Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Strašák
      Scarecrow

      21. listopadu 2016

       
      Byl chladný podzimní večer. Do krve zbarvené slunce vrhalo poslední zlověstné paprsky. Stíny se prodloužily a lesy lemující pole, v jejichž středu stálo malé stavení se stájí a seníkem, naplnila temnota. Studený vítr si pohrával s cáry oblečení visícího na tichém strážci polí – starém strašákovi osázeném několika vranami.
      Černé díry místo očí ve tváři z pytloviny slepě sledovaly, jak se z přítmí lesa oddělilo několik stínů. Neslyšící uši nezaslechly tichý skřípot tasené čepele. Vyšitá ústa nikoho nevarovala před přicházejícím nebezpečím. Jen tiše, klidně stál. Hledě si jen svých polí, lhostejně sledoval, jak se schyluje ke krveprolití. Nebo snad ne? Jako by se mu obyvatel obydlí v polích zželelo, vyslal k nebi své vrány. Ty se s hlasitým nespokojeným krákáním vznesly vzhůru. Vrány zburcovaly psa, který okamžitě zavětřil nebezpečí a štěkotem varoval své pány.
      Strašák lidi z domku v polích každý den sledoval, znal je. Možná proto se jim rozhodl dát alespoň malou šanci, i když mu na jejich osudu pramálo záleželo. Ostatně, jakou šanci má pár lidí ze samoty proti bandě ozbrojených hrdlořezů prchajících z prohrané války?

      ***

      Pes bolestně zaskučel. V tu chvíli se s rykem ze dveří domku přihnal statný padesátník ozbrojený cepem, následovaný mladíkem se dvěma noži. Starší muž se zkušeným švihem ohnal po nejbližším z vetřelců. Bez šance zablokovat drtivý úder se jeho hlava s odporným křupnutím doslova rozprskla do všech stran. Tělo šlo do kolen, pak žuchlo na zem. Chlap s cepem se nepříčetně zasmál.
      Viděl, že jsou útočníci v přesile, byl jich půltucet. Drželi si odstup a beze slov začali dvojici obkličovat.
      „Sangrénští bastardi!“ proklínal je, „zbabělí psi, bijte se jako muži, sakra!“
      V odpověď mu kolem ramene prolétl šíp a zasáhl mladíka po jeho boku do krku, ten se okamžitě s chrčením skácel k zemi. Muž zoufale vyjekl, v následující vteřině zasáhl šíp i jeho samotného. Střelec muže trefil do pravé plíce, to mu však nevzalo zoufalou touhu k boji. Kruh útočníků kolem něj se zúžil, farmář se rozmáchl cepem k úderu, ten neprovedl. Překvapeně pohlédl na zkrvavený hrot meče, který mu zničehož nic vyjel z hrudi.
      „Chcípni,“ zašeptal mu zezadu muž s jizvou přes celý obličej do ucha, poté jej skopl na zem vedle stále chroptícího mladíka.
      Ze dveří stavení náhle vyběhla mladá žena. Prohnala se kolem útočníků a bez ohlížení před nimi prchala do polí.
      „Zastavte ji!“ zakřičel zjizvený.
      Nejmladší z útočníků se za ní rozeběhl, měla již slušný náskok. Náhle pleskla tětiva luku.
      Šíp ženu zasáhl doprostřed zad, padla k zemi přesně před strašákem v polích.
      „Doprdele,“ odtušil jeden z nich chraplavým hlasem, byl ze všech nejstarší. „Mladej, jdi se podívat, estli žije.“
      „Tak to těžko,“ zasmál se zrzek s vlasy v culíku, „Kormorán má oko jak jestřáb, ten ji zabil.“
      „Zavřete huby,“ zavrčel zjizvenec, otíraje meč o šaty umírajícího farmáře. „Doražte ty sráče a pojďte prozkoumat ten barák a stáj, někdo může být vevnitř.“

      ***

      Ležela tváří k zemi v posečeném poli. Jistě tu pomáhala při sklizni, napadlo jej. Jak dlouho je to, co sám pomáhal otci sklízet obilí a ženy za nimi vázaly panáky? Rok. Byl to rok.
      Její dlouhé slámové vlasy byly na zádech slepené. Kdysi bílá halenka byla nasáklá krví, která měla v temnotě soumraku načernalou barvu. Vytáhl šíp ze zad, musel se sakra snažit, neboť střela prošla hluboko, možná i skrz. Otočil ji na záda. Dopadl na něj vyčítavý pohled smrtí zakalených pomněnkových očí. Zvedl se a potlačil chuť zvracet. Mohlo jí být jako jemu, možná trochu méně. Co všechno si plánovala? Ten mladík, kterého zabili, byl to její bratr nebo snad snoubenec? Rozhodně se v životě určitě viděla jinde než mrtvá v louži krve vprostřed vlastních polí. Jeho pohled sjel na strašáka, před kterým žena ležela. I na něm ulpěla její krev.
      Zahleděl se do černoty děr, které představovaly oči. Strašák byl děsivý, rozedrané hadry, na nich starý, dlouhý kabát. Ruce zakončeny pařáty suchých větví, které nápadně připomínaly seschlé prsty. Hlava z pytle a na ní posazený vysoký černý klobouk. Nemilosrdně na něj shlížel s nepříčetným úsměvem, který mu do tváře před dávnými lety vyšily něčí ruce.
      Kdesi nad strašákem zakrákala vrána. Jistě tu dívku sežerou. On ani ostatní nebudou zabité pohřbívat, na to nebude čas, to bylo mladíkovi jasné.
      „Promiň,“ zašeptal. Začal couvat pryč, celý ten výjev jej přiváděl k šílenství. Rozeběhl se ke stavení. Když se ohlédl, spatřil, jak na dívku usedá jedna z vran.

      ***

      Muži ve stavení nenalezli nikoho živého, krom starého koně ve stáji. Zato ale našli na plotně hrnec husté polévky, do které se okamžitě pustili. Spolu s chlebem a trochou sýra ze spíže z toho byla velmi slušná večeře. Za světla lampy a praskání ohně v kamnech, která vyhřívala celou místnost, si užívali večera.
      „Neměl jsi tu holku hned střílet, Kormoráne,“ řekl s plnou pusou Ulrych, byl to vysoký hubený zrzoun s vlasy staženými do koňského ohonu, „mohli jsme si užít.“
      „Můžeš,“ zasmál se Dědek, nejstarší z mužů, „třeba je ještě teplá. Ale copak, mladej? Nějak jsi nám zbledl.“
      Zraky všech vojáků se upřely na mladíka.
      „Jistě si myslíš, že jsme vrazi,“ pravil klidně Jizva, „ale ubezpečuji tě, že děláme jen to, co je nutné pro naše přežití. Měl jsi velké štěstí, že jsi na nás při útěku z Kaerrachu narazil. Víš, co Dolavští dělají zajatým nepřátelům?“
      „Naráží je na kůl,“ ozval se jinak tichý Kormorán, hubený černovlasý lučištník.
      „A pžedtím jim vymlátěj žuby!“ přisadil si Čtyřzub.
      „No jo…“ kývl mladík, zatím do jídla ani nedloubl.
      Jizva pokračoval: „Tímhle jsme si prošli všichni, štěně. Pochybami, zda to, co děláme, je správné. Poradím ti, vyser se na to. Bohům je tohle jedno. Co spíše, náramně se baví, když do sebe lidé vráží meče. My, co tu jsme, jako banda fungujeme už léta, dělali jsme všechno možné a žádný boží trest nás nestihl. Snad jen krom toho, že s sebou musíme vláčet Čtyřzuba.“
      Všichni přítomní včetně zmíněného se zachechtali.
      „Už do něj nehuč,“ ozval se Dědek, „chápe to. Že to chápeš?“
      Mladík přikývl.
      „Od Kaerrachu jsme byli v pohybu, tak nebyl čas na důvěrnosti…“ ušklíbl se Dědek.
      „Když jsme u důvěrností,“ přerušil jej Ulrych, „tak ji fakt Kormorán neměl střílet, zašukal bych si.“
      „Dej mi s ní pokoj, Ulrychu,“ zvýšil Kormorán hlas, „už jsem viděl, jak ji tu budeme nahánět v noci po lesích. Na rozdíl od nás to tu znala, mohla by zdrhnout a někoho zburcovat. Takhle jsme v bezpečí...“
      „No jo, já taky,“ povzdychl si Dědek, ignoruje Kormoránovy pokračující řeči.
      „Ty, Dědku? Vždyť jsi starej, už nesouložíš,“ zachechtal se Ulrych, až drobky od jeho úst přelétly celý stůl.
      „Abych tě ještě nepřežil, chcípáku.“
      Světnici opět naplnil smích.

      ***

      Krev se pomalu vsákala do cárů strašákova kabátu. Vrány nad ním kroužily. Krev se dostávala hlouběji a hlouběji. Její kapky v pramíncích putovaly do strašákova nitra, které je k sobě táhlo. Volalo je, každičkou kapku, která na něm ulpěla. Strašákovo slámou vycpané tělo ukrývalo seschlé srdce.
      Zmáčené tisíci dešti, ošlehané nesčetnými větry a vysušené nekonečnými dny na slunci. Nebijíc čekalo, až bude opět nakrmeno a povoláno k životu. Když k němu dorazila první z kapek, hladově ji pohltilo a za ní další, pak další a další. Nenasytně sálo pramínky krve, dokud nemělo dost síly k tomu, aby se pohnulo. Srdce strašáka se probudilo k životu. Úder střídal úder. Starým strašákem projel křečovitý záškub. Dlouhé kostnaté prsty se sevřely v pěst. V černých dírách zahořela rudá světla.
      Po polích se rozlehl uši drásající křik.

      ***

      „No a teď k těm důvěrnostem. Asi sis všim, že jsme docela rozličná banda,“ máchl Dědek rukou směrem ke zbytku, probodávaje mladíka šibalským pohledem, „vůdcem je tady Jizva, dal do kupy celou naší kompanii, pak jsem tu já, coby nejstarší se tu můžu pyšnit titulem Dědka či Fotra. Dokud ale nejsi v kompanii, budeš mi říkat pane, jasný?“
      „Jasný, pane.“
      „No…“ ozval se Jizva, „nevím, jestli ho kdy vezmem, vypadal, že si tady z našeho převzetí stavení nasral do gatí…“
      „Ale di…“ zastal se mladíka Dědek, „učenej z nebe nespad, navíc přežil Kaerrach a to taky o něčem svědčí, zaslouží si šanci.“
      „To je pravda,“ kývl Jizva, „za přežití Kaerrachu si šanci zaslouží.“
      „No ale dál… támhle ten zrzavej parchant je Ulrych, nevím proč, ale nechce si nechat vymyslet žádnou přezdívku, a přitom by jich tu pár bylo.“
      „Bylo, ale přesto upřednostňuji své vlastní jméno, smiř se s tím, Dědku.“
      „Támhleten šišlavej fešák je Čtyřzub, můžeš se domejšlet, jak ke svému jménu přišel.“
      Čtyřzub v přátelském úsměvu odhalil svůj vysklený úsměv o čtyřech odporných zubech, které v dásních držely zjevně jen silou vůle.
      „A támhle náš mistr lučištník a stříleč řeziva se jmenuje Kormorán.“
      „To…“ ozval se do té doby naslouchající mladík, „že je černovlasý? Proto je Kormorán?“
      „Ne,“ odplivl si Kormorán.
      Ulrych se ušklíbl a olíznul si rty, zjevně se těšil na to, že celou věc objasní. „On jednou přišel celej šťastnej, že nám nalovil na rybníčku kachny. Až když byly nad ohněm, začal spekulovat o tom, že jsou to divný kachny, když mají tak zahlé zobáky.“
      „Tak či tak chutnali kormoráni skvěle, přezdívka se našemu lovci také uchytila,“ zašklebil se Dědek.
      „Žapomnělž na Chechtáka.“
      „Jo, no…“ kývl Dědek, „a ten, co se nechal venku zabít, to byl Chechták. Vždycky měl hrozný záchvaty smíchu, když poslouchal Ulrychovo hlody.“
      „A mladýho teda berem?“ zeptal se Čtyřzub.
      Jizva pokrčil rameny. „Ještě se ukáže, vyzkoušíme ho. Pokud s náma bude chtít zůstat, nebude problém. Nakonec… uvolnilo se nám jedno místo,“ křivě se usmál. V jeho tváři vypadal i úsměv strašlivě.
      „Do tý doby budeš Mladej… a možná i potom,“ řekl Dědek.
      „Dojímáte mě, jdu se vychcat,“ oznámil Ulrych suše.
      „Hehe,“ zasmál se Čtyřzub, „žpíž jde ža tou holkou.“
      „Hele sklapni, pako, jinak z tebe udělám Dvouzuba.“
      „Když už jdeš ven,“ přerušil Jizva hádku, „dones nám nějaký dříví. V kamnech začíná pomalu dohořívat.“

      ***

      Otevřela oči. Byla v polích. Nebe bylo krvavě rudé a mraky po něm plynuly jako při velké bouři, přestože bylo bezvětří. Krom šumění nepřítomného větru slyšela ještě něco.
      Byl to tlukot srdce.
      Zvedla se a spatřila své zkrvavené oblečení. Sáhla si na hruď a nahmátla ránu po hrotu šípu, který ji prostřelil. Přesto necítila žádnou bolest. Před ní se tyčil starý strašák, který strážil pole její rodiny déle, než žila… vlastně déle, než kdokoli z nich pamatoval. Byl tam vždy.
      Rozhlédla se, neviděla žádný les, který lemoval pole, ani svůj rodný dům. Všude byla jen nekonečná pole.
      „U bohů…“ vydechla. Její hlas se rozléhal kolem. „Kde to jsem?“
      Opět pohlédla na strašáka. Byl jiný, díry jeho očí jako by ji pozorovaly.
      Pak se ozval šepot. Byl to nelidský hlas.
      „Jsi v přítmí očistce.“
      „Proč jsem tady? Nebyla jsem přece zlý člověk!“
      „Ne, ale tvá krev, která mě probudila k životu, nás dva svázala. Přitáhla tě za mnou a já ti dám možnost volby…“
      Strašák na ni hleděl prázdnými očními důlky a nepřerušen pokračoval.
      „Tvá krev, kterou jsi mě obdarovala, mě zavázala ti něco nabídnout na oplátku. Věz, že má moc je veliká. V tomto i tom druhém světě. Nebo…“ odmlčel se. Na chvilku za něj hovořil jen všudypřítomný tep srdce, poté pokračoval, „nebo se vydáš vstříc světlu své nové existence, setkáš se s blízkými a jednou se možná znova narodíš.“
      Sklopila zrak, hleděla na svoji krví nasáklou blůzu.
      „Na druhé straně zůstalo něco, co musím dokončit… nemohu… nemohu to nechat nedokončené.“
      Zahleděla se do temných otvorů strašákových očí.
      „Co mi tedy můžeš nabídnout?“ zeptala se.
      „Nic než nekonečné soužení, nekonečný hlad, nekonečné vězení… budeš tím, čím jsem já, dostaneš však možnost vrátit se do světa živých a dokončit, co potřebuješ.“
      Pohled pomněnek a temnoty se opět setkal.
      „Pomůžeš mi?“
      „Pomůžu. Pak už nebude cesty zpět. Někdy je lepší staré věci opustit a jít vstříc těm novým. Uvědomuješ si, že tím možná ztratíš více, než získáš? Cena není malá.“
      „Rozhodla jsem se.“

      ***

      „Ty vole, cejtíte to? Smrděj tu hovna. Jak z podlahy, nebo co…“ mračil se Dědek.
      „Žhis dejchl pod noš,“ zachechtal se Čtyřzub.
      Dědek se oklepl: „Je tu smrad a pomalu i zima, kde je Ulrych s dřívím?“
      „On tam snad fakt šel šukat tu mrtvou holku…“ protočil Kormorán oči.
      „Pravda, nějak mu to trvá,“ kývl Jizva, „mladej, jdi se po něm podívat. A jestli tam někde krmí tu mrtvou, tak ho neruš a přines dřevo.“
      Mladík poslechl, přišel ke dveřím a otevřel je, pak vyjekl a uskočil od nich.
      Všichni přítomní byli okamžitě na nohou, zaskřípěly tasené zbraně. „Co je, kurva?!“
      Ulrych ležel venku, respektive to, co z něj zbylo.
      „Do hajzlu…“ konstatoval Dědek, když to s ostatními spatřil.
      Ulrychova mrtvola byla zohavena hlubokými ranami připomínajícími drápance, kusy jeho masa a vnitřností byly rozházeny okolo. Nejstrašnější byl výraz jeho tváře, který věštil neskutečnou hrůzu.
      Celý výjev osvětlovalo měsíční světlo, noc byla jasná.
      „Jak je možné, že jsme nic neslyšeli?“ mračil se Kormorán, šíp zasazený na tětivě.
      „Není tu krev,“ řekl Jizva.
      „Cože?“ zvedl Děděk obočí.
      „Není tu žádná krev, jen kusy masa, ale krev nikde. Při tom, jak je rozpáranej, by jí tu mělo být hodně.“
      „Hmm,“ kývl Kormorán, „nejspíš ho zabili jinde a takhle ho tu už jen pohodili.“ Nikdo nevypadal s touto odpovědí spokojený.
      „Ale kdo?“ vydechl mladík.
      „Oni ne,“ ukázal Jizva mečem k mrtvolám mužů a psa, které zabili při útoku na usedlost, „takže zbývá ta holka a ta je mrtvá, je to tak?“ pohlédl úkosem na mladíka, ten horlivě přikývl. Byla mrtvá, tím si byl jist.
      „I kdyby, tohle by nějaká šňupka ze samoty nezvládla, je to jak od nějakého zvířete, nebo mučitele-profíka,“ kroutil Kormorán hlavou.
      „Možná Dolavští?“ napadlo Dědka.
      „Ti by to tu vzali útokem, ne?“ zavrčel Jizva, zatímco hleděl směrem ke strašákovi. Poté se bez hlesnutí vydal jeho směrem. Ostatní jej následovali.

      ***

      Dívka byla pryč. Strašák se šklebivě usmíval. Dědek si ho předtím nijak pečlivě neprohlížel, ale rozhodně si nevšiml, že by měl namísto prstů na jedné ruce tři staré srpy. Zamyšleně se poškrábal na hlavě, byl tu jiný problém k řešení.
      „Říkal’s nám, že je po ní,“ pohlédl Jizva na mladíka, poté na své druhy.
      „Taky bylo, vážně.“
      „Ulhanej sráči!“ Jizva jej udeřil pěstí do obličeje. Ránu měl silnou a srazil jej k zemi. Když se začal zvedat, skopl jej zpět na zem. Mladík se převalil na záda.
      „No tak, Jizvo, třeba ji to odneslo…“ nadhodil Dědek.
      „Co? Co ji mělo jako odnést?“ vykřikl Jizva, „řeknu ti, co se stalo, tenhle parchant jí pomohl a ona sem dovedla pomoc.“
      Obnažuje meč, otočil se k ležícímu mladíkovi, „poslední slova?“
      „Ne! Já nic…“
      Bez dalších řečí jej připíchl mečem k zemi, mladík se pokusil něco říci, ale nevydal nic jiného než slabé zaúpění.
      „Krpil…“ plivl na něj Jizva. Čtyřzub následoval jeho příkladu, za což si vysloužil znechucený pohled Kormorána a Dědka.
      „Zpátky k domu, jestli tu někdo je, bude sám, ve větším počtu by nás vzali útokem. Když budeme pohromadě, nic se nám nestane.“
      V tom mu ostatní dali za pravdu.

      ***

      Když došli k domu, Čtyřzub se ohlédl, na cosi vyvalil oči a znehybněl. Ostatní si toho všimli a pohlédli směrem, kam zíral. Krve by se v nich nedořezal. Po poli k nim cosi kráčelo. Pohybovalo se to toporně, jako by jim šel v ústrety umrlec.
      Byl to strašák, přesně ten, kterého spatřili stát uprostřed polí. V měsíčním světle se blýskaly srpy nahrazující prsty jedné ruky. Kolem strašáka poletovalo hejno vran, následovaly jej jako stín. Jeho oči žhnuly jako rozpálené uhlíky. Muži nebyli při tom pohledu schopni slova.
      První se vzpamatoval Kormorán. „Tomu nevěřím, je to, kurva, jen převlek!“ vykřikl, zatímco vyslal směrem ke strašákovi šíp, který se mu zabodl doprostřed hrudi. Přízrak ani nezavrávoral, odpovědí byl pekelný smích, který jako by se ozýval ze všech směrů. Strašák si vytrhl šíp z těla a jako velitel svým mečem jím ukázal směrem k mužům.
      Hejno vran se za strašlivého krákání vrhlo přímo na Kormorána. Nestačil vystřelit žádné další šípy. Ptáci mu při svém náletu vyklovali oči a za strašlivé směsice ptačích zvuků a jeho vlastního křiku mu začali zaživa oklovávat maso z těla. Nikdo z druhů mu nešel pomoci, naopak, málem se přerazili při zápasu o to, kdo bude první ve dveřích.
      Okamžitě k nim přirazili stůl. Zajistili i okenice. Nezastavili se, dokud si nebyli jistí, že jsou patřičně zabarikádovaní.
      „Co to, u všech čertů, bylo?“ zakřičel Dědek.
      Čtyřzub jen vyděšeně hýkal.
      Jizva mlčky naslouchal. Kormoránovy nářky utichly, stejně tak bojovný ryk ptáků.
      Jediné, co slyšeli, byl jejich zrychlený dech a tlukot srdcí.
      „Oheň?“ zašeptal Dědek. Jizva přikývl. Stařec se vydal k jedné z židlí, kterou několika ranami o zem rozbil. Oddělenou nohu poté z části obmotal kusem ubrusu, polil olejem z lampy a zapálil v dohořívajících kamnech. Celou dobu nepromluvili ani slovo, poslouchali.

      ***

      Před domem se ozvaly kroky, zatrnulo jim. Mlčky na sebe kývli. V co největší tichosti odstranili ode dveří stůl, kterým je zatarasili. Kroky ustaly.
      „Na tři vyrazíme, chlapi,“ zašeptal Jizva.
      „Jedna, dva… tři!“
      Rozrazili dveře a vyběhli ven. Kolem Jizvy cosi prolétlo, v mžiku si uvědomil, že to byla Dědkova hlava. Pochodeň upustil a kamsi se odvalila. Vběhli přímo do náruče strašákovi. Jizva zaváhal a uskočil bokem, vyhnul se tak smrtícímu úderu srpových drápů. Čtyřzub se s více bezradným, než nebojácným rykem vrhnul přímo k vysoké kostnaté postavě a sekl po ní mečem. Zasáhl, ale bez valného účinku. V odpověď mu strašák zarazil drápy pod pupek a škubnul jimi nahoru. Zarazily se až o žebra, tím to nekončilo. Strašák zvedl kvílícího Čtyřzuba do výše, na zem pleskly vnitřnosti. Bylo vidět, jak všechna tekoucí krev sama míří přímo ke strašákovi, do něhož se vsakovala.

      ***

      Jizva se po čtyřech dosápal až do domu, cestou se málem přizabil o Kormoránovy oklované ostatky. Kopancem za sebou zavřel dveře. Prudce dýchal. Meč ztratil venku. Dveře domu se otevřely, stanula v nich postava ve starém kabátě, přes hlavu pytel s dírami na oči, v rukách svírala kosu. Pomalým krokem se vydala k Jizvovi, kosu napřahujíc ke smrtícímu úderu. Jizva se postavil, nechtěl zemřít jako zbabělec, i když byl k smrti vyděšený. Náhle si něčeho všiml.
      Strašák byl menší než on…
      Muž se seknutí kosy vyhnul, poté nepříteli zbraň srazil nacvičeným chvatem k zemi. Stvoření v pytlové masce vrazil ránu pěstí. Chytil postavu za ruku a hodil s ní o stůl, byla lehoučká jako hromada slámy. Praštila sebou o stůl a spadla na zem. Odplivl si, hledě na ležící postavu. Sklonil se a sejmul pytel z protivníkovy hlavy. Zahleděl se do pomněnkových očí.
      „Ty malá svině,“ zavrčel a znovu dívku udeřil, vyplivla zpěněnou krev.
      „Teď ti ukážu, co dělám mrchám, které zabíjejí moje chlapy a mě děsí,“ začal z ní trhat oblečení, „k smrti!“ Roztrhl zkrvavenou blůzu a s hrůzou vytřeštil zrak. Ne na dívčina ňadra, nýbrž na to, co se táhlo mezi nimi. Byla to dlouhá, jako pytel sešitá jizva. Pohlédl jí do tváře, setkal se jen s chladným, klidným výrazem. Vlastně se vůbec nedívala na něj, spíše za něj…
      Náhle ucítil, jak mu něco jako srp přeťalo šlachy na noze, poté jej to prudkým cuknutím strhlo z dívky. Křičel, strašně křičel.
      Volal všechny bohy, když jej strašák táhl do tmy, křičel ještě dlouho potom. Bytost jím uprostřed polí mrštila vedle zabitého mladíka. Jizva si už nehrál na hrdinu, panikařil a prosil o slitování. Strašák se nad ním sklonil. Ruka se srpy se zjizvenci zasekla do ramene a přimáčkla jej k zemi. Druhá stáhla pytel z hlavy.
      V tu chvíli se Jizvovo srdce zastavilo hrůzou.

      ***

      Odhodila rohož, pod níž byla tajná dvířka, otevřela skrýš. Z podzemí se vyvalil puch fekálií. „Pojď ven, bráško, umyju tě a odvezu k tetě. Zavři očíčka, bráško.“

      ***

      Seděla na koni, v sedle před sebou měla malého chlapce. Naposledy se ohlédla. Ranní paprsky osvětlovaly stavení se stájí a seníkem uprostřed polí lemovaných lesy. Místo vypadalo klidně, nikdo by nehádal, že zde předešlé noci došlo k velkému krveprolití. Pohled modrých očí zabloudil ke strašákovi uprostřed polí. Obklopen několika vránami tiše stál a strážil klid tohoto místa.
      Věděla, že se jednou bude muset vrátit, věděla, že jsou spolu spoutaní a že nikdy nespočine. Věděla, že se možná jednoho dne sama stane spící strážkyní pole, čekající na to, až ji někdo opět přivede k životu.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /0 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      AmelieStar1
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Kibe1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).