|
a andělé pláčou, vždycky plakali.
...
Nevím, jestli to byl záměr, nebo ne, ale pro mě, podle mě, to mluví za všechno... Nevím, dostalo mě to. Už při čtení této větičky se mě něco dotklo. Prostě andělé... Jakoby to mluvilo za všechno.
Jenže to mi přišlo jako jedna z mála dobrých chvilek.
Nevím proč, asi je to syndrom poslední doby, ale přišlo mi to takové neupřímné. Možná moc strojené, málo... hmm... přítomné, opravdové.
Ale já žádné narušení rytmu necítil. Ten rytmus tam JE, ale úplně jiný. Pro mě mnohem lépe stravitelný a také mnohem příjemnější, než nějaké vyšňořené rýmy dohnané k dokonalosti. Tohle je podle mého báseň, jak má být. Taková, která vzniká bezprostředně... I když, jak říkám, přijde mi, že tahle tak sice vznikla, ale výsledek je trošku... jiný... vzdálenější.
Nevím, mám z toho rozporuplné pocity. Uvažuji o dvojce, ale ne, ještě známkovat nebudu.
Třeba si ji přečtu za týden a bude to ideální. To je o náladě. Takže zatím bez známky, Anděli .
|