|
Nevydržela jsem a přečetla si i dvojku.
Co říct? Na první pohled se mi taky zdálo, že jednička byla lepší - ale proč? Protože v jedničce byla nahozena zápletka, čtenář je zvědavý, nic se ještě příliš "nedodefinovalo", příběh nabízí spoustu alternaticních scénářů, čtenář se žene po ději jako pes po horké stopě... ouha ;-) :-D
A ve dvojce je autor postaven před děsivou realitu toho, že teď začne rozplétat... A přichází desiluze těch, kteří si to představovali jinak, těch, kteří si to představovali takhle, ale ne tak úplně... no prostě, dvojka je nevděčné číslo.
Dle mého mínění je dvojka stejně dobrá jako jednička, když pominu nějaké detailíky ve stylistice, které bychom mohli pitvat tam i tady a nebylo by to na nic.
Naopak, co na dvojce oceňuju je, že že má sevřenější a jasnější děj.
Naprosto nechápu, jak se v ní může někdo ztratit.
Opakování slůvka tiefling je dle mého promyšleným tahem, jak pomalu uložit čtenáři do paměti nový fakt, stvořený pro tento příběh, nový typ "potvora"... a naopak by bylo nesmyslné použít ho jen jednou, pak čtenář nechápe, co to znamenalo a nenaučí se s tím fungovat. Snad jsem se vyjádřila dost jasně.
Chápu, že někdy je třeba dát si od psaní pauzu. Sama jsem to už zažila mnohokrát, z různých důvodů.
Tvoje důvody, Peri, neznám, tak nemohu hodnotit, ale protože věřím, že můj názor má pro tebe váhu, říkám, že by bylo škoda v tomhle zajímavě nahozeném příběhu nepokračovat... až budeš mít chuť.
A ještě něco - všichni sledujeme známky, které dostáváme. A jsme rozladěni, občas, když nás lidé hodnotí v kontextu našeho díla či své nálady a ne v kontextu knihovny.
I když hodnotit člověka v kontextu jeho vlastního díla je jediné správné, rozhodla jsem se teď hodnotit podle nálady a dle kontextu knihovny, a jako prvnímu dílu, i druhému dávám jedničku.
(Ostatně, nějak se mi nedaří najít důvod, proč bych se měla zařadit po bok jiných zde se zamýšlejících kritiků a dát "dvojce" dvojku. Já jí prostě CHCI dát jedničku. A důvodem není, že chci potěšit Periho, ale že on potěšil mne.)
|