Bajka Petwald 8. března 2018
Starý medvěd se slabý a hladový probudil ze zimního spánku. Došel s námahou do lesa, kde si hledal něco k jídlu. Tu potkal lišku a pokusil se ji chytit, ale protože ještě nebyl dost rychlý, stále mu unikala. Ale potom by ji byl bezmála dostal. Liška v nejvyšší nouzi utekla na strom a z jedné větve volala dolů: „Nesežer mě, medvěde, mám pro tebe neobyčejný dar.“ Medvěd se s kručícím žaludkem posadil na zadní tlapy a podrbal se na hlavě. „Jaký dar? Teď mám jen hlad a nemůžu myslet na nic jiného než na žrádlo.“ „To je v pořádku. Protože můj dar je neobyčejný a dá se jíst,“ odpověděla liška. „Co to znamená neobyčejný,“ zeptal se medvěd. „Chutná jako sto kusů masa a ještě lépe.“ „Pak bych ho chtěl.“ „Je ale těžké ho dostat.“ „Tím spíš bych ho chtěl,“ zabručel medvěd a plácl tlupou po ryšavé zlodějce. „Když mě zraníš, nebudu ti moci ukázat, místo, kde je,“ zvolala liška zlostně a seskočila na zem. „Pojď za mnou!“ A tak se medvěd vydal za liškou, která šla hned sem, hned tam, jednou vpravo, jednou vlevo a jednou přímo za nosem. A čím déle šla, tím hlasitěji kručelo medvědovi v břiše… Konečně došli širokému dutému stromu, ve kterém to podivně bzučelo. „Co je to za hluk?“ zeptal se medvěd. „To je hluk toho neobyčejného daru, který ti dávám. Sáhni jen do stromu a budeš se divit.“ A liška si pomyslela: „Včely ho pobodají a zřídí tak, že už ani nepomyslí na to, aby mě pronásledoval.“ A tak medvěd sáhl do stromu, rovnou do včelích pláství. Vyplašené včely se vyrojily ven a začaly ho bodat, ale on měl tak tlustou kůži, že mu nemohly ublížit. Místo toho si ulomil něco z pláství, očichal to a strčil si kus, z něhož kapal slaďoučký med, do tlamy. „Mělas pravdu, neobyčejné jídlo, tak chutné a vzácné, že je ani popsat nemohu,“ volal vzrušeně. Liška, která se divila, že včely medvědovi neublížily, se přikradla blíž, vyškrábala se po kmeni vzhůru a také sáhla do dutiny stromu, neboť si myslela, že tyhle včely jsou obzvlášť drobné a žihadla mají malá a ohebná. Ale jakmile sáhla tlapkou do stromu, rozzuřené včely se na ni vyřítily a pobodaly ji celou přední tlapku, hlavu i čenich, takže se s nářkem odplížila a ještě celé dny si musela chladit hlavu ve vodě, protože ji strašně bolela. Od té doby jedí medvědi med a vědí: „Co jednomu připadá sladké a neobyčejné, může druhému způsobit bolení hlavy.“ A ještě: „Máš-li tlustou kůži, nemohou ti drobná bodnutí tvých nepřátel ublížit.“ Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]