Duší celkem: 1022
Přítomných duší: 7
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Věž pod zemí
      Eshtray

      14. listopadu 2008

       
      Věž pod zemí

      Vyskočil jsem nad nepřítele a přesekl ho odshora dolů. Sprška krve mi pokropila obličej. Olízl jsem si rty.
      Slaná.
      Zachechtal jsem se jako šílenec a vrhl se dál rubat nepřátele. Měli přesilu tři na jednoho.
      Ideální stav.
      Isaac právě někoho usmažil bleskem ze své ruky. Jeho popel se ještě chvíli snášel k zemi, poté byl botami zadupán do země.
      Sevřel jsem pevněji oba jílce svých mečů a roztančil s nimi smrtící tanec. Ruce, nohy, hlavy a jiné důležité části těla létaly vzduchem.
      Naštěstí ne moje.
      Já si prosekával cestu k jejich veliteli.
      Ten, když uviděl vyšlapanou (prosekanou) cestičku směřující jeho osobě, chytře a zbaběle vzal do zaječích.
      Jeho muži si všimli, co se děje. Morálka jim klesla na absolutní nulu.
      Teď už to nebyla bitva, ale jatka. Neměli šanci.
      Podřízl jsem hrdlo poslednímu přeživšímu (předtím jsem mu pogratuloval, že vydržel nejdéle).
      Kývnutím jsem k sobě zavolal Isaaca.
      Zablesklo se slabé bílé světlo a Isaac se teleportoval přímo vedle mě.
      „Sakra, nemůžeš sem dojít jako každej jinej člověk?“ pozdravil jsem ho.
      „Jeden tě málem dostal,“ oplatil mi to.
      „Prdlačky, věděl sem o něm, plánoval sem, že se na poslední chvíli votočim a ufiknu mu-„
      „Měl čepel pár cenťáků vod tvýho krku, dyž sem ho sejmul.“
      Na to jsem neměl co říct. Isaac si všiml, jak se tvářím.
      „Stárneš.“
      Proto ho pořád beru s sebou. Dokáže povzbudit jako nikdo jiný.
      „Tohle je moje poslední prácička, pak půjdu do...“ nemohl jsem to slovo dostat přes jazyk.
      „Důchodu?“ Isaac se zasmál. „Dyť ty sekáš cizí hlavy vod tý doby, co dovedeš chodit a něčim při tom mávat! Ti řikám, tebe nikdo nezabije v bitvě, ty chcípneš sám nudou v důchodu.“
      „Ne, já chtěl říct pr-“
      „Veliteli, našli sme věž!“ křikl na mě jeden z vojáků.
      Normální věž nemusíte hledat. Prostě ji vidíte. Proto je to věž.
      Tahle je pod zemí.
      Povzdechl jsem si: „Dem to dodělat, ať už máme klid.“
      Isaac přikývnul.

      Došli jsme k úpatí věže. Neměla dveře.
      „Haló, je někdo doma?“ zavolal jsem.
      „To bylo chytrý, eštes zapomněl zaklepat,“ zazubil se Isaac.
      „No a jak sem jí asi měl dát vědět, že sme tady?“ zamračil jsem se na něj.
      „Měls zazpívat. Tvůj hlas je legendární. Kdyžs zpíval naposled, prasklo šest voken,“ zavzpomínal si Isaac. „Jinak bys moh zkusit zazvonit,“ ukázal prstem na zvonek, který byl přímo v úrovni mých očí, jenom jsem si ho náhodou nevšiml.
      Došel jsem ke zvonku. Svítil jasně růžovou barvou a stálo na něm: „Růženka Ospalá, 6. patro.“
      Tak jsem tedy na paní Ospalou zazvonil.
      Nic.
      Všiml jsem si další tabulky pod zvonkem: „V případě poruchy volejte...“
      Vytáhl jsem ze zakrváceného brnění mobil a vytočil číslo z tabulky.
      „Dobrý den, tady opravný servis Josef Elf, s. r. o., co si přejete?“ ozval se hlas po sedmém zazvonění.
      „Dobrej," řekl jsem já, „volám vod věže v podzemí, nemůžu se dozvonit.“
      „Mi řekněte, co ta pipina s tim zvonkem dělá? Si snad pro srandu běhá dolu a zvoní, než bouchne? Opravovali sme jí to minulej tejden.“
      „A kdy to vopravíte teďka?“
      „Vopravář tam bude nejdřív za tři dny.“
      „Si děláte pr... kno ze mě, jak jí mám dát vědět, že tady stojim a čučim, než vystrčí čumák z věže?“
      „Hoďte jí budr do vokna. Sbohem.“
      „Dyť je to šest pater,“ řekl jsem už do hluchého telefonu. „Isaacu, drapni nějakej šutr a šlehni jí to do vokna, ať se koukne ven.“
      „Ale ty se schovej, páč esli vystrčí ten svůj fajnovej čumáček ven a první, co uvidí, budeš ty, zaleze zpátky a už ji nikam nedostanem.“
      „Běž a narvi se celej do prasečí pr-“
      „Veliteli, máme hosty!“ přerušil mě zase ten voják. Měl bych ho naučit, že do řeči se neskáče.
      Místo toho jsem štěkl na Isaaca: „Dostaň ji ven, je mi jedno jak. Já du přivítat hosty.“
      Podíval jsem se směrem, který mi voják ukazoval.
      Blížila se celá armáda. Byly jich tisíce... Nás bylo jenom okolo stovky mužů.
      Začal jsem se šklebit. Možná, že se vážně důchodu nedožiju.
      „Seřaďte se a za mnou. Dem je jaksepatří přivítat.“ Vojáci mi přivedli mého koně a já na něj nasedl. Klusem jsme se vydali vstříc návštěvníkům.
      V půli cesty k nim ke mně přijel jejich posel.
      „Můj pán je k vám milosrdný,“ začal.
      „Ale to je od něj milé, to nemusel,“ zatrylkoval jsem. Vojáci se rozřehtali. Posel to přešel mrknutím.
      „Navrhuje souboj dvou nejlepších mužů. Je zbytečné plýtvat vojáky v předem jasné bitvě,“ pokračoval. Já na něj koukal a čekal, kdy se samou nadutostí zvedne do vzduchu.
      „A jakou mám záruku, že ten tvůj pán,“ tohle slovo jsem vyplivl, „odtáhne pryč, když v souboji zvítězí můj voják?“
      „Máš jeho čestné slovo.“
      Hm, takže žádnou. Nahlas jsem ale řekl: „Dobře. Pošli sem toho vašeho bouchače, ať už máme klid.“
      Posel odcválal. Za chvíli vyšel z jejich armády bouchač, jenž se měl se mnou utkat.
      Jeho hlava plula dobré dva metry třicet nad zemí. V ruce (jenom jedné!) držel obouručák, který měřil a vážil víc než já. A opancéřovanější byl víc než tank.
      Už se nemůžu dočkat důchodu.
      Vyrazil jsem k němu.
      Došli jsme k sobě.
      Pozdravil mě...
      Máchnutím meče. Ránu jsem vykryl jedním z mečů, v rameni mi zabrnělo a já odlétl. Dopadl jsem asi o metr a půl od něj a překulil se na nohy. Rameno naštěstí už fungovalo.
      Zlaté magické brnění je prostě zlaté magické brnění.
      Tentokrát jsem mu nedal šanci mě trefit a skočil jsem po něm.
      Je sice silný, ale pomalý. To je moje výhoda.
      Opět po mě sekl. Kdyby se trefil, udělal ze mě dva malé Jardy do školky.
      Ale netrefil. Letící čepel jsem přeskočil a přeletěl přes něj. Cestou jsem ho bodl do ramene, za krk a do druhého ramene.
      Tedy...
      Pokusil jsem se o to. Přes jeho brnění jsem meč neprocpal.
      Dopadl jsem (tentokrát na nohy), do trávy mě poslala jeho rána do zad. Je rychlejší, než jsem myslel.
      Bíle se zablesklo a přede mnou se objevil Isaac.
      „Už sem ji dostal ke králi, zrovna se seznamují...“ až teprve teď se rozhlédl okolo sebe.
      „Co se to tady...?“
      „Na nic se neptej a odteleportuj nás všechny domů,“ zaskučel jsem od země. Ještě pořád jsem se nemohl pohnout.
      Bíle se zablesklo a my byli doma. S klidným svědomím jsem omdlel.
      Král s paní Ospalou žili šťastně až do její smrti, která nastala za dva roky. Zemřela v klidu a míru na popravčím špalku, kam ji poslal král za pár nevěr, nic vážného.
      A my mu jeli sehnat další princeznu.
      Mě prostě do důchodu nikdo nedostane. No, možná někdo...
      Revma.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /13 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Alim_Thor2
      Antolog1
      Arnost_Kolac3
      Azurac2
      Calwen1
      Dragoner2
      Drizzt1
      Jakub.s2
      Kamikaz3
      Kanyapi1
      Lodovico2
      Lutus2
      Martinsmrt2
      Milwa3
      Smajdalfsas3
      Taikitee1
      Talulah5
      Tolpen1
      Wingy3
      Yavanna2
      Zarabeth2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).