Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 11
V krčmách: 5

      Knihovna

      Krásná literatura

      Ledové město
      Hrun

      11. června 2006

       
      Náš příběh začíná kdesi na okraji Západních hor, které oddělují od sebe jako přírodní hranice dvě země. Talestrii a chladnou Šedou říši. V západních horách žili odnepaměti trpaslíci, jimž nyní vládl král Devion II. Ten však neměl ani potuchy o tom, co se děje v jednom z jeho dolů, kde trpaslíci narazili na vstup do jakési místnosti. Věděli o ní pouze tři osoby. Trpaslík, který ji objevil, velitel stráží a mág Dagnir, který se s velitelem dobře znal. Dagnir stál před velkou policí plnou knih a důkladně si ji prohlížel.
      „Jak jste se dostali dovnitř?“
      „Dalo by se říct, že násilím,“ odpověděl mu velitel stráží.
      „Násilím?“ podivil se mág.
      „Totiž... když jsme ten vstup objevili, mysleli jsme si, že se prostě prokopeme dál. Nicméně asi po třech hodinách kopání nastala veliká exploze, která zabila všechny muže, kteří na tom zrovna pracovali. Ta exploze ale vytvořila dost velký otvor, abychom se dostali dovnitř.“
      „Ach tak,“ pronesl suše mág a neprojevil ani náznak lítosti nad mrtvými trpaslíky.
      Zrovna se totiž pohledem zastavil u jedné knihy a posléze ji vytáhl z regálu. Posadil se na kamennou lavici a začal v ní listovat.
      „Ví o tom ještě někdo, kromě nás dvou?“
      „Neví. Trpaslík, který to objevil, leží s těžkými zraněními a pravděpodobně zemře.“
      Mág na to nic neodpověděl a prohrábl si husté vousy.
      „Dobře. Zatím o tom nikomu neříkej. Tady máš zálohu a kdyby se ti snad přece jenom chtělo mluvit...“
      „Nech toho, Dagnire! Stále nedůvěřivý. Jsme přece staří přátelé,“ chlácholil ho trpaslík.
      „No právě. Nerad přicházím o své přátele,“ odvětil Dagnir a odešel s knihou schovanou pod pláštěm.

      Asi sto mil na sever od Západních hor svítila malá světélka vesničky Poslední. Její název vznikl z čistě racionálního důvodu, a sice proto, že to bylo poslední sídlo na cestě k Severnímu kruhu. Nikde jinde na světe nebyla krutější zima než zde a ve vesničce Poslední byla zima navíc po celý rok. Od té odpolední bouře se dnes nikdo venku neukázal. Proto bylo nanejvýš divné, že jeden z vesničanů seděl už dobrou hodinu u cesty a upíral zrak někam do krajiny za vesnicí. Ten vesničan se jmenoval Eilhart. Čekal tam ještě půl hodiny, když se na obzoru objevila nějaká černá tečka. Pak se z černé tečky stal nejasný obrys a nakonec - dvoje sáně tažené vlky. Když vlčí spřežení dojelo do vesnice, zastavilo se přímo u Eilharta.
      „Kde jste byli tak dlouho? U Jaye, čekám tu na vás pěkně dlouho!“
      „Eile, my jsme...“
      „A kde je Ráchel?“
      „Pojďme radši někam do tepla...“
      „Ne! Řekni mi to hned!“
      „Zůstala venku,“ sklopil muž hlavu. Nebyl schopen se podívat svému synovi do očí.

      V hospodě U tří bojovníků bylo dnešní večer veselo. Pouze u jednoho stolu panovala tíživá atmosféra. Syn poslouchal, co mu otec a strýc vyprávěli, a ve tváři měl stejně tak nešťastný výraz jako oni. Ráchel měla vždycky dobrodružnější povahu než on. Ztratila se v kraji, kde člověk nevydrží sám ani jeden jediný den. Vyčítal svému otci, že tam nezůstali se strýcem déle, aby ji našli, a vyčítal sám sobě, že s nimi nejel.
      „Mohu si přisednout?“
      Všichni překvapeně pohlédli na vysokého cizince v šedém kožichu, který je oslovil. Nepotřebovali společnost, avšak muž se posadil dříve, než někdo stačil cokoliv namítnout. Jeho věk šlo velmi špatně odhadnout. Vůbec nevypadal staře, ba právě naopak. Vypadal vitálně a v očích měl života více než ti všichni dohromady. Nicméně to se zase špatně slučovalo s jeho plnovousem. Právě kolem prošel hostinský a všiml si nového hosta.
      „Co si dá pán k pití?“ zeptal se zdvořile.
      „Něco k pití,“ odpověděl klidným hlasem cizinec, přičemž dal na poslední slovo zvláštní důraz.
      Hostinský se zmateně podíval na cizince a rychle odkráčel.
      „Rád bych přešel rovnou k věci, jak je mým zvykem,“ zahájil Dagnir a začal si všechny tři muže postupně prohlížet.
      „Hledám odvážné a zkušené muže, kteří by mě doprovázeli na cestu k Severnímu kruhu. Cíl výpravy nemohu teď prozradit, ale až naše cesta započne, všichni se ho dozvíte. Někdo mi řekl, že vy jste snad z okolí nejzkušenější, a tak...“
      „Obávám se, že to nebude nic pro nás,“ odmítl strýc okamžitě nabídku. „Právě jsme se totiž vrátili...“
      „Já s vámi pojedu pane. Ať jste, kdo jste. Ale mám podmínku,“ vložil se do hovoru znenadání Eilhart.
      Otec i strýc se na něj překvapeně podívali, ale mág se jen nevzrušeně zeptal.
      „Jakou?“
      „Pojedeme trasou, kterou já určím.“
      „Domluveno!“ mág se usmál a hodil Eilhartovi pár zlatých mincí.
      „Dejte si něco na mě. A zítra brzy ráno vás očekávám u hlavní brány.“
      Pak se zvedl od stolu a vyšel ven do mrazivého počasí.
      Eilhart pořád myslel na Ráchel a doufal, že bude mít tentokrát v životě štěstí.
      Když jim to neklapalo od té doby, co ho zachránila, třeba jim to bude klapat od chvíle, kdy ji zachrání on.

      S východem slunce opustili vesnici Poslední tři muži na saních. Jediný Dagnir byl v dobré náladě. Otec Adelard cítil vztek vůči svému bratru i synovi. Eilhart měl stejný vztek jak na svého strýce, tak na svého otce. Nejvíce si však vyčítal sobě. Měl s nimi jet. Kdyby se té noci předtím s Ráchel tak nepohádali...
      Odpoledne se rozhodli zastavit a najíst se. Když dojedli, otec se náhle obrátil na onoho cizince.
      „Pane, slíbil jste nám, že až vyrazíme, povíte nám o účelu své cesty. A možná byste se nám mohl i při té příležitosti představit, nemyslíte?“
      Mág se jen mírně pousmál a rozevřel svůj batoh.
      „Máte pravdu. Jmenuji se Dagnir a jsem cestovatel.“
      Konečně vytáhl z batohu tlustou knihu a začal v ní hledat jistou stránku.
      „Tuhle knihu jsem našel na jedné ze svých nebezpečných cest. Jde o jakýsi cestovní deník. Mluví se v něm o dosud neobjeveném městě,“ přestal s listováním a podal knihu nejdříve Eilhartovi. Ten ji však ihned odmítl.
      „To je zbytečné.“
      Nikdy se nestyděl za to, že neumí číst, protože ve zdejším kraji to stejně uměl jen málokdo.
      „Ach tak. Chápu,“ vzal si mág knihu zpátky a uklidil ji zpátky do batohu.
      „Tedy, stručně řečeno, píše se v ní, že na nejsevernějším konci celého světa leží veliké město, celé postavené z ledu.“
      „Říkáte na nejsevernějším konci?“ pohlédl na něj s údivem otec Adelard, kterého se zřejmě ani nedotklo, že mu knihu cizinec nepodal.
      „Ano.“
      „Tam se ale ještě nikdo nedostal.“
      „Nikdo, kromě má... muže, který ten deník napsal. V naší zemi je ten muž velmi uznávaný. Tedy byl,“ zachmuřil se Dagnir.
      „Je mi líto pane, ale i kdyby to byla pravda, nemáme vybavení na takovou...“
      „Nebuď zbabělec, otče!“ vyjel na něj Eilhart. „A nezapomeň na to, co jsme si řekli včera večer.“
      Adelard se ošklivě zamračil, ale už neřekl ani slovo. Pokračovali dál na sever, přičemž spolu již nepromluvili a hned, jak postavili tábor, všichni tvrdě usnuli.

      Ledová voda ho stahovala dolů, ale dokud se přidržoval tenkého ledu, ještě měl naději. Led však praskal čím dál víc a on už nemohl dosáhnout dál.
      „Ráchel, prosím, vytáhni mě!“ volal Eilhart.
      „Proč jsi mě špehoval?“ zeptala se ostře a dál stála na okraji zamrzlého jezera s dlouhou větví v ruce.
      „Nešpehoval jsem tě. Já jsem se jen chtěl přesvědčit...“
      „Že mi můžeš věřit? Když nemůžeš, tak proč mě prosíš o pomoc?“ stále se mračila a neměla se k pomoci.
      „Prosím! Ráchel, už se dlouho neudržím. Musíš mi pomoct!“
      Beze slova mu přistrčila větev až k němu a s velikým zapřením ho nakonec vytáhla ven. Eilhart zmrzlý až na kost nebyl schopen slova. Pak uviděl, jak něco lesklého spadlo těsně vedle něj.
      „Vem si to zpátky, ty hrdino,“ řekla pohrdlivým hlasem a zmizela ve tmě.

      „Vstávej, hrdino! Musíme pokračovat v cestě.“ strčil do něj mírně Dagnir a ukazoval směrem k malému lesíku.
      „Váš otec říkal, že máme namířeno tamhle, tak sebou hoď.“
      Eilhart se probral ze spánku a rychle si posbíral všechny své věci. Zanedlouho se vydali na cestu.
      Bylo příjemné ráno. Slunce svítilo na modré obloze bez mraků a vítr foukal jen mírně. Les se pomalu přibližoval a když byly sáně vedle sebe, zeptal se mág Eilharta.
      „Kdo se ti tam v tom lese ztratil? Vsadil bych se, že tvoje přítelkyně.“
      „Jak jste na to přišel?“ zeptal se naprosto vyveden z míry Eilhart a napadlo ho, jestli otec tomu cizinci, co si říká Dagnir, nevyžvanil, proč s ním vlastně vůbec jede. Snad měl jet raději sám, i když věděl, že sám by se nikdy nevrátil zpět a i ve dvou by to bylo dost riskantní.
      „Umím číst myšlenky,“ prohodil žertovně mág.
      „Aha,“ utrousil podezřívavě Eilhart.
      „Mám uši a mozek,“ dodal Dagnir, když si všiml podezřívavého výrazu ve tváři toho muže.
      „A odkdy to víte?“
      „Od počátku naší cesty. Přál bych si, aby alespoň pro jednoho z nás nebyla ta cesta zbytečná.“
      „Já také.“
      Odpoledne dorazili na místo, kde se Ráchel ztratila. Otec říkal, že ji naposledy viděl u velké rokle na kraji lesa. Všichni tři se tedy vydali patřičným směrem a netrvalo ani půlhodinku, když se jim před zraky otevřel překrásný výhled. Eilhart věděl, že tady musela být, protože to bylo jedno z těch míst, které měla tak ráda. Teď stačilo jen hledat a najít.

      Počasí se změnilo rychleji než čekali. Čistá obloha byla nyní poseta mraky a vítr se změnil ve vichr. Prudce se ochladilo a začalo sněžit.
      „Musíme se vrátit!“ volal Dagnir a zatahal Adelarda za rameno.
      „Vracíme se! Už nemůžeme dál!“ řval na Eilharta otec, ale nebylo to nic platné.
      Eilhart něco zavolal, ale nikdo mu nerozuměl. Najednou se rozběhl a zmizel jim z očí. Otec se najednou zhrozil, že by mohl přijít o syna, a rozběhl se okamžitě za ním. Běžel už asi minutu a jen stěží popadal dech. Na chvíli se zastavil a v tom to zaslechl. Uslyšel zapraskání ledu a křik. Pod Eilhartem se propadla zmrzlá zem a padal kamsi do neznáma. Cítil nárazy po celém těle a už se jen modlil, ať to skončí. Padl na tvrdou zem a pak jako by někdo zhasnul světlo. Otec se nakonec dobelhal až k oné prasklině v ledu a opatrně shlížel dolů do údolí. Na dno neviděl. Vůbec nic neviděl. Chvíli ještě zkoušel volat jméno svého syna, ale nikdo mu neodpověděl.
      Ležel zabořený do sněhu a pomalu se probíral z mrákot. Všude kolem byla neproniknutelná tma. Viděl jenom dva kroky před sebe. Vůbec neměl tušení, kam se dát. Zkusil tedy aspoň zavolat svého otce. Vítr byl ale tak silný, že svá slova neslyšel skoro ani on sám. Vydal se tedy po směru větru, protože si vzpomněl, že naposled běžel proti němu. Šel dlouho a každým novým krokem slábl více. Byl již na pokraji sil, když tu spatřil před sebou podivné světlo. Nevěděl, co to bylo, ale běžel přímo k tomu světlu. Když se přibližoval, měl pocit, jako by nabyl nových sil. Věděl, že to dokáže. Světlo ho oslňovalo, musel zavřít oči. Už mu nebyla zima, cítil teplo. Teplo po celém těle, měl pocit, že mu proniká přímo do duše. Světlo náhle pohaslo a on otevřel oči. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Viděl vysoké hradby, velikou bránu a věže... všechno bylo postavené z ledu. Ohlédl se za sebe, kde nikdo nebyl. Škoda, že tu s ním teď není otec a Dagnir. Došel až k veliké zavřené bráně a pozorně si ji prohlížel. Za krátký okamžik se brána dala sama od sebe neslyšně do pohybu. Eilhartovi se tak poprvé naskytl pohled na úchvatné uličky a domy, celé z ledu. Byl úplně v jiném světě. Ulice však byly poměrně rušné. Lidé zde nosili zvláštní černobílý oblek a chodili kolem sebe, jako by ani nevnímali přítomnost jeden druhého. Občas si všiml páru lidí, kteří spolu promlouvali, ale většinou tu chodili lidé sami. Když tak procházel ulicemi a prohlížel si jednotlivé domy, měl zvláštní pocit. Všechno mu zde přišlo stejné, jednotvárné. Uličky, domy, dokonce i lidé. Všichni tedy vypadali jinak, ale přesto měli něco společného. Eilhart si jen nemohl zatím uvědomit, co to je. Když ho míjel jeden člověk, popadl ho za ruku a zeptal se.
      „Promiňte, pane, můžete mi říct, kde bych našel radnici nebo něco takového?“
      V tu chvíli ji zahlédl. Muž jenom něco nesrozumitelně zamumlal, ale to už ho Eilhart neposlouchal. Sledoval tu osobu, kterou před chvílí spatřil. Musel rychle zrychlit krok a ani si neuvědomil, že po celou dobu klouže po ledu, aniž by nějak ztrácel rovnováhu. Stále z té osoby nespouštěl oči. Po dlouhém pronásledování se nakonec odvážil jít za ní až do jednoho z těch ledových domů. Stál v malé předsíni a napravo od něj byl napůl poodhrnut jakýsi sněžný závěs. Vstoupil do místnosti, kde na něj čekal v neskutečné kráse jeho životní sen.
      „Jen pojď dál,“ usmála se Ráchel.

      Adelard seděl na saních a ještě teď se mu z očí řinuly slzy. Dagnir byl možná často necitlivý vůči lidským pocitům, ale vnímal je dobře.
      „Pojeďme zpátky, příteli. Nemá cenu pokračovat,“ lehce mu položil ruku na rameno a chvíli čekal, až se uklidní.
      „Nenávidím vás!“ řekl Adelard, načež Dagnir svou ruku stáhl, ale nic neřekl.
      Mág si začal v hlavě promítat události posledních dnů. Mrtví trpaslíci, teď zemřel ten odvážný hoch a navíc... Když o tom tak přemýšlel, ten zápis o Ledovém městě byl úplně poslední zápis z deníku slavného mága Rasena. A jeho tělo se nikdy nikomu nepodařilo najít. V případě úmrtí mága to ještě nebylo tolik divné, ale nestávalo se často, že by o jeho smrti nikdo nepodal žádné svědectví. Mohl tedy zemřít právě na své poslední výpravě - do Ledového města.

      Stáli tam k sobě těsně semknuti. Vypadali jako nějaké podivné stvoření, které se nádechy a výdechy postupně zvětšovalo a zase zmenšovalo.
      „Už jsi mi odpustila?“
      „Došel jsi za mnou až sem. Zde už neexistuje nic, co bych ti měla odpouštět. Teď můžeme být konečně oba navždycky šťastni.“
      „Ano. Ale nejdřív tě musím přivést zpátky. Tvoji rodiče o tom zatím neví, ale už mají o tebe jistě starost.“
      Ráchel se na něj podívala poněkud udiveným pohledem, který Eilharta trochu zarazil.
      „Copak ty se snad nechceš vrátit?“
      „Chci, ale...“ snažila se v sobě najít odvahu, aby mu vysvětlila... aby pochopil, kde to vlastně je.
      „Tak pojď! Musíme se dostat domů co nejdříve. Můj otec mě příliš dlouho hledat nebude. Tak pojď,“ popadl ji za ruku a vyvedl jí ven. Znovu viděl ty zvláštní tváře lidí, kteří bloudili ulicemi, a v ten moment pochopil, co mu přišlo stejné. Každý člověk byl ve věku asi třiceti let. Žádné děti ani starci. Došel s Ráchel až k bráně, která byla zavřená. Přistoupil blíž, ale nic se nestalo.
      „Nemůžeme se vrátit. Nikdo nemůže,“ řekla poněkud smutným, avšak vyrovnaným hlasem.
      „Ale proč?“ zeptal se Eilhart.
      „Protože není kam.“
      Vzala ho za ruku a potom, jako dvě černobílé figurky, odešli do svého domu, kde spolu žili šťastně až od smrti.

      Do vesničky Poslední přijeli onoho večera dvoje sáně, tři muži na nich. Dva z nich slezli a popadli toho třetího, ležícího, za nohy a za ruce. Dovlekli ho až do domu z kamene a malty. Dagnir se ještě rozloučil s Adelardem, než odjel, a dal mu dva měšce plné zlatých mincí. Po jeho odjezdu ho už ve vesnici nikdo nespatřil. Druhý den ráno svolal Adelard příbuzenstvo a společně pohřbili Eilhartovo tělo.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /29 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aandromeda1
      Alfik2
      DonSimon2
      Ferro_the_King1
      Heldret1
      Jase2
      Jon4
      Kanyapi2
      Lutus1
      Nosferatu2
      Teranell2
      Zarabeth4
      Zekeasakur1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).