Altuya Lutus 8. března 2006
„Proč?“ ozval se něžný dívčí hlas. „Proto!“ odpověděl hluboký hlas obratem. „Na co?“ pokračovala dívka. „Ty víš!“ odpověděl hluboký hlas a jeho slova šlehala jako bič. „Mám ti být vděčná?“ zeptal se hlas dívky a bylo v něm cítit notnou dávku ironie. „Ano...,“ odpověděl úplně klidně druhý hlas s neuvěřitelnou samozřejmostí. „Nařizuješ mi to?“ ptala se dívka stále ironicky. „Ano...,“ odpověděl hluboký hlas naprosto stejným tónem jako předtím. „Jakým právem?“ v jejím hlase už byl cítit střípek zoufalství. „Právem Tvůrce,“ odpověděl on a jeho tón se neměnil. „Tak ti...,“ chvíli mlčela, jako by někde uvnitř sama se sebou bojovala, „... děkuji,“ dodala nakonec a její hlas zněl poraženě, „Tohle není prohra,“ řekl v odpověď na tón jejího hlasu. „Jsem malá,“ řekla ona zdánlivě nesouvisejíc s tím, co řekl on. Byla smutná. On pozvedl dlaň, na které stála, ke svému obrovskému oku, aby na ni lépe viděl, a řekl konejšivým hlasem: „Nejsi...“ „Ale jsem!“ pokračovala dívka vzteklým tónem, že popírá takový jasný fakt, a dupla. Doufala, že ho to bude bolet. Marně. „Proč myslíš?“ řekl on pobaveně. Ona byla na jednu stranu vzteklá, na stranu druhou byla ráda, že jsou v jeho hlase už zase cítit nějaké emoce. „Podívej se, jak jsi velký!“ vykřikla. „Že já jsem velký, neznamená, že ty jsi malá,“ pokračoval on. „Vždyť jsme jen dva! Ty a já...“ řekla ona nechápavě. „Ty, já a spousta dalších bohů i obyčejných lidí,“ vysvětloval s otcovskou trpělivostí. „Lidí?“ zeptala se se zájmem. To slovo se jí líbilo. On, jako by jí četl myšlenky, řekl: „Chceš je vidět?“ „Ano,“ špitla jen. Kolem se začala shlukovat mlha. Byla čím dál hustší a její tvary byly tím více rozeznatelnější. Nakonec se zhmotnily ve dvě velká průsvitná křídla připojená k jejím lopatkám. Zjistila, že nad nimi má stejnou moc jako třeba nad svýma nohama. Jen s nimi pohnula a vznesla se do výše... tam ale nechtěla, chtěla dolů za lidmi. Lidský svět byl ošklivý. Byl takový bledý a hlučný. Přesto v něm našla zalíbení, kvůli těm hemžícím se lidem. Byli maličcí jako mravenci. Přestože ona netušila, co to vlastně mravenec je. Když se přibližovala, ke svému zklamání zjistila, že nejsou o nic menší než ona. Pouze výška jí dávala tu iluzi. Lidská vesnice byla plná vousatých mužů podobným jejímu otci, jen mnohem, mnohem menších, a žen podobných jí. Potom tam všude pobíhala taková malá stvoření podobná lidem, která způsobovala všechen ten výskot... Děti! Uvědomila si najednou. Netušila, kde se všechny ty informace v její hlavě vzaly. Jako by tam byly už dávno, stejně jako její touha vidět lidi. Lidi kolem ní chodili, ale neviděli ji. Podvědomě ji obcházeli. Nějaký vnitřní instinkt ji nutil podívat se do jedné z chalup a jako by to lidé věděli, uvolnili jí cestu. Kráčela a pozorovala ta podivuhodná stvoření, která se svým chováním nepodobala nikomu, koho dosud potkala. Jediný, s kým se vlastně setkala, byl její otec. Protáhla se pootevřenými dveřmi a uviděla spícího chlapce. Na nic nečekala, vzala ho do náručí a vyletěla s ním oknem. Létala mezi mraky, na chvíli ho i pustila a zase chytila. Chlapec se tomu jen smál. Věděl, že se mu nemůže nic stát. Teď nebyl bledý jako celý lidský svět. Jeho lidské tělo leželo v bezpečí v chalupě v posteli. Nakonec ho tam také vrátila. Mladý Orxar se vzbudil. Měl zvláštní sen. „Mami, mami! Zdálo se mi, že jsem létal!“ volal, když vybíhal z chalupy. Ona ho jen spokojeně pozorovala. Teď už věděla, proč ji Ulboros stvořil - byla to Altuya, bohyně snů.

Názory a komentáře ( 0 /27 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Andy007	2
Angeluss	3
Aquarius	1
Bartyx	1
DonSimon	3
Ess	1
Ferro_the_King	2
HadejKdo	1
Christopher	1
Jakub.s	1
Kanyapi	1
Meladyanne	2
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Nefer	2
Nirlem	1
Nonsence	1
Norrec	1
RubinTiger	2
Sinice	1
Teranell	2
Winitar	2
Zarabeth	1