Vrahovo probuzení Perilan 27. února 2006
Teplé, oranžové světlo zářilo na široká pole poblíž Tarinenu. Nalatir rychle rázoval po cestě ke svému domovu. Vracel se k místu, které mu bylo tak dlouho odcizené a které opouštěl se zahořklostí uvnitř. Přízemní mrazíky nepříjemně bodaly a poutník měl teplý plášť přitažen co nejvíc k tělu. Když minul třetí rozcestník, konečně přes clonu stromů vykouklo město. Zbývaly mu odhadem tři hodiny pěšky. Ulice byly stejně chladné jako planina před městem. Všechno viděl vzdáleně, jako by se vracely vzpomínky zasuté hluboko v paměti. Celý Tarinen mu připadal menší, než jaký si ho pamatoval. Opouštěl ho ve spěchu, hnán vztekem z prudké hádky. Absurdita hádky, absurdita napůl dospělé mysli, která nenáviděla celý svět a matku s otcem ze všeho nejvíc, jen proto, že mu matka nerozuměla a otec... a že otec byl prostě ten, kterému tak říkal. Do ulic vycházeli první obyvatelé, k Nalatirově potěšení mezi nimi nacházel i příslušníky elfského rodu. Tarinen byl vždy kosmopolitním městem, přesto se ale na Dlouhověké lidé často dívali skrz prsty. Elf se snažil skrýt bílý jílec svého meče, ale moc se mu to nedařilo. Ze všech stran cítil podezřívavé pohledy plné strachu i úcty zároveň. Dům vypadal úplně stejně, jak si ho pamatoval. Aniž by klepal, vstoupil dovnitř. Dveře byly otevřené. Paní domu zaslechla kroky a šla se podívat, kdo si dovoluje přijít bez dovolení. Když uviděla svého syna, sjela ho ostrým pohledem od hlavy až k patě. Jestli byla překvapená, nedávala to vůbec najevo. „Co tu chceš?“ Dlouze se rozhlédl a tvář zkřivil do ironického úšklebku. „Býval jsem tu doma.“ „Zmizel jsi na osmnáct let. Už tu nejsou ani tvé věci.“ „A co on?“ nenechal se odbýt Nalatir. „Umřel loni na podzim.“ Syn na ni chvíli nechápavě zíral. „Cože? Kde? Jak?“ „Hospodská rvačka. Našli ho ráno válet se ve strouze v Jižní čtvrti s podříznutým hrdlem.“ Chladnost jejího hlasu ho překvapila, ale skutečnost, že hospodští rváči o někoho zlomí židli, ale nepodříznou krk, si nechal pro sebe. Víc ho pálila skutečnost, že je mrtvý. Necítil žádnou velkou lítost, ale ve chvíli, kdy byl konečně schopen dodržet starý slib a postavit se otci tváří v tvář, je jeho otec už skoro rok mrtvý. Vyšel ven na zahradu a lehký vánek ho pohladil po tváři. Obešel dům a vstoupil do velké zahrady. Neomylně našel místo, kde se vypínal pomník. Vždycky chtěl být pohřbený tady a ne mezi tou lidskou chátrou na hřbitově. Nalatira napadlo, jestli mu jeho arogance a sebevědomí vůbec daly možnost přemýšlet o smrti víc než jen jednou. Zezadu k němu tiše přišla jeho matka. „Můžeš tu zůstat na večeři; pak odejdi a už se nevracej.“ Sám se divil faktu, že ho to ani trochu nepřekvapilo. Měl v sobě moc hrdosti na to, aby tam jako pokorný pes setrval až do večera. Pomalu se k ní otočil. I když jí už bylo víc než devadesát, její tvář byla stále svěží a pohledná, jen její zelené oči připomínaly, kolik už toho prožila. S nečitelným výrazem ve tváři přikývl. Přešel ke stájím a pomalu osedlával na první pohled silného černého koně. „Odejdeš tak, jak jsi přišel!“ její tvář se stáhla do hněvivého výrazu. Se sarkastickým úsměvem se k ní otočil. „Je tohle syn Genafa, ne?“ „Ano, to je,“ Berine se zatvářila zmateně. „Genafa jsem dostal k jedenáctým narozeninám ještě jako hříbě. Jeho syn je můj.“ Berine se mohutně nadechovala ke zlostnému výlevu, ale zpražil ji další synův ironický pohled. Obrátila se a pomalu odcházela. Z ulice se ozval vyděšený křik. Pro Nalatira to byl jasný impuls k běhu, víc než sedmnáct let výcviku mu vštípilo povinnost cítit zodpovědnost za jiné. Jeho matka ho se značným zpožděním následovala. Na jedné z nejširších tříd Tarinenu právě probíhal souboj. Bezbranný muž, zjevně bez bojového výcviku, se vždy na poslední chvíli s velkou dávkou štěstí vyhnul úderu rozzuřeného vojáka v kroužkové zbroji. Kolem dvou mužů se utvořil hlouček zuřivě povzbuzujících štamgastů a opilců, kolem nich zoufale pobíhala manželka bránícího se muže. Elf si protlačil cestu skrz dav a rychle vletěl mezi oba soky. „Tak dost!“ zavelel ostrým hlasem. Voják si znechuceně odplivnul. „Nějakej špinavej elf mi nebude poroučet, co mám a co nemám dělat.“ Muž za Nalatirem byl tak vyděšený, že se ani nepohnul, natož aby promluvil. Voják se prudce ohnal mečem po Nalatirovi a ten s kočičí obratností uhnul. Další seshora vedený úder se také minul účinkem a elf následně kopl vojáka do břicha. Voják ztratil rovnováhu a spadl na zem. Nalatir se otočil, aby zkontroloval, jak je na tom muž, kterého právě uchránil od jisté smrti. K smrti vyděšený člověk jen souhlasně kývl na znamení díků. „Prohrál se mnou v kartách celej žold,“ prohlásil stále ještě udýchaně. Pak se jeho oči opět rozšířily strachem. Elf si toho všiml, nestačil ale uhnout dýce v rukou vojáka. Modrý rukáv začala barvit krev. Nalatir syknul bolestí a s hrozbou v očích se podíval na rozzuřeného muže. Obtočil se kolem něj, chytil ho pevně pod krkem a strhnul ho k zemi. „Sakra, řekl jsem dost!“ Obrátil se k manželce hráče v karty. „Jděte radši pryč.“ Žena horlivě přikývla. „Pozor!“ Nalatir zaslechl kroky za sebou, instinktivně vytáhl meč a ve správnou chvíli bodnul dozadu. Překvapený muž naběhl přímo na čepel určenou pro Pána meče Aten-Cheru. Udiveně zamrkal, když z jeho těla Nalatir vytrhnul meč, a dopadl k zemi. K místu rvačky doběhli tři strážníci s kapitánem stráží v čele. „Co se to tu zatraceně stalo?!“ zaburácel kapitán při pohledu na zkrvavený rukáv elfa. „Bránil jsem tohohle muže,“ mávnul Nalatir mečem za sebe. Kapitán si hned všiml dlouhého prohnutého meče s bílou slonovinovou rukojetí. „Co jsi zač?“ zeptal se velitel stráží podezřívavým hlasem. „Nalatir Ke’Lantech, Pán meče Aten-Cheru.“ Dav kolem hlesl údivem. Všichni si pamatovali Nalatira jako toho malého vzpurného kluka. „Můžeš to nějak dokázat?“ kapitán si chtěl být jistý, že nenarazil na zloděje. Elf přehodil meč do levačky, výmluvně pozdvihl čepel a zaťal pravici v pěst tak, aby se strážný mohl podívat na symbol mistra. Teď už přesvědčeně kývl a ukázal na druhého aktéra rvačky. „Ty půjdeš se mnou na strážnici a řekneš mi přesně, jak to bylo.“ Pak se otočil k Nalatirovi. „Můžeš jít, mistře.“ Přešel celou širokou ulici k domu, lidé mu sami uhýbali. Neužíval si ten pomíjivý okamžik úcty, vadil mu. Se zamračenou tváří osedlal Nalefa, jak se jmenoval Genafův potomek, a vyhoupl se do sedla. Popohnal koně, když jeho otěže chytila Berine a podívala se mu vážně do očí. „Je v tobě větší kus tvého otce, než vůbec tušíš. Střež se toho, co ti může dát a vzít. Teď jdi.“ Její slova ho zamrazila až do morku kosti. Až teď si pořádně uvědomil, že ho vlastně pořádně neznal. Jen úryvky, které se tu a tam vynořovaly z paměti. Zahloubán do myšlenek vyjel směrem na západ od Tarinenu. Slunce už překročilo polovinu své pouti. Osamělé stromy, kolem nichž projížděl, vrhaly čím dál větší stíny. Ve chvíli, kdy sluneční kotouč nabyl sytě rudé barvy, sesedl a několik chvil ho bez hnutí pozoroval. Ticho prořízl výkřik káněte, které se právě vrhalo na svou kořist. Nalatir takřka neslyšně vytáhl čepel a přiložil si ji k čelu. Po celé délce meče projel jeden záblesk světla a ztratil se v úzké špičce meče. Nadhodil ho a při dopadu ho protočil v ruce. Začal zpívat a jeho hlas se nesl krajinou s překvapivou silou, zatímco meč tančil vířivými pohyby kolem jeho těla. Na míle daleko byla vidět hra barev, kterou vytvářely odlesky světla z víříc čepele. Když skončil, ve tváři měl podivně soustředěný výraz. Tisíckrát opakovaným pohybem našel špičkou meče pochvu a uložil ho do ní. Poslední skomírající paprsky slunce mizely za obzorem. Byl čas rozdělat oheň. Oheň příjemně sálal a osvětloval krátký prostor uvnitř provizorního tábořiště. Nalatir zamyšleně zíral do plamenů, pravou ruku automaticky připravenou na jílci meče, a pomalu do sebe soukal jídlo. Za ním se ozvalo zapraskání větvičky. Zbystřel a povytáhl meč z pochvy. Pokus o tichou chůzi nemohl mistrovi Aten-Cheru uniknout, a tak se v pravém okamžiku otočil a zeširoka sekl mečem. Muž upadl na zem s rozervanou tunikou, která pomalu nasakovala krví. Elfovi blesklo hlavou, že takhle on nejedná. Bylo na to pozdě. Přiskočil k němu, položil mu hrot meče na krk a dupl na levou ruku, až vykřikl bolestí a pustil dýku, která dopadla s lehkým zazvoněním. Nalatir se na ni podíval a překvapeně vydechl. Ocelová dýka se zlatou rukojetí, posázenou rubíny. Zbraň jeho otce. Otočil se zpátky k muži. „Kdo?“ zavrčel. I přes značnou bolest, kterou mu způsobovala rozšklebená rána na hrudníku, se muž usmál a odhalil zčernalé pahýly zubů. „To tě vůbec nemusí zajímat. Je to moje práce.“ „Jsi vrah, co?“ „Už jsi nějaký potkal, viď? Nejsi blbej,“ podotkl ležící muž. „Tak budeš sakra mluvit, nebo ne?!“ zakřičel rozzuřeně Nalatir. Chrčivě se rozesmál a krátce zavrtěl hlavou. Hodlal držet své tajemství až do smrti. Krátce potom mu čepel projela hrtanem. Zkroutil se bolestí, jak se pokoušel nadechnout. Ještě chvíli sebou cukal, než se definitivně přestal hýbat. Elf zvedl dýku a podržel ji v ruce. Byla dokonale vyvážená. Odtáhl vraha do křoví a rozhodl se nechat ho tam. Neměl chuť ho pohřbívat holýma rukama a věděl, že kdyby zemřel on, stejnou službu by mu jeho protivník neprokázal. Znovu němě zíral do plamenů. Opět přemýšlel. V ruce svíral otcovu dýku a přemýšlel, jakou smrtí asi zemřel on. Byl vnitrně rozervaný; na jednu stranu zabil vraha s chutí a měl radost, že to udělal a zbavil svět někoho takového. Na druhou stranu měl zvrácenou radost, že se někdo vypořádal s jeho otcem, když to nebyl on sám. Jedna myšlenka ale hlodala jeho mysl nejvíc: kdyby se s ním setkal, zabil by ho taky? Matčina slova se vracela jako vzdálená ozvěna. ‚Je v tobě větší kus tvého otce, než vůbec tušíš. Střež se toho, co ti může dát a vzít.‘ Noc sotva vzala zem pod svá křídla a elf měl o čem přemýšlet.

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Athelas1	2
DonSimon	2
Heldret	2
Jon	1
Kanyapi	3
Kraal	2
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Milwa	1
Mofik	1
Nevyn	1
Odileth	2
Teranell	2
ToxaLandor	1
Winitar	1