Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 6
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Prokletý osud
      Hejli

      17. února 2015

       
           Včera jsem s dalšími čaroději opustila Stříhlavkov, nejsevernější město Tarouckého království. Půl roku jsme tam léčili neštovice. Dlouho trvalo, než se dostavily vůbec nějaké úspěchy, ale nakonec jsme nákazu vyhnali. Přesto nikdo z nás neodcházel s radostí, na to si nemoc vyžádala příliš obětí. Umřelo hodně lidí. Vysála z nás téměř všechny síly. A málem nás připravila o naději.
           Chtěla bych být sama, nemyslet na nic zlého a na nedávné události zapomenout. Naštěstí nastal konec, jinak bych se asi zbláznila. Avšak nesnesla bych, že jsem někomu vědomě nepomohla.
      Ráno jsem se od skupinky oddělila. Zatím se nemůžu vrátit domů. Bojím se. Teď jdu lesem. Stromy podivně zpívají. Překvapuje mě, že je slyším, vždyť nejsem druidka. Poslouchám. Sleduji směr, jakým se píseň ubírá. Připadá mi, že přede mnou odnáší klíč k odpovědím, na něž nehledám otázku. Chybí mi síla.
           Pozdě si všimnu, jak kolem zhoustla mlha. Nezastavím. Unaveně pokračuji dál, až překročím hranici svého světa a vstoupím do cizího. Rozhlédnu se. Znám ho z vyprávění, nazývá se Šedá pláň. Patří zoufalým duchům, kteří se zasekli, uvízli uprostřed snů nebo vzpomínek a nemohou pokračovat dál. Zdá se mi, že sem patřím. Tělo mám sice normálně hmotné, leč mé srdce už nějakou dobu nebije. Nevím, co mě udržuje při životě. Že bych toužila po smrti? Konec bych uvítala. Tu drobnou vadu si vysvětluji jako důsledek různých magických pokusů, jež jsem s oblibou prováděla ještě ve svém učení. Děsí mě klid, s jakým to přijímám.
           Neznám pravidla řídící Šedou pláň. Zkusím je objevit a pochopit řád, který zde vládne. Potom snad najdu cestu domů. Začínám mít z okolí špatný pocit. Proč jsem opustila skupinku čarodějů? Tady jsem sama. I to se mi přestává líbit, protože jednoho mého kamaráda samota málem zničila. A já jsem mu nijak nepomohla. Šeď zahaluje krajinu. Vidím jen pár kroků před sebe. Neskrývá se poblíž někdo? Na okamžik mě zachvátí panika. Jednoduchým osvědčeným kouzlem se pokusím rozehnat mlhu. Nestane se nic. Leknu se. Ticho vystřídal podivný šum. Jak se smějí duchové? Okřiknu se. Magie zde asi nefunguje, není důvod se děsit.
           Zhluboka se nadechnu a sednu si na zem. Zavřu oči. Nechám volně proudit myšlenky. Je těžké prosit o pomoc něco, čemu nevěřím. Situace ve Stříhlavkově mnou dost otřásla, kouzla nedokázala vyřešit spoustu problémů. Teď už se tolik nedivím, že se nesoustředím. Ponořím se do klidného ticha. Čas plyne pomalu. Načerpám energii. Otevřu mysl okolí. Hledám. Pátrám. Všude je jen suchá zem a stíny přízraků, nejtemnější z nich stojí u osamělého stromu.
           „Strom,“ vydechnu. Prudce vyskočím. Rozběhnu se k němu. Mohutnému dubu hraje živý hmotný violista. Jak to, že jsem nic neslyšela? Rozumí si se svým nástrojem, dokonce si myslím, že spolu komunikují. Jeho melodie obchází okolo jako nejistá otázka pídící se po odpovědi všemožně, jen ne přímo. S posledním křišťálově čistým tónem se zastaví u mě. Muzikant se na mě podívá s úžasem v očích.
           „Mandarinko Krambambule,“ zašeptá mé jméno nevěřícně. Jeho tvář mi připadá povědomá. Nesnesitelně dlouho si nemohu vzpomenout odkud. Pak mě jedna vzpomínka udeří jako blesk. Prokletý hudebník!
           „Damiáne Levolíne?“ oslovím ho. Usměje se. Býval stejně jako já učněm Vědmy, nejlepší čarodějky, jakou jsem kdy poznala, než se plně projevilo prokletí, jež na něj uvrhl jeho otec, protože ho odmítl následovat. Naše učitelka se mu snažila pomoci, avšak on radši bojoval své bitvy sám, vyhýbal se předem připraveným cestám, tak odešel. Nesmířil se s osudem.
           „Ty žiješ! Temnota tě nepohltila!“ vykřiknu a rozběhnu se, abych ho objala, div že stačí odložit violu a smyčec na zem. Smutně se usměje. Takže jsem se asi trochu spletla. Přesto mě radostně sevře v náruči. „Co tu děláš? Kam máš namířeno?“ zeptám se. Napjatě očekávám odpověď.
           „Ptal jsem se dubu na cestu do podsvětí a on mi řekl, že mě tam dovedeš,“ prohlásí se zvláštní jistotou. „Budu hledat světlo.“ Damián má opravdu podivné plány. Kletba ho odsuzuje k tomu, aby ostatním dával světlo, jehož záři nikdy nepocítí. „Dobře,“ kývnu nejistě, „tak pojď se mnou.“      Nevím, jak bych mohla znát i jenom správný směr, ale pokusím se ho najít. Překvapivě mě hned následuje. Bloudíme jednotvárnou krajinou. Obávám se, že chodíme v kruhu, přesto se zatím nemíním vzdát.
           Zničehonic kolem nás utvoří kruh duchové. Chci přes ně projít. Jejich dotek mrazivě pálí. Odstoupím do bezpečné vzdálenosti. Nehnou se z místa. Nechtějí nás pustit dál. Zoufale vyjí a prázdně se rozhlíží. Brání průchod, který jim zůstává uzavřen. Jejich nářek mě stahuje ke dnu. Ale také se obávám, že pode mnou žádné není, že budu klesat do nekonečna, že se od ničeho neodrazím. Damián pozvedne violu. Přiloží k ní smyčec a zlehka jím přejede po strunách, aby zjistil, jak tóny zní, jakou mají náladu. Dobrou. Rozehraje se. Jeho píseň se pro mě stává záchranným lanem. Vždy mi pomohl. Málokdy jsem mu to oplatila. Kouzelná melodie přesvědčuje o důležitosti naší výpravy, křičí do světa neuchopitelnou pravdu a nabízí směr protínající všechny myšlenky, touhy i přání. Nehmotní strážci pozorně poslouchají.
           Z náhlého popudu vytáhnu ze svého vaku flétnu. Dlouho ji nosím jako talisman, vlastním ji už od dětství. Avšak pár let jsem se jí ani nedotkla, zůstávala opuštěná na dně tašky. Věrně čekala. Přiložím píšťalu ke rtům, chyběla mi. Zapomněla jsem na pocit žít s melodií, mít moc nad jejím osudem, a přitom se neustále divit její vůli. Nebojím se, že nezvládnu zahrát, co chci. S mým dechem unikne jedno kouzlo, jež spolu s tóny Damiána rozřízne mlhu i mraky. Sluneční paprsky se dotknou celé Šedé pláně vyjma prokletého hudebníka. Před námi se rozestoupí zem, odhalí prastaré kamenné schodiště. Ukončíme píseň.
           S duchy sestoupíme do podsvětí. Oni se hned rozplynou, my pokračujeme dál přímou chodbou. „Děkuji ti, Mandarinko Krambambule,“ pronese najednou Levolín. Otočím se na něj, abych mu řekla, že jsem vlastně nic neudělala, tak mi nemá za co děkovat, ale téměř okamžitě mě přeruší:      „Slova jsou příliš málo.“ Políbí mě na rozloučenou. Nechá mluvit svou violu. Rozumím sdělení. V rychlých a složitých variacích vypráví, jak každá melodie bojuje za dokonalost plnou chyb a naděje, protože každá žije jen jednou, a jak neopakovatelně po sobě zanechávají stopy v ozvěnách. Objeví se světlo, které zaplaví Damiána. Nechá ho dohrát jeho poslední skladbu, pak i s ním zmizí neznámo kam.
           „Měj se hezky,“ zašeptám tiše. Cítím, že mé srdce se rozbilo.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /2 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Arsi3
      HadejKdo3


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).