Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 10
V krčmách: 3

      Knihovna

      Krásná literatura

      Víry
      Lutus

      23. března 2017

       
            Sluneční paprsky prosvítají listím. Ve vzduchu jsou cítit všechny vůně léta u řeky. Všemožné keře a traviny, které neumí pojmenovat, a někde až úplně vzadu sotva citelný zápach rybí hniloby. Řeka šumí stálým, uklidňujícím tempem a jí na kůži občas doráží nějaký hmyz.
            Ještě něco je slyšet. Děti. Její přátelé se svlažují v chladivé vodě. Vlasta natáhne ruku a vší silou nahrne vodu na Aničku. Dívka zaječí. Tázavě se ohlíží po matce. Žena v modrých, jednodílných plavkách krátce kývne a opět se zabere do rozhovoru s tetou, která leží na osušce vedle ní. Rozbíhá se za ostatními.
            „Ale pozor na víry!“ volá za ní matka. Ale ona ví. Slyšela to už tisíckrát.

           Už je skoro ve vodě, když uslyší pravidelný vysoký tón. Svět se rozostří. Matné, rozmazané kulisy. Kde je Vlastík s Aničkou? Máma a teta? Ostatní děcka. Všude je tak bílo. Ve vzduchu je cítit dezinfekce a moč. Zvedá ruku, aby si protřela oči. Když s ní pohne, ucítí, jak se po ní plazí plastové hadičky, připojené k loketní jamce. Co to má znamenat? Rozhlíží se kolem. Do dálky vidí trochu líp. Po pravé straně stojí kovová postel s mřížovaným čelem a bílým povlečením. Pod přikrývkou leží další osoba. Vidí z ní jen temeno hlavy, porostlé řídkými, šedivými vlasy. Chce se zvednout, aby viděla lépe na zbytek pokoje, ale sotva se o to pokusí, ostrá bolest v břiše jí v tom zabrání. Nechá toho, ale bolí to. Pořád to bolí. Do očí se jí vhrnou slzy.
           Pláče. Neví vlastně ani proč. Bolest už dávno přestala. Kdy přijde někdo, kdo jí vysvětlí, co se vlastně stalo? Napadne ji, že by se mohla pomodlit. Spojí ruce. Kůže na hřbetu ruky je tenká jako papír. Chce zašeptat slova, ale na žádná nemůže přijít. Tak posílá jen pocit. Bůh to jistě pochopí. Usíná.

           Slyší své pravidelné oddechování. Přichází k ní žena v bílém. Stojí nad ní tak, že z ní vidí jen ňadra a ruce. Zkušeným pohybem sejme zavěšený sáček se zbytky průhledné tekutiny a nahrazuje ho dalším. Zkouší něco říct. Bezzubá ústa se jen naprázdno otvírají a zavírají. Krkem neprojde žádné zachvění. Nevydá ani hlásku. Žena pokračuje k další posteli. Už ji nevidí, jen slyší. Nakonec žena otevře okénko na ventilačku a odejde.

            „Babičko,“ zašeptá kdosi. Otevře oči. Nad ní se tyčí skupina lidí. „Babičko,“ šeptá ten hlas znovu
           Poznává ho. Je to Lenka. Pavlova žena. Pavlík stojí vedle ní. Oči má zarudlé. „Mami,“ řekne jen, ale na poslední slabice se mu zvedne hlas a nepokračuje dál. Stojí tam i Jakub. Teda Milan. Jakub je Danův syn a chodí už do učení. Milan má ulízané vlasy a nervózně se ošívá. Když se jejich oči setkají, uhne pohledem do země.
           „Pavlíku,“ chce říct. Chce svého chlapečka pohladit po vlasech a přivinout ho do náruče. Tak, jak to dělala, když byl malý. Když se mu větší kluci posmívali nebo když si rozbil nos při lození po větvích. Nepodaří se jí vydat ani hlásku. Pavlík se k ní skloní, ucho je jen pár centimetrů od jejích rtů. Ale je to k ničemu. Otevírá a zavírá pusu, ale nic víc. Pavlíku… Pavlíku… Chce své dítě obejmout, ale jen lehce ruku zvedne. Pavel ji za ni chytí. Lidský dotyk. Chce se jí znovu plakat. Sevře oči nejsilněji, jak může. Když je otevře, jsou všichni pryč. Jak mohla usnout? Nebo byl tohle sen?

           Útroby se jí svírají. Ale jsou prázdné. Nepamatuje si, kdy naposledy jedla. Zvrací jen provazce hlenovitých slin a žaludečních šťáv. Zase ta bolest. Jako by jí s každým návalem někdo bodl do břicha nůž. Chce přivolat sestřičku. Někde tu bylo tlačítko. Zvonek nebo tak něco. Ale sestřička za chvíli přijde sama.
           „Co jsme to vyvedli?“ zeptá se. Možná se snaží, aby to vyznělo mile, ale pod povrchem je slyšet otrávenost v jejím hlase. Navíc s ní mluví jako s děckem. Sestra jí vsune ruku pod záda a nadzvedne ji do sedu. Kapesníkem jí utírá ulepená ústa.
           „Omlouvám se,“ podaří se jí zašeptat. Jako by to, že se pozvracela, byla její vina. Ví, že není, ale zároveň je jí to neskutečně líto. Sestra jí za chvíli přinese nový polštář. A před odchodem vymění sáček, který visí na boku postele u jejích nohou. Jeho obsah je žlutá tekutina, ale u dna sáčku má mírně narůžovělou barvu.

           Má zavřené oči. Představuje si, jak byla šťastná, když se stěhovali do většího bytu. Pavel dostal práci ve vyšší platové třídě. Všichni museli se stěhováním pomáhat – i Pavlík a Daneček, i když byli ještě malí. Křičela tehdy na ně. Dělali hlouposti a ona se bála, že rozbijí talíře. Takoví krásní chlapci to byli. A moc hodní. I když občas zlobili. Pak vyrostli, oženili se a odešli. Najednou jí bylo smutno. Zhluboka vydechla a otevřela oči. Přes uličku vidí prázdnou, důkladně ustlanou postel. Paní, co tam ležela, už tam neleží.

           Dívá se na postavy nad postelí. Pavel a Lenka. Syn má v očích nepřítomný výraz. Lenka ho jednou rukou drží za ruku a druhou ho hladí po rameni. Něco říká. Když uvidí, že se probudila, pokusí se usmát. Pavel se vymaní z manželčina sevření a nakloní se k ní. Lenka se stáhne do pozadí.
           „Ahoj mami,“ zašeptá, „starají se tady o tebe dobře?“
           Ona mu neodpoví. Místo toho se ho zeptá na to, co ji teď trápí nejvíce. On jí napoprvé nerozumí, tak mu to zopakuje.
           „Kde je Daneček? Jak se mu daří?“
      Přes Pavlovu tvář na chvíli přejede rozčilení, ale hned se uklidní.
           „Má se dobře, mami. Má teď hodně práce. Já už taky musím jít,“ dal jí pusu na čelo, vzal Lenku pod paží a odešel.
           Neměla se ptát. Ví, že se neměla ptát. Zůstal by déle, kdyby se nezeptala? Nevěděla. Nezáleželo na tom. Byl pryč.

           Sluneční paprsky prosvítají listím. Ve vzduchu jsou cítit všechny vůně léta u řeky. Všemožné keře a traviny, které neumí pojmenovat, a někde až úplně vzadu sotva citelný zápach rybí hniloby. Řeka šumí stálým, uklidňujícím tempem a jí na kůži občas doráží nějaký hmyz.
           Ještě něco je slyšet. Děti. Její přátelé se svlažují v chladivé vodě. Vlasta natáhne ruku a vší silou nahrne vodu na Aničku. Dívka zaječí. Tázavě se ohlíží po matce. Žena v modrých, jednodílných plavkách krátce kývne a opět se zabere do rozhovoru s tetou, která leží na osušce vedle ní. Rozbíhá se za ostatními.
           „Ale pozor na víry!“ volá za ní matka. Ale ona ví. Slyšela to už tisíckrát.
      Chvíli po sobě cákají u břehu, ale pak kluci plavou na druhý břeh. Ona a Anička plavou za nimi. Kluci ze břehu něco volají. Naprosto bez varování se nad ní zavře hladina a ona se nadechne vody. Snaží se něčeho chytit, ale nenachází oporu.
           „Já tady teď umřu,“ pomyslí si nešťastně děvče. Údy jí slábnou. Vzdává to. Zrak se jí mlží. Pak přijde Nic.

           Probouzí se. Neumřela. Hodiny ukazují půl šesté. Konec návštěvních hodin. Pavlík nepřišel.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /8 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Hrun1
      Kanyapi1
      Kibe1
      Scarecrow1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).