Duší celkem: 1022
Přítomných duší: 3
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Krog II
      Tufak

      7. února 2006

       
      Vzali jsme celé nádrže paliva a shromáždili jsme je v Oáze. Vzali jsme celé tuny jídla a shromáždili jsme je v Oáze. Vzali jsme všechno, co máme, a shromáždili jsme se v Oáze. Je nás kolem tří set. Jsme lékaři, pošťáci i děti. Ale všichni jsme vojáci. Bojujeme ve zvláštní válce - o přežití. O život v jediném nám známém zdroji života ve velké poušti. Chceme mír. Ale nemáme ho. Jedna z obyvatelek Oázy byla postřelena neznámými ozbrojenci. V poušti na východ od naší osady byla prolita krev. Někdo se chce prodrat sem, využívat naše palivo a jíst naše jídlo. Nemáme na výběr. Pokud se nedohodneme, přijde boj. Boj o naši řeku, stromy, trávu a modrou oblohu.

      Václav Theodor Holzmann, nebo taky Vašek, dokončil svou řeč před všemi Oázany. Nebyl jejich vůdce, ale řečník, který plnil funkci obecního rozhlasu. Jeho všichni poslouchali. Ten, kdo řídil Oázu, byl podstatně mladší. Holubovec, bývalý armádní seržant, byl mezi lidmi velice oblíbený. Díky němu bylo pobývání v Oáze spíše vojna. Ovšem ne vojna přísná. Mezi lidmi vlastně dovolil vše, ale trval na tom, aby každý uměl zacházet se zbraní, měl jednu a rozuměl vojenským způsobům a taktikám. V poslední době trval na prozkoumání pouště. Doufal v nové spojence, kteří přežili. Místo toho zjistil, že se někdo chystá jeho osadu vyvraždit. Když ho lidé vídali chodit po údolí, byl rozrušený. Když ho někdo pozdravil, usmál se, ale nuceně. Býval oporou celého společenství.

      Oáza nebylo jedno malé místo v poušti. Traviny se nacházejí padesát kilometrů na východ i na západ. Deset kilometrů pak pokrývá hustý les. Uprostřed je řeka, která přináší vodu z dalekých hor. Takovéto pásmo se táhne stovky kilometrů, možná víc. Nikdo neví. A na jednom jediném místě se nachází Oáza. Skupina dřevěných domků a jeskyní na travnatém svahu táhnoucí se až dolů k řece. Svah naproti už není zdaleka tak prudký ani vysoký. Romantický výhled na občasné koruny stromů. Z druhého pohledu perfektní místo pro ostřelování. Všude jinde v tomto pásmu je neproniknutelný les, nebo spíše prales. Je až neuvěřitelné, jak ty stromy rostou, když jsou v ohrožení.

      Petr se vytrhl ze zamyšlení. Protože ale zjistil, že není nic jiného na práci, zamyslel se znovu.
      ‚Je to celé hloupost. Pás je dlouhý dost pro všechny. A jídla ani pití ti příchozí málo nemají. Hlavně ne jejich sušeného ovoce a masa, kterého měli plné batohy. Když přijdou jediným možným směrem, nemají šanci. A třeba se vůbec střílet nebude. Třeba se to vezme jako hloupé nedorozumění a nakonec se tu utáboří vedle nás, najdeme společnou řeč a budeme žít blaze. Třeba.‘
      Rozhlédl se. Žil spolu s dvěma muži kolem třicítky, jmenovali se Vlasta a Pavel. Nebyli pro něho jako rodiče, ale kamarádi. Často tady za oknem hrávali všichni tři karty. Hráli by je i teď, pokud by oba Vlasta i Pavel nebyli někde na stráži. Bylo dopoledne, takže oknem přicházely ve velkém množství sluneční paprsky. A příšerně ho bolela hlava.
      Někdo zatloukl na dveře. „Kdo je tam?“
      „To jsme my!“ zaburácel někdo za dveřmi. Petr neměl možnost ani snahu vybavit si podle hlasu, kdo to může být. Bolela ho hlava.
      „Dále...,“ zahučel. Dveře se zatřásly. Držely pevně. Pak se mírně nadzvedly a začaly se otevírat.
      ‚To bude někdo, kdo sem chodí často. Tyhle dveře umí otevřít málokdo,‘ pomyslel si Petr a vzhlédl. Uviděl Lukášovu a Janinu hlavu.
      „Ahoj,“ řekla Jana.
      „Ahoj,“ kývl Petr.
      „Přišli jsme ti poděkovat, Petře,“ nadhodil Lukáš.
      „Za co?“
      „Pokud ti tvoje včerejší nervové zhroucení nevymylo mozek,“ usmála se Jana, „tak jsi nám včera zachránil život. Mně i Lukášovi.“ Petr si teprve teď všiml, že Janina ruka je v obvazech - trochu inteligentněji uspořádaných než ty Petrovy včerejší.
      „Ale to nestojí za řeč.“
      „Stojí, Petře...“ namítl Lukáš.
      „Co ruka?“ převedl téma na jinou kolej Petr.
      „Už je dobře,“ přikývla Jana. „Doktor tě prý bude chtít vidět.“
      „Nepůjdem se projít?“ otázal se Petr a vstal. „Potřebuju k řece napít se. Strašně mě bolí kebule.“
      „Proč ne?“ odsouhlasil jeho návrh Lukáš.

      Cestou potkali mnoho lidí, kteří je různorodě oslovili. Někteří pozdravili, druzí se optali, jak že se naši dobrodruzi mají, další si neodpustili poznámku o hrdinství a údajných třech mrtvých nepřátelích pod jejich nohama. Když konečně po vyšlapaných klikatých cestičkách došli až dolů k řece, uplynulo skoro čtvrt hodiny. Slušný výkon, na pár desítek metrů. Petr se sklonil, opláchl si obličej a pak začal pít. Srkal vodu, dokud už dál nemohl. Předtím se cítil vyschlý.
      „Hej, Lukáši!“ ozval se neznámý hlas.
      „No?“
      „Pojď sem, potřebuju to tu podržet na druhý straně.“
      „Už jdu.“
      Lukáš se rozběhl po pobřeží. Naproti němu stáli nějací muži, co experimentovali s přestarým a polovičním jízdním kolem. Jeho dynamo bylo připojeno na miniaturní lopatkovou turbínu ponořenou v řece.
      „Vidíš ten fingl? Z toho by moh bejt proud! Vem, prosím tě, tenhle klacek a drž ho z druhý strany jak já.“
      Lukáš vkročil do vody. Byla vlažná jako před dvěma hodinami napuštěná lázeň. Zachytil rovnou větev, na které turbína držela.
      „Turbína se točí! Jo! Co říká ten tvůj přístroj, Jendo?“
      „Hovno.“
      „V čem je problém?“ nadhodil bezmyšlenkovitě Lukáš.
      „To se právě snažím zjistit, mladej. Turbína jede, převod v tom je, že by něco v obvodu? Nebo že by to dynamo samotný mělo dost. Ne, už to vidím. Je to tu vypadlý...“
      „Je v tom proud! Je v tom proud...“ zaradoval se chlapík u měřiče napětí.
      „Einsteine, třes se,“ usmál se Lukáš.
      „Ještě to bude potřebovat hodně práce,“ kývl chlapík. „Taky ani nevím, čéče, k čemu nám bude tenhle slabej jednosměrák dobrej. Aspoň něco. Díky za asistenci, Lukáši.“
      „Není zač,“ řekl Lukáš při výstupu na suchou zem.

      Slunce zapadalo a barvilo stromy na protějším svahu do sytě oranžova.
      Byli tam tři - Jana, Petr a Lukáš. Povídali si. Bylo jedno. o čem - mleli jedno přes druhého. Ale to bylo vedlejší. Hlavně, že si povídali. Byli v malém domku, velikém jen pro postele postavené proti sobě, kde Jana s Lukášem žili. Když byly zavřené dveře a petrolejová lampa byla zhasnutá, byla tu černočerná tma. Teď ale byly dveře otevřené, a tak byly sytě oranžově zbarvené stromy na protějším svahu dobře vidět. Byl tu pěkný výhled - dole se klikatila řeka a domky jiných obyvatelů Oázy rovnoměrně pokrývaly svah. Procházeli tudy různí lidé; tu starší člověk se psem, tu malý kluk.
      „Bude zase zima. Čtyři léta,“ vydechnul Lukáš.
      „Co?“ neporozuměl Petr.
      „Už to bude čtyři roky, co je všude kolem poušť,“ upřesnila Jana velice tiše. Skoro neslyšně.
      „Kdy jste se vy dva potkali?“ zeptal se Petr tiše po delším mlčení.
      „Když to vezmu kolem a kolem,“ začal Lukáš, „začátek tohohle celýho blázince a já s Janou...“
      „V ten den jsem měla s tímhletím rande,“ zasmála se Jana, když ukázala na Lukáše zdravou rukou.
      „Jo takhle,“ usmál se Petr.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /11 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aug1
      DonSimon3
      Ferro_the_King2
      HadejKdo2
      Holyan1
      Horyn3
      Jakub.s3
      Jase2
      Jon3
      Kanyapi2
      Lutus3
      Nefer1
      Perilan2
      Teranell4
      Trpasle2
      Winitar2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).