Duší celkem: 1087
Přítomných duší: 9
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Pomsta - Nepřátelé
      Perilan

      2. března 2006

       
      Hejno luňáků vyděšeně vzlétlo, prach a spadané listí se zvířily pod kopyty koní. Oba dva muži přitáhli uzdy a zastavili svá zvířata, obezřetně se rozhlížejíce po nepřehledných stráních. Kočár jel kus za nimi, doprovázen dalšími dvěma jezdci.
      Boční stezka vedoucí po strání nahoru byla zakrytá větvemi a houštím. Ničeho si nevšimli. Stál nad nimi, kryt stínem stromů. Jeho kůň nervózně, tiše pofrkával. Založil první šíp a zamířil. Dva vpředu se tiše bavili, vozka neklidným pohledem sledoval okolí. Zadní stráž znuděně čekala. Vypuštěný projektil téměř neslyšně sykl, vozka se chytil za krvácející hrdlo. Šíp proletěl skrz. Koně v zápřahu podrážděně zaržali. Štěbetání ptáků přerušily rozrušené mužské hlasy a řezavé zvuky zbraní vytahovaných z pochev. Zvolna, beze spěchu, vytáhl z toulce na zádech další šíp. Zeširoka se rozkročil, hnědá pochva u pasu se lehce zhoupla. První z předsunuté hlídky stočil vytřeštěný pohled dolů a křečovitě si stiskl zkrvavené břicho. Nevydržel v sedle dlouho.
      Zbylí tři si všimli jeho pozice a zatarasené cesty. Odhodil luk do listí a naskočil na koně. Vytaseným mečem naplocho plácnul zvíře po zadku a vykřikl.
      Hřebec snadno odhodil větve stranou. Prudce bokem narazil do prvního muže před sebou a srazil ho ze sedla. Úder si šetřil pro druhého. V rychlosti koňského cvalu se zeširoka rozmáchl a ťal projíždějícího jezdce do boku. Nevykřikl, na malou chvilku se ještě udržel na hřbetu svého zvířete.
      Nad stromy zakřičelo káně.
      Poslední byl dobrý šermíř. Blokoval jeho první úder a sám stačil ještě jednou udeřit. Pohyb protivníka byl příliš rychlý, čepel rozsekla sedlo těsně za ním. Kůň pod silou rány zakolísal a shodil ho na zem. Neobratně dopadl do bláta, ale dovedl se rychle zvednout. Soupeř prudkým přitáhnutím uzdy otočil koně proti němu a kopnutím do slabin ho popohnal vpřed. Neobrátil se na útěk, pevně obouruč chytil meč. Koutkem oka zahlédl prvního, jak se zvedal z houštin. Muž před ním zahalekal a napřáhl se. Na poslední chvíli provedl pěší obrat opačným směrem a sekl po jezdci, který se přehnal kolem něj. Letící čepel ho v úrovni očí těsně minula. Kůň se o vlastní vůli otočil a mrtvý z něj bezvládně spadl.
      V šermířském postoji se postavil před prvního. Vypadal roztřeseně, hnědé oči ho nejistě pozorovaly ze zarostlého obličeje. Štíhlý muž stojící naproti už dávno v boji ztratil plášť. Oči barvy antracitu plály sžíravým ohněm, několik pramenů prošedivělých vlasů měl spjatých měděnými kroužky. Při pohledu na zašpičatělé boltce uší se do posledního obránce zakousl mrazivý strach. Rozehnal se po něm jednoručkou jako první. Neznámý útočník odskočil a dál čekal. Uhnul další ráně, odrazil čepel protivníka stranou a protichůdným pohybem svého meče mířil vodorovným úderem na hrudník. Kroužková zbroj nekladla elfské oceli téměř žádný odpor. Jeho soupeř hekl a na chvíli se zastavil. Znovu odskočil, nevypadávaje z rytmu. Připravil se k rozhodujícímu úderu. Muž naproti němu sebral zbytky sil a rozběhl se mu vstříc. Nezpanikařil, vyhnul se mu a počkal, až se sám obrátí. Pak rychlým pohybem proťal nechráněný krk. Protivník zachrčel, elf se kolem něj obtočil a znovu udeřil, zezadu do šíje.
      Umírající klesl na kolena, krev z proťatého hrdla prýštila v hustém vodopádu na kroužkovou zbroj. Prošel kolem něj, lhostejně, s chladným pohledem. Nečekal, až padne k zemi. Popleskal vedoucího koně zápřahu po krku a neslyšně mu něco pošeptal do ucha. Zvíře se uklidnilo a přestalo vyděšeně ržát. Kočár byl ztichlý, dvířka zablokovaná. Ustoupil o krok dozadu a dalším úderem rozsekl dvířka vejpůl. Ozvalo se krátký, tlumený ženský výkřik. Prokopl dvířka a přeměřil si očima oba dva cestující.
      „Ven,“ poručil ostře.
      Muž, snažící se zachovat si důstojnost, vylezl hned. Poznával tvář elfa před sebou.
      Ovládl se a klidně promluvil: „Nech ji vevnitř. Nemusí tohle vidět.“
      Přejel pohledem od šlechtičny k němu a přikývl.
      Žena v nabíraných krajkových šatech seděla bez hnutí. Ve zpocené dlani svírala malou dýku od manžela, kterou jí dal, když zaslechli venku zvuk boje. Těkala očima ze strany na stranu. Zvenku se ozývaly tiché hlasy. Svist čepele a tupý zvuk, jako když pytel obilí dopadne na zem. Její tělo pomalu objal chladný strach. V rámu dveří se opět objevila tvrdá tvář neznámého muže. Beze slova jí nabídl ruku. Pomalu vystoupila. Vedl ji dál, k jednomu z koní. Rychle, aby si nevšimla svého bezhlavého muže. Marně, její pohled zavadil o zakrvácenou hlavu s vylekaným výrazem. Začala jektat zuby.
      „Umíte jezdit na koni?“ roztrhal ticho jeho melodický hlas.
      „Ano,“ donutila se k souvislé odpovědi.
      Vysadil ji do sedla. „Jeďte. A vyřiďte všem, co se tu stalo. Nezapomínám,“ promluvil pomalu. „Možná nevíte, kdo jsem. Ale oni ano,“ dodal, zahalekal a plesknul koně po zadku.

      Vévoda de Trieve vztekle rozhodil rukama.
      „Kolik jich bylo?“
      Posel, klečící před ním na jednom koleni, se otřásl. Dobře věděl, co bude za chvíli následovat.
      „Baronka říkala, že jeden.“
      „Jeden?!“ vybuchl vévoda. „Jak jeden?! Čtyři muži s ním jeli! Vozka! A baron! Vždyť byl jeden z nejlepších šermířů celého Jihu!“
      „Byl, pane,“ osmělil se posel.
      „Nepřerušuj mě! Tak jeden... zvedni se. No tak, vstávej, nekoušu. Jaký je tvůj názor?“
      Posel zakoulel očima a z nervozity dal ruce v bok.
      „No...?“
      „Gwindor, pane.“
      „Hm,“ odfrkl si vévoda. „Koho by to nenapadlo. Čtyři jezdce a barona... vyřiď Tarmadovi, ať dojde pro Carthima. Bude tu mít úkol. A ať neví, co se stalo Gwindorovi. Pro jistotu. Nepošlu na jednoho elfa celou armádu.“
      „Pane,“ uklonil se posel a s úlevou vyběhl do chodby. Vévoda se tentokrát ještě nerozzuřil.

      Měkké měsíční světlo se pootevřeným oknem vlévalo do spartánsky zařízeného pokoje. Na pelesti seděl v obyčejné lněné košili vysoký muž s několikadenním strništěm a rozčepýřenou hlavou. Mlčky pozoroval hvězdy a měsíc v úplňku.
      Chodbou se v mihotavé záři pochodní potulovali dva strážní. Bylo krátce po půlnoci a měli před sebou ještě několik hodin služby.
      „Nezajdeme za klukama z východního křídla? Aspoň si zahrajem karty.“
      „Jo, a prefekt nás seřve, žes to ještě neviděl. Budem tady. Stejně nám říkal, že máme bejt poblíž. Vždyť víš.“
      „Co s ním vlastně je?“
      „Celý noci nespí. Prej furt jenom čumí oknem ven. Zaslechl jsem Derwiho, jak o tom mluvil.“
      „No jo, ale proč?“ zeptal se druhý strážný a podrbal se ve vlasech.
      „Zabili mu kluka. Před měsícem, v Diatě. Jak tam byla ta řež, měl tam ženu a syna.“
      „Do prdele...“
      „Nedivím se mu. Vévoda se možná bojí, že by se chtěl pomstít, když už s baronem z Torrasu uzavřel mír. Proto tu asi panáčkujem jak chůvy.“
      Nepozorován k nim zezadu přišel muž v kroužkové košili. Páchnul potem a prachem z cest, měl strhanou tvář.
      „Chlapi! Takhle vypadá stráž na službě? Couráte se tu jak nemluvňata!“
      „Pane!“ zvolali jednohlasně a postavili se do pozoru.
      Muž v pokoji se po zvýšených hlasech ani neotočil. Dál netečně zíral do bledého světla. Skrz dveře k němu doléhal nezřetelný hovor.
      „Dobrý, chlapi,“ usmál se smířlivě. „Jak to vypadá?“
      Starší ze strážných v otázce trhnul hlavou ke dveřím.
      Přikývl.
      „No, furt stejný. Zvuky žádný, chlapi z druhý směny říkaj, že jen občas vyjde, aby si došel pro jídlo. Jinak nic novýho.“
      „Ať nás nikdo neruší.“
      „Ano, pane.“
      Otevírané dveře bolestivě zakvílely. Znovu se ani neohlédl.
      „Carthime?“
      „Mhm?“
      „Jak ti je?“
      „Bylo i líp,“ odvrátil na chvíli pohled od hvězd na nebi. Pod očima se mu rýsovaly temné kruhy. „A co tu děláš? Vévoda určitě neposílá nejlepší rytíře ke zkrachovanci pro nic za nic.
      „Má pro tebe práci.“
      „Nechci.“
      „Věř mi, že tuhle chtít budeš.“

      Hostinec v Makalanu byl špinavá díra. Štamgasti seděli u stolů a hráli s umaštěnými listy karet. Majitel podniku pobíhal kolem ve špinavé zástěře a roznášel pivo v sotva opláchnutých korbelech. U malého stolku uprostřed seděli dva muži. Oba měli kapuce plášťů přetažené přes hlavy. Bavili se tiše, před nimi stály dva poháry s vínem, jediné v celé krčmě. Ostatní hosté si jich nevšímali, krčmář k nim jen občas sklouznul neklidným pohledem.
      Venku zařehtal kůň. Jeden z neznámé dvojice upil vína a podíval se špinavým oknem ven. Muž v kroužkové zbroji, přes kterou měl koženou kazajku bez rukávů, sesedl a přehodil uzdu přes plaňky plotu. Karbaníci se překřikovali hlasitými nadávkami a pronášeli kletby kvůli špatným kartám v ruce. Neslyšeli kroky zvenku, všimli si až otevřených dveří. Nový příchozí tiše pozdravil společnost uvnitř a poručil si pivo. Zasedl k poslednímu neobsazenému stolu, na opačné straně, než byl stůl štamgastů. Měl černé vlasy a jeho tvář pokrývalo strniště. Nad pravým okem měl dlouhou jizvu. Přes židli přehodil opasek s mečem. Hostinskému neušlo, jak oba dva v kápích ještě víc ztišili hovor. Jeden z nich do sebe obrátil zbytek poháru a zvedl se k odchodu. Krčmář už se ho chystal zastavit, když mu na rameni spočinula něčí ruka.
      „Platím za oba,“ postavil se druhý a nenápadně koutkem oka zašilhal po osamělém válečníkovi. Podsaditý muž si utřel ruce do zástěry. Byl si jistý, že melodický přízvuk, který zaslechl poprvé, se mu nezdál.
      Štíhlý muž se znovu posadil a zahalil se pláštěm. Když se opřel, kápě mu sklouzla z čela. Spěšně si ji opět nasadil.
      Zbylí návštěvníci si ho mezitím spolu s hostinským všimli. Málokomu ušly špičaté uši, byť jen na chvilku odhalené.
      „Hele ho, elfáka,“ zabručel opálený muž s plnovousem, ulepeným jídlem a pivem.
      „Takovejmhle my rozbíjíme držky venku,“ přisadil si další, hubený zrzek
      „No tak, poď si pro ránu, zmetku prašivej!“ zaburácel třetí. Všichni se jako na povel rozřehtali. Elf se ani nepohnul, narozdíl od válečníka v rohu. Vydal se přes celou hospodu, míříc přímo k němu.
      „Hele, kampak?“ zarazil ho jeden z opilců a zakoulel očima. Válečník se mu beze slova vytrhl a pokračoval dál.
      „Co sem řekl, ksakru!“ zařval znovu a chytil ho za kazajku.
      Tentokrát už se mu nevytrhl, ale otočil se a téměř bez rozmachu mu uštědřil povedený pravý hák. Židle se zakolébala a vousatý karbaník z ní s heknutím spadl.
      Elf si pomalu sundal kápi a rozepnul sponu pláště. Okolí, a hlavně stůl s hráči, pozoroval zvláštním pohledem, probodával rozzuřené štamgasty antracitovýma očima. Přiopilí muži se pomalu zvedli ze svých židlí. Válečník lítostivě pohlédl na svůj meč. Měl k němu až moc daleko, přesto se nepokusil urovnat situaci, uklidnit se. První vstávající si pod silou jeho pěstí zase sedl, ostatní se na něj sesypali.
      Elf se pomalu postavil. Teď si ho nikdo nevšímal.
      Ovládni, nebo buď ovládnut.
      Skočil mezi ně, sám nevěděl proč. Něčí ruka ho zezadu chytila za rameno, v setrvačnosti máchnul loktem za sebe. Dopadl k zemi a ucítil pod sebou něčí tělo a ruce, které ho svíraly. Znovu se prudce rozmáchl, sevření povolilo. Zahlédl vysokého válečníka, jak se pere s přesilou hospodských rváčů. Překulil se na stranu a sáhl po jílci meče, zavěšeného s opaskem na opěradle židle. Než stačil vytasit, někdo ho zasáhl do hlavy. Před očima se mu zatočily hvězdy, krev začala vřít. Instinktivně rozpoznal pohyb za sebou, tentokrát stačil uhnout. Nakopl útočníka, který se sám svezl pod stůl. Konečně pevně chytil meč.
      Krev vře.
      Rozehnal se a naplocho trefil nejbližšího muže do spánku. Rozeběhl se k bojujícímu hloučku a ramenem narazil do prvního před sebou. Na malý moment zahlédl nechápavou tvář válečníka.
      Vládni!
      Někteří začali sahat po svých vlastních zbraních. Zrzek stačil vytáhnout dlouhý nůž, elf mu ho jedním švihnutím meče vyrazil z ruky a nekompromisně mu přiložil čepel na krk. Oba dva stáli bez hnutí. Loupnul pohledem nalevo, sklonil se k noži a hodil ho přes záda skrčeného muže. Válečník chytil nůž za rukojeť a nadhodil si ho v ruce. Hluk utichl.
      Vládnu.
      „Ven!“ křikli oba najednou. Překvapeně se na sebe podívali. Neozbrojení muži nečekali se svou odpovědí. Nechali své zbraně ležet a rychle vyklidili krčmu.
      Hospodský vystrčil hlavu zpoza oprýskaného pultu, z něhož odkapávalo rozlité víno. Nevěnovali mu ani pohled. Elf si přitáhl židli k válečníkovu stolu a posadil se.
      Krčmář projevil dobrou paměť a oběma přinesl jejich poslední objednané pití.
      „P-pánové?“
      Vzhlédli k němu s otázkou v očích.
      „Moje vybavení...“
      Válečník vytáhl měšec a hodil mu ho. „Tohle na nakoupení nového musí stačit.“
      „Velkomožnej pane...,“ uklonil se.
      Seděli tiše naproti sobě. Rytíř vytáhl dýmku a zapálil ji. Po chvilce ji podal elfovi. Neodmítl. Seděli celou noc. Mlčky.

      „Co tu vlastně děláš?“ protáhl se rytíř a upravil si přezku chrániče.
      Elf se zavrtěl v sedle, díval se pořád před sebe. Mlčel.
      „Ani jméno nevím,“ pokračoval zachmuřeně. Jeho společník se ušklíbl, oči mu zajiskřily.
      „S mečem umíš,“ zabručel Carthim pomalu. S tichostí svého náhodného druha si nic nedělal, zvykl si na jeho mlčenlivost. „Takovým špinavým stylem.“
      Gwindor ho koutkem oka sjel opovržlivým pohledem a přinutil koně ke cvalu.
      „Kam zas?“
      „Před náma zatáčka. Lepší jeden než oba.“
      Carthim obrátil oči v sloup a rozjel se za ním. Udržoval vzdálenost několika sáhů. Zpoza zákrutu se vynořila jezdecká jednotka. Elf prudce přitáhl uzdu a otočil hřebce bokem k přijíždějícím.
      „Špičatý ucho,“ oznámil velitel jednotky a vytasil meč. „Živej nebo mrtvej, to je mi fuk. Táhněte si tam, kam patříte.“
      Výraz v Gwindorově tváři ztuhl. Oběma rukama držel uzdu a čekal na jejich reakci. Jeho druh nezaváhal a jednal. Předjel ho a zastavil se těsně vedle velitele.
      „Co, pacholci? Co se vám nelíbí?“ zeptal se ostře. Uvědomoval si, že rytíře poznají stěží, ale spoléhal na svou autoritu a respekt, který z něj vojáci měli. Mlčeli.
      „Jsem Carthim z Brodů a tohle je lord Erain z Cailu. Doprovázím ho do Kara.“
      Elf odvrátil tvář, aby jezdci neviděli zvedající se koutky jeho úst.
      Carthim hrdě pohodil hlavou. Velitel jízdy se pokoušel najít správná slova, všiml si dlouhé jizvy na čele, kterou byl první rytíř vévody de Trieve známý.
      „Pane, omlouváme se za tu mýlku... je... je nám ctí...“
      „Mě bude větší ctí, pokud nebudete otravovat pocestné a budete dělat něco prospěšnějšího! Pokračujte!“
      „Pane!“
      Jednotka bez jediného dalšího slova odcválala. Gwindor vyprskl smíchy.
      „Erain je už nejmíň pět let po smrti.“
      „Jo, ale tihle ani neví, jak vypadá, natož aby věděli, že nežije. Jedeme.“

      Polena v ohni tiše praskala a jiskry tančily nad nimi. Šedovlasý elf seděl na kmeni povaleného stromu a spravoval přezku na botě. Carthim někam zmizel. Na stromě občas zahoukala sova, jinak vládlo zneklidňující ticho.
      „Tebe hledám, viď?“
      Gwindor zvednul zrak. Stál na opačné straně tábořiště. Oheň se mu odrážel v očích, byl ozbrojený, s povytaženým mečem v pochvě.
      „Možná,“ odpověděl tiše a v duchu zaklel. Dopustil se neobezřetnosti, jeho zbraň ležela dobrých deset kroků od něj. Ani ho nenapadlo pokusit se dojít pro ni. Byl na to moc hrdý.
      „Hledám Gwindora.“
      Elf se zvedl. Vlasy mu čechral studený vítr. „Našels.“
      „Chtěl jsi mě tam zabít, viď? V hospodě? Proto jsi omylem sundal kápi.“
      Mlčel.
      Přistoupil s už taseným mečem o několik kroků blíž. „To tys jim poručil... moje žena...“
      Podíval se mu zpříma do očí. „Ne.“
      Rytíř udělal další dva kroky a položil studenou ocel na elfův krk. Gwindor ztěžka polkl a přivřel oči. Carthim zhluboka dýchal, vztek a nenávist v něm rostly. Elf zavřel oči, čepel opustila jeho krk. Sotva se na něj znovu podíval, svalil se pod silou úderu jeho pravačky na kládu za sebou. Ležel před ním bezmocný, bolestivě si tisknoucí zátylek. Obrátil meč špičkou dolů a chystal se bodnout
      „Lháři,“ ucedil skrz sevřené zuby černovlasý válečník.
      Ticho před úderem přerušilo poděšené řehtání koní. Gwindor kopl vleže Carthima do pravého kolena a odkulil se stranou. Zvedl se a rozběhl k meči. Rytíř se po něm ohnal, minul. Elf si ho nevšímal, popadl svou zbraň a rozběhl se ke koním.
      „Hej!“
      Jeden z lupičů se ohlédl. Pozdě, Gwindor ho strhl ze sedla a na zemi mu proklál hrdlo. Druhý kopnul Carthimova koně do slabin a rozjel se pryč.
      „Zmetku jeden!“ křiknul válečník a vydal se sprintem za ním. I kdyby ho netížila zbroj, nemohl by ho dohnat. Šedovlasý elf byl praktičtější. Zastrčil meč, vytáhl luk a založil šíp. Jak se jezdec vzdaloval, mířil pomalu výš a výš, letky přitisknuté ke tváři. Pak tětivu pustil. Projektil letěl nízkým obloukem, pronásleduje svůj cíl. K oběma se donesl výkřik zasaženého. Carthim si odpustil obdivné hvízdnutí ke Gwindorovi zapřenému ve třmenech. Stačil mu nenávistný, zuřivý pohled, který na něj vrhl.
      „Někdy jindy,“ odpověděl elf na nevyřknuté.
      Rytíř si musel připustit jedno – teď ujíždějícího psance chytit nemohl.
      Lapka bolestně zařval, když široký meč dokončil práci započatou bíle opeřeným šípem.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /24 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Alichai2
      DonSimon2
      Horyn2
      Kanyapi2
      Lordamen2
      Lutus2
      Meladyanne2
      Milwa2
      Nefer2
      Rachel1
      Rinoli1
      Teranell3
      Winitar2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).