Nesešli se na konci světa... Tolpen 26. prosince 2016
Nesešli se na konci světa. I když, upřímně řečeno, opuštěná stanice metra tak docela působila. Všechny stanice metra byly opuštěné, protože metro se na téhle planetě nepoužívalo už tisíciletí a půl. Sešli se na konečné stanici něco málo přes patnáct set let nepoužívané linky metra G. Seděli za bezpečností čárou a kopali nohama nad kolejemi. Akorát Dlažba nekopala a jenom tupě civěla do zdi. Poměrně dlouho byl ticho, protože si neměli moc co říct. „Venku zase padá popel,“ řekl Okoun. Kdyby byl Okoun člověk, byl by to Brit. Za určitých okolností by se dalo říct, že byl z celé skupinky oblečen nejlépe. Dlažbě sice připadal jeho kompletní neoprén s ploutvemi trochu extravagantní, ale nikdy to nikomu neřekla. A i kdyby řekla, bylo by to všem asi docela jedno. „Venku pořád padá popel,“ podotknul Plop. Plop nebyl rád, když se zrovna nemluvilo k věci. Ono striktně vzato, Plop nebyl moc rád, když se mluvilo. Protože potom Okoun nebo Kirzan začali používat dlouhá slova a Plop se tak cítil z konverzace trochu vynechán. „A ta. Zemská tíha.“ Slova zaduněla nástupištěm a ze stropu se sesypala trocha té omítky, co tam ještě zbyla. „Ta taky padá. Pořád.“ Všichni chvíli uvažovali nad Dlažbiným hlubokomyslným výrokem. Poměrně dlouho potom bylo ticho, protože teď už ani Okoun nevěděl, jak stočit řeč na počasí. „Lidi většinou touhle dobou slaví Vánoce,“ řekl nakonec Plop. „To je pravda, to oni dělají. U nás se slaví Dvanácté perigeum,“ přikývl Okoun. Kirzan si povzdechl: „Nemůžeš říct měsíc jako všichni ostatní?“ „Nemůžu. Je to název svátku. Dvanácté perigeum.“ „Fajn, fajn, jako bych nic neřekl.“ Za ty roky ztratil Kirzanův hlas většinu přízvuku a přes filtr nebyla slyšet ani většina melodie, ale i tak všem připomínal tropické slunečné ostrovy a kokosové palmy. Kromě Plopa, který nikdy neviděl tropické ostrovy, takže se mu muselo připomenout lávové jezírko. „Co je to za svátek?“ „V podstatě je to svátek uprostřed zimy. Sejde se rodina-“ „Nebo přátelé,“ přerušil Plopův výklad Okoun. Plop na něj zavrčel. „A nebo přátelé a-“ „Nebo taky nepřátelé.“ „Okoune drž hubu! Sejdou se prostě všichni, na kterejch záleží a předávaj si dárky a zkrátka slavěj, že nezmrzli uprostřed zimy. Najdou si k tomu kupu záminek, jako tlustýho červenýho týpka se sáňkama nebo zrození lidský verze Stvořitele, ale v podstatě jde vo tohle.“ Chvíli bylo zase ticho, protože Kirzan to musel vstřebat. Dlažba se natáhla ke stropu a urvala kus kabelu. Byla by tak vhodila všechna světla, ale ta už dávno nesvítila. Partě to nevidělo, protože všichni až na Kirzana všichni byli noční typ tvorů a měli noční vidění. Kirzan se zase po okolí pohyboval spíše pomocí sluchu a čichu, a kdyby potřeboval, nosil baterku. „Takže, v podstatě je to totéž, jako svátek Zimního závoje,“ shrnul to nakonec a udělal kotrmelec nazad. Zůstal potom ležet na hromádce sutě. „Taky se slaví Prasečnice,“ zaduněla Dlažba. „Ty jsi dneska nějaká výřečná,“ zamumlal Okoun. „To musí být tou zimou.“ Dlažba pokývala hlavou. Bylo to, jako kdyby sledovali zrychlený pohyb kontinentů. Chvíli bylo ticho, protože nikdo moc nevěděl, co říct. „Mohli bychom jako slavit,“ navrhl nakonec Okoun. Plop se na něj podíval, jako kdyby Okoun navrhl sundat si filtry z obličeje a zhluboka se nadechnout: „Jako spolu?“ „No... Já vím. Je to blbý, co?“ „To teda je. Stejně pro vás nemám dárky.“ Bylo ticho. Bylo ticho, protože nikdo nechtěl nic říct. Ozvala se Dlažba: „Můžeme něco zapálit. Ohně jsou tradiční.“ „Oukej, to beru.“ V Kirzanově nátuře bylo podpalovat věci. Třeba vlastní vlasy a tak. „Má někdo sirky nebo křesadlo?“ Dlažba tleskla. Od prstů jí odletělo několik jisker. „Na nic jsem se neptal. Jak můžu zapomenout na dva metráky chodícího křemene, to mi řekněte.“ Neseděli na konci světa. Seděli venku před něčím, co kdysi dávno mohlo být rychlým občerstvením. Nicméně od té doby, co bylo spodních sto pater města zamořené všemi možnými jed a plyny, se tu určitě nevařilo, což případným štamgastům jako konec světa tenkrát muselo přijít. Pokusili se posedat si kolem vatry do čtverce. Mělo to ovšem svá drobná úskalí. Jedním z nich bylo, že Dlažba představovala tři rohy zmíněného čtverce najednou. Dalším takovým bylo, že Okoun nechtěl sedět ani vedle Plopa, ani vedle Kirzana. A ani Plop, ani Kirzan nechtěli sedět vedle Okouna. Aby nakonec nebyl spokojený nikdo, sedl si mezi ně a stěžoval si na to tak dlouho, dokud Dlažba neprohlásila, že by mohli něco opékat, protože je to tradice. Potom se všichni tři chovali až překvapivě vzorně. Nebyla to první vatra, kterou se jim podařilo založit, ale byla poslední, která ještě hořela. Nedaleko ještě doutnal bývalý sklad oleje. Plop věděl, že byla chyba se o něm zmiňovat, protože si z něj občas nosíval pití. No, ale o tom skladu ředidel si to nechal pro sebe... Občas se někdo z pošťuchující se trojice zvedl, aby našel něco na přiložení. Za chvíli přestali posílat Okouna, protože se ukázalo, že rohatý troll nemá nejmenší ponětí o tom, co je hořlavé a co ne. „Okoune?“ broukl Plop. „Co je?“ Okoun byl uražený, protože mu zakázali hodit na vatru ocelovou traverzu. „Sem se tě chtěl vždycky zeptat-“ „Svatá makrelo... Na co?“ „Proč se ti říká Okoun?“ Okoun po Plopovi loupl svýma jasnýma žlutýma očima. Takhle v záři ohně se jeho bělmo, pokud se dá vůbec mluvit o žlutém bělmu, jevilo zlaté a skoro zářilo. Kolem černých zorniček měl teninký prstýnek duhovky v barvě ostružin. „Protože mám ploutve jako okoun, proto.“ Plopa to očividně zmátlo, ale další vysvětlení nepřišlo. Chvíli bylo ticho, protože to všichni vstřebávali. Kirzan někde našel kus hadru a leštil si kly, kvůli kterým si musel přešít každý filtr, který nosil. Plop s Okounem mu jednou navrhli, že by si ty kly tak mohl uřezat. Oba si z toho odnesli ponaučení, že Kirzan se pohybuje jako had a s noži to opravdu umí, a už nikdy se na téma jeho klů neozvali. „No... A co budeme dělat teď?“ ozval se nakonec Okoun, protože mu přišlo, že byl příliš dlouho zticha. Okoun míval tenhle pocit co pět minut a ostatní si obvykle mysleli, že se mýlí. „Můžeme se koulovat,“ navrhl Plop. Dlažba potřásla hlavou a ze šíje a ramen se jí snesla menší šedobílá lavina. „Popel. Ne sníh.“ Kirzan, kterého ten nápad nadchl, protože miloval záminky ke rvačce stejně jako podpalování věcí, protáhl obličej. „A jo vlastně...“ Plop se ale nenechal odradit. Vtáhl z kapsy plechovku ředidla a popel trochu namočil. „Máš v tom moc ředidla a málo popela.“ „Kirzane, to že umíš vařit, neznamená, žes zbaštil všecku moudrost světa.“ „Jasně, sežral jsi ji ty. Ale nebýt mě, byl bys ji žral syrovou.“ Byl by měl ještě nějaký kousavý komentář, jenže to už se Plopovi podařilo odhadnout správný poměr ředidla ku popelu a Kirzan dostal šedivou koulí přímo do ucha Okoun, který byl tak trochu na vině, jelikož se sehnul, si šel rychle najít úkryt. Plop a Kirzan byli na dobré cestě se porvat. Bylo by k tomu i došlo, kdyby každého nepopadla Dlažba a nedržela je ve vzduchu tak dlouho, dokud nepřestali nadávat. Podzemní troll se snažil z rukou dostat ředidlo tím, že si jej otíral o kalhoty. Kirzan se zase pokoušel dostat ředidlovou břečku z ucha. „Buď rád, že neměl lepidlo,“ řekl Okoun. Když uviděl Kirzanův výraz, radši se zatvářil, že neřekl vůbec nic. „Šutry. Házejte šutry. Šutr je tradiční.“ Bylo ticho, protože všichni zvažovali Dlažbin návrh. Nakonec to shrnul Plop: „Hele, to by se nakonec někomu z nás něco mohlo stát. A že bych Okouna zase tak nesnášel, to ne.“ „Tak teda díky, no...“ Ticho, jenom občas se někdo z nich oklepal, aby ze sebe setřásli popel,který pořád padal seshora. „Můžeme najít někoho jiného, po kom bychom házeli kameny,“ navrhl nakonec Okoun, protože se cítil krapet provinile, že kvůli němu přišli o tuhle zábavu. „Kdo by dneska v noci trávil čas v úplně spodních patrech?“ „Třeba my, Plope. Takových ztracených existencí jako jsme my, je tohle město plné.“ „A tobě se je právě teď chce jít jako hledat?“ „No... To ne.“ Bylo ticho. „Hele, kam zmizel Kirzan?“ „Co já vim.“ „Dlažbo, neviděla jsi odcházet Kirzana?“ „Kdo je Kirzan?“ „Nech toho, to není vtipný.“ Okoun se zvedl a začal prohledávat okolí. Dlažba mezitím uvažovala, jestli vlastně ti tři trollové, které znala, měli celou tu dobu nějaká jména. Dlažbě to i za třeskutých mrazů myslelo trochu pomaleji. Mezitím se vrátil Kirzan a nesl několik lahví. Přisedl si k Plopovi: „Kde je Okoun?“ „Co já vim.“ „Dlažbo, neviděla jsi odcházet Okouna?“ „Kdo je Okoun?“ „Ten nejmenší.“ Dlažba pomalu přikývla. Z hlavy se jí sesunula menší vánice. „A kdo je Kirzan?“ „Já jsem Kirzan,“ postavil dotyčný lahve před sebe. „A-ha.“ Chvíli bylo ticho a pak se Dlažba zvedla a odešla. „Plope?“ „Jestli se mě zeptáš, kam šla Dlažba, tak ti vrazim jednu takovou...“ „Tak nic.“ „Okoune, našla jsem Kirzana,“ ozval se Dlažbin šepot o dva bloky dál. Dlažbin šepot se mohl dost dobře ozývat i z větší dálky, stejně by byl slyšet. Po chvilce se Dlažba vrátila s Okounem na rameni. Položila ho něžně vedle zbytku skupiny. Okoun se opatrně zvedl a zkontroloval, jestli si během toho něco nezlomil, protože Dlažbina něžnost měla svoje meze. Tak pro začátek bla zvyklá zacházet s kamením Potom se obořil na Kirzana: „Kam jsi, sakra, šel?“ „Šel jsem pro pití. Kam jsi šel ty?“ „Šel jsem tě hledat.“ „Tak to jsi šel úplně blbě.“ „Všiml jsem si,“ zavrčel Okoun. Plop, podle kterého ti dva spolu mluvili už docela dlouho, jenom čekal, kdy začnou sypat taková slova jako globalizace a enviromentální. Aby tomu předešel, zeptal se: „Cos' teda přines?“ „Koňak.“ „Budeš se dělit?“ „Proč myslíš, že jsem ho přinesl tři flašky?“ „Tys' našel tři flašky koňaku?“ „Možná se po nich někdo ve vyšších patrech bude shánět. Což není náš problém.“ „Ale jestli to chceme pít, pánové-“ „A Dlažbo,“ přerušila Okouna Dlažba. „Správně. Pánové a Dlažbo, jestli se máme v plánu opít, tak možná uvnitř. Je nemám v plánu se na svátky nadýchat chlóru a olova.“ Pro jednou všichni souhlasili s Okounem. Neleželi na konci světa, ale opuštěná kancelář, kterou si zvolili za víceméně stálou základnu, tak mohla i někomu připadat. Plop a Okoun, kteří obecně neměli moc výdrž, leželi ve sladkém koňakovém polovičním bezvědomí na podlaze. Kirzan, který se cítil povinován dorazit jejich láhve, se odpotácel alespoň na matraci a usnul tam. Dlažba seděla na zemi a chroupala kachličky. Občas si zavdala chladícího média do ledničky, protože se styděla být jediná střízlivá v místnosti. Nesešli se na konci světa. Ale konec roku jim všem přišel jako taky dobrá příležitost.

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AmelieStar	1
Arsi	3
Evangeline	2
HadejKdo	1
Harrieta	4
JokerS	3
Kanyapi	1
Kibe	1
Kragh	1
Qwertisimo	1
Reynard	1
Rohi	1
Silenthya	2