Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 11
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Příběhy Lenky II. Průchodkyně mezi světy
      Tolpen

      29. října 2011

       
      Kapitola V. Tanečnice mlhy

      Lenka nejprve črtala tužkou a až pak se pustila do akrylových barev. Nebylo ale moc co barvit, vlastně jen používala černou a bílou, namíchané v různých odstínech.

      Mlha se převalovala v chomáčích, trochu bílá, trochu šedá. Když v tom se začala kroutit a tvarovat, brát na sebe barvy, až se z ní zrodila dívka. Krásná, mladá, oděna v hedvábí. Na bosých nožkách se převalovala mlha, kterou vířila jako lehký prašan. Ach, bylo to krásné.
      Tak krásné, smutné a jemné, že i mlha začala plakat. A z jejích slz vznikly řeky, potoky a jezera, tůně i tůňky, pramínky i prameny, mlžné bažiny. A kde byla voda, nemohla být mlha, a tak mlha byla vytlačena do hromad a hromádek. A jelikož tam se dívka neodvážila či nedokázala vkročit, mlha nevířená a nečechraná dívčinými krůčky ztvrdla. Tak vznikly hory, kopce, balvany a drobné kamínky, na březích řek písek a daleko od vody skály.
      A dívka tančila se studeným úsměvem na rtech, s chladem v očích. Byla chladný jako mlha sama. A když dívka hleděla k vrcholkům hor a kopců, mlha v nich zmrzla a pokryla je ledovými čapkami.
      Kde uschly mlžné slzy, vznikla údolí, kde slzy zůstaly, byly řeky, jinde byly hory s ledovou pokrývkou. Kde mlha zůstala, byla i dívka Tanečnice. Ale stalo se, že Tanečnice uklouzla v mlze a spadla do vody. Jelikož voda byla mlžná, byla těžká a Tanečnice nemohla zůstat na hladině. A mlha pro Tanečnici ronila slzy, byly z nich jezera, byla z nich moře, byly z nich oceány, to všechno z mlžných slz. A mlha, která se nikam nevešla, vyplula k výšinám a utvořila nebe. Avšak než Tanečnice zmizela pod vodou, podívala se do dáli k severním výšinám a vodu a všechno, co tam bylo, postihla krutá zima. Pak její oči toužebně se zahleděly k mlze, jež byla kolem ní, a mlha pod tím pohledem zteplala. Naposled se podívala Tanečnice k jihu, a pohledem plným nenávisti proklela mlhu za to, že jí nepomohla. A Tanečnice zmizela navždy pod vodou. A čas plynul, mlha se pokoušela vytvořit další Tanečnice, ale nešlo jí to a nešlo. Až jednou... Jednou vytvořila něco, co se Tanečnici podobalo. Mlha tomu pomáhala. A zatímco její nepodařené Tanečnice a Tanečníci žili svoje mlžné životy, Pravý taneční národ vzkvétal a žil. Ale když již byl Tanečnici na vlas podobný, přestali se zajímat o svou mlžnou matku a chtěli vědět o světě.
      Mlha, zklamaná lidským nevděkem se ztrácela, ale nikdy nezmizela docela. Zůstala tu navždy, ale už nebyla živá, neměla tu možnost tvořit. Byla sama, opuštěná, chladná jako Tanečničin pohled, hebká a měkká jako Tanečničiny kroky a smutná a opuštěná jako Tanečnice sama.

      Kapitola VI. Překvapení v koši

      Lenka dokreslila a začala pracovat s barvami. Vyhrála si se stíny, výsledek byl úžasný. Místo podpisu opět použila pečetidlo a svíčku. Když se na pečetidlo podívala, zjistila, že se obrázek na něm změnil. Místo listu a hada na něm teď byla dvě eF, zády k sobě a to vlevo bylo zrcadlově obráceně.Asi jsem se poprvé špatně podívala a představila jsem si tam hada a list, zavrtěla Lenka hlavou a uložila obrázek na poličku. Potom si lehla do postele a usnula.

      „Triiiiiiiiiiiiiik... triiiiiiiiiiik.“ Už zase budík. Lenka byla dnešní ráno velmi naštvaná, protože byl pátek, což znamená, že ještě pořád není víkend, ale přitom je tak blízko. Většina lidí se přitom na pátek těšila. Mrkla se na poličku s obrázky a pohled jí padl na její poslední výtvor. Pro Boha, co jsem to dělala? Co je to za kravinu? zděsila se. Vzala papír s výtvorem, zmuchlala jej a hodila do koše. Potom spatřila budík a šla ho zamáčknout.

      Když se o půl hodiny později vynořila z domu a zašla si koupit snídani, začalo v koši něco šramotit a škrábat. Lenka, která o tom však neměla ani to nejmenší tušení, zamířila do velkoobchodu a potom do prodejny bot.
      Na konci velmi úmorného, nudného a otravného dne se konečně vrátila domů. Mrskla kabát do kouta a začala vyklízet nákup. Když vyhazovala účtenku, povšimla si onoho zvláštního šramocení, které vycházelo z koše. Pak se ozval i hlas: „Hej, pomoz mi odsaď!„“
      Lenka se nejdřív trochu zarazila. Co může být tak malé, aby se to schovávalo v odpadkovém koši? „Tak pomůžeš mi?“ ozvalo se to znovu. „Jistě, jistě, hned,“ odpověděla Lenka a vysypala koš na podlahu. Jelikož to byl její kaligrafický koš, pouze to zašustilo papíry, trhanci a vypadly prázdné lahvičky od tuší. Hlas byl úplně vespod. Lenka rozhrnula papíry a z pod jednoho vyskočila miniaturní postavička. Měla skoro bílé vlasy, ale přesto byla mladá a krásná. Měla na sobě hedvábné bílé oblečení a celá byla taková světlá. Postavička se na Lenku koukla a urovnala si pomuchlané šaty. „No co tak koukáš? My dvě se přece známe, ne? Radši mi přines něco k jídlu, já ti to asi budu muset vysvětlit.“

      Kapitola VII. Nový svět

      „Hele, Lenko, podívej. Je to takhle: Na světě existuje jedno místo, kde je průchod mezi dvěma světy - naším a tvým , stíháš, jo? A právě to místo se dá vytvořit jediným způsobem, pomocí toho tvýho pečetidýlka, který bylo v tý sadě-“
      „Jak víš o té sadě?““ přerušila ji Lenka.
      „A já jsem z čeho? Spadla jsem z temperek, nebo co? Tak, pokračuju. Když na některej obrázek otiskneš ten konec s hadem a listem, tak ti to vstoupí do snu a odvede tě to do našeho světa. A když tam dáš znak Fantasie - to jako ty dvě efka - tak ti obživne bytost na obrázku. Nepřerušuj mě, jo? Má to dva různý obrázky, každej na jednom konci, toho sis asi nevšimla. Ale když obtiskneš ty obrázky oba dva přes sebe, tak to vytvoří něco jako branku. Projdeš skrz krajinu na obrázku do našeho světa.“ Lenku tahle potvůrka poměrně dost štvala. Byla protivná a drzá a vůbec neodpovídala představám z obrázku. Navíc se jí věčně vlnily vlasy, které létaly okolo. Vyjedla jí celý pytlík hašlerek a vypila dva šálky čaje a pořád se ještě vyptávala na jídlo. Navíc nepotřebovala dýchat, takže jí Lenka nemohla přerušit mezi dvěma nádechy, což byla její oblíbená strategie. Potvůrka teď požírala chlebíček (ale vajíčka nechala ) a čekala, co na to Lenka řekne.
      „Hele, asi to nebudeš chápat, ale já prostě nevěřím malé, bledé potvůrce, která mi tu vyjídá spižírnu a tvrdí, že vyskočila z mého obrázku a že s tou kaligrafickou sadou, kterou jsem tak levně koupila, mám nějakou magickou moc a bůh ví co ještě.“ Lenka se nadechla, ale vzápětí jí došlo, že to byla chyba. Potvůrka jí skočila do řeči a Lenka si pozdě uvědomila, že jí naletěla na návnadu. Teď jí dostane tou starou vět-
      „Tak proč to nezkusíš?“
      A má mě. Teď není jediný rozumný důvod. „Tak dobře. Ale mám jednu otázku: Jak se dostanu zpátky?“
      „Stejným způsobem. Nezapomeň si vzít tu sadu, jinak tě budou považovat za lhářku. A jinak si s sebou nic neber, brzo všechno zjistíš.“
      Lenka to vzdala. Sáhla do poličky a navrátila se ke staré známé kaligrafické sadě, stolu a papíru. Než se pustila do obrysů, blesklo jí hlavou, že jestli se zase všechno uklidní, přestane s kaligrafií a začne sbírat houpací koníčky.

      Kapitola VIII. Projdu i papírem

      Na začátku byla louka. A zničeho nic začaly pršet kameny. Z louky se stala paseka plná kamenů s několika chomáči trávy. Několik těch kamenů spadlo tak, že stvořily bránu. Brána byla postavená pevně, protože snad stavitel nechtěl, aby se zbortila. Stálo to spoustu námahy. Pak všechno začalo dostávat barvu krve. A zničeho nic se z jednoho rohu louky začal valit růžový mrak a všechno růžovělo či rudlo.

      Lenka rychle postavila lahvičku tuše, kterou převrátila, a zahleděla se na růžový papír s jasnými červenými obrysy. Pohledem zabrousila k loktu a všimla si, že se o něj opírá Tanečnice.
      Ta malá potvora jí strčila do lokte a shodila tuš, ale Lenka radši nic neříkala. Vzala sirku, zapálila pečetní svíčku a čekala, než se vosk roztaví.
      Když už ho bylo dost, nakapala opatrně několik kapek do rohu a rychle z obou stran obtiskla pečetidlo. Mezi dvěma eF prosvítal list javoru s hadem obtočeným okolo. Nevypadalo to nijak lákavě a už vůbec ne jako nějaká mezivesmírná brána.
      Čekala a čekala...
      A čekala...
      Pořád ještě čekala...
      A pak hodiny odbily jedenáct v noci a obrázek začal svítit. Tanečnice nečekala a šlápla na položený papír. Bosá noha zmizela, jako by projela papírem. „Je to dobrý, pojď za mnou.“
      „A jak se tam mám vejít?“
      „Nejdřív si vem ty svoje čmárátka. Pak si polož ten obrázek na zem a prostě si na něj stoupni. Nebo ještě líp skoč, protože nenarazíš na podlahu. A nejdřív si hoď polštář, když jsi tam jako idiot namalovala ty blbý šutry.“
      „Tak dík za radu,“ utrousila Lenka už k prázdnému stolu. Na obrázku se objevil tečka, která se zvětšovala, až se z ní stala narůžovělá figurka na pozadí. Lenka se pokusila vzít obrázek, ale nešlo to, vrchem jí projely prsty. Nakonec s pomocí dvou pravítek pošoupla papír na okraj stolu, kde ho zespoda vzala do dlaně a položila doprostřed místnosti. Potom vzala polštář z postele a ponořila ho do obrázku. A zase se objevila tečka, která se nakonec zjevila jako polštář s motivy čínského draka. Potom si Lenka vzala do podpaží kaligrafickou sadu, stiskla nos a skočila rovnýma nohama na obrázek, jako kdyby skákala do vody. Zamžilo se jí před očima a cítila, že svět uvidí její večeři.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /9 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi1
      XBuny1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).