Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 7
V krčmách: 4

      Knihovna

      Krásná literatura

      Kniha hřbitova – Neil Gaiman
      Angeluss

      9. března 2018

       
      Kniha hřbitova je dalším důkazem toho, že fantastické příběhy pána snů, Neila Gaimana, neznají hranic. Poslední Gaimanův počin si v ničem nezadá se starší Coralinou, která mimochodem poběží co nevidět v kinech.
      Záhrobní dobrodružství malého chlapce se Coralině v lecčems podobá. Nechybí mu nádech tajemna, vemlouvavá příchuť cizích světů ani osobité charaktery, v čele s dětským hrdinou vytrženým z lůna reality. Stejně jako u Coraliny se zdráhám nazvat Knihu hřbitova pohádkou. Rozdíl mezi fantastikou a pohádkou je dnes velmi nezřetelný a kniha, o které teď mluvíme, se pohybuje někde na hraně, podobně jako díla Tima Burtona.
      Uvnitř zdánlivě jednoduchého příběhu o chlapci jménem Nikdo Owens, jehož dospívání probíhá pod přísným dohledem duší staletého hřbitova, se skrývá spousta hravých jinotajů, zapeklitých myšlenek a špíčků, co dětskému čtenáři nejspíš uniknou.
      Provázanosti postav hřbitovní říše s mytologií a dávnou historií si mladší ročníky nejspíš také nevšimnou. Nebudou si lámat hlavu s tím, kde se vzali noční zebouni, kdo je tajemný Silas nebo proč „téměř se počítá jen u podkov a ručních granátů“. Tady se pohádkově laděný příběh jednoznačně podbízí starším čtenářům.
      To, co děti na Knize hřbitova naopak ocení, je její přiměřená délka, a především půvabné ilustrace, které se jako dým táhnou napříč prvními stránkami každé z osmi kapitol. Dlouholetou zkušenost s comicsovou tvorbou v sobě autor nezapře.
      Zdaleka nejde jen o obrázkový doprovod. Celá kniha vzdáleně připomíná comics bez obrázků. Jako by autor z textu odstranil veškerou vatu a zbytečné vytáčky, které známe z tolika jiných děl ubíjejících čtenáře svou zdánlivou obsáhlostí.
      Kniha hřbitova jde na dřeň. Dává čtenáři jen to, o co opravdu stojí. Řekne vše, co je skutečně důležité, popíše to, co za popsání stojí, a vypráví jen to, co s příběhem neodmyslitelně souvisí. Doslova vás ohromí svou pečlivě cílenou strohostí.
      Abychom nezůstávali jen u bezzubé chvály – ačkoli je velice povedená,

      má Kniha hřbitova i své mušky. Jednou z nich je mírně upozaděná zápletka, pro Gaimanovu tvorbu poměrně typická. Kontext jednotlivých epizod je svázán jen velice volně, a tak se čas od času stane, že vám Nikova přítomnost plyne před očima, aniž byste mysleli na události, které za tím vším stojí. Snad je to snaha přiblížit nám život takový, jaký je. Většinu času totiž také vnímáme
      jen přítomnost a příběhy skládáme až později. Ve chvíli, kdy se kapitola uzavře.
      Asi největším zklamáním je v porovnání se zbytkem díla velice slabý závěr. Stejně jako v Nikdykde vás ničím neohromí. Narozdíl od celkové plastičnosti hřbitovní knížky je až zoufale plochý a přímočarý.
      Je zvláštní, jak knihy Neila Gaimana dokáží oslovit čtenáře různých gene-
      rací. Jak si v nich každý z nás najde vlastní příběh. Jako bychom ani nečetli stejnou knížku. Popisovat zážitky z podobné knížky je jako vyzobávat drobky z kostkované dlažby na náměstí.
      Tuhle knížku zkrátka musíte přečíst sami, do té doby jen těžko pochopíte.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v dubnu 2009.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).