Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 4
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Opatství
      Yavanna

      3. srpna 2008

       
      Atraktivní, úspěšný třicátník atletické postavy Henry d´Comte oblečen v béžové košili, tmavém obleku a s kravatou kolem krku nadšeně scházel po schodech budovy největší stavební společnosti. Právě se mu podařilo navázat spolupráci s jednou z největších firem zvučného jména. Byl sám se sebou nadmíru spokojený. Jeho kariéra slibně rostla, majetek nabýval úctyhodných rozměrů a na nedostatek žen si také nemohl stěžovat. Šťastně se pro sebe usmál. Dnes byl významný den. Náladu mu nemohlo zkazit ani dusno a horko panující už od rána.
      Vyhlédl prosklenou stěnou ven. Pod ním leželo celé město. V dálce se objevily olověně tmavé mraky, jež rychle rostly. Nebude trvat dlouho a přijde bouře.
      Sešel dolů do garáží, nasedl do svého auta a vyjel. Propletl se městským provozem a najel na dálnici. Dupl na plyn a řítil se po ní směrem k domovu. Těšil se do svého přepychového, luxusního bytu. Před sebou měl nádherných čtrnáct dní volna. V duchu se viděl v pohodlné lenošce před televizí, osprchován a se sklenicí chladného, oroseného piva v ruce. Mohl by pozvat i Airin. Sice jejich poslední setkání nedopadlo nejlíp, ale měl ji ze všech svých milenek nejraději. Kdyby jí… Z představy ho vytrhla záře rychle se přibližujících červených světel. Prudce přišlápl brzdu a na poslední chvíli zastavil.
      „Co se to tu, k čertu, děje!“ nadávaje otevřel dveře u auta a vykoukl ven na dlouhou kolonu aut před sebou.
      „Prý havárie. Celá dálnice je ucpaná. Bude nějakou dobu trvat, než se to tu uvolní,“ křičel značně naštvaný řidič červené dodávky stojící před ním.
      A já se tak těšil domů, zklamaně si pomyslel Henry. Jeho pohled sjel na výpadovku, u které stál. Nebudu čekat, vezmu to vedlejšími silnicemi, napadlo ho.
      Sjel z dálnice a pokračoval v cestě. Jeho tmavě modrý sedan si spokojeně pobrukoval. Kilometry pomalu ubíhaly. Musel jel opatrně, silnice byla samá díra, ale pořád lepší, než se mačkat v koloně. Z palubní desky na něj modře poblikávala obrazovka elektronické navigace, zapnutá klimatizace příjemně chladila. Byl rád, že nešetřil a nechal si namontovat nadstandardní výbavu.
      Mraky se přiblížily, pokryly už celou oblohu, jež teď získala indigový odstín, setmělo se. Začal se zvedat vítr. Mrkl na mapu, nacházel se v lesnaté oblasti, nikde poblíž žádné město. Pustil rádio, dohrávala jeho oblíbená píseň a zaznělo upozornění pro řidiče.
      „Upozorňujeme všechny, že hlavní proudová dálnice je uzavřena. Řidič tmavomodrého sedanu značky 2NW 428 nezvládl řízení, naboural do svodidel. Přitom došlo ke kolizi s dalšími auty. Muž sedanu srážku nepřežil, nikomu jinému se, až na pár lehkých zranění, nic nestalo. Vozovka bude průjezdná…“
      Víc už Henry neslyšel, jakmile si uvědomil, že právě ohlásili jeho vůz a poznávací značku. Po zádech mu přejel ledový mráz, zíral nepřítomně před sebe. Rozčílil se, dupl na brzdu, zastavil u kraje silnice. Horečnatě vytáhl mobil a zuřivě začal mačkat číslo na informace. Ozval se vyzváněcí tón.
      Zablesklo se, prudká rána ho ohlušila, země se zachvěla a telefon ohluchl, obrazovka pohasla, rádio šumělo.
      „To snad není pravda, ale zlý sen. Co může být ještě horšího!“ praštil vztekle přístrojem na sedadlo. Otočil klíčkem, aby nastartoval. Nic se neozvalo, motor nereagoval.
      „Tak tohle už je vrchol,“ zavrčel. Jak den dobře začal, tak se stihlo všechno pokazit. Rozhlédl se kolem, nikde nikdo, jen lesy. Kus před ním zatáčela doleva úzká lesní pěšina a u ní byla umístěna turistická značka s namalovaným opatstvím a číslicí jedna.
      „Při mé smůle bude určitě prázdné, ale zkusím to. Nic jiného stejně dělat nemůžu,“ povzdychl si, vystoupil, prudce zabouchl dveře a vydal se svižným krokem po zšeřelé lesní cestě. Znovu se zablesklo a zazněl hrom. Henry přidal do kroku, šero rychle houstlo. Konečně nad stromy zahlédl majestátní věž čnící nad střechou opatství obehnaného masivní kamennou zdí, stojícího na mírném vršku.
      Z temných mraků spadly první velké kapky. Dopadly na vyprahlou zem a rozstříkly se v několik menších. Padaly stále hustěji a po chvíli přešly v prudký liják. Zároveň se zvedl silný nárazový vítr a rozpoutala krutá bouře.
      Poslední kus cesty Henry běžel sprintem až k mohutné železné bráně. Stejně byl v minutě promočený na kůži.
      Zvonek nenašel, vzal tedy za velké kovové klepadlo a párkrát zabušil na vrata. Za několik dlouhých minut se ke dveřím přišoural starší muž v pláštěnce v ruce držící lucernu. Otevřel, pohlédl zvědavě na Henryho a pokynul mu rukou, aby šel dál.
      Bránu za ním znovu uzavřel, přešli nádvoří, vystoupali po devíti širokých kamenných schodech před hlavní zastřešený vchod s šedými sloupy po stranách. Vstoupili nádherně vyřezávanými hlavními dveřmi a ocitli se v příšeří vysoké haly. Velkými předními pětiúhelníkovými okny ji vždy na okamžik ozářily blesky. Hromy mezi silné zdi doléhaly jen velmi tlumeně. Vládlo tu staleté, posvátné ticho.
      Naproti vchodu stál nádherně zpracovaný pozlacený oltář. Dvě řady šestiúhlých sloupů dělily vysokou a rozlehlou místnost na tři části. Každý měl ve svém středu upevněn držák s lucernou, nyní zhasnutou.
      Tady se stařec zastavil, pohlédl na muže tmavýma vědoucíma očima, zářícíma z vrásčité tváře.
      „Zřejmě hledáte nějaké útočiště před bouří. Jak jste se ocitl tady u nás?“ narušil jeho měkký příjemný hlas posvátné ticho panující kolem.
      „Máte pravdu, potřebuji někde přečkat to psí počasí. Víte, porouchalo se mi auto a tady poblíž nikde nic není. Můžete mi pomoci?“ drkotal zuby promočený Henry, kterého v chladné budově roztřásla zima.
      „Jistě, rád vám pomohu. Pojďte za mnou,“ pokynul mu stařec směrem ke schodům vedoucím někam nahoru. Vystoupali po nich, zář lucerny osvítila klenutou chodbu s náznakem sloupů vystupujícími po stranách ze stěn a oddělující pravidelně rozmístěné jednoduché dveře. Pět jich bylo na levé straně, čtyři na pravé straně. Uprostřed, v prostoru jedněch chybějících dveří, byla připevněna zhasnutá lucerna. Konec chodby uzavíraly dvoukřídlé dveře.
      Stařík otevřel ty nejblíže k nim. Ocitli se v malé komůrce, nalevo stála dřevěná postel s pokrývkami a policí nad ní. Stolek s jednou židlí se nacházel hned vedle lůžka u zdi, pod malým, úzkým arkýřovým okénkem. Na stole stál stojan se třemi svícemi, které jeho průvodce zapálil. U zdi proti posteli byla umístěna menší dřevěná truhla. Jinak zde bylo prázdno. Tato místnost, jako i ostatní zbylé v chodbě, sloužily mnichům k přespání a uložení osobních věcí.
      Přes postel bylo přehozeno čisté mnišské roucho a na zemi stály suché střevíce.
      „Koukám, jak jste promočený. To roucho můžete klidně použít, je měkké, pohodlné, čisté a zahřeje vás. Musí vám být zima. Udělám zatím čaj, než se převléknete,“ dopověděl jeho hostitel a zmizel.
      Henry se s podezřením zadíval na bílé roucho, ale znovu ho roztřásl chlad. Tak se přece jen vysvlékl z mokrých věcí a zabalil do něj. Překvapilo ho, že je opravdu teplé a příjemné. Dal se do prohlídky pokoje, nikde tu nezahlédl žádnou zásuvku ani vypínač. Kdoví, jestli je sem vůbec zaveden proud. Ušklíbl se. V tom hábitu a prostředí si připadal jako ve středověku. Vyhlédl oknem ven, bouře stále zuřila v plné síle.
      Ozvalo se zaklepání na dveře.
      „Prosím, vstupte,“ vyzval Henry návštěvníka. Dovnitř nakoukl jeho průvodce. Teď už bez pláštěnky, oblečen také v hábitu.
      „Pojďte se mnou, sedneme si do knihovny, máte tam připravený čaj a něco malého k jídlu.“
      Henry sfoukl svíce, vyšel z pokoje a zavřel za sebou.
      „Kde to vlastně jsem a co je tohle za budovu?“ vyptával se svého hostitele mezitím, než došli na konec chodby k dvoukřídlým dveřím, za nimiž se nacházela knihovna.
      Jednalo se o kruhovou místnost s pěti paprskovitě uspořádanými, úzkými gotickými okny. U stěny obložené dřevem stály mezi okny stojany s policemi plnými knih, ručně psaných a vázáných v kůži, s nádhernými ilustracemi. Střed místnosti byl vyhrazen pěti stolům a polstrovaným židlím. K jednomu z nich, na němž stála konvice s kouřícím čajem, dva připravené šálky a krajíc čerstvě upečeného chleba namazaného sýrem, zamířili a usedli.
      „Chcete vědět něco o historii? Rád vám ji přiblížím.“
      Stařík nalil čaj do šálků a začal svým příjemným hlasem vyprávět.
      „Kdysi v dobách, které nejsou ještě zaznamenány v knihách, zde sídlili pohanští kněží. Vypráví se, že s nástupem křesťanství byli tito muži vyvražděni. Neboť podle legendy střežili tajemství tak mocné, že by otřáslo celým světem, a to papež nemohl dovolit. Nechal tedy zdejší kněze popravit a chrám přestavět na opatství. Pak ho věnoval nově založenému řádu růže. Mniši měli zabránit pohanským obětem a pověstem, jež o tomto místě kolovaly.
      Ovšem strážci tajemství prý přežili, ukryti hluboko v tajných chodbách. Jejich řád byl znovu obnoven za těmito zdmi, jen přijal nové jméno. Tak zde žili po mnoho let, tiše, nenápadně, skryti před okolním světem. Dodnes prý střeží své tajemství, ukryti v těchto zdech,“ dovyprávěl hostitel svůj příběh.
      To už Henry ukolébán jeho hlasem téměř usínal. Rozloučil se tedy a odebral se do své postele. Mokré věci, které zde nechal přehozené přes židli, zmizely. Nejspíš je ten stařík někam pověsil, aby uschly. Ulehl, zavřel oči a užíval si pohodlí postele, ale spánek stále nepřicházel. Za okny hvízdal vítr a s postupující nocí, místo aby utichl, nabýval na síle. Nyní zněl jako nářek, stále se stupňoval. A měnil směr, teď vycházel ne od okna, ale ozýval se za dveřmi.
      Henry vylezl z postele, vyhlédl z okna. Bouře se vzdalovala, vítr uklidňoval, ale kvílení zůstávalo, posléze přešlo v melodický smutný zpěv. To už mu nedalo, otevřel dveře a pohlédl do tmy. Opravdu. Odněkud zdola se ozýval tlumený zpěv. Otočil se ke stolu, zapálil svíce. Vzal stojan, aby viděl na cestu.
      Vyšel z pokoje. Sestoupal ze schodů a ocitl se v hlavní hale. Světlo svící, jež držel v ruce, ozařovalo nejbližší okolí.
      Procházel halou mezi sloupy. S překvapením zjistil, že oltář není na svém místě, ale odsunut stranou a místo něj je v podlaze hluboký kruhový otvor z hrubě opracovaných kamenů se schody točícími se někam do nitra země.
      Hleděl dolů do tmy. Nebylo pochyb, že tlumený zpěv se line právě odtud. Hnán zvědavostí vydal se do hlubiny.
      Kamenné schodiště se jako had stáčelo kolem své osy. Zdi kolem byly jen hrubě opracovány, všude panovala tma a zima.
      Ještě posledních několik schodů a před ním se otevřelo ústí do delší, temné, nepříliš široké chodby, na jejímž konci prosvítalo matné světlo. Zvuk sílil, nesl se prostorem jako chorál.
      Takovouhle řeč Henry nikdy neslyšel, nezaváhal a pokračoval v cestě, přitahován světlem.
      Před ním se otevřela kruhová místnost. Podlahu pokrývaly šestihranné šedé dlaždice. Z bíle omítnutých stěn zářily zlaté symboly. Uprostřed stál kamenný podstavec, pokryt černým plátnem. Kolem něj hořelo devět vysokých, širokých svící a u každé, kromě jediné, stál muž v mnišském hábitu a zpíval.
      Na podstavci ležel jeho hostitel, na hrudi přidržoval zavřenou knihu se zlatými deskami, ovinutou stříbrnými šlahouny se zlatými lístky a trny.
      Jakmile Henry vešel, zpěv umlkl a všichni muži na něj pohlédli. Nejmladší ze stojících mnichů mu naznačil, aby se postavil na prázdné místo. Fascinován a hypnotizován scénou před sebou došel až k nim. Muž stojící vedle něj ho vzal za ruku a položil mu dlaň na knihu. Zvony právě začaly odbíjet půlnoc.
      Henry ucítil jemné píchnutí a prudkou bolest v ruce, jež se šířila do celého těla a kalila mu vědomí. Chtěl dlaň stáhnout, ale nešlo to. Před očima se mu zatmělo a on se uviděl, jak sem schází po schodech, jak buší na bránu, jak stojí u svého rozbitého auta, jak diskutuje na jednání, jak prožívá svá studentská léta, své dětství…
      Střípky událostí jeho minulosti se rychle střídaly a zůstávalo po nich jen prázdné místo, až se jeho mysl dočista vyprázdnila a on viděl jen mlhu.
      Mlhovina houstla a dostala tvar žhavé koule. Vychládala, před sebou náhle viděl vznik světa, jeho růst a koloběh života. Prožíval utrpení válek, zbraně se postupem let měnily, ale důvod ne. Viděl sebe ve všech dobách spolu s ostatními, chránili knihu tisíce let. Za své vzpomínky dostal jiné.
      Náhle pochopil. Kniha kterou držel, jež byla zdrojem bojů a ničení, ukrývala tajemství života, podstatu celého světa. Bude ji chránit tak, jako již tisíce věků, až do konce svých dnů, než ho vystřídá nový strážce. Každých sto let se brány opatství otevřou a přijde nováček, jež vystřídá nejstaršího. Ten mu předá při obřadu jejich tajemství a zemře.
      Devět mužů zabalilo starce do plátna a za zpěvu hymny smrti a zrození vynesli jeho tělo ven do připraveného hrobu. Zemřel, aby se mohl znovu narodit.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /31 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Angeluss2
      Arnost_Kolac1
      Droo1
      Elanius3
      Kanyapi1
      Mofik2
      MorganaLeFay1
      Odileth1
      Pazinka1
      Perilan2
      Taikitee1
      Tofik1
      Townie1
      Zarathustra1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).