Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Odstíny černé
      Tolpen

      13. srpna 2018

       
           Jedna z prvních věcí, jež přišla Vránovi ohledně celé záležitosti podezřelá, bylo to ticho. Večerní les byl hezký a slovy mladé slečny neskutečně romantický. Vránovi, který tu na zmíněnou slečnu už půl hodiny čekal, přišel podmáčený, plný stromů a komárů, ponurý, studený a nudný. Vrána si na přírodu moc nepotrpěl. Seděl na obzvláště obloukovitém kořenu a pomalu se do něj zakusovala vlhkost.
           Bylo ticho. Žádné cikády, žádní ptáci, žádná zvířata. Někde vlevo akorát cosi mlátilo hlavou o strom. Vrána čekal. Byl v tom dobrý. Čekal ještě další půlhodinu, mezitím slunce zapadlo. Lesem se prohnaly všechny barvy slunečního západu a pak se les rozsvítil. Několik poletujících světélek se usadilo Vránovi na kolenou a ramenou, ale on se o přírodu nijak blíže nezajímal, takže je určil pouze jako blíže neidentifikovatelné svítící brouky.
           Mezi stromy se mihlo něco bílého a bledě zeleného a hned se to změnilo v Tay. Vypadala nádherně a Vrána jí to samozřejmě řekl. „Kdybych věděl, že se takhle ustrojíš, vzal bych si na sebe něco lepšího.“ To nebyla úplně pravda, protože žádné lepší oblečení neměl. Ale také neměl žádné horší.
           „Nesmysl,“ otřela mu Tay rty o tvář. „To už bys pak nebyl ty.“ Všechny svoje světle hnědé vlasy si zapletla do copánků, asi proto se zdržela, a kolem očí se jí kůže bronzově třpytila. Lehké letní šaty vypadaly jako z hedvábí. Byla cítit jehličím a medem. „Půjdeme se projít?“
           Nepřišel s protinávrhem. Stejně nebylo moc možností, co by mohli jiného dělat, a na většinu z nich byla moc mokrá země. Tay šla velmi ladně, jako kdyby měla se zemskou tíží uzavřenou dohodu o neútočení. Vránovy pohyby připomínaly v mnoha ohledech napůl kontrolovaný volný pád a napůl městskou krysu v lese.
           „Jsem ráda, že nám to dnes vyšlo,“ usmála se Tay a přeskočila kořen. Vrána o něj zakopl a zatímco se chytal o nedaleký strom obrostlý mechem a jakousi lepkavou dřevokaznou houbou, vrátil se myšlenkami k předchozím dvěma měsícům, kdy se snažil tuhle schůzku domluvit a Tay do toho pořád něco lezlo. Takže teď šli tichým nočním lesem. Tay neměla město ráda a Vrána to respektoval.
           „Zítra bude slunovrat,“ řekl Vrána nakonec. Slunovrat nebyl dobrý čas na toulky přírodou. Rozhodně ne, když v ní řádil Sličný lid. Podle Vrány byly všechny toulky přírodou špatný nápad.
           Tay se ale jen zachichotala. Její repertoár úsměvů, smíchů, úšklebků, chichotání a hihňání byl velmi široký. To neplatilo o její slovní zásobě, tedy pokud se nemluvilo o rostlinách. Vrána rozlišoval pouze jedovaté přírodniny, zatímco zbytek shrnoval jako trávu a palivový materiál, takže na něj Tayina botanická expertíza udělala dojem. Napadlo jej přinést na schůzku kytici, ale jediná věc, co teď v okolí města kvetla a jemu se líbila, byl stříbrný oměj, a i on usoudil, že se nejedná o nejromantičtější dárek, když se na něj může sahat pouze v rukavicích.

           Vlhké listí pod jejich nohama přestalo šustit a začalo spíše čvachtat. I vzduch byl více prosycený vodou, ačkoliv to se možná hnala jen další z nočních letních přeháněk. Vránovi se podařilo nakopnou žábu. Omylem. Patrně se blížili k jednomu z lesních jezírek.
           Tay se k němu otočila a udělala pár kroků pozadu, než se zastavila úplně. „Tančíš, Ri?“
      Vrána netančil. Ale zdálo se, že Tay by byla velmi ráda, kdyby ano, takže mu přišlo snazší kousnout se do jazyka a vzít ji za ruku. Měla velmi teplou dlaň, teplou jako dřevěná lavice u krbu. Tay se zasmála a zatočila se kolem dokola, spodní lem šatů jí vířil kolem nohou.
           Tančili. Respektive, Tay tančila a Vrána se s ní snažil držet krok a nešlapat jí na nohy.Nemohl říct, že by se mu to nelíbilo, ale bylo mu zřejmé, že si to nechce v dohledné době zopakovat. Prý se má během tance konzer... konverzovat, napadlo Vránu. Nebyl sice úplně bez dechu, ale připadalo mu jako svatokrádež porušit noční ticho lesa.
           Propletli se mezi stromy a dostali se na volné prostranství. Země tu byla krásně rovná, což Vránovi vyhovovalo, protože přestal zakopávat. Začínal mít pocit, že mu i ten tanec začíná jít. Zaklonil hlavu a obdivoval noční oblohu – byla tmavomodrá a stříbrná a připomněla mu květy oměje. Možná by ta kytice nebyla až tak špatný nápad.
           Napravo od nich něco šplouchlo. Země se mu pod nohama zavlnila, ale naštěstí neztratil rovnováhu. Místo toho jej napadlo, kde se tady mohlo ozvat šplouchnutí. A od kdy se na trávě zrcadlí nebe. Tay se mu protočila pod rukou a on udělal krok zpět. Nenašel však žádnou pevnou plochu, místo toho to zastudilo, Vrána se převážil a po zádech padl do vody. Tay nechtěně stáhl s sebou.
           Po ramena ve vodě a po kotníky v pod vodou zetlelém jehličí a listí, o koleno se mu opírala mírně oslizlá větev, Tay mu omotala ruce kolem ramen a nohy kolem pasu – byla menší než Vrána, to samo o sobě bylo neobvyklé, a sama by tu nestačila. Rozesmála se a dloubla jej patou do boku. Vrána si teprve teď všiml, že si na sebe nevzala boty. Další položka na seznam podezřelostí.
           „Tančíš jak střelená slepice,“ řekla potom Tay, když popadla dech. Chtěla jej políbit na nos, ale Vrána uhnul. Byl natolik v šoku, že jej zatím nenapadlo ani dojít na břeh.
           „Děje se něco?“ zeptala se teď už o něco vážnějším hlasem.
           „Spadli jsme do vody.“ Určitě šlo vyjádřit, co mu dělalo takové starosti, mnohem lépe než konstatováním očividného, ale nenapadlo jej jak.
           Tay mu rozcuchala vlasy, tentokrát neuhnul, a usmála se na něj: „Myslela jsem, že nás udržíš.“
           „Na hladině?“ Začal se napůl brodit a napůl plácat směrem, kterým tušil břeh. O plavání nemohla být s Tay na krku ani řeč. Voda mu nepřišla nijak studená, ale dno bylo plné větví, kamenů, bláta a listí. Jak šel, drobné jehličí, kamínky a hlína se mu naplavovaly do bot.
           Tay si udělala v jeho náruči větší pohodlí a jednou rukou čeřila hladinu. V měsíčním svitu se i její snědá kůže jevila bledá a napůl ponořené prsty zkreslené vlnkami vypadaly ve vodě jako utonulí červi. Hlavu mu položila na rameno, takže ve vodě rousala i zapletené vlasy. „Vždyť ti to šlo docela dobře,“ řekla po dlouhé odmlce.
           To Vránu zmátlo: „Jak to myslíš?“
           To zase zmátlo Tay. „No...“ začal nejistě, „jako že jsi nás na té hladině držel dobře. Pak tě asi vyrušila ta žába, ale jinak to bylo vážně moc hezké.“
           Vrána odložil Tay na břeh a vyškrábal se za ní. Teď venku z vody mu bylo poměrně chladno, ale alespoň už mu nevadilo sednout si do trávy zvlhlé rosou. Sklonil se k botám a začal si je rozvazovat. Tay se o něj opřela. Hřála.
           „Po vodě se nedá chodit,“ řekl jí. Tay mu odpověděla nesouhlasným tichem a jednou rukou kolem jeho boku. „Nedá,“ dodal s neochvějnou jistotou v hlase, jež vždycky značí, že se řečníkovy jistoty právě silně zachvěly. Nakonec se mu podařilo dostat obě boty dolů, mokré řemínky vysokého šněrování se v mizerném hvězdném osvětlení projevily jako vskutku silní protivníci.
           Tay ještě chvíli byla potichu a pak řekla: „Když k tomu přistupuješ takhle, tak potom jo.“
           „To nedává moc smysl.“
           Tay jen výmluvně pokrčila rameny. Přitulila se k němu a zabořila mu obličej mezi krk a rameno. Vzduch se zaplnil medem a jehličím.
           „Půjčil bych ti plášť,“ řekl Vrána, kterému došlo, že jí je asi zima. „Ale je úplně mokrý.“ Tay něco nesouhlasně zamručela, takže si Vrána přetáhl plášť přes hlavu, vyždímal jej, jak to jenom šlo, a přehodil jej Tay přes ramena.

           Seděli úplně potichu, zatímco se jim nad hlavou otáčela nebeská klenba. Do lesa se začaly vracet pomalu všechny lesní zvuky. Někde v dálce řval jakýsi pták a záhadné cosi mlátící hlavou o strom si sehnalo pomocníky.
           Zpod vlněného chumáče se ozvalo: „Mohli bychom jít ke mně. Alespoň bychom uschli.“ Proti tomu Vrána ani protinávrh nehledal. Jenom doufal, že je to blízko. Oba dva se zvedli, Tay šla napřed a Vrána ji následoval. Blikotající lesní světélka se před nimi rozestupovala jako opona divadelního jeviště. Tay byla v lese jako doma, dost možná se jí vyhýbalo ostružiní spolu s kořeny, ale Vrána tápal po tmě, polykal nadávky a kletby mířené na Stvořitele a potlačoval nutkání zmínit se o chytání hadů. S tím, jak se zvedal vítr, mu začínala být docela zima.
           „Už je to jen kousek,“ oznámila mu Tay vesele.
           „Vážně?„ Vrána měl svoje pochybnosti. „Mně se zdá, že jsme pořád někde, Stvořitelé vědí vůbec kde, v lese.“
           „Jsme necelou míli severně od jednoho polorozpadlého kostela,“ odtušila Tay a odhrnula z cesty šlahouny velmi zákeřného maliní. Bylo o to zákeřnější, že jen co jej pustila, šlehlo Vránu přes záda.
           „A jak víš, au, tohle?“
           Tay se k němu otočila: „Přece tu bydlím.“
           „V lese?“ zamračil se Vrána.
           „Alespoň mě nikdo pořád neotravuje.“ Vrána, který sice měl rád městskou zástavbu, ale lidi už o poznání méně, přiznal, že na tom něco je. Stejně se mu to nijak zvlášť nelíbilo.
           Tay se zastavila pod mladým cedrem. Zářivě se usmála: „Tak, a jsme tu.“ Vrána si změřil strom velmi nedůvěřivým pohledem. Vzduch byl těžký vůni jehličí a medu a příslibem deště. Tay jakoby zářila do noci.
           „Půjdeš dál, nebo...“ Tay se při pohledu na jeho zamračený obličej zarazila.
           „Ty jsi dryáda,“ prohlásil Vrána obviňujícím tónem.
           „Jasně, že jsem dryáda. Vždyť jsi to musel poznat hned, když- Počkej! Kam to jdeš? Ricine? Ricine, vrať se!“ Rozběhla se za ním, ale neměla šanci jej chytit, ani kdyby jej dohonila. Vrána se ve tmě uměl ztratit dokonale.
           Vrátil se domů celý promrzlý, zmáčený, špinavý, z kapes vyklepával směs listí a hrabanky, svědily jej komáří štípance a byl neskutečně zklamaný. Udělal si čaj, protože čaj je základní hybnou silou světa. Pak chvíli nadával holubům spícím mezi komíny. Jednoho z nich chytil a hodil do košíku úžinovkám, ať se mrchy pomějou.

           Plášť už zpátky nedostal.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /3 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      AmelieStar1
      HadejKdo2
      Kanyapi1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).