Duší celkem: 1088
Přítomných duší: 14
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Procitnutí
      Yavanna

      21. listopadu 2008

       
      Zapadající slunce zbarvilo obzor od jemně růžové až po tmavě rudou. Mraky plující celý den po obloze se oděly přes sytě pomerančovou až po nachově fialovou. Nádherná paleta barev na večerním nebi.
      Poslední paprsky pohladí i pestrou mozaiku listí okolních stromů. Je pozdní podzim, vane studený vítr, který s přibývající dobou sílí. Vzduchem krouží spadané listí. Ulpívá mi na oblečení, ve vlasech i na tváři. Současně se zapadajícím sluncem se citelně ochlazuje. Zvlášť tady dole, u vody.
      U mých nohou hučí potok, spadající v kaskádách dolů z výšky. Voda se cestou tříští o kamenitou stěnu. Jemné kapičky vytváří mlžný opar, rubínově zbarvený posledními paprsky. Jak příhodné. Sladkou chuť krve cítím i v ústech, stéká mi pramínkem po tváři a odkapává do vlhkého listí.
      Tekutý oheň uvnitř stravuje mé tělo, otupuje smysly. Necítím studenou hlínu ani ostré výčnělky kamenů pod sebou. Vše přehlušuje nesnesitelná bolest tepající v celém těle. Lezavý chlad se mi zakusuje do těla. Do údů se vkrádá zima, která nemá nic společného s tou zvenčí. Nemůžu se pohnout, otočit, ba ani promluvit. I kdybych mohl, je zbytečné volat o pomoc. Tady mě nikdo neuslyší.
      Očima zabloudím nahoru na vysoký, prudký kamenitý sráz. Míří kolmo dolů, hluboko na dno rokliny, kde jsem zůstal ležet po střemhlavém pádu.
      Na úbočí, proti obloze, se rýsuje silueta postavy. Nakloněna přes převis hledí dolů. Černý nemilosrdný stín. Zdvihne se. Zmizí pryč za hřebenem.
      „Proč?“ chce se mi křičet.
      „Co jsem ti udělal?“ ptám se sám sebe. To už se nedozvím. Pro mě je příliš pozdě. Umírám.
      Obzor zešedl, kvapem se stmívá a do rokle se vkrádá stín. Stejně jako do mého vědomí. Toužím se vnořit do utišující temnoty číhající někde tam vzadu. Hrozivé, chladné. Není z ní návratu, ale přinese úlevu. Chci se jí odevzdat, spočinout v její náruči. Pomalu se vkrádá do mé hlavy.
      Škub! Ostrá bolest mě přivede zpět k životu, k umírání.
      Za zády slyším jemný šustot křídel. Mrchožrouti přilétají . Nemohu se otočit. Pohnout. Promluvit. Jsem bezbranný, vydán jim napospas. Tiše zasténám.
      „Tak kde jsi? Vezmi si mě konečně!“ křičím v duchu na smrt.
      „Nepospíchej!“ ozve se cizí hlas v mé hlavě. „Nechceš se snad dozvědět, proč tu ležíš?“
      „Kdo je tu?“ pocítím záblesk naděje, ale ihned uhasíná. Ne, mně už nikdo nepomůže.
      „Život ze mě utíká. Zrazen, podveden a ani netuším proč.“ postěžuji si zoufale v myšlenkách. Jako by ten hlas mohl znát odpověď, po níž toužím.
      „Přicházím ti nabídnout obchod. Přidej se ke mně a budeš žít,“ zní v mé hlavě.
      „Kdo jsi? Ukaž se!“ vybízím neznámého. Cítím se s každým chrčivým výdechem slabší. „Umírám,“ smiřuji se se svým údělem.
      „Ne! Pokud se mi odevzdáš. Rozhodni se rychle, času ubývá.“ Hlas je neodbytnější, naléhavější.
      „Žít.“ Jak nádherně to slovo zní. Nechce se mi odejít takhle mlád.
      „Dobrá, přijímám,“ zformuji svá poslední slova a propadnu se do temnoty.

      Strop nade mnou je pokryt krápníky a mezi nimi se prohání netopýři. Sleduji ta malá tělíčka, jak obratně krouží kolem.
      Cítím se zvláštně, podivně prázdný. Něco je jinak.
      Nadzdvihnu se a postavím. Jde to snadno.
      Já se mohu hýbat. Pomyslím si překvapeně. Chce se mi křičet radostí.
      Nacházím se v okrouhlé jeskyni. Stěny jsou hladké, s mělkými otvory po stranách. Rozeznávám každý detail, puklinu, kámen. Je snad tohle smrt?
      Něco mě táhne pryč. Projdu dlouhou chodbou na protilehlé straně. Vyjdu ven. Černá obloha je poseta hvězdami a mezi nimi měsíc. Jasný, bílý, chladný. Je úplněk.
      Z výčnělku na němž stojím, přehlédnu celou roklinu. Na všem leží jemný poprašek sněhu. Stříbrně se leskne na větvích stromů, jiskří na kamení a hlíně. Vzduch je mrazivý, průzračně čistý.
      Hukot vodopádu na druhém konci propasti ruší noční ticho. V těch místech jsem spadl. Ne, byl shozen, opravím se. Jak je to asi dlouho? Týden, dva, měsíc? Listí ze stromů zatím opadalo. Zima se ujala vlády.
      Pak mě napadne praktičtější otázka. Jak se odsud dostanu? Vylézt nahoru? Skalní stěna nade mnou, bez jediného vhodného úchytu, okamžitě tento nápad zamítá. Pak tedy slézt? Není kudy. Hlubina pod mýma nohama se ztrácí ve tmě. Z ní vystupují postříbřené špičky stromů.
      Brr, nechci znovu někde ležet s rozbitým tělem.
      Vrátím se dovnitř. Musí sem být nějaký přístup. Někdo se o mě musel starat po celou tu dobu. Prohledám jeskyni, ale mimo lože a několika netopýřích úkrytů tu není nic.
      Tichý šustot křídel mi zní nad hlavou. Jenže já nejsem netopýr, neumím létat. Závistivě pohlédnu na jednoho, jenž se mi právě otřel o rameno a vylétl chodbou ven.
      Vy se máte, ale co já? Začínám pociťovat hlad. Je čím dál úpornější s postupující nocí. Přestávám rozumně uvažovat. V hlavě mi buší jediné slovo: jíst, jíst, jíst.
      „Chci jíst,“ vyletí ze mě nahlas do tmy a očima lačně přistanu na jednom z létavců. V mžiku všichni zmizí.
      Netrvá dlouho a k nohám mi spadne krysa, za ní druhá, třetí. To moji tiší společníci. Udiveně na ně pohlédnu. „Vy mně rozumíte?“ vydechnu překvapeně.
      Přikývnutí.
      „J-jak to?“ zakoktám zmateně. Zbláznil jsem se hlady. Určitě.
      Sehnu se k zemi. Fuj. Tohle přece nemůžu jíst.
      Vezmu jednu krysu do dlaně. Je nádherně teplá. Žaludek se mi sevře hlady. Přičichnu k ní, pach krve ve mně probudí chtivost, už se neovládám. Zakousnu se do křehkého tělíčka, vysávám sladkou krev do poslední kapky. Zuby trhám syrové maso a s rozkoší polykám. Bezmyšlenkovitě se pouštím do další a další, dokud nezbude jen kůže a hromádka vybělených kostí.
      Teprve teď, když jsem nasycen, dokážu znovu myslet.
      Co jsem to udělal? To přece nejsem já. Měl bych být zděšen, sám sebou znechucen. Přesto cítím jakési uspokojení.
      „Co se se mnou stalo? Kdo jsem?“ zakřičím do prázdna.
      „Můj služebník, vzpomínáš,“ ozve se tichý hlas v mé hlavě. „Jsi teď daleko silnější než dřív. Taky nebezpečnější a hladovější. Vyčkej příštího úplňku. A pak běž, ukoj svůj hlad a služ mi,“ poroučí hlas.
      Už vím, kdo je můj pán. Ale necítím lítost ani výčitky.

      Zima je v plném proudu. Měsíc se skryl pod nadýchanými mraky. K zemi se tu a tam snáší velké sněhové vločky. Vše pokrývá bílá peřina. Závěje dosahují místy až po pás.
      Shlížím dolů do údolí. Pouliční lampy v ulicích města bíle září. Okna domů na mě žlutě pomrkávají. Lákají mě blíž. Opouštím poslední stromy a mířím dolů. Ještě kousek a ocitám se mezi prvními domy.
      Sníh v ulicích je rozbředlý a špinavý. Stejně jako tohle město, svět a jeho obyvatelé.
      Kolem projede auto, rozstříkne hnědou břečku. V kapkách dopadá na prázdný chodník, betonový sloupek a vedle stojící popelnici. Beze stopy se sveze po mých šatech.
      Zpoza rohu vyběhne mourovaté kotě. Přebíhá silnici. Opatrně se vyhýbá louži, plné černého bláta. Míří přímo ke mně. Náhle se zastaví, naježí srst a zaprská. V mžiku uskočí ke kraji. Po břicho zapadne do závěje. Zachytím pohledem jeho vyděšená očka a už je nepustím. Přiblížím se, skloním k němu. Pohladím ho po hebké srsti, poprášené sněhem. Cítím pod dlaní teplo malého tělíčka, srdce spěchá ve splašených úderech, zorničky rozšířené strachy upírá do mých. Tolik se bojí.
      Usměji se. Podrbu jej za oušky a jemně sjedu níž, k sametovému krčku. Srst jemňoučká jako chmýří. Lehce jej obejmu.
      Křup! Zmáčknu prsty, kterými objímám jeho šíji. Tep, tep... tep... ticho... Jiskra života v jeho očích pohasíná. Až se úplně vytratí. Jsou skelné, hledí do prázdna s němým, žalujícím výkřikem.
      „Nehraj si! Není čas!“ Poroučí mi rozzlobený hlas, uvnitř hlavy.
      „Jistě, pane,“ okamžitě se zdvihnu a mířím dál ulicí. Za mnou na sněhu vychládá malé tělíčko. Pomalu jej pokrývají vločky, snášející se čím dál hustěji.
      Proplouvám dál, stále vpřed. Tmavá silueta na osvětleném prostoru. Bez zájmu minu odbočku vedoucí na náměstí. Hodiny na radnici odbíjí třetí.
      Výborně, právě včas, pomyslím si spokojeně, když konečně stanu na místě. Přede mnou se táhne pečlivě protažená příjezdová cesta a na jejím konci zastrčený dům. Stojí tu němý, matně osvětlen lucernou, stranou všedního ruchu. Okno v druhém patře je samozřejmě otevřené. Znám tvé zvyky příliš dobře. Tváří mi přelétne náznak potěšení.
      Jako tichý stín stanu nahoře v pokoji. Oheň v krbu dávno vyhasl, zato ústřední topení je rozžhavené. Na psacím stole poblikává obrazovka počítače, vedle sklenice s vínem a zbytky večeře. Ušklíbnu se. Neslyšně se přesunu k vedlejší zdi, k posteli. Rukou přejedu nad tváří spící postavy. S úsměvem sleduji, jak se jí zachvějí víčka a otevře oči. Okamžik zmateně hledí do prostoru, než mě začne vnímat.
      Překvapen, s úlekem ve tváři, vyletí z pokrývek a přitiskne se ke zdi. Strach se změní v úžas, jakmile pozná, kdo stojí před ním.
      „Ty? To není možné!“ splyne mu ze rtů chraptivý, roztřesený šepot.
      „Ano, já. To jsi nečekal, viď?“ přejdu k psacímu stolu a otevřu desky, které leží vedle nedopitého vína. Jmenovací dekret.
      „Rychle jsi mě nahradil. Tak o to ti šlo,“ prudce se k němu otočím.
      „Ne. Já... Oni... když ty jsi už nebyl. Tak usoudili…,“ lezou z něj tichá slova. Dívá se na mě prosebnýma očima, z tváře tolik podobné té mé.
      „Ale, já ti přece nic nevyčítám. Vždy jsem ti pomáhal. Jsem rád, že jsi úspěšný. Kdo jiný než ty by mě měl nahradit?“ mírně pozdvihnu koutky úst v úsměvu.
      „Opravdu, “ oddychne si, úlevně. Seskočí z postele a přichází blíž ke mně. Úsměv, co vykouzlí na tváři, se jeho očí nedotkne. V okamžiku se vrhne po noži, jenž leží vedle talíře na psacím stole. Převrhne sklenici, červená tekutina rozmazává černé písmo na dekretu.
      „Dokončím své dílo, teď! Už mi nic nevezmeš!“ s těmi slovy mi zabodne ostří hluboko do hrudi.
      „Blázne, mě nemůžeš zabít tímhle,“ vytáhnu vražednou zbraň a znechuceně se podívám na zbytky od jídla. Odhodím ji. Cink, zazvoní kov o dlažbu.
      Můj úsměv se rozšíří tak, že odkrývá dlouhé špičáky. Muž přede mnou neváhá a běží ke dveřím.
      Přenesu se před něj a zastoupím mu únikovou cestu.
      „Přece neodejdeš. Teď. Když jdu za tebou takovou dálku. To není slušné,“ vyčítám mu.
      Ve vteřině stojím u něj. Pevně jej přitisknu k sobě, objetí smrti. Vnořím dlouhé zuby do pulsující tepny na hrdle. Stisk a s požitkem vysávám nádherně sladkou tekutinu, rozlévá se po jazyku jako to nejlepší víno. Hustá, těžká, posilující.
      Snaží se mě odtlačit. Brání se, ale je slabý, příliš slabý. Také jsem byl takový. Stejná postava, stejná tvář. Ale já byl vždy ten úspěšnější.
      Odpor pomalu ustává. Dopíjím poslední zbytky. Odhodím bezduché tělo na zem.
      „Chtěl jsi mě podvést, bratříčku. Teď mi budeš sloužit,“ oznámím mu a kopnu do něj. Špičkou boty mrtvého převrátím na záda.Ve tváři mu zůstal výraz překvapení mísící se s děsem a pochopením.
      Jazykem olíznu poslední krůpěje, které mi ulpěly na rtech a zubech.
      Vydám se k oknu, na kterém se krčí malý, vyděšený netopýr. Roztáhne křídla a vratkým, nejistým letem se pustí mezi vločky. Protáhnu se ven, za ním. Pryč odsud, z města. Tmavá postava, co zlehka klouže po závějích. Vzdaluji se. Bílá pokrývka za mnou zůstává neporušená. Otočím se, spící město mi leží u nohou.
      „Já se vrátím,“ slibuji a splynu s obrysy lesa.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /5 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      AmelieStar2
      Anastazie1
      Aquarius2
      Groom1
      Guner1
      Lutus1
      Meladyanne2
      Milwa1
      Taikitee2
      Townie1
      Zarathustra2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).