Duší celkem: 1047
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Avatar
      Perilan

      27. března 2018

       
      Premiéra možná nejočekávanějšího filmu letošního roku byla pro mnohé Cameronovy fanoušky
      něco jako předčasný dárek pod stromečkem. Co najdeme, když rozvážeme stuhu?


      Mohutné masírování ze strany médií vytvořilo na Avatar a jeho režiséra značný tlak. Úspěch a kvalitní zábava tu nejsou za předpoklad, ale za samozřejmost, a opak by nebyl zklamáním – patřil by mezi největší fiaska v historii kinematografie.
      Hned na začátku je třeba říct, že z jistého úhlu pohledu dostanou diváci přesně to, na co do kin přišli,
      a s trochu předvídavosti člověk nemůže odejít nespokojený. Příběh ochrnutého mariňáka, jemuž (ne)šťastnou náhodou spadne do klína možnost ponořit se v jiném, zdravém a silném těle příslušníka domorodé rasy Na‘vi do dění na panenském neporušeném světě, je od začátku do konce lineární až běda. Vystupující hrdinové jsou od prvních minut vystřiženi přesně na míru potřebám děje a postupem času zaznamenávají pouze malý či žádný vývoj, a tak je inteligentnímu divákovi víceméně hned jasné, pro koho je přichystán špalek a pro koho popravčí sekyra.
      Režisér smíchal dohromady několik osvědčených klišé, archetypální zápletku o změně, zradě, vykoupení, vzpouře a odhodlaném duchu, přidal ekologický podtext… a přece to dopadlo skvěle. Úvodní pasáže rychle odsýpají, patrně při Cameronově vědomí, že není nutné zbytečně přetahovat intro do předem zřejmého příběhu, a vše se rázem roztáčí na dlouhém tobogánu vizuální extáze, mezidruhového porozumění a akce. Cameronovi je ke cti, že téměř nic není ve filmu navíc, nic nepůsobí rušivým dojmem a nerozmělňuje divákův zážitek. Hloubavý člověk by namítl, že naopak dost věcí chybí. Jistě, samotné téma převtělení lidského vědomí do cizího vypěstovaného těla vyvolává spoustu otázek, na které se ptát, a nejméně stejné množství úhlů pohledu na celou problematiku. Zapojením výraznějšího psychologického, filozofického nebo morálního aspektu by ale Avatar pouze utrpěl; není pro to stavěný a nelze mu z tohoto ohledu nic vyčítat. James dokázal z průměrného příběhu vymačkat maximum – i když člověk po celý průběh tuší, k čemu se schyluje v následujících minutách, přece na to napjatě čeká. To je silná stránka filmu.
      Cameron ještě před premiérou předesílal, že pro Pandoru vytvořil zcela vlastní mytologii. Pokud opravdu ano, ve filmu je z ní absolutní minimum; fragmenty potřebné pro pochopení děje a vysvětlení důležitých momentů. Divák, vědom si toho faktu, může odcházet lehce zklamaný, že ho režisér nepotěšil ještě něčím víc. I tak ovšem nelze iluzornímu světu modrých obrů Na’vi upřít skvělou atmosféru a řadu zajímavých nápadů, které jsou ve spojení s ohromujícím vizuálním provedením receptem na dech beroucí podívanou. Vůbec nejmocnější zbraní Avataru je totiž zpracování; Cameron zde nechává daleko za sebou všechna předchozí díla počítačové grafiky. Prostředí Pandory je až na menší nedokonalosti úžasně živé a dává všem fandům zapomenout na 300: Bitva u Thermopyl, natož na nepříliš podařeného Beowulfa. Uměle vytvořeným bytostem vyjma několika drobností člověk opravdu věří, že existují a nejsou složeny z pixelů; vynikající provedení 3D projekce dojem ještě umocňuje, ale i v klasickém 2D jde o silný zážitek. Slovy naší jediné redaktorky se Avatar nesnaží narážet do okna naší reality a prosit o otevření, naopak otevírá svá okna nám a zve nás dovnitř.

      James Cameron svým nejnovějším filmem potvrdil, že i po dlouhé zahálce stále umí; Avatar diváka chytí, pohltí a na konci jemně pustí z oblak zpátky na zem. Pokud půjdete do kina a budete očekávat hlubokomyslný film v nádherném provedení, který vám něco předá a duševně vás obohatí, téměř jistě budete odcházet zklamáni.
      To ale není úkol Avataru a jeho režisér to nejspíš dobře věděl, proto se soustředil na jeho silné stránky a vytvořil monumentální podívanou o střetu dvou odlišných ras i civilizací se silným – snad až zbytečně – ekologickým podtextem. Dokud diváci neopustí kinosál, nebudou si klást otázky, i když se v ději nachází několik hluchých míst, kde otazníky vyvstávají. K těm se člověk dostane, až když jeho fantazii svět Pandory opustí a recepční centra se vzpamatují z náporu, kterým je Cameron bombardoval.
      Nutnou nevýhodou Avataru je, že jeho koncepce mu nedovolí přežít v paměti diváckého obecenstva déle než několik let. Za tu dobu bude jeho teď úžasné provedení běžným standardem a ani vrcholný um, se kterým režisér udělal z obyčejného příběhu něco, na co se stojí za to dívat, mu věčnost na výsluní slávy nezajistí. Cameronova slova o tom, že linka příběhu je natolik silná, že mohou hned vzniknout dvě další pokračování, je třeba brát s rezervou; rozhodně to není příběh, co je největší předností tohoto filmu.
      Avatar je odsouzený k tomu být hvězdou v roce svého vzniku a možná v jednom, dvou nadcházejících – poté přijdou podobné opusy, které ho zastíní. I přesto je to film, který stojí za to zhlédnout, pokud předem pochopíte, o co Cameronovi šlo, a nechcete něco víc.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).