Duší celkem: 1082
Přítomných duší: 15
V krčmách: 7

      Knihovna

      Krásná literatura

      Dárek pro Tryma
      Pavettka

      22. prosince 2011

       
      Dárek pro Tryma

      Dva světy, oba svým způsobem zachmuřené, svírané nepříčetnou agónií nedostatku. Každý z těch nedostatků je pouhou třešničkou na zvráceném dortu životních a Murphyho náhod. A přesto jsou odlišné. Každý zohýbán jinou neřestí a nešvarem. Nutkavost touhy po… mnohdy nedosažitelném z nás dělá monstra a přesto přese všechno si rozumíme, a ty to víš stejně dobře jako já.

      Opilecké večery stepujících prstů po klávesnici z nás dělají vládce nad vlastním štěstím i neštěstím. Plytká putyka přízemních pudů. Tohle je dárek pro tebe. No ovšem! Kdo jiný by pochopil zvrácené pád, objevné výpravy na dno láhve whisky a přitom bojoval po boku titánů filozofie, proti barbarským bestiím bez chuti po nekonečné polemice hledající smysl toho, čemu říkáme život? Nikdo. Vida, našla jsem tvou jedinečnost.

      Tak tedy čti. Čti dárek pro tebe!

      Má bezbřehá touha někam patřit už ze mě dávno udělala predátora. Rozervala mě na nesmyslné kousky, které by nedokázal poslepovat ani ten nejlepší abstraktní umělec. Venku dopadal ledový déšť a dychtivě olizoval okenní sklo, takže po něm zůstávaly zčernalé cestičky. Po pravé ruce mi stydl zelený čaj s nesmyslnou příchutí a s nasládlou mýdlovou vůní. Ale alespoň něco. Upila jsem a zkusila zapudit zhnusený škleb. Potřebovala jsem myslet. Vymyslet tunu šíleností, poté uchopit jednu z nich a bezhlavě se jí držet…

      O několik hodin později už jsem seděla v tramvaji a říkala si, že teď už s tím nic stejně neudělám. Bylo rozhodnuto. Vlasy jsem měla sčesané do ještěrky, aby mi nepřekážely, přes rameno jednoduchou kabelku a na nohou boty s podpatkem. Lidé, kteří umějí chodit na podpatku, s ním dokáží dělat divy. Věřte mi. Oblečená do kombinace fialové, tyrkysově modré a černé, dle mého názoru nejlepší barevná sada pro tohle roční období, jsem působila striktně přísně a zároveň hravě. V uších trůnila sluchátka, ve kterých znělo melodické: „Throw stones, breaking bones, then wondering why you run for cover. You fight the world from inside.“

      Nutno dodat, že nahodilé věci nedělám často. Ne, proto, že by mě nenapadaly, ale proto, že by mi kazily mou image dospělé ženy. Okusit nahodilost je totiž svízelná věc, nikdy totiž dopředu nevím, jak to skončí. Jestli se ráno probudím polonahá v cizím bytě s vůní mentolových bonbónů, jestli nebudu žebrat o drobné před divadlem na taxíka, abych zahnala pocit viny ze zapomenutí veškerých dokladů na baru, a cítit se mizerně a sama nebo zda se náhodou nepřistihnu, jak při vší počestné opilosti netančím nahá na stole v nějaké zaplivané krčmě. Dětinské, že?

      Vystoupila jsem o zastávku dříve, než jsem původně chtěla, protože jsem uvnitř sebe pocítila drobné nutkání se projít. Nechat se schladit nepříjemným větrem a poskládat si myšlenky, které se mi honily hlavou. Vzápětí jsem toho samozřejmě litovala, neboť už při prvním kroku mi podklouzla noha a kotník ošklivě zasténal. Zajímalo by mě, podle jakého vzorce se rozhoduje to, zda na chodník nasypají sůl nebo kamínky. Tady byly kamínky. S bolestnou grimasou jsem si přimkla límec blíže ke krku a prodloužila krok. Nést následky vlastních hloupých činů je totiž to jediné správné a žádané.

      Do budovy knihovny jsem vešla značně zakaboněná a podle toho, jak rychle mi vzal i kabát a jak mírně se mnou jednali, to na mě bylo asi i vidět. Nebyla jsem na ně zlá, ironická či zlomyslná. Byla jsem zkrátka úsporná. Šetřila jsem slovy, gesty i pohyby. Pravděpodobně to u někoho jako jsem já vypadalo dost děsivě, protože i na informacích se mnou jednali jako v rukavičkách. Poprvé za tu dobu, co jsem tam byla. Snažila jsem se pousmát, ale já se neupřímně směji opravdu nerada a taky to, podle mě, nepůsobí moc dobře. A tak jak toho po chvíli raději nechala a dál se tvářila jako někdo, kdo si před okamžikem skoro podvrkl kotník.

      V knihovně jsem strávila asi dvě hodiny a to docela zbytečně. Nevím, co jsem si od toho slibovala. Asi mě zmátla ta propaganda, co z téhle instituce dělala bezednou studnici moudrosti. Kdybych si totiž bývala otevřela Internet, dopadlo by to tak nějak nastejno… možná i lépe. Vůně knih mě neuchvacovala. Vlastně mi místy byla docela nepříjemná, stejně jako davy lačnící po moudrosti. Já v nich totiž stejně viděla charaktery zabíjející čas, entity, co se přišli ohřát a bytosti tápající ve vlastní sklíčenosti, které se pokouší kompenzovat si realitu něčím… nereálným. Popřípadě sadu introvertů, kteří se rozhodli sbalit holky na nějaké ty „in“ tituly. S tímhle pocitem jsem také odcházela, a abych od sebe tyhle rádoby intelektuály odradila, půjčila jsem si titul od George Orwella 1984. Už po prvním začtení se mi ta kniha byla sympatická. Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.

      Přesto jsem stále nebyla blízko svému cíli. Po duchovním vyčerpání vlastního kritického sarkasmu, jsem se rozhodla přemístit do nějakého neutrálnějšího místa. Tedy do kavárny. Nervozita mnou prostupovala ve vlnách, že kdybych byla nějak úchylná (při škále všech možných úchylek mi to nepřipadá jako nemožná teze) možná bych nebyla daleko od orgasmu. Takhle jsem se jen laskala s kapučínem a uvažovala, kolik cukru v něm dokážu ještě utopit. Servírka po mně ale hodila opravdu zlým pohledem, takže jsem toho po šesti sáčcích raději nechala. Po ochutnání mi pak bylo jasné, že jsem se podvědomě rozhodla otrávit se cukrem. Bylo mi dobře.

      Vše jsem odložila na „až pak“, a když to „až pak“ přišlo, bylo mi ouzko. Obklopila mě myriáda vláčných výčitek, která se shlukovala a protestovala proti absenci svědomí. Marně. Dala jsem si další kávu. A pořádně ji osladila. Servírka už se na mě tak špatně nedívala, protože budoucí útrata začínala být hodna její pozornosti a navíc to zavánělo tím, že mám i na dýško. Měla jsem, ale holka si jej musela zasloužit. Nic by totiž nemělo být zadarmo nebo za plané sliby, že příště to bude dobré.

      Orwell mě naplňoval vnitřní úzkostí, ale text mě kupodivu zas tolik nepřekvapoval. Kde vlastně končila nadsázka? A stále moc jsem si uvědomovala, že mám dělat něco dočista jiného. Hodila jsem mlsný pohled na lahodně působící baklavu a cudně vstala a začala se oblékat. Tiché „zaplatím“ servírka slyšela tak vteřinu předtím, než pokyn dostaly hlasivky. Byla tu. Usmívala se, tak jsem jí přeci jenom něco navíc nechala.

      Čas se krátil a já se vydala vyplnit svůj choromyslný nápad. Samozřejmě bez jakékoliv strategie, nad kterou jsem už od tramvaje přemítala. Nu, abych to už konečně vysvětlila. Napadla mě tuna šíleností a jednou z nich bylo jít na adresu, která byla naškrábaná po okrajích dost jetého pivního tácku. Už ani nevím, jak se mi dostal do ruky. Právě proto byl tento čin ohodnocen jako čiré pomatení smyslů. Adresa kupodivu i existovala a nebyl tam ani hodinový hotel a ani bordel. To mě osobně nevýslovně potěšilo. Byl to obyčejný činžák, který už pamatoval lepší léta, alespoň, co Google Earth naznačoval.

      Na tácku nebylo jméno, ale patro. Na zvoncích nebyla patra, ale jména. Postávala jsem na místě, podupávala a snažila se vymyslet náhradní plán. Zkrátka cokoliv, co by mě donutilo nerozmyslet si to, když už jsem došla tak daleko. Naštěstí mé problémy vyřešilo děvčátko v růžové bundě a čivavou oblečenou do maskáčového svetříku. Pustilo mě dovnitř a já mohla pokračovat ve svém šíleném plánu. Krok za krokem se ve mně probouzel rozum a nutil mě uvažovat nad tím, jak velkou hovadinu dělám.

      Asi mě ani nepřekvapilo zjištění, že jsou tu dvoje dveře. Proč by mělo? Viděla jsem to už dvě patra předtím… ale i tak mě to donutilo k dlouhému táhlému povzdychu. S nehranou nechutí jsem se pokusila dodržet plán. Doploužila jsem se k nejbližším dveřím. Pokla. V ústech mi okamžitě vyschlo. A zaklepala jsem. Nic. Zkusila jsem to ještě jednou. Připadala jsem si hloupě a v duchu přemítala, kdo vlastně vymyslel tu hloupou hru na ztřeštěnosti? Nuda? Možná…

      Jak jsem tak přemítala o vlastní demenci, pozapomněla jsem si povšimnout, že se dveře neslyšně otevírají. Civěla jsem tupě před sebe a tyhle souvislosti mi prostě nedocházely. Stáli jsme proti sobě trošku rozpačitě. „Ahoj!“ Jemu to sepnulo o něco (mnohem) dříve, než mě. Musím uznat, že moje nadskočení nebylo zrovna to, co asi čekal. Přiblble jsem se na něj pousmála a vyloudila ze sebe něco mezi neartikulovaným skřekem a pozdravem.

      Jeho pohotovost mě zarážela stejně mocně jako jeho moje zamrzlost. Než jsem si cokoliv stihla uvědomit, seděla jsem v obstarožním křesle s whisky v ruce a bavila jsem se o svém nejtrapnějším zážitku z dětství. Opilá jsem, tuším, ještě v tu chvíli ani nebyla. Už už jsem se bála, že to nabíhá na scénář „s cizím chlapem v jeho posteli“, ale nakonec na to nedošlo…

      Po tomhle setkání jsem zase začala věřit na ztřeštěné schůzky a jiné nápady. Musela jsem si přiznat, že jeden nikdy neví, na koho ve skulinkách světa narazí. Filozofie, radost i smutek se musí sdílet s partnery/partnerkami, přáteli a někdy dokonce i s blízkým okolím, jinak bych se taky jednou mohla probudit a zjistit, že jsem promrhala život… dlouhé rozmýšlení je patvar a přeumělkovanost dnešní společnosti. A přesto na něm shledávám cosi magicky přitažlivého. Přiznávám. A mít takového náhodného soka není úplně nepříjemná věc. Už teď vím, i díky tobě, že stačí jenom chtít. Děkuji.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /7 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aglar1
      Evangeline1
      Falianne1
      Kanyapi1
      Perun.hromovladce1
      Rohi1
      Townie1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).