Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Bestie II
      Teranell

      5. února 2007

       
      Catigerne, tohle jsi fakt zvoral. Nebýt tebe, už dávno bych netrčela v tomhle zavšiveným pelechu, v hostinci, kterej nemůžu vystát, v pokoji, co by se stejně tak hodil pro chlívek sviním, a na kavalci, kterej kromě pohodlí slibuje snad všechno, dva pluky štěnic a blech nevyjímaje.
      S otráveným povzdechem se posadím a spustím bosé nohy na zem. Studená prkna podlahy spolehlivě zaženou poslední zbytky rozespalosti a já se – snad už ze zvyku – zašklebím. Leykan, jako vždy položený na stolku vedle postele, aby byl v případě potřeby hezky po ruce, mi odpoví tichým zavrčením. Venku je ještě tma, což znamená, že se přinejmenším ještě hodinu budeme těšit z jeho okouzlující a příjemné společnosti.
      „Taky tě miluju,“ utrousím kousavě k uvězněnému démonovi, okatě ignorujíc nazlátlou barvu, kterou se rozsvítily jindy začernalé hranaté runy na čepeli a jantar zasazený do ohlazené kulaté hlavice. To dělá vždycky, když se naštve. Parádní hračka pro lidi, co si potrpí na okázalost.
      Ještě nahá přejdu k cínovému umyvadlu na stole v rohu místnosti a když si opláchnu krk i obličej, vycením zuby na svůj odraz v zrcadle. Mokrou dlaní setřu z hladkého skla nános prachu.
      Jen se na sebe podívej, vypadáš jako šašek.
      Protáhlá, hřívou kůstkami ozdobených havraních vlasů lemovaná tvář na mě ve světle svíčky civí jako umrlec. Roky masakrů a bitkaření se na mně tvrdě podepsaly, a to nejen vlčími rysy v kdysi hezkém obličeji a sítí jizev na vypracovaném těle. Před zlostným ohněm žhnoucí hlubinou očí raději sklopím pohled. Takhle jsem dopadla.
      Perfektní povzbuzení do novýho dne.
      V rychlosti se začnu oblékat. Trochu mě sice zdrží zapínání kostěných náhrdelníků a náramků, ale když po chvíli s pláštěm a kuší přehozenými přes rameno a Leykanem v pochvě u pasu vyjdu ven na chodbu, spokojeně můžu konstatovat, že ještě nezačalo ani svítat. Teď se jen postarat o zbytek tlupy.
      Neomylně najdu pokoj, ze kterého se celou noc ozývalo čtyřhlasné hromové chrápání, ale když zvednu ruku, abych pěstí zabušila na dveře, zarazím se. Ne, takovou shovívavost si přece nezaslouží.
      Zlomyslný úšklebek mi roztáhne rty od ucha k uchu. Buzení - neboli buzerace – á la Havrana, to bude to pravý.
      Zkusmo stisknu kliku a když zjistím, že není zamčeno, odložím plášť i zbraň na podlahu a potichu se vkradu dovnitř. Jindy bych si na to nejspíš netroufla, přece jen mám dost rozumu a pudu sebezáchovy na to, abych věděla, že pokud nechci skončit s kudlou v břiše, plížit se po pokoji, ve kterém spí někdo z Perutí, je poslední věc, kterou bych měla dělat. Jenže to by taky, dobytci, nesměli včera večer tak chlastat.
      Trhnutím rozrazím okenice a zvuk pohoršeně kvílících zrezlých pantů nádherně doprovodí tlumené žuchnutí, jak někdo za mnou leknutím spadnul z postele.
      „Vstávat, prasata!“ zařvu a ze dvou nejbližších strhnu deky.
      „Do hajzlu, co si sakra myslíš, že děláš?!“ zakňučí Morten na zemi a se zmučeným výrazem se chytí za hlavu.
      “Ranní ptáče,“ usměju se zeširoka a Jorunnovo ,do pekáče´ odměním pohlavkem, než s hranou grácií vyklidím pole.

      Caelan spal ve vlastním pokoji tak jako já. Fajnovka nebo posera, když je mu zatěžko být v jedné místnosti se zbytkem party.
      Dveře se otevřou sotva vteřinu poté, co do nich kopnu. Elf už je oblečený a na rameni si nese všechny svoje věci včetně sedla. Škoda – docela jsem se těšila na ten pohled, jak za námi nevítaný společník poběží po vlastních.
      Ležérně se opře o rám dveří.
      „Čím mohu dámě posloužit?“ Na rtech mu pohrává ironický úsměv a navzdory včerejšímu varování se mi jeho oči propalují až někam do lebky.
      Tak my si chceme hrát? Fajn.
      „Kupříkladu zvednutím své vznešené prdele a dopravením již zmíněného dolů do hospody. Odjíždíme,“ odvětím medovým hláskem, který zní tím nebezpečněji, oč míň se ke mně hodí. Seberu ze země plášť i kuši a když se narovnám, lusknu mu prsty před obličejem.
      „Něčemu jsi nerozuměl?“
      Nehne ani brvou, ale když odcházím, s klidem bych se vsadila, že se mě právě pokouší zavraždit pohledem.

      Krčmáře vyhnal z pelechu randál, který jsme nadělali při našem skromném budíčku, a tak jsem na snídani nemusela čekat déle, než by mi bylo milé. Sotva se na židle vedle mě s hekáním a bolestným funěním složili Had s Mortenem, na stole se objevila vrchovatá mísa plná pečených žebírek a chleba. Co na tom, že je to zbytek od včerejší žranice.
      „Sakra, dejte to pryč. Nemůžu to ani vidět,“ zkroutí Morten obličej ve znechucené grimase. Vyspinkal se nám dozelena, koukám. Kdoví, co všechno včera vychlastal. Soudě dle barvy jeho obličeje toho bylo víc, než kolik by na jeden zátah vypil pár volů.
      I když, ne že by v tom byl nějaký rozdíl. Dobytek jako dobytek.
      „Něco bych ti řekla, ale zase by ses nasral,“ utrousím a zakousnu se do flákoty masa, pro všechny případy tvrdé jako podešev… Jo, to mi připomíná, že bych si měla dát znova podrazit boty. K čemu všemu se tyhle zaplivaný pajzly nehodí.
      „Ale ušákovi chutná, koukej,“ uchechtne se Had, oči zabodnuté do Caelana. Naneštěstí pro elfa v tom nebyla ani špetka jeho obvyklého tupě veselého humoru.
      „Nech ho, nebo se na nás bude zase tak zle koukat.“ Morten se popichování – jak jinak – okamžitě chytá.
      „Leda kulový. Přece se neleknu takový vychrtlý stromošoustský prdelky.“
      „Prdelky? Hej, a já si říkal, co ten novej dostane za přezdívku.“
      Tak. Kluci se jako obvykle uchylují ke své oblíbené zábavě – provokaci. Totiž, dělají, jako kdyby tam Caelan vůbec nebyl, a smějí se na jeho účet.
      Lhostejně přihlížím. Docela by mě zajímalo, jak to dopadne. Výraz profesionálního masového vraha jde ušákovi většinou na jedničku, teď se ale tváří, jako kdyby se ho to všechno vůbec netýkalo. Nevzrušeně okusuje jednu z kostí a na ty dva se ani nepodívá.
      „No jasně. Ty jsi neslyšel, jak si tam ti dva spolu vrkali?“
      A koukejme. Žárlivá scéna je na světě.
      „Ale jo. Vznešená prdelka.“
      „Stromošoustská,“ doplní Had a oba se začnou řehtat jako koně.
      „Budeš to ještě jíst, prdelko?“ zahýká blonďák a natáhne se přes stůl k míse s masem. „Já jen, abych si nemusel špinit ruce nějakým šmejdem-„
      Nedomluví. Tohle je věc, kterou asi nikdy nepochopím. Nestačím ani mrknout a Hadovi mezi prsty zadrnčí rozkomíhaná čepel do stolu zabodnutého vrhacího nože. Povyk kolem okamžitě utichá. Nepostřehla jsem, že by Caelan sahal k opasku po rukojeti, a tuplem že by se napřáhnul, aby nůž hodil – i přesto je zbraň zaražená do desky málem až po střenku a oba vtipálkové jenom vyjeveně civí.
      „To bylo sakra dobrý,“ zabručí Jorunn s plnou pusou, než se dá opět do řeči s Antainem.
      „Nebylo. Netrefil,“ odvětím suše, okatě ignorujíc blonďákův ublížený pohled.
      „Odpusť,“ protáhne elf směrem ke mně sametově a vytrhne štíhlou dýku z bytelné dubové desky, až celý stůl nadskočí.
      Bod pro tebe, prdelko…
      Zbytek naší časné snídaně se odehrává v klidu. I takový tele jako Had má dost rozumu na to, aby Caelana dál neprovokoval, věda, že co do postřehu a mrštnosti se s ním nemůže rovnat. Jen po něm sem tam šlehne zlým pohledem, který slibuje zapřísáhlou nenávist a věčnou rivalitu.
      Idiot žárlivej.
      „Jsme dneska nějací strašidelní, co?“ vstanu a výmluvně plácnu blonďáka po rameni, než zamířím ven na dvůr. Do obličeje mě jako rána kladivem uhodí mrazivý zimní vzduch, a tak si spěšně zapnu pod bradou huňatý plášť z vlčí kožešiny a zpoza opasku vytáhnu pár černých rukavic. Přes upnuté kožené kalhoty mě zastudí sníh, když se prodírám po kolena vysokou vrstvou toho svinstva ke stájím. Za mnou už se do hrobového ticha spícího městečka nese Mortenovo vítání nového rána.
      „Kurva, to je ale klendra! U Kaleviasových koulí, nikdy nepochopím, proč jsi nás sem táhla zrovna teď!“ Podle všeho už mu otrnulo.
      Natáhnu si kápi, i tak mi ale pára, v obláčcích stoupající od úst, okamžitě zamrzá na řasách a na obočí. Škodolibě se zakřením při představě, jak příjemná musela být ta ranní rozcvička.
      Dveře se zabouchnou a celý dvorec tak utone v nafialovělé černotě. Kromě nás snad ještě všechno živé spí. Zbytek bandy mě dožene zrovna ve chvíli, kdy se opřu do vrat stájí. Ani se nepohnou, závora je nejspíš zastrčená zevnitř. Zabuším na lety zčernalé a ztvrdlé dřevo pěstí a když se nic neozývá, otráveně si kopnu. Rána jako prásknutí biče, tam vevnitř to muselo vzbudit i mrtvolu.
      „Tak vstávej, palice zahnojená,“ zabručím na pacholka. Zevnitř se ozve nejdřív hluboké temné vrčení, pak hluk odstrkované závory a vzápětí se ve škvíře mezi oběma křídly objeví pobledlý chlapecký obličej. Po nohou se mi vrhne chlupatá černá potvora, nejspíš hlídací pes, kterého nechtěli nechávat venku na mrazu, ale díky příliš krátkému řetězu, který pacholek pevně svírá v ruce, se zadrhne uprostřed skoku.
      „Paní?“ zablekotá kluk a poděšeně couvne ode dveří.
      „Drž si toho čokla, nebo z něj udělám paštiku,“ vycením zuby, když se prosmýknu dovnitř. O hryzanec do zadnice vážně nestojím. „A rozsviť, nechci si tu zlámat hnáty.“
      Přesnější by bylo říct ,nechci, aby mi Vangel zlámal hnáty´, ale přece si nebudu kazit pověst.
      Naši koně jsou až úplně vzadu. Pět mohutných válečných hřebců, přesně takových, jaké používají jednotky obrněné těžké jízdy. Vzteklé mrchy s výcvikem bojových psů.
      Ještě chvíli počkám, než kluk roztřesenými prsty rozžehne lampu a milostivě vykročí za mnou uličkou, která rozděluje dvě řady širokých stání. Většina zvířat už je vzhůru; zvědavě otáčejí hlavy za světlem a přešlapují, v zacuchaných hřívách stébla slámy. Svižným krokem míjím jeden koňský zadek za druhým a zastavím se až na konci, kde se na úvazcích nervózně trhá impozantní šedivý grošák s černou hřívou, nohama i ohonem. Zbytečně se nezdržuju; přestože mu i se svou nemalou výškou sotva vidím přes hřbet, beze strachu se prosmýknu kolem bijících kopyt a chytím hřebce za ohlávku, načež mi vedle ucha s cvaknutím klapnou zuby.
      Navléct koně do sedla a postrojů bývá zábava na hezkých pár minut, zvlášť když má jeden místo prstů rampouchy. Nadávky a klení nesoucí se z vedlejších stání mě ujistí, že ani ostatní nezahálejí. Pacholek s vyvalenýma očima couvne až ke stěně; přeci jen zvíře, kterému saháte sotva po hrudník, ve vás dokáže vzbudit nemalou dávku respektu.
      „Ber všechno, nevracíme se,“ houknu ještě na Mortena s pohledem upřeným na tlumoky, které nechal ležet pod žlabem. Škleb, kterým mě počastuje, jen co zpoza hrazení vykoukne jeho střapatá kštice, by se rozhodně nedal zapsat do dějin jako jeden z nejpřívětivějších.
      „Si ze mě děláš srandu, ne?“ Ten zpola namíchnutý, zpola vzdorovitý tón mi už z principu hne žlučí. Ohlédnu se přes rameno, obočí nad kořenem nosu spojené v jednu úzkou, zamračenou linku.
      „Něco se ti nezdá?“
      „No to bych řek, k sakru!“ Hlas mu přejde v drsné zavrčení. Stín, který před chvílí sklonil kropenatou hlavu ke zbytkům slámy na podlaze, podrážděně zastříhá ušima.
      „Jako kdyby nestačilo, že nás táhneš do týhle prdele světa a děláš z nás bandu poskoků. Ne, teď se ještě musíme vláčet po všech čertech v tý svinský zimě, když přimrzá i jazyk k patru!“
      „Mám dojem, že by ti to jen a jen prospělo,“ ozve se Jorunn, který celou scénu sleduje opřený o jeden z vázacích sloupů. Umlčím ho rázným, odmítavým gestem ruky. Tohle si chci vyřešit sama. V celé stáji zavládne hrobové ticho, rušené jen občasným zafrkáním nebo křísnutím podkovy o dláždění.
      „Uvědom si laskavě, že nejseš Havrana.“
      Dík za upozornění, blbečku! Tak tohle mě opravdu dožralo a soudě dle nesouhlasných obličejů okolostojících v tom ani náhodou nejsem sama. Dokonce i pohodář Antain je zjevně toho názoru, že tentokrát to Morten doopravdy přehnal. Sice nejsem nějaká citlivka, která by se rozbrečela při vzpomínce na zašlá přátelství, ale když ten trouba vypustí z kusny jméno mé drahé ďábelské sestřičky, protivně to zabolí.
      Sebevědomě postoupí vpřed a ani už se nesnaží skrývat arogantní, přezíravý úsměv. Tón mé odpovědi je mrazivý.
      „Řekni mi něco, co ještě nevím. Máš dojem, že bys to zvládal líp?“
      „To bych teda řek.“
      „Neslyším, řekni to ještě jednou.“ Založím si ruce na prsou, aby se mi vzteky netřásly.
      „Říkám-“
      „Říkám, neslyším,“ přeruším ho znova a zvýším hlas. Tentokrát konečně popojde až ke mně. Skoro se dotýkáme nosy, když s uspokojením zaregistruji, jak mu nervozitou cuká koutek úst.
      „To si teda piš!“
      Hned je mi jasné, že na ten šokovaný výraz v okamžiku, kdy mu kopancem podrazím nohy a drapnu ho za krkem za límec kabátce, jen tak nezapomenu. Rozbít tou jeho škeblí škraloup ledu, který se přes noc utvořil v nejbližším korytě, je pak otázka dvou vteřin. Kolem se obloukem rozstříkne voda, Vangel zavřískne a předníma jen o vlas mine Mortena, který se mi mrská pod rukama.
      „JÁ si to nemyslím!“
      Pravačkou zašátrá po dýce na opasku, ale tvrdý rýpanec kolenem do žeber a zkroucené zápěstí ho přinutí, aby toho ve velmi krátkém čase zase nechal. Když ho pustím – přesněji řečeno vytáhnu ze žlabu za vlasy na zátylku a odstrčím, až se hlavou praští o nejbližší trám a sjede do špíny na zemi –, okamžitě začne kašlat a dávit vodu, zhroucený na všech čtyřech jako hromádka neštěstí. Z rozkousnutého rtu mu po bradě stéká krev.
      „A teď mě dobře poslouchej, ty hrdino,“ zasyčím, když se nad něj skloním. Nejdřív ke mně zdvihne zarudlé oči, vzápětí se ale raději jako zpráskaný pes podívá jinam.
      „Řeknu ti to stručně. Sereš mě. Sereš mě a nejsem v tom sama. Od rána do večera poslouchám tvoje blbý kecy, to, jak fňukáš, že se ti zase jednou něco nelíbí, a zároveň tě musím hlídat jako malýho rozmazlenýho fracka. A co ty na to? Tuplem nás dostaneš do ještě většího průseru než posledně. Takže na rovinu, milej zlatej. Buďto drž hubu a krok, nebo si sbal svejch pět švestek a zmiz. Aspoň nám odpadnou starosti, co se stane s tou tvojí zabedněnou palicí, jestli Belenos nebude spokojenej,“ dodám ještě zlomyslně na závěr a vycením zuby.
      „Ne, nejsem Havrana. Nemám péči o nevěrný děvky.“

      O pár minut později vyjíždíme těžkou dubovou branou ze dvora hostince, doteď tmavého a spícího pod sněhovou čepicí. Dosud neudusaná vrstva čerstvého prašanu bezpečně tlumí dusot okovaných kopyt, a tak je široko daleko jediným zvukem jen vrzání postrojů nebo táhlé zakvílení větru. Leykan je kupodivu zticha, jen občas se jílec zachvěje nebo se puklý jantar zaleskne v očekávání další krvavé bitky. Těší se stejně jako já, to se musí nechat.
      „Jak chceš projet kolem stráží?“ sykne Jorunn, který jede hned za mnou.
      „Vezmeme to východní branou, ta je otevřená i přes noc.“ V duchu děkuju všem bohům za to, že znám tuhle díru líp než vlastní boty. Staroch uznale pokývá hlavou.
      „Přinejhorším můžeme tvrdit, že si nás najala na doprovod tadyhle slečna,“ zašklíbím se přes rameno na Mortena, který se hrbí v sedle s hlavou zabalenou do šátku a kožešinového límce. Výmluvně mi pokyne pěstí a já se zachechtám.
      Na nose mě zastudí první ranní vločka.
      Vypadá to na slibnej den.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /51 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Angeluss1
      DonSimon1
      Extremer1
      Heldret1
      Holyan2
      Christopher1
      Jon3
      Kanyapi2
      Milwa1
      Mofik2
      Nefer1
      Perilan1
      Perun.hromovladce1
      Rinoli1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).