|
No, kvalitou své poezie si nejsem nikdy jistá... je totiž několik úrovní poezie
- udřené začátky "rýmuj se nebo tě sežeru" kdy sice báseň má jakousi myšlenku, ale ta je fádní, klišé, obvykle milostného charakteru, "výkřik do tmy"tak, jak vykřikli už mnozí. V této fázi je lepší psát do šuplíku.
- pak člověk prvotní téma vyčerpá a dostává se hlouběji, obsah jde z něj, ale ještě skřípe forma
- a konečně poslední fází jsou básně, které lze hodnotit jen z ryze estetických hledisek bez ohledu na cokoli, pouze líbí/nelíbí, rozumím/nerozumím apod. Sem bych zaředila Emily Dickinsonovou, Václava Hraběte či Jiřího Ortena.
Většina zde publikujících lidí je na pomezí druhé a třetí skupiny. Tato báseň však patří rozhodně k té třetí, moc se mi líbí. Určitě si na ni vzpomenu v létě, až zase usnu v trávě... Mimochodem, tuto báseň nám Lisa napsala (nechápu tak skvělou paměť) jednoho rána, kdy jsme seděly na lavičkách s Muriel, opřené o sebe navzájem, poté, co já jsem přečetla nahlas povídku Guy de Maupassanta... už tehdy mě tato báseň uchvátila.
|