Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Bestie
      Teranell

      8. prosince 2006

       
      Noc. Poslední noc v téhle zpropadené díře a já si připadám, jako kdybych tu měla strávit ještě staletí. S jednou dlaní položenou na oblýskané hlavici jedenapůlručního meče a s omláceným cínovým korbelem ve druhé zasmušile pozoruji osazenstvo zakouřeného lokálu a snažím se vyhnat z hlavy všechny pochybnosti.
      Možná jsme sem přeci jen neměli jezdit.
      Chtě nechtě spočinu jantarovýma očima na chlapech, kteří mi u stolu dělají společnost. Strhané a zjizvené tváře, nemocné oči a třesoucí se ruce, které dávají znát, že někteří z nich už to drahnou dobu přehánějí s pijatikou; jen černé kožené zbroje pobíjené ocelovými plíšky, do detailu stejné jako ta, kterou mám na sobě já, je řadí vysoko nad ostatní žoldáckou chátru. Vlci, smečka hladových šelem. Poslední z těch, co se zachránili při pádu Targosu, poslední ze slavných a všemi obávaných Černých perutí. Čtyři chlapi, co si mě zvolili za vůdce. Proč? Těžko říct. Snad proto, že od časů Havrany vědí, že jim stejně tak dobře může velet – a mimo jiné napráskat – i ženská, snad proto, že jsem ještě větší mrcha než oni všichni dohromady.
      Ušklíbnu se.
      Větší mrcha, to už je opravdu co říct. Ne nadarmo se mojí bývalé jednotce obyčejní lidé raději klidili z cesty. Pro některé jsme byli elitní jízdní jednotkou královské stráže, jiní nás měli za bandu veteránů a ti ostatní... Pro ty jsme byli tlupou vrahů, šílenců a hrdlořezů, zvířat, která drží při sobě pod jednou vlajkou.
      Byli jsme vším.
      Potřesu hlavou, jako kdybych odháněla dotěrnou mouchu, a zamrkám. Nejsem plačka a bědováním stejně nic nespravím. Měla bych myslet na to, co bude dál, ne na to, co už se jednou stalo a nejde změnit.
      Výmluvným gestem třísknu korbelem o vydrhnutou desku stolu, na dno hodím měďák na další várku a pak už jen se škodolibým potěšením sleduji, jak se sádelnatý hostinský hrůzou může přetrhnout, aby mi přinesl nový, plný.
      „Víš, Kostlivko, občas si říkám, co se stane, až ti tohle jednou neprojde,“ ozve se čahoun po mé levici, postarší válečník s jizvou přes oko, prošedivělými černými vlasy a bradkou. Jorunn, nejstarší ze skupiny a taky jediný, kdo si na mě dovoluje.
      „A co jako?“ zavrčím chraplavě a šlehnu po něm podrážděným pohledem. Dnes nemám náladu na přiblblé vtípky.
      „Myslím tohle bububu. Jednou to někoho přestane bavit, zahuláká na bandu svejch a pak ti nakopou prdel. Vsadím se, že támhletěm už pěknou dobu lezeš na nervy,“ ukáže bradou směrem ke dvěma vyhazovačům, co postávají u dveří a otráveným pohledem dávají každému nově příchozímu najevo, jak že tu dopadne každý výtržník.
      „Jdi do háje. Jsou podělaný až za ušima.“
      „Až jich přijde čtyřikrát tolik, nebudou.“
      „Sklapni, Jorunne, buď tý lásky. Senteila snad ví, vo čem sakra mluví. Seš trochu moc chytrej, nezdá se ti?“ vpadne mu útočným tónem do řeči podsaditý blonďák, kterého všichni znají pod přezdívkou Had, a já zoufale obrátím oči v sloup. Můj ‚tajný‘ ctitel a jeho slavné balící metody jsou to poslední, co mi ještě chybělo ke štěstí.
      „A ty se kroť, frajere, na tvý zamilovaný projevy tu taky není nikdo zvědavej,“ kontruje Jorunn a Had zlostí rudne v obličeji.
      „Držte huby, oba dva!“ štěknu zostra. Přestože oba kohouti okamžitě zmlknou, mou žádost podtrhne tlumené, avšak neméně hrozivé zavrčení, přicházející odkudsi zpod desky stolu. Jílec meče mi v ruce zlostně zavibruje a já v úšklebku odhalím řadu silných zubů, seštípaných do špiček jako tesáky nějaké šelmy. Setmělo se a můj miláček Leykan se právě probudil.
      „Antaine,“ oslovím potichu posledního z mých spolustolovníků, který – díky Belialovi za to – doteď mlčel, „neříkal ti Morten, jestli se chce večer někde stavit? Fláká se venku nějak moc dlouho.“
      Oslovený si medvědí tlapou prohrábne hřívu ryšavých vlasů a poškrábe si na bradě několikadenní strniště. To dělá vždycky, když nad něčím přemýšlí. Sice je kapku pomalejší, ale o to větší je na něj spoleh. A navíc – chlap jak hora a sekyrou se taky ohání jako málokdo. Pravý opak Mortena, našeho věčného průseráře.
      „Nevim. O ničem mi neřikal. Chtěl jen do kovárny kvůli tý dýce.“ Ani dnes Antain neporušuje své pravidlo ,neříct víc, než je nutně potřeba´. Jen opět zvedne k ústům korbel s medovinou a já si odfrknu.
      Neměla jsem ho pouštět samotného…
      „Jestli něco provede, zkopu ho do kulata, že nebude vědět, čí je,“ zamumlám temně a sevřu v pěst ruku v ostny opatřené rukavici.
      „Chudák kluk, zase si o něj bude čistit křusky…“
      „Kušte! Pěknejch pár by zasloužil, valach nevycválanej.“ Vztekle rýpnu palcem do rýhy mezi prkny stolu, když mě Jorunn chytí za předloktí a znova ukáže bradou směrem ke dveřím. Výjimečně jsem si dnes nesedla čelem k nim a teď toho začínám litovat.
      „Tak si chystej ostruhy, holka, už nám ho vedou.“
      Je to fakt. Stačí mi jediné ohlédnutí, abych mezi hnědí obvyklého ošacení zblýskla Mortenovu černou zbroj a tmavou, střapatou kštici. Nepatrnou jiskřičku úlevy ve mně vzápětí uhasí pohled na dva strážné, kteří ho drží, každý pod jedním ramenem. Vzápětí vstupují další dva a hned po nich obtloustlý skrček ve vínově červeném sametovém kabátci a vysoký tmavovlasý elf v kožené zbroji, ne nepodobné té naší. K čertu, co zase provedl?
      „Průser. VELKEJ průser,“ zamumlá Jorunn a já jen tiše syknu, aby držel jazyk za zuby. Napůl otočená ke dveřím sleduji celou skupinku, dokud nedorazí až ke mně. Právě se chystám vstát a vyhádat výkupné za toho pablba na co nejrozumnější sumu – co jiného by po mně velitel těch vazounů taky mohl chtít –, když kolem nás tlusťoch i se špičatým uchem a jedním ze strážných bez povšimnutí projdou a zaplují kamsi do zadního salonku. Zbývající tři se zastaví u našeho stolu a Mortena stále drží mezi sebou jako zločince.
      Ten nejvyšší si odkašle.
      „Ty jsi Senteila?“ osloví mě s výrazným jižanským přízvukem a snaží se vypadat drsně. Nutno dodat, že mu to zoufale nejde; s tím arogantním tónem to trochu přehání. Nepůsobí to věrohodně.
      Zvrátím hlavu přes opěradlo a upřeně mu pohlédnu do tváře. Zamrká a na okamžik uhne očima. Vida, holoubku, tak ty se mě bojíš?
      „Vidíš snad u tohodle stolu jinou ženskou?“ opáčím a zkřivím rty v sarkastickém úšklebku. Na blbou otázku blbá odpověď.
      „No, já bych o jedný věděl,“ uchechtne se Jorunn poťouchle a zpod hustého obočí koukne na Hada. Pod stolem ho nakopnu a blonďáka zpražím varovným pohledem. Dva strážní jen stěží potlačují pobavený úsměv, jejich kápo celou scénku ignoruje.
      „Takže tenhle patří k vám.“ Nebyla to otázka, spíš prosté konstatování.
      „Bohužel,“ vycením zuby a dávám si přitom záležet na patřičně zhnuseném tónu. Morten něco zahuhlá, v jeho očích ale není ani kapka provinilosti.
      „Tak, co zas?“
      „Chtěl utéct z… Ehm… Jednoho nočního podniku bez zaplacení.“ Zdá se mi to, nebo se to ucho červená?
      „Bordel…“ snaží se Jorunn skrýt smích zakašláním, hned ale zmlkne, když si všimne, jak se tvářím. Tak je hodnej kluk.
      „Prase,“ okomentuju to nevzrušeně, „to je všechno?“
      „Taky zbil dva členy městské gardy, když mu bránili v útěku.“
      Já se neubráním něčemu, co by se při troše zvrhlé fantazie dalo považovat za úsměv.
      „Té kurvě zaplatím za něj, stráže to mají v popisu práce,“ vstanu a otočím se k ozbrojenci čelem. Spokojeně zaznamenám, že i přes jeho úctyhodnou výšku mu na mě ještě pár palců chybí.
      „Myslím, že tak jednoduché to nebude, paní.“
      „Slečno, když už!“ zahřmím a připoutám tak k sobě pozornost i toho nepatrného zbytku místních, kteří si nás ještě nevšimli. Hovor v lokálu neutichá, jen se teď většina tváří zvědavě obrací k nám. Strážný nadskočí, zato já mám co dělat, abych neklesla zpátky na zadek.
      Ten mamlas mi řekl paní… Paní! Potěš prdel, Senteilo, z tebe se snad stává slušňačka!
      „A to proč?“ založím si ruce na prsou ve vyzývavém postoji a přimhouřím oči. V ten samý okamžik se na opačné straně místnosti otevřou dveře od salonku a z nich vykoukne poslední strážný. Kus za ním je vidět ten skrček, hezky rozvalený ve vycpávaném křesle před krbem. Ozbrojence jako by píchli šídlem do zadku. Rázem je jeho projev pevnější a hlavně hlasitější.
      „To už si vyřiďte jinde,“ ukáže očima k otevřeným dveřím a k drsnému výrazu přidá ještě nesmlouvavý. A konečně, proč taky ne…
      „Půjdu s tebou,“ vyhrkne Had a v mžiku je na nohou.
      „Máš pocit, že potřebuju garde? Seď a hlídej mi krámy.“
      Seberu ze stolu korbel s nedopitou medovinou a za doprovodu hlasitého klapání podpatků mých vysokých jezdeckých bot zamířím suverénním krokem směr salonek. Koutkem oka ještě zahlédnu, že dva strážní Mortena pustili a jdou si sednout k jinému stolu. Jejich kápo se vydává za mnou. Tak tomu se teda říká sebedůvěra.
      Bez okolků vkráčím přímo dovnitř a rozhlédnu se.
      Velký krb, stěny obložené červeným dřevem, stolek a čalouněná křesla. Tady si někdo potrpí na přepych. Oba ozbrojenci zůstali stát u dveří, teď pečlivě zavřených. Elf sedí v křesle naproti skrčkovi a na rozdíl od svého pána působí dokonale uvolněným dojmem. V jedné ruce svírá sklenku s červeným vínem a zamyšleně hledí do plamenů. Nevěnuje mi sebemenší pozornost.
      Zastavím teprve dva kroky od nich. Mlčím.
      Tlusťoch ke mně zvedne upocený obličej a já mám co dělat, abych se bezděky nezašklebila. Rozpláclý nos, vodnatá očka a ustupující pleš… Vypadá jako vepř.
      „Tak prosím, posaď se,“ pokyne mi rukou k poslednímu volnému křeslu. Ďas aby to spral, zase budu otočená zády ke dveřím a těm jeho dvěma poskokům.
      „Myslím, že raději zůstanu stát.“ S jednou rukou položenou na opěrce si přihnu z korbele a věnuji skrčkovi další z bohaté zásoby svých zvrhlých úsměvů.
      „Přece nás nechceš urazit,“ zajiskří mu v očkách potměšile a mně už je jasné, že z téhle bryndy se jen tak nevyvlíknu. „Jen si sedni, bude to na dlouho.“
      Jen nedat najevo nejistotu.
      Pomalu křeslo obejdu a opatrně si přidržujíc meč se do něj složím.
      „Tak předně,“ nahne se skrček ke stolu a nalije si víno z broušené křišťálové karafy, „jsem potěšen, že tě konečně poznávám.“ Pozvedne nacvičeným gestem svůj pohár, než ho nechá klesnou ke rtům. Když sklo cinkne o naleštěnou desku stolku, jen stěží skrývám své zděšení nad tím, do jak snobské společnosti jsem se to zase dostala; chlapi mě pěkně zdrbou, o tom není nejmenších pochyb.
      Nadále si udržuji kamenný výraz a chladné mlčení.
      „Mé jméno je Belenos Catigern.“ Přemýšlím, kde sebral tak hrdinské přízvisko. Pán Bitev, to určitě. „Měl bych pro tebe takovou malou nabídku.“
      „K věci,“ přeruším ho netrpělivě.
      První odpovědí je mi sotva znatelné zamračení.
      „Jak už tě jistě informoval jeden z mých mužů, ten tvůj… Morten? Ach ano, tak se jmenuje. Zadělal si na pěkný malér, když se pokusil utéct z nevěstince bez zaplacení, a pak ještě ta rvačka se strážnými… Může být rád, že mí chlapi šli právě okolo. Čistě náhodou ho jeden z nich poznal, víš? Sloužil u vojenské posádky v Targosu, samozřejmě před tím, než bylo město dobyto. Na Perutě se jen tak snadno nezapomíná.“
      Vztekle zaskřípu zuby. Koukám, že má pověst mě předchází.
      Rukou mu naznačím, aby pokračoval. Nejsem si totiž jistá, jestli by mi neuklouzla nějaká jedovatost, kdybych otevřela pusu.
      „Ale abych zbytečně neodbočoval. Samozřejmě bych mohl chtít peníze. Nebo něco jiného.“ Oči mu mlsně sklouznou k poněkud hlubšímu výstřihu mé zbroje. U Beliala a všech jeho ocasů, našel by se na světě jeden jediný chlap, který přemýšlí tím větším mozkem? „Ale myslím, že pro tebe najdu lepší uplatnění.
      Zítra ráno bude z města odjíždět jeden šlechtic. Možná ho znáš, jmenuje se Tristen D´Alban. Nijak významný a pro mě naprosto nedůležitý. Tebe by měla zajímat truhla, kterou poveze s sebou. Je v ní velmi, velmi cenná věc, kterou bych měl rád ve svém vlastnictví. To, čemu se obvykle říká ozbrojený doprovod, v tomto případě ani nestojí za řeč.“
      „Tak proč zrovna my? Jestli je to tak lehký, jak říkáš, zvládla by to každá tlupa buranů, co se povalujou venku ve stoce.“
      „To je sice pravda, ale já chci někoho, na koho je spoleh.“
      Důvěrně se ke mně nakloní. Rysy tváře mu náhle ztvrdnou a vrásky se prohloubí, dokonce i úlisný tón je ten tam.
      „Ty jsi zmije, Senteilo. Jedovatá, nebezpečná zmije. Jistě pochopíš, že tě budu mít raději na své straně, než se o vás dozví někdo z mých konkurentů.“
      To zní vcelku rozumně, ale pořád mi nejde pod nos způsob, jakým se mi to snaží vecpat.
      „Co když odmítnu?“ pronesu pomalu a naoko bezděčně si pohrávám s jílcem meče. Rázem lituji, že jsem přikázala Hadovi, aby počkal venku. Takhle jsou moje šance na útěk mnohem, mnohem nižší.
      Belenos se pousměje, jeho oči však zůstávají ledově chladné.
      „To samozřejmě můžeš. Být tebou bych ale nejdřív zvážil všechny podmínky a hlavně okolnosti.“
      Tak, Senteilo, přiznej si to: jsi v rejži. Z toho už se nevykroutíš, ani kdybys chtěla.
      Znova se napiju medoviny, abych získala trochu času. Všimnu si, že elf konečně přestal zírat do krbu a místo toho teď neuhýbavým pohledem visí na mně. Na klidu mi to rozhodně nepřidá.
      Když odmítnu, nejspíš rovnou předhodí zatykač a s Mortenem se chtě nechtě můžeme rozloučit. Když ustoupím a kývnu, udělám tomu parchantovi radost. A ze sebe, ze sebe udělám debila. Ale koneckonců, můžu zkusit ještě jedno – přihrát to na svou stranu tak, aby si myslel, že vyhrál.
      „Fajn, zeptám se teda jinak. Co z toho kouká pro nás, když ten kšeft vezmu?“
      „Prachy, má milá, prachy. Patnáct zlatých na ruku, pro každého z vás.“
      Rozvážně přikývnu. Zatím se to divadýlko daří.
      Vstanu; Catigern vyskočí hned po mně.
      „Takže jsme domluvení?“
      „Jsme domluvení, ale… Ještě jedna věc. Zaplatíš té Mortenově děvce a postaráš se, aby ho městská garda nechala na pokoji. Nejen jeho.“
      Ze skrčkova výrazu teď nejde nic vyčíst, ale byla bych přísahala, že špičatý ucho se na kratičkou chvilku usmálo.
      „Nezdá se ti, že si trochu moc troufáš?“ Překvapivě to neznělo útočně ani výhružně.
      Tentokrát se nakloním já k Belenosovi, ústa roztažená v širokém sarkastickém úšklebku.
      „Jsem bestie, nebo jsi snad zapomněl? Jako kdybys to sám řekl.“
      „Věř mi, že zrovna na tohle nikdy nezapomínám,“ odpoví vážně a na chvíli se odmlčí. Nejraději už bych odsud vypadla, zavřená v kumbále s partou takových pošuků se vážně necítím.
      „D´Albana poznáš snadno. Jeho vojáci mají do jednoho modré pláště. Je to takový idiot, že by ho ani ve snu nenapadlo, jak je i se stráží nápadný.“
      Obrátím se k odchodu.
      „A Senteilo?“ zavolá za mnou ještě, když už stojím ve dveřích. Rukou pokyne směrem k elfovi. „Tohle je Caelan. Půjde s vámi.“
      Nadechnu se, abych tomu zmetkovi řekla hezky od plic něco pěkně peprného, ale nakonec zavřu pusu a za rohem nakopnu prvního ožralu, co se mi připletl do cesty. Překousnu vzteklou vzdorovitost a přinutím se na elfa počkat.
      „Buď tý lásky a udělej mi jednu věc k vůli,“ zavrčím, když mě dožene.
      „Ano?“ Ten pár safírově modrých očí mě dohání k šílenství.
      „Nečum na mě!“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /51 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Altazar1
      Angeluss1
      Arya1
      DonSimon2
      Extremer2
      HadejKdo1
      Heldret1
      Hrun2
      Christopher1
      JokerS2
      Jon1
      Kanyapi1
      Kayla1
      Lutus1
      Milwa1
      Mofik1
      MorganaLeFay2
      Nefer1
      Nonsence1
      Orcslayer1
      Perilan1
      Perun.hromovladce1
      Rinoli1
      SnakeS2
      Supik1
      Zyr1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).