Duší celkem: 1087
Přítomných duší: 8
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Slečna na hřbitově
      Scarecrow

      17. dubna 2015

       
      Ležím. Otevřu oči. Hniji v hrobě, mé kosti se odpudivě rozkládají. Celá rakev je provoněna smrtí. Čalounění do sebe natáhlo zbytky kekelu, který vypotilo mé mrtvé tělo. Je hrobové ticho - to nejtišší z nejtišších hrobových tich.
      Přemýšlím, co tak dál. Nebaví mě tu jen tak ležet. Ne že bych kdy patřila k aktivnějším jedincům, ale celou věčnost se převalovat v tomhle dřevěném pyžamu je vážně opruz.
      Netuším, jak dlouho ležím, než se konečně rozhodnu.
      Opřu se rukama do víka a zatlačím. Nic. Vypadá to, že je na mně navršeno více hlíny, než zvládnu nadzvednout, musíme to zkusit jinak. Zatnu drápky do čalounění na víku a pomalu jej začnu párat a trhat, dokud se nedostanu na dřevo. Začnu do víka bušit, nejdříve slabě, potom silněji. Zaživa bych si rozmlátila ruku na padrť, myslím si, že bych si i zlomila pár prstů. Někdo zjevně šetřil na rakvi, ani to moc nebolelo a objevil se kýžený výsledek v podobě díry velikosti mé pěsti.
      Teď už nebyl problém zapřít se rukama nohama a rozdrbat ve dřevě větší otvor.

      Skoro mě zasypala hlína, s tou jsem si ale poradila. Štěstí že nemusím dýchat, hrabala jsem se nahoru jako žížala - centimetr po centimetru. Zemina na mě tlačila ze všech stran, nebylo to nic příjemného. V můj prospěch hrálo, že tam nahoře nejspíše prší, tudíž byla hlína lepkavá, ale poddajnější, co se mého provrtávání nahoru týče. V jednu chvíli jsem začala přemýšlet, zda se náhodou nezahrabávám hlouběji. Z pochyb mě vytrhlo až světlo, k němuž jsem se prohrabala. Nejdříve jsem jej považovala za měsíc. Pak jsem si však uvědomila, že je to jen svíčka na vedlejším hrobě.
      Posadila jsem se, opřela o svůj náhrobek a chvíli vychutnávala ten pocit povrchnosti.

      Černočerné noční nebe je bez hvězd, ty jsou nejspíše schované za mraky, které na zem zvracejí hotové moře deště. Velké kapky smutně dopadají na moji bledou kůži, která na mnoha místech nezakrývá moji svalovinu… Ne tak kvalitně jako dřív. Déšť je očistný. Smyl ze mě většinu lepivého bláta, cítím se už mnohem lépe. Užívám si volnost, hřbitov není velký… ba ani moc udržovaný, ale rozhodně je prostornější než rakev.

      Zadívám se na datum na svém náhrobku. Jakpak dlouho jsem to vlastně ležela v zemi, napadne mě. Vždyť ani nevím, co je za den. Tam dole člověk hrozně rychle ztratí přehled. Rozhodnu se zjistit, co je za datum. Upravím si šaty, trochu i vlasy... v rámci možností, a vyrazím po štěrkované pěšince. Když se vedle mě ozve hlas, málem vyletím z kůže, zakopnu a rozmáznu se na zemi.
      Rychle se vymrštím zpět na nohy. Můj bože! Zombie! prolétne mi hlavou. V mžiku si uvědomím, že jsem na tom podobně, tudíž se nejspíše nemusím ničeho obávat.
      U paty staré, větrem ošlehané sochy anděla sedí nějaký chlapík. Za života mohl být celkem fešák, hádám ho tak kolem čtyřiceti. Umřel při autonehodě, soudím tak podle škaredé díry v hlavě a obecně pomačkané pravé tváře.

      Zvuk, který mě tolik polekal, bylo jen přání dobrého večera.
      „I vám dobrý večer, netušila jsem, že zde v tuto hodinu někoho potkám.“
      Chlapík se usměje a nabídne mi místo k sezení na vyvráceném náhrobku. S kývnutím hlavy přijmu.
      „Jak dlouho to máte za sebou?“ zajímá se hned z kraje. Taková otevřenost jednání se hned tak nevidí!
      „Nevím, to se teď snažím nějak zjistit, před chvílí jsem vylezla, jsem z toho trochu zmatená.“
      „Ach, to se stává,“ odhalil od smrti nahnědlé, leč stále hezky rovné zuby, „a co se vám stalo?“
      „Co vám?“ zamluvím nepříjemnou otázku.
      „Mně?“ ušklíbl se. „Já si myslel, že když jedu v džípu, jsem pánem silnice… prd, slečno.“
      Pozvednu zbytek obočí.
      „Co by… jednou si to tak valím, když v zatáčce potkám fakt nasranou tatru.“
      „Ach… upřímnou soustrast.“
      „Díky, ale k vám, nevypadáte na věk, ve kterém se odchází přirozenou cestou.“
      Pokrčím rameny. „Jednou v zimě jsem šla a uklouzla na mostě.“
      „Ach, to mě mrzí, ale nevypadáte nijak rozplácle.“
      „Však ne, pod mostem byla řeka.“
      „Takže jste se utopila?“
      „Také ne, z té řeky mě vytáhli nějací lidé.“
      „Takže jste zemřela na nějaké vnitřní poranění?“
      „Dá se to tak říct, změňme téma…“
      „Dobře.“

      Chvíli se oba kocháme pohledem na půlnoční hřbitov. Skoro jako za života. Vybaví se mi tolik vzpomínek. Trochu mi přijde líto, že jsem na svém hrobě nenalezla žádnou zapálenou svíci, jen zahnědlý věnec. Můj společník zpozoroval mé chmury a dloubl do mě ramenem.
      „Hlavou vzhůru, všem dnům není konec.“
      „Ne?“ zašeptám.
      „Vůbec ne, víte co?“
      „Hm?“
      „Vadilo by vám, kdybych vás pozval na večeři?“
      Nevím, zda je to možné, ale ucítím, jako bych se začervenala.
      „Budu ráda, znáte tu nějaký slušný podnik, kde by nás obsloužili?“
      Za umělcův úsměv by se nestyděl ani hladový vlk.
      „Jistě, slečno, máme k dispozici celé město.“
      Tvář mi protne milý úsměv. „Tak pojďme, nemůžu se už dočkat.“
      Zvedneme se a zamíříme k bráně, zarazím se.
      „Myslíte, že jim bude vadit, když si při té večeři zapálím?“
      Nad hřbitovem se rozlehne duet pekelného smíchu.


      Věnováno Slečně ze hřbitova, Leden 2011

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /15 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aranis1
      Draconia1
      Evangeline1
      HadejKdo1
      Harrieta2
      Kanyapi1
      Kibe1
      Lutus1
      Molly1
      Norwika1
      Tekuard1
      Tolpen1
      Ursa_Minor2
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).