže a pak to bude hodně o hubu se dostat tam, kam potřebujem.“[/b] Následně se otočím na Claudia, pokud už vyšel.
[b]„A vy nás prosím veďte do těch hor, či kam to má být.“[/b] Dodám vyzývavým hlasem k barbarovi. [i]Nejlepší by stejně bylo, kdybychom se cestou rozdělili a pak se na nějakém vybraném místě zas sešli. Škoda, že to tady pořádně neznám. Tahle velká skupina je nápadná jako svině a to se mi vůbec nelíbí. S Keeriasem bych si vystačil spíš. [whisp]Jednak je to dobrej střelec a navíc má ten svitek, který potřebuji. Ostatní ať si klidně třeba zhebnou, ale ten elf se mi ještě bude hodit.[/i][/whisp] Pokud se všichni rozhodnout odejít, jdu také.

[tab]Dále s úsměvem sleduji, jak se v několika minutách všichni vydají na cestu. [i]No, tak jak to vypadá, já se budu muset do kožešin obléci už hned, neboť moje oblečení je zvlhlé někde u řeky. A pokud jim vážně jsou v patách nějací tajní, nebude nejlepší se tady zdržovat.[/i]
[tab]Nyní na mě Keerias promluví s první otázkou. [b]„To nevím, zkrátka mi vás elfové popsali jako Vyvolené, asi o vás ví,“[/b] trochu zmateně řeknu. Poté se už táže na další věc a já si až nyní vzpomínám, na co jsem předtím zapomněl odpovědět.
[tab][b]„Jo, promiň,“[/b] omluvně řeknu Keeriasovi a rychle udělám pár kroků ke skříni, za které vytáhnu jak starší plášť, tak i šití. To mu poté podám se slovy: [b]„Zde to je. Kdyby ještě někdo něco potřeboval, co mohu poskytnout, jen si řekněte – pokud za vámi opravdu někdo větří, radši to dám vám, než aby to oni zničili, až to tady budou prohledávat.“[/b] Poté vyberu kožešiny Keskiye, podám jí je a vytáhnu ještě kus nedodělané kožešiny, která bude sloužit jako „přikrývka“ pro Fenrira. [i]Je to ještě mládě, pro jistotu...[/i]

[tab]Když se tedy ostatní shodnou, že se vydáme na cestu, zprvu nenápadně počkám, až všichni vyjdou. [b]„Počkejte prosím chvíli – musím se převléct a sbalit si několik věcí jak pro sebe, tak pro Fenrira. Hned budeme venku, zatím se můžete pokusit zamasovat stopy okolo domu, aby nikdo nepřišel na to, že zde procházelo tolik lidí,“[/b] nyní vejdu zpět dovnitř domku.
[whisp]
[tab]Jako první vezmu papír s Vyvolenými od oné kreatury, která mi jej dala a okamžitě ho hodím do ještě hořících kamen. Poté se převléknu do lehčích kožešin, zbytek kožešinové výbavy nacpu do velkého batohu, včetně kožešiny pro Fenrira, bylinek proti nachlazení, dále zkontroluji, jestli je v batohu vše, co jsem si tam již dříve přichystal a zabalím i zbytek sušeného masa. S tímto vybavením si batoh přehodím přes záda, vodou zhasím oheň a poklidím, aby budoucí návštěvíci měli co největší potíže poznat, kdy tu někdo byl naposledy.
[/whisp]

[tab]Nyní zavřu okenice a dveře a vyjdu ven k ostatním s Fenrirem v rukou a plným batohem na zádech. [b]„Takže jsme připraveni na cestu. Já tedy budu ukazovat cestu – umí z vás ještě někdo stopovat? Rovněž bude nutné, aby někdo s bystrými smysly sledoval okolí, jestli nejsme sledováni. Sám něco poznám, ale jestli se budu muset soustředit na správnou cestu, nebudu se moci soustředit zase na něco jiného,“[/b] jen co domluvím, vysmrkám se. [i]To bude zase něco, cestovat s rýmou. Ale což, tohle je snad to nejmenší..[/i]
[tab][b]„Když máme ve skupině elfy, nebude problém, snad, jít Starosrdcem. Takže nejlepší bude vyrazit proti proudu řeky k Mohylovým vrchům, kde se nachází onen artefakt. Cesta Starosrdcem bude bezpečná, alespoň tím, že nás nejspíš nikdo sledovat nebude – a pokud ano, snad nás elfové upozorní. Větší problém bude, až budeme ze Starosrdce vycházet, pokud si nepospíšíme, stihnou tam rozestavit hlídky, které v tak velké skupině neprojdeme,“[/b] hlasitě řeknu, vezmu fajfku a vydám se k řece, kde jsem včera nechal oblečení. To si nacpu ještě do batohu a vyrazím proti proudu potoka, Starosrdcem.

[tab]Cestu až k Ledovým špičákům neznáš, protože zřejmě tyhle hory má Victor na mysli. Jako každý zdejší obyvatel víš, že leží na samém severu a držet se směru by tedy neměl býti problém. Nicméně velmi dobře se vyznáš v okolí, dokonce si i po tolika letech ještě dokážeš vybavit cestu přes pláně, kolem mohylových vrchů do Černohvozdu. Je to už nějaký ten pátek od dob kdys opustil Hradiště. Domovina nikdy nebyla místem pro zbabělce a slabochy. Jak asi vypadá teď, když se povedlo Drabům odstranit jediný kmen, který je se jim dokázal vyrovnat silou i velikostí.

[tab]Otázkou zůstává kudy odejít. Způsobů se najde určitě několik, jako nejpravděpodobnější připadají dva. Vydat se východním směrem proti proudu řeky zpátky do království, až k první vísce. Odbočit na sever a projít branou. Jednoduché, ovšem v situaci, kdy Geraldovi muži po skupince pátrají, mírně komplikované.
[tab]Druhou méně bezpečnou a delší možností je vejít do hvozdu po proudu řeky. Dole pod peřejemi se Bystřice vlévá do jezera společně se Stříbrobělou. Pokud by se vám podařilo se dostat proti proudu řeky a zdolat vodopády, je možné hradby obejít ve skrytu stromů. Jenže jak poté přejít rozlehlé pláně, aniž by si vás hlídky všimly.

Mapka nejbližšího, okolí.

#../resources/pj/yavanna/Elnera pro c.jpg#

Hory na jihu – Shäradské hory
les na západě – Starosrdce
řeky – Bystřice a Sříbrobělá
modrý flek - jezero
malinké bílé tečky na Bystřici - peřeje
zelené šmouhy – lesíky
hnědé a zelené fleky – louky a pole
červené čtverečky – vesničky
červené kolečko – měsro Erdon
černý čtvereček – tvůj domek
šedá čára – obranný val se strážnými věžemi
přerušovaná čára – brána
šedá šmouha na východě – Kaňon smrti (hluboká a široká průrva)
za hradbami:
žlutá místa – pláně
malé kopce – Mohylové vrchy
tmavě zelený les – Černohvozd

--------
Nejsem žádný malíř, jak je ostatně očividné.

[i]Au, tohle bylo jen taktak. Proklaté křoví, tohle snad nejde prolézt![/i] Běželo mi hlavou, když jsem se proplétala všelijakým křovím ve snaze dojít k řece. Musím říct, že jsem zprvu měla nemilé tušení, že si mě ti u chatrče všimli, ale ať ano nebo ne, zvládla jsem to. Opatrně jsem se prosmekla mezi stromy a pak hurá k řece a kolem ní k nějaké vesnici nebo osadě. [i]Mohla bych třeba zase vyučovat střelbu. Ale to v nějaké bohem zapomenuté vesničce asi ne. No co, při nejhorším si najdu práci v nějakém hostinci, hlavně ne nic s alchymií![/i] Začala jsem už plánovat a při vzpomínce na moji "kariéru" alchymistky jsem se ošila a raději to pustila z hlavy.

Pokračovala jsem v cestě podél řeky a už se celkem uklidnila. Bylo to zvláštní, někdo by v takové situaci asi byl celý nervózní, ale já ne. Jako bych si to nepřipouštěla nebo se to snažila ignorovat, [i]prostě jdu a hotovo. Začnu úplně nový život na nějakém vzdáleném místě a hodím minulost za hlavu, minulost je k ničemu, vzpomínky jsou nic.[/i] Opakovala jsem si zase, to už jsem byla na cestě asi hodinu. Mlha mi poskytovala milný pocit bezpečí, jen ten studený vítr, ten mi vadil. [i]Vážně úžasné, můžu si tu kapuci nasadit klidně tisíckrát a ten vítr mi ji tisíckrát sfoukne! Ah k čertu, ale tohle počasí je stejně...[/i] Vtom jsem se ale zarazila. Z dálky se ozývaly hlasy.

V hrůze jsem zjistila, že kousek přede mnou odpočívá pět Geraldových mužů a aby toho nebylo málo, dva měli i kuše. Na moment jsem zpanikařila a strnule na ně hleděla. Naštěstí jsem se ale rychle vzpamatovala a schovala se za nejbližší strom. Jak jsem se tam tak schovávala, vyslechla jsem jejich hovor. [i]Holku? Ach sakra, něco mi říká, že tím myslí mě. To je vážně skvělé, pět přede mnou, posily prý za nima a ještě jdou tady od lesa. O čem že to mluvili, barbar? nemysleli snad tu chatrč? že by právě tam žil? No to je něco, kudy já teď mám jít?[/i] Mihlo se mi hlavou a já se nadechla studeného vzduchu. Co si budu nalhávat, vymýšlet plány ve spěchu? To tak, ale zůstat jsem tam rozhodně nehodlala. [i]Do pasti jim nepolezu, jen ať to mají těžší. Kventin, hm... No jo, náš pan nafoukaný, ani citron se netváří tak kysele jako on. To je jedno, musím si pohnout a pak už snad budu mít klid od Kventina, vojáků a vůbec toho všeho.[/i] Řekla jsem si a tak mě nakonec nenapadlo nic lepšího než to, že dokud je čas, vrátím se zpět k té chatrči a od ní se pak dám k pláním. Myslela jsem, že se dám po jejich krajích, až obloukem dojdu k vesničce u řeky, kam jsem původně měla namířeno. Dala jsem tedy na cestu a sledovala okolí v naději, že mě nechytí a také jsem doufala, že najdu vhodné místo, kde by se dalo dostat na druhý břeh.

[tab]Vezmem si veci, ktoré mi podal Victor. Poteším sa najmä rukaviciam. [i]So skrehnutými prstami toho veľa nenastrieľam... Ale som zvedavý, kam to vlastne ideme.[/i] To, že ich budem nasledovať, beriem ako samozrejmosť, pretože mám zrejme solídny problém s celým týmto kráľovstvom a nejaké peniažky sa zídu vždy.
[tab]Keď vyjdem von, snažím sa nájsť akýkoľvek náznak, že by nás niekto sledoval. Pokiaľ niečo zachytím, okamžite informujem ostatných, pokiaľ nie, nepoľavujem na ostražitosti. [i]Nepotrebujeme, aby nás postrieľali zo zálohy. Odposledna budú oveľa opatrnejší. A ktovie, ako dopadol Orogan...[/i]
[tab]Stopy nechám na elfovi, pretože v stopách sa zrovna nevyznám, ale pokiaľ ma o niečo požiada, tak to urobím.

Jen na půl ucha poslouchám co říkají, chvilku to udržím v mysli a pak zase pustím ze zřetele. Dívám se z jednoho na druhého a snažím se odhadnout co nejvíc, [i]co tyhle dává dohromady?[/i] Zamyšleně přejedu pohledem z půlčíka na elfa a nakonec na Victora.

Nereaguji na to co říkají, ale po Victorových slovech, [i]nečekala bych, že se omluví. Ale vlastně... asi bych taky měla.[/i] Chvilku po něm promluvím i já.
Ne nijak s pocitem viny nebo naopak, je znát, že to myslím upřímně, ale nedělám žádné cavyky, jako bych nedělala s kouskem chleba, kdybych měla maso.
[b]"Taky se omlouvám, za mé... nepřátelské chování."[/b] Pousměji se na ně, [i]na vztyčení bojových praporů je času dost, navíc... můžu si to vždy nechat v záloze.[/i] Zadusím úšklebek a zadívám se na Claudia.
[i]A proč on se má k nim přidat? A pak... proč já? Zajímaly by mě důvody Nejvznešenější.[/i] Zamyšleně nakrčím obočí, co je jediný projev mimiky od té doby, co Victor a jeho známí přišli, mimo omluvné pousmátí.

[i]Takže vyrážíme? A Starosrdcem... no uvidíme, ale problém by to být nemusel. A když nebude, rozhodně nás nebude nikdo nebude sledovat, elfové to už pročistí...[/i] Nečekám dlouho, [i]rozhodně nebudu zdržovat[/i], a vyrazím ven za Claudiem.
[i]Docela rozhodný... ví kam chce jít a jde, to se hodí.[/i]

[tab][b]„Děkuji.“[/b] odpovím Claudiovi, jakmile mi podá plášť i šití. Sundám si vak, ve kterém vyhledám sponu ze starého pláště. Do torny ještě schovu šití a pak na sebe navléknu a sponou sepnu plášť. Přes pravé rameno tak, aby byl pod dravcovým koženým chráničem. Když už jsme všichni venku, počkám a na cestu se vydám s krahujcem na rameni jako poslední. [b]„Zvládnu stopovat.“[/b] zavolám ještě za Claudiem.
[tab][i]Nebyl bych si tak jistý, že nám elfové pomohou. Spíše se budeme muset spolehnout na sebe.[/i] [b]„Já bych doporučoval, pokud se dostaneme k nějaké výhodné strategické pozici, počkat na naše pronásledovatele. Je nás celkem dost a z úkrytu se nemusí útočit tak špatně. Zvláště, když bude protivník překvapený.“[/b] pronesu, jakmile vyrazíme.

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b][whisp "Zina"]

[u]Zina:[/u]
[tab]Rychle se vzdaluješ směrem, kterým jsi přišla. Naštěstí dříve než se mrzutá hlídka vyhrabe na nohy, šedavý opar tě skryje. Přesto je ti jasné, že máš vojáky nedaleko za zády a není radno se zdržovat.
Po celou dobu se ti nedaří najít brod. Bystřice je hluboká a proud prudký, i velice dobrý plavec by měl problém dostat se na druhou stranu.

[tab]Znovu se ocitáš na místě, které jsi už předtím viděla. Chatrč ukrytá za spletí neprostupných křovin. Přicházíš právě v okamžiku, kdy skupinka postav vychází z otvoru v křovinách. Tentokrát tě nekryjí stromy, takže tě spatří téměř okamžitě, stejně jako ty je. Jsou necelých třicet sáhů od tebe. Pět mužů a jedna dívka, podle všeho elfka. Tváře tří z nich jsou ti povědomé. Člověka v lepším ošacení, kudůka s velkým rancem a elfa s krahujcem na rameni. Viděla jsi je na vývěsce o hledaných zločincích.[/whisp]

[u]Claudius, Rohi, Victor, Keerias, Keskiyo:[/u]
[tab]Ačkoliv spěcháte, přesto trvá skoro dvě hodinky než všechno vyřídíte, sbalíte a vyjdete ven. Tady se barbar ještě chviličku pozdrží, než posbírá své oblečení, zbraň a odhozené věci. [whisp "Claudius Ruthven"]Můžeš si obléknou teplé ošacení, jaké jsi nabídl ostatním. Protože mimo náhradní oblečení, které máš už na sobě jiné nevlastníš. Celá výbava, co se povaluje u řeky se do batohu nevchází.[/whisp] Krahujec mezitím přesídlí neochotně na Keeriasovo rameno. V pohodlí a suchu pod trámem byl spokojenější.
[whisp "Keskiyo"] I přesto, že ses rozhodla ignorovat svůj žaludek, on tvůj názor nesdílí. Ačkoliv momentálně dal pokoj. Přesto stále pociťuješ hlad.[/whisp]

[tab]Stále váhající kudůk stojící u otvoru se zamračeným výrazem pozoruje Victora. Jakmile vyjdete před "plot," z mlhavého oparu se od řeky vynoří mladá dívka. Stojí necelých třicet sáhů od vás. Je zadýchaná, zdá se, že má naspěch. [whisp "Rohi"]Jsi si jistý, že je sama. Necítíš přítomnost nikoho jiného. [/whisp]


[u]Všichni:[/u]
Alchymista se namyšleně podívá na pohozené věci. Zřejmě tohle byla poslední kapka, která ho vyprovokovala.
[tab]„Co si vlastně myslíš, že jsem poskok! S někým jako vy se nehodlám zahazovat!“ Zdvihne hlavu a pohrdlivě vás obhlíží.
[tab]„Co je mi po tomhle království. Radši si prachy opatřím bezpečnějším způsobem.“ Otočí se k vám zády a vztekle vykročí přímo ke Starosrdci, na jih do jeho středu. Nevraždivým pohledem mine přicházející dívku, za pár minut vám zmizí z očí mezi stromy. Nereaguje na žádné volání, zřejmě je pevně rozhodnut.

------------------
Pro Zinu odteď už bez šepotu.

[tab][b]„Co – co to má znamenat?“[/b] nevěříčně pomalu řeknu, když vidím, co dělá jejich poslední člen, onen kudůk. [i]Zase nějakej pán, kterej dostane kožešiny pod nos a najednou se mu to nelíbí? Přijde mi jako hloupost ho nechat jít, když po nás jde Království... a pokud ho chytí, jakože určitě, může něco vyzradt. Hlavně to, kudy chceme jít. Ksakru![/i] Kamenná tvář se ještě víc stáhne a sleduji, jak ten chlap mizí. Současně s tím si všímám nějaké holky – spíš už ženy. [i]A co má zase být tohle? Dneska se to tady slejzá, přitom bychom měli utíkat před královstvím! A nejhorší je, že nás vidí stále víc očí... a stále víc úst mluvit.[/i]
[tab]Jak vidím, nikdo se nemá k tomu, aby vysvětlil, co má odchod kudůka znamenat. [i]Heh, proč jsem se jenom pro Slzu nevydal sám?[/i] Trochu zastesknu a pohladím Fenrira. Podívám se na všechny a po chvilce řeknu: [b]„Kam šel? A hlavně, proč? Nemůžeme ho nechat jen tak jít, chytí ho Království a budou vědět naší cestu, pak jim stačí hlídat jeden úsek cesty a nemáme šanci Královstvím projít!“[/b] čím déle mluvím, tím více se ročiluji.

[tab][b]„A co ta holka, támhle?“[/b] řeknu a ukážu směrem k ní. [b]„Ta patří také k vám, nebo nám už utečou dva, kteří proti nám mají informace?“[/b] zeptám se k Victorovi, neboť co jsem tak postřehl, on je vůdce jejich skupiny. Moc situaci nerozumím, každopádně nedočkavě čekám, co mi kdo odpoví a připravuji se k rychlé akci.

[tab]Keskiyinu omluvu okomentuji akorát vřelým úsměvem. Jsem koneckonců rád, že hrajeme na rovinu. [whisp][i]Ale nemysli si, že ti tu omluvu doopravdy věřím. To, co si předtím řekla, jsi myslela naprosto vážně. To mi nikdo nevymluví.[/i][/whisp] Keeriasův návrh mě velmi uspokojí. S úsměvem přikyvuji. [i]Má pravdu. Je nás jako psů a když se nám povedlo zlikvidovat jízdu, nebude problém se zbavit několika jedinců. Jedinců, kteří si naivně myslí, že nás dostanou.[/i] Při této myšlence jen nevěřícně zakroutím hlavou.[whisp][i]Když jsem utekl před tím ničemou, co zabil mé rodiče, nějakej Gerald mi je putna.[/i][/whisp]
[b]„Souhlas. Když to provedeme šikovně, nebudou mít šanci.“[/b] Povím sebejistým hlasem k elfovi. A třeba bychom se dozvěděli i nějaké nové informace, což by se taky hodilo. To dobře vím.

[tab]Helierův nepříliš vlídný pohled okomentuji kamenným obličejem. Ať si ten hňup myslí co chce. Nebudu se kvůli němu přece zbytečně zdržovat. Když ale promluví, překvapí mě to. [i]Tak já mu jak blbec přinesu věci a on mě tu ještě seřve?! Tak to je vážně vesnickej buran.[/i] Ačkoliv by to mnohé mohlo naštvat, já se cítím klidný. Zbytečně se rozčilovat kvůli nějakému vzteklému kudůkovi je to poslední, co mám v plánu.
[b]„Hele donesl jsem ti to, tak buď rád. V horách bez toho umrzneš a asi není po chuti nikomu ti kopat v horách hrob, když můžeš být v teple,“[/b] povím malinko rozladěným hlasem. Koutkem oka si všimnu té holky a lehce zamračeným pohledem na ní pohlédnu. [i]A co tahle tady dělá? Není to náhodou nějaký špeh od prince?[/i]

[tab]Jakmile má však kudůk v plánu nás opustit, začne se ve mně doopravdy vařit krev. [i]Děláš si z nás snad dobrej den? Myslíš si, že tě jen tak nechám odejít? I když toho tolik víš?[/i] Příliš se nerozmýšlím a jakmile se ke mně otočí zády podkopnu mu nohy, aby spadl. Mělo by se to povést. Zvlášť pokud se chystá k odchodu a nečeká to. Pokud skutečně spadne, neodpustím si dost nevybíravé kopnutí levé nohy do jeho břicha a přesunu se rychle tak, abych byl na té straně, kde má Helier hlavu. Vytasím meč a namířím ho k přímo alchymistově krku.

[tab]S pohrdavým pohledem k němu shlížím.
[b]„Kdepak, kamaráde. Já tě jen tak odejít nenechám. Ukaž ruce. Fofrem!“[/b] Povím podrážděným hlasem. Dávám si dobrý pozor aby mě nenapadl a jsem připraven uhnou a v případě nutnosti mu podříznout krk.
[b]„Víš toho příliš a kdyby tě princovi muži chytli, budeme mít problém. Jsi sice můj společník a celkem jsme si rozuměli. Ale řekni mi jedinej dobrej důvod, proč tě teď na místě nezabít.“[/b] Následně oslovím i ostatní ve skupině, dívajíce se pořád na kudůka:
[b]„Tak co s ním? Já nemám rád zabíjení, ale nevím jak jinak tohle vyřešit. Máte-li lepší nápad, sem s ním. Mluvte ale rychle, nemáme moc času.“[/b] Poslední větu povím rázným hlasem. Pochopím, pokud budou mít námitky a také je očekávám. [i]Nesnáším zrádce! Zrada je to nejhorší, co může být.[/i]

[tab]Jsem připraven ho klidně oddělat. Nedělám to rád, ale jiná možnost možná není. Královnin osud nenechám v rukách tohohle prťavého lotra. [whisp]A zbavil bych se elegantně další nepohodlné osoby, což mi dělá úplně tu největší radost. Musím se hodně ovládat, abych se škodolibě neusmál nad faktem, že je osud toho otravného rejpala v mých rukou. Nepotřebuji ho, tak proč jej litovat. Jediný důvd, proč jsem ho ještě nezabil je skutečnost, že nechci v očích ostatních vypadat, jako obyčejný vrah.[/whisp] Ta neznámá holka mě spolu s Claudiovými slovy v tuto chvíli nechávají zcela chladným a nazajímají mě.

[tab]Hádku, nebo roztržku mezi Victorem a Helierem sleduju bez pohnutí brvou.[i] Tohle si vyřešte sami, míchat se mezi vás by mohlo být ještě horší. Měli by jste toho nechat a rozležet si to v hlavě.[/i] Jakmile spatřím neznámou dívku, reflexně sáhnu po luku. V rychlosti přenesu krahujce na nejbližší strom a na neznámou namířím. [b]„Stůj! Dej ruce nad hlavu a pomalými kroky pojď sem!“[/b] zavolám na ni přímým rozkazem. [i]Nevypadá nebezpečně. Možná jsem se unáhlil.[/i] Skloním luk a zrakem pátrám po širokém okolí. Pak mě ale vyvede z míry Helier.

[tab][i]Hrabe mu v tý pále? Co to tu na nás ten zatracenej kudůk zkouší? Asi se mu ve vaku rozsypaly bylinky. No, mně je to jedno. Jen si běž, ale ostatní tě odejít určitě nenechají. Tohle jsi chlapče moc nepromyslel.[/i] Dále sleduju Victorovo počínání. O neznámou se přestanu úplně zajímat. Především proto, že jsem svědkem vážného sporu svých dvou přátel. [i]Skopnul ho jak psa. A ta rána do břicha? To se mu to mlátí - zezadu a o půlku menšího protivníka. Pane Dantesi, tak taková je tvoje pravá stránka. Jinak jen samé přetvářky, že?[/i] V žilách mi prudce proudí krev. Vrchol všeho je tasení meče a vyhrožování Helierovi smrtí. Rozum mi pohltila zloba. Dvěma pomalými kroky přejdu k Victorovi a oběma rukama do něj vší silou vrazím. Nemám ponětí, kde se ve mě všechna ta síla vzala. Že by adrenalin? Možná... Jestli nespadnul, tak se určitě dostal do vzdálenosti alespoň tří kroků. Pak tasím meč.

[tab][b]„Kdo si myslíš že si, když rozhoduješ o životech druhých? Před pár hodinami jsi se choval jako jeho dobrý přítel a teď bys ho klidně oddělal? A co pak? Pak se ti přestanu líbit já nebo někdo z nich?“[/b] volnou levou rukou máchnu směr, kde stojí ostatní. [b]„Jakou hru to sakra hraješ? Nemáš žádnou čest? Kopeš do ležícího protivníka a ještě nad ním mácháš mečem jak nad ovsem. Jestli máš potřebu ze sebe dělat těžkýho frajera, tak si to rozdej s někým alespoň stejně velkým!“[/b] ještě více se zaryju do jeho očí.[b] „Nebo, pokud si to už rozmyslel, teď schováš meč a omluvíš se Helierovi. A nezapomeň,“[/b] řeknu více než varovně,[b] „zrovna stojíš na špatný straně mýho meče.“[/b]

[tab]Namísto odpovědi se dostáváme do hádky. [i]Hmm, tohle musí být vážně Vyvolení! Racionálně přemýšlící skupinka by se až takhle nechovala! Asi měli věštci, nebo kdo je vybíral, nějakou slabší chvilku... a nakonec to odsere budoucnost světa! To tedy ne..[/i] Oba dva muži jsou u sebe. Elf stihl ještě namířit na tu novou přihlížející a zavolat na ní.
[tab][b]„Keskiyo!“[/b] řeknu hlasitě k elfce, které mohu jako jediné důvěřovat, nebo alespoň minimálně důvěřovat. O statních nevím nic, nebo samé zápory. [b]„Pohlídej tu holku, co se objevila... nesmí nikam zmizet! A příliš násilí se taky vždycky neosvědčí,“[/b] v rychlosti ještě stihnu říct, než se několika rychlými kroky, při kterých stihnu vytáhnout sekeru, a postavím se za Keeriase a Victora.
[tab][b]„Ehm,“[/b] upozorním oba muže pro jistotu na svou přítomnost se sekerou v obou rukách. Vůbec se mi nelíbí, jak se k sobě chovají. A tak se to musí urovnat, nebo vyřešit.

[tab][b]„Nevím, jaké jsou mezi vámi dvěma vztahy, každopádně to neohrozí naší výpravu. To se nezlobte, pánové. A musím se postavit za Victora, že zde kudůk,“[/b] s úsměvem se podívám na nepředstaveného. [b]„Nesmí odejít sám, neboť ho tak snadno odchytí království a svými způsoby zaručeně zjistí vše, co ví. A bohužel toho ví moc, včetně cesty. Pokud víte o jiné možnosti, než té, jakou navrhuje Victor, či ho s sebou vzít, ať už dobrovolně, nebo ne, mluvte. A hlavně se uklidněte, oba dva... nechceme žádné nepříjemnosti,“[/b] domluvím a koncentruji se pouze výpad či odražení útoku, pokud by mě snad Keerias napadl mečem.

[tab]Bedlivě sleduji Helierovy možné reakce a Keeriasův výpad mě tedy v danou chvíli velmi překvapí. Nežli stačím zareagovat, ucítím silnou ránu a následně upadnu. Instinktivně upustím meč z levé ruky a následně bolestivě zatnu zuby, neboť mi Keeriasova rána mimo jiné vyrazila dech, což není zrovna příjemné. Chvilku mi trvá, nežli můžu normálně uvažovat. [i]Idiot jeden. Co si jako myslí že dělá? Zrádce ochraňuje a mě napadne?![/i]

[tab]Pomalu se postavím a podívám se na Keeriase velmi zmateným pohledem, který záhy vystřídá neutrální výraz. Meč pro jistotu nechám ležet na zemi. Nerad bych, aby mě zabil, pokud bude myslet, že ho hodlám napadnout, což nehodlám. S velkou nelibostí si vyslechnu jeho výčitky a následně Claudiova slova. Dám si načas s odpovědí. [i]Aspoň že on za mnou stojí. [whisp]To by mohlo dopadnout dobře. Keerias by bezbranného nezabil, tomu nevěřím.[/whisp][/i]
[b]„Frajera?!“[/b] Povím trochu dotčeným hlasem směrem k elfovi a lehce se zamračím.
[b]„Já myslel, že jsme tu všichni kvůli nějakému cíli. Kvůli tomu, abychom zachránili Selenu a celé Erdonské království. Ne proto, abychom všichni bezcharakterně a slepě shrábly prachy.“[/b] Dodám velmi vážným hlasem a následně opět pokračuji.[whisp][i]Třeba to vyjde. Zahraji to na city, to by mělo fungovat.[/i][/whisp]

[tab][b]„Ten zkurvysyn, co si teď vysedává na trůnu, mě sprostě oklamal! Tvářil se jako přítel a zradil mě. Mě a Sawyera! Ba co hůř, málem zabil ženu, které si nesmírně cením a kvůli které tu většina z nás je. Tohle je ta moje hra. Nic víc, nic míň!“[/b] Poslední dvě věty povím velmi rozzlobeným tónem. Je mi jedno, jestli prozradím něco co nemám. Zrovna tohle je ta poslední věc, co se mi honí hlavou.
[b]„Chceš abych byl upřímný? Dobrá. Štve mě, že se nás někdo pokouší opustit jenom proto, že si radši opatří prachy bezpečnějším způsobem. Štve mě, že někdo jedná bez toho, aby domyslel, kolik životů to bude stát, pokud ho chytí. Někoho, koho jsem doteď považoval za přítele a sobě rovného. A budu ještě upřímnější…“[/b] následně si odkašlu o podívám se po všech velmi vyčítavým pohledem.
[b]„..Ano, pokud bys královnu chtěl zradit, tak tě sám zabiji. Tebe nebo kohokoliv jiného. Přiznávám, choval jsem hrubě, ale údajný 'přítel',“[/b] levou rukou ukáži na alchymistu, [b]„který nás opustí jenom kvůli penězům a riskuje životy nás všech se mi hnusí!“[/b] Při poslední větě probodnu Heliera dost nepříjemným a pohrdavým pohledem, který mluví za vše.

[tab]Následně se opět otočím na Keeriase.
[b]„A ty tu teď stojíš a vyhrožuješ mi tu mečem. Kážeš mi tu o cti a přitom tasíš na někoho, kdo by tě kvůli penězům nikdy nezradil a chráníš někoho, kdo by totéž s klidným srdcem udělal. Jestli mě chceš zabít, tak do toho. JÁ umřu s čistým svědomím.“[/b] Následně zvednu ruce na úroveň ramen a dívám se velmi vyčítavým pohledem do Keeriasových očí a očekávám jeho reakci. Beze strachu nebo jakéhokoli pocitu studu. [i]Tak co? Zabiješ nevinného? [whisp]Nechtěj mě rozesmát, na to nemáš.[/i][/whisp]

[tab][b]„Claudie, znáš mě ani ne dvě hodiny a už se mi pleteš pod meč? Trochu nepromyšlené, když ani nevíš co ode mě čekat. Jednou se ti to vymstí. Ale ne teď a tady.“[/b] ze začátku mluvím trochu výhružně, pak můj hlas přejde do normálního tónu. Barbarovi pak přestanu věnovat pozornost, jelikož z jeho postoje usoudím, že mě nehodlá napadnout. Když Victor vstane bez meče, odhodlám se schovat i ten můj. [i]Ještě by začal blábolit, že teď já s mečem zase ohrožuju jeho. Hmm... to by mi ještě chybělo. Tak co že mi to povídáš?[/i]

[tab][b]„Jo! Máš pravdu!“[/b] zvýším opět hlas po jeho prvních slovech. [b]„Všichni jsme tady kvůli jednomu cíli - zachránit vaši královnu. To znamená, že i on.“[/b] ukážu prstem na kudůka, aniž bych se na něj podíval. Dále bez přerušení čekám, než domluví Victor.
[b]„Já jsem nikdy neobhajoval jeho činy. Já jsem ti vyčítal tvé!“[/b] z mých slov plyne, že už toho mám vážně dost, [b]„Dobře, jen si ho zabij. Pak ale nebudeš o nic lepší než on anebo Gerald, kterého jsi už zmínil. Jednáš pro dobrou věc těmi nejhoršími. Je nutné ho zabít? Může jít s námi, jak říká Claudius, i nedobrovolně.“[/b] pohlédnu krátce na barbara, [b]„Nikam neuteče a nikomu neuškodí. Necháme ho pak v nějaké vesničce u hranic Erdonu. Pokud ho tam chytí královští, my už budeme za horama.“[/b] Pak ustoupím od Heliera, abych Victorovi uvolnil cestu, a opět na něj pohlédnu. [b]„Tak co, opravdu si chceš špinit ruce?“[/b] poslední větu řeknu s ledově klidným hlasem.

Doteraz pomerne rozumný Helier ma dosť prekvapí, keď sa trocha nepochopiteľne rozhodne, že nás opustí práve keď je skupina to jediné, čo dáva nejakú ochranu pred tými strážami.
Akonáhle sa ho rozhodne Victor dosť nekompromisne zastaviť, tak vytiahnem kušu a vložím do nej šípku, pretože sa zdá, že sa niečo zomelie. Na pokoji mi nepridáva ani tá ženská, ktorá sa tu vzala bohvie odkiaľ. Nie som si tak úplne istý, či mám sledovať hádku, do ktorej sa postupne pridali Claudius aj Nathlan, alebo tú cudzinku. Nakoniec sa rozhodnem pre kompromis. Jedným očkom sledujem ženu, ktorú zrejme dostala na povel tá elfka, a druhým vzniknuvší rozpor, z ktorého sa snažím zistiť viac o našej, zatiaľ na informácie trocha skúpej skupinky. [i]Ešte sa tu pozabíjajú a ja zostanem sám, za chrbtom stráže. Tak to teda nie, do vojny s kráľovstvom ste ma zatiahli vy, predtým to boli len dvaja trpaslíci. Takže ak tu niekoho budú chcieť mučiť, Rohi to nebude.[/i]

[i]Co ten magor dělá? Doputuje až sem a pak stáhne ocas a zdrhne? To je tada chlap.[/i] Ušklíbnu se a než stihnu cokoli víc, zaujatě začnu sledovat Victorovu reakci. [i]Tak zapálený... Typický příklad akce a reakce, tohle se mi hodí vědět.[/i] Pak se ale podívám směrem, který Claudius napověděl, [i]co je to za ženskou? Chce taky zabít? Victor vypadá, že by se k tomu mohl hlásit i dobrovolně.[/i] Uchichtnu se a rozporu mezi elfem, Victorem a mužem ležícím na zemi si nevšímám.
[i]Je jich tu dost a Claudius si je už usměrní... teda, snad.[/i] Z dalších mých myšlenek mě vyruší Claudiův hlas. [i]Už si pamatuje moje jméno? Dobrý začátek. Očividně věří víc mě než jim... no, nedivim se mu.[/i] V odpověď jen pokývu hlavou a ve chvíli, kdy elf přestane na příchozí mířit lukem, udělám krok k ní, přitom se tvářím mile.

[b]"Kdo jsi a co tě sem přivádí?"[/b] Mluvím vlídně i přes roztržku, která se odehrává za mnou, oči ale z příchozí nespouštím, naopak, spíše ji rentgenuji pohledem.
[i]Tak co řekneš? Oni jsou zaměstnaní, když se rozhodnu, nezabrání mi v tom ti jít po krku. Ale nevypadáš nebezpečně, pochybuju, že by elfové nechali jen tak někoho projít. Pořád jsme blízko Starosrdce.[/i] Mezi čekáním na odpověď dám ruku na hrušku meče, který mám u pasu, ale ne nijak výhružně, [i]což ale můžu každou vteřinu změnit, tak odpovídej rychle.[/i] I přes mou myšlenku zůstává můj výraz vstřícný. Dál ji sleduji mlčky a snažím se odhadnout.
[i]Žena... i když možná ještě holka. Určitě člověk a... vážně je zajímavě oblečená, zajímalo by mě, co je zač. Toulec se šípy a luk... Takže bojovník na dálku spíš jak na blízko. Co je sakra zač? Lovec?[/i] Trošku přimhouřím oči. Tyhle myšlenky mi proběhnou hlavou jen minutu na to, kdy na ni promluvím.

Roztržku mezi, [i]chlapci... jak haranti. Tak ať ho buď zabijou nebo někde nechají. Kdyby ho nechali tady, elfové s ním možná udělají krátký proces. Možná taky ne... To by záleželo na tom, jaké by měl štěstí. Stejně nechápu proč s nima vyrážel...[/i] Víc si jich ale nevšímám, důvěřuji v Claudiovy schopnosti, že je nějak uklidní a sleduji příchozí.

[tab]Když Keerias téměř výhružně odpoví Claudiovi, malinko mě zamrazí. Nikdy bych totiž nečekal, že ho uvidím takového. Avšak v momentě, kdy schová meč, se mi viditelně uleví a vydechnu si. Skloním ruce a pozoruji lukostřelce, jak se mi uhýbá, abych mohl předmět naší hádky případně zabít. Nutno podotknout, že skutečně váhám, jestli to už nadobro ukončit nebo ne. Nakonec tuhle myšlenku úspěšně zavrhnu. [i]Už bylo dost mrtvých. Krev je hodně drahá a já si budu špinit ruce na lepší cíle, nežli je tenhle rejpal.[/i]
[b]„Kdybych ho chtěl doopravdy zabít,“[/b] následně se skloním pro svůj meč, zasunu jej do pochvy a opět se postavím, [b]„udělal bych to hned a neptal bych se vás, co s ním, nemyslíte?“[/b] Povím neutrálním hlasem a přijdu ke Keeriasovi a Claudiovi pomalým krokem do kontaktní vzdálenosti. Zadívám se oběma zkoumavě do očí a uznale pokývnu hlavou. [whisp][i]Škoda, že mi to zkazil. Ale aspoň vím, čeho je ten hraničář schopný, když na to přijde.[/i][/whisp]

[tab][b]„Máte pravdu oba dva.“[/b] Dodám relativně smířeným hlasem a pokračuji velmi uvolněně:
[b]„Máme důležité poslání, které nás pojí dohromady, ať se nám to líbí nebo ne. Na zbytečné hádky není čas ani prostor.“[/b] Krátce si odkašlu a následně se nadechnu k další reakci.
[b]„S Helierem si dělejte, co uznáte za vhodné a pokud nás to neohrozí, tak souhlasím s tím, abychom ho někde zanechali. Spíš bych byl pro to Starosrdce, ale když chcete hranice Erdonu, tak to budou hranice Erdonu. Pokud byste ho náhodou chtěli spoutat, což snad nebude potřeba, mám provaz k dispozici. Ale jednu věc povím na rovinu.“[/b] Krátce a odpudivě na toho malého alchymistu podívám a opět věnuji pohled Keeriasovi, který už je o něco vlídnější, nežli předtím.
[b]„Jestli má jít s námi, dávejte na něj velký pozor a odeberte mu zbraně. A jestli se náhodou rozhodne pláchnout, neházejte pak na mě, že se tak stalo.“[/b] Poté se opět podívám na Heliera. Dávám si dobrý pozor, aby mi nic neprovedl a případně uhnu. Důvod by pro to určitě měl.
[b]„A co ty? Máš k tomu snad co říci?“[/b] Optám se jej přímo.

[tab]Za celou dobu promluvy jsem ani jednou nezvýšil hlas. Ani při poslední větě nemluvím nějak nepřátelsky, byť na to mám nárok. Necítím se ani nějak naštvaně. [i]Aspoň že jsme se, jak se zdá, domluvili. A to je hlavní. [/i]Jakmile/pokud od Heliera dostanu odpověď, tak se krátce ohlédnu na tu neznámou.
[b]"Myslím, že máme společnost. Jdu se tam podívat."[/b] Následně vyrovnaným krokem jdu směrem k té dívce a vyčkám, co odpoví na otázky. Nějak nemám po tom všem náladu z ní něco páčit. [whisp]Cítím však silné vnitřní uspokojení a musím v sobě silně potlačit škodolibý smích. [i]Naivní pablb. Myslí si, jaký je to hrdina, že zachránil Heliera a přitom mi tu mojí smyšlenou lež sežral i s celým prutem. Na druhou stranu jsem vlastně mluvil pravdu. Jde mi o její záchranu. Nikdo ale nemusí vědět, že chci hlavně peníze z těch dolů a osud elfů a lidí mi je zcela volný. Jen ať se tu ti dobráci klidně všichni pozabíjejí. Já už budu dávno pryč...[/i] [/whisp]

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Zatímco se strhne hádka mezi alchymistou a Viktorem, elf se zabývá cizinkou. V několika cenných vteřinách, které lučišník ztratí přípravou luku a založením šípu, ustoupí neznámá o několik dalších sáhů vzad. Na jeho rozkaz reaguje naprosto opačně a opět couvne.
[tab]„Chci jen projít!“ Odpoví nejistě elfce, přitom se nejistě ohlíží.
[tab]„Musím odsud. Tam někde,“ ukáže za sebe „je Geraldova hlídka. Další pročesávají kraj lesa. Podle všeho se tady co nejdřív ukážou. Takže, když dovolíš mám trochu naspěch.“ Při poslední větě se zadívá přímo na půlčíka, který svírá v ruce nabitou kuši. Lučištníka totiž během hovoru zcela zaujal probíhající zápas mezi oběma členy družiny.

[tab]Helier se během chvilky ocitá na zemi jak široký, tak dlouhý. Než se stihne zvednout, uzemní ho Viktorovo nevybíravé kopnutí do levého boku, takže se převalí na záda. S mečem u krku ztuhne, naráz ho všechny chutě na útěk opouští. Nevěřícím pohledem přejíždí z jednoho na druhého.
[tab]Náhle se do nastalé situace vloží Keerias a srazí Victora k zemi. Ten nečekajíc tak prudkou odezvu, zakolísá a padá na zem. Zbraň, kterou třímá v ruce, tím zcela nechtěně přitlačí na alchymistův krk. Těsně poté mu vypadne z ruky. I ten okamžik stačí, aby ostří zranilo ležícího na zemi. Prořízne mu kůži, zajede do hrtanu těsně nad chrupavkou a zastaví se jen vlásek od tepny. Rána asi tři couly hluboká a sedm široká silně krvácí. Postižený zůstává zatím při vědomí a namáhavě chroptí. Jedno je jisté, pokud přežije, od tohoto okamžiku už nepromluví jediné slovo.

[tab]Oba rozhádané muže uklidňuje Claudius, pro jistotu se zbraní v ruce. Neznámá nezaujatě pozoruje celou hádku a vyčkává. Pokukuje zejména po Rohim, který ji jako jediný může ohrozit.

[tab]Již jen nečinně přihlížím, jak se kudůkovi blíží ostří ke krku a poté už je pozdě něco zkusit udělat, či odvrátit tuto skutečnost – kudůk má prořízlý krk. [i]Sakra, to nám tak ještě chybělo, mohl jít přece s námi, když už se dostal sem, pochybuji, že by mu vadil nějaký ten kilometr navíc, když bychom ho nechali jít u hranic království. Ale co, teď se s tím nic nedá dělat, hlavně zachovat chladnou hlavu! A konec hádek![/i] Ještě silněji stisknu sekeru a podívám se na oba muže.

[tab][b]„Tak jste si to vyřešili sami. Může za to jak jeden, tak druhý, proto byste se alespoň mohli přestat hádat. A pokud máte toho kudůka rádi,“[/b] na chvilku ztichnu. [b]„Měli byste ho ušetřit bolesti. Myslím to i tím způsobem, že pokud ho najdou Geraldovi vojáci, bude na tom sakra špatně,“[/b] ještě chvilku vyčkám se zbraní v ruce a poté si jí upevním zpět na své místo na zádech. Hlasitě si oddechnu a odstoupím od chroptícího kudůka. [i]Ať už mezi nima teď bylo cokoli, musel to být jejich přítel. Tedy ať s ním podle toho naloží.[/i] Mírně se ukloním.
[tab]Nyní přejdu k oné dívce. Když jsem od ní několik kroků, teprve na ní promluvím: [b]„Cos to říkala? Geraldova hlídka se už blíží!?“[/b] jako bych až nyní vzal tuto důležitou informaci v potaz. Okamžitě se otočím na ostatní a zavolám: [b]„Sakra! Rychle, musíme odtud zmizet, neboť než zmizíme z dohledu, je to dobrý kus cesty!“[/b]
[tab][b]„Pojď s námi, znám tuto krajinu i nejbližší cestu odtud, abychom se nepozorováni dostali dál,“[/b] s naléhavým úsměvem jí řeknu. [i]Tak, holčičko, teď už s námi půjdeš. U hranic tě necháme, dříve ne... viděla jsi nás a víš o nás, bohužel.[/i] Stoupnu si k ní a předpokládám, že půjde – však jak sama tvrdila, má naspěch. Počkám tedy až vykročí.
[whisp "Zina"]
[tab][b]„Já jsem Claudius. Toho hobita se nemusíš bát, nic ti neudělá – však se nesmíš divit, nevěděli jsem, kdo jsi...a co chceš. Teď už ale pojďme, čas nás tlačí!“[/b] s úsměvem a rychlým krokem jí řeknu. [b]„Kolik je těch Geraldovo stráží – a jak jsou odtud daleko?“[/b] naléhavě ještě řeknu, když už jsme kousek od ostatních.[/whisp]

[tab][b]„Musíme jít!“[/b] křiknu na Victora s Keeriasem, kteří stojí opodál. [i]Musí to pro ně být těžké – ale musíme se odtud hnout, sakra! Nebo to ohrozí důležitost celé akce. A to jsem teprve vylezl z domu, když se to tak vezme![/i]
[whisp "Rohi"]
[tab][b]„Kuši měj prosím připravenou. Půjdu s ní vepředu a zkusím z ní co nejvíce dostat – ale pro jistotu, že by se pokusila od nás utéct, nebo něco, musíme zasáhnout. A já než vytáhnu luk... rozumíš,“[/b] řeknu hobitovi, když se k němu sehnu a tiše mu řeknu. [i]Teď už si nesmíme dovolit dělat takovéhle chyby..[/i][/whisp]

[tab][b]„Jdeme, vyrážíme! Za mnou, musíme kousek cesty běžet, pro případ, že se dostanou sem a odtud nás zahlédnou...“[/b] řeknu doufám již všem a pomalu vyběhnu. Po několika krocích zrychluji. Zastavím se u svého oblečení – vezmu si svůj klobouk a šátek, rukavice a plášť – zbytek hodím do vody. Poté zase vyběhnu dál již udaným směrem.

[tab]Jen co jsme o kus dál, tedy že na nás už není od domku vidět, zmírním tempo a postupně jdeme. Vybírám takovou cestu, kterou nemohou jet koně, pro případ, že by nás naháněli i jezdci, kterých bude kraj také hodně pročesávat.
[whisp "Zina"]
[tab][b]„Jak ses sem vůbec dostala? Odkud jsi? A proč vůbec před Geraldem utíkáš, provedla jsi snad něco? Nemyslím si, že by honil tebe, totiž,“[/b] řeknu té dívce, když už mám možnost s ní mluvit. [b]„Žiji v tomhle kraji už dost dlouho, nikdy předtím jsem tě tady neviděl. Kam máš namířeno?“[/b] neutrálním tónem se dívky zeptám. Až nyní mám čas si jí celou pořádně prohlédnout – ošklivá vůbec není. Ale vůbec.
[/whisp]

[tab]Následné probodnutí rázem změní celou situaci. Ač jsem Helierovi vyhrožoval, tohle v plánu nebylo. [i]Vida, co zmůže jeden nechtěný pohyb. Myslím, že už nic nepoví. Ale na mě to neházejte.[/i] Znepokojeně hledím na krvácející ránu. Z myšlení mě vyruší ta dívka a Claudius. Uvědomuji, že není času nazbyt. Ale přece ho tady nemůžu nechat! [i]Chtěl utéct, pravda. Vyhrožoval jsem mu mečem, taky pravda. Ale nejsem žádný obyčejný vrah, který by ho tu jen tak nechal ležet. Krom toho by jim klidně mohl ukázat cestu, kudy jsme šli. O ruce nepřišel. A já si nebudu bezcílně špinit ruce na vraždě bezmocného. To se nedělá. [whisp]A jak bych navíc před ostatníma vypadal? Nene, ať si myslej, že mě předtím pouze chytil amok.[/whisp][/i]

[tab]Při Claudiově návrhu se na barbara podívám velmi nepříjemným pohledem. Výhružně na něj ukáži levým ukazováčkem a zamračím se.
[b]„Vy buďte laskavě zticha.“[/b] Povím mrazivým ale nijak zvýšeným hlasem. [b]„Není to váš společník a nestrávil jste s ním tolik času co my dva. Nehodlám se ho zbavovat jak kus bezcenné věci. Navíc není potřeba dělat zbytečný hluk.“[/b] Dodám pološeptem. Následně vezmu Helierovu brašnu a hodím jí barbarovi.
[b]„Tohle vezměte s sebou. Bude se to hodit. A postarejte se o tu holku, ať jde s námi. Keeriasi…“[/b] otočím se na mého druhého společníka a přitom vytáhnu z brašny kus látky. Většinou je na čištění mečů, ale zatím jsem to nepoužil, takže by to nemělo nějak zhnisat ránu.
[b]„…pomoz mi ho zvednout. Je to kudůk a tak by měl být celkem lehký.“[/b] Navrhnu rázným hlasem k elfovi. V mých očích je vidět velké odhodlání.

[tab]Za předpokladu, že mi Keerias pomůže, tak kudůka jednou rukou zvednu, aby mohl sám chodit nebo abychom ho mohli nést. Druhou rukou napřed vytáhnu placatici s pálenkou a poliji místo s krví alkoholem. Uvědomuji si, že za sebou nejspíše necháme krev, což je pro možné psy snadná stopa. A tohle je bezpečně odradí.

[tab]Když skončím, tak obratem vezmu kus hadříku a dám ji Helierovi na krk, abych rána tolik nekrvácela. Vím, že za sebou necháme nejspíš menší stopu, ale první, čeho si ti vojáci podle mě všimnou bude nejspíš ta chajda, což nám dá nějaký čas k dobru. Poté se vydám za Claudiem. [whisp]Uvědomuji si ale, že pokud Helier přežije, bude nebezpečný a možná se mi bude chtít mstít. A představa, že mě večer probodne ve spánku dýkou není příliš hezká. Proto jakmile se hadřík zabarví krví, nenápadně jedním prstem zajedu pod látku do rány a přitlačím silněji na hrtan. Mělo by ho to bezpečně udusit. Dávám si ale pozor, abych nezasáhl tepnu. Krev budu mít po celé ruce a tak by nikdo neměl mít podezření. Sám se tvářím neutrálně, aby na mě nebylo vůbec nic poznat.[/whisp]

[tab]V případě, že nebude Keerias z jakéhokoliv souhlasit, nechám kudůka na zemi a urychleně se vydám za Claudiem.

[tab]Keď zbadám , čo sa stalo, v duchu nepekne zahreším. [i]Tak toto ste poriešili chlapci. Veľkí ako stodola a takí agresívny a hlupi, že by sa pozabíjali.[/i]
[tab]Odvrátim pohľad od nepeknej scény na ktorú doplatil urazený alchymista a pozornosť upriem na novopríchodziu, o ktorú sa medzitým postaral Gerald.
[tab][i]Takže sa zdá, že sa naša skupinka rozrastie o ďalšieho člena. Uvidíme, pokiaľ bude chcieť ísť a prečo ju vlastne tí Geraldovi vojaci naháňajú.[/i]
Skloním kušu, ale pozorne sledujem ďalšiu členku tejto partie utečencov. [i]Hlavné je, aby sme sa včas dostali z kráľovstva, netuším ale, čo je za hranicami, ani či nás nebudú prenasledovať za ne.[/i]
[tab][whisp "Claudius_Ruthven"]Na Claudiusove slová len nenápadne prikývnem.[/whisp]
[tab]Pri pohľade na Heliera ma napadne, že by som ho mal ošetriť. [i]Keď sa dostaneme do bezpečia, ranu mu poriadne zaviažem. Predsa len mu niečo dlžím. Ale týmto to asi splatím, tým odchodom poriadne zamiešal karty. Kam vlastne chcel ísť? Nápad, akoby predtým vyváral nejaké alchymistické bylinky...[/i]
[tab]Keď vyrazíme, držím sa na konci skupinky a snažím sa hľadať akékoľvek náznaky, že by prenasledovatelia boli už blízko. [i]Ak vraví pravdu a sú ešte len na kraji lesa, tak máme ešte chvíľku času. Chatrč by ich mohla zdržať, kým ju prehľadajú, ale ak majú psy...[/i]
[tab]Ako najmenší zo skupinky zrejme budem mať problém udržať krok, ak sa pustíme do naozaj rýchleho behu, takže sa od začiatku snažím šetriť dych, aby som vydržal čo najdlhšie.

[i]To tady nemůže být žádný brod? To je zase ta moje smůla,ale co, já se tak lehce chytit nenechám, i kdybych do é vody měla skočit![/i] Běželo mi hlavou, když jsem spěchala zase zpět. Můj plán s brodem bohužel nevyšel a tak jsem pokračovala stále po stejném břehu.

Cesta mi pod nohama ubíhala pěkně rychle, taky představa, že mě ti vojáci chytí, ta by mě donutila běžet i se zvrtnutým kotníkem. [i]Moment, moment... Kudy teď? Jak jen to říkali? Ti jdou za mnou, další od lesa a pak prý posily. Ah ne, už zase![/i] Mihlo se mi hlavou a já zase začala panikařit. To už jsem byla u té chatrče, kterou jsem předtím míjela a do které předtím vcházela ta skupinka. Jenže tentokrát jsem se schovat nestihla a ona skupinka zrovna vylézala ven. Na nějaké představování nebo výslech jsem neměla čas a tak jsem jim ve spěchu osvětlila svoji situaci a pak chtěla spěchat dál, ale oni mě nenechali.

[i]Hádka? Hlídat mě? Ale no tak, nevím jak vy, ale já nechci skončit v rukou Geraldových vojáků.[/i] Pomyslela jsem si, ale bylo mi to houby platné. Tedy zpočátku, má slova si vzal k srdci ten statný barbar. Netrvalo to dlouho a i ostatní všeho nechali a vydali se za tím barbarem, který byl i se mnou ve předu. Teď už jsem byla o trošinku klidnější, tedy ne že bych byla nějak potěšená tím, že utíkám před vojáky Geralda, ale utíkat bylo tisíckrát lepší než tam nečině stát.

[b]"Ah omlouvám se za to mlčení, v takových situacích jsem trochu nervózní. Co vím, jedna skupinka vojáků má namířeno do té chatrče, další jdou od lesa a pak prý čekají nějaké posily. Víc jsem toho neslyšela."[/b] Odpověděla jsem konečně. [b]"Oh a těší mě, já jsem Zina a ne, nejsem odsud, žila jsem v hlavním městě. A proč mě honí? Někdo postřelil jednoho muže a narafičil to tak, že z toho obvinili mě."[/b] Dodala jsem ještě a pak se chvíli odmlčela. [b]"A vy jste provedli co? Vzpomínám si na ten pergamen, co jsem viděla ve městě, kde byly podobizny tří z vás."[/b] Zeptala jsem se Claudia a ohlédla se, jestli jsou i ostatní za námi a jestli už nás náhodou nedohání vojáci.

[tab]Když pohlédnu na krvácejícího alchymistu, na nějakou dobu ztvrdnu jako kámen. Nejspíše proto, že je to jen má vina a následek mé reakce. Chvíli se mi hlavou prohánějí všelijaké myšlenky - jak tomu šlo zabránit, co udělat a těmto podobné. Z lehkého transu mě proberou až Victorova slova. Kývnu hlavou na souhlas. Pokud Helier nebude moci chodit po svých, dovolím si Victorův plán trochu pozměnit. Krahujce opět přenesu na své rameno. Pak ze zad sejmu štít a kudůka na něj naložím. [b]„Chyť to ze druhé strany. A ty se dobře drž, spěcháme.“[/b] pohlédnu oba dva. Počkám až mi Victor pomůže a vydám se za Claudiusem. Pokud by měl Victor snad nějaké jiné námitky, přejdu opět na jeho původní plán.

[tab]Urychleně se vydám za barbarem. Teď se má pozornost opět přesune k nově přicházející dívce. Celou si ji od hlavy až k patě pořádně prohlédnu. Zvlášť mě zaujme její luk. Tedy spíše o jak dobrou práci se jedná - abych alespoň věděl, co od ní čekat. [i]S tím utíkání se mi to přeci jen pořád nezdá. Teď už víme kde jsou a kde si na ně můžeme počíhat. Tedy, snad jich není moc... to by to zase tak špatný nápad nebyl.[/i] [b]„Kolikpak je těch Geraldových mužů?“[/b] zavolám na dívku.

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
odpoledne
[/b]
[tab]Kudůk, ač při vědomí, není schopen jediného pohybu. Leží, namáhavě zvedá hruď nádechy a chrčí. Je zřejmé, že po svých neodejde. Oba "provinilci" jej přeloží na připravený štít.[whisp "Victor Dantes, Keerias"] Přesně jak jste předpokládali alchymista není těžký, ale i tak se určitě pronese. [/whisp] Krev proudící z rány ho připravuje i o zbytek sil. Mátožně zavírá oči. Victor ještě narychlo smývá zbylou, tmavou stopu životodárné tekutiny, jež se mísí s kapkami deště. Načež se pokusí kudůkovi, alespoň trochu pomoci. [whisp "Victor Dantes"]Jakmile zatlačíš na ohryzek, Helier se probere a snaží se chabě bránit. I on chápe, že v jeho stavu nic nesvede a je odsouzen k smrti. Pár vteřin ti vyčítavě hledí do očí, než v něm jiskra života pohasne a tělo ochabne.[/whisp] Při obvazování zranění se jeho drobné tělo napíná, ruce křečovitě svírá v pěst. Než Victor skončí s ošetřením vydechne naposledy. Tvář si i po smrti zachovala vyčítavý výraz. Postavička teď vypadá ještě drobnější než dříve.

[tab]Jakmile se vydáte na pochod, převezme vedení Claudius. Vedle něj se drží cizinka, průvod uzavírá půlčík s nabitou kuší. [whisp "Rohi"] Prozatím necítíš za zády ničí přítomnost.[/whisp] Po několika minutách chůze vás skryjí stromy Starosrdce. Průvodce se evidentně ve zdejší krajině opravdu vyzná. Bez jediného zaváhání nachází cestu i tam, kde bujný porost vypadá neprostupný.[whisp "Keerias"] Krahujec ti sedí na rameni a nejeví známky znepokojení. Zinin luk je jeden z běžně vyrobených. Účelný, z kvalitního materiálu, ale nejedná se o žádnou výjimečnou práci. [/whisp]

Prodíráte se hvozdem a řeka plynoucí nedaleko po vaší pravici, postupně přibírá na hlasitosti. Po půl hodině řve tak, že neslyšíte vlastního slova. Vycházíte zpoza stromů, před vámi je otevřený prostor. Dospěli jste k bodu, odkud se tok řítí přes trčící kusy skalisek do údolí. Masy vody se rozlobeně vyhýbají překážkám, které nemohou smést sebou. Rozstřikují se na tisíce drobných kapiček a vytváří vodní opar. Studený vítr jej roznáší po okolí. V těchto místech musí být mokro i za krásného počasí.

Přímo před vámi se terén svažuje dolů prudkým sešupem posetým oblými balvany, které pokrývá zelený mechový koberec. Volná místa prorůstá vzrostlé kapradí, jemuž se ve zdejším prostředí obzvlášť dobře daří. Po celé schůdné ploše podél řeky, asi třiceti sáhů široké, se usadily drobounké kapičky vodní páry, takže krajina vypadá jako postříbřená. Vlhký, kluzký povrch činí už tak obtížný sestup ještě krkolomnějším. Zbylý, mírně se svažující terén od obou břehů řeky je porostlý nízkým, trnitým, dokonale propleteným klestím. Na něj o kus dále navazují prastaří velikáni. [whisp "Zina"] Ačkoliv se často ohlížíš, mimo členů družiny nespatříš nic podezřelého. K tvému srdci dolehne něco jiného, čím dál více nabýváš pocitu, že stromy k tobě "promlouvají". Nikdy dříve se ti nic podobného nestalo. Nekomunikují slovy, ale sdílíš jejich strach, nejistotu a bolest. Také zášť namířenou proti živým dvounohým tvorům, kteří ničí lesy. S jistotou víš, že hvozd si je tu nepřeje a jediná nepředloženost rozpoutá jejich doutnající zlobu.[/whisp]

[tab]Na dně nehlubokého údolíčka se Bystřice rozlévá v obrovskou modrou plochu o několika mílích, zasazenou mezi smaragdovou zeleň lesa. Čím dále od peřejí, tím je hladina klidnější. Na opačné straně pokračuje jako Stříbrobělá do srdce hvozdu. [whisp "Claudius Ruthven"]Ta se do jezera vlévá o něco severněji od tebe. Tvoří tak spolu s Bystrou dole otevřené V, jehož spodní část je právě jezero. Vodní tok protéká kolem dvacet mil vzdáleného hradebního opevnění. Její klidné vody nejsou odsud vidět, protože je skrývají koruny stromů.[/whisp] Břehy jezera jsou porostlé vysokou čerstvou trávou a postupně se svažují pod vodu. Stromy svými kořeny dosahují až k okraji, větve natahují nad lesklou hladinu a sklíží se v ní jako v zrcadle. V mělčině při kraji se zachytily olámané větve a společně s loňským listím a vodními rostlinami vytváří vhodné prostředí pro žáby, mloky a další živočichy, jichž je tu hojnost.

[tab]Znepokojene sledujem snahu pri ošetrovaní kudúka, ktorá skončí pomerne neúspešne. [i]Takže to ošetrenie nakoniec nebude nutné... Škoda, toho chlapíka som si obľúbil.[/i]
[tab]Odvrátim tvár od nepekného výjavu a začnem riešiť naliehavejšie záležitosti.
[b]"Tak, dopadlo to najhoršie, ako mohlo... Musíme niečo spraviť s telom, ak sa vám ho nechce vliecť až niekam na hranice. Je mi to ľúto, ale musíme sa vykašľať na všetko dobré vychovanie a slušnosť a nechať telo tu. Akonáhle to tu nájdu, aj tak budú vedieť, že sme tu boli a nechať ho ďalej by znamenalo stopu. Na pochovávanie nie je čas. A spáliť by sa dal akurát tak s tým zrubom,"[/b] vychrlím zo seba čo najrýchlejšie asi tak všetky možnosti, čo nám zostali. [i]Tak, najhoršie to asi nedopadlo, až sa zbavíme tela, odpadne nám jedna starosť. Už zrejme traja mŕtvi... Ale ja ďalším nebudem. starý dobrý Rohi preskákal cez iné dobrodružstvá a kožu má celú.[/i]

[tab]Pocit, že nás nikto nesleduje ma dosť upokojí, no nenechám sa učičíkať a stále ostražito sledujem všetko naokolo.
[tab]Keď prejdeme popri hučiacej vode a nájdeme sa na okraji zrázu, na chvíľu sa zastavím, privriem oči, zhlboka sa nadýchnem a pokochám sa výhľadom. [i]Pre takéto chvíle sa oplatí žiť. Len na ten zostup sa neteším. [/i]
Pokiaľ sa rozhodneme zostúpiť dolu, snažím sa kráčať čo najopatrnejšie, aby som na klzkej a vlhkej zemi nespadol.

[tab]Jakmile kudůk přestane chroptět, začnou se ve mně míchat smíšené pocity. Převažují ale spíše ty smutnější a plné výčitek. I když Rohi pronese zběžně pár vět, jak bychom podle něj měli s Helierovým tělem naložit, rozhodnu se docela jinak. Victorovi vezmu z rukou štít a sám jej i s Helierem beze slov přenesu k řece. Položím kudůka ke břehu a zamáčknu oči.[whisp] Zběžně mu prohledám kapsy - možná se najde něco užitečného a čeho by bylo škoda. Cennosti ale nechám na něm, vemu jen užitečné věci.[/whisp] Štít otočím tak, aby byl co nejlépe schopný k plavbě a alchymistu na něj do směru plavby položím. Než kudůka stihnu poslat do proudů dravé řeky, hodím si na záda jeho vak. [i]Raději ho vemu sebou, než aby měl skončit někde na dnu koryta, nebo dokonce v rukou hlídky.[/i] Nejspíše za vděk, pošlu s Helierem i svůj štít a chvíli se ještě dívám, jak jej unáší řeka do středu Starosrdce. [i]A tak od proudu života odplouvá i mistr alchymista, Helier Vein[/i]

[tab]Celou cestu se nesoustředím, jako málo kdy, na pozorování terénu. Všechno je mi šum a fuk. Dlouhou dobu přemýšlím o věcech a vzpomínám na vše, co se stalo od setkání s Turlemem. Beze slova kráčím na konci skupinky, jen hobit je za mnou. Když se konečně vzpamatuju, jsme už daleko na cestě. O své si začíná říkat i můj žaludek a tak si z torny vytáhnu suchý kousek chleba. Do syta se napiju z měchu, který pak vyliju a znovu naplním vodou z Bystřice, za podmínky, je-li skutečně čistá.

[tab][b]„Navrhuju, abychom se nezastavovali,“[/b] řeknu po dlouhé době mlčení, [b]„udolí není zrovna strategická pozice, i přesto, že Geraldovi muži nás hned tak nedoženou. Raději bych pokračoval směrem, kudy nás povede Claudius. Nevím sice, kam dnes až dojdeme, ale bude mi příjemnější tábořit v lese a dál od řeky. Tam alespoň budeme krytí a uslyšíme více, než jen hukot proudu.“[/b] Pokusím se na všechny zapůsobit svou řečí a donutit je k dalšímu pochodu. Sám jsem už připraven ihned pokračovat.

[tab][whisp]Když se začne Helier pomalu dusit, musím se hodně ovládat, aby mé snažení nevyšlo najevo. Nemohu tvrdit, že bych měl z tohohle počínání příliš velkou radost. Nikdy jsem se nevyžíval v zabíjení. Kdyby to šlo vyřešit jinak, udělám to. Ale jinak to prostě nejde. [i]Mám-li si vybrat mezi mým a tvým životem, radši obětuji ten tvůj. Věřím, že to chápeš, Heliere.[/i][/whisp] Držíce obvaz se snažím krvácení zastavovat, ale příliš se mi to nedaří. Pohled na trpícího muže mi není zrovna příjemný. [whisp]Což je pravda.[/whisp]
[b]„Bojuj sakra!“[/b] Povím spíše zoufalým hlasem, protože to zranění doopravdy vypadá vážně. Když vydechne naposledy, naštvaně odhodím prudce hadřík na zem a podívám se provinile na zem. [whisp]Udělám to tak rychle, aby si nikdo nemohl všimnout, že jsem měl prst v jeho krku.[/whisp] Vím, že na tomhle mám svůj podíl viny. [i]Můj meč ho zabil. Kdybych ho nevytáhl, tohle by se nestalo. [whisp]Ale pořád lepší, než kdyby padl Geraldovi.[/whisp][/i]

[tab]Keeriasově snaze nijak nebráním. Jen beze slova přihlížím, jak bere alchymistovo tělo k proudu řeky. Těžko teď hledat slova. Bedlivě si prohlédnu krajinu. [i]Je to tady docela hezké. Škoda, že jsem tu za tak špatných okolností.[/i] Nakonec přikývnu na předložené návrhy a podívám se na Claudia.
[b]„Dál už to asi nepůjde. Přes ten vodní tok se nedostaneme a zpátky nemůžeme. Kudy dál? Není tu někde poblíž jiná cesta?“[/b] Optám se barbara dostatečně hlasitě, aby mě přes hukot proudu bylo slyšet. Následně se otočím na Keeriase ještě předtím, nežli pustí Helierovo tělo po vodě.
[b]„Ehm…mohl bych si s tvým svolením vzít jeho kuši se šípy? Střílet s ní umím a mohlo by se to hodit, pokud bychom se náhodou dostali do maléru.“[/b] Optám se co nejslušněji to jde.

[tab]Ať už mi Ruthven nebo Keerias odpoví jakkoli, navrhnu ještě na jednu věc.
[b]„Jo a ten vak doporučuji uschovat a pak jej prohlédnout. Nějaké věci by se nám v naší cestě mohli hodit.“[/b] Je mi jasné, že někteří můžou být proti, neboť umřel alchymista poměrně brzy, ale snažím se uvažovat do budoucna. [i]Mrtvému je ten vak už k ničemu a nechat ho tu jen tak ležet je zbytečné.[/i] Následně seberu krvavý hadřík a hodím jej do řeky. Dát ho do brašny, tak mám celý vak zašpiněný a nechat to na zemi by to byla až moc velká stopa. [whisp][i]Jen doufám, že mě nebude nikdo podezřívat. Keeriasovi by to možná mohlo dojít, ale nikomu jinému snad ne.[/i][/whisp]

[tab]Když vidím, jak se Victor chová, nemůže se mi na tváři neobjevit úsměv a po chvilce i malé zasmání. To však rychle vyprchá s tím, že musíme co nejdříve vypadnout a konečně se odtud vzdálit, abychom měli co největší náskok. Je jasné, že sem Geralt nepošle jen nějaké obyčejné zelenáče, ale lovce. Takové lovce, kteří se nebojí Starosrdce a už nějakou tu špinavou práci mají za sebou. Takže okamžitě zpozorním a jen sleduji, jak jim kudůk umírá před očima. [i]Asi ho doopravdy měli rádi.[/i] S neutrálními pocity od něj pomalu odcházím a raději o něm nepřemýšlím, neboť teď potřebuji chladnou hlavu. [i]Ve Starosrdci se můžeme lehko ztratit, proto se nesmím nechat ničím rozrušit...[/i]
[tab]Přesto mě velice dojme, jak se elf s kudůkem rozloučí a nechá ho u řeky odplout na svém štítu pryč. Jen co vidím, že už můžeme vyjít a tento mlčenlivý obřad končí, poplácám elfa po rameni a vydáme se do lesa.

[tab]Cestou mi už odpovídá, jak zjistím, Zina. Zatím vůbec netuším, jestli jí mohu věřit, každopádně to nijak neřeším. Dokud je situace taková, jaká já, a dokud snad mohu věřit alespoň hobitovi z Vyvolených, nemám s vražedkyní za zády větší problém. [i]Někdo postřelil nějakého muže a vybrali si zrovna tebe... to zrovna. Ale což, možná jsi nám zachránila životy, tak ti snad budu moci oplatit tím, že zmizíš těm, co po tobě pátrají.[/i]
[tab][b]„Proč jdou do té chatrče?“[/b] trochu pobouřeně se ptám zpátky Ziny, když mluví o mém bývalém domově. [b]„Takže honí tebe, nebo hledají nás?“[/b] zkusím se jí zeptat, neboť pokud neví o Vyvolených, že byli u mě, máme šance o dost větší. Pro někoho tak malého, jako je Zina, nebudou posílat elitní stopaře.

[tab]Postupně se dostáváme do údolí, které jsem si vždy tak rád prohlížel. Jedno z krásných, ukrytých míst. [b]„Tady to vždy bylo nádherné.. kdybychom neměli v patách Geralta, měl by tady váš přítel krásné místo k odpočinku. No, s tím nic nenaděláme,“[/b] jen okomentuji toto údolí, když ho jako první mohu v celé jeho kráse spatřit.
[tab][b]„Potřebujeme se dostat k Stříbrobělé, po jejím klidném břehu můžeme pokračovat až za hradby, z nich totiž na ní není vidět. Proto mám nápad – udělat třeba dva vory a na nich plout až za hranice. Výhodou je, že i když v noci budeme spát, budeme se pohybovat. Stačí aby byl jeden vzhůru. Neunavíme se a hlavně se nemusíme bát nástrah lesa,“[/b] navrhnu svým společníkům a tázavě se na ně podívám.

Nevnímám moc hádku těch dvou a zabití jejich člena družiny přejdu naprosto nezúčasněně. Jediné, čeho si všímám je okolní les a ta nová dívčina.
[i]Jen abys nám nekecala, to bys pak dopadla opravdu špatně. Ale tohle můžem řešit i jindy. Navíc, ono se to nejspíš ukáže samo...[/i]Pousměju se, nijak nemluvím, jen jsem tiše Claudiovi po ruce, kdyby bylo cokoli potřeba.
Proto jakmile vyrazí pryč, nemeškám a držím s ním krok.

[i]Heh, místo na odpočinek... jo, teď by to bylo dobrý místo na odpočinek... poslední, pro toho mrtvýho.[/i] Svůj morbidní humor si ale nechám sama pro sebe a až na potutelný úsměv se opět nijak neprojevuji. [i]Neni proč, přílišnej hluk by byl teď ku škodě.[/i]
[i]Jde o to se co nejdřív a bez keců dostat do bezpečí, kdo se zdrží... Má myslim trošku problém.[/i] Zhluboka se nadechnu a držim se v zádech té cizí dívčině.
[i]Takže omylem obviněná? No, ne, že by mě to překvapilo... ale ani ti nijak moc nevěřim, můžeš být jen šikovný lhář.[/i]

[b]"Vory nejsou špatný nápad, jsem pro. Rozhodně tim nic nezkazíme a možná budem mít chvilkovou výhodu toho, že budeme na vodě, navíc, máme kuše a sípy, zbraně na dálku, můžem vojákům to pronásledování dosti znepříjemnit."[/b] Pokývu hlavou a dál se tvářim, že moc nevnímám co říkaj. [i]Nevnímám, ale pozorně vás sleduju.[/i] Mírně přimhouřím oči.

[tab]Ohľadom plte sa trocha ošívam, vodu samozrejme ako každý hobit nemusím.
[b]"No, čo sa týka dopravy, tak je to užitočný nápad, ale pokiaľ by nás prepadli stráže, sme v značnej nevýhode. Na vode sme ideálny cieľ a stavím sa, že oni bez lukov nebudú. Aspoň po tom, ako dopadli naposledy,"[/b] trocha sa usmejem. [i]Naviac, preborník v plávaní zrovna niesom že by som túžil mať všetko mokré...[/i]
[tab][b]"Ale pokiaľ by to netrvalo dlho, som za,"[/b] dodám a opäť sa obrátim na cestičku, aby som si overil, či nás náhodou niekto nesleduje. [i]Zaujímalo by ma, aké dlhé prsty má ten Gerald či kto. Na plti mi to musia vysvetliť, už mi začína liezť na nervy, že nič neviem.[/i]
[tab]Zostanem stáť, kým niekto nepreberie so stavbou plte iniciatívu, potom urobím to, čo sa po mne bude žiadať.

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
hvozd
odpoledne[/b]

[whisp "Keerias"]
[tab]Keerias:
[tab]V kapsách mrtvého najdeš váček z tmavé kůže a v něm několik mincí. Zběžným pohledem odhaduješ počet tak na osmnnáct zlatých. Posléze nahmatáš ještě další měšec, tento je tmavozelený s vyšitým ozdobným O. Jeho váha je oproti prvnímu poloviční. Kudůk má na opasku připevněny tři malé uzavřené lahvičky s neznámou tekutinou. Dvě jsou čiré a třetí má slabě namodralý odstín. Dále ještě toulec s devatenácti šipkami a zmiňovanou kuši, o něž požádal Victor. Mimo alchymistické truhly, jejíž řemen má přehozen křížem přes hruď u sebe již nic více nemá. Všechny zbylé předměty musí být nacpány ve vaku.[/whisp]

[tab]Po rychlém pohřbu Heliera, kdy elf obětoval svůj štít se vydáváte na cestu. Většinu stop jste za sebou zametli a ty zbylé smyje brzy déšť. Přesto nelze lovce podceňovat. Mezitím co putujete k peřejím, Zina odpovídá Claudiovi na otázky.
[tab]„Myslím, že honí mě i vás. Mluvili o všech. Nějak vědí, že jsem tady a našli opuštěné tábořiště. Jeden z nich upozornil na chatrč a chtěli se pobavit. Jak říkali.“ Významně na barbara pohlédne a odmlčí se. Vypadá zamyšleně a trochu zmateně. Stále se rozhlíží a její pohled často zalétá ke stromům.

[tab]Po náročném sestupu dolů do údolí jste udýchaní. Svrchní oděv či zbroj zdobí mlžné kapky. Povedlo se vám zdolat krkolomnou cestu bez újmy na zdraví. S celými údy stojíte dole u jezera. Jakmile se dostanete z dosahu vodní tříště krahujec se oklepe. Přitom několikrát zamává zdravým křídlem, než se zase klidně usadí. Keskiyo je bledá, rychle dýchá a vyhlíží příliš unaveně.[whisp "Keskiyo"] Není divu od předvčerejší večeře jsi nic nejedla. Téměř dva dny půstu si začínají vybírat svou daň. Pobolívá tě hlava a cítíš se utahaná. [/whisp]

[tab]Břeh je zarostlý, chůzi stěžují i ulámané větve různého stáří, tloušťky i délky. Na některých je znát, že tu leží už mnoho oběhů, jiné vyhlíží „čerstvě“. Pod nohama vám křupe tenké chrastí ne silnější než prst, na něm leží další dřevo až do síly dvou mužských paží. Jestliže pokračujete podél hladiny, po nějaké době se vám daří najít vhodné místo na odpočinek. Malý plácek přímo u čiré, chladné vody je zarostlý pouze vysokou travou. Od hvozdu jej oddělují tři letité stromy. Rozpraskaná kůra je obrostlá lišejníkem, rozsáhlé kořeny se vzájemně proplétají a mohutné koruny stíní místo před zvědavými zraky.

[tab]Jezero má oválný tvar je tři a půl míle dlouhé a nejméně tři široké. Z jedné strany do něj přitékají dvě řeky, už zmíněná Bystřice a Stříbrobělá, kterou předtím skrývalo návrší. Nyní je můžete vidět obě, tvoří písmeno V s dole useknutým koncem. Zatímco jeden z toků padá dolů prudkými peřejemi, ten druhý klidně protéká kolem návrší. Na opačné straně potom vytékají spojené v jednu mohutnou masu. Valí se širokým korytem do srdce hvozdu. Lze předpokládat, že v okolí určitě nebude brod. [whisp "Rohi"]Pozorná prohlídka nenaznačuje, že by se poblíž nacházel nepřítel. Ani v zádech necítíš žádné pronásledovatele. [/whisp]

[tab]Zina, která do té doby mlčky následovala Claudise se tváří poděšeně, když Victor pronese zmínku o cestě.
[tab]„Nemůžeme, dál do hvozdu. Oni,“ mávne rukou směrem k rozložitým velikánům, „nás tu nechtějí. Já, to vím! Brání se, nedovolí nám vstoupit.“ Vrtí odmítavě hlavou.
[tab]Ačkoliv je zataženo, po jejích slovech jakoby se náhle ještě zešeřilo. V korunách stromů listí zašumí v náhlém poryvu větru. Vše ostatní utichne. Mimo hučení vzdáleného příboje, neslyšíte žádný jiný zvuk jimiž je les typický. Šero mezi stromy získalo zlověstný nádech. Krahujec na elfově rameni nervózně přešlapuje, oči upřené mezi porost.

[whisp "Claudius Ruthven"]O žádné jiné cestě nevíš. O něco níže dolů po proudu začíná území elfů a ti na svých hranicích neradi vidí cizince. Cestu proti proudu také neznáš celou, ale často jste o ní s přítelkyní hovořili, takže představu máš. Její tok by měl být klidný. Z obou stran lemuje břehy les, tak pokračuje až nahoru k valu. Za ním následuje holá planina. Pokud by se chtěl někdo dostat po řece z druhé strany, směrem do království je to nemožné. Byl by spatřen na dálku.[/whisp]

[tab]Pokud se rozhodnete prohlédnout vak, mimo kotlíku přivázaného navrchu můžete najít kladívko a třicet hřebíků, zrcátko, klubko provázku, pytlík se solí a druhý s kořením, křesadlo, pět nepravých pergamenů, na jednom je zapsána věštba na druhém nakreslena Turlenova mapa, lahvičku s inkoustem, dva husí brky, malý ostrý nožík a dřevěnou lžíci.

[b]1. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd
odpoledne[/b]

[tab]Království Ériel, kde ses narodil se nachází na ostrově Perd. Ačkoliv samotný kus země je rozlehlý, vaše říše zabírá jen jižní cíp, tohoto zpustlého koutu. U pobřeží se rozkládají nevysoké, zato strmé hory a pouze malá část pláže dovoluje přístup k moři. Právě v těchto místech se nachází nevelký přístav s rybářskými domky. Následují pole, louky, vesničky a městečka, rozložené na rovné planině. Na samém okraji se nachází centrum celé říše, hlavní královské sídlo. Za ním pokračujete rozlehlý les, který tvoří přirozenou hranici od zbytku ostrova.

[tab]Střed Perdu pokrývá pustina s obrovským kráterem uprostřed. Široko daleko se jako mohutné špičáky nějakého netvora tyčí kusy skal zabodnuté do písčitého povrchu. Tohle území je opuštěné a nebezpečné. Elfové jej nazývají Zakázaná země a vyhýbají se jí obloukem. Občas se z těchto míst poblíž vašich hranic objeví některá z četný zrůd, jež zde přebývají. Právě na vojenských výpravách proti nim se Brix proslavil.

[tab]Před úspěchy svých bratrů a pohrdavých pohledů rodičů ses ukrýval do věže k jedinému člověku, který tě chápal. Stejně jako ty jeho, i Namell si tě oblíbil a velmi brzy objevil zvláštní nadání pro magii, které v tobě dřímalo.

[tab]Dnes začala vyučovací hodina úplně jinak než obvykle. Zavedl tě k sobě, do své svatyně, jak říkal knihovně. Jde o oválnou místnost zarovnanou po celém obvodu regály s knihami. Mají různou tloušťku i výšku, ale všechny jsou vázané v kůži. Některé jsou tak staré, že se křehké zažloutlé listy musí otáčet s největší opatrností. Jiné voní novotou.
[tab]Je tak přecpána, že zůstal volný jen vchod, malý vyhaslý krb a podlouhlé okno, kterým dopadá světlo na nevelký psací stolek. Na něm leží prázdné listiny, hned vedle nich stojí lahvička s inkoustem. U ní se povaluje brk a o kus dál napůl vyhořelá svíce, umístěná v kovaném kalíšku. Pokynul ti, aby ses posadil do jednoho ze dvou hlubokých křesel. První je umístěno u krbu, druhé u stolku. Sám zamíří ke třetímu, které se ztrácí na opačném konci v příšeří knih.
[tab]Podlahu pokrývá oválný tmavozelený koberec. Částečky prachu tančí ve světlém obdélníku, tvořeném slunečními paprsky. Vzduch je provoněn starým pergamen. Panuje tu ticho a klid.

[tab]Mág se usadí v křesle proti tobě. Je postaveno ve zšeřelém koutě, mimo dosah světla. Tady mistr rád přemítá nad svými myšlenky. Pohodlně se usadí, urovná svou šedivou róbu, pohladí dlouhý bílý vous a začne hlubokým příjemným hlasem vyprávět.
[tab]„Dnes ti povím něco, co téměř nikdo nepamatuje. Příběh našeho ostrova, tak jej popisuje prastará kronika ztracených obyvatel. Jistě jsi slyšel o Zakázané zemi,“ odmlčí se, ale na souhlas nečeká. Není elfa, který by neznal skryté nebezpečí. Ví se, že tento největší kus země obývají nestvůrné bytosti toužící po krvi a mase. Ony sami by nebyly překážkou k novému osídlení, za ta léta by se je jistě podařilo vyhubit. Ne, to hlavní zlo sídlí v hlubokém kráteru. Skryté, čekající na svou příležitost.

[tab]„Tak tedy,“ nadechne se znovu k řeči, „nebývala taková vždy. Býval to úrodný kraj a v něm žili lidé. Ano, obyčejní lidští smrtelníci. Jejich ochránkyní byla po dlouhá staletí Aldwerin, žena neskonalé krásy, moudrosti a dobroty. Kým byla ve skutečnosti netuší nikdo. Muži jí skládali k nohám své bohatství, životy i čest. Ona však odmítala každého. Nebyla jako ostatní smrtelné ženy. Věděla, že milovaný muž by vedle ní zestárl a zemřel, zatímco ona by žila dál opuštěna. Po letech se přesto našel muž, Neferstenix, který si dokázal získat její srdce. Milovala jej více než svůj život, ale jeho předčasné smrti zabránit nedokázala. Možná by nedokázala snášet bolest a utrpení, které je lidem vlastní, ale pod srdcem nosila jeho dítě. Když přišel její čas, porodila dvojčata, dva syny Fendora a Nixtina.“ Stařec se odmlčí, načež vyhrkne, „jsem to, ale hostitel.“ Zamulá dvě tichá slova a v ruce se ti objeví číše s perlivým mokem. Jde o šťávu z lesních plodů.

[tab]Můžeme pokračovat,“ oddechne si spokojeně a jakoby se nic nestalo naváže přesně tam, kde skončil.
[tab]„Bratři si byli k nerozeznání podobní vzhledem, ale povahou byl každý jiný. Jedno měli společné ctižádost. V hlavním městě se nacházela univerzita mágů, ve které se oba učili. Měli obdivuhodné schopnosti a brzy předčili všechny vrstevníky a za tři léta i své mistry. Oba byli stejně pilní, stejně chytří, přesto Fendor byl díky své povaze více oblíben. Postupovali rychle po žebříčku úspěšnosti, až se dostali na téměř nejvyšší stupeň. Hlava akademie a i celého království arcimág Huren byl už starý a oba soupeřili o jeho místo. Pak se stalo něco, k čemu nikdy nemělo dojít.“ Dramaticky se odmlčí, když se ticho zdá neúnosné, opět jej prolomí jeho hluboký hlas.

[tab]„Ve skále pod akademií nalezli magický pramen síly. Neví se, který z bratrů je objevitelem. Pověst říká, že oba. Prý se poprvé pohádali tak, že na sebe zaútočili. Jejich kouzla se střetla uprostřed mezi nimi a v zemi se otevřel otvor do prázdna. Na povrch z něj jako voda tryskalo světle zelené světlo. Jen oni dva měli schopnost z něj čerpat a usměrňovat energii. Místo, aby jí využili ku prospěchu všech, jejich rivalita byla ze dne na den horší. Různými sliby získávali své následovníky, univerzita se rozdělila na dva tábory. Došlo to tak daleko, že si je k sobě zavolal Huren. Před celým shromážděním prohlásil, že jeho nástupcem bude ten z bratrů, který dostane požehnání od své matky.“ Povzdychne si stařec a tentokrát své vyprávění zkrátí.

[tab]„Jak ti je asi jasné, snažili se oba. Hádali se, navzájem se očerňovali a jeden druhému usiloval o život. Jejich matce to zlomilo srdce. Prý uronila dvě krvavé slzy, které získaly podobu dvou identických drahokamů. Každému dala jeden a ještě než navždy zmizela pronesla tyto věty:

[i]Na dva kusy rozervána,
zkáza jest dokonána,
až se opět v celek spojí,
v ohni nová naděje se zrodí.[/i]

[tab]Bratři se svými stoupenci zahájili válku, jen aby dostali tu druhou polovinu do svého vlastnictví. Dopadlo to tak, že pramen explodoval a rozmetal celý střed ostrova. Uvnitř kráteru se něco probudilo. Přeživší lidé v hrůze opustili Perd na pěti lodích a už se nikdy nevrátili. Nám zůstal tenhle zbytek ostrova. Dosud postačoval a my se ubránili. Cítím však, že temnota sílí. Její moc roste každým dnem. Jenže nikdo mému varování nevěří.“ Odmlčí se a zadívá přímo na tebe.

[tab]„Asi víš, co tím chci říci. Toužil ses proslavit a teď se ti nabízí příležitost. Kdyby se ti podařilo najít a spojit obě slzy, snad by se vyplnilo proroctví. Možná by se zlo uzavřelo zpět v hlubinách a my bychom mohli v klidu žít. Zajistil bys království prosperitu a bezpečnost. Ještě než se rozhodneš, musím ti něco povědět. Slzy údajně odvezli na svých lodích poslední obyvatelé. Jsou ztraceny někde ve světě. Možná se už nikdy nevrátíš, jestli jednou vyjdeš na cestu. A já ti nemůžu dát víc, než tuhle starou legendu. Zvaž tedy dobře své rozhodnutí.“ Zakončí stařec svou řeč a složi ruce do klína.

----------------
do odvolání šepotem pro mě

[tab][whisp]Měšce si hodím za opasek, zbylé věci ale nechám u svého majtele - krabičku i lahvičky.[/whisp] Kuši s toulcem a šipkami podám Victorovi bez nějakých námitek. [i]Takhle nám alespoň budou Helierovy prospěšnější, než v proudech řeky.[/i]
[b]„Ptal jsem se, kolik těch průzkumníků bylo?“[/b] řeknu Zině už trochu naštvaně, protože nerad několikrát opakuju svá slova. Potom se zase zapojím do diskuze ohledně voru.
[b]„Není to špatný nápad, ba co, výborný. Máme velký náskok, pokud by nás pravdu dohnali a stříleli z luků, šlo by to vyřešit nějakými „štíty,“ narychlo opracovaných.“[/b]

[tab]Z míry mě, jako asi všechny, vyvede náhlá změna nejbližšího prostředí. Sejmu ze zad luk a upřu se pohledem na stejný porost, jenž působí nejistě i na dravce. Šeptem ještě pro sebe prohodím pár slov. [whisp]Ve skutečnosti ale s pomocí svých sil se snažím rozmlouvat s krahujcem.
[b]„Co je to tam? Vidíš něco? A co tvé zranění?“[/b] řeknu pár slov.[/whisp]
[b]„Něco se mi nezdá. Buďte ve střehu.“[/b] poznamenám.

[tab]S úsměvem děkovně kývnu na Keeriase, když mi podá kuši i s toulcem.
[b]„Díky.“[/b] Povím už lépe naladěn a zkoumavě si kuši prohlédnu. Už jsem střelnou zbraň neměl v ruce hodně dlouho a tak mi doteky s ní přijdou velmi příjemné. Věřím ale, že jsem to ještě nezapomněl. Následně si jak toulec, tak kuši připnu k tělu a následuji ostatní dolů. [whisp][i]Dík, prcku. Z tvojí smrti vytěžím víc, než kdybys byl živej.[/i] Už ze mě vyšla i ta poslední špetka lítosti nad vraždou. [i]Už žádný otravný kecy a nadto ještě kuše. To se mi líbí.[/i] Lehce se cestou pousměji.[/whisp]

[tab] Poté, co se úspěšně a bez zranění dostanu dolů, se udýchaně podívám kolem sebe. Je mi jasné, že se takhle nikam nedostaneme. Nápad s vorem se mi tedy v tenhle moment velmi zamlouvá a souhlasně pokývnu ke Claudiovi. [whisp][i]Aspoň, že víš, kudy. To tys nás sem zavedl. Běda, jestli nás zavedeš do nějaké pasti![/i][/whisp]
[b]„Souhlas. Sice budeme docela v nevýhodě, pokud jich na nás bude víc, ale jiná možnost asi není, že?“[/b] Optám se spíše symbolicky, protože jinou možnost ani sám nevidím. [whisp][i]Ale nemysli si, že se v té práci budu nějak moc angažovat. Jen mi to pěkně postavte, najivkové. Já se jen pěkně svezu.[/i][/whisp] Jen cítím, že bychom si měli pospíšit. Pokud by na nás teď zaútočili, jsme díky vodě na slepé uličce a tudíž snadno zranitelní.

[tab]Slova Ziny mě však donutí k podezřívavosti. Lehce zamračím při jejích posledních slovech a zkoumavě se jí podívám do očí. To, že o nás Gerald ví, mě příliš nepřekvapuje. Tomu je nějaké Starosrdce i elfové putna. Spíše mě zaujme to, že nás někdo "neznámý" nechce. [i]Nechtějí?! O kom sakra mluvíš, děvče bláznivé? Nějací duchové? Či nějaký kmen?[/i] Otázky a úvahy mi létají hlavou jedna báseň.
[b]„O kom to sakra mluvíte, slečno? Kdo oni?“[/b] Optám se klidným hlasem, i když mě odpověď velmi zajímá. Následná změna počasí mi příliš na klidu nepřidá. Tohle nemůže být náhoda. Koutkem oka si všimnu i neklidného dravce a v mém obličeji s objeví chmury.[i] Zvířata mají na tohle zvláštní instinkt. To mi doma vyprávěli.[/i]

[tab]Podívám se podezřívavě na porost, kam směřují oči dravce a pomalu vytasím meč. Podívám se na Rohiho a pološeptem povím:
[b]„Zkuste to čichem projet, jestli tam něco není. Pane Ruthvene,“[/b] otočím se následně na našeho průvodce, [b]„neprohlídneme to? Ostatní nás kdyžtak kryjte.“[/b] Udělím polohlasem pokyny. Ať už mě Claudius bude následovat nebo ne, vydám se pomalým a obezřetným krokem ke křoviskům. Jsem připraven svůj meč použít v případě, kdyby na mě něco zaútočilo. Snažím se i bedlivě naslouchat a pozorovat okolí, abych mohl v případě potřeby včas reagovat.

[tab]Po chvilce Keerias s Victorem podporují můj návrh ohledně vorů, takže jdu rovnou k věci: [b]„Měli bychom se tedy rovnou dát do práce, odpočinek nás čeká na vodě,“[/b] chtěl bych dát říct, jaké dřevo kdo má sehnat a domluvit se ohledně celé konstrukce voru, avšak lesem zavládne klid, naprostý klid, čímž nám už dávají elfové jasně najevo, že nás tady nechtějí. [i]Hm, vyhánějí nás moc brzy. Bude tady nebezpečno, jsme na cizím území a z jednoho pronásledovatele můžou být hned dva.[/i] Klidně se rozhlédnu po okolí a snažím se na něco přijít.
[tab]Poohlížím se po pastích, které mám vcelku v malíčku, i třeba po stopách zvířat, které zde mohli nedávno být. Rovněž však sleduji skrytá místa v korunách stromů a další vymožená místa, kam se elfové neviděně ukrývají. [i]Už abychom byli pryč. Na to, jaké to zde jindy bývá nádherné, je něco v nepořádku.[/i]

[tab][b]„Elfové, přeci,“[/b] o něco tišeji dodám k Victorovi, když se zeptá, o kom to vlastně celou dobu mluvíme.
[tab][b]„Ano, je to pravda. Sice máme s sebou dva elfy, nemáme zlé úmysly... ale to nám nepovoluje rušit jejich klid a stabilitu. Mezi elfy mám několik známých a hodně jsem o elfských lesech slyšel. Není radno si s nimi zahrávat,“[/b] doplňuji Zinu, která nás varuje před dalším vstupem do lesa. [i]Teď jenom, jak sehnat dřevo... nemyslím si, že se to elfům bude líbit, ale potřebujeme z něčeho vory a štíty vyrobit.[/i]

[tab]Navrhnout však cokoli konstruktivního a hlavně něco, co nás pohne z místa, již nestíhám. Dravec se dívá směrem do křovisek a ostatní mají tušení, že se tam něco skrývá. Pořádně si prohlédnu okolí, snad jestli tady nenaleznu něco stopy.
[tab]Vytáhnu si luk a pomalu do něj natáhnu šíp. Než-li však stihneme cokoli prořešit, Vicotr už si vydá rozkazy a vydá se ke křoví. [i]Idiot! To nemohl počkat, až se nějak domluvíme? Nerozvážný, takhle rychle se ukvapovat? Jestli se mu něco stane, je to jeho chyba![/i]
[tab][b]„Jestli tam někdo je, bude jich okolo nás víc. Pro jistotu se kryjte za stromy,“[/b] řeknu potichu k naší skupině a poté se od ní odloučím a vydám se, z tochu jiné strany, než Victor, ke křoví.
[tab]Kryji se za stromy a postupně přecházím ke křoví. Nezapomínám poslouchat vše, co se děje – však i svíst šípu ještě neznamená smrt.Ruka na tětivě je připravená kdykoli vystřelit smrtící šip. Našlapávám co nejtišeji a snažím se zbystřit každý pohyb, který se ve křoví může pohnout.

[tab]Pomalu jdu svým plánovaným směrem. V hlavě mi však létají Claudiova slova ohledně toho, že ti, co jsou s námi jsou elfové. Ačkoliv jsem rozhodný člověk, který své rozhodnutí nerad mění, zde udělám výjimku. [i]No jistěže elfové. Proč mi to nedošlo hned, sakra? [whisp]Snad mě ta vražda nerozhodila.[/whisp][/i] V půlce cesty se zastavím a prozíravým pohledem se podívám kolem sebe. V hlavě se mi ihned rýsuje představa, že je jich tu kolem spousta a aspoň půlka z těch ochránců lesa teď míří na mě. [i]Jestli jsou to vážně elfové a je pravda to, co jsem o elfech slyšel, třeba by se to dalo vyřešit jinak než zbraněmi. Když vystřelí, nemám naději, to je jisté. [whisp]A já se tomu ničemovi potřebuji pomstít. Teď nesmím sejít z cesty![/whisp][/i]

[tab]Naposledy si bedlivě prohlédnu okolí a následně se podívám na Claudia. Gestem pravé ruky, které doprovodím mírným úsměvem, mu naznačím, aby vyčkal a poté se otočím opět na keř, kam směřují oči dravce. Mají stejný cíl jako my a nehodlám případné spojence provokovat. [i]Jen doufám, že to není jen nějaká lasička, či něco podobného. To by byl slušný trapas.[/i]
[b]„Ať jste kdo jste, ukažte se.“[/b] Začnu vyrovnaným a nevzrušeným hlasem promlouvat k neznámému či neznámým.
[b]„Nemáme zlé úmysly a přišli jsme sem v míru.“[/b] Na důkaz svého tvrzení skloním čepel meče. Proti vystřelenému šípu by to stejně bylo k ničemu.
[b]„Pokud nám chcete něco sdělit, pojďte to udělat teď. Nebudeme vás ohrožovat, pokud vy nebudete ohrožovat nás.“[/b] Následně trpělivě vyčkávám, jestli budou mít moje slova nějaký efekt. [whisp][i]Ti špičatí ucha jsou naivní. Věřej, že je všude mír a každej je hodnej. Snad se to potvrdí i tentokrát. [/i][/whisp]

[tab]Okamžite, ako sa vynorí možnosť, že nás niekto sleduje, prestanem sa sústreďovať na prázdnu časť lesa za nami, ale obrátim sa dopredu v snahe zistiť nielen čuchom, ale aj ostatnými zmyslami, či tam nie je niekto ukrytý. Na Victorovou požiadavku len prikývnem a nerozptyľujem sa. [i]Samozrejme, dravci vedia vycítiť korisť aj nebezpečenstvo. Ten sokol sa tu necíti dobre a to nie je dobré ani pre nás Ale s Victorom si budem musieť potykať, hneď ako to bude možné. To vykanie mi už lezie hore krkom. Tu sme v divočine, nie pri slávnostnej tabuli,[/i] napdne ma trocha nesúvisle.
[tab]Akonáhle niečo zaregistrujem, ukryjem sa za strom, aby som bol krytí pred prípadnou hrozbou a do kuše vložím šípku. [i]Akonáhle bude nejaká možnosť šípky doplniť, tak ju musím využiť. zišlo by sa nejakých päťdesiat rezervných do batohu. Bez šípiek som ako bez ruky. A vraj sú títo elfovia v tom zruční. Ale zrejme sa s nimi nebudeme mať radi, ako to čo hovoria Claudius s tou ušatou pravda.[/i]
[tab]Prst mám na spúšti a som pripravení okamžite prípadnú paľbu opätovať, poprípade zastaviť útočiacich protivníkov. [i]To ale nie je elfský štýl, aspoň u nás nebol. Najprv sa pýtali, až potom strieľali. Snáď tu nebude nejaký rozdiel. Veď by mohli zastreliť aj "nevinných" ako my. Dúfam, že nebudú mať veľmi radi toho Geralda. Sakra, až bude chvíľu pokoj, musím sa niekoho povypytovať na veľa, veľa vecí.[/i]

Když se konečně domluvíme, že vor bude dobrým řešením, oddychnu si. [i]Nechtěla bych se hádat s partou chlapů, to by bylo jako mluvit do dubu.[/i]
Ale po slovech Ziny se mi na tváři objeví úsměv. [i]Správně děvče, nechtějí nás tam a nejsou zrovna přátelští. Čehož jsem si všimla už cestou ke Claudiovi. Lesy jsou teď nepřátelské a pokud budou mít příležitost, nenechají nás jen tak být... zvláště, pokud budeme schánět dřevo na vory.[/i] Přimhouřím oči. [i]V lesích je hodně nepříjemných věcí...[/i] Sundám si ze zad luk a jeden šíp a připravím si ho, abych v případě nutnosti byla připravená rovnou střílet.

Dále chlapce a celou družinu ignoruji, soustředím se na Claudiova slova, možné pokyny od Victora nebo Keeriase, které by nás posunuly někam dál a pak si po očku hlídám to lidské děvče.
Než ale stihnu cokoli říct, Victor se ujme vedení, [i]jako vždy, nemělo by mě to překvapovat.[/i] Sledujíc jeho pomalý postup ke křoví se mírně pousměji a skryju se za stromy podle Claudiových slov.
[i]Vyskočí na něj zajíc a budu mít dost... i když on asi taky, nevim jak by to jeho mužský ego vydrželo.[/i] Zadusím pobavený úšklebek a pozorně sleduji a poslouchám okolí.

[whisp][i]Já to vím![/i] Má poslední slova mi rotují v hlavě stále dokola. Sem a tam, tam a sem, nahoru, dolů... Odrážejí se od jedné strany lebky k druhé, aniž by ztrácela nějak na síle. Jako ozvěna, chycená nadobro mezi skalisky.
[i]Vím to! Vím? Jak to můžu vědět?! Jak..? Nepřátelství? Strach? [/i] Jsem zmatená. Naprosto dokonale. Je vůbec možné, aby byl člověk v jedné věci tak jistý a nejistý zároveň? [i]Budou mě mít za blázna! A nejsem jím snad? Stromy nemluví, nekomunikují! Neumí nenávidět a cítit strach, přece![/i] O hvozdu jsem slyšela ve městě mnoho. Ale slyšet a cítit na vlastní kůži jsou dvě zcela odlišné věci.
[i]Prostě to... vím... K sakru![/i] Chtě nechtě si připadám jako děcko, co před rodiči zarytě mlží podíl své viny na rozbitém okně. 'Já za to nemůžu! Ne a ne a ne a ne!' Ale důkazy..? [/whisp]

Jestli jsem už předtím neustálým ohlížením se jevila známky nervozity, poté, co domluvím, ve mne ten pocit začneještě gradovat. Skoro bez dechu, tiše jako pěna, s očima skoro až panicky těkajícíma z místa na místo, pozoruji tmavnoucí oblohu a divoký tanec větrem rozdmýchaného listí v korunách stromů. Vytrhne mne z toho až nevrlý hlas elfa.

[b]"Pět. U řeky jich bylo pět."[/b] Odpovím mu, rychle napravujíc svou předchozí zapomnětlivost. I hlas odpovídá tomu, jak vypadám. Je nejistý, vykolejený. A především tichý. Nechce se mi moc rušit to nepřirozené ticho, jež ještě před chvíli slibně vypadající mýtinku pohltilo. Omluvně se na něj pousměji.
[b]"Dva z nich s kušemi. Plus ony posily, o kterých mluvili."[/b] Doplním hned vzápětí.
V odpověď na dotaz červnovlasého stihnu jen naprázdno otevřít ústa, než slov ujme Claudius. Sklapnu, nic proti jeho verzi nenamítám, zároveň ji ale nepotvrdím. Jen barbarovi věnuji tázavý pohled. [whisp][i]Elfové?[/i] Zaváhám. Vyjít s pravdou na povrch, či ne..? Představa slov: 'Ty stromy mi to řekly,' mne popravdě dost děsí.[/whisp]

Další akci jen pozoruji. Jsem ostražitá, sleduji pečlivě každý stín, ale sama zbraň do rukou nevezmu. Luk i šípy stále odpočívají na mých zádech, meč u pasu.
[b]"Kdyby to byli elfové, je po nás dřív, než bychom se stačili k nejbližšímu z nich vůbec obrátit."[/b] Odvětím ještě tiše Claudiovi, z tónu jde vyčíst jistá pochybovačnost. Na krátký okamžik se odmlčím a zamyslím.
[whisp][i]Proč nemůžeme projít? To nepřátelství, ten strach... Copak my jim chceme ublížit? Čeho se tak bojí..? Ocelových ostří lidí? Jasně, bolest, je to logické. Ale my chceme JEN projít..! [/i] Nejde mi to do hlavy. Zato nebezpečí Geraldových vojáků se v ní začíná rozléhat čím dál silněji. [i]Musíme jít. Hýbat se. Rychle. Zvlášť máme-li se kus vracet a hledat, kudy se vydat.[/i] Takže s pravdou ven.[/whisp]

[b]"Neublíží nám, když neprovedeme nějakou nepatřičnost."[/b] Jistota, přesvědčení. Šedomodré korálky očí mi ze stromů nakrátko sklouznou k elfce [whisp][i]Copak ona to necítí?[/i] Její pousmání se mi neuniklo. Proč ale nic neříká? [/whisp] a černovlasému, než se usadí na Claudiovi. Nejistě přešlápnu.
[b]"Musíme najít jinou cestu."[/b]

Jdu těsně za Namellem, který mne vede na další ze svých lekcí. Čaroděj se do své svatyně někdy loudá, jakoby mu patřil všechen čas světa a někdy pospíchá tak, že mám pocit jako by se blížila snad apokalypsa. Dnes si vybral svižnější chůzi, tak se snažím, abych s ním udržel krok.
Když společně vejdeme do knihovny, vidím tam pořád ten samý "pořádek", ve kterém se vyzná jen Namell. Jsem trochu překvapen, když mi nabídne, abych se posadil. Obvykle mě hned nechává studovat z nějaké knihy nebo se rovnou vrhneme na procvičování věcí magických. Ale nedovolím si neuposlechnout.

Křeslo je hezky pohodlné, ale zapáchá zatuchlinou. Můj mistr se posadí na své oblíbené místo a vypadá to, že si dává načas. To protahování mi napíná nervy až k prasknutí. Nervózně se ošiji. Konečně spustí a já zvědavě poslouchám. Na jeho řečnickou otázku nereaguji - po těch letech už poznám, kdy ode mně očekává odpověď a kdy ne.
[i]Navíc moc dobře ví, že Brix často jezdívá k hranicím Zakázané země, takže také ví, že ji znám.[/i]
Poslouchám tedy dále a starý čaroděj mi pomalu, ale jistě odkrývá kus historie naší země tak, jak ho neznám. [i]Budu muset pokárat svého dějepisce, že mne o tomhle nikdy neučil![/i] vryju si poznámku do paměti, ale naslouchám dále. Příběh mi přijde jako pohádka - moc fantastický na to, aby byl pravdivý. Nicméně pravdivý je, o Namellových slovech nepochybuji! Je v něm pro mne i trocha ponaučení, jak nezacházet s magií, abych potom nezpůsobil podobnou katastrofu. I když to člověk může jen těžko předvídat...

Když čaroděj vysloví svou naléhavou prosbu, srdce mi začne bušit jako splašené. Až nyní si uvědomuji, co to po mně vlastně chce a neubráním se tomu, aby se mi v hlavě přemítaly různé scénáře toho, jak by taková výprava mohla dopadnout - jeden nesmyslnější než druhý!
[b]"Prosím, počkej. Dej mi chvilku na rozmyšlenou"[/b] odpovím třesoucím se hlasem. Vím, že tu chvilku dostanu - Namell je známý svou trpělivostí, zvláště pokud jde o mně. Vyskočím z křesla a začnu nervózně přecházet tam a zpátky.
[i]Takže výprava za starodávnými artefakty... Najednou si připadám tak malý a bezvýznamný v porovnání s tím vším! Zrovna já že bych se měl stát legendou, která vrátí původní krásu Zakázané zemi?[/i] Najednou se ovšem zarazím. [i]Počkat - stát se legendou. No ovšem! Vždyť tohle je přeci příležitost, na kterou jsem celý život čekal. Tímhle činem bych rázem překonal oba mé bratry a konečně by se mi dostalo uznání![/i]
S dychtivou tváří se obrátím na mého mistra. Ten již určitě z mého výrazu vyčetl, jak mu odpovím.
[b]"Ano, přijímám Tvoji nabídku! Vypravím se do světa, najdu obě slzy a spojím je. A vymýtím tak ze Zakázané země to zlo!"[/b] Po tomto horečnatém projevu v návalu vzrušení se posadím zpět do křesla, abych se trochu zklidnil. Rozumnějším tónem pak dodám: [b]"Můj mistře - přijímám Tvůj úkol, jakkoliv bude obtížný. Je ale nemyslitelné, abych se vypravil naslepo do světa za tím, co je dávno ztracené. Znám Tě, znám Tvou moudrost - nemáš pro mně něco, čeho bych se mohl chytit? Místo, kde bych mohl začít? Opravdu pro mně nemáš víc, než tuto starou legendu?"[/b]

[b]35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne[/b]

[tab]Victor se s taseným mečem přibližuje k porostu. V cestě mu stojí propletené kořeny porostlé mechem, skryté mezi vysokou travou. Claudius to vezme oklikou ke kmeni, což se vůbec nelíbí Fenrirovi. Odmítá jít dál, srst zježenou, ocas stažený dolů couvá směrem k vodě. Očima hypnotizuje porost před sebou. Taktéž krahujec na elfově rameni několikrát přešlápne. [whisp "Keerias"]
[tab]„Nic nevidím. Cítím nebezpečí. Křídlo se nehýbe.“ Ozve se ti v hlavě tichý zřetelný hlas. I když jsi chráněn kůži, přesto pocítíš pevnější stisk pařátů. Krahujec ti jimi nijak neublížil, jen mírně zesílil sevření.[/whisp]
[whisp "Claudius Ruthven"]
[tab]Nevidíš žádnou past. Nic nenaznačuje, že by v nejbližším okolí nějaká byla. Nedaleko po pravé straně je neznatelná cestička, kudy chodí vysoká k vodě. Podle okousané trávy a několika otisků přímo na mýtince, tudy ráno proběhl zajíc. Dokonce odhalíš i stopy lišky, která si tu svlažila hrdlo během noci.[/whisp][whisp "Rohi"]

[tab]Nevycítíš žádnou živou bytost, přesto pocit nebezpečí ještě vzroste. Není jisté, co přesně se ti nezdá. [/whisp]

[whisp "Victor Dantes, Claudius Ruthven"]
[tab]Zatímco upíráte oči do podrostu ucítíte tlak kolem kotníků. Konce kořenů dosud napůl vykukující z půdy vystřelily a pevně se vám obemkly kolem nohou. Stojíte svázáni věkovitými velikány. Jen o okamžik později ucítíte prudké trhnutí směrem k nim. Ztratíte rovnováhu a skončíte na zemi. Kořeny se plazí stále výš, až ke kolenům. Stahují vás ke spleti dalších mohutnějších, aby vás mohly pohltit. Objetí je bolestivé, a tlak sílí. Pokud bude pokračovat, zanedlouho vám začne ohebné dřevo zařezávat do kůže. Kmeny jsou dva sáhy od vás a každých pár vteřin se o pár coulů přiblíží.[/whisp]

[tab]Jen co Viktor osloví neznámé ukryté elfy, skácí se k zemi. Společně s ním i Claudius. Nejsou zranění, ale oba mají nohy pevně omotané konci kořenů, které náhle vyrazily ze země. Zenechaly po sobě hluboké rýhy, skryté ve vysoké trávě. Jako pevná lana stahují muže směrem ke kmenům a oživlé svíjející se spleti.
[tab]Dokonce se zdá, že větve mlází mění svou polohu. Nataženy vaším směrem, připomínají smrtící kůly.
[whisp "Zina"]
[tab]„Přišli s ohněm i ostřím! Budou pálit, kácet! Zničit, zničit! Už neublížit!“ Tentokrát cítíš nejen zlobu, ale i strach. Hvozd se brání, cítí se ohrožen a bude bez milosti zabíjet. Je možné, že stejně jako ty sdílíš pocity stromů, oni budou přejímat tvé. Tušíš, že by ti mohly rozumět. Ačkoliv jsi nikdy předtím nic podobného nezkoušela. [/whisp]

[i]A sakra, tohle je vážně špatné.[/i]
[b]"Nic nedělejte, jestli nechcete skončit jako oni. A vy buďte taky v klidu, pokud to nechcete mít brzy za sebou..."[/b] Podívám se na Claudia a Victora.
[b]"Doufám, že to zabere... vzhledem k tomu, kolik jich kolem nás je."[/b] Povzdechnu si

Vykročím zpoza stromu tak, abych byla naproti stromům, přitom se dívám k zemi, abych jim projevila respekt.
[b]"Pyydän,tulimme rauhassa, emme halua satuttaa sinua."[/b] [whisp "Keerias"] Překlad: Prosím, přišli jsme v míru, nechceme vám ublížit.[/whisp] Potichu, ale zřetelně pronesu s ledovým klidem. [i]Hlavně neztratit hlavu, stromy jsou všude okolo, pokud se rozhodnou jít po nás všech, jsme v koncích.[/i]

[b]"Pelkästään läpi. Meidän oli pakko sotilaita, jotka noudattavat meidän jalanjälkiä. Vain puolustaa Jaloin."[/b] [whisp "Keerias"]Překlad: Jen procházíme. Byli jsme přinuceni vojáky, kteří jdou v našich stopách. Jen hájíme zájmy Nejvznešenější.[/whisp] [i]Snad tím nic nezkazím, doufám, že naopak. K nejvzněšenější by nemuseli mít nějak moc odmítavý postoj.[/i]
[b]"Just läpi mahdollisimman nopeasti, voin luvata. Jos joku eri mieltä siitä, että pitää huolta hänestä. Voin luvata."[/b] [whisp "Keerias"]Překlad: Jen projdeme, jak nejrychleji to půjde, máte mé slovo. Pokud by s tím někdo nesouhlasil, postarám se o něj. Máte mé slovo.[/whisp] Domluvím a poslední větu zdůrazním.

[b]"Pyydän, vapauttamaan heidät ja olkaamme vain mennä. Not pidempään kuin on tarpeen."[/b] [whisp "Keerias"]Překlad: Prosím, pusťte je a nechte nás jen projít. Nezdržíme se dýl, jak bude nutné.[/whisp] Požádám a s vyčkáváním se podívám na Claudia a Victora. [i]Nevim jak moc účinný by bylo je zkusit z těch kořenů vysekat, ale myslim, že by nás tam skončilo jen víc.[/i] Čekám a doufám, že moje slova vyslyší.

[b]1. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd
odpoledne [/b]

[tab]Namell klidně sedí, zatímco přecházíš po místnosti. Během tolika oběhů života se naučil, že jedině trpělivost nese své ovoce. Tedy na tebe nijak nepospíchá, jen tiše vyčkává.
[tab]„Bohužel, ti nemohu říci více. Lidé odsud vypluli a žádný se nevrátil. Možná zhynuli na moři, možná byli pobiti a je i možné, že přežili do dnešních dnů. Z našeho národa se nenašel žádný dobrodruh, který by přeplul moře a vrátil se zpět. Jsme odkázáni na starou legendu, které jen málokdo věří.“ Odpoví s nádechem smutku nad promarněnými léty, ale znáš svého mistra dobře a tak vytušíš, že je zde ještě něco.

[tab]„Jsi můj nejoblíbenější a nejnadanější žák, což určitě víš. Jsi chytrý a dokážeš zasunout kousky skládačky na své místo. Povím ti, co si myslím. Aldwerin nebyla obyčejná žena a své syny milovala. Jsem si téměř jist, že její artefakt je ochránil před smrtí. Půjde o zvláštní předmět nadaný mocí o niž mi není nic známo, ale určitě po sobě zanechal stopy. Pátrej po čemkoliv neobvyklém. Sám snad zjistíš co z toho je pravda a co jen výmysly pošetilého starce.“ Pousměje a vstane z křesla. Přejde ke středu místnosti, kam dopadají sluneční paprsky. Zalijí jej měkkým světlem, až získá nádech nadpřirozena. Šedá róba dostane světlejší odstín a bílé vlasy spadající mu na ramena i vous se třpytí.

[tab]„Podařilo se mi zjistit, že lodě odpluly od východního pobřeží. Podle námořníků zde vane stálý východní vítr a je tedy pravděpodobné, že je hnal tímto směrem. Tady ti mohu malinko vypomoci. Chceš-li nechám pro tebe připravit člun, který tě rychleji doveze k cíli. Nebudeš potřebovat žádných vesel ani plachet. Bouře ti neublíží. Stačí říci a ode dneška za pět dní bude na tebe čekat v přístavu. O vše ostatní se musíš postarat sám.“ Pohledem tě vybízí k odpovědi. Pokud nebudeš mít otázek, přejde ke dveřím a gestem naznačí, že hodina skončila.

[tab]Vyprovodí tě před dům, kde se s tebou rozloučí. Jakmile za ním cvakne klika je jasné, že ho neuvidíš dříve než v den odchodu. Mág pro své obydlí zvolil klidné místo na okraji města nedaleko lesa. Široké ulice lemují kamenné obydlí, většinou dvou a více patrové. Mimo rodinných znaků vytesaných nad vchody jsou střízlivé, bez ozdob, sloupků, arkýřů a podobných vymožeností. V samotném středu stojí mohutná kašna. Představuje sochu ležícího umírajícího baziliška umístěného na podstavci. Z pěti smrtelných ran prýští v gejzírech voda a stéká do nádoby nepravidelného tvaru znázorňující jezero. Právě zde na náměstí se nalézá škola s přilehlou knihovnou. Na opačné straně města je postavena vojenská akademie i s cvičištěm a stájemi.

[tab]Z náměstí stoupá cesta do mírného návrší na němž stojí samotný palác. Před mohutnou branou hlídá šest vojáků klid vaší rodiny. Rozlehlé nádvoří se širokou dlážděnou příjezdovou cestou obklopují stromy a keře. Vytváří příjemná, stinná zákoutí, kde je možno odpočívat na kamenných lavičkách. Proti bráně je samotný vchod do sídla, který stráží dva ozbrojenci. Jako obvykle se po místnostech pohybuje diskrétní služebnictvo a plní určené příkazy.
Přízemí zabírá přepychová přijímací hala, jídelna a pokoje pro hosty a služebnictvo. Rodiče obývají samostatnou část v prvním patře. Druhé je vyhrazeno tobě a tvým bratrům, každý máte své vlastní prostory. Prostřední a nejlepší dostal starší syn, levé potom nejmladší a na tebe zbyly dva pokoje napravo v boční věži.

[tab]První z místností má pět krát pět sáhů a dvě široká protilehlá okna uprostřed bočních zdí. Velký prostor je rozdělen podélně na dvě poloviny. Vstupuje se tak přímo do pokoje s kulatým stolem, třemi pohodlnými křesly, krbem na protilehlé straně a hnědým kobercem pokrývajícím kamennou podlahu. Prostor je přepažen širokou a vysokou šatní skříní spolu s úzkým regálem na knihy za ním je volný průchod do druhé poloviny.

[tab]Levá oddělená část slouží jako studovna. Pod oknem stojí široký psací stůl, který pamatuje už tvé první pokusy o psaní a domácí učitele. Na něm stojí lahvička inkoustu, krabička s ostrým nožíkem a pečlivě upravené brky. U něj polstrovaná židle a opodál ušák pro vychovatele. Malý kulatý koberec zakryje jen část šedých dlaždic. Učebnice, knihy stejně jako pergameny jsou uloženy za zády v přilehlých policích, jenž oddělují místnost. Volný tmavý kout vlevo znáš též důvěrně. Jako šlechtic jsi nebyl trestán výpraskem, zato jsi proklečel spoustu hodin na tvrdých kamenech s pohledem zarytým do nevlídné zdi.

[tab]Zbývá už jen pravá strana, kde jsou dveře do ložnice. Je o polovinu menší než předchozí pokoj. U stěny proti malému oknu je umístěna široká postel s nebesy. V nohách stojí okovaná truhla. Pod okýnkem je velká nádoba sloužící ke koupeli a vedle hned nad malým stolkem s toaletními potřebami je pověšeno kulaté zrcadlo. Nic víc se sem už nevměstnalo.

[tab]Všechny pokoje jsou vybaveny kovaným lustrem se čtyřmi svícemi, jež služebnictvo pravidelně doplňuje. Na krbové římse můžeš potom najít svíci v jednoduchém přenosném stojánku.

[i]A prý, že pro mě nic nemá.[/i] pomyslím si a pousměji se. [i]Vědět, jakým směrem se vydat je přeci jen dobrá nápověda... a dobrý začátek.[/i]
Zatímco mluví, pomalu přijdu až téměř k němu, dívajíce se mu stále do očí.
[b]"Dobře můj mistře"[/b] pravím téměř šeptem. [b]"Připrav mi mou loď a já se vydám na výpravu."[/b] Dovolím si lehký úsměv, abych trochu odlehčil vypjatou atmosféru a nechám se vyprovodit ven. Kývnu na rozloučenou a pomalu kráčím sluncem zalitým městem až k paláci. Hlavou se mi honí spousta myšlenek - všechny se týkají úkolu, který jsem přijal. Při vstupu kývnu na stráže - je přeci slušné i poddané pozdravit, i když rodiče by určitě nesouhlasili.

Když vejdu do svých komnat, rozhlédnu se. Oknem vidím, že slunce už olyzuje vrcholky hor a na království brzy padne soumrak.
[i]Co teď?[/i] pomyslím si a začnu přecházet po pokoji. [i]Na balení je ještě brzy... I když - stejně nemám co dělat a tu výpravu nedokáži vyhnat z hlavy.[/i]
Rázným krokem zamířím do ložnice, otevřu truhlu, jež se zde nachází, a na kraj postele začínám vyrovnávat věci, které si budu chtít vzít s sebou na cesty. Svůj plášť, opasek, vak, ....
[i]Není tu všechno, co potřebuji. Pro něco si budu muset nechat zítra poslat.[/i]
Když je to hotové, zjistím, že den už téměř ustoupil noci. Zapálím tedy svíce a zhodnotím, že je čas na mou koupel. Nechám si poslat pro horkou vodu.
Pokud se mi jí dostane, provedu svou večerní očistu. Poté se chvíli věnuji mým dlouhým stříbřitým vlasům před zrcadlem.
Stále ovšem nemám na spaní ani pomyšlení a hlavou mi vrtá ještě jedna věc.
[i]Mám to udělat nebo ne?[/i] rozhoduji se v duchu. Přecházím po ložnici sem a tam a po krátkém přemýšlení a zvažování se rozhodnu danou věc přeci jen vykonat.
Přejdu do první místnosti, zapálím další svíčku a tu postavím na stolek, za nějž se posadím. Vezmu si čistý pergamen a do ruky uchopím svůj brk. Ještě chvíli váhám a přemýšlím, co přesně napsat. Nakonec ale namočím psací nástroj do inkoustu a pomalu začnu psát:

[i]"Milá matko, drahý otče. Musím vám oznámit, že jsem se rozhodl odejít z našeho království. Namell mi nabídl, že bych se mohl vydat na hrdinnou výpravu a já jsem přijal. Vím, že vám budu málo chybět, protože zde zůstanou ještě moji dva bratři. Snad jestli se s úspěchem vrátím, budete na mne pohlížet jinak. Omlouvám se, že jsem vám to nepřišel oznámit osobně. Domnívám se, že takto to bude pro nás pro všechny lehčí a jednodušší.
S pozdravem
váš syn Adrian"[/i]

Když jsem hotov, vzkaz si po sobě ještě přečtu, zda-li jsem se nedopustil chyb a napsal jsem vše, co jsem měl na srdci. [i]Ano, vypadá to v pořádku.[/i] Nakonec pergamen úhledně složím a nechám na stole s úmyslem předat ho rodičům až v den odjezdu.

Když jsem hotov, jdu si lehnout do postele a pokusit se usnout. Ale díky všem těm myšlenkám, jež mi víří hlavou, se mi to podaří až pozdě v noci.

[tab]Jakmile Victora i Claudiuse popadnou za nohy kořeny, a muži se následně skácí k zemi, začnu se schmuřeným obličejem rychle konstatovat situaci. [i]Hýbající se kořeny znamená magii. Magie ve Starosrdci znamená elfy. Ukrytí elfové a magie znamená žádnou šanci pro naši družinu, rozhodne-li se někdo jednat proti nim.[/i] Nenapadne mě lepší věc než alespoň sklonit luk od křovisek. V jakýchkoli slovech mě předběhne Keskiyo. Během její řeči se nenápadně snažím získat lepší pozici. Párkrát přešlápnu na stranu, která dává větší šance zpozorovat elfy, ať už přes křoví nebo dokonce přímo.

[tab]Když Keskiyo skončí se svými slovy, po chvíli na ni navážu. [b]„Aiya Jaloin! [whisp "Keskiyo"]Překlad: Sláva Nejvznešenější![/whisp],“[/b] řeknu na pozdrav, pak pokračuju vážným a trochu hrubším hlasem, než je u elfů zvyklé, [b]„Amilessënya ëa Keerias. Utúlien ve arandur Ilerien, ya aumernë, sa inyë tuca sinë téma an landa cemen. Me pyydän os lehta tarna et ai me anteeksipyyntöni sinä.[whisp "Keskiyo"]Překlad: Mé jméno je Keerias. Přišel jsem jako služebník královny Ilerien, která mě požádala, abych doprovodil tuto skupinu za hranice říše. Prosíme, o volný průchod a omlouváme se vám za narušení rovnováhy.[/whisp]“[/b] [i]Víc už asi nesvedu, snad se nám je podaří dostat na naši stranu.[/i]

Znepokojene sa obzerám okolo seba. [i]Čo to môže znamenať? Nikto okolo ale predsa len tu niečo nesedí.[/i]
Pevnejšie zovriem kušu a sledujem ako sa darí Claudiusovi a Victorovi.
Keď na nich zaútočia korene, od prekvapenia ne chvíľu stuhnem. [i]Čo to má preboha znamenať?[/i]
[b]"Žiadnych elfov necítim. Buď sú ukrytý nejakou mágiou, alebo veľmi ďaleko. Viete čo preboha ide?"[/b] obrátim sa na našich dvoch dlhouchých, ktorí medzitým začali s nejakou hatlaninou. [i]Na jazyky som nikdy nebol. Ale snáď tomu tie stromy budú rozumieť viac než ja.[/i]
Na chvíľu sa zamyslím či stromy môžu počuť, no z úvah ma rýchlo preberie, keď si všimnem, že sa mení celá časť lesa.
[b]"Sakra,"[/b] zanadávam si pod nos. [i]Proti stromom vždy pomôže oheň. Pokiaľ tie reči nezaberú, asi nebudeme mať inú možnosť.[/i]

[whisp][i]Sakra! Sakra, sakra, sakra! [/i]I já si několikrát v hlavě převálím slova, jež vyřkl hobit nahlas, když zlověstné ticho před bouří skončí a věci - tedy spíše stromy – se dají rychle do pohybu. Zaprvé ono krátké slůvko naprosto dokonale vystihuje šlamastyku, do níž jsme se dostali, zadruhé můj mozek v prvních vteřinách není nějak schopen dělat nic jiného, než kopírovat.
Pohybující se stromy. A ty cizí pocity, to vědomí, že...
[i]To není možné![/i][/whisp]

[b]“Ne...”[/b] Zamumlám konsternovaně, když jsou oba muži staženina zem. Spíše pro sebe, než pro ostatní. Zatímco elfka už k nim vykřikuje rady, já se zmůžu jen na podvědomý krok zpět a jakési polovyděšené, polonevěřícné zírání na ono zlověstné divadlo. Urputně přitom vrtím hlavou. Jako by snad neustálé opakování myšlenek: 'To není možné,' mělo způsobit, že celá tahle situace se zase odehraje nazpět.

[b]“Nejsou to elfové!”[/b] Křiknu hobitovi v odpověď, aniž bych spustila oči ze stromů.
[b]“A ona má pravdu, neperte se s nimi, nebo je po vás.” [/b]Vysvětlovat ale nic jiného evidentně nehodlám, stejně, jako se nenatahuji po zbrani. Mlčím, stojím, do ničeho nezasahuji. Jen ti opravdu pozorní by si mohli povšimnout soustředění, vepsaného v mém obličeji.

[whisp]Nevěřím tomu, co se právě chystám udělat. Považovali by mě za šílence. A nejsem snad? Mluvit ke stromům.
Ale přesto... Celý život jsem se řídila tím, o čem jsem si myslela, že je správné. Co jsem [i]cítíla[/i]. Jako teď...

Zatímco porostem se rozléhá elfština, já se začnu více soustředit na ony pocity, jež mi byly celou dobu podsunovány okolím. Na zkazky, jež mi stromy zanechaly v mé hlavě a duši. Pokouším se do nich co nejvíce vžít, aby má zpráva k nim byla jasná. Oči upírám do naježených korun stromů.
[i]“Nejsme nepřátelé. Nepřišli jsme pálit a ničit, jen se skrýt před nebezpečím ve vašem hustém porostu. Nechte nás projít skrz, nikdo z nás vám neublíží ani ostřím zbraně, ani ohněm. To slibuji!” [/i]Hluboký nádech. Na poslední myšlenku kladu největší důraz.
[i]“A pusťte ty muže! Prosím..!”[/i] [/whisp]

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
dopoledne

Nejdříve se zdá, že elfština nebude mít pražádný účinek. Kořeny oba muže svírají stále stejně pevně a táhnou k sobě. Už dosáhly téměř k pasu a chápou se po zápěstí. Když pocítíte malou změnu. Obtočená lana se zastavily se, přestaly je vtahovat.

[whisp "Zina"]Ač se to zdá neuvěřitelné stromy ti rozumí. Cítíš jak se uklidňují, i když strach i hněv přetrvávají. „Jedna z nás,“ v duši se ti rozprostírá příjemný pocit naplnění a souznění. „Spolčit s ničiteli,“ tentokrát dávají najevo nesouhlas. „Nedovolit ublížit. My nechat,“ stahují se zpátky. „Tobě věřit, oni pryč!“ sdělují ti svým způsobem. „Oni nepřibližovat, pak mi zabít,“ jasně dávají najevo, že nikomu mimo tebe nedovolí ani vejít natož projít. Slova se ti sama skládají v mysli.[/whisp]

Porost se uklidňuje, větve zaujmou obvyklou polohu. Kořeny povolí a jako hadi se svezou pryč a uloží zpět na své místo. Nebýt nakypřené hlíny a zválené trávy, řekli byste, že se nic nedělo. Samozřejmě až na nehezké podlitiny, pokrývající celou dolní polovinu nohou obou chycených.

Z mlází se neozvala žádná odpověď, nevšimli jste si jediného skrytého pohybu nebo neopatrné postavy. Vše je tiché a nehybné. Krahujec ani Fenrir už nejeví známky podrážděnosti. Uklidňují se, ale přesto se vlče i nadále drží u vody. [whisp "Keerias"]Pokud by ses zkusil vydal k lesu, krahujec ti dá na srozuměnou, že se mu to vůbec nelíbí. Stisk pařátů znovu zesílí, ale tentokrát se tě pokouší odradit i zobákem. Opatrně ti jím naráží do tváře, tak aby neublížil.[/whisp]
[whisp "Rohi"] Pocit bezprostředního ohrožení zmizel, ale obava z číhajícího nebezpečí přetrvává. [/whisp]
[whisp "Victor Dantes, Claudius Ruthven"]Podlitiny na nohách se nehezky vybarvují. Nejhůře dopadla část ke kolenům. Kůži kolem kotníků máte modrofialou a novější zatím červené otlačeniny také nezůstanou bez odezvy. Naštěstí v jiném směru dolní končetiny neutrpěly, můžete bez potíží vstát i chodit.[/whisp]
Použít na vory stromy, by mohlo mít katastrofální následky. Naštěstí se kolem vody povaluje dostatek ulámaných větví. Je zřejmé, že najít vhodné nebude problém.

5. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd - královské sídlo
ráno

[tab]Večer před odjezdem tě navštíví Brix. Jako obvykle nestihl společnou večeři, což mu bylo rodiči vždy tolerováno. Nechávají mu ji odnést do pokoje, zatímco ty bys na jeho místě zůstal o hladu. Jelikož tě nezastihl dole, přišel se pochlubit přímo sem. Obvykle k tobě do komnat nechodí. Opovržlivě se rozhlédne po přijímací místnosti. V jeho očích můžeš číst nevyřčené pohrdání.
[tab]„Právě mě povýšili na velitele královských jednotek,“ sděluje ti povýšeně. „Zítra odjíždíme do Zakázané země na lov.“ Pyšně se nad tebou vypíná a rozhodným krokem, který tolik připomíná otcův si to rázuje po místnosti sem a tam. „Kdyby ses trochu snažil, možná bych tě příště vzal do družiny. Ať neděláš otci ostudu.“ Pronáší milostivě, jako by ti právě uděloval nějakou výsadu. Ať již mu řekneš co máš v úmyslu či ne, jen tě přejede litujícím pohledem.
[tab]„Konečně se vzchop a přemýšlej o tom,“ bouchne za sebou dveřmi.

[tab]Nastalo ráno, kdy by Namell měl čekat v přístavu i se slíbeným plavidlem.
[tab]V době, kdy se rozhodneš odejít zjišťuješ, že dopis ze stolku zmizel. Jsi si jistý, že včera odpoledne tu ještě byl. Poslední pochyby, že jej někdo sebral se rozptýlý, jestliže sejdeš do poloviny schodů.

[tab]Pod nimi přechází otec v bílé haleně, nákladném kabátci a upnutých kalhotách. Dlouhé, tmavé vlasy udržuje na místě zlatá čelenka, odznak královské hodnosti. Na krku se mu houpe drahý náhrdelník. U pasu připnut meč, jenž odkládá snad jen v noci. Na nohou kožené pohodlné boty. V ruce drží svinutý pergamen a při každém pohybu paže se na mu na prstě blýskne pečetní prsten. Není pochyb, že jde o tvůj dopis na rozloučenou. Neskrývaný hněv vyzařuje z celého jeho postoje.
[tab]„Co má tohle znamenat?“ mává listinou a jeho silný hlas se rozléhá chodbami. Nečeká odpověď a hned pokračuje. „Nechceš tím říct, že posloucháš toho starýho blázna a jeho pohádky?“ Pohled jímž tě probodne by mohl zabíjet. „Budeme celému království pro smích, ale je to moje vina. Měl jsem být ve výchově důslednější, příliš jsem ti povoloval. To změní! K tomu senilnímu dědkovi se už nepříblížíš! Nechám tě zapsat na vojenskou akademii a bratr dohlédne, abys výcvik neodbyl. Teď se vrať do svého pokoje! Máš zákaz vycházení dokud se nevrátí! Pobyt o chlebu a vodě tě naučí si vážit rodiny!“ Stoupne si pod schody a očekává, že okamžitě jeho příkaz vyplníš.

[tab]Je sám ve vstupní hale, kde je hlavní vchod do domu. Celý prostor má dvanáct sáhů na délku a sedm na šířku. Mimo schodiště vpravo, na němž se nacházíš z ní vedou dveře do jídelny, odkud slyšíš hovořit matku. Jsou přímo proti hlavnímu vstupu, jenž je na středu delší stěny. Úplně vzadu vlevo je průchod do částli pro služebnictvo. Nikdo z nich není poblíž, stejně jako strážní. Ti stojí venku u hlavní brány.

------------
zatím pořád šeptem až do odvolání

Když bratr bez pozvání vtrhne do mého pokoje, obrátím oči vsloup.
[i]Čím se zase přišel chvástat tentokrát?[/i]
Jeho monolog mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Je to můj bratr a mám ho rád... a po jeho uznání toužím stejně jako po uznání od mých rodičů. Ale povyšovat se nade mně nebude!
[b]"Užívej si lov, dokud jsou Zakázané oblasti ještě zakázané."[/b] dodám a snažím se vyznít tajemně a nevypočitatelně, zatímco Brix odchází.

Druhý den ráno si nemůžu pomoci - i přes mé snahy o uklidnění jsem čím dál více nervózní. Stále dokola kontroluji, jestli mám sbaleno vše, co jsem chtěl a roztěkaný přecházím z jedné místnosti do druhé.
[i]Je to tady. Už je to tady...[/i] honí se mi hlavou stále dokola.
Když konečně rozhodnu, že je čas odejít, přehodím přes sebe plášť, vezmu své věci a jdu ke stolu, abych vzal i dopis a zanechal ho rodičům někde, kde ho zaručeně najdou.
Jaké je mé překvapení, když zjistím, že je pryč! V rychlosti prohledám všechna potencionální místa mého pokoje, kde by mohl dopis být. Když ho nenacházím, zmateně se vydávám dolů.

Když scházím ze schodů, stále ještě přemýšlím nad tím, co se mohlo stát s dopisem a také nad tím, jak dám teď v rychlosti vědět rodičům, že odcházím aniž bych se s nimi shledal.
Když ovšem vidím mého otce s mým vzkazem v ruce, okamžitě zblednu. [i]Dobře - problém, jak to říci rodičům, se zřejmě vyřešil sám.[/i] pomyslím si sarkasticky.
Když rozzuřený rodič dokončí svůj vášnivý projev, okamžitě reaguji:
[b]"Otče, se vší úctou - ten "starý blázen" a "senilní dědek", jak ho nazýváš, je Tvým dvorním čarodějem... a mým mistrem." [/b]dodám po krátké odmlce. Poté pokračuji mírnějším tónem s lítostí v hlase. [b]"Odpusť otče. Snad až se s úspěchem vrátím, budeš na mně pohlížet jinak. [i]Hye Archom[/i].[/b] odříkám kouzelnou formuli Hyperprostoru s úmyslem teleportovat se přímo do hlavního vchodu (v případě, že je otevřený - samozřejmě, jinak těsně před něj).
Pokud se mi to podaří, okamžitě vyběhnu, co mi nohí stačí z paláce a nádvoří rovnou k přístavu s přáním, aby tam už loď byla opravdu připravena k vyplutí. Doufám v to, že než si otec uvědomí, co se stalo a než stačí vyběhnout ven, aby vzburcoval stráže, budu mít již dostatečný náskok.

Pokud se mi tento manévr s teleportací nepovede, odevzdaně sklopím hlavu. Potom se zhluboka nadechnu a naposledy zkusím otci rozumně vše vysvětlit:
[b]"Otče, dej mi prosím šanci! Sám říkáš, že jsem zde k ničemu. Tak mi dej příležitost dokázat ti, že k něčemu jsem! V království můžeš prohlásit, že jsem odjel z úplně jiného důvodu, aby se nám nevysmáli. Ale dokážeš si představit tu slávu pro naši rodinu, pokud uspěji?" [/b]snažím se to uhrát na jeho ješitnost. [b]"Dělám to pro naši rodinu a pověst, ale především to dělám, abych získal Tvé a matčino uznání! Kesil je příkladný šlechtic, Brix je statečný válečník. Dovol mi tedy doplnit mé bratry se svým nadáním a nech mě pomocí něj něco dokázat. Prosím tě jen o jednu šanci a o nic víc."[/b]
S bušícím srdcem čekám na odpověď.

5. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd - královské sídlo
ráno

[tab]Nezdá se, že by tvá slova otce uklidnila. Stále v něm vře hněv, který se snaží důstojně potlačit.
[tab]„Už dávno jsem ho měl vyhodit, stejně ho k ničemu nepotřebujeme! Kdysi to býval moudrý muž, než zdětinštěl. Už tisíc let žijeme vedle Zakázané země, stejně dlouho bojujeme proti stvůrám. On si zničehonic usmyslí, že se blíží náš konec. A důkaz? Prý má špatný pocit!“ vyprskne znechuceně.
[tab]„Jakoby toho nebylo málo začne žvatlat o jakémsi artefaktu. Pohádky pro děti! Ne, jediný co potřebujeme jsou silné paže a tohle,“ poklepe si na bok, kde má zavěšenu zbraň. „Z úcty k jeho stáří, jsem se pokoušel ty výstřelky ignorovat. Měl jsem tušit, že s tím vyrukuje na tebe, když jsme ho odmítli poslouchat. Vždycky jsi na něm příliš lpěl. Nenechám ho, aby mi těma povídačkama obloudil syna!“ Možná by mentoroval ještě dál, ale k jeho překvapení se s lupnutím přesuneš o pár sáhů dál ke dveřím.

[tab]Najisto počítal, že se podvolíš jeho autoritě. Těch pár vteřin než se vzchopil ti poskytlo dostatečný náskok. Vchod není zabezpečen zámkem. Vyběhneš na přístupovou cestu. Tady stojí osedlán a připraven na cestu Brixův vraník. Stájník jej drží za uzdu a čeká na příchod jeho pána. Muž na tebe udiveně pohlédne s němou otázkou v očích.

[tab]Vrata na konci nádvoří jsou otevřena a strážní stojí apaticky po stranách. Jak jsi předpokládal, nemají žádné instrukce ohledně tvé osoby.
[tab]„Adriane, okamžitě se vrať!“ Ozve se zevnitř otcův hluboký hlas. Zároveň s tím uslyšíš kroky, jak se rozeběhl.

[tab]Do přístavu je to dvě hodiny koňmo, cvalem. Nejprve je třeba projet městem. Mimo hlavní tepny, jej protíná množství postranních křivolakých uliček. Široká silnice se mírně svažuje na náměstí s kašnou. Odsud se dělí na čtyři směry, vpravo se dostaneš k vojenské akademii. Levou cestou chodíš ke svému mistrovi do věže. Rovně dolů pokračuje ven z města. Krajinou mezi loukami a poli, kolem malého statku se shlukem chalup, přes neudržovanou pláň až k přístavním domkům.

[tab][i]Sakra, co má bejt tohle!? Vždyť jsme nic tak hrozného neudělali, bože![/i] Snažím se po celou dobu instinktivně dostat z kořenů, které mě stále silnějí stahují dolů. Slyším Keskiyo, jak něco mele v elfštině, jak ještě poznám, ale nevěnuji tomu pozornost. Spíš teď myšlenkami přemýšlím o to, proč zrovna musíme pojít tady! A ostatní nic nedělají.
[tab]Po zbrani již sáhnout nemohu, neboť mi kořeny obmotali až pas. Cukám sebou a snažím se je silou přetrhat, či jenom od sebe odvrátit, ale nejde to, jsou ohebnější, než by si kdokoli myslel a mají stejně tak silný stisk. [i]Uch, tohle by mi neudělali, ne bez nějakého vyrování![/i] Začínám už přestávat vzdorovat a mísí se ve mně pocity bezmoci a znechucení.

[tab]Najednou však vše pomine. Kořeny přestanou dále útočit a po chvilce se stáhnou dolů v jednom okamžiku. Hluboce oddechuji a nemohu popadnout dech. Klesám k zemi, neboť nohy skoro necítím – je mi jasné, že je zle.
[tab][b]„Co to bylo, když ne elfové?“[/b] podrážděně syknu k Zině. [i]Že by stromy sami od sebe útočili, to jsem nikdy neslyšel! A že be je uměl ovládat někdo jiný, než elfové, jsem nezažil.[/i] Stále nazlobený se vydýchám. Poté se posadím na zadek, vyhrnu si nohavice a sundám si boty, abych si pořádně prohlédl zranění. [i]Alespoň že chodit můžeme.[/i]

[tab][b]„No, jestli jste vyjednali, že nám už nic nehrozí, dejte se do stavby vorů, u vody je dost volných klád. Než nám kompletně vyléčím zranění, chvilku to potrvá... a asi mě to i více vyčerpá, tak ať to zatím máte hotové,“[/b] řeknu skupince tišeji, než obvykle. V sedě bych si nepřál, aby mě zase chytily kořeny a nadrtily mi celý obsah břicha.

[tab]Ještě jednou si prohlédnu své poranění a poté řeknu Victorovi: [b]„Pojď ke mně a sedni si tady, podívám se na to.“[/b] Podle stupně poranění buď zvolím kouzlo „uzdrav těžká poranění“ (či lehká). Postupně se nám pokusím odstranit všechna poranění a doufám, že při tom přijdu o co nejméně energie. Stále sleduji okolí, pro jistotu, a Fenrira si vezmu k sobě.

[tab]Poslechnu rady mých společníků a raději se vůbec nehýbám.[whisp][i] Ne! Teď nesmí přijít konec. Můj úděl ještě nebyl splněn. Bože, až své dílo dokonám, tak si mě klidně vezmi, ale teď ne![/i][/whisp] V momentě, kdy mě kořeny pustí, si viditelně oddechnu a zmateně hledím na místo, odkud na nás kořeny zaútočili. Tenhle moment bych už doopravdy nikdy nechtěl zažít. [i]Co to sakra mělo být?! Proč by elfové útočili na někoho, kdo jim nic neudělal? Že bych snad zvolil špatná slova? Doufám, že ne.[/i] Z myšlenek mě vyruší pohled na mé nohy, které zkoumavým pohledem přejedu. Nějaký dobrý ranhojič by se hodil. Tohle nevypadá dobře. Následně se otočím na mé elfské přátele a pousměji se.
[b]„Moc vám děkuji.“[/b] Povím vřelým hlasem a pokusím se sám pomalu postavit. Když se to podaří, spokojeně pokývnu hlavou.

[tab]Claudiovi otázky jsou téměř stejné jako ty, které zajímají i mě. V životě jsem nic podobného neviděl a ani už to vidět nechci. V hlavě se mi míhá jedna možnost vedle druhé. Jestli to doopravdy nebyli elfové, tak kdo? Snad to nebyly ty stromy samotné. Nějaký kouzelník? Jestli ano, odkud je, když ho Rohi neucítil? [i]Magie? Nesnáším ji. Kouzelníci si myslí, že na ně přes ty jejich čáry nikdo nemůže a furt tím zasahují do věcí, po kterých jim nic není.[/i] Otočím pohled na Zinu a zkoumavě si ji prohlédnu. Co s tímhle jen má společného tahle obyčejná holka?

[tab][b]„Ehm, myslím, že nám dlužíš vysvětlení, Zino.“[/b] Z hlasu jsem mimo vykání vypustil veškerý zbytek formálnosti. Aby taky ne, když mě to málem zadusilo. Slušnost neslušnost, tady už šlo doopravdy o kejhák a veškerá legrace končí. Nemám rád, když se mi stane něco, co nemohu nijak ovlivnit. Tím spíš, pokud za to možná může někdo jiný.
[b]„Mohla bys nám, Zino, prosím říci, co tohle mělo znamenat? Myslím, že o tom něco víš, nebo se snad pletu?“[/b] Optám se ještě relativně klidným slušným hlasem, kterého je má sebekontrola schopna. Pohledem ale dávám jasně najevo, že chci slyšet celou pravdu. [i]Nezkoušej zapírat. Víš něco víc, tím jsem si jist.[/i] Poté se otočím na zbytek.
[b]„Navrhuji, abychom se drželi aspoň po dvojících, pokud někdo půjde dál od celé skupinky. Bude to jistější. Jinak v Helierově brašně byly tuším nějaké ty hřebíky, takže by se nám mohly hodit.“[/b]

[tab]Následně pomalým krokem přijdu ke Claudiovi a s úměvem přijmu jeho nabídku. [whisp][i]Ještě abys mě neošetřil, když si nás sem zavedl ty! Seš fakt průvodce za všechny prachy, až jsem málem kvůli tobě zařval, idiote. Ať tě chrání všechny svatí, jestli zkusíš nějakou levárnu. Sám tě pak zabiji.[/i][/whisp] Děkovně pokývnu hlavou, usednu si vedle barbara a pomalu ohrnu nohavice. Pohled na namodralé nohy mi nepřijde zrovna příjemný, ale zle se mi z toho rozhodně nedělá. [i]Vážně to nevypadá moc hezky. [whisp]Ale aspoň jim nebudu muset hned pomáhat. Jen si hezky stavte, hlupáčkové. Já si tu počkám, až mě ošetří a budu se jen dívat, jak mi tu před očima pracně postavíte loď a já se akorát dobře svezu, che che![/whisp][/i]
[b]„Jestli jsi nějak víc zraněný, tak se ošetři napřed sám. Nějak to už vydržím. Jinak se omlouvám, jestli jsem to všechno nějak nevědomky zavinil.“[/b] Dodám omluvným tónem hlasu a otočím se na Keeriase s Keskiyo.
[b]„Smím se zeptat, co jste se snažili vyjednat? Nejspíš už na nás nezaútočí, když nás teď pustili, ale rád bych to věděl.“[/b] Myšlenkami se ještě vrátím k princovi, kterým pohrdám čím dál víc. [i]Jen ať se ten zmetek těší na to, až se mi dostane pod ruku! [/i]

Když vyběhnu z hlavního vchodu, stále mám nutkání se okamžitě vrátit zpět. Při pomyšlení na to, co by se stalo, pokud by se útěk nevydařil... Zděšením se oklepu.
Veškeré tyto úvahy - které netrvaly ani pár sekund - ovšem přeruší pohled na bratrova koně. [i]Jako by tomu osud chtěl.[/i] pomyslím si a hlavou mi ještě stačí blesknout, že něco podobného by nejspíš řekl i Namell.
[b]"Hej ty - zdravím! Můj bratr mě posílá pro svého koně a potřebuje ho hned!"[/b] křiknu ve spěchu na stájníka a nečekaje na odpověď vyskočím na zvíře, div se nepřerazím.
Jako šlechtice mě učili jízdě na koni, ale Brixův vraník je přeci jen určitě zvyklý na pevnější ruku. [i]Snad si budeme rozumět.[/i] Otcova výkřiku si již nevšímám.

Za předpokladu, že se mi tento manévr povede, prásknu opratěmi a vyřítím se tryskem z nádvoří.
Jestliže není v tuto dobu hlavní cesta tryskem na koni neprůjezdná, vydám se po ní a kolem kašny pokračuji cestou k přístavu.
[i]Ať už tam čeká, ať už tam čeká.[/i] opakuje se mi v hlavě stále stejná myšlenka. Na jiné myšlenky není místo - zcela se soustředím na jízdu, která pro mně není nejjednodušší.

Když domluvím, čekám co se bude dít a oddychnu si, když se dalších slov chytne Keerias. [i]Díky bohu, diplomacie nikdy nebyla mojí silnou stránkou, teda aspoň si to myslim.[/i] Dokud nedomluví, sleduji okolí a poslouchám zvuky lesa. [i]Zajímalo by mě, co je popudilo. Možná ta naše slova o vorech. Mělo mě to napadnout, pak jsme tomu mohli předejít.[/i] Z dalších myšlenek mě vytrhne ta lidská holka.
[i]Ale... chytrá holka, asi jsi se s nim už setkala, co? Pokud víš, že to nejsou elfové.[/i] Mírně se na ni pousměji, ale jestli to viděla nebo ne, to neřeším a oddechnu si, když kořeny pustí Claudia i Victora a začnou se stahovat.
[b]"Kiitän."[/b] [whisp "Keerias"]Překlad: Děkujeme.[/whisp] Mírně si vydechnu a nevšímám si jejich slov do té chvíle, než se oboří na tu dívčinu.
[i]No to prr, nemá vám co vysvětlovat, kdyby jste znali hluboké lesy, zvlášť poblíž elfů, líp... bylo by vám to jasné.[/i]

[b]"Nemyslím si, že má ta dívčina co vysvětlovat. Stejně by ses mohl ptát mě a Keeriase. Možná vám to není známé, ale stromy mají duše a své životy. Některé spí a nikdy se neprobudí, ale tyto... ty nespí a myslím, že ta zmínka o vorech se jim nelíbila a také nemají rádi, když cizinci ruší jejich klid. Takže vezmeme jen větve, které najdeme na zemi. Pokud se tím budeme řídit, nemusíme chodit po dvojicích, nechají nás být... pokud se ale tím řídit nebudeme, nepomůže nám ani chození po dvojicích."[/b] Poslední slova říkám už s pobaveným úšklebkem. [i]To by nám asi nepomohlo nic, je jich kolem nás hodně.[/i]

Pro klacky a pro hřebíky nejdu, stojím na místě a pozorně sleduji co kdo dělá, přitom zůstávám poblíž Claudia a Victora. [i]Co jsem slíbila splním, pokud někdo bude rušit váš klid, z naší skupinky, postarám se o něj.[/i] Moje myšlenky se mi možná i odráží ve výrazu očí.
Pak se podívám na Victora.
[b]"Snažili jsme se je uklidnit a dokázat jim, že naše úmysly nejsou zlé. K elfům mají vřelejší vztahy jak k lidem a ostatním."[/b] Pokrčím rameny.
[b]"A raději bych je nepokoušela, ani elfy mezi sebou nevidí moc rádi, podruhé by se nám asi už nepovedlo je přesvědčit, že projdeme v klidu a nezdržíme se dýl, než bude nutné."[/b] Na poslední slova dám trošku větší důraz, ale ne nijak příliš.

[tab]Jakmile se kořeny vrátí zpět na své místo, s úlevou si oddychnu. [i]Snad nás už Pastýři lesa nechají na pokoji. Victor i Claudius měli namále. Co že jsme je tak vyrušili? Vždyť jsme ani nevytáhli sekeru.[/i] Luk schovám na záda a dojdu až k našim „zmalovaným“ přátelům. Victorovi položím ruku na rameno a se zamračeným pohledem ke křoviskům povídám: [b]„Pojďte odsud, blíže k řece. Alespoň budete po ruce.“[/b] Potom přejdu k vodě a rozhlédnu se po celé šíři i délce toku, kam jen oko dohlédne doufajíc, že nespatřím nic znepokojivého.

[tab][b]„Pět,“[/b] řeknu potichu ale naštvaně, pak hlas zesílím, [b]„Nás sedm válečníků a střelců utíká před pěti muži v plechu, kteří mají i možná problémy se vůbec zorientovat v lesním prostředí? Slečno,“[/b] otočím se se zamračeným pohledem na Zinu, [b]„To vás nenapadlo, že se jim můžeme u toho srubu postavit? Vlákat je do léčky nebo prostě přepadnout? Ti kušníci by ani nestihli nabít!“[/b] pokývu se zlostí hlavou. [b]„Hmm... co potom, zpátky se na ně vracet nebudeme. Teď si jen musíme pořád hlídat záda.“[/b] pronesu na závěr se smířeným tónem. Krahujce nechám odpočinout na nejbližším stromě. Sám tam u něj položím svůj vak, zbraně i novostarý plášť. Z torny si vytáhnu srnčí pečinku a rozdělím ji na dvě části. Jednu vrátím do vaku a s dravcem se o druhou podělím.

[tab][i]Vor! To bude makačka. Ještě když teď nemůžeme počítat s Claudiusem a moc také ne s Victorem. Asi to z velké části spadlo na mě. Tak se podíváme, co tu všechno máme.[/i] Jakmile dojím, projdu Helierův vak. Hřebíky, kladívko, provázek a Turlenova mapa. Tyhle věci vytáhnu, z toho mapu schovu za halenu ke svitku. [b]„Jestli z toho vaku ještě něco chcete tak berte, já už se s ním tahat nebudu. Victore, Claudiusi, pokud nemáte zrovna sil, můžete se nám něco pokusit ulovit na večeři. Rybka není taková špatná. Tady je klubko provázků a vhodnou větev určitě najdete.“[/b] Povím s úsměvem.

[tab]Pak se vrhnu do práce. [b]„Kdyby mi chtěl někdo mermomocí pomoct, zlobit se nebudu.“[/b] řeknu trochu zvesela a nabádavě, abych nemusel tvořit sám. Větve rozdělím na dvě části - silné a dlouhé, plus dlouhé. O ostatních velikostech ani moc neuvažuju, staví se vor pro sedm lidí. Když si větve alespoň zběžně rozdělím, přejdu k bodu číslo dvě - ukládání. Pokusím se přitom klády uložit co nejlépe, aby do sebe zapadaly. U toho si už bez pomocí neporadím, proto, pokud stále pracuju sám, požádám ještě jednou o výpomoc.

[tab]Jestli mi někdo pomohl, nebrání mi nic než se pustit do sklepávání voru dohromady. Přeš šířku nedokončeného přepravního prostředku přeložím větev, kterou hřebíky přiklepu k základu voru. Tak to udělám podle potřeby ještě se dvěmi až třemi větvemi. Hřebíky šetřím tak, aby mi vyšlo na celý vor a aby byl co nejlépe spojen dohromady. Pokud to půjde, odložím pár hřebíku do zásoby. Bude-li vor mít tak pět na tři sáhy, budu nadmíru spokojen.

[tab]Na řadu se dostává kormidlo. Vyhledám pokud možno jeden široký plochý kus dřeva - ať už větev, část tvrdší kůry nebo dokonce dřeva. Při vhodnějším z konců voru vykutám nožem uprostřed do širší větve díru. Tou zkusím protáhnout nějakou menší zahnutou větev tak, aby nepropadla. Pokud bude sedět, vytáhnu ji na vor a položím k ní kus plochého dřeva, který se mi snad podařilo najít. [i]Až pojedeme, bude třeba to tam ve vodě spojit hřebíky nebo provazem. Na souši to nejde.[/i]

[tab]Po dokončení práce dojdu dost vyčerpaný ke svému vaku. Vyhrabu z ní měch s vodou a vypiju celý jeho obsah. [b]„Tak, to by sme měli. Je třeba najít ještě nějaké vhodné větve místo pádel, a to už snad zvládnete.“[/b] řeknu pyšně a s úsměvem.

[tab]Keď sa situácia upokojí, tak skloním kušu ale rozhodne nevyberiem šípku, kým ostatní nevysvetlia, čo to bolo. [i]takže tu nás nechce celý les. Nikdy by som si to nebol pomyslel, ale nech už sme na tej vode.[/i]
[tab]Následne sledujem Keeriasov príklad a taktiež spotrebujem časť poživne z batoha, kým sa pustíme do stavby plte. Keďže dvaja z mužov nie sú k dispozícii, pokúšam sa pomôcť, ako sa dá-nosím vetvy a podobné pomocné práce na Keeriasov pokyn.
[tab][i]Síce nie sú tie stromy naštvané, ale zrovna rady nás tu nevidia. Dúfam, že tí vojaci nebudú mať toľko šťastia.[/i] Keď si spomeniem na vojakov, na chvíľu sa zastavím a sem tam, aj medzi prácou skontrolujem celé okolie, či na nás niekto nestriehne.
keď dokončíme prácu, taktiež sa idem osviežiť, ale nepreháňam to.
[tab][b]"Mali by sme sa pohnúť, nech to už máme za sebou. Čím skôr tam budeme, tým väčšia je šanca, že nájdeme cestu cez hranice."[/b]

5. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd - královské sídlo
ráno

[tab]Uzdu se ti podařilo ohromenému štolbovi vytrhnout z ruky, dříve než se vůbec vzpamatoval k nějaké námitce. Jak jsi předpokládal bratrův hřebec je zvyklý na ruku vojáka. Svéhlavý kůň okamžitě poznává, že nejsi tak zdatný v jízdě jako Brix a snaží se toho náležitě využít. Takže více než na jízdu, je potřeba se soustředit, abys nespadl.

[tab]„Zastavte ho!“ Ozývá se ti za zády od hradu, právě v okamžiku, kdy projíždíš branou. Ozbrojenci na sebe zmateně, nerozhodně pohlédnou.
[tab]„Koně! Pospěš!“ Jsou poslední slova, jež stihneš zaslechnout. Navedeš vraníka dolů ulicí. Naštěstí je touto dobou takřka prázdná. Několik procházejících obyvatel poděšeně uskakuje z cesty před dunícími kopyty. Silnice je sice dosti široká, ale svéhlavý hřebec poskakuje sem a tam.

[tab]Vše se změní jakmile opustíš město, kůň náhle jakoby dostal rozum se pustí přímou cestou k přístavu. Jízdu si užívá, cválá krajinou s větrem o závod a pro změnu zase nechce poslechnout, pokud bys jej chtěl přibrzdit či zastavit.
[tab]Jestliže se ohlédneš, otce zatím nikde nevidíš. Což je s podivem, vzhledem k tomu, že je výborný jezdec a vlastní jednoho z nejlepších koní. Dusot kopyt za sebou zaslechneš těsně předtím než se vřítíš do přístavu mezi domky. S obtížemi brzdíš na kraji pláže, kde si vraník dá konečně říct. Spíše než uposlechnutí tvých příkazů se sám rozhodl, že koupel v moři nebude to pravé. Navíc jakoby toho měl právě dost, opět se tě snaží setřást ze svého hřbetu.

[tab]Naštěstí jsi na místě. Namell stojí při břehu a vedle něj slibovaná loďka, připravená k odplutí. Za zády slyšíš údery kopyt, blížícího se hřebce. Nebude trvat dlouho a jeho jezdec tě dostihne. Máš několik minut.
[tab]„Tohle přece není tvůj kůň! Stalo se něco?“ odtuší kouzelník. „Člun je připraven, jakmile nastoupíš sám se rozletí po vlnách.“ Sotva stihne domluvit uslyšíš dobře známý hlas. Rychle se přibližuje.
[tab]„Adriane, stůj! Nemůžeš odjet! Mysli na nás!“ možná bys to nečekal, ale tentokrát v jeho hlase zaslechneš něco, co tam nikdy nebylo. Strach, lítost a beznaděj.

Když jsem po vyčerpávající jízdě konečně na místě, okamžitě slezu z koně. Roztřesenýma rukama ještě hřebce stihnu vděčně poplácat, ale to už ke mně přichází Namell se zmatenou otázkou.
[i]Zvláští slyšet od něho otázku, na kterou už předem sám nezná odpověď.[/i] dovolím si v této choulostivé situaci odlehčující myšlenku.
Dříve než-li stihnu odpovědět, uslyším otcův křik, ale to už jsem na cestě k loďce.
Ovšem když si uvědomím, jaký tón měl otcův hlas, přinutí mě to zastavit.
[i]Takhle na mne již roky nepromluvil.[/i] uvědomím si a do očí mi chtě nechtě vyhrknou slzy. [i]Že by mu na mně přeci jen záleželo?[/i]
Otočím se o něco rázněji než jsem měl v úmyslu, počkám až otec zastaví svého koně a rozhodným hlasem, do kterého se snažím vlít trochu autority, říkám:
[b]"Ne otče! Odcházím! Již jsem se rozhodl a za svým rozhodnutím si stojím. Tak jsi to přece učil Kesila - když jsi ho vychovával jako budoucího krále, ne? Vždycky jsi ho měl radši. A Brixe taky."[/b] Nyní už se ani nesnažím zabránit tomu, aby mi slza stékala po tváři. [b]"Pokud tomu tak není, pak jsi to dával málo najevo. Neodcházím navždy. Jestliže své poslání přežiji, jednou se vrátím a dokážu tobě, matce, bratrům i celému království, že si zasloužím váš vděk a úctu! Dovol mi něco dokázat... Dovol mi být v něčem vyjímečný oproti bratrům. Já odejdu, ať s tvým požehnáním, nebo bez něj. Naposledy tě ale žádám, otče, dovol mi to z vlastní vůle. Nechci odejít takto..."[/b]
Svá poslední slova již pronáším téměř šeptem. Poté v tichosti vyčkávám na otcovu reakci a pohledem na malou chvilku spočinu i na mém mistrovi, abych viděl jeho reakci na tuto situaci.

Pokud se otec rozhodne odpovědět tak, že ke mně půjde s tím, aby mě odvedl násilím, skočím rychle do loďky a ještě křiknu: [b]"Namella prosím netrestej. Bylo to mé rozhodnutí a ne jeho!"[/b]

5. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Jižní Perd - královské sídlo
ráno

[tab]Král seskočí z koně a zůstane stát u jeho hřbetu. Namella, který mezitím o něco ustoupil z dosahu, si nevšímá. Očima visí na tobě, ale nepokročí dopředu.
[tab]„Chtěl jsem z tebe vychovat muže, který se dokáže postarat o naši říši. Jenže tys radši lehával v knihách a poslouchal Namella, co ti pletl hlavu povídačkama. Možná se ti zdám přísný, ale mám tě rád. Jsi můj syn a já tě nechci ztratit.“ Povzdychne si, udělá krok dopředu a zastaví.
[tab]„Vidím, že tě nepřesvědčím o nesmyslnosti cesty za přeludem. Namell tě nakazil a ty jsi příliš mladý a plný ideálů. Býval jsem stejný,“ trpce se pousměje. „I kdybych tě odvlekl, utečeš znova. Nechci se rozejít ve zlém. Ačkoliv lámeš kus mého srdce, jeď s mým požehnáním. Na vezmi si tohle,“ pokročí na půl cesty a zastaví se. Natáhne dlaň a podává ti zlatý řetízek, na něm se pohupuje přívěšek s hlavou baziliška v zeleném poli. Jedná se o jednu ze tří insignií vládnoucího rodu, patří k nim ještě pečetní prsten a koruna. „Ať ti připomíná, že budeme čekat na tvůj návrat.“ Ruku stále nataženou směrem k tobě.

[tab]Kouzelník do hovoru nijak nezasahuje. Stojí mlčky opodál a poslouchá. Při zmínce o povídačkách nesouhlasně zavrtí hlavou. Nad poznámkou o přeludu si povzdechne nad marností svého vysvětlování. Přesně jak ti říkal, nikdo mu nevěří. Není divu, jeho vypravování znělo už tak dost neuvěřitelně a on jej nemohl doložit jediným věrohodným důkazem.

[tab]Pokud se rozhodneš přistoupit a přijmout dar na rozloučenou, otec tě obejme kolem ramen a přitiskne na hruď.
[tab]„Nejsi voják, nejsi ani rozený král, přesto je znát, že ti v žilách koluje má horká krev. Ať tě bohové provází.“ Rozloučí se s tebou a z posledních slov cítíš dojetí. Poodstoupí a odvrátí tvář.

[tab]Jeho pohled padne na Namella.
[tab]„Tys mi sebral syna! Od této chvíle je ti věž uzavřena, už nejsi dvorním mágem! Tvá přítomnost v tomto království není vítána! Ihned odejdi! Z úcty k tvému stáří ti dávám čas do západu slunce. Po této době propadneš hrdlem vstoupíš-li kdy do říše temných elfů.“ Jeho hrdý postoj a ledový pohled vypovídají o všem. Svá slova míní vážně. Ani tvé případné námitky nebere na zřetel. Zanechávají jej zcela chladným.

[tab]Přejde k vraníkovi a chytí jej za uzdu.
[tab]"Tak pojď, musíme domů, Brix na tebe čeká." Vede hřebce za sebou ke svému koni. Vyhoupne se do sedla a vrací se zpátky. Než vjede mezi domky ještě se ohlédne, zda jsi přece jen nezměnil své rozhodnutí. Jestliže zůstalo stejné se slzami v očích pozoruje vzdalující se loďku, dokud nezmizí z dohledu. I pak ještě několik minut vyčká, hledíc na prázdný obzor.

[tab]Plavba probíhá klidně. Přesně jak kouzelník předpověděl, loďka tě unáší na východ stále stejným tempem. Na dně plavidla najdeš zásoby jídla i dva soudky s pitnou vodou. Po dvaceti dnech se před tebou objeví tmavý obrys. Jak se přibližuješ je čím dál větší, brzy můžeš rozeznat stromy táhnoucí se donekonečna na jih. Severním směrem se rozkládají pláně. Právě tady na přechodu lesa a lučiny člun přirazí ke břehu.

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]Po celou dobu plavby vládlo příznivé počasí. Stejně tak i dnes je slunečno a od moře fouká mírný vánek. Je tady o něco chladněji než v tuto roční dobu v Perdu, přesto je teplota příjemná a slunce hřeje. Porost se teprve nedávno obalil listím, jak se dá soudit z jejich světlounce zelené barvy.

[tab]Po pravé straně se rozkládá už zmiňovaný listnatý les. Nyní vidíš nekonečnou hradbu stromů nejen podél pláže, ale i směrem do vnitrozemí. Zdá se, že nikde nekončí. Tmavozelená skvrna se táhne do dáli. Keříky malin a ostružin lemujících okraj jsou obaleny květy. Stromy na počátku jsou mladé, ale hlouběji rostou věkovití velikáni s drsnou kůrou a širokými kořeny obrostlými mechem.

[tab]Kamenitá pláž mírně stoupá asi půl míle a poté přechází ve zvlněnou pláň, protkanou četnými asi sáh nízkými pahrbky. Povrch pokrývá vysoká hnědá tráva, mezi níž nesměle vykukují trsy čerstvých zelených jazýčků. Náhle koutkem oka zahlédneš mezi hromádkami pohyb. Máš pocit, že šlo o tvora velikosti dítěte. Než se stihneš podívat pozorněji je pryč, možná se ti to jen zdálo.

[whisp]Cítím zmatek? Úlevu, že zelenolistí strážci lesa mi rozumněli a oba chycené muže pustili? Šok z toho, že s nimi opravdu komunikuji? Sama nevím. Jeden úder srdce převládá to, druhý ono. A že mi bije opravdu rychle.
Chaos. Nepořádek. Nejspíš to jsou ta nejvýstižnější slova pro stav, v jakém se momentálně nalézá má mysl. [/whisp]
[i]Ufff...[/i]
Nebezpečí pominulo. Tak rychle, jako přišlo. Tak náhle, že by jeden řekl, že to všechno byl jen chvilkový zkrat, vidina, halucinace, která se neodehrála nikde, jen v našich hlavách. Chvíli mi trvá, než mi to po všech těch bleskových zvratech dojde a já se zhluboka vydechnu a potřesu hlavou jako pes, co se snaží zbavit vody v uších. [whisp][i]"Děkuji."[/i] Nezapomenu se vší upřímností vzkázat stromům.[/whisp] Už už by se mi na tváři vykreslilo uvolněné pousmátí.
Kdyby ovšem vůbec první slova obou mužů ostře nemířila na mou osobu. Překvapeně zamrkám a udělám vylekaný krok zpět, jako bych snad z jejich strany čekala útok. K odpovědi se nadechnu jen velmi pomalu a nejistě, nervózně těkajíc očima z Victora na Claudia a zpět.

[i]No jistě! Co sis taky myslela? Plácáš nesmysly a v případě nebezpečí stojíš a rozdáváš rady... Teď rychle... Pravdu? Lež?[/i][whisp] [i]Jaká je asi možnost, že mi uvěří a nebudou mě mít za blázna? Jak jinak. Ta, která mluví se stromy - cvok.[/i][/whisp] Nevyjde však ani hláska. Ne z mých plic. A těžko říct, jak dlouho by mi to trvalo, neskočila-li by do toho elfka. Můj zrak se stočí k ní. Vděčně se na ni pousměji, během toho, co mluví, několikrát souhlasně přikývnu.[whisp]Zároveň mi její hlas ale připomene to, co mi bylo vloženo dřevěnými velikány do mysli. [i]Jedna z vás spolčit s ničiteli? Jedna z vás..? Je tu jen jedna žena kromě mě. Ale můžu stromům věřit, že se ve své jednoduché komunikaci nespletli a místo "jedna" nemělo být "jeden"? Co by mohlo vést elfku..? Jistě. Co jiného, než to, co k tomu vede všechny lidi. V tom případě ale Geraldovi posluhovači ví o pohybu celé skupiny... a přesto je nechytí? Je snad past teprve někde na cestě? Chtějí je uvěznit na vodě? Nebo je nechávají schválně jít? Kam až? Proč je tady zrádce?[/i]
Otázky. Víc, než by mi bylo milo. Váhám. Nemám s nimi nic společného, mohla bych projít skrz stromy a... A? Ano, dobrá otázka. A pak co..? Leda tak zaklepat elfům na dveře a škemrat o přístřeší. Pravda. Jsou-li zkazky ve městě alespoň trochu pravdivé, spíš o život.
Na druhou stranu: Proč bych měla zůstávat s nimi..? Zrádce mají ve vlastních řadách oni. Nebo snad už my?[/whisp]
[b]"Přesně tak."[/b] Potvrdím konečně její řeč i slovy, obracejíc se na oba pošramocené muže. Už vyrovnaněji, však stále se známkami nervozity.
[b]"Stromy. Bojí se a brání. Kvůli ohni, zbraním, které máme. Nepustí nás skrz, ale pokud se k nim nepřiblížíme a nic neuděláme, už na nás nesáhnou. Nevím nic víc. Jen to prostě..."[/b] bezradně rozhodím rukama, [b]"vím. Cítím."[/b] Znovu několikrát zkoumavě přejedu pohledem z jednoho na druhého. Evidentně jsem si vědoma, že bych mohla znít spíš jako nějaká k smrti vyděšená děvečka ze statku, kterou v lese vylekalo ztracené podsvinče. Hned vzápětí se otočím na brblajícího elfa.

[b]"Nás sedm válečníků a střelců utíká před pěti muži ve zbroji, kteří jsou ale jen jedna skupinka z mnoha. Nejsou sami. A mluvili navíc o posilách."[/b] Upřesním.
[b]"A ne, nenapadlo. Upřímně jsem v tu chvíli měla starosti spíše o svou kůži."[/b] Pohodím rameny. [b]"Nebyla jsem si ani jistá, jestli opravdu jste ti z pergamenu, co jsem viděla ve městě, či kdo vůbec a jestli náhodou nepatříte k nim."[/b] dodám na vysvětlenou.
[b]"A stačí jen Zino, pane..?"[/b] Natáhnu tázací tón, dávajíc najevo, že jeho jméno jsem ještě pochytit nestihla.

Pak už víc nemluvím, věci se dají do pohybu. Věnuji poslední, lítostný pohled léčícím se mužům a stromům za nimi, načež se obrátím k ostatním, abych mohla přispět svou troškou do mlýna při stavění vorů.
[whisp][i]Odejít? Zůstat s nimi? Už nebude moc možností se rozdělit...[/i] Otázka co s touhle skupinkou, mi leží v hlavě po celou dobu stavby. Stejně, jako se mi tam znovu a znovu přehrávají obrázky celé té patálie se stromy. Ten pocit souznění ve chvíli, kdy ke mne promlouvaly a dělaly všechno proti své stromovitosti.
[i]Neuvěřitelné...[/i][/whisp]

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
pozdě odpoledne

[tab]Claudius se věnuje vlastnímu a Victorovu ošetření. Pod léčivým dotykem jeho dlaní černé otlaky mění barvu ve fialovou, hnědou, žlutou a posléze takřka zmizí. V upomínku zůstanou nepatrné pozůstatky po těch nejhorších a i ty během pár dní vymaže čas.

[tab]Stavby voru se ujal Keerias, jemuž vydatně pomáhá Rohi a posléze se přidává i Zina. Vytrvalý déšť, který ne a ne přestat, práci poněkud komplikuje. Materiál je mokrý a kluzký, přesto se pod elfovým vedením na zemi brzy rýsuje tvar budoucího plavidla. Poctivě zatlouká hřebíky z nichž se mu povedlo ještě devět vyšetřit. Navzdory předpokladům je výsledek menší, než stavitel plánoval. Celý bytelný a pevný vor dosahuje délky něco málo přes dva sáhy a šířky kolem jednoho a půl. V případě, že se uskromníte, postačí pro všechny. Chybí už pouze pádla, jak upozornil Keerias.

[tab]Krahujec se klidně uvelebil na jedné větvi. Fenrir se drží u vody a zvědavě pozoruje elfovo počínání. Občas se připlete přímo ke stavbě, a chňape po užších větvičkách či chytá olistěné proutky. Po nějaké době jej, ale tahle zábava omrzí. Zaleze pod olámané roští, stulí se do klubíčka a usne. [whisp "Keerias"]

[tab][u]Keerias:[/u]
[tab]Provrtání větve nožem se nedaří. Po půlhodině je jasné, že tímhle způsobem to nepůjde. U silných větví zabere prosekání příliš mnoho času a slabší by zase nejspíš praskly. Zrovna tak se nikde v dohledu nevykytuje žádné ploché dřevo.[/whisp]

[tab]Pokud plavidlo spustíte na vodu, nezůstane stát na místě, ale pomalu se pohybuje s proudem. Ten jako na potvoru míří na opačnou stranu, směrem do srdce hvozdu a zároveň i dál od břehu ke středu jezera.

[whisp "Keskiyo"]
[tab][u]Keskiyo: [/u]
[tab]Hlava tě pobolívá čím dál víc stejně jako prázdný žaludek. Pociťuješ celkovou slabost a únavu.[/whisp]

[whisp "Zina"]
[tab][u]Zina:[/u]
[tab] Po celou dobu pociťuješ souznění s věkovitými velikány. I když mluvíš a pracuješ, uvědomuješ si jejich přítomnost. Nejsou však vetřelci v tvém nitru, jakoby se prázdná a opuštěná část tvého já právě naplnila. Stejně se cítí člověk mezi přáteli. Dodávají ti jistotu a klid.
[/whisp]

[i]Tak... to asi vypadá, že se budu muset rozloučit se Starosrdcem.[/i] Zadívám se kamsi daleko do lesa a na tváři se mi objeví mírný úsměv.
[i]Ale není to naposledy co ho vidím, i kdybych se měla se smrtí paktovat.[/i] Úsměv se mi rozšíří, ale pak se mírně zamračím.
[i]Jak dlouho jsem to nejedla?[/i] S povzdechem si promnu kořen nosu a pak si ze zad sundám tornu a vytáhnu jídlo co mam.
[b]"Máte ještě někdo hlad, než to zandám?"[/b] Zeptám se mezitím co ukusuju jídlo. Pokud někdo projeví zájem, kus mu dám, ale rozhodně ne celé, [i]musí něco zbýt.[/i] Pokud neprojeví, s pokrčením ramen zandám jídlo zpátky do zavazadla, ale sním tak akorát, abych už necítila hlad.
Pak se postavím a mírně se protáhnu.

[i]Pádla... [/i] Zadívám se na vodu. [i]Řeka teče do srdce Starosrdce, přesně opačným směrem... budem si muset máknout.[/i] Pousměji se a vydám se hledat klacky/větve, které by byly vhodné na silnější pádla. Přitom projdu kolem Ziny, zastavím se a otočím se na ní.
[b]"Proč vůbec po tobě jdou, Zino? Že na tebe něco narafičili v hlavním městě a ty jsi se vydala do bezpečí směrem Starosrdce... Elfové by tě nejspíš zabili, kdyby jsi vstoupila... nebo by měli důvod to nedělat? A pak... jak moc velká náhoda je, že si narazila na nás?"[/b] Mluvím klidně a pomalu, poté se odmlčím a chvíli si ji přejíždim pohledem.
[i]Ale zase jsi věděla o stromech. Buď od elfů nebo od někoho, kdo o elfech hodně ví... Nevím, jestli nejsi jenom liška mezi vlky.[/i] Mírně přimhouřím oči a pak se rozhlédnu po větvích.

S nostalgií poslouchám otcovo vyprávění o mé vlastní minulosti a o nadějích, které do mně vkládal.
[i]U bohů - tak přeci jen mu na mně záleží... a vždy záleželo. Je to snad takto i u mé matky a mých bratrů?[/i]
Když z otcových úst vyjdou slova požehnání pro mou nadcházející cestu, velice se mi uleví a loučení se mi najednou zdá o mnoho lehčí.
Přijmu otcův dar pro mne. [b]"Děkuji ti otče,"[/b] pravím a opětuji jeho objetí. [b]"Opravdu si toho vážím."[/b] Ještě chvíli přejíždím prsty po přívěšku, vědom si důležitosti tohoto daru. Poté jej uložím hluboko do kapsy mého pláště. [i]Nebudu ho raději nosit na krku a zbytečně tak riskovat jeho ztrátu.[/i]

Cítím, že již není co víc říci, proto se obrátím čelem k loďce, přivinu svůj plášť trochu blíže k sobě a vykročím kupředu.
Zrovna, když se chystám nalodit, uslyším otcův rozlícený hlas a prudce se otočím. [i]Nesuď ho příliš přísně.[/i] řeknu si v duchu.
Nahlas ze sebe ovšem nevypravím nic, protože jsem již za ta léta svého otce poznal natolik, abych si uvědomil, že by v této situaci své rozhodnutí stejně nezměnil. Věnuji jen shovívavý a omluvný pohled Namellovi.
[i]Už dost otálení.[/i] přikážu sám sobě a odhodlaně vstoupím do plavidla, jenž se pohupuje na vlnkách.
Loďka dle očekávání sama vypluje a nabere směr. Toho si ovšem jen pramálo všímám a upírám svůj pohled střídavě na otce a mého mistra.
[i]Který z nich mi je vlastně bližší?[/i] napadne mě náhle. Tuším, že bych na tuto otázku zřejmě nedokázal odpovědět. K oběma mám velice silné pouto - ovšem pokaždé jiného charakteru.
Naposledy mávnu na rozloučenou, vědom si toho, že toto může být poslední pohled na mou milovanou zemi.
[i]Mrzí mě Namellův osud... Ale on si vždy poradil.[/i] O to víc se budu snažit své poslání naplnit! Pokud budu mít v této věci úspěch, snad ho otec přijme zpět a zruší vyhnanství...


S těmito i jinými myšlenkami se táhne má dlouhá plavba. Ta samota na cestě mi nebyla zase tolik nepříjemná - urovnal jsem si spoustu myšlenek v hlavě, měl jsem čas na meditace i na odpočinek. I to věčné houpání mého plavidla mi po pár dnech nepřišlo tak hrozné.

Jakmile loďka dokončí svou plavbu a zastaví se o břeh neznámé země, zkontroluji, zda mám všechny věci sbalené a u sebe, vykročím na kamenitou pláž a rozhlédnu se. Je to trochu nezvyk mít pevnou půdu pod nohama.
Zhluboka se nadechnu a nasaju do sebe krásný jarní vzduch. Je podobný jako u nás. [i]A co sis myslel - že tady budou mít jiný vzduch?[/i] napomenu se okamžitě a nahlas se tomu uchechtnu.

Ve vteřině ovšem můj úsměv vystřídá soustředěný zamračený výraz a pohled upřu na zvlněnou pláň před sebou.
[i]Zdálo se mi to, nebo se tam opravdu něco pohnulo?[/i]
Pro jistotu v ruce sevřu svou okovanou hůl. Nejsem s ní v boji zrovna zručný, ale je to lepší, než být neozbrojen.
[i]Možná jsem jen paranoidní.[/i] pomyslím si, ale přesto se tichým a pomalým krokem vydám tím směrem, kde jsem viděl údajný pohyb. Po několika krocích se ovšem zastavím, protože se mi v hlavě zrodí jiný nápad.
[i]Měl bych šetřit svou magickou mocí, ale pokud tam opravdu někdo - nebo něco - je, moment překvapení se hodí. A pokud ne... tak ji mohu znovu načerpat.[/i]
Rozhodnu se tedy, připravím se na případný úder a zašeptám slova: [b]"Hye Archom."[/b] s úmyslem teleportovat se přímo k oné hromádce, kde jsem zahlédl pohyb.

[tab]V momentě, kdy se začnou otlaky pomalu měnit, se s neskrývaným překvapením trochu leknu a podívám se na našeho průvodce tázavým pohledem. Od takového lesního muže bych spíš očekával nějaké bylinky nebo tak něco. Určitě ne takovéto kouzlo. [i]Tenhle les skrývá mnoho tajemného. A také mnoho tajemných. [whisp]Na tebe si budu dávat pořádnej pozor, chlape. Jestli umíš léčit, mohl bys umět i něco méně příjemného, což mi po chuti tolik není. A nemysli si, že zapomenu, kvůli komu jsme se sem dostali.[/whisp][/i] Když skončí, pousměji se.
[b]„Děkuji, máte …ehm… máš to u mě.“[/b] Povím vděčným hlasem, při kterém zároveň už nadobro opustím vykání. S těmi lidmi asi ještě strávím nějaký čas a říkat pořád „pane“ je tudíž zbytečný a nepraktický.

[tab]Následně pomalu vstanu, obuji si boty a jdu se podívat, co náš „mistr tesař“ a jeho společníci dali dohromady. Před protivným deštěm schovám svojí hlavu do kápě. Jakmile spatřím vor v celé své kráse a velikosti, pokývám spokojeně hlavou a Keeriase uznale poplácám po pravém rameni. Na manuální práci jsem nikdy nebyl a tak je pro mě představa, že tohle někdo postavil de facto bez ničeho, něco skvělého. [whisp][i]Ale taky jsi to mohl udělat větší. Kdo se na tak malým krcálku má cpát?![/i][/whisp]
[b]„Výborně, přátelé. Jen doufám, že ten proud nebude moc silný, aby nás to nedotáhlo jinam, než budeme chtít.“[/b] Povím neutrálním hlasem a s ne zrovna šťastným pohledem se dívám na proud vody.
[b]„Jinak já se zatím pokouknu po nějakém tom dřevu na pádlo. Do tý doby bychom se měli domluvit, která dvojice bude pádlovat. Měl by to být někdo silnější, aby zvládl vést loď delší dobu proti proudu. Za sebe říkám, že ať mi příroda nadělila cokoliv, síla to není.“[/b] Dodám trošku posmutněle. [whisp][i]Snad byste po mně nechtěli, hlupáčkové, abych se namáhal s pádlem. Ještě abych jim tu dělal nějakého vola. Tsech, to sotva![/i][/whisp]

[tab]Po chvilce se podívám na Keskiyo, která mezitím vytáhla něco dobrého k jídlu. Při nabídce chvilku váhám. Je vůbec slušné, abych dívce bral jídlo? Ale hlad mám hroznej. [whisp][i] A když mi to ještě tak ochotně nabízí. Jídla mám ještě dost, ale proč bych si zbytečně prázdnil brašnu, když mi jiná naivka dává možnost se najíst z vlastních zásob? Nepraktické a hloupé to nepřijmout.[/i][/whisp]
[b]„Jestli teda nabízíš, tak já bych si něco málo skousnul.“[/b] Následně si s děkovným gestem něco malého vezmu na zub a hned se vydám objevit nějakou větší větev. Nevydávám se pro jistotu moc do lesa. Pokud nějaké potencionální pádlo objevím, snažím se tlakem ruky zjistit, jestli je dost silné, aby vydrželo. Pokud je dle mého názoru dobré dobré, přinesu ho ukázat ostatním, jestli by vyhovovalo nebo ne. [whisp][i]Aspoň jim donesu pádlo, když už nic. Ještě by nadávali, že nic nedělám a nutili mě pádlovat, což já nechci. Šlechtic, aby řídil pádlo. Kdo to kdy viděl takovou hloupost?[/i] [/whisp]

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]V jedné chvíli stojíš na na okraji pláže a za okamžik se objevíš u jedné z hromádek, kde jsi zahlédl pohyb. Jakmile dokončíš přesun, stihneš zaregistrovat pohyb několika tvorů, kteří úprkem zmizí přímo v pahrbcích.

[tab]Jak teď můžeš zjistit jedná se o malé kruhové obydlí uplácané z jílu a travin. V průměru nemá jistě více než tři sáhy a na výšku necelý jeden. Ve zdech jsou dvě až tři malá okénka a jeden vchod. Všechny otvory pečlivě zakrývají vyčiněné a sešité kůže drobnějších zvířat. Oblouková střecha je pokryta hlínou a vytváří tak z dálky dojem, že je součástí krajiny.

[tab]Kolem nic nenasvědčuje tomu, že by zde někdo bydlel. Žádná políčka, zahrádky, ohniště ani jiné známky přítomnosti nějakých tvorů. Přesto se jeden vystrašeně krčí před tebou. Dosahuje ti sotva k pasu. Hledí na tebe velkýma tmavýma vykulenýma očima, do kterých mu spadají rozcuchané vlasy barvy zralého obilí. Neuspořádaně trčí na všechny strany. Drobné lístečky a větvičky v nich zamotané naznačují, že hřeben je pro něj naprosto neznámý pojem.
Z holé tváře bez vousů vykukuje malý nosík a pod ním pevně stisknutá drobná ústa. Pleť má šedozelenou barvu. Dlouhé ruce dosahují až ke kolenům jsou zakončeny drobnými dlaněmi s pěti prsty. Tělíčko zakrývají šatky bez rukávů hnědozelené barvy, převázané v pase provázkem z travin. Končí v polovině lýtek a odtud má nožky holé. Na ně si obul nízké „botky“ vlastnoručně vyrobené. Jde o králičí kožešinku, kterou spíchl tak, aby do ní pohodlně vsunul chodidlo až ke kotníku. Ve vrchní části je propletena a stažena lýkem, který stvoření obtočilo kolem lýtka a zavázalo.

[tab]„Ne... neublížit, DDubínkoviii,“ prosí tvoreček plačtivě, v očích se mu lesknou slzy. Chvěje se po celém těle a nemůže spustit oči z hole, co držíš v ruce. Asi by také utekl, ale jak si můžeš všimnout stojí pevně pouze na pravé noze. Druhou se lehce opírá o zem. V trávě po jeho levém boku leží kus rovné větve asi půl sáhu dlouhé a pár coulů široké.

Pečlivě se snažím zahojit rány nám oboum a jak se posléze zdá, zvládl jsem to úspěšně. Spokojený se postavím na nohy a pořádně si je protáhnu. Za tu dobu stíhají ostatní vytvořit plavidlo vhodné pro nás všechny, takže se nakonec vejdeme na jeden vor. [i]Možná dobře, možná se... každopádně doufám, že nám cesta uběhne rychle. Na vodě jsme lehčí cíl, než na souši. A že by byl čas na štíty, to se také říct nedá.[/i] Hned se podívám po Fenrirovi, neboť před chvilkou jsem ho viděl, jak si ještě hraje s větvemi, ale nyní někam zmizel. Po chvilce ho naleznu, jak kousek od vody spí. Na chvilku se začnu smát.
[b]„V pořádku, přijdou horší časy, to si budeme muset teprve děkovat,“[/b] ještě se usměji při odpovědi Victorovi a za krátkou chvilku se vydám k ostatním. Pro jistotu zkontroluji pevnost voru.

[b]„Zatím ne, ale později ti něco rád vyměním za sušené maso, pokud budeš chtít. Aby pořád vlče nemuselo jíst to samé... každopádně až se dostaneme z lesů elfů, těšte se, jakou pro všechny připravím hostinu!“[/b] odpovím Keskiyo a přepadnou mě myšlenky na lov. Ale ty přejdou hned s tím, co jsme schopni vydat se na cestu, neboť Victor se vrací s vhodným pádlem.

[b]„Tak co, můžeme vyplout? Teď budeme muset pádlovat, rád se toho ujmu,“[/b] řeknu všem a pokud souhlasí, nejdříve zkontroluji pádlem kloubku vody. Poté počkám, až se všichni sbalí, přeneseme vor na vodu. Fenrira samozřejmě beru s sebou Snažím se ho brdit co nejvíce, aby všichni mohli bez potíží naskákat a když jsme kompletní, nechám se unášet proudem do středu jezera. Poté zamířím k jedné řece, pokračující až za hranice Království. [i]Tak, seběhlo se všechno tak rychle... a už opouštím tuto „domovinu“. Zajímavé, jak může jedno černé stvoření, kterým to všechno začalo, změnit život člověka..[/i] Rozhlížím se po okolí, jestli neuvidím nějaký pohyb. [i]Dlouho jsme se zdrželi, pokud je elfové, nebo stromy, či co to vlastně bylo, nezdrželi, musí tu být.[/i]

[b]„Rohi, prohlížej okolí, jestli někoho nezbystříš... bojím se, aby nám Královští nebyli v patách!“[/b] syknu k Rohimu a dál se věnuji řízení voru, co to nejrychleji, přesto bezpečně, jde.

Překvapeně se zadívám na mužíčka přede mnou. [i]Nebo spíš pode mnou.[/i]
Když uslyším jeho vystrašená slova a zachytím pohled na mou hůl připravenou k útoku, zatřepu hlavou, abych se trochu vzpamatoval.
Okamžitě skloním zbraň a chvíli poněkud vyjeveně zírám na toho - tvora? člověka? - přede mnou.
Poté kleknu na jedno koleno, abychom měli oči ve stejné úrovni a překvapeně promluvím:
[b]"Dubínek - tak jsi to říkal? Neboj se, nechci ti ublížit. Co jsi zač?"[/b] zeptám se. Po krátké odmlce ještě dodám: [b]"A co se ti stalo?"[/b] ukazujíc na jeho nohu. [b]"Můžu nějak pomoct?"[/b]

Jsem trochu vyvedený z míry - onen Dubínek je poněkud menší než zástupce jakékoliv rasy, o které jsem kdy slyšel. Obydlí jako stvořeného pro jeho výšku si zatím nevšímám...

[tab]Nějaké pochvaly za práci přijmu radostně s pokývnutím hlavy. Párkrát ještě zkontroluju stav voru - jestli všechno drží jak má, a u jeho konce se na chvíli ponořím do myšlenek, zvláště kvůli nespokojenosti, že se mi nepodařilo vyrobit kormidlo. [i]Bez něj se upádlujeme o dost víc. Teď už ale s tím moc nepůjde co udělat. Možná najít dvě tři hrubší větve a sklepat je? Jak to ale uchytím, když se mi díru nepodařilo vykutat. Bez toho bude muset to kormidlo pořád někdo držet. Hmm... nechám to už tak.[/i]

[tab]Posléze dojdu ke svému vaku a vytáhnu šití, které mi dal Claudius. Pokud je tam více, než jedna jehla, z toho některá z ohýbatelného kovu, vezmu ji a udělám z ní háček. Ten připevním, tak k dvoum sáhům Helierova provázku. Potom vyhledám nějakou tenčí ohebnou větev, aby měla taky něco kolem dvou sáhů, a která by se hodila rybaření. Ještě se pak pokusím zamést stopy, které by naznačovaly sestavování voru a jeho přenášení. Když s prací skončím, sbalím si své věci i všechny kudůkovy. Na rameno nalákám krahujce a pomohu ostatním s přenášením voru.

[tab][b]„Kdybyste chtěli v pádlování vystřídat, jen řekněte. Já si zatím odpočinu a zkusím něco ulovit.“[/b] Pokud to není nijak nebezpečné, zuju si boty a vyhrnu kalhoty. Nato se posadím na okraj voru, nohy ponořím do vody a na prut nachystám návnadu v podobě kousku suchého chleba. Rozpřáhnu se a hodím prut do co nejlepší vzdálenosti. Začnu si všímat krajiny, jestli neuvidím něco podezřelého a vždy připraven použít luk.
[tab][b]„Tady je Helierův vak. Jestli něco z něho chcete, tak berte. Jinak ho chci hodit někde do hloubky, abychom za sebou nezanechávali příliš stop.“[/b]

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]„Ano, Dubínek“ Kývá souhlasně hlavou, až se lístky ve vlasech chvějí. Poté si mužíček promne očka, jejichž výraz se změní v překvapený, takže se zdají ještě větší.
[tab]„Ty mě nechtít bít? Opravdu?“ Zírá na tebe stále ještě s jiskřičkou nedůvěry, ale už se nechvěje. Zvědavě si tě prohlíží, stále ve střehu, připraven uhnout. Teprve při dalších větě se upokojí, neboť nabyl dojmu, že mu opravdu nic nehrozí.
[tab]„Být šotek.“ zvědavě očekává jaký tím na tebe učiní dojem. „Dlouháni nás nemít rádi. Oni neradi půjčovat. Říkat, že my být špatní a pořád nás vyhánět. My usadit tady, kde oni nebýt.“ vysvětluje.

[tab]„Já utíkat a spadnout. Mě bolet noha, ale už být lepší. Ty být zvláštní. Chtít mi pomoct.“ Nepatrně se usměje a odhalí tak malé bílé zoubky.
„Co ty dělat, tady?“ Nezapře svou zvědavost a hned se začíná vyptávat. Sehne se, uchopí do ručky spadlou hůl a opře se o ni. Uleví tak zraněné noze.

[tab]Jak si můžeš všimnout, váš hovor pozorně sledují i ostatní obyvatelé. Skryti za zdmi svých domků. Někteří se dokonce odvážili vykouknout. Tu a tam lze zahlédnout střapatou hlavu s velkýma očima. Všichni bez rozdílu mají šedozelenou pleť. Dokonce je velmi těžké poznat zda jde o muže či ženu. Nosí podobné oblečení, liší se jen v barvě a doplňcích, veskrze přírodních.

[tab][i]Šotek?[/i] pomyslím si a neznatelně se pousměji. [i]No jistě - jak jinak.[/i]
O podobných tvorech jsem vždy slyšel jen z vyprávění, ale nikdy nebyla příležitost jednoho z nich ve skutečnosti potkat. Doteď jsem si popravdě ani nebyl jistý, zda-li opravdu existují. [i]Zdá se, že ano.[/i]

[tab][b]"Ano, půjčovat..."[/b] reaguji na jeho vyprávění. [b]"A vracíte [i]půjčené[/i] věci? Pokud ne, říká se tomu totiž krádež."[/b] Můj hlas je chladnější, než jsem původně zamýšlel, ale nijak se nad tím nepozastavuji.
[i]Na mou nabídku pomoci zrovna nijak moc nezareagoval. Dvakrát se ho ptát nebudu, pokud o to nestojí.[/i]

[tab]Poté očima začnu pátrat po okolí a pozorně si prohlížím okolní pohyb, když se ostatní šotci osmělí a začnou si mne zvědavě prohlížet.
[i]Třeba by mohli být užiteční.[/i] napadne mě a pohlédnu zpátky na Dubínka.
Záměrně zvýším hlas, abych měl jistotu, že dolehne ke všem přítomným. Přitom ovšem mluvím stále k malému mužíčkovi přede mnou:
[tab][b]"Jmenuji se Adrian a připlul jsem z ostrova Perd. Poslal mne sem člověk, který by vás určitě nevyháněl jako většina ostatních."[/b] snažím se jim trochu polichotit, abych si je získal. [b]"Pověřil mě úkolem nalézt něco, co zde nejspíš bude známo pod názvem Aldwerina slza! Neslyšeli jste někdy o tomto artefaktu?"[/b] rozhlédnu se po ostatních. [b]"Nebo byste mi alespoň mohli poradit, kudy se dostanu k nejbližšímu místu, kde sídlí ti, jež nazýváte [i]Dlouhány[/i]."[/b]

[tab]Potém mlčky vyčkávám na jejich odpovědi a pro jistotu ještě na tváři vyloudím nucený úsměv, abych je trochu uklidnil. [i]Vypadají docela plaší.[/i]
[tab]Podle toho, co jsem slyšel se často přibližují k lidským obydlím, aby si něco vzali, tak snad budou mít trochu přehled...

[tab]Keď konečne dokončíme nie zrovna bezpečne vyzerajúce plavidlo, neveselo sa pozriem na prúd, idúci presne opačne, ako zrejme chceme ísť. [i]Takže treba veslovať. Ale snáď im ani nenapadne, dávať mi nejaké pádlo do ruky! Ešte by som spadol do vody, všetko by mi navlhlo a mohol by som sa aj utopiť. Nie, ja si na to možno aj sadnem, lebo tieto stromy sa mi nepáčia ešte trošku viac, ale veslovať teda nebudem.[/i]
[tab]Keď sa trocha posilním jedlom a vodou, opatrne nasadnem na vratko vyzerajúce plavidlo. [i]Keď si pomyslím, že mi do rieky sme boli jeiní, ktorí dokázali nasadnúť do plavidla s otvorenými očami, nechcem si ani predstaviť, čo by robil nejaký sedliak od Senovca. Keby sa nebál výšok, tak by možno vyliezol aj na tamtie stromy.[/i]
[tab]Hryzúc si vlastnú peru nastúpim na plť a očividne sa mi nedarí zakryť obavy ani obvyklou nenútenosťou a sebaistotou. [i]Keď si pomyslím, že som to pomáhal stavať tak sa čudujem, že to ešte pláva. [/i] Premôžem túžbu preskočiť späť na breh a keď sa odrazíme, tak strniem, že takmer nezbadám, že na mňa Claudius niečo hovorí.
[tab][b]"Čo?Och... Áno, jasné..."[/b] Rýchlo vytiahnem kušu a zatiaľčo sa všetkými zmyslami sústreďujem na pás pobrežia, kde by sa mohli vyskytovať nebezpečné stráže, rutinovane nabíjam do kuše šípku, hoci sa mi ruky trasú tak, že keby to nerobím tísíckrát, tak mi asi vypadne. [i]Pokoj Rohi. Až sa objavia, musíš trafiť. Inak sa do tej vody dostaneš ako mŕtvola.[/i] [tab]Zhlboka dýchajúc zdvíham konečne nabitú kušu a snažím sa upokojiť, premôcť vekmi zažitý strach.

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]Dubínka tón tvého hlasu opět přivede do stavu ostražitosti.
[tab]„Krádež být špatná? Neznat krádež. Když něco potřebovat, tak my půjčit. Potom nechat stát. Moci si vzít, když oni chtít. Proč my tahat zpátky věci, co oni zrovna nevyužívat? Taky nesbírat dřevo, když nepotřebovat oheň. Nemít hlad, tak nejíst. Tak to být,“ pokrčí rameny s lehce zmateným a nechápavým výrazem.

[tab]„Být Perd hodně daleko?“ zajiskří mužíčkovi potěšené světélko v obrovských očích a visí na každém slovu jež řekneš.
[tab]Během hovoru se postavičky sunou blíže a brzy jsi jimi obklopen. V kruhu kolem tebe se shromáždilo kolem dvaceti šotků. Všichni tě zvědavě okukují. Tvorečkové jsou až neuvěřitelně rychlí, během mrknutí se dokáží přemístit z místa na místo.
[tab]„Aldwerina slza,“ zkrabatí Dubínek čelo soustředěným přemýšlením. „Ne, to neslyšet,“ zavrtí nakonec lítostivě hlavou. Přelétne pohledem shromáždění, ale všichni jen krčí rameny.

[tab]„Dlouháni?“ tentokrát se potěšeně pousměje, „jistě, oni žít daleko odsud. Ty jít pořád podél lesa, tam kde vycházet slunce. Za mnoho dní dojít k velké řece. Oni mít velikou, pevnou zeď na druhé straně. Za ní žít.“ při vysvětlování vehementně rozkládá rukama. Zatímco kruh kolem tebe se o něco zúžil. Náhle vpravo od tebe se něco zaleskne. To se sluneční paprsky odrazily od zlatého řetízku s přívěskem baziliščí hlavy. Jeden z těch tvorečků ho drží na dlani a zaujatě si jej prohlíží. Od tebe je vzdálen pouhé dva kroky.

[tab]Další stojící ti za zády právě rozděluje bochník chleba, obilné placky a sušené maso asi dvanácti menším postavičkám, které tu ještě před chviličkou nebyli. S určitostí jde o dorost. Hladově se vrhají na přidělené jídlo. Podle velikosti můžeš věk odhadnout od pěti až do čtrnácti let. Oblečeni podobně jako ostatní, jen o něco více vyhublí.

[tab][i]Vypadá to, že na krádež mají úplně jiný úhel pohledu.[/i] zamyslím se, když poslouchám šotkovo povídání. [i]V jistém smyslu je to i pravda. Je to i jejich způsob, jak v tomhle světě přežít. Ovšem to nic nemění na tom, že z lidského pohledu je to krádež. Ale těmhle to nejspíš nevymluvím...[/i] rozhlédnu se po tvorečcích a mimoděk mávnu rukou.
[tab]Když dojde na otázku týkající se Perdu, svou odpověď zestručním na pouhé: [b]"Ano, docela daleko."[/b] a zvědavě si prohlížím ostatní příchozí.

[tab][i]Takovou rychlost a nenápadnost bych nečekal ani u tak malých tvorů. Nejspíš bych si na ně měl dávat lepší pozor.[/i] uvědomím si a jednu ruku si pro jistotu položím na provázkem zatáhnutý otvor mého vaku. Nechávám ji tam po celou dobu hovoru.

[tab]Zároveň pozorně poslouchám Dubínka a vrývám si jím popisovanou cestu do paměti. Když se zmíní o ,[i]mnoha dnech[/i]´, pomyslím si, že se k civilizaci nejspíš jen tak nedostanu. Potom si ale uvědomím, že jeden můj krok vydá za několik jejich, takže to snad nebude tak hrozné.

[tab]Najednou mnou ovšem zacloumá vztek, když uvidím dar od mého otce v rukou jednoho z nich. [i]Tohle je vrchol![/i]
[tab]Už se chystám vybuchnout, když si uvědomím, že jestli je vyplaším, nemusím již přívěšek také nikdy vidět. Místo toho se podívám na hladové děti a poté zpět na šotka s mým přívěskem. Ukáži na něj.
[tab][b]"Tohle patří mně - potřebuji to! Vám to ale k ničemu není. Vrať mi to! A já se s vámi na oplátku rozdělím o své jídlo."[/b] prohlásím a pyšný na svou vychytralost čekám na odpověď.

[tab]Vyčkávám ovšem jen okamžik a vítězoslavný úsměv ihned zmizí z mé tváře, když si uvědomím, že oni už se nejspíš o mé jídlo rozdělili sami bez mého vědomí.
[tab]Začíná se mně zmocňovat vztek ze zoufalství. Neodvážím se pustit se tu s nimi do honičky - znají to tu lépe a jsou moc rychlí. A ublížit jim také nechci... zatím!

[tab]Zopakuji svůj požadavek znovu. Tentokrát do něj dám více důrazu, ale snažím se, aby to nevyznělo výhružně. [b]"Vrať mi to!"[/b]
[tab]Pokud bude protestovat, dodám: [b]"Mohu dát něco na výměnu."[/b]

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]Šotek zvedne svá zvědavá očka, přívěsek stále položen na dlani.
[tab]„Vypadnout tobě z kapsy,“ pokrčí rameny. „Vzít si ho,“ natáhne paži směrem k tobě. „Tohle pro nás nebýt tady dobré. Jídlo my potřebovat. My od tebe půjčit. Ty nezlobit?“ popojde k tobě o kousek blíže a podává ti přívěsek. Přitom tě velice pozorně sleduje, připraven k útěku při sebemenším náznaku nebezpečí.

[tab]„Ty s námi rozdělit, my říct tajemství,“ pohlédne na Dubínka, který se ujme znovu slova. „Ty potřebovat přes řeku, když jít k dlouháni. Nebýt tam most. U brodu žít Esera, ona vypadat jako žena, ale umět čarovat. Dávat pozor, jíst maso takových jako ty,“ varuje tě človíček, tváří se přitom vážně a celou dobu ti pohlíží do očí.

[tab]Veškeré tvoje zásoby spořádají děti během okamžiku. Poté se rozběhnou mezi domky. Dospělí si tě dál prohlíží s neskrývanou zvědavostí, ale kruh kolem tebe se rozestoupil. Dubínek se posadil do trávy, hůl opřel vedle sebe.

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
pozdě odpoledne až večer

[whisp "Keskiyo"]
[tab]Keskiyo: S každým soustem se ti do žil vlévá energie. Žaludek se příjemně zaplnil, hlava přestává bolet i únava je nyní poloviční.[/whisp]

[tab]Plavidlo vyhlíží pevně a bytelně. Nikdo z vás nenachází nic, kvůli čemu by bylo třeba se znepokojovat.
Keskiyo s Victorem se vydají hledat větve na pádla. V okolí se jich povaluje více než dost a tak jim netrvá dlouho najít vhodné, dole rozšířené vidlice.

[tab]Jakmile se sbalíte, Claudius ať už s pomocí, či bez ní dotáhne vor na vodu. Převezme jedno z vesel, rozhodnut ujmout se nelehkého úkolu. Všichni naskládáte své věci a najdete si své místečko až na Zinu, která nerozhodně přešlapuje na břehu.[whisp "Claudius Ruthven"] Hloubka u břehu je půl sáhu, ale s přibývající vzdáleností dno klesá. Po nějakých pěti sázích už na něj nedosáhneš.[/whisp]

[tab]Když se konečně plavidlo dá pohybu, ať se Zinou či bez ní, Claudius se chopí pádlování. Navede vor do středu jezera, ale protože jej unáší proud opačným směrem je třeba plavidlo udržovat v přímém směru. Což jeden pasažér sám nezvládne.

[tab]Keerias, poté co prozkoumal Helierův vak, vám nabídne k rozebrání zbylé věci, ještě předtím než jej odhodí do hlubokých vod. Mezitím si vyrobí z jehly provizorní háček a stará se o večeři. [whisp "Keerias"]Voda je studená, takže máš po chvilce nohy jako led. Co tu žije těžko říci, protože na dno nelze dohlédnout. Dosud na tebe žádný dravý tvor nezaútočil.[/whisp] Jak se zdá nebyl lov špatný nápad, protože netrvá ani deset minut a na háčku se třepotá první rybka. Sice stačí tak pro jednoho, ale jestliže rybář vytrvá během hodinky naloví dost pro všechny. [whisp "Keerias"] Pokud se rozhodneš pokračovat k prvnímu línu přibudou tři další a dva větší amuři.[/whisp]

[tab]Plavba pokračuje klidně. Po Geraldových mužích nikde vidu ani slechu. [whisp "Rohi"]Nemáš pocit, že byste byli pronásledováni. [/whisp]Jakmile doplujete k ústí řeky, postaví se mezi vás vrcholek, který jste zdolávali cestou sem. Jeho stěny spadají dolů téměř kolmo. V těchto místech se vodní tok pomalu, ale jistě odklání severním směrem. Nehrozí nebezpečí, že by vás ozbrojenci mohli dostihnout. Určitě ne po souši.

[tab]Po dvou hodinách oba veslaři pociťují únavu z nezvyklé námahy a po další už pokračují jen s velkým sebezapřením.
[tab]Přestalo pršet, ale zato zesílil chladný vítr. Naštěstí vane od jihu, tedy se vám opírá do zad. Na krajinu se pomalu snáší soumrak. Oba břehy jsou lemovány stromy. Pravý pozvolný zarůstá mladším hustým podrostem, na strmějším levém spočívají prastaří velikáni.

[tab][i]Vypadl z kapsy - to určitě,[/i] pomyslím si ironicky, ale přívěsek si od něj vezmu. Nedělám rychlé pohyby a snažím se o minimální kontakt, abych ho nevyděsil.
[tab][i]Málem jsem o něj přišel hned na začátku své výpravy,[/i] uvědomím si a na okamžik dovolím myšlenkám zatoulat se k otci a ke chvíli, kdy mi ho předával. [i]Proč mi připadá, že je to již tak dávno?[/i]

[tab]Svou pozornost soustředím opět na Dubínka, když začne mluvit o tajemné Eseře. Z jeho popisu to vypadá, že se jedná o jakousi kanibalskou čarodějku.
[tab][i]Ale oni mají na spoustu věcí trochu jiný pohled,[/i] ušklíbnu se v duchu.

[tab][b]"Jistě, jen si vezměte,"[/b] řeknu ironicky, protože mé jídlo už je dávno v jejich hbitých ručkách.
[tab]Poté pomalu přejdu k Dubínkovi a posadím se vedle něho. Pohlédnu na jeho poraněnou nohu a napadne mě, že bych mu možná mohl nějak pomoci.
[tab][i]Ale hezky popořádku,[/i] pomyslím si a nahlas potom řeknu: [b]"Vyprávěj mi o místě, kde se brod nachází... a o Eseře."[/b]

[tab][b]„Počkej ještě prosím,“[/b] povím neutrálním hlasem Keeriasovi a přiblížím se po krátkém rozmýšlení k vaku,[b] „tu mapu a papírek s věštbou raději vezmem sebou. Mohlo by se to ještě hodit. A ten pytlík se solí taky, jestli tedy můžu.“[/b] Pokud nebude mít nikdo žádné výhrady, vezmu tyto tři věci k sobě do brašny. Jeden neví, kdy se to všechno může hodit. [whisp][i]Nepřemýšliví tupci a idioti! Klidně by se toho bezmyšlenkovitě zbavovali a přitom tam je ta věštba, která pro nás může být moc důležitá. Proč musím být ve skupině s takovými hlupáky zrovna já?![/i][/whisp]

[tab]Během plavby si bedlivě prohlížím krajinu. Často jsem cestoval a není mi proti srsti poznávat novou krajinu, ve které jsem poprvé v životě. Zároveň si dávám i bedlivý pozor, jestli si nevšimnu někoho podezřelého. Každý pohyb i každý odraz světla od možné zbraně upoutává mojí pozornost. [i]Krásná krajina.[/i] [whisp]Na vodě se necítím zrovna nejlépe. Může za to i naše ztroskotání během plavby za tím nalezištěm drahého skla. [i]Čert vem sklo. Jestli se mi povede vetřít do přízně Seleny, může být mým nástrojem, jak jednou provždy vyrovnat staré účty. Je mladá a nebude problém si jí s trochou úsilí omotat kolem prstu. Erdon je velká země a velká země musí mít také velkou armádu. A když pominu tuhle skutečnost, královna jako žena také není tak úplně k zahození, co do krásy. Vždy je dobré skloubit příjemné s užitečným.[/i][/whisp] Po chvilce se otočím na ostatní. Pohled na mé unavené společníky, kteří pádlují, mě donutí k zamyšlení. [i]Tohle je směšný. Přece nenechám holku, aby se ztrhala pádlováním, zatímco my se s klidem vozíme ne? [whisp]Ještě by si mysleli, že jsem nějaký nelida, kterému dělá dobře, když za něj někdo jiný dře. Netvrdím, že to není pravda, ale nemusí to všichni vědět.[/whisp][/i]
[b]„Měla bys něco proti tomu, kdybych tě vystřídal?“[/b] Optám se přátelským a nevtíravým hlasem Keskiyo. [b]„Nějak mě to nicnedělání už přestává bavit.“[/b] Dodám vzápětí a pokud elfka svolí, převezmu pádlo. [whisp]Proud už není tak silný a tak to nebude problém. A ať si ti naivkové klidně myslí, že jsem dobrák.[/whisp]

[tab]Ať tak, či onak, zamyšleně se podívám vzhůru do nebes.
[b]„Nevím jak vy, ale já bych nerad spal na tomhle voru, zatímco nás proud může unést zpátky. Navrhuji, abychom ještě chvilku pluli a až se víc setmí, tak najdeme nějaké dobré místo na připlutí a přespání. Co vy na to?“[/b] Optám se zvědavě ostatních. [whisp][i]Jen doufám, že nebudou tak blbý, že by na tomhle vážně chtěli spát. Ale u nich bych se doopravdy už nedivil ničemu.[/i][/whisp]

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - neznámé místo na pobřeží
odpoledne

[tab]„To bude dlouhé povídání,“ odpoví Dubnínek. „Jsi první z dlouhonohých, kterému nevadíme. Buď naším hostem, ať se ti můžeme odvděčit.“ Pozve tě tvoreček, zatímco ostatní souhlasně přikyvují.
[tab]„Jeřabinko, přichystej našemu hostu čaj,“ otočí se na jednoho ze človíčků. Dotyčný nebo dotyčná, těžko soudit, se zatváří zklamaně, ale zvedne se a odběhne do jednoho ze vzdálenějších domků. Obydlí stojí společně s dvěma dalšími ve středu obklopeni ostatními. Jak si můžeš všimnout je jediné, jemuž z malého komínku stoupá slabý proužek kouře.

[tab]Dubínek se obrátí k tobě. „Povím ti o Eseře i o brodu. Ty nám zase řekneš o svém ostrově. Jak je daleko a jak je velký. Jestli tam žijí takoví dlouháni jako ty, kterým bychom nevadili.“ Pohodlně se při řeči uvelebí. Zraněnou nožku si natáhne, druhou pokrčí a opře si o ni dlouhé založené paže.
[tab]„Brod najdeš snadno, půjdeš proti proudu až k velkým bílým kamenům. Voda tam sahá jen po pás a snadno přejdeš na druhou stranu. Je na dohled velké zdi dlouhánů, ale jejich zbraně tak daleko nedostřelí.“ Přihodí pro něj důležitou informaci.

[tab]„Právě tady žije Esera. Nevíme kdo, ani kým je. Někdy vypadá jako krásná, štíhlá dívka jindy vystupuje jako drobná bělovlasá stařena. Láká k sobě takové jako ty a potom je pojídá. Udržuje si tak věčné mládí,“ zvedne zrak a pokrčí rameny. „Nás nepotřebuje, nechává nás tedy klidně přecházet,“ do očí se mu vloudí omluvný výraz. Na okamžik se odvrátí.
[tab]Vzápětí opět pokračuje. „Její domek vypadá jako malá upravená chaloupka. My se nikdy nepřiblížili na dosah. Blízké okolí je chráněno a dovnitř smí vstoupit jen pozvaní, ale již nikdy nevyjdou ven. Dokud nevejdeš, jsi v bezpečí!“ Získá jeho hlas na důrazu. „Teď je řada na tobě,“ pobídne tě k vyprávění.

[tab]V tu chvíli jste vyrušeni. Vrací se Jeřabinka a táhne společně s dalším šotkem velkou, kouřící, kovovou konvici. Zcela zjevně jde o další z „vypůjčených“ věcí. Za nimi běží dva další, náruč plnou malých dřevěných kalíšků na pití. Okamžitě se kolem nich shromáždí zbytek sedících. Rozebírají hrnečky a nalévají připravenou tekutinu. Nastane chaos, překřikování a tlačenice. Jeden z pohárků, nabídnou i tobě. Je maličký, určený pro jejich drobné ručky. Horký čaj je cítit jablky, hřebíčkem a medem.

[tab]Překvapením není konec, protože jen co rozdělí pití, objeví se další čtyři šotci. Tentokrát táhnou velikánský železný kotlík z něhož stoupá bílá pára. Uchem prostrčili dlouhou dřevěnou tyč, kterou si položili na rameno. Dno se tak ocitá jen několik coulů na zemí. Jakmile se přiblíží ucítíš vůni masa, zeleniny a koření. Položí hrnec jen kousek od tebe.
[tab]„Jsi naším hostem a protože se nevejdeš do jídelny, bude dneska oběd probíhat tady. Podařilo se nám ulovit králíka a dvě lasičky,“ oznámí ti hrdě Dubínek mezi tím vším handrkováním. Poté zapískne a během okamžiku se okolí hemží dalšími postavičkami. Celkově i s dětmi je odhaduješ tak na čtyřicet členů.

[tab]Rozdělují misky a lžičky, které někteří přinesli. První porci nabídnou kuchaři tobě, druhou podají zraněnému. Dřevěná miska je plná husté polévky s kousky masa, mrkve a brambor. Kolem hrnce nastane tlačenice. Děti se strkají mezi sebou a dospělí se hrnou hned za nimi. Naštěstí je dost pro všechny. Postupně si všichni najdou své místečko, zklidní se a pustí do jídla.
[tab]„Můžeš nám povědět o Perdu,“ vyzve tě Dubínek a všichni na tebe upřou zvědavá očka.

[tab]Když už začnu pociťovat, že mi málem díky ledové vodě nohy upadnou, vytáhnu je z proudů řeky a na voru trošku otřu do pláště. Potom si nazuju boty, abych se zase zahřál a dále se těším z úspěšného lovu. [i]Óo, ta byla studená... no nic, alespoň jsem si zase jednou schladil křečové žíly. Na večeři budou rybičky, hmm... už se těším. Když si je člověk sám uloví, hned lépe chutnají. Snad bude mít někdo tu péči, a upeče je. Moc se mi už do toho nechce.[/i]
[tab][b]„Tu mapu jsem už vzal, zbytek bude nejspíš ještě uvnitř.“[/b] odpovím Victorovi a podám mu kudůkův vak. Když skončím s lovem a mám odhadem dost ryb, aby si všichni pochutnali, vytáhnu prut. Háček vrátím zpátky k sadě šití, provázek smotám a schovám do torny. Větev, která mi sloužila jako prut nechám volně na voru, ať se s ní stane co chce. Ryby jsem živé ukládal do posledních zbytků cárů svého starého pláště. Několikrát jsem během všeho pohladil krahujce, aby věděl, že jsem na něj nezapomněl.

[tab][b]„Taky bych raději přespal na souši. Při spánku prý nemám příliš klidné tělo a taková ledová koupel o půlnoci... no potěš!“[/b] řeknu přikyvujíce hlavou na Victorův návrh. [b]„A nutno dodat, ty ryby asi na vodě neupečeme... ráno bude po nich a to už je nepůjde jíst.“[/b] řeknu spíš pro legraci, než jako holý fakt.
[tab][b]„Já bych ale přistál co nejdříve,“[/b] oponuju Victorovi, [b]„po tmě můžeme narazit na nějaké špatné místo, kde ani neuvidíme, jak jsme krytí. No, ale jak myslíte ostatní?“[/b] sjedu všechny pohledem a zastavím se na Claudiusovi. Na tváři mu uvidím vyčerpání a rozhodnu se ho vystřídat. [b]„Trochu si odpočiň,“[/b] povídám mu, [b]„a Rohi, můžu tě poprosit, pohlídej ty rybky, aby neskočily zpátky do vody. Jsou zabalené v téhle látce.“[/b] zvednu opatrně ruku z hadru s rybami, aby je mohl hobit chytit. Pokud by snad nechtěl, nějak je uvážu provázkem z bývalého prutu a potom konečně vystřídám Claudiuse.

[tab]Po chvíli plavby sa trocha upokojím a začnem sa skôr nudiť, pretože neustále sledovanie okolia ma už začína trocha nudiť. [i]Aspoň nemusím neustále chodiť, [/i]pomyslím si. O kudúkov vak sa veľmi nezaujímam, jediné, čo by tam mohlo byť ako-tak užitočné sú tie Helierove bylinky a ja aj tak neviem, na čo ktoré sú. [i]No ale aj tak to vyzerá, že ho pán Claudius dobre zastúpi. Nepovedal nám o sebe všetko. Kto vie, čo je to za človeka, že vie takto liečiť dotykom. Nemohol vlastne pomôcť Veinovi?[/i]
[tab]Takto zahĺbený v myšlienkach pozorujem brehy. Za chvíľu sa mi podarí vyrovnať sa so skoro neznámim pocitom natoľko, že si to poamly začínam užívať. [i]Cestovanie bez námahy... Teda, bez mojej. Nebyť hobitom, bol by som teraz dosť zbytočný. Nevadí, vynahradím im to inak. Možno im zajtra zachránim život, možno ešte dnes.[/i] Kým plávame, pozriem na pôvodných členov skupinky, ktorých počet sa už stihol scvrknúť len na dvoch.
[tab][b]"Keď už sme tak ďaleko, smiem vedieť, prečo toto všetko vlastne robíte? Ku komu som sa dostal? Kto je vlastne ten Gerald? A prečo vás tak veľmi chce? Nerád zostávam v nevedomosti a myslím, že som už dokázal, že vám chcem pomôcť."[/b]

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer

[tab]Večer se blíží, světla postupně ubývá, pomalu se smráká. Unavené veslaře vystřídali Victor s Keeriasem, takže pokračujete v plavbě vytyčeným směrem. Řeka v těchto místech líně protéká krajinou. Vine se před vámi mírnými zákrutami stále na sever. Zhlíží se v ní koruny vysokých stromů, takže získala nazelenalý odstín. Tok je široký kolem čtrnácti sáhů. Hloubka se nedá odhadnout, neboť na dno nelze dohlédnout. S jistotou to bude více než pět sáhů, protože v průzračné vodě můžete sem tam zahlédnout stříbřitá těla rybek a u břehů změti propletených kořenů.

[tab]Levou stranu proti proudu okupuje starý hvozd. Širokou klenbou proniká světla jen poskrovnu a i ve dne tu panuje šero. Silné vrásčité kmeny vzdálené od sebe několik sáhů, obrůstají holé odnože, zakončené větvičkami s lístky. Kroutí se jako kostnaté prsty stařen s vystouplými klouby a dotýkají jeden druhého.
[tab]Prostor mezi jednotlivými stromy vyplňují kořeny obrostlé mechem a půda zakrytá zbytky loňského listí. Břeh na této straně spadá do řeky strměji, ale je přístupný.

[tab]Poblíž vody lze čas od času spatřit malý rovnější plácek, kde by se příležitostně dalo nocovat. Tedy za předpokladu, že budete ležet natěsnáni u sebe. Prostornější místo se vám na této straně zatím zahlédnout nepodařilo.

[tab]Oproti tomu pravou stranu lemuje světlý les. Stromky jsou mladé s hladkou kůrou táhnoucí se více do výšky než do šířky. Světle zelenými lístky dovnitř dopadá dostatek světla. Umožňuje tak život bujné vegetaci. Mladé výhonky si hledají své místo a utěšeně se rozrůstají. Volně se svažující břehy pokrývá vysoká tráva, spolu s kapradinami. Mezi nimi tu a tam vykoukne větší balvan porostlý lišejníkem.

[tab]V jednom místě narazíte na dvě soušky. Suché kmeny se zbytky ohořelých a polámaných větví se vyjímají na zeleném pozadí jako dva výstražné prsty. Kolem nich je třísáhový, nepravidelný kruh téměř holé země. Nízká, zatím řídká tráva si tu nesměle razí cestu na povrch. Vloni do těchto míst uhodil blesk a spálil část vegetace. Nyní se do ní opět vrací život. Bujná vegetace si opět pomaloučku ukrajuje po částech nový prostor.
[tab]Vypálené místo, přechází v oblázkovou pláž, jež jen velmi pozvolna sestupuje do vody. Půl sáhu mělký a třicet široký pás, zabírá téměř jednu čtvrtinu šíře řeky. Ohlazené kameny pokrývají drobné vodní rostliny.

[tab]Zpočátku jsem překvapen pohostinností šotků a i když jsem zvyklý nechat se obskakovat, cítím se trochu zahanbeně.
[tab][b]"To není nutné."[/b] špitnu, ale zdá se, že Dubínek bude stejně trvat na svém, ať řeknu cokoliv.

[tab]Pozorně poslouchám človíčkovo vyprávění. Snažím se vrýt si do paměti každý detail. [i]Člověk nikdy neví, jaká informace mu může zachránit život.[/i] Podle jeho vyprávění si domyslím, že Eseřino obydlí je na dohled od nejbližšího města. A podle popisu mi samotná Esera přijde jako jedna ze sirén, o kterých jsem slyšel v Namellových příbězích. Slyšel jsem ovšem také, že ty se zdržují na mořích a oceánech, takže to asi nebude to pravé...

[tab]Poté nás vyruší - příjemně vyruší - ostatní šotci, když začnou připravovat něco, co mi připadá jako zmenšená podoba hostiny. Pozorně sleduji jejich jednání a potlačuji úsměv. Přijdou mi vlastně docela roztomilí. Hned nato si ale vzpomenu, jak nenechavé prstíky ty bytůstky mají a pro jistotu si ještě jednou překontroluji obsah svého vaku a měšce.
[tab]Když mi jejich kuchař nabízí malou misku s polévkou, samozřejmě si ji od něj vezmu. Nejdříve pro jistotu zkontroluji obsah - kdoví, na co je jejich trávicí systém narozdíl od toho mého zvyklý - a nakonec začnu pomalu usrkovat. Vím, že sami toho mají málo. Uvědomuji si ale také, že kdybych jejich jídlo odmítl, nejspíš bych je urazil. Proto budu usrkovat z této mé porce, další už si ale nevezmu.

[tab][b]"O Perdu?"[/b] zeptám trochu neochotně. Moc se mi o tom mluvit nechce. Když si ovšem všimnu jejich zvědavých pohledů, dojde mi, že alespoň něco jim říct musím, jinak pokoj nedají.
[tab][b]"No ono není moc co vyprávět,"[/b] začnu trochu vymlouvavě. [b]"Perd je ostrov vzdálený přibližně dvacet dní plavby odsud, pokud to počasí dovolí. Uprostřed něj se nachází pustina s kráterem uprostřed. Tomuto místu říkáme Zakázaná země. Je to velice nezbezpečná oblast, odkud občas vylézají temní tvorové.
[tab]Já sám pocházím z klidnější části ostrova. Vládne tam král Näwel - čestný, ale nekompromisní muž, vládnoucí pevnou rukou."[/b] Po těch slovech se na chvilku odmlčím a sklopím hlavu. Je podivné vyprávět o svém otci jako o někom cizím. Opět se mi vrací poslední vzpomínka na něj.
[tab]Nadechnu se a pokračuji: [b]"Abych odpověděl na Tvou otázku, Dubínku: Lidi by vás tam přivítali nejspíš stejně jako kdekoliv jinde, abych byl upřímný. Nic moc jiného vám nepovím. Mimo domov jsem se skoro nepodíval... až nyní. Jeden starý moudrý muž od nás mi vyprávěl zapomenutou legendu o artefaktech, kterým se říká Aldweriny slzy. Že prý kdo je najde a spojí, osvobodí Zakázanou zemi z jejího prokletí. Ačkoliv se to mému otci moc nelíbilo, odplul jsem do této země, abych započal s hledáním. Možná je to jen pošetilá představa, ale musel jsem to zkusit..."[/b] ukončím mé vyprávění s mírně smutným podtónem v hlasu.
[tab][i]Tak stačí - snad jsem stručně vystihl vše podstatné.[/i]

[tab]Poté jakoby mnou projela nová vlna energie, zvednu hlavu, věnuji ostatním nucený úsměv a obrátím se zpět na mého malého přítele.
[tab][b]"Pověz mi - nevíš, co mám udělat, abych kolem Eseřina obydlí proklouzl v bezpečí do sídla [i]Dlouhánů[/i]? A neexistuje jiná cesta?"[/b]

25. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion - pobřeží poblíž Prastarého hvozdu
odpoledne

[tab]Mezitím co vyprávíš o Perdu, polévka rychle mizí v jejich hladových žaludcích. Nejde sice o mistrovské kuchařské dílo, ale je celkem chutná. Příjemně zahřeje i zasytí. Šotci nejsou vybíraví. Misky stejně jako kotlík vyprázdní dočista, ani kapka nepřijde nazmar.

[tab]Z vaku zatím nic nechybí. Pravděpodobně je jen otázkou času, než zjistí, že by některou z věcí mohli upotřebit. Momentálně věnují veškerou svou pozornost jídlu a tvému vyprávění.
[tab]Dubínkovi se v očích odrazí chvilkové zklamání, ale pak jen odevzdaně pokrčí rameny. „Radši zůstanem tady. Je to příliš nebezpečný a daleko,“ usoudí. Tvorečky rozhodnutí moc netrápí, protože se začnou vesele bavit mezi sebou. Občas po tobě některý z nich hodí očkem.

[tab]„Nemůžem ti poradit. My nic takového nepotřebujem. Ani jsme neslyšeli o žádné Aldwerin. Nebuď smutný, třeba dlouháni budou vědět,“ snaží se tě povzbudit. „Když ti neporadí, pak možná...“ přemýšlivě se odmlčí a podrbe se ve vlasech, až vypadne několik lístků. Ztiší hlas do pouhého šepotu. „... by mohl vědět Poustevník. Slyšel jsem dlouhonohé ve věži, jak se o něm dohadovali. Jedni tvrdili, že je moudrý a spravedlivý. Jiní zase povídali, že je potměšilý a krutý. A ti zbylí, že jsou to jen povídačky. Prý žije v Ledových špičácích na severu a zná odpověď na všecko.“ Vypráví s obavou a poděšeně se rozhlíží, jako by jej snad mohl onen dotyčný slyšet. Dokonce se na okamžik zachvěje zimou.

[tab]Je rád, že může řeč stočit jinam a nadšeně změní téma hovoru. „Ale to je jednoduché, stačí, když se jí nebudeš dívat do očí. Pak tě nedokáže přemluvit, abys šel s ní. A mimo její doupě ti neublíží. Nemusíš se bát,“ ujišťuje tě za horlivého přikyvování. „O jiné cestě poblíž nevím. Jestli je, pak někde daleko na severu. Nekonečné míle na jih se rozkládá Prastarý hvozd,“ ukáže rukou k nedalekým stromům, „a ten tě dovnitř nepustí! Tohle území patří dryádám. Nesnáší vetřelce a radši se jim zdaleka vyhni! Ani elfové si nedovolují tudy procházet,“ varuje tě s vážnou tváří.

[tab]Dubínkovy rady zpočátku poslouchám jen na půl ucha a spíše přemýšlím o Eseře. Jakmile ovšem zaslechnu něco o jakémsi Poustevníkovi, zpozorním. Najednou již pozorně naslouchám a opět visím na každém jeho slovu.
[tab][i]Poustevník... Ze šotkova popisu zřejmě z nějakých severských hor. Dobře, dobře. Pokud neuspěji ve městě, mám další místo, kde by mohl být potencionální zdroj informací. Pokud se k němu ovšem dostanu... Pokud vůbec existuje...[/i]

[tab]Následně vyslechnu radu, jak projít kolem Esery bez úhony a popis Prastarého hvozdu již opět poslouchám jen napůl. Ne, že bych ho nevnímal, ale hlavou už se mi prohání jiná myšlenka: [i]Je čas jít.[/i]
[tab]Nevím, zda-li to není mou mladistvou začátečnickou horlivostí, ale mám pocit, že už je načase vyrazit - otálel jsem tu dost dlouho a tuším, že se tady žádné jiné důležité informace nedozvím. Na Poustevníka se poptám radši až ve městě - šotci se z něj zdají nesví.
[tab][i]Snad nebudou dělat žádné divadýlko kolem toho, že odcházím.[/i] Při té myšlence mimoděk obracím oči vsloup.

[tab]Pro jistotu ještě utáhnu smyčky na mém vaku a měsci, přitisknu je blíže k sobě a energicky se zvednu.
[tab][b]"Nuže, milí přátelé - je čas vyrazit. Dubínku, tobě mockrát děkuji za užitečné informace,"[/b] otočím se na malého mužíka a poté na všechny ostatní. [b]"A vám všem za pohostinnost. Ale musím jít, pokud se chci k [i]Dlouhánům[/i] dostat co nejrychleji. Pokud někdy budu mít cestu kolem, slibuji, že vás opět navštívím a přinesu nějaké jídlo a jiné užitečné věci. Ale teď... - sbohem. Nechť se vám daří!"[/b] Ty poslední slova pronesu s mírnou nevolí. Pokud se jim bude dařit, znamená to více ukradených věcí.
[tab]Rozhodoval jsem se, zda-li tu nemám přespat. Už je přeci jen odpoledne a nevím, nakolik je zdejší divočina bezpečná na přenocování. Ale nakonec jsem si řekl, že to přeci jen risknu, protože tady bych stejně neusnul z obavy, že se probudím bez veškerého vybavení. Trochu jsem se zděsil nad představou, že si třeba z mé hole dělají dřevo na topení...

[tab]Pokud šotci nic nenamítají nebo se něco mimořádného neděje, potřesu si opatrně s Dubínkem rukou - i s ostatními, pokud to budou vyžadovat - a otočím se směrem, kterým mne navedl. Ještě naposledy kývnu hlavou na pozdrav a svižným tempem odcházím.

[tab]Po prohlídce voru jsem vcelku spokojený, neboť se mi zdá vcelku dobře postaveno – minimálně tak dobře, aby nás všechny dokázalao dopravit takovou vzdálenost, jakou potřebujeme ujet. Proto neváhám a hned, jak je to možné, vstupuji na plavidlo.
[tab]Chvilku ještě vyčkáme na Zinu, jak se rozhodne a ať už je tomu jakkoli, díky pádlu odstrčím plavidlo od okraje břehu. [i]Tak! Naše dobrodružství na lodi může začít![/i] Usměji se, když se podívám na vor a v myšlenkách si vybavuji bojové lodě, když jsem je viděl v celé své kráse zakotvené v přístavech. [i]Už je to dlouho...[/i]

[tab]Když elf vytáhne kudůkův vak, na nic z toho si nedělám nárok. Však jsem ho také vůbec neznal a i bez toho, jsem zvyklý si vystačit s tím, co mám. Za ta léta jsem už poznal, co potřebné na výpravu je a co není. Poté elf začne chytat ryby, což je výborné, alespoň se na pevnině nebudeme muset zdržovat moc dlouho.

[tab]Po nějaké půlhodině shledávám, že ze mě to nadšení pro pádlování opadlo, také musíme jet proti proudu, což není nic lehkého. Rovněž to, že se „pevná zem“ pod nohama tolik houpe je při nejmenším nezvyk, takže jsem rovněž nervózní, k čemuž přispívá ještě to, že se nikde neobjevil ani jeden Geraldův muž. [i]Že by nás přestali nahánět? Hloupost! Ale kde mohou být – není možné, aby Geraltovi nejlepší stopaři, tučně zaplacení žoldáci, byly tak neschopní. Za tím bude něco jiného.[/i]
[tab]Jak tak postupujeme dál, začíná se stmívat. Dokonce jsem i vystřídán u vesla, takže se spokojeně posadím a odpočívám, prohlížejíc okolní lesy. Snažím se zachytit nějaký pohyb, ať už třeba zvířete. To vždycky chutná lépe, než ryba!


[tab][b]„Opravdu, je čas někde zastavit a prospat se, myslím, že dneska jsme již urazili za těch několik hodin dost. Rozhodně více, než kdybychom museli po svých!“[/b] souhlasím s většinou ostatních, kteří se už o zastávce dohadují.
[tab][b]„Kouř nás může lehce prozradit, ale najíst se musíme. Ke spánku bych vybral spíše levý břeh, hustý les nás bude krýt a odtud rozhodně Geralt nepřijde. Nicméně je zde riziko lesa, může se tam potulovat hodně bytostí, které oheň minimálně zaujme,“[/b] řeknu ostatním a nechám na ostatních, na jakém místě se shodnou a kam tedy kormidelníci zatočí.

33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion – kraj Prastarého hvozdu
večer

[tab]Jakmile se zvedneš, šotci zmlknou, ale zůstávají na svých místech. Tvorečkové tě nezdržují ani nepřemlouvají k dalšímu pobytu, ačkoliv jim očka podezřele často zavadí o vak. Při zmínce o jídle a užitečných věcech se zatváří potěšeně. „Nejlepší by byl kus plátna,“ ozve se odněkud z davu, „a sladké koláčky,“ přihodí další. Ani ostatní nezůstanou pozadu s nápady na všemožné předměty a krmi. Mohl bys klidně přestěhovat celé město, jak zjišťuješ záhy a ještě by to nestačilo.

[tab]Když napřáhneš k Dubínkovi ruku, všichni se zarazí a nastane ticho. I sám skřítek se na tebe zmateně podívá. Pár vteřin mu trvá, než pochopí, co po něm chceš. Potom nesměle natáhne svou ručku a vloží ji do tvé, což vyvolá salvu smíchu u ostatních. Náhle všichni vyskočí a o překot se hrnou k tobě. Každý si chce vyzkoušet nezvyklé gesto. Přitom na sebe vzájemně pokřikují, odstrkují se a častují připomínkami, které vyvolávají další výbuchy smíchu.

[tab]Naštěstí jsi tentokrát ostražitý a tak se ti daří udržet jejich všetečné ručky, v bezpečné vzdálenosti od vaku. Trvá ještě nějakou dobu, než se ti konečně podaří se vysvobodit a vydat na cestu. S úlevou zjišťuješ, že všechny věci zůstaly na svém místě. Brzy necháš malé příbytky daleko za zády a nezdá se, že by tě některý z obyvatel následoval.

[tab]Hvozd táhnoucí se do daleka, po tvé pravé ruce, se liší od obvyklého porostu na nějž jsi zvyklý. Na první pohled na něm není nic divného, ale za okrajovým pásem mlází se jeho vzhled mění. Širokou klenbou mohutných velikánů proniká světla jen poskrovnu a i ve dne tu panuje šero. Silné vrásčité kmeny vzdálené od sebe několik sáhů, obrůstají holé odnože, zakončené větvičkami s lístky. Kroutí se jako kostnaté prsty stařen s vystouplými klouby a dotýkají jeden druhého.
[tab]Prostor mezi jednotlivými stromy vyplňují kořeny obrostlé mechem a půda zakrytá zbytky loňského listí. Překvapivé je i nezvyklé ticho. Nepípne jediný ptáček, nezašustí ani myška. Celkově les působí stísněně a nebezpečně. Přesně takovéhle napětí bývá cítit před bojem.

[tab]Už sedmý den jsi na cestě a řeka v nedohlednu. Hvozd stále pokračuje stejným směrem, nezměněn. Kdyby to bylo možné, dalo by se říci, že se stromy ovládá hněv.
Pláně vystřídala mírná pahorkatina. Jeden vršek střídá druhý. Slunce se kloní k západu, stíny se prodlužují. I když je přes den příjemné teplo, noci jsou tu velmi chladné. Už druhý den se ti nepodařilo sehnat něco k snědku a žaludek ti to vehementně připomíná.

[tab]Ocitl ses v údolíčku porostlém zelenou travou, na jehož dně se klikatí drobný potůček s křišťálově čistou vodou. Temný les lemující pravou stranu není z doliny vidět. Je vzdálen asi půl míle.
[tab]Před tebou je další z kopců, ale tentokrát se od ostatních liší. Na první pohled zaujme okrouhlá věž z níž zbyla pravá polovina. Levá se zřítila už před mnoha lety. Pokud se rozhlédneš pozorněji můžeš všimnout i pozůstatků hrádku. Zůstaly z něj jen základy a i ty obrůstají keříky. Přesto se dají mezi rostlinstvem rozlišit výstupky, které od obyčejného kamene odlišují pravidelné úhly rohů. Výstup k němu může trvat tak půl hodinky.
[tab]Další potěšující zprávou je trio mladých ušáků, kteří se bezstarostně prohání na stráni.

[tab][b]„Nač to potřebuješ vědět?“[/b] reaguju mile na Rohiho dotaz, [b]„známe se teprve dva dny. Jediné a co ti bude stačit je, že jdeme do hor,“[/b] dál už nedávám najevo, že bych nechtěl k tomu cokoli dodávat. Jestli hobitovi osvětlí situaci více Victor, je mi už jedno.
„Ta levá strana mi taky připadá, jako lepší nápad. Jestli nemáte nikdo nic proti, mohli bychom přistát tam,“ připraven začít pádlovat k levému břehu čekám, co ještě dodá Victor. Pokud by neměl jakýchkoli námitek a my úspěšně přistáli, začnu s přípravami na přenocování.

[tab][b]„Těch lesních obyvatel se snad nemusíme bát. Stejně budeme mít asi hlídky a ten vor můžeme upevnit tak, aby šlo co nejrychleji zase odplout,“[/b] řeknu, jakmile všichni vystoupí. Od hobita vezmu látku s rybami a začnu s přípravami večeře. [i]Snad někoho napadne rozdělat oheň, než to připravím. Škoda jen, že to jsou amuři, ta šupinatá kůže se asi bude muset stáhnout.[/i]
Každou rybu prvně omráčím dřevěným držákem nože, poté od každé oddělím hlavu. Krahujci, kterého jsem již předtím usadil nedaleko, hodím jednu, dvě hlavy. Ostatní nabídnu Claudiusovi, zda-li pak je nechce pro svého vlčáka, popřípadě, pokud se někdo nenabídne, že by z nich chtěl uvařit rybí polévku. V kuchání pokračuju tím, že těla amurů rozřežu zespoda, podél celé délky. vyndám vnitřnosti a pokusím se je stáhnout z kůže. Až a jestli se mi to všechno podaří, půjdu hledat nějaké vhodné klacky nebo větve, na kterých by se ryby daly upéct. Pokud nic nenajdu, nezbude mi nic, než použít své šípy.

[tab]Jestli ještě nikdo nerozdělal oheň, s nechutí se do toho pustím. Nahrabu nějaké suchší listí i větve a křesadlem se je pokusím zapálit. Poté, každého, kdo bude mít chuť, vyzvu, aby si vzal ať už klacek nebo šíp, v tomto případě zdůrazním, aby na něj dávali pozor. Pak opláchnuli v řece amura a začali opékat. Sám to hned provedu.
[b]„Dobrou chuť. Jestli tahle rybí pečeně někomu nevyhovuje, mám někde zabalený kousek srnčího ze včerejšího rána. Snad ještě bude dobrá.“[/b]

[tab]Poněkud nezúčastněně poslouchám vyjádření mých společníků. Sám si hlavně hledím toho, abych se svým ne zrovna velkým fyzickým fondem zvládat pádlovat. Rohiho dotaz mi sice v daný moment není moc příjemný, ale dříve či později jsem tuhle otázku očekával. [i]Jistě. Neznáme se dlouho a svým způsobem má právo na to vědět, oč jde. Ale z toho všeho mu to mohlo dojít.[/i] Chvíli váhám, jestli něco říci nebo ne. [whisp][i]Když toho bude vědět moc, bude nebezpečný a mohl by se od nás někdy večer odpojit. Ale zase když mu neřekneme nic, nebude mít v nás důvěru, nic ho k nám nebude poutat a tudíž pro něj nebude problém bez okolků něco vyzradit. Co je menší zlo?[/i][/whisp] Po Keeriasovi se nakonec sám podělím o své vyjádření.
[b]„Tady můj přítel má pravdu. Ale jestli tě to hodně zajímá, budiž. Jednoduše jsme naštvali jednoho chlapíka a aby toho nebylo málo, přátelíme se s osobou, kterou dotyčný moc nemusí. Konec příběhu. Víc ti toho prostě říct nemůžeme i kdybychom chtěli. Ber to tak, že kdybys věděl podrobnosti, máš problém, že to od nás víš a my zas problém, že jsme ti to řekli. Tak to prostě je.“[/b] Povím na závěr s lehkým úsměvem a víc to nehodlám řešit. [i]Když nás chytnou, lepší ať detaily ví co nejméně lidí…[/i]

[tab]Na návrh Claudiuse a Keeriase souhlasně přikývnu.
[b]„Souhlasím už z toho důvodu, že nikde poblíž není brod a hoši by se museli zatraceně snažit, aby se na druhou stranu s nějakým vojskem dostali.“[/b] Povím polohlasem, zatímco pádlem pomáhám Keeriasovi natočit vor tak, jak potřebujeme. Nelíbí se mi sice myšlenka ohně uprostřed tmavého lesa, ale sám mám hlad, který zavrhuje možnost tuhle variantu vyvrátit. [i]Jen doufám, že tu někde není něco jako medvěd. Proti tomu nám ani velkej meč moc nepomůže.[/i] Koutkem oka si povšimnu, jak Claudius prohlíží les. Nedá mi moc práci odhadnout, co ho asi zajímá. Co zajímá nás všechny.

[tab]Pokud se nám úspěšně podaří dostat se k břehu, pomůžu dostat vor tam, kam potřebujeme. Zároveň přemýšlím i o možnostech, co na nás Gerald chystá. [i]Pokud je pravda, že jsou tu nějací lesní lidé, určitě sem nepotáhne s celým vojskem. To je moc okatý. Ale co má v plánu?[/i] Následně se nabídnu Keeriasovi k tomu, že rozdělám oheň a vytáhnu z brašny křesadlo. Po dnešním zážitku se stromy se nemám k tomu, abych se někde potuloval sám.
[b]„Mohli byste kdyžtak ostatní, co nemají nic na práci, prosím přinést nějaké větve?“[/b] Optám se zdvořile, nežli pokračuji. Zároveň podám Keeriasovi sáček se solí.
[b]„Předpokládám, že ji máš jako správnej zálesák máš, ale pokud ne, vem si ode mě.“[/b] Když domluvím, vezmu nějaké suché listí a zkusím rozdělat oheň. Pokud se to povede, dojdu si pro nějakou větev na opékání.

[tab]Následně se s ostatními podělím o svojí teorii.
[b]„Stejně si myslím, že nás vojáci už nesledují. Jestli tu jsou nějací lesní lidé, vojáci se sem nedostanou. Nic bych ale nedal za to, že na nás budou čekat hezky u hranic a počkají, až k nim doplujeme sami.“[/b] Poté se podívám po voru.
[b]„Na druhou stranu by mohli vyslat špeha, který by nám mohl pořádně zavařit, pokud bude šikovný. Ten vor bude potřeba během večera ohlídat. Claudiusi,“[/b] otočím se s zájmem na barbara, [b]„dokázal bys kdyžtak kolem nás udělat nějaké jednoduché pasti nebo aspoň něco, co nás upozorní, pokud někdo nezvaný vstoupí? Docela by se to šiklo, pokud tu nejsme sami.“[/b] Dodám s úsměvem. Poté očekávám reakce ostatních.

[whisp][i]Jak velká náhoda? Dobrá otázka. Jak často se stává, že se člověk probudí jinde, než kde usnul?[/i][/whisp]
[b]"Čistá náhoda, je-li vůbec taková možná. Utíkala jsem od té skupinky vojáků, když jsem se vám připletla do cesty."[/b] Odpovídám elfce na její dotaz, zatímco pomáhám Keeriasovi se zametáním stop po práci.
[b]"Neměla jsem moc na výběr, kam se z města vydat. O Starosrdci kolují divné zvěsti - ale pořád jen zvěsti, kterým ne všichni zcela věří.[/b] Krátce se otočím na statné velikány, kteří nám způsobili nemalé komplikace. Zdá se, že bych chtěla ještě něco dodat, ale nakonec jen pokrčím rameny a zaobírám se mlčky činností.

[whisp]Jít? Nejít? Klid u manuální práce využívám k myšlenkám. Elfčina slova ve mne vyvolala jednu důležitou otázku, nad kterou jsem zatím moc nehloubala:
[i]Kam se vlastně chci vydat?
Chci se držet nimi? Se skupinou, kterou Gerald hledá kdovíproč? Nevrtám se ještě do většího bláta, než v jakém sama jsem?
Na druhou stranu - co sama? Ve starosrdci... Mezi elfy... I když jsem elfce řekla něco jiného, jen málokdo by byl takový blázen, aby se tam vydával. I kdyby mě stromu pustili... Proč vůbec mne ano a ostatní ne?
A kam vůbec oni mají namířeno?[/i][/whisp]

Když dojde na nastupování, znejistím. Na náš výtvor se dívám s pochybnostmi, otálím, několikrát se ohlížeje zpět na stromy. Nakonec ale nastoupím. Mlčky, jako bych právě udělala nějaké hrozně těžké rozhodnutí, po němž potřebuju trochu oddechu. Celou cestu mlčím, oči upřeny ke vzdalujícímu se břehu.
[whisp]Vpravdě se mi od stromů moc nechce. Ten zvláštní pocit mi byl milý, uklidňoval mne.
Narozdíl od nejisté skupiny dvounožců, která má navíc mezi sebou zrádce.
Udělala jsem dobře?[/whisp]
Zbystřím až při hobitově dotazu. Pohlédnu na něj, následně na ostatní z družiny. Náhle živý lesk v očích prozrazuje, že jeho otázka vcelku pálí i mne. Vysvětlení obou mužů si poslechnu pozorně, s přemýšlivým výrazem ve tváři. Evidentně by mne zajímalo víc, než takovéhle mlhavé informace. A i když Victorovo uzavření tématu mluví za vše, nadechnu se k další otázce.
[b]"A proč zrovna do hor? Co tam?"[/b] Obrátím sen a něj. Tón hlasu napovídá, že jsem tak nějak zpola smířená s tím, že žádnou konkrétní odpověď asi stejně nedostanu, ale že jsem to prostě musela pro klidné svědomí alespoň zkusit.
[whisp][b][i]V ledovém zámku, ve sněžném moři,
tisíciletý stařec spočívá v hoři.[/i] [/b]

Ani nevím, proč jsem si najednou na ten sen vzpomněla. Byl bláznivý. Začínám mít ale pocit, že nejen ten sen, ale celý dnešní den. A dost možná i ten zítřejší.
[i]Někdo tady mluvil o náhodách? Není už moc velká, že jdou do hor? Sněžné moře - co jiného by to mohlo být? Co tam oni budou pohledávat? A co já? [/i]
Příliš moc otázek. Příliš moc podnětů, zaručujících neklidný spánek na mnoho nocí dopředu.[/whisp]
[b]"Já zajdu." [/b] Odvětím na jeho další žádost ohledně dřeva, když konečně staneme na pevné zemi, a začnu sesbírávat větve. Další dění v tábořišti poslouchám jen jedním uchem, zdá se, že oblížím spíše okolí.
[whisp]Mnohem víc mne zajímá les jako takový. Stromy jsou zde jiné, přesto - cítím z nich to samé, co na protějším břehu?[/whisp]

[tab]Na Victorovu pomerne stručnú odpoveď neskrývam nespokojnosť, no viac nevyzvedám. [whisp][i]Je to ich vec a namočil som sa do toho sám, ale stavím svoju fajku, že v tom bude viac. Len tak niekto by na nich neposlal toľko vojakov a nevypísal by za nich takú odmenu. A za velezradu. Mimmo to sa ešte vtedy Keerias zrejme prekecol, že hľadajú akúsi Aldwerinu slzu. Bohužiaľ mi to nič nehovorí a ani sa nemôžem spytovať po okolí, lebo ak by to vzbudilo podozrenie, skončí moja hlava v koši. [/i][/whisp]
[tab]Odpoveď na Zininu otázku si len domyslím z toho, čo viem. [i]Nie je to ani také ťažké,[/i] pomyslím trochu sa pousmejem.[whisp] [i]Ak sa nemýlim, tak sa budeme musieť aj vrátiť. A ak to tamtí vedia, tak si na nás len pekne počkajú.[/i] [/whisp]
[tab]Keď prirazíme k brehu, nenápadne si vydýchnem, ďakujúc všetkým bohom, na ktorých si spomeniem, že som to prežil. Kým Victor zakladá oheň, akosi nemám čo na práci, tak sa obšmietam okolo táboriska a sem tam zodvihnem väčší kus dreva. Popri tom sa snažím nájsť nejaké známky života v bližšom okolí. Neprepočujem však Victorovu poznámku o hraniciach.
[tab][b]"Neviem, ako to na hraniciach vyzerá, ale určite tam bude nejaké slabé miesto. Pochybujem, že tam bude toľko vojakov, aby súvisle pokryli celé hranice. Ale to sa dozvieme, až tam prídeme,"[/b] zakončím veselo a začnem jeden z nájdených konárov zahrocovať, hneď po tom, ako si overím, že nejde o jedovatý druh.

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
večer po setmění

[tab]Zamíříte k levému břehu, do prastarého hvozdu. Vytáhnout vor na špatně přístupný břeh vyžaduje spolupráci, šikovnost i notnou dávku trpělivosti. Hluboké ticho a vzduch prosycený hnilobou, doplňuje už tak pochmurnou atmosféru.
[tab]Krahujec i vlče odmítají všemi možnými způsoby opustit plavidlo. Pokud nechcete skončit poškrábáni, pokousáni či s bolestivým klovnutím, musíte je zanechat zde. Tábořit přímo u vody se vzhledem k stoupajícímu terénu a porostu nedá, ale vybrané místo je jen necelých šest sáhů odtud směrem do lesa.

[tab]Proplétáte se mezi dřevnatými výhonky k malému plácku. Z vody se nezdály až takovou překážkou, jakou se náhle staly. Skoro jakoby vám sami bránily v postupu, zachytávají za oděv a znesnadňují cestu. Do toho co chvilku zakopnete o kořen, nebo se svezete po kluzkém mechu a listí. Jedině Zině se daří mezi porostem hladce proklouznout.
[whisp "Zina"][tab]Větve před tebou uhýbají a kořeny ustupují z cesty. V duši se ti rozprostírá příjemný pocit, jako když se vracíš domů z dlouhé cesty. Stromy tě vítají jemným šuměním lístků, které souzní v uklidňující tóny, jež se vzájemně doplňují. Lesní orchestr zpívá na přivítanou. Ovšem jejich radost z návratu kazí zbytek skupiny. Hvozd si je tu nepřeje, pouze trpně snáší jejich přítomnost, protože tě doprovází. Pod tím vším jako spodní proud proplouvá strach tisíciletých z neznámé, nebezpečné choroby, která pomalu sžírá jejich tělo i mysl. Prastaré nakazil mor temnoty, jenž se pomalu šíří a bere jim zdraví a sílu. Proniká půdou mezi kořeny, šíří se mízou a část po části je ovládá. [/whisp]
[whisp "Keerias, Claudius Ruthven"][tab]Od doby, co jste vstoupili nohou na tento břeh, tu něco nesedí. Okolní ticho je nepřirozené. Nikde nezašustí myška, hledající úkryt před nevítaným vetřelcem. Z dálky se neozve volání šelmy vydávající se na noční lov, či zahoukání sovy, hledající potravu. Dokonce neslyšíte ani ševelení listí, i voda jakoby se bála zašplouchat o kraj země. Obě zvířata se na středu plavidla tisknou k sobě a ani nedutají. Na všem leží tíživý příkrov ticha.
[tab]Hustá pokrývka listí a vystouplé kořeny jsou vlhké, kluzké, cítit hnilobou a to nepršelo zase tak dlouho. V půdě je cosi zkaženého. Zdravá podstata lesa byla napadena záhadnou nemocí, kterou nedokážete určit, ale jistě víte, že tohle není přirozené.[/whisp]
[whisp "Rohi"][tab]Celý čas, cos vystoupil z voru, máš pocit, že tě sledují neviditelné páry očí. I kdybys svůj smysl namáhal sebevíc, nedokážeš jim dát přesnější tvar. Skrytí zvědavci v temnotě. Nemáš dojem bezprostředního nebezpečí, ale není to právě příjemný pocit. Neopouští tě po celou dobu pobytu.[/whisp]

[tab]Oválný volný prostor má pouhé dva sáhy, abyste se všichni vešli je třeba se uskromnit. Keerias se pustí do porcování ryb, Viktor mu nabídne pytlík se solí a vezme na sebe nelehký úděl rozdělat oheň. Najít cokoliv suchého, vhodného na podpal, se velmi brzy ukáže jako neřešitelný problém.
[whisp "Victor Dantes"][tab]Ať hledáš jak chceš, všechno je vlhké, prohnilé nebo pokryté plísní. Prolezl jsi celé blízké okolí, přesto tu není nic, co by se dalo použít jako troud. Nakonec je přeci jen tvé snažení korunováno úspěchem. Dole u vody se válí trs suchých vodních řas a o kus dál uschlý keřík, naplavený sem při velké jarní vodě.[/whisp]
[tab]Zina se vydá na dřevo, zachází stále dál a brzy vám zmizí z očí mezi stromy.
[whisp "Zina"] Zjišťuješ, že najít něco na podpal není vůbec snadné. Silná pokrývka napadaného listí tlumí kroky, a vše co se v ní nalézá je v rozkladu, vlhké, prohnilé nebo pokryté plísní. Pokud chceš můžeš sebrat některé z vrchních ulámaných větví, ale budou spíš čadit než hořet a jen za předpokladu, že se povede rozdělat dostatečný plamen. Na založení ohně se naprosto nehodí.
[tab]Nalámat spodní větve stromů či dřevnaté výhonky by bylo řešení, ale podvědomě cítíš, že bys tím stromům způsobila bolest. Dokonce i představa něčeho takového v tobě vyvolává lítost a mrazení.
[tab]Zabrána do hledání, zašla jsi o něco dále než jsi měla původně v úmyslu a ocitla se u širokého kmenu, který by i tři vzrostlí muži měli problém obejmout. Na okamžik se ti jeho pevné obrysy rozmažou před očima a posléze z něj vystoupí ženská bytost. Vypadá jako člověk, ale její kůže je hnědá, povrch se podobá se kůře. Tmavě zelené, dlouhé vlasy svázala travou na temeni hlavy do culíku. Pohlíží na tebe černýma hlubokýma očima, ze strnulé tváře nelze vyčíst, co si myslí. Tělo chrání kazajka a kalhoty z jemné kůže. Nohy má bosé. Ozbrojena krátkým lukem, upevněným na zádech, přes rameno přehozen řemen od toulce se šípy. Za opaskem v pouzdře má zastrčenu dlouhou dýku.
[tab]„Vítej, sestro, mezi námi,“ pronese tichým hlasem, který se podobá ševelení listů. „Sudba se naplňuje. Čekáme na tebe, už velmi dlouho,“ pokračuje stejným tónem, ale její rty se nepohybují a ústa neotvírají. Kdyby ses chtěla přiblížit, zjišťuješ, že se nemůžeš pohnout.
[tab]„Ach tak, nevíš o nás a neznáš svůj úděl,“ zaševelí chápavě. Zřejmě vycítila tvůj zmatek v duši. „Jsme dryády, ochránkyně stromů. Tvá matka byla jednou z nás, ale pak se zakoukala do člověka. Byla s ním velmi šťastná. V době kdy ses narodila, žili spolu osamoceně na kraji lesa. Tehdy je navštívil, Kventin, bratr tvého otce. Ten podlý muž oba sprovodil ze světa a tebe pohodil v lese vlkům. Ochránily jsme tě, ale nedokázaly se o tebe postarat. Naštěstí sem zavítala jedna vesničanka a odnesla tě sebou. Možná mi nevěříš, ale můžeš se přesvědčit. Máš na rameni stříbrné znaménko velikosti mince, stejné jako my.“ Poodhalí koženou kazajku a skutečně můžeš spatřit nachlup stejný znak.
[tab]„Vidíš, i ty jsi součástí hvozdu, i kdyby sis to nechtěla přiznat. Soucítíš s ním, dokážeš vnímat jak smýšlí, jak se cítí,“ stále na tebe pohlíží se strnulým výrazem z něhož nelze nic vyčíst, ale kdesi uvnitř si uvědomuješ její smutek i obavy.
[tab]„V poslední době se tu šíří neznámá choroba. Neznámý jed otrávil zemi, která se přetváří v bažiny a stromy umírají. I my samotné skomíráme a sil nám ubývá. Proto jsme navštívily vědmu, žijící hluboko v srdci hvozdu. A od ní mám toto poselství:
[tab]Ta jež počata byla s láskou, z náruče matky vyrvána a nepřízní osudu zocelena.
Zbloudilého Poutníka, co času odolává, nalézti musí.
On temnotu v pýše vypustil, a svázat ji může, jestliže v odpuštění uvěří.
[tab]Tak pravila ona moudrá bytost,“ zakončí vysvětlení. Vzduch, kolem ní se začne chvět. “Nyní tě musím opustit. Snad se znovu shledáme,“ doznívají poslední slova. Když opět okolí nabude ostré obrysy, dryáda je pryč. Před tebou stojí pouze vzrostlý kmen, který měla za zády. Opět se můžeš normálně hýbat.[/whisp]
[tab]Rohi obchází tábořiště a pátrá po vhodném prutu na opékání.
[whisp "Rohi"]Všechno je mokré, silná pokrývka listí tlumí kroky. Větve napadané na zemi jsou potaženy plísní a ty na stromech zase vyhlíží nedostupně, navíc jsou různě zkroucené a naprosto nevhodné. Dalším problémem je, že si nejsi úplně jistý, které keře jsou jedovaté. Ty co tu převážně rostou, jsou pro tebe neznámé. Po delší době hledání, se ti přeci jen povedlo, najít dva vhodné lískové pruty. Nedávno je muselo odlomit nějaké zvíře, když se prodíralo k vodě.[/whisp]

[tab]Zina přichází právě v okamžiku, kdy Victor vytáhl křesadlo a pokouší se zapálit oheň. Má připravenu hromádku troudu ze suchých řas i větvičky, jimiž přiživí plaménky. Z druhého konce se blíží Rohi. Keerias zrovna dokončil stažení a úpravu ryb. Keskiyo opečovává svou zbraň na kraji tábořiště. Mezitím se úplně setmělo a jen slabý srpek měsíce matně ozařuje prostor.
[tab]Jakmile vyletí prvních pár jisker, z hromádky začne stoupat úzký proužek dýmu. V tu chvíli se ozve divoký hukot, jakoby se právě strhl vichr. Větve zasténají a nejbližší ohebné pruty prudce švihají do doutnajících travin, během několika okamžiků udusají vznikající plaménky a rozmetají řasy do všech stran. To už se rozpohybují i statné větve. Po částech se probouzí ze strnulosti a získávají ohebnost. Všude je slyšet praskot a vrzání. Zetlelé listí začne odletovat, jak se kořeny osvobozují ze země. Zbývá pouhých pár vteřin, než se stromy zcela proberou k životu.

[tab][b]„Proč do hor?“[/b] zeptám se Ziny, aniž bych čekal odpověď, [b]„jednoduše, protože musíme a nemáme příliš na výběr,“[/b] teď už s doufáním, že nepřijdou žádné další dotazy od mých společníků, vystoupím na břeh. S ostatními, pokud budou souhlasit, vytáhneme vor na „plážičku“. Potom mě překvapí dravcovo i vlčí chování. [i]Naposledy takhle vyváděli, když šli po Victorovi a Claudiusovi ty kořeny.[/i] Trochu rozrušen, přeci jen pokračuju dále od břehu, k místu kde se chystáme strávit noc. Naštvaný z kluzkého a nohy podkopávájícího podrostu několikrát trošku nahlas zakleju.

[tab][b]„Je tady ale až moc velký klid,“[/b] prohodím mezitím, co zpracovávám ryby, „a navíc, Claudius mi dá jistě zapravdu, půda tady v těch místech je necítím se tady jaksi „běžně,“ řekl bych. Hmm... asi potom nejsem správný zálesák, díky,“ řeknu s úsměvem a vezmu od Victora menší pytlík. Každou rybu lehce osolím a pak vrátím sáček svému majteli. Jako náhodou se Victorovi poštěstilo vykřesat nějaké plamínky, zrovna když jsem skončil s prací na rybách. Tudíž jsem se už chystal sebrat jeden z prutů který Rohi přinesl, když najednou mě vylekal praskot dřeva.

[tab][b]„S tím ohněm to asi nebyl až tak dobrý nápad,“[/b] ironicky konstatuju, jakmile větve udusají chvíli tomu vzniklé plamínky. Pravou rukou tasím meč a levou popadnu svůj vak. [b]„Nemám to slovo rád, ale teď mě nenapadá nic jiného, než útěk!“[/b] zvolám na své druhy, poté se čím jak nejopatrněji rychle vydám přes kluzký povrch zpátky k voru. Pár sáhů dlouhý prostor se snažím opatrně přeskákat čím jak nejmenším počtem kroků a zmenšit tak riziko upadnutí nebo sklouznutí. Doufajíc, že se k voru dostanou i ostatní, jsem připraven co nejrychleji s jejich pomocí opět spustit plavidlo na řeku. Jestli se nestihnou všichni vrátit, s mečem v ruce se jim pokusím vydat na pomoc.

[tab]Keď obchádzam okolo tábora, neodbytný pocit niečoho, čo nás tu nechce je čím ďalej tým nepríjemnejší. [i]Je to síce dobrý úkryt, ale aj dobrá pasca. Niečo to naozaj nehrá. Bojím sa, že ani toto miesto na nocovanie nebolo vybrané zrovna dvakrát dobre....[/i]
[tab]V zamyslení zodvihnem dva vhodné lieskové prúty a pomaly sa vraciam k táborisku, keď sa odrazu podarí Victorovi rozložiť oheň.
Rozpútaná reakcia je absolútne nečakaná a na druhú stranu ani nečakateľná. [i]To si už z nás niekto musí robiť srandu! Hlodavce vojaci, stromy a čo ja viem čo ešte! To sa v tomto kúte sveta nedá nájsť normálne miesto na nocovanie?[/i]
[tab]Nečakám, kým Keerias dohovorí a okamžite zahodím nájdené prúty, rozbehnem sa do táboriska, kde zhrabnem svoj batoh abez čakania sa rozbehnem smerom k spásonosnej plti. V prítmí sa snažím využívať všetky svoje zmysly, rýchlosť a obratnosť, ktorými ma príroda obdarovala a nehodlám sa zdržiavať a čakať na ostatných. [i]Proti tomu lesu im asi ťažko pomôžem a ohroziť aj seba by bola hlúposť.[/i]
[tab]Ak sa mi podarí dostať na plť, tak neváham a okamžite naskočím. I keď som sa predtým plavby doslova desil, teraz sa stáva vratké plavidlo paradoxne jedinou záchranou. [i]Ak to takto pôjde ďalej, tak sa nemusíme dostať nielenže naspäť, ale ani tam?[/i]

[whisp]Vlhké, shnilé, plesnivé... Dost pravděpodobně je tohle vůbec první věc dnešního dne, která je hodna přízviska 'očekávané'. Představa noci bez ohně je ale to poslední, co by mou mysl momentálně zatěžovalo. Přes všechen déšt a vlezlou, všudypřítomnou vlhkost, a vůbec nevlídnost počasí i osudu, je má duše kupovidu zcela klidná. Co klidná - ač si to nechci zcela připustit, raduje se. Jen hlava se ptá: Proč? Nechápe počínání hvozdu. Nemohla jsem si nevšimnout boje, který museli svádět ostatní z družiny s kořeny a větvemi místního porostu.
[i]V čem jsem jiná?[/i]

Na živé větve stromů si nedovolím ani sáhnout, samotná myšlenka, že bych to udělala, mne, zvláště po všech dnešních událostech, děsí.

Obrovitého stromu bych si nijak zvlášť ani nevšímala, kdyby ovšem...
Protřu si oči, rozmazání okolí přirozeně dávám za vinu únavě po náročném dni a sametové tmě. Chyba lávky!
[i]C...Co to..?[/i]
Na ženskou postavu vytřeštím oči. Kdesi jsem kdysi slyšela, že člověku můžou opravdu vypadnout bulvy z důlků. Nevím, jak je to možné, ale jestli to byla pravdivá informace, mám v tuhle chvíli zatraceně velké štěstí, že ty mé jsou v lebce zakořeněny opravdu pevně.
[i]Čekat nečekané. To nejhorší přichází ve chvíli, kdy už si člověk říká, že ho už nic nepřekvapí.[/i] Smutně pravdivé. Nepohnu se, ani kdybych mohla. Zatímco bytost ke mne 'promlouvá', svaly v mém těle prostě vypověděly službu a jen mozku, panicky křičícímu: “Dýchat, dýchat,” můžu děkovat za to, že jsem ještě na nohou. Má mysl je totiž momentálně zcela jinde. U slov dryády. U mé minulosti.[i]

Minulost? Má matka? Otec?
Co je mi do minulosti!? Už dávno jsem se rozhodla to neřešit. Kolik probdělých nocí, plných stesku, mne má minulost stála! A teď, když už se od ní odprostím, najde si cestu k mému nitru znovu. Jak, jak..?[/i]

Ani nevím, kdy se mi povolily obličejové svaly a mé rty vytvořily tichou podobiznu Ó. Zavřu je až když uvidím znaménko na jejím těle. Do puntíku stejné, jako to moje...
Ještě hodnou chvíli po jejím zmizení jen stojím a zírám do míst, kde stála. Její slova jakoby ke mne doléhala až teď. Komunikace se stromy, má doposud nejasná minulost.. Vše do sebe najednou zapadá. Až příliš lehce.
A ty verše..?
Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Pomalu probudím své tělo ze zkoprnělosti a vydám se zpět k tábořišti. Nikam nespěchám, větve už nehledám, myšlenkami jsem zcela někde jinde. Pryč z hvozdu, ve kterém jsem s celou tou podivnou družinou. Jeden by řekl, že po takovém množství informací už nebude na otázky místo. Paradoxně je to v mé hlavě právě naopak.
[i]Čekali na mne? Proroctví? Najít Poutníka? Toho v horách? Co mě sem vůbec přivedlo? Kdo na mne ve městě narafičil Tridenovu smrt? Náhoda? Něbo něčí dokonalý plán..?

Takz doufám, že se ještě setkáme... sestro...[/i] Mám na tebe pár otázek...[/whisp]

K tábořišti se vrátím tiše jako duch. Následuje rychlé obhlédnutí situace, načež se vydám přímo k oheň rozdělávajícímu Victorovi, abych nasbírané klestí složila vedle něj. Na vykřesané jiskry, první předzvěsti tepla po celém nepříjemně vlhkém dni, bych se zadívala s potěšením.
Kdyby se dříve neostalo něco jiného.

Do morku kostí mrazící, nepřátelský vichr. Podivné zvuky, pach tlejícího listí, najednou odletujícího pryč. A důvod toho všeho?
[i]My pitomci![/i]
Bez přemýšlení dupnu do ohniště, abych rodící se oheň zadusila do mokré hlíny dřív, než stačí pořádně vzplanout. Po zbrani nesahám, stejně tak se nedávám na útěk, Keeriasova slova jako bych ani neslyšela. Místo toho se hned vzápětí obracím ke stromům.
[whisp]Mysl mi přitom už naplno pracuje. Opět se snaží komunikovat.
[i]“Dost! Neublížíme! Nejsme nepřátelé!” [/i]Vysílám ke stromům prosby. Stručné, jako předávali oni mně předtím. Rychlé, aby nestihli nikomu ze skupiny ublížit.
[i]“Už se o to nepokusíme. Žádný oheň. Žádná ostří. Ráno zase zmizíme! Prosím!”[/i]

Vyjde to i tentokrát? Co když ne?[/whisp]

[tab]Šťastně se usměji v momentě, kdy se mi podaří vykřesat oheň. [i]No vida, zas tak moc jsem za tu dobu nezapomněl.[/i] Už se chystám přiložit menší polínka, když v tom švihající větve můj pokus zmaří. Instinktivně uskočím co nejdál. Ihned mi docvakne oč jde. Překvapeně se podívám před sebe a ihned vstanu. [i]No do háje! Jednou mi to už bohatě stačilo…[/i]
[b]„Pryč!“[/b] Ozvu se hlasitějším hlasem, vezmu si své věci a běžím co mi nohy stačí k voru. [i]Tak proto sem ta zvířata nechtěla.[whisp] Nikdy už nevěř těm idiotům. Už nikdy! Udělal jsi to jednou a jak to dopadlo, Victore? Přece nesmím zemřít kvůli hlouposti druhých.[/whisp] [/i]

[tab]Uprostřed běhu vytáhnu sáček se solí a z půlky jej vysypu za sebe. Co vím, tak sůl a rostliny moc nejdou dohromady, takže by to snad mohlo ty kořeny zpomalit. Okamžitě skočím následně do voru, chopím se pádla a fofrem pádluji pryč.
[b]„Pohněte sebou sakra!“[/b] Snažím se vyhecovat vážným hlasem ostatní k rychlému opuštění místa. Další ztráty by se nám moc nehodili, což si dobře uvědomuji. [whisp]Na druhou stranu, čím míň lidí, tím méně hladových krků. [i]A pletu se snad?[/i][/whisp] Počínání Ziny mě tedy v danou chvíli dost překvapí. Nevěřícně zakroutím hlavou. [i]Co tam kruci dělá, holka praštěná? Chce snad aby ji ty stromy zabily nebo co?![/i]
[b]„Zino! Poběž hned za námi!“[/b] Zařvu na ní naléhavým hlasem. [whisp]Vše je ovšem jen takový ten výkřik, aby se neřeklo, že je mi to jedno. Ve skutečnosti je mi upřímně fuk, jestli zemře nebo ne. Neznal jsem ji a ať už bude žít nebo ne, nic tím nezískám.[/whisp]

[tab]Vztek a strach, které prostupují celým hvozdem jsou příliš silné, abys je dokázala zvládnout. Téměř okamžitě poté, co zkusíš stromy zastavit, je ti jasné, že neposlechnou. Emoce, které vysílají tebou prostupují jako obrovské vlny nekonečného moře.
"Zabít..., zničit...," zní ze všech stran, aniž by tě poslouchaly. Přesto jsi jediná, na koho přímo neútočí. Větve létají kolem tebe a s tlumeným boucháním dopadají na listnatou pokrývku.

[tab][b]„Ale no tak, Fenrire!“[/b] napomínám vlče, když se ho snažím dostat z voru. To však ne a ne se hnout, jako by se něčeho bálo! [i]Ale sakra čeho – vždyť je to obyčejný les! Tak pojď..[/i] ještě jednou naposledy se pokusím Fenrira vzít a dostat ho z voru na pevnou zem, ale zase začne škrábat a kousat. [b]„Tak si buď kde chceš, ale podruhé tě z vody tahat nebudu!“[/b] řeknu a sám pokračuji za ostatními do lesa.
[tab]Lesem jsem za ta léta zvyklý procházet bez nějakého zadrhávání, proto už jen to, že tady se o mě zachytí každý trnek nejmenší rostlinky, mě přivádí do rozpaků. K čemuž notnou dávkou přidává ještě to mrtvolné ticho – však ani řeka není slyšet tak, jak by slyšet být měla.

[tab]Začnu si dmout dýmku tabákem, avšak zatím nekouřím. Procházím se po okolí – však tu něco nehraje, nikde zvuk po ničem živém. Všichni společníci hned mají něco na práci, a tak jen tiše dodávám: [b]„Tady něco nehraje.“[/b]

[tab]Chvilku nato však už Victor rozkřesá oheň. [i]Vida, teplo mě snad uklidní. Však ano, jsme v bezpečí, Geralt nikde. Tyhle lesy nemůže ovládat.[/i] Najednou se však něco začne dít – a to něco je les. Les se dává do pohybu! Větvičky hasí oheň.
[tab][b]„Rychle pryč, entové!“[/b] zařvu hned, co to jde. Chytnu pár ryb a okamžitě se rozběhnu k voru. Naštěstí není tolik vzdálené. [b]„Padejte!“[/b] zvolám ještě, než sám začnu utíkat na vor. Zde ho pomohu dostat na vodu. Sleduji, co se s lesem děje, raději nemyslím. Poté počkáme na ostatní, až nás doběhnou a jen co je to možné, odrážím nás pádlem od břehu a pokračujeme ve směru jízdy.
[tab]Až nyní si zapálím svou dýmku. [i]Jestli za náma půjde Geralt, budou na něho čekat pěkně naštvaní entové! A že jentak neusnou! Ale vůbec, co že nevím, že poměrně tak „blízko“ od mého domova je celý les entů?[/i]

[whisp]Opakovaný vtip není vtipem, věci se nikdy nedějí dvakrát stejně – nebo se alespoň nedají stejným způsobem řešit. A mě to mohlo napadnout. Bylo by to až příliš jednoduché.
Ač nahlas nejsem schopná ani hlásky, v duchu zaúpím. Zoufale a zároveň zaraženě. Tolik nenávisti a touhy zabíjet, kolik ze stromů kolem přímo sálá, mne vyděsí. Ani všechny podivné události dnešního dne a informace, jež se mi dostalo, mne na něco tak silného nepřipraví.
[i]Nemoc...[/i] Bleskne mi hlavou těsně před dalším slovíčkem. Či spíš ozvěnou Victorova hlasu:

[i]Pryč! [/i]
[/whisp]
Snad jsem naivně doufala, že zadupnutí těch pár jiskřiček postačí k uklidnění hvozdu. Nebo jsem prostě jen nechtěla uvěřit tomu, že se to všechno děje znovu. Tak, či onak, Victorovo volání mne probere z nečinného postávání stejně, jako prásknutí biče kočího na zapřáhnutého koně. V mžiku se otočím, chňapnu po svých věcech a tak rychle, jak jen mi to kličkování mezi rozdivočelou přírodou dovolí, se rozběhnu za ostatními k voru.
Tentokrát už s vstupem na něj neváhám ani setinu vteřiny.

[tab]Zdrcený a strhaný se plahočím krajinou. Na nic kromě svého prázdného žaludku nemyslím, jen nohy mechanicky postrkuji dopředu. [i]Takhle dlouho jsem bez jídla snad ještě nikdy nebyl... Ani když se na mě otec rozzlobil tenkrát, když jsem si stěžoval na večeři a on mne za to nechal o hladu.[/i]

[tab]Z apatie mne probere až nadějně vypadající krajina přede mnou. Potůček s čistou vodou... a hele - támhle hopkají tři zajíci! I když můj mozek už na ně není schopen myslet jako na zvířata, ale jako na lahodnou pečeni, která z nich snad bude.

[tab]Zda-li je potůček dostatečně vzdálen od zajíců, abych je nevyplašil, půjdu se nejdřív osvěžit pár doušky čisté chladné vody a naplním jí také svůj měch. [i]To už je o něco lepší![/i]
[tab]Poté již ale svou pozornost přesunu na ty malé tvory. Honit se za nimi a doufat, že je chytnu, by bylo dost dětinské i na mě. Přijde mi docela zábavná představa, jak je honím po louce a snažím se je umlátit okovanou holí... Ale žádnou střelnou zbraň také nevlastním. Pak tedy zbývá už jen jediná možnost pro mě jako kouzelníka.
[tab]Zaměřím se na nejbližšího z nich. Pokud nikam nepospíchají, dávám si načas, abych měl dostatek soustředění a povedlo se to. Když se cítím připraven, zašeptám: [b]"Artak Bárak!"[/b] a z očí mi vyšlehnou modře zbarvené blesky. Pro jistotu sesílám hned dva za sebou - nechci, aby mi večeře utekla kvůli nedůslednosti. Pokud se tento můj manévr povede, jdu si spokojeně pro svou kořist, která už je po zásahu beztak trochu opeklá, a hodím ji přes rameno.

[tab]Až nyní po lovu začnu věnovat trochu více pozornosti malé zřícenině na vrchu. Usoudím, že i kdyby tam nebylo nic zajímavého, je to vhodné místo na utáboření se pro tuto noc. A také na rozdělání ohně pro opečení mé ukořistěné večeře. Vydám se tedy tím směrem s potichým spokojeným pobrukováním.

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
po setmění

[tab]Popadnete, co se právě nalézá po ruce a úprkem zamíříte zpátky na vor. Větve kolem vás poletují jako zdivočelé. Čas od času některá zasáhne cíl, což vyvolá bolestivé zaúpění dotyčného. Naštěstí nedojde k žádnému vážnějšímu zranění. Jako první se na plavidlo dostává Rohi, následován Keeriasem, přibíhá Victor, Keskiyo, Claudius. Chvatně odrážíte od břehu, když jako poslední naskakuje Zina.

[tab]Ani na řece vám rozzlobení velikáni nedají pokoj. Prudce švihají do hladiny vody, ihned zvedají větve vzhůru, aby vzápětí mohly udeřit znovu. Což znatelně ztěžuje jak řízení, tak i samotné pádlování. V momentě jste mokří od hlavy až k patě. Čas od času se jim daří zasáhnout i vor. Plavidlo se pod mohutnými údery chvěje, ale zatím drží pohromadě. Vak Keskyio skončil po jednom ze zásahů na dně řeky. Po minutě, která se zdá věčností se vám přeci jen daří dostat se z jejich dosahu. Konečně si můžete trochu oddechnout.
[tab]Rohi spolu se Zinou, kterým se nějakým zázrakem dařilo proplétat mezi běsnícím porostem, skončili s pár modřinami, jež nestojí ani za řeč. Vy ostatní si připadáte jako po výprasku, samá pohmožděnina a naraženina. Naštěstí nic zlomeného, nebo vážného, co by nějak bránilo v pohybu. Zato jste všichni promočení až na kost. Vlezlá zima si našla cestičku, jak se vám dostat pod kůži. Ani veslování příliš nepomáhá, zuby vám začínají drkotat zimou. Vlče se zuřivě otřepe, až kolem odletují drobné kapičky.
[whisp "Claudius Ruthven"]„Proč mě neposlouchat!“ ozve se ti náhle v hlavě tichý vyčítavý hlas. Pokud se rozhlédneš, nikdo si tě nevšímá až na vlče. Upřeně na tebe hledí obviňujícím pohledem.
„Zima, hlad, chtít na zem!“[/whisp] Náhle začne Fenrir úpěnlivě výt. Krahujec přešlapuje, nesouhlasně klape zobákem a sklepává z peří vodu.

[tab]Řeka plyne stále stejně líným tempem. Břehy i jejich porost zůstávají stále stejné. Hvozd po levé straně temně hučí, mezi kmeny panuje naprostá tma a to i přesto, že právě vyšel měsíc. Hladina se leskne jako stříbrné zrcadlo. Měsíční paprsky pronikají mezi mlázím na pravé straně, na kapradí, keřích i vysoké trávě se jako perly třpytí kapky rosy.
Čas od času se jako smaragdový drahokam blýskne mezi hustým rostlinstvem mýtinka.

[tab]Voda v potůčku je chladivá a příjemně osvěží. Naplníš si taktéž měch a nyní už zbývá jen obstarat večeři. Vydáš se ušákům naproti. Když jsi na půl cesty, ke tvé smůle si tě jeden z nich všimne. Zděšeně vypískne a všichni tři jako o závod hopkají ke keříku, pod nímž mají noru. Tudíž se na pár vteřin dostanou dostatečně blízko, abys je mohl zasáhnou. První blesk letí přesně, zajíc ještě v běhu udělá salto, dopadne a zůstává nehybně ležet. Následující šipka třeskne do země, odhodí spršku hlíny spolu s drobnými kamínky a popálí traviny v místě zásahu. Obě mláďata zmizí bezpečně v noře.

[tab]Pomalu se smráká, společně s tím, jak sluneční kotouč mizí za obzorem. S úlovkem v ruce míříš nahoru ke zřícenině. Kde původně stávaly zdi naznačují už jen zbytky zdiva, zarostlé vysokou travou a křovinami. Sem, tam překročíš balvan, směrem k věži se jejich četnost zvyšuje. Po stranách půlkruhových, mohutných zdí zůstaly hromady sutin, ale uvnitř se nachází volný plácek. Dřevěné prkna, kdysi pokrývající hliněnou podlahu zetlely a jejich místo nahradila tráva.

[tab]Jestliže se rozhodneš vstoupit dovnitř, zjišťuješ, že nejsi jediným obyvatelem. S vyplašeným houkáním se shůry snese sova, proletí otevřeným otvorem jen kousek tobě nad hlavou. Dvakrát obkrouží kolem věže a poté se vydá na noční lov. Jestliže vzhlédneš nahoru, podle zbytků trusu usazeného na kamenech, zcela nepochybně poznáš místo, kde přebývá. Široký otvor, který původně patrně býval střílnou, dnes už jen smutně hledí do krajiny.

[tab]V blízkém okolí se povaluje dostatek suchých větví a i vhodné pruty na pečínku není problém sehnat. Jak procházíš u zachovalé stěny věže, těsně kolem valu vpravo (bráno z pohledu zevnitř ven), na jednom místě zní kroky jinak, než by měly. Ačkoliv na první pohled není patrný žádný rozdíl od okolní půdy. I tahle část je zakrytá hlínou a porostlá travou. Jestliže podrobíš místo pečlivějšímu zkoumání, nalezneš značně zrezivělý kruh. Zatažením za něj odhalíš obrysy poklopu, ale samotné kovové víko zvednout nelze. Z poloviny jej zakrývá suť, kamení a dva balvany, které půjdou odvalit jen se značnou námahou.

[tab]Se značným pocitem uspokojení a stále tichým pobrukováním vcházím dovnitř. [i]I když "dovnitř" je v tomto případě celkem nepřesný výraz.[/i] pomyslím si, protože i zde stále vidím tmavou oblohu. Z nedůležitých myšlenek mne ovšem vytrhne útočící okřídlený tvor a já se instinktivně přikrčím. Když se otočím, vydechnu úlevou při zjištění, že šlo jen o přelétávající sovu. [i]Nejspíš jsem ji vyplašil více než ona mě.[/i]

[tab]Nyní již věnuji plnou pozornost svému okolí, které si pozorně prohlížím. Potěší mě fakt, že se zde nachází dost materiálu na rozdělání ohně i opékání. Nebylo by zrovna nejpříjemnější muset se vracet zpět k hvozdu a tahat odtamtud dřevo na oheň.
[tab]Nejprve si na nějakém vhodném nekamenitém placu odložím svou kořist, vak, okovanou hůl a svůj plášť a s potěšením se protáhnu, užívaje si pocitu lehkosti, když na sobě už nemusím nosit všechno své vybavení. Hned nato ovšem začnu detailněji prozkoumávat své okolí.
[tab]Vše poukazuje na starou opuštěnou zříceninu - nic zajímavého. Zaujme mne až nález jakéhosi poklopu a mou zvědavou mysl ihned napadne otázka: [i]Co je asi pod ním?[/i] Zaujat svým nálezem zatahám znovu za rezavý kruh, ale poklop se téměř nehne. Je mi jasné proč - to ta suť a kamení na něm. Když zjistím, že s největšími dvěma balvany se bude jen těžko manipulovat, tak svou snahu vzdám. Prozatím. Můj kručící žaludek mi totiž připomíná, co musím udělat jako první.

[tab]Nasbírám vhodné dřevo na přílože a nakonec na plácek k mým věcem připravím i hromádku drobných suchých větviček k podpálení. Poté vezmu z mého vaku křesadlo a s jeho pomocí vykřesávám jiskru, kterou zachytí drobné větvičky a já ji následně opatrně rozfoukám do plamene. Pokud se mi to nepodaří, použiji k tomu troud. Až oheň úspěšně vzplane a dostatečně se rozhoří, přiložím nějaké větší kusy dřeva a jdu sebrat vhodné pruty k opékání.
[tab]Problém je se stáhnutím zajíce. Nemám žádný nůž ani dýku, abych nařízl kůži. Hledám tedy nějaký ostrý kámen, který by mohl posloužit jako řezný nástroj. Za předpokladu, že ho najdu, jej používám jako provizorní nůž a pokud je to k něčemu dobré, napomáhám si také ostrou špičkou kotvičky na mém provaze. Ve věcech kolem lovu a přežívání v divočině byl vždy lepší bratr Brix, samozřejmě. [i]Nejspíš by nad mým počínáním jenom zklamaně zavrtěl hlavou a vzal věci do vlastních rukou, kdyby mě takhle viděl.[/i] pomyslím si, stahujíc nemotorně svou večeři.
[tab]Když mám konečně hotovo, napíchnu zajíce na jeden z prutů a nechám ho opékat nad ohněm. Kůži vezmu do ruky. Vím, že nějaký lovec či hraničář by ji jistě dokázal prakticky využít. Já ale ne, tak ji pohodím dál od ohniště. Třeba si ji ozobe můj spolubydlící - sova. Až usoudím, že je pečeně hotová, sundám ji a počkám, až dostatečně vychladne. Nakonec se do ní s chutí pustím a nehledím přitom zrovna na způsoby dobrého stolování. Nespořádám ji samozřejmě celou najednou. Ráno mi také přijde k chuti a něco málo si nechám i na cestu, abych se mohl čas od času posílit.
[tab]Nakonec svou večeři řádně zapiji čerstvě nabranou vodou a dopřeji sobě i svému žaludku na několik minut odpočinek u ohně. [i]Hlad jsem již zažehnal, nyní je načase ukojit i mou zvědavost.[/i] Můj pohled přitom spočine na poklopu.

[tab]Již najedený a odpočatý přistoupím znovu k napůl zasypanému poklopu. Je jasné, že musím pohnout s těmi velkými kameny, pokud chci zjistit, co se skrývá pod ním.
Přijdu k prvnímu balvanu. Opřu se do něj celou svou vahou a snažím se ho ze všech sil odtlačit. Nohy hledají vhodné místo, aby se přitom mohly zapřít. Zkouším různé strany a úhly, ze kterých to nejlépe půjde a pokud to jde, používám také svou okovanou hůl jako páčidlo. U té si ovšem dávám pozor, abych to nepřehnal a má jediná zbraň nepraskla. Stejný postup používám i u druhého balvanu. Hladina mé magické energie stačí ještě na jeden Modrý blesk, proto toho využívám a se soustředěním ho směřuji přímo mezi balvany, pokud jsou těsně u sebe. Snad i to by s nimi mohlo trochu pohnout nebo alespoň kus odštípnout a odlehčit je tak.
[tab]Pokud se mi oba těžké balvany nakonec přeci jen podaří svalit, odstraním z poklopu i zbytek sutin a nakonec opět zatáhnu za zrezivělý kruh.

33. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion – kraj Prastarého hvozdu
noc

[tab]Příprava večeře zabrala delší dobu, než jsi očekával. Až dosud jsi nebyl nucen si potravu připravovat sám, tudíž nemáš s její úpravou valné zkušenosti. Oheň se ti podaří rozdělat na čtvrtý pokus. Nejprve z chvojí stoupá nepatrný proužek dýmu, po chvíli vyšlehne plamínek. Minutku po přiložení větších kusů už vesele praská oheň.

[tab]Jak brzy seznáváš, něco tak obyčejného jako nůž se ukáže nepostradatelnou součástí vybavení, neboť zbavit kořist kůže není vůbec snadná práce. Naštěstí tu není nouze o kameny, jsou sice ohlazené věkem, ale po rozštípnutí získáváš ostrý, ne příliš praktický nástroj. Svému účelu však poslouží dostatečně.
[tab]Slunce už zapadlo za obzor, když konečně oddělíš kůži od masa. O jejím praktickém využití se dá jen těžko uvažovat, zůstaly na ní zbytky svaloviny a na několika místech se ti ji podařilo proříznout.

[tab]Dnes si můžeš v praxi ověřit, jedno z mnoha mouder jimiž tě častoval jak Namell, tak i otec. A sice 'hlad je nejlepší kuchař.' Pečínka sice na první pohled vypadá dobře, ale bez soli a koření valné chuti nemá. Přesto zhltneš něco přes polovinu. Konečně jsi zahnal pocit hladu a zaplnil naříkající žaludek. Svět se stal zase o něco příjemnějším místem.

[tab]Mezitím se na krajinu snesl černý sametový závoj, zdobený třpytivými hvězdami jako drahými kameny. Ochladilo se, což je nejvíce patrné jakmile se vzdálíš od hřejivých plamenů.
[tab]Balvany jsou těžké, obsypané sutí. Mezi nimi je jen palcová mezera. Teprve, když se zapřeš a napneš síly podaří se ti s jedním pohnout a následně jej odvalit. Druhý jde snadněji, takže hole jako páčidla není zapotřebí.

[tab]Nyní konečně můžeš nadzdvihnout kovový poklop. Stejně jako držadlo je i on a celý obvod pokryt rzí, o pantech ani nemluvě. Za nepříjemného skřípotu nadzdvihneš a odklopíš víko, z něhož odpadávají poslední zbytky nánosu. S dutým žuchnutím dopadne na opačnou stranu. V zemi se otevřel čtvercový otvor přes půl sáhu široký.
[tab]Uvnitř panuje neproniknutelná tma, zatuchlý vzduch je cítit plísní a neozývá se odtud ani sebemenší zvuk. Za světla bys mohl spatřit, že vstup je v jednom z rohů. Dolů na dno z udusané hlíny to mohou být tak tři sáhy. Žebřík, po němž kdysi obyvatelé sestupovali, leží rozpadlý na zemi. Ze stěn zpevněných kameny prorůstá mezi škvírami bílo-šedá houba, které se tu očividně dobře daří.
[tab]V nevelkém sklepení zbyly prázdné, časem opotřebené police, na nichž se povalují střepy keramických nádob. U protější zdi se nachází pozůstatky několika rozpadlých dřevěných sudů a hned vedle zavřená okovaná truhla s visacím zámkem, který již nesplňuje svůj účel, neboť i on podlehl rzi a zubu času. Na všem spočívá silná vrstva prachu.

[tab]Když se mi konečně podaří zvednout poklop, který nechám po otevření přepadnout na druhou stranu, nakloním se nad zející otvor. Hned nato nakrčím nos, protože mne do něj uhodí nepříjemný zápach zatuchliny. Jistě, nic jiného jsem ani čekat nemohl.
[tab]Protože mě v poklopu nepřivítalo nic jiného než neproniknutelná tma, rozhodnu se zajít zpět k ohni. Z něj vylovím nějaký již napůl hořící klacek - za předpokladu, že tam vhodný je - a použiji jej jako zdroj světla, abych alespoň něco viděl.
[tab]Vůbec mne nepotěší fakt, že žebřík již není na svém místě, ale spadlý na zemi, kde svému účelu jistojistě neposlouží. [i]Samozřejmě - mohl bych dolů seskočit, ale zpátky by to bylo těžší. I když ne nemožné, pokud bych se zapřel.[/i] pomyslím si. Vůbec bych se s cestou dolů neobtěžoval, protože sklepení nevypadá nijak zajímavě. Ovšem opět něco upoutalo mou zvědavost - jak jinak. Tím [i]něčím[/i] je zamčená truhla. [i]Očividně již nějaký ten rok zamčená. Co by se v ní asi tak mohlo skrývat?[/i]

[tab]Rozhodnu se, že truhla stojí za prozkoumání. Dlouhou chvíli váhám, zda-li průzkum nemám odložit na ráno, protože potom bych nemusel řešit potíže se zdrojem světla tam dole. A také už mě pomalu, ale jistě začíná přemáhat ospalost po celodenní túře a práci s odvalováním balvanů. Nakonec se rozhodnu: pokud najdu něco, co bych mohl použít jako provizorní louč - protožu svou jedinou nechci plýtvat zrovna na tento průzkum - vydám se tam dolů. Pokud nic takového nenajdu, nechám průzkum na ráno.

[tab]Začnu tedy pátrat po nějakém delším klacku, pokudmožno z tvrdého dřeva. Zda-li vhodný najdu, položím jeho horní část do ohně, aby ohořela. Mezitím vezmu své lano zakončené kotvičkou, omotám jeho konec kolem většího z odvalených balvanů a kotvičku zaháknu o lano, čímž vytvořím smyčku kolem balvanu. Druhý konec lana spustím do otvoru. Předpokládám, že když mi dalo takovou práci velký kámen odvalit, tak mou váhu unese, pokud nebudu dělat prudké pohyby.
[tab]Poté počkám, až mnou vložený klacek v ohni dostatečně ohoří, aby na něm plameny zůstaly, i když ho vytáhnu, a vezmu si ho. Teď už jen zbývá dostat se dolů. Jistě, tři sáhy není moc a zem je pokrytá hlínou. Nechci ovšem riskovat vyvrknutý kotník a podobné nepříjemnosti, proto se při seskoku volnou dlaní přidržuji lana, což můj pád zbrzdí. Samozřejmě mám přes dlaň přetažený rukáv svého pláště, abych si ji nespálil. Při dopadu se ještě lehce pokrčím v kolenou pro ztlumení nárazu.
[tab]Když jsem dole, rozhlédnu se nejprve okolo. Možná uvidím něco, co mi uniklo, když jsem nyní přímo ve sklepení. Pokud nic zajímavého nespatřím, jdu přímo k truhle. Předpokládám, že se zámkem si snadno poradím, když je tak moc dotknutý zubem času. Zkusím do něj párkrát z boku kopnout a pokud to k ničemu nepovede, tak ho urazit částí své provizorní louče, kterou používám jako držadlo. Za předpokladu, že se mi podaří zámku zbavit, otvírám opatrně truhlu a jen těžko držím svou zvědavost na uzdě.

[tab]Pokud se mi nepodaří najít klacek, který by dočasně posloužil jako provizorní louč, tak se rozhodnu nechat vše na ráno, až bude do sklepení otvorem prosvítat denní světlo. Přiložím ještě na oheň a rozbalím svou deku. Tu položím do vhodné vzdálenosti od ohně - aby mě v noci zahříval. Zároveň ovšem ne tak blízko, aby na deku vlétla zbloudilá jiskra, která by ji podpálila, zatímco budu spát.
[tab]Podélně se položím na jednu polovinu deky a druhou se snažím přikrýt. Pod hlavu si vsunu malý vak se svým vybavením a ujistím se, že svou okovanou hůl mám na dosah ruky. Pokud je vše v pořádku, zavřu spokojeně oči a vyprázdním hlavu, aby se mi lépe usínalo...

[tab]Při švihání větví do našeho voru mám trochu obavy, jestli naše plavidlo vydrží. Uvědomuji si, že pokud by se tak nestalo, ve vodě nás kořeny snadno zabijí a celá naše mise bude definitivně ztracena. [whisp]A můj úděl nebude naplněn, což je ještě horší. [i]Přece jsem nepodvedl tolik lidí jenom proto, aby mě tu nakonec umlátili nějaké větve![/i][/whisp] Když ale větve skončí s mlácením, vydechnu si. Pociťuji sice studenou vodu na svém oděvu, ale zjištění že není konec mě prozatím udržuje v dobré náladě. Se zamračeným pohledem se naposledy zadívám směrem k prastarým velikánům. [whisp]Byla to náhoda nebo ne? Kdo první navrhl, abychom tam jeli? Claudius přece! Nebyl to záměr nás zavést do pasti? Co když nás chce zradit? Neznám ho moc dlouho a ani bych se tomu příliš nedivil. Dám si na tebe dobrý pozor, barbare. Záměrně se ale nijak neprojevuji. Poslední co potřebujeme jsou rozbroje. [i]Jestli nás ale ještě zradí, sežere si to. O to se postarám...[/i][/whisp] Pohled na zvířata mě ale mate. [i]Přece jsme unikli, tak proč se chovají, jak se chovají? To nebude náhoda.[/i]

[tab]Chvíli mi trvá, nežli mohu normálně uvažovat. Zamyšleně se podívám po ostatních.
[b]„Nevím jak vy, ale já bych zkusil ten druhý břeh. Co si pamatuji, tak když bylo ještě světlo, ty stromy vypadali normálně a ne jak ti pastýři lesa. Oheň a pevná zem bez zběsilých stromů by neuškodila. Co vy na to?“[/b] Optám se s tázavým výrazem všech na voru. Teď ten oheň fakt potřebujeme více, než kdykoli předtím. Nerad bych z té studené vody dostal zápal plic. Poté se zadívám na Zinu.
[b]„Ne, že by mi do toho něco bylo, přecijen je to tvůj život a můžeš si s ním dělat co chceš. Ale směl bych vědět, proč jsi tam předtím zůstala jen tak stát? A netvrď nám, že to bylo jen tak.“[/b] Dodám vážným, ale stále klidným hlasem. Nemám ani trochu rád, když přede mnou někdo cokoliv důležitého tají.

[tab]Nakonec se po případném zodpovězení otázek obrátím i na Claudiuse.
[b]„Pokud by na pravém břehu bylo bezpečněji, byl bys schopný udělat nějaké ty pasti kolem nás? Klidně ti pomůžu, jen když budeme v bezpečí alespoň před dvounohými tvory.“[/b] Povím s lehkým úsměvem. [whisp]Musím se ovšem hodně ovládat, abych mu nedal pořádnou ránu mezi oči.[i] To kvůli tobě jsem málem zařval, ty hajzle. Vše mohlo být ztraceno jen kvůli tvé blbosti nebo záměru. Sám nevím, co je horší.[/i][/whisp] Pokud bude většina souhlasit s mým návrhem, neváhám a pádluji směrem k opačnému břehu, nežli jsme předtím navštívili. Sám se nabídnu k tomu, že jako první obhlédnu okolí břehu. Jsem totiž přesvědčen, že zde žádní pastýři už nejsou. [i]Přece snad ještě nejsem slepý.[/i] Při možném přistání u břehu obezřetně vyjdu z voru a s levou rukou u jílce meče pozorně prohlédnu okolí. Pak se pokusím rozdělat oheň a případně pomoci s pastmi. To už záleží na průběhu situace.

[tab]Jakmile se ocitnou všichni na voru, popadnu jedno z pádel a snažím se spolu s Victorem dostat plavidlo co nejdále od břehu. Svým tělem se pokusím chránit drobného krahujce, naštvaně při tom funím a v duchu proklínám všechny stromy ve Starosrdci, nespokojen, že hned dvakrát za den nás ti velikáni napadli. Jakmile se dostaneme do bezpečné zóny, zvolním trochu své úsilí a snažím se pozorovat blízké okolí, nenachází-li se zde nebezpečí. Během pádlování alespoň omrknu stav krahujce, zdalipak se mu nic nestalo.

[tab][b]„Taky myslím,“[/b] reaguji na Victorův návrh a začnu pádlovat na místo určení. Pak nechám dění kolem mě volný průběh. Do diskuzí se nijak nechci zapojovat, nemám to potřeba. [i]Ta holka mi taky vrtá v hlavě. Zničeho nic se objeví a hned začnou problémy - Helier, hlídky, stromy a pak zase stromy. Pořád se k tomu zdá tak nejistá a nervózní. Možná nosí jen smůlu, možná ale má to všechno kolem ní větší obsah dění.[/i] Dále už mi to nedá a neodpustím si jízlivou otázku: [b]„Zino, emm... když už jsme u těch otázek, co jsi vlastně ve Starosrdci pohledávala, proč jsi odešla z města a hlavně, kvůli čemu jsi utíkala před Geraldovými muži, kteří chytají nás?“[/b]

[tab]Jestli se nám podaří úspěšně přistát u břehu, neopustím vor pokud uvidím na krahujci nervozitu. Už dvakrát měl dobré tušení. Když bude vše v pořádku. Vdám se najít několik suchších větví, které se budou Victorovi při rozdělávání ohně hodit.

[tab]Uvedomujúc si, že pokus veslovať by bolo len blokovanie pádla nechávam únik na fyzicky zdatnejších jedincoch našej skupinky. Sám som zamestnaný kŕčovitým držaním sa čohokoľvek pevného na plti. [i]Ak sa rozpadne, tak je po nás. Utopíme sa ako mačatá.[/i] [tab]Modliac sa ku všetkým bohom, o ktorých som len počul si nakoniec uvedomím, že dotieravé útoky haluziny prestali. S úľavou si vydýchnem a pustím sa, keď tu zrazu Victor navrhne pristáť na druhom brehu. [i]Zaujímalo by ma, prečo si myslí, že by enti na jednom brehu byť mali a na druhom nie. No, uvidíme. Ale po druhý krát už také šťastie mať nemusíme. [/i]
[b]"Máš pravdu, zohriať sa musíme, len dúfam, že s tým druhým brehom máš pravdu. Čo nás napadli, tak sa mi tu na vode páči oveľa viac."[/b]
[tab]Záležitosť so Zinou ma ale zaujíma tiež. [i]Keď je tak blbá, že sa nechá roztrhať stromami, je to jej vec. Ale prečo?[/i]
[tab]Keď prirazíme k brehu, pozorne si všímam reakciu nášho zvieratstva. Pokiaľ opäť odmietnu pevnú pôdu, upozorním na to ostatných a tiež sa tam nebudem veľmi hrnúť. V opačnom prípade budem postupovať rovnako, ako pri predchádzajúcom rozložení tábora s tým rozdielom, že ak zaznamenám nejaké známky niečoho, čo nás tu nechce, okamžite varujem ostatných.

[tab]Plný pohmožděnin se nakonec dostanu na vor. Hned se ujmu pádlování a snažím se, co to jde, abychom se odtud dostali co nejdříve. Naše problémy ale nekončí, neboť rozzlobené stromy se po nás sápou ještě tak daleko, kam až jen ti největší stromoví velikáni dosáhnou. Naštěstí se však vor nezničil pod náporem staletých kmenů, takže můžeme pokračovat dál.

[tab][b]„No, tohle jsem opravdu netušil,“[/b] řeknu ke skupince, když se atmosféra trochu uklidní. [b]„Toto území zhruba znám, ale jak vidím, elfové mi neumožnili prozkoumat všechna zdejší tajemství,“[/b] dořeknu a chvilku na to se už domlouváme na druhý břeh.
[tab][b]„Ano, to bude nejlepší nápad, alespoň si trochu vyléčit pohmožděniny. Druhý břeh bude jistě normální, či jak to říct,“[/b] po chvilce souhlasím s ostatními zastavit u druhého břehu.

[tab]Najednou však něco slyším v hlavě... Klidně se podívám na Fenrira. [whisp][b]„Klid, Fenrire, za chvilku budeme na zemi. Zem. Teplo a jídlo,“[/b] pokusím se mu odpovědět telepaticky, stejně jako on reagoval na mě.[/whisp]
[tab][i]Hm, zajímavé, tohle se mi už nestalo dlouho... konečně zase pořádné zvíře – však je tak malý a už toho tolik dokáže, zajímavé.[/i] Po chvilce předám pádlo někomu ze skupinky a uchopím Fenrira, abych ho zahřál. Hladím ho po šíji a zatím vybírám vhodnou mýtinku k přespání.

[tab][b]„Pasti samozřejmě proti čtyřnohým nerušitelům udělat dokážu, ale nevím, jestli má cenu něco dělat – stačí když budeme přes noc udržovat oheň a někdo bude na hlídce. Ostatně se mi moc nechce chodit pro potřebné věci dále od vás, než je nutné, také už je tma... a raději budu léčit zranění, než klást plno pastí,“[/b] odpovím Victorovi.

[[tab]b]„Ale na co dále čekáme, koukejte!“[/b] ukážu na jednu z mýtinek, která se právě otevřela v dohledu. [b]„Zatáčejte, už ať jsme u teplého jídla a v klidu, přece jenom jsme si toho dneska zažili dost a zítra nás toho ještě více čeká!“[/b] [whisp][b]„Už tam budeme, vydrž!“[/b] zkusím se ještě spojit s Fenrirem.[/whisp]

[tab]Pokud zastavíme u břehu, s Fenrirem stále v náručí obejdu mýtinku. Občas se tu a tam na chvilku zastavím a zaposlouchám do zvuků lesa, co mi řeknou. Rovněž stopy na mýtince se pokusím identifikovat. Pokud mi přijde vše v pořádku, pomůžu ostatním vytvořit provizorní tábořiště.

34. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Kerdarion – kraj Prastarého hvozdu
ráno

[tab]Zkoušíš vytáhnout jeden klacek z hořícího ohně. Žár, který odsud sálá, tě přesvědčí, že tohle není právě nejlepší nápad. Jestli se nechceš popálit, bylo by lépe použít některou z delších větví připravenou na přiložení. Po vstrčení do plamenů poslouží svému účelu stejně dobře.

[tab]Zřícenina je obrostlá keři, stromy se v okolí nenalézají. Některé z hlavních větví jsou dostatečně silné, aby se daly použít jako případná louče. Jejich nevýhodou je, že vyrůstají ze země a větví se na užší pruty, které obrůstá listí. Na to, abys dokázal některou zlomit, tvoje síla nestačí. Nejsi sice žádný znalec přírody, ale i tobě je jasné, že čerstvé dřevo bude více čoudit než hořet.
[tab]Srpek měsíce jenž se drápe na oblohu, nedokáže proniknout tmou. Mimo tmavých obrysů větších objektů nejsi schopen rozeznat předměty, které leží na zemi mimo okruh osvětlený ohněm. Pokud nechceš strávit půl noci hledáním a přípravou pochodně, bude lépe odložit průzkum na ráno.

[tab]Usínáš brzy v bezpečí ohniště a mohutných stěn. Klidný spánek naruší k ránu přílet spolubydlící. Vrátila se zpátky do svého hnízdiště. Se spokojeným houkáním se chystá ke spánku. Jak se usazuje, spadne odtud několik drobnější kamínků.
[tab]Hvězdy blednou, slunce ještě nevystoupalo na oblohu, ale na obzoru se už objevil světlejší pás signalizující brzký úsvit. Je chladno a na všem se usadila rosa. Uhlíky dávno vyhasly, v ohništi zbyl jen studený popel. Pod teplou dekou se cítíš příjemně. Jakmile se rozhodneš vstát, zjistíš že zbytky kůže nezůstaly nepovšimnuty. Zmizely odsud během noci beze stopy.

[tab]Uvážeš provaz i s kotvičkou kolem většího z kamenů, ležícího necelý sáh otvoru. Spustíš se dolů, ale bohužel balvan nevydržel tíhu celého těla. Síla nepatří k vlastnostem v nichž vynikáš a tak jsi váhu kamene podcenil, což se ti málem stalo osudným. Cítíš jak se původně pevně natažené lano posunulo přes okraj. Tak, tak jsi stihl uskočit, když kus skaliska s bouchnutím dopadl vedle tebe a zvířil několikaletý prach. Můžeš mluvit o dvojnásobném štěstí, že neucpal samotný otvor. Na to, že bys na něj vylezl a dosáhl tak ke vstupu, můžeš zapomenout. Stále nějakých šedesát coulů zbývá. Nedisponuješ ani takovou silou, aby ses dokázal přitáhnout bez odražení.

[tab]Tady dole není pořádně vidět dříve, než vyjde slunce a i tak tu panuje příšeří. Tím větší, čím více se vzdaluješ od zdroje světla. Ani při podrobnější prohlídce si nevšimneš ničeho důležitého, co by ti předtím uniklo. Několika dalších střepů navíc a pokud bys setřel prach, tak i tmavších skvrn na policích. Když se nechtěně dotkneš jedné z hub pocítíš ostré bodnutí na hřbetu ruky. Porůstá všechny stěny bez výjimky. Na postiženém místě se objeví puchýř a okolí zčervená, stejně jako při popálení. Ranka ještě pár okamžiků pobolívá, ale nejeví žádné další následky.

Zámek truhlice se ti daří odkopnout hned na druhý pokus. Stejně jako on samotný, ani petlice není zrovna v zachovalém stavu. Po odklopení víka, spatříš obsah. Navrchu se válí látka neurčité barvy, jestliže ji vyjmeš poznáváš dámské šaty. Avšak tyhle by na sebe už žádná dívka ani žena neoblékla. Na malých částech se zachovala původní zlatavá látka, ale jinak jsou vybledlé, proděravělé a při neopatrném dotyku se trhají. Pod nimi leží balíček voskového plátna, převázaný motouzkem. Provázek se rozpadne jakmile se jej dotkneš. Po rozbalení vypadne zachovalý tmavý, kovový klíč. Pokud se rozhlédneš nenajdeš žádný zámek, ke kterému by pasoval. Úplně na dně leží dřevěná panenka s ulomenou rukou, oblečena do zbytků šatů ze stejné látky jaká ležela navrchu. I na ní se podepsal zub času, přesto lze poznat její původní podobu. Posledním předmětem jsou kožené desky, jež obsahují několik zažloutlých listů, jejichž okraje se drobí.

Těžko si může někdo ve tmě a panujícím chaosu všimnout vyděšeného výrazu, který se v mé tváři objeví hned poté, co je vor odražen od břehu a začne se ukazovat, že místo slibovaného ostrůvku bezpečí je z něj pěkná past. Couvala bych, bylo-li by kam. Takhle alespoň zadržuji dech a snažím se neskončit ve vodě.
[whisp]Nemůžu uvěřit tomu, s jak silnou a vražednou nenávistí na nás stromy útočí. Stromy! Takové to zeleno-hnědé, co je přece jen rostlina, která se neumí pohybovat jinak, než natáčením listů za světlem a je prostá jakýchkoliv pocitů a vědomí!
Všechno se mi to jeví jako zlý sen. Chtěla bych se probudit. Teď hned! Než se tu všichni utopíme, jak koťata, a než na vlastní kůži pocítím ostré zuby nějaké dravé ryby, či jiné obludy, jejíž výskyt by mne vodě po tom všem snad ani nepřekvapil.
Co je mi do nějakých zlobou prožraných stromů, co je mi do proroctví? Ty existují jen ve starých bájích!
Nebo snad ne?
Slova dryády jsou najednou hrozně daleko. Chci zpět do města k mému bývalému životu. A především do sucha a tepla. Přes všechnu nestálost, co v sobě mám, tohle už je prostě příliš.

PROBUDIT SE! Přece to nemůže být tak těžké![/whisp]
První postřehnutelný zvuk vydám až když se situace zklidní. Vypustím z plic doteď zadržovaný vzduch a začnu zprudka oddechovat. [i]Je to pryč..? Opravdu..?[/i] Dlaněmi si protřu oči, jako ten, co se vprostřed noci probudil ze zlého snu a chce se přesvědčit, že to opravdu nebylo víc, než noční můra.
Jakmile se Victor rozmluví, obrátím se tváří k němu. Tentokrát už ani nevypadám překvapeně, či poděšeně, jako když na mou adresu byly podobné otázky vzneseny prve. Otázky jsem tedy nejspíš čekala. I přesto ale krátce sklopím oči k zemi, a dám si s odpovědí na čas.

[b]"Z města jsem utekla, někdo na mě šikovně svalil něco, co jsem neudělala. A jelikož hledá i vás, předpokládám, že víte, jaký je Gerald "spravedlivý" soudce. Jak jsem říkala, neměla jsem moc jinou možnost, jakým směrem se vydat. Ani čas nad tím rozmýšlet, popravdě."[/b] Odpovím nejdřív Keeriasovi. Až pak se obrátím na Victora.

[b]"Ne, nebylo to jen tak."[/b] Potvrdím mu jeho domněnku a na chvíli se odmlčím, zakládajíc si ruce na prsou, abych si zahřála dlaně. Další slova vyslovuji ztěžka.
[b]"Ale... Udržujte si svá tajemství ohledně vašeho cíle a mně nechte ta má."
"Není to nic, co by vás mělo ohrozit."[/b] Dopovím nakonec a nejistě pokrčím rameny na znak toho, že je mi to sice líto, ale víc neřeknu. [whisp]Nebo alespoň ne teď. Ne před celou skupinou, kde je zrádce.
Měla bych to někomu z nich říct? Victorovi? Jeví se jako jejich vůdce.
[i]Ty hloupá, a co mu asi řekneš? Mluví ke mě stromy? Řekly mi, že máte mezi sebou zrádce? A jaký má důvod mi věřit a myslet si, že se je nesnažím rozdělit?[/i]
Tajnůstkařením ale nepomůžu ničemu, to vím moc dobře. [i]Budu to muset zkusit... Dnes, zítra... [/i]Co takhle nikdy?[/whisp]
Do rozhodování o tom, ke kterému břehu se vydat, nezasahuji, místo toho mne zaujme chování zvířat. Či spíše znervózní. Chvíli těkám zrakem z jednoho na druhého, a následně na Claudia, který se jme utěšování krahujce. Až tohle gesto mne uklidní a já obrátím pohled na stříbrem zalité okolí a věnuji se tichému choulení ramen ve snaze uchránit před kousavou zimou alespoň trochu tělesného tepla.

35. zelenec – 5. oběhu vlády Seleny Moudré
Erdonské království
noc

[tab]Zakotvíte u levého břehu v místě, které vypadá méně zarostlé než zbylé okolí. Břeh spadá k vodě pozvolně, takže vytáhnout vor není takovým problémem jako na druhé straně. Ani jedno ze zvířat nejeví zvýšenou nervozitu, chovají se úplně klidně. Vlče spočívající v Claudiusově náruči občas nevrle zamručí. Vyjadřuje tím nespokojenost s nastalou situací. Není to varovný štěkot jako předtím.
[whisp "Claudius Ruthven"][tab]Mokrý Fenrir se zavrtal se čumákem do mezery mezi paží a hrudí. Vzájemně se zahříváte, pociťuješ příjemné teplo chlupatého tělíčka na těle. „Být dobře. Nerad vodu.“ Slyšíš slova tam, kde ostatní vnímají jen vrčení. Po celý čas, co obhlížíš paseku, drápe se ti z náručí dolů na zem. [/whisp]
[whisp "Rohi"][tab]Není tu nic, před čím by tě tvůj instinkt varoval. [/whisp]
[whisp "Claudius Ruthven, Keerias"] Okolí se jeví jako naprosto normální a zdravé. Ani potuchy po nějaké abnormalitě.[/whisp]

[tab]Seznáváte vše v pořádku. Keerias se pustí do sběru dříví, což je v nastalé tmě komplikovaný úkol. Naštěstí pro vás se při břehu po jarní vodě zachytil dostatek naplavenin, olámaných větví a uschlých travin, které je možné využít. Takže se elfovi během půlhodinky podaří nasbírat dostatek paliva na oheň, jehož rozdělání se ujme Victor.
[tab]Bohužel, stejně jako vy, ani vaše vaky neunikly vodě a vzteklým stromům. Ačkoliv jsou uzpůsobené o ošetřené proti vlhku, tekoucímu živlu se ubránit nedokázaly. Veškeré věci uvnitř se dají ždímat a ty jež byly křehčí povahy vzaly za své.
[whisp "Claudius Ruthven"] Claudius: z lahvičky opia a druhé menší s jedem, zbyly jen střepy. Taktéž ani flakónek s léčivou tekutinou nevydržel. Přežila pouze nádoba se zápalnou tekutinou, která se pyšní bytelnějším sklem odolným vůči samovolnému nárazu. Z tabáku je mokré nepoužitelné listí. Pilulky ze Saši ze slepily do jedné velké koule.[/whisp]
[whisp "Rohi"] Rohi: Z tabáku je mokré nepoužitelné listí, taktéž troud nedopadl o nic lépe. Zbytek zásob vzal též za své. Z placek zbyla kaše a sušené maso nasáklo jako houba. [/whisp]
[whisp "Victor Dantes"] Victor: Ze zrcátka zbyl pouze kovový podklad a několik střepů. I pochodeň je v tuto chvíli nepoužitelná. Kus nepravého pergamenu s věštbou (dědictví po Helierovi) je rozmočený, při doteku se trhá a některá slova se stala nečitelnými.[/whisp]
[whisp "Keerias"] Keerias: Helierova mapa je naprosto nepoužitelná. Nelze z ní vyčíst víc, než jeden velký flek protkaný tmavšími a světlejšími odstíny. Z troudu zbyla mokrá hromádka. Zásoby nedopadly o nic lépe, z chleba zbyla kaše a sušené maso nasáklo jako houba. Srnčí pečínka je též po důkladné koupeli. Pouze Turlenův svitek vyhlíží naprosto v pořádku.[/whisp]

[tab]Mýtina je zarostlá vysokou travou, obklopena nižšími keři. U vody se bujně rozrůstá kapradí. Samotné mladé stromky zasahují daleko do krajiny, tudíž na konec nedohlédnete. Je nezbytně nutné sehnat náhražku troudu, bez něj se jiskry neujmou. Jestli nechcete podpálit okolí, pak i vyčistit prostor pro ohniště. Teprve poté, je možné a bezpečné rozdělat oheň. Nejbližší okolí ozařují plameny, poskytují životodárné a tolik potřebné teplo. Tentokrát se neděje nic neobvyklého. Všechno je tak, jak má být.

[tab]Fenrir se uvelebil poblíž ohně tak, aby byl v teple, ale zároveň co nejdále od plamenů. Krahujec zůstává na voru, kde jej Keerias opustil. Pokouší se vzlétnou a mává zraněným křídlem. Helierovy bylinky pomohly k uzdravení, ale zatím je ještě slabé.
[tab]Keskiyo se vydává k tábořišti jako poslední. Pohybuje se pomalu, shrbená v ramenou. Chvěje se zimou, ve tváři je bledá, oči skelné, na čele jí vyráží studené lepkavý pot. Choulí se co nejblíže u ohně, zabalena v dece. Téměř ihned po uložení upadá do neklidného spánku.