Duší celkem: 1055
Přítomných duší: 10
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Primordial - To The Nameless Dead
      Trym

      16. října 2008

       
      Tahle kapela je mezi českejma metalákama trestuhodně neznámá, a to dokonce i mezi těma, co poslouchaj tenhle neuvěřitelně degenrativní žánr, jakým je dozajista "pagan metal". Pagan metal = hrát jednoduchoučký folkový motivy na zboosterovanou kytaru, k tomu hrát jiný, ještě víc jednoduchoučký folkový motivy na flétnu nebo nějakej jinej nástroj, na kterej vás naučej na základce v kurzu pro malý talenty. Dál k tomu patřej blackový bicí, blackovej krákor nebo pijácký povykování a samozřejmě povinný vystupování v "dobovejch" kostýmech, případně středověký zbraně a další vymyšlenosti - a hrůza je na světě! Polovička "umělců" k tomu navíc textech plodí zhovadilosti o "síle Bílýho muže", případně rovnou o "konečným řešení všichni víme jaký votázky" a to je pak ještě horší. No a celej ten dojemnej popis geneze pagan metalu jsem vám tu dal k dispozici proto, abych moh říct "NE, Primordial takhle nehrajou, to jsou šikovný hoši a jdou na to uplně jinak".

      Na rozdíl od těch mladejch polo-nazi šupákovin šitejch horkou jehlou Primordial funguje na scéně už 20 let. Za tu dobu natočili 5 desek, jeden split s geniální Katatonií ještě za jejích metalovejch časů, a postupně se propracovali k dost velkýmu labelu Metal Blade, kterej na ně ale asi dost kašle, protože se známostí to stále není nijak žhavý, hudební server Last.fm hlásí jen 7.495 posluchačů, zatímco takový Amon Amarth ze stejný stáje maj 102.593 (přitom o kvalitách Amon Amarth si asi mnohý z nás myslej svý). Primordial je zkrátka záležitost pro fajnšmekry - výše uvedenej server jako podobný umělce uvádí například Agalloch, Drudkh nebo mocnou Neguru Bunget a já souhlasím, nejde ani tak o konkrétní realizaci muziky, tu má každá ta kapela úplně svébytnou, jde spíš o preciznost při vytváření emocí, což je pojítkem těchto 4 akvizicí. Poslední album Primordial nazvaný "The Gathering Wilderness" byla přitom pořádně temná záležitost se záměrně zkoněným zvukem (krásná reminiscence tradičního black metalu, která přitom nijak nenarušila chod typickejch postupů Irů) a byla plná pořádně zlejch nálad, v čele s geniálním "hitem" "The Song Of The Tomb". Na pokračovatele jsme čekali dva roky a nakonec jsme se dočkali - pod přebalem se sochou antický bohyně třímající nepříliš hrdě se třepotající prapor se skrývá 8 novejch skladeb, který od prvního poslechu nevěstěj nic dobrýho.

      Starý zachmuřilce Primordial je hrozně těžký nějak zaškatulkovat. Pagan metal? Okej, to je východisko, jenže tihle Iři nehrajou moc folkový melodie, nepoužívaj žádný folkový nástroje (vyjma tradičního bodhránu, kterej ale stejně není nijak výraznej) a celá koncepce jejich hudby je úplně jinak postavená než u průměrný pagan metalový kapely. Takže co - doom? Jo, toho je tady spousta. Texty o samejch pochmurnejch věcech (většinou historický události, často spojený s neveselou minulostí irskýho národa), hodně dlouhý songy narvaný pořádnejma kilama na kytary, většinou ne zrovna zběsilý tempo. Z dalších vlivů tam slyším určitě black, byť v poněkud pokroucený formě, no, a pak zcela žánrově nezachytitelnej a absolutně nezaměnitelnej zpěv Naihmasse Nemtheangy, ze kterýho mě mrazí nejhloubějc, co to jde. Naihmass dřív hodně blackově křičel, postupně začal svý party prokládat normálně zpívanejma pasážema, až nakonec hrození opustil komplet a od minulý desky zpívá jen čistě. Možná není nijak technicky zdatnej, to já nepoznám a popravdě je mi to jedno, ale emoce, kterejma songy Primordial nabíjí, jsou tak dokonale uvěřitelný, že mám místy srdce v krku, místy zježený chlupy a místy slzu na krajíčku. Zlato v hrdle, jeden z nejlepších metalovejch zpěváků, co jsem kdy slyšel - taky není divu, že si ho jako hosta zvou kapely jako Marduk nebo Void Of Silence, což jsou ve svejch žánrech docela silný jména.

      Tak a teď k nový desce. Zvuk se od minula uklidnil, tentokrát žádný "raw" nátěry, ale klasickej, dokonale vycizelovanej zvuk velký kapely. OK, aspoň je všechno krásně slyšet a vyniknou ty úderný kytarový plochy. Rukopis pro Primordial dokonale typickej - skladby kolem osmi minut, pomalý rozjezdy, postupná gradace, která ale nekončí prvním zdánlivým vrcholem, ale pokračuje dál a dál a přivádí posluchače do ohromný sonický extáze - kytary přitom nehrajou žádný technický šílenosti, spíš doháněj k šílenství tou svojí intenzitou, nahustěným zvukem a různejma malejma vyhrávkama, který odhalíte až při vícerým poslechu.

      První song "Empire Falls" mě navnadil už svým apokalyptickým názvem, ale to, co se v něm ve skutečnosti děje, mě bez milosti odrovnalo a zabilo. Pomalej nástup, první kytarový plochy, a pak to přijde - úžasnej hlas Naihmasse Nemtheangy, kterej se s věkem rozezpívává do čím dál odvážnějších vejšek a zvládá to s neskutečnžm přehledem. Typickej postup těchto irskejch padouchů - pomalu přidávat, přidávat, až maj člověka zcela v hrsti, pak nasadit bombastickej refrén, ale hrozně krátkej, aby se to neohrálo, pak ale neubrat, ale druhou sloku vyšpendlit ještě vyšším a intenzivnějším vokálem, pak druhej kratičkej refrén, pak vydechnutí, pomalej rozjezd a obrovský finále. Wow. Takže hned jednička je absolutní masakr song, jak Naihmass spustí to svý "Where is the fighting man?" doprovázený šesti úplně jednoduchejma tónama na sólový kytaře, tak mám chuť se rozskočit na jednotlivý atomy, z tý hudby a toho božskýho zpěvu totiž cejtím tak neuvěřitelnou autoritu a sílu, že si živě představuju nějakýho zbídačenýho soldáta, jak se roztřeseným hlasem plným porážky a rezignace ptá, kdeže je ten bojující chlap, kterej je ještě schopnej zvrátit tenhle marast... neskutečný!

      Druhej orgasmus číhá ve čtvrtým songu "Failure\'s Burden", kde už se hraje na pořádně depresivní notu, přeci jenom, "tíha selhání", koho to někdy nepostihlo, že jo. Začátek je docela nevinnej, začíná se v docela svižným tempu, kytary tady kouzlej docela silnou dávku melodií a Naihmass chvílema fňuká, chvílema si trochu zavzpomíná na "beast inside" (i v textu). Od druhý minuty ale začíná celej song strašně tíhnout, tempo se zrychluje a vy najednou cejtíte, jak to na vás dopadá, ztotožňujete se s tím, že tady není všechno v pořádku, a přitom jste neudělali všechno, co šlo... pěkně divoká píseň, ale obsahuje v sobě drama z antický tragédie, kromě obrovskýho transcendentního patosu je však cejtit i uplně nízkej smrad války a něčeho bytostně pozemskýho, ošklivost v kráse. A přichází to po čtvrtý minutě - ohromná kytarová plocha, nasekaná pořádně útočnejma bicíma s extra vyvedeným činelem, a hlavně ten obrovskej vokální oblouk - "And every man is evil!!!" mě dostává uplně neskutečně, i teď, když to slyším, jsem si musel odběhnout od psaní a pořádně sebou zaházet, protože ta energie zkombinovaná s černočernou melancholií je prostě výbušná a podmaňující, jestli tohle někdy uslyším na koncertě, tak si nejspíš přelámu hnáty a zlomím vaz.

      Uf, a to není všechno. Další songy už tak emotivně popisovat nebudu, ale každopádně musím pochválit "Heathen Tribes" za epicko-doomovou výpravost, skoro až pohádkovou akustickou kytaru a samozřejmě povinnej nářez v druhý půlce, byť tentokrát docela poklidnej; dále mimořádně rychlou "Traitor\'s Gate", kde si bicmen zavzpomíná na mladý časy blackovýho hrození a hraje blastbeaty jak víno, a pak na další, pořádně dlouhej a výživnej kousek "As Rome Burns". Slabá mi přijde jen kratičká přechodová písnička "The Rising Tide", která je tam spíš jako krátká ambientní výplň, poslední song mě taky neoslovuje tolik jak ostatní, ale to neznamená, že by nějak překážel, spíš se jedná o logickej uzávěr celý desky. Na "To The Nameless Dead" můžeme počítat s překypující dávkou emocí (slovo emoce má sice v současným jazyce šeredně pokurvenou konotaci, ale já to myslím v dobrým) - deskou prostě žijete, vnímate její příběhy, je to zážitek podobnej sledování dobrýho filmu nebo čtení dobrý knihy. Sice furt vyzdvihuju zpěváka, kterej předvádí fakt neskutečný věci, ale kapela za ním funguje jako dobře namazanej stroj a zvlášť oba dokonale se doplňující kytaristy musím moc moc pochválit, nádherný sonický plochy a k tomu vyhrávky, sóla nebo táhnoucí melodie a všechno v super zvukovým kabátu. Všechny tyhle euforický pocity jsem měl už po prvním poslechu, tak jsem se trochu bál, jestli to třeba po pátým protočení desky neodezní, jestli to není jen vykalkulovanej mam na první poslech, jenže to ani náhodou, naopak se do desky čím dál víc zažírám a odhaluju různý skrytý fígle, který nám tam Irové přichystali. V celkovým kontextu tvorby Primordial je pak "To The Nameless Dead" deska rozhodně nejvyzrálejší a nejlíp vyprodukovaná a směle snese srovnání s kterýmkoli předchozím dílem.

      Verdikt: Žádnej fanoušek Primordial nemůže být tímto dílem zklamanej, naopak, kapele ze srdce přeju, aby nabrali spoustu novejch posluchačů, pro který bude odměna a čest podílet se na tomhle ohromným tragickým příběhu, nekonečným boji, kterej sice nemůže mít dobrej konec, ale neustupuje se ani o píď. V Primordial cítím skutečně primordiální zápas o přežití, něco velkýho, velkolepýho, přesahujícího. Tihle hoši nehrajou jen tak ze srandy, chtěj svojí hudbou něco sdělit, předat nějakej názor nebo snad postoj, a to mě na jejich snaze strašně bere. "To The Nameless Dead" je skutečně velký dílo, který doporučuju všem milovníkům tvrdší muziky, kapely jako Primordial dělaj metalu tu největší možnou čest!

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /13 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aldiana1
      DonSimon2
      Guner2
      Christopher2
      JokerS5
      Kanyapi1
      Keshick1
      Mofik3
      Naj2
      Nefrete1
      Scarecrow1
      Sirall5
      Teranell1
      Yenn1
      Zarabeth1
      Zarathustra1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).