Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Věk vážky: Kapitola 4. - Záloha
      Tolpen

      14. února 2016

       
      Na svou jednotku jsem se snažil zvyknout, jak to jenom šlo. Lacert mně s ní průběžně seznamoval, takže nakonec jsem si udělal ten závěr, že tohle místo sestává z napůl funkčních vraků a jedinců buď naprosto neschopných, nepoužitelných, pitomých nebo něco-patických a ve většině případů různé kombinace výše uvedeného. Potíž byla, že armáda se jich nemohla z nějakého důvodu zbavit (jako třeba já a moje stipendium) a "někdy by se mohli hodit".
      Pokud jsem se ještě nezmínil, tak Lacert byl ten Irbisen, co mi ho seržantka Cali připsala jako chůvu. Seržantka Cali byla o pět centimetrů menší než já a naposled jsem se takhle bál svýho zkoušejícího na střední. Naštěstí jsem se s ní neviděl moc často.
      Nakonec kapitán Lupens usoudil, že nejužitečnější budu ve skladišti. Tedy, abych ho citoval: "Myslím, že tam se mu nepovede jakkoliv změnit systém, který tady máme. Nebo, když už jsme u toho, vytvořit tu nějaký systém."

      Celý týden spočíval vlastně ve flákání se. Lacert mě seznámil s nejbližším okolím - pláž jižně, skvělá pro koupání a k tomuto účelu hojně využívaná. Západně skály, které měly docela příjemné horké prameny (slané) a byly příčinou toho, že málokdo používal koupelnu na základně. Zbytek vyplňoval prales, kam jsem neměl chodit. Vzhledem k tomu, že v noci odtamtud byl slyšet zvířecí řev, neměl jsem potřebu tuhle zásadu porušovat.
      Moje dny ve skladišti byly jednotvárné. Ráno jsem podle seznamu, který mi dala Sagit předchozí večer, ze skladu naložil Sagitinu stíhačku (čtěte: letuschopný vrak). Pak jsem obešel méně používané části skladiště, vytáhl Oriu Scorpi z místa, kde se právě zašívala, a donutil ji alespoň půl hodiny strávit venku na vzduchu. Pak jsem ji nechal jít a snažil se nepostavit mezi ni a cokoliv, co chtěla dostat.
      Potom jsem většinou nosil různé drobnosti komukoliv, kdo je zrovna potřeboval, většinou jsem dělal čaj nebo sháněl čisté papíry.
      Odpoledne se vrátila Sagit, přivezla pizzu, tedy naše jídlo (jednotka žila z neuvěřitelného množství kávy, čaje a pizzy; v případě Orii z drog nevysvětlitelného původu) a já s Lacertem jsme dostali nový seznam, co máme zítra naložit. Půlku věcí jsem ani neznal jménem, ty sháněl Irbisen...
      Tahle rutina mi vyhovovala a změnila se až následující víkend. Všechno to začalo nad společnou ranní kávou.

      Ratta znuděně ťukala do toho, čemu říkala kalkulačka, a popíjela kávu. Seděl jsem naproti ní a pozoroval Sagitin hrudník, protože bylo na co se koukat. Málem jsem ani nezaregistroval, že na mě šéftechnička mluví: „Gemino, byl jsi už někdy na Centrále?“
      Zavrtěl jsem hlavou. Na ústředně jsem byl, ale Centrála byla něco jiného. To bylo velitelství, tam jsem neměl šanci se dostat.
      „Když se mi nebudeš motat pod nohy, tak tě tam vezmu s sebou.“ Ratta dopila kávu a postavila hrnek na stůl dnem vzhůru. Podkapitán se na ni zamračil a hrnek dal do normální polohy, kávové kolečko utřel kapesníkem.
      „Sagit, myslíš, že bys nás mohla hodit na Centrálu? Stejně dneska vezeš Korva, ne?“
      „Když se trochu smáčknete,“ pokrčila Sagit rameny.

      Seděl jsem vedle Ratty na sedačce, oči jsem měl pevně zavřené a v duchu se modlil za brzké přistání. Korv Kora z mojí druhé strany dělal naprosto to samé, jenom poněkud více nahlas. Následující půlhodinu nemám ten žaludek líčit. Jak mohla Sagit udělat řidičák na cokoliv, to v životě nepochopím.
      Oceltianka nás vyhodila na letišti Centrály a pak letěla po svých. Korv se velmi rychle ztratil v Arbortu, stihl se jen s Rattou domluvit, že u něj přespíme a Sagit nás vyzvedne ráno zase tady. Očividně tohle podkapitán prováděl každý týden.
      Já jsem byl rád, že jsem zase ve městě, ačkoliv v téhle části jsem byl asi jenom jednou a to rozhodně ne tady.

      Ratta se uvnitř Centrály pohybovala, jako kdyby tady prožila půlku života a celé jí to tady patřilo. Došli jsme až do místnosti plné monitorů, která byla na rozdíl od ostatních místností kočkoprázdná.
      Teda, kromě jednoho šedivého Lynxirra, kterého jsem podle prýmků definoval jako plukovníka námořnictva (N106). Ten se podíval na Rattu a na mě, jako kdybychom jej požádali o rozžvýkání hrsti živých pavouků*.
      „Novirigi***,“ kývl na ni, „konečně jste tu. Předpokládám, že víte o celé té události a co potřebujeme.“
      „Vzhledem k tomu, že jste mi poslali zprávu před dvaceti minutami a mně cesta trvala půl hodiny, tak kolik toho asi vím?“
      „Jak se vám tohle povedlo?“
      „Jak se komu povedlo co?“ otočil jsem se na něj. Byl jsem trochu zaražený, protože podle toho, co říkali, Rattu zavolali z Centrály půl hodiny po tom, co jsme dosnídali a začali se připravovat k odletu.
      „Přečetla si příkaz o svém povolání na Centrálu dřív, než jsme jí ho oficiálně poslali. Zase se nám nabourává do zpráv. Nebo mám spíš říct ještě pořád?“
      „Je celkem fuk, co dělám já, to ti vaši jsou experti.“ Vrhání nechápavých pohledů už mě začínalo unavovat, ale i tak jsem z ní vyrazil vysvětlení: „Některej z jejich malejch techniků prostě smazal veškerý data na tomhle počítači. Omylem. Prý,“ šéftechnička se ušklíbla. „A po mně chtěj je znova nahrát. Zálohu přece zvládnete vytáhnout sám, plukovníku Marjo.“
      „A na rozdíl od vás nad tím strávím celý den,“ Lynxirr protočil oči. „Přestaňte se tvářit, jak hrozně vás tohle nudí a prostě se do toho pusťte.“
      „Ta záloha je rozdělená na všech počítačích v téhle místnosti. Dělá se to tak běžně.“ To poslední mířila na mě, protože jsem se na ni už poněkolikáté podíval způsobem jak tohle víš? „Pokud to nemám obnovovat celý den, budou ty počítače muset pracovat na plný výkon. To znamená vypnout všechno ostatní.“
      Marjo se zamračil: „Chceš vypnout všechny bezpečnostní kamery? To nejde.“
      „Buď vypneme bezpečnostní kamery ovládané z těchhle počítačů-“
      „Takže neuvidíme, cos tu dělala.“
      „Nebo,“ nenechala se Ratta vyvést z rovnováhy, „mi přikážeš je nevypnout a rozhodně mi to nebude trvat hodinu a dvacet minut.“
      Ta slovní přestřelka začínala být komplikovaná. Nevykali si předtím?
      „A jak dlouho by to trvalo?“
      „Nevím. Dlouho.“
      Plukovník vypadal, že o tom přemýšlí, ale podle svěšených ramen kapituloval už v momentě, kdy Ratta vstoupila do místnosti. „Fajn, budiž. Jestli o tomhle někdo někde najde záznam, nepřej si mě.“
      Pak se otočil a vyšel z místnosti.

      Ratta se věnovala počítačům. Vypnula kamery a všechno ostatní. V místnosti nastala téměř naprostá tma, svítily jenom obrazovky. Atmosféra téměř intimní.
      Umocnil to i fakt, že si Tigerenka sundala kabát uniformy, pod kterým měla jenom červeno-zelenou kombinézu techniků a neodmyslitelné kšíry na nářadí. Rozepla si náhrdelník se spoustou přívěsků, vlezla pod stůl a chvíli tam něco kutila.
      Na obrazovce se rozblikalo nějaké okno.
      „Buď k něčemu užitečnej a odkejvej tomu přenos dat, jo?“
      Na Rattinu přání jsem nechal na počítač přenést hromadu dat z neověřeného zdroje.
      „Ratto?“
      „No?“ Dotyčná se vyhrabala zpod stolu. Vlasy měla plné prachu a pavučin.
      „To mi chceš říct, že máš všechna data počítačů Centrály na pár flashkách?“
      „Nic takového rozhodně říct nechci. A ani jsem neřekla.“
      „Ale máš je, ne?“
      „Mám,“ pokrčila rameny, jako kdyby to nebylo trestné. „Sice jim to nahraju asi tři dny starý, ale měli by být vděční. Koukala jsem se, co mají na té záloze, a tu ten někdo dotyčný vymazal taky. Nejspíš taky omylem. Už jsem to hlásila.“
      „...Kdy ses koukala na zálohu?“
      „U snídaně.“
      „Vrtala ses v kalkulačce!“ Z nějakého důvodu jsem šeptal. Je strašně těžké křičet šeptem.
      „Vždyť jsem říkala, že jsem se koukala.“ Pak pokrčila rameny a nadhodila, že se podívá, co kdo nesmazal.
      Já prohlásil, že jdu spát, ale nakonec mi půjčila tu svojí kalkulačku. Skončil jsem u hraní tetrisu ve 3D. Nedokázal jsem překonat ani jedno z jejich TOP10Score...
      Ona hodina a dvacet minut jinak proběhly v naprostém tichu a klidu, nikdo nás nerušil. Ratta prohrabávala počítače a občas si přetáhla pár souborů k sobě, což jsem se rozhodl nekomentovat, a já za odměnu mohl hrát tetris do zblbnutí.
      Podíval jsem se jí přes rameno jenom jednou, když jí uletěla nadávka. Dívala se na soubor nazvaný PSY_TESTv2, ale mně to nepřišlo zajímavé.
      Rozhodně ne v ten moment.
      Po hodině a půl se přetáhla záloha a my byli vyexpedováni na ulici.
      Čas zjistit, kde bydlí Korv.



      * Geminova poznámka: Já bych použil přirovnání „jako na chcíplou myš“, ale felcitové jsou felinoidní rasa a vy byste se mohli zlomyslně pochechtávat a myslet si něco nemístného**.

      ** Geminova poznámka ke Geminově poznámce: To neznamená, že chcíplý myši nechutnají dobře. Zkoušeli jste už myší kebab?

      *** Ratina poznámka: Pokud jste doteď ignorovali poznámky, právě se vám to hnusně vymstilo. Příště už vám nic říkat nebudu.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /3 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      AmelieStar1
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Kibe1
      Scarecrow1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).