Ačkoli jsem si to nikdy v daných chvílích nepřipouštěl, měl jsem velmi klidný a spokojený život. Narodil jsem se v místech, která by kdejaké dítě z mokré čtvrti mohlo považovat za ráj. Našel jsem si dívku, oženil se s ní a měl tři děti. Stárlo se nám společně moc pěkně a byl jsem za Beladii rád. Osud sfoukl její svíci před pěti lety, když už byly děti dospělé a měly svůj vlastní život.
Samota se do mě zakousla s takovou razancí, že jsem musel začít něco dělat, abych se nezbláznil. Začal jsem trošku (možná o něco více než trošku) pít a stranil jsem se lidí, kteří prostě nemohli porozumět mému smutku. Moje nejmladší dcera Konvalinka si brzy začala dělat starosti a nebylo týdne, aby mi od ní nepřišlo veselé psaní, vybarvené jejími dětmi. Jenže já stále zůstával sám a psaní mi dělala radost vždy jenom na chvíli. Já sám jí odepisoval přinejlepším jednou za měsíc, kdy se naskytla mizivá chvilka vystřízlivění.
Jenže Konvalinka se nevzdávala. Uprosila svého muže, aby mi pomohl najít něco, kde bych mohl být prospěšný i někomu jinému, než jenom obchodníkům s vínem a pivem. Tak jsem se dostal do knihovny Magické akademie. Byl tam takový nepořádek, že jsem vůbec neměl čas smutnit. Za rok práce jsem slušně přibral a začal jsem žít nový život. Nechal jsem Beladii spát a vysvětlil Konvalince, že nepotřebuji její pomoc. Teď už prostě ne.
Probíral jsem stohy papírů, četl příběhy a kochal se studentkami magie. Sličné dívenky s ostrými jazýčky, jen co je pravda! Chodil za mnou i pan děkan, když potřeboval něco najít nebo něco přidat do už tak rozsáhlého fondu. To on byl tím, kdo nakonec rozhodl, že budu kouzlit. Samozřejmě, že na hodiny ve třídě jsem byl příliš starý. Popravdě, vůbec mi to neleze do hlavy tak, jako když jsem byl mladý, ale pan děkan byl shovívavý a trpělivý. Naučil mě čtyři jednoduchá kouzla.
Je tomu půl roku, co jsem se rozhodl, že si prožiji vlastní příběh. Napsal jsem omluvný dopis panu děkanovi, utěšující dopis Konvalince s tím, že má adresa teď bude každé zajímavé místo světa a odešel.
|
Jsem na postaršího hobita docela hubený. Ano, nejsem už mladík, co by dokázal hory přenášet pro krásné oči krasavic, ale také nejsem stařík nad hrobem. To tedy ne. Na rtech se mi neustále rýsuje šibalský úsměv, který vyzývá život k činu. Temně hnědé, čokoládové oči působí přívětivým dojmem.
Snad je to jeho menší postavou či pěstěnou bradkou a notně prošedivělými vlasy, že dokáže na lidi zapůsobit a rozhodně nepotřebuje žádné zkrášlující masti, kterými se jeden balzamuje zaživa.
Obléká se „tuctově“, nikterak výstředně. Voní po knihách a alkoholu, ale není to ten nepříjemný zápach, co se line ze starobinců a mokrých čtvrtí. Ne, je to vůně dobrodružství a příslib toho, že v jeho společnosti rozhodně neusnete nudou.
|
