Kopule Milwa 2. května 2009
Potily se mi ruce. Už zase. Jako každé ráno jsem seděl v kavárně na rohu a popíjel svůj šálek latté. Zašpiněným oknem se ke mně draly sluneční paprsky. Vedro k zalknutí. Všechno bylo špatně. Jenom rutina zůstávala. A ona skončí za chvíli taky... Stejně jako my. Práce končila jako vždy přesně v pět odpoledne. Na ulice vycházeli lidé, šedavé přítmí skrývalo jejich tváře. Tváře bez výrazu. S tupými pohledy se úspornými pohyby snažili co nejrychleji z ulic zase zmizet. V šest se prudce ochlazovalo. V sedm přestaly jezdit tramvaje. A my za okny ze speciálního mrazuvzdorného skla sledovali, jak se celé město halí do přízračného světla měsíce. Sledovat to v kině, bál bych se. Ve skutečnosti strach už neexistoval. Ačkoli nikdo nevěděl přesně, co se děje a proč. Byli jsme smíření. Čím dál sušší vzduch našeho Marsu nás unavoval. A brzy neměl být žádný. Celý život už od narození byl jen pomalým umíráním. Zvedl jsem šálek ke rtům. Ruka se mi třásla. Kapky latté se pomalu vpíjely do látky mé pracovní košile. Po několika doušcích jsem odložil šálek na podšálek - přesně do drážky - jako vždy. A objednal jsem si palačinky. Vůbec jsem to nemusel dělat. Servírka už je nesla. Na malém, červeném talířku, který jsem vídával každý den. Když ho pokládala na stůl, usmála se na mě. Něco nebylo v pořádku. Ten úsměv byl upřímný. Zatmělo se mi před očima. Ta tma byla dobrá skrýš. Ale ten úsměv mě pronásledoval i tam a propaloval se do mě. Utíkal jsem... Po dlouhé době, zase. * * * Stromy se kolem mě míhaly obrovskou rychlostí. Jel jsem, řítil jsem se zatáčkami. Pneumatiky kvílely. Smrad spálené gumy na mě dávno ulpěl stejně jako vina. Byl jsem štvanec. Slunce zapadlo. Koupalo se v červáncích. Omývalo se v krvi. A já to věděl. Setmělo se. Jel jsem dál, bez myšlenek. Cítil jsem ho. Jeho mrazivý i horký dech na mých zádech. Neohlížel jsem se. Jen přidal plyn. Vyšel měsíc, na silnici padla přízračná mlha. Nezpomalil jsem. Nemohl jsem. V protisměru se plazila auta. Blikala na mě. Má světla však stále svítila do dálky. Rozednilo se. Slunce vyšlo. Majestátně. Jel jsem dál. Potkával jsem lidi. V tílkách, zpocené. Vystrašené. Nechápavé. Mimořádné hlášení v rádiu jsem vypnul dřív, než začalo. A pak už jsem rádio ani nezapnul. Jenže on... byl najednou blíž. Slyšel jsem ho. Ten hlas syčel. Bolela mě hlava. Konečně se setmělo. Stěrače nedokázaly setřít kapky, které ulpěly na skle. Mrzlo. Další ráno. Zastavil jsem se v McDonaldu. I sem, na Mars, se prodral zemský fastfoodový gigant. Vypil jsem tři kelímky kafe a flašku vody. Snažil jsem se nevnímat debaty lidí kolem sebe. Byli tak zabraní do svých starostí, že si mě nevšímali. Až na prodavačku za pultem, která se ptala, zda jsem v pořádku. Ne, nebyl jsem. A nikdy nebudu. Utekl jsem na záchod. A pak do auta. Čekal na mě. V tom horku venku mi mrazivě dýchal na záda. Byl jsem jako šílenec. Jel jsem jako šílenec. Horko. Mráz. Horko. Mráz. Každý den to bylo stejné. A on byl stále neodbytnější. Chtěl, abych zastavil. Abych se vzdal. Abych se přiznal. Abych šel domů. Venku mráz, kolem mě horko. Tváře rozpálené, oči lesklé. Nevšiml jsem si drážky na skle. A pak okno prasklo. * * * Servírka na mě koukala zděšeně. Ptala se, jestli má zavolat doktora. Byla opravdová. Ale já řekl, že budu v pořádku. Poprosil jsem o noviny. Bolela mě hlava. Zase. Vzal jsem do ruky šálek s vychladlým latté a otevřel noviny. Našel mě. Konečně jsem ho viděl. --- Šálek pomalu padal k zemi a s temným zaduněním dopadl na podlahu. Noviny elegantně doplachtily k bezvládnému muži a zakryly mu tvář. Zůstaly otevřené. Havárie Kopule vyjasněna! Včera tým vědců konečně objasnil záhadu, kterou byla havárie jediného ochranného prvku Marsu – Kopule. Tato Kopule udržovala na Marsu vzduch a zvlhčovala ho. Před dvěma lety však z nepochopitelných důvodů zmizela a dosud nebylo možné ji opravit ani vybudovat novou. Proč selhal složitý bezpečností systém, bylo dlouho předmětem dohadů. Nyní kriminalisté odhalili, že za celou tragédií stojí Rod Floppter, jeden bezpečnostních inženýrů Kopule. „Stav Kopule byl kontrolován složitým elektronickým systémem a jištěn lidským faktorem, který vše potvrzoval,“ vysvětluje generální komandér centra pro bezpečnost Kiel Lawrenc. „Pan Floppter byl posledním kontrolorem. Zřejmě přehlédl varovnou kontrolku stavu vody a potvrdil plný režim. Bezpečností systém se přehřál stejně jako pak Kopule samotná – a přišla exploze.“ Podle odborníků mají lidé na Marsu ještě půl roku vzduchu, do té doby se musí přesunout na Zemi nebo prozatím na vesmírné ostrovy BX1 a BX2. Uprostřed stránky byla velká fotografie. Fotografie muže, který teď ležel v kavárně na zemi. Živý.

Názory a komentáře ( 0 /11 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Bartyx	1
HadejKdo	1
Kanyapi	1
Kibe	1
Lutus	1
Mofik	1
Yenn	1
Zarabeth	1