Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Umělým rájem se kupuje sezóna v pekle
      Perilan

      11. dubna 2006

       
      Studený pot se srážel na jeho pobledlém čele a zapadlé modré oči vykukovaly ze dvou prohlubní v sinalém obličeji. Chlad pevně objímal jeho tělo a on nebyl schopný ani vstát, aby se zahřál nějakým pohybem. Kolem právě se svou typickou monotónností projela poslední noční tramvaj. Obraz před jeho očima se pomalu měnil v jednu velkou skvrnu. Černá s bílou dominovaly představám v jeho mysli, doplňované neúprosnou šedí.
      Kolem prošel do sebe zavěšený mladý pár a věnoval muži opřenému o zeď jeden nucený pohled. Pátravé zornice je dlouho pozorovaly a ústa se pootevřela. Možná chtěl něco říct.
      Sám to nevěděl.
      Podvědomě si mnul levé předloktí, kde byly ještě před měsícem hodinky. Už je prodal, aby mohl zase na pár chvil uniknout bezútěšné realitě, která nenabízela nic, jen špinavé ulice, pocit nedostatku a všeobjímající lhostejnost. Ještě před měsícem bylo tolik věcí úplně jinak. Ještě před rokem by tady seděl úplně jiný člověk. A všechno obrátila v prach zrovna ona. Bohatá zrzavá hříva, zvonivý smích a uhrančivý, podmanivý pohled zelených očí. Tohle zničilo všechen talent a plány do budoucna.
      Snové představy štěstí bez metly závislosti, která ho den za dnem provázela, kamkoli se hnul, rozehnal hlasitý klapot dámských lodiček. Něčí ruce s ním prudce zatřásly.
      „Vstávej! No tak, vstávej!“
      „Renato?“ otevřel napůl v zasnění oči a podíval se do pobledlé, vyhublé tváře.
      „Jo, tak dělej, vstávej už sakra! Jdou po mně!“
      Poslední věta ho postavila na nohy a opět divoce rozpumpovala krev v těle, slábnoucím každou další chvílí, která prodlužovala čekání na drogu.
      „Kde? A máš to?“ zeptal se s nadějí v hlase. Mozkem se mu mihla myšlenka, že by se za takovou naději měl stydět. Dávno už ale podobný stud odhodil.
      „Až potom. Nekecej a zdrhej!“
      Za jejich zády se začaly ozývat hlasy a štěkání psů. Někde hluboko uvnitř zbídačené mysli se probudil pud sebezáchovy a on začal utíkat.
      V jednolitou směs se formovaly lhostejné zvuky velkoměsta, místa, které mu bylo stejně tak odcizené jako blízké.

      * * *


      Místo pravidelného dechu se ozývalo jen přerušované sípání. Všechno si bralo svou daň a on tu, kterou pravidelně platil, cítil až moc dobře. Renata zchváceně oddechovala v koutu místnosti.
      „Kde to jsme?“ zeptal se unaveným, rozechvělým hlasem.
      Pohlédl na ni. Tak moc se změnila, pomyslel si. Bledé, popraskané rty, nevraživý, nervózní výraz. Viděl rozmazaně, nedokázal se soustředit a únava nekompromisně vysávala z jeho těla poslední zbytky sil. Okna v místnosti byla zabedněná a všude panovala téměř naprostá tma, nebýt měsíčních paprsků prosvítajících skrz mezi prkny. Přesto si ještě dokázal všímat dvou jisker v jejích očích.
      Už ho ničím nelákaly.
      „Jak to mám, sakra, vědět?!“ odpověděla a zapálila si cigaretu. Ruce se jí třásly, hlas už dávno ztratil svůj podmanivý tón. Při vydechování dýmu se prudce rozkašlala. Závistivě se na ni podíval.
      „Tak máš to?“
      Byl netrpělivý. Sám si toho všímal, dobře to věděl.
      „Jo, ale ne pro tebe.“
      Překvapeně zamrkal. „Jak to do háje myslíš?“
      „Vím sama, co potřebuju. A potřebuju to víc než ty,“ odpověděla čím dál víc rozechvělým hlasem.
      „Tak na to zapomeň! Byly to i moje prachy! A moje kůže, se kterou jsi vytřela všechen ten bordel, cos po sobě nechala!“ zakřičel podrážděně. Před očima se mu točily červené kruhy, pomalu začínal ztrácet soudnost. Jako poslední mlhavá ozvěna mu na mysli vytanulo, jestli tu soudnost kdy měl, když takhle skončil.
      Přejela ho od hlavy až k patě nepřátelským pohledem a odsunula se dál od něj.
      „Tak mi dej aspoň půlku!“ zažadonil a zoufale se snažil ovládnout třas, který pohlcoval celé jeho tělo.
      Odmítavě zavrtěla hlavou a začala si podvazovat ruku škrtidlem. V tu chvíli padly všechny zábrany. Zuřivě, jako nepřemýšlející zvíře,se na ni vrhnul. Hodila po něm zbytek cigarety a rozeběhla se k vykopnutým dveřím, které sotva držely v pantech. Vzduchem se nesl její těžký, přerývaný dech. Skočil po ní a strhnul ji spolu s sebou k zemi.
      „Dej to sem!“
      „Ne!“ zařvala v afektu z posledních sil a kopla ho podpatkem své lodičky do ramene. Hrot boty se zaryl do masa. Zaskučel bolestí a převalil se na záda. Přes opar adrenalinu ucítil jeden úder do obličeje. Pak ztratil vědomí.

      * * *


      Smála se. Jen se smála. Ty zvláštně zářící oči, lesklé, žádostivé rty.
      „No tak, dej si taky.“
      „Když já...“
      „Nebuď srab! Uvidíš, jak je to skvělý.“
      Lesklé, červené rty, vlhké od piva a vína.
      Nevěděl, kam až ho stáhnou.


      * * *


      Pomalu otevřel jedno oko, druhé, slepené krví, odmítalo spolupráci. Jakýkoliv pohyb s pravým obočím přinášel ostrou bolest. Na zemi ležela roztříštěná ampulka. Lítostivě se na ni podíval. Jektal zuby ještě víc než předtím a celé rameno bylo v jednom ohni. Košile byla nasáklá pomalu schnoucí krví a lepila se mu k rameni, které na sebe upozorňovalo palčivou bolestí. Pomalu si začínal uvědomovat, že už nemá vůbec nic. Opřel se o zeď a po chvíli do ní tvrdě uhodil hlavou. Bolest a strast už vnímal jen jako nezbytný aspekt zpackaného života. Schoval tvář v dlaních a usedavě se rozplakal. Hořký pláč ale rychle přecházel v zuřivý hněv. Tak ona utekla. Zavedla ho do největšího srabu a nechala ho tam. Potácivě se zvedl na nohy a sevřel pěsti. Nemá nade mnou kontrolu, ztratila ji, napadlo ho. Zachvátil ho náhlý příval naděje a poprvé po dlouhé době usmál, aniž by ten úsměv byl podmíněný drogou, kolující v jeho těle. Rozhlédl se, kudy jít. Už se chystal vykročit na vratkých nohách, když opět zaslechl ten nepříjemně známý štěkot. Policejní psi.
      Zornice propadlých očí se opět rozšířily strachem.
      Jako by z něj někdo vyrval všechnu odvahu, schoulil se opět na zem a rukama si objal kolena.
      „Čekejte tu,“ ozvalo se zvenku. Uslyšel kroky a dovnitř pomalu vešel muž středního věku. Byl neformálně oblečený a jedinými známkami toho, že je policista, byl odznak a služební pistole. Ruce měl v bezpečné vzdálenosti od zbraně, zastavil se pár metrů od něj. Prohlížel si ho s rutinou člověka, který podobné případy vidí každý den.
      „Jenom buďte v klidu. Jak se jmenujete?“
      Narkoman na zemi ho sjel bojácným pohledem a ještě víc se schoulil.
      „Nebojte se, už je to pryč. Ta žena, co měla u sebe ty drogy, je mrtvá. Neodhadla míru a předávkovala se.“

      * * *<


      „Neboj, vždycky jsem to přece měla pod kontrolou,“ přimhouřila víčka.
      Usmál se. Klidně a smířlivě. Pomalu se k němu naklonila a objala ho. Její vlasy ho lechtaly na tváři.
      Věřil.


      * * *


      Policista pomalu přicházel k vědomí a fakt, že žije, mu připomínala hlavně dunivá bolest v hlavě. Zubožený člověk se na něj vrhl s překvapivou zuřivostí a sžíravým ohněm v očích. Jen malou chvilku se s ním rval na zemi, než se mu povedlo uvolnit pravačku z pevného sevření trénované ruky. Přesná a tvrdá rána do spánku zbavila muže z protidrogového oddělení vědomí.
      Narkoman seděl necelé dva metry od něj. V rukou měl jeho služební pistoli.
      „Uklidněte se a položte to na zem,“ požádal ho klidným hlasem. Sám se tak rozhodně necítil. Muž se sinalým obličejem a mastnými vlasy měl v rukou velkou sílu, skráň pulzovala jako po úderu kladivem.
      Mladík naproti němu se na něj podíval prázdným pohledem, ve kterém nebylo nic. Žádná vůle, žádná chuť do života.
      Třesoucíma rukama se ujistil, že je zásobník plný. Zkušeně, s jistotou. Pak zbraň odjistil.
      „Sakra, chlape, neblázněte. Je to jenom na vás.“
      Narkoman k němu pozvolna zvedl unavený pohled a usmál se. V očích zatančila dávná jiskra. Pomalu, rozpačitě přitakal a přiložil si zbraň ke spánku.
      „Ne!“
      Do ticha nadcházejícího rána se ozval výstřel. Policejní psi se rozštěkali a všichni muži v uniformách vběhli dovnitř.

      * * *


      Lékař na patologii s úlevným oddechnutím přikryl mrtvé tělo a převzal od své asistentky protokol. Chvíli rezignovaně kroutil hlavou a pak položil složku na stůl.
      „Petr Kodanský, dvacet tři let. Kam to sakra spěje, mladej kluk s těžkou závislostí na pervitinu si radši vystřelí mozek, než aby šel na detox. Má tohle nějakej smysl?“
      „Těžko říct,“ odpověděla asistentka, „dokud v tomhle nejedete, tak nevíte, čím si tenhle kluk musel projít.“
      „Svatá pravda, Marto, svatá pravda,“ vydechl lékař a shodil z ramen bílý plášť. „No, já pomalu pojedu domů, čeká tam na mě svíčková,“ dodal se širokým úsměvem.
      Sestřička přikývla. Za pár minut se celá márnice i s Petrem Kodanským ponořila do tmy.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /17 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Alichai1
      DonSimon1
      Ferro_the_King1
      HadejKdo1
      Hlavorubec1
      Holyan1
      Horyn2
      Kanyapi2
      Lutus2
      Meladyanne1
      Milwa2
      Moire1
      MorganaLeFay1
      Nefer1
      Nehvizdek1
      Nonsence2
      Rockbeatle1
      Scarlett1
      Skya1
      Teranell1
      Winitar1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).