Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Bomba
      Arsi

      29. ledna 2015

       
           Všechno se zastavilo.
           Vše utichlo.
           Byl jsem tam jen já.
           Já.
           Záblesky světel se míhaly před mým zrakem a… ucítil jsem drtivou sílu, která se opřela do mého hrudníku.
           Cítil jsem, že mě zvedla ze země.
           Nedokázal jsem se nadechnout.
           Pohnout rukou.
           Byl jsem v pasti.
           Objala mě tma.

           Horký vlhký jazyk mi přejel po obličeji a já jsem doufal, že se mi to jen zdá. Nechtěl jsem se probudit. Nechtěl jsem vědět, co se stalo. Jak to dopadlo a proč vlastně. Chtěl jsem být mrtvý. Ale ten jazyk. Cítil jsem, jak se snaží. Volal mě, volal… Proč? Už není naděje! Jen smrt a zánik…

           Mžouravě otevřu oči. Rozmazané skvrny mi kazí výhled. Jaký? Skvrny se stávají výhledem mých očí a já mohu jen sledovat, že vlastně nevidím. Horký dech mi dýchá na tvář.
           „Hope,“ šeptnou mé rty a ruka popaměti vjede do psí srsti. Bolí. Chci tě držet! Chci! Stisknu zuby. Vše je tak pomalé. Pomalé.
           To ticho.
           Prsty sevřou psí kožich, tak známý, tak důvěřivý.

           Na obloze tenkrát letěl pták. Myslel jsem si to. Mnozí si to mysleli. Jistě, jistě… tmavý pták. Snad černý. A velký. Orel? Nevím… nevím… mohl to snad být, ačkoliv ne, orel asi ne, ten má přece jiná křídla, mohutná a majestátní a jiskřivé oko.
           To nebyl orel, spíše sup. Sup s holou hlavou a nenasytným krkem, který zhltává mrtvoly jednu po druhé. Byl to sup. Sup, který pustil ze svých nohou svůj náklad.

           „Hope,“ šeptnu znovu. „Nemohu jít, Hope, nemohu jít,“ šeptám pomalu psovi a cítím na tváři horkou slzu. Chtěl jsem umřít, ale pokud se to stane, co bude s ní?
           Její mohutné tlapy dopadnou na mou hruď, znovu ten jazyk a tiché zakňučení, ale to já neslyším, jen vím, vím, že kňučí. Vždy kňučívala, když jsem jí házel míček, když ji Jacob, můj mladší synek, tahal za ocas, když malá Judit hrála na klavír, když ji Sofie zapomněla pustit ven. Má nádherná žena.
           Hruď se rozeskáče přívalem další stenů a slz.

           Lehla.
      „Hope!“
           Horká, slepená srst.
      „Hope…“

           „Pozor! Bomba! Je to bomba!“ zakřičel kdosi. V tu chvíli se svět zastavil. Padalo to z nebe. Mnozí ani neviděli, co jim to právě ukončilo život.
           Mnozí ani netušili, že se něco může stát. Tak bezstarostný byl jejich život. Zahleděni sami do sebe, svých problémů. Bomba. To jediné slovo zastavilo čas. Nedali nám šanci, tak, jako se nedává šance dobytku na jatkách.
           Konec.

           Slzy pomalu usychají na sinalé tváři muže ležícího pod troskami jednoho z obyčejných domů v obyčejném lidském městě. Obyčejný lidský život. Tak malicherný. Tak nepodstatný. Tak neviditelný. Tak opuštěný. Ve jménu jednoty a vyšší moci. Obyčejný den. Obyčejná lidská zloba. Obyčejná bolest. Obyčejná smrt.

           Raněná fenka znovu olízne tvář svému pánovi. Nechápe. Ví jen, že tam, kde byla doma, již nic není. Smečka zmizela. Položí unavenou hlavu na hrudník, který už nikdy nezvedne nádech. Jemně táhle zakňučí a v tom zvuku je veškerá bolest. Nespravedlnost a beznaděj. Nic neudělala. Oči se zavřou. Jazyk zůstane nehybný, už nemá koho budit.

           Ne zde…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /3 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Azurac1
      Ettelea1
      HadejKdo1
      Kanyapi2
      Vossy1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).