Duší celkem: 1091
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Hrušeň
      Nonsence

      16. ledna 2011

       
      Nespěchám, na všechno je ještě dost času. Na roce nebo na dvou jen tak nesejde. Co je to oproti věčnosti vesmíru? Měsíc mi svítí na cestu. Kulatý, zářivý, veliký. Jdu po nepokosené louce, probírám se prsty vysokou trávou, naslouchám šumu stébel v půlnočním větru. Jsem bos, jsem nahý. Ač jindy červenám se studem a nahota mi není vlastní, teď je mi to jedno. Snad je to nocí, snad lahví vína. Daleko přede mnou se rýsuje silueta. Vysoký, košatý strom bez listí. Je mrtvý. Nemluví, jen šepotá ve větru, jen se mračí a mrzoutsky brblá a vrže jako nenamazaná zahradní branka. Zdá se blízko, ale není. Je tak blízko nebo tak daleko, jak chci, aby byl. Ostré kamínky mě píchají do nohou. Jdu, jdu pomalu, ale rozhodně, zastavit se nemůžu. Zůstat stát znamená bát se, nevědět, co vědět potřebuju.

      Vítr v koruně staré hrušně slyším víc a víc, přibližuju se. Kmen stromu je popraskaný, zvrásněný hlubokými rýhami. Pamatuje stovky takových jako já. Pamatuje si mě i z minula. Už jsem u něj několikrát byl. Ten starý strom není cíl, není ani odpověď, ale je cesta. Je její součástí. Okolo kmenu toho starého stromu je lano. Na první pohled ztrouchnivělé a mírně svěšené, ale není to tak. Člověka udrží, vím to, protože jsem to už zkoušel. I když vypadá staře, i když je natažené nad propastí, i když se po pár metrech ztrácí v mlze. Vím i, co je na jeho konci.

      Prozatím vždycky jsem propast překonal. Je hluboká a temná a není z ní návratu. I teď to zvládnu, sil na to mám dost. Nebojím se propasti. Spíš toho, co se stane, až ji přejdu. Až se krok za krokem, pomalu, udržuje rovnováhu, došourám přes mlhu na druhý břeh.

      Jako bych zase viděl ten obrys. Jsou to dveře. Nejsou zamčené, nikdy nejsou zamčené. Když je otevřu, dozvím se pravdu, a pravda někdy bolí. Popravdě prozatím vždycky bolela, protože na druhé straně nikdo nestál. Pravda bolí, pravda je odpovědí na nevyslovenou otázku. Pravda tíží. Nikdy to ale není tak hrozné jako nevědomost. Ta tíží ještě mnohem více. Stokrát, tisíckrát více. Až k těm dveřím zase dojdu, zklidním dech, zatnu zuby a pak otevřu. Ale ještě tam nejsem. Ještě zbývá dost šouravých kroků. Pomalých, opatrných.

      Pokud otevřu a nikdo tam nebude, nikdo na mě na druhé straně těch dveří z hruškovníku nebude čekat, vydám se kupředu. Projdu jimi a půjdu dál. Půjdu až na rozcestí. Když se vydám jedním směrem, čeká mě dlouhá cesta a třeba už tohle místo nikdy nenavštívím, třeba ne. Třeba jen dokud zase nedojdu k rozcestí. Když se vydám tím druhým, dojdu zase na louku s hrušní, hrušeň s lanem, s lanem nad propastí, s propastí, co na jejím druhém břehu stojí dveře, dveře, co čekají, až je otevřu.

      Ještě nikdy za těmi dveřmi nikdo nestál, a tak jsem se na cestu musel vydat sám. Tentokrát bych si přál, abys na mě za těmi dveřmi čekala, lásko…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /6 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Fenra2
      Kanyapi1
      Lutus1
      Teranell1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).