Kroky v mlze Lutus 12. prosince 2006
Kráčel mlhou. Neslyšel nic - jen střídavý klapot svých nohou dopadajících na cestu. Za ním zářil červenožlutý oblak posledních pouličních lamp. Na tváři měl užaslý úsměv. Fascinovala ho řada topolů, jejichž koruny mlha pohltila. Zdálo se, jako by nikde nekončily. Kráčel dál. Měl svůj cíl. Jako by se viděl, jak stojí nad městem, které září z mlhy. A pak by se ozval mohutný řev - řev válečníka. Dostat ze sebe všechen ten stres nashromážděný z civilizace. Světlo z pouličních lamp postupně zmizelo. Zůstal jen šedočerný oblak tmy smíchané s mlhou. Dorazil na křižovatku. Nebyl tam sám - nebo si to alespoň v první chvíli myslel. Nedaleko se z mlhy vynořila druhá postava. Rytmus jeho kroků zůstal nezměněn. Když přišel blíže, musel se v duchu sám sobě zasmát - vždyť to, co považoval za osobu, byla stará, zrezivělá značka STOP, která na té křižovatce stála snad odjakživa. Pokračoval rovně. Byl sám. Stále neslyšel nic kromě svých vlastních kroků a neviděl dál, než mu dovolila hustá šedočerná zeď. Větrolam po levé straně kreslil do mlhy černé obrysy větví. Po pravé straně jen nekonečná pole. Uvědomoval si, jaká by to byla hloupost bát se tu. Vždyť tou cestou už několikrát šel. Nikdy ale za tmy a mlhy, pravda. Navenek stále nedával najevo nic, jako by předpokládal nějakého skrytého pozorovatele, ale do jeho nitra se draly střípky strachu. Druhá polovina jeho mysli se tomu zasmála. Přemítal o lidské psychice a o tom, jak snadno se vyděsí. Možná to bylo právě tím rozjímáním, že navzdory rozumu strach sílil. Kdykoliv se na poli objevilo něco tmavšího než mlha, nebo ve větrolamu něco světlejšího než tma, zpozorněl. Cítil, jak stoupá v jeho žilách hladina adrenalinu. Šel stále stejným tempem. V jednu chvíli uslyšel z keře ve větrolamu zašustění. Pohlédl tam a uviděl obrys drobného ptáka nebo netopýra. Ta rozumová polovina jeho mysli se znovu zasmála. Vždyť tahle scéna je klišé všech hororů. Užasl nad tím, jak mlha a strach posílily jeho představivost. Stará roztřískaná vodárna. Její matné obrysy se v mlze tvářily jako starobylá tajemná tvrz. A na poli vedle tvrze někdo stál. Byl si tím jist. Stejně jako si byl jist předtím na křižovatce. Tentokrát to nevydržel, vzal mobil a na ‚osobu‘ si posvítil. Světlo mobilu nepomohlo. Nicméně, když popošel o pár kroků dál, zjistil, že znovu naletěl vlastní představivosti. Ve chvíli, kdy mobil vzal do ruky, už ho nedal zpět. Každých pár sekund se marně pokusil posvítit si na cestu. Při té příležitosti se podíval, kolik je hodin, ale zářící display ho ještě více oslepil. Cesta skončila. Stál tam na jejím konci, mezi černým větrolamem a ještě černějším polem. Otočil se na město. Už při cestě věděl, že jeho původní představa byla mylná. Město vidět nešlo. Nesvítilo dostatečně silně. Chvíli tam mlčky stál a sál atmosféru. Jen on, černota a šeď. I přesto roztáhl ruce, pohlédl vzhůru a zařval ze všech sil. Nezařval jako válečník, ani jako vyděšené kuře. Bylo to něco mezi tím. Byl až zaskočen, jak citelná byla úleva. Strach zmizel. Úplně. Že by tohle byl důvod, proč lidé ze strachu křičí? Vydal se zpět do města a cestou si znovu dvakrát zařval. To pokaždé, když ucítil, že o něj strach otírá své pařáty. Možná byl účinek jen sugestivní - tím, že uvěřil, že křik ho zbaví strachu, se tak skutečně stalo. Nebo to bylo tím, že se vracel stejnou cestou, jako přišel. Stejná záhada byla, jak to, že cesta zpět, alespoň dle jeho odhadu, zabrala mnohem míň času. Že by tím, že se mírně svažovala dolů? Nebo tím, že jeho kroky nebrzdil strach? A nebo tím, že se vracel zpět do světel civilizace, od níž si tak nutně potřeboval odpočinout...

Názory a komentáře ( 0 /21 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
DonSimon	2
Ferro_the_King	1
Holyan	2
Kanyapi	1
Lucanus	2
Milwa	1
MorganaLeFay	2
Nefer	2
Perilan	2
Teranell	2
Zarabeth	3