Příběhy Lenky Tolpen 10. října 2010
Příběhy Lenky Kapitola I. Sen Kaligrafů Lenka vstoupila do obchodu s malířskými a kreslicími potřebami. Potřebovala novou kaligrafickou sadu, jelikož tu předchozí už zase vypoužívala, štětce zničila její neteř Kateřina a o perech se ani nebudeme bavit. Jen na chvíli Kateřině ty pera půjčila, aby si zkusila něco taky nakreslit tuší, a asi za minutu byla ta pera zlomená, rozžvýkaná a rozskřípaná. Povzdechla si a prohlédla si krám. Vypadal slibně, narozdíl od těch deseti předchozích. Nadechla se, ucítila silnou vůni vodovek, anilinek, akrylových a olejových barev, voskovek, pastelek, tužek, papírů, pláten, tuší, štětců, per, brků, ořezávátek, dřeva, prachu, hrnčířské hlíny a staré omítky. To všechno bylo nedílnou součástí výtvarnictví, tohle bylo slibné. Zamyšleně procházela mezi regály, vnímala auru obrazů a knih pro pokročilé i začátečníky, ať už byly o dílech nebo o tom jak kreslit, malovat či tvořit. „Vezmu si tohle,“ řekla Lenka a položila před sebe jednu velice starou, velkou a těžkou kaligrafickou sadu. Vytáhla z kapsy peněženku a vrhla na mladou prodavačku zvídavý pohled. Prodavačka měla dost ošklivý ekzém, hezky nalakované nehty, krásné vlasy byly učesané do culíku, který prodavačce neslušel. Kol a kolem by to byla krásná holka. Musela by mít jen trochu vkusu. Ta kombinace růžové a modré jí naprosto nesluší. Její přemýšlení vytrhl vysoký hlas. „150 korun,“ pískla prodavačka. „Tak málo?“ podivila se Lenka. „Ano, tak málo. Je to totiž bez cenovky, je strašně stará, takže musí být hodně zlevněná. Nemůžu říct jak asi, protože štítek s datem výroby se nejspíš odloupl. Mám vám ji zabalit?“ „Ano, zabalte mi ji,“ poprosila Lenka a zaplatila. Vzala si papírovou tašku a otevřela dveře. Zvonek zacinkal a když utichl, byla Lenka už v mokrých ulicích Prahy, nad níž v plném proudu zuřila bouřka. Lenka přišla domů promáčená skrz na skrz, pověsila kabát nad topení a usedla s novou kaligrafickou sadou ke stolu. Setřela z ní prach rukávem. Udivilo ji, že vazba byla kožená, ne papírová nebo plastová, jako se dnes dělaly. Tahle kaligrafická sada se také rozvinovala jako leporelo, akorát na obě strany. Když sadu rozvinula úplně, zůstala zírat na sadu štětců, tužek, tuší, per, nástavců k perům, akvarelových barev, brků a knížek. Ještě víc se podivila, když zjistila, z čeho vlastně tohle všechno je. Štětce byly ze dřeva a jejich štětiny byly činčilí, kuní, medvědí, veverčí, z divokého kance, jezevčí, liščí, vlčí, tygří a bylo tam i několik různých rákosových štětečků a štětců. Tužky byly srovnány podle šířky a tvrdosti a bylo k nim i ořezávátko, které mělo na každý typ tužky jinou dírku. Tuše byly jen ve dvou barvách: černé a červené, ale zato jich bylo několik krásných lahviček. O perech a nástavcích snad ani nemusíme mluvit, akvarelů spousta a brky byly od velkých albatrosích po docela malá křepelčí peříčka. Lenka našla i knížky, bohužel nebyly v češtině, ale v latině, a tak mohla jen hádat, co znamená Historia caligrafiae, Inspiratio a Comentari mei. Nenamáhala se hledat ve slovníku, šlo jí jen o náčiní a toho měla víc než dost. Bylo tam i několik papyrů, a dokonce i několik svitků pergamenu, svíčka z včelího vosku a pečetidlo s vyobrazením hada obtočeného kolem javorového listu. Vzala si svůj papír a začala na něj kreslit. Kapitola II. Obraz s pečetí Jemně se dotkla papíru tužkou a začala načrtávat, nezřídka vzala do ruky gumu. Obrysy tvořily ohnivého koně v plné kráse, jak běží zasněženou krajinou. Od jeho kopyt létaly jiskry a tál sníh. Pod sněhem se objevovala tráva, svěže zelená a mladá. Po té cestě z trávy šla dívenka, v mističce z rukou drží kapičku světla. Jak se stmívá, slétají se ke kapičce další a další, až dívence světlo vyteče z dlaně. Chvíli je z nich had a hned se promění v tygra. Tygr se vzápětí promění v srnce a vběhne do lesa. Světelný srnec přeskakuje potůčky a pařezy, skoro se nedotýká sněhu. Ladně proběhne pod větvemi, na mýtinu s tůňkou. Napije se z tůňky a od čumáku začne hasnout, až se celý změní v jemný popílek, který napadá do studánky, ale potůček, který z ní vytéká, ho rychle vyplaví. Potůček se změní v potok a protéká kolem trsu uschlého rákosí, které jako zázrakem neleží pod sněhem. Prožene se tudy vítr, vezme uschlé listí a fičí dál. Po chvíli jej pustí a prožene se kolem medvědí skrýše. Medvědi se zvolna probouzejí, cítí jaro, které ohnivý kůň kolem sebe šíří. Za koněm běží celé stádo, malou dívenku ochotně berou mezi sebe, stává se jezdkyní na jednom z nich. Je zvěstovatelkou jara, doby života a probouzení. Ohniví koně uhání dál a dál, stoupají vzhůru a mizí mezi hvězdami. Lena dokončila poslední obrys nozder ohnivého koně a začala si hrát s červenou tuší a stejně tak i s hrou světla a stínů. Nakonec kůň vypadal, že nejspíš spadne z obrázku. Lena se rozhodla, že místo podpisu použije pečeť s javorovým hadem. Rozpálila svíčku, která v sadě byla, kápla do levého spodního rohu trochu vosku a otiskla ono pečetidlo. Svíčku sfoukla a lehla si do postele. Kapitola III. Ohnivý kůň Asi ve dvě ráno Lenku probudilo zaržání a pohlazení po rameni, nebo spíše to bylo jemné šťouchnutí. Zamručela ve spaní a obrátila se na záda. Šťouchnutí se ale opakovalo a Lena otevřela oči dokořán. V pokoji byla sice naprostá tma, ale ona viděla naprosto jasně. Vzápětí jí došlo, že není tma, ale že pokoj je čímsi... ne, vlastně kýmsi, osvětlen, opravila se Lena v duchu rychle. Pohlédla na ohnivého koně, který stál na koberci. Jakýmsi způsobem nepropaloval koberec ani od něj nic nechytlo. Něco ji zvedlo z postele a jen tak v pyžamu ji to vysadilo na koně. Kůň se zvedl, proletěl stěnou a Lenu s sebou odvezl. Uháněli ke hvězdám. Když se k nim pak připojilo stádo, spatřila maličké místo zaváté sněhem. Koně tam zamířili, snesli se na zem a Lenka sesedla z koně, který ji nesl. Lenka byla bosa a sníh ji docela zábl. Koně se kolem ní prohnali a nechávali za sebou cestu z trávy, kterou odkryl tající sníh. Lena se za koňmi rozběhla. Náhle spatřila slzičku světla. Natáhla ruku, aby si ji chytila, a slzička ji poslušně vklouzla do dlaně. Lena sice šla za koňmi, ale už mnohem pomaleji. Stmívalo se a do Lenčiných dlaní klouzala další a další světla. Najednou vyskočila Leně z dlaňové misky. Brala na sebe zvířecí podoby. Chvíli hadí, tygří, a nakonec se změnila v srnce. Srnec přeskočil závěj a zmizel v lese. „Hej! Počkej!“ křikla Lenka a rozběhla se za ním. Podbíhala pod větvemi, kličkovala mezi stromy, ale stejně sebou každou chvíli praštila. Nakonec doběhla na mýtinu se studánkou, ze které vytékal potůček. Světelný srnec stál a vypadalo to, že pije. Bohužel nejspíš asi nepil, jelikož byl do poloviny zhaslý. Lena se bezradně dívala, jak se srnec změnil v popílek a jak ho odplavil proud potůčku. Smutně šla dál lesem, až vyšla z lesa. Dorazila na zasněženou planinku. Náhle spatřila v dálce oranžovou záři, která se hrnula směrem k ní velkou rychlostí. Když byla záře blíž, zjistila Lena, že to jsou ohniví koně. Jakmile byli u ní, rozběhla se s nimi. Chytila se jednoho kolem krku a vyšvihla se mu na záda. Koně se pomalu zvedli a vyrazili ke hvězdám. Po chvíli jízdy dorazili nad Prahu. Koně se rozdělili a ten Lenčin letěl směrem k jejímu domu. Byla ještě tma, takže vzdalující se koně vypadali jako hejno komet. Zastavili pod oknem do Leniny ložnice, naštěstí bylo otevřené, a tak se Lenka snadno dostala dovnitř. „Děkuju,“ šeptla ke koni, ale ten už tam nestál. Byly dvě hodiny, a jak se na ně Lenka dívala, začaly na nich ubíhat vteřiny a za chvíli i minuty. To už ale byla Lenka v posteli a spala. Tentokrát se vzbudila v sedm ráno, jako obvykle. Kapitola IV. Perný den „Tititittik titititik triii.“ Lena zůstala ležet v posteli a doufala, že když si budíku nebude všímat, budík v domnění, že jeho majitelka zemřela, přestane pípat, tititikat a tríítat a nechá ji ještě v posteli. Budík ale vyzváněl dál a Lenka byla donucena vstát, přejít k pracovnímu stolu a budík zamáčknout. Dlouho se už bavila představou, že by to zkusila kladivem. Rozhodla se, jako pokaždé, že svou praxi nebude zkoušet. Místo toho se převlékla z pyžama a vyšla do mlhy, jež tohle ráno Prahu pohltila. Když došla před krámek s levným jídlem, zabočila automaticky dovnitř, dala si do nákupního košíku pytlík se šesti koblihami, čtyři rohlíky, sýr a krabičku kafe. Přešla k pokladně, přečkala dlouhou frontu a zaplatila. Vyšla pak zpátky do ulic a pustila se dál. Vpravo, vlevo, rovně, rovně, vpravo, stát. Vešla do velkého obchodního domu. Vlevo vpravo, vpravo, jezdící schody, jezdící schody, vlevo, vpravo, rovně, rovně, vlevo, stát. Lena stála před zamčeným krámkem s obuví a oblečením. Přešla k malé skříňce na zdi, odemkla ji klíčem. Na kódovač namačkala 4977. Krámek se otevřel, Lenka vešla dovnitř a už jen čekala na zákazníky. * * * * * * * Lenka se vrátila domů unavená a vyčerpaná. Dala si pauzu, četla knížky a byla na kompu. Asi tři měsíce byla přihlášená na DarkAge. Hodně si oblíbila DarkAgeskou knihovnu. Asi za hodinku to všechno povypínala a vzala do ruky svou novou, kaligrafickou sadu. Napadlo ji, že by mohla zkusit pracovat akrylovými barvami. Nejprve si tužkou začala črtat. Inspiraci jí poskytla Legenda DarkAge. Na počátku byla mlha.

Názory a komentáře ( 0 /16 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Cathan	3
Falianne	1
Fenra	2
Guner	1
HadejKdo	2
Harrieta	3
Iowel	3
Jakub.s	1
Kanyapi	1
Liquerier	1
Lutus	3
Matob	1
Mofik	1
Nika	1
Nonsence	2
Taikitee	1
Teatria	1
Vraashar	1