Duší celkem: 1023
Přítomných duší: 16
V krčmách: 6

      Knihovna

      Krásná literatura

      Okamžiky
      Zarathustra

      10. listopadu 2008

       
      I.
      Stál a udiveně se rozhlížel kolem. Jako by tu byl poprvé! Vše se mu zdálo naprosto cizí, neznámé, nepřístupné. A přeci - žádná proč, žádná kdy a kam... Vržen do neznámého scénáře vprostřed děje: přijímal tu situaci s udivující samozřejmostí. Jen jeho rozedřené nohy pokryté směsí již zaschlé krve a prachu se snažily vyprávět o něčem jiném.

      Suchá zažloutlá tráva pod ním pomalu mizela vytlačována chladnými šedými kameny, jak se dostával stále blíže ke skále, jeho cíli. Byla to ta, jež se tyčila majestétněji než všechny ostatní v okolí, převyšovala je ve všech ohledech – výškou a mohutností, strmostí svých stěn a konečně i hloubkou prázdnoty pod ní. Ledový vítr ho šlehal do tváře, s hlavou k zemi skloněnou pozoroval jen kousek vyprahlé země bezprostředně před sebou. Ticho. I to mu potvrzovalo jeho domněnku: zde i život sám živoří! Vždyť ani stromy tu nedorostou své velkolepé krásy.

      Šel pomalu. Každým krokem výš, každým okamžikem nejistěji a se stále zatvrzelejším výrazem v obličeji. „Ne!“ vykřikl, když konečně stanul na vršku. Váhal. Vždyť se dostal až sem, téměř to dokázal. Tváří v tvář cíli, kousíček před ním, se zastavil. Bál se.

      V okamžiku, kdy se otáčel zpět, proletěl v jeho bezprostřední blízkosti velký tmavý dravec. Jako stín se prohnal kolem. Stín s obrovskýma mrtvolnýma očima. Vylekanému podklouzla noha a sotva si stačil uvědomit, že se řítí do propastné hloubky pod sebou.



      Padám.
      Úzkost mi svírá hrdlo, strach drží zavřená má víčka.
      Obavy mě dusí, nejistota jako hustý šedý dým prostupuje vším mým chápáním.
      Ledový klín mi proniká tělem,vnímám ho svými vnitřnostmi a... nevím čím ještě.
      Existuje skutečnost, již nemám na dosah? A jež mi stále znovu neuniká?
      Neslyšíte mne. Jsem odsouzen sám k sobě.
      Ohnivé jazyky! Pohlcují mě s neúprosnou jistotou.
      Volají ke mně mými vlastními slovy, přiživují se mými dávnými vodami!
      Tíhou doutnajícího zlořečím marnosti, jež se, hadu podobná, proplétá s druhým takovým: věčností.
      Teď!
      Něco se děje, cítím uvnitř pohyb..
      Nesnesitelná bolest.
      Tvary se taví, živly setkávají, aby daly vzniknout jen dalším proměnám.
      Parazit, tasemnice duší, masožravá rostlina odkojená malostí splácí mi mou péči!
      Trhá mě zvnitřku:
      Vrhá můj pohár proti zdi.
      Čas zpomaluje, aby utrpení posledních kapek vína plachtících vzduchem bylo maximální.
      Každým okamžikem se roztříští...



      I.
      Ranní slunce mu vykouzlilo úsměv na tváři. Ležel na zemi a pozoroval stébla odkvétající trávy nad sebou. V zádech ještě cítil prudkou bolest a celý byl nehezky poškrábaný a potlučený. Posadil se. Snažil se rozpomenout, jak se tu ocitl a kde se vůbec nachází. Jako by snad spadnul přímo z nebe! Zaklonil hlavu, vzhlédl vzhůru a spatřil nad sebou ve výšce kroužit orla. Vidět tak jeho očima, povzdechl si, mít tak jeho rozhled... A tu se dravec najednou, zničehonic, s hlasitým zahvízdáním spustil střemhlav k zemi.

      Pak náhle věděl. Věděl, proč tu je. Těžce, s námahou se postavil a začal zvolna stoupat. Čím výše byl, tím lehčí byly jeho kroky i mysl. S rukama rozpaženýma, jako by chtěl obejmout celý svět pod sebou, se zastavil na kamenitém útesu. Vnímal nádheru kolem sebe, ten dechberoucí souboj živlů všemi svými rozjitřenými smysly. Těmi, které znal, i těmi, jež si neuvědomoval. Zatím. Snad. Ale již brzy...

      Přeci zaváhal. Nad ním už bylo jen slunce. Pohlédl přímo do středu té žhnoucí koule a v okamžiku, kdy ho Její jas zcela oslnil a před očima se mu zatmělo, odhodlal se konečně udělat krok do nekonečna.



      Letím!
      Stoupám vzhůru v zběsilých spirálách!
      Zářící plameny,
      Olizuji vás a vzpínám se k vám!
      Vrhám se vám vstříc v bezpodmínečné touze hladit, laskat a nechat se objímat.
      Pohlcuji a jsem pohlcován.
      Slyším praskat ledovou skořápku. Krustu, jež mě obklopovala.
      Trhliny ke svobodě. Konečně vidím!
      Střepiny hranic se rozlétávají kolem, vidím je mizet v dálce.
      Rozkoš z neohraničenosti!
      Pučím, rostu, kvetu!
      Zelené, šťavnaté, života plné šlahouny rozhazuji do všech směrů.
      S lehkostí explodujícího hltám neznámo kolem sebe.
      Ó, marnosti, jíž se nemůžu nasytit!
      Lehounká pokušení nedosažitelných letmostí!
      Ó, vášnivé objetí věčnosti!



      I.
      Vší silou se vyškrábal nahoru z hluboké díry v zemi, pod jejímž okrajem visel, nemaje ponětí o čase ani prostoru. Z nadbytku energie povyskočil jen tak do vzduchu. Bosýma nohama se dotýkal vlhké trávy, radostně zářivým pohledem pozdravil dravce třpytícího se v poledním slunci a krokem tančícího se rozběhl vpřed. Přes pichlavé kamení směrem ke srázu...

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /17 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aquarius2
      Dragongirl1
      Christopher1
      Jakub.s1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Milwa1
      Mirador5
      MorganaLeFay1
      Nildon1
      Nonsence1
      Scarecrow1
      Ursa_Minor2
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).