Duší celkem: 1079
Přítomných duší: 4
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Les
      KingKarazhane

      13. února 2017

       
      Znám já jeden les,
      utéct do něj chtěl bych,
      chci do něj utéct dnes,
      zklamaný poslední vzdych.

      Do něj bych chtěl,
      komu bych chyběl,
      sám o sebe starat
      jen bych se musel.

      Kdo by mě hledal,
      nu řekni, kdo,
      já ti odpovím,
      zcela nikdo.

      Proč by mě někdo hledal,
      já chtěl bych tam utéct,
      po svahu listím zavatém,
      po tom chtěl bych se vléct.

      Vidím ty lesy,
      oh, ty potůčky,
      život, zvěř, daleko za mnou
      života mého běsi.

      Kráčím dál, vidím,
      jak kráčím svým sněním,
      vidím duby, vidím les,
      odpadla starost, odpadl stres.

      Do něj bych chtěl,
      komu bych chyběl,
      sám o sebe starat
      jen bych se musel.

      Kdo by mě hledal,
      nu řekni, kdo,
      já ti odpovím,
      zcela nikdo.

      Kráčím dál, vidím laň,
      napřahuji ruku, nastavuji dlaň,
      přichází ke mně, hladím ji
      v tom dubovém háji.

      Po chvilce odchází
      do dálky za srncem,
      v dálce se ztrácí,
      já s prázdným srdcem.

      Chlad cítím v něm,
      kolem něj však hřeje,
      něco cítím však,
      co se to děje?

      Lživý pocit ignoruju,
      dál skrz mlázím jdu.
      Zarostlá louka,
      stmívá se, sova houká.

      Lehnu si na matku zem,
      jsem jen jejím otrokem.
      Na obloze lunu zřím,
      lesní úrodu jím.

      Spánek mě zmáhá rychle,
      jen šustění v dálce lesa,
      snad dobře se mám,
      jak do spánku klesám.

      Po ránu cítím se ztuhle,
      zem cítit na dotyk je zjihle,
      vlasy mastné dlouhé moje
      vypadají zplihle.

      A předkové pohanští
      mluví ke mně
      za světla, ve dne,
      obyvatele horští.

      Já však ignoruji je,
      jsou obrazem minulosti,
      vzpomínky, krvavé dosti,
      vlk svým druhům smutně vyje.

      Jdu dál, uvadám,
      na kolena upadám.
      Vidím na zemi jejich krev,
      ten dávných předků děsivý zjev.

      Vidím, jak je vraždí,
      to mou mysl dráždí.
      Jsou již dávno mrtvi,
      již dávno podlehli smrti.

      Chápu se kamene,
      dva kusy otloukám o sebe.
      Sekeru, tu jsem vyrobil,
      kusy dřev s ní obrobil.

      Z kusů těch dřev
      obydlí jsem postavil,
      jen co musím, beru,
      vše dělám postaru.

      Užívám si lehký poryv větru,
      nastavím tvář v jeho směru.
      Co potřebuji, pěstuji,
      o minulosti představy mě iritují.

      Nechci už jiného nic,
      nesnáším vzhled přeplněných popelnic,
      nechci vědět už nic víc,
      už do smrti nepromluvím.

      Já smířen jsem s tímto života klidem,
      každý rok půdy kus nechám ležet ladem.
      Kus zasadím, znova obdělám,
      vše jen ručně a sám dělám.

      Jsem sám, již nemluvím,
      pročpak bych hovořil sám se sebou,
      tichou škatulkou,
      člověkem bezcenným?

      Nikdo mě nehledá,
      kohopak by lákala ta zrůda bledá?
      Již po mně neštěkne ani pes,
      ani zítra, už ani dnes.
      Má duše je mrtvá,
      nechť klidně přijde běs.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).