Duší celkem: 1089
Přítomných duší: 4
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Bajka o lamě
      Ailinel & Lutus

      7. března 2018

       
      Akt první: Výprava

      Za devatero horami a devatero řekami, černým lesem a kouzelnou loukou, leželo v dávných časech malé městečko jménem Brno. Do tohoto městečka se jednoho dne donesla zpráva od kolemletícího havrana o Velkém sněmu zvířátek, který pořádala všemi opěvovaná Plážová lama.
      Obyvatelé města dlouho předlouho přemýšleli koho na dalekou pouť vyslat, až vybrali nejlepší z nejlepších. Z tohoto nehostinného místa totiž pocházelo také světoznámé sebedestruktivní trio - krysítko, lenochod a malé lonďaté záštiplné slůně (kdo už teď nechápe, ať v zájmu zachování zdraví mozkových buněk nepokračuje). Ovšem ochuzeno o všechny tři hrdiny, zůstalo by městečko bezbranné. A tak se na sněm vydaly pouze postradatelné články této trojice, zatímco krysítko bylo připraveno vyrazit až v nejkrajnějším případě. Opuštění, bez přirozeného vůdce, sáhli lenochod a malé záštiplné slůně do tajných rezerv. Z katakomb a trezorů brněnského podzemí odnesli nejvzácnější poklad. Byl to brněnský artefakt vidle +4 k obraně a +20% životů. Vidle měly ještě mnoho dalších vlastností a schopností, nicméně ty zatím zůstaly zaváty prachem času a jejich pravá podstata teprve čekala na odhalení.

      Spolehlivost v myslích cestovatelů zvítězila nad rychlostí a volba padla na oře známého pod iniciály ČD.Jak krutě však zaplatili za svou nevědomost. Nic netušíce a plni očekávání radostně vykročili vstříc jasnému trojbarevnému oři. Avšak jasná žluť, modř a stříbro se brzy prokázaly býti úlisným hadem, a to ne jen tak ledajakým. Dostali se do totiž spárů hamižného SC hada, který netouží po ničem jiném, než po zlatě a drahém kamení nebohých putujících zvířátek. Jak se z této šlamastyky zvířátka dostanou? Skončí jejich pouť hned na začátku? Dokáží ubránit svou čest a životy? A co na to Jan Tleskač? A Jaroslav Rudiš?
      Ne, není radno pochybovat o našich hrdinech, kteří si zachovali jasnou mysl, bystrý úsudek a jiskru v oku. Chytře uschovali artefakt před hadovým posluhovačem, na kterého bohužel nezabraly ani vnady slůněte. Ač okradeni o zlato, to nejcennější zůstalo nedotčeno, a naši oblíbenci zdárně dosáhli kýženého cíle.

      Co si budeme namlouvat, milé děti, byl to šok. Za slavnostních tónů všem známé skladby kráčeli se zakloněnými hlavami a ohromeně otevřenými ústy vstříc neznámu. Zde však nastal další zvrat. Po dlouhých a strastiplných třiadvaceti krocích si byli nuceni přiznat jediné. Byli ztraceni. Zaskočil je nevídaný fakt, že všechny cesty vedou do podzemí a ne na povrch, jak je zvykem ve všech nám dobře známých městech. Když už pomalu propadali panice, zaslechli klapot kopýtek a...a jakýsi prapodivný zvuk připomínající pleskání ryby o dlážděný povrch nádraží. Všichni jistě ví, o čem je řeč. Z dálky se blížil poník a v závěsu za ním, věřte nebo ne, delfín! (Na tomto místě jsme nuceni uvést na pravou míru, že autoři si jsou vědomi toho, že delfín není ryba, nýbrž savec...)

      Zachráněni těmito podzemními tvory, dostala se dvojice do přátelské náruče U Tučňáků. Dobrotiví Tučňáci poskytli azyl mnoha zvířátkům, jež přijela na sněm. Krom poníka a delfína zde byla i lvice s krvavými zády a mnoho dalších... To vše se ale zdálo být naprosto bezvýznamným vedle oslepující záře jež obklopovala jisté neuchopitelné fluidum a ztělesnění dokonalosti. Zachvátil je pocit naprosté marnosti, bezvýznamnosti a apokalyptické myšlenky (*508*).

      Akt druhý: Rozdělení družiny

      Hodokvas byl vskutku zdařený a plný neočekávaných překvapení. Ve slůněti se probudily jeho prastaré masožravé pudy a jedno růžové prasátko už na sněm nedorazilo. Lenochod se pokusil napravit pověst družiny tím, že se ládoval výhradně dary země – neúspěšně (ať si to každý přebere, jak chce). Po hodokvasu se hrdinové, hrdě třímající vidle, vydali s delfínem do osmého patra jeho podvodního příbytku. Avšak z hrdinů dorazil pouze jeden. Lenochod, osloven vyšší mocí, podlehl volání a byl přiváben zpět k Tučňákům, kde se slunil v koutku moci neuchopitelného fluida. Teprve, když se pocitu naprosté rovnováhy vesmíru dostatečně nabažil, následoval fluidovy proroky do chrámu. Pro zajištění přízně s sebou přinesli obětní dary zaplacené vlastní krví.

      Tou dobou, hluboko pod hladinou, prožívalo své vlastní dobrodružství i slůně, které zůstalo opuštěné svým druhem ve zbrani. V tichosti naslouchalo vyprávění delfína a tetelilo se radostí nad budoucím zjištěním. Jsou všechny ty tajemné historky a báchorky o delfínově společnici pravdivé? A ač se delfín snažil podepřít veškerá svá tvrzení všemožnými kamuflážemi, jako bylo vybavení příbytku i pro delfínici, nastrčené fotografie, nebo různé přípravky, které využívají výhradně delfínice, slůně se nedalo ošálit. Přes veškerou snahu přesvědčit zvířátkovskou veřejnost o opaku, utvrdilo se slůně v dojmu, že žádná společnice nikdy neexistovala a delfín se pouze z čiré škodolibosti baví důvěrou ostatních. Za celý svůj pobyt totiž nepotkalo nikoho jiného, než delfína samotného.
      Po noci plné temných rituálů (spojených povětšinou s jezením lunchmeatu a zeleniny z konzervy), provoláváním slávy fluida a čerpání nadvesmírné energie vycházející ze samotné podstaty bytí, vydal se lenochod znovu na cestu. Byl pomalý tělem, avšak nikoliv myslí, neboť moudře zanechal svůj spacák v chrámu, aby dál čerpal z nevyčerpatelného zdroje moci. Ovšem dlouho se svou bystrou myslí chvástat nemohl, protože vzápětí zvolil k cestě opět hamižného hada. Tak hloupou chybu udělá dvakrát málokdo. Objevil se opět posel hamižného hada
      - ačkoliv se lenochodovi podařilo skrýt, hadův poskok začal vysávat fluidum, které ho stále obklopovalo...

      Akt třetí: Bitva nespočetných slz

      Přeskočme radostné setkání, ve které slůně už ani nedoufalo, a líčení předešlých příhod a nechme Plážovou lamu zavést milé čtenáře na tajemnou poušť. Poušť to byla podivná, opředená sítěmi, kde za mohutnými a rozlehlými dunami cenily své zuby houfy nepřátel. Nastal kýžený okamžik, kdy byl odkryt pravý důvod svolaného sněmu. Odvěký boj nejstatečnějších vyvolených zvířátek mezi sebou. Ti, kteří přežijí až do zdárného (bolestivého
      - rozkol mezi autory) konce a zachovají si alespoň špetku cti, získají to, co je na poušti nejcennější.

      Nastal čas volby. Zvolí si zvířátka skupinu, ve které jsou bájní hrdinové, nebo se rozhodnou podpořit svými schopnostmi fyzicky slabší, avšak morálně silnější družinu? Nakonec se rozhodli pro kompromis: zvolili fyzicky i morálně pokleslejší tlupu vyvrhelů v čele s Padlým Andělem, jež si získal sympatie slůněte již u Tučňáků. Lenochod však po celou dobu velkého pouštního turnaje hleděl se zbožnou oddaností k jiným. Nad fyzicky zdatnější družinou se vznášela aura všemocného fluida. Jeho náboženské přesvědčení mu nedovolilo jednat jinak, než sabotovat snahy svých spolubojovníků. A nezapomeňme, že slůně dosud disponovalo Brněnským artefaktem. Ukázalo se však, že největší zbraň se skrývá jinde. Delfín se projevil jako obětavý ochránce, který kryl vlastním tělem útoky nejen svých soupeřů, ale občas i svých druhů.

      Bitva to byla strašná. Podrobnějšího průběhu se nelze dopátrat, protože všechna přeživší zvířátka o ní později vyprávěla jen nesouvislé útržky - roztřeseným hlasem a za rytmického kolíbání se vpřed a vzad. Na jediném se všichni shodli - jakákoliv válečná pravidla a hrdost musela jít stranou. Šlo o jediné: přežít. A tak se stalo, že zdatní a odvážní bojovníci byli odnášeni a oplakáváni, zatímco podvratné živly se plížily blíže a blíže tajemné odměně. Dobrá aura fluida byla rozprášena a hrstka těch nejbojovnějších posílila řady Padlého Anděla, který se tou dobou již zdejchl z bojiště. Nakonec proti sobě povstaly armády Zla a naprosto vyčerpaného Chaosu. Zlo pod záštitou hesla “Pomáhat a chránit” uštědřilo soupeři drtivou porážku, která vešla do povědomí jako Bitva tisíce slz.

      Akt poslední: Tajemná odměna

      Ze zeleného opojného oparu vystoupila Plážová lama a oblastí se rozezněl její zvučný hlas: “Já jsem všemi opěvovaná Plážová lama. Slyšte mou vůli: Hle toť největší podklad pouště. RamPouch! Právem náleží těm, jež prokázali svou odvahu, udatnost a sílu na poli válečném.” Načež se jala předávat kus zmrzlé vody rozjařeným silám Zla. Ti stočili rozpouštějící se rampouch do měchu a prchli do svých proklatých zemí. Plážová lama namítla: “Počkejte, jsou zde i další poklady!” Ale síly Zla neslyšely. Slyšela však jiná zvířátka – neváhala a vrhla se na poklady jako smečka divých šelem. Zlatým hřebem bylo pasování delfína (klečícího na jednom koleni s čumákem skloněným) na Brněnského bratra. Jako symbol sounáležitosti dostal do vlastnictví Brněnský artefakt. Nutno podotknout, že hlavní cenou, kterou si všichni odnesli, byla nově získaná přátelství, víra ve společnou spolupráci, lásku, mír a konec vybíjení deštných pralesů.

      Po každé zdařilé práci následuje zábava a ani zde to neskončilo jinak. Nebýt všeobecně známého faktu, že zvířátka nepijí, ztřískala by se jako hovada a možná ještě hůř. Místo toho se mohla věnovat bohulibým společenským hrám jako například “Škatulata hejbejte se!”. Le-
      nochod strávil převážnou většinu večera rozjímáním a meditacemi, což vyústilo v posílení aury fluida natolik, že se mu téměř podařilo projít zavřenými dveřmi. Není radno hrát si na boha a lenochod dosud neznalý těchto praktik krutě zaplatil za svou troufalost.
      Otřesen svými neúspěchy se lenochod rozhodl stáhnout do ústraní, a tak využil pohostinnosti a bezpečí útočiště u svých spolubojovníků. Jelikož jeden za všechny, všichni za jednoho (nebo to bylo jinde?), jal se ho zbytek skorovítězů následovat a podpírat na jeho cestě za zaslouženým odpočinkem. Není třeba vyprávět, že zvířátka opět nepila ani nijak nehuntovala těla škodlivými látkami. Lenochod zaujal klasickou pozici, hodnou jeho jména, stejně tak po chvíli i slůně. Bohužel se ukázalo, že anim jeden z nich není až tak odolnáý vůči osobnostem, se kterými sdíleli jednu místnost.
      Aby nebylo všem překvapením konec, uskutečnil se druhý den ráno poslední zoufalý pokus delfína přesvědčit ostatní o existenci své družky. Někteří vytrvali a věří, že ona záhadná byla pouze nastrčena. Jiní však věří a budou za jeho legendu bojovat. Doufejme jen, že tento rozkol jednou nepřeroste v otevřený konflikt.
      Tentýž den se odhalilo jiné tajemství. Pravá podstata brněnského artefaktu. Tu ale znají jen osvícení.

      Ať si kdo chce co chce říká, v lenochodovi i slůněti celé dobrodružství zanechalo nesmazatelné stopy. Nejen, že jsou obohaceni o nové zážitky, vybojovali skoro vítěznou bitvu a vrátili se do své rodné hroudy jako hrdinové, ale zároveň získali i něco navíc.
      Jako nečekanou náhradu za mocný artefakt, který předali delfínovi, získali snad ještě silnější relikvii. Lenochod, jež se vzdal svého spacího vaku, se s ním znovu setkal po uplynutí sedmi dní. Ale už to nebyl jentak ledajaký vak. Byl opředen tajemnem a mocnou silou fluida, ze které bude za časů zla a nemocí čerpat celý kraj.

      Poděkování:

      Poníkovi za stálé cupitání a neutuchající podporu. Arkeimovi za záchranu lenochoda před krutou smrtí hlady.
      Donovi za nádherné pózování fotografům uprostřed zápasů.
      Chaos duu za dokonalou spolupráci.
      Delfínovi za mnohé, co se nedá ani slovy vyjádřit… Winimu za to, že nezabíral místo v posteli, kotě..
      Divacovi za jeho auru.

      A hlavní dík patří Jaroslavu Rudišovi, který nám byl nekončící inspirací a bez kterého by nic z tohoto velkého díla nevzniklo. DÍKY, JARDO!

      Poučení: Každá bajka by měla mít na konci nějaké poučení a my si toho jsme naprosto vědomi.
      Jestli jste k tomu doteď teda nedospěli sami, pak Vám s naprostou škodolibostí sdělujeme:
      ………..nevěřte Aili ani Lutovi………uměj jenom kecat. A těchhle pár minut života co jste strávili čtením jejich “díla” vám už nikdo nikdy nevrátí :D

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v únoru 2009.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).